Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Indie 2004

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Indie 2004 Naše trojka v akci
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:29:49 CET (2075 čtenářů)

Stejně jako již dvakrát, i tentokrát jsme se vydali na cestu ve třech. Květa, Pepík a Vašek, zvaný Admirál. Zase o rok starší, na cestě jsme „slavili“ i naše první šedesátiny. Jak je naším zvykem, putovali jsme bez cestovky, sami na vlastní pěst, jenom s baťohy. Pohybovali jsme se v destinacích, kde se zdržují baťůžkáři, obloukem jsme se vyhýbali velkým turistickým komplexům. Avšak vzhledem k našemu věku jsme nevyhledávali nejlevnější ubytování jako mladí, kteří takhle cestují, ale v baťůžkářské kategorii jsme vždy volili střední nebo lepší ubytování i stravování. V Indii to bylo velmi snadné, protože země je to pro nás pořád ještě levná.

O Indii toho už bylo napsáno mnoho. Na internetu je spousta cestopisů, které nám byly dobou inspirací, a v češtině vyšli i perfektní průvodci. Naše povídání bude proto spíše o konkrétních zážitcích a zkušenostech, doplněné eventuálními radami a také finanční rozvahou. Pamětihodnosti a pozoruhodnosti si nastudujte v průvodci, kterého je potřeba mít s sebou, a pokud budete potřebovat konkrétní radu, neváhejte nám napsat.

Objevné a užitečné může být naše povídání pro kategorii turistů jako jsme my: zralí jedinci, kteří se ještě cítí mladí na to, aby jezdili organizovaně a poslušně se skupinou, na druhé straně už staří a pohodlní na to, aby spali po plážích a levných ubytovnách se společnou sociálkou a jedli někde na stojáka z papíru.

Ještě jedna poznámka: ubytování, které jsme hledali v české verzi Lonely planet, nám v Indii vůbec nefungovalo. Ani jednou jsme nespali v nějakém zařízení, který jsme si předem vytypovali, i když v ostatních zemích byl tento postup ideální. Buď jsou informace v průvodci zastaralé, nebo, a to spíše, je všude v Indii tolik možností, že se do knihy všechny nevejdou. Proto se spoléhejte spíše na své pocity a momentální možnosti, na své představě příliš nelpěte.

Takže šťastnou cestu a budete-li mít chuť, napište nám, ať z vašeho putování mají něco i druzí.

(komentáře? | Skóre: 4.63)


Indie 2004 Úvod
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:28:48 CET (1259 čtenářů)

Takže letos to byla Indie. Odlétali jsme 11. listopadu, zpět v Ruzyni sedli 5. prosince 2004. Indie pro nás byla něčím nevídaným, úžasným. Potvrdila se slova zkušených cestovatelů, že Indii lze buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím. Jak jsme se s ní vypořádali my?

První naše dojmy, zážitky a zkušenosti lze vyjádřit Pepíkovým zoufalým výkřikem: „Tahle zkurvená země mě už nikdy neuvidí.“ A po třech týdnech pobytu začal uvažovat, že bychom si mohli eventuálně, kdyby to nebylo tak daleko, zde koupit jeden z krásných starých koloniálních domů, které tu opuštěné zůstaly po Portugalcích…. Tak takovým vývojem jsme prošli.

Indie totiž není země, Indie je fenomén. Neplatí tady normální pravidla fungování, na jaká jsme zvyklí z Evropy, žije se zde úplně jinak. Tomu, kdo se nepřizpůsobí a nepoddá místnímu životnímu stylu, tomu zde pšenka nepokvete. V Indii není nic problém. Nastoupíte do taxíku, motorikši či na nějaké šlapadlo s udáním cíle cesty a pravidelně uslyšíte: OK, no problem. Vozítko se okamžitě rozjede, i když šofér zpravidla vůbec netuší, kde udaná destinace vlastně je. Nebo se někdo ochotně nabídne, že vás dovede tam, kam potřebujete, ale bezradně vás vodí kolem dokola po parkovišti. Na letišti vás odbaví, nastoupíte do letadla, zavelí vám připoutat se a po dvou hodinách čekání bez jakéhokoli udaného důvodu vás z letadla vyženou, za další dvě hodiny bez náhrady let zruší. Nebo: na krásné nové moderní dálnici se v rychlém pruhu proti vám najednou řítí vozidlo v protisměru. Šofér se sice podiví, ale pouze vašemu šoku….... a tak by se dalo pokračovat donekonečna.

Jakmile se ale těmto podivnostem přestanete divit a začnete je brát tak, jak přicházejí, jakmile v Indii přestanete plánovat a začnete žít z jednoho dne na druhý s dychtivým očekáváním věcí příštích, jakmile přestanete Indy podezírat, že vám to všechno dělají naschvál, protože naschvály oni opravdu nedělají, pak začnete být spokojení, pak se vám Indie začne líbit a teprve potom si ji vychutnáte. Nám toto poznání trvalo skoro týden, po třech týdnech jsme odjížděli zkroušení s příslibem, že se sem ještě jednou musíme někdy podívat.

Co nás v Indii nejvíc překvapilo? Jednak jsou tu fantastičtí lidé. Mírumilovní, přátelští a oproti jiným asijským zemím, které jsme navštívili, také velmi otevření. Jsou zvídaví. Pořád vás někdo zastavuje, na něco se se zájmem ptá, nebo si s vámi chce jenom potřást rukou. Podle našich zkušeností jsou Indové většinou také velmi inteligentní a mají poměrně dost znalostí.

Je zde binec, to nás ani tolik nepřekvapilo, daleko více však hluk. Když hudba, tak hlasitá, když autem, tak s rukou na klaksonu. Indové troubí všude, neustále a hlavně hlasitě. Navíc je to země hodně lidnatá, a tak je zde všudypřítomný nepořádek a občasný smrádek v jedné ruce s neustálým hlukem.

Atmosféra země je nesmírně tolerantní. Každý si žije tak, jak se mu zachce. Nikdo se ničemu nediví, nikdo nikoho neomezuje. Omezována nejsou ani zvířata. Ať už světoznámé posvátné krávy, nebo prasata, psi či veverky. Všichni si v klidu vedle sebe žijí, zvířata nejsou plachá, bojácná ani agresivní, dokonce i míň nebohá a nemocná než jinde.

Úžasná kuchyně, fantastické jídlo, což gurmáni už dávno vědí. My se obávali, jak se vypořádáme s absencí masa, nicméně vegetariánské pokrmy jsou tak chutně a vynalézavě připravené a upravené, že koncem pobytu už jsme ani na kuřecím, které je běžně k dostání, tolik nelpěli. Máme rádi čapátí, indický chleba, který vypadá jako naše bramborové placky pečené na sucho. Podává se vždy jen čerstvě pečený v tanduri, jakési rozpálené podlouhlé peci. Čapátí jíme i samotné, jen tak pro chuť. Zamilovali jsme si dál, typické indické jídlo, které má více podob a všude ho vaří jinak. Dál s fazolemi, s houbami nebo se špenátem, vždy jemně pálivý. Polévky se vždy servírují kouřící, horké, často pálivé. Rýže, těstoviny, zelenina, vše čerstvě připravené, chutné, prostě mňamka. A víte co je chees pakora? Obalené sýrové kuličky jemně osmažené. Hm, delikates. A psát o čerstvě upravených rybách na pobřeží, to už snad ani nemá cenu.

