Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Gruzie - léto 2014

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Gruzie - léto 2014 Úvod
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:53:37 CET (312 čtenářů)

„Co kdybychom jeli s Luďkem na pár dní do Gruzie,“ překvapil mne jedno všední odpoledne můj muž.

Gruzie? „Koňak - krásný hrdý mladý Gruzínec, kterého jsme před víc než 30 lety potkali s Pepíkem ve Volgogradu - Kavkaz,“ naskočila v mé mysli blesková asociace tří K. Ano, musím nerada přiznat, že to bylo přesně v tomto pořadí. Ale možná i právě proto se již vzápětí pokojem neslo mé souhlasné „a proč ne.“

Náš kamarád Luděk byl v Gruzii před dvěma lety a tak si tuto zemi a její obyvatele zamiloval, že se chtěl o své tehdejší zážitky podělit se svou ženou a kamarády. Byl nám obětavým a spolehlivým průvodcem, mluvčím i korunovaným velitelem s čestným titulem El Kapitáno. Po boku mu stála manželka Petra a naši skupinku doplňoval usměvavý vyrovnaný obr Libor zvaný Vyky se svou milou inteligentní partnerkou Petrou – pro mé rozlišení velkou Petrou - i když obě Petry měří skoro stejně.

Letenky jsme zakoupili na první pohled velmi výhodně u nízkonákladovky Air Baltic. Na druhý pohled jsem však u této koupě našla trhlinky, či spíše černé díry. Že nám v letadle nepodají zadarmo ani sklenku vody, to se dá přežít. Ale že nesmíme mít na cestě s sebou žádné zavazadlo, pouze do kabiny příruční baťůžek vážící maximálně 8 kg, to mě nenechalo spát několik týdnů. Zvlášť když jsem si uvědomila, že pokud pominu váhu, příruční zavazadlo do kabiny znamená také žádný nůž, žádné nůžtičky, žádné krémečky, nemluvě o šamponech či vonných sprejích.

„No co, ber to sportovně,“ utnula mé námitky moje lepší polovička. „Jako zamlada: do baťohu spacák, dvoje spoďárky, tři trička, plavky, ručník a nepromokavou bundu, jaképak ciráty.“ „Fen nedám,“ zatnula jsem zuby, „i kdybych měla jet jen s jedním trikem!“

Po dvou přípravných společných schůzkách už mi bylo hej. S takovou prima partou vydržím vše, bylo mi jasné. Uklidnila jsem se, vyhledala si základní fakta o naší cílové destinaci, zabalila fen a začala se těšit.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Gruzie
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:52:18 CET (340 čtenářů)

Základní fakta o Gruzii

Gruzie, anglicky Georgia, se rozkládá při východní okraji Černého moře v jihozápadní Asii. Podle některých názorů země tvoří hranici mezi Evropou a Asií, každopádně sousedí jak s Ruskem, tak s Tureckem. Na rozloze 69 700 km² žije necelých 5 milionů obyvatel.

Hovoří se zde gruzínsky, což byla pro mne dosti neuchopitelná řeč. Například děkuji se gruzínsky řekne didi madloba, což jediné jsem udržela a byla schopna aktivně používat. Ráno můžete zdravit dila mshvidobisa, večer saghamo mshvidobisa a na dobrou noc si gruzínci říkají ghame mšvidobisa. No uznejte, že takovou řečí se lehce nemluví.

Naštěstí převážná většina Gruzínců rozumí a hovoří rusky, mladší pak většinou spíkují anglicky. Takže když jsme oprášili zasuté zbytky školní ruštiny a aktivovali čerstvě nabyté střípky angličtiny, problémy s řečí nebyly.

Jedna mladá dáma nás navíc na Kavkaze naučila gruzínsky tu nejdůležitější frázi „bučki, bučki,“ s kterou jsme si během deseti dnů zcela vystačili. „Bučkovali“ jsme při každém pivu, jichž jsme vypili nepočítaně. Nutno přiznat, že pivo mají v Gruzii výborné, najdete zde i hodně českých značek – od Kozla přes Plzeň až po Budvar. My ale stejně nejradši čepované místní – ať už Batumskoe nebo Kazbegi či Natakhtari.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Tbilisi
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:50:33 CET (432 čtenářů)

Do hlavního města Gruzie jsme dorazili hodně dobrodružně, náš slavný příjezd jakoby předznamenával celou cestu – mírný chaos, mírná improvizace a famózní závěr.

Nízkonákladový Air Baltic se ukázal jako komfortní cestování – v celkem pohodlných sedačkách jsem vše zaspala. Aby ne, když jsme se s Pepíkem zalkoholovali v saloncích jak u Václava Havla v Praze, tak při mezipřistání v Rize. Můj lidumil ovšem myslel i na své blízké, a tak jsme si v pauze mezi dvěma letadly ťukali Plzeňským nakonec všichni. A aby se nám 6 hodin na další letadlo nezdálo dlouhých, zpříjemnily nám čekání i dvě lahvičky lahodného Portského.

V Tbilisi přistáváme v nekřesťanskou hodinu – krátce po čtvrté ranní. Že je tma jak pytli, to vlastně ani nemáme šanci zaznamenat. Dav spoluletících nás vyvrhne do osvětlené letištní haly, kde jsme jak na štvanici. Bohužel nejsme lovci, ale štvaná zvěř. Taxikáři se o nás přetahují – vždyť přijeli čerství cizinci, navíc nevyspalí a na první pohled nezkušení. Slétají se na nás jak vosy na přezrálé hrušky. Ovšem to se zmýlili! Luďěk už své zkušenosti má, a tak nás neomylně vede k terminálu vlaku, jenž nás za minimální peníz (v Gruzii se platí gruzínským lari) odveze do centra města. Na zoufalé volání drožkářů, že vlak nejezdí, se jen opovržlivě usmíváme, a hrdě si rozrážíme cestu zklamanými dopravci.

Zklamaní jsme ovšem my. První vlak do města vyráží až skutečně až v osm hodin a nádražní hala je neprodyšně uzavřená, o nějaké nádražní restauraci si můžeme nechat jen zdát. Po chvíli rozpaků se ze tmy noří malý sporý stín, jenž nás zdálky pozoroval – nevnucoval se, byl si jist, že jeho chvíle přijde. Ani nás dlouho nepřemlouval: za 10 euro budeme za chviličku v centru města.

Z našeho malého stínu se vyklubal ukecaný zkušený taxikář. Suverénní ruštinou umně prokládanou anglickými slovíčky, kterou jsem první minuty absolutně nepobírala, chrlí jednu zajímavost za druhou stylem „napravo vidíte, nalevo vidíte…“ Jede s ním půlka naší výpravy, druhá půlka má z mého pohledu větší štěstí – zádumčivý švagr mluví málo, a proto je mu lépe rozumět a spíše si člověk něco zapamatuje.

„Sedíme na časované bombě,“ suše utrousil Pepík, když ucítil z kufru plyn. Nejenže starý žigulík držel dohromady pouze silou vůle, okénka nešla zavírat a páčka ode dveří byla uvnitř zničená, ale i ta plynová láhev, na kterou auto jezdilo, se nějak podivně klimbala. „Je to past a vražda,“ přitvrdil můj muž, když se autu po malé zastávce nechtělo dál pokračovat v cestě a kluci ho museli roztlačovat. Na veškeré nabídky našeho prvního živého Gruzínce na projížďku, okružní jízdu, výlet tam či onam jsme se všichni tvářili dost rozpačitě. „Jen přes mou mrtvolu,“ s kamennou tváří trvá na svém Josef.

Přesto se oba švagři usadili vedle nás v hospodě, do které nás k našemu velkému štěstí dopravili. Čekali, že se rozhoupeme, že přece jen z nás něco ještě kápne. Sice se zmýlili, ale přesto vypadali spokojeně. My ovšem také. Usazeni v nonstopu užasle zíráme, kolik lidí tak časně ráno žije, pije, konzumuje. Brzké snídaně to určitě nebyly, spíše pozdní čtvrté večeře. Hospoda žila svým klidným pravidelným cvrkotem, nás si nikdo moc nevšímal. A my měli možnost si vychutnat první tbiliské dotyky.

Na první chvíle v gruzínském hlavním městě vzpomínám s něhou v oku. Unavená, nevyspalá, po jízdě žigulíkem krapet vyděšená, mžourající. Přede mnou první překvapivě výborné místní pivo a divně znějící a zvláštně chutnající pokrm. Chačapuri – čerstvě upečená placka naplněná výrazným sýrem. Upřímně – žádná láska na první pohled. Uždibuju, popíjím a pomalu se vciťuji do zdejší atmosféry.

První doušky piva vychutnávám ještě ve tmě tmoucí, kterou zmírňují světla namířená na hradby a blízký kostel. Svítání přichází zlehounka. Nenápadně se objevuje něžné růžové světlo, přichází nepozorované, jaksi nepatřičně. Zdá se, že nad tmou nemá žádnou šanci – a ejhle, najednou zhasínají lampy, růžová se mění v šedou, která pomalu zesvětluje. Tma je postupně zahnána na ústup. Město ale vzdoruje, neprobouzí se. Jako by se mu nechtělo. I když už je jasný den, náměstíčko je stále pusté, noční hosté odešli a budoucí ještě dospávají.

Jen naše nevyspalá skupinka se rozhodne, že azyl přívětivé restaurace opustí. Dávno před tím již své snažení vzdali švagři, když vypili námi objednané kafíčko a rozdali nám vizitky s ujištěním, že máme určitě zavolat. Bylo ovšem předem jasné, že do útrob stařičkého žigulíka se již nikdy neodevzdáme. První setkání s nájemným autem bylo velmi netypické. Napříště jsme již jezdili jen pěknými, i když ojetými auty, která na silnicích převažovala. Celou dobu jsme však řešili (spíše tedy jen Pepík) velkou záhadu. Kolem sebe jsme viděli spoustu starších Fordů tranzitů. Jezdí jich v Gruzii víc než kdekoliv jinde na světě. Jak se sem ta auta dostala? Kdo je dovezl? A proč zrovna sem? Podle Pepíka do země navezli starší auta, která se již 15 let nevyrábějí, a tím perfektně vyřešili dopravu celé země. Odkud ale Fordy přivezli, to pro nás stále zůstane tajemstvím. Přiznám se, že já se na řešení této záhady vůbec nepodílela. Mne daleko víc zajímalo, proč většina aut má řízení vpravo, když se na gruzínských silnicích jezdí na stejné straně jako u nás. Ale vlastně mne to ani tak nezajímalo, jako spíše iritovalo. Řidiči vědí, jak nepraktické až nebezpečné je mít volant umístěný vpravo. Při předjíždění nebo vůbec při normální jízdě, pokud před vámi jede jiné auto, nebo nedej bože náklaďák, autobus či nějaký tirák – vždy vidíte jen svou polovinu vozovky. A abyste měli přehled, musíte neustále „vystrkovat čumák“ do protisměru. Při najímání auta jsem bývala skoro vždy naštvaná – zase řízení vpravo!!! Ale umístění volantu je marginálie proti tomu, jak se v Gruzii řídí. To ovšem předbíhám, zatím jsme stále ještě v ospalém a pro nás zcela panenském Tbilisi.

Po pár desítkách vrávoravých kroků a po výměně peněz (všude v zemi jsou skoro stejné kurzy – nemusíte vymýšlet, kde směnit) se naše zvalchovaná skupinka uvelebí v parčíku před nějakým hotelem. El Kapitáno si na lavičce hned ustele skoro jako zkušený bezdomáč a hotoví se ke spánku. Libor s Petrou odhodlaně s batohy na zádech mizí objevovat město a nepokojný Pepík bezúspěšně hledá, jak by se batohu zbavil. Musíme totiž nějak přežít dobu do 14 hodin, kdy teprve máme nárok na ubytování v objednaném apartmánu.

Nakonec Pepík sežene ochotného taxikáře, který slíbí vozit nás i batohy do 14 hodin za 80 lari. No neberte to, zvlášť když jsme pro zjednodušení počítali lari za 10 Kč (bylo to o něco více). Na takovou lákavou nabídku slyší i Luděk s Petrou, a tak první tbiliské dopoledne trávíme jak řádní stádní turisté „štátrundfárdou.“

Jak popsat Tbilisi? Je to město plné protikladů. Když opadlo okouzlení z ranní hry světel, obnažila se pravda. Staré neudržované domy, rozpadající se chodníky, chátrající infrastruktura. A vedle toho novotou vonící stavby, krásná zámková dlažba a úchvatná moderní architektura „Kaplický v praxi“. Fascinoval mne skleněný osvětlený most, který se dvěma oblouky vinul nad řekou. Když jsme ho překonali, ocitli jsme se v prostoru před krásnou hrající fontánou, kde pobíhaly děti, prodavači se předháněli v nabízení kýčů a rodinky se fotografovaly. Paráda srovnatelná s většinou evropských měst. Zpět jsme ale šli po vedlejším mostě – neosvětlený, chodník v posledním tažení a najednou uprostřed díra, jejíž oko dohlédlo až na vlnky v řece. Nedávat dobrý pozor, už se koupete…. Tak i takové kontrasty jsme v Tbilisi zaznamenali.

