Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Mexiko 2003

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Mexiko 2003 Úvod - Mexiko 2003
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:25:24 CEST (2084 čtenářů)

Tři padesátiletí drobní škudlilové - Pepík, Vašek a Květa - vyrazili letos v polovině listopadu na tři týdny do Mexika. Kdože je to drobný škudlil? Ukažme si to na příkladu: drobný škudlil, milovník umění, neváhá utratit za lístky do opery 3000 Kč, ale během celého přestavení žmoulá kabát na klíně, protože je mu líto dát pět korun za šatnu.

Mexiko – země, kterou není možno charakterizovat jednou větou. Spojené státy mexické (31 států + hlavní město) zaujímají přibližně 1 970 000 km², což je pro ilustraci cca 25 našich republik dohromady. Žije zde asi 95 milionů obyvatel, z toho 22 milionů jenom v hlavním městě Mexiko City. Je to velmi různorodá země, co se týče přírody i kultury, s bohatou a tajemnou minulostí. Najdete zde hory, sopky, jezera, tropické džungle i pouště, neprozkoumaná archeologická místa stejně jako turistické ráje i turistická pekla. Je jasné, že poznat tak obrovskou a zajímavou zemi není za 24 dní, které jsme měli k dispozici, byť jsme ujeli skoro 2 500 km, možné. A proto tedy jen pár postřehů.

Co nás nejvíc překvapilo?

1. Země není zdaleka tak nebezpečná, jak se dočtete ve většině bedekrů a cestopisů. Ostražitost je samozřejmě na místě, ale bez té se neobejdete ani v pražském metru. Všechny doklady jsme nosili přímo na těle, vyrobili jsme si i kopie dokladů, které jsme rafinovaně ukryli na různých místech, první dny jsme se pořád ustrašeně rozhlíželi a hlídali se. Buď to byla náhoda, nebo naše připravenost a obezřetnost, ale nikdo nás neokradl ani nevykostil, jak neustále prorokoval Admirál. Dokonce se s námi nikdo ani nechtěl dělit o naše věci. Setkávali jsme se pouze s milými a srdečnými lidmi, kterým byla pověst jejich země jako zlodějské a nebezpečné, velmi proti mysli. Pepík dokonce jednou ztratil peněženku, to už naše obezřetnost začala povolovat, a malá dívenka mu ji s úsměvem přinesla zpátky. Nevím, kdo byl víc překvapený, zda Pepík, když viděl svoji peněženku v drobných snědých ručkách, nebo dívenka, když nevěřícně svírala 50 pesos nálezného.

2. Zarazila nás bezpečnostní opatření, která jsou zde součástí každodenního života. Šoféři taxíků hlásí vysílačkou, nebo přímo vojenským hlídkám na silnici kam a koho (počet a národnost) vezou. Autobusy zastavují u vojenských hlídek a jsou pravidelně kontrolovány. Po zuby ozbrojení vojáci s prstem na spoušti hlídkují i na pláži mezi polonahými turisty.

3. S výjimkou turistických přímořských letovisek u Karibiku se nikde nedomluvíte anglicky, německy, francouzsky, ba dokonce ani česky. Na naši naivní otázku „Do you speak english?“ Odpovídali pouze ti pokročilejší a zběhlejší suverénním „nou“. A tak jsme celou dobu museli vystačit s mými čtyřmi zlatými lekcemi španělštiny, s Pepíkovými 20 italskými slovíčky a citoslovci s intenzivní mimikou. Vzhledem k přátelskému a ochotnému obyvatelstvu to však na přežití a semtam nějakou chuďoučkou konverzaci bohatě stačilo. Vaškova vylepšená angličtina se uplatnila až v závěru cesty.

4. Těžko jsme se srovnávali se spoustou pracujících dětí. Škol jsme viděli málo, většinou pro starší děti, nebo naopak pro předškoláky, ale dětí na ulicích spousty. Čistily boty, pracovaly v restauracích, nejčastěji něco prodávaly. Ať už na ulicích, nebo přímo v obchodech. Malí desetiletí pikolíci v kravatě rovnali zboží, nebo pomáhali u kasy. Společnost tuto skutečnost bere jako všední a normální normu.

5. Vysoké úrovni cestování autobusem (samozřejmě je řeč o 1. a 2. třídě, nikoliv o lokální dopravě), bychom se mohli od Mexičanů učit. Každé větší autobusové nádraží má svou velkou a velmi čistou halu. Lístky se kupují přes počítač, místní se musí prokázat osobním průkazem, cizinci zapisují své jméno. Do autobusu jako do letadla – přes bezpečnostní rám, na bagáž dostanete lísteček. Každý spoj má svoji odbavovací halu, kde čekáte, než zřízenec zavelí k nástupu do letadla, pardon, do autobusu. Systém odbavování však skutečně připomíná spíše letiště než autobusové nádraží. V Čechách však nemusíme kopírovat všudypřítomné televize. Těch filmů, co jsme na vymydlených kazetách během našeho 2 500 km putování zhlédli v autobusech či v halách! A některé dokonce dvakrát. Jen jsem se vždy modlila, aby to nebyl horror, většinou ale byl. Výkřikům, rámusu a skřekům ovšem neuniknete ani s vatou v uších.

6. Na většině veřejných místech panuje úzkostná snaha o čistotu a hygienu. Tam, kde se pohybují lidé, najdete všudypřítomné zametače, vytírače a prachoutírače. V Antropologickém muzeu v hlavním městě má každá místnost dokonce svého zřízence, jehož úkolem je pořád dokola vytírat svůj rajón čítající právě jen tu jednu místnost. Na jednom autobusáku jsme viděli, jak uklízeč vyhodil od přepážky úředníka – zrovna jsme byli na řadě my - a začal mu šůrovat stůl i počítač. Poté, co se deska blyštěla jako zrcadlo, ho tam milostivě pustil zpátky. A drhnout chodník před krámem saponátem? Mexická normálka.
Hygiena při prodeji fantastického křupavého pečiva nebo různých druhů uzenin je až nelidská. Prodavači musí pracovat s rouškama na ústech!! Marně tady Pepík hledal „špinavé Mexikánce“, jak je zná z béčkových kovbojek.

Nádherná příroda, fascinující historické objevy, půvabná městečka i exotické vesnice – to je skutečnost, kvůli které se do Mexika jezdí a kterou jsme si náležitě užili. Pokud vás zajímá jak, můžete číst dále.



(komentáře? | Skóre: 5)

Mexiko 2003 Amsterodam
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:21:41 CEST (1586 čtenářů)

Ne, není to chyba. Při naší dovolené v Mexiku jsme skutečně navštívili Amsterodam. Zcela prozaicky nám zde uletělo letadlo, byť na přestup z Prahy jsme měli připraveny 2 hodiny. Upřímně řečeno, ani nám to tolik nevadilo. Od společnosti KLM jsme dostali pěkný moderní hotel v centru, dobrou večeři a ráno bohatý snídaňový bufet. Když nám dali i taštičku s hygienickými potřebami, nic nám nescházelo. Ale buďte v Amsťáku a nepodívejte se na holky!! To byste museli cestovat s někým jiným než s našimi kluky. A tak lehce přioděni (jedeme přece do horkého Mexika) jsme se vydali podzimními studenými a větrnými amsterodamskými ulicemi do zdejších proslulých uliček lásky. Holkám zima nebyla, ty byly za výklady, posilňovaly se alkoholem a cigaretami, proto si mohly dovolit se obnažovat, zato ale my!!! Nejvíc teplo bylo v sexshopu, a tak tamější robertky i erotické prádlo bych ještě dnes mohla popsat dopodrobna. Ale kluci byli nadmíru spokojeni, tvářili se, že je vše v pohodě. Na zpáteční cestě však ani neodporovali, když jsem navrhla pro zahřátí běh. Měli jsme štěstí, nikdo z nás zápal plic nedostal, i když bylo jistě na nule.



(komentáře? | Skóre: 0)

Mexiko 2003 Ciudad de Mexico – Mexico City
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:20:33 CEST (2025 čtenářů)

Poznat hlavní město Mexika s jeho 22 miliony obyvatel je skutečně zážitek. My ho nepoznali, jenom tak trošku ochutnali, jen tak tak jsme si lízli. Nemohli jsme ve městě být déle, protože jsme se tam cítili velmi nejistě, zranitelně, byli jsme nováčky a cizinci, kteří si teprve zvykají na lidi, podnebí i jazyk. Mezi takovou spoustou lidí, s tolika rozličnými bytostmi, jsme si připadali opuštěně a bezbranně. Bylo to ale také proto, že jsme se zde ocitli bez zavazadel. Při naší nestandardní cestě přes Cancún se nám totiž bágly, které byly díky loňským zkušenostem o poznání menší a lehčí, jednoduše ztratily.

Zde se krátce musím zmínit o cestě, to by mi kluci neprominuli, kdybych nenapsala, že s námi z Prahy cestovaly dvě krásné mladé kočky, které letěly do Mexika předvádět a fotografovat českou krásu. Sblížily nás strasti na cestě. Dívky se nudily, kluci tokali jak zamlada a jedenáctihodinový let a dvouhodinové čekání v Cancúnu uteklo jako voda. V hlavním městě na letišti pak na děvčata čekal jejich agent se zprávou, že všechna naše zavazadla zůstala v Amsterodamu. Holky bez řečí odvlíknul, my se však nechtěli vzdát.

Do jejich mexicky lámané angličtiny a naší anglicky komolené španělštiny jsme se vrhli rovnýma nohama. Po dvou velmi náročných hodinách vyšlo najevo, že alespoň dvě zavazadla z Prahy přiletěla – samozřejmě to byly kufry obou modelek, které však už byly dávno za horama.

A my tedy na hotel, spát v tričku, které už začíná svůj třetí perný den, opět ten samý zubní kartáček na jedno použití a hnusný krém na čumák. Druhý den telefonujeme několikrát na letiště – spelovat naše jména jsem se naučila hned napotřetí – a večer šťastné shledání s bágly. Nic není rozbito ani ztraceno, všechny katastrofické plány (jak přežít tři týdny bez léků, repelentů, krémů, hygienických potřeb a oblečení) jsou zapomenuty. Zjišťujeme, že jsme opět otroci věcí. Nebylo nám v jednom tričku lépe?

První šok v hlavním městě: lidé zde večer chodili v teplých prošívaných bundách. Mexiko leží v nadmořské výšce 2255 m a je obklopeno horami. Večer je tu tedy zákonitě chladněji. Kluci vystačili se svými řídkými svetříky, které byly připraveny pouze na ruzyňské letiště a na chvíle nouze, já si nemohla vynachválit prozíravost, s jakou jsem na poslední chvíli oblékla svou červenou šusťákovku.

Již při nočním příletu do města jsme tajili dech nad obrovským rozsvíceným krajkovím, které jsme přelétávali několik desítek minut. 22 milionů lidí se na pražskou Dědinu ani na Jižák opravdu nevejde, aglomerace je rozlezlá a usazená na více než 2000 km². Při první jízdě z letiště nás zaskočily tmavé, málo osvětlené uličky a poměrně malý provoz (byla neděle večer). Ráno bylo město úplně jiné – a s touto skutečností jsme se setkávali pořád. Města podstatně měnila svou tvář podle denní či noční doby. Noční život se v Mexiku, s výjimkou turistických oblastí, příliš nepěstuje. V tuto roční dobu – konec roku - se stmívá brzo a obchody i restaurace zavírají poměrně brzy. Oč dříve zavřou, o to později otvírají.

Ráno se město probouzí pomalu, nejdříve jsou otevřené pekárny. Pekárny. Ještě teď slastí přivírám oči. I Pepík, který si na sladké nepotrpí, byl jako u vytržení. Pouze Vašek zůstával v klidu, v tomto případě jen nezúčastněně fotil. Pekárna je vždy velká a vzdušná místnost. V ní jsou rozložené koše a na nich vystavené nejrůznější druhy pečiva – sladké, slané, sýrové, voňavé, obalené cukrem, s oříšky, s hrozinkami, s mandlemi, s pudinkem, s krémem, s nevímčímještě, pečené, smažené ...... A všechno čerstvé. Mezi vší tou krásou moudře a uvážlivě chodí místní s velikými tácy, v rukou kleště, rozmýšlejí, přemýšlejí, vybírají a nakládají. U pultu je jim zabaleno, a to tak, že prodavač (samozřejmě s rouškou na puse) balí sladké kusy po jednom, houstičky do pytlíčku a vše pak ještě do jednoho pytlíku a nakonec do igelitky. Oblévala mě hrůza, kolik centimetrů v pase navíc si do Prahy asi tak přivezu! Naštěstí takovéto krásné pekárny jsme nacházeli pouze ve velkých městech, jinde se pečivo dováželo, či byl výběr menší. Ale peklo se i v supermarketech a ta kultura prodeje byla vždy stejně udivující. Udivující už tak není, že většina obyvatel Mexika je obtloustlá, a to i mladí, i krásné mladé holky. Těch štíhlounkých jsme za celou cestu napočítali na prstech jedné ruky, a to ještě byly většinou nějaké míšenky. Co se týče sladkostí, překvapovaly nás i obrovské umně vysochané dorty. Výjimkou nebyly ani osmi či desetipatrové o průměru jednoho metru. Žádný jsme neochutnali, ale cukr z nich doslova kapal.

Náš hotel Isabel la Católica, poměrně slušný, čistý, byl přímo v centru, kousek od Zócala. Zócalo - náměstí o rozloze 240x240 metrů je druhé největší náměstí na světě. Španělé ho postavili na troskách hlavního aztéckého komplexu chrámů. Když Aztékové tuto oblast v roce 1321 poprvé osídlili, byla zde bažina a mokřina uprostřed ostrova. Aztékové tu postavili své hlavní město a na počátku 15. století stálo v oblasti dnešního Zócala a jeho okolí téměř 80 chrámů, paláců a jiných budov. Při dobývání Mexika byly aztécké budovy Španěly a jejich indiánskými spojenci zničeny. Z trosek pak bylo postaveno nové město.

Obrovskému náměstí vévodí mamutí metropolitní katedrála, kde se svého času vdávala Věra Čáslavská. Dnes je náměstí denodenně svědkem nějaké události – demonstrace, cvičení, shromáždění nebo folklórních indiánských vystoupení pro turisty. Každý večer je slavnostně stažena vlajka, která visí uprostřed na vysokém stožáru. Mezitím pospávají bezdomovci, chodí žebráci a údajně také kradou kapsáři. Každopádně je zde hlučno, hlučno, hlučno, stejně jako všude v Mexiku. Jméno zdejšího náměstí se tak vžilo, že dnes centrálnímu náměstí v jakémkoli mexickém městě říkají jednoduše zócalo. Pro cizince velmi praktické.

První den jsme celý strávili v Antropologickém muzeu. Každému turistovi doporučujeme. Jak nám řekla naše milá poradkyně paní Iva, je třeba si muzeum s názornými dějinami Mexika pozorně prohlédnout, aby člověk věděl, do čeho to vlastně leze. Národní antropologické muzeum je pravděpodobně nejlepší archeologické muzeum na světě. Komplex v sobě skrývá 23 hal, každá místnost je věnována části z 30 století lidského vývoje v Mexiku. Je zde umístěno tisíce artefaktů včetně hrobek, obřích kamenných olméckých hlav, hrnčířských a keramických výrobků, šperků, slavného kamenného aztéckého kalendáře a rekonstruovaného mayského chrámu. Každá kultura, např. mayská, aztécká, toltécká, zde má svoji halu - v prvním patře nad halou jsou pak představeni potomci dávných obyvatelů, jak žijí dnes. Potěšilo nás velmi, že ve vývojovém stádiu člověka jsme tu narazili i na věstonickou kulturu z Moravy.

Na prostranství zhruba 100 metrů před vchodem do muzea převádějí domorodí Indiáni svůj prastarý rituál, tzv. létání. Čtyři chlapíci se vyšplhali na 20m vysoký sloup, za neustálého zvuku píšťal a bubínků se uvázali za nohy, roztočili se a jako na nějaké prababičce centrifugy se spustili hlavou dolů. Za pomalé rotace kolem sloupu se lano neustále natahovalo a oni se pomalu spouštěli dolů. Výkon to byl obdivuhodný, určitě celé počínání mělo dříve nějaký svůj rituální význam (viděli jsme i podobné obrázky později v muzeu), nyní však jejich komplic dole vybíral od přihlížejících čumné a oni před muzeum chodí jako do práce.

Po hlavním městě jsme cestovali většinou metrem. Trochu jsme se sice báli, ale je to levné – jeden lístek kamkoliv – a také rychlé. Naše obavy se však brzo ukázaly jako opodstatnělé - Pepík měl hned zkraje velmi nemilou příhodu. Nastupuje do vagónu poslední, rozhlíží se a najednou cvak! Dveře se bez upozornění bleskově zavírají a za nimi zůstává i jedna jeho ruka křečovitě svírající tašku. Pražák by se nevzrušoval - bez mé ruky přece neodjedou. Mexičani však jen znuděně přihlížejí, když se za našeho zděšeného jekotu vlak dává do pohybu. Ruku Pepík ještě vyrval, taška však cestovala venkem. Brrrrr, byly to blbé chvilky, než jsme se na další stanici šťastně s taškou shledali. Přesto jsme na metro nezanevřeli, protože autem a autobusem navrchu – děs, běs. Jestli si myslíte, že znáte zácpu, a přitom jste nebyli v Mexiku, pěkně se pletete. Tisíce aut kličkujících, popojíždějících a neustále zbytečně a hlučně troubících. Výfukové plyny nevoní nikde na světě, ale zde skutečně smrdí. Kvalita ovzduší je v Mexiko-City snad nejhorší na světě. Nadmořská výška s nižším obsahem kyslíku, kritické znečištění v důsledku dopravy a průmyslu a navíc hory, které obklopují mexické údolí a zabraňují rozptylu znečistěného vzduchu. V důsledku toho je automobilová doprava omezována – na určených místech je viditelně označeno, která auta dnes nesmí jezdit ( kritériem je poslední dvoučíslí na espézetce). Tyto tabule jsme viděli už daleko před městem. A proto všechno je metro ta nejlepší volba při cestování po městě.