A co nás nejvíce překvapilo po návratu domů? Že ti hodní, vstřícní a přátelští Indové, kteří se v Udajpuru nabídli, že nám pošlou napsané a ofrankované pohledy, se na nás totálně vykašlali. Pohledy nedorazily ani po měsíci, kdy píšu tyto řádky…

(komentáře? | Skóre: 4.66)


Indie 2004 Jak jsme cestovali
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:27:52 CET (1483 čtenářů)

Do Indie jsme odlétali s jasnou představou, že máme málo času – 24 dní, což se ukázalo opravdu málo, že nemáme chuť trávit čas v nepohodlných vlacích a nepříliš bezpečných autobusech (to ovšem byla jen naše utkvělá představa, žádná konkrétní zkušenost), a tak volba byla jasná: letadlo. Vyčetli jsme, že v této obrovské zemi si lze pořídit tzv. airpas, jakousi permanentku na letadla a v průběhu 14 dní si volně létat v rámci cca 600 dolarů. Sice jsme neslyšeli o nikom, kdo by to takto praktikoval, ale jednou musí být vždy někdo první. Nebyli jsme. Nefunguje to. Několik dní jsme si lámali hlavu, jak cestu naplánovat, abychom viděli vše, co chceme. Hodně jsme slevovali, přesto neuspěli. Airpas vám bez mrknutí oka a s úsměvem prodají obě letecké společnosti, které službu zavedly – Jet Airways stejně jako Indian Airlaines, ale místa v letadle už vám negarantují. Často vám nabídnou místo letenky pouze tzv. waitting list, tzn. čekáte do poslední chvíle, jestli bude v letadle volno. A pokud není člověk sám, může čekat i několik dní. Ale pokud si koupíte jednotlivou letenku, místo se jako zázrakem pro vás v letadle najde. No a tak jsme létali jednotlivě a bez velkého plánování. Tedy vlastně s plánováním, ale pružně jsme lety vyměňovali, což nebyl problém.

Ale pokud můžeme radit: celý Radžastán létat nemusíte. Dneska bychom to už udělali jinak. V Radžastánu bychom jeli najatým autem a pouze veliké vzdálenosti přelétávali. Místní cestovky to tak doporučují, ovšem dost draho. Lze si najmout soukromníka, bude s vámi jezdit levněji. Nejlépe je ale najmout si ho až v Jaipuru či jiném radžastánském městě. V Dillí, které je drahé, jsme stejně žádného soukromého taxíka nenatrefili. V Indii fungují prý dobře vlaky i autobusy, to jsme ale vzhledem k času nezkoušeli.

Náš itinerář:

1. - 2. den Dillí 3. – 4. den autem do Agry (Tádž Mahál) a Fatepur Sikrí 5. – 8. den Jaipur (letecky) + Amber+ Puškar (jednodenní výlet autem) 9. – 11. den Udajpur (letecky) 12. – 13. den letiště Dillí - marné čekání na spoj do Varanásí – letiště bylo zavřené 13. den večer odlet do Bombaje 14. den – odlet do přímořského státu Góa 14. – 22. den u moře Palolem beach + Ajuna beach + Old Goa + Pandžim 23. – 24. den Bombaj

Díky teroristům bylo letiště do Varánásí minimálně dva dny uzavřené (oficiální verze ale byla „špatné počasí“). A tak po dvou dnech čekání na letišti jsme se tohoto města museli s lítostí vzdát. Pepík s Vaškem popisují, jak probíhaly naše nejhorší indické hodiny:

Po obvyklých velmi důkladných letištních bezpečnostních procedurách jsme nasedli do letadla, motory zaburácely, připoutali jsme se a letuška začala znuděně předvádět, co bychom museli absolvovat, pokud by letadlo havarovalo. Sice tomu nikdy nikdo nevěnuje pozornost, protože všem je jasné, že při nehodě letadla už je úplně jedno, kterou stranou se nafukuje plovací vesta…..Najednou však motory ztichly a letuška mizí. Asi po hodině netrpělivého čekání v rozpáleném letadle bez klimatizace, kdy se všichni dohadujeme, co se děje, zda je letadlo rozbité, či nemá natankováno, nám vylepšují náladu výborným obědem. Po kávě nás ale z letadla vyhánějí. Po dvouhodinovém čekání v letištní hale se let do Varanásí bez náhrady ruší. A samozřejmě všechny letecké společnosti mají let na příští den již dlouho dopředu vyprodaný. Nevěřili byste, jak všichni zuří. Amerikáni bouchají pěstí do stolu, Němci se dožadují jakéhokoli šéfa, Izraelci chtějí okamžitě peníze zpět. Pouze jeden svatý muž a dva starší Japonci se nepřítomně usmívají a pokojně sedí dál. Asi po hodině nepředstavitelného zmatku se hala pomalu vyprazdňuje. My vytrvale zůstáváme a snažíme se najít nějaké východisko. Podařilo se. Za příplatek jsme získali let na druhy den do business class. Hurá... Ubytováváme se ve společné noclehárně na letišti s vědomím, že pobyt ve Varánásí bude o den kratší. Jedinou útěchou je, že máme o něco dražší letenky, a tak nárok na další čekání v salonku, kde je konzumace jídla a pití zdarma. Po takovém celodenním čekání se však tato pofidérní výhoda mění v těžký handicap. Vláčíme s sebou halou přecpaná, znuděná a bezvládná těla neschopná jakékoli akce. Co dál? Po 28 hodinách trpného čekání, jestli do Varanásí něco odletí, myšlenku na svaté město definitivně vzdáváme a pokoušíme se sehnat jakékoli letadlo, hlavně pryč z Dillí. Všechny lety směrem na sever jsou však zrušené, nebo mají velké a nepředvídatelné zpoždění. Slečna Vanita u okénka Jet Airways nám ale dává naději, ze bychom snad asi za dvě hodiny mohli odletět na jih do Bombaje. Odlet je v 17.10, boarding time je 16.40. V 16. 30 se máme přijít zeptat, kdy se můžeme informovat, zda pro nás má letenky. V 16.40 oznamuje, že opravdu poletíme. V 16.50 však nemáme ani letenky, ani boarding pass, ani špetku sebevědomí, o energii nemluvě. Jsme ztraceni v mumraji přeplněných vozíků, domorodců v turbanech a sárí, všichni se přesouvají všemi směry, ale hlavně nás chtějí odstrčit od okénka s naší Vanitou. Náhle se ale situace vyjasní, máme vše potřebné. V 17.07 proskakujeme za pomoci zřízence všechny check pointy a naskakujeme do téměř rozjetého letadla. V 17.12 rolujeme směr Bombaj. Na cestách není nouze o vzrušení, pořád se něco děje.

(Více... | 1 komentář | Skóre: 0)


Indie 2004 Dillí
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:26:49 CET (2071 čtenářů)

O Dillí toho napsat příliš nemůžeme. Měli jsme tu smůlu, že jsme sem dorazili v noci a navíc v době, kdy se slaví hinduistický svátek Divali. Svátek světla, který si indické jedenadvacáté století tak nějak pozměnilo na svátek petard, dělbuchů a raket. Původně by v tuto dobu mělo být všude hodně světla, nyní je to spíš hluk a bordel doprovázený světlem. Velmi hlučný svátek trvá skoro celý týden, Indové se při něm obdarovávají sladkostmi. Svátek vrcholil naši druhou noc, kdy se pomalu nedalo vyjít do ulic, protože všude bouchaly nějaké kuličky, rakety a ohňostroje. Restaurace i krámy zavřené, na ulicích jen bouchači….. A tak jsme tu naši první šedesátku oslavili kořalkou z Čech a sušenkama z jednoho mrňavého krámku. Smog, který je v Dillí pořád, byl umocněn ještě všudypřítomným kouřem, takže oči nás pálily, kašel trápil, v puse vysychalo. A pak se nám má Dillí líbit! Bydleli jsme špatně, i když ve správné čtvrti – Paharganž, jejíž jméno jsme vyčetli v průvodci. Platili jsme hodně za moc špatné ubytování.