Náš taxíkář nás nejprve odvezl na pevnost Narikala, která se zvedá asi 150 metrů nad řekou Mtkvari. Odtud bylo možno přehlédnout valnou část starého města i obří moderní katedrálu Tsminda Sameba. Vysvěcená v roce 2004 je nepřehlédnutelným symbolem nové Gruzie a zároveň stvrzením současné náboženské renesance v zemi. Kousek od pevnosti se tyčí jiná dominanta, a to Matka s mečem v rukou. Je to velikášské, nepěkné monstrum. Pro nás o to pikantnější, když si uvědomíme, že „matka“ se gruzínsky řekne „děda“. Mohutná socha sice jako baba vypadá, přesto je to pro nás rozporuplný dědek. Kousek od monumentu najdete další tbiliskou dominantu – tady ovšem už jdou žerty stranou. Moderní velkolepá hacienda, která ční nad celým městem. Obrovitá moderní stavba. „To je vila bývalého premiéra země,“ krčí rameny náš průvodce. Jsme z naší země na leccos zvyklí, ale tohle velikášství přesahuje i naše možnosti chápání. Pod vilou je vybudována silnice vedoucí tunelem, veliký plot všude kolem. Necháme se zavézt nad haciendu, ale i z malé vyhlídky vidíme z papalášské stavby minimum. Že je uvnitř obrovský bazén, parkoviště aut a vyhlídková věž, to je nezpochybnitelné. Ale že barák údajně obývá jedna rodina, nad tím rozum zůstává stát. A aby toho nebylo málo, druhá podobná vila se krčí opodál. Ta je ještě rozlehlejší, ale aspoň nezasahuje do tbiliské panorámy. Z obou staveb čiší taková arogance a pohrdání prostým lidem žijícím v podhradí, že nás to úplně omračuje. „Tak tohle by si u nás snad nedovolil ani Klaus,“ jen hlesne zarytý antiklausovec Pepík.

Další naše zastávka byla na vedlejším kopci, kde je vybudován obrovský zábavní park, jemuž dominuje veliké ruské kolo. Ruské kolo, tato atrakce nás provází každým větším městem v Gruzii. Dnes ovšem náladu na žádné hrátky nemáme, zábavní park je navíc dopoledne zcela opuštěn, a tak rychle prcháme. Čas pro tento prostor ještě přijde.

Co s námi? Taxikář si už moc neví rady, a tak nás veze k „tbiliskému moři“-špinavému jezeru, kde nás místní nenechají vykoupat, i když panuje veliké vedro – tedy oni by nechali, kdybychom jezero obešli a uvelebili se na placené pláži. A tak se zase rychle oblékáme a místo koupele se zchladíme předraženým pivem.

A už je pomalu čas na návrat. S Petrou a Liborem máme sraz v naší noční hospodě. Ta se již celá převlékla do nedělního – je nabitá hosty, obědy jsou v plném proudu. Uchvátíme jedno z posledních míst na terase a už podruhé si dáváme čerstvounké chačapuri. Moc nadšená nejsem, ale chutná mi podstatně lépe než poprvé. Řeknu to na rovinu: potřetí jsem ho už jedla radostně, po čtvrté si placku poroučím sama od sebe a po páté se na něj již celý den těším. Do tohoto pokrmu se totiž musíte „vjíst“. A když se dnes řekne Gruzie, nevybaví se mi koňak, ale právě jen čerstvounké chačapuri, které nás nikdy nezklamalo. K němu si vždy objednáme ještě šašlik nebo … správně okořeněný guláš – a naše gastronomická exkurze je u konce. Pominu samozřejmě pomfrity, kuře či kebab, tyto pochutiny jíme jen kvůli zahnání hladu.

V jednu hodinu se nacpeme všichni do taxíku a hledáme, kde nám booking přidělil střechu nad hlavou. Apartmán pro šest lidí na třídě Kostava street by měl být někde v centru. Centrum je široký pojem, pěšky do starého města dojdeme asi za 25 minut. Ale budiž. Taxikář staví před velkým výstavním domem, jenž se nachází na rušné ulici. Parkování žádné, tudíž zastaví, rychle vyháže naše bágly, natáhne ruku a spěšně odjíždí. Ještě si s ním stačíme domluvit, aby nás nazítří odvezl na Kavkaz a už je v prachu. „Ty myslíš, že přijede?“ ptám se zaraženě Luďka. „No když jsme si podali ruku, tak je to jasně dohodnuté,“ vysvětluje mi náš El Kapitáno. Pokrčím nevěřícně rameny a začínám se věnovat obhlídce domu. Je to typická tbiliská nemovitost. Veliký patrový dům na první pohled vyhlížející zámožně a honosně, ale schodiště neudržované, okna se rozpadají, na nádvoří haldy cihel a kamení zarůstající plevelem. Chodby nevymalované, elektrické dráty koukají z každého rohu, vypínače jak za císaře pána a ohmatané jak v chudobinci. Se smíšenými pocity stoupáme po špinavém a zanedbaném schodišti. Ve druhém patře nás vítá chatrná pavlač, kyt zívá ze štěrbin u oken, prkna na podlaze věští, že další zimu nepřežijí. Když na pavlači vykouknu špinavým oknem, okamžitě mi naskočí Neapol – atriový dům má mezi svými bloky natažené letité šňůry a dráty, na vrzajících kladkách se houpe pověšené prádlo.

Překročíme nějaký nepořádek a stojíme najednou před dveřmi, které jakoby vypadly z jiného století: běloskvoucí umělá hmota, vycíděný zvonek, čisťounká rohožka a chromovaná klika. Zázrak. Dveře se otevřou a na nás se směje náš domácí. Moderně zařízený apartmán je zcela nepatřičně vklíněn do chátrajícího a rozpadajícího se domu. Dnes už vím, že tento do očí bijící rozpor je vlastně současným symptomem celé země. Chtělo by se napsat, že chátrající a supermoderní si zde podávají ruku ve vzájemné symbioze, ale tak to bohužel není, o čemž se máme bohužel přesvědčit později. Apartmán má šest lůžek, moderní kuchyňku, lednici, mikrovlnku, dokonce i pračku. Jen to sociální zařízení není takové, jak bychom si představovali – jeden záchod, malinké umyvadýlko a nad ním umístěná sprcha. Jsme z toho jednoho sociálního čtverečního metru trochu rozpačití, zvlášť když nám domácí George předvádí Villeda-mop a demonstruje, jak po sobě musí každý ten necelý čtvereční metr setřít, aby další koupálek šel do relativně suchého prostředí. Trošku divně po sobě koukáme, ale to netušíme, že stojíme tváří v tvář jednomu z nejluxusnějších sociálních zařízení, které na nás v Gruzii čekají. Postele byly rozdělené bleskově a hned doháníme spánkový deficit. Navečer procházka starým městem k obří moderní katedrále Tsminda Samba, která byla vysvěcená v roce 2004. Jako osvětlená dominanta super, jinak nás příliš nebere.

Obdivujeme svítící skleněný most, zpívající fontánu, málem se propadneme do řeky na neosvětleném mostě a stáváme se lovnou zvěří pro řidiče. Ti po hlavním městě jezdí jako blázni, zebra na přechodu pro ně znamená jediné: přidej plyn, abys nenechal nikoho přejít. Občas používáme zatuchlé a zasmrádlé podchody čpící močí, kterým já osobně dávám přednost před průvanem svištících aut.

Večer zakončíme bohatýrsky: v supermarketu jsme objevili obří plastové láhve výborného piva … a dál nemusím pokračovat – náš první gruzínský den skončil až pozdě noci.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Cesta do Kazbegi
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:45:23 CET (548 čtenářů)

Ráno probíhá v koupelně úspěšný „kulový blesk“, Pepík obětavě spěchá do obchodu a nakupuje snídani jako pro celý regiment: míchaná vajíčka, jogurt a čerstvé pečivo, to bylo po opileckém večeru jak krupobití na Sahaře. S plnými břichy nevěřícně zdoláváme schody dolů, ale náš včerejší taxikář už opravdu čeká: sice má jiné auto než včera, ale pohodlně se tam všichni vejdeme.

Trošku zaraženě zírám na řízení vpravo, ale šofér je super, stejně jako všichni následující. Po cestě máme několik zajímavých zastávek, každá něčím přitažlivá. Obdivovali jsme přehradu obklopenou horami, fotili starý hrad i naše první krávy potácející se na silnici. A propos krávy: pletou se všude podél cest, i podél rychlostních silnic. Nejenže se motají po pankejtu, samozřejmě vstupují i na vozovku. Všichni řidiči se jim důsledně a trpělivě vyhýbají, nikdo nenadává ani nekleje. „Jak to vlastně s těma krávama je? Jsou tady snad posvátné jako v Indii?“ ptá se zvídavý Pepík našeho šoféra. A hned máme vyřešenou záhadu důslednosti a trpělivosti řidičů: pokud auto porazí krávu na silnici, řidič platí velkou pokutu. Ovšem pokutu platí i majitel krávy, která se do provozu připletla. Navíc ale šofér musí majiteli zaplatit cenu mrtvé krávy. A to je asi pěkný peníz, kvůli kterému se vyplatí být s přežvýkavci trpělivý. Ovšem pozor!! Když nepozorný řidič porazí a usmrtí krávu, zaplatí k pokutě ještě její hodnotu majiteli. Ale maso z nezbednice si smí ponechat. Už vidím, jak je manželka v paneláku nadšená z dvou pokut a navíc z hory syrového masa ….

Dvě zastavení na naší kavkazské cestě ale musím vyzdvihnout. Jednak vyhlídku umístěnou přímo v sedle Džvari - v Křížovém průsmyku 2379 metrů nad mořem. Tady se socialističtí architekti panečku vyřádili! Nádherný pohled na vrcholy hor, na dech beroucí údolí a na vinutou silnici, po které jsme vystoupali, nám zpříjemnili stavbou, pro kterou nelze jinak než „kerej blbec si tohle vymyslel?“ Oblouky cihel pomalované socialistickými budovatelskými obrázky jako v pionýrském táboře na Soči nechávají malý průhled na okolní přírodní krásy. Děs-běs. Je to tak odpudivá stavba, že až doma zjišťuji, jak můj šokovaný foťák strnule preferoval tu architektonickou hrůzu před nádherným pohledem do okolní přírody.

Druhá zastávka, jež stojí za povšimnutí, je vápencový (asi) útvar omývaný přírodními prameny. Voda je asi hodně železitá, podloží je celé do růžovo-hněda. Žádné vědecké vysvětlení jsem k tomuto útvaru nenalezla, pouze jeden odborný výklad: jedná se o živou vodu, která léčí oči. Místní i turisté se zde zastavují, čerpají do kanystrů vodu z pramene a stékající tekutinou si pak s nadějeplným výrazem potírají oči. My zastavili, oči protřeli - co kdyby, že? Ovšem kluci, ti nejen potírali: Oblá slizká skála pro ně byla okamžitě výzvou. Vzhůru!!! Umíte si představit hladce omyté kameny, obroušené léty stékajícími potůčky – nejen že mokré, ale i nebezpečně kluzké. Po čtyřech, shrbení jako kočky se škrábají na vrchol. Proč? To já pochopit nedokážu. Na vrcholu nic samozřejmě není, nikdo tam neleze - ak to bude asi ten hlavní důvod naší výzvy, že pánové? Stanout nahoře, to je ovšem pouze první část celého dobrodružství. Ztéci skálu seshora, to je teprve ten pravý adrenalin. Nohy ujíždějí, není se čeho zachytit, gravitace si s pánskými těly zahrává…. Ne, na to nemám nervy, a tak se raději věnuji obchůdkům se suvenýry, které zde živelně vyrostly. Otáčím se až v okamžiku, kdy pánové zvedají vítězně ruce nahoru. Ale co to? Jsou jenom dva…. A tak můj zrak pátrá po okolí a objeví Luďka, který na kluzkost terénu „vyzrál“. Zpátky se nepustil po skále, ale pár desítek metrů si popošel tam, kde voda již nestéká. Ovšem tentokrát to El Kapitáno trochu překombinoval: vedlejší část se jeví jako neztuhlé lavinové pole – a já už ho zastihnu, jak se dolů klouže po zadku, zemina pod ním ujíždí a on se sune nekoordinovaně dolů. Nakonec svou spanilou jízdu musel vzdát a pokorně se vrátit na klouzající hnědou hrůzu. Tak snad už příště žádné výzvy, myslím si bláhově….

Cesta do malého horského městečka Kazbegi, gruzínsky Stepancminda, už byla pokojná, ozvláštněná jen závěrečnou částí. Na posledních asi deset kilometrů se s námi rozloučil asfalt: z ničeho nic jsme se ocitli na sice zpevněné, ale zničené a neupravené cestě: všude samá díra, výmol, hluboká kaluž či hromada kamení. Zírali jsme na to boží dopuštění jak zjara: po standardní evropské silnici najednou středověká cesta. Auto s námi házelo ze strany na stranu, jak řidič zkušeně kličkoval mezi všemi silničními nástrahami. Navíc je na silnici obrovský provoz, spousta aut i kamionů – nacházíme se kousek od ruské hranice a naše silnice je spojnicí mezi oběma státy. Nevěřícně koukám kolem sebe, jak náklaďáky padají do kaluží, rozjíždějí a roznášejí bahýnko, jak čím dál víc ničí tu parodii na silnici. Túrují motory, každou chvíli hrozí, že někde uvíznou. Radoval se jen Luděk: „Tak konečně vidíte, jak jsme tady cestovali před dvěma lety!!! Takové cesty byly všude,“ vítězně se rozhlížel kolem sebe a radostně si jízdu užíval. Já nevěděla jestli si mám zakrývat oči, ucpávat noc nebo strkat šátek před pusu.

Ovšem pokud se vydáte někdo po našich stopách, už se na tuto strašidelnou jízdu netěšte: mezi vším výše popisovaným se totiž ještě pletly stavební stroje, bagry, obrovské válce a podobně. Možná už teď, když vše píšu, vede krásná asfaltka až do městečka – což je vlastně škoda.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Kazbegi
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:43:57 CET (470 čtenářů)

„A kde jako budeme bydlet?“ zaznělo na náměstí v Kazbegi, kde nás unavený řidič chtěl vypakovat. „Nepouštějte ho, dokud neseženeme ubytování,“ nabádá zkušený cestovatel Pepík.