Večer byl slavnostní. V mírně zapáchajících, sežmolených, propocených a poměrně špinavých šatech jsme povečeřeli v luxusní drahé restauraci, do které nás pozval Vaškův obchodní partner. V důsledku rčení „pijte, ať mu uděláme trošku škody,“ nikdo z nás název Haciendy ze 17. století neudržel. Víno i pivo vynikající, jídlo ovšem méně. Zcela nezkušeně, za udiveně zvednutého obočí našeho hostitele, jsme si nechali objednat pravou mexickou stravu – polévka výborná (vývar s kukuřičnými lupínky, avokádem, fazolemi, sýrem, chilli papričkami), dušené jehněčí maso měkkounké, čerstvounké, ale zcela bez chuti a k tomu nějaké s prominutím hovno. Tak nazýval Pepík vše tmavé, neznámé, nepříliš chutné, čehož se nám na naší cestě dostávalo hojně. Tentokrát to ovšem byl asi špenát, nicméně přívlastky mu sedí. K tomu jsme poprvé měli tortillas, pravé mexické placky z kukuřičné mouky. Jsou úplně bez chuti, s výraznou podchutí zatuchliny. Placky byly čerstvé, trošku jsme jich pojedli, ale.... našimi přáteli se nestaly ani později. Se zadostiučiněním jsme jednou na ulici pozorovali, jak tuto mexickou specialitu nežere ani pes. Nutno přiznat, že vrcholem našich hodů v Haciendě byly velmi chutné moučníky. Mně však zcela postačila kupička čerstvých aromatických a úžasně dobrých jahod zasazených do kopce našlehané smetany. Množství kalorií spočítat nelze....... V Mexiku jsme většinou jedli v restauracích střední kategorie, kde se ceny jednotlivých jídel pohybovaly kolem 50 až 70 pesos. Zde na jídelníčku byla jídla kolem 200. Malinká úlitba dlužníka věřiteli. Věřme, že Vaškovi se poštěstí a jeho služební cesta bude mít nějaké výsledky, nikoliv jenom naše totální přežrání.

Výborně jsme se vždy najedli ve VIPS. Řetězec podniků, rozšířený hlavně v hlavním městě. Čisťounké, příjemné, vlídná a pozorná obsluha. Vedle tortillas mají i čerstvounké voňavé pečivo, mexická jídla i kuřátka nebo brambůrky. Kávu servírují okamžitě, dokonce dolévají – i smetánky donesou. Dolévání kávy je takový příjemný mexický zvyk ve většině restaurací.

Město jsme neměli chuť ani možnost příliš poznat, ale nutno říct, že ani nelitujeme. Navštívili jsme ještě náměstí Garibaldi, kde se scházejí hudebníci i celé kapely, aby tady ve svých krásných vyšívaných oblecích zpívali a hráli. Údajně si zde zamilovaní mládenci vybírají kapelu, která pak zahraje jejich milé zastaveníčko. No, my viděli jen mnoho čumilů, hodně nudících se hudebníků, semtam někdo něco zašmidlal. Ale je pravda, že lesklí, vyšňoření, ocvočkovaní a vyšívaní byli všichni a každý jinak. Pravé muzicírování jsme zažili ale jinde. Mexičané totiž hrají skoro pořád a skoro všude. A skoro vždy za to od turistů chtějí peníze.

Byli jsme také v parku Chapultepec. Pestrá směsice lidí, dětí i psů. Těch je v Mexiku všude plno. Toulavých, podstatně méně podvyživených než v Thajsku, ale nutno přiznat, že nikoli útočných. Mumraj v parku nám svým hlukem, tlačenicí a chaosem nebyl moc příjemný.

Po městě jsme jezdili i minibusy colectivos. Velmi příjemná záležitost, rozšířená v celé zemi. Jakmile se naplní, jede. Zastaví buď na zastávce, nebo tam, kde chcete. Nedávají lístky, ale jsou levní, a někde dokonce jezdí i na plyn. Problém je vždy zjistit, odkud, kam a kdy jedou. Ale stalo se nám několikrát, že domorodci věděli lépe než my, kam vlastně chceme jet a jen nás tak mírně do colectivos popostrčili.

V hlavním městě Mexika jsme sice byli, ale popravdě ho moc neznáme. Z těch pár zážitků stojí ještě za zmínku půvabná snídaně v hotelu Grand. Hotel stojí na rohu Zócala, je postaven v honosném koloniálním stylu – úžasné staré výtahy vedoucí z atria domu, klece s papoušky, tichý a diskrétní personál, noblesní nálada. Tarify za ubytování souzní s atmosférou, tedy nic pro drobné škudlily. Ale lze si dopřát – a to jsme udělali – báječnou snídani – bufet: žer, co žer. Seděli jsme venku ve čtvrtém patře na terase přímo nad Zócalem a do uší nám prala hlasitá muzika, řvali demonstranti a my si užívali pravého mexického rána z nadhledu. I toho bezdomovce, který si ustlal u vlajky, jsme viděli.



(komentáře? | Skóre: 3.66)

Mexiko 2003 Teotihuacán
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:10:28 CEST (1826 čtenářů)

Poslední den v hlavním městě jsme se vydali autobusem na výlet do asi 50 km vzdáleného Teotihuacánu. Město bohů, jak se tomuto místu také přezdívá, byla naše první zkušenost se starými pyramidami. Největší mexické starověké město a současně hlavní město asi největší předkolumbovské mexické říše bylo založeno asi roku 150 př.n.l. Rozkládá se na téměř 34 km², přístupná je ovšem pouze jenom část. Odhaduje se, že město kdysi obývalo až 200 000 obyvatel. Obyvatelé žili v přísně rozvrstvené třídní společnosti. Najdeme zde mezi jinými stavbami také dvě mohutné pyramidy Slunce a Měsíce. Zhruba od severu k jihu směřuje slavná Cesta mrtvých, pojmenována byla pozdějšími Aztéky, kteří věřili, že mohutné budovy, lemující ulici, byly ve skutečnosti obrovské hrobky, postavené obry pro první vládce Teotihuacánu. Největší stavby mají podobu stupňovitých pyramid. Toto prastaré město má dodnes funkci významného poutního místa, u jehož pyramid se každoročně shromažďují tisíce Mexičanů, kteří zde oslavují jarní rovnodennost a přijímají mystickou energii, jež zde v daný den prý vyvěrá z hlubin země.

My jsme si v Teotihuacánu užili celý den, a to velmi příjemně. Bylo sice horko, ale povíval mírný vánek, navíc dle rad paní Ivy jsme měli s sebou pití – to v areálu koupit nelze, stejně jako žádné jídlo. Koupit ale můžete, jako na jiných turistických místech v Mexiku, neskutečné množství suvenýrů, jež vám prodavači vnucují na každém kroku. Zde nás opravdu překvapili, nutíce nám zboží s výkřiky: Deň dobry, pani. Polska, Polska? Ale připomínkou našich sousedů a Hančiných hostitelů obměkčili pouze Vaška. Ten pak poctivě kupuje drobnůstku v každém navštíveném místě. Že by jednou Admirálovo muzeum?

Součástí návštěvy byly i výstupy na obě pyramidy – Pyramida del Sol (Slunce) je třetí nejvyšší pyramidou na světě. Dnes měří přes 70 metrů, její základna má na všech čtyřech stranách 222 metrů a na vrchol vede 248 schodů. Byla postavena přibližně kolem roku 100 n.l. ze 3 milionů tun kamene, cihel, sutin, a to bez použití kovových nástrojů, tažných zvířat nebo kola. Vydrápat se na takový kolos, to není žádná legrace. Zpočátku, když se můžete přidržovat zábradlí, je hej. Ale ve vyšších patrech! Stupně jsou vysoké a plocha schodů hodně úzká. Navíc výška pořádná. Ale při pohledu na drobné staré Japonky, které v jedné orukavičkované ruce svírají slunečník, ve druhé foťák a svižně se drápou nahoru, jsme se nemohli nechat zahanbit. Pravda, při focení jsem se křečovitě držela vždy jednoho z kluků, ale bylo tam nahoře pěkně, rozhled byl po celém bývalém městě. Po Cestě mrtvých jsme doputovali až k Pyramidě del Luna (Měsíce), která je sice menší, výstup na ni obtížnější, ale pohled seshora daleko mystičtější.

Nelze nepřipomenout osvěžující setkání s jedněmi z minima Čechů, které jsme letos potkali. Paní Alenka nechce být zelenou vdovou, byť je manžel v balíku, mají v Praze obrovskou firmu, zaměstnávají nevděčné pracovníky, syn je postižený, manžel na konferenci a pan doktor se o ně má starat, ale klidně si šplhá na pyramidu...... Ale přece jen trochu zdravého rozumu měla – s těmi vysokými podpatky se po příkrých schodech na vrchol nevydala.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.33)

Mexiko 2003 Popocatépetl
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:06:03 CEST (2018 čtenářů)

Ciudad de Mexico opouštíme brzo ráno směrem východ, abychom se zblízka podívali na Popocatépetl, jednu z dosud činných sopek, které lze na světě spatřit. No, brzo: „Každý den mám nárok na jedno teplé jídlo denně,“ upřesňuje své nároky hned zpočátku Admirál, a tak jsme naštěstí posnídali teplou chutnou krmi ve VIPSu. Byla to naše první huevos – vajíčka. Huevos revueltos, míchaná vajíčka, byla skvostná. Ta druhá o pár dní později byla výborná, třetí dobrá, čtvrtá standardní, pátá .... krátce: ke konci pobytu jsme kokrhali a kdákali a vajíčka alespoň rok nechceme ani vidět. Ještě že jsme se ale díky Vaškovi najedli, protože večeře, aniž bychom to tušili, byla vzdálena několik světelných let a množství zážitků a dobrodružství.

Na nádraží odjíždíme zeleným broukem. Takováto autíčka jsou v Mexiku taxíky, několikrát jsme jich využili. Tento taxikář byl jeden z prvních domorodců, který si nás získal svou upřímností a přátelským chováním. Zatím pořád jsme zdejším nevěřili. Nevěřili jsme ani ochotným lidem na autobusovém nádraží: „Už se chtěj s náma dělit o náš majetek,“ zpětně se za to pomyšlení ještě teď stydíme. Autobus směr Amecameca jsme díky skvělé organizaci na autobusovém nádraží našli bez problémů, stejně jako jiné autobusy mnohokrát později. Po cestě jsme měli možnost desítky minut projíždět satelitními osadami hlavního města. Chatrče, bída. Občas se mezi hadry, papíry a jinými odpadky naparoval čerstvě vystavěný nový dům, podle české terminologie takové mexické podnikatelské baroko. Z té bídy a špíny se podobné ostrůvky jakéhosi bohatství pyšně vypínaly k nebi a byly dalším dokladem, že Mexiko je opravdu zemí protikladů. Pravdou ale také je, že některé čtvrti byly příjemně a čistě udržované, bylo zde i mnoho bloků nově postavených bytů, jakási evropská sídliště – pouze domy jsou nižší. Pestrá směsice všeho, do čeho jsme neměli možnost ani nahlédnout. Zato jsme zcela zřetelně viděli, jak za sebou necháváme obrovskou šedou peřinu, pod kterou se ukrývalo hlavní město. Čím více jsme se vzdalovali, tím pronikavěji svítilo sluníčko, tím více byla obloha jasná. Po více než hodině jízdy z města zbyla na obzoru opravdu už jen ta šedivá peřina, pod kterou se dal tušit život.

Malé městečko Amecameca nás zcela okouzlilo svou příjemnou venkovskou atmosférou. Už na malém autobusovém nádraží se zjevil přednosta, který ochotně spolupracoval s našimi několika španělskými slůvky. Nechali jsme si u něj celý den bágly – bez lístků a zadarmo – a vyrazili za dobrodružstvím. První, co nás zarazilo, byla absolutní absence turistů. Na malém náměstíčku rozložena tržnice, lidé usměvaví, příjemní, dívali se na nás jako na exoty. V rohu tržnice jsme objevili báječnou dobrotu - Pepíkova záliba v ochutnávání všeho domorodého tentokrát přinesla své sladké plody. Na tenounké plátky rozklepané či snad rozválcované hovězí maso, poskládané do velkých bloků a nějakým způsobem marinované. Plátky syrového masa uříznou dle hladu (my neměli, jen nás honila mlsná) a hodí na gril. K tomu samozřejmě pálivá salsa (mexická speciální pikantní omáčka, kterých je velké množství druhů) a tortillas. Velká dobrůtka.

Ve městečku v nadmořské výšce 2 480 metrů jsme očekávali davy horolezců, protože odtud se údajně odvážlivci vydávají na sousední sopku Iztaccíhuatl (5 286), jejíž vrcholek je od Popocatépetlu (5452 m) vzdálen asi 20 km. Nic takového se ale k našemu překvapení nekonalo. Měli jsme zprávy, že do Cortézova sedla, takové spojnice mezi dvěma velikány a výchozího bodu na výstup, se lze nejlépe dostat taxíkem. Taxíků dost, ale žádný nám nerozuměl či nechtěl rozumět. Nakonec se jeden chytil, možná proto, že nevěděl, do čeho jde. Cenu mu musel domluvit kolega, on snad ani španělsky nemluvil. „Hovado,“ pronesl na jeho adresu velitel směru. Jeho slova se ukázala jako prorocká, byl to snad nejhloupější člověk na celé naší cestě. Jednak rozuměl pouze Vaškovým posunkům, jednak byl tvrdohlavý. Podle dostupné literatury se lze do sedla dostat pouze na povolení z národního parku. Oblast je díky činnosti sopky totiž dost nebezpečná a není možné se tam volně pohybovat. Zatímco sopka Iztaccíhuatl zůstává nečinná, Popo pracuje pořád. V minulých letech ze sebe vychrlil mračna plynů a tuny popílku a vynutil si evakuaci více než 25 000 lidí. Během prvních měsíců roku 2001 vyvrhlo několik erupcí popel do atmosféry až do výšky 8 km. Dnes však nádherná jasná obloha, Popo je v klidu, žádný popílek, žádná láva. Z toho náš dopravce usoudil, že není třeba se ničeho obávat a vyrazil i přes můj nesouhlas: „Policie, soldaty.“ Tomu rozumět musel, když neustále mlel „nou problem“. Za vsí nás stavějí nějací lidé s mohutnou gestikulací. Naše hovado nereaguje. Po půl hodině jízdy už na napřažené samopaly a staženou závoru reagovat musí. Ztratili jsme kvůli němu minimálně hodinu a půl, což byl čas na návrat, vyžádání si formálního povolení (ještě že mu vojáci řekli, kam má zajet...) a opět výstup nahoru. V Paso de Cortés jsme byli s vojáky, kteří samozřejmě také chtějí vidět naše povolení, úplně sami. Je tam taková malá chata – návštěvnické centrum, kde se bojí jeden prodavač usmolených suvenýrů. Naše hovádko necháváme u vojáků – byl tam snad poprvé v životě – a vydáváme se na malý trip.

Naplánovali jsme si asi dvouhodinový pochod směrem na Iztu. Přestože jsme šli jen tak na špacír, bez jakéhokoli horolezeckého vybavení a bez jakýchkoli ambicí, bylo to úchvatné. Cesta začínající v nadmořské výšce 3 650 metrů vedla kobercem sopečném prachu, vystoupali jsme asi 500 výškových metrů. Měli jsme štěstí, mraky se po chvíli rozplynuly a my mohli obě hory, které provází zajímavá pověst, v úžasu pozorovat. Podle legendy byl Popo (Dýmající hora) bojovníkem, jehož láskou byla vladařova dcera Izta (v překladu Bílá žena). Popo odešel do války a Izta zemřela žalem. Po svém návratu stvořil Popo obě hory, do jedné uložil Iztu a na druhou se postavil sám s pohřební pochodní v ruce. Dodnes proto hora hoří a dýmá. Pokud znáte tuto pověst a máte dobrou představivost, Izta opravdu připomíná ženu ležící na zádech. Chvilku se o tom dohadujeme, ale mně už dochází energie. V takové výšce pochodovat, přemýšlet, konverzovat, být duchaplná a ještě usměvavá pózovat do foťáku, to je na jednu klimakterickou cestovatelku příliš. A tak jsme začali sestupovat. Klukům viditelně nadmořská výška problémy nedělala. Sestup ovšem už tak příjemný nebyl. Přestože turisty jsme žádné nepotkali, projelo pár aut a za každým obrovský oblak šedého popílku. Zlatý mexický smog....

Dole už jenom úlevné setkání s bágly a rozhodnutí, že pojedeme dále. Přespat ve zdejším ospalém městečku by bylo určitě zajímavé, nás však čekalo přes 2000 km napříč Mexikem, a tak jsme první polovinu cesty z pochopitelných důvodů spěchali. Pokud pojedete v našich stopách, nebuďte nervózní, nespěchejte tolik a užijte si zdejšího mexického venkova bez turistů a všudypřítomných suvenýrů.

Přímý autobus do Puebly, kam jsme také měli namířeno, odtud nejede. Prý musíme na blíže neurčeném místě přestupovat. Dobrá. Autobus má dle pěkné mladé nádražačky přijet za čtvrt hodiny. Prima, to nám to vychází, ještě, že jsme nešli na večeři, tu chvilku to vydržíme. Po půl hodně začal být Pepík nervózní, po 45 minutách čekání byl v klidu jen Vašek. Vašek, naše sluníčko do nepohody, ten byl v klidu pořád. Svou úsměvnou náladou a vyrovnaností „hlavně že jsme na dovolené,“ šířil optimistickou náladu bez omezení. Začal se snášet soumrak a autobus nikde. Přesedat do 60 km vzdálené Puebly se mělo bůhvíkde a nikdo s námi nechtěl komunikovat, jen dívenka při pohledu na zuřícího Pepíka neustále někam pořád telefonovala, ukazovala dlaň s pěti roztaženými prsty a volala: „Minyt, minyt“. Vašek chtěl už už rozdávat antidepresiva, když vždy akční Pepík přivlekl pohledného mladíka, který byl ochoten za předem dohodnutý peníz nás na místo přestupu dovézt. Viděl, jak jsme z blížící se tmy a velmi nejisté budoucnosti rozrušeni, a tak jel jak blázen, až z toho málem naboural.

Najednou však zpomaluje a zajíždí ke krajnici. S vyvalenýma očima se ke mně otáčí a rozrušeně gestikuluje. „Už nás de kostit,“ spokojeně konstatuje Vašek. Vždy pohotový a připravený Pepík v kapse svírá nůž, já lapám řidičova vzrušená španělská slovíčka a gestikulaci směrem k palubní desce. Než Pepík stačil tasit, tak se mi rozsvítilo: Nemáme benzín! S velkou úlevou souhlasíme, aby se vrátil a natankoval. Po asi patnácti minutách opět zastavuje na kraji opuštěné silnice, nikde ani živáčka a on spokojeně: Finito, finito. „To si snad z nás dělá srandu,“ ozvalo se zezadu unisono. On si však vede svou pomocí španělštiny, posunků a tří anglických slovíček a dál už nás nechce vézt. Autobus nou lechos, (soumrak pokračuje, nikde ani živáčka, natož nějaká auta či dálnice), auto nou nou, zdvižený ukazovák naráží na roztaženou dlaň, auto kaput. Mezinárodními posunky naznačuje, že dál už musíme s bágly pěšky. „On se snad pos....,“ už nekompromisně vyhrkli kluci. Tak to tedy ne! Tady nás hošánku nevysadíš!

