Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Úvod
Poslal pepik v Thursday, 06. February 2014 @ 22:36:59 CET (520 čtenářů)

Na sklonku podzimu roku 2013 (24. 10. – 17.12.) jsme se na téměř dva měsíce vypravili na druhý konec světa. Je nám už o něco víc než dvacet let, angličtinu příliš neovládáme, ale přesto jsme zatoužili ještě krapet po dobrodružství. Na cestě po NZ jsme se „radili“ s několika cestopisy, které nám svými zkušenostmi hodně pomohly. A i proto, jako poděkování jejich tvůrcům, přidáváme i my trochu informací, pokud by se případní zájemci chtěli našimi zkušenostmi inspirovat nebo se vyvarovat našich chyb.

Na cestování po Au i po NZ jsme si na internetu pronajali auto. A hned chyba: měli jsme si auto pronajmout až v místě samém – vyjde to určitě levněji a můžete si vyjednat lepší podmínky. S autem na NZ jsme pořídili velmi dobře, půjčovnu Apex možno doporučit. Objednali jsme si auto z Čech po internetu přímo u nich, vše skvěle fungovalo. Uvažovali jsme i o „spacím“ autě, ale po konzultacích s jejich řidiči jsme nakonec usoudili, že naše varianta limuzína + levné ubytování (spacák s sebou) je pohodlnější i levnější. Dočasní majitelé minibusů skuhrali, jak je drahý benzín. Do starší varianty minibusu, který vyjde na půjčení nejvýhodněji, benzín padá jak Niagara. Takové vozítko by vás finančně doslova sežralo. Navíc se za auto v kempu platí skoro stejně jako za levnou kabinku. Auto v Austrálii jsme si půjčili přes traveljigsaw. V Americe společnost fungovala super, v Au jsme hodně prodělali na pojištění a navíc jsme ještě museli platit znova jednosměrnou cestu. V Au je lepší si pronajmout auto hned u kováře,v našem případě, kdy jsme jeli jen východní pobřeží, u společnosti East coast.

Spací kabinka v autokempech – vynález, který jsme si museli objevit sami. V Au stejně jako na NZ existují kempy, často zvané jako Holiday Park. Je jich velké množství a hodně druhů: Kiwi Holiday Park, Top 10 Holiday Park, Tourist Park a nevím jaké ještě. Naprostá většina z nich nabízí tzv. „cabins“, chatičky. Některé jsou s příslušenstvím a s kuchyňkou, jiné jen s kuchyňkou, existují ale také kabinky úplně bez ničeho, pouze s postelemi – povlečení (spacáky) a samozřejmě ručníky nutno mít s sebou. Ty jsme vyhledávali nejčastěji - v každém kempu jsou totiž bezvadně čisté sprchy a záchody, stejně jako vybavená kuchyně. Vlastně stopro vybavená kuchyně není všude. Je dobré mít s sebou příbor, ostrý nůž, skleničku či hrnek a pokud vlastníte i hrnec, jste v některých kempech král!! Vychytávka je chladící taška, do které veškeré jídlo naskládáte a podepsanou tašku pak celou uložíte do společné lednice. Ale většinou uvaříte i bez svého nářadí, navíc občas natrefíte i na free potraviny. Také jsme k nim přispěli, když jsme odlétali.

Ubytování je vždy dobré mít zajištěné na tu noc, kdy do dané lokality přiletíte. Člověk je z dlouhého a únavného letu krapet oblblý a uvítá, když na něj někde čeká postel. Během putování jsme pak neměli problém najít si ubytko – v Au i na NZ perfektně fungují informační střediska. Všude vám ochotně a vstřícně jakékoli ubytování zajistí. Vždy je třeba uvést budget, kterým disponujete, a oni už se snaží… Je dobré znát slovíčko „cheap“  Nevýhodou takovéto spací jistoty je, že v infu chtějí za rezervaci hned zaplatit (platíte bez přirážky), takže si ubytko nemůžete předem prohlédnout a ani nemůžete nijak zásadně měnit plány. My ale většinou ubytování sháněli bez předchozí rezervace a v naprosté většině jsme se ubytovali podle svého gusta.