Jako by šofér rozuměl, už se domlouvá s místním, kam nás může zavézt. „A tak to tady funguje všude,“ pochvaluje si náš šéf, když na první dobrou máme postele. Náš „penzionek“ je malý rodinný dům s několika místnostmi. Ve dvou hostinských pokojích bydlí momentálně rodina Holanďanů, a tak místa pro hosty jsou obsazená. Hbitá majitelka nás však odejít nenechá: nabídne svoji ložnici, svůj obývák i pokoj u sousedů. Po spravedlivém „stříhání“ vyfasujeme s Pepíkem pokoj přes dvorek, kde sice máme soukromí, ale zimu a pouze studenou vodu. Peřiny ale čisťounké a na třetí posteli dostatek přikrývek, kterými se v noci nechám zcela zavalit. Majitelka je na tom nejhůř: zůstalo na ni jen polní lehátko na terase. Ale zase ji zahřívá naděje na 6x 35 lari, které jsme jí za ubytování s polopenzí bez smlouvání přislíbili.

Odpoledne je uplakané. Prší a prší, bájnou kavkazskou horu Kazbek (gruzínsky Mkinvartsveri) s jejími 5 033 metry zahlédneme mezi mraky jen jednou. A tak si jen pod kapucemi představujeme, jak asi muselo bát Prométheovi, když musel přikován ke zdejší hoře trpět i v takovém počasí. Nám je vlastně hej, zakončíme své antické úvahy. A tak vzhůru do hospody. Nebylo to tak jednouché, lokály v tomto nečase byly samozřejmě narvané. V jedné přesto ukořistíme stůl a máme se božsky: domácí brambory, šašlik, chačapuri a samozřejmě pivo, pivo a pivo. Kazbegi je vlastně krásná vesnice i v tomto počasí. „Ale v tom dešti se krásně dejchá,“ nacházím aspoň nějaké pozitivum, i když boty už mám promáčené. Po krátké procházce, kdy jsme zjistili, že nejvíce turistů sem přijelo překvapivě z Česka a Polska – mladí lidé s bágly lezou po horách, spí volně v přírodě a všichni jsou tak nějak krásně rozzáření, i když celí špinaví a zmáčení. Za malou chvilku jsme v centru napočítali pět slovanských skupin.

My ale už tak mladí zase nejsme, a tak se před večeří uchýlíme ještě do další hospody. Pepík objedná pivo a spravedlivě usíná a mně se tu nečekaně otevřel další rozměr mého žití: Libor s lišáckým úsměvem vytáhl společenskou hru Dobble. Měl mě zarazit chtivý lovecký záblesk v očích obou Peter i Luďka, měly mě varovat roztřesené ruce, které po rozdaných kartách chňaply, měl mě varovat i zrychlený dech všech zúčastněných – ale otupená pivem, roztřesená deštěm a zimou, nechráněná spícím Pepíkem si bezelstně beru do ruky svou část dětské hry a blahosklonně si nechám vysvětlit pravidla: máš kartičky a hledáš stejný symbol na kartičce na stole. Kdo ho najde, svou kartičku odloží a symbol pojmenuje. „Jak primitivní,“ říkám si ještě ve chvíli, kdy už všichni napjatě čekají na první otočenou kartu. „Šašek, strom, houslový klíč, sluníčko, vykřičník, auto, lebka, svíčka ….“ Padají na mne ze všech stran úsečná slova a karty zběsile létají kolem mne. Než se naděju, držím všechny své kartičky v ruce a upírají se na mne čtyři páry vítězných očí. „Z toho si nic nedělej, to se stává každému začátečníkovi,“ chlácholí mne jeden z těch pekelných hráčů. A v tom okamžiku jsem zahořela vášní a rozhořela se láska zvaná Dobble. „Ještě jednou,“ nemusím ani říkat, pokračovat chtějí všichni. A zase zakleknout do startovních bloků, pekelně se soustředit a rozjet to. Pomyslný startovní výstřel mne už nepřekvapil, dokonce jsem sem tam i nějaký symbol našla, ovšem než jsem se zmohla na jeho pojmenování, už jsem zase byla poslední.

Hráli jsme asi hodinu a mně to bylo pořád málo. Propadla jsem hráčské vášni jako už dlouho ne. Asi to na mně bylo vidět, při loučení na letišti mi Libor ty úžasné kartičky věnoval. Už dlouho mi nikdo neudělal takovou radost …. Až později každý nový hráč, kterého jsem ke hře donutila. A protože Dobble propadl i náš vnouček, hrajeme doma často, i když nás ten sedmiletý spraťáček většinou vyklepne. Díky, Libore!!!

Na večeři dorážíme v tak rozjařené náladě, že jsme si dokonce zapomněli koupit něco k pití, i když jinak pitný režim dodržujeme pravidelně. Paní domácí nachystala velký kulatý stůl pro deset lidí a nosila a nosila. Jídla bylo hodně, hodně rozmanité, ale popravdě si jejich chuť, která mne moc neoslovila, ani nepamatuji. Pravděpodobně bylo na vině čertovské Dobble nebo únava či litry vypitého piva – nevím. Ostatní to měli asi jinak, zvláště Luděk vedl čilý hovor s holandským učitýlkem francouzštiny i jeho velmi sympatickou manželkou. Nakonec se na stole ocitla velká petka vína, kterou dcery odmítají pít, a tak manželům Luděk s Petrou obětavě pomohli ji zdolat. A to už jsem sotva koukala a těšila se na horu peřin v našem studeném odchovu.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Cesta do hor
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:41:09 CET (364 čtenářů)

Snídaně se nesla ve stejném duchu jako večeře – hodně nevýrazného jídla – pouze byla změna u stolu: Holanďátka dospávala prohýřený večer. Náš velitelský čas byl ovšem neúprosný: „V osm vyrážíme na túru, počasí nepočasí,“ rozhodl El Kapitáno. Nutno přiznat, že nikdo ani moc neprotestoval, na hory jsme se těšili všichni. Vyhastrošeni vším možným do deště a nepohody jsme se bičováni studeným deštěm vydali poznávat kavkazské svahy.

Vzhledem k počasí byl stanoven mírný cíl: kostel Tsminda Samba. No mírný – to se mi teď zdá z pohodlí domova, ale když jsem v trhajících se mracích viděla nebezpečně vysoko vzdálenou stavbu, moc do zpěvu mi nebylo. Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti byl postaven ve 14. století ve vesnici, která však zcela zanikla. Pouze jméno kostela ji připomíná. Pravděpodobně vzhledem k romantické poloze na vrcholu hory se kostel stal symbolem Gruzie. V 18. století sem byly údajně převezeny a uschovány vzácné památky z církevního gruzínského centra – města Mccheta. Za doby existence SSSR zde byly veškeré bohoslužby zakázány, ale kostel se stal přesto významným turisticky navštěvovaným místem. Tak tam tedy musíme, to je jasné.

Někdo nahoře asi ocenil naši snahu porvat se s počasím, a tak déšť brzy ustal. Procházíme městečko, hledáme cestu vzhůru. Divíme se kamenným stavbám jakoby vystřiženým ze začátku minulého století – některé z nich jsou opuštěné, jinde ale zaznamenáváme stopy života. Jaké by to bylo, žít zde v údolí sevřeným horami v kamenném jednoduchém příbytku? Naše romantické sny o životě bez civilizace ale brzdí hnusné roury značící rozvod plynu, který je zde důsledně veden vrchem. Zdá se mi, jako bych se probíjela na sebe vrstvenými fotbalovými hřišti, kde o sebe zavází jedna brána za druhou. Fakt jsem měla pocit, že by se tu skvěle hrál fotbal – ovšem to by ta hřiště nesměla vést do kopce…. U jednoho domu nevěřícně zastavujeme: rozestavěná hrubá stavba velkoryse pojatého obydlí: stěny se pnou vyčítavě k nebi – střecha a krovy v nedohlednu. Zdi obrůstá plevel, okolí je zarostlé kopřivami. Novotou svítí pouze hnědě natřené moderní kovové dveře do neexistujícího dvora. „Jedině dodavatel vrat dodržel harmonogram stavby,“ utrousil suše Vyky, čímž mě úplně odrovnal.

Jo, u těch vrat, to bylo ještě hej!! Jakmile se cesta vymanila ze sevření domů, začala stoupat víc a víc. Kroutila se a zatáčela v rovnoměrných intervalech. Prvního to otrávilo právě zase Vykyho. Na zvolání „Tady je zkratka,“ slyšel okamžitě Pepík. Oba se škrábali strání a na další silniční zákrutě byli o poznání dříve. V druhé zatáčce jsme se k němu přidali i s velkou Petrou, po pár metrech zbyl na silnici sám Luděk. „No, nebyla to nejlepší volba,“ myslím si, když se na zkratce boty obalily bahnem a pod podrážkami mi ujíždí svah. Klopýtám, padám, někde lezu skoro po čtyřech. Kdyby nebyl terén tak rozbahněný….

Ale výsledek stál za všechna příkoří! Stojíme na terase kostela a před námi jako na dlani celé městečko, ověnčené krunýřem hor. Když se otočíme, můžeme obdivovat krásné táhlé pláně vedoucí ke kostelu. Jsou zatravněné, občas pocákané barevnými plachtami stanů. Uvědomila jsem si, proč zdejší hory vyhledává tolik českých turistů: stále ještě můžete svůj plátěný příbytek rozbalit, kde chcete. Vyberte si pěkné místečko v horách jen sami pro sebe – a prosím, račte se utábořit. Být tak mladá jako ty rozesmáté skupiny z městečka, neváhala bych ani vteřinu.

Jak se tak zasním hledajíc ztracená léta, najednou zjišťuji, jak poklidný obrázek táhlých pastvin narušují nepatřiční pohybující se brouci. Na zelených pláních za sebou nechávají bahnité šmouhy od pneumatik, během chvilky slyším i vytí motorů. A už jsou tady! Pod kostelem z každého minibusu vyskákají turisté s foťáky a ženou se na nás. Rychle, ať nás nedostanou!!! Než se jejich zadnice ztuhlé sezením rozkomíhají, vbíháme do kostela. Předem je ale nutné si obléci (muži i ženy) nabízené hadry naznačující sukni a zahalit se jakýmkoli šátkem - kostel je nyní ve správě Gruzínsko-pravoslavné církve a pravidla se musí dodržovat. Zapalujeme svíčku za zdar naší expedice a po chvilce rozjímání už jsou tu!!! Hluční, nesprávně oblečení, ohrožují klid a rovnováhu celého prostoru. Místní pop je sice vyvádí ven, ale kouzlo okamžiku je pro mne již ztraceno.

Masochisticky jdu opět ven se podívat na ty parazity, kteří jako dotěrný hmyz za mrzký peníz dobývají místo ticha, klidu a narušují zdejší úžasnou rovnováhu. Jejich nezadržitelná rojnice mě utvrzuje v názoru, že poetika místa, hrdost hor a posvátnost prostředí vezmou rychle za své, stejně jako kouzlo celé Gruzie.

Dolů sestupujeme všichni opět jinou cestou, popravdě podstatně horší. Zabláceni, unaveni, ale spokojeni se usadíme v naší osvědčené hospodě. „Pivo,“ zazní unisono z našich hrdel. Pivo super, super i jídlo: nic nenecháváme náhodě a objednáváme dle osvědčeného mustru. Při placení jsme ovšem dost překvapeni, účet podstatně vyšší než předchozí den. Zkoumáme čísla a doposud vlídný personál se mění v nepříjemnou a uštěpačnou dámu. Tak bacha!! Gruzínci jsou mimo jiné i hrdí, dost urážliví a nedůtkliví. Sčot byl správně, zaplatíme vše, závěrečného úsměvu se nám nevěřícím Tomášům ovšem nedostane.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Mccheta
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:38:47 CET (371 čtenářů)

Dole ve městečku stále prší, a tak měníme plány a vyrážíme z uplakaných hor zpět do vnitrozemí. Najmeme si mikrobusek a za 130 lari s batohy na kolenou vyrážíme směr Tbilisi. Když předem víme, co nás čeká, ani nijak nepřekvapí středověká děrovaná cesta. Teď už chápu stoický klid všech řidičů – prostě silnice není a z bodu A do bodu B se projet musí. Než jsem se nadála, už byl zase asfalt.

Sehnat ubytování ve Mcceše bylo dílem dvou okamžiků. Šofér byť neznalý poměrů ve městě, se dvakrát optal kolemjdoucích a už stojíme na nádvoří rozlehlého domu, ze kterého dýchá starosvětský klid a pohoda. Zapadající sluníčko dokresluje prostředí, ve kterém bych se zdráhala říct nahlas nějaké sprosté slovo. A za chvilku je mi jasné, kde se ve mně ten pocit bere. Spíme v rezidenci u místního popa, který si přivydělává – spíše jeho partnerka – pronajímáním pokojů. Po chvilce dohadování (svatí nejsou ) máme pro sebe dva dvoulůžkové pokoje každý s přistýlkou. A přístup do společné kuchyně s ledničkou!!! Tož to je výzva – kluci hned letí nakupovat, samozřejmě pivo a nějaké studené dobroty k večeři. Využívám pauzy a rochním se v teplé vodě, ke slovu přijde i fen) A pak už za duchovními zážitky!