A co jsme viděli? Kluci trvali na nerezavějícím sloupu, který se nachází v areálu Kutub minar. Úžasná oáza klidu a míru uprostřed hektického a hlučného města. Platí se zde a bylo tu dost turistů. Sloup má údajně 98% železa. Ale jak ho ukovali, jak ho sem dopravili, to nikdo neví.

Viděli jsme i Červenou pevnost, i když jsme přišli až po zavírací době, takže jen zvenku. Jeli jsme totiž autobusem č. 502, který tam sice jede přímo, ale celou dlouhou hodinu. Ale na druhou stranu jsme za pár šlupek měli vyhlídkovou jízdu spojenou s nevšedním cestovatelským zážitkem. Protože autobusy v Indii, to je opravdu zážitek. Jsou bezedné, a i když je narváno, ještě pořád se tam vejdou ti, co čekají venku. Žádné polstrování, sedí se pěkně natvrdo.

Byli jsme také na nádraží, abychom zjistili možnost cestovat vlakem. Už na to ale asi opravdu nemáme. Obrovské spousty lidí, mačkají se, strkají nebo tiše a trpělivě stojí nekonečnou frontu na lístky. Jejich způsob vytváření řady je neopakovatelný. Ve frontě jsou zásadně muži. Každý poctivě rozkročen tělem kopíruje tělo předchozí. Nepropadne mezi nimi ani lísteček. A tak tam stojí a stojí, usmívají se a dle Pepíka si jeden druhému dělají dobře. No, nevím, ale ty šťastné úsměvy při nechutně dlouhém čekání... I když existují pokladny a fronty pro cizince, my se spokojili jen s jednou kradmou fotkou a uháněli pryč.

V leteckých kancelářích v Dillí jsme strávili celý den. Obě jsou v centru nového Dillí, na Connaught Place. Při plánování naší dovolené jsme také jednali v několika cestovkách, nakonec však vše dopadlo úplně jinak (viz oddíl jak jsme cestovali). Ve spárech jedné cestovky jsme byli dva dny a probíhalo to přesně tak, jak píšou průvodci. Nabízejí slevy, vozí vás taxíkem či rikšou zadarmo, jen aby z vás dostali co nejvíce. Váš hotel nenajdou, protože neexistuje, nebo tam všichni spí či je obsazený. Klasická turistická historie.

Jedli jsme na Connaught Place ve velmi pěkném podniku – Bangla. Typicky indické občerstvení stření úrovně. Vše úzkostlivě čisté, voňavé, vyjma koly se podávaly pouze indické speciality. Nicméně my začínali naše putování, a tak jsme hledali co možná nejbezpečnější jídlo pro naše zhýčkané evropské žaludky. Já si vybrala krásnou velkou koblihu. No, co se dá na koblize zkazit, že? A tak po mimické domluvě se na mne krásný tmavooký prodavač usmál s otázkou „láskasuri?“ Do smrti si budu název této dobrůtky pamatovat. Po mém přitakání vzal skutečně onu touženou velkou koblihu a s velkou péčí ji začal zdobit: tmavá omáčka, světlá omáčka, krájená zelenina, koření, nějaká pasta, drobení a vše zalít pořádnou dávkou jogurtu s čímsi červeným na ozdobu. Vítězně mi nazdobený talíř, ve kterém se má vysněná kobliha zcela ztrácela, s úsměvem podával. No, nevezměte si ho. Uždibla jsem, bylo to sice dobré, odvahu se do pokrmu pustit našel ale jenom Vašek. Moc si papů pochvaloval a přežil samozřejmě zcela bez následků. Kdybych na láskasuri narazila za týden, nic by mě určitě nezadrželo. Ale po nevyspalém bojácném nováčkovi z Evropy konzumaci neznámého exotického jídla nikdo chtít nemůže. A tak tam půlka na talíři zbyla. Nasytili jsme se všichni večer na stejném náměstí ve Wimpi, kde mají úžasné pizzy.

A to je z Dillí tak všechno. Působilo na nás dojmem špinavého, hlučného a přelidněného města, kde nás všichni chtějí ošidit a využít. Chci věřit, že tomu tak není, ale my máme bohužel pouze tyto zkušenosti. A tak nejlepším zážitkem tady bylo setkání s dvěma mladíky, kteří na ulici „krotili“ kobry.

(komentáře? | Skóre: 0)


Indie 2004 Agra, Tadž Mahal, Fatepur Sikrí
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:25:55 CET (2240 čtenářů)

Na dvoudenní výlet do Agry jsme si najali v cestovní kanceláři United India Tourstravels hned u Connaught Place auto a krásného mladého Anila, který nás dva dny provázel. Cestovka je to údajně slušná, bylo tam také dost cizinců, i když levná určitě není. Agra také není tak blízko, jak se nám snažili všichni namluvit. Jeli jsme tam skoro pět hodin, i když slibovali jen tři. Vymotat se z Dillí, to však dá děsnou fušku.

Poprvé jsme zakusili cestování po silnici. Samozřejmě se jezdí vlevo, ale navíc je zde minimum dopravních značek a ty, které lemují silnice, stejně nikdo nerespektuje. Jezdí se tam, kde je na silnici místo. A že vozovky bývají neustále přeplněné! Nezřídka na silnici narazíte na tažného velblouda, chodce s ohromným nákladem na vozíku, cyklisty, rikši, krávy, psy, výjimkou nejsou ani hrající si děti. V noci je skoro čtvrtina povozů neosvětlených a jestli někdo jede na dálnici v protisměru? No a co má být? Řidič musí být ostražitý a každé překážce se vyhnout. Ale spravedlivě nutno podotknout, že bouraček jsme na zdejší provoz viděli opravdu zanedbatelné minimum – vlastně za celou dobu jen dvě.

Agra je malé (pouhý milion obyvatel) špinavé upocené město, které nestydatě tyje z turistů. V první polovině 17. století jim tu totiž císař Šáhdžahán postavil Tádž Mahal, památník pro svou milovanou ženu, jež zemřela při porodu. Její mauzoleum se stalo nejslavnější indickou budovou, takovým symbolem Indie. Navštívit Indii a nevidět Tadž Mahal, to je jako být v Praze a nevidět Hradčany. Vstupné sem je na místní poměry ukrutně vysoké, ale stojí zato. Dostali jsme doporučení si ráno přivstat a sledovat, jak zde vychází slunce. Nezapomenutelný zážitek. Paprsky probouzejícího se světla se rozlévaly po kopuli zahalené v ranním oparu a s každou přibývající minutou se díky narůstajícímu slunci měnila barva celého chrámu. Od jemně šedé až zelenkavé přes růžovou, žlutou, krémovou až k jasné bílé, zářící. Podívaná, která bere dech. Okolo památníku se samozřejmě motá spousta šikulů, kteří si chtějí jakkoli přivydělat. Nejlepší jsou ti, kteří vám vyrvou váš fotoaparát a na lavičce s úžasným pozadím vás nutí pózovat, usmívat se a pitvořit a přitom vás fotí a fotí a fotí. Turista je tou ochotou nadšen a rád nějaký bakšiš dá. To další vynalézavec na to jde jinak. Poradí vám, odkud je nejlepší fotit, ale taková rada zadarmo také není. „Až když mi tu chtěli prodat odlesk ve vodě, teprve jsem pochopil, o čem ta Indie je,“ utrousil suše Admirál. Chytrý Pepík si místo našel sám a neplatil nic. V samotném památníku se zachovává naprostý klid. Jsou zde ale podnikavci, kteří vám prosvítí mramorové stěny vykládané polodrahokamy a samozřejmě natáhnou ruku. Stavba je to úchvatná, stavělo ji 20 000 dělníků po 20 let. Někteří z nich byli následně zmrzačeni, aby podobné dílo nemohli vytvořit nikde jinde na světě. Tak moc svou manželku šáh miloval. Navíc když zemřela, tak mu prý přes noc zešedivěly vlasy. Chudák. Jeho vlastní syn ho však dostal. Když dospěl, uchvátil moc a tatíka zavřel do pevnosti asi 10 km vzdálené. Nebohý muž tam zavřený jen toužebně hleděl k nákladnému hrobu své milované. Dnes tam spočívají vedle sebe oba. Pevnost Red fox jsme také navštívili, doporučujeme, i když podobných pevností a paláců jsme později viděli ještě více. Tato je rozlehlá, uvnitř jsou tiché a chladivé zahrady, jednotlivé paláce velmi zdobené, vykládané mramorem, polodrahokamy, sklíčky a zrcátky.