V roce 2013 bylo jak v Au tak na NZ pro Čechy drasticky draho. Pro ukázku: chleba (spíše jeho buchtová varianta) stál cca 60 Kč, třetinka piva v supermarketu cca 50 Kč. Naučili jsme se kupovat pivo v kartonech po 24 lahvích, to vyjde nejlevněji - i když máte chvilkový pocit, že jste beznadějní opilci, po čase si zvyknete… Benzín drahý asi jako u nás, ovoce a zelenina o něco dražší. Nejlevnější bylo kupovat syrové maso, zvláště hovězí, a pak si v kempu vařit. Zajímavá byla varianta nákupu u silnic. V Austrálii se u některých farem daly najít tzv. samoobsluhy. Boudy s vystaveným zbožím – ovoce, zelenina, vejce - často v lednici. Každý pytlík či kus měl svoji pevnou cenu. Poblíž stála kasička, do které jste obnos vložili, a zboží si sami odebrali. Fungovalo perfektně: zboží levné a vždy čerstvé. Na NZ tomu tak nebylo. U silnic se prodávalo zboží většinou dražší než v supermarketu, a často ještě horší kvality.

V následujícím povídání jsem se omezila zvláště na fakta, která by vám event. mohla pomoci, text pak je doplněn autentickými a občas i emocionálními vsuvkami, jak jsem je průběžně na místě klovala do počítače.


(komentáře? | Skóre: 0)

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Singapur
Poslal pepik v Thursday, 06. February 2014 @ 22:34:40 CET (557 čtenářů)

25. – 27. října

V Singapuru jsme byli již po druhé, a tak nebyl žádný problém. Z letiště se bezpečně dostanete metrem, lístky se kupují v automatu podle stanice, kam chcete jet. Ubytovali jsme se v hotelu YHCA (objednáno přes booking), který je v centru a přímo u stanice metra. Je zde na střeše bazén (možno se jít vykoupat i po odhlášení z hotelu), k snídani je velkolepý bufet – upozorňuji obzvláště na krevetové dumplings v rýžovém těstíčku. Mňam.

Hotel je kousínek od Orchard route, hlavní singapurské třídy. Bezvadně se nakupuje i jí v čínském městě. Použili jsme také autobus Hop on hop off, kde můžete jezdit celý den a nastupovat a vystupovat, kde se vám zlíbí. Neopomeňte vedle čínského města také Little India, indickou čtvrť a samozřejmě Merliona a celé nábřeží včetně sochy sira Rafflese. Na dva dny je toho v Singapuru tak akorát.


(komentáře? | Skóre: 0)

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Austrálie - Queensland
Poslal pepik v Thursday, 06. February 2014 @ 22:33:09 CET (1417 čtenářů)

28. října Singapur - Cairns

Přistáváme v Brisbane a hned přestupujeme na let do Cairns. Zde zrada, musíme měnit mezinárodní letiště za vnitrostátní. A samozřejmě si vyzvednout zavazadla a projít celní kontrolou i biokontrolou. Jako turisté z východu jsme museli poctivě absolvovat všechny možné šacunky na všech letištích. A i když neukázněný Pepík občas pašoval nějaké jídlo, nikdy žádný problém nebyl.

Mezi oběma letišti jezdí zadarmo autobus. Časově jsme měli přestup tak tak, ale nakonec letadlo chytilo zpoždění – a nikdo se tomu nepodivoval, jen my se radovali.

Ubytování v hotelu Cairns Queens Court. Přestože booking tvrdil, že je v centru, museli jsme do města pěšky asi 2 km. Příjemný personál i prostředí, ale vzhledem k poloze a chudým snídaním - nebrat !!