Město se nachází na soutoku řek Aragvi a Mtkvari, asi 20 km od Tbilisi. Jedná se o jedno z nejstarších osídlení v oblasti – již před rokem 1 000 př.n.l. Do 5. století n.l. byla Mccheta hlavním městem Gruzie, ale jen do té doby, než bylo založeno Tbilisi. Dodnes zde sídlí arcibiskup a zároveň patriarcha gruzínské autokefální církve (zdroj internet - tak chytrá nejsem ) Město je nyní považováno za duchovní centrum země. Na skalnatém vrcholku nad soutokem Aragvi a Mtkvari se tyčí chrám Džvari z přelomu 6. a 7. století n.l. Když jsme seděli večer na terase, byl na něj v zapadajícím sluníčku úchvatný pohled. S několika vypitými pivy lákal kluky, aby si ráno na něj vyšlápli, Pepík naléhal aspoň na zdolání kostela taxíkem. Tentokrát však výzva byla oslyšena, ranní rozbřesk (po opulentní snídani) nás zastihl již v přípravách na balení, naše karavana se posouvá dál.

A tak jsme ve Mcchetě navštívili pouze druhou nejvýznačnější památku, katedrálu Sveticchoveli, která je stejně jako Džvari zapsána od roku 1994 na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Katedrála pochází z 11. století a její jméno znamená živoucí pilíř. To osvětluje legenda, která vypráví, že gruzínský Žid Eliáš byl v době ukřižování Ježíše v Jeruzalémě a koupil od vojáka na Golgotě Ježíšovo roucho, které potom s sebou přivezl do Gruzie. Po návratu se setkal se svojí sestrou Sidonií, jež poté, co se roucha dotkla, zemřela – tak silný to byl pro ni zážitek. Vzhledem k jejímu náboženskému vytržení nemohlo být roucho vyjmuto z jejího sevření, proto byla pohřbena i s rouchem. Na místě pak vyrostl obrovský cedr, jejž svatá Nino nařídila setnout a na jeho místě postavit chrám. Cedrové dřevo pak bylo použito na pilíře. Jeden ze sedmi pilířů ale nešel usadit do země a vznášel se nad zemí. Ustal až po celonočních modlitbách sv. Nino. Podle jiné verze legendy vydával tento pilíř svaté světlo, které léčilo. Tuto legendu zobrazuje ikona umístěná v chrámě a hojně reprodukovaná ve všech chrámech v Gruzii.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Gori
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:37:19 CET (452 čtenářů)

Ještě před polednem zvedáme kotvy od popa, i když tentokrát najít vhodný dopravní prostředek byl trochu rébus. U popa si chtějí přivydělat, a tak nám „určitě odvoz seženou“. Po delším telefonování byl přistaven kombík, sice pro šest lidí, ale musely by to být štíhlounké dámičky, každá s malou kabelčičkou. A to my asi při nejlepší vůli nejsme….. Shání se jiné auto, telefonuje, ale k našemu znepokojení auto pro dámičky s kabelčičkou pozice nevyklízí. Po podrobnějším zkoumání prostor, kam bychom mohli narvat zavazadla, je jasné, že nikam. V kufru totiž trůní velká bomba na plyn. Na plyn jezdí v Gruzii vzhledem k úsporám hodně aut. Komické pro nás bylo několikeré tankování plynu. Sedíme v autě, šofér bere plyn a motor nevypne. „No jestli nevyletíme do povětří, to bude malý zázrak,“ komentuje jeho počínání El Kapitáno. Na jiném tankovacím místě nás zase striktně z auta vyženou: „Je to hodně nebezpečné sedět při tankování ve voze,“ říká náš šofér sder zapálenou cigaretou v ruce. „No, když to bouchne, nemá ani cenu utíkat pryč,“ usoudí realisticky Pepík.

A jak nakonec dopadl náš odjezd ze Mcchety? Po asi hodině dohadování máme batohy na klíně, mezi sebou, pod nohama a někdo dokonce i na hlavě ) Ale jedeme!!! Řidič jako by tušil, že mu v autě dlouho jako skrčenci nevydržíme, sešlápl plyn až na zem. Chvíli neklidně pozorujeme jeho zběsilou jízdu, až Luděk nesměle, ale hlasitě utrousí: „U nas mnogo vremeni!!“ Šofér pochopí, zasměje se a na chvilinku zpomalí. Ale opravdu jen na chvilinku. V Gruzii se totiž dle mého názoru jezdí zběsile. Je pravda, že jsme během našeho pobytu žádnou závažnou dopravní nehodu nezažili ani neviděli, ale přesto trvám na slově ZBĚSILE.

Nemohu upřít, že šoféři jezdí velmi plynule. Žádné překotné brzdění, kvílení brzd nebo smrad ze spálených pneumatik. Se stoickým klidem zvládnou každou, byť na první pohled neřešitelnou dopravní situaci. Ctí pouze jedno pravidlo: pomalá vozidla se musí předjet. Předjížděcí pruhy skoro neexistují, silnice jsou úzké, většinou nic moc udržované a nepřehledné. Pěknou krajnici abys pohledal. Ale předjíždět se musí!! Na plné čáře, do zatáčky, všude. Největšími machry v oboru předjíždění jsou maršrutkáři – svoji cestu mají najetou, a tak frčí, co to dá. Po několika desítkách minut s prvním naším řidičem jsem se zařekla, že provoz na silnici sledovat nebudu – to bych se musela ulekat a stresem bych nepřežila. Kluci ovšem provoz se zájmem pozorovali, ale i oni byli občas na mrtvici. Nejšílenější okamžik jsme zažili s řidičem maršrutky do Batumi: klasická úzká silnice, velký provoz, hodně náklaďáků a samozřejmě plná čára. Jedeme na plný plyn, proti nám se řítí obrovský tirák. A najednou zpozorujeme, že nás předjíždí osobák. „Ty vole, to nedá,“ zazní unisono z pánských hrdel. A to už mám oči pevně zavřené a odříkávám Otčenáš. Najednou slova došla i klukům, slyším jen trojitý dlouhý vzdech a pak nějaké kodrcání …. Představte si, že do této situace se přimíchal další řidič, který předjížděl toho tiráka jedoucího v protisměru!! Najednou se na úzké vozovce s plnou čárou (kde já bych měla problém se udržet s autem na asfaltu) ocitla čtyři auta, z toho jeden tirák. Maršrutkář údajně nehnul ani brvou a vyjel ze silnice na pangejt. „A u toho pořád ještě telefonoval,“ vypadlo z Libora, když kluci konečně našli řeč

.Ze Mcchety míříme do lázeňského města Borjomi, ale asi na půl cestě si vymíníme zastávku v Gori. Obyčejné, umolousané průmyslové město by nás asi ničím neupoutalo, kdyby se zde nenarodil nějaký Josif Džugašvili, tedy Josif Visarionovič Stalin. Hrdí spoluobčané (opravdu jsou na svého rodáka hrdí) mu zde vybudovali muzeum. „Do Stalinova muzea bych se rád podíval,“ avizoval už v Praze několikrát Luděk. Žádné nadšení u nás nesklidil, ale když už tím městem projíždíme, poznat se má vše….

Přestavte si, že do roku 2010 stála na hlavním náměstí v Gori 17metrová Stalinova socha. Ačkoliv tisíce dalších podobných soch po celém Sovětském svazu byly odstraněny už v 60. letech za éry Chruščova, tato překonala díky zuřivému odporu místních i pád Sovětského svazu a odstraněna byla až proevropskou vládou Michaila Saakašviliho, a to v noci, a v tajnosti. Socha pak byla přesunuta do nedalekého Stalinova muzea. V Gori však stále najdete Stalinovo náměstí a Stalinovu ulici.

Stalin je jediný velký rodák města Gori a jako takový je víceméně oslavován v muzeu, které vzniklo vzdorovitě v roce 1957, rok poté, co diktátorův nástupce Nikita Chruščov odhalil Stalinův kult a veřejně odsoudil jeho zločiny. Už předtím v roce 1939 byl na tomto místě postaven velký dórský chrám se skleněnou kopulí, aby zakryl dvoupokojový domek, kde se Stalin v roce 1879 narodil a žil se svými rodiči první čtyři roky svého života. Celá okolní nuzná čtvrť byla zbourána, aby vzniklo místo důstojné pro vzpomínky na zdejšího rodáka. V roce 1989 bylo muzeum oficiálně zavřené, ale školní výpravy sem chodily i nadále a nakonec se přestalo zavření muzea předstírat.

Ten dórský chrám stojí dodnes a je hodně k smíchu, kdyby okolnosti nebyly tak tristní. V parku před muzeem stojí i neprůstřelný vagón, ve kterém Stalin cestoval na Jaltskou konferenci, kde spolu s Churchillem a Rooseveltem rozhodoval o poválečném osudu Evropy. Ovšem do vagonu se platí vstupné, a to dost tučné, stejně jako do celého muzea. Na prohlídku jsme pod vedením Luďka vyrazili všichni jako jeden muž. Ovšem ve frontě na lístky se najednou v Pepíkovi cosi zlomilo: „Ne, dívat se na toho vraha, na to opravdu nemám žaludek,“ a bleskurychle se vzdálil, jako by chtěl z toho všeho zvracet.

Musím říct, že udělal dobře. Muzeum skrývalo několik sálů, ve kterých jste mohli obdivovat některé artefakty ze Stalinova života, ale hlavně na vás ze všech zdí vejraly fotografie, jejichž ústředním hrdinou nebyl nikdo jiný než Velký Vůdce. Přesto byl zájem o prohlídku překvapivě značný. Přitočila jsem se k jedné francouzské skupině a vyslechla si, jak průvodkyně neumělou francouzštinou vysvětluje: „Samozřejmě se dělaly za vlády Stalina chyby, ale byl to velký muž, charismatický, úžasný vojevůdce, porazil Hitlera, blabalabla…“ a dál jsem už prchla, neposlouchala, nic si neprohlížela a sály nevšímavě prošla. Nezaujaly mě ani vystavené dary, které Stalin dostal od svých patolízalských partnerů. Oči mi spočinuly pouze na jedné velké broušené váze. „Ta by klidně mohla být z Čech,“ napadlo mě se podívat na popisku. Bohužel byla. A byla hodně velká a hodně pěkná.

A tak jediný poznatek, který si z té hořké muzejní pachuti odnáším, byl portrét mladého Josifa - kudrnaté rozevláté vlasy, bohémský šál kolem krku a smělý pohled vzhůru. Tenkrát to musel být krasavec, nezatížený žádnou politikou, neušpiněný masovým vražděním a obludným kultem osobnosti, který kolem sebe vypěstoval a jehož ducha bohužel stále můžete ještě v Gori zažít.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Borjomi
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:35:33 CET (387 čtenářů)

Unaveni po prohlídce Gori, kde je mimochodem i pěkný chrám a na okraji města i několik velkých soch „Iljů Muromců“ – nevím přesně, co ty sochy rytířů v nadživotní velikosti vlastně znázorňovaly – pokračujeme dále do Borjomi.

Borjomi je příjemné město, které nás překvapilo svojí výstavností, množstvím parků, kolonádou i bezstarostnou lázeňskou atmosférou. Šofér nás vysypal na hlavní třídě a hajdy pryč! Luděk s Liborem se jali shánět ubytování, nás ostatní zanechali na lavičkách ve stínu. Po chvilce nečinného sezení začínám bloumat po okolí.

„Can I help you?“ ozve se po chvíli za mnou. „Ne, ne,“ vysvětluji svojí lámanou angličtinou, že kamarádi šli hledat ubytování a já jen čekám. „Já vím, je vás šest, ostatní čekají támhle na lavičce,“ konverzuje on svojí milou a srozumitelnou angličtinou. „Vím o jednom penzionu kousek od centra, můžete se tam jít podívat, je velmi levný,“ nabízí. Chvíli se vzpouzím, ale když se ke mně přidá i Pepík, už si to frčíme krásným mikrobusem pro osm lidí. První penzion se nám moc nezdá, už způsob nabídky byl takový typicky gruzínský: blížíme se k rodinnému domku, když majitelka něco zakřičí a vmžiku se ze dveří vyřítí rozcuchaný chlap. Dáma aniž hne brvou nás s úsměvem zve dál a ukazuje na postele, kde lze ještě vypozorovat teplý důlek po onom rozcuchaném…. Musím ale spravedlivě dodat, že i když jsme spali často opravdu v pokojích a postelích obývaných majiteli, vždy před námi pokrývky čistě převlékli.

Snaživou dámu zklameme, ovšem druhou variantou, kterou nám šofér nabízí, jsme přímo nadšeni. Rodinná vilka s přistaveným podkrovím, které je celé k dispozici turistům. Dvou i více lůžkové čisté pokoje obložené dřevem, kuchyňka i toaleta a „koupelna“. Uvozovky zde jsou zcela na místě. Vysvětlím: přestože celé patro je nově zbudované a čítá takových 14 až 16 lůžek, mají všechny pokoje společnou nudličku, ve které je natěsnán záchod, umyvadlo a jedna sprcha, která je umístěna v prostoru a z níž voda obsáhne jak toaletu, tak i umyvadlo. Nadstandard sanity spočíval v jednom extra záchodě. A to vše pro 16 lidí!! Úroveň národa poznáš dle záchodů, traduje se. Ale já si vzpomněla na veřejné záchodky u nás ještě v osmdesátých létech – tam se člověk většinou bál vkročit a o toaletním papíru jsme si tam mohli nechat jen zdát. A za tři desítky let se pohoršuji nad gruzínskou úrovní. Ale je fakt, že na poli příslušenství mají Gruzínci ještě hodně co dohánět.

Každopádně z ubytování stejně jako z našeho šoféra, který nám na zítří nabízí výlet do Vardzie, jsme nadšení. Teď ještě, co na to El Kapitáno. Ouha!! Luděk s Viktorem se již dohodli v jednom rodinném domku. Naštěstí pro naši variantu hraje roli turecký nečistý záchod v jejich návrhu. A tak máme jedno z nejlepších ubytování celého pobytu – tři dvoulůžkové pokoje za 20 lari na osobu.

