Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Singapur, Malajsie a Thajsko 2002

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Úvod - Singapur, Malajsie a Thajsko 2002
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:30:59 CEST (1405 čtenářů)

Nemáte před sebou žádný dokument, který by vyčerpávajícím způsobem popisoval místa, jež v listopadu 2002 navštívila trojice cestovatelů. Nejsme žádní mladíci, dohromady je nám třem bezmála sto šedesát let, přesto jsme chtěli dovolenou strávit jako bychom mladí byli. Naše povídání si neklade za cíl informovat o všech turistických zajímavostech i každodennostech života procestovaných zemí. Nejsme žádní Holubové, ani Hanzelkozikmundové, ale obyčejní turisté odchovaní Čedokem a CKM. Prostě jsme se rozhodli, že letošní dovolenou prožijeme trošku jinak - s baťohy a na vlastní pěst. A se svou zkušeností bychom se rádi podělili i s vámi, kdo máte trošinku dobrodružnou krev, ale už několik křížků na zádech, a žádné zkušenosti s netradičním cestováním. Mimo jiné bychom chtěli tímto povídáním povzbudit naše vrstevníky. Nebojte se cestovat tak jako my, uvědomte si, že ještě nekončíme, že dokud žijeme, můžeme si užívat, můžeme zkusit i to, co by nás dříve napadlo jen v hodně divokém a neuvěřitelném snu. Největším problémem podobné cesty je překonat počáteční strach, nechuť, možná i někdy lenost. Ani my nejsme žádní vrcholoví sportovci, angličtinu jsme se začali učit všichni tři nedávno, nedisponujeme obrovskými konty dolarů, jsme prostě obyčejní starší lidé.

V našem věku - dohromady je nám třem bezmála sto šedesát let - jsme však spakovali do baťohu pár věcí, odložili obleky, kravaty, kostýmky a vydali se za dobrodružstvím.

Kdo? Pepík, iniciátor cesty a velitel směru; cestovatelsky nejzkušenější, nejodvážnější a také s nejbláznivějšími nápady, jež se mu většinou dařilo i přes naše některé námitky realizovat a které se poté staly zlatými milníky celé cesty. Vašek, zvaný Admirál, pečlivý fotoreportér, který byl vždy v klidu a v pohodě, šířil kolem sebe dobrou náladu, nikdy se nenechal vyvést z míry a vždy s velkým apetitem konzumoval i pokrmy zdánlivě nekonzumovatelné. Trojici doplňuje moje maličkost – systematická zapisovatelka a komentátorka veškerého dění, která je vděčná, že ji kluci vzali s sebou a snaží se nepřekážet připravena uhlazovat eventuální třecí plochy, které se bohudíky nevyskytly. Vybaveni jsme byli třemi slušnými němčinami a jednou francouzštinou (které nám všechny byly zcela k ničemu), jednou slušnou angličtinou, poskládanou z tří více či méně děravých, jištěni průměrnými kreditkami. Zakoupili jsme letenky do Singapuru a zpáteční z Bangkoku. Plán třítýdenní cesty byl dán jen zhruba.



(komentáře? | Skóre: 4.33)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Singapur
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:29:58 CEST (2231 čtenářů)

Z Prahy odlétáme přes Amsterodam; let Amsterodam – Singapur trval asi 12 hodin. Přistáli jsme v 15, 30 hod. místního času a hned jsme přeřídili hodinky o 7 hodin nazpět. Jak už bylo naznačeno, nejsme žádní nezkušení mladíci, ale velikost a velkorysost, s jakou bylo singapurské letiště projektováno, nás zaskočila. Opravdu to není žádná zastávka Turnov - město. Na obrovském čisťounkém letišti se procházejí čtyři klidní uniformovaní mladíci s prsty na spoušti samopalů, což však v době po 11. září je celkem uklidňující pocit. A pocit klidu, vyrovnanosti, bezpečí a pohody nás neopouští po celou dobu pobytu v Singapuru.

Toto město by podle nás určitě zasloužilo přídomek město budoucnosti. Čisťounké tak, že jsme hned první večer vyhlásili soutěž o to, kdo dříve najde papírek pohozený na ulici. Už jsem si myslela, že mám vítězství jisté. Než jsem ale stačila jásat, odkudsi se vynořil zřízenec a bleskurychle mé pomyslné první místo smetl do kbelíku. Vše zde (alespoň na první turistický pohled) funguje. Překvapila nás taková maličkost, jakou jsou například řízené křižovatky. Na semaforech zde vůbec nemají oranžovou. Zelená i červená vám totiž dobu svého trvání přesně na vteřinky odměří. Bez stresu se v autě lze například namalovat nebo napít či oholit, když víte, kolik vám na to ještě zbývá času. Úžasný vynález, možná i proto nejsou řidiči nervózní a naštvaní, skoro nikdo také nechodí mimo přechod. Lidé vůbec jsou vesměs disciplinovaní, vyrovnaní, usměvaví a hlavně vůči cizincům neskutečně ochotní. Někde jsme se dočetli, že na ulicích se nesmí jíst, plivat, kouřit, ba ani žvýkat. Ale nám se nezdálo, že podobná disciplina by byla nějak násilně a nepřirozeně dodržována. Po cíleném hledání jsme na ulici našli domorodce žvýkající, konzumující jídlo i pití. Pravdou je, že lidé působí tak nějak čistě a úpravně.

Mužskou část výpravy neustále překvapovaly materiály, z kterých je město vybudováno. Všude narazíte na mramor, chrom, ocel …. A to i na místech, které nejsou očividně příliš používány a které nejsou ani reprezentativní. Příkladem může být jeden zastrčený nadchod nad dálnicí, který jsme objevili během pochodu na ostrov Sentoza.

Spali jsme v malém, čistém, ale hodně střídmém hotýlku za 110 singapurských dolarů (počítali jsme 1Sgd = 19 Kč). Ceny se všude uvádějí za pokoj, nikoliv za počet osob. Většinou se ubytováváme všichni tři dohromady, aby se trošku ušetřilo. Stejně jsme ale byli rádi, že jsme spolu. Dojmů je hodně, večer je vždy třeba vše probrat… A jak se bojíme infekce, hned jsme se začali z ještě domácích zdrojů léčit. Pravda, někteří z nás se po chvíli neléčili, spíše začali chlastat, ale i to patří k dovolené.

V Singapuru doporučujeme bydlet v Ymce - je veliká, pěkná, moderní a navíc v centru. Ani tolik nestojí (cca 100 Sgd) a ještě dostanete snídani. My bohužel měli smůlu, bylo obsazeno. A tak ani nebyla možnost vykoupat se v zdejším bazénu.

A co jsme vše v Singáči viděli? Jednak na nás mocně zapůsobilo místní metro. Je zcela zautomatizované, jezdí bez řidiče a trasy jsou vedeny tak, že projedete vlastně celou zemi za pár korun. Úžasně jednoduché je zakoupit lístek. A to i pro toho, kdo je řečí velmi limitován. Na obrazovce, kde je celá síť metra zanesena, pouhým dotykem zadáte místo, kam chcete jet. Cena se určí sama (můžete vložit i papírové peníze, není třeba měnit drobné) a automat vyplivne čipovou kartu. Tu pak neztraťte, ještě se bude hodit. Místní mají karty v peněžence, jen tak letem peněženku přiblíží k turniketu - a jedou…. Metro je zčásti pod zemí, z části vede krajinou. Pozorovali jsme scenérii za sklem - vše upravené, bez volně pobíhajících zvířat, čisté. Pravda, přírodu skoro nevidíte, jen samé výškové budovy s množstvím bytů nebo kanceláří. Protože v období dešťů opravdu leje, mají místní vybudované trasy od paneláků, mimochodem velmi barevných, různě odlišných a architektonicky nápaditých, přes zelené plochy až k metru. A tyto cestičky jsou zastřešené. Vypadá to opravdu legračně…. Takové mravenčí stezičky. Na konci cesty metrem je třeba opět použít lístku, aby vás pustili ven. Ale pozor, pokud jste jeli jinudy, než jste zaplatili, nebo si vybrali delší trasu z místa A do místa B - automat totiž předpokládá, že pojedete nejkratší cestou, turniket vás z metra nepustí. No, nepustí, pustil. Ale přeskakovali jsme. Jinak bychom dlužnou částku museli doplatit. Po vykonání cesty pak máte možnost lístek v automatu vrátit. Automat vám zpět vyplivne 1 singáčský dolar.

Večer jsme zavítali do exotické čtvrti Little India. Je to podle nás jediné místo v Singapuru, které si ještě zachovalo trochu exotiky. Hluk, stres, spousty lidí, mačkanice. Indové chodí převážně v bílých košilích, které jim vlají přes kalhoty. Je tu neustálý pohyb, zdánlivý zmatek a chaos. Zarazilo nás, kolik chlapů se tu vodí za ruce. Ani po delším zkoumání a pozorování jsme nepřišli na to, jestli se sami bojí, či zda se tak mají rádi…. Každopádně pro nás to byl pohled dost nezvyklý. Po chvíli váhání jsme neodolali a dali si dvakrát typické indické jídlo - jednou chleba, jednou placku. Všichni jedí rukama, co my? Po delším váhání jsme dostali vidličky, ale nakonec jsme stejně podlehli všeobecnému zvyku. A pak se divte, že jsme se museli pořádně léčit….. V neděli večer se Indové ve své čtvrti houfovali, chodili v menších či větších skupinkách, v rukou všudypřítomné igelitky. A pořád jen chlapi, samí chlapi. Občas čtvrtí projel otevřený náklaďáček s rozjařenými muži. Jedná se o zdejší trh pracovních příležitostí? Odváželi si je snad místní podnikatelé na stavby? Kdo ví, my se to jen domnívali.

Druhý den ráno začínáme turisticky pracovat. Pravda je, že jsme trošku zaspali. Projevil se posun času, nebo to bylo tou včerejší léčebnou kůrou? „Ale v klidu, v podstatě máme dovolenou,“ informoval nás Admirál. Nejprve směřujeme k centru Padang, k Parlamentu, ke zdejšímu hlavnímu náměstí, které je celé zatravněno. Slouží také jako velké sportoviště. Zrovna se tu hraje fotbal, jindy prý například kriket. Spousta lidí na tribuně fandí, všichni se dobře baví. My pokračujeme k soše sira Rafflese, zakladatele Singapuru, který jako pěkný mladý kluk v roce 1819 rozpoznal v malé obskurní vesnici budoucí velkoměsto, kde se vyplatí investovat. Měl pravdu, dnes je Singapur bohaté a kvetoucí město. Zdejší bohatství se pozná mimo jiné i na bronzových plastikách, kterých je kolem řeky plno a které evokují život v dřívějších dobách. Plastiky lidí i zvířat jsou v životní velikosti a k fotografování svádějí snad každého. I nás svedly. Nechali jsme se také nalákat na projížďku podél World Trade Centrum - a nelitujeme. Snad nejznámější singapurské panorama obrovských výškových domů vnímané z podhledu malé loďky bere dech. Vidíme znak města - obrovského Merliona - napůl lev, napůl ryba - i singapurského ptáka, symbol úspěchu. Z loďky není možno se neobdivovat kontrastům. Jako skanzen je tu ponecháno pár malých malebných baráčků, které se krčí ve stínu obrovských mrakodrapů. Je horko, úpíme, nicméně nejsme tu s Čedokem, a tak makáme. Pěšky do světového centra, vyfotit se s Merlionem. Máme trošku smůlu, že jsme v Singáči zrovna v době víkendu a navíc v době svátku Deepavali. Bohužel Indové zrovna v době, kdy jsme tam pobývali, slavili svůj konec roku - Deepavali. To, před čím jsme utíkali z Prahy, na to jsme narazili v Asii. Ani v pondělí se tentokrát nepracuje, a tak toto město bussinesu, peněz, úředníků a počítačů známe pouze nepřirozeně prázdné a tiché. Žádné auto, žádný chodec, o psu či kočce ani nemluvě. Zvířata volně pobíhající po ulicích, ba ani způsobně vedené na vodítku jsme během pobytu v Singapuru nikde neviděli. Kolem smutně a osiřele vyhlížejících mrakodrapů je spousta jídelen a jídelniček, moderních i zachovávajících asijskou tradici a asijský způsob konzumace. Musí to být během polední přestávky nevšední pohled na vybíhající bílokošiláče a okostýmkované madame, jak se ťukajícími podpatky běží rychle nakrmit.

Velitel směru, který nemá rád odkládání věcí na poslední chvíli (však my si ho cestou trošku zpracujeme), velí na nádraží a koupit lístky na vlak, abychom měli jasnou představu o dalším přesunu. Vlakové nádraží bylo menším šokem, ale jen proto, že jsme nebyli připraveni a hlavně jsme si neuvědomili způsob života a cestování zdejších lidí. V poměru k celému městu a k MRT (zdejšímu metrovlaku) zvlášť, je železniční nádraží děsná, zastrčená a velmi málo frekventovaná chudina. Ne nadarmo nám recepční radila, ať v cestě do Malajsie pokračujeme autobusem. Ale vlak se nakonec ukázal jako dobré řešení a vlastně to byla naše jediná cesta vlakem během celé cesty. Bohužel, vlak na příští den byl obsazený, a tak bylo rozhodnuto, že náš pobyt se musí o jeden den prodloužit. Zakoupili jsme lístky ( 27 Sgd) na první ranní vlak do městečka Tampin. Odtud se nějak musíme dostat do Melaky, nejstaršího města v Malajsii, kde mají být nejzajímavější historické památky. Při nákupu lístků nás překvapila zanedbatelná drobnost. Během rozhodování, zda si vezmeme první nebo druhou vlakovou třídu, nám pokladní strčil před oči fotografie několika kupé, ať si v klidu vybereme…

A poté dále dobývat Singapur. Na nádraží se Admirál ujímá funkce velitele směru a pěšky nás nekompromisně žene dál. Na ostrov Sentoza, kam míříme, jezdí několik autobusů - pozor, městské autobusy tady jsou velmi luxusní, v každé socce je klimatizace a alespoň dva televizory s videoklipy protkávanými samozřejmě reklamami. Během našeho pěšího pochodu míjíme několik zastávek autobusů, ale ne, my táhneme dál. Má to však i svou nespornou výhodu. Poznáváme periferii, poznáváme místa, kde skoro nikdo nechodí. A věřte nebo ne, i zde, na malém pravděpodobně minimálně používaném chodníčku je čisto, úpravno. Narazili jsme i na nadchod nad dálnicí - a kluci nemohli odtrhnout zrak od jeho chromovaného zábradlí - neustávali se divit velkorysosti, s jakou je město budováno.