29. října Výlet do Kurandy

Výlet nám byl avizovaný „Super, to musíte zažít!“ Nemyslím si. Tam se jede historickým vláčkem, zpátky lanovkou přes deštné pralesy. Cesta je z výletu to nejlepší, zvláště vodopády Barron Falls. Samotná vesnice Kuranda (334 m nad mořem) je bejkárna pro turisty, vesnice plná kýčů. Klidně bych zpětně viděno výlet oželela.

První den v Austrálii jsme zaspali. Budík nebudí, a tak stres při vstávání. Ale úplně zbytečný – ještě totiž nevíme, že u protinožců je vše easy going. Čekalo nás ale nemilé překvapení, je tady dost draho. Takže žádné vybrané papání jak v Singapuru, ale chleba a šunčička ze supermarketu. Zatím dobrý, australská vína super. Utrácíme i za výlety, když ne za jídlo. A ještě jedno nemilé překvapení na nás čekalo - skoro vůbec těm Australanům nerozumíme - jak by taky jo, když místo "najs" říkají nááááás, místo tajdy vyslovují týýýdy. Hrůza a děs.

Dnes na výletě z nás byl průvodce Terry úplně hotový. Vysvětloval, jak se máme celý den orientovat, že on s námi nebude. Moc jsme nerozuměli, a tak nás zavedl přímo až do vlaku a požádal ostatní ze skupiny, aby na nás dali pozor. No hrůza, vypadali jsme jako totální neschopní blbci. Hned zkraje se nás ale ujal jeden australský pár a skoro nás vodili za ručičku - zubařka a technik, oba v důchodu. „Tady si jděte na záchod, tohle si vyfotografujte….“měli nás fakt za úplně neschopné trotly.

Výlet do Kurandy by byl jedna velká turistická bejkárna nebýt toho, že jsme první den v Austrálii a že jsme si den vylepšili walkingem – doporučenými trasami pro pěší (to jsme našim ochráncům po dohodě utekli). Nikdo v přírodě nebyl, my pochodovali v džungli a fotili a podivovali se.

První cestu do vesnice jedeme starou železnicí – vyhlídková trasa. Pak je ona „malebná“ vesnička Kuranda - turistický průmysl jak z nejhoršího bijáku – nic původního, samé suvenýry a trička z Číny. Mezi těmi šunty se nechá najít i kůže z klokana nebo vypreparovaný krododýl s kloboukem na hlavě… my naštěstí pochodovali podél řeky a pak v pralese.

Zpáteční cestu jsme absolvovali lanovkou, která vede přes deštný prales. Bezva. S dvěma zastávkami a možností se projít. To vše (včetně odvozu od hotelu a zpět od lanovky domů) za cca 100 dolarů.

30. října Výlet na velký bariérový útes

I tento výlet bych klidně oželela nebýt toho, že „Když už je člověk jednou v Austrálii, musí bariérový útes – největší živoucí organismus světa - navštívit.“ Výlety na lodě prodávají na každém kroku, jsou drahé a je jich velký výběr. My si vybrali větší loď (200 dolarů na hlavu), takže i šnorchlování, projížďka ponorkovou lodí a jídlo bylo v ceně. V rámci výletu je možné se i potápět (za peníze navíc) nebo šnorchlovat s průvodcem – také si připlatíte. Korály pěkné, ryby také – ale v Egyptě či Thajsku vidíte totéž a není tam tolik lidí jako na základně, ke které loď přiráží a na které strávíte celý den.