Ještě nakoupit, neboť penzion je na kopci, ať nemusíme všechna těžká piva tahat v ruce a už se stěhujeme!! Během chvilinky a jednoho malého „bučki“ máme sbalené plavky a vyrážíme do sirné vany. Když už jsme v lázních, vykoupeme se v teplé sirné vodě, že? Informaci, že vana je asi 5 km daleko, převážil fakt, že je zadarmo. A tak i když máme za sebou den plný zážitků, vzmužíme se na desetikilometrový pochod. Přes město se jde dobře,m je pořád se na co dívat. Potom parkem, kolonádou a nakonec velkou zahradou, kam se platí vstupné. Je plná nejrůznějších atrakcí,m krámků, hřišť pro děti i podií. Taková velká Julda Fulda v dobách své největší slávy. Ovšem zde pulzuje život, je tu hodně lidí a zvlášť dětí. „Projdete parkem a jste u sirné vany,“ odpoví každý na naše otázky. Zahrada rozlehlá, a teprve když ji celou projdeme, vcházíme do lesoparku. A nyní nastává ten dlouhý pochod. Jak se stíny prodlužují, přidáváme do kroku. Optimismu mi nedodávají ani skupiny koupálků jdoucích proti nám. „Budeme v lázních aspoň hodinu,“ plánují všichni kolem mne. „To už se budeme vracet za tmy,“ honí se mi hlavou a bezděky přidávám, i když už mé kyčle a kolena hlasitě protestují. Už jsem dost unavená, když se otázka času bleskurychle vyjasní. Stojíme u sirné vany a je mi jasné, že do města se dostaneme ještě za světla, protože tady, tady já se dlouho zdržovat nebudu!! Na sirný smrad jsem připravena, ale na rozpadající se špinavý bazén velký asi 10x10 metrů, ve kterém dovádí pouze děti a chlapi, kam neustále někdo skáče, cáká a řve, na to tedy zvědavá nejsem. Dobrovolně se ujímám role strážkyně svršků a vůbec mi nevadí, že jsem z naší skupiny jediná zbabělá. Bavím se pohledy okolostojících, kteří obdivně provázejí naše dvě krásné Petry v plavkách a ve vzduchu cítím sborové nevyřčené přání, aby jejich váhání, zda vstoupit či nevstoupit do smrduté lázně bylo co nejdelší. Holky byly odvážné, já zase suchá bez nutnosti převléknout se za keříčkem. K „lázním“ došla i jedna česká skupina a jejich očividné rozpaky mi daly za pravdu, že až taková fiflena zase nejsem. Ani jejich parta celá do vany nevlezla.

Návrat do města byl radostný stejně jako večer: tradičně dobré papů a vychlazené pivo nad městem, kam nás vyvezla lanovka.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Vardzie
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:33:44 CET (469 čtenářů)

Ráno už nás v osm hodin před domem čeká náš šofér, z kterého se vyklubal velmi příjemný muž, Irákli - bývalý pilot, který prý byl několikrát v Praze a Česko a Čechy si oblíbil. Řídil na gruzínské poměry zcela výjimečně, jako by řídil jumbo – rozvážně, s klidem a s přehledem. Hodně jsem si oddychla, i když řízení bylo - jak jinak - na pravé straně. Bavil nás výkladem historie i současnosti země, o všem věděl, vše chtěl sdělit. Když už jsme pod tíhou informací, dat a jmen umdlévali, vytáhl veselé historky z Prahy, jak za totáče v Kotvě vykoupil s kolegou všechny klobásy nebo jak domů vozil pytlíkovou rýži a převáděl domácím, jak se připravuje.

Pohodová cesta do Vardzie trvala asi tři hodiny, uběhla jako voda s jedinou vadou na kráse: pilot udělal zdravotní přestávku na parkovišti s WC. Něco tak příšerného jsem v životě neviděla, vzpírám se o tom jen napsat. S Petrou jsme raději vyhledali útočiště pod silnicí, i když jsme riskovali, že nás okolojdoucí spatří – raději jsme pro jistotu zavřely oči. Ale jak jsem už psala – v oblasti sanitárního zařízení v Gruzii stále vězí velká černá díra.

Klášter Vardzie je skalní město, vytesané do skály v útesu nad řekou Mtkvari. Byli jsme připraveni, že uvidíme cosi výjimečného, ale celý komplex nám všem doslova vzal dech. Za 3 lari na osobu jsme mohli prolézat desítkami místností a komůrek vytesaných do skály, protahovat se uzounkými průrvami, lézt po krkolomných schodišťátkách. Skalní klášter byl založen roku 1158 královnou Tamar a kromě funkce náboženské měl též skýtat ochranu před nájezdy Mongolů. V době rozkvětu sestávalo klášterní městečko z několika tisíc komůrek ve 13 patrech včetně trůnního sálu, kostela a zavlažovacího systému. Bohužel krátce poté, již v roce 1283, velké zemětřesení výrazně poškodilo celý komplex a způsobilo zhroucení zhruba dvou třetin místností, stržení přední stěny komplexu a poškození zavlažovacího systému. Klášter však nebyl opuštěn, chrám byl opraven, dostavěn a činný zůstal až do 16. století, kdy jej dobyli Peršané. ¨Dnes je komplex zpřístupněn turistům, i když je znovu obýván mnichy.

Z naší zkušenosti jsou mniši jsou poněkud nedůtkliví a mrzutí. Náš průvodce nám poradil, ať si před sklaním chrámem zazvoníme, že nám přijde velký sál někdo otevřít. Zvonili jsme – nic. Zvoníme podruhé a protože nikdo nepřichází, kašleme na skalní katedrálu a pouštíme se do hlubin labyrintu. Nejodvážnější je Pepík, následován malou Petrou a mají maličkostí. Spolykáme se po obrovských schodech, přidržujeme se natažených provazů, na štorc (a to ani jeden z nás není žádný valibuk) se soukáme do uzoučkých a strmých vytesaných chodbiček. Když tu najednou blik a ocitáme se v naprosté tmě. Krhavá světýlka porůznu umístěná po stěnách a chodech naráz zhasla. Jsme sami, ze všech stran sevření skalami, v naprosté, ale opravdu naprosté tmě. „Kdo je všechno tady?“ zjišťuje hned opatrně Pepík. Asi ho moc nepotěší dvojí ženské kuňknutí. „A co Luděk? A Vyky?“ ptá se s nadějí v hlase. Naše nesouhlasné zakroucení hlavy samozřejmě neviděl. „Co budeme dělat?“ s panikou v srdci raději mlčím. V té naprosté tmě se vrátit nemůžeme – vždyť schody jsou zcela nepravidelné, vysoké, chodby neskutečně zakřivené, navíc jsme několikrát narazili na křižovatku chodeb. A dopředu? Ohmatávat každý centimetr skály před námi? To je o naprosté zlomení nohy či podvrknutí kotníku. Už za světla jsme se obého velmi obávali, natož za tmy. „Máte někdo mobil?“ zazní zbytečná otázka, neboť vše cenné zůstalo v autě. „Foťák,“ blesklo mi hlavou. A už jsem ho nadějně vytahovala a zároveň zaháněla chmurné myšlenky, že už není dva dny nabitý. Jeho blesk na malinkou chvíli ozářil chodbu, ale jen na tak malou, abychom si uvědomili, že vydat se dopředu naslepo je naprosté bláznovství. „Tak tady bídně zahyneme?“ pobaveně si pomyslím, když se světlo zázračně rozsvítí. Balvany, které se nám třem odvalily ze srdce, by hravě schodiště zatarasily na věčnost.

Jednu z našich nejtěžších gruzínských chvílí měl podle mého na svědomí právě a jen mrzutý mnich. Když jsme se jak krysy vyškrábali na světlo boží, došli jsme zpět ke skalní katedrále a tam ho uviděli: nerudu, jenž nechtěl kluky v krátkých kalhotách pustit dovnitř (hábit na půjčení nebyl k dispozici), v očích mu plály škodolibé ophníčkys, když si nás jetě sinalé prožitou hrůzou prohlížel. Ano, byl to on, naštvaný, že jsme ho vyrušili. Sotva jsme si chrám prohlédli, mhend zavřžel a spěchal opět ke svým druhům. Pro naše eventuální následovníky: pokud nemáte chuť na obrovský adrenalin, nezvoňte. Pokud toužíte spatřit skalní chrám, zvoňte, ale obrňte se velkou trpělivostí a nevzdalujte se - i když je vlastně možné, že vám zhasne až po prohlídce 

Ale skalní město super, troufám si říct, že srovnatelné s jordánskou Petrou, ovšem v Jordánsku jsou obrovské davy turistů, celé sklaní město je proměněno v turistickou Matějskou pouť. Atmosféru, klid a možnost rozjímání, což je ve Vardzii standard, můžete v Petře zažít pouze výjimečně. Ovšem pospěšte, svět se nám mění před očima. Možná už za rok mnich nebude mrzutý, bude nabízet návštěvníkům koka kolu a po skalách budou turisty vozit na oslech jako v Petře.

Po asi dvou hodinách nás čeká skvostný oběd – tentokrát šašlik a nezbytné chačapuri zalévané pivíčkem. Na oběd ke stolu zveme i pilota, jenž je nesmírně potěšen a ještě po cestě zpět nám lichotí, jak jsme milí, že i personál restaurace naši pohostinnost obdivoval – no spropitné na konci cesty dostal opravdu velké peníz navíc si zasloužil – veze nás zpět do Borjomi a dále na Kutaisi. Je to pro Irakliho opravdu štreka, zvlášť když z Borjomi do Kutaisi jede po „dálnici“. Neskutečně frekventované normální silnici, kde předjíždí každý druhý za každé situace. Do Kutaisi nás dovezl v pořádku a i když se ve městě nevyznal, nevyhodil nás na náměstí, ale poctivě skoro půl hodiny hledal pro nás nějaké ubytování. Odjížděl zpět až za tmy, v kapse ho ale hřálo 220 lari, které za celý den služby obdržel. A odjížděl s velkým úsměvem a loučil se velmi srdečně.

Pokud budete mít možnost, určitě sympatického pilota a milovníka Čechů kontaktujte: iraklipilot@mail.ru a od nás pozdravujte.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Kutaisi
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:27:07 CET (362 čtenářů)

Ve městě, které toužil navštívil Pepík, jsme se nakonec ubytovali velmi dobře. Penzion na vršku Katzberg neměl chybu. Jedna pěkný chladný vzduch v domě obklopeném zahradou, jednak každá dvojice obývá svůj pokoj – Luděk s Petrou dokonce mnohalůžkový, a do centra asi 15 minut chůze. Koupelna standard, záchod sice splachovací, ale vodu domácí zavřeli hned po prvním spláchnutí, a nenápadně před dveře na dvorek připravili kýble a kanystry. Nu což, už jsme zvyklí na ledacos.

A proč tak Pepík toužil po Kutaisi? Nikoliv proto, že se jedná o druhé největší město Gruzie, ani ne proto, že zde žije v současnosti zhruba 180 tisíc obyvatel, chlubí se bohatým kulturním životem a brzy se stane sídlem gruzínského parlamentu. Ale proto, že se jedná o bývalé hlavní město dávnověké Kolchidy. Historie města začíná 2 000 let př. n. l. a je známo z řeckých legend jako cíl výpravy Argonautů za zlatým rounem kolchidským. Každý z nás měl o poznávání Gruzie své představy. Moje mrzké pohnutky jsem vyzradila hned v úvodu, Luděk si chtěl ověřit, jak se za dva roky země změnila a chtěl vidět ono proklaté muzeum, jeho Petra se těšila, že pozná místa z manželova vyprávění, Vyky myslím chtěl objevovat neznámé a velká Petra se těšila z dovolené a z Vykyho přítomnosti. A Pepík? U něj dominovali právě ti Argonauti se svým rounem! Na cestu byl v argonautím směru pečlivě připraven, aby mohl vzdělat a poučit eventuální Neználky. Po počátečním ostychu jsme se přiznali všichni, že Argonauti ano, rouno ano, ale jak to tenkrát vlastně doopravdy bylo……. A tu Pepík přispěchal s několika ofocenými stránkami a s vítězným „Tady máš, čti!“ každému neznabohu vrazil listy do ruky. Ještě teď u počítače přiznávám, že já jediná se nevzdělávala. Ale jen proto, aby mi to můj souputník mohl po večerech převyprávět.

No a když už má většina výpravy Argonauty nastudované, vyrážíme za nimi do města. Je to hanba, že nás po těžkém dni zlákala zahradní restaurace? Že jsme si unisono notovali, že nejdůležitější je nasát atmosféru města a že se nasává nejlépe se studeným lahodným mokem? Nečisté svědomí jsme obelhali fontánou na hlavním náměstí, kde se uprostřed svítících vodotrysků zjevoval nějaký beran

Po pivu je hlad, a tak jsme se jako jeden muž vrhli na stánek s rychlým občerstvením, kde mladý muž do připraveného těsta ubalil kebab, přiložil zeleninu a zaplácal to lžící majonézy a nějakého kečupu. To byla pravá a nefalšovaná MŇAMKA.

Ale zas tak obrovští neznabozi nejsme, abychom si z Kutaisi odnesli jen gurmánské zážitky. V podvečer jsme navštívili i polorozbořenou katedrálu Bagrati, která dominuje městu právě na našem vršku Katzberg. Katedrálu nechal vystavět v 11. století král Bagrat III. a byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Je považována za mistrovské dílo středověké gruzínské architektury, což bohužel dnes není možné zcela ocenit, protože katedrála byla během okupování města osmanskými tureckými vojáky pobořena. V současné době je v rekonstrukci, ale rekonstrukce je to taková velmi zvláštní. Pro údajnou neodbornost prý katedrále Bagrati hrozí vyškrtnutí ze Seznamu Unesco. Když jsme v kostele stáli, neomalenost, s jakou je stavba obnovována, byla do očí i mne, architektonického a historického laika. Kam se hrabe náš Krumlov s otáčecím hledištěm!! Točna je ve světle této rekonstrukce úplná prkotina.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Ubytování v Batumi
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:25:43 CET (429 čtenářů)

Na cestu do Batumi jsem se těšila: pojedeme maršrutou, o nic se netřeba starat, těším se na moře, navíc ve městě máme přes booking zajištěno ubytování – pohodička. Byla jsem sice trošinku nervózní, v jakém stavu ubytování bude, ale už jsme toho zažili ….