Sentoza
Lid všude na světě potřebuje chléb a hry. Zdejší chléb je zajištěn ve všudypřítomných mrakodrapech, hry zase na ostrově Sentoza. Po hodinovém pochodu jsme toužili už se konečně nechat omývat slanou vodou. Proto naše první kroky po zaplacení vstupného a po vystání půl hodinové fronty na vláček projíždějící celým areálem směřovaly rovnou na pláž. Voda byla skutečně slaná, ale také nesmírně teplá a špinavá. Na pláži bylo minimum ženských, Evropanka v plavkách žádná. A když jsem viděla, jak se jedna mladá muslimka koupe zcela zahalená v hábitu a v šátku, tak se mi v mých sice jednodílných, ale přesto normálních obtažených a vykrojených plavkách do vody moc nechtělo. Ještě pořád jsem mírně vyděšená a v neznámém prostředí ne zcela doma. A tak se rychle namočit a bleskově na písek – alibi jsem měla, hlídala jsem přece klukům věci. Ti se v té špíně rochnili zcela bez obav a starostí.

V celé Sentoze jezdí jednak autobusy, jednak nadzemní vláček. K dispozici je malovaný pláneček na jednotlivé atrakce, který vám umožní se v celém areálu lépe orientovat. Někde se platí, jiné atrakce jsou zahrnuty do celkového vstupného na ostrov (7 Sgd). Vstupné je odstupňováno dle toho, co od zdejšího pobytu očekáváte. No, my očekávali spíše obyčejný singapurský život a poznávání země, a tak nás atrakce příliš nenadchly. Pravda, ani jsme jich moc nenavštívili, Největší bejkárnou je asi 37 m vysoký Merlion, který má kolem sebe soustavu vodopádů, potůčků a fontánek. Návštěvníci mohou vstoupit i do jeho hlavy, odkud je pravděpodobně pěkný výhled, ale to by na nás už bylo příliš. Radši jsme si vyjeli lanovkou na nejvyšší zdejší horu Mont Faber, vysokou 105 m. Podařil se nám husarský kousek. Nahoru jsme jeli ještě za světla, ale protože se v tuto dobu stmívá velice brzo a rychle, než jsme se rozkoukali, tak při cestě zpět už jsme měli před sebou noční město se spoustou světel a s nasvícenými výškovými budovami. Moc se nám to líbilo, doporučujeme počkat si na čas mezi dnem a nocí, máte tak za jedny peníze dva odlišné zážitky.

Na zpáteční cestě jsme vyhledali největší zdejší podívanou - kouzelnou fontánu. Když se setmí, fontána hraje, zpívá, rozpoutá se velkolepá světelná šou. Divadelní prvky se mísí s promítáním a se světelnými efekty, holotropní obrázky působí velmi opravdově. Bylo tam namačkáno spoustu lidí, určitě několik stovek. Sedící byli v pohodě, my se různě tlačili a strkali, ale přesto se nám to líbilo, i když za půl hodinky se nám celé představení zdálo dlouhé, kýčovité a pouťovité. A navíc: „Počkejte, až se všichni lidé na konci najednou zvednou, to nastane ten pravý Dallas,“ zhodnotil situaci nepokojný Pepík. A tak jsme chytře vyrazili těsně před koncem, abychom byli ušetřeni odchodových stresů. Ale osud nám, cestovatelům věčně při chuti, nastražil do cesty restauraci. Nic moc, zdejší mírný podprůměr, ale jak to vonělo……… Zkrátka odchod z ostrova byl opravdu horror. Konečně se Singapurci ukázali jako normální lidé všude na světě. Do autobusů se cpali, strkali, řvali, nadávali si. Autobusy přetékaly, malé děti brečely….. Někam nás místní pohůnci šoupli, byť jsme ječeli centrum, centrum. Autobus pak s námi uháněl na opačnou stranu, než jsme toužili, dál a dál od světel velkoměsta. Nebyly to zrovna příjemné chvilky. Po čtvrt hodině jsme ale zjistili, že konečná je na autobusovém nádraží a naše socka stovka s klimatizací a zapnutými televizemi už na nás čeká. Bleskově jsme otočili a jako zkušení domorodci koupili u šoféra lístky (0,80 Sgd) a znuděně se nechali odvézt přímo před hotel. Přátelé, tady to opravdu všechno perfektně funguje.

Čínské zahrady

V pondělí ráno vstáváme poměrně brzo, v 8. 00 hod. a jsme překvapeni, jak je město tiché a klidné, vlastně ještě spící. Aby ne, když je svátek. Vše je zavřené, nám to přišlo skoro strašidelné. Nikde nikdo. Z pekárny naproti našemu hotelu se linuly vábné vůně, prodat však nic nechtěli, bylo brzo. A tak poprvé a naposledy během cesty jdeme do Mekáče, kde místní omladina dospává pravděpodobně hodně bouřlivou noc. Tady u hnusného, ale horkého kafe čekáme, až pekaři otevřou. Dočkali jsme se a po zásluze jsme byli odměněni. Čerstvé pečivo bylo vskutku delikatesní. Teprve po snídani, když jsme hledali vécko, jsme v našem obchoďáčku pod zemí objevili velkožrádelnu se spoustou dobrůtek, včetně dobrého kafíčka a čerstvých houstiček a koláčků. Dobrá, tak tedy večer.

Do čínských a japonských zahrad zdejším MRT. Už zkušeně je najdeme na mapičce a hned napodruhé se strefíme. Bohužel Japonské zahrady jsou zavřené, slaví tu Indové Deepavali. Pustí nás tam prý za nějaké vstupné. Ale hlučící dav chlapů (opět a zase jenom samí chlapi) a hlasitá monotónní hudba nás odrazují. Tak tedy jen China garden. Jsou upravené, rozlehlé, vstup volný. Úžasné jsou zahrady bonsají. Panuje tam slavnostní atmosféra podtržená tichou čínskou hudbou, kameny s rostlinkami a keramikou jsou rozestavěny ve vzácné a uklidňující symbióze. Vašek fotí jako divý, je opravdu na co se dívat. Nejstarší bonsajce je 250 let, vypadá však dost mladistvě. Asi po třech hodinkách v zahradě strávených opět vyhládlo. No, opět…. kluci byli hladoví vlastně pořád. A vršit dietní chyby, to se stalo hitem celého zájezdu. Ve velmi příjemné místní čínské restauraci jíst nebudeme, počkáme až na večer, dáme si jen kolu nebo čaj. "Přátelé, už nás maj,“ radostně vykřikl Admirál, jen co se mu do rukou dostal jídelní lístek. Polévky s rýží byly skvělé a opravdu nás zasytily. Nakládaná zeleninka křehká jak masíčko z nemluvňátka, zhodnotil Vašek. Čínský čaj osvěžující, jídelní obřad umocnil celkovou pohodu ze zahrad. V přilehlém jezírku jsme pozorovali obrovské ryby, které si kuchaři z dlouhé chvíle vykrmují zbytky. Obávám se však, že ryby dlouho nežijí, jídelní lístek se rybími specialitami jen hemžil.

Zpáteční cestu metrem volíme záměrně co nejdelší, abychom z města a vlastně zároveň i venkova něco viděli. Únavou se klíží oči, a tak vždy jeden nenápadně hlídá, abychom nepřejeli, a ostatní poklimbávají. Když náhodou procitneme, tak si nadáváme, protože „jsme blbí, spát můžeme doma!“ Vystupujeme na místním Václaváku - Orchard Road. Velikánský široký bulvár nabitý obchodními domy přetékajícími poměrně levným a kvalitním zbožím. Na začátku cesty, když vše budeme vláčet pouze na zádech, se nám do nákupů moc nechtělo. Admirál se však zařekl, že sem vezme rodinku a ruku s oběživem prý zavírat nebude…… „Tahle zem má budoucnost. Holky jsou tu krásný, čistý a nemaj žádný pupínky,“ rozumoval s očima navrch hlavy Admoš, když jsme okouzleně korzovali po nejznámější singapurské ulici. Pravda je, že ve zdejším teplém podnebí a čistém ovzduší se dýchá i žije jinak než v zamořené střední Evropě. Zboží je plno, zajímáme se hlavně o elektroniku. Je jí nepřeberně, je nablejskaná a všechny přístroje určitě umí spoustu věcí. Navíc - ceny jsou příjemnější než u nás. Pepík se zajímá o foťák, ale spíš jen tak ze sportu. Překvapením pak je, že obchodníky nelze jednoduše odmítnout. Argument o ceně neplatí, klidně snižují, smlouvají, dávají výhody, bonusy. No, nekoupili jsme nic.

Večeřeli jsme v našem obchoďáčku a pak zavítali do herny v podzemí - obrovská hala s virtuálními a počítačovými hrami. Asi to bude v Praze také, ale my byli rámusem, počtem mladých, vydýchaným vzduchem a vibrující atmosférou dost zaskočeni. Na jedné obrazovce hráli fotbal zrovna Češi!! A tak teď už víme, proč na nás jeden mladík pokřikoval „Nedvěd, Nedvěd,“ když jsme odpověděli na jeho otázku Where are you from?



(komentáře? | Skóre: 5)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Melaka
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:25:15 CEST (2022 čtenářů)

Vlak do Malajsie nám jede sice až v 8. 00, ale vstáváme v nesmyslných 5. 45. Taxíka vzít jen v krizových situacích, velí Pepík, a tak rozespalí uháníme bez snídaně na autobus! Jaké budou intervaly? Bude ranní bus narvaný? Vejdeme se tam s báglama? Uklidňoval nás jen pocit, že taxík vše jistí. Krátce - na nádraží jsme dorazili už v 6. 30 hod. Bylo ještě zavřené, mžourala jen okénka bufetu pro noční taxikáře. Poslední singapurské kafe tu bylo horké a skvělé. Před odjezdem vlaku je nutné vystát frontu na celní odbavení, a tak nám ráno celkem rychle uteklo. Cesta nás zklamala, co se týče posledních pohledů na Singapur. Jeli jsme v zeleném tunelu a Vaškova snaha vyfotit krajinu - tedy domy, domy a jen domy byla korunována úspěchem až po velikém úsilí. Na hranicích nás z vlaku vyhnali, museli jsme přejít pěšky, zavazadla zůstala na svém místě. Trochu jsme se obávali, jestli je ještě uvidíme, ale dobrý. Cesta probíhala v pohodě, všudypřítomné televize dávaly nějaké akční filmy. Přejížděli jsme malajské hory, viděli pěknou přírodu i slumy na malých nádražíčkách. Vlak nás vyplivl v malém ospalém městečku Tampis. A co dál? Byli jsme tam jako exoti - jediní cizinci. Vedro, únava, žízeň a jeden dotírající taxikář. Po čtvrt hodince, kdy už byl nabídkami skoro ochraptělý, o nás ztratil zájem. Tak jsme ho na cestu angažovali. Městečko s nějakou místní dopravou bylo v nedohlednu a do Melaky musíme. Pepík usmlouval cenu a vyrazili jsme. Podél silnice zajímavé čínské hřbitůvky ve tvaru dělohy (z dělohy jsi vzešel a do dělohy se zase vrátíš), které Pepíka nenechají v klidu po celou dobu v Malajsii a ke kterým jsme se blíže nikde nedostali.

Melaka je naše první malajské městečko, které chceme poznat zgruntu. A tak hned po příjezdu do banky. Tento první kontakt nás nenechal na pochybách, že jsme v zemi, která je téměř napůl muslimská. Mladé pěkné holky v bance u počítače měly hlavy většinou zahalené a pod hábity se jim rýsovaly již hodně se kulatící tvary. Muslimové totiž velmi holdují sladkému, naopak alkoholu se vyhýbají. To nás dost potrápilo. Nahrazovat alkohol sladkým, komu by se chtělo! A sehnat v Malajsii kořalku, nebo jen pivo, to vyžadovalo velkou dávku detektivního nadání. Spíme za 60 místních peněz - ringitů (1Rg = 7, 80 Kč) v malém hotýlku Komfort, který toho se svým jménem má dost málo společného. Dokonce mám pochyby, jestli jsme v ložním prádle skutečně první. Ale to nás tolik netrápí, protože již z minulé cesty aplikujeme náš vynález. Vezeme si s sebou povlak na peřiny a do toho se stočíme jak do spacáku a namlouváme si, že žádná špína nás nemůže ohrozit. Psychicky je to velmi příjemné, doporučujeme. V Melace je vedro jak v Michli. Taxíkář nám ukázal rozlehlé obchodní centrum, a tak naše první malacké kroky směřují právě tam. Nádherně klimatizované, stává se během zdejšího pobytu naší Rodnou mámou. Regály s pivem zde po dvou dnech důvěrně známe. Obchoďák nový, vonící čistotou, velkožrádelna opět nádherná, rozličné kuchyně úžasné.

Samotná Melaka nás trošku zklamala. Nejstarší město v Malajsii, první zmínky o ní o existují v 7. století, je takovým skanzenem pro turisty. Všudypřítomné tuk tuky jsou všelijak vyzdobené, přezdobené, načinčané. Jejich majitelé neustále pokřikují a číhají na movité turisty. Mají tu několik muzeí - pochopitelně dnes všechna zavřená - to je snad osud, nebo co. Alespoň zvenku zjistíme, že pro historickou Melaku je charakteristická červená barva. My se dostáváme na starou pevnost, obcházíme celé město, našli jsme pěknou vyhlídku na moře. Vidíme široký Melacký záliv, odkud kdysi vyplouvaly lodě do celého světa. Je zde i socha sv. Františka Xaviera s useknutou rukou. Podle pověsti, když jeho mrtvolu po devíti měsících z důvodů převozu exhumovali, tak nejevila ani v těchto tropických vedrech žádné známky rozkladu a z useknuté ruky mu kapala čerstvá krev. My krev sice neviděli, ale pro změnu začalo kapat z oblohy. Naštěstí hromy a blesky tentokrát jen hrozily.