Dneska jsme pokořili největší živoucí útvar světa – velký bariérový útes. Pokořili je asi silné slovo…spíše zažili.Spolu s několika desítkami lidí jsme tam šnorchlovali, plavali skleněnou lodí a tzv. poloponorkou. Viděli hodně korálů a velikánské – fakt velikánské ryby. Dokonce jsme jednu poplácali, i když byla skoro tak velká jako já. Podezírám Australáky, že ji mají ochočenou, jinak to není možný. Pepík tvrdí, že ryby jsou velké proto, že je tam denně přikrmují…. Každopádně šnorchlování v Egyptě bylo zajímavější a pestřejší. Nám dnešní den zpestřili dva Číňani. Zapomněli se nahlásit, že se neutopili. A tak je lodní tlampač neustále naháněl…. Nakonec došlo na celkové sčítání, ovšem údajně dva lidi přebejvali. Tak jsme se s Pepíkem kryli, neboť můj šéf vydedukoval, že pokud se máme vrátit do přístavu, aby počty souhlasily, musí nutně dva kusy utopit… no přežili jsme a byl to krásný den. Zítra bereme auto, vyrážíme vlevo (!!) a na sever. Do národního parku Cap Tribulation.

31. října a 1. listopadu - Cap Tribulation

Půjčujeme si auto. První kilometry nic moc – po levé straně. Pepík si ale brzy zvyká a za celé dva měsíce nemáme nejmenší problém. Za zaznamenání stojí malá historka – na prahu NP Cap Tribulation na jedné nádherné vyhlídce najednou za sebou slyšíme překvapený výkřik: „Kosak, kosak!!!!“ Když hned nereagujeme, ozve se zklamaně „Kosak????“ A to už se s údivem otáčíme. I ze zadu nás poznal náš průvodce Terry z Kurandy. „Co tu děláte? S jakou cestovkou jste tu?“ A po vyjasnění situace jen nevěřícně kroutí hlavou: „Kosak, vy řídíte?“

Ubytování v kempu Cape Trib. Beach House. Je zde společné ubytko pro baťůžkáře i malé soukromé chatky. My platíme raději celou třílůžkovou chatku, aby nám náhodou nedodali třetího…. Chaty jsou s příslušenstvím, schované v pralese, hned vedle je liduprázdná pláž. Super, doporučujeme. Chatku jsme si rezervovali v infu v Cairns. Večer Pepík vaří ve společné kuchyni těstoviny byly tam opuštěné a free (nenapadlo nás před tím si je koupit) a zamíchá s tím, co jsme měli v chladicí tašce. Mňamka velká. Poprvé uvařené teplé jídlo. Druhý den podnikáme náročný trek Mount Sorrow Lookout.

Vyjeli jsme do deštného pralesa, do Národního parku Daintree na severu Queenslandu. Ubytování přímo v lese, kousínek za nádhernou a liduprázdnou pláží. Krokodýlů se prý bát nemáme, pokud se budeme koupat přímo u kempu, protože tito lidožrouti se zdržují hlavně u ústí řek. Přesto mě krapet zneklidňuje, že se nikdo nekoupe. Pravda, kemp je poloprázdný, přesto drahý jako sviňa. Platíme 100 dolarů za jednoduchoučkou chatku se třemi postelemi a nutno přiznat čistounkou koupelnou.

Pepík vybírá trek – nabízejí zde placené treky většinou s průvodcem, pouze pár jich je veřejných. Samozřejmě můj miláček vybírá tu nejtěžší veřejnou trasu: 6-7 hodin pochodu na vyhlídku a zpět – na 3.5km převýšení vystoupáme 680 metrů..

Tento trek je doporučován jen zkušeným „bushwalker“, tedy těm, kdo se umí v pralese pohybovat a tam my jsme jako doma, že? S vykřičníkem je upozornění, že člověk na trek musí mít dobrou kondici. Vyrážet se musí nejpozději v 10 dopoledne, aby se bushwalker stihl vrátit za světla. Červeně je pak informace, že je třeba mít s sebou každý 3-4 litry vody. Za těchto podmínek vyráží naše zchátralé tělesné schránky v 7 hod. ráno, s sebou dohromady 1.5 litru vody (a jako správní čeští šetřílci jsme ještě trochu kapaliny přinesli dolů). Trek byl velmi náročný, ale nesmírně krásný a zajímavý. Prodíráme se buší, přeskakujeme kořeny, lezeme po čtyřech do hory, odhrnujeme všudypřítomné liány. Náš brzký start má ještě jednu pikantnost: protrháváme velké množství pavučin. Po chvíli už ani nechci jít první, pavučiny mám všude, snad i ve spoďárech. Zaťatě lezeme vzhůru, ani se mi nechce pomyslet, jak budu sestupovat. Velkým zpestřením je setkání s velkým barevným ptákem, který se nám předvádí a natřásá se před foťákem. Jednu chvíli si myslíme, že je to zdejší rarita – casuari, barevný pták, kterých už je v Au pouhých 1200 kusů a kteří jsou velmi chránění. Nedoporučuje se k nim přibližovat, mohou člověka i napadnout. Když ale přijdeme dolů, podobnost s casuari se vytrácí (toto zvíře je velké asi jako pštros)a po konzultaci s prospekty máme jasno: byl to divoký krocan. Ale nádherný.

