Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 2 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Úvod
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 21:15:21 CET (199 čtenářů)

Letošní dovolená má být pojata odpočinkově, ale přesto exoticky. A tak volíme plavbu velkou bílou lodí – cruisrem. Pro tento typ cestování mluví hlavně čas a finance: Francouzská Polynésie je velmi drahá destinace - na jeden den je tam třeba počítat minimálně s 20 000 Kč, a to si ani moc nevyskakujete. Například na Bora Bora je jeden z levnějších hotelů na pláži za 1000 dolarů na noc – pravda, je u toho i snídaně Cruiser vás zaveze všude, kde je to zajímavé. Jeli jsme z Los Angeles, kam jsme se po měsíci také vrátili. Do Ameriky jsme letěli přes Londýn. Ovšem letadlo z Prahy mělo hodinu zpoždění – nepovolili nám start kvůli bouřce a v Londýně pak nás zase pro změnu nechtěli pustit na přistání. A tak už v letadle hlásili, že cestující do LA si musí přebukovat letenky. I kdybychom náš americký let nakrásně stihli (na přestup nám zbyla asi hodina), už nás prostě z letového listu vyškrtli. POZOR!! Letiště v Londýně je skutečně obrovské, mezi jednotlivými terminály se přejíždí autobusem cca 40 minut. Na přestup je dobré si nechat asi 4 hodiny, aby bylo všechno v klidu. Navíc nám za zmeškaný let nedali žádnou kompenzaci, neboť zpoždění zavinily přírodní podmínky – ta bouřka v Praze. A tak čekáme dlouho na další spoj a do LA se místo dopoledne dostáváme až večer a jdeme rovnou spát. Akorát si můžeme v hlavě přehrávat, jak jsme se na letišti v LA automaticky odbavovali u imigračních terminálů – otisky prstů, fotka – no hrůza, ale s dobrým koncem … do země nás pustili.

(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Los Angeles
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 21:14:16 CET (188 čtenářů)

Ubytování v hotelu Mayfair historic – objednáno na bookingu. Kousek od centra, ale musí se taxíkem. Uděláme si okružní jízdu – nápis Hollywood, vršek nad LA a na centrum (down town) s hvězdami na chodníku a řeckým divadlem, kde celé hollywoodské bláznění začalo. To celé trvá 3 hodiny a pak do přístavu San Pedro, kam se jede autem asi 45 minut. Našim event. následovníkům doporučuji při nedostatku času vynechat vrch nad LA i nápis – je viditelný z více míst. A jet raději do Beverly Hills. Buď taxíkem, nebo v down town je spousta nejrůznějších vyhlídkových autobusů, které mají nejrůznější a nejbizardnější trasy – stačí si vybrat podle peněz a času.

(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Nalodění
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 21:12:51 CET (178 čtenářů)

Proběhlo v klidu a bez problémů – loď Crown Princess veliká, moderní, čisťounká a velmi prostorná. Veliká moderní posilovna, asi 6 bazénů, vířivky jsem ani nespočítala. Krásná paluba na chůzi kolem dokola lodi i další běžecká dráha. 3200 pasažérů a 1000 členů posádky. Tak tady se nám bude celý měsíc, co trvá naše plavba, určitě líbit. Bohužel na celé lodi nebyl ani jeden Čech, ani jeden emigrant, žádný krajan se neobjevil ani v posádce. Celá trasa lodi byla rozvržena do 29 dnů, zcela neplánovaně se ale prodloužila na 30 dnů. Zcela neplánovaně také loď občas houpala – podruhé v naší cruiserové kariéře. Zakoupila jsem speciální náramky a byl klid. Někteří pasažéři měli zvláštní nálepky za ušima, jiní také náramky – zle nebylo nikomu. V jednom baru (byl kousek od naší kajuty, a tak jsme ho hojně využívali – hlavně oříšky a sušené ovoce) nabízeli jídlo 24 hodin denně. Ach jo, pak se muselo hodně do posilovny i na chození…. Ale také dělali zabalené sendviče pro nespavce. A tak na pevninu jsme si ani nemuseli balit houstičky z jídelny (samozřejmě vynášet jídlo z lodi není dovoleno).

(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Havaj – velký ostrov – přístav Hilo
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 21:11:40 CET (179 čtenářů)

Naše první zastávka po 4 dnech na moři. V přístavu bereme taxík s dalšími dvěma páry – Kanaďané a Američané (původně Vietnamci) a objíždíme zdejší zajímavosti: Národní vulkanický park – vstupné 5 dolarů. Máme smůlu, jemně mží, fotky nic moc a avizovaná láva také neteče. Zajímavostí je průchod ztuhlým magmatem: lava-tube. Dále deštný prales – stezka ke kráteru a nakonec vodopády Waiamuenue. Celá trasa trvala 4 hodiny, platili jsme každý 35 dolarů (Pepík usmlouval). Tentýž výlet nabízeli na lodi, včetně návštěvy továrny na výrobu oříšků a orchideové zahrady, za 200 dolarů pro každého.

S Pepíkem se pak od skupiny oddělíme a děláme si asi tříkilometrovou procházku až k lodi – kupujeme pivo, nasáváme atmosféru. Pěkné, i když počasí nic moc.


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Havaj, ostrov Oahu, Honolulu
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 21:10:29 CET (224 čtenářů)

Většina pasažérů jde rovnou buď do města nakupovat, nebo na slavnou pláž Waikiki . My si plníme Pepíkův sen: Pearl Harbor . Celý den trávíme v areálu, který je zasvěcen útoku Japonců 7. 12. 1941, jenž znamenal pro USA začátek 2. světové války. Kousek od přístavu jede městský bus č.20. Jeho trasa je na letiště a pak dál do přístavu, za 2,50 dolarů se svezete 40 minut. Zadarmo se v Pearl Harboru můžete podívat na dvacetiminutový dokumentární film a navštívit památník, jenž je postaven na místě potopené lodi Arizona. K památníku se musí lodí, u pokladen vám vydají zadarmo pořadové číslo, kdy se máte do kina a k lodi dostavit. Zájem je zde veliký. Zadarmo také můžete navštívit velkou expozici o napadení.

My si navíc zaplatíme vše další, co památník nabízí: vstup do ponorky, prohlídku válečné lodi Missouri a vojenské letecké muzeum. K lodi a do muzea jezdí z památníku každých 10 minut zdarma shuttle bus – tedy jen s platnou vstupenkou. Přestože jsem zarytý pacifista, návštěva areálu pro mne byla velmi zajímavá a poučná, i když muzeum, to myslím lze vynechat – to už bylo trošinku přes čáru i pro Pepíka. Možná i proto, že jsme zde vystavené exponáty už viděli vícekrát, např. v drážďanském vojenském muzeu nebo v muzeu na Novém Zélandu – kde mají opravdu hodně zajímavých exponátů.

Je dobré počítat s tím, že před vstupem do přístavu si musíte uložit veškerá zavazadla. Je dobré si vzít do kapsy igelitku a pak do ní ukládat, co za celý den ukořistíte – např. pití, prospekty apod. My v přístavu strávili poctivých šest hodin, ale neuniklo nám nic.

 Po prohlídce se chystáme do města, vyřvu si pláž Waikiki, nákupy oželím. Stojíme na autobusové zastávce v Pearl Harboru a přijede šikula s minibusem. Již na dálku rozezná loďaře – pár se nás tam sešlo a za 4 dolary nás veze dle přání – buď k lodi, nebo do nákupních center nebo nás dva na pláž. Spěchá, aby se stačil ještě jednou otočit ….