Večer jdeme do Čínské čtvrti, kde jsme zažili menší šok. Ulice opuštěné, vše zavřené. Nikde nikdo, čtvrť jen spoře osvětlená, semtam zaštěkal pes. No, hrůza! A tak rychle pod křídla naší Rodné mámy. Tam nám připravili příjemné překvapení - japonskou restauraci. Sedí se u stolků skoro na zemi, jídelní lístek je popsán neznámými a tajemnými chody. Když nás půvabná mladá Japonečka uvádí ke stolečku, bouchne do bubnu. Ať všichni vidí, koho to tam čerti nesou. Na Pepíkovi bylo asi až moc vidět, jak hodně má japonskou kuchyni rád. Naše malá milá krásná je zcela anglicky negramotná a navíc, s objednávkou na něj zapomněla. A tak mu ruply nervy a vyběhl do marketu pro pivo. Stihl ještě obloudit několik místních dívek v mekáči a po zavírací době vítězně v rukou třímal pěknou porci smažených brambůrků. Spolu s místní omladinou jsme tak měli malou noční party na schodech u fontány. Stejně ale máme pocit, že jsme Melace nedali vše, jak by se patřilo, a tak ještě večer brouzdáme novým městem. Mne zaujme obrovitá televizní obrazovka, asi 5 m v úhlopříčce, která mi nepříjemně evokuje domov - plazmovou senátorskou tabuli. Město je hodně provinční, domy nudné, noční život na nule, jednoduše chcíp tu pes.

Od časného rána pozoruje Admirál, jak se přímo pod okny našeho hotelu střídají auta, jaký ruch v naší jinak klidné ulici panuje. Aby ne, když je tam restaurace a jak vidno, hojně navštěvovaná. Kávu mají silnou, chutnou. Ve vepřové vroucí polévce plave množství dobrot - maso, srdce, žaludek, střeva nevyjímaje. Zkrátím to, nezbylo vůbec nic.

Z města odjíždíme v poledne VIP autobusem, který nás velmi příjemně překvapil. Pohodlné sedačky, samozřejmě klimatizace, paráda. Dokonce nás neotravují ani televizí. Kolem dálnice obdivujeme, jak velkoryse a rozmáchle se zde staví. Obrovské moderní komplexy na zelené louce. Přímo za Melakou se rozkládá velikánský nemocniční areál, asi jako kdybychom sečetli všechny pražské nemocnice dohromady a zasadili je do krásné zelené přírody. A tak je to se vším. Zem je nastartovaná a až se vyrovná se svým chudým a zaostalejším venkovem, čeká nás určitě nejedno překvapení. Pouze ty dělohové hřbitůvky, ty nám nejdou. Admirál po nich pátrá, ale vyfotit se nám je nepodaří.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.66)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Kuala Lumpur
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:23:45 CEST (2544 čtenářů)

Do velkoměsta dorážíme v půl třetí a tvrzení o nastartované zemi málem vezme za své. Autobusové nádraží je hrůza, děs běs, nechutnost a kdovícoještě. Smrad, hluk, horko, tlačenice, po klimatizaci ani památky. Na vystrašené unavené bílé kůže se okamžitě vrhají taxikáři, naháněči, čumilové. Každý něco chce, každý pokřikuje, každý se chce na nás přiživit. "Jsme tu pro ně lovná zvěř," utrousí Pepík, který je evidentně ve svém živlu. Smlouvá, dohaduje se, plánuje. Po chvilce ale usoudíme, že takhle asi ne. Na nádraží je strategicky umístěný hotel, vyrůstá přímo nad nádražní halou, bohužel však obsazený. S vyděšeným taxíkářem "Učím se anglicky už pět let, já vám rozumím," zkoušíme Ymcu, ale přestože není příliš levná, je zcela mimo centrum. A tak sice vyděšeného, ale zlodějského (dal nám dablovku) šoféra Pepík donutí jet zpět za poloviční cenu. Pánové mě umístí v recepci jednoho malého beznadějně plného gest housu, obloží bágly a s mým zadáním: sehnat postel, sprchu a prkýnko vyrážejí. Úkol splnili po necelých dvou hodinách. Bydlíme za rohem nádraží v Čínské čtvrti v malém domáckém hotýlku Nan Yang, ulice Jalan Sultan za 100 Rg. Aby nebyl den ztracený, po vydatné sprše ještě chvilku "pracujeme". Zmákli jsme Place Merdeka, kde na údajně nejvyšším stožáru na světě vlaje národní vlajka, vyplácali několik fotek a v klidu začali nasávat zdejší atmosféru. Večer plánujeme další pokračování cesty. Jdeme na vlakové nádraží (i tady perfektně funguje metro bez šoféra, za chvilku a 0,80 Rg jsme tam). Hala nádraží setřela odpolední nepříliš přívětivý dojem z autobusáku. Tady už ze startovní čáry vyrazili. Nádraží, odkud jezdí cca 2 vlaky denně, je pojaté velkolepě, mohutně, moderně, je velmi čisté, až sterilní a jsme zde jak v jiném světě. Opět nás napadá, kolik kontrastů nás ještě čeká… Nicméně vhodný a rychlý spoj nenacházíme, a tak se zítra budeme nuceni vydat opět do cestovatelského středověku, na nádraží autobusů.

Naše kulinářské prožitky v Kuala Lumpur se odehrávají většinou v Čínské čtvrti, v restauračce nedaleko hotýlku. Vždy se snažíme vybírat takové prostředí, které je v rámci možností čisté a kde jedí převážně místní. A tato samoobslužná jídelna vše splňuje do puntíku. Z bílých sem chodí pouze ostřílení a zkušení cestovatelé, máme dobrou společnost. Ani pivo není nijak předražené. "Přátelé, každá nová chuť je jako objevení nového kontinentu," upozorňuje Admirál. A zde jsme opět pomyslnou bílou kulinářskou mapu o něco zmenšili.

Druhý den ráno začínáme anabází na autobusáku. Kupujeme lístky na bus do Thajska. Celá operace trvá skoro hodinu: je třeba pečlivě určit směr, společnost, se kterou pojedeme, porovnat ceny a vše ještě překontrolovat. Vybrali jsme tu nejdražší, protože „Na takové věci jako je doprava se šetřit nedá, a konec konců, voni zase přitečou…,“ použil Admirál své oblíbené rčení. Pepík se snažil, aby cestování bylo co nejpohodlnější, krásné mladé pokladní dokonce nakreslil plánek celého autobusu a vítězně zakroužkoval místa, na kterých musíme sedět - vpředu, abychom pěkně viděli. S milým, ovšem po půl hodince mírně otráveným výrazem vše slíbila, shrábla 40 Rg za každého a důsledně opakovala, že nutno přijít půl hodinky předem - sdělí nám číslo nástupiště i označení autobusu. Dobrá. A teď tedy opět do práce!

Nejprve na Petronas Twins Tower. Jedná se o největší a nejzajímavější stavbu Kej El, dva vysoké výškové domy-věže spojené mostíkem zvaným Sky bridge (vesmírný most). Dominanta KL je vysoká 452 m a má 88 pater. Jednu věž stavěli Japonci, druhou Jihokorejci. Po kolaudaci se zjistilo, že jedna věř je o maličko níže - asi o 5 mm. Při dané výšce k smíchu, ale pokud je vítr, je zde problém. Celý projekt byl dán do provozu 31. srpna 1999. Měli jsme ohromné štěstí. Náš den byl zrovna dnem bezvětrným, a tak jsme na mostě byli. Dostali jsme pořadové číslo a po hodince jsme za velkých bezpečnostních opatření (každý má svou cedulku na krku, prochází se rámem, kde zadržují nože i jiné zbraně) byli vpuštěni. Na most smí pouze přesně odpočítaný počet neustále hlídaných osob. Nehlučným výtahem svištíme do 41. patra. Admirál nečekaně a nepřirozeně zmlknul - bojí se tak jako já? Kdepak, v duchu odpočítává, jak dlouho výtah jede: pouhých 40 vteřin. Nahoře je to bezesporu zajímavé a trošku zvláštní - celý mostík je ze skla, všude chrom, vše čisťounké, naleštěné, ostatně jako celý Petronas. Ale s hrozbou teroristů za krkem si člověk tu nádheru pořádně ani nevychutná. Tak rychle se zazubit do foťáku, vyfotit jednu německou rodinku a hajdy dolů, už tam čekají další netrpělivci.

Naplněni pocitem vítězství pokračujeme pěšky na druhou kualalumpurskou dominantu, vyhlídkovou věž Menara, 421 m vysokou. Moc se nám nedaří, bloudíme jak blázni, navíc přejít zdejší ulici je šílenost. Aut mraky, kdo neuteče, má smůlu. "Na téhle křižovatce by Věrka stála až do Vánoc," zavzpomínal na domov Vašek. Ale my se přecházet naučili. Ten nejodvážnější vždy zařval "jump" a zbylí zavřeli oči a slepě museli poslechnout. Byli jsme mokří nejen hrůzou, ale i začínající tropickou bouřkou. Ta se rozpoutala, až když jsme byli zcela v pohodě nahoře. Malajci jsou na svou věž hrdí, vše tam perfektně funguje - průvodcovská sluchátka, všude plno zřízenců, vítají nás neotřelým rádobyčeským ahoooj a dokonce dostaneme malinkou tužtičku s logem, abychom jim napsali, co mají ještě vylepšit. Stavba je opravdu nevšední. Jelikož za bouřky se nedá nic moc dělat, přečetli jsme vše, co se tu přečíst dalo. Kluci vypočítali, že když stavěli základovou desku, museli za jednu hodinu zpracovat 400 mixů betonu, aby deska nepraskala a stavba byla stabilní.

Večer ještě jdeme do internetové kavárny, kterých je zde na každém kroku plno. Vlastně na ně narážíme během celých třech týdnů na cestě všude. Úžasný vynález, každému doporučujeme před cestou zjistit si pár mejlových adres svých známých a zařídit si svoji vlastní adresu. Mládež si teď asi poklepává na čelo, proč se o takové samozřejmosti zmiňuji, ale my nejsme žádní mladí, perspektivní, flexibilní a naši vrstevníci jsou na tom jistě stejně. Takže pro vás, padesátníci, zjistěte si adresy svých dětí, mít spojení s domovem se určitě vyplatí. Nejkrásnější internetové kavárny jsou právě v Kuala Lumpur. Rychlé, čisťounké, a velké počítače. Prostředí moc příjemné. Zjišťujeme, co nového doma a dáváme o sobě vědět.

Ráno opět do turistické rachoty. Severně od města leží velmi známá jeskyně - Batu cave se známým hinduistickým skalním chrámem, k němuž vede 272 schodů. Hinduismus jako náboženství uznává tři Bohy - Brahmu, Šivu a Višnu - a lidi dělí do kast. Hlásá poslušnost a pokoru, součástí náboženských obřadů jsou někdy i krvavé oběti zvířat a sebetrýznění. Vyvrcholením pak je Thaipusam - slavnost bolesti. Obřad, který se koná na přelomu ledna a února právě v jeskyni Batu. Věřící jsou uvedeni do transu, propíchávají si tváře kopími nebo trojzubci, do zad si zapichují rybářské háčky a tahají na nich vozíky nebo chodí po žhavém uhlí. Thajpusam je vlastně vzdání díků Bohům. Lidé, kterým se splnilo nějaké toužebné přání, se snaží odvděčit. Například děkují Bohům za uzdravení a vrací jim energii, kterou k tomu museli oni vynaložit. Byli jsme trošku zaskočeni rozlehlostí všech prostor, zato schodů, i když je vyběhnete, zas až tak moc není. Ve chrámu byli nejen kněží, ale i dost oprsklé opice. V jednom koutě jsme si všimli velké haldy zašlých, dříve určitě velmi barevných předmětů, fáborků a různých fangliček. Co naděje a bolesti se v nich asi skrývalo!

Zpátky opět taxíkem. Pepík smlouvá na 10 Rg, protivník začíná s 25. Nakonec taxíkář dostal 15 Rg, ale stejně zvítězil. Místo u Orchideových zahrad nás vyložil u Ptačího světa. Ten je naproti, takže co?. Padouch si nás ale ohlídal, abychom zaplatili na zdejší poměry dost vysoké vstupné a s úsměvem si šel do kasy pro bonus za další nahnané kusy. Přejme mu to, u ptáků je to moc pěkné. Jednak obdivujeme velké množství nejrůznějších druhů - všichni jsme laici, ale zbarvení a velikost některých nás uchvacuje, jednak se nám líbí celkové uspořádání. Všichni návštěvníci jsou totiž pod sítí v jedné velké společné kleci. Pouze někteří ptáci mají své vlastní voliéry, s ostatními sdílíme jejich prostor. U papoušků mi to tak super nepřipadalo. Když na nás nalítali, připadala jsem si jako ve známém horroru, ale jinak je to zážitek nevšední. Ani orchideové zahrady nás nezklamaly, navíc každý všední den je vstup zdarma. Loudáme se zahradou, fotíme i dychtivou nevěstinku. Pepík krásy vnímá jen z lavičky vleže. Ibiškovou zahradu už jen tak do sbírky. Jednak jsme unaveni, jednak není až tak zajímavá.

A domů taxíkem. Mají tu však nějakou speciální službu, taxametry neuznávají, jen smluvní ceny. Obezřetný Pepík posílen na lavičce nabral síly: "Jsou to děfky mafiánský!" A tak nejedem. Mezi lidem taxíkářským všeobecné gaudium. Opět tropický liják a ty "děfky" si nás pěkně vychutnávaj. Do města sice kousínek, ale v horkém prudkém dešti nemožné. Nakonec vítězně odjíždíme luxusní limuzínou, která sem přijela s nějakými turisty. Ve finále pak platíme ještě více, než původně chtěla mafie, ale heč, ty „děfky“ na nás nevydělaly! Tropická bouřka má nebývalé rozměry, během chvilinky je z ulice řeka, kde plavou boty a topí se auta. Ze suchého pokojíčku se to však hezky pozoruje….