Nahoře na vyhlídce zažíváme euforii, vrcholu jsme dosáhli za tři hodiny. Svačina, voda a rychle dolů, to nejhorší nás ještě čeká. Škrábat se po čtyřech vzhůru je totiž legrace proti tomu, když se po kořenech a kluzké stráni musíte spouštět dolů. Kolena zpívají jak nikdy před tím, záda a ruce přisvědčují. Cap Tribulation česky znamená Mys utrpení – a my teď už víme proč Fakt, že ho tak pojmenoval kapitán Cook, když zde ztroskotal, nám je v tu chvíli ukradený. Trpíme si pěkně česky. Navíc klesáme za stoupajícího vedra. Ale aby to nebylo tak strašné, osud nám do cesty přihrál několik mlaďochů. Mladý pár, který stoupal mlčky a zarputile, asi chtěli jeden druhému dokázat, jak jsou dobří, a pak se trousili po jednom tři krásní mladí vysportovaní hoši. Každý nás rád viděl, prohodil slovo. „Vy jste byli až nahoře?“ Z jejich zpocených tváří jsem četla jak ze slabikáře: když to dokázali tihle dva, dokážu to taky. Každému jsme tedy vlili do jejich stoupání kapku naděje a povzbuzení. My se zase prsili tím, že jsme horu dobyli první.

Dolů se jen tak tak doplazíme celí zpocení a uondaní a Pepík už startuje auto. Domnívám se, že chce být brzo u chladného zrzka a osvěžující sprchy. Chyba lávky! „Když jsme přežili, pojedeme ještě prozkoumat ten cíp vzadu,“ prohlásil vesele. „Domů!“ zasípala jsem z posledních sil a nenechala se ani na chvilku zviklat.

2. listopadu Tablelands – Yungaburra

Za deště opouštíme Cap Tribulation, ještě dvě malé procházky – i ty se zde nazývají trek, byť trvají třeba jen půl hodiny. Navštěvujeme malou soukromou ZOO (25 dolarů vstup), abychom na vlastní oči viděli casuariho. Pepíkovy hlášky typu „v Praze můžeme jít levněji do Troji,“ jsem pominula a nakonec jsme byli oba za návštěvu rádi – krokodýli, psi dingo, volně žijící klokani a samosebou i ten casuari.

Míříme kousek do vnitrozemí na Tablelands – v bezvadně vybaveném infu v Athertonu dostáváme spoustu užitečných map i rad. Ubytováváme se v malé vesnici Yungaburra poprvé v backpackers – ubytovně pro baťůžkáře. Jsme tam úplně sami, přesto se necítíme příliš příjemně, zatím ještě na podobný typ nocování nejsme zvyklí, později už se v podobných případech mezi mlaďochy pohybujeme suverénně. Zdejší atrakcí je večerní pozorování platypusů – ptakopysků. Ptakopysk je jeden z pěti druhů savců, který místo porodu klade vejce, navíc je pro člověka jedovatý. Jako symbol východní Austrálie je zobrazen i na jedné straně 20 centové mince. Tak jdeme s ostatními večer na čumendu a fakt jich několik ve vodě vidíme.

