Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Aljaška a západní Kanada - léto 2015

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Z Anchorage do Skagway
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:32:06 CET (325 čtenářů)

Přistáváme v Anchorage, klukovský sen se stává skutečností…. Jsme na Aljašce. První hodiny však o něčem tak neskutečném opravdu nesvědčí. Hotel objednaný z Prahy je zcela dle evropských standardů – proč taky ne, že? Jen jako americkou připomínku má kávovar, mikrovlnku a čajíček s kafíčkem. Spí se nám parádně.

Ranní prohlídka města už krapet aljašsky vypadá. Veliké a prostorné ulice (místa je všude na Aljašce dost a dost), které jsou jednoduše a přehledně značené (vodorovně písmeny, vertikálně číslicemi), takže není problém najít půjčovnu aut – nachází se na rohu 6H. Před tím ale ještě nakupujeme zálesácké potřeby, jejichž přítomnost nám dodává té pravé aljašské důležitosti. Vařič, plynová bombička a hlavně sprej na medvědy. „Budeme ho vůbec potřebovat?“ ptá se nad 35 dolary na cenovce nedůvěřivě Pepík. „Já sám bych do přírody bez něj nešel,“ zní odpověď milého prodavače, jenž asi půl hodiny zápasil s naší angličtinou, snahou koupit potřebné a vrozenou šetřivostí.

Půjčení auta byla hračka. Máš kartu, máš peníze? Tak tady máš auto a jeď! Pravda, trochu se Pepík podivoval nad více než je běžné ojetými pneumatikami, ale zaměstnanec s šedivými vlasy do půl pasu ho uklidnil, navíc nám auto dodatečně ještě umyl, tak co. Vzhůru do světa!

První hodina jízdy byla krapet nestandardní. V okolí Anchorage vládne čilý dopravní ruch, což jsme fakt nečekali. Jakmile se ale vzdálíme od aglomerace, nastává absolutní pohoda. Považte: sluníčko, prázdná silnice lemovaná horami a jako třešinky na dortu jsou na vrcholcích sněhové pláně. Vyrážíme směrem na Tok, takže máme možnost obdivovat ledovec Matanuska . Náš první aljašský ledovec se mi zapsal do srdce také tím, že u něj nezastavujeme. Bylo by to velké zdržení a my chvátáme do Skagway na objednaný trek.

Stejně jako Matanuska, tak se mi do srdce zapsalo i naše první přenocování. Je teplo, slunko, musíme zkusit přespat pod stanem, rozhodla jednomyslně posádka vozu. „Jo, ale zatím jedeme, co to dá,“ usnesli jsme se. „Dalo to“ po ujetí cca 280 km. Za sebou vyčerpávající ranní nákup, půjčení auta, zabalení se a první zkušenosti na silnici. To vše nás umordovalo, že asi tak v osm hodin jsme začali koukat po nějakém kempu. Koukáme deset minut, dvacet minut, po půl hodině stále nic. To už lehce znervózníme. Najednou značka, RV park. Árví, jak tady říkají obytným automobilům podle prvního výrobce této vymoženosti, mají svá vlastní a četná stanoviště. Upravená místečka se sloupky s vodou a elektřinou. Občas v RV parku jsou i toalety a sprcha. Míříme tam. Je to soukromý podnik, místa na rovině, kde fouká. Nikde žádný stan, RV pouze jedno, za sprchu chtějí peníze a toalety na noc zavírají. „Jedeme pryč,“ ani nemusel nikdo navrhovat. „Přece musíme narazit na nějaký kemp,“ doufáme společně. Pomalu se ručička šine přes devátou hodinu, jedeme, jedeme, nic, nic. Zatím nemáme zažité, že se ve zdejší krajině stmívá až kolem jedenácté, jsme více než nervózní. Asi v půl desáté konečně značka kempu. Pepík rychle točí volantem a uhýbá z hlavní silnice. Jedeme lesní cestou, ale nic, nic. Už už chceme otáčet, když zahlédnu první árvíčka. Nádherný kemp v lese na břehu říčky. Dědek v recepci už sice nepracuje, ale zželelo se mu našich vyděšených výrazů, vyžádal si 20 dolarů, vytasil se s plánkem kempu a určil místo pro náš stan. Skoro posvátně místo hledáme, těšíme se, kde se odbude naše stanová obnovená premiéra - předchozí derniéra proběhla před více než čtyřiceti lety. Ouha! Místo nádherné, ale všude samé kamínky! „Tak tady se nevyspím,“ úpím jako princezna na hrášku. „Jdeme hledat jiné místo,“ rozhodl Pepík. Všechna, ale úplně všechna stanová místa byla kamínková. Tak jsme provizorně na jednom placu kamínky trošinku odkopali, když už má dědek těch našich 20 dolarů a tma je opravdu na spadnutí. Nakonec zahlédneme travnaté hřiště a já jdu hrdinně do boje, abychom si stan mohli postavit tam.

Dědek na nás kouká vyjeveně, kamínky jako problém nevnímá, pouze chápe náš argument: „We are old people!!!“ Hřiště ovšem rezolutně zamítne, plácek nám ale shovívavě vymění. Slavnostně, i když s jistými obavami vztyčíme stan, otvíráme pivo a chceme si vychutnat nádhernou přírodu (kolem nás nikde nikdo, jen zurčící říčka), když si nás našli komáři. Sprejem zasmrdím celé okolí a trnu. Pepík ovšem zprovoznil vařič, stmívání je nádherné a díky kořalce strach ze zimy, komárů a kamínků zcela otupen. První a poslední můj kamínkový strach, i když jiných strachů pak bylo bezpočet. Spalo se nám báječně!! Před lety nebyly karimatky, nebyly úžasné spací pytle (komfort -15°C), nebyly lehounké a snadno postavitelné stany. Jo, to se to dnes kempuje! Vyspali jsme se parádně. Časem jsem se dědkovi ještě několikrát v duchu omluvila – kamínková místa jsou totiž všude a jak jsme se přesvědčili, jsou velmi praktická. Když prší (jako že tu prší často), pod stany není bláto.

Ráno v kempu Tolsona bylo nadmíru skvělé. Vařič funguje super, Pepík připravuje vajíčka se slaninou a nás čeká cca 500km. Balíme poměrně dlouho, ještě opravdu neumíme, brzo se ale stavění stanu a jeho balení stává krátkou a zábavnou rutinou. Zvlášť to stavění nás nepřestává ani po třech týdnech příjemně překvapovat - technika vztyčení stanu je tak vymazlená a jednoduchá! Pár pohybů a máme přístřeší.

Přejíždíme hranice USA-Kanada a zaskočeni odpovídáme na celníkovu zvědavou otázku: „Ne, alkohol nevezeme,“ vědomi si dvou krabic piva v kufru. Abyste rozuměli: čím větší balení, tím levnější pivo – a my se dostali až k plechovce za 1 dolar:)

Jedeme pořád po Alaska Hw 1, po největší a nejdůležitější aljašské silnici. Miluju ji. Jedeme třeba deset minut a nepotkáme auto. I když problémem tu je neustálé opravování a vylepšování vozovky. Každou chvíli se na vozovce roztahují silničáři a provoz je omezen. Zprvu mi to vadí, jezdí se po neskutečných výmolech, po hromadách suti, po vyfrézovaném povrchu, po čerstvě položeném asfaltu, ale pak si zvyknu. Beru volant a poddávám se kráse řízení ve snové krajině. Všude lesy, jezera, hory. Fakt, na mapě jsou sice značená pohoří, národní parky, ale mně připadá, že je to všude stejně krásné. Nejmagičtější byla ráno jezírka. Vodní pára se srážela nad hladinou, v pozadí se rýsovaly zasněžené hory a každý náš snímek lemují větve stromů či keřů. Jak jsme stáli na silnici, pořád fotím a fotím. A pak mažu a mažu:)

 Druhou noc spíme už na Yukonu v Kanadě v soukromém kempu. Je zlověstně zataženo, přesto stavíme stan (nabízeli nám chatku), my ovšem nadšení z minulé noci… Nadšení opadlo, když začalo pršet. Večeříme v autě, za deště dobíháme do recepce, kde honíme wifinu až do zavíračky. Ráno balit mokrý stan, to už taková paráda a romantika není. Navíc je děsná zima.

Přejíždíme opět hranice, pospícháme do Skagway. Projíždíme národní park Kluane , a přestože nás vábí svými panoramatickými horami, obrovským jezerem a modrou oblohou, stavíme jen na krátkou svačinu a usušení stanu. „Snad se pánbůh nebude zlobit, že jsme pohrdli jeho nabízenými dary,“ povzdechnu si. Nezlobil se, naopak nás odměnil trvajícím pěkným počasím na Chilkootu. Spíme ve Skagway v lodži za 95 dolarů.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Přechod přes Chilkoot
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:28:29 CET (325 čtenářů)

Chilkootský trek je nejkrásnější trek na Aljašce a jeden z nejkrásnějších treků na světě vůbec. Je zde nejen úžasná a neposkvrněná příroda, ale také tu na vás všude dýchá historie - v době zlaté horečky pochodovaly Chilkootem tisíce a tisíce chlapů, kteří toužili nalézt na Klondiku svou zlatou budoucnost. Všude se po cestě válí kupy zrezivělého železa – staré konzervy, lopaty, pánve, občas kamínka, zbytky obručí a podobně. To vše je ale přírodní muzeum, na nic z toho by se nemělo ani sáhnout…

Jak je ovšem tento trek krásný, tak je také náročný. Většinou se délka 55 km překonává za několik dní. S sebou si člověk musí nést kompletní vybavení na přenocování stejně jako jídlo, protože celou dobu není žádná možnost si cokoli koupit. Denně se na tuto cestu vydává maximálně 50 lidí, hikerů, každý z nich musí mít (a zaplatit) speciální povolení. Území je přísně střeženým národním parkem.

Chilkoot – Pepíkův sen a moje noční můra. Objednaný trek jsme měli již z Prahy, asi 3 měsíce předem. Pomyšlení, že ponesu na zádech spacák a věci osobní potřeby, nebudu se čtyři dny koupat a budu klopýtat po skalách, to opravdu nebyl můj šálek kávy. A Pepík? Ten se na cestu jen třásl, podívat se na Chilkoot byl jeho životní sen. Samozřejmě několikadenní treky se zátěží nepodnikáme každý den, a tak by bylo dobré předem natrénovat. Pepík pochod poctivě trénoval cestou do Demínky - jisté převýšení z Václaváku na Vinohrady opravdu je - a když si uvědomil, že má mít zátěž, občas vzal na ramena jedno z vnoučat. A já? Já netrénovala vůbec. Utěšovala jsem se, že ten jeho bláznivý sen se přece nemůže uskutečnit.

Nicméně stan i spacáky jsme si opatřili. Doma na zahradě zkusmo stan postavili, ovšem ve spacáku jsem na zahradě spát odmítla. Přece jen: třeba to nebude potřeba…..

Ovšem na Aljašce už bylo všechno jinak. Ve stanu a ve spacáku nám bylo první noc překvapivě dobře. Spacáky teplounké, stan prostorný a karimatky zajišťovaly pohodlí. Tak tedy fakt půjdeme???? Naděje mi ale svitla druhou noc. Lilo jako blázen, ve stanu těsno a zima. „Do deště nepůjdeme,“ nadchlo mě Pepíkovo vyjádření. Ale hned nazítří se vyčasilo a podle předpovědi mělo být hezky ještě tři dny. „Zkusíme tedy rezervaci předělat, abychom vyšli o den dřív a získali tak aspoň dva dny bez deště,“ padlo rozhodnutí asi 300km před Skageway, kde je kancelář pro přihlašování treku. Vzhledem k tomu, že přihlašovací office má otevřeno jen do 17 hodin a my se rozhodli v půl druhé, bylo to rozhodnutí zcela bláznivé. Ovšem Pepík vyrazil jak širón. Řídil co to dalo a přes zdržení na americké celnici jsme do kanceláře dorazili v 17.05. Zavřeno, odmítli se s námi bavit. „Přijďte zítra,“ zaznělo rezolutně.

Ubytujeme se kousek od kanceláře, předběžně předbalujeme věci do báglů a já celou noc honěna katastrofickými scénáři nespím. Ráno stepujeme před zavřenými dveřmi čtvrt hodiny předem. Ranger nám sice neotevřel dříve, ale přestože se prý rezervace nedají změnit, vyšel nám vstříc. A my v devět hodin poučeni co a jak (pozor na medvědy, potraviny pečlivě zavírat do předem určených schránek, nemazat se vonnými krémy, s sebou nezapomenout toaletní papír, všechny odpadky přinést zpátky, nic po cestě nesbírat, neplašit zvěř, netrhat kytky atd.atp.) v ruce povolení a vědomi si toho, že čas je naším nepřítelem, jsme začali jednat.

Bleskově dobalit a snažit se sehnat dopravu do Deay, vesnice vzdálené cca 12km, kde trek začíná. Po několikerých zmatcích necháváme auto u našeho penzionu a domácí nám objedná odvoz.

Ve 12.00 stojíme za začátku 55km putování, cesty, kterou máme zdolat za čtyři dny. Sluníčko svítí, pohoda. Ovšem jen do té doby, než si poprvé (!) nahodím batoh na záda. Fuj, představovala jsem si, že bude o dost lehčí. Za zády slyším Pepíkovo heknutí, asi i on byl váhou svého mučidla nepříjemně překvapen. Aby ne, vleče s sebou stan, obě karimatky, jídlo na čtyři dny i vodu na celý dnešní den. Jo a taky trošku kořalky))

První dva kilometry, to bylo hotové peklo. Místo aby nás nadnášelo vědomí premiérových kroků, byli jsme oba nesmírně zklamaní. Jednak měla být dnešní první část (18km) poměrně jednoduchá, víceméně po rovině. Rovina sice občas byla, ale začátek, to bylo strmé šplhání po kořenech a kamenech, vzápětí kolmé klesání. Vedro jako v Michli, záda pod těžkým batohem bleskově mokrá. Navíc Pepíka trápil batoh – fungl nový, ale šitý asi čínskýma ručičkama, sem tam se něco urvalo, popruhy padaly z ramen, celý byl nakřivo. Až časem se ho Pepík naučil zvládat a podřídil se jeho rozmarům. První hodiny ale spolu oba nekompromisně zápolili. Navíc mu na krku blimbala těžká příruční taška, ve které jak se na první zastávce ukázalo, vláčel pivo. Samosebou)) Ta prázdná plechovka nás pak doprovázela celé čtyři dny…

Jak se tak trmácíme a potácíme, zase další stoupání. A to už jsme na tom třetím kilometru byli dost na dně. „Pepíku, nevzdáme to?“ Jeho sveřepé NE uhasilo mé veškeré naděje. Tak tedy hlavu vzhůru a jde se!!!!