Krásná teplá voda, čistý měkký trávníček, měkký západ slunce – to vše mě s vojenským dnem zcela smířilo. Po západu slunce ještě nakupujeme pivo v plechovkách, to si můžeme bez obav do útrob lodi vzít a po 12 hodinách na pevnině unaveně večeříme. Večer v divadle tance hula hula – i když je předvádějí krásné polooděné tanečnice, Pepík spravedlivě usíná.


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Havaj – ostrov Kauai – Nawiliwili
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 21:07:28 CET (227 čtenářů)

Ráno ve výtahu potkáváme dědulu: „This beach is amazing, very close and free!!!!!!“ Naladí nás na krásnou pláž velmi blízko lodi, navíc zadarmo. Je sluníčko, tak co řešit, budeme se koupat. Ale znáte Pepíka? Tak jednoduché to nebude.

„Jdeme se nejprve porozhlédnout po ostrově a najdeme ten starý maják, který tu má být, na koupání je času dost.“

Bloudíme, jdeme golfovým hřištěm, krásné pohledy na přírodu i okolní moře. Setkání s místními rekreanty:

„Maják? Ten je daleko, asi dvě míle.“

„Prima, tak tam dojdeme, to přece není problém.“

„Vy musíte být z Evropy, že? Pro vás hračka, Američan by se při představě, že má ujít dvě míle, zhroutil.“

Tak jsme se zasmáli, maják ovšem nenašli, i když jsme ušli mnohem více než ty dvě avizované míle. Stejně nás lákala pláž – opravdu úžasná. Navíc v jednom hotelu na pláži měli zadarmo wifi.

Ostrov je stejně jako všechny havajské ostrovy zelený, sopečný – tedy hornatý a malebný. Na výlety skoro nikdo nejede, pouze pár dobrodruhů někde vyšťouralo letiště a nad ostrovem krouží helikoptérou. Prý to bylo krásné… My jako většina výletníků na krásné pláži, odkud je kousínek k nákupnímu centru, kde se dá levně koupit pivo i další alkohol. Kupují všichni, kupujeme taky. Navíc díky blízkosti lodi se otáčíme dvakrát a máme vystaráno :)


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Havaj – ostrov Maui – Lahaina
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 21:05:23 CET (162 čtenářů)

Ve zdejším přístavu nemají vybudované molo pro velké cruisery, a tak nás čeká tzv. tendering, plavba z lodi záchrannými čluny do přístavu. Nalodění super, jezdí tři čluny a vše je perfektně zorganizované, vylodění katastrofa. Vypadá to, jako by zdejší lidi neuměli ani uvázat námořní uzel. Na břehu nám nabízejí výlet ostrovem na dvě hodiny – nebereme. Touláme se městem, objevujeme zbytky staré továrny na zpracování cukrové třtiny, povalujeme se po městské pláži, která se s tou včerejší nedá srovnávat vůbec v ničem. Ale je teplo, plaveme.

Ostrov jsme moc neviděli, ale je typicky havajský, krásný. A vypadá to, že bude i levnější, je tu málo turistů – aspoň se nám to tak zdá, neviděli jsme žádný velký hotelový komplex.


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Západní Samoa – ostrov Samoa – Apia
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 21:04:05 CET (202 čtenářů)

Samoa byla pro mne velkým příjemným překvapením. Jsme na největším ostrově z celého souostroví, hlavní město Apia má 40 000 obyvatel. Před lodí čeká hodně dopravců, bereme taxík společně se dvěma Kanaďankami – matka (83 let) a dcera, obě původem Němky, což je super, mluvíme si pěkně německy. Baba je aktivní, fotí na tablet, neustále šprýmuje se šoférem. Nakonec se ukáže, že se s ním spikla a požaduje, abychom my zaplatili šoférovi více. Ale dáme samozřejmě jen dohodnutou cenu 30 dolarů na osobu a k tomu navíc 10 jako spropitné. Šofér nakonec spokojený, baba mele. Soused na lodi dal za tutéž cestu 90 dolarů za auto – a ten náš nakonec dostal minimálně 130 (pokud baby daly každá smluvených 30/os).

Náš průvodce nás hned na počátku cesty vzal k sobě domů. Vidíme vyvýšenou upravenou planinu, všude trávníček a otevřený obývák – na kůlech postavenou a zastřešenou plošinku plnou podušek a koberců. Jestli to byl opravdu jeho dům, nevíme. Prý je svobodný a žije s rodiči …. Opodál pak dveře a uzavřená místnost stejně jako v Evropě. Ale kontakt byl navázán a stal se nám příjemným průvodcem. Ukazuje nám místa, která známe i z indonéského Floresu – posady podél cest, kde se leží, odpočívá, příjemně ve stínu tráví čas. Ale také plošiny, kde děti prodávají ovoce, potoky, kde pradleny perou prádlo. Domy otevřené, chráněné jen před deštěm, v jejich přímém sousedství pak hroby a hrobky. Všude vůkol krásná kvetoucí flora, kytičky, zeleň. Sluníčko, krásná děvčata, modrá obloha a v krámku u cesty chladné pivíčko.

Asi v polovině cesty kolem ostrova nádherná žluťoučká pláž, zadarmo. Teplounké moře, pozvolný vstup do vody – jedno z nejkrásnějších vykoupání. A hned u pláže hospoda. Jsou tam i bungalovy – tady bych týden lenošit vydržela…

Cestou se stavujeme ještě v domě spisovatele J. R. Stevensona, autora mnoha knih. Napsal mimo jiné i bestseler pro děti – Ostrov pokladů. Údajně ho psal pro svého malého nemocného synka. Jsme připraveni na nějakou domorodou chýši, ale!!! Obrovitá vila, snad padesátipokojová, celá bílá, obklopená obrovskou udržovanou zahradou. Domeček slouží dnes jako muzeum, na nádvoří se konají folklorní slavnosti pro turisty. Také jsme jednu zažili.

Ale bejkárny pro turisty, to nic pro nás, i když lidové tanečky polonahých tanečníků a tanečnic byly zajímavé a nevšední. Viděli jsme je skoro na každé zastávce lodi, pokaždé jiné, pokaždé zajímavé.

Po skončení cesty do místní hospody, kde sedíme mezi domorodci, pijeme pivo a spolu s nimi koukáme na televizi na nějaké rugby. Je super, jak místní mužstvo prožívá před zápasem starý domorodý rituál – velmi podobný tanečkům, které jsme viděli před chvílí.


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Americká Samoa – Pago Pago
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 21:02:15 CET (252 čtenářů)

Druhý ostrov Samoa. Tak blízko jsou oba ostrovy, spojuje je i název, a tak jsou odlišné! Hned v přístavu je jasné, že tady se platí americkými dolary (v Západní Samoa mají svou vlastní měnu) a v těsné souvislosti s měnou jdou ruku v ruce další rozdíly. Pradleny u řek zmizely, tady se pere jen v automatických pračkách. Otevřené domy také neuvidíte, o odpočívajících a zevlujících domorodcích ani nemluvě. Země je kompletně zamerikanizovaná. Co mají oba ostrovy společné, to jsou pietní místa a památníky na připomenutí obětí tsunami: 9.9.1999.

Stejně jako včera nás v přístavu ráno vítají tanečky a zpěvy. Ostrov je připravený na celý den vstřebat, pobavit a oškubat několik stovek turistů. Jsou připravené otevřené autobusy, jež za určitý peníz obrážejí ostrov. Než jsme podlehli a do jednoho z nich nastoupili, tak jsme (jak jinak) smlouvali, až máme údajně nejlepší cenu (do autobusu nastoupila celá naše parta – 6 kusů), a to 14 dolarů na osobu. Z lodi tento výlet stojí 60 dolarů. Nás je v minibusu pouze 22, loďáci se musí tlačit, je jich tam jednou tolik – mají obsazená všechna místa.