3. listopadu Tablelands – Inisfail

Děláme si okruh zdejší krajinou, jak nám doporučili den před tím v infu: 500 let starý fíkovník, krásné vulkanické jezero Barrine, kde rostou 700 let staré stromy kauri, jezero Tinaroo, kráter u vodopádu Dinner (138m po vulkanické explozi). Z několika vodopádů si vybíráme údajně ty nejkrásnější – vodopády Milla Milla, je u nich pěkné koupání – a zadarmo. V Tablelands je toho dost k vidění, doporučujeme.

Opouštíme krajinu Tablelands (měli jsme zůstat ještě jednu noc, je to tam fakt pěkné) a spíme v Innisfailu – zdejší ubytovny se orientují hlavně na česáče a sezonní dělníky, poprvé tedy volíme motel. A zjišťujeme, že i v Au se dá smlouvat: pokud zaplatíte hotově, dá se cena srazit. Po smlouvání platíme 80 dolarů. Večerní procházka absolutně prázdným a tichým městem – trošku žije nábřeží. I v motelu spí dělníci, večer se chtějí bavit, ale ještě pořád té jejich australštině moc nerozumíme, a tak prcháme zbaběle na kutě. Ráno nakupujeme v absolutně nejlevnějším obchoďáku za celé dva měsíce.

4. listopadu Townsville

Cestou na jih zajíždíme na Mission Beach - hotely a rekreační střediska kolem úžasné obrovité a prázdné pláže. Místo mě uchvátilo, hotelů bylo málo a lidí ještě míň. Po vykoupání pokračujeme až do města Townsville. Zde v infu na naši odpověď po obligátním „Where are you from?“ Slyšíme od krásné mladé slečny jásavé „Me too!! Veronika z Kyjova bohužel za chvilinku musela odjet, stejně to ale bylo moc milé setkání. Doporučila nám super ubytování v soukromí u Johna: Coral Lodge BaB. Za 80 dolarů máme v centru města ložnici (se čtyřmi postelemi), kuchyň, koupelnu a zadara parkování i internet. Kousínek od ubytka je obchoďák, kde poprvé kupujeme velké balení piva (24 láhví), kdy pak vyjde 1 láhev či plechovka na 2 dolary – na zdejší poměry velmi levné.

5. listopadu – Ostrov Magnetic

Tak dneska bude volný den, Hurá!!! Máme super ubytování, za „pouhých“ 80 dolarů vlastní apartmá i s kuchyňkou. A tak Pepík vaří a vaří. Dnes byl T-bonne steak. Máme se královsky. Malé nejlevnější pivo za 40 Kč… Náš svitek bankovek se povážlivě ztenčil, už jsme začali drancovat kreditky – a to je teprve začátek. Potkali jsme taky dneska dva Čechy, první co bylo, že si stěžovali na drahotu – navíc nikdy prý nespali tak levně jako my – to potěší. My totiž v Austrálii smlouváme – a dá se )) Když ubytovatelům slíbíte, že jim dáte cash, tedy peníze do rukou, které nemusí zdanit, dost sleví.

Ale k dnešnímu volnému dni. Jsme ve městě s pěknou pláží, balím tedy ráno plavky, opalovací krém, deku a těším se na lenošení. Jenže můj miláček vypátral, že ještě krásnější pláže jsou na ostrově Magnetic, na který jede trajekt skoro zadarmo (zpáteční 32 dolarů). Tak proč to nevyzkoumat? Na trajektu studuje mapičku – pláží nádherných je tu několik, jsou přístupné buď čtyřkolkou nebo pěšky.“ Pro pěší připravili místní nádherné pěšinky, podívej, moja,“ lísá se. Fakt, na papíře ty pěšinky vypadaly skvěle. Místním busem se vypravíme na druhou stranu ostrova a po „pěšinkách“ se přemísťujeme na pláže. Tedy vlastně jen na jednu, pak jsem začala stávkovat. Pěšinky kamenité, ostrov jako jedna veliká do několika variací zmutovaná boule, která se musela po balvanech či nepravidelných kamenitých schodech neustále překonávat. Moje nebohá kolena, která se tak tak stačila vyléčit z pralesního dobrodružství, ječela hrůzou. S túrou v pralese se ale pochod srovnávat nedal. Cesty byly krásně průchozí, pavučiny žádné, pozorovali jsme volně žijící koaly – miláčkové- a navíc místo pohorek jsme obuli lehké sandálky na pláž Ale abych byla objektivní: na té „pěšinkové“ pláži jsme byli úplně sami a byla obzvášť krásná, obklopená palmami a fíkovníky, zlatý píseček a modrá teplounká voda samozřejmě. A teď tedy sedím, klovu do počitače a Pepík likviduje pozůstatky oné báječné večeře, kterou uvařil…