Nálada se nám zvedla, když jsme došli dvě dámy. Hurá, nejsme nejpomalejší. Ovšem naše nadšení bylo vniveč, když se ukázalo, že baby jdou jen poloviční trasu než my. Všichni šli poloviční trasu. Nikdo, koho jsme ten den potkali, nešel 18 km jako ti dva staří blázni. Samozřejmě, každý rozumně uvažující člověk jdoucí naši trasu vyrážel brzy ráno, nikoliv po obědě, jako někdo …

V polovině cesty, v Canyon campu , jsme narazili na dvě zdatné padesátnice. Jejich povytažené obočí, že se v 5 hodin vydáváme ještě na druhou část cesty, to bylo něco na mne. Pepík, ten s nima laškoval, svěřil se s útrapama s batohem a ony dvě „Alaska vimin“, jak si říkaly, mu začaly cloumat popruhy, utahovat smyčky a popouštět očka. „Tak, teď jsi teprve správný hajker,“ spokojeně se usmívaly. Dostaly od mého muže čokoládu a s jejich vztyčenými palci v zádech jsme vyrazili.

„To mi to ty krávy pěkně rozjebaly,“vzdychl po pár metrech správný hajker , když mu batoh opět začal sjíždět ze zad. Navíc čas pokročil, les potemněl. I když se na Aljašce stmívá pozdě, se zapadajícím sluníčkem se stíny v lese stávaly stále hrozivější. Já, která se všeho bojím, jsem za každou kládou viděla medvěda. A tak lezu, z plných plic zpívám nebo řvu. Medvědi jsou prý plaší, a tak se má dělat hluk, aby se lekli, poučili nás ráno v kanceláři – nejzněleji mi vyšla hláska „r“. A tak u vědomí toho, že jsme široko daleko sami a i kdyby někdo, tak nerozumí česky, se zadní část těla rozléhala vůkol tak, že všichni medvědi utekli určitě až na Yukon. Všechno mě bolí, za zády sveřepě klopýtající Pepík a nikde nikdo. Tady musíme zahynout, jinak to není možné. Promočená záda, dvoutunový batoh, křeče v lýtkách, bolavé kyčle a nefungující kolena. A tak se ploužíme asi tři hodiny. „Uděláme přestávku?“ odpovědí mi bylo vždy jen bezmocné mávnutí rukou – jde se dál. Poté se přiznal, že kdyby se zastavil, už ho nikdo nerozpohybuje. Nejhůř bylo, když došla voda. Už už se nám zdálo, že musíme být v kempu, tak jsme ji tedy slavnostně dopili.

Ale samozřejmě, vše má svůj konec. Na 18. kilometru (značení není, to si tak jen člověk odhaduje a odhaduje se blbě, když cesta hodně a nepohodlně stoupá, kličkuje a zatáčí) konečně střecha. Hurá, náš Ship kemp . Motáme se kolem, až vyjde rozzářený mladík. „Hi boys, co hledáte? Kemp? Tak ten je asi tak 10 mil odtud,“ cení na nás svůj udržovaný chrup. Ani jsme neměli sílu oponovat, tak se svému vtipu zasmál sám a nás nasměroval asi prý 200 metrů a po americku nás poplácal. Nejdelších 200 metrů mého života. Uprostřed kempu (mezi stromy a blátivými cestičkami dřevěná plata, po straně schránky na potraviny proti medvědům a dvě boudy na vaření – vařič ovšem nutno mít svůj) stojíme jak troubové neschopni čehokoli. „Hi, tuhle je místo na stan a ještě vzadu asi dvě,“ ozve se za námi. „A kde je voda?“ bezmocně sípeme. A to i Pepík, považte, Pepík se shání po vodě „No voda přeci v řece. Máte pumpu?“ Samo sebou, pumpu, která z nepitné vody dělá pitnou, to nemáme. A pitná voda nikde na Chilkootu není. Počítali jsme, že budeme vodu převářet, ale v tomhle stavu v půl deváté večer? Náš Zachránce (říkáme mu tak pak po celou dobu treku) přinese pumpu a vodu nám přefiltruje. To už polomrtví stavíme stan (Pepík se pohybuje už jen po kolenou, nohy definitivně pro dnešek vypověděly službu) a chystáme se zalít čínskou nudlovku. „Neeee, tady se nevaří, musíte do boudy, jinak to ucítí medvědi. Vařit venku je zakázané,“ varuje nás. Tak do prázdné a temné boudy (všichni už spí), kousek sýru, kousek salámu a jde se do spacáku. Tam se musí člověk těšit, říká náš kamarád Jarda. A že my se teda těšili…... Ještě nás zdraví Zachráncův kamarád: „A jídlo s sebou máte?“ a to už jsme v onom tajemném společenství hajkerů definitivně za exoty.

Ráno už spořádaně vaříme v boudě. Vstáváme brzy, čeká nás nejtěžší úsek cesty – samotné zdolání Chilkootského průsmyku. Již v půl osmé máme sbalený stan, batohy na zádech a vyrážíme. Počasí nám přeje – sluníčko, jasno a my se vydáváme překrásnou krajinou. Včerejší den byl povětšinou lesem, nic moc jsme neviděli, dnes jsme zato odměněni. Stoupáme kaňony, stezka se vine po úbočích, překračujeme potůčky a říčky a všude kolem hory, ledovce, bezbřehá krása nás úplně svírá. Fotíme jak blázni, ani batohy už tolik netíží. A navíc zjišťujeme, že opravdu ač absolutně nejstarší, nejsme nejpomalejší. Necháváme pár skupinek za sebou – pravda, my jdeme, co to dá, a oni se více kochají, ale ve srovnání s bezútěšným včerejškem je to absolutní pohoda – máme čas.

Jo, to jsem si myslela. Najednou jsou tu tzv. Zlaté schody . Strmý, skoro pravoúhlý výstup dlouhý cca 2 km vedoucí až na kanadskou hranici. Sem museli kluci v dobách zlaté horečky dotáhnout svůj náklad potravin a potřebných věcí na rýžování, jinak je kanadští celníci nepustili dál. Zlatokopové museli jít většinou až 40x, než nashromáždili vše potřebné. My to šli jednou, po druhé už bych to nedala…. Nebylo to pouhé stoupání, na to už jsem zvyklá, ale toto bylo spíše kaskadérské přelézání obrovitých kamenů. Žádná stezka, jen červené praporky. A lez, jak umíš. „Většina turistů Zlaté schody zdolává po čtyřech,“ píšou v průvodci. Nevím, jak jsem lezla já, ale pohled na mne hezký určitě nebyl. Největší problém byl, že se musely na velkých balvanech dělat velké kroky, což mi moje staré klouby neumožňovaly. Ani moje vyzkoušená finta, rukama si dát nohu nahoru a pak se za ní vyhoupnout, nefungovala, protože s těžkým batohem jsem se za ní vyhoupnout nedokázala. A tak hledám, jak každý balvan obejít, hekám u toho jak Selešová na kurtu a v duchu strašně kleju. Každou chvíli mě převažuje batoh, hledám ztracenou rovnováhu, přede mnou hora balvanů, za mnou hora balvanů, nic než ty pitomý obrovský šutry….„Moja, vždyť ty lezeš blbě!“ křičí najednou Pepík. Fakt, jak se soustředím na každý krok, spletla jsem si cestu a již hodnou dobu stoupáme nějakým neoznačeným kaňonem. Musíme se vrátit!! Kdoví, jak to bude na vrcholu, jestli se dostaneme vůbec na druhou stranu. „Jak jsi chytrá, tak si blbá,“ zařval jako lev v kleci zoufale. Ale zachoval se hrdinně. „Stůj na místě, zjistím to.“ Sám zdolal stěnu kaňonu, aby se přesvědčil, že se na správnou cestu vrchem dostaneme. Tak jsme se drápali asi dvě hodiny. To by mělo být trestný, sem pouštět turisty, napadalo mě každou chvíli. Medvědy chrání, ale lidi ženou do takových pastí!!!!

Na vrcholu na kanadských hranic už jsem si ale vedla jinou …. Byli jsme hrdí, že jsme to dokázali a že jsme za sebou nechali další naše souputníky. V boudě jsme vybalili obligátní sýr a salám, zajedli už krapet olezlým chlebem, posílili se vodou od Zachránce a pomalu a poživačně klesali dolů. No, klesali. Ono to bylo vždy nahoru-dolů. Ale sluníčko, jasno, ledovce vůkol se na nás smály, jezírka zdobená koberci květin lákala k vyfocení, mraky dokreslovaly úžasnou scenérii. Batohy jsme už skoro necítili, Pepík žebradlo schoval a s mučidlem se skoro skamarádil. Překračujeme potůčky a říčky vytékající z ledovců, libujeme si, jaké výborné nepromokavé boty máme. Ovšem žádná bota vám nezaručí, že do ní nenateče voda seshora. Jo, zbuchla jsem do jedné ledoviny. A tak vyždímat ponožky a jde se dál.

Do Happy kempu dorážíme kolem čtvrté hodiny. Rozmazlení celým dnem už zkušeně vybíráme plato na spaní – aby na páníčky nefoukalo, připravíme si v boudě speciální americká sušená vajíčka se slaninou a obdivujeme mlaďocha, jenž s sebou vláčí hrnec, pokličku i vařečku, aby své milé cosi uvařil. Unaveni a šťastní uléháme, jak je na Chilkootu zvykem, kolem osmé hodiny.

Ráno je ale zase všechno jinak. Prší, prší. Přesně podle předpovědi. V duchu děkuju nebesům, že Zlaté schody už mám za sebou bez deště. Povalujeme se ve spacáku, dnes nemáme dlouhou trasu. Navíc stále už jen klesáme, i když nikdy to není jen čisté klesání, cesta se po skalách neustále vine nahoru-dolů.

Snídáme už jak staří mazáci – v boudě si vyboxujeme místo a vaříme kávičku, dáváme oříšky, sýr a salám, energetickou tyčinku, jen ty doporučené vločky se nám pořád nechce otevřít…. Najednou pozdvižení. Krásné mladé holce začala hořet bomba s plynem. „Co mám dělat, co mám dělat?“ ječí. Každý (včetně mne) zděšeně čumí, jedná jen Pepík. Hrdinně bombu vezme a vyhodí ze dveří ven. Brrrrr, to byla blbá chvilka. Jestlipak si ale náš hrdina uvědomil, že mu bomba mohla vybouchnout v ruce? Nevadí, hlavně že pomohl krásné mladé holce a ta ho pak další dva dny zářivě zdraví….

Stan balíme za deště a v dešti se vydáváme na cestu. Ale máme zase kliku. Déšť se mění v mrholení a můžeme pozorovat nádherné aljašské duhy – veliké, široké a sytě barevné. Kolem poledního přestává pršet a nálada stoupá. Po cestě obrovské množství borůvek, jichž si vyjma dvou Pražáků nikdo nevšímá. Dnešní cíl je u Lindemanova jezera . Nádherný prostorný kemp na břehu jezera, kde kdysi bylo zlatokopecké městečko. Připomíná ho pěkná expozice a další hromady železa. Litujeme, že nemáme s sebou vajíčka a další potřebné přísady – nacházíme nádherné houby – obrovské hřiby, kozáky i křemeňáky. Večer Pepík zatopí ve srubu a máme pocit, že jsme se ocitli v dobách Jacka Londona. Ani spát se nám nechce, i když všudypřítomná únava začíná důrazně dorážet.

Poslední den je už jen brnkačka. Asi 13 km s kamarády batohy, jež jsou o poznání lehčí – zmizely všechny potraviny, kořalka, hroznový cukr, část plynu z vařiče i platíčko ibalginů a stillnoxů:)

V jednu hodinu dorážíme k jezeru Bennett, kde naše pouť končí. Historickým vlakem přejedeme White Passem až na začátek naší cesty, do Skagway. Na nádraží se sejdou všichni, kteří se po čtyři dny (většina jich jde pět dní) po cestě míjeli. Srdečně se zdravíme, nádraží je obložené bágly a smradlavými jedinci s běloskvoucími zuby. Amíci se totiž vydrží pět dní nemýt, ale zuby si čistí po každém jídle, i když jsou to jen ty sušené vločky…..

Jako bonbonek si na nádraží kupujeme oběd přichystaný speciálně pro hikery. Jíme všichni ve velké jídelně, klábosí se, ukazují fotky, končí na krátko navázaná přátelství.

Stojíme u Bennettova jezera , smradlaví, unavení, ale šťastní. Skončila naše životní cesta, jedinečný a neopakovatelný zážitek. Byl to úžasné, putovat ve skoro nedotčené pohádkové přírodě, sáhnout si na dno psychických i fyzických sil a dokázat si, že to dokážeme. „Už nikdy nic tak bláznivého nepodnikneme,“ slibuje ještě na nádraží Pepík. Ale už asi nikdy nic tak krásného a silného nezažijeme, dodávám si pro sebe v duchu.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Skagway podruhé
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:18:49 CET (227 čtenářů)

Ještě plni euforie a slavnostní nálady po zdolání Chilkootu nasedáme do historického vláčku, abychom za 100 dolarů projeli White passem. Úzkokolejka byla vybudována v roce 1898 v době zlaté horečky na Klondiku, aby zlatokopové nemuseli překonávat ten drastický Chilkoot. Vlak nahradil i dříve zbudovanou lanovku, jež poskytovala pohodlí na Zlatých schodech. Lanovka nepřežila, úzkokolejka ano, i když dnes už vozí samozřejmě jen výletníky. Vláček šplhá ze Skagway do výšky 960 metrů k Bennettovu jezeru a je to turisty velmi vyhledávaná atrakce. My se svalili na dřevěná sedadla, opřeli hlavu o sklo a bylo nám zcela lhostejné, že venku je mlha (jako ostatně často) a že nemáme možnost pozorovat inzerované úchvatné scenérie. V hlavě jsme si pořád dokola přehrávali stejný film – hory, ledovce, zurčící říčky i smrtící balvany. A jako doprovodná hudba se nám v hlavě odvíjela neustále stejná smyčka: dokázali jsme to!!!