Vší silou své pochroumané osobnosti jsem se na něj obrátila a snažila se ho donutit, aby tedy vystoupil a šel pěšky s námi. Byla jsem asi dost odhodlaná a zoufalá, že mi přemlouvání nedalo moc práce. Po pár metrech společného pochodu se objasnila první záhada – na silnici byly nastražené bodce, aby se tudy nemohlo projíždět, auto by opravdu bylo kaput. A asi po pěti minutách se před námi dálnice objevila. Než jsme stačili úlevně vydechnout, už další hrůza. A kde je nějaká autobusová zastávka? Stojíme na zaprášeném místě pod mostem bez jakéhokoliv označení, které míjí jeden svištící autobus za druhým. Navíc se tam potulují nějaké pochybné bytosti a začínají se k nám stahovat potulní psi. Já v mrákotách, Vašek šátrá pro antidepresiva, tma houstne. Mladík je ale tak hodný, že nás v našem zoufalém duševním rozpoložení neopouští. Bleskově staví první autobus, ten však nejede do Puebly. Nicméně už nás má zcela jistě dost, a tak se s řidičem domlouvá, ať nás vezme do St Martina, odtud už to prý bude snadnější. Chceme? Samozřejmě, pryč z tohoto pekla. Byl opravdu moc hodný, ještě sdělil šoférovi, že nerozumíme, jen seňora malinko, ať s námi tedy mluví pomalu a postará se o nás. Zamávali jsme mu a s úlevou klesli na vypolstrovaná sedadla v luxusním autobusu. Kéž by mohl tyto řádky někdy číst.... Mám pocit, že jak jsme se s ním chvatně a úlevně rozloučili, poděkovali jsme mu dost málo, domluvenou cenu sice dostal, ale zpětně viděno, byl to náš anděl strážný.

Osud nás však chtěl ještě potrápit. Šofér věren doporučení si mě totiž zavolal a kroutíc volantem se mi snažil vysvětlit, že St. Martin není to pravé místo pro nás, když chceme do Puebly. To jsem rozuměla, ale pak se v řeči rozjel a já už nechápu ani slovo. Po několika marných pokusech povídá: OK, St. Martin. Mezitím Pepík vyštrachal mapu a jak už bylo blbě vidět, domníval se, že nás autobus veze někam úplně jinam. V klidu je opět jenom Vašek. No a co, podíváme se tedy jinam..... Konec dobrý, všechno dobré. Sice jsme si opravdu zajeli, ale přestup v Martinu byl luxusní, opět věděli lépe než my, kam vlastně chceme a nebýt řvoucí televize v dalším poloprázdném autobusu, byla by pohoda úplná.



(komentáře? | Skóre: 4.8)

Mexiko 2003 Puebla
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:04:00 CEST (1783 čtenářů)

Do tohoto krásného městečka jsme přijeli tak pozdě, že jsme se vůbec nedohadovali o hotelu - blešárna, ale s třemi postýlkami. Většinou jsme totiž spali v pokojích s dvěma velkými manželskými postelemi. Hlady jsme už neviděli, a tak jsme zapadli do první otevřené hospody. Poprvé jíme tacos, a to výborný, čerstvý. Jedná se o sendviče připravené na způsob gyrosu. Zde je dávali i do housek, nikoliv jen do tortillas, a byly opravdu skvostné. Pravda, hlad byl veliký.

Puebla je takovou zvláštní výjimkou z ostatních mexických měst. Působila na nás velmi vznešeným, až snobským dojmem. Vnitřní město s budovami z koloniálního období, z nichž mnohé zdobí ručně malované kachle, kterými je Puebla proslulá, bylo prohlášeno za součást světového kulturního dědictví. A zdejší lidé jsou na to patřičně hrdí. V tomto čtvrtém největším mexickém městě s 2, 5 miliony obyvatel je 99 dosud používaných kostelů. Všechny jsme samozřejmě neměli možnost navštívit, pouze největší katedrálu na zócalu. Je skutečně krásná a hodně známá, její obrázek můžete najít i na bankovce v hodnotě 500 pesos. Na prostranství před katedrálou zrovna probíhal koncert, všude spousta lidí. Město jsme si prohlédli pořádně až druhý den dopoledne, překvapilo nás poměrně velké množství turistů a atmosféra podobná evropským městům.

Ještě něčím je Puebla proslulá, a to speciální omáčkou mole poblano, která tady vznikla a nyní se servíruje v Mexiku skoro všude. V bývalém klášteře Convento de Santa Rosa, kde dnes sídlí Muzeum lidového umění, je k vidění klášterní kuchyně, kde matka představená poprvé uvařila tuto omáčku, aby udělala radost biskupovi, zakladateli a mecenáši kláštera, který tam přijel na návštěvu. Smísila dohromady chilli, sezamové klíčky, strouhanou čokoládu a nasekané mandle. Když omáčkou polila krocana předložila biskupovi, byl údajně tak nadšen, že její slávu šířil dál po celém kraji. Omáčka se stala místní specialitou a dnes ji různě vylepšenou můžete dostat všude. Podle čokolády je samozřejmě tmavě hnědá, a tak hravě zapadá do Pepíkovy terminologie: hnědé h..... Pravda, nám moc nechutnala a já ji v duchu překřtila na mole poblito.

Už v poledne jsme byli na nádraží, které nám úplně vyrazilo dech. Bezesporu nejluxusnější ze všech, ve kterých jsme kdy pobývali.

Odjezd z Puebly byl okořeněn zajímavým setkáním. Při anonymní procházce po hale nádraží nás opatrně a s potutelným úsměvem oslovil krásný mladý muž: „Dobrý den, co tady děláte?“ Po našem rozpačitém pozdravu, při kterém jsem si jako už tolikrát v duchu říkala: „Odkud ho znám? Učila jsem ho? Je to kamarád některého z našich dětí? “ se Pepík pátravě ptá: „A kdepak máte paní doktorku?“ Jakmile mladík ukázal ke stolečku v rohu haly, byli jsme oba doma. Ale zcela vyjevení. Před námi stáli „naši mladí“, se kterými jsme se setkali náhodně loni v Thajsku. Dvakrát setkali, a pokaždé náhodně. A teď..... Ani už nevíme, jak se jmenují, kde bydlí, nic. Celý rok jsme o nich neměli žádné zprávy, ani je nevyhledávali. Až teď po roce v Mexiku, v nádražní hale nějaké Puebly. Všichni jsme koukali jak zjara, až jsme z toho měli husí kůži. Vašek to prožíval podle svého – samozřejmě v pohodě. Šla jsem ho vystřídat u báglů (vy máte toho třetího zase s sebou?) s příkazem nic z náhodného setkání neprozradit. A tak až po rozloučení, po dvou hodinách v autobuse, po velkém fotografování a šprýmování a následném ujištění, že ani jeden z nás neví, kam příští rok na dovolenou, se Vašek otočil na Pepíka: „Víš, co ti řeknu? Ti mladí mi strašně připomínali ten pár loni z Thajska.“ Fakt to bylo setkání k neuvěření.



(komentáře? | Skóre: 5)

Mexiko 2003 Oaxaca
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:01:59 CEST (2828 čtenářů)

Skoro pětihodinová cesta do Oaxacy utekla velmi rychle. Poloopuštěná dálnice vedla řídce obydlenými horami porostlými lesy kaktusů. Zařezávala se do horských svahů, klenula se nad neprostupnými údolími. Pořád bylo na co se dívat.

Ubytováváme se v čisťounkém a slušně vybaveném hotelu, jehož název připomíná Vaškovi starý vtip: Co zařve moravský dělník, když mu na stavbě Transsibiřské magistrály spadne na nohu potrubí? A už víte jméno našeho hotelu!! Aurora.

Oaxaca, krásné koloniální město, je hlavním městem stejnojmenného státu. Leží v údolí obklopeném horami v nadmořské výšce 1 600 metrů. Přes den bylo příjemné teplo, večer a v noci se stejně jako už tolikrát dost ochladilo. Centrem města je zócalo, náměstí lemované arkádami, kde se nachází mnoho kaváren a restaurací. Povzbuzeni příručkami o zdejším gurmánství jsme dlouho neváhali a vybrali si tu patrně nejdražší, ale i nejlepší (jak jsme se zpětně dočetli). Připadali jsme si báječně. Barevné město plné umělců - kytaristů, zpěváků, podomních obchodníčků prodávajících rukodělné výrobky – šály, svetry, přehozy, koženou bižuterii a spoustu jiných věcí. Centrum nasvětlené, žádná auta – doprava je z náměstí vyloučena, klid, pohoda. Sedíme přímo v centru dění, popíjíme pivo ze zmrazených půllitrů – obzvláštní rozkoš - a těšíme se na papání. Radost mi kazily pouze venkovní ohřívače vzduchu. Tohle rozmařilé plýtvání mi vadí všude na světě, ale tady, kde je na první pohled zřejmé, že společnost není závratně bohatá, o to více. Kluci se nezabývali žádnými ekologickými problémy a těšili se na pravou oaxackou specialitu, kterou vyšmírovali vedle u stolu. Tlaluda – veliká křupavá tortilla, podávaná se salsou a chilli. Bylo na ní spousta dobrot: fazole, brambory, rajčaty, papriky, několik druhů masa a navrch spousta speciálního sýra. Ale bohužel i mole, Pepíkovo hnědé h..... Placka vypadala úžasně, jen nám bylo nejdřív divné, že naše sousedky ji skoro polovinu nechali. Po zahájení konzumace jsme už tak překvapeni nebyli. Krmě je to obdivuhodná, ale jiný kraj, jiné chutě. Nakonec oba seškrabali z placky přílohy, opatrně se vyhnuli omáčce mole a tiše mi záviděli nedostatek fantazie, se kterým jsem si objednala báječnou a horkou kuřecí polévku. Nepříliš vydařená večeře nám však náladu zkazit nemůže. Couráme se malými uličkami, vychutnáváme pocit milého a přátelského města a užíváme si příjemnou turistickou únavu s pomyšlením na čisťounký a moderní hotel. Škoda, že na nádraží jsme hned zakoupili lístky na druhý den večer, tohle město by si minimálně dvě noci zasloužilo.

Ráno aktivní a neposedný Pepík nabitý neutuchající energií zahájil tradici, kterou pak již neporušil. Vyběhl do města za úsvitu a pro zbývající členy výpravy sháněl informace a čerstvé pečivo. Já si v postýlce užila luxusu umyté hlavy, neboť fen z Puebly opravdu fungoval (všude v Mexiku je 110V a naše přístroje jsou k ničemu) a já už nebyla za šmudlu. Vyrážíme do okolí Oaxacy na celodenní výlet, rozhodli jsme se jednomyslně.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.25)

Mexiko 2003 Monte Albán
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:00:16 CEST (2258 čtenářů)

Taxíka jsme sehnali na celý den. Šofér je velmi milý, bez problémů se srovnává s našimi několika španělskými slůvky a živě konverzujeme. Albánie (Pepíkovo komolení mexických jmen ve Vaškovi vzbuzovalo zpočátku záchvaty smíchu, později jsme je všichni z pohodlnosti přejímali), dostala jméno podle stromů, které když na jaře kvetou, promění vrchol na bílou horu.

Monte Albán založili a obývali Olmékové v období 800 – 300 let př.n.let. Pravděpodobně oni vytvořili vysoko nad Oaxacou nedobytné chrámové město. Vrchol hory zarovnali do velké plošiny, na které potom vystavěli terasy a opěrné zdi. A tak na plošině 200x300 metrů vznikl vysoko nad Oaxacou neobvyklý městský útvar, který si svůj půvab zachoval až do dnešních dnů. Jen jsme v údivu zírali, jak to tehdy mohli zvládnout, kam přišel veškerý materiál, kde vzali kameny na stavbu. Tajemstvím obestřený vznik města, nádherný křišťálový vzduch, okolní prstence hor, na travnatých kobercích zbytky pyramid. Toto vše činí z Albánie jedno z výjimečných mexických historických míst. Díky nadmořské výšce a sousedství hor tu ani není žádné velké horko. V době největšího rozmachu na Monte Albán žilo až 25 000 lidí. Město vedlo a kontrolovalo vysoce organizovanou společnost. Později se zde usídlili Zapotékové a ještě později Mixtékové. Město bylo opuštěno a zpustlo mezi lety 700 až 950 n.l. Centrum nyní tvoří asi 20 staveb, mezi nejzajímavější patří observatoř, za nejstarší je považován tzv. Dům tanečníků, nazvaný podle kamenných desek s reliéfy. Desky představují lidi v podivných postojích. Tančí, nebo se kroutí bolestí a hrůzou? Je pravda, že z míst, kde jim byly uřezány genitálie, kape krev? To vše jsou jen dohady, celá historie, stejně jako historie pravěkého Mexika, je obestřena velkým tajemstvím. Dobyvatelé, kolonizátoři a poslové křesťanství důsledně a nezvratně vymýtili veškeré dějiny, záznamy, tradice, vše, co by pomohlo objasnit vznik, vývoj, život a zvláště zánik mexických pravěkých civilizací. Dohadů a doložených vědeckých teorií je na každém historickém místě v Mexiku mnoho. My se dávnou historií příliš nezabývali, všude jsme nasávali atmosféru a sami v sobě hledali odpovědi na otázky, které tolika vědcům nedávají spát. Mayové, Zapotékové, Mixtékové, Olmékové, Aztékové ....... Byli to lidé jako my, se svými starostmi a radostmi, měli pouze tu smůlu (to štěstí?), že se narodili ve zcela jiné době než my. A zůstaly tu po nich jen ruiny a velké množství nezodpovězených otázek.



(komentáře? | Skóre: 4)

Mexiko 2003 Hierve El Aqua
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 18:58:43 CEST (2362 čtenářů)

Asi po třech hodinách strávených v Albánii nasedáme zpět do taxíku a začíná jedna z nejnáročnějších lekcí španělštiny. Musíme pochopit, že náš José má rozbité auto – kluci diagnostikovali prasklou trubici s brzdovou kapalinou a že nás odveze zpět do města. Po vyčerpávající konverzaci jsme docílili toho, že nám sehnal jiného taxíka a oba se rozdělili o původně stanovenou cenu na celý den. Trocha zdržení a neklidu se vyplatila. Náš nový José je fantastický společník, dobrý řidič a milý a poctivý člověk.

Cesta na minerální prameny Hierve El Aqua je dlouhá a vede přes vysoké hory. U cíli cesty nás však čekal šok a Vaškovo velké zadostiučinění. Vašek totiž ráno zjistil, že tato destinace je zavřená. Jen jsme se shovívavě pousmáli: „Jak jsi to španělsky rozuměl? Copak můžou být zavřeny minerální prameny a jezírka?“ Správně, nemůžou. Ale může být zavřená cesta k nim. V tomto případě v jedné vesnici kopou kanalizaci a cesta je prostě rozbagrovaná, auto neprojede. Vašek souhlasně kývá hlavou, náš José bledne a zblednul ještě více, když trváme na tom, že těch zbývajících 7 km dojdeme pěšky. José nás totiž má na triku. Policii nahlásil, že veze 3 Čechy a musí nás zase dovézt zpět. A my se mu cukáme. Nakonec co mu zbývá, jde s námi. Cesta vesnicí, kde mezi hliněnými domky vykukují satelity a kde se děti báječně stydí a staří nás okukují, je nesmírně zajímavá. A co teprve, když na konci rozkopané vesnice je přistaven minibus, který zajišťuje dopravu místním i několika málo odvážným domorodým turistům z města. Starý Indián vybírá jízdné – na délku jízdy to byl náš nejdražší poplatek vůbec – rádio samozřejmě řve a mladý šofér jede po úzké prašné cestě jak o život. Ale to je opravdu každodenní mexický život, nic nahraného.

Na místě samém tečou minerální prameny do teplých jezírek, ve kterých se dá koupat. Rozprostírají se v horách s báječným výhledem. Útes a některé skály kolem jsou pokryty zkamenělými minerály, což jim dodává vzhled obrovských zmrzlých vodopádů. José se pochlubil, že tyto ledové kaskády běží momentálně v televizi jako reklama na pivo Superior. Takže vykoupat se, vyfotit se u kaktusů a už na nás starý Indián volá, že jede zpět poslední minibus.

Na zpáteční cestě nám José ještě zastaví ve výrobně mezcalu. Tato kořalka z agáve se prý v okolí Oaxacy vyrábí nejlepší z celého Mexika, a tedy nejlepší na světě. Technologie výroby je velmi podobná jako u tequily, na rozdíl od své sestry se však mezcal do Čech nedováží. Třešničkou na dortu nejlepšího mezcalu je na dně láhve pěkný červ. Přivezli jsme jednu láhev domů a ještě dlouho u nás znělo: chceš ochutnat červa? Dle mého názoru je to fakt spíš jen na ochutnání, na pochutnání znám kořalky jiné. Ale ochutnali jsme tam specialitu, která by určitě chutnala i doma – kávový likér. Mocca káva se smísí s kondenzovaným mlékem a do toho mezcal. Chutná lahodně a pije se samo.

S blížící se tmou ještě rychle do El Tule, mini městečka, které svou slávu založilo na starém stromě. El Árbor del Tule je údajně největším živým organismem na světě. Obrovský cypřiš má obvod 58 metrů a je vysoký 42 metrů. Místní si ho ohradili a vybírají vstupné, pokud chcete blíž. Dotknout se ho nelze. Je však kolem něho pěkná Matějská – suvenýry, pohledy, dobroty, ovoce, pití, občerstvení. Prostě jeden strom živí celou obec. I když lidé škudlí na vstupném, přesto si každý něco koupí. A tak to má být, tak je to správné.

Zpět do Oaxacy za úplné tmy a totálního vyčerpání z nabitého dne. José nám vysvětluje (po společně stráveném dni si už docela dobře rozumíme), že na něho již 20 minut čeká kolega – byl pěkně naštvaný – který ho na autě střídá. Stejně jako jindy má náš taxíkář strach, abychom my neměli strach. Nutí nám svou licenci i licenci kolegy, kterého přibírá do auta. Už jsme se obav z přepadení docela zbavili, i když tento kolega byl pěkný a velmi zamračený poříz a všude kolem pořádná tma. Najednou však hotel a rychlé a přátelské rozloučení. A teď teprve je nám pořádně líto, že už máme koupené lístky na noční autobus. Takže umýt, obléci se do teplejšího – bágly máme od rána na recepci – a rychle do města na večeři. Po včerejší luxusní zkušenosti dáváme přednost lidové tržnici. Spoustu jídelniček pro chudší lid, spousty dobrot, masa, chutí a vůní. Rozhodujeme se sice dlouho, ale zato opět blbě. Baba uvařila nechutně. Máme v Oaxace prostě kulinářskou smůlu. A přitom je v bedekrech místní kuchyně vynášena do nebes. Pepík si ještě chce spravit chuť na grilu, ale jsme upospíchaní, unavení a nervózní z rychle plynoucího času a rychle se blížícího odjezdu autobusu. Ale abych byla spravedlivá: Vašek se najedl dobře. Je však pravdou, že neznám místo, kde by kdy Vašek pojedl blbě. I kdyby mu na talíř dali kdovíco, byla by to jistě velká delikates. Šťastný to muž, dokonce pro ty z vás, kdo ho neznají, musím dodat, že vůbec není obézní.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.5)

Mexiko 2003 Kaňon del Sumidero
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 18:56:37 CEST (1793 čtenářů)

Velmi příjemný noční autobus nás vezl do nejjižnějšího mexického státu, do Chiapasu. Cesta ubíhala rychle, byli jsme unavení, a tedy i oko zamhouřili. Ráno nás zastihlo v průmyslovém hlavním městě Tuxtla Gutiérres, kde jsme zaznamenali opravdu málo turistů. Už to pro nás nebylo takové překvapení. Do Mexika jezdí turisté většinou za pyramidami nebo ke Karibiku. Přírodní zajímavosti cizincům zde nic moc neříkají. Je pravda, že není sezona, třeba to později bude jiné. Jak vodopády, minerální prameny, tak hory nebo kaňon. Turistů pár a většinou jen z Mexika. To je pro nás samozřejmě velmi příjemné, pohybovat se v místním prostředí, kde nejsou zvyklí odírat cizince (i takové Mexiko jsme později poznali) a kde jsou milí a přátelští.