Po dešti je tradičně pěkný vzduch a uvolněná atmosféra, jedeme do Petronas na večeři. Po zběsilém a neúspěšném shánění taxíku volíme osvědčené MRT. Naše stanice Pasar Seni, cílová KLCL. Jednoduché. Na večer máme určené čtyři cíle: pohledy, známky, pošta, večeře. Splnili jsme sice jen jeden, ale zato pořádně. Hádáte správně, večeře. Admirál v jedné ruce hůlky, v druhé vidličku, před sebou tři večeře, výjimečně zcela oněměl. Ale nejen on, všichni jsme si dopřávali v čisťounkém, luxusním a přitom cenově dostupném prostředí. A zde je na místě zmínit se o jedné pozoruhodnosti. Čisté a luxusní prostředí není vyhrazeno pro určitou společenskou vrstvu, pro vyvolené, jak by tomu pravděpodobně bylo u nás. Všechna jídla v Petronas jsou cenově srovnatelná s těmi, která zakoupíte na ulici či v levné restauraci kdekoli jinde v KL. Může se sem tedy přijít najíst kdokoli. Město i samotné místo je moderní, obdivuhodné. Ale alkohol? Projevuje se opět, jak moc muslimská země je Malajsie. K báječné večeři (v samoobslužné restauraci, kde v jednotlivých samoobslužných stáncích nabízeli několik desítek různých druhů kuchyní – asijskou, čínskou, malajskou, vegetariánskou, rybí, penangskou, evropskou, mekdonald, kentakičikn a užnevimjakou) jsme zakoupili v supermarketu pivo a vedoucí uklizek, velmi milá dáma, nás napomínala. Pivo musíme schovat, aby náhodou nepřišla securitas. Alkohol jen v restauracích s obsluhou. Kluci vyměkli, rychle vypili, já schovala do igelitu. A poslední kulinářský zážitek z KL? Objevili jsme sushi bar. Paráda! Celou velkou a členitou místností projíždí jezdící pás, který protíná i kuchyň. Odtud se na něm objevují různobarevné talířky s mnoha exotickými dobrotami. Kolem pásu stolečky, u stolečků kohoutky. Z nich proudí horká voda, čaje si možno připravit dosytosti či do vymáčení sáčku. Člověk sedí, sliní a vyhlíží talířek, který by se mu tak nejlépe do jeho chuti trefil. No, trefily se všechny. Platí se dle počtu a barvy talířků. Admirál hned začal snít, jak by v Čechách mohly jezdit bůčky, ovary, drštkové polévky a jiné dobroty. „Už to vidím: našinec sežere bůček, talířek si narve do trenýrek, s úsměvem odejde a tobě zbudou jen oči pro pláč,“ zhodnotil jeho podnikání skepticky-či realisticky? Pepík. Nasycení a napojení jsme před kualalumpurskou pýchou trochu zjihli. Jak moc jsou zdejší na svou dominantu pyšni! Před nevšedně osvětlenými mrakodrapy jsou fontány, u nich na schodech mládež, drží se za ruce, z barů hraje hudba….Tam, kde jiná města mají promenádu, mají Malajci KLCL.



(komentáře? | Skóre: 4.75)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Přesun do jižního Thajska
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:19:53 CEST (3110 čtenářů)

Brzy ráno na snídani k Číňanovi, Admoš začíná svádět boj se svým tělem (po včerejším večeřovém koncertu není vůbec divu), a tak se postí. První menší kolize nastává, když obtěžkáni bágly míříme na nádraží. Zdejší obrubníky jsou zvláštně sešikmené a já nešika sebou švihla tak, že koleno je v tu ránu krvavé. Obětavý Pepík na nic nečekal, serval bágl ze zad a pohotově a bleskurychle mě ošetřil, miláček. Dostat totiž tady do rány infekci, to by nemuselo skončit dobře. Pravé drama nás ale teprve čeká na autobusáku. Smrad, stress, mačkanice, hrůza a běs nám známý z příjezdu je hotová selanka proti situaci při odjezdu. Ve víru výfukových plynů v podzemních garážích (čekáme, pobíháme, čekáme, čekáme, bojíme se, že nám ujeli….) se Vaškovi udělalo tak zle, až jsme se všichni lekli. Pouze silný Pepík neustává ve své bdělosti. Pečlivě, jak je jeho zvykem, kontroluje, zda máme vše. A bez problémů odhalil, že ve víru zmatku nám milá, příjemná a ochotná pokladní přeškrtla cenu 40 Rg a nenápadně vepsala 35. Poté vyštěkla číslo autobusu a rychle, rychle, rychle..…. Rozdíl? Pro ten si Pepík došel, měla smůlu. My se před ním jen sklonili, protože opět vyhrál!!! „Ty je furt podezíráš, že nás chtěj vokrást ……no ale, asi máš pravdu,“ pronesl na Pepíkovu adresu výfukovými plyny zmučený Vašek. Nicméně, stejně nás doběhla. Kdepak přední sedadla…… Ale stejně se nám sedělo pohodlně, příjemně.

Napříč celou Malajsií míříme do Thajska. Kolem dálnice je země zelená, přes hory dost opuštěná. Vidíme, jak ji pomalu rabují - hodně se staví, a tak těží kámen, písek, dřevo. Hory jsou od buldozerů vykousané, podél dálnice rostou nová a nová staveniště. Nevšedně obrovitá průmyslová centra, veliké obytné komplexy. Na obou hranicích opět pěšky, v Malajsii menší problém. Protože ze Singapuru jsme přijeli do Malajsie vlakem, nemáme vstupní razítka. A tak chtějí vlakový lístek jako potvrzení o našem vstupu do země. Avšak kdepak ty lístky jsou? Tolik věcí se v Malajsii odehrálo, navíc pokud celý svůj majetek vláčíte na zádech, vše zbytečné se hned odhazuje. Ale Vašek má v ledvince snad i oddací list, zachraňuje nás. A hurá, nic již nebrání tomu, abychom se stali součástí nádherné a námi milované thajské exotiky. Zde ještě jedno malé upozornění pro naše případné následovníky. Při vstupu do Malajsie nezapomeňte na hranicích trvat, aby vám do pasu zvěčnili vstupní razítko. Odpadne pak chvíle hrůzy na hranicích, kdy už člověk myslí na to nejhorší… Na louskáček na ořechy, což je prý pro mužský to nejhorší mučení. No, nevím, každopádně se vstupním razítkem máte vystaráno.

Cílovou stanicí je městečko Hat Yai, kde hledáme další možnosti přesunu. Je tma, po menším tápání a pátrání se přesouváme tuk tukem na místní autobusák, asi 3 km za město. Je nám trošku líto, že si nemůžeme vychutnat atmosféru thajského maloměsta nezatíženého turisty, ale cestovatelská povinnost volá. Ještě dnes chceme být v Trangu! Tržiště u autobusáku za městem nám vše vynahrazuje. Moc dobrot, moc zboží, moc lidí, moc muziky. Zvláště Pepík je při chuti, vybírá, co by smlsnul. Okukujeme tradiční pečené kobylky, červy, kůže, bůčky. „Jestli si Pepík dá tu tyčinku (masový voňavý špíz), tak jsem v prdeli,“ lakonicky zkonstatoval dietou utrápený Admirál. Nebyl, vydržel. „Přátelé, je to kulturní země, mají tu alkohol,“ zajásali jsme po objevení velmi slušného - cenou i chutí - koňaku Regency, který se nám poté stal věrným společníkem na zbytku cesty. Stejně jsme ten večer skončili u piva, bylo toho na nás moc - přesun, exotické tržiště, koňak. Lidé přátelští, usměvaví, znatelný rozdíl oproti Malajsii. Vašek rozsedl židli - úsměv, pohoda. Přesouvali jsme se opět autobusem VIP. Pepík, který vždy u pokladen vedl jednání, tentokrát slavil vítězství. Opravdu jsme dostali místenky na přední sedadla. Avšak hned při vstupu do autobusu zjistil, že si může říkat Pyrrha. Těsně před naším nosem se totiž odehrával velmi hlasitý rockový koncert z velkoplošné obrazovky!!!!!!! Grimasu vítěze si na obličeji ponechal pouze chvíli, poté se nenápadně vytratil dozadu. Vašek na svém stanovišti vpředu na bidýlku klimbal nožičkama jak prvňáček. Vydržel déle, ale když jsem zabalená do šátku (místní klimatizace nicmoc) usnula, také zdrhnul.



(komentáře? | Skóre: 4.5)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Trang
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:17:55 CEST (1282 čtenářů)

Asi po třech hodinách jízdy začal jeden z nejkurióznějších zážitků celé naší expedice. Autobus nás vysadil sice v Trangu, ve městečku, odkud jsme se měli přesunout do toužebně očekávaného ráje na ostrovy, ale když odfrčel, ocitli jsem se na pustém tmavém místě. V mžiku nás obklopil hlouček místních puberťáků. Zcela bez znalosti angličtiny nás různě tahali a s hulákáním hotel, hotel se nás pokoušeli postupně nahnat na své motorky-prdlačky. Jsme rozespalí, ještě pořád přiopilí, unavení. Co teď? Naštěstí s námi vystoupila jedna krásná mladá Thajka (až v Praze se kluci přiznali, že zatímco jsem spala s ní cestou koketovali). Anglicky sice uměla asi tři slůvka, ale ta stačila k tomu, aby nám vysvětlila, že město hodně daleko (číslovky neznala), taxíky i tuk tuky už slíp a že do hotelu jedině na motorbajk. Po rozkoukání náš velitel směru určil: batohy na ramena a vyrážíme tam, kam dívenka mávla neurčitě rukou, tedy za vzdálenými světly. Ona pokrčila rameny a s omluvným úsměvem a kámoškou, která jí přijela k zastávce na motorce naproti, odfrčely. Výrostky jsme přestali zajímat. Zázrak se nekoná, poslouchat se musí. Obloženi batohy pochodujeme pustou, spoře osvětlenou krajinou, žádné auto, nikde ani živáčka. Do smíchu nám moc není, do druhého dne zbývá už jen pár minut. Avšak ještě než jsme stačili zcela vystřízlivět a než začal Pepík litovat svého rozkazu, troubí na nás malý pikap. Z něho volají a mávají obě naše staré známé, usměvavé, přenádherné, nejkrásnější děvčata na světě. Představte si, ony se pro nás vrátily!!! Konsternováni házíme bágly dovnitř a rozpačitě, ale s radostí se suneme za nimi. Thajky s námi odjely do slušného a velmi levného hotýlku. Cesta autem trvala asi čtvrt hodiny, to bychom se prošli! Zaplatit nic nechtěly, popít s námi taky ne (to se ani nedivím), jen se tak krásně usmívaly. Tak taky takové je Thajsko.

Hotel Koh Teng je jeden z nejskromnějších, za 350 batů (1 bath = 0, 80 Kč), s velkými větráky a asi čtyřmi obrovskými dohromady sraženými postelemi. Nevšední je řešení sociálky - v rohu pokoje s příčkou, které do stropu chybí minimálně půl metru. Tělo ráno trápilo pro změnu mne, pánové vše gentlemansky přeslechli. Hned za úsvitu se porozhlížíme a plánujeme další postup. Nejprve vyměnit peníze. Neskutečná anabáze, je neděle, všude zavřeno. Během pátrání po směnárně máme jedinečnou možnost si město podrobně prohlédnout. Velikostí to jsou takové naše Louny, historici tu mnoho práce asi nemají a turisté tudy pravděpodobně jen projíždějí jako my. Asi po dvou hodinách měníme ve velmi mizerném kurzu v jednom velikém hotelu. Vyměníme málo, nejsme blbí, nenecháme se okrást! Poté příjemná snídaně v hotýlku a začíná transport. Nejprve tuk tukem na shromaždiště mikrobusů. Na jízdní řády si tady nehrajou. Jakmile se mikrobus zaplní, tak se startuje. Na pobřeží jedeme asi hodinu. V přístavišti Kuantung port máme první kontakt s jednou z lodí, kterými se budeme následujících 14 dní přesouvat. No, loď, my tomu říkali mixér. Lodička s dlouhým bidlem, na jehož konci je upevněn více či méně řvoucí motor.



(komentáře? | Skóre: 3)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Koh Mook
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:16:46 CEST (1801 čtenářů)

Tip z pevniny zní na ostrov Muk - thajsky Koh Mook, kde je prý levný a krásný resort (něco jako náš kempink) Garden. Těšíme se jak blázni: voda není teplá, ale přímo horká, sluníčko, jemné mráčky, svěží větřík …… A rána do palice! Z krásného resortu se vyklubala nesmírná blešárna se znečištěnou pláží nedaleko špinavého přístavu. V restauraci spaly dvě staré nerudné babky….. Bylo nám do pláče. Za tím se pachtíme? Na to čekáme? Po tomhle toužíme? No, to bude odpočinek. Ale nikdo ani slovo, vzájemně se pozorujeme. Vždyť jsme ve vytouženém Thajsku, máme dovolenou, musíme se radovat a po cestovatelských útrapách tady budeme odpočívat! "No, turnovský starosta tu byl a říkal něco o Charlie beach resortu," špitnul Vašek. A už to jde ráz na ráz. Bágly zpět do mixéru, o ceně velitel Pepík nesmlouvá. Námitky majitele resortu, že Charlie je velmi drahý, už zanikly v burácení motoru. Turnovský starosto, buď pozdraven! Charlie, to je opravdu ráj!!!! Bílé dlouhé čisté a prázdné pláže, průzračná voda, nikde nikdo a jako koruna všemu zcela novotou zářící a vonící bungalovy. To vše za pouhých 500 bathů za bungalov, pokud zůstaneme 5 nocí, máme ještě 15% slevu. Kdo by nezůstal?

Problém však nastal při placení. Dolary? Nebereme. Eura? Neznáme. U nás se platí jenom bathy. No samozřejmě: „nejsme blbí, měníme málo, nenecháme se okrást“ se ukázalo jako jedna velikánská past. Tak co teď? Nejprve do vody. Amandanské moře je jen o trošku teplejší, hladivější, příjemnější a klidnější, než jsme si vysnili. Dlouho nám však trvalo, než jsme si zvykli, že na té nádherné a čisté pláži se koupeme neustále sami. Až po návratu mezi lid turistický nám to mooooc chybělo. Během první koupele se rodí plán. Počítáme jako diví, kolik můžeme utratit, kolik peněz budeme potřebovat, jak dlouho vydržíme s našimi bathy. Když se hodně uskrovníme, tak nám naše finanční jistota bude stačit. Chceme být skromní? Počítat každé vypité pivo? Nikdy! Někdo tedy musí zpět na pevninu vyměnit peníze. Po ostrovech se budeme pohybovat skoro dva týdny a bez peněz? Pravda, po týdnu zjišťujeme, že všude jinde už byli na turisty připravení, jen na našem milém Muku je zatím domorodá nezkažená atmosféra, ale to už předbíhám.

Takže nakonec se obětoval Pepík a nazítří vyrazil. Litovali jsme ho, ale i on si svým způsobem užil. Představte si strávit den s Thajcem, který anglicky umí jen "pang pang bangalou". To se šibalským zábleskem v očích, vědoucím úsměvem a s posunkem rukou naznačujícím tleskání opakuje Pepíkovi vždy, když je na dohled nějaká mladá baba. Onen Thajec byl zásobovač ostrova. Objížděli spolu všechna tržiště v Trangu a nakupovali zásoby. Zajímavé to nesporně bylo, i když den u moře musel Pepík oželet. Za to mu budiž vzdán dík. Přijel docela spokojen, což nás moc potěšilo, dokonce nám přivezl i dárky! Ananasy, mango, banány.... největší bombou však byl dozlatova upečený a mastnotou se lesknoucí bůček!! Vyšťoural ho na tržišti a moc se těšil, jak si všichni pochutnáme. Představte si následující scénu: tropické slunce, palmy, žluťoučký píseček s prázdnou pláží na dohled, moře šumí a na terase: pivo, bůček, hladoví a spálení Středoevropané. Už už se na vše vrháme, když Pepík zjistil, že jeho scénář není dokonalý. „Chybí chleba,“ zaúpěl. Sice ho koupil, ale někde po cestě potratil. Nedá se nic dělat, režisér je neoblomný. Bez chleba se jíst nebude. A tak nám mizí ...... Avšak Vašek, aby si uchoval tvář a neskolilo ho pokušení, začal kolem stolku se zrakem křečovitě odvráceným kroužit. "Nezlob se, ale nemůžu vydržet, než se vrátí Pepík, já bych vám to určitě sežral…." Vašek i bůček vydržel, chleba dorazil, my se úplně zničili a masa ještě zbylo. Za resortem kluci objevili domorodou prodejnu, spíš velký mrazicí box pod střechou s prázdnými regály. Milá žena nám tam zbytky spolu s ananasem nechala v lednici. A tak potěšení mělo další pokračování.