Ve Skagway hrdý pochod městečkem, ať každý čumí na špinavé navinulé hrdiny Ale aby toho vytahování už bylo dost, ihned následuje studená sprcha. V penzionu, kde máme zaparkované auto, nemají ani jednu volnou cimérku. Lifrují nás jinam, kde je šeredně draho, ostatně ani tam není volná postel. Nikde v celé Skagway není volný ani kavalec!!! Náš sen o sprše, vítězném šampáňu a teplé posteli se s pokračujícím večerem rozplývá. A tak nakoupit něco k jídlu a volíme zcela nehrdinný ústup. Úžasný průsmyk, který jsme profrčeli cestou tam (přece ještě pojedeme zpátky, tak ho uvidíme a vyfotíme), jsme zbaběle vystoupali v mlze s nadějí nějakého příhodného ubytování. Nakonec chytáme poslední místo ve státním kempu za městečkem Carcross – bez sprchy a se suchým záchodem…… vše zachraňuje pivo a kořalka, spí se nám super.

Pro naše eventuální následovníky: Chilkoot není tak strašný, jak popisuju – uvědomte si, že ho v našem podání zdolávaly ročníky z minulého století: 52 a 44. Ale nepodceňujte rezervaci ubytování po opětovném příchodu do Skagway. Je to malé městečko, možnosti jsou zde omezené. Jo a za nádražím je veliký kemp, který jsme neměli označený v průvodci a bohužel ho v pravou chvíli nenašli …

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Whiterhose a peřeje Pět prstů
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:17:00 CET (248 čtenářů)

Ve Whiterhose jsme se konečně dočkali! Celé dva dny nám sice prší, ale v motelu na Alaska Hw máme apartmán včetně prádelny a vybavené kuchyně, vše za 124 CD i s daní. Pepík báječně vaří, sprcha je horká, prádelna i sušička úžasná, vínečko prvotřídní – a tak mám možnost celé naše chilkootské dobrodružství sepsat. A že prší, to nám až tak nevadí.

Whiterhose není žádné výstavní město – pravoúhlé široké ulice, které v dešti vidíme rozmazaně, chodců minimum, uplakaná smutná nálada. Jako dvě jiskřičky v hromadě popela nám zasvítilo moderní informační centrum, kde se zadarmo stejně jako na celém Yukonu můžete připojit k wifi, i počítače tady nabízejí, a potom kolesový parník. Už dávno nekolesuje, umístěný na břehu řeky Yukon se pyšní čerstvě natřeným červeným hnacím kolem na zádi. Je to jedna z hlavních atrakcí města, domorodci z něj udělali muzeum. Ovšem když k němu dorazíme, je zavřeno.

A tak z celého města, kde je i pěkná procházka podle řeky, se nám nejvíce líbí jeho název, který lze přeložit jako Bílý kůň. Je pojmenované podle peřejí nad městem, jejichž pěna se prý podobala hřívě bílých koní. Podle jiné verze se zde utopil bílý kůň, podle další se měl utopit náčelník Bílý kůň. Jisté je jen jedno: peřeje nad městem už dnes nenajdete, pohltila je elektrárenská nádrž.

V době rozkvětu města se však v peřejích utopilo téměř 500 lidí a rozbilo 1500 lodí. Přes Whiterhose vedla po Yukonu říční cesta v dobách zlaté horečky: od Bennettova jezera až do Dawson City. Když zlatokopové překonali šílený Chilkootský průsmyk a dostali se k Bennettovu jezeru, začali stavět lodě. Popoháněni myšlenkou na zlato (zlatá horečka se anglicky nazývá gold rush, tedy zlatý spěch) začali kácet stromy, tesat prkna, montovat vory a lodě v takovém fofru, že pokáceli stromy na kilometry daleko od jezera – údajně se pro dřevo chodilo až 10 km!!! A to byl teprve začátek: na nezkušené holiče, bankovní úředníky, prodavače, účetní i různé soukromníky čekala cesta po vodě, která jim připravila nemalé nástrahy. A jednou z nich byly právě peřeje Whiterhose. Nicméně nechvalně proslulé místo dopomohlo vesnici s původně několika sty obyvatel vyrůst na aljašské poměry v poměrně velké město. V roce 1900 jsem poprvé přijel ze Skageway vlak, který tu končil, a dál se už do Dawson City jezdilo právě tím kolesovým parníkem a jeho druhy. Ale když už vše bylo takhle pohodlné, zlatá horečka pomalu končila.

Ale zůstaňme ještě chvíli v těch dobách, kdy se po Yukonu plavily více méně neumělá plavidla s posádkou toužící být co nejdříve u zlatonosných potoků. Další z pastí, kterou Yukon nachystal pro nezkušené lodníky, byly peřeje Pět prstů – Five Fingers . Dnes je toto místo výletním cílem pro davy turistů a překvapivě vypadá velmi neškodně. Tehdy však prý byla pod peřejemi natažená z jednoho břehu na druhý veliká síť, ve které se zachycovali utopenci. Policajti síť pravidelně kontrolovali a snažili se nešťastníky identifikovat. A když kolem zrovna proplouvali další dobrodruzi, měli za úkol utopence pochovat. Náležel jim za to plat 10 dolarů. Dnes je nad peřejemi postavena vyhlídková terasa a je možné sejít po dřevěných schodech níže k vodě. Vodní soutěska je upravená, části skály jsou odstraněné a jezdí zde novodobí vodáci. Přesto ale prý není dobré peřeje podceňovat: v tichých vírech uprostřed zdánlivě klidného proudu i v dnešní době občas někdo zahyne. Pořizujeme foto z mnoha stran, aby aspoň v albu vypadaly peřeje hrozivě. Moc se nám to ale nedaří. Tak se nasvačíme a zvědavě pozorujeme autobus, ze kterého se hrne dav důchodců. Na dřevěné terásce je energicky do houfu uspořádá malá hlučná průvodka, řidič si vyleze na střechu a panoramatické foto je na světě To by se tehdejší dobrodruhové, kteří zde často bojovali s proudem o život, asi divili………

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Dawson City
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:14:55 CET (257 čtenářů)

Na pátek 14. srpna 2015 asi Pepík nikdy nezapomene. Vjíždíme do Dawson City, hlavního města zlaté horečky. „Tady se musíme ubytovat, tohle město je třeba zažít, brouzdat se po ulicích, vzpomínat na všechny ty nenaplněné sny a zmařené naděje,“ povzdechl vždycky při pomyšlení na tuto osadu.

První zážitek byl neskutečný: starý svět si podal ruku se současnou civilizací. Naše manča, do které jsem naprogramovala ubytování, nás dovedla k hotelu Dora Dora: omšelá stavba jak z časů Jacka Londona, za jejímž zaprášeným oknem na nás kynula ruka sádrové prostitutky. „Tak to bude masakr,“ pomyslela jsem si v předtuše ubytovacího horroru. A předtucha tentokrát nezklamala. Městečko je podivuhodnou směsicí Disneylandu a profiturismu. Staré město se snaží vzbudit dojem skanzenu – většina ulic je prašná, lemují je dřevěné chodníky jak ve westernech. „Aby se chodci netopili v bahně, když prší nebo taje sníh,“ poučil mě Pepík. Do skanzenu zapadají i staré udržované domy, jež mají prkenná průčelí. Ve většině z nich jsou za oknem či výkladní skříní umístěny dobové fotografie s popisem, kdy zde kdo bydlel a co zde provozoval, často také, jak majitel skončil – většinou blbě:)

No a se skanzenem korespondují davy turistů. Foťáky, kamery, vysoké podpatky. První vyleštěná skanzenová ulice, druhá méně vyleštěná skanzenová ulice a pak už jen ubytovací ulice. Jeden hotel vedle druhého, skleněné výstavní recepce, vlajky, schůdky do lobby. A tady se pokoušíme ubytovat. Pokoušíme. Jedna noc v takovém pekle je skoro na doplňkovou půjčku, navíc vše obsazeno. Skupiny obsadí většinou celou kapacitu. Co teď?

Lítáme od čerta k ďáblu, až …. hotel Westminster . Slečna v lokálu nás sice potěší, že má volno, ale jedním dechem dodává, že to asi nebude ubytování pro nás. Když naléháme, neochotně nám jde ukázat špeluňku ve druhém patře. Po zdolání uzounkých schodů máme za „pouhých“ 100 dolarů na noc špinavou zanedbanou díru bez příslušenství. Místo madel u otlučeného prádelníku zplihle visí provázek, naštěstí jediná postel, která zabírá veškerý prostor, se tváří, jako že v ní budeme spát první. Pepík nadšený, výská si ještě víc, když objeví naše spoluhosty. Výčep v hotelu Westminster je místo, kde se scházejí místní obyvatelé. Podivní týpci, dredovaní kluci, ušpiněné flanelové košile, potetovaná neučesaná děvčata, dědci, jimž z koutku úst visí cigáro. A každý v ruce lahváče. Barový pult je přesně takový, jaký má Pepík nakoukaný z kovbojek. Prostě, paráda!! Zatnu zuby a potutelně se chechtám, když na nás slečna chce 100 dolarů zálohy, abychom pokoj nezničili. Pro jistotu parkujeme auto u jednoho z velkých hotelů, aby naši opilí týpci nebyli vystaveni nějakému pokušení. Stejně tak nějak divně na nás koukají, když do patra vlečeme kufry.

Ale co, postel máme, tak jdeme objevovat město. Ano, tahle díra bylo opravdu veliké město, v dobách své největší slávy zde žilo až 40 000 lidí. Hrnuli se sem lidé bažící po zbohatnutí, dobrodruhové, naivní poctivci i zločinecká pakáž a velkoměstská lůza všeho druhu: falešní hráči, prostitutky stejně jako zloději. Fungovalo zde třicet hospod a pět kostelů, pošta i telegraf. Vrcholem zlaté horečky bylo léto 1897. Za měsíc do města dorazilo třicet tisíc lidí. Rostly tu sruby, tančírny a nevěstince. Bohatí (většinou ti, kteří se na zlatokopech přiživovali) už měli v domě elektriku i tekoucí vodu. V červnu pracovaly banky, vycházely noviny, hrálo se divadlo. A pak naráz všechno skončilo. Největší zlatá pole byla skoupena, vyrýžována, překopána. Rozkřiklo se, že zlato je na severu v Nome a celý ten chtivý a poživačný cirkus se posunul severněji. Na podzim 1898 město opustilo dvacet tisíc dobrodruhů. Přesto nezaniklo, těžba zlata systematicky a pomalu pokračovala. Dnes je v okolí krajina zmrzačená, haldy hlušiny se střídají s moderními bagry a kombajny, chtivost lidí, či spíše korporací po žlutém kovu nevyhasla a asi nevyhasne nikdy.

Hlavní třídu Front na břehu Yukonu už máme zmáknutou, tak vzhůru na hřbitov. Ano, opravdu vzhůru. Místní hřbitov se nachází asi 1 km nad městem, dostanete se k němu po prudkém stoupání. A proč zrovna tam? Mezi jinými zde odpočívá také český dobrodruh Jan Welzl . Strýček Eskymák nebo také Arctic Bismarck, původně zámečník z moravského Zábřehu. V mládí objel svět, na Sibiři stavěl železnici. Jako dvacetiletý si obstaral vůz a koníka a tři roky sám putoval po Sibiři, až dojel ke břehům ledového oceánu. Tam vyměnil koně za sobí spřežení a putoval dále. Nakonec nastoupil na velrybářskou loď a nechal se vysadit na Novosibiřských ostrovech, kde žili jen Eskymáci. Dynamitem si vystřílel ve skále obydlí a strávil zde třicet zim. V létě jezdil po ostrovech s poštou, jindy podnikal lovecké výpravy na Aljašku. Zbohatl na obchodu s kožišinami, koupil plachetnici a stal se náčelníkem svých podivných přátel, bělochů i Eskymáků, kteří mu přezdívali Pojídač medvědů. Každý podzim se ale vracel do svého vystříleného obydlí. Když mu bylo šedesát, vypravil se s nákladem kožešin poprvé do civilizace. Jeho loď však ztroskotala u břehů Kalifornie. Neměl žádné dokumenty, samozřejmě - třicet let je nepotřeboval. Až v San Francisku mu řekli, že jeho Novosibiřské ostrovy jsou už nejmíň deset let součástí jakéhosi Sovětského svazu. O takovém státu ovšem neměl Jan Welzl ani tušení. Bytost bez dokladů pak poslali šupem zpátky domů, do jeho rodiště, Zábřehu na Moravě. Tam však jeho podivuhodnému vyprávění nikdo nevěřil a nejspíš by ve svém rodišti zemřel jako žebrák, kdyby se o něm nedoslechli brněnští novinář. Odvezli si Jana Welzla do Brna a pilně zapisovali jeho dobrodružství. Tak vznikly knížky přeložené později do mnoha jazyků, dokonce úryvek jedné jeho knížky byl zařazen do čítanek a každoročně jsem měla tu čest jeho dobrodružství s dětmi prožívat. Janu Welzlovi knihy přinesly aspoň tolik peněz, aby se pokusil o návrat na milovaný zlatý sever. Odplul do Kanady, ale na své ostrovy už se nikdy nedostal, strážci hranic ho nepustili dokonce ani na Aljašku. A doba se změnila: která americká či kanadská loď by se odvážila vyplout na sovětské území a vysadit tam Jana Welzla? Strýček Eskymák tedy zůstal v kanadském Dawsonu a živil se tam, jak se dalo. Podle regionálního tisku zemřel zábřežský Arctic Bismarc v Dawson City roku 1948 v požehnaném věku 80 let.

Ani dnes ovšem u nás není jeho jméno zapomenuto. Jako cestovatel, spisovatel, vypravěč, vynálezce, lovec a polárník má kapitán Jan Eskymo Welzl své nadšené obdivovatele, jež spravují a udržují jeho webové stránky www.eskymo-welzl.cz. Zde se o něm můžete dozvědět podstatně více. Pravděpodobně ti samí lidé pak udržují jeho hrob nad Dawsonem, který se stává takovým poutním místem všech našich krajanů. Na upraveném hrobě můžete vidět české vlaječky, toulavou botu, doutník, pivo nebo i české peníze. I my se byli poklonit dobrodruhovi, jemuž v rozletu, prožitém dobrodružství a neskutečné odvaze nesaháme ani po kotníky. Na zpáteční cestě do civilizace se zastavujeme na vyhlídce nad městem, odkud původní obyvatelé střežili svou osadu a kde máme možnost celé dnešní město přehlédnout. Sestupujeme po označené stezce dolů až ke srubu Jacka Londona. Spisovatel zde strávil sice jen pár měsíců, ale aljašské zážitky dokázal zužitkovat tak skvěle, že mu přinesly celosvětovou slávu. Vedle jeho domečku je muzeum nesoucí jeho jméno, nás však více upoutal srub samotný a k němu přiléhající „spižírna“. Na chůdách postavený malý domeček zabezpečený proti medvědům.