Ráno na autobusáku je rozpačité. Asi 20 km odsud je toužený Kaňon del Sumidero, který chceme projet. Ale nic víc zde už v plánu nemáme. Budeme tady přes noc? Koupíme lístky hned dále? A v kolik hodin? Nebo se ubytujeme přímo u kaňonu? Nakonec volíme kompromis. Bágly do úschovny, dobrá snídaně a pak se uvidí. Město není příliš historické, ani příliš průmyslové. Hlavní město státu Chiapas má necelých 500 000 obyvatel. Orientace nebyla příliš náročná, po jednom dotazu jsme byli na velkém zócalu s několika kostely. Měli jsme štěstí, po chvilce hledání jsme usedli v příjemné kavárničce na rohu s obvyklými huevos (vajíčky) a dobrým pivem i kávou. Pacholík nám posléze poradil, jak se minibusem colectivos dostaneme do Embarcadera, říčního přístavu a východiska pro plavbu v kaňonu. Taxikáři se o nás prali, ale chtěli s námi jen na vyhlídku. Tu nebrat. My si chceme kaňon pěkně prohlédnout z lavičky na loďce. A opět naše staré zlaté cestovatelské pravidlo: oni vědí nejlíp, kam my chceme jet. Po pár krocích na ulici u nás zastavuje minibus s křikem Kaňon Sumidero!!!! Než jsme se nadáli, už jsme město pozorovali z okýnek colectivos, které zde jezdí na plyn. Na plyn! Asi 20 km uteklo jako voda, za městem jsme obdivovali krásnou šedivou horu, do které se zakousla dálnice a ve které dravá voda řeky Río Grijalva vysoustruhovala hluboký kaňon. Městečko Chiapa de Corso, kde jsme nastupovali na loďku, žije čistě z turistů. Dorazili jsme tam poměrně brzy, krámky a obchůdky se teprve probouzely, prodavači suvenýrů vytahovali své cetky a před restauracemi zametali, uklízeli, jedna pečlivka drhla chodník saponátem. Pouze děti už byly čilé, plné ruce košíků a cetek a pořád nám něco vnucovaly.

Cesta po řece trvá asi 2 hodiny. Po celou dobu se nenudíte, je pořád co obdivovat. Rychlá motorová loď nás vezla po celé délce kaňonu mezi strmými skalními stěnami, které dosahovaly výšky až 1100 metrů. Byli jsme jednou z prvních loděk, a tak jsme měli kliku, mohli jsme pozorovat i jednoho z krokodýlů, kteří zde volně žijí. Byl dost líný, znuděný, u břehu se povaloval skoro jako na objednávku. Možná byl i v ceně jízdenky, kdo ví? Na řece v kaňonu Vašek fotil i několik druhů ptáků – rajky, volavky, ledňáčky i kormorány. Obdivovali jsme i několik jeskyní a zvláštní skalní útvary porostlé vegetací. Nejvíce jsme se těšili na tzv. vánoční stromeček – skalní vápencový útes porostlý hustými převislými mechy, který na první pohled připomíná vánoční stromek. Naše obava, že ho nepoznáme, byla lichá. Pouze kaskády vody, které prý v období dešťů z jeho „větví“ padají, jsme samozřejmě neviděli. Ale jinak Vánoce jako živé. Pořád jsme měli vyvrácenou hlavu a s obdivem pozorovali nebe v průrvě před námi a představovali si, že Grand Caňon v Americe je jen o kousek vyšší.

Šokováni jsme byli asi v polovině cesty, kdy člun najednou uvízl v bariéře nečistoty a odpadků. Pravda, již tam byla jedna větší loď, která se snažila zcela beznadějně na palubu vytahovat velké kmeny, větve a jiné předměty bránící toku řeky, avšak v těch několika desítkách metrů se zastavil proud vody i tok času. Pouze hromady plastu, papíru a všelijakých gum, kartonů a pet lahví nečinně trčelo na zelené a zapáchající hladině. To nám opravdu zatrnulo. Lidstvo na zničení přírodního prostředí na naší planetě pracuje opravdu rychle a efektivně! Kapitán vezoucí asi 10 lidí se nikterak nestresoval. Pomalinku vedl loďku, abychom bez úhony propluli. Kam až jsme to dopracovali? Prodírání se odpadky v turistickém centru a v nádherné přírodní scenérii je normou, která nikoho nevzruší. Kluci odpadkovou úzkost řešili po svém: snažili se přijít na to, proč zrovna v daném místě je takový špunt nečistoty. Padlo několik teorií, ale žádná konstruktivní. A tak na zpáteční cestě (loďka jede k přehradě, kde se otočí a pasažéři absolvují stejnou cestu zpět), kdy v odpadcích tonulo již více lodí, jsme pozorovali, jak čističi svoji práci nezrychlili, jak kapitáni s loďkami umně krouží a využívají brázdy předchozí lodi a bylo nám jen neskutečně smutno.

Nakonec naši spolucestující, hluční Mexikánci, od nás vybrali do klobouku pro velitele lodi a uháníme rychle pryč. I když na lodi to fouká a je docela zima, na břehu už se pěkně oteplovalo, za chvilku přijde pařák. Minibusy zpět do města jedou každou chvilinku, ani jsme nečekali. Takže asi kolem jedné hodiny jsme byli zpět na nádraží. Za hodinu a půl nám jede autobus na další štaci, zbývá tedy krátká procházka s osvěžením, vyzvednout bágly z úschovny a hurá dále!!! Tady bych měla vzpomenout, že poprvé se potkáváme s mexickou poloprohibicí. V poledním horku a po přestálých útrapách cesty nám pěkně vyschlo hrdlo. Taková situace se samozřejmě nejlépe řeší vychlazeným zrzkem. Půjdeme do kavárny, něco malého pojíme a přitom.... Ouha, v námi vyhlídnuté útulné restauraci pivo nevedou. Ani v té vedlejší. Koupíme si tedy plechovku a uvidíme. To se nám ale podařilo až ve třetím krámku. Hurá, rychle zpátky do kavárničky, dáme si sendvič, popijeme pivečka.... Houby, s plechovkami nás vyhnali jak prašivé psy a my si své pivko museli vypít na nějakém špinavém dvoře jako poslední houmlesáci.



(komentáře? | Skóre: 5)

Mexiko 2003 San Cristóbal de las Casas
Poslal Pepik v Thursday, 14. October 2004 @ 18:54:15 CEST (2115 čtenářů)

Novým krásným moderním autobusem jsme se z Tuxtly Gutiérres přenesli do zcela jiného světa. Poloprázdný autobus se s námi šplhal do neskutečné výšky zalesněných čisťounkých hor, u silnice jen zřídka osídlených. V několika málo osadách, které ze silnice bylo vidět, bylo rozvěšené prádlo, psi, množství slepic a sem tam nějaké prase na provázku. Ano, na provázku. Přivázané za jednu nohu nebo za ovar, kolem stromu či kůlu vyšlapanou cestičku, si spokojeně čekalo na indiánskou zabijačku.

Autobus byl natolik luxusní, že jsme nepociťovali pražádnou úzkost, když se neskutečnými zákrutami dral stále výš a výš a nám se otevíraly neustále nové scenérie směrem do údolí. Na konci cesty se pomyslný výškoměr zastavil na čísle 2 100 metrů.

Od návštěvy městečka nás odrazovalo několik zkušených cestovatelů, dodneška jsme však nepřišli na to, proč. Opět jsme si ověřili, že na podobných cestách platí jedinečnost individuálního zážitku. Tolik záleží na momentální náladě, na počasí, náhodných setkání či ubytování. Pro nás zůstane San Cristóbal navždy jedno z nejkouzelnějších míst v Mexiku.

Malebné městečko sevřené horskými masivy má jedinečnou atmosféru, průzračný vzduch, jasné vysokohorské světlo a také nezanedbatelně levnější stravování i ubytování. Pro to vše je zde i hodně turistů a cizinců. Zdejší jedinečná atmosféra plyne z pomalého nicnedělání, z kochání se přírodou, architekturou města tvořenou křivolakými malými uličkami i spoustou obchůdků, kde prodává a tvoří množství nejrůznějších umělců – malířů, fotografů, řezbářů, tkalců, klenotníků i jiných řemeslníků.

Ubytování jsme sháněli důkladně, po minulé noci v autobuse jsem se cítili unavení a upocení, upachtění. Pokoj s třemi postelemi nebyl ani ve třetím navštíveném hotelu, a tak tedy opět na jednom manželském lůžku se svým zákonitým. Pokoj bez oken nebyl moc drahý, i když žádný velký přepych se nekonal. Horší to bylo po setmění. V nadmořské výšce více než 2000 metrů byla v noci pěkná zima. Indiáni prodávající tady teplé kamizoly s typickými barevnými vzory měli u turistů úspěch, dokonce jsme viděli prodávat i teplé čepice a rukavice.

Pro nás je prvním a nejdůležitějším úkolem v každém městečku shánění ubytování a potom konzumování. Druhá činnost je u kluků vždy podrobena důkladné přípravě, spočívající v okukování a porovnávání jídelních lístků a vystavených poutačů i lehké konverzaci s obsluhujícím personálem. Mám pocit, že přitom si oba užijí víc, než při jídle samotném. Pro tentokrát byla jejich příprava opravdu pečlivá, zabrala celé mé koupání, mytí a sušení hlavy, dopisování deníku i důkladnou předvečeřní desinfekci. A vyplatilo se. Hodovali jsme v hotelu, kde nabízeli tzv. turistické menu. Za 200 pesos pro všechny i s oblíbenými cervesami (pivem), džusem a spropitným jsme měli královskou večeři spočívající z kukuřičných lupínků se slaným máslem, dobré rybí polévky, z velmi chutně upraveného kuřete s jakousi bramborovou kaší. A na závěr sladká tečka v podobě velmi přeslazeného pudinku se šlehačkou. Obsluha byla velmi pozorná a přátelská, jídelna nejprve skoro a potom úplně prázdná. Předsezónní čas, jak má být. Na večerní procházce jsme byli sice unavení, ale po vydatném jídle si tělo pohyb žádalo. I zde v horách je cítit adventní čas. Stejně jako v celém Mexiku jsou i tady nábožensky založení, všechny kostely (a že jich je zde minimálně 20) vyzdobené a osvícené.

V jednom z nich jsme byli svědky zajímavé svatby. U oltáře stála s kyticí v ruce mladinká líbezná, asi šestnáctiletá dívenka, ustrojená do dlouhých nadýchaných lila šatů. Vykulené černé velké oči, dlouhé tmavé vlasy vyčesané nahoru, chvěje se zimou a nervozitou. Na první pohled nám jí bylo líto. Taková mladá, nevinná a už ji čeká celoživotní trápení! Stojí při ní starší silnější chlápek s knírkem a ani se k ní moc nemá. Přišli jsme už ke konci obřadu, kdy všichni ve vyzdobeném kostele zpívají a do toho vchází místní muzika v krojích. Černé ocvočkované kalhoty, barevné košile přerušené širokými látkovými pásy, vysoké naleštěné boty, v ruce drží všichni kytary a zpívají rytmické, ohnivé písně. Chudince krásné nevěstince gratuluje spousta lidí, pravděpodobně její maminka posmrkává a utírá si oči, avšak ten její je k ní zcela lhostejný - dokonce se otáčí zády! Nikdo si ho nevšímá, nikdo mu negratuluje. Patří mu to, starochovi, když si urval takové kvítí, říkali jsme si. Naše divení však nebralo konce. Muzika po chvíli obstupuje vedle stojící svatý obraz s krásnou paní, evidentně hrají jen pro ni. Na nevěstu se vykašlali, pozornost se upírá jen na obraz. Dva mladíci ho vezmou do rukou a nesou z kostela ven, muzika je následuje. A naše prokřehlá dívenka je zjevně šťastná, že už má vše za sebou. Nastupuje na vyzdobený velký alegorický vůz k obrazu, za vůz muzika, masky a několik desítek lidí. Začal ohňostroj a za děsného hluku, jak už je v Mexiku běžné, se průvod vydal městem. Teprve druhý den jsme se s naším taxikářem domluvili (doufám, že jsme mu dobře rozuměli), že předešlý večer v kostele probíhala slavnost k uctění sv. Cecilie, která je patronkou města. Tedy žádná svatba, ta nastrojená dívka nebyla nevěsta, ale samotná svatá Cecilie!!!

Městečko bylo v noci plné lidí, rozsvícené kostely vyzdobené květy, všude vyhrávala muzika. Indiáni v krojích nabízeli své rukodělné výrobky, mezi nimi hodně dětí, což už nám pomalu přestávalo být divné. I když zvyknout si na pracující děti, a navíc v noci, to od Středoevropanů nikdo očekávat nemůže.

Rituál konzumace probíhal samozřejmě i ráno. A opět jsme měli šťastnou ruku. Prosluněná terasa malého hotýlku, milý a přátelský personál, huevos zatím ještě pořád chutnají, kávu zde bez říkání dolévají a křupavé pečivo se na jazyku jen rozplývá. Byli jsme nadšeni, chválíme, dáváme spropitné a ejhle.... dostali jsme každý ještě regallo – dárek. Pěkný vyřezávaný nůž na dopisy s indiánskou hlavou. Tak takový je Chiapas, řekl nám majitel restaurace a my si to tak také pamatujeme. A naši čtenáři na své potenciální cestě Mexikem toto příjemné město s milými obyvateli zcela jistě nevynechají.

A to nás zde to nejzajímavější ještě čeká. Mercado Municipal – městský trh. Od časného rána do pozdního odpoledne se na zdejší tržiště sjíždějí Indiáni z okolních vesnic a prodávají, prodávají a prodávají. Nevíme, kdo vlastně kupuje, neboť kupujících bylo málo, více bylo čumilů a turistů. Zato prodavači ať již ve stáncích, nebo sedící, či stojící na svém určeném místě, nebo jen tak volně procházející, o ty tu nouze není. Velmi často je prodej jejich jediný zdroj obživy, a tak se mu věnují důsledně a společně i se svými dětmi. Prodává se vše. Zelenina, ovoce, maso, ryby, kobylky, pečené či smažené kůže, sušené maso i sušené ryby, hodně druhů fazolí, koření, oříšky, elektrotechnika, suvenýry, oděvy, rukodělné výrobky. Pepíka nejvíc fascinovali prodavači nábytku. Mladý silák stejně jako vyschlý starý střízlík, stůl nebo židli na hlavě a beze slova se prodírá mezi lidmi. Po chvíli nám mizí z očí, pouze ty čtyři dřevěné nohy se trhavě nad hlavami lidí posunují, aby se před námi za okamžik opět stůl objevil celý. Můj zájem upoutávají zase prodavači drůbeže. V Mexiku je kuřecí maso oblíbené, a tak kohoutů a kuřat je tu na prodej hodně. Způsob prodeje by asi ochránce zvířat moc nepotěšil, i když v našich velkodrůbežárnách to slepice nemají také růžové. Zdejší kohouti jsou k mání na velkých hromadách stejně jako na jiných tržištích již vykuchaní - žluťoučcí, čisťouncí, ale můžete je koupit i jinak - živé. A těch je na zdejším trhu daleko více. Majitel jim sváže nohy a hlavou dolů si je pověsí na předloktí. A má jich tam viset několik. Viděla jsem jedno malé, asi šestileté děvče s maminkou, kdy Indiánka měla na obou rukou po pěti kusech a holčička na jedné ruce kohouty tři. A ti s ní pěkně mávali! Asi si uvědomovali, že by tady možná byla ještě šance, když ta ručka je taková slabá, tenká a nevytrénovaná....

Ale nutno říct, že Indiáni jsou zcela jistě dobří a milující rodiče. Své děti matky nosí neustále při sobě a skoro pořád a skoro v každé situaci je kojí. I děcka, která už běhala, jsme viděli u matčina prsu. Nejen v San Cristobalu, ale v celém Mexiku je minimálně dětských kočárků. Prostě rodiče tahají děti pořád s sebou – na zádech nebo v náručí. A mimina jsou ve většině případů zcela zabalená, zachumlaná – buď proti chladu, nebo proti slunci - ani čumáček ratolestem není vidět. Kluci hned rozvíjeli teorii volného trhu pro Libertu. Ale takový záměr už možná měli i Snopková se Svobodou....a jak skončili!

Naladěni cestovatelsky si po obědě najímáme taxíka s jediným zadáním: do hor, do nějaké indiánské vesnice. To teprve bude něco exotického! Ale tak velké zklamání, jaké jsme zažili, to se snad ani nedá popsat. Domky sice většinou hliněné nebo divně poslepované, ale na hodně z nich anténa či parabola, na dvorcích sice udusaná hlína a prase na provázku, ale u plotu motorka či kolo. Ulice lemuje všudypřítomná reklama na Coca-colu a u cesty se válí hromada plastových lahví. V malému krámku sortiment lepší než na naší vsi – Persil, Heineken, Uncle Bens. Kdybychom se vydali do hor někam dále, pravděpodobně bychom se dostali do jiného světa, do míst, která nejsou civilizací ještě tak zasažena, ale takhle nám pro tentokrát z exotiky zbyla na jazyku jen pachuť odporné globalizace. Navíc malé holky u kostela natahují ruku a za každou cenu se chtějí s námi za peníze fotografovat. Fotka tedy spíše jen jako charita a rychle pryč.

V hotelu pak čerstvě ugrilované kuře z papíru s fantastickými houstičkami – to v Mexiku nikdy nezklame - a smutně taxíkem na autobus. Lístky už máme ze včerejška, nezbývá tedy nic jiného, než se zase trmácet dále. Ale jednodenní pobyt je v této krásné lokalitě opravdu málo. Kdybychom vyjeli dále do hor, možná by té Coca coly i těch plastových flašek bylo méně. A nepříčilo by se nám ani zůstat ve městě o den nebo dva déle.