Člověk míní, Pán Bůh mění. Jednak si naši mladí ráno vzpomněli, že si vyzkouší, jaké to je opravdu cestovat s batohy na zádech, a ne se vozit neustále nějakými taxíky a minibusy. Po chutné a dlouhé snídani na sluncem zalitém dvorku, kterou nám zasmušilá domácí (usmála se pouze jednou, a to, když držela v ruce našich 120 lari) připravila, hodili všichni čtyři batohy na ramena a hybaj!! „Sejdeme se na maršrutkovém nádraží na nástupišti do Batumi,“ vydal pokyn El Kapitáno. My dva staříci jsme si objednali taxíka a za 5 lari byli během chvilinky na místě určení. Na nádraží krásně milý zmatek, všude naháněči do mikrobusů, hluk a shon – přesně to, co mám na cestování ráda. Nechali jsme se naverbovat od jednoho suveréna, který tvrdil, že zná adresu našeho batumského ubytování a že když nás bude šest, rovnou nás tam zaveze. No – pohodička. Odjíždíme až ve dvanáct, máme skoro 45 minut času. Uvelebíme se s Pepíkem na sluníčku, pozorujeme cvrkot a představujeme si omladinu, jak v tom vedru schváceni putují městem… Po čtvrt hodině zevlování začnu obhlížet okolí. „Pepíku, průšvih,“ křičím. „Do Batumi se jezdí ještě z druhé strany nádraží.“ „Musíme hlídkovat na obou stanovištích, abychom je neprošvihli,“ rozhodla moje drahá polovička. A začíná hoňka. Ručička se neúprosně blíží ke dvanáctce, náhončí se neustále vyptává, kdeže jsou naši druzja, a my se obáváme, že nástupišť do Batumi bude pravděpodobně ještě více.

A najednou hurá! Samozřejmě se všichni čtyři objevili na jiném nástupišti, než jsme čekali. Ale objevili. Krapet jsem je málem všechny zjančila, že si musí pospíšit a rychle nastoupit, ale vše zklidnil samozřejmě Vyky. Mimochodem, víte, že se máte každé ráno do zrcadla na sebe usmát, abyste den začínali pozitivně a hned ráno se začali mít rádi? O Vykyho ranní úsměv, jak mu soukromě říkám, se pokouším skoro denně, ale někdy to dá opravdu fušku… A tak Libor se svým neochvějným klidem zavelel do Mc Donalda na toalety, neb cesta je opravdu dlouhá, a já letěla za naším šoférem, že druzja už jsou zde a že nesmí jejich místa obsadit. Ovšem náš šofér zmizel a já zastihnu Pepíka, jak naši adresu ukazuje druhému, který souhlasně kývá, že nás do batumského penzionu samozřejmě zaveze. Pepíkova pečlivost mne vždy překvapuje – vždyť nám manažer a náhončí slíbil, že nám tam zastaví, tak proč šoféra znovu mučí.

Po naložení všech zavazadel a kompletním zaplnění busíku pro asi 25 lidí vyrážíme s malinkým zpožděním. K mému velkému údivu za volant sedá mladík, kterého jsme nikdy před tím neviděli. Jel jak blázen, byl velmi komunikativní: skoro celou cestu telefonoval, naštěstí esemesky neposílal  Na jedné zastávce nedůvěřivý Pepík opět (po kolikáté už) vytasí adresu našeho penzionu. Mladík souhlasně přikyvuje, že mu sice nikdo nic neřekl, ale není problém, do penzionu zajedeme, když je vás šest.

Když jsem cestou zavřela oči a přestala vnímat provoz, cestovalo se docela dobře – auto neškubalo, jelo se plynule. Je občasný pohled na strnulé tváře kluků tvrdošíjně sledujících provoz mě na chvíli vrátil do reality a mírně kazil náladu.

„Batumi, vystupovat!!!!“ ozvalo se asi za čtyři hodiny. „Hurá, přežili jsme,“ byla moje první myšlenka. „Ale my přece jedem dál, ne?“ shodneme se svorně a odmítáme vyklidit pozice. A teď přišla chvíle pravdy. Ne že by nás nechtěl šofér zavézt, ale on vůbec nevěděl kam! A nevěděli to ani okolostojící. V Batumi? Ulice Amagleba? Znáte ji někdo? A to už ztratil náš šofér-telefonista trpělivost a nevybíravě nás vyhodil. Po vzrušeném dohadování s taxikáři čekajícími na čerstvé kavky zjišťujeme, že naše ubytování je údajně 4 km za městem, ale směrem zpět!!! „Jeli jste kolem,“ škodolibě oznamuje šofér, jenž nás chce zpět zavézt za 50 lari a jemuž se odmítáme svěřit.

Uondaní, hladoví, žízniví, krutě zklamaní. „Co teď?“ „Hospoda!“ Už nevím čí to byl geniální nápad, ale uvelebit se v hospodě a promyslet bezútěšnou situaci a hlavně setřást hrozen dorážejících vos, které čekaly na naše peníze, to bylo to pravé. Na lačný žaludek bučki bučki, potom dobré papání a svět je hned růžovější.

„Ten zloděj taxikář určitě kecal,“ má jasno Pepík. „Naše Amagleba street nemůže být přece tak daleko,“ přesvědčujeme sami sebe. Ale jak to zjistit? Od dvou mladíků sedících vedle u stolu si Pepík půjčí mobil – respektive oni telefonují majiteli a je to dané! Fakt 4 km zpět z centra města. „Jeďte maršrutou nebo autobusem,“ doporučil nám mladíkovými ústy majitel penzionu.

Za 5 lari tedy jedem potupně zpět na venkov. A ještě nás při té první jízdě okradli, poté jsme vždy platili každý jen 0,50 lari.

Uff, ta cesta zpět byla ale předlouhá. Vysnili jsme si ubytování v centru města a teď taková sprcha. Do centra se nedostaneme pěšky, vždy jen maršrutou nebo autobusem. Není mi to příjemné, před ostatními se cítím blbě, vždyť jsem to objednávala já, měla jsem být pozornější. Co na tom, že jsem vždy každé ubytko dávala schvalovat Luďkovi „Ani jsem se na to nikdy nepodíval, věřil jsem ti,“ takové přiznání mi na náladě nepřidalo.

No co už. Bágly na záda a z maršrutky se suneme se od silnice do kopečka a už jen pasivně přijímáme skutečnost, že k moři se dostaneme jen přes frekventovanou silnici. Zlatá Petra – nenechala se rozhodit a svým pozitivním přístupem a neustálým úsměvem mi zvedá srdce spadlé až v sandálech. „No co, maršrutky do města jezdí a přejít silnici? To přece není žádný problém,“ utěšuje mne.

Ale nejhůř teprve mělo být. V penzionu – přestavěném rodinném domku, kde jsou místnosti pro koupálky všude, kam se podíváš, majitel spráskne ruce: „Tak vy jste přece jen dorazili?“

„No vždyť máme přes booking rezervaci,“ skoro uraženě mávám papírem. „No jo, ale já vám několikrát psal, abyste ji potvrdili, a vy jste nereagovali,“ ohradil se uraženě. „No neva, jsme tu, buďte rád,“ když už my teda vůbec nejsme, dodávám si pro sebe v duchu. „No ale já nemám tolik volných míst,“ argumentuje agresivně a vleče nás k počítači, kde chce dokazovat, že nám opravdu, ale opravdu třikrát psal.

Omráčená zjištěním, že nemáme kde složit hlavu tupě zírám na monitor dokazující, že na naši adresu opravdu třikrát mířil email – ale v gruzínštině, překvapivě zjišťuji. Tak samozřejmě, takovéto sdělení přesměruje do spamu i naše chatrná antivirová brána. Navíc se pravidelně osypu jen při pomyšlení, že bych takový email s klikyháky vůbec otevřela, i kdyby se propasíroval až do naší pošty.

Tupě koukám, jak se může během chvilinky situace změnit. Ještě před pár vteřinami jsem na sebe naštvaná, jaké blbé ubytování jsem zvolila, a teď se chci o to blbé ubyto rvát. Při představě cesty zpět a hledání nějakých postelí v tom klubku řvoucích taxikářů, se mi dělá mdlo.

Ale majitel už má vše dopředu promyšlené: „Pro čtyři osoby pokoj mám, dvě osoby tu přespí jednu noc a pak se uvidí, seženu nějaký pokoj u sousedů.“ „Tak to tedy ne,“ ozývá se ve mně lvice –bojovnice. “Stěhovat se nebudu, už dlouho se těším, že v Batumi budeme spát dvě noci na stejném místě,“ kategoricky a uraženě mávám papírem. Booking vždy na celém světě fungoval perfektně, až tady jsme narazili, což je pro mne nepochopitelné.

Ale už jen pár minut zbývá, abych se uklidnila. Sousedka má jeden dvoulůžkový pokoj s terasou a výhledem na moře (na to jsem se při rezervaci hodně nalákala) volný a já s Pepíkem putujeme do vyhnanství. „Ale budeme sem za kamarády chodit a budeme tady spolu snídat a trávit večery,“ vymiňujeme si všichni před konečnou kapitulací.

Nakonec se ukázalo, že pokojů je všude v okolí dostatek, všichni pronajímají každou skulinku v domě, ještě se všude přistavuje. A náš pokoj? Nebyl obrácen k jihu, a tak jsme tam v noci neměli takové vedro jako naši kamarádi.

„Hurá, k moři!!!!!“ Ani si nestačíme vybalit a už se všichni šploucháme v teplé vodě. Pláže jsou v Batumi tmavé, kamínkové, voda teplounká. Zaznamenáváme první výhodu toho, že nebydlíme v centru – na pláži je volno, pár lidí, žádný rámus, žádní otravní podomní prodejci vnucující vám pití, zmrzlinu nebo suvenýry. Přesto žízní nestrádáme, na kamení je příjemná hospůdka.

A jak jinak, po bučki bučki se uklidním, osvěžena mořem a kamarády, kteří ubytko nevidí nijak tragicky. Dokonce i přechod přes silnici berou s humorem, což je opravdu výkon hodný jogína. K moři a od moře jsme totiž občas hráli ruskou ruletu. Přejedou nás, nebo ne? Auta řítící se jedno za druhým, občas kamion, kterého nepředvídavě předjížděli. Nikdy jsme si nebyli jisti, zda se dostaneme na druhou stranu živí a zdraví. „Běh o život,“ říkala jsem tomu nikoli s nadsázkou. Petry vymyslely dobrou strategii: chodíme v houfu, je dobré se chytit za ruce. Proč? No když už mě auto porazí, aspoň v tom nebudu sama…. Možná ale přece jen vítězilo pomyšlení, že čím více nás je, tím více se nás budou bát. Nebáli. Nepřibrzdil nikdy nikdo, i když jsme jako začátečníci jednou s Pepíkem zůstali trčet uprostřed vozovky, kde z obou stran svištěla auta.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Batumi
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:22:59 CET (363 čtenářů)

Navečer vyrážíme do města. První dojem na jedničku s hvězdičkou. Velkoměsto s krásnou širokou promenádou u moře. Všude světla, osvětlené výškové stavby budí dojem amerického velkoměsta. Není zde jen pobřežní kolonáda, ale dokonce i pobřežní park, několik kilometrů dlouhý pás zeleně podél hlavní městské pláže plný restaurací, kaváren a barů. Najdete zde samozřejmě také bohatě nasvícené obrovité ruské kolo i novou věž hotelu Sheraton.

Druhý dojem už je trošinku skeptičtější. Na promenádě sice hodně lidí, ale vedle gruzínštiny, kterou už tak trochu máme v uchu, zaznamenáme pouze ruštinu. A to hodně ruštiny. Jiní turisté – nula. Tak jak jsme na Kavkaze slyšeli na každém rohu češtinu nebo polštinu, tady jen a jedině ruština. Rusové se zde pořád ještě cítí jako doma a buď z nostalgie, nebo ze zvyku sem stále jezdí. Ale co je velkoměsto bez turistů?

I s tím velkoměstem to nebude na třetí pohled tak horké. Míříme k jedné z dominant Batumi – výškové vyhlídkové věži. Moderně pojatá, krásně nasvícená – jen malinká chybička se vloudila: již dva roky postavená, stále ještě není v provozu: kde asi udělali soudruzi chybu? Stejně tak obrovský osvětlený komplex budov. Z dálky vypadá impozantně jako luxusní obrovitý hotel. Ale naše zkoumavé zraky objeví, že naprostá většina oken nesvítí, o osvíceném vchodu a recepci nemůže být ani řeč. Teprve nazítří za světla zjišťujeme, že se jedná o rozestavěný komplex bytů, kde v některých – málokterých – se bydlí, na jiných se pracuje a jiné jsou zakonzervovány jako hrubá stavba. Jestlipak jim někdo vdechne někdy život??

Přesto večerní město pulzuje životem, lidé se baví, jedí, procházejí. Došli jsme až k úžasné zpívající fontáně. Velkoryse pojatá, světla sladěná s hudbou, dostatek místa, aby sis mohl sednout a obdivovat a zaposlouchat se do krásné muziky. Ale. Stejně jako v celé zemi se i tady najde takové malé, protivné a zcela zbytečné „ale“. V okolí fontány sviští, troubí a lomozí auta, vedle hudbu přerušuje řvoucí diskotéka a ani hluchý nemá žádný úchvatný zážitek, neboť okolí je osvícené lampami, zářivkami i světly projíždějících aut. Taková škoda!!