Poté jsme udělali malý podfuk na cestovku. Za mrzký peníz 400 rupek jsme se s Anilem dohodli, že nás odveze ještě do Fatépur Sikrí – města mrtvých. Turistická záležitost. Město bylo koncem 16. století výstavně vybudováno a následně rychle opuštěno, protože je zde nedostatek vody. V současné době je areál oplocen a stal se zdrojem obživy spousty lidí. Kluci obdivovali stavební a kamenické práce, bylo milé se sem podívat.

Zpáteční cesta byla jedním z našich největších zážitků. Vykutálený Anil si chtěl trasu zkrátit, a tak se vydal po místní komunikaci, která ho měla přivézt zpět na dálnici. Nadával si sám, my jen bez dechu zírali. Asi třicetikilometrová cesta-necesta vedla vesnicemi, kde byl ten pravý středověk. Žádná náves, jen obrovská blátivá díra uprostřed chaotické změti chatrčí, ve které se brodily a do které padaly povozy. Nahé děti s otevřenou pusou, spousta much kolem, poblíž mladá žena plácá rukama kravská hovna, z kterých snad budou cihly na stavbu. Auto úpělo, Anil nadával, my se tetelili radostí i strachem. Tohle hned tak někdo ze západních turistů nevidí. Chvíli štěrk, chvíli kameny, občas kousek betonu, jinak prach anebo bahno. Ukazatel samozřejmě žádný, tma na krku, šofér nervózní, auto na rozpadnutí. Fucking work, fucking live. To byla jeho nejčastější slova. Přežilo auto, přežil on, přežili jsme i my. Škoda jen, že pod vlivem husté atmosféry jsme nevyžadovali zastavení. Kdybychom si totiž zastávku vynutili, zcela jistě by na nás nepočkal, tak byl naštvaný. Ani foťák jsme se tam neodvážili vytáhnout.

Šťastně jsme dorazili na „dálnici“ a začal další horror. Anil si usmyslel, že místo na letiště, kde jsme měli mít připravené letenky na další cestování, nás odveze zpět do centra Dillí, do cestovky. Tam nás samozřejmě chtěli opět přemlouvat, ať dovolenou strávíme pod jejich taktovkou. Náš šofér měl za nás pravděpodobně dostat nějakou provizi, a tak byl nekompromisní. Jedeme do cestovky a basta! Tady zaslouží velkou pochvalu Pepík. Byl odhodlaný, neústupný. Přestože protivník točil volantem, znal zdejší krajinu i mravy a měl nás vlastně v hrsti, Pepík neustoupil. Odhodlaně, ale přitom velmi slušně si stál na svém. Na letiště!!! Kluka málem rozplakal, ale nakonec docílil svého. Letiště, i když za menší úplatu. Dneska z Prahy se to nezdá, ale byl to od Pepíka heroický výkon. To nejhorší nás ale teprve mělo čekat. Naše letenky byly na letišti sice připravené k zaplacení, ale místa v letadle pro nás zajištěna nebyla. Opět náš starý známý waiting list (poletíte pouze tehdy, jestli v letadle zbude místo). V nadcházející temné noci bojoval u chabě osvětlené přepážky skrz kolečko v plexiskle opět jen hrdina Pepík. Z posledních sil se snažil přimět mladého ušatého letištního zaměstnance, aby naše objednané lety konfirmoval. Marně. Nakonec překvapivě profitoval Anil. Dostal příslib odměny, pokud nás neopustí, a tak se asi hodinu bavil naším zděšením a našimi rozpaky. Vidíte, mohli jsme jet do naší milé cestovní kanceláře, mohli jsme vám cestu zajistit sami, mohli...... Noc, letiště daleko od města, letenky žádné, naše plány i nervy nadranc. Anil vítězně a pobaveně pozoroval Pepíka, který nad ním odpoledne zvítězil, jak totéž nemůže zopakovat u olivrejovaného státního úředníka. Ale to bychom nebyli my, kdybychom se i z této situace nedostali. Plány jsme hodili za hlavu (definitivně bereme za své indické uvažování: žádné plány, žádné rozčilování) a kupujeme první ranní let do Jaipuru, děj se vůle boží. Na letišti objevujeme noclehárnu, sice společnou pro muže i ženy, ale vcelku čistou, a začíná se tak odvíjet další kapitola našeho putování. Anil odjíždí přešťasten, neb velmi bohatě odměněn. Slíbila jsem mu, že ho v cestopise pochválím a uveřejním kontakt na jeho malou soukromou začínající cestovku: aniljaat2000@yahoo.com

Pozdravujte ho od nás!

(komentáře? | Skóre: 4.25)


Indie 2004 Jaipur
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:23:52 CET (1385 čtenářů)

Jaipur, hlavní město Radžastánu nás okouzlil. Říká se mu také Růžové město, protože většina domů je natřena na růžovo. Růžová je tradiční barva radžastánské pohostinnosti. Bydleli jsme v slušném hotelu – Chandragupt, hned vedle „baštendu“. Baštend je typická ukázka indické angličtiny, znamená to bus stand, autobusové nádraží. Ubytovává se tu střední indická třída a velmi dobře tady vaří. Právě zde jsme se ponořili do indických jídel a prožírali se úžasným jídelním lístkem. Hotel je umístěný vně starého města, kam se dostanete rikšou během deseti minut. Cesty rikšou ať už šlapací nebo motorovou, byly samy o sobě zážitkem. Kluky na šlapadlech jsem zpočátku odmítala, neb mi jich bylo moc líto, jak se musí dřít, později ale už jsem je skoro vyžadovala. Je příjemné sedět za zády vytrénovaného mladého muže, který podává velký sportovní výkon jako zcela běžnou věc a zároveň je moc rád, že má kšeft. Nervózní jsme byli jen v okamžicích, když muž nás do kopce nemohl utáhnout, a tak musel seskočit a tlačit. Pepík vždy řešil dilema, zda seskočit a pomoci tlačit, nebo rychle zaplatit a utéct. Ale když jsme viděli, že do kopce tlačí všichni a že některé náklady jsou podstatně horší než tři vyžraní Češi, uklidnili jsme se.