Večer bloumáme městem, původní plán zněl navštívit historickou tančírnu U Gertina Diamantového zubu . Jedná se o jedinou hazardní hernu v celé Kanadě, kde má být zachován duch zlaté horečky, slečny v historickém spodním prádle (na ty se těšil Pepík nejvíc), karty, ruleta, dobové piano. Odradil nás už ale jen vstup: u dveří zcela moderní vyhazovači, spousta turistů a tučné vlezné. A tak bloumáme městem dál, na zahrádce v řecké restauraci konzumujeme úžasnou večeři se starším kanadským párem a v jediném patinou starých časů poznamenaném výčepu (u nás v hotelu) si dáváme stejně jako ostatní hosté lahváče.

Druhý den ráno mi Pepík servíruje kávičku přímo do postele, snídáme na břehu Yukonu na hlavní třídě – Frontu. Vydáváme se po dalších stopách zlaté horečky: za městem navštívíme zlatá pole i Rabbits creak , potok, kde se dodnes těží zlato. Také se stavíme u obrovského rypadla, jež dosloužilo v 50. letech našeho století. Obrovitá příšera postupovala po dně potoků a říček 24 hodin denně. Za 2-3 dny se díky bagru vytěžilo až 23 kg zlata. Ale jak pak vydala zdevastovaná krajina! Dodnes je tu krajina tvrdě poznamenaná lidským neurvalým chováním. Pro turisty jsou tu všude popisky, jednotlivá stanoviště mi připadají jak zastavení na křížové cestě, a to přirovnání není od věci - utrpení přírody tady lze vnímat opravdu na každém kroku.

Dawson City opouštíme na přívozu, který slouží autům i chodcům zdarma. Za přívozem je připraven nádherný velký kemping. Vjíždíme do něj, obdivujeme příjemná kempovací místa hned na břehu Yukonu a bez problémů nacházíme asi po půl kilometru chůze po pláži tzv. pohřebiště lodí . Staré kolesové parníky, staré plachetnice tu leží vedle sebe i na sobě v neuspořádaném chaosu - prkna, trámy, stěžně, lanoví, kotvy i zrezivělé velké části. Jak je všechno pomíjivé …..

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Chicken
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:10:47 CET (220 čtenářů)

Ze smutku nás ale vytrhuje cesta, tedy pardon, dálnice Hwy Top of the World . Nezpevněná prašná cesta s úžasným názvem Vrcholek světa je údajně je na z nejkrásnějších silnic světa. Toto tvrzení mohu s klidným svědomím podepsat. Přes 100 km se cesta vina po vrcholcích hor, kroutí se přes hřebeny s ohromujícími výhledy. „To jsou ale panoramata,“ napadlo nás nesčetněkrát. Máme kliku: sluníčko a nádherná viditelnost, karta ve foťáku opět zaplácaná :)  Fotíme nekonečné hory lemující nezpevněnou cestu i ledovce v dáli, ozářené sluníčkem. Po cestě jsme viděli, jak se všude ještě těží zlato, jak obrovské bagry mrzačí krajinu kvůli zlatavým kousíčkům. A tam, kde bagry skončily, ještě pořád pokoušejí štěstí novodobí zlatokopové. S přívěsem, čtyřkolkou, bouchačkou za pasem a strašně, ale opravdu strašně špinavýma rukama. A jako výsměch všemu se u přívěsu a provizorního přístřešku tyčí mobilní WC. Tak i taková je Aljaška.

Potom nám ale obrazně řečeno sluníčko zapadlo. Píchli jsme. Sice naštěstí až v kempu v zoufalé pasti na turisty zvané Chicken, ale v horách není mobilní signál a šéfová kempu, stará koňská hlava, nám nechtěla pomoct – tedy zavolat satelitním telefonem asistenční službu půjčovny. Nakonec povolila a se skoro neskrývanou radostí nám sdělila, že jsme píchli na nezpevněné silnici. A tam dle smlouvy (jež jsme samozřejmě podepsali bez přečtení tří stránek maličkých anglických slovíček) nesmíme s autem z půjčovny jezdit. Přijedou, ale zaplatíme 1 400 dolarů, plus opravu. A tak se pokoušíme sehnat technika u benzínky. Ochotný mladík se marně pokouší kolo zalepit a po mnoha peripetiích dojedeme na karikatuře rezervy asi 200 km do servisu ve městečku Tok. Tam konstatují, že pneu je neopravitelná a musíme koupit novou.

Na Chicken, tu hroznou osadu tedy hned tak nezapomeneme. A to nejen proto, že jí vévodí obrovská nevskusná socha kuřete a že parodii na kuře tu naleznete na každém kroku. Podle legendy totiž chtěli místní svou osadu pojmenovat po speciálním druhu ptáka, jenž je podobný kuřeti a má tu domov: Ptarmigan - bělokur. Ale nikdo prý nevěděl, jak se jeho jméno píše, a tak osadě dali jméno Kuře. To napsat uměli:)

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Fairbanks
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:08:47 CET (258 čtenářů)

S novou pneumatikou, lehčí o 120 dolarů se nám cestuje podstatně lépe. Kempujeme u jezera Quartz asi 20 km za Delta Junction. Moc příjemný kemp, stranou od silnice, slouží především místním lidem k rekreaci. Procházíme se u jezera, diskutujeme s vdovcem, jenž si tu léčí smutek ze ztráty manželky.

Před Fairbanks máme „povinnou“ zastávku v městečku North Pole . I zde stejně jako v Chicken založili místní svoji proslulost na jméně svého bydliště. Pojmenovat městečko Severní pól, to už chce nějakou fantazii….. A navíc se obyvatelé celoročně zaměřili na Vánoce. Vánočně mají vyzdobené ulice, najdete tu spoustu krámků s vánočními předměty. Největší atrakcí je pošta, kam na adresu Santa Claus, North Pole, Aljaška, chodí každoročně statisíce dopisů z celého světa od všech, kteří prosí Ježíška o nějaký vysněný dárek. Zhmotnělou veleatrakcí je pak Santa Claus Haus. Hrůza, kde Pepík vydržel asi tak dvě minuty: obrovitá stavba plná vánočních ozdob, cingrlátek, vánočních bonbonů, zlatých řetězů, Santů v nejrůznějších velikostech i provedeních. A vše okořeněno vánočními melodiemi, světélky a prskavkami. Brrrrrr. Chtěla jsem něco koupit pro vnoučky, ale sotva se porozhlédnu, Pepík už za volantem startuje. Kdybyste se v těchto místech ocitli a měli o malinko více trpělivosti, můžete si užít Vánoce i v létě. Ježíškovský dům najdete snadno: vévodí mu příšerná sádrová socha Santa Clause ve větší než nadživotní velikosti přímo u hlavní silnice.

Ani nestačím litovat, že jsme odtud vypadli jak cukráři, a už jsme ve Fairbanks. A jako vždy, když se na této dovolené dostaneme do většího města, je zataženo a prší. Takže žádné velké prohlídky se nekonají, na muzeum není nálada. Pepík se co nejdříve chce zbavit staré píchlé pneumatiky, jež s sebou vláčíme na důkaz toho, že jsme museli koupit novou. V autopůjčovně na letišti sehráváme skoro profesionálně scénku.

Dějství první: „Jezdit na tak sjetých pneumatikách, to bychom v Evropě museli platit tučnou pokutu.“

Dějství druhé: „Neopravitelná pneumatika nám přivodila opravdu velké problémy.“

Dějství třetí: „Museli jsme koupit fungl novou, stálo nás to spoustu času a peněz.“

Na dějství čtvrté s názvem: „Proplatíte nám tu koupenou pneumatiku?“ už kupodivu nedošlo.

Naše amatérské herecké mistrovství podtržené neodolatelnou angličtinou přineslo okamžité výsledky: „Vyměníme vám auto, dostanete o třídu lepší.“

Ještě se zmůžeme na dotaz, jestli nebudeme připlácet, a po záporné odpovědi už nevěříme vlastním očím. Pro naše účely je k dispozici zcela nové SUV. Sice není „v plné palbě“ jako to, které nás čeká doma v garáži, přesto si libujeme a bleskově přebalujeme.

Již v novém frčíme do Chena Hot Springs , horkých lázeňských pramenů. Jedeme asi hodinu a půl severně od Fairbanks podle říčky Chena. Úzká silnice, kde nejde jet příliš rychle, ovšem vroubená lesy a horami - výletní místo s četnými parkovišti, občasnými kempy a upravenými treky. Na samotném místě je hodně drahé ubytování, naštěstí bereme jedno z posledních míst v kempu – zastrčené, o samotě - přímo u říčky. Bohužel si ho příliš neužijeme, prší tak intenzivně, že dokonce večeříme v autě.

V lázních je ale blaze – horká voda v plenéru – za 15 dolarů vydržíme pouhé dvě hodiny, pak už naše unavená srdíčka klepou jak ruce starého parkinsoňáka. Ovšem nenudíme se, přihlásili se k nám Jana a Miloš, mladí manželé, kteří žijí na Aljašce už několik let. Bylo úžasné si zase po dlouhé době pokecat česky, navíc získat informace o zdejším životě.

Nazítří ve Fairbanks dobře nakoupíme, spíme v motelu u letiště vedeném stařičkou dámou. Za devadesát dolarů se přenášíme do doby asi tak před padesáti lety. Madame si váží hostů, s každým pociťuje potřebu si popovídat, nabízí i snídani, což už dnes je v této cenové úrovni velmi neobvyklé. Je tu teplo, čisto, rychlý internet a horká sprcha. Venku déšť, déšť.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Národní park Denali
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:05:48 CET (308 čtenářů)

Ráno nakoupíme v úžasném supermarketu kousínek od našeho motelu a pokračujeme do NP Denali, jedné z nejkrásnějších rezervacích na Aljašce. Přestože se rozkládá na ploše 24 300 kilometru čtverečních, nesmí se sem autem. Parkem vede pouze jedna nezpevněná silnice, po které smějí jezdit jen auta rangerů, autobusy se zámožnějšími turisty a pro prostý lid jsou vyhrazeny tzv. shuttle busy - velké školní autobusy, které jezdí několik tras.

Celé dopoledne pospícháme, abychom stihli co nejdříve koupit lístky na shuttle bus, neboť prostého lidu je mezi turisty mnoho a omezená místa jsou vždy rychle vyprodaná. Stále prší, je zataženo, zima, ale naštěstí lístky na 7.15 hod. druhého dne máme. Co ale nemáme, to je ubytování. Okolo Denali se daří turistickému ruchu, zvláště žluťáků je tu hodně, obrovský kemp je zcela plný, tady si stan nepostavíme….. A kdybychom si na dvě plánované noci vzali v Denali hotel nebo chatičku, můžeme oželet týden u moře pro celou rodinu :) Tak co teď? Paní v infu nás posílá cca 15 km zpět od parku, tam prý nějaký kemp je. No co dělat? Fouká, zima, déšť sice na chvilinku ustal, ale je stále na spadnutí, tak tedy natankujeme a vydáme se zpět. Najednou za benzínkou zahlédnu tři miniaturní plácky, pravděpodobně na stany. Jednáme bleskově a po půlhodině stavíme stan a mneme si ruce, že jsme ubytovaní za 50 dolarů v parku pro obytná auta. Nutno dodat, že další dvě místa se plní okamžitě po nás. Štěstí. Němci, s kterými jsme se seznámili v parku, opravdu kempovali 20 km daleko.

To ale neznamená, že máme štěstí pořád….. Zima jako v Rusku mě přinutila vzít si na procházku parkem po vzoru žluťáků rukavice a čepici, přesto chladem podupáváme. V informačním centru je příjemné teplo, filmík o zrodu národního parku čítající 15 minut Pepík prospí třikrát, teprve čtvrté promítání je schopen vnímat. Já vám film mohu klidně převyprávět, možná i anglicky :) Večer se hřejeme v recepci velkého hotelu patřící lodní společnosti Princess, kde je lobby teplounké a tak veliké, že vás nemá nikdo šanci odhalit jako „černé pasažéry“. Jako zlatou tečku za dnešním dnem do sebe naliju pár doušků kořalky a chumlám se za benzínkou do spacáčku. Fakt mi v tom stanu bylo teplo, i když pocukrované vrcholky okolních hor nám ráno dosvědčily, že zima byla opravdu obrovská….

Ráno vstát co nejdříve, abychom stihli start v 7.15. Libujeme si, jak blízko od vstupu do parku spíme – necelé dva kilometry, a tak si spacáku užíváme do poslední vteřiny a vyrážíme jen s desetiminutovou rezervou. Po chvilince na silnici ovšem STOP. Silnice se opravuje, jako ostatně na Aljašce skoro všude –opravují, rozšiřují, budují nové. A místo objížďky fungují živé semafory, jak jim s Pepíkem říkáme. Kluci či holky s cedulí STOP nebo SLOW. Slow je sice pomalu, ale znamená aspoň nějaký pohyb. Na nás se to ráno šklebilo STOP. Pepík znervózněl po dvou minutách, já se orosila po pěti. Vidina promarněného dne a vyhozených 100 dolarů mě nahnalo vstříc STOP-panáčkovi. Ten mě ale nenechá ani promluvit, vycení svůj pečlivě udržovaný chrup a volá v ústrety: „Já vím, máte koupený lístek na sedmou, ale to víte, Aljaška. Musíme to tu opravit, nemohu vás pustit, bla bla bla. Kdykoli se nadechnu a chci buď nadávat nebo prosit, aby nás pustil, opět začne: „Já vím, máte koupené lístky….“ A když už tedy celá nešťastná rezignuju, chlácholivě dodá: „Řidiči busů v parku mají většinou pochopení….“

Nakonec dobíháme zcela vynervovaní a splavení tři minuty po termínu. Autobus ale bohudíky odjíždí s dvacetiminutovým zpožděním :)

 Jak jsem se těšila, tak jsem první kilometry málem ve smrti. V busu zima, okénka neustále zamlžená, šoférský dědek stále něco mele – jak se chovat při cestě, jaké jsou přestávky, připoutejte se, nouzové východy, rozloha parku, zvěř, atd atp. Pamatujeme si jen důležitou informaci: „Jakmile uvidíte nějaké zvíře, zvolejte STOP. Zastavíme, abychom viděli všichni!“ Když se ozvalo první STOP, byla jsem už opravdu blízko kolapsu: na obzoru pouhým okem neviditelné se pásly nějaké kozy, všichni u očí dalekohledy či foťáky a vypouštěli do zmrzlého vzduch své „Ou nou….vonderfůl!“ Jestli to tak bude pokračovat celý den, umřu, slibovala jsem si.