Bohužel máme celý den zataženo, občas sprchne, občas leje. Ale sešli jsme se dobrá osádka, je legrace a se spolupasažéry se pak na lodi celý pobyt vesele zdravíme. Všechny minibusy jedou stejnou trasu – některé v protisměru, aby nebylo na zastávkách přelidněno. Celý ostrov objet nejde, jezdí se jen při moři. Divoké pobřeží s velkými vlnami střídají malebné písčité pláže, stavíme u kostelů i u památníku tsunami. Malebných fotek máme hodně. Koupání se bohužel vzhledem k počasí nekoná. Zajímavé je, že ani dnes ani včera jsme na ostrovech nezpozorovali žádný velký hotelový komplex – mohla by tady tedy být krásná dovolená. Za sebe mohu říci, že Samoa se mi moc a moc líbila – oba ostrovy, ten divočejší samozřejmě víc.

Odpoledne hledáme wifi – dost problém, nakonec nám jedna dvojice poradí hotel, kde je sice wifi zadara, ale musí se konzumovat. Dvě malá piva za 9 dolarů. A stejně wifi děsně pomalá, stačíme jen přečíst poštu, odpovědi nemůžeme odeslat. Ovšem když je na lodi 1 minuta internetu za 2 dolary a jde prý děsně pomalu, tak si nestěžujeme. Ale musím se podělit o krásnou historku těsně před naloděním. V improvizované tržnici před lodí si Pepík všiml krámku s alkoholem.

„Koupíme whisku, není drahá,“ rozhodl se. „Sice ji nepotřebujeme, ale vzhledem k ceně – nekup to,“ argumentuje.

„No ale tady před lodí? Vždyť na nás budou všichni koukat, jak přelejváme alkohol do plastu,“ křižuju se celá vyjevená a ustrašená. „To bude ostuda, až nás chytnou!!“ děsím se.

„Nás?“ směje se Pepík a prodavačce zároveň s penězi podává bez řečí prázdnou láhev od koly. A ona? Bez mrknutí oka se otočí a zády k lodi ten chlast přecmrndá do plastu.

„To je hrůza, s náma, co?“ snažím se vybalancovat trapnou chvilku. „No to už je dneska 42. prázdná flaška,“ směje se, když nám podává naši „kolu“ a láhev od whisky hodí na hromadu do velké krabice. Chytráci jsou to, ti starouškové!! A to jsme si mysleli, jak jsme originální a nápadití :)


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Francouzská Polynésie – Moorea
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:59:50 CET (147 čtenářů)

Krásný ostrov! Jak jsme připlouvali, z ranního oparu vystupovaly hory – vulkanické útvary porostlé vegetací, tedy krásně zelené. Do toho azurově modrá voda u pobřeží, kde byly korály a kde byla mělčina. Když poté zasvítilo sluníčko, jednalo se o bohapustý kýč barev i územního rozložení. Jak jsme zvyklí, vzali jsme taxíka, tentokrát za 25 dolarů, objeli ostrov, pořídili nádherné fotky jak z katalogů, včetně hotelových „chýší“ umístěných nad azurovou vodou na kůlech – v bungalovech jsou skleněná dna, takže korály a rybičky můžete, když na to přijde, pohodlně sledovat i z postele. A pak jsme se na jedné krásné pláži koupali. Příjemný a krásný ostrov, zkonstatovali jsme večer na lodi.

Ale ukázalo se, že jsme udělali chybu, naštěstí snad jedinou za celý měsíc: správně jsme si měli najmout člun a přejet na vedlejší malý ostrůvek, kde probíhalo plavání se žraloky. Je fakt, že na břehu takové nabídky byly a bylo jich hodně, my je však ignorovali. Kdo plaval, byl nadšen. Ovšem zase na druhou stranu nestihli objet ostrov…. Tak nevím, zda to byla tak velká chyba. Jisté je, že nikde jinde už se se žraloky plavat nedalo. Z Moorey ale máme novou známost – pár z Mnichova, ona je původem Norka – velmi milí a komunikativní.


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Francouzská Polynésie – Bora Bora
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:56:56 CET (284 čtenářů)

Dnešní den byl důvodem, proč jsme se na tuto měsíční plavbu vydali. Bora Bora, už jen to jméno a ta úžasná pověst jednoho z nejkrásnějších ostrovů na světě. A výsledek? Pro mne obrovské zklamání a velký propadák.

Na vině v žádném případě nebylo počasí, i když nám většinu dne pršelo. Nabídek na výlety po ostrově bylo málo, ani z lodi nepořádali žádné velké výlety. Po delším váhání se rozhodujeme a necháme se zavézt za 5 dolarů na pláž Matira. Na pláž jel minibus asi 20 minut. A co vše po cestě vidíme? Domy, ploty, domy, ploty. Žádná veřejná pláž, všude hotely, penziony, soukromé domy. I pláž Matira není veřejná, je to součást hotelu Intercontinental.

Zdejší mechanismus funguje jednoduše – minibusy sem zaváží turisty, kteří se zde mohou vykoupat – ale to je tak vše. Zpět se zase musí minibusem, kterých se tu střídá nepočítaně. Jít se podívat do hotelu? Ty nás hnali!!! Strčili nám do ruky ceník (jedna noc začínala od 1000 dolarů se snídaní) a s pohledem „vy na to tak máte,“ nás pěkně vypoklonkovali. A tak se smiřujeme s jemným teplým deštíkem a spolu s desítkami dalších se koupáme na překrásné pláži. I když je zataženo, i když prší, voda a pláž úžasné. Na písek se ovšem v dešti nepoložíte, a tak se krčíme na židlích ve velkém přístřešku, který zde pro podobné situace mají přichystaný.

Pepík se ovšem samozřejmě nespokojí s nějakým krčením se v přístřešku! Má předem nastudováno, že na Bora Bora jsou rozmístěna děla, která bránila ostrov proti eventuální japonské invazi.

„Ta děla musíme vidět!!! Zeptej se, kde jsou,“ požaduje striktně.

A propos: zdejší francouzština je úžasná! Zachovala se ve své čisté podobě, žádné novotvary, žádné zkomoleniny, žádné nesrozumitelné zkratky či novodobá reklamní mluva. Prostě, nádhera. Tak, jak jsem francouzštinu vstřebala ve škole, tak tady skutečně funguje.

„Kde bychom mohli vidět děla?“ otázka, kterou kladu asi dvacetkrát. Pokaždé se odpovědi liší, jedno je však jisté: děla vidět nelze. Buď že jsou součástí soukromého pozemku, nebo si musíme najmout terénní auta, která nás tam za poplatek dovezou, nebo prostě že žádná děla nejsou. To vše je ovšem pouze voda na Pepíkův mlýn. „Ptej se znova, ona kecá. Zeptej se ještě jednou, ten tady snad ani nebydlí! Zeptej se tohohle, ten vypadá rozumně! Tohle byla kráva, ta to tady nezná!“ A pořád stejně, pořád dokola. Pepík, ten se nikdy nevzdává.

Ale měl pravdu! Nakonec se nad námi slitoval domorodec, kterému jsme sbírali pod stromem manga. Přišel, dlouhým bidlem pro nás manga setřásl, a navíc poradil.

„Děla? Ta jsou támhle nahoře,“ ukázal neurčitě do zpustlé a vegetací zarostlé stráně, podaroval nás dvěma mangy a diskrétně se vzdálil.

„No tam nahoru, do té džungle, v tomhle dešti – to ani náhodou,“ vyjelo ze mne bezprostředně.

„Rozumím,“ chápavě souhlasil Pepík. „Počkáš tedy na mne?“ poprosil.