6. listopadu – Airlie Beach

Pohodové a turistické letovisko. Výhodou je uměle vytvořená laguna - velikánský a čistý slaný bazén, kde se zadara báječně vykoupete. Ono se v moři v této roční době koupat vůbec nedá, všichni se bojí medúz, plavou v černých oblecích, děti mají dokonce zakryté i hlavy a ruce… Pepík zde původně uvažoval o šnorchlování, ale povinně by se musel nasoukat do neoprénu, a tak k mé velké radosti šnorchlování vzdal. Koneckonců už jsme to letos zažili několikrát a zdejší podvodní svět není zase až tak jedinečný – aspoň ne pro šnorchlaře. Krásně upravené okolí laguny nabízí i grilování a hřiště pro děti. Přímo vedle koupání bydlíme v motelu, sice trošku dražší – 110 dolarů, ale opět zadara internet, vybavená kuchyň a pěkná terasa, vše čisťounké.

7. listopadu – Whitsunday Islands

Dva krásné dny jsme si užili na Airlie Beach. Typicky turistické letovisko připravené vás obrat o všechny peníze, které jste si na dovolenou nachystali, a ještě o něco více… turistické kanceláře jako všude lákají svými barevnými prospekty na křídovém papíře k návštěvě Národního parku Whitsunday Islands, 87 krásných zelených ostrovů rozházených v azurovém moři jako Popelčin hrášek. Největším tahákem je pak údajně nejkrásnější pláž světa Whitehaven Beach. Lákají vás na plachetnici, na katamarán, letadlem, helikoptérou či dokonce hydroplánem. Odolat nelze. Po delším váhání vybíráme nejlevnější variantu – i tak platíme 99 dolarů za kus – půldenní výlet okolo ostrovů spolu s 2 hodinami na té čarokrásné pláži. Všude tvrdili, že je to málo, ale co tam jako dělat? Vykoupete se, projdete se, krapet se připečete a hajdy na loď. Výlet se povedl. Jednak bylo pěkné počasí, jednak pláž je fakt skvělá – píseček tak bělounký, čisťounký a měkounký, po jakém jsem nikdy předtím nešlapala. „Ta pláž na Magnetiku se mi líbila víc,“ oponuje Pepík, ale i on je nakonec spokojen. Jako bonus máme na lodi studený bufet i s teplými nápoji…

8. a 9. listopadu Yepoon a Agnes Water

Bohužel, když jsme chtěli zůstat v Airlie Beach ještě další noc, už bylo obsazeno. A tak začala naše další anabáze na jih.