Od kremace mě zachránil po deseti minutách nádherný hrdý a statný vlk. Běžel přes silnici a poté chvilku podél busu. „Ounou“ ztichlo a ozýval se jen cvakot foťáků. No a pak už bylo všechno opravdu jen bjutifůl. Prašná cesta (147 km) vedla širokánským kaňonem až ke krásnému jezeru s magickým jménem Wonder Lake. Chvílemi stoupala po strmém úbočí, chvílemi vedla na dně obrovitého koryta. Od rána bylo sice zataženo, ale nepršelo a od „minuty vlka“ se začaly mraky pomalu trhat. „Co všechno chcete dneska vidět?“ ptal se nás šofér. „Medvědy, losy, jeleny a hlavně Mc Kinley,“ ozývalo se kolem nás. „Jo, zvěř, to vám něco můžu slíbit, ale šance vidět nejvyšší horu Severní Ameriky je dnes mizivá,“ zpražil jejich naděje hned zrána. Píšu jejich, protože my měli načteno, že tuto krásnou horu celou pokrytou ledovci lze spatřit cca dva z pěti dní. A my si své štěstí už vyčerpali tím, že neprší. Po cestě pozorujeme stáda jelenů karibu, v jejichž ohromném paroží by se schovala celá mateřská školka včetně učitelek, obří losy, jejichž lopatky by klidně mohly sloužit v zimě jako sněžné pluhy i losice, jichž jsem se upřímně lekla. Obrovská zvířata, skoro jako 100x zvětšený osel. V první chvíli jsem se domnívala, že jsou to nějaké zmutované šedé žirafy, jak se natahovaly po listech na stromech. A medvědi? Nádherná divoká zvířata, v Denali žije zvláště medvěd grizzly – obrovský, šedivý. Většinou se chlapíci pásli na borůvkách, jeden se šel k řece napít. Bylo jich podle mne nepočítaně, někdo v busu však prohlásil, že dvanáct. Ale i tak, uznejte!!!!

A když si tak lebedím na sedadle, které už je teplé, za oknem se blýská sluníčko, najednou naše obtloustlejší sousedka zapiští: „O maj got, ooo maj goooot,“ nadskakuje na sedačce neschopná jiného slova, snad si i krapet ucvrnkla. A když začnou svého boha vzývat i ostatní spolucestující, rozvážně se přidá i šofér. „Jo, děcka, dneska máte opravdu štěstí.“ Asi už tušíte - zjevila se nám Mc Kinley. Šofér staví, vysypeme se ven a všichni fotí jako blázni. To ještě nevíme, že si ta krásná holka s náma bude pohrávat skoro celé odpoledne. Nejprve se zjevila polozahalená běloučkými mráčky, pak se převlékla do něžné sukýnky, na chvilinku si dokonce sundala prádélko úplně, aby se zase pyšnila večerními šaty. Prostě nádhera - každou chvilku byl pohled na údajně nejmalebnější horu světa jiný. „Jo, dneska je opravdu výjimečný den, to jsem dlouho nezažil,“ potvrdil náš průvodce. A když jsme si v infu přečetli, že zítra je šance vidět Mc Kinley dvacetiprocentní, zpečetilo toto zjištění náš krásný zážitek. Hora je vysoká 6,4 km, její úpatí se nachází ve výšce 660 m, což znamená, že jsme měli možnost tajit dech nad šesti kilometry skal, sněhu a ledu. A navíc se ta koketa fakt předváděla jak parádivá šestnáctka.

Umíte si představit, jak máme zaplácané foťáky. Copak hora, ta je a bude krásná, ale tolik zvířat! Neodolali jsme a fotili při každém STOP, následujíce příkladu našich spolucestujících. Ti se ovšem oháněli různými přibližovacími děly a kanony, patřičně na safari vyladěnými. Strhla nás horečka a také fotíme vše, co se hýbá – ptáky, drobnou zvěř i ty krásné výstavní kusy. Obávám se ale, že z většiny krásných zvířat budou na našich displejích jen hnědé, občas rozmazané tečky. Ovšem dnešní den stál za těch pár zkažených záběrů, spaní v mrazu za benzínkou i za ty nervy se silničářem. Tak ještě jedna studená noc a prcháme na jih!

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Palmer, Wasila, Iditarod
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:02:08 CET (303 čtenářů)

Po zimě a nepohodlí v Denali si zasloužíme nějaké pěkné ubytování se sprchou a postelí, usnesla se posádka našeho vozu jednomyslně. Volba padla na maloměsto Palmer a byla to trefa do černého Ne, že by Palmer oplýval něčím zvláštním, ale pro nás bylo po turistickém šílenství v Denali balzámem na nervy výjimečné ticho a klid maloměsta, absolutní absence turistů, nízké ceny a minimální provoz. Levné a pohodlné ubytování u Číňana – za 92 dolarů dvě obrovské postele, stůl a židle (ty nejsou v motelech obvyklé), rychlá wifina, plně vybavená kuchyň a koupelna, to byly benefity navíc.

Líné a pomalé městečko je obklopené nádhernými horami. Má své specifické klima, ve zdejších krajinách se daří zelenině, kterou je Palmer proslulý. Místní si zakládají i na tom, že v centru je několik starobylých (rozuměj 19. století) budov, které si uchovávají svůj ráz. Jsou hrdí i na muzeum (bylo už zavřené) a víc nic. Přesto jsem zde byla jako v ráji: Pepík připravil karbanátky, počítač měl wifinu a stůl a já lahvinku dobrého Chardonay. Co víc si přát…….

Abych ale nezapomněla se s vámi podělit o „radost“ z nakupování alkoholu. Nejsme žádní alkáči, ale bez piva se cestovat nedá, to uzná každý Čech. Cizokrajné chutě a cizokrajná jídla nutno kompenzovat hořkou chutí, to dá rozum. Že se pivo kupuje ve speciálních „chlastacích“ krámcích, kde na vás koukají skoro svrchu a kde je většinou málo lidí (kupujou si chlast snad v noci, aby je nikdo neviděl?), to už jsme si zvykli. Ale že při každém nákupu chtějí ID (nějaký průkaz s fotkou), to nás překvapilo. Nejvíc nás zaskočila prodavačka, která tvrdila, že ID musím ukázat vedle kupujícího Pepíka i já. „Viděla jsem vás, patříte k sobě,“ tvrdila, a když jsem řekla, že odejdu z krámu, že pivo si kupuje jen můj partner, nepovolila. „Ne, teď mu ho už neprodám, když mi ID neukážete i vy,“ zarputile trvala na svém.

Jinak ale na Aljašce jsou všichni milí, ochotní, prodali by vám a ukázali všechno, co lze. „Tady máš, vezmi si, rychle zaplať a uvolni místo dalšímu, zima je dlouhá,“ to jsme z jejich ochoty a chování pokaždé vyčetli. No, není se co divit, když zima začíná často už v září. V Denali například každoročně zavírají už 23.9.

Nazítří vyrážíme do Wasily , města, kde byl zahájen první obnovený závod Iditarod, zimní závod psích spřežení napříč Aljaškou . Závod se konal a dodnes koná na počest několika desítek obětavých lidí a jejich psích smeček, kteří zachránili západní Aljašku. V lednu 1925 zde vypukla epidemie záškrtu. Lidé neměli žádné prostředky, jak se před nákazou chránit, a Indiáni i Eskymáci začali po desítkách umírat, epidemie se šířila rychlostí blesku. Město Nome vyslalo zoufalý signál, že nutně potřebují sérum. Okamžitě bylo připravené a stejně tak i letadla, jež byla přistavena jak v americkém Seattlu, tak v aljašském Fairbanks. Ovšem těžký padající sníh a teploty pod -20°C byly nad možnosti tehdejších strojů s otevřeným kokpitem. V brutálních podmínkách aljašské zimy v tu dobu neexistoval způsob, jak sérum do Nome dopravit. Město bylo sevřené ledem sedm měsíců, žádná loď tam nemohla a nejbližší železnice byla vzdálená téměř 700 mil. A tak jediný způsob, jak ve 20. století dopravit k nemocným potřebnou pomoc, byli tažní psi. Dvacet dobrovolných zdatných a odolných musherů (muži řídící psí spřežení) bylo bleskově zorganizováno, aby si s pomocí psích spřežení štafetově předávali sérum a neztrácel se tak čas potřebný pro odpočinek psů. Během trasy, kterou sérum zdolalo, museli lidé i psi čelit velmi krutým podmínkám – teplota klesala až pod – 60°C, potýkali se s vánicemi, vyčerpáním, hlubokým sněhem i sněžnými bouřemi. Celou trasu, 674 mil, tehdy jezdci překonali na saních za pouhých pět dní a Nome a jeho okolí bylo zachráněno.

Všichni byli prohlášeni za hrdiny a oslavovala je celá Amerika. Na jejich počest byl v roce 1973 uspořádán první závod psích spřežení napříč Aljaškou, který se nyní jezdí každoročně. Každý vítěz je i nyní oslavován jako hrdina, chov a využití tažných psů má na Aljašce velikou tradici.

V roce 1983 se na start závodu postavili i lyžaři, následující rok chodci a o pár let později i cyklisté. Nyní se závod chodců, lyžařů i cyklistů přejmenoval na Idarod Trail Invitational a jezdí se souběžně se závodem tažných psů. Jeden malinký rozdílek tu ale je: zatímco musheři jezdí od jedné stanice ke druhé, kde na ně čekají s teplým jídlem, pitím i postelemi a kde si mohou závodníci i psi odpočinout, závod cyklistů, lyžařů i chodců se koná zcela bez jakékoli podpory. V roce 2007 cyklistický závod napříč Aljaškou vyhrál český ultramaratonec, účastník všech světových extrémních bikových ultramaratonů transkontinen-tálního charakteru, Jan Kopka. Jeho knížka Napříč Aljaškou o tomto jedinečném a nesmírně náročném závodě vypráví. Jede se vždy na hranicích možného, často účastníci riskují i život – aby ne: jeďte na kole sněhovým královstvím při teplotě až -60°C, zcela sami, bez jakékoliv podpory, jen s jídlem a pitím, které vezete s sebou. Spěte ve sněhu, bojujte s vánicemi, mrazem a s ukrutně ledovou vodou, do které když spadnete, okamžitě vám promočená bota zmrzne až na kost (tu vaši). Myslím, že tito závodníci jsou spíše šílenci. I o tom kniha, kterou vřele doporučuji, pojednává.

Tak jsme tedy navštívili místo za městem Wasila, kde žil zakladatel obnoveného Iditarodu a kde je nyní muzeum závodu. Bohužel jen „pravého“ Iditarodu, tedy závodu tažných psů. Ale stejně, je to obrovský zážitek podívat se, jak lidé spolu se psy překonávají nástrahy nevypočitatelné zimní Aljašky.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Seward
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 09:58:47 CET (222 čtenářů)

Z Palmeru míříme dále na jih, máme pár dnů v zásobě, a tak se rozhodujeme pro Seward, město ležící na břehu moře, které je ze tří stran obklopeno horami. Modř vody, zeleň strání a svítivá běloba ledovců na vrcholcích hor. Ano, byla to dobrá volba, říkáme si na hřejivém sluníčku při příjezdu do tohoto místa. Ovšem jen do té doby, než začínáme shánět ubytování. Seward jako dobrou volbu vnímá hodně turistů, ale koncem srpna, kdy táhnou lososi, se do města sjíždí i hodně místních rybářů.

A na ty nebohé ryby se zde pořádá obrovský hon. Podél moře je několik kempů, všechny přecpané do posledního místečka. Stany, árvíčka, přívěsy. Všude samí rybáři bažící po nevšedních úlovcích. U každého auta lednice a gril čekající na čerstvé ryby, láhve vína či piva, množství prutů a většinou i řvoucí děti. To aby se ti nebozí lososi rovnou vzdali. Ale oni ne. Rvou se proti proudu zdejšího potoka, skáčou, odírají si boky o kameny, zápasí mezi sebou, mnozí hynou, ti šťastnější se předhánějí, kdo se dříve dostane až tam, kde má možnost se vytřít.

Neskutečné divadlo, které nám Seward přichystal. Nad potokem, kde se každoročně pořádají lososí nájezdy, je vybudováno několik lávek, čumily neustále v obložení. Já se moc dlouho koukat nevydržela: úplně prachobyčejně mi těch nebohých ryb bylo líto. Vím, je to příroda, je to tak po stovky let, ale ….. Nakonec ti, které rybáři chytili ještě před hrdlem potoka, ti byli šťastnější: jejich trápení skončilo rychle, i když svoji biologickou úlohu v koloběhu života nesplnili.

A tak koukáme na rybáře a závidíme jim jejich včasnou rezervaci místa v kempu. Několik zdejších motelů a penzionů je také beznadějně vyprodaných – strefujeme se totiž jako už několikrát do prodlouženého víkendu, kdy každý majitel rybářského prutu spěchá kam jinam než do Sewardu. Naděje nám svitla v jedné lodgi: „Máte štěstí, máme poslední volný apartmán,“ mile se na nás usměje recepční. Povytáhne obočí (ach, jak to gesto důvěrně známe), když neakceptujeme 420 dolarů za jednu noc a chvatně se loučíme.

Máváme městečku zachvácenému rybářským amokem, když tu na výjezdu z města Pepík na poslední chvíli zahlédne ceduli kemp. Jako již několikrát: čeká na nás poslední místo za 10 dolarů na noc. Sice fouká studený vítr, ale zase máme výhled na ledovec a můžeme si udělat ohníček.

Nazítří vyrážíme na túru na ledovec Glacier Exit. Podle získaných informací je tato túra placená. A tak dojedeme do výchozího bodu autem, prohlédneme infocentrum a rozhodneme se pro procházku na úpatí ledovce. Na údajně placenou osmikilometrovou túru Harding Ice Field Trail nás ovšem nalákala dvojice mladých, kteří se do ní vnořili – a kasa k zaplacení nikde. „Jdeme taky,“ rozhodl Pepík. A už šplháme do kopce. Nádherné počasí – sluníčko pálí, barvy skoro kýčovité. Ledovec si s námi hraje na schovávanou, stoupáme lesem, později klečí po uzounké stezičce. Po asi třech hodinách se dostáváme k nádherné vyhlídce, kde hodláme pouť ukončit. Sluníme se, fotíme a když přijdou dvě německy mluvící dámy, je nám jasno: platí se pouze procházka po ledovci, túra k ledovci je zadarmo. „Pojďte nahoru, neváhejte, dnes je úžasné počasí, vyplatí se to,“ lákají nás. My ale máme dost. S sebou ani kapku vody, k jídlu pouze jednu zapomenutou tyčinku z minulého výletu.