V Jaipuru můžete být týden, měsíc, rok a pořád se máte na co dívat, pořád je co obdivovat. My tam strávili čtyři dny a připadalo nám to málo. Staré město je úžasnou přehlídkou barev, zvuků, lidí a zvířat . Rovné ulice řazené do pravých úhlů lemují do chodníků otevřené malé obchůdky. Každá ulice má svou specializaci: textil, potraviny, železářské zboží, koření apod. Vše je barevné, samozřejmě hlučné a přátelské. U příležitosti návštěvy amerického prezidenta Billa Clintona v roce 2000 bylo prý město důkladně vyčištěno a vyloupl se jeho růžový půvab. Nejvíce jsme ale obdivovali Hawa Mahal, Palác větrů, nejslavnější džajpurskou památku. Z červeného kamene vybudovaný palác postavený v roce 1799 pro ženy od dvora. Pětipatrový palác se chlubí 593 okenními mřížkami a balkonky, za nimiž se skrývají malé komůrky. V těch sedávaly ženy, jež nikým nespatřené mohly pozorovat ruch ve městě. Palác jsme celý prošli, jeho tajemná atmosféra jakoby dodnes dávala tušit ženské intriky, různá dramata a tajemství, která se zde musela odehrávat. V záři sluníčka, ať vycházejícího, zářícího či zapadajícího palác mění barvy a jeho jemné kamenické práce jsou dodnes hodné obdivu.

Navštívili jsme i městský palác s několika muzei a spoustou komnat. V době naší návštěvy do paláce dorazil maháradžův průvod, nevšední podívaná. Různými malůvkami a ozdobami vyšňoření sloni a velbloudi, hudebníci, tanečníci, nosítka i staré automobily, to vše za ohromného halasu spořádaně procházelo palácem. Původně byl průvod avizován jako svatba excentrického francouzského páru. My s Vaškem čekali hodinu na krásnou nevěstu, Pepík na „tu jebnu“, nakonec vše bylo jinak. Průvod přivezl skupinu lidí z továrny BMW. Pravděpodobně se v Jaipuru uskutečnil nějaký velký byznys, nebo si jen turisté zaplatili, aby měli pocit, že jsou sáhibové z dob minulých.

Zajímavá je i astronomická observatoř Jantar Mantar, kterou nechal postavit osvícený maháradža Džajsinh na počátku 18. století. Podle obrovských přístrojů zde určoval postavení planet a vypočítával nejvhodnější dny pro sňatek různých znamení zvěrokruhů. Určoval polohu a pohyb hvězd, předpovídal počasí a dokonce i sílu hrozícího monzunu. Najdete zde lunární kalendář i sluneční hodiny.

Ne jeden den jsme se nechali odvézt motorikšou i do pevnosti Amber, asi 15 km za město. Na vrcholku kopce, odkud je krásný výhled na okolní krajinu, se rozkládá množství nádvoří, paláců a zdobených komnat. Horko bylo veliké, komnaty krásné, bludiště neskutečné. Kolem poledního jsme začínali ztrácet elán a energii, nastupovala únava a otupělost. Míč na rozehnání trudnomyslnosti nebyl, a tak jsme si museli poradit sami. Kluci poskládali několik písniček, které posilněni kořalkou jsme k údivu ostatních návštěvníků hulákali, a tak se udržovali v bdělém stavu. „Maharadža na svém slonu, vesele si píská, jednou rukou chobot leští, druhou slona tříská,“ tak to je ta z nejslušnějších. Ostatní jsem červenajíc se zapomněla. Ještě že jsme nenarazili na žádné Čechy, ostuda mohla být veliká. Indové se jen chápavě a tolerantně usmívali. Amber je turistická záležitost. Nahoru na kopec vás vyvezou pomalovaní sloni, což je pěkná bejkárna, my se chytit nenechali. Daleko lepší je pěšky, je to taky rychlejší, a zpátky pak zadem, přes vesnici. Tady už cizince nepotkáte, nepotkáte tady přes den vlastně nikoho kromě pár dětí a starších lidí, protože všichni u pevnosti pracují na turistickém ruchu. Vyrušili jsme pár prasat, psů, slepic a našli starobylý chrám, který se svou atmosférou a zjevně aktivně praktikovanou vírou mohl směle rovnat nablýskané kráse Amberu.

A co více o Jaipuru? Třeba o moderní části města, která si nezadá například s Bombají. Provoz, chaos, pěkné zboží, nablýskané výlohy. Ale tam jsme byli jen jednou, přece jenom kvůli tomu jsme do Indie nejeli. To lepší byla zácpa, kterou jsme zažili na jedné křižovatce. Ta byla ucpaná tak, že se zdálo, že tudy už nikdo nikdy nikam neprojede. Během chvilky se zjevil policajt, jako vždy vybavený dlouhou bambusovou holí, a začal do masy lidí, kol, motorikš a zvířat zuřivě mlátit. Hlava nehlava, vinnej nevinnej. A během několika vteřin se provoz hladce obnovil. Že by řešení i pro Prahu?



(komentáře? | Skóre: 0)

Indie 2004 Puškar
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:22:52 CET (1260 čtenářů)

Do Puškaru jsme udělali jednodenní výlet taxíkem z Jaipuru. Ráno jsme vyráželi v šest hodin a večeři už nám v hotelu podávali v půl deváté. Je to malé příjemné město rozkládající se na břehu jezera, na okraji pouště. Pro hindy je důležitým poutním místem a je možno zde potkat spoustu svatých mužů. Po tříhodinové cestě autem vedly naše kroky do restaurace přímo u jezera. Zde poprvé jsme pocítili, že jsme se ocitli ve svatém poutním městě, protože ke snídani byly čistě vegetariánské pokrmy. Je zde zakázáno konzumovat maso, dokonce ani vajíčka tu neseženete. Vychutnávali jsme si nevšední atmosféru místa pozorujíce svaté muže při motlitbách a koupeli. K jezeru vedou koupací gháty, kde poutníci vykonávají své motlitby a očistu. I turistům za peníz nabídnou květinu a požehnání.

My však do Puškaru vážili dlouhou cestu hlavně kvůli velbloudímu trhu, tzv. camel fest. Velbloudí slavnost se koná jednou ročně v listopadu, přesné datum závisí na lunárním kalendáři. Na poušti za městem se sjede z celé Indie vždy kolem 200 000 lidí, obchoduje se se zvířaty, zvláště s velbloudy, kterých bývá kolem 50 000. Prodávají se zvířata, nástroje pro jejich chov, krmivo. Setkávají se chovatelé a vyměňují zvířata, zkušenosti nebo jen tak vážně diskutují. Vše je samozřejmě doplněno spoustou stanů s občerstvením, spoustou kejklířů, různých obchodníčků i podvodníčků. Svět obchodu zvířat je obklopen velkou matějskou poutí. Poslední dobou se z velbloudí slavnosti stává i oblíbená turistická atrakce. V okolí několika kilometrů se staví obrovská stanová městečka, která se na pár dní v roce zaplní turisty jak z Ameriky, tak i z Evropy. Celá slavnost trvá asi týden. My měli štěstí, že jsme tam byli asi dva dny před zahájením, kdy se ještě opravdu obchodovalo. V hloučcích se domlouvaly obchody, odborně prohlížela a hodnotila zvířata. Hudebníci, atrakce a hospody ještě neprobíhaly v celé své nablýskané síle, zato chovatelé se tvářili ustaraně a zaměstnaně. Velbloudi jsou úžasná zvířata, klidná, trpělivá a velmi fotogenická. Denní limit fotek jsme všichni překročili mnohonásobně.