Domů autobusem. Zjišťujeme, že je ještě levnější než maršruta.. V našem malém obchůdku, kde se mimochodem stále ještě používá ščot, i když se jedná o samoobsluhu, kupujeme pivo. Na dobrou noc proběhly už skoro povinné „bučki“, protože život je tak krásný a všechno nakonec dobře dopadlo.

Nazítří je již od rána horko, dopolední koupel je úplně božská: moře klidné, teplounké. Poté se naše parta dělí a my vyrážíme s Pepíkem sami do archeologického muzea. Tady se konečně moje drahá polovička dočká památek na dávnou antickou minulost, včetně obrovského obrazu, jak sem připlouvají Argonauti. A když jsme našli i hlavní náměstí města, Evropské náměstí, v jehož středu Médea na vysokém sloupu držela v rukou zlaté rouno, mohl si Pepík vydechnout: „Ano, mise splněna.“

Přesto ještě jako nadstavbu volíme lanovku nad město – připadám si jako na lyžích, do takového ski-vajíčka nás nasoukali, ovšem ve stávajícím poledním horku se nám lyžovat určitě nechce, jsme vaření skoro jako vejce na tvrdo. Nahoře tedy rychle záchranné pivo a výborná kávička, pár fotek z vyhlídky a můžeme se jet zpátky domů koupat. Večer ještě další procházka setmělým městem, i na romantiku na ruském kole došlo - když už tak dlouho máme ty točivé zrůdičky před očima.

Třetí a poslední den v Batumi potvrdil gruzínskou pohostinnost a vřelost. I když jsem pokoj museli opustit do 12 hodin, mohli jsme si u domácích nechat věci a večer se ještě osprchovat. Něma problema.

Ranní koupání bylo ozvláštněno přírodním úkazem. Ve vodě u břehu se najednou objevily miliony malinkých sivoučkých rybiček. Jako bláznivé se nám potěr otíral o nohy, rybičky poztrácely svoji plachost a oďobávaly nás, rojilo se jich čím dál více, až to bylo proti přírodě – skoro jako v nějakém horroru. A najednou se za hejny těch sardinek dostavilo přírodní zjevení: několikametrový šedý pás slizké a hnusné hmoty. Koukáme na vše jak zjara než nám dojde o co jde: samozřejmě kanalizace, výkaly, špína, hnus a smrad. To byl fofr, jakým jsme prchali z vody! Benefit velké fekální akce ovšem spočíval v tom, že o celý ten hnus měl zájem plankton, rybičky, velké ryby i obrovští delfíni. Zatímco chování rybiček nám bylo nepříjemné, plankton jsme neviděli, zato delfíny jsme si prostým okem ze břehu pěkně užívali.

Ještě posíláme hvězdný kamínkový pozdrav do nebe Petře, která si tu s námi měla užívat. Chvilka zamyšlení, potlačené slzičky a vědomí, že žít se musí teď hned. Pozemské bytí je sice někdy hnusně těžké, ale strašně křehké a je nutné si ho vážit a neznepříjemňovat ho jeden druhému.

Celý zbytek dne pak bloumáme po Batumi opět sami dva s Pepíkem. Natrefíme na turistický vláček, na který vždy závistivě koukám v každé větší metropoli. Lidé se vozí po městě, fotografujíce čučí ven, za hodinku mají město objeté a zmáknuté, a do toho jim navíc štěbetá z reproduktoru hlas průvodkyně. Často se zamáčknutou slzou v oku sleduji masňáky–turisty, jak se jim objevuje nové město a v uchu mi zní Pepíkovo: „No do takovéhle příšernosti přece nemůžeme vlézt:“ A teď si představte, že do toho batumského vláčku nás zve krásná mladá holka. Už jen ze zvyku a ze sportu s ní Pepík musí navázat kontakt, ne? Holčina na starocha naskočí a drmolí, blábolí, přesvědčuje. Přehlíživě ji sleduji: „Holčino, to víš, já bych jela hned, ale toho mýho, toho nepřesvědčíš,“ lituji ji v duchu.

„Nastupuj, jedeme,“ nevěřím svým uším. A i když si slečna sedla do prvního vagonku a my byli v posledním, opravdu jedeme. Teď bych se měla štěstím třepetat, přemlouvám se. Opak je pravdou. Jedu si jako královna, průvodkyně něco mele, ale – a zase to zběsilé „ale“: drncá to, sedí se mi nepohodlně, výhled nic moc, souprava jede pomalu, kdyý bych si chtěla něco prohlédnout, přefrčíme kolem …. A tak jediné co mě hřeje je fakt, že jedeme zadarmo. Jedná se o reklamní vláček, který má turisty dovézt na kraj města do nově otevřené provozovny MacDonald´s. A cíl, ten byl překvapivě zajímavější než celá prohlídka města, jež už stejně máme prochozené křížem krážem.

Zarazí nás, s jakým rozletem a fantazií byla budova známého řetězce rychlého občerstvení postavena. Jsme přímo v šoku a netušíme, že stojíme před stavbou, o které se nyní baví celý zainteresovaný architektonický svět. Vtip je v tom, že na místě, kde nás vláček vyhodil, měla být postavena benzinová pumpa. Ovšem normální benzínka tak blízko lukrativního centra města nebyla údajně přípustná. Gruzínský architekt Giorgi Khamaladze proto uspěl s návrhem kombinujícím čerpací stanici s pobočkou McDonald´s, která se vymyká z řady nudných stánků s rychlým občerstvením. Stavbu lze připodobnit k futuristické cyklistické přilbě. Fasáda je složená ze samonosných trojúhelníkových segmentů prosklených zrcadlovými skly. Její půdorys je obklopen umělou vodní plochou, která dojem z ní umocňuje a zlepšuje návaznost na prozatím nevábné okolí. Podél dvou okrajů pozemku o rozloze 1200 metrů čtverečných je stání pro 30 automobilů. Pro architekta bylo důležité co nejlépe oddělit čerpací stanici a restauraci. Její vchod se proto nachází na opačné straně, kde je prosklený vestibul s výdejem jídla, od nějž stoupá po pravé i levé straně schodiště. V mezipatrech jsou umístěny stoly a celý prostor restaurace se střetává nad benzinovou stanicí, v nejzajímavějším momentu stavby. Tím je protažená střecha nad čerpacími stojany. Zatímco podhled střechy je v kontextu fasády obložen lesklými bílými panely, její horní část je rozkrytá a zatravněná. Vypadá jako nálevka, skrz kterou do prostoru restaurace proudí vzduch a sluneční svit (tak to mám vše z internetu, jen aby bylo jasno).

Nicméně omámeni vcházíme dovnitř, a i když nejsme hladoví ani žízniví, kávičku na tom krásném stoupajícím schodišti musíme dát. A zase další „ale“. Provozovna je naditá lidmi, ovšem nikdo nectí zákony tohoto řetězce, že by si po sobě měl stolek uklidit a veškeré zbytky vyhodit do košů. Kdepak. Lidé dojedí či nedojedí, zvednou kotvy a odcházejí …. A mladí lidé jako obsluha kmitají, uklízejí, zametají a uklízejí…

Kolikáté „ale“ už jsem v této zemi zaznamenala: krásné moderní velké byty, ale nedostavěné, nedokončené stavby zarostlé a zchátralé. Moderně postavené apartmány, ale s nedostatečným sociálním zařízením, ubytovatel zapojený v celosvětové síti ubytovatelů, ale nevěří, že hosté přijedou, po silnicích jezdí supermoderní rychlá auta, ale řidiči nenechají lidi přejít, přechody pro chodce neexistují. V ulicích Batumi nainstalovali výjimečný železný program: tepané těžké koše, ozdobné zábradlí a krásně vytvarované železné držáky na květinové truhlíky: místo květin ale na truhlících suší staré hadry, s kterými vytírají provozovny.

Jako taková zkratka pro celou zemi se mi vybavuje příklad toaletního papíru. Hloupost, ale signifikantní: když už na některých toaletách papír existuje, tak je vyroben zásadně bez ruličky uprostřed: prostě taková veliká spresovaná role tenkého papíru. V podstatě blbost, ale bez otvoru uprostřed papír nejde pověsit, a tak se válí většinou po zemi. Jen v těch vybraných provozovnách zuřivě a nevybíravě prostředek nějakou tyčí prorvali.

Ale přes všechna vyjmenovaná „ale“ … Gruzie je nádherná země plná milých, přirozeně inteligentních, ochotných a přívětivých lidí. Báječně se zde jí a pije, nikdo vás nikdy nenechá na holičkách a i když se vás v turistických centrech lidé už zkažení turisty pokoušejí okrást, vždy s úsměvem a nonšalancí. Cítili jsme se tu opravdu dobře a bezpečně. Pokud chcete ještě zažít takovou Gruzii jako my, pospěšte si, země se skoro jako všechno v současném světě strašně rychle mění. Gruzie jde dopředu tak překotně, že dle mého názoru lidé nejsou svým myšlením a svými zkušenostmi na takový rychlý vývoj připraveni, a z toho pak plynou ta všechna moje kverulantská a v podstatě malicherná „ale“.



(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Cesta vlakem do Tbilisi
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:20:00 CET (371 čtenářů)

Poslední den v Batumi byl korunován cestou zpět do hlavního města. Na jednu stranu se již těším domů, na druhou stranu zase lituji, že pěkná dovolená končí. Myslím, že stejné pocity zažívá každý z nás.

A aby nám nebylo tak smutno, o to se postarali Pepík s Luďkem. El Kapitáno zavelel: večer zabalit a přesunout se na k nádraží, kde objevil malou přívětivou hospůdku, kde počkáme na noční vlak. Hospůdka opravdu přívětivá: majitel nás viděl velmi rád, zvlášť, když mu Luděk vypráví, že zde není poprvé… A tak nám k pivu přistála jako pozornost podniku ještě láhev pálenky od majitele. Takoví milí Gruzínci jsou. A přestože jsme ji celou nevypili, smutek z loučení zahnán byl.

Noční vlak byl pro nás velkou neznámou … má jet celou noc, což při vzdálenosti … km je dost nepochopitelné. Údajně budeme spát v kupé po dvou, což se zdá na zdejší poměry a investovaný obnos do jízdenky skoro nemožné. Ale bylo to opravdu tak, i když obavy jsem měli všichni a malovali si nejrůznější scénáře našeho přesunu. Každé kupé však obsahovalo dvě úzké tvrdé postele, ale čistě převlečené, jako bonus pak v rohu vytrčená televize. S paní průvodčí nebyla žádná legrace, komisní, výkonná – typická madam provodčik. Okamžitě mi evokovala postavu z románu Petry Hůlové Poslední stanice tajga. Svoji funkci brala opravdu odpovědně: ráno nás budí údajně velmi brzy, abychom stihli ranní hygienu – ale komu by se chtělo vstávat za tmy, když ty pražce drnkaj drnkaj drnkaj … a výhybky s námi mlátily celou noc – ještě že Pepík s sebou vzal koňak na dobrou noc. Když už je v kupé světlo a město na dosah, konečně se dokopám vylézt z pelíšku. Ale ouha! Toalety zavřené, zamčené. „Měli jste vstávat dřív, jak jsem vás budila,“ vyštěkne na nás provodčice bez slitování.

A tak nás hlavní tbiliské nádraží přivítá neumyté, nevyčůrané, rozespalé a mírně dezorientované. Hned první vteřiny v Tbilisi je z Pepíka málem vdovec. Při vystupování z vagonu neexistují žádné schůdky, naopak na peronu zeje velká díra. A jak jsem trošku mimo, málem se mi opuštění vlaku stalo osudným…

V hale nádraží nejprve hledáme místo, kde se zcivilizovat. Placené toalety překvapivě čisťounké, prostorné, moderní. Poslední hlty Pepíkova koňaku pak do nás vlejou dostatek energie, abychom se rozhodli, co budeme podnikat dál. V našem apartmánu máme být jako minule až ve dvě, máme tedy před sebou šest tbiliských volných hodin. Rozvleklá debata, co s nimi, odpovídá našemu rannímu rozpoložení. Nakonec jsou stanoveny priority: kávička, snídaně a zkusit, jestli můžeme nechat zavazadla někde u našeho apartmánu. Koneckonců to tam již známe a sousedi jsou milí, nějaké zákoutí na pavlači by se pro naše bágly plné špinavého prádla také našlo.

„A zkusíme popojet metrem, ať máme další zážitky,“ rozhodl Luděk. Metro pěkné, čisté – koupí se speciální (vratná) karta za 3 lari, na kterou si pak nahráváte jednotlivé jízdné za 50 centů. Hned u naší stanice Rastavelli je mekáč, a tak otázka snídaně vyřešena.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Tbilisi podruhé
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:17:53 CET (394 čtenářů)

Již zcela zcivilizovaní kráčíme městem k „našemu“ domu. Už nás nepřekvapí jeho ošuntělost, špinavé chodby ani rozvrzané zábradlí na pavlači. Jdeme de facto domů a těšíme se.

„Ty vole, bacha,“ vykřikne Pepík, jenž se na pavlač vydá jako první. „Je tu rozbitý vokno,“ vykřikne jedním dechem. Když se na pavlač vyvalíme všichni, zíráme jak zjara: všechna okna našeho apartmánu jsou vymlácená. Komplet. Ztichlí a užaslí koukáme na tu spoušť. Než se stačíme zorientovat, Pepík už stačil prostrčit hlavu do jednoho okna mezi hrůzně vypadající střepy. „Ty jo, v bytě mají ještě poházené věci nějací hosté, jejich prádlo je plné střepů,“ užasle komentuje, co viděl.