„Copak jídlo,“ rozumují turistky, a nabízejí nějaké sušenky, „ale voda, to by mohl být velký problém,“ uzavírají své přemlouvání. My se potutelně usmíváme. Vodu, tu by Pepík oželel, jen kdyby bylo pivíčko…. Je nám to líto, ale bez tekutiny se v poledne při strmém stoupání a připalujícím slunku nemůžeme fakt pustit dál. I tak ale výlet stál za to. Při sestupu ještě narazíme na účastníky zájezdu Livingstone (Aljaška + Havaj) a litujeme je, že na místě jich většina musí setrvat až do 21 hodin, než se jejich několik členů vrátí z ledovce. Ostatní jdou také jen na naši vyhlídku.

Večer ještě do přístavu opět na lososí divadlo. Na molu zastihneme profesionální i amatérské rybáře, jak čistí a porcují své úlovky. Hrůza, i Pepíkovi vstávají vlasy na hlavě. Z těch nádherných velikých lososů odřízne (ten profík, amatér ne) pouze dva filety, vše ostatní opovržlivě hodí zpět do moře. Nevadí to pouze mořským vydrám, které tu číhají a na zbytcích ryb si za cvakání turistických foťáků pochutnávají. My jen lítostí usykávali.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Portage Valley
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 09:55:39 CET (207 čtenářů)

Nějakým záhadným způsobem máme vyšetřený den navíc, a tak se rozhodujeme, že opustíme větrný a zabijácký Seward a přiblížíme se k Anchorage.

Portage Valley nám poradila dívenka u pumpy a byli jsme jí moc vděční. Kemp Williwaw za 18 dolarů luxusní – spousta místa, betonové cestičky, maximum soukromí a ledovec na nás seshora čuměl celou dobu. Procházka k jezeru a pak na úpatí ledovce - kolikátého už Tentokrát Glacier Explorer.

Slaninka zakoupená v Sewardu už začíná být krapet živoučká, a tak Pepík rozdělá ohýnek a vůně opečených slaninkových závitků se roztahuje po okolí. Ještě že medvědi jsou býložravci, napadne mne, když si debužíruju. Jo, to by ale nesměli být zvědaví a mít neskutečně dobrý čich V noci slyšíme oba za stanem nějaké šátrání, ale kdo by vylézal z teplounkého spacáku! Ještě že jsme líní!!! Vedle stanu jsme ráno našli krásně čerstvé velikánské medvědí lejno.

A jak tak meditujeme u ohníčku, přehrávám si naše aljašské dosavadní zážitky a trapasy. Velkou měrou se týkají nákupů. Největším zážitkem pro mne byl nákup punčocháčů. Jak byla zima, chtěla jsem pod trekové kalhoty normální silonky, aby bylo příjemněji. Dopředu si v duchu připravuji formulku, jak nakoupit správnou velikost. V obchodě nevěřícně zírám na regál: velikost mají jen jednu. No co, beru. Ale jak se s tím popasuju? Jak můžu mít stejnou velikost s Američankou, která se sotva valí?? Jednoduše. Na zadku mají punčocháče velkou přiznanou díru, aby se tam vešly všechny velikosti zadnic. Než mi došlo, že ta díra není vada punčocháčů, Pepík hned poznal, že je záměrná. A umíte si představit, kolik teorií vyvinul, k čemu že ta díra ženám či mužům slouží …

Přiznávám, že na Aljašce jsme také jednou byli za úplné blbce. Nakoupíme v supermarketu, hrneme před sebou vozík k autu a najednou na nás nějaký zřízenec mává, že k autu nesmíme. „Co si ten dědek myslí? Že snad ten nákup poneseme v ruce?“ shodneme se. Zřízenec ale zvyšuje intenzitu mávání, vše doplňuje křikem. „No, nezlob se, jdeme jen kousek,“ odpovídáme smířlivě, když své varování vystupňuje k nepříčetnosti. „My ti ten vozejk neukradneme,“ to už jsme nestačili dopovědět. Pán jen rezignovaně mávnul rukou a odcházel, když najednou byl náš náklad nepojízdný. Pět minut strkání, rozkolíbání a popotahování vozejku, než jsme pochopili, že se nám automaticky zablokovala kolečka. A onen milý pán už přicházel, aby nám kolečka s odzbrojujícím úsměvem odblokoval. No, styděla jsem se, fakt.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Anchorage podruhé
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 09:53:57 CET (166 čtenářů)

Dvakrát do téže řeky nevstoupíš, říkával už starý Hérakleitos, a je to pravda pravdoucí. Anchorage už na nás nedělá ramena, už nejsme vykulení stylem „Jééééé my jsme na Aljašce“… Už jsme staří aljaští bardi. Ubytujeme se v hostelu Bent Prop Inn v centru města (levné a tomu odpovídající zařízení, společné příslušenství, velmi dobře vybavená společná kuchyň). Shodou okolností zde mají zázemí i tři české studenty, jež na Aljašce tráví prázdniny – pracují a vydělávají si na další cestování. Na večer svoláváme českou párty, přijede i Miloš s manželkou, které jsme poznali v Chena Hot Springs.

A abych nezapomněla: auto vracíme v pohodě, ovšem kompenzaci za pneu, jež jsme museli koupit, nedostaneme. A to se Pepík hádal, co mu jeho angličtina stačila. Jediné, čeho jsme dosáhli, byla naše oxeroxovaná smlouva, a v ní žlutou fixou zvýrazněná pasáž, že nesmíme jezdit po nezpevněných silnicích

(komentáře? | Skóre: 5)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Lodí z Anchorage do Vancouveru
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 09:52:20 CET (226 čtenářů)

Tak jsme se rozloučili s Aljaškou. Odevzdali jsme auto, zabalili kufry, vyspali se v hostelu a ráno zima, déšť a vítr. Skončilo zdejší léto, Aljaška pláče, že ji opouštíme.

Autobusem vypraveným lodní společností se přesunujeme do Whitier , kde nás již čeká cruiser, parník, kterým se za sedm dní dopravíme do kanadského Vancouveru. Prší i ve Whitier, celý přístav je zahalen v deštném oparu. Naštěstí nám ale na lodi pak za týden pršelo jen dvakrát – jednou čtyři dny, podruhé už jen tři dny…)) Mám silné podezření, že toto klima nám nadělil náš anděl strážný. Co můžeme kromě čtení, relaxování ve vířivce, spaní a jídla dělat jiného? Batohy a stan odsouváme do rohu kabiny a tváříme se, jako by nám nepatřily. Jíme, spíme, spíme, jíme. Jen neúnavný Pepík si našel cestu i do posilovny. Ale tancovat, účastnit se přednášek, kurzů, chodit do divadel a kin?????

Jídlo na lodi bylo tentokrát úchvatné. Denně cca 20 chodů v bufetu, jenž s neúnavnou trpělivostí neustále inovovali. Často připravovali ryby, střídaly se ale nejrůznější světové kuchyně. Nejhůř bylo při aljašském dni: všechny tácy naplněné na nejrůznější způsoby upravenými lososy, halibuty a dalšími mně neznámými rybami, kraby, mušlemi, krevetami, chobotnicemi a jinými mořskými plody. Pro mne hotová mučírna: tak moc jsem chtěla všechno ochutnat, tak moc bylo všechno dobré….. Naopak německá kuchyně mě nechala zcela chladnou – buřty, sekaná, vepřové koleno – no co to je??? Co mne ale rozpalovalo do běla, to byly malé tlusté Američanky, jež svými nechutnými buřtovitými prstíky (baba z perníkové chaloupky by se radovala) nabíraly nesčetné dortíky a sladkůstky a třikrát denně si je vršily na přepadávající talíře. Ta jejich neutuchající chuť k jídlu, to jejich nezkrotné sebevědomí, když si svýma rukama připomínající přefouknuté balonky razily cestu ke zmrzlinovému bufetu…. Vlastně nevím, zda jsem jimi opovrhovala nebo jim záviděla. Já se už na sladké chodila většinou jen dívat a šálila se ovocíčkem.

Ale abych byla spravedlivá: kapitán se snažil, abychom z té uplakané cesty přece jen něco měli: dovezl nás ke čtyřem ledovcům, z nichž ten největší, Hubbard Glacier získal svými 122 km prvenství jako nejdelší přílivový ledovec na světě. Bylo úžasné se k ledovcům blížit: už asi půl hodiny předem se mořem potloukaly různě velké kry i malé kusy ledu, sem tam nějaký kmen a všechny nás rozechvívalo mrazivé klima. Občas se také nějaký ledovec otelil… ne, nedělám si z vás legraci: telení ledovců je terminus technicus pro jev, kdy se kusy ledu z ledovce utrhnou a s rachotem a mohutným gejzírem se zřítí do moře. A naše deštivé počasí telení jen nahrávalo.

Také jsme pozorovali delfíny, lvouny, mořské vydry a dokonce i velryby. Nejlepší to ale bylo v NP Glacier Bay , kde měl být výskyt zvířat největší. Už den předem byly po palubě rozmístěné cedule s upozorněním, že se nesmí krmit v zátoce zvěř, že musíme být ohleduplní a tiší při pozorování ptáků a velryb, dát si pozor, aby nám do moře neulétly čepice nebo kapesníček. Nalodili se k nám rančeři, kteří měli upozorňovat na každé zvíře, vyskytující se u lodi. No, byli jsme tiší, nekrmili jsme. Ale ve zmiňované zátoce jsme nespatřili ani rybičku!!! Američané (byli jsme na lodi jediní Evropané) obložení kamerami a dalekohledy ostrouhali, dámy v nepromokavých kabátcích byly znuděné a rančeři nakonec v divadle promítali o velrybách aspoň film… a my pořád jedli a spali…. No neberte mě tak vážně: navštívili jsme tři města, všude jsme pečlivě nastudovali plánky a vše s deštníky prozkoumali. Nezapomenu na Ketchikan , hlavní město aljašského rybářství. Na hlavní třídě nám mladá krásná studentka z Francie nabízí na ochutnávku čerstvě uzeného lososa. „Jak jste tady dlouho?“ ptám se skorosousedky, která evidentně pase po každém Evropanovi a ke konverzaci bere zavděk i staříky z Česka. „Dlouho, strašně dlouho,“ odpoví zoufale. „Už dva měsíce,“ smutně upřesňuje. Než stačím Pepíkovi přeložit, zřetelně a hlasitě francouzsky artikuluje. „Díra, tady je to strašlivá díra,“ a hledá u nás záchranu. Marně. Ani toho lososa si nakonec ze zjevných důvodů nekoupíme….

V hlavním městě Aljašky Juneau bylo zase tolik obchodů se suvenýry, až přecházel zrak a mysl to nebrala. Oproti tomu naše milá Skagway nás po dvou týdnech laskavě přivítala zpět (odtud jsme vyráželi kdysi dávno na Chilkoot) a nadělila nám půl dne slunka – udělali jsme si asi tříhodinovou túru do hor a také na hřbitov, kde jsou pohřbeny oběti zlaté horečky. Bylo zvláštní se pohybovat mezi hroby, kde se naprostá většina nebožtíků nedožila třicítky.

Ale všechno má svůj konec, a tak skončilo i naše lenošení na lodi. Poslední večer jsme se kochali nádherným přírodním divadlem. Do mírného mrholení zasvítilo sluníčko. I kuchtíci z kuchyní vybíhali a fotili se u jedinečné duhy, která se klenula přes celou oblohu. Jak je vzduch na severu čistý a ostrý, široká vybarvená duha se snad ani nedá popsat: hrála svým zákonitým spektrem a byla tak široká, že se do normálního foťáku vůbec nevešla. Vancouverské ráno bylo skvostné. Vzali jsme si sami bágly, abychom nemuseli čekat, až nám je pohůnci vynesou (kolikrát se čeká třeba dvě hodiny), kanadští celníci nechtěli vidět ani pas, jen nás odmávli a přímo před námi se zjevila půjčovna aut. Už v deset hodin vyrážíme se zánovním Nissanem odpočatí, vykrmení, plní nově nabyté síly vstříc dalším zážitkům.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Otanagan
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 09:48:44 CET (200 čtenářů)

Ve Vacouveru (prší, samozřejmě), se chvilku motáme, ale jen co se naše manča chytla, bereme správný směr na severovýchod. Cestou se ještě vybavit krabicí piva a míříme na město Kelowna . Rozkládá se v oblasti Otanagan, které je známé pěstováním vína, zeleniny, ovoce a hlavně příjemným klimatem. Tady si připadáme jako v ráji. Poprvé za měsíc si oblékám krátký rukáv, po týdnu se mazlíme se slunečními paprsky a nechce se nám vůbec pryč. Přítomností jezera a uvolněnou atmosférou na molu nám místo silně připomíná italské jezero Garda.

Ubytování v Kelowně se nám bohužel nepodařilo najít – doporučený kemp mizerný a za 53 dolarů, motely hodně drahé, a tak s příslibem krásného počasí se přesouváme dále. Pro výběr kempu máme tentokrát jen jedno kritérium: míru slunečního svitu. Ovšem poměr cena, sluneční svit, poloha a obsazenost hrají proti nám přesilovku. A tak náš první kanadský den končíme sice stále ještě v oblasti Otanagan, ale už cca 20 km před Vernonem. Státní pečlivě vedený kemp za 32 CAD se nachází v zátoce, jejíž jméno nemohou zapomenout obdivovatelé Jiřiny Jiráskové: Kekuli Bay. Sedíme u stanu, popíjíme pivo, kocháme se pohledem na jezero. A je teplo!!!!! Kéž by i další naše kanadské dny byly podobně úspěšné, přejeme si.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Národní park Revelstoke
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 09:47:09 CET (206 čtenářů)

Druhý den úspěšný byl. Jedeme do městečka Revelstoke, kde se ubytujeme v levném motýlku Frontier Motel, a hned vyrážíme na túru do hor. Když poprvé vystoupíme v Národním parku Revelstoke z auta, úplně zakolísám. Vůně, úžasná vůně. Příroda tady voní!!! Hořkosladce, silně, jedinečně. Nabírám plnými doušky naparfémovaný vzduch a naráz si uvědomuji, jak velký je rozdíl mezi Aljaškou a západní Kanadou. Na Aljašce je obrovské množství místa, neskutečné roviny, obrovité hory, svoboda, rozlehlost, mohutnost. Vše je monumentální, ale beznadějně opuštěné. Jedete dlouhou dobu, nepotkáte auto, nevidíte živáčka. I sama vegetace je taková upozaděná. Rostliny jsou ve srovnání s Kanadou takové plaché, nenápadné, skromné, stromy nemají ani příliš rozvětvené kmeny… Oproti tomu je Kanada jak nevěsta v rozkvětu. Košatá, bohatá, usměvavá a nadmíru laskavá. Aspoň takový byl můj první dojem. Stromy jsou krásné, velké, můžete se jich dotýkat na každém kroku. Ale oproti Aljašce je Kanada přelidněná!!! Národním parkem vede frekventovaná dálnice, na trek musíte popojet autem. Lidé jsou i zde velmi přátelští a vřelí, o přírodu se starají a váží si jí. I když jsme si západní Kanadu představovali krapet jinak, věřím, že se nám tady bude líbit.

V parku trávíme celý zbytek dne. Nejprve ovšem musíme zaplatit, máme na vybranou, zda jednorázové vstupné, nebo roční permanentku za 114 CAD do všech státních kanadských parků. Volíme druhou možnost, i proto, že nám ji doporučila pěkná mladá rangerka u závory do parku. Pravděpodobně bylo toto rozhodnutí charitou, jednorázové vstupné by se nám spíše vyplatilo, ale nevadí: ve prospěch ochrany kanadské přírody peněz nelitujeme.

Z centrálního parkoviště v parku jezdí zadarmo shuttle busy až na nejvyšší vrchol, odkud začíná většina zdejších túr. Procházíme se a kocháme nádhernou přírodou až do setmění, na parkoviště už musíme po svých, busy už nejezdí.

Večer Pepík vykouzlí spolu s mikrovlnkou míchaná vajíčka se šunkou. Mňam…..

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Národní parky Glacier a Yoho
Poslal pepik v Tuesday, 23. February 2016 @ 21:19:26 CET (271 čtenářů)

Nadšeni z Revelstoke (mohli jsme tu zůstat dva dny, udělali jsme chybu!!) pokračujeme do dalšího parku, Národního parku Glacier. Pořád svítí sluníčko, hory vyrýsované na modrém pozadí oblohy, vzduch průzračný, turistů minimum …. Pro inhalacemi zaneseného a vystresovaného Pražáka pravý ráj.

Když se hlásíme u rangerky u vstupu v parku, radostně zahlaholí: „Hi guys, permanentku do parků nehledejte, pamatuju si na vás, včera jsem měla službu v Revelstoke.“ Tak to nás potěšilo. Jako starým známým nám radí nejlepší jednodenní túru: Abbot Ridge. „Odtud bude dnes nádherná viditelnost, stoupání je přiměřené, to si nenechte ujít,“ radí nám. Měli jsme sice vybranou túru Glacier Crest, ale vzhledem k výskytu medvědů se na ni musí jít minimálně v šesti lidech „a vás já ve dvou nepustím, to si nevezmu na svědomí,“ omluvně se usměje. Stejně byla na cestě několikerá upozornění, že pokud se vydáme na Glacier Crest pouze ve dvou, budeme platit velkou pokutu.

A tak stoupáme „přiměřeně“, funíme a funíme asi tři hodiny. Po pravdě se jedná o stoupání skoro 85stupňové, jdeme kolem jezera Marion Lake, kde někteří (mladší) naši souputníci otáčejí. Když se dostaneme do skal nad vegetaci, otáčíme také. Rozhledy máme stejně jako křeče v lýtkách úžasné.

Na krátkou chvíli si zahráváme s myšlenkou, že bychom se ubytovali v jednom z nejkrásnějších kanadských kempů Illecillewaet , odkud jsme do parku vstupovali, ale vzpomínka na minulé ráno, kdy před motelem Pepík škrábal zamrzlé okno u auta, alespoň mě z této myšlenky rychle vyléčila. Zimy už jsme si užili dost.

Zviklala nás i skupinka osmi Čechů, kteří byli velmi přátelští a v kempu se ubytovali. Na túru chtěli vyrazit nazítří, ovšem věštili změnu počasí. „Bude pršet, pravděpodobně i sněžit,“ tvářili se zachmuřeně. „Vy jedete do Banffu? No tak tam sněžit a mrznout bude určitě,“ loučili se s námi.

Jak jsem byla vyplašená, to si asi umíte představit. V duchu se loučím se stanem, tam už mě Pepík nedostane. Ubytujeme se v malém a velmi příjemném městečku Golden . Centrum je mimo hlavní silnici, na silnici ovšem jeden motel vedle druhého. Úplné pohostinné nebe pro vystrašenou stanařku. Našli jsme si levný, čistý a prostorný motel Golden Park Inn za 90 dolarů i s kafíčkem. Navečer přesně podle předpovědi prší, je zima, ovšem my pivečko, grilované kuře ze supermarketu a čerstvá bageta v teple pokojíku – kdo by odolal?

Nazítří je zataženo, poprchává, prší. Přesto se nám v Národním parku Yoho líbí . V informačním centru (jako všude) nás vybaví potřebnými materiály, doporučí atrakce a zajímavosti.: Natural bridge – přírodní mostek z kamenů i vodopády Takakkah , což v řeči původních obyvatel znamená „To je úžasné“. Jedná se o nejdelší vodopády v Britské Kolumbii – voda padá z výšky 245 metrů. Zajímavostí parku jsou i tzv. Spirálovité tunely . Vznikly v druhé polovině 19. století, kdy se přes Skalnaté hory budovala železnice. Položit koleje přes Skalnaté hory byl velmi těžký úkol, jednak kvůli ohromnému stoupání, dále vzhledem k velkému množství sněhu, které zde v zimě napadne. Východně od Fieldu byla stoupání tak strmá, že jakýkoli problém s brzdou by mohl způsobit strmý sjezd vagonů, jehož důsledkem by bylo vypadnutí vlaků z kolejí a následnou velkou tragédii. K vyřešení tohoto problémy byly zbudovány dva ohromné točité tunely, jež zredukovaly stupeň stoupání na přijatelných 2,2%. Tyto redukční tunely jsou dodnes funkční a odborníci je oceňují jako inženýrský zázrak. V okolí Fieldu je několik vyhlídkových míst na tunely, ovšem při dešti, zimě a malé viditelnosti zůstalo jen u studování propagačních cedulí. I když Asiati fotili i za těchto podmínek…

Malou procházku jsme si udělali kolem jezera Emerald Lake – za dvě hodiny si vyčistíme hlavu, nadýcháme krásný vzduch a obdivujeme krásně zelenomodrou vodu. Už se ani nesmějeme turistům, jež zápasí s kánoí na vodě. Když to tu nabízejí, tak je potřeba zkusit vše, že? A hurá do Banffu.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Banff
Poslal pepik v Tuesday, 23. February 2016 @ 21:15:23 CET (224 čtenářů)

Malé městečko ve stejnojmenném parku je takový kanadský Špindl. Kdo tu nebyl, jako by nežil Centrum tvoří v podstatě jedna živá a velmi frekventovaná silnice, na které jsme ke svému velkému zděšení zastihli hned při příjezdu zácpu. Prioritu ve městě mají turisté, jim se přizpůsobuje chod celého městečka.

Banff byl vytvořen výhradně jako turistické centrum, aby do zdejšího národního parku a jeho horkých pramenů přitáhl co nejvíce lidí. Park Banff byl založen jako první kanadský národní park roku 1885 a byl vytvořen kolem termálních sirných pramenů a zaujímá nyní 6 641 km, nachází se zde 30 hor převyšujících 3 000 m a je určitě nejznámějším a nejoblíbenějším národním parkem ve Skalistých horách. Horské turistické městečko je nabité výletníky, žije z obchodů, restaurací, kaváren a prodejem suvenýrů. Turisté naplňují onu jedinou hlavní třídu, valí se v pětistupech. A aby banffští vyhověli jejich pohodlí, na každé křižovatce – je jich tam něco kolem deseti, mají klasické přechody pro chodce doplněné ještě o možnost, že můžete projít křižovatku křížem. Zastaví se provoz ve všech čtyřech směrech a ze všech stran se vyhrnou chodci, kteří se uprostřed srazí :) Dost bejkárna, zvláště pro řidiče, jež stále čekají.

Ubytováváme se v našem prvním (a posledním) B&B u milé dámy. Jedno z našich nejdražších přenocování (135 CAD) má kuchyňku (ovšem společnou se dalšími čtyřmi lidmi, jak se později dovídáme), terasu (při neustálém dešti je nám k ničemu), samostatnou sprchu a malou společnou postel.

V prvotním nadšení z kuchyně kupujeme v obchodě mleté maso, vzpomínka na úžasné karbanátky z Palmeru je totiž ještě pořád živá. Jaké bylo naše překvapení, když se zmrzlí a zmáčení dostaneme domů a zjistíme, že ve společné kuchyňce není sporák!!! Zkontrolovali jsme hrnce, pánve, nádobí, vše na svém místě, ale sporák jaksi chyběl. K snídani nám spoluobyvatelé snědli, co se dalo, a tak původně královské ubytko se mění na propadák. Zpětně děkujeme Bohu, že madam neměla volno i na původně zamýšlenou druhou noc. Po chvilce šmejdění ve městě se nazítří stěhujeme do prostorné místnosti v hostelu (114 CAD) s obrovskou postelí a velikou (společnou kuchyní), kde karbanátky dopékáme.

Banff nás nezklamal jen ubytováním, ale také počasím. Lije opravdu poctivě celé tři dny, které tu trávíme. Prší, prší, prší. V Banffu nám pořád prší a je zima. Kluk v infu je roztomilý – ne, zima bude pořád, ale už nebude pršet, začne sněžit. „Vy máte auto z půjčovny? No ti nemají zimní pneumatiky, musíte jezdit strašně opatrně, bude to klouzat,“ domlouvá nám vážně. „Half speed limite,“ doporučuje. Večer u baby koukáme na počasí na Nory a najednou se na monitoru objeví - 9 stupňů. Tak to tedy ne!! Čeká nás krásná cesta napříč Skalistými horami a kvůli počasí nic neuvidíme? A co když nám zamrzne ostřikovač?“ Aniž bychom se nějak domlouvali, oba najednou vyhrkneme „Calgary!“ A Norové hlásí ve městě pod horami krásných plus osmnáct. Na bookingu rezervujeme zlevněný hotýlek cca 2km od centra a je rozhodnuto.

Nazítří ještě jeden uplakaný a zmrzlý den v Banffu: dopoledne jen občas mrholí, a tak jdeme na 8km túru k hoodoos – speciální skalnaté útvary vypadající jako vztyčené ukazováky pokryté pukličkami. Pukličky jsou tvořené tvrdou horninou, která brání zvětrávání. Byla to moc pěkná asi tříhodinová procházka. Odpoledne pak doděláváme v hostelu karbanátky a těšíme se do horkých pramenů. Upper Hot Springs všude v Banffu doporučují. Tak to byl prozatím největší omyl naší cesty. Vymyšlené jsme to měli skvěle: do šesti jezdí k pramenům (asi 4km za městem) zadara shuttle bus, prameny jsou otevřené do 11, tak se porochníme a zpět městským busem, jenž jezdí každých 20 minut.

Cesta tam klapla. Ale ouha, před lázněmi dlouhá fronta. Je zima, prší. Útrpně a trpělivě čekáme v dešti přes půl hodiny - problém byl kasa, která nestíhala inkasovat oněch 8 dolarů + tax na osobu. Když se konečně dostaneme dovnitř, je tam hlava na hlavě, ani hnout se nedá, navíc přechlorovaná voda jen 38 stupňů teplá. A když vám prší na hlavu a venku je zima …. Vydrželi jsme asi půl hodiny a pryč!! Jediný plusový bod má ten vytrvalý déšť. Hlavu jsem měla úplně mokrou, ale po vyfenování vlásky jako hedvábí. To říká vždycky moje maminka: na vlasy je nejlepší dešťovka.

Ráno ještě krátký treček Tunnel Mountain Summit – 4,5 km do kopce, převýšení 260 metrů. Vidíme pěkně město z výšky a celé údolí řeky Bow. Nahoru pohoda, dolů utrpení. Probudili se Asiati a rozhodli se snad všichni najednou vylézt nahoru. Do toho pejskaři a rodiny s dětmi – no hrůza!

A tak nás ani příliš nemrzí, když Banffu dáváme sbohem. Šťastni opouštíme kanadský Špindl a sjíždíme cca 120 km do Calgary. Ovšem Banff se nám za zbabělý úprk pomstil – rozbila se naše milovaná manča. Praskla jí obrazovka, i když sklo bylo netknuté. Chuděra mluvila, mluvila, ale neukazovala. A vzhledem k tomu, že neměla žádná nastavená data, mlela zcela z cesty. Ach jo. Ale není čas ji oplakávat. V nejbližším městečku kupujeme její novou sestřičku. Vybíráme pečlivě Garmin, aby mezi uvedenými jazyky byla i čeština. Celí šťastní ji zapojíme, ale tahle nová holka je záludná. Píše česky, ale mluví anglicky!!! To nás nenapadlo v obchodě zkontrolovat. A tak se první kilometry v autě dohadujeme, cože nám to ta naše nová manča vlastně povídala. Utěšujeme se jen tím, že se od ní aspoň naučíme správně anglicky.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Calgary
Poslal pepik v Tuesday, 23. February 2016 @ 21:12:02 CET (204 čtenářů)

Zamluvený hotýlek svou celkovou sešlostí odpovídá dané ceně. Pokoj máme ale prostorný, wifina funguje. Jako první krok dáváme vždy po příjezdu do cíle tzv. dojezdové pivo a potraviny ukládáme do ledničky. Ale co to? Na pokoji není lednička, postrádáme dokonce i všudy přítomnou mikrovlnku. Už ovšem nejsme žádná vohrábla, a tak hned zapojíme internet, na bookingu nalistujeme potřebou stránku a babě v recepci ukazujeme ledničku, na které stojí mikrovlnka a tomu všemu korunuje kávovar. Tak tohle jsme si objednali!! „OK, mikrovlnku vám přinesu,“ reaguje smířlivě. „A na té lednici trváte?“ pokusí se vyjednávat, jako by nevěděla, že pivo se nedá pít teplé.

Po chvíli Číňan přivalí ledničku, baba ťuká na dveře s mikrovlnkou v náručí a kávovar? Ten jim milostivě odpouštíme. Prospektem města zalepíme díru ve dveřích, zatopíme si fenem a krásně bydlíme.

Calgary nás naprosto okouzlilo. Přibližně milionové město je velmi přátelské a příjemné. Přestože se k obloze vypíná několik desítek mrakodrapů, provoz je skoro vesnický. Vzduch úžasně čistý, na blankytném obzoru se rýsují zasněžené vrcholky velehor. Centrum města se rozkládá na břehu nám dobře známé řeky Bow, kde je vytvořena nádherná klidová zóna. Po tzv. Riverfrontu můžete obsáhnout celý střed města. Širokánská cyklostezka, odpočinkové zóny, dva pěší chodníčky a každou chvíli lavičky, někde dokonce i lehátka. No nádhera. Tady zcela jistě razí heslo: vše pro lidi…

Nejhezčí nám připadal park Price´s Island. Leží na malém ostrůvku a má pečlivě upravenou zeleň. Na severní straně vedou od mostu velké dřevěné schody končící na útesu, odkud je jedinečný výhled na celé město. Sedíme na lavičce a dumáme, jak by se v Calgary krásně žilo. Nazítří nám tuto teorii potvrdí dva Slováci, které náhodně potkáme v obchodu se zbraněmi a armádními potřebami: jsou tu už pět let a nepřestávají být zdejšími životními podmínkami doslova nadšení: krásný vzduch, čisté životní prostředí, spousta příležitostí ke sportovnímu vyžití, kultura, ale hlavně je tu údajně dostatek práce pro každého. Nejvíce rozmazlované jsou prý děti – hodně aktivit je pro ně zadarmo. Kluci si do obchodu přišli obnovit výstroj, protože „polovnická sezona právě začíná.“

Shodou okolností jsme na Riverfrontu a v parku v poledne. Kolem půl dvanácté začíná nevšední divadlo, jež za hodinu a půl skončí. Nejprve nesměle, potom ve stále větším množství se začínají objevovat BĚŽCI . Většinou mladí, ale ve velkém počtu i starší. Perfektní boty, propocená trika. Běhají, posilují, vláčí s sebou břemena - medicinbaly nebo jakési těžké disky. „Těžko na bojišti, lehko na cvičišti,“ napadá mne při pohledu na ta zpocená těla. Pravá extáze však nastává na oněch dřevěných schodech. Skoro se bojíme na ně vstoupit. Nahoru, dolů, nahoru, dolů….. já je sotva vylezu, několikrát odpočívám, oni klušou tam i zpět. A pořád s sebou vláčí nějaké to závaží, nahoře se protahují, všelijak kroutí, klikují. Potem úplně těžkne vzduch…. Kolem půl jedné šílenci pomalu mizí, až najednou je park zase tichý, sem tam někdo se psem či s kočárkem. Zpocenci pravděpodobně ve sprše a pak v kostýmku či obleku za blikající obrazovkou v některé z výškových budov.

V Calgary navštěvujeme také tzv. Devonské zahrady , místní specialitu. V obchodním centru Toronto Dominion Square ve 4. patře nějaká chytrá hlava vymyslela botanickou zahradu: palmy, jezírka, lekníny, fikusy, ibišky – co hrdlo ráčí. Do toho dětské hřiště, lavičky a můžete relaxovat Je to zvláštní myšlenka – možná v zasněženém městě se taková oáza hodí, ale kolik energie musí spotřebovat…. To mi jen potvrzuje domněnku, že Calgary je bohaté město.

Ještě musíme povinně na věž – dominantu města, na pěší zóně stíháme happy hour – místní výborné pivo za 3 dolary a hurá domů!! Málem bych ale zapomněla na Pepíkovu nejšťastnější calgarskou chvilku - oběd. V čínském městě v nákupním centru Dragon mall, 2.patro. Za 13 dolarů bufet, ale jaký!!! Napočítala jsem kolem 30 druhů jídel (včetně vegetariánských), zelenina, ovoce, sladkůstky a čtyři druhy zmrzliny. Do druhého dne už Pepík pil jen pivo, snídal minimálně…..

Cestou z města se ještě stavujeme v olympijské vesnici, olympiáda se tu konala v roce 1988, jednopatrové uniformní domečky dnes osídlily rodiny s dětmi. Vesnice je však umístěna pod skokanským můstkem, vedle je obrovitá hala na zimní sporty a další cvičiště. Od můstku je také pěkně vidět celé město.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Icefield
Poslal pepik v Tuesday, 23. February 2016 @ 20:58:42 CET (199 čtenářů)

A konec města, pelášíme zase do hor. Počasí nám přeje, sluníčko ozařuje zasněžené vrcholky hor rýsující se na obzoru. Jedeme směr Lake Louise , pidivesnice, která žije z malebného jezera, usazeného v malém ledovcovém údolí. Je zde hodně Asiatů, jako všude, kde je něco pěkného a zajímavého. Chvilku nás baví pozorovat, jak se šklebí a nastavují při neustálém focení, pak jdeme na krátkou procházku kolem vody. Procházíme se i u 14 km vzdáleného Lake Moraine , které je sice menší, ale podle mne daleko malebnější a romantičtější. V hluboké tmavě zelené vodě se odrážejí okolní hory a když poodejdeme asi kilometr podél vody, nejsou tu ani davy řvoucích turistů.

Mineme Banff, který si už na vždy budeme pamatovat s uplakanou clonou, a míříme na vyhlídkovou cestu zvanou Icefield . 230 kilometrů dlouhá cesta spojující Lake Louise a Jasper je považována za jednu z nejpůsobivějších cest v Kanadě. Silnice prochází údolím lemovaným jezery a obklopeným horami. Ty jsou zde nejvyšší, nejdrsnější a pravděpodobně nejfotogeničtější z celých Skalistých hor. Na tuto cestu se těšíme a máme štěstí. Je jasno, zasněžené vrcholky hor stejně jako tichá jezera si můžeme krásně prohlédnout. Pepík jede snad šedesátkou, rychlejší a netrpělivější turisty pouštíme před sebe a jen se kocháme. Občas si na nějaké vyhlídce – a že jich tady je – zastavíme a v němém úžasu obdivujeme, co příroda také umí.

Samozřejmě nechceme tu krásu přefrčet najednou, a tak přenocujeme v nádherném kempu kousek za křižovatkou Saschatkewan River: Rampart creek campground. Musím zde uvést celé jméno, je to opravdu úžasný kemp, má hodně míst - ty nejkrásnější jsou u řeky. My ovšem přijeli později, řeka obsazená, ale v srdci přírody nám to nevadí. Večer rozděláme oheň – na všech tábořištích v Kanadě je připravené ohniště, můžete si koupit dříví a topit. Kupovat dříví v lese? Většinou nasbíráme pár suchých klacíků, kterých je kolem spousta, a za půl hodiny se nám už stejně zavírají oči.

Ranní probuzení bylo pro mne nemilé. Ještě v polospánku zaznamenám nějaké rány na stan. „No to si ten Pepík dělá srandu, takhle mě budit,“ pomyslím si. Nedám se, převalím na bok a spím dál. Rány ovšem čím dál větší, jakoby padaly kroupy. Po dalších dávkách už spánek nemůžu dál předstírat, rozmrzele se vychumlám ze spacáku: „Jauvajs!“ dostala jsem šiškou do hlavy. Ne, nebyl to můj muž, to jenom veverka si z našeho stanu udělala skvělý terč. A že se bestie umí strefovat! Když jsme stan sbalili, zůstal po nás čistý čtvereček ohraničený valem šišek.

A teď nám zbývá dojet do Národního parku Jasper. Po cestě stavíme mimo jiné u ledovce Athabasca , kde se masňáčtí turisté nechají vozit speciálními autobusy. My volíme pěší cestu, kousek se k němu přiblížíme, tak, abychom slyšeli padající kusy ledu a drolící se kamení z jeho povrchu. Ledovec je jazykem ohromného ledovcového pole Columbia Icefield, které je tvořeno asi z 30 ledovců. Ten náš zaujímá 325 km² a místy je až 300 m tlustý. Voda, kterou jsme na úpatí ledovce fotili, spadla jako sníh asi před 180 roky.

Zastavujeme i u stejnojmenných vodopádů na řece Athabasca. Veliké, působivé. Sedíme na lavičce, kde někdo zanechal kytici s nápisem I love you. Už je značně opršelá, tak si jen trpce pomyslím, jak mohla nějaká baba opustit takové milé vyznání. Jo, houbeles!!! Po pár metrech dojdeme k tabulce, že před třemi lety a třemi dny se na tomto místě utopil mladý kluk – sklouznul z kluzkých kamenů. A ta kytička, ta byla určitě určena jemu na památku….. Smutná historie, ale přiměje mého pana Nepokojného, aby se k vodě přes veškerá upozornění opravdu nevydával.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 NP Jasper
Poslal pepik v Tuesday, 23. February 2016 @ 20:54:56 CET (261 čtenářů)

Malé městečko je srdcem stejnojmenného NP. Je menší a uchopitelnější než jeho hlučnější bratříček Banff. Také je tu podstatně méně asijských turistů. Hlavní silnice, kolem které se vše odehrává, je široká, přehledná a obchůdky a restaurace nejsou tak přeplněné a hlavně je jich podstatně méně. Jasper se nám líbil na první pohled. Ubytování jako většinou nemáme zajištěné, a tak mlsně a pomalu projíždíme hlavní třídu jako lovci na lovu, abychom si vybrali nějaké přístřeší. Máme sice vyhlídnutý kemp, ale raději bychom po „veverkovském“ zážitku zase jednou sprchu. Ovšem lodge v takové míře ošuntělosti, která by odpovídala našim možnostem, nenacházíme. Všude kytky, natřené okenice, jásavé barvy, a to jsou jasně minimálně dvě stovky za noc. Na pomoc přichází milá holka v infocentru: ani nepozvedá obočí nad sumou, kterou jsme ochotni za ubytování vydat, a nabízí ubytování v soukromí. Je opravdu milá, tak na jednu nabídku kývneme. Hurá! Spíme u řeckých starých manželů, k dispozici máme za 80 dolarů na noc plně vybavený byt – pravda, není tu wifi a byt je v suterénu… ale máme kuchyni a Pepík večer vykouzlí bifteky, volská oka a špagety….

Další den podnikáme výlet k jezeru Maligne . Je nádherně, sluníčko, modrá obloha, po druhém největším ledovcovém jezeře na světě se vozí Asiati v motorových člunech, protože údajně nejhezčí pohled na jezero s ostrovem se otevírá, až když se popojede pár kilometrů lodí.

My si u jezera vybíráme túru Bald Hills , celkem 10,5 km, převýšení 480m, tak akorát pro nás. Jdeme ráno sami po upravené štěrkové cestě, asi po hodině stoupání máme možnost volby: pokračovat po štěrku nebo se vydat uzounkou stezičkou mezi stromy. Ano, b) je správně. Krok sum krok po uzoulinké stezičce, překračujeme kořeny, klopýtáme po kamenech. Posvátné ticho ruší jen naše hlasité funění. Ovšem můj strach je skoro hmatatelný. Víte proč? Kolem stezičky je jako naseto medvědími lejny. Některá jsou opršelá, stará, jiná skoro ještě kouřící… Když jsme viděli první, dlouho jsme ho zkoumali, druhé bylo zajímavé nestrávenými bobulemi, třetí jsem pozorovala s respektem a pak už jsem se jen bohapustě bála. Tak, jak se já bát umím. Pepík u pasu připevněný pepřový sprej, myslím, že mu taky nebylo do zpěvu. Občas jsem lomozila já, občas on. Ale příroda byla tak úžasná a tak voňavá! Jak jsme stoupali výš a výš, stromy se zmenšovaly, plaše ustupovaly keřům a klečím. Všude borůvčí převlékající se do podzimních barev, ani se nám nechtělo křikem rušit posvátný křik. Ale všude ta hovna!!!!

Konečně nahoře. Sluníčko svítí, na blankytně modré obloze se rýsují velehory, v pozadí se leskne modrá hladina jezera. Neumíte si ale představit, jaké překvapení nám v té nádherné divočině ovšem nachystali…. To musel zrežírovat sám Hitchcock Na vršku se rozvaluje tlupa žluťáků. Kdyby se ale jen rozvalovali, ale oni neskutečně štěbetají, pobíhají, hlučí, řvou jak krávy, vyjádřil se Pepík. Jedna si dokonce nahoru vynesla i židličku, ostatní se pitvoří, fotí, svolávají skoro celé osazenstvo autobusu. Děs běs. „Tak už konečně chápu ta medvědí lejna,“ utrousil můj muž. „Ti chudáci medvědi se z těch Asiatů normálně podělali!“

Večer jsme zvládli ještě procházku k Mount Edith Cavell – 14 km stoupání autem, abychom se dostali k hoře 3 363 m vysoké. Na zvláštním místě se tu setkávají tři ledovce: St Angel se z druhé strany spojuje s dalším ledovcem a dohromady tvoří ledovec Cavell. Celé místo na nás působí velmi magicky – jsme tu navečer, stíny se víc než prodlužují, potkáváme jen pár jedinců. Vnímáme posvátné ticho, šepot, vrzání a skřípot pomalu pracujícího ledu a uvědomujeme si, jak jsme malincí a bezvýznamní oproti mocné přírodě.

Z Jasperu máme ještě další nezapomenutelný zážitek: Pepík zde málem přišel o život. Jelen wapiti je veliký druh jelena, s ohromným parožím (vzpomínáte Denali? Mateřská školka?) No a jeden takový wapiti se pásl u silnice se svým stádem. Je září, začíná jelení říje. Všude v chytrých knihách píší, že je třeba se k divoké zvěři chovat s respektem, zbytečně zvířata nedráždit, zvláště když jsou samci v říji. U kempu Wapiti (asi tady mají jeleni své domovské právo) se tedy jedno stádo s ohromným samcem páslo. Lidé stavěli auta, fotili. Pepík také stavěl, Pepík také fotil. Ale posedla ho touha ukořistit co nejlepší záběr a nastavil se jelenovi přímo před čumák. Narušil mu ale jeho vnitřní integritu, wapiti se logicky naštval a rozběhl se - Pepík uskočil za nějaké auto, řidič mu zabouchl dveře a dovnitř ho samozřejmě nepustil. Můj zuřivý fotograf metelí zpátky ke mně do auta a jelen mezitím to dědkovo auto nabral na parohy, až to cvakalo - no nádhera. Kdyby tak místo auta nabral toho mého pana Nepokojného …. měla jsem z toho málem infarkt. A jako důkaz, že tak to všechno bylo, máme záběry wapiti z dvou metrů, ale bohužel jsou rozmazané – když se utíká, tak se mobil jen třese :)

 Na závěr celého náročného dne Pepík připravil úchvatnou večeři, kterou pojal velmi velkoryse: v půl deváté servíruje polévku, jako předkrm ovar a finál tvoří vepřový řízek s bramborem, zeleninový salát nevyjímaje.

(komentáře? | Skóre: 0)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.12 Sekundy