(komentáře? | Skóre: 4.66)


Indie 2004 Udajpur
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:20:52 CET (3946 čtenářů)

Udajpur bylo místo, kde jsme pocítili, jak moc je lidstvo závislé na rozmarech přírody a jak je vše v životě relativní. Udajpuru se přezdívá indické Benátky. Město je vybudováno na břehu jezera Pičola, uprostřed dva ostrůvky s paláci, jeden palác přímo na vodě. V průvodci jsou rozepsané hodiny, kdy a kam odjíždějí loďky na jezeře, můžete se dočíst i o zrcadlení slavného rádžputského městského paláce na jezerní hladině. Ale to vše je bohužel dnes už minulost. Jezero nenávratně vysychá. Největší ránu dostalo město asi před šesti lety, kdy byla země postižena obrovským suchem a od té doby vody pořád ubývá. K ostrůvkům se dnes dostanete suchou nohou, na dně části jezera roste tráva a pasou se krávy. Místní jsou z toho nešťastní, turistů ubývá stejně tak rychle jako vody. Přesto je to krásné a pohodové město, nicméně pomyšlení na to, jak rychle a nevratně se může naše planeta měnit, je dost děsivé.

V Udajpuru jsme bydleli v nově renovovaném a na indické poměry sterilně čistém hotelu na břehu jezera, u jeho vyschlé části. Jmenoval se .......... Doporučujeme. Pravda, nejprve jsme se ubytovali v levnějším hostelu, ale i když s příjemným a velmi akurátním majitelem, přesto daleko od jezera a daleko co do čistoty. Pepík, známý bojovník, se s ubytováním nespokojil, a když zbylí členové výpravy odpočívali, lozil, až vylozil tuto ubytovací perlu. Na zdejší terase se jednak výborně vařilo, jednak tu byl nádherný výhled na celé město.

Strávili jsme tu tři dny, což myslím stačí. Navštívili jsme bohatý a rozlehlý městský palác, bohužel v neděli, takže úplně narvaný turisty. A to nejen cizinci, ale i místní. V paláci je toho hodně k vidění, určitě stojí zato ho navštívit. Zajímavý je Džagdišův chrám uprostřed starého města, na jehož schodech meditují svatí muži. Líbil se nám i Lake palace, nádherná stavba, ze které je dnes luxusní hotel. Natáčel se zde jeden ze světoznámých filmů s Jamesem Bondem – Octopussy. Mimochodem, každá levnější restaurace ve městě vám film cpe pod nos ke každému jídlu. A udajpurští z tohoto hotelu udělali velkou atrakci. Přenocováni zde stojí kolem 1000 dolarů, obsluha je jako za starých koloniálních časů, na nádvoří k vám přiskočí poskok a drží nad vámi slunečník, i když je celý den zamračeno. Lake palace se rozkládá uprostřed jezera, ke kterému se dnes dá dojít z jedné strany i suchou nohou. Této nepředloženosti jsme se dopustili, netušíce, do jakých problémů se tím dostaneme. K hotelu dojdeme uprášení, zpocení, samozřejmě s batůžkem. Místní pohůnek, místo aby přiskočil s deštníkem, se na nás dívá jako na obtížný hmyz, který je třeba rychle odehnat, aby náhodou neobtěžoval váženou bohatou klientelu. Cítíme se jako nezvaní hosté na soukromé party. Rychle pryč!! Ale to bychom nesměli mít s sebou Pepíka. „Tedy z hotelu mě nikdo vyhazovat nebude, a takový šmudla už vůbec ne. Všude jinde nás vítají a tady? Šéfa sem!!!!“ Šéf sice nepřiběhl, ale nějaký napomádovaný úředník, kterému Pepík za mého zarputilého koukání do země a skřípání šmudlových zubů vysvětlil, že zde chceme poobědvat a že oni tady takhle s náma.... Napomádovaná hlava se klaněla, omlouvala, dveře otvírala. Teorie převlečení boháči jednoduše opět zafungovala. Co dělat, hotel jsme si prohlédli, večeři na druhý den zamluvili a drahé pivo popili. Když jsme vycházeli, již bez řečí přispěchal pohůnek s deštníkem a licoměrně se usmívaje nás doprovodil k lodičce, kterou jsme vítězně odpluli. Toho bohdá nebude, aby se český cestovatel odněkud vyhodit nechal!! Na druhý den jsme si najali na celý den motorikšu a nechali se vozit po zdejších „pamětihodnostech“. Nutno říct, že fontána, skanzen s lidovým uměním, vršek s mohylou ani hřbitov maharadžů za velkou pozornost nestojí. Lepší je chodit po ulicích starého města, nasávat atmosféru, pozorovat místní obyvatele, dát se s nimi do řeči, nakupovat zdejší krásné miniatury malované na hedvábí, koření nebo výrobky z ručního papíru. Navečer jsme jako většina turistů jeli k Monzunovému paláci. Ke stavbě vysoko na kopci, odkud je krásný výhled do krajiny. Rikši jedou do prudkého kopce asi půl hodiny, v polovině musí kvůli přehřátí motoru zastavit. Druhou půlku jsme zahájili pochodem, viděli jsme i pár opic, ale provoz tam je veliký, příjemné to nebylo a tak jsme si gratulovali, že jsme neposlechli chytrou knihu a nepůjčili si kola. Palác je rozlehlý, ale opuštěný, protože krátce po jeho dokončení zjistili, že na kopci není voda. Hm, muselo to být drahé poznání. Teď se sem jezdí na západ slunce, který je sice zajímavý, ale hlavně tím, že pod kopcem se toto divadlo musí zaplatit.

Pozn. Výborně jsme jedli na břehu jezera naproti našemu hotelu v restauraci Ambrai. Tip z průvodce, moc doporučujeme.

(komentáře? | Skóre: 5)


Indie 2004 Goa - Palolem beach
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:19:31 CET (1724 čtenářů)

Na jih jsme přiletěli o pět dní dříve oproti původnímu plánu, a byli jsme z toho dost rozpačití. Co tu budeme dělat? Jen tak se válet u moře? Není to v Indii škoda? Není. To jsme zjistili již po pár prvních hodinách. Samozřejmě, jet do Indie jen na pláž, jak to dělají chudší Němci či spořiví Izraelci, to by na šikuly Čechy nebylo. Ale zakončit tu svůj indický či nepálský pobyt, na to je zdejší pobřeží jak dělané.

Ve státu Goa, který je proslaven turistickým ruchem, jsme si poprvé vybrali středisko, o kterém v průvodci píšou, že je rájem pro baťůžkáře. Je zde prý klid, krásné a klidné moře a poloprázdné pláže. Navíc nám ho doporučila kamarádka Jiřina. Moc jsme jí děkovali. Palolem beach sice leží dost daleko od letiště, až na samém jižním konci Goy, autem jsme jeli asi 2 hodiny, ale nelitujeme. Pláž opravdu poloprázdná, a to začíná vrcholná sezona, moře teplounké, klidné a úžasná pohoda. Bydlí se zde ve speciálních bambusových chýších, do kterých se leze po žebříku do korun stromů. Je to velmi nezvyklé a jemně romantické. Uvnitř chýše máte postele s úžasnými matracemi (jako ostatně v Indii skoro všude), moskytiéru a sem tam někde i poličku. Na terásce židličky „bílý mor“ a úchvatný pohled na moře. Chýše jsou z bambusu a rákosu, takže se v nich i báječně spí, neb v noci profukuje vítr, dokonce jsme museli jednou na noc vytáhnout i spacáky – ale fakt jen jednou. Paráda. Ale pokud máte kufry, nedoporučuji. Nevím, jak by se po pláži nechaly přenášet, bylo by to dost nepraktické, navíc v chýších je málo místa. V případě kufrů volte ubytování někde v penzionu v přilehlé vesničce. Co se týče klidu na pláži, to už byla za našeho pobytu minulost. Všude se vyhrává, je třeba jen najít takové ubytování, kde vyhrávají potichu a váš repertoár. I u moře jste v Indii......