Ostatní dny na ostrově plynuly standardně. Ranní koupel, kluci na snídani, lenošení, plavání, akce. Pokaždé jiná akce byla samozřejmě denně. Například fišink. Otevřeně přiznávám, že ten jsem sabotovala. Kluci vyjeli s mixérem na půl dne, lovili, lovili, lovili. Přivezli asi šest mřenek, které Úlisák odmítl připravit. Ovšem možná, že je zbufnul sám. Úlisák - výrazná postava ostrova. Šéf resortu, který se snažil být jedničkou, byl však tak průměrnou šestkou. Po první večeři, kdy Pepík objevil, že nám dal dablovku (jednou tak velký účet), se jen lísal a už na nás nic nezkoušel. Každý večer přinesl na plac čerstvé ryby, nám vždy jako prvním dal vybrat a nechal je opravdu výborně připravit. Ochutnali jsme mimo jiné i barakudu - dvakrát a pokaždé jinak. Má velmi příjemné tuhé masíčko skoro bez kostí. Skvostná byla narozeninová ryba celá za 400 bathů. Zvládli jsme ji (s Admirálem u stolu nelze jinak) , ale byla to fuška!

Další akcí bylo opakované šnorchlování. Tento druh sportu, který nás zatím úspěšně míjel, byl asi nejvýraznějším rysem naší thajské anabáze. Objevit podmořský svět plný světel, barev, pohybu a úžasného ticha, to bych přála každému! Jak jsem stará a choulostivá, tak neustále potopenou hlavu v hnusné slané vodě, plný nos, plné uši, v puse odporný šnorchl, oči slzí, ale nikdo mě od toho už neodradí. Jeden z mixérů nám poradil ostrov Kradan. Podobně jako na našem Muku, je i tady minimum turistů. Nachází se zde však přírodní korálová rezervace, která za našeho pobytu byla neustále prostá lidí. Hned poprvé, když kluci skočili do vody, naházel za nimi náš průvodce kousky chleba. Nevídané! Obklopilo je bleskurychle hejno malých barevných rybek, bylo to až nepříjemné. A to byl teprve začátek. Půlmetroví modří "kapři", žlutočerné ploché rybky s kokardou, fialové, červené, zelené, puntíkaté, pruhované, dvojbarevné, malé, velké - neskutečný svět. Korály hrají nejrůznějšími barvami a tvary. Jsou mezi nimi houby, buchty, hranolky, krajkoví. Velmi zajímaví jsou i ježci, které důvěrně známe z Chorvatska. Tady mají dlouhatánské černočerné bodliny, které natáčejí po směru každého pohybu narušitele svého světa. Diamantová očka se třpytí a na klidu pod vodou nepřidávají. Vašek, zkušený potápěč, nás důkladně poučil. Nic nebrat, na nic nesahat, nic netrhat, ničeho se nedotýkat. Jmenoval i několik jedovatých a nebezpečných ryb. Při jednom z prvních pozorování začal počítat, kolik druhů ryb lze vidět. U šedesáti ho to přestalo bavit. Šnorchlovali jsme všude, kde jsme se octli, ale na Kradanu to bylo bezkonkurenčně nejlepší. Pokud v Thajsku šnorchlovat, jedině zde! Na samotném ostrově je jeden starý a dost ošuntělý resort, hospoda se nám zdála drahá, oběd dost podprůměrný. A tak jsme ani nezalitovali, že bydlíme naproti.

Velkým objevem, zvláště proto, že naprosto nečekaným, byla pro nás Emeralde cave. Už v Trangu toto slůvko každý meldoval, všichni z resortu tam mířili, a tak tedy jednoho dne byla kejv (cave - jeskyně) další z našich akcí. Mixér nás zavezl před skálu, u které už jedna loď, naštěstí pro nás, jak se ukázalo později, kotvila. „Kapitán“ lodi nás posunkem poslal do vody a ukázal dovnitř skály. Tož, jdeme do toho. Jeskyně byla velmi nízká, žádná loď tudy nemůže neproplout. Po chvíli plavání jsme se ocitli ve tmě, navíc se začaly ozývat roztodivné, velmi strašidelné zvuky. Hukot, rachot, jak vlny v malém a úzkém prostoru narážely do skal, kde se tříštily. Být pravěký člověk, nikdo mi nevyvrátí, že jsem v sídle zlého vládce oceánu ….. Naštěstí lidé z loďky před námi třímali nad hlavou malou blikavou baterku. A tak jsme se nechali vést. Po chvíli baterka zhasla, hlasy ustaly. Byla tma jak v pytli, nikde nic, nikde nikdo, pouze hukot neustává. To je ta slavná kejv? To se sem jezdí lidé bát, či co? Po krk ve vodě, v hloubce, v nepropustné temnotě, moje zpocená záda ani ustrašený výraz bohudíky nikdo nemohl vidět. Ale za pár minut jsme překonali neviditelnou zatáčku a v dálce se objevilo světýlko, které se s každým tempem zvětšovalo. Jakmile jsme si již mohli stoupnout, nebyli jsme mocni slova. Výjev, který se před námi rozprostřel, nám vháněl slzy do očí. Tak tady snad poprvé na zemi stanuli Adam a Eva, takhle snad vypadá ukázka opravdovského ráje. Byli jsme uprostřed hory v krasové jeskyni asi o průměru 50 m, strop žádný, modrou oblohu jsme viděli v 300 metrové výšce. Celý obrovský skalní komín byl porostlý bujnou vegetací, která přecházela na zemi do malé jakoby pocukrované plážičky s modroskvoucí vodou bez jediné vlnky. Oč nečekanější to byl pro nás zážitek, o to silnější. Samozřejmě nikde žádný papírek, nikde žádná plechovka. V plavkách si sem nikdo nic nepropašuje! Naprosté ticho a klid, ani větřík, ani mráček. Tak tady je opravdu božský mír. Pokud se někdy ocitnete v těchto krajinách, Emeralde cave si jistě ujít nenechte.

Jeden podvečer jsme se vydali po pravidelném odpoledním tropickém lijáku napříč ostrovem do domorodé vesnice. Vlhké horko, rozbahněná cesta určená jen pro pěší a motorky, spousta komárů. Liány a ostatní porost sváděly s cestou nekonečný boj o místo. I velikého varana a nádrž na "pitnou" vodu jsme zahlédli. Domorodá vesnice, to byl takový svár starého a nového. Kluci hrají fotbal před školou, pod každou střechou a stříškou bliká televizní obrazovka, všeobjímající pach jídla a smrad rybiny zahaluje udusané podlahy v chýších a doplňuje nesmírný bordel v přístavišti. Pocity opravdu smíšené. Rychle zpátky k Úlisákovi.

Z dalších komuckých zážitků se vymyká koupání v tropické bouřce provázené blesky a hromy a přívaly horké vody, každovečerní esemeskování, kdy se musí najít místečko vhodné pro chytání zbytků signálu, pozorování posádek plachetnic, které zde občas kotví. Lid turistický se tu chová zvláštně. Není zde žádná zábava, žádné nakupování, žádný taneček ani hudba. A tak mladí pobudou den, výjimečně dva a putují dále. Hned první večer jsme si všimli jednoho Angličana, který sdílí bungalov s Thajkou, kteří pobyli v Charlie nejdéle. Moji pánové dvojici pozorovali, zkoumali, stala se vděčným tématem hovoru. Po dvou týdnech putování po ostrovech jsme zjistili, že podobný typ trávení dovolené je dost rozšířený. Pánové, i ti dost staří, si na celý prázdninový pobyt koupí mladou místní dívku, která jim cestu organizuje, provází je a poskytuje služby nejrůznějšího druhu. Ta naše byla moc milá, přátelská - hlavně na moje kluky, kteří byť starší než její chlebodárce, určitě movitější a zábavnější. Věrko, neboj, nedala ani nepůjčila jsem žádného! A tak teda ve volných chvílích (Pepík nám tvrdil, že holky mají pauzy nařízené od odborů) si zvyšovala kvalifikaci - studovala průvodce Thajskem. A to bylo dobře, protože na své cestě jsme je oba ještě několikrát na nejrůznějších místech potkali. To už jsme se zdravili jako staří známí. Jinak mladí většinou cestují ve skupinkách, dvojice nejsou tak časté. Všichni jsou milí, usměvaví, komunikativní - hlavně navzájem. Nás na první pohled starších a jazykem exotičtějších si příliš nevšímali. Mají evidentně spoustu volného času, a co mě překvapilo, pořád čtou. Na pláži, na lodi, v restauraci, na terase. V ubytovnách a levných hotýlcích pro mladé jsou pak zřízena centra, kde si knihy vyměňujou nebo kupujou a prodávají.



(komentáře? | Skóre: 4.33)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Koh Hai
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:12:57 CEST (2086 čtenářů)

Neplánovanou, o to příjemnější byla zastávka na ostrově Koh Hai. Vše začalo ráno na Koh Mooku trochu dramaticky. Po pěti nádherných dnech se zabalíme, mixér objednán čeká a my se chceme nalodit. Abychom to však neměli tak jednotvárné, moře je poprvé trochu rozbouřené. Ta trocha stačí k tomu, že loďka nemůže ke břehu a my nasedáme v plavkách za velkého vlnobití po prsa ve vodě. Batohy musí kluci samozřejmě transportovat nad hlavou. Podařilo se. Ještě poslední zamávání, personál se s námi loučí na břehu (vždyť taky 5 nocí tam pobýval málokdo) a mladá krásná žena vypadá až dojatě, že odjíždíme. Byla to asi ona, kdo nám připravoval tak výtečné ryby. Nebojte, my se určitě někdy vrátíme. Jenom máme obavu, abychom tu příště nenašli předražený resort, hlučící diskotéku, na pláži slunečníky a řvoucí prodavače suvenýrů.

Teď už nás čeká další ostrov, kde přesedneme na větší loď a míříme na Krabi. Ale jako už vícekrát na této cestě, vše je trochu jinak. Za prvé: Koh Hai je tak krásný, až se nám tají dech. Za druhé: loď, kterou chceme pokračovat, jede až nazítří, a nakonec bungalovy jsou celkem pěkné a nejsou ani tak drahé. Pobyli jsme tedy jeden den a jednu noc. Destinace je to však tak okouzlující, že by si zasloužila pobyt delší. Věrko, těš se, Vašek jim tady slíbil, že tě představí. Koh Hai není Koh Mook – zde jsou již zcela připraveni a čekají na turisty. Je tu velké přístaviště, není domorodá vesnice. Vše je čisté, až sterilní. Resorty jsme našli čtyři - od levného a primitivního - spí se pod stříškou ve stanu až po velmi drahý a luxusní. My měli Koh Ngai Resort, příjemný průměr (800 bathů i se snídaní). Nabízejí zde masáže, průvodce ostrovní buší, potápění, výlety loďkama do okolí. Pláže jsou pořád ještě velmi čisté, některé - za rohem od nás - pořád ještě opuštěné. Na naší pláži před hotelem je poloprázdno, ale to v plné sezóně jistě nebude platit. „Tady je tak krásně, chtělo by to tu být tak týden s krásnou mladou milenkou,“ zasnil se Admirál. „Hm, a po dvou dnech nám volaj do Prahy pro zinek,“ odtušil realisticky Pepík. A bylo po snění. Přesto si tu Vašek splnil jedno přání - koupil si ponor do 17 metrů. A k tomu dostal neočekávaný bonus - krásnou mladou Němku jako svého bodyho. Strávil s ní celé dopoledne, s očima navrch hlavy se k nám připojil po obědě. „Ovšem když ukážeš fotku z potápění Věrce, nepustí Tě příště ani na Malou Skálu,“ radil Pepík. Pěkné a příjemné šnorchlování najdete přímo u resortu.

My s Pepíkem jsme dopoledne strávili v buši. "Nejsme žádný blbci, abychom platili průvodce," to se rozumí samo sebou. A tak nikomu ani slovo a noříme se do divokého porostu. Uzounká cestička chvílemi mizí, divné cizí zvuky nemizí ani na chvilenku. Praskání, šustění, kapání, klapání, dupání a bouchání.... příroda je pořád v pohybu, komáři žerou jak zjednaní. Do toho můj zrychlený dech a Pepíkovo funění. Naštěstí ho napadlo uříznout velikou hůl a tou před sebou neustále migá, aby vyplašil eventuální plazy či jiné bytosti. Jednou před námi velmi hlučně prchá jakési veliké zvíře, ale asi se bojí víc než my, tak ho ani nezahlídneme. Po těle mi dobře není, zvlášť když se jednu chvíli cesta ztratila úplně. Stojíme bezradně a mne napadá, že když se nám tu něco stane, nikdo nás zrovna tady hledat nebude...... "Až půjdeme zpátky, tak se vyfotíme," pronesl můj miláček geniálně. Nikdy jsem se tak toužebně a rychle nechtěla fotit. Teď hned a teď okamžitě - s tajnou myšlenkou, že zpátky už mě nikdo do pralesa nedostane - tedy pokud se vůbec dostaneme ven. Vyšli jsme na břehu moře po asi dvou hodinách pochodu u vedlejšího rezortu. Aby si Pepík zachoval tvář, velel pokračovat v pochodu po pláži. To mě nadchlo, píseček, moříčko, nikde nikdo. Ovšem také sluníčko, sluníčko, sluníčko, nikde stíneček. A tak po půl hodině se z rozkoše stává tejr - rychle na drahé studené pivko do stínu restauračky. A tady už mi nedá moc práce Pepíka přemluvit, abychom se vrátili zpět loďkou. Pokud se před námi řekne Koh Hai, ještě se nám vybaví velmi příjemné thajské masáže, nejlepší jaké jsme po této cestě zažili, večeře drahá a nikterak dobrá (kdepak je Ülisák se svými čerstvými rybami), zato snídaňový bufet jak v pohádce. Překvapující jsou i místní zaměstnanci, kteří se v jednotných trikách starají o naše bágly. Dávají tak tušit, že v sezóně či za pár let to tady bude turisty úplně zamořené.