Cesta do Palenque se řadí mezi naše nejhorší cestovatelské zážitky vůbec. Smutní sjíždíme z hor do rovin, což samozřejmě obnáší velké množství zatáček. Pokud je vidět, je to ještě jakž takž snesitelné. Ale jakmile se setmělo! Autobus jede krokem, všude kolem tma a neprostupný porost – samozřejmě nevidíme jaký. A do toho neustálého kroutění volantem řidič pořád brzdí. Retardéry-topez. Vynález, který má asi usnadňovat provoz na silnicích, v některých případech to tak skutečně je, ale většinou platí, že čeho je moc, toho je přespříliš. Retardéry jsou na silnicích velmi často a jsou neúměrně vysoké. Ve městech či vesnicích jich napočítáte pět na padesáti metrech. Řidiči, pokud si nechtějí zničit auto nebo zabít posádku, musí před každým zastavit a na jedničku je pomalu překonat. Cestovní rychlost se tak snižuje skoro o jednu třetinu. Několikrát se nám také stalo, že auto s třemi vypasenými Čechy a jedním šoférem se břichem po retardéru plazilo, až se škrábal spodní lak. Mexický retardér je pro nás synonymem děsné bejkárny a buzerace.

Takže šofér stavěl u retardérů, ale zároveň si dělal jakési nesmyslné pauzičky. Vyběhl od volantu do tmy, chvilku nás nechal o samotě a posléze zase pokračoval v jízdě. Do toho se občas za okýnkem mihli pod blikající slabounkou žárovkou žavěšenou na větvi vojáci (nebo banditi?) s prsty připravenými na spoušti samopalu. A zase zatáčky, zatáčky. Nastřádali jsme tak pohodlně asi hodinu zpoždění. Bouřícímu se žaludku a třeštící hlavě nepřidal ani hlučný horror na všech třech autobusových televizích. Není se co divit, že po dvou hodinách jsme se skoro začali modlit, aby už nás přepadli a bylo vše vyřešené. V kapse jsem svírala do ruličky pečlivě srolované peníze, aby na první pohled nebylo vidět, jak málo jich je. A jakmile přijdou banditi, hned jim je vrazím, abych si zachránila život i dolary, které se hřejou, ostatně jako celou cestu, přímo na mém potem zborceném těle. Myslím, že i pohodový a klidný Vašek měl nahnáno. Jeho vtipné „z hor sešli banditos a křičeli Viva Revolución, Viva Zapata a šaty dolů,“ pronášel poněkud stísněným hlasem. Kdyby antidepresiva nebyla ve velkém báglu v zavazadlovém prostoru, určitě by na ně došlo. Takhle jsme jen čtyři hodiny trpěli.



(komentáře? | Skóre: 4.5)

Mexiko 2003 Palenque
Poslal Pepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:55:22 CEST (2039 čtenářů)

Po strastiplné cestě nás milé a příjemné městečko Palenque nepřivítalo zrovna přátelsky. Autobus nás vyplivl do tmy tmoucí unavené, zcela bez chuti do života a s děsnou touhou po sprše a nějaké potravě. Okamžitě nás ovanul horký vítr: „Už je to tady, ta hrozná prádelna!“ zaúpěl Pepík. „Hurá, konečně teplo!“ zajásal Vašek. Rychle do taxíku a rovnou k hotelu, který jsme si předem vytipovali. Aha, městečko je malé, už po pěti minutách stavíme před moc pěkně vypadajícím hotelem – poměrně nový, voňavý. Naštěstí jsme už zkušení cestovatelé. Jediný volný pokoj si necháme ukázat, pěkně se zde rozhlédneme.....a hele! Jedno okno vede přímo do letního kina. Těsně před námi sedí řady diváků a chvějou se hrůzou, protože na plátně, jak jinak, běží hlučný horror. Ani chvilku jsme neváhali a pryč. Naštěstí, protože nazítří horror vystřídala diskotéka. V dalším hotelu nás zase vedou do již obsazeného pokoje. Zakotvili jsme až ve čtvrtém. Pacholík v recepci moc milý a přátelský, přesto přišla moje velká krize. Pokoj malinký, skříň ani polička žádná, vedro jak v tanku (klimatizaci nesnáším ani já, ani Vašek), postel sdílená s Pepíkem mrňavá, voda teče jenom studená, v koupelně se ani neotočím. Po blešárně minulého dne zase další hrůza! Ale já jsem statečná holka!! Zavřít oči, podívat se na dno láhve koňaku přes odšroubované hrdlo, párkrát polknout a je to! Svět i pokojík byl najednou snesitelnější. Kluci nic nepoznali, jen se divili, proč se pořád tak chichotám a jsem tak veselá, když jsme všichni hladoví a utahaní jako koně.

Ráno v restauraci na rohu k snídani pořád ještě výborná huevos se šunkou, ovoce, máslíčko, marmeláda a kávy, co hrdlo ráčí. Taxík a vzhůru do turistické rachoty.

Ruiny Palenque, starobylého města založeného kolem roku 100 př.n.let., patří k nejzajímavějším v Mexiku. Přesně tak, jak o tom mluvili naši přátelé Freďáci. Uprostřed tropické džungle, asi 15 km od městečka Palenque se na rozloze cca 15 km² rozkládá asi 500 budov, z nichž valná většina leží pořád ještě v neprostupné džungli neodkryta. Dávné mayské náboženské středisko bylo opuštěné a v troskách už při příchodu Španělů, což jim ovšem nijak nevadilo zničit alespoň to, co zde zůstalo. Palenque nejvíce vzkvétalo mezi lety 600 až 700 n. let., město vyrostlo do slávy za vlády krále Pakala, který vládl od svých dětských let a dožil se věku 80 let. Během Pakalova kralování bylo v Palenque postaveno mnoho budov, včetně Templo de las Inscripciones – Chrám nápisů. Svůj název stavba dostala díky největšímu známému souboru hieroglyfických textů týkajících se lidí i bohů. Dodnes nejsou všechny nápisy ještě rozluštěny. Z celé stavby zbylo torzo vysoké asi 25 metrů v podobě pyramidy s obdélníkovým půdorysem. Na vrcholové plošině je chrámek, který kdysi možná sloužil k astronomickým pozorováním. Jeho střecha nese zbytky zvláštní mřížovité konstrukce, jež byla více než 10 metrů vysoká. Podobné chrámky se nacházejí i na dalších mayských stavbách a jejich smysl je neznámý. V roce 1949 si jeden mexický archeolog všiml, že jeden z kvádrů vrcholové plošiny je vlastně tajným vstupem do nitra pyramidy. Po jeho odstranění a uvolnění závalů v chodbě pod ním se vědci ocitli před trojúhelníkovitými dveřmi. Za nimi byl sarkofág krytý několikatunovým kamenným víkem a pod ním zbytky lidského těla. Z nápisů na stěnách se archeologové dozvěděli, že člověk v rakvi je právě Pakal. Obrovskou záhadu pak představuje víko rakve. Je na něm jemně vypracovaný reliéf znázorňující lidskou postavu obklopenou objekty, které si lze vykládat různými způsoby. Dokonce ani renomovaní archeologové nejsou ve výkladu zajedno. Zatímco podle jedněch zobrazený muž leží na obětním oltáři, podle druhých jde o boha kukuřice. Nám se však ze všeho nejvíce zdála pravděpodobná verze třetí, stejně jako většině expertů, – jedná se o samotného vládce Pakala zobrazeného při své posmrtné cestě na věčnost. Pokud vezmete za své tuto hypotézu, je to pouze začátek celé záhady. Při bližším zkoumání reliéfu totiž objevíte, že muž leží v něčem, co ze všeho nejvíce připomíná kokpit nějaké rakety, letadla či miniponorky. V přední části „kokpitu“ lze spatřit složité ornamenty velmi podobné přístrojům na palubní desce. Muž v ruce svírá cosi jako páku a nohou se opírá o pedál. Jeho poloha a výraz tváře přitom ze všeho nejvíc připomínají jezdce na silném motocyklu. Postava upřeně hledí do plochy, kterou má těsně před obličejem a kde by mohla něco vidět jen pomocí obrazovky či periskopu. Příď stroje více než nápadně připomíná ústí turbínového motoru moderních nadzvukových letounů, zatímco na zádi je znázorněno cosi velmi podobného tryskám....... Rozum skutečně zůstává stát, neboť polonahý Pakal v typickém mayském úboru jen stěží mohl spatřit nebo snad i řídit takovýto stroj. Ale co když vzpomínka na jakési létající stroje přetrvávala v myšlenkách starých Mayů a nakonec se vtělila do mayských představ o cestě na onen svět? Nespatřili snad kdysi obyvatelé Mexika podobné stroje, na kterých mimozemšťané či jiná vyspělá civilizace navštěvovala naši planetu? Bylo by to zcela logické vysvětlení. Zemřelý vládce pak odlétá na nebesa bájným strojem mystických bohů. Určitě nejsme sami, kdo podobnému vysvětlení věří, neboť celý prostor před Chrámem nápisů, stejně jako každý stánek se suvenýry, je zaplněn kresbami, rytinami či řezbami tajemného reliéfu z Pakalovy hrobky. A určitě nejsme sami, komu Pakal visí doma na zdi, aby připomínal, jak málo toho o historii a vývoji lidstva vlastně víme. Jisté však je, že okolo roku 900 Mayové z neznámých důvodů opustili svá města a zbytky jejich civilizace později ovládli krvelační Toltékové. Po příchodu Evropanů zkázu jejich odkazu definitivně dokončili křesťanští fanatikové.

Procházeli jsme se s davy turistů po udržovaných cestičkách, vylezli na jednu z pyramid a poté s několika málo zvědavci se vypravili dále do hlubin džungle. Pokud chcete vidět několikatunové kamenné víko z Pakalovy hrobky, zde ho nenajdete. Musíte se zastavit v Antropologickém muzeu v Mexiku. Stejně asi budete zklamaní, reliéf je díky zubu času dost nezřetelný, raději se spokojte s představami a s malbami na upomínkových předmětech. Dále od hlavního turistického ruchu je k vidění symbióza ruin a vegetace, rovnoměrně a pravidelně udržovaná. Ruiny sice zarůstají bující vegetací, ale zcela nenásilně je vždy někdo poloobnaží, opraví a zrestauruje. Tam, kde džungle nad ruinami vede, tam jsme se neodvážili, ani jsme nevěděli, kde hledat. Vstupenka do ruin platí také do místního muzea, nutno se jen zapsat de evidence návštěv.

A po krásně stráveném dopoledni – je vždy lepší na ruiny hned ráno, kvůli polednímu slunci a odpolednímu vedru – zpět do městečka Palenque. Ani nevíme, jak se ocitáme v minibusu, který staví na cestě od ruin do městečka všude, kde jdou nějací turisté. Na nádraží hledáme taxíka, aby nás odvezl na další zajímavosti ve zdejším kraji. Poprvé v Mexiku je hledání náročné. Tam, kde je větší koncentrace turistů, jsou taxikáři domluveni a ceny jsou vyšší, než je normálně v Mexiku zvykem. Pepík se samozřejmě nechtěl dát, ale asi po půl hodině jsme ho s Vaškem přemluvili, vzali předraženého a bohužel nikterak sympatického taxikáře a vyrazili za odpoledním poznáním.

Taxikář nás nejprve odvezl do asi 20 km vzdálené lokality, kde padá řeka Río z výšky 35 metrů. Vodopády Misol – Ha končí v širokém přírodním bazénu obklopeném bujnou tropickou vegetací. Po úzké kluzké stezce se lze dostat až do malé jeskyňky pod vodopád, takže jste sice navlhčení, ale získáte iluzi, že stojíte přímo ve vodopádu. Voda se s obrovským rachotem před vámi padá a v bazénku vře a točí se ve velkém víru. Na vodopády stejně jako na další přírodní zajímavosti se zde platí. Avšak co si navykly zdejší děti, to nemá obdoby. Přes silnice vedoucí k vodopádům natahují špagáty, leckde dost silné, nutí šoféry zastavovat a hned žebrají nebo nabízejí cosi ke koupi – banány, placky, oříšky, pomeranče, suvenýry. Jedná se o sport dost nebezpečný. Provazy drží v ruce a k šoférům jsou dost nesmlouvaví. Náš profík se však s nimi moc nepáral, provázky projížděl velkou rychlostí, až jsem strachy zavírala oči. Šofér se také neustále hlásil vysílačkou, každý náš pohyb byl sledován. Kdyby to bylo na začátku naší anabáze, byli bychom dost vyděšení, takhle jsme naopak byli rádi, že jsme pod kontrolou.

Asi 30 km od Palenque je další přírodní zajímavost, vodopády Agua Azul. Daleko větší turistická atrakce, kam jezdí rodiny s dětmi na víkend. Vodopády jsou obklopené džunglí a vytvářejí množství jezírek s teplou vodou. Ve stáncích lemujících cestičky se prodávají různí Pakalové, Indiáni, pohledy, pyramidy, šátky a množství dalších tretek. Mají tady i svou specialitu - sýrové, čerstvě uplácané sýrové placky pečené na grilu, které prodávají na každém kroku. Voní báječně a pokud sníte jednu, je to velký kulinářský zážitek. Jedna neublížila, neublíží ani další, řekl si Pepík. Těch šest, co snědl, mu skutečně neublížilo, ale pěkně mu zrychlily krok a břichabol na sebe dlouho čekat nenechal. Strávili jsem tam asi 2 hodiny, kluci si dokonce i zaplavali. Koupat se zde smí jen na doporučených místech, protože proud řeky je velmi silný a malé pomníčky, připomínající neopatrné nešťastníky, jsou výmluvnější než tabulky se zákazy koupání. I tady hodně prodávajících dětí. Že jsou stejné jako děti všude jinde jsme se přesvědčili, když malé dívčině s krásnýma velkýma tmavýma očima jsem dala peníz, ale ušmudlané pomeranče jsem nechtěla. Peníze sbalila, balíček zboží bleskově zahodila a hned k mámě. Měla prodáno, měla hotovo. Jestlipak si potom mohla jít hrát......

Večer na pokoji, s kterým už jsem dávno smířená, velmi zajímavý zážitek. Než se všichni vystřídáme v koupelně, pod záminkou výuky španělštiny si pouštíme televizi. Je neděle, na jednom z programů běží corrida. Už několikrát jsme si na ulici všimli, že pokud je fotbal nebo corrida, život běží zpomaleně, někde se zastaví vůbec, obchody jdou stranou. Ten večer jsme se nakazili i my. Fascinující podívaná, byť jen na obrazovce. Reportéři zápas komentují stejně jako u nás hokej či fotbal, toreadoři se předvádějí, publikum bouří. Atmosféra zabíjení strhla i nás, po chvilce sledování jsme měli pocit, že začínáme rozumět pravidlům a začali jsme hlavním aktérům „radit“ a různě kibicovat. Nejvyšší čas se zvednout a jít se podívat do večerního města. Ale corrida v reálu, to musí být opravdu velký zážitek. Předsevzali jsme si, že jakmile na našem putování na ni narazíme, váhat nebudeme. Bohužel, ač jsme se všude ptali, štěstí jsme neměli. Takže pokud budete mít možnost vy, a to zvláště v neděli a ve velkých městech, neváhejte.

Noční maloměsto má svůj půvab. Minimum turistů, ti jsou ubytováni většinou v hotelech přímo u ruin, poklidná a nevzrušivá atmosféra. Na zokalíčku tržnice s blbůstkama, později jsme často vzpomínali – byly zde vůbec nejlevnější a nejvkusnější suvenýry z celé země. V krámcích spoustu moderních krásných kalhot, krámky otevřené do noci. Gurmán Pepík už opět vyhládlý, zatáhl nás, jak už je jeho zvykem, do místní zcela plné restaurace. Starý cestovatelský trik – jez jen tam, kde je plno. I tentokrát se nám toto pravidlo osvědčilo. Jídelna se specializovala na tacos, který dělali na mnoho způsobů – se zeleninou, s ovocem, na sladko i na ostro, s různými druhy masa i zcela vegetariánské – bez masa. Opravdu skvostné, dokonce jsme si mohli i naproti v krámě koupit pivo a dopřávat si potěšení ze zde zakázaného alkoholu. Vašek tacos pojal jako překrm, večer jsme tedy zakončili v příjemné hospůdce na rohu, naproti poště.

Tady je nutno se zmínit o mexických poštách, což je jedna z nepříjemných mexických skutečností. Pošt – correos – je hodně málo, jsou státní a úředníci budou pravděpodobně málo placeni. Jinak by neměli tak málo otevřeno, nebyli tak laxní, tak pomalí a lhostejní. Najít poštu je unikum, najít otevřenou poštu je skoro nemožné. A proč jsme se o to pokoušeli, když pohledů se všude nabízelo mraky? Pohledů ano, ale známky většinou jenom na poště a poštovní schránka, to by se Wolker divil, na každém rohu ulice skutečně nebyla. Takže když schránka, určitě ne známka, a když náhodou někde známka, určitě ne schránka a pošta zavřená. Najít vše v jednom místě se podařilo pouze Vaškovi a pouze v San Cristobalu – neváhal a měl vystaráno. Pro mne nepoučitelnou se pohledy pro naše blízké staly velkým stresem. A tak zde před samozřejmě zavřenou poštou jsem s velkou úlevou narvala své užmoulané pohledy do rezavé a nevábně vyhlížející rádobyschránky a teprve později mi došlo, že sice jsem se trápení zbavila, ale schránka z pravidelného vybírání pošty moc opotřebovaná nebyla. A tak jsem trnula, zda se pohledů někdo dočká. Pozlobili mě, Mexikánci. Teprve po čtrnáctidenním pobytu doma mi známí postupně začali nahlašovat příchod pozdravů. Poslední přišel těsně před Vánoci – asi po čtyřech týdnech.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.6)

Mexiko 2003 Valladolid
Poslal Pepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:50:32 CEST (2107 čtenářů)

Brzo ráno bez snídaně na nádraží, neboť nás čeká celodenní cestování až na poloostrov Yucatán, závěrečnou etapu naší mexické anabáze. Jedeme do Méridy, hlavního města státu Yucatán, kde dodnes žijí potomci Mayů. Jsou hrdí, že jsou Mexičané, ale ještě hrdější na to, že jsou Mayové. Přestože jsme byli upozorněni, že se zde samozřejmě nemluví anglicky, ale ani španělsky, pouze maysky, problémy s řečí jsme neměli. Pokaždé jsme mohli mluvit španělsky, dokonce Pepík se se svou chatrnou zásobou italských slovíček natolik rozmluvil, že se stal uznávaným spíkrem naší skupiny. V přímořských oblastech potom už můžeme bez problémů mluvit anglicky, tam zase vévodí Vašek. Po osmihodinovém cestování do Méridy jsme se impulzivně rozhodli, že „ty dvě hodiny do Valladolidu“ už to v autobuse také vydržíme. Dvouhodinovou přestávku na přestup jsem využili, abychom ve městě spořádali výborné kuře, a již za tmy jsme Méridu opouštěli. Bylo to pravděpodobně trochu ukvapené rozhodnutí, město určitě stojí za prohlídku, ale už jsme nějací znavení: denně vybalovat a zabalovat, hledat hotel, spát v různých blešárnách, které jsou si v podstatě podobné jako vejce vejci – nějak jsme toho měli plné zuby. A navíc Admirál měl neustále připraven bojový pokřik: Moře, moře, moře!