Ještě k ubytování: třetí den jsme objevili ráj na zemi, to už se nám ale nechtělo stěhovat. Zcela na východní straně (stojíte-li čelem k moři, tak vlevo) jsou z pláže neviděné chatky, úplně osamocené, bez muziky, bez provozu, bez lidí, pouze dvě malé plážové restaurace. Některé chatky stojí úplně na skále s famózním výhledem. Bohužel však již za naší návštěvy se tam stavěly sruby další. Nevím, nevím, nakolik se tento ráj dochová do budoucna. Každopádně to zkuste: jděte po pláži dlouho, až skoro do vyčerpání a tam na konci jsou.

A co jsme zde celé čtyři dny dělali? Koupali se, slunili, podnikali cesty do okolí, pravidelně navštěvovali západy slunce, po kterých jsme spolu s přítomnými užasle tleskali. Báječně se zde jí (doporučujeme restauraci přímo na pláži napravo od hlavní cesty.Poznáte ji snadno, každý večer je buď plno, nebo rezervováno). Není problém s chladným pivem, ryby jsou čerstvé a báječně připravené.

Velké potěšení nám každý večer dělala návštěva některé z internetových kaváren. Vždy nám někdo napsal a to jsme si cenili. Zvláštní poděkování patří věrné dopisovatelce a redaktorce našich emailů Hanině. Co se týče internetu, prakticky nikde po celé Indii jsme se nesetkali s tím, že by nebyla možnost se připojit. Pouze někde byly zasviněné klávesnice, sem tam malinko nefunkční některá písmenka, ale vcelku paráda.

A ještě jedna věc stojí za zaznamenání. Setkání s podivuhodným kanadským staříkem. Do Indie přijel rozjímat do ášramu a cvičit jógu. Bylo mu přes 70 let, vypadal na 60, štíhlý, báječně plaval, potápěl se, perfektně mluvil několika jazyky a měl velký přehled o historii i světové současné politice. Strávili jsme s ním jedno dopoledne a byli z něho úplně paf. Recept na jeho vitalitu? Nejíst maso, nejíst cukr, nepít alkohol, cvičit jógu a milovat svět. Jednoduché, že?

(komentáře? | Skóre: 4.4)


Indie 2004 Goa - Adjuna beach
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:17:21 CET (1798 čtenářů)

Nikdo na nás nemůže chtít, abychom strávili celý týden na jednom místě, i když u moře. A tak se po čtyřech nocích v Palolem s těžkým srdcem stěhujeme do Adjuna beach. Průvodce říká, že je to středisko pro baťůžkáře, ale jeho sláva hippies už minula. Dříve prý zde bývaly velké mejdany, nyní klid. Můžeme potvrdit. Byl zde opravdu větší klid než na „klidné a dosud neobjevené“ Palolem.

Charakterem je zdejší středisko zcela odlišné. Většina ubytovacích kapacit je ve vesničce, poměrně daleko od pláže. Mladí, kterých je tu valná většina, si nejčastěji najímají motorky a na nich se prohánějí jak blázni a vymetají okolní pláže, závodí na silnicích a rozvalují se v restauracích. Pláže jsou tedy opravdu poloprázdné. Je tu ale sem tam nějaká skála, nerovnost, koupání v Palolem bylo určitě lepší. My se ale opět dokázali dobře zorientovat. Po první noci jsme vyšejdili nejkrásnější ubytování v celé oblasti. Guest house Pearl Ocean. Samozřejmě berte tato slova s velkou rezervou: zatuchlé místnosti plné pavučin, spousta komárů, sem tam nějaký šváb a ušmudlaná sociálka. Ale hlavně terasa!!! Krytá veliká terasa s báječnými lehátky, ze kterých byl výhled na kýčovitě nakloněné palmy, žluťoučký píseček, šumící moře a čarovný západ slunce. Platili jsme na místní poměry nestydatou cenu 800 rupií, i když mistr Pepík 200 usmlouval, ale nelitovali jsme ani chvilinku. Na lehátku jsme vyjma pravidelných koupacích meziher leželi dva dny jak přikovaní, Vašek venku dokonce spal, a místní scenérii si dodnes bleskově přivolám pod zavřená víčka, jakmile mám trošinku splín.

A proč jsme se vůbec stěhovali? Chtěli jsme být blíže bývalému hlavnímu městu Old Goa, které jsme plánovali navštívit, a také nás náš průvodce nalákal na tradiční středeční adjunské trhy.

Do Old Goa jsme se vydali brzo ráno. Náš taxíkář, kterého jsme podezírali, že chce jet tak časně proto, aby byl brzo zpět u maminy, měl dobrý nos. Na dobu našeho pobytu připadalo výročí úmrtí svatého Františka Xavera, patrona Goy, který je v Old Goa pohřben. Jedná se o světce, jenž v první polovině 16. století neúnavně působil jako misionář hlavně v jihovýchodní Asii. Na jeho ostatky, konkrétně uříznutou pravou ruku, jsme shodou náhod narazili před dvěma lety ve starobylém městě v Malajsii – v Melace. A nyní nám naše cesty znovu překřížil. Byl uznán za svatého, protože jeho tělo samo o sobě vykazuje zázrak. Přestože pochován v 16. století, dodnes je jeho tělo jako tělo čerstvě zesnulého, neporušené. Dochovalo se, byť bez pravé ruky, kterou poslali právě do Malajsie, ve velmi dobrém stavu. Není to ale mumie. Je to prostě zázrak. A vždy jednou za 10 let tento zázrak věřícím ukazují. Náhoda, že jsme zde zrovna pobývali, a tak jsme se jeli také podívat. Zázrak jsme na vlastní oči viděli. Měli jsme štísko, že jsme čekali brzo ráno jen asi 20 minut, později fronta narostla do zrůdných několikahodinových rozměrů. Ze svatého se stala matějská pouť. Všude věřící, mše, stánky, krámky, zlodějíčci, obrovská spousta aut na velikém provizorním parkovišti, žebráci, prodavači, špinavé děti....... Ve staré Goe nečekejte žádné malebné městečko. Jedná se o pár obrovských chrámů roztroušených v zanedbaném parku, které zde zůstaly po Portugalcích. Určitě má svoji atmosféru, ale vystavený František ji zcela zdevastoval. V jedné katedrále je domov pro staré ženy, pravděpodobně smutně vyhlášené indické vdovy. Jisté je, že vystavené tělo provokovalo neskutečné množství lidí a zároveň velkou solidaritu. Dobrovolné příspěvky se vybíraly všude, někde se dokonce vypisovaly darovací šeky.