(komentáře? | Skóre: 4.5)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Koh Lanta
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:11:35 CEST (1776 čtenářů)

Odpolední větší loď, jež nás má posunout opět kousek dál, má neúměrné zpoždění. Na ostrov Lantu nás doveze vpodvečer po asi dvouhodinové cestě. Další spoj na Krabi či Phi Phi jede až druhý den ráno. Co zbývá? Necháme se ulovit jedním z naháněčů a společně s naší anglicko-thajskou dvojicí, náhodně na Koh Hai potkanou, se kodrcáme v pikapu směrem do vnitrozemí. Proč jsme dostali radu "Lanta je velký prašný ostrov, kterému je třeba se vyhnout," to jsme poznali záhy. Silnice hrbolatá a místy bez asfaltového povrchu, zato s velkými dírami. Spousta lidí, aut, motorek, hluku, vířícího se prachu. Šofér nás unáší někam hodně daleko, až ztrácíme trpělivost a klid. Končíme v hrůze a blešárně. Na smeťáku, který se za pochodu a přispění hostů mění na prvotřídní rezort. Má jedinou výhodu: je to nejlacinější ubytování vůbec - 200 bathů. Smiřujeme se s tím (ostatně nic jiného nezbývá), zvlášť když se zde vyjímá, stejně jako teď už všude, cedule s internetovou kavárnou. Vašek má bungalov úplně nový, zato ale smradlavý. Jdeme se namočit ho špinavého moře, pláž je plná lidí, odpadků, restaurací, hluku...... O večeři ani psát nebudu, internetová kavárna zklamala. Počítače pomalé, děsný smrad a vedro, klávesnice podivná, muslimánská. Večer padne rozhodnutí, že pokračovat se bude na Phi Phi. Ostrov, který původně v plánu nebyl. Vašek ho zná, moc se těší, slibuje nečekané zážitky. Spát jdeme s vidinou zítřejší cesty a trochou nervozity, zda na nás šofér ráno nezapomene. Sami bychom se odtud těžko dostávali. Navíc naháněč slíbil opatřit lístky na loď, jsme tedy zcela v jejich rukou. I možná proto Pepík špatně spí, ostatně zdejší rámus nepřidá. Ráno vše překvapivě klaplo podle scénáře a za hodinku už ostrovu máváme z velké luxusní lodi. Lanta zklamala, ale možná i proto, že jsme neměli čas ani chuť ji prozkoumat. Kdyby se jelo po pobřeží dále, možná se najdou pěkná klidná místečka, ostrov prý je celý dost levný. Tady musím poznamenat, že asi po roce, kdy naše povídání na internetu přečetlo několik lidí, jsme dostali několik mejliků, že Lanta je příjemný a moc přívětivý ostrov. Nezbývá než opakovat to, co bylo řečeno na začátku. Čtete tady naše subjektivní pocity a vzpomínky z jedné cesty, nikoliv podrobné, fakty podložené objektivní pojednání.

Po cestě velmi pěkný zážitek, když po třech hodinách plavby kousek od pobřeží začne posádka vykřikovat Puket, Puket. Někteří začnou vyskakovat a řítí se na záď, kam přirazila větší loď. A přímo na moři se přestupuje. Mladí mužové ladně skáčou z jedné lodi na druhou, zámožné turistky si nechávají podat ruku a s nelíčenou bázní v oku překonávají štěrbinu mezi loďmi nebo balancují po úzké lávce, která obě lodě spojuje. Bágly nakupené na hromadě hází posádka z lodi na loď. Jsme nervózní, co kdyby se naše batohy také daly vzdušnou cestou na pochod? Kluci mě vysílají na hlídku. Do toho hysterická Brunhilda brání svého parťáka, který neví, kde má kufr. Posádky obou lodí za velkého zájmu přihlížejících a stoupající nervozity bílých kůží (a kde mám zavazadlo já?) kontrolují batožinový náklad obou lodí. Nakonec ten blbec zjistí, že kufr měl v kabině.... Všichni se zasmějou a hurá, čeká nás Phi Phi.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.33)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Koh Phi Phi
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:09:06 CEST (2046 čtenářů)

V přístavu samí naháněči a nabízeči ubytování, výletů, ponorů, jídel, restaurací, suvenýrů. Jsme v úplně jiném světě než doposud. Kvete tu a tvrdě prosperuje turistický průmysl. Dokonce je zde avizován český průvodce podmořským světem, Marek. No, Admirál jde nejprve vyhovět do hotelu svému tělu a pak se uvidí. Pepík hlídá a přemítá. Tady se úplně vzdal své přirozené velitelské pozice, velet bude Admirál, který tu byl vloni a prožil zde prý báječných pár dní. S batohy na chrbátu kopírujeme pobřežní cestu lemovanou obchůdky, obchůdky a obchůdky. Sem tam do toho nějaká hospoda nebo cestovka - Václavák je proti tomuhle mrtvé místo. Pomalu se vzdalujeme centru, pravá část pobřeží stejně jako levá je věnovaná ubytování, pravá je však o něco levnější. Přesto nám trvá hodně dlouho než místo k přespání seženeme – sedím u batohů v jedné recepci a kluci šmejdí. Náš bungalov je však pěkný, čistý, nový, s aircon za 1 200 bathů. Jsme celkem spokojení, koupání a dobrá restaurace je přes cestu. Ovšem zhýčkaní Mookem, Kradanem a Haiem jsme z moře malinko zklamaní. Je mělké, na pláži i ve vodě hodně lidí, kotví zde dost lodiček. Během odlivu dá dost práce se k moři vůbec dostat, o plavání nemluvě. A to ještě netušíme, že tak pěkně jako před tím už se letos nevykoupeme. Ráj už je holt za námi.

Ale abych nebyla nespravedlivá, příroda je zde nádherná. Na dohled malebné ostrůvky zasazené do horizontu moře, krásná zelená vegetace, píseček, modré nebe. A podle obrázků či všudypřítomných televizí a videí netušený podvodní svět. Ten je tu už ovšem pouze s průvodcem a je třeba se k němu potopit. Když jsme šnorchlovali ve zdejších vodách, nebylo to zdaleka ono. Díky mělčině a velkému množství lidí je voda mírně zkalená, odpadů také není málo. Navíc každý den v těsné blízkosti pláží se pálí odpadky. Denně prší, vše je vlhké, to znamená, že není ohně bez kouře, potažmo smradu.

Stejně jako všichni, kteří ostrov navštívili, i my se vydáváme na celodenní trip lodí kolem ostrova. Je to takový zdejší povinný rituál. Za 500 bathů jezdíme po jednotlivých destinacích, kde se plave, šnorchluje, fotografuje a lenoší. Začátek byl famózní. Všechny nás oblepili papírovými žlutými samolepkami, abychom se jim nepopletli a nepoztráceli. Nahnali nás do obchůdku, kde půjčovali (v ceně lodního lístku) ploutve a brýle. Moji pánové ploutve odmítli, já s nimi držela basu, i když jsem závistivě koukala po starších dámách, které si ploutve hrdě zkoušely. Odolala jsem. Odměnou mi byl pohled asi za hodinu, když došlo k první zastávce. Dámičky jedna po druhé padaly s ploutvemi, brýlemi a šnorchly do vody a postupně se topily, kuckaly, dávily, kašlaly a ječely. Byla jsem za hvězdu, trénink z minulého týdne a volné nohy bez ploutví mi k tomu pomohly. Starších manželů zde již bylo plno, stejně jako později na Krabi. Viděli jsme Vikingskou jeskyni i Shark point – místo, kde se šnorchlouni mají potkat s malými žraloky. Ano, něco jsme viděli a chceme věřit tomu, že to skutečně malí žraloci byli. Obdivovali jsme nádherné korály, snad větší a barevnější než na Kradanu, několik malých ostrůvků, kde skály čněly strmě z vody a tvořily tu romantické, tu dramatické scenérie. Po obědě (byl v ceně: rýže s masem, výborný ananas a meloun) nás vysadili na hodinku na koupání a plavání na příjemné, ovšem opět zalidněné pláži.

Na co však nelze zapomenout: na zastávku na pláži Maya Bay. Díky stejnojmennému filmu s Leonardem di Capriem je to světově proslulé a všemi vyhledávané místo. Filmaři údajně hledali pro film nejkrásnější pláž na světě a skončili zde na Phi Phi. A tím byl její osud zpečetěn. Film Pláž běží ve všech zdejších restauracích, jezdí se na ni dívat všichni turisté. Že je krásná, víme však jen z pohledů. Film jsme neviděli, pláž, byť to byl hlavní bod našeho výletu, také ne. V zátoce totiž ve stejnou dobu kotvilo 10 stejně velkých lodí s průměrně 100 lidmi na každé palubě. Vedle toho spousta malých, menších a úplně nejmenších lodiček a nejrůznějších plavidel. Všichni zde chtějí plavat, šnorchlovat, potápět se, jít na plážičku a vyfotit se tam. Děs, běs, toho se tedy my účastnit nebudeme!!! Jen tak jsme se smočili ve vodě a s pobavením sledovali Japonce, jak se snaží svůj turistický úkol pečlivě splnit. Vzali si na to kajaky a hajdy! Ale pozor, voda se šnorchlujícími těly úplně vaří. Japončíci chvilku zdvořile čekali a pak s rozmyslem, maje na paměti čas jim vyměřený, vnořili pádla do změti těl. No, kdyby to bylo ve filmu, byla by to sranda k popukání. Kluci se však stejně smáli, když zasažení pádlem ječeli a v několika rodných jazycích se šnorchlem v puse nadávali. Každopádně pláž je zasazena do prstence skal, z jednoho místa na písku je údajně celý areál vizuálně uzavřen. Asi něco jako naše malá Emeralde cave z Koh Mooku. Pokud jste film Pláž viděli a oslovil vás, jeďte se podívat. Doporučuji ale tak tři čtyři hodiny ráno, to by tam mohlo být volno. Výlet kolem ostrova si nenechte ujít, byl to opravdu velmi příjemně strávený den.

Na Phi Phi pak ještě osvěžující podvečerní procházky po ostrově, pořád je na co se dívat. Krásná pláž je i z druhé strany ostrova, z větší části však sousedí s oploceným resortem. Procházka nás dovedla i na levou stranu našeho pobřeží. Tady je dráž, zatím před sezónou (nebo tím, že je draho?) málo lidí. Velkým handicapem této části jsou již výše zmíněné ohýnky a smrady. Je tu také množství lidí, jež lezou po skalách, které jsou pro alpinismus jako stvořené. Večerní kolonáda se odbývá na místním Václaváku. Po povinném korzu míříme na rovnoběžnou uličku, která se tváří, že slouží spíše domorodcům. Pach hnijící zeleniny, čmoudíky z podezřelých jídel. Vaškovi učarovala zejména drštková, která se ve stejném hrnci vařila jistě po celé tři dny, kdy jsme ji monitorovali. Na zemi udusaná hlína s množstvím kaluží a bahníčka. A v těchto končinách se dobře jí. Je zde vyhlášená a oblíbená restaurace – Vikingská. jejímu kuchaři jsme přezdívali Kokrháč, neboť vařil nejenom rukama, ale celým tělem, aby z toho kolemjdoucí také něco měli. Klátil se, gestikuloval a ve finále i kokrhal. Na hlavě nosí vikingské rohy, podle toho ho bezpečně poznáte. A v hospodě je neustále plno turistů, vaří tam opravdu skvěle. Porce jsou obrovské, i když ne nejlevnější. Mořské potvory, kuřata, místní speciality a báječné brambory i kukuřičné klasy. Nejlepší ale byla speciální zeleninová příloha, kterou mistr kuchař přidával ke každé krmi. Náš zvídavý gurmán Vašek přílohu pouze nekonzumoval, ale vědecky a kuchařsky zkoumal. Doma poté několikrát zaexperimentoval, až se mohl pochlubit ne-li lepším, tak zcela jistě totožným výsledkem. Příloha se dává k jakémukoliv masu či rybě, vaše jídlo tak dostane exotickou a nezvyklou dimenzi. Takže Kokrháčův recept a la Admirál:

Na rozpálený olej vložíme kompotované okapané ananasové kousky, orestujeme, přidáme nakrájené čerstvé papriky (zelenou, červenou i žlutou – té nejvíce), na větší kousky pokrájenou cibuli, kukuřici (může být i mrazená), nakonec nakrájená 3-4 rajčata. Pozor, ať ve směsi nejsou dlouho, aby se nerozblemcala. Vše ochutíme česnekem a světlou sojovou omáčkou. Vašek doporučuje ingredience přidávat postupně, jinak se z celé parády stane sice dobrá, ale obyčejná kaše.

A přesto i zde jsme byli svědky fenoménu, který nás v zemi úsměvů, jak místní svou vlast nazývají, zaskočil. Zdejší Thajci, kteří jsou ve styku s cizinci, jsou už tak voražení, že kradou a okrádají jako kdekoli jinde na světě. Každý turista kontroluje účty, ptá se, reklamuje. Byli jsme svědky obrovské hádky Francouzky s číšnicí. Účet byl velmi předražený, ustoupit nechtěla ani jedna. Vyhrála Francie, ale vítězka měla rudou hlavu a nervy v kýblu. I nás několikrát chtějí dostat. Všude jinde ano, ale tady? Vypadá to, že všeobjímající globalizace se svými nešvary se nevyhne ani exotice. S Mac Donaldem, KFC a televizí jde starý svět do háje. Když nám chtěl večer Honzík z Prahy zavolat do resortu (bylo příjemné, jak nás pravidelně sledoval a kontroloval), dali nám číslo, ale požadovali za to 50 bathů…..