Ve Valladolidu opět stará známá písnička: hledání hotelu. Jsme unavení, ale tentokráte nehodláme jen tak podlehnout. Chceme tu strávit aspoň dvě noci, a tak vybíráme pečlivě. Městečko se nám zalíbí na první pohled: je na mexické poměry malinké, jen 53 000 obyvatel. Z nádraží jdeme do centra s bágly na zádech a na prsou pěšky. Odevzdaný a tolerantní Vašek čeká v recepci jednoho ubytovacího adepta a my mu předkládáme dvě varianty k rozhodnutí. Neváhá, volí skvěle. Drobní škudlilové pro tentokrát zvolili o něco dražší hotel Zací (dražší nakonec jen o 80 Kč na hlavu a noc), ale máme svůj první luxus! Velký pokoj, tři postele, klimatizace, velká koupelna, poličky, skříně, ramínka, v atriu krásného tichounkého hotelu bazén a považte! Přes ulici cervesárna – prodejna piva. To je v Mexiku absolutní špička. Pivo zde prodávají ve familly balení, což znamená 1,5 litru za cenu malé třetinky v hospodě. Láhve jsou vratné, takže ani nemusím dodávat, že cestička přes ulici byla brzo vyšlapaná a že pivo u bazénu chutnalo skvěle. A to jsme ještě nevěděli, že ráno u bazénu snídani podává krásná mladá mulatka s ještě krásnějším, v džínách obtaženým zadečkem, který zapříčinil, že se Vašek cpal k snídani vajíčky, i když už nám lezly krkem.

Ve Valladolidu definitivně odhazujeme džíny a dlouhé rukávy, je teplo, ba až vedro, které nás opustí až v letištní klimatizované hale v Cancúnu. Ve městě je velké čtvercové náměstí, tak podobné všem ostatním. Zdejší specialitou jsou lékárny. Je jich zde na deset krámků šest a prodávají v nich všechno možné, zvláště pití. Po krásných kalhotách ani vidu, zato hodně zapaterií – krámků s obuví. Tady už neváhám jako s kalhotami, na které bylo pořád dost času, a pro jistotu kupuju dvoje střevíčky, s kterými si pak v hotelu hraju na dámu. Hned večer v euforii ještě na pivo do hospůdky na rohu, která je plná a má typicky mexickou atmosféru. Sedíme na chodníku na křižovatce, po silnici neustále hlučící, troubící auta a motorky, v hospodě řve muzika. Pepík hlukem a smradem trpí, všichni místní včetně Vaška, jenž s rozkoší pozoruje mladíky producírující se na drahých a silných strojích, velmi spokojení.

Městečko Valladolid je relativně malé, velmi příjemné místo, kde není příliš turistů a kde vládne poklidná atmosféra. Připadalo nám, že lidé zde žijící jsou svým způsobem na své město hrdí, že jsou sebevědomí a pohodoví. Mimo jiné jsme na pomníku na radnici objevili vedle různých obrazů i nápis: Valladolid: město-hrdina, o hrdinském městě se dozvíte i ve zdejším kulturním domě nebo v muzeu. Jeho historie je velmi zajímavá a dokládá, z jakých kořenů se formovala mentalita zdejších obyvatel. Původně bylo město mayským obřadním centrem – Zací (odtud i jméno našeho hotelu). V 16. století jej dobyli Španělé, kteří zde vystavěli nové město podle obvyklého koloniálního projektu. Mayové této oblasti však poté trpěli krutým vykořisťováním, byli zotročeni nucenou prací pro velkostatkáře. V 19. století vládcové v Yucatánu, který byl poměrně bohatý, zatoužili po samostatnosti a nezávislosti na Mexiku. Proto vyzbrojili mayské zemědělce jako místní milice. Jakmile se však domorodci naučili zacházet s evropskými zbraněmi, obrátili je proti svým utlačovatelům a vypukla tzv. válka kast. Začala v r. 1847 právě ve Valladolidu, kde Mayové trpěli nejvíce. Mayští rebelové rychle získali nad městem kontrolu a povstání se bleskově rozšířilo na celý poloostrov. Během méně než jednoho roku vyhnali mayští revolucionáři své utiskovatele ze všech částí Yucatánu s výjimkou Méridy a opevněného města Campeche. Ve chvíli, kdy se už yucatánský guvernér chystal opustit Méridu, uviděli povstalci každoroční rojení okřídlených mravenců. V mayské mytologii se kukuřice (základ života) musí začít sázet, jakmile se objeví první okřídlení mravenci. Pokud by se setba odložila, urazil by se Chac, bůh deště, a odpověděl by suchy. A tak povstalci nechali války a šli domů sázet kukuřici. To dalo vládnoucí třídě čas na přeskupení sil a získání pomoci. Odplata byla velmi nelítostná. mezi lety 1848 až 1855 se indiánská populace Yucatánu zmenšila na polovinu.

Ve městě zůstáváme tři noci, důvěrně se obeznamujeme se zdejšími obchodníky, výbornou pekárnou i na ulici grilovanými kuřaty. Navštěvujeme také městskou cenotu, která je ovšem špinavá a za návštěvu ani nestojí, ale je umístěna v pěkném parku, kde je i malá ZOO.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.33)

Mexiko 2003 Chichén Itzá
Poslal Pepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:45:17 CEST (3062 čtenářů)

Ráno autobusem asi za 40 minut do Chichén Itzá, největšího a nejslavnějšího komplexu pyramid na poloostrově Yucatan. Naleziště, které UNESCO zařadilo na seznam světového kulturního dědictví, je dokonale zachováno a upraveno. Původně mayské sídlo bylo založené a budované asi od roku 400 n. let. Přibližně po šest století prožívalo období hospodářského a kulturního rozkvětu. Potom sem pronikly cizí kmeny, jejichž vůdce, toltécký král Quetzalcoatl, který se v mayském jazyce nazývá Kukulcán, se Chichén Itzá zmocnil. Toltécká kultura splynula s mayskou, bojovní Toltékové, kteří město dobyli pravděpodobně na konci 10. století, přispěli Mayům více než jen svými architektonickými dovednostmi. Zavedli zde své ohavné rituály – barbarské krvavé lidské oběti. Kolem roku 1250 obyvatelé Chichén Itzá opustili a kdysi vzkvétající sídlo na staletí zahalila tropická vegetace. Když archeologové roku 1941 areál pod záplavou zeleně opustili, okouzlil amerického konzula, který území o čtrnáct let později koupil jako soukromou haciendu, aby tam mohl provádět na vlastní náklady, výkopy a výzkum.

Nejslavnější budovou v Chichén Itzá je Kukulkánův chrám, zvaný také El Castillo. Tato devítistupňová pyramida, jejíž strany měří 55 metrů a výška činí 30 metrů, názorně dokládá, jak dokonale ovládali Mayové kalendář. Na každé straně pyramidy vede 91 schodů k chrámu, který stojí nahoře. Když ke 364 schodům (91x 4 strany pyramidy) připočítáme schod před vchodem do chrámu, dostaneme počet dnů v roce. Dvaapadesát desek umístěných na bocích pyramidy představuje dvaapadesát týdnů v roce. A navíc během jarní a podzimní rovnodennosti vytváří světlo na straně severního schodiště řadu stínů, které napodobují plazení hada. V březnu had šplhá nahoru, v září dolů. Každý večer se prý iluze plazení hada vytváří uměle, vstupenky na naleziště platí i večer na tuto světelnou šou. My jsme se večer nezúčastnili, ale na pyramidu jsme samozřejmě vylezli. Po povinném fotografování jsme si všimli, že dole u paty stavby se tvoří minifrontička Francouzů. Od 11 hodin je totiž otevřen vnitřek pyramidy, kam se po zatuchlém a zavlhlém velmi příkrém schodišti s vysokými krkolomnými stupni můžete podívat. Příručky straší, že se jedná o klaustrofobický a nepříjemný zážitek. Přeháněli, i když do zpěvu nám ve vydýchaném vzduchu opravdu nebylo. A to jsme s šesti Francouzi před námi utvořili první dnešní skupinku. Návštěva stojí zato, uvnitř je k vidění Chac Mool, kamenná postava toltéckého původu, kterou jsme už viděli v Mexiku mnohokrát. Představuje muže v životní velikosti, který zpola leží na zádech, kolena má přitažená k tělu a tělo si opírá o lokty. Hlavu má otočenou doleva a pokrytou cylindrickou přilbou. Na břiše drží kamenný talíř. Do tohoto místa se prý ukládalo srdce vyrvané z těla živých lidských obětí. V zadní místnosti stojí červeně pomalovaný jaguáří trůn s vykládanýma očima a místy s nefrity, na kterém pravděpodobně sedával vládce a přijímal nabízenou oběť.

Velkým zážitkem pro nás bylo stanout na hřišti pro starobylou míčovou hru zvanou pelote. Hřiště, které je největší v Mexiku, je jedním ze zdejších osmi hřišť. Hrací plochu o rozměrech 85x35 metrů uzavírají po dvou stranách sedm metrů vysoké zdi, na nichž se na obou stranách nachází ve značné výšce velký kamenný kruh. Hrála proti sobě dvě družstva po sedmi hráčích. Zvítězilo to mužstvo, které jako první prohodilo těžký kaučukový míč kamenným kruhem. Nevypadá to jednoduše, ale úplně nemožné se nám to zdálo, když jsme si přečetli, že hráči nesměli při hře míč ani kopat, ani házet – nesměli používat ruce ani nohy – hráli pouze pomocí loktů, boků a kolen. Stísněni jsme byli i poté, co jsme na reliéfech na diváckých tribunách rozluštili: stojí zde proti sobě dvě družstva ve sportovním oblečení a poražené družstvo je jednoduše popraveno. Jedna osoba tam drží v ruce nůž a lidskou hlavu – proti ní klečí tělo bez hlavy a z jeho krku stříkají proudy krve. Zůstává malinká naděje, že sťali jenom kapitána. Ale kdo ví?

Kruté obřady Toltéků připomíná také čtvercová plošina, která se dle své funkce nazývá Zeď lebek. Toltékové tam napichovali na špičky kůlů hlavy lidí obětovaných bohům. Zeď je ozdobena reliéfy představující řady lebek a orly trhající hrudníky, aby lidským obětem mohli vyrvat srdce z těla.

Další zajímavostí je i první cenote, kterou jsme viděli a kterých je na Yucatánu bezpočet. Cenotes – studně jsou zásobárny pitné podzemní vody, vápencové propadliny naplněné vodou, jež vytvářejí fantastické útvary. Je možno se zde koupat, plavat, šnorchlovat i potápět. Nic z toho ovšem ve svaté cenotě v Chichén Itzá, která se nachází na konci vydlážděné cesty. Sem vodili Toltékové lidské oběti, které nejprve očistili ve zdejší sauně a potom je svázané a živé svrhli ze skály do vody. Během archeologických výzkumů se na dně studny objevily zlaté i nefritové šperky ze všech částí Mexika, ale i z Kolumbie a nejrůznější lidské kosti. Odborníci se tak domnívají, že obětovány byly všechny typy lidí: děti i staří, nemocní i zranění, stejně jako mladí, silní a zdraví. Kluci stáli na břehu a pokoušeli se představit si tu hrůzu, když vás svážou a shodí dolů. A jako už tolikrát i nyní nám přišlo na mysl, jak to tu muselo vypadat, když ve zdejším horku zabili tolik lidských obětí – prý i dvacet tisíc najednou. Údajně krev tekla z pyramid proudem, mrtvá těla se kutálela po schodištích dolů. Jak to bylo s utopenci v cenotě o průměru 60 metrů, to už se nikdy nedozvíme.

A ještě Observatoř, nejslavnější stavba naleziště, které se také přezdívá Šnek podle vnitřního točitého schodiště. Je to jedna z nejzajímavějších zdejších budov. Čtyři masky mayského boha deště Chaka nad vchody směřují do hlavních světových stran. Umístění oken v kopuli Observatoře zřejmě souvisí s pohybem hvězd na obloze v konkrétní dny během roku. Z kopule určovali kněží začátky konání rituálů – oslav, sázení kukuřice a sklizní. Tato stavba prý svědčí o velkých astronomických znalostech tehdejších obyvatel Chichén Itzá. Nějaká observatoř se nachází prakticky ve všech starých městech. Pepík skepticky poznamenal, že jakmile nějaká stavba stojí asymetricky a nevypadá jako pyramida, hned ji archeologové pojmenují observatoř.

Dalších budov, pyramid, sloupoví, trosek chrámů je ve zdejší lokalitě nespočet. Po třech hodinách se vám z horka, z kamení a z hrůzných představ začne motat hlava a člověk touží zase po normálním světě. Na rukou opasek, který nám zaručoval bezproblémový příchod a odchod během celého dne, jsme se vydali směrem na cenote Ik Kil, námi přezdívanou podle momentálního frčáku v kinech Kil Bill. Ale ouha, cesta je 3 km dlouhá a po asfaltu ve vedru za neustálého provozu - nebrat!!! Tedy zpět do areálu, projít ke vchodu a hledat taxíka.

Cenote Ik Kill je civilizovaná nádhera upravená pro turisty. Také se zde musí platit a to na zdejší poměry docela dost, ale vyplatí se. Ocitnete se v areálu krásy, klidu, a pohody. Cenote je skvostné místo pro koukání i pro koupání. Malé vodní kaskády se ženou z vápencové střechy obklopené zelení. Plavali jsme tam mezi liánami a vzdušnými kořeny v čisťounké teplounké vodě skoro sami, prostředí magické a inspirující. Samozřejmě jsme dostali hlad, a tak s radostí využíváme zdejší nabídky bufetu. Za 80 pesos švédský stůl, Pepíkovo žer, co žer. V luxusním prostředí opět skoro sami, na několika stolech připraveny fantastické kulinářské dobroty. Úžasná mňamka, asi nejlepší jídlo vůbec. Křehounké kuřecí, vepřové na mandlích, fantastické hovězí soté, jehněčí, malé křupavé řízečky, ryby.... K tomu spousta zeleniny, brambůrky, rýže, samozřejmě tortillas, fazole a jako vrchol pravý vánoční český bramborový salát. Ale opravdu stejný, jako dělá většina českých hospodyněk. Opravdu výborný. Poté ovoce, sladké zákusky..... Personál se na nás smál, jak nám chutná, úsměv jim netuhl, ani když Pepík dělal své šesté kolečko. Ovšem úsměv ztuhl trošku nám, když si za pití a za servis napočítali nekřesťanské peníze. Ale drobní škudlilové se chmuřili jen chvilinku. Nešlo litovat, kulinářský zážitek byl obrovský, i když některým členům výpravy bylo těžko ještě dva dny poté.

Spokojeni a zasyceni se kulíme a ven a teprve s nastávajícím soumrakem nám dochází, že nevíme, jak a odkud se dostaneme do našeho bezpečného přístavu - hotýlku Zací ve Valladolidu, ležícího asi tak 30 km odtud. U vchodu do areálu Ik Kill se na nás usmívá hlídač. Valladolid? Bleskově pochopí a ukáže na právě projíždějící autobus. Instinktivně zvedáme ruce a opilecky hulákáme. Jaké je naše překvapení, když slyšíme jekot brzd a vidíme stavící autobus. Přestože přejedení, běžíme. Cestovatelské štěstí nás opět neopustilo.



(komentáře? | Skóre: 4)

Mexiko 2003 Okolí Valladolidu
Poslal Pepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:41:22 CEST (1720 čtenářů)

Další den jsme se s Vaškem rozhodli, že v našem super hotýlku zůstaneme ještě další noc. Vždyť trochu odpočinku si zasloužíme. Pepík je však jiného názoru: odpočívat můžeme doma. Hajdy na kola! Vašek se mírně, ale opravdu jen velmi mírně brání, jako nikdy však nekazí partu a do dobrodružství se po hlavě vrhá s námi. Pepík, který „porád někde lozí,“ už má půjčovnu kol vytypovanou. Místo včerejšího sympatického majitele nám však předražená kola nabízí velká tlustá baba. Tak to tedy ne, táhne nás Pepík do vedlejšího kšeftu. Kola sice levnější, majitel sympatičtější, ale stroje to jsou neskutečné. Plečky, které by si u nás snad ani z černé skládky u lesa nikdo nevzal.

Vyrážíme napříč celým městem na dvě cenoty, které si místní změnili na atrakce, ve kterých se koupou a kam vodí turisty. Cenoty jsou menší, podstatně levnější než včerejší Ik Kill, a tak tam potkáváme malinkatou českou cestovku (CK Prácheň) - asi třicetiletý sympatický Tomáš s sebou veze šest starších dam a jednoho pána. Cestují v podstatě stejným stylem jako my, pouze mají vše předem připravené, zabezpečené a Tomáš, který byl v Mexiku již několikrát, se o ně prý vzorně stará. Moc jsme obdivovali dámy, některé dost přes 60 let, které se s elánem a chutí vrhly do cestování. Některé si k důchodu přivydělávají, aby si svá dobrodružství mohly užít. Klobouk před nimi dolů.

Obě cenoty, Samulá (jinak také Xkekén) i Dzitnup, leží blízko sebe, asi 10km za městem. Dzitnup je uměle osvětlená, ze stropů visí krápníky, mezi kterými je koupání obzvláště zajímavé. V Samulá jsme zase obdivovali kořeny stromů, které se táhnou ze země desítky metrů dolů k vodní hladině. I tady si pánové pěkně zaplavali. Vedle návštěvy cenot byla velmi zajímavá i samotná cesta a také exkurz, který jsme si dopřáli – zajeli jsme do jedné vesnice, asi 15 km od Valladolidu. Na první pohled bylo patrné, že vesnice je úplně podřízena oběma studním, že všichni zde žijí z turistů, ale na druhou stranu, cizinec jsem určitě nezabloudí každý den. Na návsi se pro děti i potulné psy stáváme atrakcí číslo 1. Po malém pivu z plechovky projíždíme postranními uličkami vesnici křížem krážem. I tady nás zaráží, že všude na ulici je plno dětí, které by měly v tuto dobu sedět ve školních lavicích. Fotíme si jeden typický dům obklopený palmami, se střechou z rákosu, s ledabylým plotem a udusanou hlínou přede dveřmi. Než se nadějeme, je kolem nás plno dětí a mamin s miminy na rukou. Už vytahuju pesos, abych jim udělala radost, když zkušený Pepík velí: „Peníze ano, ale nejdřív nasedni na kolo a pak rychle uháněj pryč.“ Měl pravdu, jakmile dvě děti dostaly peníze, chtěli samozřejmě všichni. Vašek také rozdává, ale pořád je to málo...... Každé dítě natahuje ruku dvakrát, třikrát. Když se do boje pustily i maminy, museli jsme se dát na kvapný ústup.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 5)

Mexiko 2003 Tulúm
Poslal Pepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:39:31 CEST (1643 čtenářů)

Tak a už konečně ke Karibiku! Dvě hodiny v autobuse skoro nemůžeme vydržet. Jsme natěšeni na městečko se sněhobílými plážemi, minimem turistů, krásným šnorchlováním a cenovým rájem. Ale jak už to tak na cestách bývá, všechno je poněkud jinak.

Tulúm snad ani není městečko, je to frekventovaná dálnice, z obou stran lemovaná domy, hostely a nejrůznějšími obchody. Šok byl hned na autobusovém nádraží, které se sestává pouze z otevřeného chabě zastřešeného prostoru, pokladny, stánku s občerstvením a několika laviček. Po těch skoro 2 500 najetých kilometrech jsme si už zvykli na jiná nádraží. Dýchlo na nás horko a jakmile jsme se zeptali, kde leží moře a několikrát byli ujištěni, že hodně daleko, tak nás přepadla náhlá beznaděj, bezradnost a trudomyslnost. Už jsme se viděli v moři, a tady se o nás přetahují taxíkáři a my nevíme, kam chceme. Nedá se nic dělat, těch 5 km ve vedru a s batohy pěšky nepůjdeme. Naslepo vybíráme jeden kemp a necháváme se tam odvézt.

Celé pobřeží u Tulúmu lemují lepší či horší bungalovy, jež jsou zdejší specialitou a nazývají se cabaňas. V kempu Papaya Playa, na který padla naše volba, jsou cabaňas snad nejhorší a nejdražší ze všech. Pravděpodobně mají navozovat romantickou a bezstarostnou atmosféru, ale nám do noty nepadly. Vystavěné z rákosu, z návětrné strany pobité igelitem, na stěně jako polička přibitá bedýnka od brambor, v rohu ministůl a na zemi písek. Kam s báglama? Urvala jsem stůl (písek ale stejně po dvou dnech i v tubě na zubní pastu), Pepík věci odevzdaně pouští do písku. S osudem nás trošku smiřuje výhled na krásné moře z jedné umělohmotné židličky, která je před chatrčí (později se naučíme ukrást si židličku pro každého). Rychle do moře, přijdeme na jiné myšlenky. Koupání pro mne další zklamání. Velké vlny, plavat se moc nedá, ráchat u břehu také ne, neboť jsou zde ostré kameny. Náladu všem zvedá stále pohodový Vašek. Ve své cabaňos také nemá žádné zařízení, ale velká postel zato visí na řetězech a při každém pohybu se houpe, přičemž v malém prostoru nepříjemně naráží do zdi. Přesto Vašek září a je navýsost spokojen – má svou slanou vodu a sluníčko. Zkusíme tedy místní „hospodu“ – pár stolečků a židlí. Pivo je sice skvělé, ale náladu nepřidá pohled do „kuchyně“ – tam se staví, opravuje, obkládá, prostě není v provozu. „Ale ano,“ odvětí šéf – mimochodem první, se kterým se můžeme bavit anglicky a vlastně od této chvíle už je většina lidí schopna komunikovat anglicky. „Jídlo vám připravíme bez problémů,“ dodává s výmluvným pohledem pod palmu, kde nějaký šmudla klohní něco na pánvi a odhání mouchy ze škopku plného špinavého nádobí. Brrrrrrrr, tady pěkně zhubneme. Záchod není třeba hledat, po čuchu ho najdete bezpečně. Když pomyslím na koupelnu, ještě teď se třesu hrůzou. Po sprše, ve které je člověk přinucen stát na podivně oslizlých a zapáchajících kamenech, jsem nohy dezinfikovala půl hodiny v moři a v duchu si vybavovala, jak těžko se léčí plíseň. Jediný luxus bydlení na písku je každé ráno nová pohádková podlaha. „Podívej, to je nádhera,“ probudil mě hned po první noci Pepík. Opravdu, na písku bylo množství úžasných ornamentů, provázků, řetízků, smyček, obloučků a kdovíčeho ještě. Se zatajeným dechem jsem na to chvíli radostně zírala, než mi došlo, kolikpak těch malých potvor muselo pod námi běhat, než takový krajkový kobereček vytvořily!!!!

Je jisté, že se jen tak nepoddáme. Posilněni jdeme hned „lozit“. Z pláže žádné jiné obydlí vidět není, jsme tu jak v pustině. Tak tohle je asi to kouzlo, které přitahuje dobrodruhy. (I když nevím – ostatní kempy, které jsme druhý den objevili, měly většinou plno, jen v tom našem byla valná většina cabaňas prázdná.) Tak se vydáváme na druhou stranu, zkoušíme směrem na pevninu. A tady začíná život. Kousek od moře vede silnice, souběžně s pobřežím, a od ní vedou odbočky k různým kempům. To už je lepší, tady bude určitě větší výběr. A byl. Hned ve vedlejším mi srdce zaplesalo. Čisťounké sociální zařízení, cabaňas jak s betonovou podlahou, tak s pískem, ale alespoň s poličkou na věci, některé chatky i s vlastním příslušenstvím. Pravda, cena vyšší, ale vzhledem k úrovni ubytování zase ne o tolik. Měli plno! Jdeme dál. Narážíme na něco, co nám zcela vyráží dech. Na útesu se budují nové cabaňas. I když cabaňas tomu říkají asi jen ze zvyku, protože se to takhle tady říká.... Představte si prostornou chatku postavenou z krásných kulatin. Uvnitř je veliká místnost s obrovskou postelí, stůl a křesílka, za plentou příslušenství. V rohu místnosti velká dřevěná vana vydlabaná z jednoho kmene. Skříňky, poličky a malá kuchyňka s lednicí. Po nádherné dřevěné podlaze se dostanete na velkou terasu, která je vystrčena přímo nad mořem. A to nejdůležitější: terasu a obytnou plochou po celé délce odděluje veliká skleněná stěna. Ležíte tedy ve velké dřevěné vaně naplněné vlažnou voňavou vodou a před vámi a pod vámi burácí Karibik.... nevím, jestli zrovna tady bych měla chuť bydlet – no, kluci by mě museli moc přemlouvat :) Prohlédli jsme si vše podrobně, protože obsazené byly zatím jen dvě chatky, ostatních asi pět se teprve dodělávalo. Na cenu jsme se ptali, a 1600 pesos (cca 4 000 Kč) za jednu noc nás ani moc nepřekvapilo.

Takže výsledek celého našeho lození byl pouze ten, že večeřet se půjde do vedlejšího kempu a pak se uvidí. Jídlo bylo celkem dobré, i když hostů dost málo. Náš číšník nám dal vyplnit dotazník a když se přesvědčil, že jsme ho pochválili, vystavil poukázku na zítřejší slevu. Prima, slevu ale musíme nahlásit v recepci. Tam už na nás čeká náš anděl strážný, který pro tentokrát na sebe vzal podobu Pavlínky. Milé ukecané asi třicetileté Moravanky, která už přes deset let žije v Mexiku a tady je na brigádě. Bylo velmi povzbuzující se od ní dozvědět, že náš kemp je opravdu jeden z nejhorších, že dobrá restaurace je asi 500 metrů daleko, že po silnici dojdeme i k obchodu „přineste pivko, ať nám to rychleji utíká“ a že k ruinám je nejlépe jít po pláži, neboť podél moře to jsou asi tři kilometry a když polezeme po skálách a neuvidí nás hlídač, ani nemusíme platit. S velkou úlevou jsme si pivo společně vypili a usínali úplně spokojeni.

Druhý den dbalí Pavlínčiných rad snídáme asi o 500 metrů dál v hotelu Zamas a pak se vydáváme kousek po silnici, kterou už začínáme důvěrně poznávat. Jezdí tu vlastně jen taxíky s turisty a auta zásobující kempy. Provoz je poměrně velký, hodně lidí od moře se jezdí podívat jak k ruinám, tak do Tulúmu. Sem tam se i potí několik nadšenců na půjčených kolech – nám dobře známých plečkách. Po cestě narážíme na velké staveniště – na pobřeží přibudou další a další ubytovací kapacity, tentokrát velký zděný areál. Jakmile je to možné, jdeme po pláži. A asi po 1,5 km nacházíme ten opravdový, vytoužený ráj. Ano, tak tomuhle rozumím: cabaňas jednoduché, s pískem nebo betonem, čisté a většinou umístěné pod palmami. Jsou rozeseté přímo na pobřeží, které je tvořeno oním sněhobílým pískem, jenž je pozvolna olizován línými vlnami. Moře je u pobřeží teplounké, mělké, ale přesto je možné zde plavat. Rozkošné vykoupání potvrdilo, že tady je to pravé místo pro nás. Nicméně - nejsme tady s Čedokem, hurá tedy do práce! Asi po hodině pochodu zlézáme skály, pochodujeme ve vlhké a neprostupné vegetaci, kde jen malinká vyšlapaná stezička nám ukazuje cestu, a za obezřetného rozhlížení vnikáme bezplatně do areálu ruin. Naše malé vítězství!

Již dříve jsme se rozhodli, že ruiny Tulúmu bude naše poslední „kamení“. Stejně už nám jednotlivá starobylá města pomalu začínají splývat. Tulúm je však jedinečný a nezaměnitelný, a to hlavně pro svoji polohu. Jako jediné starodávně město leží na břehu moře. Majestátní ruiny z vrcholu skal přehlížejí rozlehlé úseky pláže lemované palmami a obklopené tyrkysovou vodou. Tulúm byl v době svého rozkvětu (1200 -1521 n.l.) důležitým přístavním městem. Jednalo se vlastně o pevnost obklopenou hradbami ze tří stran, ze čtvrté mořem. Několik metrů tlusté zdi, vysoké 3-5 metrů, chránily obyvatele v době častých válek mezi mayskými městskými státy. Město bylo opuštěno asi 75 let po španělské invazi mezi posledními, neboť většina ostatních dávných měst zarůstala džunglí už dlouho před příchodem Španělů. Mayští poutníci navštěvovali ruiny ještě mnoho let a čas od času se zde skrývali indiánští uprchlíci z války kast. Původně se město jmenovalo Zama – Úsvit. Název Tulúm (v mayštině Zeď) mu dali badatelé až na počátku 20. století.

Po dvou horkých hodinách strávených ve městě do sebe s radostí lijeme předražené pití na naší silnici. Osvěženi pospícháme do nově objeveného ráje – skutečně, pláž se jmenuje Paradiso (Ráj). Tam se až do setmění koupáme, lenošíme, opalujeme, povalujeme a popíjíme v hamakách u baru. Další noc v našem kempu je příjemná pomyšlením, že nazítří se stěhujeme do Paradisa. Náladu nám trošku pokazila večeře – sice dobrá, v nám již známém hotelu Zamas, ale účet je nechutně předražený. Vaškovi počítají 2x polévku, která sama o sobě byla dost drahá. Nedáme se, personál chybu uznává, ale jsou dost nepříjemní. Ano, už tu lze občas mluvit anglicky, ale už se taky budeme setkávat s lidmi, kteří jsou na turisty zvyklí a kteří si s nimi umějí „poradit“. Je to na celém světě stejné, tak proč by Mexiko mělo být výjimkou.

Ráno máme zabaleno bleskově. Vašek vyzvedává od šéfa kempu naše cennosti (doklady, letenky a část peněz), s trochou obav a s velkým odevzdáním se osudu balíček zkontrolujeme - hurá, nic nám nezmizelo – a už jako staří mazáci vyrážíme s bágly na silnici. Na kraji kempu hned jeden prázdný taxík, který sice neřve blahem, že chceme jen o pár kilometrů dál, ale přesto s námi jede.

Dorazíme přesně, po malé stráňce dolů a jsme v ráji. Po ránu pláž samozřejmě poloprázdná. Ale kdopak se to tam za ranního úsvitu neprochází! Naše staré známé z CK Prácheň. Byly tak laskavé a pohlídaly nám bágly, když jsme se vydali vybrat nějakou pěknou cabaňos. Ale měli bychom štěstí až přespříliš, kdybychom si mohli ještě ke všemu vybrat. Ty předem vyhlídnuté, všechny obsazené. Nevadí, bereme jednu vysokou, prostornou, s betonovou podlahou, sprchou a s nevábně vypadající dírou zvanou záchod. Je nám to jedno, stejně trávíme celý den na dně. Tedy, ne že bychom se celý den potápěli, ale usadili jsme se na pláži na jedné převrácené lodičce. Natáhli ručníky, opalovací krémy a už to jelo! Co se týká šnorchlování, vnucoval se nám jeden kapitán, že nás na své bárce odveze někam, kde je to prý super! Ale široko daleko nebyl žádný korál, žádný útes, a tak jsme jen pochybovačně vrtěli hlavami a raději si užívali slunka, plavali a popíjeli v baru na písku vychlazené pivíčko, které tady stejně jako jinde v Mexiku servírují pouze v lahvích, zato ale s kouskem lemonku v hrdle.

Ale to by nebyl Pepík, aby večer nezavelel do další akce. Sice neví kam, ale něco se dít musí. A tak Vašek vymýšlí geniální plán. Pojedeme se najíst do města. Už je to skoro nuda, že před kempem čeká prázdný taxík. Dokonce zde mají i ceduli s cenami do různých destinací, to asi aby některého taxíkáře nenapadlo turisty okrást a možná i proto, že většina zdejších šoférů by se nebyla schopna o ceně domluvit. Žádný z těch našich totiž ani malinko nespíknul. „Tak co si dáme?“
„Půjdeme do nějaké dobré restaurace. Budeme vybírat pečlivě, máme čas.“
„Hele, tady dědek griluje kuře!“
„Berem!“
Tak takhle asi probíhala akce večeře. Volba sice unáhlená, ale šťastná. Kuře čerstvé, výtečné, spoustu zeleniny a pivo možno přes ulici donést. Co víc si přát? Poté procházka přes celé město až k obřímu hypermarketu, kde jsme si nakoupili pytlíčků, pečiva a nejrůznějších kelímků na zítřejší snídani. A ještě vše dohromady bylo levnější než ranní umolousaná huevos. Snídaně pak byla pod kokosovou palmou gigantická - naštěstí jsme totiž v recepci přehlédli velkou ceduli zakazující nosit si do kempu vlastní jídlo!! Vědí tady totiž, že by se každému vyplatilo jezdit si do města taxíkem pro nákupy. V ráji na nás však v noci čekalo nemilé překvapení. Jakmile jsme chýši vykouřili před moskyty speciálními svícemi a normální svíce zhasli, Pepík zaúpěl: „Kterej debil si tak hlasitě hraje v autě,“ a šel si to s ním ven vyřídit. Vrátil se zcela schlíplej. Žádnej debil, žádné auto, ale hodně hlasitá diskotéka, která zde jela každý večer. My s Vaškem byli v pohodě: muzika sice hlasitá, ale pěkná, nám k usínání docela lahodila. Pepík se narval Stilnoxem a za malou chvíli už jsem muziku slyšela jen já a navíc jen v krátkých přestávkách mezi jejich chrápáním. Když mě však v noci vzbudila malá ještěrka - gekon, který si spletl cestu a namířil si to napříč přes můj obličej, byl osud našeho zdejšího pobytu zpečetěn. Zcela jednomyslně jsme rozhodli, že moře sice neopustíme, ale destinaci změnit musíme.

Ráno bylo bezstarostné tak, jak už se nám stalo přirozeností. Zabalíme, zaplatíme, vezmeme si cennosti z recepce a tu nás osvítí: vždyť je tak krásně, kam bychom teď lozili! A tak s báglama zpátky na pláž, pod palmu a do odpoledne se vyvalujeme u moře, aniž bychom tušili, kde večer hlavu složíme. Nelenošil tak úplně Admirál, našel na mapě a v bedekru jedno malé městečko na břehu moře, kam bychom eventuálně.....



(komentáře? | Skóre: 0)

Mexiko 2003 Playa del Carmen
Poslal Pepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:34:28 CEST (1903 čtenářů)

Příjemné malé městečko s 18 000 obyvateli nás přijalo přívětivě, i když ne hned s otevřenou náručí. Abychom byli trošku vytrestaní za bezstarostné celodenní lenošení, na spojení do města jsme museli na výjimečně opuštěné silnici v Tulúmu čekat asi půl hodiny, na autobus se čekalo další hodinu. „Město je malé, taxíka nebrat,“ zaveleli už v Playa del Carmen moji drobní škudlilové, a tak jsme samozřejmě asi dvakrát zabloudili. Jak je tady zvykem, místní nás posílají každý jinam, jak se jim to zrovna hodí. Za každou cenu vám totiž chtějí vyhovět, a když nevědí, vždy lze někam ukázat. Když už konečně stojíme u jednoho přijatelného hotelu, je plno. Na hledání jiného hotelu jsme si ale dali opravdu záležet, a tak po hodině shánění bydlíme opravdu královsky. Dva apartmány s veškerým komfortem. S nadšením jsme se upsali v hotelu La Ziranda na tři noci a získali neuvěřitelnou slevu, takže nakonec je tady ubytování levnější než na písku minulých dní. Pravda, k moři musíme kousek popojít, ale to už nás tak nerozhází. Zato u každého pokoje teráska, kde si každé ráno dopřáváme čerstvou snídaničku – v kuchyňce je i lednička na zbytky, káva je v recepci k dispozici zdarma po celý den. Hotel každému vřele doporučujeme, železnou rukou zde vládne sympatická robustní dáma, která mluví velmi dobře anglicky. Čistota tu je samozřejmostí, jediným zádrhelem nebo možná bonusem navíc, jak pro koho, je zdejší komunita koček. Je jich tu jak mravenců, paní domu jim však několikrát denně myje a doplňuje misky, takže nejsou zanedbané ani loudivé.

Z hlediska zvídavých cestovatelů je mondénní městečko jedna veliká nuda. V jeho rodném listě bychom se mohli dočíst, že původně bývalo malou rybářskou vesnicí, ale s rozvojem turismu jsem začali jezdit zahraniční návštěvníci, začaly se stavět hotely a restaurace, objevovaly se stále nové a nové obchůdky. Z hlediska unavených cestovatelů, plných dojmů a zážitků z náročné cesty, je zdejší letovisko boží požehnání. O turisty je výborně postaráno, přesto turistický boom návštěvníky nesemele do jednoho pytle. Je možno tu najít půvabná zákoutí, tiché ulice i předměstí s každodenním životem obyčejných lidí. Je to malé místo, půvabné, snad až koketně se nastavující rekreantům.

Na pravé straně jsme objevili velkou honosnou čtvrť, kde si své domy stavějí movití Mexičané. Nápaditá moderní přímořská architektura, velmi osvěžující tím, že každý dům je jiný, všechny k sobě ladí a nic vás v tomto stylu neuráží. Toulali jsme se mezi vilami, novostavbami i rozestavěnými domy a nevěřícně obdivovali stavební umění místních lidí. Pánové, oba zkušení stavitelé, znaleckým okem zkoumali každou jednotlivost stavby a nemohli přijít na žádnou nesrovnalost. Spíše naopak, podivovali se, jak umně jsou zakládány stavby na písku, jak fortelně jsou udělány fasády, jak bezchybně pasují okna, jak...... „Ty vole, aby ne, když to vlastně stavějí potomci tvůrců pyramid,“ rozluštil Vašek „záhadu“. A skutečně, stavební čety, mistři i stavební dozor – všichni byli typičtí Mayové, lidé s malým krkem, jak jsme je nazývali. Ale před jejich stavebním fortelem a talentem nutno smeknout.

A co jsme tu tři dny dělali? Koupali se, odpočívali, slunili, pili Daiquiri a Pina Coladu, prováděli obchodní činnost. Pánové se pokoušeli šnorchlovat, ale zdejší rief, který jsme hledali až dva kilometry daleko od města, by ve škole obstál tak na velmi slabou trojku. K tomu neustálé vlny, jež vodu čeřily, a tak já ve vodě ani nesmočila letošní dárek od Ježíška – brýle a šnorchl. Chodili jsme tedy na nejrůznější pláže a pokoušeli se překonat nádherné a nekonečné vlny. Na potápění a šnorchlování je možno si najmout lodičku a ta vás prý odveze do krásných míst. Nepotkali jsme nikoho, kdo by se nechal odvézt, kupovat zajíce v pytli se nám nechtělo, a tak zůstalo jen u těch pláží.

I tak bylo veselo. Nejvíce, když se spustil náš první a poslední tropický liják. Prchali jsme polonazí a rozesmátí z pláže, když jsme zaslechli :“Karle, dělej, ať nezmokneš!“ Jako na povel stůj nebo střelím jsme úprk přerušili. Už tak dlouho slyšíme češtinu jen mezi sebou.......

„Jé, to jsme rádi, že slyšíme češtinu!“
„No jó, na Čechy narazíte všade. Vodkud ste?“
„Z Prahy a z Turnova.“
„No jó, ale já jako myslim, kde bydlíte?“
„Tady kousek v hotelu.“
„No to my taky, ale vodkud ste přijeli?“
„No z Prahy, přece.“
„Jé Máňo, podívej, to sou fakt Češi,“ začali na nás koukat jak na brouky napíchnuté ve starodávné sbírce. „My si na to nemůžem zvyknout, že vy už taky můžete cestovat! No, cestujte, cestujte, my vám držíme palce......“
Tak takhle se začala naše konverzace se třemi páry starších blahobytných emigrantů. Blahosklonně na nás shlíželi se svými obojky, které hrdě hlásaly, že jsou v hotelu na tzv. pobytu all inclusive – po našem „olinka“ – kde je veškerá konzumace včetně alkoholu zdarma. Ovinuti nadýchanými bílými plážovými osuškami ucucávali své míchané nápoje, chrastili zlatými šperky a bavili se našimi řídkými vyšisovanými tričky (ručníky husté spoustou soli a špíny jsme umně schovávali za zády). Já s Vaškem jsme poslušně a trpně poslouchali monolog ve stylu: „Jezdim už jenom na luxus holidej, jsem tu už po čtvrtý, je tu pěkná bíč, pak jedu lyžovat do Aspenu, potom možná Austrálie, ale do Čech hned tak ne, moc se tam krade, i v metru se bojíme jezdit.“ Protahovali jsme obličeje a čím dál více se nasírali. Zato pohotový Pepík, ten si svou debatu užil, zvlášť když jeho partner začal: „Já jsem majitel velkého mlýna ve středních Čechách, mám ho napůl s neteří.“ „Jo, tam to znám, ten mlýn je moc pěknej. Ale ten už vám dneska nepatří,“ odvětil Pepík.
„Jak to víte? Věro, slyšíš to?“
„No, neteř vás už jistě o ten mlejn připravila, když tam nejste, “ bez mrknutí oka tvrdí Pepík.
Nejistě se zasmál a zkusil to jinak: „My nejraděj jezdíme na pobyty olin, abychom se mohli pořádně vožrat a nemuseli se vo nic starat.“
„Hm, to nás nebaví, to jsme párkrát zkusili a zdá se nám, že na to máme ještě dost času.“
„No, my taky jezdili na sportovní dovolené, jednou jsme se dokonce plavili na jachtě!“ „My tady s kolegou jsme oba námořní kapitáni, když se domluvíme, můžete strávit s námi týden na moři, stejně potřebujeme nějaké plavčíky,“ po pravdě odpovědělo naše řídké tričko.
Tak tedy smířlivě: „Tady se nám ale fakt líbí, už jsme tu po čtvrtý.“
„Hm, my jsme tu taky celkem spokojení, ale s plážemi v Thajsku se to srovnat nedá,“ složil zbraně i Pepík. A když si takhle svého partnera zpacifikoval, pěkně si prý s tím opravdu inteligentním pánem popovídal. Dokonce ho i pochválil, že pěkně mluví česky, neboť vždy tvrdí, že někteří emigranti se ještě pořádně cizí jazyk nenaučili, ale svůj rodný už dokázali zapomenout.

Po večerech jsme se toulali osvětlenými uličkami, ochutnávali spoustu dobrot, velitel směru objevil na ulici na stojáka prý nejlepší pizzu svého života, my s Vaškem zase byli okouzleni z nudlového baru. K výběru velké množství těstovin připravených na nejrůznější způsoby, k tomu několik druhů polévek a saláty. Plno tu bylo pořád.

Hodiny ubíhaly jedna za druhou pořád stejně, pouze jeden večer se vymykal. Pánové si zahráli na světáky. Bohužel nemohu vše autenticky popsat, znám jen z vyprávění, a protože to každý vyprávěl po svém, kdo ví, jak to vlastně bylo. Oba se shodli pouze na tom, že ve večerním baru při druhém pivu je obklopilo hejno dotěrných Američanek středního, či spíše vyššího věku. Původně se myslelo, že je to zájezd taxíkářek, protože jak děvčata rychle štěbetala jedna přes druhou, aby upoutala zájem našich borců, tak z jejich američtiny vylézalo cosi jako „taeksi, taeksi...“ Brzy se však vysvětlilo, že holky jsou z Texasu a započalo cosi, kde se nám obě verze rozcházejí. Podle jedné před kluky klečely a mluvily a mluvily, podle verze druhé kluky osahávaly, dokonce prý i na hýždě došlo :)) Ale závěr je shodný: naši hrdinové se prý dali na rychlý ústup. Tato banální historka pak sloužila jako námět diskusí obou chrabrých pánů ještě při zpátečním letu do Prahy, kdy se vymýšlely varianty coby, kdyby.....



(komentáře? | Skóre: 4.33)

Mexiko 2003 Cancún
Poslal Pepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:30:30 CEST (1507 čtenářů)

Přesun z Playa del Carmen do Cancúnu proběhl rychle a bezproblémově. Těšili jsme se na světově vyhlášené přímořské letovisko, kde to teprve pořádně roztočíme. Houby. Místo letoviska nás autobus vyplivl na centrálním nádraží velkého, hlučného a nesympatického města. Přejít zde ulici, to je o život. Neustálý proud aut, která nemají sebemenší zájem na tom, aby zastavila. Spíš naopak, pořádají na chodce hon, kdo kterého dřív přejede. Jejich jednání jsme pochopili, až když se z nás málem staly oběti dopravní nehody. A teprve potom jsme se přestali jejich zvrhlým úmyslům divit. V Cancúnu se totiž ulice přecházejí královsky, ovšem musíte používat přechody. Tedy přechody, ony jsou to obrovité široké retardéry přes celou, třeba čtyřproudou komunikaci. Auta jsou přinucena před každým retardérem zastavit, a chodci jsou tu zcela suverénními pány. Přechodů je v centru poměrně dost, takže jako řidiči jsme chápali, že auta musí mít na chodce pěkně spadeno. A když někdo není na přechodu, stává se pro ně lovnou zvěří.

Ubytovali jsme se levně v malém a tichém rodinném hostelu, kde v ceně byla i snídaně s výbornými čerstvými houstičkami a velehnusným skořicovým kafem. Ubytovaní si v malé kuchyňce, která slouží i jako recepce, mohou uvařit z vlastních zásob, majitelé žijí s hosty jako jedna rodina. Jsou opravdu přátelští, mluví anglicky, a tak plním jejich prosbu a Hostel Las Palmas (asi tři bloky od autobusového nádraží – dá se lehce dojít pěšky) vám doporučuji.

Zklamáním bylo zjištění, že k moři možno jen autobusem nebo taxíkem, že je to asi 20 minut jízdy. Nu což, obchody plné zboží a stánky narvané turistickými hrůznými suvenýry (kdepak je Palenque se svými vkusnými rukodělnými a levnými předměty!), to nás ani za mák nepřitahovalo. Vzhůru na autobus. Pohodlné je, že jízdné je nízké a pořád stejné. Rozhrkaný autobus, kterých zde směrem k moři jezdí pět do 15 minut, nás opravdu vyvezl za město a teprve nyní jsme pochopili, že existují Cancúny dva. Ten druhý, to je tzv. Zona Hotelera, písečná kosa ostrova, kterou protíná čtyřproudá dálnice, po jejíchž obou stranách stojí jeden hotel vedle druhého. Celý poloostrov měří asi 20 km, na šířku 400 metrů a je zakončen malým letišťátkem. Čím dále na jih, tím luxusnější, rozlehlejší a uzavřenější jsou hotely. Mezi nimi se střídají bary, taneční kluby, golfová hřiště, nákupní centra, restaurace. Nedohodli jsme se, který Cancún je horší. Obě jsou to děsná pekla, ale dle mého názoru vítězí jasně Zona Hotelera. Smyslem její existence je poskytnout luxusní útočiště davům turistů, kteří sem přilétají na týden či maximálně dva, aby v prázdninovém hotelu strávili pohodlnou a nenáročnou dovolenou. Mluví se zde výhradně anglicky, je možno platit i americkými dolary. Turisté jsou přes den na pláži, v noci se baví a utrácejí v barech, na diskotékách a v restauracích. Je pravda, že pláž je tady nádherná. Jemný píseček, občas nějaká romantická skála, čisto a vlny, ve kterých se dá dovádět . Na plavání jsou u každého hotelu bazény. Před každým hotelem sada lehátek, v nich se vyvalují a intenzivně odpočívají znavení pracující. Každý hotel si svoje ovečky řádně označí, aby se snad nějací vetřelci nedostali na lehátka, či nedej bože do bazénu! Všude také slouží plavčík, který dbá, aby se nám paninka neutopila. Je zde i pár veřejných pláží pro chudý lid, i těm přidělují plavčíky.

V Cancunu jsme strávili pouze první den. Poté jsem se vydali na výlet, který se nám krapánek neplánovitě prodloužil.



(komentáře? | Skóre: 5)

Mexiko 2003 Isla Mujeres
Poslal Pepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:27:41 CEST (1870 čtenářů)

Po výborné snídani v hostelu – čerstvé houstičky a od Pepíka salámky a sýry – jedeme s minibusem collectivos (kolik tam se vejde lidí, to byste nevěřili!) do Porta Juárez a přívozem na Isla Mujeres – Ostrov žen. Své jméno dostal malý ostrůvek blízko Cancúnu prý na základě pověsti, že španělští piráti zde nechávali své milenky, zatímco přepadávali lodě a plenili přístavy. Pravděpodobně ale jméno dal ostrovu Francisco Hernández de Cordóba, který se v roce 1517 plavil z Kuby, aby si opatřil otroky do tamních dolů. Jeho expedice doplula k tomuto ostrůvku a posádka zde objevila kamenný chrám s hliněnými figurkami mayských bohyň. Cordóba pojmenoval ostrov podle těchto idolů. Dnes se někteří archeologové domnívají, že ostrov byl zastávkou Mayů na jejich pouti za uctíváním bohyně plodnosti Ixchel na ostrově Cozumel. Hliněné figurky tuto bohyni pravděpodobně představovaly.

Ať tak či tak, ostrov je to příjemný, přátelský. V Chorvatsku bychom se na něj sice dívali jako na slabší průměr, ale ve srovnání s Cancúnem se jedná o naprosto pohodovou a tichou lokalitu. Zarazilo nás ovšem, kolik odpadků se zde povaluje.

Osm kilometrů dlouhý a 800 metrů široký ostrov pro nás nebyl žádnou nepřekonatelnou veličinou. Přestože jako dopravní prostředek se zde rozmohly golfové vozíčky, kterými vedle turistů jezdí i místní, my jsme dali přednost kolům. Tentokrát to byly stroje opravdu hodné svého jména, žádné plečky. Pravda, Admirál zpočátku zahlížel po vozíčkách, později slevil aspoň na motorku, ale večer přiznal, že kolo bylo jedinečné. Ostrov jsme projeli po Avenidě Rueda Medina, která tvoří smyčku kolem celého pobřeží. Navštívili jsme želví farmu, kde odchovávají mořské želvy, viděli několik pláží, na dvou jsme se i vykoupali, míjeli několik rybářských vesnic, dojeli jsme až na samý jižní cíp ostrova, kde je pěkná vyhlídka. Cesta zpět vedla po východním pobřeží, kde foukal vítr a moře hlučelo otevřeným příbojem. Překvapilo nás, že i zde, v místech, kde je koupání problematické, vyrůstají nové domy. Vyhlídka na rozbouřené moře krásná, ale to je tak všechno. Na koupání je nejlepší Playa Norte, severní pláž, kde je hodně daleko mělké moře, a tedy klidná a velmi teplá voda.

Ostrůvek k zulíbání, tak se nám vůbec nechce vracet zpět do Cancúnu.

„Já bych sem nejradši přijela i zítra se koupat.“
„Drahý přívoz,“ ozvali se drobní škudlilové.
„A co hotel tady?“
„Máme zaplaceno v Cancúnu.“
„A co když bude levnější tu zůstat, než jet tam a druhý den zpět?“
Bylo, a to rozhodlo.

Pronajali jsme si pokoj v hotelu na břehu moře, s teráskou a vyhlídkou přímo na mořský příboj. Tak, jak jsme byli připraveni na jednodenní výlet. Jen s foťákem a plavkami. A abychom si připadali jako světáci, připlatili jsme si na OLINKU. Tedy připlatili, spíše jsme si ji vyrobili. Kluci v krámě nakoupili spoustu dobrot, vyložili v hotelu na stoleček s gestem: Žer, co žer aneb Olinka po česku. Nepřekonatelný večer na terase s plným bříškem a spoustou chladného piva. Ještě jsme stihli před místním kostelem působivou církevní slavnost. V plném kostele se shromáždily ženy s podnosy překypujícími jídlem – kuřata, brambory, maso, saláty, ovoce. Kněz jim jídlo požehnal a ony poté vyšly na prostranství před kostel, kde s plnými tácy na hlavách utvořily kruh a za zvuků živé hudby tancovaly do rytmu. Ženy byly oblečené v krojích a byly nejrůznějšího věku, od dětí až po stařenky. Museli jsme obdivovat fyzický výkon starších žen, jež se dobrou čtvrt hodinu kroutily v rytmu hudby, kroužily v kruhu a to vše s těžkým plným tácem na hlavě. Asi po patnácti minutách se kruh rozpojil, ženy utvořily řadu a všichni se vydali v průvodu za doprovodu muziky a zpěvu městem.

V hotelu jsme byli prakticky sami, dali nám pokoj velmi levně. Povzbuzeni pivem pak kluci vymysleli velký podnikatelský záměr - Ruslanem budou do zdejších poloprázdných hotelů mimo sezónu navážet Čechy! Vytvoří zde nové mexicko-americké Bibione pro chudé a chtivé Středoevropany. A konečně zbohatneme!

Druhý den už jen rozkošnické povalování se na pláži a smiřování se s myšlenkou, že dovolená pomalu končí. Pozdní odpoledne nás zastihlo ve výborné zdejší italské restauraci, kde jsme měli velmi chutnou rybí polévku, rybu a pizzu.

Nepříjemné chvíle jsme zažili při zpáteční cestě na trajektu, kdy Pepík rozvíjel teorii Titaniku. Pravda, loď byla naplněná k prasknutí, nouzový východ nevidět, pouze dvoje dveře neprodyšně uzavřené, ale přesto byli všichni v klidu. Roztěkaný Pepík nerozházel ani svoji více než silnou sousedku, která si dělala měsíční uzávěrku všech svých financí, přičemž kasu měla přímo v podprsence!

Večer ještě smutná procházka městem a nákup posledních suvenýrů. Druhý den ještě na pár dopoledních hodin zajet k moři, koupali jsme se u jedné OLINKY, poslední paprsky slunce, poslední vlny a domů!!!!!!!!!

Skončila dovolená, skončilo dobrodružství, zbývají jen vzpomínky a spousta krásných fotografií. Ale žijem dále, takže: Kam příště, Pepíku?



(komentáře? | Skóre: 4.66)

Mexiko 2003 Závěr - Mexiko 2003
Poslal Pepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:22:17 CEST (4474 čtenářů)

A na závěr ještě trochu čísel. Celá dovolená nás nepřišla relativně příliš draho. Pokud finance porovnáme s dostupnými cenami českých cestovek, zaplatili jsme za tři týdny v přibližně stejných místech v Mexiku přesně o polovinu méně než s cestovní kanceláří. Pro představu uvádím některé ceny.

1. Doprava
Používali jsme hlavně dálkové autobusy, na místní přepravu pak taxíky (nedá se moc smlouvat, maximálně 10%) nebo minibusy collectivos.

- dálkové autobusy: nejdražší byl z Palenque do Méridy – 8 hodin za 285 pesos, 10 hodin přes noc do Tuxtly Gutiéres stálo 250 pesos
- minibusy collectivos : od 2 do 20 pesos
- taxiky: nejdražší byl celodenní v Oaxace – 600 pesos, z nádraží do hotelu většinou 20 – 30 pesos, z Cancúnu na letiště (30 km): 150 pesos
- půjčení kol: na celý den na Isle Mujeres: 100 pesos, ve Valladolidu: za 1 hodinu 5 pesos

2. Ubytování
Hotely jsme brali v nejlevnější nebo střední třídě, vyhýbali jsme se společným ubytovnám a pokojům bez příslušenství. Platili jsme většinou kolem 300 pesos za všechny tři osoby.

nejlevnější: Mexiko-City za 100 pesos
nejdražší: cabaňos v Tulúmu - 350 pesos pro dva, dvě cabaňas pro všechny tři dohromady za 600 pesos

3. Jídlo
Jídlo v restauracích se cenově příliš nelišilo, pokud nebereme v úvahu drahé exkluzivní podniky. Většinou jsme za jídlo platili 50 – 70 pesos, celé kuře na ulici na grilu stálo 40 pesos, snídaně 30 – 40 pesos.

4. Vstupy
Tady nelze smlouvat a samozřejmě ani hledat levnější variantu. Vstupy se musí platit bez reptání.

Do všech starých měst –Teotihuacán, Palenque, Ruiny Tulúmu, Monte Albán je jednotné vstupné: 37 pesos
malá cenota: 20 pesos, Ik Kill: 60 pesos

5. Internet
Služby internetu jsou k dispozici skoro všude, vyhledávali jsme je hlavně kvůli zprávám z domova od našich věrných dopisovatelek Haničky a Pavlínky. Platili jsme většinou 8 – 10 pesos za půl hodiny.

V polovině listopadu 2003 jsme počítali za 1 pesos cca 2, 50 Kč.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 5)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.12 Sekundy