Vzhledem k tomu, že v dosahu jsem viděla rozestavěný dům, jehož střecha by mohla být příjemným útočištěm, nadšeně souhlasím. A ten blázen, vyzbrojen pláštěnkou, kterou by v Praze neoblékl ani za nic, se vydává vzhůru do neznáma.

Čekám deset minut, čekám půl hodiny, čekám 45 minut. Už se smiřuji se statusem vdovy, když se ten můj, rozzářený jako sluníčko, zmáčený jako vodník a zabahněný jako ukrajinský dělník v příkopu, objeví.

„Představ si, ten domorodec šel za mnou a když už jsem si myslel, že chce mojí peněženku a když už jsem se rozloučil se životem, ukázalo se, že s tou velkou mačetou, kterou třímá v ruce, nechce zavraždit mne, ale klestí mi s ní cestu,“ vysypal na mne jednou větou.

A tak Pepík za nezištné pomoci domorodce obutého ve vietnamkách objevil a vyfotografoval svá vysněná děla. Jeho samozvaný pomocník vůbec neočekával žádnou odměnu - na peníze, které mu Pepík nakonec dal, ani nepohlédl, jen je nevšímavě zasunul do kapsy. Prostě hodný a milý člověk. A já měla podobnou zkušenost: jak jsem netrpělivě čekala v rozestavěném domě za vydatného deště, přišla paní a nabídla mi zdarma pláštěnku, abych mohla pokračovat v cestě. Moc mě to potěšilo.

Takže naše zkušenost s domorodci: nesmírně milí, ochotní lidé, kteří vám rádi pomohou. Zato obchodníci a lidé živící se turistickým ruchem. Hrůza!!! Na Bora Bora vás odírají na každém kroku. Vy jste turisté, jste tedy pro ně chodící peněženky. Neustále zkoumají, jak z turistů vylákat či vytřískat co nejvíce peněz. Například: „Vy se chcete připojit na wifi? OK, kupte si v mém krámku (mimochodem s nesmírně předraženými a nevkusnými suvenýry) cokoli za 30 euro a já vám pak dám heslo!“ A jelikož na cestách je náš poměřovací nákupní koš pravidelně pivo, tak aby bylo jasno: na Bora Bora stojí v krámě třetinka 6 dolarů.

Ale jednu velezajímavou vzpomínku na Bora Bora si uchovávám: poprvé jsem zde viděla líbezné lidské bytosti, které nemohu zařadit ani jako ženy ani jako muže. Jsou to mahu. Krásní lidé, kteří vypadají jako ženy včetně prsou a vlasů, ale dle stavby těla a dle drsného mužského hlasu poznáte, že tato bytost se jako žena nenarodila. Jedná se o starou tradici, kdy jeden z chlapců narozený v polynéské rodině, byl vychováván jako dcera. Mahu jsou zženštilí, malují se, oblékají jako ženy, ale nejsou to transsexuálové, netouží po tom, aby byli ženami se vším všudy. Viděla jsem na ostrově tři mahu. Jeden pracoval v restauraci, druhý v obchodě, třetího jsem zahlédla na cestě. Ti dva v restauraci a v obchodě byli podrobeni mému prudérnímu evropskému zkoumání – v restauraci jsem se pořád na něco ptala, v obchodě si neustále prohlížela drahé a nehezké suvenýry. Byla jsem těmi bytostmi zcela očarována: oba byli takoví sebevědomí, důstojní, zvlášť když si malovali pusu či v zrcátku kontrolovali účes. A když promluvili, běhal mi mráz po zádech, jak erotický byl jejich bas v kontrastu s jejich dámským a pečlivým mejkapem. Jak jsem se dočetla, mahu nyní v Polynésii pracují ve službách nebo jako tanečníci či umělci. Oba „moji“ mahu byli mladí, krásní, plni života, a tak se mi zdá, že tato zvláštní tradice výchovy kluků v Polynésii ještě hned tak nevymře. Pepík mým soukromým antropologickým zkoumáním moc nakloněn nebyl, on hlavně řešil, jak ti kluci dosáhli tak pěkných prsou. Hormony? Vycpávky? Kdo ví, sáhnout si netroufnul, hrdina:)

 A jak už jsem řekla, Bora Bora je bohužel turistické peklo, takže suvenýr si odsud přiveze jen pravověrný cestovatel. A tím my ale jsme, suvenýr mít musíme. Ovšem při zdejší láci na to jdeme od lesa: odvážíme si zadarmo obrovské a opravdu polynéské nachlazení 


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Tahiti – největší ostrov – hl. město Papeete
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:52:36 CET (216 čtenářů)

Dopoledne jak už zvykem, bereme minibus a za 30 dolarů na osobu absolvujeme tour po ostrově. Zde je opravdu co vidět: krásných vyhlídek nepočítaně. Zaujal nás Point Venus – ostroh s černou pláží (jednou z nejlepších na ostrově) s památníkem na loď Bounty, která zde s kapitánem Cookem r. 1769 kotvila, obrovská jeskyně, botanická zahrada a úchvatné obrovitě vodopády Faarumai, které jsme viděli ovšem pouze z dálky ze silnice. Podrobně jsme stačili prozkoumat nádhernou bílou pláž, kterou místní nazývají zcela jednoznačně PK 18. Jelikož minibus měl zpoždění, pouze jsme se nadýchali čerstvého mořského vzduchu a rychle pryč. Vykoupat se stačil jen Pepík a jeden starý Jihoafričan. Ten mi mimochodem uštědřil nádhernou lekci asertivního chování. „Spěcháme, spěcháme,“ vykřikovala hned po zastavení u pláže malá tlustá domorodá průvodkyně. „Vykoupat se nestačíte, pouze pokud byste to stihli za deset minut,“ přezíravě se usmála. To se ale přepočítala, do vody se ti dva chlapi vrhli, aniž by je stačila zadržet. Pepík se ukázněně smočil, udělal pár temp a jak má ve zvyku, bleskově se za palmou převlékl. Za 11 minut byl již vzorně připraven k odjezdu. Ne tak však milý starý pán. Poctivých deset minut plaval, aby si tedy užil. Pak se pomalu a neochotně soukal z vody. Hledání převlékárny mu zabralo minimálně pět minut, dalších dobrých deset minut se převlékal. Vrcholem jeho asertivity byl pak plachý úsměv, se kterým před nasednutým mikrobusem s nervózně podupávající průvodkou pomalu a důkladně ždímal plavky. Ano, byla to lekce pro mne. Musela jsem se hodně držet, abych nevyběhla ven a ty plavky mu jedním rázným pohybem nevyždímala.

O pláž PK 18, mimochodem se žlutým pískem a nejhezčí na ostrově, jsme my ostatní však stejně nepřišli. Nějakým způsobem se opozdily kontejnery s potravinami určené pro naši loď a my zůstali na ostrově o den déle. A tak jsme s Pepíkem hned ráno vyrazili, abychom si koupání užili. Za pouhých pět dolarů (pro oba) bereme místní autobus, který nás tam za 40 minut dopraví. Jak jednoduché, i když najít ve městě zastávku a zjistit číslo busu bylo dost horrorové. Zastávky jsou neoznačené a žádný jízdní řád neexistuje. Orientujete se dle fronty čekajících a stále se musíte ptát. Avšak zadostiučinění bylo sladké. Většina koupáníchtivých dorazila za velký peníz taxíkem či najatým autem. Zpáteční cesta absolutně bez problémů, pomineme-li pátrání po zastávce směrem do města.

„Kde se tady nastupuje do autobusu?“ ptám se krásného urostlého muže. Chvilku přemýšlí, pak rozhodí rukama a mávne přes silnici.

„Postav se třeba támhle,“ ukáže neurčitě rukou.