V otázce plánování dalšího putování si vzal Pepík na chvíli opět vedení. V jedné cestovní kanceláři si zamlouváme lístky na autobus z Krabi do Bangkoku. Už se nám to povážlivě krátí, je třeba myslet na návrat. Pozná se to i podle toho, že Admirál vyměnil tričko. Ale ještě není zle, plavky zatím ani na noc nesundal. Výběru lístků věnujeme velkou péči, pojedeme celou noc a rádi bychom cestovali tak, aby následující den nebyl díky naší únavě zcela ztracen. Důsledný Pepík před rozhodnutím obrazil několik cestovek, v potaz vzal i dopravu letadlem či vlakem. Okamžitě zavrhl cestovku v našem resortu, kde byla vyvěšena cena lístků, jež nás zajímaly. Po projevení zájmu totiž šéf hned kontroval: ale ceny jsou z loňského roku, teď je to o 100 bathů dražší. No, my lístky na autobus sehnali u jednoho velmi příjemného hocha – cestovka Andaman – za 900 bathů, když nám před tím zcela na rovinu oznámil, že stojí 710, ale museli bychom je koupit v Krabi na nádraží. A to je přeci zatím trošku z ruky. Měli jsme malinko napínavý den, když jsme vše zaplatili, lístků nemaje. Druhý den tam náš sympaťák nebyl a nikdo se s námi nechtěl bavit. „Neboj, tady všechno funguje,“ uklidňoval Vašek znepokojeného Pepíka. Fungovalo, ale kluka zaskočily bolavé zuby. Proto tam nebyl, spal někde v zadu. Kdosi ho probudil a už bylo po starostech. Navíc nám opatřil lístky i na další přesun, na Krabi.


(komentáře? | Skóre: 4.25)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Railae
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:06:28 CEST (1456 čtenářů)

Ranní loď byla jedna z nejpříjemnějších. Poloprázdná, cestovalo se v sedě na zemi na horní palubě nebo v klimatizovaném prostředí uvnitř lodě. Navíc byla sice stará, ale hodně rychlá, a tak dvouhodinová cesta utekla jako nic. Přímo v Krabi turisté nejsou. Je to městečko s přístavem, kde se sice poměrně levně nakoupí, ale nezrekreujete se tady. To si uvědomuje hejno naháněčů, které čeká na každou loďku. Strkají se, předbíhají, vráží do vás, chtěj vás lapit, ubytovat, odvézt. „Oni vědí nejlíp, co my chceme,“ lakonicky odtušil Pepík, když nás jeden odváděl do přistaveného mixéru mířícího na Railae, náš další cíl. Věděli, ale nedbali. Nahnali nás k loďce, kde už lapení jsme museli čekat na další turistické ovečky. Je to logické, plavidlo musí být vytížené.

Po půl hodince nám dovolili se nalodit, přesto pořád čekáme na poslední dvojici. Klidně můžeme čekat, my jim už neutečeme, už nás maj. Jaké bylo naše překvapení, když se před loďkou ozvalo: „Co myslíš, nebude to drahé?“ „Nebude, hlavně už pojďte,“ bleskově zareagoval Pepík. Vyrazil tím dvojici mladých ze Vsetína dech. Byli jsme první Češi, které na svém třítýdenním putování potkali. Ani my jsme s nikým za celou dobu česky nepromluvili. A tak jsme si padli vzájemně do ok. Měli jsme možnost poprvé někomu vyprávět své zážitky a naopak si vyslechnout jejich zkušenosti. No, my měli cestu určitě dobrodružnější. Neměli jsme žádného průvodce, ani cestopis, který by radil - jedeme vlastně stylem pokus-omyl, což mladé přivádělo k úžasu. Je pravda, že spoustu věcí a podivuhodností jsme na své anabázi určitě minuli, že u některých staveb nebo soch jsme stáli jak zjara a nevěděli, kdo, proč a zač. Ale na druhé straně: to, co jsme si sami objevili, co jsme sami poznali, na to se hned tak nezapomene. A aby se divili ještě více, Admirál v dobré vůli a k Pepíkově nevůli zdůrazňoval, že my tedy, a velitel směru zvláště, už nejsme žádní mladíci…. Bylo to zdůrazňování věku snad kvůli půvabné mladé Kateřině? Kdo ví…

Railae je podstatně menší, komornější a sevřenější komunita než Phi Phi. I zde je sice hodně turistů, ale asi i díky blízkosti Krabi – vyráží se tam na odpolední či noční výlety, zde není tolik zábavy, diskoték a jiného rozptýlení. I tady se leze po skalách, jezdí na výlety a šnorchluje. Jsou tu dvě pláže, u kterých však nelze přímo bydlet. Na pláže se musí docházet.

Ubytování je zde úplně nejdražší, jaké jsme v jižním Thajsku zažili. Je tu dokonce jeden milionářský resort. Nechtějte po mně vědět, jak vypadá. Ze všech stran obehnaný plotem, u každého sebemenšího vchodu ozbrojenec, podél zdi na pláži vartuje uniforma. Jisté je jen to, že nejlevnější pokoj tu na naše peníze stojí 28 000 Kč za noc, nejdražší 140 000 Kč. Lidé zde ubytovaní nemají život zrovna jednoduchý. Když je odliv, a že ten je zde opravdu veliký, moře odchází tak 500 m od pobřeží, vyjede dobytčák - valníček zapřažený za traktor a ze všech stran obehnaný igelitama. Jeho úkolem je přiblížit bohatce k lodi. Vezou je fakt jak dobytek na jatka. Ještě vloni prý bylo lépe, dobytčáky nebyly, a personál nosil hosty přes odlivové bahníčko na rukou.

My se ubytovali stejně jako Vašek před rokem v resortu, kde Pepík neustále cítil kanály. Nicméně zde byla televize a aircon - 1 200 bathů na noc. Hned vedle kempu je taková thajská Macocha – Diamon cave. Dědek vám ji za pár peněz osvětlí a bez průvodce se tam lze kochat libovolně dlouho. Je veliká, i krápníky tam jsou veliké, vápenec dělá divy.

Ale romantické jsou i jiné jeskyně, do kterých se vstup neplatí. Najdete je v blízkosti pláží a na přístupové cestě k moři. Jeskyně jsou všelijak zdobené krápníky, umně přírodou vysochané. Kdyby nebylo všude tolik lidí, tvořily by velice půvabná a tajemná zákoutí. Je tu však průchoďák - každý se chce podívat, vyfotit, kousek si uloupnout. Naše „není to Charlie,“ které jsme dost často opakovali, mělo tentokrát dva významy. Je to sice hezčí a atraktivnější než náš polopustý ostrov, ale bohužel je zde opravdu dost lidí.

Na jeskyně se nechodí dívat pouze lidé, ale i opičí stádo. Opičky jsou na první pohled roztomilé, na druhý trošku drzé, na třetí byste je nejradši poslali někam. Nakonec se jich člověk docela i bojí. Zdržují se v tlupě a samo sebou hledají neustále něco k snědku. Admirál nás poučil, že si umějí i otevřít láhev koly a že útočí velmi rafinovaně. Starý vůdce smečky vycení zuby, udělá zlý kukuč, turista se lekne, uteče a to, co zbude na lehátku, to je opičí. (Nebyl tam náhodou na dovolené Ivan Mládek se svými medvědy?) A tak Vašek při zahlédnutí stáda vždy bral poučeně klacek do ruky. My jsme byli svědky, jak opice ukradla prodavačce kousek pečiva rovnou z tácu. A že ta s nimi už měla své zkušenosti a dávala si dobrý pozor! Začala ječet a mávat rukama, ale ne, že by opice vyplašila……

Nejzajímavější jeskyně je na pláži Phra Nang, snad nejkrásnější pláži, jakou jsme viděli. Obklopená jeskyněmi s krápníky, nádherný písek, úchvatný výhled na ostrůvky ztrácející se v moři. Stejnojmenná jeskyně je velmi zvláštní útvar. Kdysi lidé věřili, že tato jeskyně je princeznino lůno, které přitahuje bohatství všech moří. Tohoto bohatství samozřejmě využívají místní rybáři. A tak sem přinášeli a ještě dnes přinášejí obětní dary, takové dary, které by se princezně zalíbily. Hlavně květiny a pak také vyřezávané falusy (pyje). Princeznina jeskyně, jak se jí také říká, je těchto mužských okras plná. Mají nejrůznější velikost, jsou z nejrůznějších materiálů a každý je ozdoben mašličkou.

Po povinném vyfotografování se u takové nadílky se vydáváme na pláž shánět převozníka, který by nám udělal okružku po okolí. Po delším smlouvání jsme dostali nejen mixér se šoférem, ale jako bonus i krásného, roztomilého asi pětiletého klučinu. Zda to byl syn, či byl jen na výletě, nebo si tak přivydělával, to jsme nezjistili. Byli jsme však upozorněni, že je němý. Jeho mimické vyjadřování bylo velmi půvabné, byl určitě velmi inteligentní. Na projížďku jsme jeli s našimi mladými, vtipně jsme se pak podělili o náklady (700 bathů pro všechny). Klučina opravdu vydělal – dostal peníz od nás i od nich. Šnorchlování nás moc nenadchlo, byla zkalená voda. Stejně ale mám podezření, že i kdyby bylo zcela průzračno, takovou radost jako na Kradanu bychom stejně nezažili. A tak jsme brýle poměrně rychle odložili. A kde všude jsme jezdili? Objeli jsme Chicken island – ostrov, který svými skalními útvary připomíná kuře, dále Koh Poda, kde je pěkná (bohužel zalidněná) plážička. A tady pozor!! Na ostrově zřídili jednu restauraci, kam směřuje většina návštěvníků ostrůvku, na kterém není ani ubytování. Takhle špatně a draze, s tak nepříjemnou obsluhou jsme se zatím nenajedli. Nechoďte tam!!!!

Při vzpomínce na Railae se nám jako první vybaví ananas. Žluťoučkými, sladkými a šťavnatými ananasy jsme se krmili pořád (namlouvali jsme si, že požírají tuky), ale ty zdejší bezkonkurenčně vedly. Pokud se někdy chcete slastně ananasem přejíst, musíte jedině sem.

Na tomto místě je třeba vzpomenout zážitek, který celou naši cestu nevšedně zpestřil a na který zcela jistě nikdo z aktérů jen tak nezapomene. Vápencové skalní útvary lákají každého, aby si vyzkoušel, jak se po skalách leze. Zde i na sousedním Phi Phi a pravděpodobně i jinde v okolí je spousta horolezců, jež vám rozkoš ze slézání skal zprostředkují. Nic takového by nás, staříky, samozřejmě ani nenapadlo. Vždyť už máme svůj věk….. My se jen půjdeme podívat na jednu skálu, kterou lezou normálně turisti bez přípravy a bez řádného vybavení. Když jsem stěnu viděla, trochu mi zatrnulo. No ale, nenechám se zahanbit - bylo vidět, že strmá skála, která vede na údajně pěknou vyhlídku, je poměrně dost používaná. V jakémsi korytě byla upevněna lana, s jejichž pomocí se nezkušení mohli těch asi 300 m vyšplhat nahoru. Tak jo. Ale první zádrhel byl hned na začátku. Denně prší, a tak vše včetně provazů bylo oslizlé, kluzké, hnusné. Kameny klouzaly, mazlavého jílu bylo všude plno. To bude dřina, abychom vše zvládli, nevymkli si žádný úd a nebyli zcela zprasení. Při pohledu na sestupující dvojici mi však bylo jasné, že oblečení je předem odepsané. Nahoru to šlo pomalu. Admirál vycvičený na Sedmihorkách připomínal první písmeno horolezecké abecedy: vždy mít tři opěrné body. Opatrně, raději pomalu, trošku se strachem. Adrenalin lítal hodně vysoko. Skoro tak jako naše sebevědomí, když jsme skutečně stanuli na vrcholu. Pravda, vyhlídka pěkná, ale za tu námahu…… No, nevím. Uvnitř hory je prý kotlina a tůňka, vše je ale velmi zarostlé a Holanďan, co se tam vydrápal s námi tvrdil, že je vyschlá. No, stejně už se pomalu smráká, vracíme se. Ono se však nejenom smrákalo, ono i krápalo. Už jste někdy viděli, že by v tropech krápalo? Máte pravdu, já taky ne. Samo sebou, že začalo pršet. Nebojte, pršelo jen chvilinku, potom začalo lejt a nakonec se valily takové provazce vody, že české přívalové deště jsou proti tomu jenom májový deštíček. Pokud máte dobrou představivost, mohu přestat. Tak jen pro ilustraci: po skále nejprve stékala voda, potom menší potůček a po asi deseti minutách hustý mazlavý špinavý a hnědě zbarvený proud. Na krku tma, která tu padá děsně rychle. Slézali jsme beze slova. Kdybych totiž povolila stisk zubů, musela bych se hystericky rozječet. Voda nám podrážela nohy, nebylo skrz ni vidět na jednotlivé úchyty, provaz neskutečně klouzal. Že jsme byli zcela promočeni, netřeba jistě dodávat. Chvílemi jsme se spoléhali pouze na lano. Myšlenku, že by lana povolila, jsme si nemohli dovolit. Přátelé, tady šlo o holej. Asi to tak cítila i skupinka přihlížejících, kteří se schovávali dole pod stříškou. Chci věřit tomu, že jejich smích, když jsem jako poslední slezla, byl známkou toho, že si oddechli, a nepříslušel našim tělesným schránkám. I když - vypadali jsme jako ze špatné grotesky – rozmoklí, neskutečně špinaví a prostoupení bláznivou euforií. Znovu jsme se narodili!!! Jdeme se opít!!!!

Výše zmíněný úkol se však splnit nepodařilo. Po mírné večeři jsme zcela zbití (svaly se však rozleží a budou bolet až nadcházející dny) zapadli do restaurace, jež nám nepřála. Byla muslimánská, tedy alkoholu prostá, začalo opět pršet, a navíc zavírali. A tak tedy dáváme přednost posteli. Po cestě domů si nelze nevšimnout, že se připravuje slavnost úplňku. Lodičky z banánových listů, osvětlené svíčkou, ozdobené květinami a doplněné vonnými tyčinkami, pouštějí domorodci do moře. Déšť ale vše zhatí, a tak i ty lodičky připravené pro turisty a prodávané za nekřesťanské peníze zůstávají sice mokré, ale přesto na suchu.

Zato druhý večer jsme kulinářský dluh dohonili. Přestože se už svaly rozležely a nohy se začaly podlamovat (nejhorší to bylo kupodivu při pohybu směrem dolů), velitel směru se nenechal obloudit a v očekávání nějakých dobrot nás protáhl skoro všemi restauracemi, které přicházely v úvahu. Při této exkurzi jsme objevili i restaurace ještě neotevřené, neboť nedostavěné. Byli jsme dost v šoku, jak moc a jak velkoryse tady vyrůstají stále nové a nové ubytovací kapacity. Místa na pobřeží je málo, a tak se zalidňuje skála. Úplně nový a luxusní resort je i s bazénem zasazen vysoko nad pobřeží. Nebudou tu sice moci jezdit s dobytčákem, ale už jsou pro bohatce připraveny základy pro výtah! Ach, jo.