Co teď? „Mizíme,“ rozhodujeme se naráz všichni. Koneckonců tady nemáme co pohledávat a kdyby nás někdo viděl, ještě by na nás tu spoušť mohl svalit. Schody beru po dvou, jak se snažím co nejrychleji zmizet, ostatní jsou na tom stejně. Na ulici se rozhodujeme, co podnikneme dál.

Naši mladí nahazují bágly na ramena a vydávají se do města, my dva se snažíme najít nějaký hotel poblíž, kde bychom si mohli nechat věci – tahat se s batohy celé dopoledne, to se nám opravdu nechce. Zároveň už myslíme na nejhorší a uvažujeme o náhradním ubytování. Bůh ví, jak náš apartmán bude ve dvě hodiny vypadat. Máme štěstí, pár metrů od našeho domu je starý zašlý hotýlek. Ve druhém patře mu kraluje starší dáma, jakoby vypadla z Čechovova románu. Rozložitá, usedlá, velký drdol, široký úsměv, zlaté zuby. Obklopuje ji starodávný luxus, odér nevětraných a zatuchlých místností. Kolem dokola po stěnách velké obrazy ve zdobných rámech, převážně krajiny a portréty. Stolky a stoly plné starožitných předmětů, váziček a nejrůznějších těžítek, vše samozřejmě na háčkovaných dečkách a ubrusech. Úplně nepatřičně se mezi tím vším vyjímá malá černá počítačová hrůza. Madame je krapet ostražitá, ale když vysvětlujeme naši situaci, je velmi vstřícná. Ukazuje pokoje (všechny s příslušenstvím) a nabízí i snídani – vše za přibližně stejnou cenu jakou máme už předplacenou u Georgeho. Ujišťujeme ji, že pokud naši přátelé budou souhlasit a pokud náš apartmán bude neobyvatelný, určitě přijdeme. Blahosklonně ukáže na místo v koutě, kam si máme bágly odložit.

A jsme volní a jdeme vstříc dalším tbiliským dobrodružstvím. Nebudete tomu věřit, ale ocitáme se v úplně jiném městě než před pár dny. Tbilisi už známe, nebojíme se ničeho, rusky jsme se rozmluvili, a tak nemáme ani ostych před jeho obyvateli. Cítíme se báječně. Metrem jedeme opět na velkou tržnici, pak bereme za pár lari autobus a celým městem projedeme až k naší restauraci-mámě. Zde se opět dobře najíme. Dopoledne uteklo jako voda a rychle na taxík a na sraz před dům. Tam už čekají naši přátelé.

„Tak co, byli jste nahoře?“ vyzvídáme. „Ne, čekáme na vás,“ popravdě odpovídá Petra. A tak jako jeden muž míříme nahoru. Přiznám, je ve mně malá dušička, jaké komplikace na nás čekají. Ale vše je úplně jinak!!!! Ve dveřích rozzářený Georgie, vítá nás jako staré dávné známé.

Všichni vstupujeme dovnitř poněkud zvědavě, ale naše nevyřčené obavy jsou zcela liché. Byteček uklizený, okna zasklená, vycíděná, nikde ani zlomeček střepu. Jako bychom se domluvili, spiklenecky o ranním incidentu mlčíme a bez zbytečných cirátů si každý zabíráme své lože. Ještě s Georgem domluvit dopravu na zítra brzy ráno a už je domácí pryč.

„Zázrak,“ vydechneme, když za ním zapadly dveře. „Tak takhle rychle se v Gruzii jedná,“ pomyslím si spokojeně a už se natahuji stejně jako ostatní, abychom se zotavili po nočním vlaku a dopolední štrapáci. Předtím jsme ještě nastrkali prádlo do pračky, abychom domů nejeli jak čuňátka. Na kalhotách mám už vyznačený celotýdenní jídelníček, plavky z moře už pomalu zahnívají. A než se pračka vypere, dobrý důvod ji vodorovně hlídat.

Podvečer byl úžasný. Volíme lanovku, která nás vyveze do zábavního parku. Moderní magnetická karta jako vstupenka je opravdová vychytávka: u každé atrakce vám na ni za příslušný peníz nahrají odpovídající body k té které zábavě. Přiznám se, že my měli svou úžasnou zábavu bez bodů: pod ruským kolem na terase bučki bučki. Sluníčko zapadalo, město pod námi, chladné pivečko v ruce a rekapitulace celého pobytu. Sem tam i na filozofování došlo. Pocitově byl západ slunce pod ruským kolem pro mne jedna z nejkrásnějších chvil celé dovolené. Ještě je třeba se rozloučit s fontánou, starým městem a známými uličkami a hajdy do pelíšku! Zítra vstáváme ve čtyři hodiny ráno, čeká nás brzký let.

„Ale já mám hlad,“ ozve se El Kapitáno před domem. „Libore, ty ne?“ „Já můžu jíst pořád,“ míní dotázaný. Je pravdou, že se pánové plánovali rozloučit s Gruzií i stylově, a to kebabem, a tak se společně s oběma Petrami vydávají do sousední malé a prázdné hospůdky. My už tak v noci nejíme, zato oba s Pepíkem svíráme velkou plastovou láhev s pivem a kousek sýra a těšíme se na pohodu u ledničky. V mysli stále ještě zážitek ze západu slunce stoupáme po špinavých schodech …

„Ty vole,“ zaznělo na pavlači dneska už podruhé, tentokrát však vypísknu já. Možná tušíte to, co nám ani nepřišlo na mysl. Ano, všechna okna našeho apartmánu byla opět vymlácená. Připadám si jako v béčkovém filmu – to přece nemůže být pravda, snad mě šálí na neosvětlené pavlači zrak.

Odemkneme, rozsvítíme a na plné pecky se nám odhalí spoušť v celé své síle. Skla ze všech čtyř velkých dvojdílných oken se válejí v našich věcech, střepy úplně všude, kam se podíváš, černé díry v oknech se na nás hrozivě šklebí. Stojím jak přimražená, v ruce láhev piva a nevím, co dělat. Je skoro půlnoc a všude hrobové ticho a scéna skoro horrorová. „Musíme zavolat domácího,“ rozhodl Pepík, „aby to nakonec nebylo na nás.“ A už vytáčí číslo. „Rozbitá okna? U vás v apartmánu?“ diví se volaný jako zjara. Nicméně po chvíli, kdy jsem už chtěla začít hystericky ječet, přitaká, že tedy přijede. A teď teprve jsem měla zažít ten pravý strach. Jako když luskne prsty, všechna najednou zhasla všechna. Ocitli jsme se s Pepíkem v naprosté tmě.

Představte si tu situaci: zničený apartmán, všude rozbité sklo, potrhané záclony a někde tady násilník, který jedná zcela cíleně, možná i z loupežných důvodů. Pohledem z rozmlácených oken zjišťujeme, že tma je jen u nás, město pod námi si vesele svítí. Pragmaticky uvažující Pepík hledá pojistky, já si vzpomínám, kde leží nějaký nůž na obranu a myšlenky mi zalétnou k našim parťákům. Kdybychom tu alespoň nebyli tak sami!!!

Pojistky můj muž nenašel (logicky – potmě a v cizím bytě), a tak se neohroženě odhodlal vyjít na pavlač a poptat se u sousedů. Moje uškrcené pepíkunikamnechoďneblbni nebral samozřejmě na vědomí. Fakt jsem ho obdivovala, že se nebojí. Ovšem ouha, teď teprve narazil!! Sousedi také nesvítili, a navíc probudil nějakého opilého chlapa, který ho začal napadat. Agresivně řval, samozřejmě gruzínsky a začal se s Pepíkem přetlačovat. Nezbylo než zvolit ústup z pavlače, ovšem muž (mimochodem krásně urostlý a patřičně silný kudrnatý kluk) za ním.

Už je Pepík doma, už mu skřípají střepy pod nohama, ale chlap stojí na prahu. „Spasibo, spasibo,“ drmolím a snažíme se oba mu dveře zavřít před nosem. „Kakoe spasibo,“ řve a pokračuje dál gruzínsky. Ovšem než stačil přeřadit z ruštiny na mateřštinu, už se nám podařilo dveře zavřít a zamknout. Mlácení a kopání do dveří samozřejmě následuje. „Kéž by tu byl Vyky,“ pomyslím si, ať mi Pepík s Luďkem odpustí. „Ten by násilníka srovnal, jen by se před ním vztyčil v celé své výšce,“ modlím se, jen aby tu už naši kamarádi byli.

A víte kdo nás zachránil? Nějaká starší paní, pravděpodobně matka, která ho chlácholivě dostala od našich dveří pryč. Ale na jak dlouho? A už podruhé Pepík vytáčí gruzínské číslo. „Říkal jsem, že přijedu. Cože? Agresivní soused? Zavolejte polici,“ radí. „No to si z nás snad dělá srandu,“ odtuší Pepík a nakáže mu, ať to udělá on sám.

Stojíme s Pepíkem ve tmě a já se celá chvěju. „Tak si snad dáme to pivo,“ navrhne moje polovička. A jako odměna za tak dobrý nápad se začnou dít věci: najednou se rozsvítí, zároveň přijdou naši parťáci a za nimi po chvíli George. To už u piva sedí nás všech šest a my slyšíme: „Představte si, před domem zastavila policie a vyvádí nějakého chlapa.“ A teď je na nás, abychom vyprávěli my.

Georgie mezitím budí údajně matku, jež bydlí ve stejném domě. A přijde rozzářené sluníčko. V jednu v noci se jala převlékat peřiny, zametat střepy, usmívat se, jako by to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Div že si u práce nezpívala.

„Ale tady já spát nebudu,“ vzdoruju, i když moje postel není přímo pod vybitými okny. Vyky konejší očima Petru, která se mnou souhlasí a která ovšem lože pod oknem s Liborem sdílí. „A co pijete?“ ptá se Georgie, jako by rozuměl náladě, která zavládla. „Bílé víno, ale tři litry“ odtušil pohotově Luděk. Koukám chvíli nechápavě, vždyť máme nalité pivo, ale domácí rozuměl dobře a za chvíli vytasil sice jen litr, ale dobrého bílého. A tak se uklidníme zcela, peřiny čisťounké, střepy uklizené, pouze čerstvý vzduch proudí potrhanými záclonami.

„Závistivý soused, má problémy s alkoholem,“ vysvětluje Georgie. „A to bylo poprvé, co rozbil okna?“ ptám se naoko lhostejně. Ostřížím zrakem nás všechny přejel a i když nikdo z nás ani nehnul brvou, se sklopenýma očima ranní extempore přiznal. A to jsem mu už i díky množství vypitého alkoholu odpustila a smířila se s tím, že strávím noc (tedy asi ty zbylé tři hodiny) v tom apartmánu hrůzy.

Usměvavá dáma už posbírala převlečené peřiny a odebrala se na kutě, George nás znovu ujistil, že ve čtyři pro nás přijede s minibusem a opakovaně nás prosil, ať nedáváme záporné reference na booking. Jak říkám, odpustila jsem mu, žádné záporné reference se nekonaly a odpustili asi i hosté před námi, o agresi ani řádka. Přesto bych apartmány Rastavelli našim eventuálním následovníkům příliš nedoporučovala. Co když těch závistivých sousedů je více?

Ale i když poslední dojmy z Gruzie nebyly příliš pozitivní, na mém celkovém dojmu nezanechaly příliš šrámů. Nic se nám nestalo, zažili jsme jen velký strach, ale na druhou stranu se mi zase potvrdilo, že mám nebojácného muže. Horší to bylo s Luďkem a jeho Petrou. Nejenže přišli o hororové zážitky, ale navíc ten noční kebab nebyl asi zrovna v nejlepší kondici. Petra se ho zbavila ještě ten večer, spořivý Luděk ho nevydal a trpěl celý následují den, až jsme se báli, že let do Prahy nepřežije. Oba pak problémy pronásledovaly ještě celý týden. A druhá Petra a Vyky? Libor si sugescí zakázal myslet na kebab jako na škůdce svého organismu a Petra, která jí velmi málo, ta je statečná. Přesto si myslím, že zažívací potíže všech čtyř vyvážily naše psychické večerní strádání.

A závěrem? Jeďte do Gruzie, poznejte milé a vstřícné lidi, nechte se unášet krásou kavkazských hor, objevujte bohatou historii této jedinečné země stejně jako gastronomické poklady a výborné pivo. Jeďte, dokud je Gruzie taková, jakou jsme zažili my. Luděk může potvrdit, že vývoj je ve zdejších krajinách překotný a mrcha globalizace všemocná.

(komentáře? | Skóre: 0)


Gruzie - léto 2014 Závěr
Poslal pepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:13:33 CET (328 čtenářů)

A závěrem?

Doufám, že mé gruzínské postřehy nevyzněly příliš negativně. Víte přece, jak to mají novináři: dobrá zpráva-žádná zpráva. Celá dovolená byla famózní a všem se nám v zemi velmi líbilo. Pokud pojedeme příště, což jsme si na závěr s Pepíkem slíbili, musíme ještě zavítat do Svanete, severozápadního koutu Gruzie – na hranicích s Abcházií a Ruskem.

Jeďte do Gruzie, poznejte milé a vstřícné lidi, nechte se unášet krásou kavkazských hor, objevujte bohatou historii této jedinečné země stejně jako gastronomické poklady a výborné pivo. Jeďte, dokud je Gruzie taková, jakou jsme zažili my. Luděk může potvrdit, že vývoj je ve zdejších krajinách překotný a mrcha globalizace všemocná.

Ano, Gruzie je nádherná a stojí za to ji poznat

(komentáře? | Skóre: 0)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.12 Sekundy