„A kde je jízdní řád a kde označená stanice?“ ptám se dotěrně.

Vycení nádherné bílé zuby a pohladí mne usměvavýma očima: „Tady jsi na Tahiti, víš?“

Na pláži jsme ráno byli úplně sami. Koupání v moři klidném jako rybník, s barevnými rybičkami, které se otírají o nohy i s pozorováním korálů, to patří k nejkrásnějším okamžikům celé naší cesty. Poté se nahrnuli naši spolulodníci (každého poznáte spolehlivě podle modré tašky, která se na lodi fasuje) a také školní děti. Bylo zajímavé pozorovat, jak jsou školní děti vedené. Sice byly hlučné, ale dost poslušné. Nejprve hrály vybíjenou a čekaly, až jim kantoři vymezí místo na koupání. Ti byli pěkně připravení: bójky na vymezení prostoru pro plavání, potápěčské brýle, aby z daného prostoru mohli odstranit veškeré kameny a korály. Pak teprve směly do vody děti. Plavaly a plácaly se tam přes hodinu. Poté dostaly svačinku a odpočívaly. V rámci odpočinku samozřejmě okukovaly „bledé tváře“. Po chvilce se osmělily a chtěly se s námi vyfotit. Příjemné chvíle s milými dětmi.

Abych nezapomněla, večer jsme strávili v parku Bougainville, který je pojmenován po velkém francouzském mořeplavci, a v přístavu, kde se večer piknikuje, hraje muzika, rozloží se stolečky restaurací a kde vládne čilý ruch.

S našimi Kanaďany si dáváme pivo v restauraci, i když vše je i zde hodně drahé – malá magnetka na lednici např. za 12 dolarů.


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Cesta zpět do Los Angeles
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:49:02 CET (250 čtenářů)

Zpáteční cesta do LA se místo osmi dnů protáhla na devět vzhledem k nutnosti transportovat nemocného, a tak jsme neplánovaně viděli (i když jen z lodi) Markézy. Osm dnů na lodi!! Co budeme dělat? Neunudíme se k smrti? Takové myšlenky jsme měli při objednávání cruiseru. Co na to říct. Když uplynul pátý den plavby, jen jsme smutně konstatovali, že za chvíli už bude konec. A poslední den na lodi jsem skoro obrečela. Na lodi se totiž vůbec nenudím.

Jednak jsem hrála pravidelně pinčes, a to s Indama, Italama, jedním ztepilým černochem a dokonce i s Asiaty, s jejich typickým pro Evropany nepochopitelným držením pálky. „Ána (to je moje druhé, zahraniční, jméno), nabádal mne otcovsky můj sparringpartner Gill, „na ni (Asiatku) musíš opatrně, hraj vysoké míče,“ poučoval. Byl to prima čas. Po zápase s panem Ztepilým mě na lodi potkávali pro mne zcela cizí lidé se zdviženým palcem: “Bravo, Anna!“ Aby ne, stará bílá blondýna proti podstatně mladšímu sympatickému černochovi … Zápasy s ním byly vždy velmi přitažlivé a nutno říct, že i vyrovnané.

A mimo pinčesu? Pravidelně na lodi musíte plavat, chodit do vířivky, posilovny (lámat kalorické rekordy na rotopedu či jiném mučidle) a také chodit. Walking je moje oblíbená činnost: na jedné palubě je vždy kolem dokola určená procházková zóna – většinou měří cca 500 metrů. Vyšlapujete si na čerstvém vzduchu, obdivujete skákající rybky, občas i delfíny, potkáváte se s pravidelnými „walkaři“ a těšíte se zájmu zevlounů, kteří si tipují, jak rychlí budete – také občas zevluji a tipuji) Navíc musí zůstat čas na opalování na lehátku a četbu. A to pomíjím společenské akce, které se denně pořádají: aerobic, zumba, golf, košíková, kopaná, vodní polo, kursy společenského tance, populárně-naučné přednášky, přírodopisné pořady, různé kurzy: malování, keramika, kurzy vaření nebo mixování nápojů, společenské kvízy a mezi staříky nejoblíbenější společenské hry (které družstvo první nafoukne balonek, které dříve oběhne bazén, kdo má nejkrásnější nohy a podobné „lahůdky“). Denně je toho tolik, že program naplní čtyřstránkové denní noviny. Naši známí chodili například každý den s partičkou nadšenců na bridž. A každý večer je divadlo – dvě představení, taneční večery aspoň ve dvou barech, diskotéka a na naší lodi i kino. Nejenže se člověk nenudí, ale ani nestíhá…


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Naše plavba - shrnutí
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:45:41 CET (214 čtenářů)

Tak máme za sebou třicetidenní plavbu Pacifikem…. Bylo to krásné, i když dost náročné. Loď značně houpala, zvlášť na začátku a konci plavby, což já moc nemusím. Havaj ale krásná, Pepík měl splnění svého dalšího snu v Honolulu v Pearl Harboru, kde jsme na úkor pláží utratili celý den. Lítali jsme mezi ponorkou, bitevní lodí, památníkem, filmem, výstavou a vše zakončili v leteckém muzeu. Pepík blažen, já ve zdraví přežila :)

Francouzská Polynésie je nádherná, i když bestie děsně drahá. A tak jsme na bestii vyzráli – přivezli jsme si suvenýr zcela zadarmo. A to pěkné nachlazení  Bora Bora nám totiž celá propršela – ale buďte zalezlí pod střechou, na Bora Bora. A tak jsme plavali, fotili a pochodovali v mokrých tričkách. Ale na Tahiti už opět krásně, i když zase tak nesmyslně draho. Dejte za malé pivo v hospodě 5 dolarů!! No dali jsme, to je jasné:)

 Když ale loď nehoupala, což bylo většinou, byla to paráda. Byli jsme tam s Pepíkem jednoocí králové. Mezi těmi 3000 pasažéry byl snad každý třetí buď na vozejčku, nebo s chodítkem, nebo o holi, nebo strašně tlustej nebo všechno dohromady  Plující dům invalidních seniorů … Bohužel ani jeden z nich, ani nikdo z posádky nemluvil česky, tak to pro nás byly účinné a neustálé lekce angličtiny. My Gott, to umíme velmi plynule Také lovely, amazing a excelent. Což bylo označení pro vše včetně deště:)

 Lovely bylo ale zdržení na Tahiti. Nedorazil kontejner se zásobami, a tak aby staroši nevyhládli, museli jsme celý den čekat v přístavu. Bylo sluníčko, voda teplá, pláž excellent… Kapitán slíbil, že zpoždění dožene. A pral to pak na plný plyn do té doby, než se jedné dámě udělalo zle. Jestli to bylo zauzlení střev či jiná břišní potíž, na to naše angličtina nestačila, ale mávání rukama a ukazování na břicho bylo jasné. Abychom zachránili život (před námi byl týden na širém moři), centrála rozhodla, že se máme celý den vracet na Markézy, kde bude letadlo a dámu převezou do nemocnice na akutní operaci. Den zpět, to už náš milý kapitán nedohonil….

Celý kolos se 4 000 lidmi (včetně posádky) měl den zpoždění, což pro nás znamenalo o den více na moři – sluníčko, koupání, lenošení, ale také absolutní změna plánů: propadlé letenky, zamluvené hotely i půjčení auta v USA. A samozřejmě jsme nebyli sami – všichni museli přebukovávat letenky a měnit plány. A k dispozici byl pouze nefunkční a přetížený internet a 2, slovy dva telefonní přístroje. Ubozí stařečkové vstávali z invalidních vozíků, tlusťoši se strkali ve frontách, babám s trvalými splihly účesy. V následujících dnech se už nezdravili How are you? Ale „už máte přebukované letenky?“ Ani amazing a excellent jsme už tak často neslyšeli….. A já myslela na těch dalších 3000 chudáků, kteří čekali na dovolenou a v LA mohli nastoupit až o den později. Kolik milionů bude stát jeden zachráněný lidský život!!! Ale moc jsme byli všichni rádi, že se tak stalo – určitě si každý pomyslel: „Kdybych byl já v ohrožení, nenechají mě umřít….“

Ale to nebyl konec naší anabáze: hned po obrácení lodi na správný kurz opět zahlásil kapitán unfortunetly – naneštěstí, bohužel…. Tentokrát se staříci posrali, jak vyjádřil lakonicky Pepík. Na lodi vypukla epidemie noroviru, 90 lidí bylo v karanténě. Ale zavedli přísná hygienická opatření a nakonec jsme hladce přistáli. Sice o den později, ale šťastně.

Dneska už máme půjčené auto – to bylo jedno z největších překvapení – dáte kartu jako zálohu, řidičák a krásná mladá holka ukáže ladně za sebe: v lajně 4 stojí asi deset aut, v zámku klíčky, vyberte si, které se vám líbí nejvíce. A tak kmitáme mezi Chryslerem a Jeepem,které jsme po půl hodině vybírání povýšili do nejužšího finále. A pak přijde obsluha a utrousí :Ten ford támhle je nejlepší, nejnovější….

A tak drandíme Fordem SUV. Vše je digi, ale tak jak pro blbé, na velkém displeji obrázky, nikde žádný návod… Dnes jsme byli na Grand Canyonu a zítra pokračujeme dále po parcích. Zima je tu obrovská, ale celý den sluníčko. Zaneřádili jsme kartu ve foťáku obrázky jako z katalogu. Vše je tu tak, jak známe z filmů i obrázků. .


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Z vedra v Polynésii do mrazů v Arizoně
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:42:36 CET (209 čtenářů)

Odchod z lodi? Představte si 3000 pasažérů, den zpoždění a jeden bedlivě kontrolovaný východ. Už předem jsem z vylodění měla osypky. Ale zcela zbytečně. Využili jsme nabízeného programu „express walk“, zavazadla si sami vynesli a již v 9. 10 jsme sháněli před lodí taxíka směr půjčovna aut Alamo.

Jakmile jsme opustili zázemí našeho plovoucího milovaného starobince, nastal nám krušný život dobrodruhů. Nikdo nám nehlásil aktuální polohu, přesnou předpověď počasí, nebylo 24 hodin denně prostřeno a už vůbec nám nikdo nepřipravoval program. Teď už jen sami na sebe. Že to nebude tak jednoduché, ukázaly hned první hodiny na svobodě. Hned při výjezdu z LA nám naše úžasná Manča, která nás spolehlivě provází na všech cestách, lakonicky oznámila: „Po 525 kilometrech zabočte vpravo!“ Dobrá, to zvládneme, pomysleli jsme si svorně. Ale když po 300 km chtěl Pepík natankovat a při vystupování z auta mu podjely na zamrzlé louži sandály nazuté na bosých nohách a odřel si loket koukající z tílka, už to taková legrace nebyla. Z vedra v Polynésii do mrazů v Arizoně.

Náš převybraný Fordík se ovšem ukázal jako pěkný buzerant. Jede i topí sice ukázkově, ale pořád se mu něco nelíbí, neustále žaluje. Například když nemáme zapnuté pásy nebo nejsou dovřené dveře. Dokonce naříkal, když na chvilku Pepík zapomněl na zataženou ruční, tady vlastně nožní brzdu. Nejhorší je, že kňourá, ale nevyjádří se konkrétně proč. Ale postupně si na sebe zvykáme. Jako bonus nám vždy vyhřeje prdýlky, když se k němu ze zimy vrátíme zpět.

A tak drandíme Fordem SUV. Vše je digi, ale tak jak pro blbé, na velkém displeji obrázky, nikde žádný návod…


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Grand Canyon
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:40:49 CET (216 čtenářů)

Spatřit Grand Canyon, to byla moje dávná touha. Cestou z LA překonáváme najednou 824 km na jeho jižní okraj. Míříme do městečka Tussayanu, kde máme objednaný hotel. Po dlouhých dnech nicnedělání docela nářez. Miláček je dost nenažraný, tankujeme několikrát. V horách na 100 km žádná benzínka, už se docela rosím, ale záchrana přece jen nakonec přišla.

Do hotelu Best Western (veliký pokoj, krásné prostorné dvě postele, skvělé snídaně) dojíždíme již za hluboké tmy. Trochu nás zarazí, že ve zdejším krámě nemají ještě otevřeno, když avizují pracovní dobu do 20.00 hodin a je teprve 19.00, ale mávneme nad tím rukou. Ovšem druhý den, když si objednáme a zaplatíme vrtulník, už rukou nemáváme, když nám na poslední chvíli dojde, že v Arizoně je nutné si oproti LA posunout hodinky o 1 hodinu dopředu …. Málem nám helikoptéra uletěla. Až taková tragédie by to ovšem nebyla (nepočítaje vyhozené peníze). Let byl sice pěkný, ale žádný velký orgasmus se nekonal. To když jsme kaňon obcházeli pěšky, to byly pro nás zážitky určitě silnější a vnímání přírody emotivnější.

Po letu si kupujeme za 80 dolarů celoroční pass na všechny národní parky v USA. Trochu se nám nechce věřit, že za tak malý peníz můžeme celý rok s autem do všech parků vlastně už zadarmo. „Jasně, klidně teď kolem mne můžete projet třeba milionkrát, a už nic nebudete platit,“ potvrzuje princip passu strážný u vchodu. Až (jestli) pojedeme za rok, musí v autě sedět jeden z nás dvou a mít s sebou nějaký doklad totožnosti.

Po parku se pohybujeme pomocí bezplatných autobusů – tři linie a perfektní mapička k tomu. Modrá linie je nejžhavější centrum, polovinu ujdeme pěšky, pak se vracíme k autu busíkem .


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Monument Valley
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:38:35 CET (204 čtenářů)

Po ukázkovém a turistickém Grand Canyonu, kde jsme strávili dvě noci, odjíždíme krajinou indiánského kmene Navajů do Monument Valley. Po cestě nespočítaně krámků se suvenýry pro turisty, v tuto dobu ovšem většina z nich opuštěných. Ne že by čínští dělníci s výrobou suvenýrů stávkovali, ale není sezona, tak se prodejci s originálním indiánským zbožím nepřetrhnou.

V Monument Valley je to ale jiná káva. V místním muzeu má Pepík orgasmus. Objevili jsme místnost věnovanou navajským bojovníkům ve 2. světové válce. Pepík mi přednáší a já s údivem naslouchám. Američané naverbovali do svých vojenských služeb asi 400 Navajů, kteří se v radiovém spojení domlouvali svým jazykem. Nebylo třeba šifrování, všechny důležité zprávy a pokyny byly udíleny navajsky. A Japonci se mohli jít klouzat, tzv. navajský kód nikdy nerozluštili. Ani se jim nedivím. Viděla jsem tabuli s překlady a fonetickým přepisem – to by opravdu nerozluštil ani Schliemann.

No a poté jsme se vrhli na cestu údolím – ono to vlastně není údolí, ale náhorní plošina. Z roviny vyrůstají neuvěřitelné skalní útesy, které vás okamžitě okouzlí, neb jsou svým způsobem tak nějak známé. Ano, ty bechderoucí útvary jsem už někde viděla. „Aby ne,“ zpraží mě Pepík. „Tady se natáčelo 70% všech filmů o Indiánech i většina westernů. Podívej, támhle u té skály si předávali banditi peníze,“ poučuje mě. „Jo a támhle, tam se schovávali Indiáni, když je napadly bledé tváře.“ Asi měl pravdu, v dané lokalitě je spousta míst, kde se na filmové hrdiny a jejich představitele odkazují. Měli jsme velké štěstí, že jsme tu projížděli skoro sami. Neumím si představit ve zdejších skalách vedro a spoustu aut, jejichž množství dává tušit obrovité parkoviště. My zapřádáme hovor s Indiánem, který prodává suvenýry. Hrdě ukazuje šíp, jenž ochrání naši domácnost a který prý v noci pro nás vyrobil. Hrot je z pravé kosti nějakého zvířete… I když byl opravdu přesvědčivý, šíp jsme koupili hlavně proto, že byl tak milý a navíc, o polovinu levnější než v oficiální prodejně suvenýrů. A tak nám jako dárek poradil cestu dál na východ. Vede přes pastviny a je to velká zkratka. „Ale pozor, žije tam hodně zvířat, tak ať nějaké neporazíte,“ nabádal nás na rozloučenou.

Samozřejmě jsem tudy nechtěla jet, ale Pepík si prosadil svou. Naštěstí jsme se vyhnuli jen dvěma kravám a divoký pes se v poslední chvíli asi sám lekl a uskočil před autem stranou. Ale své malé dobrodružství jsme si našli – po stepi jsme se vydali k čepicové skále a narazili na čerpadlo s velkou nádrží. Že by tu čerpali vodu? Než jsem stačila domyslet, už byl Pepík asi dvacet metrů nad zemí na vachrlatém žebříku a hlásil: „V té veliké nádrži není voda, ale nafta. A fotíš mě?“ Strachy bez sebe mačkám zběsile foťák a modlím se, aby co nejrychleji slezl.

Další zastávka v malém městečku Buff, kde zcela nečekaně objevujeme skanzen původní pevnosti. Vše je zde zbudováno přesně tak, jak stálo při osídlování Ameriky. Včetně oplachtěných dostavníků a elegantních dvoukolek. Tak honem vše vyfotit a sluníčko se už pomalu ukládá ke spánku – bohužel pro nás už v 17 hodin, během hodiny je úplná tma. A v takové krásné krajině jezdit potmě, to je úplný hřích.


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Národní park Mesa Verde
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:34:21 CET (191 čtenářů)

Dnešní den byl opět plný zážitků a hlavně paradoxů. Čeká nás NP Mesa Verde. Navštívit tento skvost mezi americkými parky nám poradila kamarádka Stáňa, tak jsme ujeli 500 km a teď se těšíme na zážitky, jež známe jen z vypravování a z fotek. V parku se údajně nacházejí vykopávky starověkých indiánských příbytků Indiánů. Příbytky jsou vestavěné do skal a pod skalní převisy, leze se do nich po žebřících, musíte se protahovat uzounkými tunýlky (jasně, Indiáni byli tenkrát malí a hlavně hubení). Stáňa nám radila brzo vstát, je tam prý děsná fronta na lístky. Jsme lenoši, z motelu odjíždíme až v půl deváté. V infocentru však ani noha, na parkovišti jen auta zaměstnanců. Nicméně nám radí pospíchat, první prohlídka začíná 10.30. První a poslední. Vše je totiž zavřené, všechny žebříky, schody i prolejzačky. Jsem na infarkt, Pepík zachovává poker face. Dostavíme se k prohlídce a rančer nás zavede jen k jednomu domu - Spruce Tree House. A tam nám hodinu něco vykládá - asi vtipně, lid se občas zasměje:))) Rozumím každému 25. slovu. Spouštíme se do jednoho podzemního pokojíčku a upalujeme pryč. Jo, abych nezapomněla, opět panuje šílená zima. Naši spolunávštěvníci (bylo nás celkem12) oblečeni jak na Sibiř, stejně zimou podupávali. My v lehkých letních bundičkách, kdyby náhodou foukalo. A ono mrzlo, stáli jsme občas i ve sněhu. Ale na sluníčku bylo lépe, tak jsme se vyhřívali, co to šlo a večer zjišťujeme, že jsme spálení .... haha, nastydlí a spálení. Pěkná schýza.

Rančerovi jsme po hodině utekli a šli se zahřát do muzea. Pak teprve jsme vyrazili na okruh parkem a byli jsme nadšení!!!!!!!!!!! Nikde nikdo, jen sami dva, občas nějaké auto - asi pět celkem. Bloumali jsme parkem, všechny domy a obydlí si prošli - sice pouze zvenku, ale zase v tajemném a exotickém klidu a tichu. Potkali jsme jelena i divokého koně.

Celý den jsme zde strávili. Moc pěkné. „Být v Coloradu a nenavštívit Mesa Verde, to je jako být v Egyptě a nepodívat se na pyramidy,“ zkonstatoval Pepík. Korunu celému dni dala vyhlídka z nejvyššího bodu parku – 2 650 metrů nad mořem. Pěkná viditelnost, sluníčko se pomalu nachylovalo.

Ale na západ slunce jsme opravdu nečekali. Promrzlí a hladoví jsme ulovili v supermarketu pečené kuře a čerstvou chřupavou bagetu, doma k tomu otevřeli nespočítaně plechovek piva a do americké reality nás už nikdo večer nedostal.

Ještě pro pořádek: v NP Mesa Vede (který je mimochodem zařazen na seznam UNESCO) platí pass jako na všechny americké parky.


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Page, Four Corners, NP Zion
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:32:21 CET (193 čtenářů)

Další den jsme spali v městečku Page . Stáli jsme na nádherné vyhlídce na meandr řeky Colorado - až se chtělo slzet, jak to byla pěkná podívaná. Také přispíváme Navajům - zakoupili jsme lístek na Antilope kaňon - byla to pěkná jízda, i když dle mého názoru předražená. V pískovcových skalách voda vymlela krásné kaňony – dravá vody vykroužila úžasné útvary, spirály, oblouky a elipsy. Shora – z několika desítek metrů – proniká dolů světlo a vytváří fantaskní útvary, jež s velkou kreativitou místní různě pojmenovávají. K návštěvě nás inspiroval Indián u vchodu. Po obligátní otázce odkud jsme, vytáhl sešit a nalistoval stránku: „Ahoj, jste v kaňonu Antelope. Vstupné …….“ No tak to jsme opravdu dovnitř museli….

Ovšem odpoledne jsme skočili na opravdu vyvoněný špek: Four Corners - místo, kde se setkávají čtyři státy. Nevada, Arizona, Utah a Nové Mexiko. Bestie navajský chtěli za návštěvu 10 dolarů. Tak jsme se zatvrdili, že to teda ne. "Ale Stáňa odtud měla pěkné fotky," zahlodal červíček pochyb. A už nás měli!!!! Uprostřed velkého areálu růžice se čtyřmi ukazateli a nadpisy. Kolem prstenec krámků se suvenýry, všechny však zavřené, vlajky zplihlé, v areálu se pohybovaly jen dvě holky a manželský pár z Kanady. "Tak aspoň musíme hodně fotit, za ty peníze," lakonicky pronesla mužská kanadská polovička. Tak to se nám opravdu nepovedlo. Škoda deseti dolarů, resp.deseti piv:) 

Ale měli jsme krásné setkání s cyklisty. Mladý pár s tříletou holčičkou z Kanady. Jedou na kole z Aljašky až do Ohňové země, cestu mají naplánovanou na 3 roky. Byli úžasní, i když holčinku jsme trochu litovali. Strávit druhé tři roky života v závěsném vozíku za kolem, to nebude žádný med. „Nebojte, plánujeme jí za rok už koupit vlastní kolo,“ uvádí věc na pravou míru tatínek. Naše pochybnosti však nevyrátil: a kde budou kamarádi? Kde nějaká vazba na prostředí, kde vyrůstala? Inu, jiný kraj, jiný mrav, pomyslím si. Vyměnili jsme si něco cyklistických zkušeností, holčička dostala čokoládové bonbony, na které se hned vrhla matka, a to by nebyl Pepík, aby jim z našich zásob nedal dvě piva. Máme je na fotce a slíbili jsme jim, že jim napíšeme na jejich webové stránky.

Ubytovali jsme se v motelu v Page – krásný velký pokojíček s dvěma obrovskými postelemi a pořádným topením. Lednička, mikrovlnka, pohoda. Vše i se snídaní za 51 dolarů pro oba.

Další celý den trávíme v NP Zion , kde také platí karta na parky. Koupit si celoroční vstupné do národních amerických parků, to nám poradila kamarádka Stáňa. I když ji pravděpodobně během roku nevyužijeme, stejně se vyplatila. Zionský kaňon je veliký a má tu výhodu, že se pohybujete na jeho dně. V sezoně sem pouští pouze autobusy, my jsme mohli přímo autem. Celý kaňon jsme projeli, udělali si dva treky – k vodopádům a jezírkům. Super. Túry jsou, stejně jako v každém parku, krásně pospané a označené. Všude vydávají speciální parkové noviny, které obdržíte u vchodu do parku spolu s mapičkami a nejčerstvějšími důležitými informacemi.


(komentáře? | Skóre: 0)

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Údolí smrti
Poslal pepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:29:02 CET (214 čtenářů)

Do Death Valley – Údolí smrti se nejvíc těšil Pepík. Ubytování jsme měli zamluvené už z Prahy v malém městečku Beaty. Za 80 dolarů, naše druhé nejdražší ubytování – v naší pofidérní soutěži vede hotel Best Western v Tusayanu (100 dolarů). Jinak spíme většinou za cca 50 dolarů, v The Rivers dokonce za 40, včetně taxy. Z NP Zion dojíždíme do Beaty brzo odpoledne, ani nevykládáme zavazadla a rychle do parku. To se nám to jezdí, když máme na parky permanentku NP Death Valley je jedním z nejnižších míst na zeměkouli. Když jsme zajeli do Badwater, byli jsme dokonce 86 metrů pod hladinou moře. A bylo tam náramné horko! Ještě později odpoledne bylo na sluníčku kolem 30 stupňů. Dost jsme si medili a vyhřívali se, v následujícím kaňonu s krásně zbarvenými červenými skalami jsme se chytali každičkého stínu, když už horka bylo dost. Velmi příjemná změna!

V tomto parku se také nádherně jezdí autem. Většinou je všude dobře vidět, rozpínající se plošinu lemují malebné skály, do kterých jsme ovšem kvůli času nezajížděli. A tak jsem si také trošku zařídila, naším fordíkem se jede skvěle. I když díky názvu lokality jsem přece jen za volantem byla trochu nesvá. A název sedí – neumím si představit v té obrovské rozloze zabloudit, nemít s sebou vodu a nikde žádná směrovka…. Brrrrrrrrrr. To se tu ostatně před několika málo lety stalo dvěma francouzským turistkám. Došel jim benzín, byly bez mobilního signálu a nikdo je nehledal. Naštěstí, když už byly na pokraji sil, ze zoufalství zapálily pneumatiky. Kdyby ale kouř nikdo nezpozoroval, byla by to jejich konečná - v 21. století. Navečer jsme ještě zajeli do Města duchů, lokality vyznačené na mapě hvězdičkou. „To jsme klidně mohli zajet někam do českého pohraničí,“ komentoval rozpadlé a opuštěné baráky Pepík. „Ovšem v českém pohraničí se netěžil borax ani ho poté neopustili horníci, když těžba byla utlumena,“ chtělo se mi oponovat, ale raději jsem se soustředila na cestu, protože jako už tolikrát najednou spadla tma a bylo těžké se orientovat.

Druhý den ráno projíždíme NP směrem na Sequoia park. Stavíme ještě u pískových dun, které jsou za svítání krásně ozářené vycházejícím sluncem. Ano, fakt jsme u dun za svítání, protože vyjíždíme ještě skoro za šera. Náš přesun do dalšího parku nebyl totiž tak jednoduchý.

Když nám díky nucené změně letenek vybylo pár dní navíc, rozložili jsme mapu a usoudili, že kousek od Údolí smrti je národní park sekvojů, takže bychom ho ještě jako bonus mohli zvládnout. Malinký zádrhel byl v tom, že mezi oběma parky vedly na mapě jen takové malinké někdy neznatelné cestičky. Už asi pět dní předem se ptáme každého, kdo nám aspoň trochu rozumí a kdo umí číst v mapě, jestli přes parky vede nějaká cesta. Odpovědi se různí podle toho, jak se nám kdo chce zavděčit…. Domluvíme se, že za rozhodující stanovisko budeme považovat informaci z návštěvnického centra. Trochu rozechvěně přistupujeme k přepážce, vstříc nám jde statná milá třicátnice. „Aaaaaaaaaaaaa, to je ale dlouhá cesta, asi 6 – 7 hodin,“ zakroutí smutně hlavou. „Kecá,“ briskně utrousí Pepík. Jako by dáma rozuměla česky, chytře vytáhne nějaký papír s plánkem a ukazuje nám, kudy musíme jet. „Skoro až do LA? Ta se snad po….,“ vzpírá se Pepík. Asi fakt česky rozuměla. Vytáhne fix a nekompromisně naši trasu na papíru krvavě vyznačí. Fakt, zajížďka asi 500 km. Nechce se nám tomu věřit, dáma opět argumentuje dokumentem, nakonec rezignovaně rozhodí rukama. Je to tak! Jako opaření vycházíme z infa a teprve venku si všimneme, že papír, který nám tak červeně počmárala, byla oxeroxovaná přehledná mapička s trasou do NP Sequoia a NP Yosemity, spolu s délkou v km a v mílích i s předpokládanými časovými údaji. „Jo, to tady připravili přesně pro takové pitomce, jako jsme my,“ došlo mi. „Nejsme asi první ani poslední, kteří si mapu představují jako dětskou skládačku!“

A je to jasné. Nazítří musíme ujet skoro 700 km, abychom se podívali na sekvoje. Cesta ale nakonec nebyla tak hrozná, i když ty kilometry jsme spolykat museli. Žasli jsme, když jsme ujížděli z nehostinné Nevady a Arizony, kde mastíte stovky kilometrů po liduprázdných silnicích a po nehostinné krajině, a najednou přijedete do Kalifornie. Jako mávnutím kouzelné hůlky jsou silnice najednou lemovány vinicemi, zavlažovanými poli, ohradami plnými dobytka. Těch vinic bylo desítky kilometrů a z obou stran!!! Tak jsme si hned kalifornské víno koupili, ale bohužel žádná sláva. Asi jsme sáhli do blbého regálu a volili dle číslic. Zato mandarinky!!! Po cestě opět stovky keřů obsypaných oranžovými kouličkami. Oko jásalo!! A jásala i duše, když narazíme na plantáž, kde se kouličky válely pod stromy. A že jich zase bylo!!! Hodně, jako všeho v Americe. Pepík zastavil, ani jsem nevylézala z auta a pár jich sesbírala. Pak se v nás ale hnulo svědomí a u cesty u babky několik mandarinek za pár dolarů kupujeme. Večer přišla degustace: které je lepší? Kradené nebo koupené? Nepoznali jsme, obě strany výborné. I když kradené chutná samozřejmě sladčeji.


(komentáře? | Skóre: 0)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.14 Sekundy