Ale ta restaurace. Když už jsme s Admirálem hlady skoro neviděli, na nohách se neudrželi, zavelel velitel směru stop! Přestože jsme se většinou drželi hesla: Admirálovi do papů nemá cenu kecat, tentokrát zabodoval Pepík. Velmi. Skončili jsme v oné muslimánské, která k nám byla předchozí večer tak nepřátelská. Dnes nám číšník nabízí, že si pivo můžeme přinést z vedlejšího obchodu, on rád dodá skleničky. U grilu jsou nejenom pěkné baby, které původně Pepíka zaujaly, ale také spousta dobrot. Špízy kuřecí, z mořských potvor, vegetariánské. Brambůrky, kukuřice, saláty. Neodoláme, objednáme. Bylo to výtečné, i když malinko unáhlené. Jaké speciality nosili do zcela zaplněné restaurace, to se nedá popsat. Jedli jsme si vždy super, ale tentokrát to bylo výjimečné. Svou roli hrálo bezesporu i velmi příjemné, kultivované a čisté prostředí a rychlá nevtíravá obsluha. Doporučujeme. Restaurace na pláži Ao Nang. Poznáte ji snadno, je pořád plná. Ale pozor, zavírají už v deset hodin!

Poslední dopoledne si plánujeme strávit celičké v moři. Plán je plán, a tak plaveme, i když nám na hlavu padají provazce vody. Nepolevujeme. Na písek nemůžeme, slunit se také ne. Prší, prší. Liják se občas změní v deštík, ale voda padá pořád. Díky tomu se nám podaří rozloučit se s mořem po dvou hodinách bez pocitu lítosti, protože déle bychom takovéto koupání stejně nevydrželi.

Mixérem se na Krabi vezeme sami jako páni – on má vracečku, pochopil Pepík, a tak akceptuje námi navrženou cenu, na nikoho nečeká a je šťasten, že se nevrací prázdný. Pořád prší, ani nezávidíme, když nás opačným směrem míjejí mixéry narvané turisty. Už to máme za sebou.

V městečku Krabi načínáme odpoledne poslední kapitolu naší cesty. Zavazadla necháváme v úschově v jedné cestovce – je možné, že až se vrátíme, bude po starostech s jejich nošením. Opět po delší době na pevnině se oddáváme rozkoši koukat a zevlovat po exotických stáncích, krámech, bufetech. Jako první kupujeme náš oblíbený koňak – trošku léku, trošku chlastu. Pepík nás vede s utkvělou představou tržiště, kde se dobře najíme. Najedli se kluci, dlouho se pak museli „léčit“. Kůže z kuřete, tlustý bůček – ani potulný pes to nežral. Když jsem si já vybrala stánek s polévkou na ulici, nasazovali na mne, že v takové stoce ještě nejedli. A tak se léčilo znova…. Přežijeme?

Přežily bágly, přežili jsme i my. Taxíkem na autobusové nádraží a přesně dle plánu v 17.00 míříme na sever do hlavního města. Čeká nás celonoční cestování, ale Pepíkova pečlivost věnovaná výběru autobusu se vyplatila. Sedíme na luxusních, pohodlných a různě sklápěcích sedadlech, kde si můžeme nastavit i masírování zad. V autobusu Super VIP je pouze 24 míst, o pohodlí se stará palubní stevardka – ta naše tedy byla dost nepříjemná, zato ale ošklivá. V ceně, kterou dotuje vláda, bylo i nealkoholické pití, občerstvení a večeře. Pravda, večeře nic moc a navíc nás hnali jak nadmuté kozy. Ani jsme neposeděli a než jsme se nadáli, už se jelo dál. Jedinou nepříjemností byla televize. Nepříjemností hroznou. Určená k rozptýlení, nás málem utrápila. I když jsme nerozuměli ani slovo, pochopili jsme bleskově, že pouštěná estráda je hrůza. Hrůza a navíc nesmírně hlučná. Naštěstí stevardka asi po třech hodinách zavelela ke spánku a TV vypnula. Jeli s námi jako kdyby nás ukradli, my však spali díky prášečkům jak mimina.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 0)

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Bangkok
Poslal Pepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:03:38 CEST (1851 čtenářů)

Jaké bylo naše překvapení, když ve tři ráno baba rozsvítila a začala podávat horkou kávu. Představte si, byli jsme na místě, za okny spící Bangkok. Bylo to dost nemilé překvapení, neboť příjezd do Bangkoku byl dle jízdního řádu v 7.00 hodin. My se domnívali, že noc prospíme v autobuse a jeden nocleh vtipně ušetříme. No, ušetřit můžeme, navrhoval operativně velitel směru. Půjdeme na šipky a zbytek noci uteče raz dva. Razantně jsem odmítla – jít na šipky totiž u Pepíka znamená jít na vyhlášený Patpong, kde dívky šipky házejí celou noc trošku jinak, než je v našich krajích zvykem. Co zbývá ve tři ráno na bangkokském autobusovém nádraží? Rychle taxíkem do hotelu a noc dospat. Z minulé cesty do Thajska jeden známe, a tak je volba snadná.

Hotel Station naproti hlavnímu nádraží Huala Pong. Pokoj s aircon za 400 bathů, jenom s fénem za 200 bathů. Obojí s příslušenstvím. Umístění hotelu je strategické. Pokud cestujete na sever Thajska, vedou odtud všechny spoje. Noční vlaky jsou pohodlné, bezpečné a čisté. Navíc je možno se v hale hotelu poměrně dobře a ve slušném prostředí levně najíst. A do třetice: na letiště se také dá jet vlakem a poslední chvilky v Thajsku si tak pěkně sentimentálně užít. Když se to vše sečte, již od minula jsme nádraží říkali naše Rodná máma, a tak mu to teda zůstalo.

Vypisovat, co vše v Bangkoku lze vidět, slyšet a zažít, nemá cenu. Existuje všude hodně informací, průvodců i zasvěcených turistů. My všichni tři už hlavní město Thajska známe z minula, a tak potlačíme veškeré turistické pamětihodnosti, jako jsou waty, nejrůznější velikosti budhů, královský palác apod. Na turistickou práci vám zde dva dny postačí. My si chceme tentokrát město prožít pouze pocitově, vydáváme se po stopách toho, co je nám na tomto městě nejsympatičtější. Určitě Čínská čtvrť. Se svými obchůdky, uličkami, krásně do hněda upečenými kachýnkami, mořskými potvorami, kořením, zlatem, mačkanicí na chodníku, kde se prodává všechno možné i nemožné. Od našeho hotelu je to kousek pěšky, tak se brouzdáme, lelkujeme a nasáváme spoustu vůní a smradů. I jeden kuriózní zážitek máme. Málem jsme v Čínské čtvrti v poledne umřeli hladem! Všichni tu totiž jedí na ulici, v děsném humáči a binci. Pěkné a dražší hospůdky se na chodníku rozprostřou až večer. My však tvrdohlavě hledali nějakou kamennou restauraci, kde bychom mohli ukojit blbý zvyk obědvat. Jednu jsme našli, ale ceny na jídeláku dávaly tušit, že pro našince nebude. A tak hledáme dál. Sláva, našli jsme druhou. Stoupáme do patra, vypadá opuštěně. Ba ne, jsou zde nějací lidé. Uf. Radost však byla předčasná. Je to povalující se personál. Když se nás, jediných hostů, ani po deseti minutách nikdo nevšímal, začali jsme být nervózní. A když si jedna servírka přinesla z ulice v pytlíku jídlo, prchali jsme jak malé děti. Alespoň jsme se tam napili. Hlad však kluky svírá dál. Není příjemné to prozradit, ale v takovém kulinářském ráji jako je Čínská čtvrť v Bangkoku jsme zapadli do sterilního prostředí nově otevřené drahé kavárny. Nacpali jsme se chlebíčky s kuřecím masem a ananasem a ještě jsme si libovali.

Během našeho toulání po velkoměstě jsme si vytkli jeden cíl: nebrat tuk tuky. Jsou sice velmi levné, ale k trase každé cesty přidají vždy ještě alespoň jeden „stop.“ Pokud jste v tomto báječném městě poprvé, zkusit je musíte, patří k místnímu koloritu. Stopy v podání šoférů tuk tuků jsou nejrůznější obchody se šperky a zlatem, s oděvy, suvenýry a s hotovou či zakázkovou konfekcí. Vy tam vejdete - musíte zůstat alespoň 10 minut - a šofér dostane bonus. Napoprvé je to docela zábavné, pokud si nic nekoupíte, protože zboží je tam dost drahé. Podruhé se usmějete, po třetí vás už mrzí ztracený čas, po čtvrté zuříte a po páté přísaháte, že nachytat už se nedáte. Mám doma krásného malého budhu jako suvenýr. Byli jsme tam dvakrát. Ovšem na naši obhajobu: naháněči trochu pozměnili taktiku. Bloumáme Čínskou čtvrtí a je vidět, že bychom rádi něco koupili. Seriozní starší pán, který má evidentně radost, že se může pocvičit v angličtině, a proto vlastně s námi začne komunikovat, nám poradí, že zde kupovat ne. Číňani jsou drazí, každý Thajec nakupuje pouze v Thai centru. Tam je zboží pro domácí, nikoli pro turisty. Ale pospěšte, za chvíli zavírají. No, tamhle zrovna jede jeden tuk tuk……

Po městě se pohybujeme taxíky, ale pouze s těmi, kteří zapínají taxametry. A to nejsou zdaleka všichni. Problém jsme měli na známé ulici, nebo spíše třídě Khao San Road. Tady uvidíte úplně jiný Bangkok než u hotelu Station, než u královského paláce i jiný, než je Čínská čtvrť. Ulice vybavená krámky, restauracemi a cestovkami je připravená na turisty. V jejím okolí také najdete nejlepší a nejlevnější ubytování naší střední kategorie. Pohybuje se zde neustále velké množství mladých, kteří jen tak vegetí, hrají kulečník, pijí pivo, diskutují…. Vypadá to, že tu tráví většinu svého času. A na ně líčí taxikáři, kterým se nechce zapínat taxametr. No, na Pepíka si ovšem žádný z nich nepřišel. Po cestě jsme zpozorovali velké množství žlutotričkářů. Poctivý taxíkář s taxametrem, který nás nakonec ulovil, však neuměl anglicky, a tak nám ani nemohl vysvětlit, že zrovna v den našeho pobytu v Bangkoku padl světový rekord v počtu cvičících aerobik. Bylo jich opravdu nepočítaně.

No a co ještě zbývá? Mám s sebou Pepíka a Vaška, nemůžeme tedy onen Patpong vynechat. Jednak odpoledne, kdy je zde skoro liduprázdno a kdy teprve začínají obchodníci otevírat své noční stánky, tady kupujeme dárky. A potom samozřejmě večer: holky. Musíme zkontrolovat, jestli se od loňska naučily nějakým jiným kouskům. Nenaučily, je to pořád stejné a trochu smutné. Byť vám k tomu „uměleckému“ představení dají v ceně vstupného pivo, a přestože se holky na podiu pořád znuděně chichotají. Ale máme to za sebou.

Poslední den je celý sladkobolný. Hned ráno balíme bágly a dáváme je na nádraží do úschovny, protože naše letadlo letí až večer. Úplně náhodou potkáváme naše mladé z Railae, takže ještě fotka na rozloučenou. Jdeme k řece a na Khao San Road. Moc se těším, v plánu máme ještě návštěvu květinového trhu. Z minula vím, že se zde prodávají v krabicích orchideje, které pak lze vzít s sebou do letadla. Ale provází nás jako skoro každý den náš nejvěrnější přítel, déšť. Jakmile dorazíme na trh, leje jako z konve. Nevzdáváme se, pod stříškami a igelity skáčeme po chodnících, abychom nějaké květy zahlédli. Nejde to. Schováváme se tedy dovnitř a ještě hlouběji dovnitř, až jsme v jakési obrovité hale, tvořené děravými střechami a různým, původně asi provizorním zastřešením. V hale jsou lidé, děti, psi, kočky. Všichni zde žijí v jakési zvláštní komunitě. Jsou tu prodejničky jídla, pití, jsou tu postele, samozřejmě domečky pro duchy, televize. Hliněné ulice plné bláta, pod proudy vody se přistavují sudy, kbelíky, nastavují se igelity. Courají se zde kočky, psi, válejí děti. Ale všude se tak nějak mimochodem pracuje. Jezdí tu pánové s vozejky a kárami, jsou tu sklady zeleniny, kterou ženy upravují, připravují, čistí. Pokud bych to měla shrnout, je to jakési takové veliké živoucí Makro, jakýsi velkoobchod se zeleninou. Neskutečné a trochu filmové atmosféře (napadá mě Angelika, která se jeden čas schovávala v podobné komunitě) propadáme všichni. Kluci si kupují sekáčky na maso, já kytičku orchidejí. Že bych našla nějaké krabice, to už jsem dávno vzdala. A jedna kytička, z které jsem pak doma udělala dvě, přišla na 5 bathů. Doteď ji mám, její pronikavá vůně mi pomáhá vybavit si všechny tyto zážitky.

Posledního Changa (naše místní oblíbené pivo) si vychutnáváme v bistru, kde majitelka neumí ani slovo anglicky. Ale jsou na nás tak hodní…. Na nádraží se nám ulevilo, bágly na nás čekaly. U Rodné mámy se za poslední peníz najíme a za 10 bathů vysprchujeme – další výhoda nádraží. Vlak na letiště za směšných 5 bathů vyráží přesně a jede asi 45 minut, čímž se agónie loučení ještě sladce prodlužuje.

Na letišti propadáme panice, důsledně vybalujeme všechny věci. Co kdyby si nás někdo vyhlídl a v úschovně nám něco podstrčil? Nepodstrčil. Tak alespoň schováváme trička s krátkým rukávem a kraťasy, nasoukáme se do džín, zkontrolujeme doklady a konec. Ale ještě na nás čeká u odbavovací přepážky poslední překvapení. Sice má letadlo zpoždění, ale nějakou záhadou nám úřednice vyplnila kartičky do VIP salonku. Kupodivu, námořní šarže tam neberou. Každopádně je to bída, ananas tam podávaný je po našich zkušenostech zcela nejedlý. A tak se stejně řadíme mezi obyčejný lid cestovatelský.

Přesedáme v Amsterodamu. Letiště obrovské, luxusní, vánoční výzdoba nám nepříjemně připomíná evropskou realitu. A tak jediná příjemnost je přivítání v Ruzyni a Hančiny křupavé řízečky a výborný koláč. Už jsme opět tátové a máma, spousta pošty, vzkazů, složenek, zvonící mobil a zamračené nebe. Brrrrrrrr. Takže, kam příště, Pepíku?



(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.75)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy