Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Úvod
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:49:31 CET (179 čtenářů)

Dovolená 2015 se nesla v jakémsi duchu „déja vu“. Po dlouhé době s námi totiž opět cestoval Vašek, náš dlouholetý dobrý kamarád, s nímž jsme projeli mnoho zemí a s báglem na zádech zakusili mnohá dobrodružství. Tentokrát doplnil naši osvědčenou a prověřenou čtyřku, ve které nás s Pepíkem doplňovala Renata a Václav, dva bezva manželé zkráceně zvaní Továrníčci. Aby se nám Vašek – Továrníček nepletl s Vaškem – cestovatelem, druhého jsme přezdívali Admirál, podomácku Admoš či Admošek.

V současné době vzhledem k věku už necestujeme s báglama na zádech, ale dobrodružný nádech si naše cesty stále zachovávají. Služeb cestovních kanceláří zásadně neužíváme a pyšníme se tím, že si vše umíme zařídit sami a že se bez profesionálů obejdeme. Pravda, občas něco zaskřípe, občas něco nestíháme, občas něco prošvihneme a občas se nad námi díky děravé angličtině přeženou mráčky nepochopení, ale přesto výsledek byl zatím vždy super a na každou cestu rádi vzpomínáme. Nakonec se pokaždé uchová jen to pěkné, ostatní mizí v propadlišti dějin. A to, co si nepamatujeme, jako by se nestalo :)

 A tak i letos kombinujeme soukromé pobyty v apartmánech s plavbou na lodi. Cílové destinace věští dobrodružství i nevšední zážitky. A naše letošní krédo? Zážitek nemusí být vždy kladný, hlavně že je silný.

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Cesta
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:48:16 CET (238 čtenářů)

Start v poledne 19. února na Kopanině byl nevšední. Celí natěšení jsme si připili vodkou Vaškové s Renčou na seznámení, všichni pak na úspěšný začátek a šťastný konec našeho měsíčního putování. Nejvíce natěšen byl Pepík, tomu také odpovídala frekvence ťukání. Václav Havel nás zastihl ve slavnostní a povznesené náladě. Letíme se společností Emirates, to už je hned důvod k další radosti: pěkná velká letadla, hezké a milé letušky a hlavně: plynulý a nelimitovaný přísun tekutin všeho druhu. Hujá!!!

Hujá radost s námi ovšem nesdílela slečna za odbavovací přepážkou. Rozjařeného Pepíka si zkoumavě prohlížela, dokonce položila záludnou otázku, zda nepožil alkoholu. Marně ho tahám za rukáv a nabádám k opatrnosti a klidu. Vede si své bujaré řeči a natěšení, elán a radost z nastávajících chvil z něj prýští všemi póry. Jeden kradmý pohled, hlava nakloněná na stranu, přísné pokrčení obočí…. Jen tak tak jsem vše vybalancovala a slečnu přesvědčila, že stařík je neškodný a hodný. Ufff, odbavila nás. Sice se slovy „No já nevím, jestli pán není opilý….,“ ale zavazadla přijala, boarding pasy vydala.

„Kráva,“ suše utrousil rozladěný Pepík. Nevím, zda to zaslechla, ale každopádně se pomstila. Ještě nikdy se nám to nestalo, ani jsme o něčem takovém neslyšeli: Pepík dostal do systému nějakou černou tečku. Když se po dvou hodinách nezvykle ztichle a netypicky bez řečí chystá nastoupit do letadla, letuška zadrží jeho pas a přivolá na něj ochranku. To už jde do tuhého. Pustí ho nadupaný security čtyřicátník do letadla? Krve by se ve mně nedořezal. Očima fixuju statného ranaře a na svého náhle zkrotlého manžílka syčím: „Nemysli si, že tady s tebou zůstanu!“ Naštěstí ranař byl normální. Okem mrknul na zkroušeného staříka, mávnul rukou, povzbudivě se na něj usmál a kdybych uměla číst myšlenky, jsem přesvědčena, že mu hlavou táhlo totéž, s čím se Pepík s ortodoxní dámou před chvílí loučil.

Zkušenost to ale byla k nezaplacení: jednak vděčné téma našich budoucích rozhovorů. „Stejně bys tam s ním zůstala,“ jednak účinná páka na nepokojného Pepíka: „Pamatuj na tu černou tečku, ta už se s tebou potáhne celý život“

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Ubytování na Mauriciu
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:46:49 CET (246 čtenářů)

Na Mauriciu jsme měli objednané dva apartmány ve městečku Flic-en-Flac . Destinaci jsem vyhodnotila konzultací knížek, internetu a hlavně ceny. Rozhodujícím jazýčkem na vahách pak bylo zvukomalebně znějící jméno. Městečko či spíše vesnice je klidná lokalita na západním pobřeží, turistů tak akorát, veřejná pláž veliká a poměrně čistá. Apartmány West Sand Holidays v Avenue des Herons, to byla slušná trefa. Továrníčkovi na tom byli o něco lépe: uložili se v prostorném bytečku s příjemnou kuchyní, klimatizací a širokou postelí přímo u bazénu. My tři zbylí neustále šplhali jak horské kozy. Museli jsme zdolávat úzké a příkré schodiště do dvou pater. V prvním nám patřily dvě malinké ložnice, ve druhém patře jsme měli kuchyň, koupelnu a rozpálenou terasu. Pokud by se někdo hodlal poučit a měl zálusk na stejné apartmány, radím: vyjednejte si ubytování v přízemí u bazénu.

Ale žili jsme si dobře. Veškerý společenský život se ve Flic-en-Flac odehrává u supermarketu Coop, ke kterému jsme to měli asi deset minut pěšky. Hned první den, kdy jsme šli nakoupit zásoby, se krásně tropicky rozpršelo. Provazce horké vody bušily na střechu obchodního střediska, my schovaní pod bambusovou střechou přilehlého baru světácky popíjeli předražené studené pivo a bylo nám, jak jinak, blaze. Dodnes si vybavuji to nadšení z horka, z uvolněné atmosféry po vysilujícím letu a náročném přesunu z letiště.

Proč náročném? Najímáme si dva taxíky. Továrníčci si do auta berou Admoše, aby se lépe seznámili, já s Pepíkem cestuji s nerudným a nervózním šoférem. Přestože se snažím francouzsky konverzovat, náš řidič je otrávený a neochotný. Smluvní cenu mu totiž nařídil šéf a tato finanční nesvoboda ho očividně rozladila. Neustále se dožaduje telefonního čísla na naše ubytovatele. Kupodivu jsem schopna ho doložit, on volá, spojení nefunguje. A je rozladěn ještě více. V pravidelných intervalech roztáčí telefon, který je stále obsazen. Jeho počínání pochopíme až těsně před městečkem. Nevyzná se tady! Nevyzná se tady ani jeho kolega. Což je s podivem, když se jedná o turisticky navštěvované místo. Náš schematický pláneček vyplivnutý internetem ho evidentně neuspokojí.

Se svým parťákem jezdí křížem krážem, hotel hledají formou „pokus - omyl“. Po čtvrt hodině marného pátrání bere Pepík situaci do svých rukou: „Musíme se někoho zeptat,“ radí. „Není koho,“ oponuje nabručený šofér. „A co tento pán,“ vstřícně hledá můj muž. „Ten nic neví,“ překládám s potlačeným údivem. „Tak tenhle kluk,“ už zvýšeným hlasem nařizuje Pepík. Řidič se zalekne, poslechne, kluk ale opravdu neví. Tak tahle! Tak tihle! A ještě tamta baba! Nic, nic, nic, nikdo neví. „Ten blb se snad ani neumí zeptat,“ vyhodnotí situaci rozčilený Josef. „Zastav!!!“ zařve. Trhnutím se auto zastaví a já běžím o radu k nějaké řidičce. „Je to u Sparu. Asi,“ tlumočím. „Tam jsme byli už dvakrát,“ zkonstatujeme všichni tři. A v tu chvíli se Pepík vzdává a zcela pasivně pozoruje nervózního taxíkáře, jak stále dokola krouží těmi několika ulicemi. Zmůžeme se jen na počítání, kolikrát jsme v té které ulici už byli…… A najednou šoféra osvítí duch svatý a staví před poštou. A již zcela suverénně (po půlhodině bloudění) jede asi po čtvrté do ulice, ze které zahýbá naše malá hrdinská Avenue des Herons. Ufffffffffff!!!

Zničení se vysypeme z otevírajících se dveří, auto kamarádů za námi. „Hovada,“ vypadne bezprostředně z Pepíka. „No neříkal jsem to?“ směje se od ucha k uchu Admirál. „Měl jsem se vsadit, jaké první slovo Pepík při vystupování pronese,“ plynule navázal na naše minulé cesty a naše tradiční souznění.

Závěr už tak veselý nebyl. Nějak se nemohly obě zainteresované protistrany dohodnout ohledně té promarněné půlhodinky. Šoféři chtěli svou práci navíc zaplatit, pasažéři cenu navýšit nechtěli, domnívajíce se, že na újmě jsou spíše oni: půl hodiny ztraceného drahocenného času na vytouženém ostrově… No, nějak se to nakonec srovnalo, cena byla koneckonců daná předem a když uhasly vášně, na vše přítomní bleskově zapomněli.

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Mauricius
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:43:47 CET (318 čtenářů)

Když budu upřímná, tak na ostrově Mauricius je dle mého názoru nejkrásnější jeho jméno. Díky přeslavné známce ten cizokrajně znějící název slibující netradiční chutě, vůně a vůbec vjemy, se dostal do podvědomí všech, kdo touží po dálkách, exotice a dobrodružství. My už přece jen máme v turistice něco odpracováno, a tak se přiznám, že jsem byla krapítko zklamaná. Moře pěkné, teplé, lidé příjemní, draho asi stejně jako u nás. Mluví se hlavně francouzsky, anglicky se domluvíte. Takže pohoda a klídek, ale žádná extáze.

První den pobytu naštěstí krásné sluníčko, teploučko, a tak lenošíme na pláži. Ve Flic-en-Flac je nejdelší pláž celého ostrova. Pěkný žlutý píseček, moře s příjemnou teplotou, nepříliš koupálků. Celý den trávíme na veřejné pláži, ani jsme ji celou neprošli. Kupodivu se nám ani nechtělo do prozkoumávání městečka. Prvotní křižování úzkými uličkami se v nás nějak negativně odrazilo…

Quatre Bornes

Na druhý den si najímáme auto, abychom se po ostrově porozhlédli. Bohužel se počasí zkazilo, většinu dne smáčí teplý déšť. A tak kroužíme jihozápadní částí Mauritia povětšinou na čtyřech kolech. Dopoledne jsme ještě zasucha promarnili na velkém předměstí Port Louis Quatre Bornes, kde se každou sobotu koná obrovský trh. Obrovská blešárna, obrovské zklamání.

Curepipe

Pršet začalo už při naší další zastávce, ve městě Curepipe. Ani jsme si město kvůli dešti neprohlédli, pouze se nechali vysadit na autobusovém nádraží. Ne, neměnili jsme dopravní prostředek, ale fotili jsme se pod obrovským názvem nádraží. Že vám to připadá směšné? Asi jen do té doby, než se dozvíte, že autobusák se jmenuje Jan Palach. Proč? To nikdo z námi oslovených ostrovanů nevěděl. Údajně je podle nich „Jan Palak“ nějaký Evropan….. Až naše chytrá kniha nám prozradila, že místní radní pojmenovali autobusové nádraží a přilehlé obchodní centrum po našem rodákovi, protože ostrov získal nezávislost v témže roce, kdy Jan Palach na protest proti okupaci Československa obětoval svůj život. To museli být v roce 1969 opravdu osvícení radní!

Textilní továrna

Před deštěm jsme utekli do „továrny“ na ruční výrobu kašmíru. La fabrigue se skutečně z francouzštiny překládá jako továrna, ale byla to normální bejkárna pro turisty. Všude svítivý pořádek, naleštěné kliky, vytřené podlahy a navoněná snad i futra u dveří. Dámy v běloskvoucích uniformách a úsměvem přibitým na tváři si v tomto zcela nefabrikovém prostředí hrály na dělnice. Ulízaný manažer, posléze navoněná manažerka se nám věnovali, vysvětlovali, ukazovali. Tak takhle, takhle by určitě plán práce nesplnili, myslím si uštěpačně. Pepík si nemyslel nic, Pepík se bavil. Nejprve se nechá fotit s manažerkou, pak s dělnicí – jednou, druhou, třetí …. Už v tu chvíli Továrníčci a Admoš opouštějí kolbiště a užívají si venku sluníčka. Prchám za nimi. Ale to by nebyl můj milovaný muž, aby si svou chvilku neužil. Vzpomněl si, že by si mohl jeden svetřík koupit a abych mu ho prý pomohla vybrat. Opětovně jsem tedy přinucena vstoupit a přede mnou kýčovitá scéna jako ze špatného seriálu: Pepík se naparuje uprostřed a kolem něj všichni krouží, snáší, vychvalují a přemlouvají. „Tak který, co myslíš? Ten modrý, nebo radši ten šedivý?“ Je mi to samozřejmě jedno, ale rozhodnout musím. Na Pepíka navlékají hebkou modrou vestičku, která je mu ovšem taktak. „Potřebuji větší,“ rozhodl se. Takovou radost v očích těch dobrých žen a mužů jsem nečekala. Jen špitnu: „A kolik to stojí?“ „Ruční výrobky se zde prodávají na váhu,“ radostně vykřikne babice a už jednu krásnou starožitnou přináší. Měla jsem chuť nechat zvážit ten menší svetřík, ale proč bych Pepíkovi kazila radost, že? Důležitě a obřadně zvážili a s nadějeplným úsměvem vyřkli ortel: 1 000 euro. Pepíkův poker face jsem bohužel neměla čas vychutnat, ihned volím ústupovou cestu. Prchám rovnou do auta, obávajíc se, že můj nejdražší zvolí svou oblíbenou fintu: „Já bych koupil rád, ale to víte, ta moja, ta nechce……“ Ale zachoval se tentokrát férově. S Továrníčkama i s Vaškem se mu přesto pochechtáváme ještě dlouho….

Grand Bassin

Dalším naším cílem byla procházka po horách. Ale courejte někde v tropickém lijáku….. U Grand Bassin nám ale s počasím došla trpělivost a navzdory nesouhlasnému a překvapenému mručení taxíkáře vyrážíme živlům vstříc. Jezero Grand Bassin je známým poutním místem mauricijských hinduistů, kteří se sem vydávají každý rok, aby vzdali poctu Šivovi. Údajně je to kolem půl miliónu lidí, kteří se sejdou na největším hinduistickém svátku mimo Indii. Že je těch věřících tolik, to bych i věřila, protože k obrovité soše Šivy vede vedle silnice široký desetimetrový betonový chodník, který slouží potřebám procesí. A jak se toto jezero stalo takto posvátným? Podle dávné legendy Šiva a jeho žena Parvati kroužili nad zemí, když je okouzlilo souostroví uprostřed smaragdového moře. Šiva nesl na hlavě řeku Gangu, aby svět ochránil před ničivými povodněmi. Z hlavy mu ale ukáplo několik kapek do kráteru, kde vytvořily jezero. Řeka Ganga byla smutná, že její vody mají být zanechány na neobydleném ostrově. Šiva ji ale uklidnil slibem, že jednoho dne se zde lidé usadí a budou každý rok vykonávat pouť, během níž bude voda z jezera používána k obětování.

Obyvatelé Šivu nezklamali. Jednak mu postavili u jezera obrovitou sochu a pravidelně pořádají slíbenou pouť, jednak ale k jezeru chodí obětovat i v mezičase. Obdivovali jsme rodiny, páry i jednotlivce, jak na břehu jezera provádějí hinduistické obřady, zapalují kadidlo i kafr a vodě obětují květiny a potraviny.

I naše usebrání se na tomto posvátném místě přineslo své ovoce: počasí se umoudřilo a definitivně přestalo pršet.

Národní park Black River

S dobrou náladou putujeme dál, ale likérka, kde pálí zdejší rum, byla bohužel (neděle) zavřená, stejně jako místní vyhlášená restaurace. Tak to jsme se zase až tak moc Šivovi nelíbili  A na dnešním programu už zbývá poslední položka: Black River. Vcházíme do největšího a nejlepšího národního parku a už máme všeho plné zuby. Renatu bolí nohy, Vašek se s ní solidárně vrací. Mne koušou komáři jako zběsilí, ovšem za zbytkem naší aktivní skupiny trpně klopýtám. Na chviličku mi svitne naděje, když se doklopýtám k brodu: „Otáčím! Nemůžete po mně chtít, abych se do té studené vody zouvala, a boty si namočit nehodlám,“ hulákám na druhý břeh. Co se nestalo! Pepík se beze slova ve svých mokrých sandálech vrátil a úsečně zavelel: „Naskoč!“ A tak se Admoš mohl vrátit do dětství při vzpomínce na pohádku Čert a Káča. Moc se mu to líbilo, stejně jako dalším přihlížejícím párům. O něco méně ovšem pánovi, kterého partnerka také přinutila, aby se stal na chvíli čertem.

Po čtvrt hodině dalšího klopýtání se tiše odvážím: „Ale na Šumavě je to u Vydry daleko hezčí!“ Jako by oba kluci na ten podnět čekali. Jako vzorní vojáci vykonají čelem vzad a bez dlouhých řečí míříme zpět. Ještě jednou pohádka, ovšem za Pepíkova řevu: “Foť nás, dělej, už ji dýl neudržím….“

K večeři samozřejmě pivo, víno a dobré špagety se zbytky sýru. A zítra? Zítra už nás čeká „olinka“ na lodi. Tak se moc nepřejídejme!!!

Nalodili jsme se v pohodě, ovšem lodní benefity tentokrát byly tak osekané, že jim musím věnovat celou jednu kapitolu. Pro výstrahu Aby se už nic podobného neopakovalo…..

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Nalodění
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:39:26 CET (194 čtenářů)

Costa neoClassica je přestavěná a zrenovovaná loď, na které jsme se již jednou plavili. Bylo to velmi milé setkání. S úžasem obcházíme zrenovovanou posilovnu, jídelnu i salony, všude je vidět vkusná ruka architekta. Zvláště zadní bufet se povedl: velká část stolů je přemístěna na zastřešenou zadní palubu, kde je i bar a kde se velmi příjemně snídá i večeří. Navíc k večeři nám chodí hrát argentinské duo – kytary a zpěv.

Admošek nadšen při pohledu na bufet s prohýbajícími se tácy exotických dobrot. Nejvíce ho oslovily zadělávané dršťky, které nám kuchař připravil na uvítanou a které dle našeho gurmána neměly po celých čtrnáct dní konkurenci.

Ovšem Vašek se plaví poprvé, Vašek je nadšený. My zkušení loďáci během chvilky odhalujeme, jak moc společnost šetří. Na druhý pohled tedy mírné zklamání.

a. Čaj a káva, které byly k dispozici po celých 24 hodin denně, tentokrát jen k snídani a odpolední svačině.

b. Ručníky se nevydávají u bazénu, ale každý má svůj v kajutě a je za něj odpovědný – samozřejmě ale stevard ručníky mění – jen když ho odložíte na zem (což nám pořádným trvalo dlouho, než jsme pochopili)

c. Nekonají se ovšem galavečery – ani na přivítanou, ani na rozloučenou; dokonce ani společenský oděv není vyžadován – i to mi přijde prima, ovšem absence šampaňského zase odkloní ručičku na misce vah do minusu

d. Servírovaná večeře je tzv. „open seating“. Tedy jak kdo a kdy přijde, tak si sedne a nají se. Má to svá úskalí - nemáte svého číšníka, nemáte žádné rituály, nejsou tematické galavečery spojené se zábavou a rozptýlením

e. O celodenní pizze nebo zmrzlině jsme si mohli nechat jenom zdát …

f. A ovocíčko? Pouze rozkrájené formou ovocných salátů.

Jsou to všechno prkotiny, ale my rozmazlení a zkušení jsme byli přesto krapet zklamaní.

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Seychelly – Praslin, La Dique
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:36:50 CET (212 čtenářů)

Zcela mimo naše pravidla si hned na začátku plavby kupujeme od lodní společnosti výlet na celý den – za 219 euro jsme 10 hodin v moci průvodců, kteří nám ukáží dva ostrovy, k nimž se naše obrovská plovoucí fabrika nedostane: Praslin a La Digue. Pravděpodobně by šel výlet vyřešit i z pevniny, ale obávali jsme se svěřit nějakému člunu, který by oba ostrovy objel ve stanoveném časovém limitu. A výše zmíněné lokality jsou údajně to nejlepší, co Seychelly nabízejí.

Praslin

Noříme se do Národního parku Vallée de Mai. Vedle dalších a dalších turistických skupin obdivujeme kokosové „sexy“ palmy, které ostrov proslavily. Praslinský park je zapsán na seznamu světového dědictví a vedle palem připomínajících vábné ženské pozadí a někdy i popředí se pyšní mnohými endemity – rostlinami, které rostou pouze zde a výskytem papouška černého (toho jsme neviděli). Obdivujeme i obrovité listy palem – až 16 metrů dlouhé. Naše německá průvodkyně (takový milý babochlap ) se snažila a zásobovala nás fakty i různými historkami. Ovšem co vám budu povídat – jednak horko, jednak neustálé focení se s přírodními erotickými pomůckami a navíc rychlopalná němčina, to vše vytvořilo v našich hlavách guláš, z kterého už dnes nevytáhnu žádnou kloudnou informaci. A upřímně: kdyby nám plody palmy seychellské ukázali před vstupem, mohli jsme pěkně ušetřit – i když vlastně mastné vstupné bylo už v ceně zájezdu:)

 Z parku jsme pokračovali minibusem na překrásnou pláž, kde jsme si připomněli notoricky známý film hláškou „Nezastavujeme, máme zpoždění)) Ale my si vyřvali aspoň krátkou pauzu a bleskově se vykoupali a ještě vyfotili. Admirál tak získal první velké portfolio pro svůj zamýšlený kalendář. Přesto jsme na oběd přijeli jako jedni z posledních.

Oběd – veliké příjemně prostřené stoly a skvělý bufet, jemuž vévodila obrovitánská pečená ryba. Několik druhů mas, několik druhů zákusků (např. úžasná kokosová pěna) i příloh a zeleniny. Mňam. Jsme zvyklí z lodi na leccos, ale tentokrát jsme si opravdu pochutnali.

La Dique

Motorovým člunem se přesouváme na La Dique - malý, ale úžasný ostrůvek. Připadáme si jak v propagačním kýčovitém filmu. Nejprve nás naloží na takový turistický dobytčák: náklaďáček přetavený na autobus, jen aby se mlaskouni mohli dopravit těch pár metrů k našim atrakcím – po pravdě atrakcí tu moc není: velký koloniální dům (hm, ani za fotku mi nestál), ukázka výroby kopry z kokosových ořechů (hm, k čemu?), kráva pochodující v kruhu (ukázka zemědělských prací) - no dobrá.

Nejzajímavější však byly zvuky vycházející z kruhu v rohu parku: jako by řvala nějaká divoká zvířata: bručení, mručení, hýkání a funění. Hodně funění. A kolem funících tvorů prstenec cvakajících foťáků. Uhodnete? Ne, to nemáte šanci. Ty roztodivné zvuky vydávaly želvy. Ale nikoliv želvy, jak je známe ze zapadlých pláží nebo ze ZOO. Zdejší funící želvy se právě nacházely v procesu páření. Fakt, viděli jsme pářící se želvy. Je pravda, že se u toho pohybovaly jako želvy, tedy pomalinku, rozvážně, ale hlasité byly jako ti největší turové – jestli tedy tur je hlasitý  Fotek máme stejně jako ostatní turisté dost, škoda, že zvuky nejdou na fotce uchovat…..

No a pak už nás dobytčák dovezl jen do toho čistého propagačního kýče: azurová průhledná voda, zlatavý písek a nakloněné palmy. Malebné skály celou scenérii jen podtrhovaly. Nebýt zde tolik rekreantů, byla by to destinace snů. Vzhledem k přelidnění si chrochtal pouze náš foťák, když se mu podařil záběr bez lidí. Ale musím se přiznat, že v té mělké teplounké vodičce jsem chrochtala i já, stejně jako moji kamarádi. Máčeli jsme se skoro hodinu. Vašek Továrniček byl statečný, do vln vzal i foťák, abychom měli pěknou památku. Nenamočil, šikula:)

 Nazítří

V Mahé trávíme dvě noci, dnes už žádné výlety, ale válení, válení. Od Costy nabízejí výlety na pláž, my na to jdeme fikaně: na autobusovém nádraží vypátráme bus na Pláž Vallon (jízdenka za 5 Rps, tedy 10 Kč) a tady se na písečku celý den povalujeme, koupáme a opalujeme. Navečer v městě pivečko, jak jinak. Sháníme i internet, ale máme smůlu.

(komentáře? | Skóre: 1)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Madagaskar – Nosy Be
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:33:43 CET (218 čtenářů)

Druhá naše zastávka je na Madagaskaru, na jeho východním pobřeží. Pohledem z lodi se naplňuje naše představa o půvabném zeleném ostrově, kde se nacházejí četné deštné pralesy a bujná vegetace. Máme zde tři stopy, přesto je nám jasné, že toho příliš neuvidíme. Ale aspoň nakouknout do života Malgašů, prohlédnout si některé pozoruhodnosti a seznámit se krapet se zdejší florou a faunou, to snad zvládneme.

Naše první kroky na Madagaskaru byly podmíněny záchrannými čluny. Ve zdejším přístavu není připraveno kotviště pro velké lodě, a tak musíme podstoupit tzv. tendering – čluny pendlují mezi pobřežím a lodí. To je vždy nepříjemná ztráta času. Vašek volí výlet od lodi, s průvodcem a několika parťáky se vydává do pralesa, a má tak možnost vystoupit na pevninu mezi prvními. My s Továrníčkama domlouváme auto na celý den za 60 euro pro všechny (Vašek platil 89 euro). Měli jsme štěstí. Náš šofér George je velmi příjemný, mluví pěkně anglicky, a nejenže je krásně čokoládový, je také velmi milý a komunikativní. V Nosy Be nám myslím ukázal vše, co je zde k vidění.

Nejprve se ale musíme rozkoukat. Na Madagaskaru jsme poprvé a nejsme připraveni na sociální prostředí, které tu panuje. Z bohatého Mauritia a z turistických Seychell se ocitáme v krásné zemi bez základního dovolenkového zázemí. Pro nás jako cestovatele nic neobvyklého, nicméně je nutno rychle přeřadit na jinou realitu.

Lemura park

Začínáme pozvolna: nejprve Lemura park, bývalá továrna na výrobu parfému Chanel 5. Parfém se vyrábí z vonné esence, jejímž základem jsou žluté květy stromu ylang ylang. Květy jsou ceněny pro svou intenzivní a nezaměnitelnou vůni, provoněn je celý areál. Neodolám a vetknu si kytku do vlasů, aby mě ta silná a typická hořkosladká vůně provázela co nejdéle. Strom ylang ylang neboli také Kananga vonná dorůstá až 12 metrů, přírůstky jsou kolem 5 metrů ročně. Také proto dělníci stromy při každé sklizni nejprve ořežou, teprve pak dělnice vonné květy sklízejí a trhají je do obrovských vaků. Továrna i veškeré stroje zde jsou vyleštěné, opatřené cedulkami, ale opodál fungují dvě aktivní výrobny parfémů.

V parku vidíme typické zástupce zdejší fauny: několik druhů lemurů - kouzelných opiček s dlouhými ocasy, jež žijí pouze na Madagaskaru, dále chameleony, krokodýly a želvy. Upoutala nás obří želva, stařičká dáma. Náš průvodce nás vybídl, ať se na ní povozíme. To víte, že mi to nebylo příjemné, takhle obtěžovat starou dámu, ale fotky z „jízdy“ máme všichni parádní.

Ještě nesmím zapomenout na jev, který nás velmi upoutal, pobavil a nikdy na Madagaskaru neomrzel. Ženy i dívky mají pomalované tváře, buď si aplikují na celý obličej jakousi pleťovou masku, nebo mají bílou barvou zdobený obličej. Malgašským ženám to dodává jistého půvabu, nesmírné tajemnosti a zcela jistě tak přitahují pozornost. Zdobené obličeje nemají všechny, ale zvláště ty, které jsou ve styku s cizinci, hlavně prodavačky suvenýrů.

Poté vyrážíme na sever, na pláž. Tady se potkáváme s dalšími kolegy z lodi a hlavně s místními prodejci. Není zrovna sezóna, a tak se prodejci snaží cokoliv nám vnutit. Pepík pózuje se ženami, s dětmi a rozdává ovoce. Přestože suvenýry už dlouho nesbíráme, kupujeme, „abychom rozhýbali zdejší ekonomiku“. Bohužel poprchává, a tak si na pláži dopřejeme výborné pivčo a koupel oželíme.

Provinční neturistické městečko

Na zpáteční cestě si vynutíme zastávku v obyčejné vesnici, spíše v takovém maloměstě. Chvíli trvá, než náš Georg pochopí, o co nám jde. Proč stavět? Není tu žádná turistická atrakce! Nedá se tady koupat! Co tady budete dělat? Jak se řekne anglicky vočumovat, to nikdo z nás neví, a tak se musel chudák smířit s pouhým „walking“. A že bylo co vočumovat: na hlavní ulici jeden stánek (na zemi roztažená plachta) vedle druhého, prodávaly se luštěniny, rýže, boty, krémy, kuchyňské náčiní, zelenina a kdovíco ještě. Trhovci na nás ani nepokřikovali, ani nás nelákali ke koupi, spíše jen tak zírali s otevřenou pusou, kde se tady ti bílí vzali. Na konci ulice nás čekalo zajímavé překvapení: muž se ženou ručně drtili rýži velkým sochorem v dřevěné misce. Zkusili jsme si, jak namáhavá je to práce …..

Nejzajímavější v celém městečku pro nás ale bylo mobilní řeznictví. Že si pod tímto pojmem neumíte nic představit? My bychom si také nedokázali představit, že v horku, které zde panuje, vezmete dlouhou tyč, navážete na ni z obou konců kusy syrového masa a to celé si přehodíte přes rameno. Mladík vypadal jak žena, která jde s vahadlem ke studni pro vodu. Stejně tak důležitě se tvářil. Špacíroval si po prašné silnici, otáčel se, natáčel, aby si každý mohl jeho houpající se zboží prohlédnout. Tedy na flákotu, která se v horku klimbá na provázku v oblacích prachu, na tu bych chuť určitě neměla. A přesto mu obchody docela kvetly……. Náš průvodce vysvětlí, že prodává hlavně maso „zebu“, což je název pro zdejší dobytek.

A nakonec ještě v přístavu do supermarketu koupit pivo, rozloučit se s Georgem a popřát mu hodně štěstí v jeho zamýšleném podnikání. Úplně na závěr kupujeme od krásné holčiny čerstvou vanilku. Václav byl se svým výletem také spokojen, takže náš první den na Madagaskaru byl pro všechny velice úspěšný. George nám (když dostal štědré spropitné) ještě slíbil, že v příštím přístavu na nás bude čekat jeho kamarád. Tedy - těšme se!

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Madagaskar – Diego Suarez
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:30:38 CET (264 čtenářů)

Večer na lodi dáváme dohromady zkušenosti z našeho prvního madagaskarského dne. Shodneme se, že jsme byli všichni příjemně překvapeni, naše skupina podává Admirálovi hlášení o úžasném průvodci (fakt byl výjimečný – svou angličtinou i vstřícností), o zaplacené ceně i o tom, že něco podobného nás čeká i nazítří. Jednohlasně odhlasováno, že nazítří bereme opět taxíka v přístavu. Jako cílovou destinaci jsme si vybrali Red Tsingy - červené skály. Skalnaté vysoké načervenalé útvary, které byly vytvořeny erozí, nás v průvodci nalákaly svou úžasnou fotogeničností. Sice jsou skoro 70 km vzdálené od přístavu, ale to musíme za celý den přeci zvládnout.

Ale jak už to tak bývá, člověk míní, pánbůh mění….. Nazítří v přístavu vyhlížíme kamaráda našeho včerejšího Georgeho. Byl tam, mizera. A proč hned mizera? Nabídl nám špatnou angličtinou nesmyslně vysokou cenu, navíc neřídil a neměl k dispozici auto, teprve se rozhlížel, komu by nás výhodně „prodal“. Tak to bylo něco na Pepíka.

„Takovou šmelinu podporovat nebudu,“ rozhodl razantně a jal se sám vyhledávat auto. Na naše vysněné Red Tsingy však nikdo nereagoval, nikomu se nechtělo. Nejčastější výmluvy: je to daleko, špatná cesta, musí být náhon na čtyři kola atd. My se ale nevzdáváme, někoho přece chytit musíme, když je tu tolik nabídek. Před lodí se totiž utvořilo několik velkých chumlů domorodců, zájemců o práci. Povážlivé bylo, že lidí nabízejících dopravu bylo podstatně méně než aut. Po nějaké době a několika zklamáních jsme se dobrali správného řešení: šoféři většinou líně postávali u svých aut a naháněči se snažili jim za provizi nějaké zoufalce přihrát. Než jsme toto pochopili, párkrát jsme jednali se zaručeným šoférem, ze kterého se posléze vyklubal zase jen naháněč. A naháněče, ty Pepík podporovat nebude!!

A za půl hodiny už u všech šoférů ustaly výmluvy ohledně Red Tsingy a nastoupilo pouze jasné a nezvratné kroucení hlavou. Na Červené skály už je nyní pozdě! Hm, tak co dál? Po slabé hodince jsme pořád ještě v přístavu, počet aut se povážlivě snížil, už nás ani nikdo nenahání, protože už skoro všechny dohazovače jsme po delším dohadování odmítli. Jak klesala naše šance někam odjet, tak přímou úměrou stoupala jejich cena…….

V okamžiku, kdy už situace vypadala zcela beznadějně a kdy jsme se smířili s tím, že půjdeme pěšky pouze po městě, se zjevil tak hrozný nadháněč, že bychom před hodinou s ním neztratili ani slovo. A teď? „Je to zázrak, naše záchrana,“ hlásí neúnavný Pepík, čemuž my zbývající čtyři až tak moc nevěříme.

Chlapík slibuje všechno. Vše zařídí, všude nás odveze, má zánovní vůz, má čtyřkolku, má klimatizaci, je nám k dispozici a ano, samozřejmě že řídí sám. Mluví slušně anglicky, tak snad …..

A přišla první pecka mezi oči: Red Tsingy? Bez problémů!! To už trošku znejistěl i Pepík. „Vždyť nám všichni před hodinou tvrdili, že už je moc pozdě!“ vyrazí ze sebe s nadějí, že snad tento Zázrak cestu zvládne i s hodinovým zpožděním. „No jak myslíte, pojedeme tedy jinam,“ bleskurychle zacouvá Zázrak. Už hodnou chvíli máme vybrán výlet do Tří zátok – údajně nejmalebnější a nejčistší zátoky s plážemi, výlet na půl dne, na který se odebralo několik skupin z naší lodi. „Dobrá, Tři zátoky,“ a hned solí cenu. A je tu druhá pecka: velmi ochotně slevuje a slevuje, až je na polovině původně vyhrknuté ceny. Všem se nám to zdá podezřelé, jen Pepík si mne ruce, jak pěkně nám to nakonec přece jen šlape. Ale přesto je můj muž ostražitý: nejprve chceme vidět auto!!! „Jasně, pojďte za mnou,“ velí šéf suverénně.

A třetí pecka? Už asi tušíte, ale vědět nemůžete. To by totiž nevymyslel ani Stieg Larsson. Jak ten náš Zázrak následujeme, nenápadně kolem sebe mává rukama. Víte proč? Stopoval auta!!!!! Než nám to došlo, už jeden vůz stojí: menší autobus asi pro dvacet lidí a v něm rozšafný šofér. Chvíli se dohadují, náš naháněč ječí, šofér se ošívá, nakonec kývá. „A má to náhon na všechna čtyři kola?“ ptáme se, když máme nasednout. „Jasně, jak jsem slíbil,“ září Zázrak. Čtyřkolka je prý důležitá, neboť zdejší cesty jsou prý opravdu vyvoněné A pozdější vývoj nám dá za pravdu. Na většině silnic není asfalt a tam, kde je položen, vězí díry, louže, praskliny i nejrůznější nerovnosti. Takže jasně, čtyřkolka musí být. „A pojede s námi?“ ptáme se Zázraka nesměle, neboť šofér neumí ani slovo anglicky ani francouzsky. „Jasně, to zařídíme,“ směje se vesele.

Čtvrtá pecka na sebe nenechala dlouho čekat. Během chvilinky k nám do minibusu bleskově naskákali další dva domorodci, tentokrát vytáhlí a nutno říct sympatičtí mladíci. „Snad s náma nepojede celá vesnice?“ rozčiluje se Pepík. My ostatní se od této chvíle už jen smějeme stylem „mněsetohnednezdálo“.

„Okamžitě všichni ven, zůstane tu jen šofér a mluvící průvodce,“ autoritativně rozkázal můj muž. Nikdo nereaguje, šofér si klidně řídí dál, Zázrak se krčí v rohu a kluci dělají, že tam vůbec nejsou. „A už nás jedou čtvrtit,“ vesele hlásí do naprostého ticha Admirál. Pepík ještě jednou zařve a už za jízdy otevírá dveře s tím, že s nima do žádné pasti nepojedeme, bůhví kam nás vezou, je to nechutný podraz a vůbec, já tedy vystupuju ….. „Klid, už jsme tady,“ oživne najednou Zázrak.

Všichni vystupují a nechají nás rozpačité sedět v busu. Sami jsme asi tak deset minut, ve kterých se dohadujeme, zda zmizet, či zůstat. Vašek s Renatou jsou pro každou srandu, Admirál použil své „jak chcéééš,“ a než se vyjádřím já, už je tu máme, kluky všechny! Jeden mlaďoch lepí na sklo nějaký papír (posléze se dovtípíme, že toto označení je vlastně povolení pro auto vozit turisty – takových licencí pak po cestě potkáváme víc). Mlaďoch usedá za volant a k němu (a taky ke mně, která jako tisková mluvčí naší skupiny sedí vepředu) se nalepí druhý mlaďas. Náš Zázrak nám pokyne, přeje šťastnou cestu a spolu se šoférem se pakují. „Cože, řidič nebude řídit?“ „Ne, on nemůže,“ slyšíme odpověď a překládáme si to po svém: půjčil auto, už má vyděláno, tak se mu nikam nechce (což se mu nechtělo v podstatě od začátku). „No dobrá, pojedou tedy s námi pouze ti dva,“ chlácholivě sám sebe přesvědčuje Pepík, než si všimne, že druhý mlaďas je na mne moc nalepen.

„Dozadu, okamžitě,“ velí. Francoisovi, tak se jmenuje náš nový průvodce, se moc nechce. Mluví dobře francouzsky, bez problémů si spolu rozumíme. Dozadu nechce, Pepík ale trvá na svém. Nepovolí ani kompromis, že bych dozadu šla já. „Zastav a mladej dozadu,“ už naštvaně rozkazuje. „Žalú,“ tak se řekne francouzsky žárlivost. Nechtělo se mi to sice vyslovit, ale když už mě to napadlo, byl to pro kluky pádný argument. Po několikáté stavíme a měníme zasedací pořádek. Ještě jsme se pořádně ani nerozjeli a už máme za sebou vyčerpávající půlhodinu v autě plnou zvratů a překvapení.

A přijde další pecka – už je ani nepočítám. Šofér nezná cestu!!! Zoufale se otáčí dozadu na Francoise, kudy že to vlastně má jet. Když se otočil potřetí a málem porazil cyklistu, Pepík se odžárlil a kapituloval, povolil přestup. Tak snad už se opravdu teď rozjedeme? Ne nadlouho. „Někde musíme koupit pivo, máme velkou žízeň,“ zaznělo ze zadních pozic.

Krámek byl malinký, čistě jen pro místní obyvatele, pivo laciné, a tak úměrně s vypitými láhvemi nálada opět stoupala. Klukům Pepík jako odškodné koupil nealko a snad tedy už opravdu teď můžeme do těch Tří zátok.

Tři zátoky

Nejprve na pěknou vyhlídku, kde ovšem na turisty čeká houf žebrajících dětí a chtivých maminek. Rozdáváme ovoce, bonbony i peníze – a to je konec. Rychle nasedat a pryč, jinak by nás všichni jistojistě ušlapali. Další zastávka je u vzácných stromů baobabů. Baobaby znám pouze z Malého prince a moc se na ně těším. Nezklamou: velké stromy tak nápadně se odlišující od okolního porostu. Široké vysoké kmeny a oproti kmenu nesouměrně tenká rozložitá koruna, která na vytáhlém kmeni vypadá jak čerstvě zastřižená ondulace od kadeřníka. Baobaby jsou dobré téma pro domorodé prodejce: na tričkách, na kabelách, na šátcích, na blůzách – vše rozvěšené po plotech, rozložené po pultech a do toho podomní prodejci se svým zbožím. Normální Matějská pouť. Neodoláme, kupujeme aspoň další vanilku.

A teď už vzhůru do první zátoky, chceme se koupat!!! Ještě vás to neomrzelo? Tak pozor, další pecka mezi oči! Náš miniautobus s náhonem na čtyři kola zapadne v písku hned ve třetí zatáčce. Uzounká písečná cesta je vhodná tak akorát pro terénní auta, která se také proti nám občas přiřítí. Tady to opravdu nepůjde, shodneme se všichni. Horší je, že náš šofér (nikdy tu nebyl, nemůžeme mu tedy logicky ani nadávat, že se sem vůbec pouštěl) má problémy se na uzounkém písečném prostoru otočit. Motor zoufale řve, kola se víc a víc prohrabávají do písku. Já holka katastrofka si už maluju vizi, jak tu zůstaneme trčet celý den a jak nám ujede loď ….. Tlačíme a snažíme se všichni, radí jen zkušení šoféři. No, asi po nervy drásající půl hodině se povedlo. S ulehčením opět sedáme na svá místa, škrtáme první zátoku a těšíme se na tu druhou. Už je to skoro nuda psát slovo pecka mezi oči. Ale opravdu opět byla. Druhou zátoku jsme totiž také nezvládli. Sice platíme vstupné do chráněné zóny, každý 2 eura, ale za mýtem po chvilce naše vozítko staví. Dál je silnice úzká, pokračuje několik kilometrů, snad bychom projeli. Nicméně verdikt od kluků je jasný: „Nemáme už benzín,“ krčí rameny. Už se ani nikdo z nás nerozčiluje, když škrtáme i druhou zátoku. Procházíme se po břehu, prolézáme starou francouzskou pevnost, pořizujeme fotky majáku. A držíme palce, abychom dojeli aspoň do té třetí zátoky na pláž Ramena a hlavně aby vydržely zbytky benzínu. Dojeli, vydržely.

Koupání se ale nekoná. Fouká vítr, moře rozbouřené, špinavé. Pobřežní restaurace plné našich druhů z lodi, jí se tu, pije, je veselo. Po nesmělé informativní otázce přijde malé zadostiučinění. „Ty první dvě zátoky? Opravdu nestály za to. Koupat se nedalo, nic tam nebylo,“ krčí rameny jedna statná Němka.

Na zpáteční cestě se mezi sebou domlouváme, jak to bude s nasmlouvanou cenou. Ze tří slíbených zátok jsme viděli jen jednu a ještě k tomu spousta nervů ….. Jednomyslně se ale shodujeme, že klukům vyplatíme vše, jak bylo domluvené. Ti dva za to v podstatě nemůžou … šofér se snažil, průvodce byl milý. Ale přesto závěrečná pecka ještě přišla: ve městě, kde naše jízda končí, sedí majitel auta, čeká na nás a hlavně na peníze. Vysvětlíme situaci, jak jsme skoro nikam nedojeli, přesto přátelsky nabízíme nasmlouvanou cenu. „E purboár??????“ nevybíravě se dožaduje. „Cože, snad nechce spropitné?“ smějou se kluci, aby zamaskovali tu poslední ránu mezi oči, kterou jsme opravdu nečekali.

Na lodi pak zjišťujeme, že většina lidí volila pouze projížďku po městě, ti odvážnější pak naše Tři zátoky a v Red Tsingy snad bylo jen jedno auto dobrodruhů. Ale po tomto rušném dni mohu i já směle prohlásit, že naše parta, to je také pěkná skupinka dobrodruhů. Užili jsme si slušně a poznali něco málo ze zdejších reálií, mentality lidí i způsobů obživy.

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Madagaskar – Tamatave
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:26:14 CET (306 čtenářů)

Dnes nás čeká poslední madagaskarská zastávka. Po včerejší dobrodružné jízdě se Admoš rozhodl vyrazit si opět zase jednou bezpečně s partou od lodní společnosti, nezdolní Birhanzli spolu s námi jdou opět do rizika. Tentokrát jsme měli štěstí, pecky mezi oči nepřišly žádné, naopak byl to velmi vydařený den.

Z Tamatave, druhého největšího malgašského města, je nejlépe dosažitelný Národní park Ivolina a poté kanál Pangalanes. Nemůžeme se rozhodnout, kterou z nabízených pozoruhodností si vybrat, tak volíme obé Náš průvodce Didier sice není tak komunikativní, ale rozumíme si a plní bez problémů všechna naše přání.

Kanál Pangalanes

Východní pobřeží bývá často sužováno cyklony a Tamatave je důležitý obchodní přístav. Aby byla zajištěna dostupnost z vnitrozemí a aby tady mohly kotvit lodě v jakémkoli počasí, byl během francouzské koloniální správy postaven na počátku minulého století kanál Pangalanes. Vybudován byl v délce 700 km a vznikl propojením jezer při pobřeží s deltami řek. V současné době je většinou zarostlý vodními rostlinami, používá se z něj pouze cca 300 km pro čluny a různé vory. Zato jeho ústí se stalo velkou turistickou atrakcí. Z naší lodi sem míří několik autobusů: čekají na ně vyzdobené čluny, krásní urostlí Malgašové ve funkci kormidelníků a vedro a hmyz na palalubě Pro neorganizovaný turistický lid jsou tu čluny méně zdobné, nicméně stejně krásní kormidelníci lákají ke svezení. Náš Didier nic neříká, jen tak si myslí a odhaduje: skočí ti mí mlaskouni na vějičku, nebo neskočí? Trošku se chvěje o kšeft, protože kdybychom jeli kanálem, nejeli bychom už do Národního parku. Ale nemusí mít strach. Kanál jsme viděli a máme předběžnou představu, co bychom asi na té projížďce mohli zažít….. Před naší Costou totiž vyjížďky po kanále prodávala jedna dáma. Činila se, neprodávala sama, lidí, kteří svezení nabízeli, bylo v přístavu hodně. Ona však byla velmi dobře organizovaná, měla mapičku, na které ukazovala zastávky, připravený ceník i časový rozvrh. U jejího stánku byl velký rachot, a tak se musela otáčet: „Dělej, podej mi další prospekty,“ vykřikla najednou na svou pomocnici. No to bylo překvapení! Opravdu jsme potkali v tamatavském přístavu krajanku. A tak jsme pohodlně česky vyslechli, co vše projížďka po kanále obsahuje. Milá dáma prozradila, že na Madagaskaru žije už skoro 20let a je údajně z jediné české rodiny, která na ostrově podniká. Byla milá, ani se nezlobila, že s ní po kanále nepojedeme.

Národní park Ivolina

Vyrážíme tedy dál, do NP Ivolina. Překvapivě nás více než park zaujala cesta k němu. Leží asi 11 km od města a cesta k němu vedoucí je nezpevněná vozovka dramaticky poničená. Asfalt neexistuje, v blátě či prachu díra na díru, občas jsem měla pocit, že se cesta ztrácí a že nás Didier veze úplně někam jinam. „Tohle přece nemůže být hlavní přístupová cesta do Národního parku?“ ptala jsem se v duchu již poněkolikáté, když jsme míjeli auto zapadlé v hluboké jámě naplněné vodou. Mít tady moderního teréňáka, možná by mi jízda dělala radost, ale s takovým malým autíčkem, jakým disponoval Didier, jsem se jenom třásla a při každém hrozivém škrkání podvozku o vozovku jsem se krásně bála. Přežila jsem jen díky tomu, že jsem bedlivě sledovala okolí. A že bylo na co se koukat. Cestou jsme míjeli několik vesnic, které se zabývaly výrobou štěrku. Asi vám hned vytanou na mysli vrtací stroje, pásové posuvníky, nakladače, vyklápěcí vozy, drtiče, třídiče a jiné rozbíjecí zařízení. To byste ale nesměli být na Madagaskaru. Tady všechny stroje nahradí místní obyvatelé. Na dřevěných kárách přepravují obrovské balvany (vzhledem k vozovce je už jen toto nadlidský výkon), poté balvany shodí u chatrče a nastupují většinou ženy a děti, které do balvanů buší dřevěnými palicemi, jež svírají uprášenýma a upracovanýma rukama. Během jízdy jsme viděli celý proces, od obrovských kamenů až po drobounkou šotolinu, která byla výsledným produktem. Velké zvědavé oči se po nás otáčely a mně vytanulo na mysli, že jejich práci by výše uvedené stroje hravě zvládly minimálně milionkrát rychleji a hlavně pohodlněji. Hm, ale čím by se pak všichni živili?? Přesto nikdy nezapomenu na ty mlaďounké krásné dívčiny, které by měly být spíše ve škole a v načančané sukýnce se připravovat na lepší budoucnost.

Samotný Národní park, ano, skutečně jsme tam dorazili, nás krapet zklamal. Na poměrně malém prostoru to byla spíše zoologická zahrada, kde v klecích chovali několik druhů lemurů, želvy, chameleony a různé plazy. Milé překvapení nastalo, když jsme zde potkali Admirála se svou skupinou. Procházka tropickou vegetací ale byla celkem příjemná, i když bylo dusné a lepivé horko. Kiosek u brány a studené pivo nám pak zase daly chuť do dalšího cestování.

Bazar B

Didier nás směruje na velký Bazar B, mluví o něm už od rána. Jeho manželka tam prodává, musíme se zastavit u ní v krámku. Před tím ale ještě chceme zajet někam mimo trasu, někde, kde žijí Malgaši svůj obyčejný život. Nakoukli jsme, jak se pere prádlo u řeky, jak kojící matka prodává u silnice ovoce, viděli jsme prašnou páteřní cestu celé vesnice. Místní vedle štěrku také obchodují s pískem: nakládají pobřežní páísek (jak dlouho jim v řece vydrží?) na staré pramice a vozí k plošině, kde písek přehazují na korby náklaďáků. Opět velmi nelehká práce.

A pak už kýžený Bazar B. Bohužel, Didierovi se nezadařilo, bazar byl pro nás neskousnutelný…. Obrovitá hala pokrytá vlněným plechem přetékala dusnem, smradem a obtěžujícím hmyzem. Prodejci nabízeli většinou kýčovité zboží z Číny, včetně šoférovy manželky. Okamžitě bereme zpátečku, Didiera vyplácíme, jako náplast dostává pěkné spropitné … a začíná krápat! Kam se podějeme? Orientační závod ve vyhledávání vhodné restaurace vyhrál Vašek Továrníček. Koloniální hotel se zastřešenou terasou lemovanou palmami, k tomu ochotná servírka a spousta piva, kafíčka a pro Renatu vínko. A teď může pršet! A že pršelo, pravý tropický liják. Víte, jak nám bylo blaze? Krásně se v dešti dýchalo a ještě krásněji se v suchu pilo. Provazce horkého deště umývaly okolní chodníky a my si užívali jak kolonisté v 19. století. Korunu našemu blahu nasadily dvě podomní obchodnice s tričky. Myslím, že ještě dnes na nás vzpomínají…. trička pro tři vnoučata, pro syna a dceru a pro samotného Továrníčka raději hned dvě. Cena i kvalita byly na celém Madagaskaru absolutně bez konkurence.

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Réunion – St. Denis
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:22:53 CET (237 čtenářů)

Říkat, že známe Réunion, to by bylo velmi odvážné tvrzení. Spíše to pojmu takto: známe i neznáme. Byli jsme zde a strávili tu celý den, to je fakt. Většinu dne pršelo a bylo zataženo, to je taky fakt. Přesto samozřejmě nezůstáváme na lodi a vyrážíme za poznáním. Admirál opět organizovaně, naše stmelená a prověřená parta na vlastní pěst.

Z velké nabídky, co na Réunionu jeden den podniknout, jako první škrtáme koupání. Toho si snad na Rodriguesu užijeme dost. Z vrcholů, na které se lze dostat, volíme Vulkán, oficiálně Piton de la Fournaise. Jedná se o jednu z největších a nejaktivnějších sopek na světě, logicky tedy největší atrakci celého ostrova. V současné době sopka činná není, naposledy soptila před pěti lety. Seismologové bedlivě starou dámu hlídají, protože v době erupcí dokáže na malém ostrově napáchat poměrně dost škody. Naopak, pokud jsou erupce menší, ohňostroje se stávají velkým turistickým lákadlem.

Vulkán

Před lodí jsme vybrali přepravce – moc se tady nesmlouvá, ceny jsou dané předem - a s Továrníčky vyrážíme do krásného slunečného dne. Cesta podle pobřeží mě trochu znejistila, jestli jsme nakonec přece jenom neměli volit koupačku, ale předpověď velela jasně: zataženo, déšť. Jedeme asi hodinu, když se dostáváme na úpatí sopky. Pořád krásně, míjíme výstavní městečka i malé upravené vesničky. Jaký rozdíl proti Madagaskaru! Když začínáme stoupat, musí šofér volantem opravdu hodně otáčet. Cestou vzhůru míjíme několik vyhlídek, stavíme jen u jedné. Šofér nás neustále pobízí ke spěchu: bude pršet, bude zataženo, nic neuvidíte. Ale tváří v tvář modré obloze, úžasným výhledům na zelený ostrov, hlubokým údolím a rozeklaným skalám se pospíchat nikomu nechce. Do toho malebně zasazené žluté kytky a zářivé sluníčko – fotky se opravdu vyvedly.

Jakmile však dosáhneme parkoviště nahoře, odkud začíná výstup na vulkán, zatahuje se, nastupuje vítr, chlad a mlha. Vystoupíme z auta, drobně mrholí. Jsme na Réunionu, na jedné z nejzajímavějších sopek světa, přece to nevzdáme? Balíme se do všeho, co máme při ruce, foťák schovat do igelitu a vyrážíme stylem „mha přede mnou, mha za mnou“. Jako v pohádce. Cesta je naštěstí dobře značená, není problém po chvilince dorazit k bráně, která se zavírá, pokud u sopky není bezpečno. Dnes je otevřená, jdeme. První část výstupu začíná klesáním. Ano, nejedná se o překlep, nejprve jsme sestupovali dolů po nekonečných a kluzkých (samozřejmě, když prší) schodech. Bylo jich jen 527, ale byly velmi příkré. Dole jsme pokračovali po polích ztuhlé lávy. Připadali jsme si jako průzkumníci na Marsu: mlha, vítr, déšť, pláštěnky se nám ovíjely kolem zmrzlých těl jako fantaskní skafandry a kráčeli jsme po zvrásněném povrchu, sice pevném, ale kluzkém a nevypočítatelně nerovném. Cesta byla značena bílými skvrnami na zemi, postupujeme od jedné značky ke druhé. Nikde nikdo, opravdu jak na jiné planetě nebo v nějakém fantasy filmu béčkové kategorie. A asi po půl hodině cesty najednou: „Dej pozor, tady to klouže“, volá proti nám někdo z mlhy. Pár starších turistů z Prahy se vrací z ranní túry. Měli jsme radost, že si můžeme popovídat, oni ale příliš sdílní nebyli. Na Réunionu jsou již po několikáté, na Vulkanu poprvé. „Ale ani dál nechoďte, nemá to cenu. Nic není vidět, šli jsme hodně dopředu a ráz krajiny je pořád stejný. Vrchol vidět není,“ dostali jsme cennou informaci. A tak otáčíme, ještě vylézáme na nějaký malý vulkáneček, fotíme mlhu a to už se rozpršelo velmi silně. Je zima jak v Rusku, jsme mokří, unavení, zbědovaní. Zpět jdeme jak horolezci v Himalájích, každý sám na sebe. Sraz je na parkovišti v informačním centru, kde zkřehlýma rukama svíráme kalíšky horkého čaje.

A to je celé naše réunionské dobrodružství. Zpět si vynutíme cestu vnitrozemím (šoférovi se moc nechce, později poznáme proč), občas se v nepřetržitém dešti protrhají mraky, na malinkou chvilinku vykoukne dokonce i sluníčko a potvrdí se nám tak náš názor, že ostrov je překrásný. Obrovské vodopády, nádherné kopce, svěží zeleň.

Jako třešničku na dortu si chystáme posezení v hlavním městě St. Denis u kafíčka, pivíčka či vínečka, každý podle své chutě. Ale provazce deště nemilosrdně bičují ulice, ulice se mění v řeky a stěrače nemají šanci zvládat nápor vody. Ani vystupovat se nám nechce, navíc šofér nás neustále pobízí k návratu na loď. Škoda, Admirál večer vyprávěl, že právě posezení ve zdejší kavárně bylo jedním z vrcholů dnešního dne. Samozřejmě, koukal po holkách v mini a zmáčené dívčí svetříky mu poskytovaly nevšední podívanou :)

 My se tedy z hlavního města vracíme po pobřeží a šoférovi neustále někdo telefonuje. Přidává plyn, rychle předjíždí, až ho musíme krotit. Náklaďáky za sebe odhazují tsunami vody, všude stříkají gejzíry, po stranách teče každou chvíli na silnici nějaký vodopád. Spielberg by byl ze zdejších exteriérů k vodnímu horroru určitě nadšený. Já nadšená nejsem, já se zase tradičně bojím. Uff, dojeli jsme do přístavu. Neodfrkla jsem si jen já, viditelně a překvapivě si odfrknul i náš šofér. Teprve nyní se dovídáme, že při velkém lijáku se pobřežní silnice zavírá. Dnes je uzávěra stanovena na 17.00 hodin. A my dojeli chvilinku před pátou. A teprve teď se opravdu orosím: kdyby nám silnici zavřeli, museli bychom ostrov objet z druhé strany a to bychom do 18.30, kdy loď odplouvá, zaručeně nestačili.

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Mauricius podruhé
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:19:56 CET (222 čtenářů)

Když jsme dokončili celou plavbu, měli jsme na Mauriciu ještě jeden den k dobru. Strávíme na palubě lodi jednu noc v nám již důvěrně známém St. Louis. K mému menšímu zklamání si celá grupa odhlasuje, že se nepůjdeme podívat na nejslavnějšího obyvatele ostrova, tedy na poštovní známku Modrý Mauritius. Jasně, je malinká, je přísně střežená, v muzeu je stejně jen kopie a nikdo z nás není zažraný filatelista. Takže jak vypadá věcička, jež ostrov tak proslavila, to vím jen z Wikipedie…..

Místo muzea bereme černého taxíka – velmi slušného staršího pána, jehož autu podstatně chyběla údržba, zato mu podstatně přebývaly roky. Rozjížděl se zásadně na dvojku, občas se zdálo, že se nerozjede vůbec. Ale byl milý a slušný a do ceny 50 euro pro všechny na celý den se hravě všechny neduhy jeho automobilu schovaly.

Botanic Garden - Pamplemousse

„Zdejší obrovské záhony květin musíte vidět na vlastní oči, abyste uvěřili,“ nabádá nás průvodce. Já bych tvrzení poopravila: pokud máte dost času, zajděte. Pokud nikoliv, raději se jeďte koupat a opalovat. Příjemná procházka zahradami, ale žíly mi zdejší fauna a flora tedy netrhaly. Nejzábavnější v Pamplemousse byl prodavač nápojů, který se před vstupem do zahrady zaposlouchal do naší konverzace a pak bez přízvuku vykřikoval: „Zahrada dobrý, nápoje dobrý, kokos dobrý, ahoj!!!“ Úžasný zvláště proto, že nic jiného česky neuměl. To mu ovšem nebránilo se okolostojícím chlubit: „I speak czech, I speak czech!“ „Pivo máš?“ Následovalo jeho zakroucení hlavou. „Bier?“ A už zase „plynně“ česky: „Pivo ne, pivo ne.“

Grand Baie

Místo, kde jsem původně chtěla zajistit ubytování – nachází se zde hodně hotelů i penzionů. Jsem ráda, že volba padla na Flic-en-Flac. Jedeme sem ze zahrad i přes nesouhlasné stanovisko našeho šoféra. Mysleli jsme, že se mu jen nechce jet tak daleko (asi 20minut), ale nakonec zjišťujeme, že to s námi myslel dobře. Grand Baie je velké (tedy viděno ostrovní optikou) turistické středisko – hodně restaurací, obchodů, barů, diskoték a podobně. Zátoka plná lodí, obchodů a ruchu – vůbec se nám tu nelíbilo. A tak na radu taxikáře popojíždíme na malou veřejnou pláž La Cuvette, kde je pěkné koupání, i když hodně lidí. Setkáváme se i s prvními Čechy – restauratér z Marjánek (U zlaté koruny?) na ostrově prý každoročně tráví s rodinou měsíc. Již mají vychytané ubytování v soukromí, vaří si, půjčuje si motocykl a dovolená prý tak přijde velmi levně. La Cuvette vyhodnotil jako druhou nejlepší pláž na Mauritiu. No, budiž:)

Navečer se krásně flinkáme po hlavním městě, rozlučkové pivo na Watterfrontu se zvrhlo v malou pijatiku a nazítří již dobrodružství na malém ostrůvku Rodrigues.

(komentáře? | Skóre: 0)


Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Rodrigues
Poslal pepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:16:36 CET (207 čtenářů)

Rodrigues (čti rodrik) - naše vytoužená destinace: 18km dlouhý a 8 km široký ostrov. Po zhlédnutí jistého televizního dokumentu Pepík několik měsíců o ničem jiném než o tomto ostrově nemluvil. Ráj na zemi! Poslední místo bez turistů! Úžasní domorodci! Spousta ryb! Nádherné šnorchlování a potápění! A v neposlední řadě: na tomto malinkém ostrůvku se nám určitě bude báječně jezdit na kole.

Kdo by odolal? Pokud náhodou ještě někdo, musí ho uzemnit Pepíkova dodatečná hláška: na ostrov se létá malým letadlem jen jednou denně!!!! Tak tohle musí odrovnat úplně každého. Také si představujete ten ráj na zemi? Z naší pětičlenné posádky jsme vábení kouzelného ostrůvku podlehli všichni bez výjimky a původně plánované čtyři noci se s narůstajícím nadšením a těšením protáhly na osm noclehů.

Samozřejmě je potřeba vybrat krásné ubytko, když už zde strávíme více než týden. Ovlivněni pouze Pepíkovými informacemi a dvěma nadšenými reportážemi na webu vybíráme dva apartmány v jedné vilce v hlavním městě Port Mathurin. „Tam bude živo, budeme si moci koupit něco k jídlu, budou zde restaurace, odtud povedou určitě všechny cyklostezky. A když na webu naše rezidence Acajou sur mer nabízela v ceně ubytování i pračku, půjčení kol i výhled na moře, nebylo co řešit.

Ale jak už to tak bývá, všechno je vždy trošku jinak

Cesta do ráje

Začalo to už cestou: letadélko sice malé, ale asi pro sedmdesát lidí. „Pořád menší než boening,“ mrumlám si pro sebe a aby se mi to těšení na ráj příliš nezadřelo, spolknu i fakt, že na Rodrigues létají denně letadélka dvě. Ještě v letištní hale s námi přes internet komunikuje náš domácí, že pro nás na letiště přijede. Nabízená cena 30 eur se nám moc nezdá – „to nás už zase někdo chce okrást,“ křivdíme mu hned dopředu, ale naše pomyšlení na ráj a na jeho obyvatele, kteří přece nemůžou být zkažení, nás naštěstí přinutí na dopravu kývnout.

Ještě že tak! Na malém polním letišťátku (fakt je to malinký ostrov, hurá!) nevidíme ani jednoho taxíka. Pouze pár aut, která spolknou své pasažéry a na parkovišti už zůstane jen náš domácí, nesměle provolávající kosak, kosak, kosak …. Volal o chvilku déle, než mu asi bylo milé, protože v příletové hale nastalo menší šílenství: všichni z letadla se najednou nahrnuli do zdejšího freeshopu a nakupovali alkohol. Nevíme sice proč, ale jako poslední se k davu přidáváme – „ jen jednu láhev na osobu,“ hlásí milá prodavka. A když nás tedy z lepkavého dusna příletové haly freeshop vyplivne, jsme na letišti už opravdu sami. Pokladní balí, letadlo odstavené, letci pryč, uklízečka vytírá prázdnou haličku. Tak hurá, ráj na dosah!!!!

Auto pana domácího Sandyho jsme vzali s humorem. Dodávka s otevřenou korbou, kterou nějakým záhadným způsobem upravil na sardinkové sezení pro pět lidí. A jak tak jsme natěšení a projíždíme tmavou krajinou – v březnu se na Rodrigues stmívá už před sedmou – začneme klást naší nesmělou angličtinou zvědavé otázky.

Ta první je nasnadě: „Můžeme tady koupit nějaké pivo?“

„Pivo? Teď v osm hodin? To je všude zavřeno – snad jen v jednom obchůdku, zastavím vám tam.“

Hurá, tak pivo by bylo.

„A jak daleko je od apartmánu na pláž?“

„K vodě asi tak deset minut, ale koupat se nedá.“

„Jak, nedá!“ vyrážíme ze sebe udiveně.

„No, jsou zde všude chaluhy, voda je znečištěná. Tady se nekoupáme.“

„A šnorchlování?“ ptáme se nejistě a s předem očekávanou odpovědí.

„No tak to vůbec,“ rozesměje se na plné pecky. „Možná na druhé straně ostrova,“ dodá chlácholivě, když v ztemnělé kabině auta ucítí odtažitý chlad.

„Dobrá, půjčíme si od vás hned zítra kola!“

„Kola? Tak to bych vám neradil (to ještě nevíme, že žádná nemá). Na kole se tady jezdit nemůže,“ radí nám stále ještě dobrácky.

„Nemůže? Jak to asi myslel?“ dohadujeme se česky.

„No nemůže, je to tu samý kopec,“ dovtípí se Sandy.

„Uf, nic se neděje, kopce nám nevadí, naopak,“ uvolněně se zasmějeme.

„No jo, ale zase je velký provoz, kolo bych vám fakt nedoporučoval,“ kontruje domorodec.

Uvidíme, zítra za světla, holenku, říkám si v duchu a už stavíme před naším novým domovem. Ovšem další pecka čenichovka. Apartmány jsou přímo na hlavní silnici, od provozu nás dělí pouze uzounká stužka chodníku. Přízemní apartmán pro Birhanzlovy má sice kuchyňku i koupelnu, jak avizováno, ale je tu velmi horko a zatuchlo. Svrchní apartmán je prostornější, jsme tu tři, ale horko a zatuchlo zrovna tak. Zapínáme klimatizace, zběsile větráme (to se ale naráz samozřejmě nesmí) a ještě se ptám na tu avizovanou pračku. V kufrech máme za tři týdny plno špíny. „Jo, prát můžete, ale až tak za dva dny. Do té doby není voda,“ oznamuje domácí. „Tedy na sprchu trochu je, ale musíte hodně šetřit,“ dodává smířlivě, když vidí naše vyplašené oči.

„A jestli chcete, půjčím vám zítra motorky, máte štěstí, benzín přivezli včera, před tím týden nebyl.“ A náš milý domácí se poroučí a zanechá nám hlavu jak bitevní pole, jak se tam střetly naše vize s tvrdou realitou.

Ale jsme zkušení cestovatelé, víme, jak bitvu vyhrát. Pivo, zásoby z freeshopu a hned je méně horko, vody je ve sprše více a moře? Na obzoru se ve tmě rýsují nějaké lodě, nebude určitě tak zle.

První den na ostrově

Bylo, a bylo zle ještě více. Ráno mě zastihlo ve stavu leklého kapra navíc po první ráně palicí. Slizká potem, udušená horkým vlhkem a hlava bolavá po večerní kořalce. V naší místnosti není ani okno ani klimatizace, navíc je průchozí k sousedícímu Admirálovi – to bude mňamka dovolená. Ale vzhledem k tomu, že tam máme dvě postele, stěhovat se nechci. Stěhovat se ale chtějí Birhanzlovi, zatuchlý puch se do rána nevyvětral a ani jako mávnutím kouzelného proutku nezmizel.

Hm, po ránu kořalku ne, narovnání našich snů tedy napomůžeme procházkou. Jo, narovnání: spíše další hluboký zásek do našich plánů a přání. Moře opravdu špinavé, navíc pláž daleko, předaleko. Provoz opravdu velký, jsme na kraji hlavního města, kam se sjíždějí do práce lidé skoro z celého ostrova. Port Mathurin je správním centrem, a tak se sem stahují lidé nejen za prací, ale i za veškerým vyřizováním, papírováním, do banky, pro benzín, na nákup apod. To ještě nevím, že po páté provoz totálně ustane a ve slavném hlavním městě chcípnul pes:)

 „Dobrá, ale podle té reportáže tady někde krásné pláže musejí být,“ nedal se odradit Pepík. V informačním centru nám ukážou na mapce, že krásné pláže tady opravdu mají, ale na druhé straně ostrova, přesně, jak nám včera večer sdělil Sandy.

„A co nějaké pláže přímo u města?“ nedá se odbýt Pepík.

A tak nás polední horko zastihlo na silnici, kudy nás vlekl Pepík jak trestnou výpravu, dokud jsme asi po čtyřiceti minutách nenarazili na zátoku a menší pláž. Šťastna se svalím do stínu palmy a poslouchám šumění moře. Jen periferně pak vnímám obrovský nepořádek kolem, potulující se psy a špinavou vodu. Když najdu sílu se na loktech zvednout a pohnout hlavou, opatrným půlobloukem zjišťuji, že nikdo, opravdu nikdo se nekoupá.

A to už Admirál slastně přivírá oči: „Jůůůů, ta voda je jak kafe!!“ I když je opravdu velmi teplá, zláká jen Vaška, já ani Renča bychom do té špíny nevlezly ani se sebezapřením. „Tak to je konec, já toho Pepíka snad zabiju. Co tady budeme ten týden dělat?“ honí se mi hlavou. „Kola nejsou, ve městě nuda, navíc velký provoz, koupání žádné. A co na to ostatní členové expedice? Ti se musí cítit pěkně podvedeni. No to je tedy pěkný průser!!!!“

Když nakloním hlavou opět zpět, jsem krapet zmatená. Nikdo z posádky nehodlá Pepíka pověsit hlavou dolů, nikdo se ho ani nechystá lynčovat. „Je to jen lenost, nebo odevzdanost?“ ptám se sama sebe překvapeně. Ani jedno ani druhé. Máme jen velké štěstí na parťáky. Však ono nějak bude, však se to nějak vyvrbí….

A měli pravdu. Po té neslavné koupeli-nekoupeli a prvním šokujícím dnu, který jsme zakončili v prázdné a drahé restauraci (to mi na náladě vůbec nepřidalo-jedna pizza za 298 rupií) jsme se opět nechali oblažit alkoholem (první plus našeho ubytování: kousínek od vily má malý krámek starý dědek s alkoholem) a bleskurychle upadli do říše snů, kde se nám zdálo o našem vytouženém Ráji na zemi.

Ráno nám začíná konečně malinko probleskovat dovolená: domácí sehnal motorky (k půjčení měl jen svoji jednu) a po menších problémech – z nichž jeden je obrovské množství času, které zde na všechno místní mají, což vystresované Evropany přivádí k mírnému šílenství, a druhé je poněkud pofidérní pojištění - vyráží dva stroje (Vašek Továrníček zapomněl doma řidičák, musí si během dne obstarat přes internet aspoň duplikát) vstříc dobrodružství.

Naše motorky

Vzhledem k tomu, že oba chlapi na motorce seděli před drahnými lety, bylo to opravdu dobrodružství a přičtete-li k tomu, že na ostrově se jezdí vlevo, bylo to skoro bláznovství. A ke všemu opravdu provoz jako bejk. Ostrovem prochází jedna páteřní silnice, které se v žádném případě nemůžeme vyhnout. Prvotní stoupání trvá asi patnáct až dvacet minut. O kolik měsíců jsem za tu první jízdu zestárla, to už dneska neodhadnu. Představte si stoupání cca osmdesátistupňové, jedna zatáčka navazuje na druhou, úzká silnice, kde počítáte jedno auto za druhým, a všichni, opravdu všichni vás přejíždějí. Připočtěte náš slabý řvoucí motor, jenž za každou další serpertinou hrozí, že zkolabuje úplně a když nezkolabuje, hrozí, že z motorky kolmo nakloněné zbuchnu na zem. Držím se jak klíště Pepíka, polykám výfukové plyny, modlím se, dusím a šedivím zároveň. Jakmile dosáhneme vrcholu, není chvíle na oddech. Kudy dál? Naše mapička je víc než schematická, pár ukazatelů ukazuje cíle, jež na plánu nemáme. Na křižovatce se motáme jak nudle v bandě a …. „Bacha, jedeš vpravo,“ řvu z plných ztrhaných plic na Admirála, jenž v protisměru míří do jednosměrky. Uff, to bylo o fous….. přihlížející chodci se smějí, řidič náklaďáku chápavě brzdí a o mne se pokouší infarkt.

Čtením z mapy a krátkou poradou v Mont Lubin maskuju absolutní vyčerpání. Tak to fakt neee. Radši sedět v dusivém a lepkavém apartmánu a upít se k blažené smrti, slibuju si v duchu.

Oba kluci jsou ale nadupaní, jim snad ani ten smrad z aut nevadí: endorfiny z jízdy a z prožitého nebezpečí jim stříkají snad i z uší, nemít helmy, snad by si i furiantsky prohrábli své řídnoucí a neexistující kštice Fakt jsou z té jízdy hotoví a maximálně spokojení. Když už se dál nemůžu koukat na tu jejich nesmyslnou radost, mávnu nazdařbůh rukou dolů, odevzdaně sedám na mučidlo, chytám se Pepíkových zpocených zad a s přáním na místě zemřít usedám opět na motorku. Ještě mi hlavou bleskne provokativní myšlenka – tak fakt asi umřeš v tom svém vysněném ráji…… a už se řítíme pro změnu zase dolů, opět ve stejně nesmyslném úhlu. Jo, řítíme, ale jen chvilku. Po chvilce totiž končí asfalt a my se dolů sesouváme, kodrcáme. Náklon silnice je stejný, povrch jak na tankodromu. Je to jako bychom sjížděli kopec zmrzliny, na který jsme se před chvilkou vydrápali. Umřu, jasná věc. Naposledy se ještě rozloučím se světem pohledem na modrou oblohu ……

A je to tam!!! Jsme u moře, dosáhli jsme východního pobřeží. Klesání je menší, rozhled úžasný a kam oko dohlédne krásné modroučké moře. Okamžitě stavíme a fotíme, jako by nám ten kousek ráje měl za chvilinku opět zmizet. Mazlíme se s tím pohledem, na který jsme čekali několik měsíců. Je tu, je to nádhera. Ani se nám nechce sjet dolů přímo k moři, myslím, že se všichni tři bojíme, že se kouzlo rozplyne a že na nás dole čekají chaluhy, špína, nepořádek nebo naopak haldy turistů. Ne, nic z toho. Horrorů už bylo dost!!!

Na východním pobřeží jsme konečně lapili náš vysněný Ráj. Jezdíme sem pak každý den, kopec zmrzliny je už nazítří důvěrně známý, před smrdutými náklaďáky krčíme nos, serpentiny už mám v duchu pojmenované, s motorkou jsme kamarádi, jen ta levá strana vozovky na nás občas vybafne zprava, i když ostrov jsme na motorkách procourali celý. Také Továrníčci mají motorku, silnější než my a i když Renča byla zpočátku stejně skeptická jako já, nakonec se z nich také stali vášniví mototuristé.

A teď už vám dlužím, jak takový ráj na zemi opravdu vypadá.

Představte si ty nejpůvabnější fotky z katalogů cestovek, navíc upravené ve fotoshopu. Modrá průzračná voda, vlnky něžně hladí běloučký písek, jenž po pár metrech přechází v zelený pruh měkkého trávníčku lemovaného palmami. Všude čisťounko, idylu ruší pouze pár odpadkových košů a několik stolků s lavičkami – vše samozřejmě prázdné a čisté. Nikde ani živáčka, celá ta nádhera je tu jen pro nás. Až mě ta chvilka dojala k slzám, jak tu je nádherně. „Smí se tu vůbec koupat?“ blesklo mi hlavou. Kluci na nic nečekají a vrhají se do vody, já si připadám nepatřičně. Nikde nikdo, nechce se mi rušit posvátnou chvilku. „A co doklady, foťáky, kdo nám pohlídá věci?“ napadá mě nesmyslně. Ale po chvilce se už i já oddávám radostné koupeli.

Pláž je dlouhá asi dva kilometry a nikde ani živáčka. Po chvíli slastného lenošení se ovšem někde z vody vynoří vytáhlý kluk. „Nemáte hlad? Nechcete pečenou rybu?“ ptá se nesměle. Pečenou rybu ovšem vyslovit před klukama, to je jako ukázat děcku lízátko. „Dobrá, za hodinu přijďte támhle k té loďce vzadu,“ ukazuje někam, kam mé oko vůbec nedohlídne. „No snad si z nás nedělá srandu,“ doufají kluci, kterým už za deset minut tečou sliny.

A za hodinu byly v dálce lukuly. Chceme věřit, že kluk a jeho parťák ryby zrovna chytili, každopádně pro nás několik ryb pečou na ohni rozdělaném z klacíků. U ohniště také najdeme malou skupinku Francouzů, kteří si pravděpodobně na rybách nepochutnávají poprvé – v dalších dnech jsme je už na jejich místech (kousek od Cotton) vídali pravidelně. Kluci nám servírovali i salát z papaje, chleba, měli připravené i plastové talíře. Dokonce někam došli i pro tři studená piva. Pravda, hody nebyly za hubičku, ale v dané chvíli kluci do našeho ráje zapadli jak poslední dílek puzzle.

Takže ráj se na ostrově koná, jen je třeba ho najít. A co ještě je třeba na ostrově najít a na co je nutné si dát pozor?

1. Krásné pláže jsou na východě ostrova, nejlepší (dle našeho mínění) u vesnice St. Francois. Tam také jezdí pravidelně autobus.

2. Autobusy jezdí z aut.nádraží z Port Mathurin – na východním okraji města, hned za tržnicí.

3. Nejkrásnější pobřežní trek je z Gravieres do St. Francois – nebo opačně. Šli jsme ho asi 2,5 hodiny. Jdete po liduprázdném pobřeží, šplháte po skalách, nazí se můžete koupat na zlatavých plážičkách.

4. Nějaké moto je na ostrově nutností (stačí malé skútry), pokud se nechcete jen válet u moře, což by byla škoda. Ale pozor, cesty jsou úzké, frekventované a často bez asfaltu – i když za naší éry se už hodně silnic „přezouvalo“.

5. Nenechte si ujít rezervaci Francois Leguat. Zde najdete 2 500 volně žijících želv, nejstarší je 150 let. Rezervace je pojmenovaná po Fr. Leguatovi, který v roce 1690 napsal, že na ostrově je tolik želv, že se celý nechá přejít po jejich krunýřích. A tak se u Rodrigues stavovaly lodě a vybíjením těchto mírumilovných zvířátek si doplňovaly svoje zásoby. Tak dlouho námořníci brali, až nebylo z čeho. Všechny rodrigueské želvy byly vyhubeny. A dnes se chov želv obnovuje, v rezervaci se chovají želvy z Madagaskaru a ze Seychell.

6. Zajímavý je i Port Sud – Est, ale hodně tu fouká vítr, daří se zde kiteboardingu a kitesurfingu. Z velkého hotelu jezdí lodičky na okolní malé ostrůvky kvůli šnorchlování a potápění (neabsolvovali jsme).

7. „Vyšplhali“ jsem se i na nejvyšší „horu“ ostrova – Grande Montagne. Je to takový malý kopeček, ale rozhled na celý ostrov je slušný.

8. 12. března slaví na ostrově Den nezávislosti – taková velká spartakiáda na stadionu: všude se prodávají pečené klobásy, kuřecí křidýlka, nudle a další smažené cosi, pije se pivo – velká sláva a nikde žádný opilec!!!

9. Na ostrově jsme neviděli jediného žebráka, jediného opilce. Údajně je tu velká umělá zaměstnanost - je fakt, že policajti chodí ve dvou a řídí křižovatky s minimem aut.

10. Policajti jsou na cizince velmi hodní, i když jezdíme občas vpravo, i když parkujeme tam, kde se nemá

11. Hodní jsou všichni lidé. Autobusák sám od sebe se nabídne k focení, všichni ochotně poskytují informace, všichni zdraví a jsou milí.

12. Velké hotely, kterých je tu několik, jsou velmi drahé, nejlépe se ubytovat v soukromí.

13. Turistů zde příliš není, když už, tak jedině Francouzi – jiné jsme neviděli. Mluví se zde pěknou spisovnou francouzštinou nebo anglicky.

14. Na jídlo je dobré jít do malých podniků (např. jsme se velmi dobře najedli naproti velkému hotelu v Port Sud-Est). Levněji přijde koupit si potraviny a vařit si.

15. Je nutné počítat s tím, že ostrované mají na všechno spoustu času – nikdo se nerozčiluje, nikdo nespěchá, všichni se usmívají. Autobus staví na znamení. Úžasné bylo, když někdo zmáčknul tlačítko a bus zastavil. Teprve když opravdu chvilku stál, tak se vždy někdo zvedl, třeba až úplně vzadu a pomalounku vystupoval.

16. Je nutné si dát pozor na hygienu. Pravděpodobně v autobuse jsme chytili všichni (!) infekční zánět spojivek – přenáší se dotykem. Je třeba si hodně mýt ruce.

17. V nemocnici v Port Mathurin ošetřují cizince zdarma (akutní zánět spojivek, kdy Renata skoro neviděla).

18. V Port Mathurin se koná v sobotu pravidelný trh, v průvodci označovaný jako velký zážitek. Pokud ho nestihnete, netrhejte si žíly…..

19. Po ostrově jsme cestovali s mapičkou, jež byla přidaná k prospektu tuším že k rezervaci Fr. Leguat. Ta nám připadala nejnázornější – prospekty si vezměte hned na letišti, příliš jich na ostrově není.

Tak to je tak vše, co mně napadá. Doufám, že si každý udělá svoji představu o ráji, který na něj čeká a nebude první hodiny tak rozčarován jako my. Je to Ráj, ale zasazený do 21. století. Tedy ráj s auty, náklaďáky a policajty, se supermarkety, cocakolou i studeným pivem. My se nakonec nejenže smířili s ubytováním, s motorkami, s horkem, nedostatkem vody a i s deštěm, my nakonec z toho všeho byli úplně nadšení. Po týdnu jsme se cítili jak domorodci – nikam nespěcháme, užíváme si každou chvilku a to, co nám na začátku připadalo skoro jako katastrofa, to vůbec nevnímáme. Vnímáme jen ten náš teď už opravdový ráj.

(komentáře? | Skóre: 0)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.13 Sekundy