Vyhlášené adjunské trhy byly pěkným zpestřením našeho třetího dne. Ale nemyslím si, že kvůli tomu by se sem muselo jezdit. Je to koneckonců pěkná bejkárna a to zvláště pro bohaté cizince. Na písku je spousta krámů, krámků a nejrůznějších chodících prodavačů všeho možného. Je to nesmírně barevná a hlučná podívaná. Ženy jsou oblečeny do pestrých sárí nebo různých krojů, malé dívky také, muži jsou dotěrní a za každou cenu se všichni snaží něco prodat. Překvapilo nás dost velké množství evropsky vyhlížejících lidí, kteří evidentně žili v Indii delší dobu a zde také prodávali. Po několika dnech, když jsme porovnávali zdejší ceny v Bombaji, nám to bylo jasné. Zde je to skoro „dablovka“ a to u většiny produktů. Vyplatí se tedy v Bombaji nakoupit a tady prodat. Přesto je zde ještě pořád levně, hlavně pro bohaté turisty, kterých tu bylo požehnaně. Za celou dobu našeho putování jsme jich neviděli tolik. Sváží je sem autobusy a loděmi z okolních destinací, kde odpočívají v luxusních komplexech. Sami si o nějaké to ošizení doslova říkali.... Spokojení, tlusťoučcí, vymydlení a zjevně sterilně chovaní ve čtyřhvězdičkách s plnou penzí.

Atmosféře jsme samozřejmě podlehli a něco nakoupili. Úžasný byl Vašek. Všude v Indii se musí smlouvat, tady zvláště. Nechá se usmlouvat až třetina ceny. Vašek to ví, Vašek nedbá. Po chvilince smlouvání vždy zaznělo: „Podívej na něj/na ni, určitě má doma děti jako stupínky......“ A už nastupuje charita, už je po smlouvání. Prodavači se o něj přetahovali. Nejzajímavější ze všeho je ale dát si v provizorním stánku chlazené pivko a jen tak pozorovat cvrkot.

(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.6)


Indie 2004 Bombaj
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:13:36 CET (1618 čtenářů)

Poslední dva dny jsme strávili ve městě, od kterého nás všichni odrazovali. Nedali jsme se a udělali jsme dobře. Moc se nám zde líbilo, i když pamětihodnostem a turistice jsme příliš nedali. Jen tak jsme se procházeli a nostalgicky loučili s Indií, i když po pravdě řečeno Bombaj není Indie, je to jen jedna z mnoha tváří této divukrásné země. Na jedné straně velkoměsto, kde najdete velké moderní budovy, dvoupatrové anglické autobusy, obchody přeplněné zbožím, moderně a vkusně oblékané lidi, na silnicích plno luxusních aut, mezi kterými jezdí nezanedbatelné množství škodovek, ovšem stejně tak je zde spousta žebráků, podivných pouličních obchodníčků a lidí žijících na zemi, kde jedí, spí i provádějí veškerou svoji toaletu.

Navštívili jsme bránu Indie, starobylý jachtařský klub, kde je vstup pouze pro členy, ale naši staří mořští vlci by bez návštěvy tohoto místa nebyli schopni Bombaj opustit. Vynechali jsme ostatní lákadla, která najdete v průvodci, ale vůbec jsme toho nelitovali. Nenechali jsme si ujít pouze velkoprádelnu pod širým nebem. Neskutečný zážitek, v oblacích vůně mýdla a ve značné vlhkosti lze z mostu nad prádelnou pozorovat práci pradláků. Prádlo perou mlácením a vytloukáním špíny, občas do kádí ponoří své tělo zborcené potem a pokračují dál. Prádlo věší na nekonečné šňůry vynalézavě natahané kolem dokola, kde v parném sluníčku a všudypřítomném smogu zázračně uschne do nevídané bělosti. Zvědavý Pepík chtěl samozřejmě dovnitř. Když však zjistil, že ho tam rádi mezi potoky špíny na zemi a mezi nekonečnými káděmi plnými špinavého prádla za přiměřený peníz provedou, rychle vycouval.

Co se týče ubytování v Bombaji. Jelikož jsme po třech týdnech už velmi zběhlí, vymysleli jsme účinnou taktiku na taxíkáře. Abychom se vyhnuli nekonečnému hledání hotelu ve velkoměstě, volili jsme ubytování v hotýlku poblíž Victoria station – hlavního bombajského nádraží. A libovali jsme si, jak jsme to chytře vymysleli. Z letiště se jede do města skoro hodinu a město je veliké, ale přesto taxikář samozřejmě ani nemrknul a na Victoria station vyrazil bez zaváhání. Ale pak. Nejenže nevěděl, kde námi požadovaný hotýlek je, ale ani se nedokázal zeptat, ani neuměl číst latinku!!!!! Nebudu popisovat, jakou anabázi jsme museli podstoupit. Problém byl nakonec ale i na naší straně. Z jednoho cestopisu na internetu jsme si vybrali název pěkného malého čistého a levného hotelu poblíž hlavního nádraží – Modest hotel. Ale ouha, do textu se jim vloudila chyba, jedná se pravděpodobně o Modern hotel!!!! To nás napadlo, až když taxikář už byl zralej na cvokhas, všichni kolem Victoria station s ním a nikdo v okruhu několika set metrů nebyl schopen poradit. Hotel je to asi opravdu dobrý, byl ale obsazený. Tak jsme se museli postarat sami: doporučujeme hotel naproti Victoria station – Railvay station. Je o něco dražší než Modern hotel, ale bágly nám tam druhý den nechali až do večera a ještě jsme se mohli zadara převléknout a osprchovat. Navíc není vůbec problém s orientací.

Pěkné suvenýry jsme nakoupili ve čtvrti Colaba. Levné, jak už jsem zmiňovala dříve. Víc se mi nechce psát, Bombaj je skutečně pocitové město, stojí zato ho vidět a užít. Ničeho se nebojte a vzhůru za poznáním.

(komentáře? | Skóre: 5)


Indie 2004 A za kolik jsme všechno pořídili?
Poslal Pepik v Wednesday, 05. January 2005 @ 22:03:00 CET (1874 čtenářů)

Indie je pro nás poměrně levná země. I když příliš nešetříte, žijete zde levněji než turisté u nás. Pokud nejedete s cestovní kanceláří, ušetříte ještě více.

V listopadu 2004 jsme počítali 1 rupii cca 50 halířů.

Letenky do Dillí a zpět z Bombaje stály 18 000 Kč. Je však třeba si je zamluvit hodně dopředu. Jednak jsou často vyprodané, jednak je seženete levněji. My jsme listopadové rezervovali v létě, a už to byla hoňka.

Každý místní přelet stojí kolem 100 dolarů. Létali jsme se společností Jet Airwais, na vysoké úrovni, vždy s občerstvením a s vytříbeným chováním obsluhujícího personálu.

Ubytovávali jsme se zásadně v hotelových pokojích s příslušenstvím, kde není problém sehnat třílůžkový pokoj. Většinou jsme za něj platili kolem 600 rupií. Nejlevněji jsme spali v Palolem beach, 300 rupií jedna chajda, ale jen pro dva, Vašek platil 250. Nejdráž v krásném hotelovém apartmá s velkou mramorovou vanou v Džajpuru – za 1500 rupek. V Adjuna beach jsme z rozmařilosti vědomě volili drahé ubytování za 800 rupií jen pro dva, neboť v ceně byly i fenomenální západy slunce přímo z postele.

Stravujeme se v čistých restauracích, většinou platíme všichni tři dohromady i s pitím (kola, pivo, voda) cca 300 – 400 rupek.

Taxíky i rikši jsou poměrně levné. Na celý den jsme si najali taxíka v Džajpuru, vezl nás tři hodiny do Puškaru, tam čekal celý den a večer zpět. Chtěl 1500 rupií. Nejdráž jsme platili cestovce dvoudenní výlet z Dillí do Agry a zpět – 4700 rupek.

Pivo se dá koupit všude, na jihu ho nabízejí ve všech restauracích, je drahé asi jako u nás. Na severu se musí najít krámečky s alkoholem, což zase není takový problém.

(komentáře? | Skóre: 3)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.15 Sekundy