První den jsme ujeli 520 km, protože jsme si v průvodci vybrali „atraktivní přímořské město s hezkými plážemi a příjemným zázemím.“ Míříme do městečka Yepoon, chceme tam strávit dva dny. Cesta je dlouhá a dost nudná. Vede krajinou bez osad, po rovině, stále jen silnice a silnice – Bruce Hwy. Pravděpodobně je zde hodně nehod, a tak každou chvilku je možno číst upozornění typu: Únava zabíjí! nebo Dej si pauzu, ať zlomíš únavu! nebo Zastav, ať přežiješ! Unavený řidič znamená smrt! A podobné lahůdky. Každou chvíli je parkoviště nebo odpočívadlo. Avšak vedle těchto avizovaných hrůz jsou i pozitiva. Například na povzbuzení pozornosti dávají místo přiblblých českých reklam na silnici hádanky. Například: jaká je nejvyšší hora Queenslandu? A za cca 5 km vám to prozradí. A ještě jednu libůstku jsme zaznamenali: pro šoféry zdarma rozdávají kávu. Každých cca 200km avizují obrovskými písmeny: Free coffee for riders, a pod tím menším písmem: when is open. Já starý kofeinový závislák pořád přemýšlela, zda je to opravdu jen pro šoféry, a vymýšlela, jak rozdávače kávy ošálit. Nevymyslela jsem to. Na free kávu jsme zastavili 4x, pokaždé ale hrálo roli to „when“.

A poslední poznámka z této dlouhé cesty na jih: v krajině je spousta klokanů. Bohudíky jsme žádného živého neviděli, jen ty přejeté u silnice. Ale že jich bylo! V jednu chvíli byla cesta z obou stran lemována mršinami, na kterých hodovali ptáci. Nepřeženu, když uvedu stovky chudáčků, kteří nepřeběhli. A nebyla to žádná malá zvířata, ale i pěkně velké kusy, asi jako naše srnky. To víte, že jsme se báli!!! Zvlášť když Pepík vypozoroval, že zdejší auta mají namontovány speciální protiklokaní konstrukce a někteří mají na kapotách i plexisklo. A to naše malé autíčko….

Když jsme v pořádku dojeli po té strastiplné cestě do Yepoonu, byli jsme šťastni. Ale jen do té doby, než jsme otevřeli dveře od auta. To byla rána! Ne od klokana, ale do nosu z ovzduší. V tom krásném městečku to děsně, ale opravdu děsně smrdělo. Nemáme sílu ani čas jet dál, a tak se ubytujeme v motelu. Ráno jsme pochopili. Smrdí moře, resp. na pobřeží zahnívají přílivem vyvržené korály a jiné organické zbytky. Hrůza. V moři se koupat nedá, a tak ani báječná večeře u Číňanů (do zaplacené krabičky si naládujete z velikého bufetu vše, co hrdlo ráčí) nás tady nezadrží.

Nazítří jedeme dalších 300 km na jih do krásně znějícího města a vychvalovaného střediska Agnes Water. Na stejné vlně pokračuje klokaní i kafíčková anabáze. Po čtyřech hodinách jízdy dorážíme do slunného letoviska, které je však plně obsazené. Nechytáme se. Když ovšem zajdeme na pláž, jsme rádi, že jsme se tu neubytovali. Smrad z Yepoonu je tu násoben ještě bordelem na pláži – spousta mrtvých a hnijících ptáků, zelená špinavá voda. Nikdo se samozřejmě nekoupá, ale nikomu to také nevadí….. A tak opět do vozu a opět na jih.

Už jsme dost tím harcováním unaveni, a tak po cestě hledáme, kam bychom hlavu složili. Krajina málo obydlená znamená také minimum ubytovacích zařízení. Hotel Royal, který nám naše zlatá Manča našla, se nacházel asi 2 km od silnice. Zajeli jsme a nelitovali – venkov jak vystřižený ze začátku minulého století. Hotel ve zdejším podání znamená zaplivaná hospoda, které vévodí velký nálevní pult a za ním na australskéí poměry nevídané množství vystaveného alkoholu – a zdejší láhve nebyly evidentně na ozdobu. V rohu prázdné a zakouřené místnosti sedí u hrnku s kafem snad stoletá babizna. To ona řídí ospalou a momentálně prázdnou knajpu. Její australština kombinovaná s hluchotou, to bylo něco na nás!!! Po drahné chvíli jsme pochopili, že pokoj sice má, ale musíme počkat. 40 dolarů za noc nás přesvědčilo, že se čekat vyplatí. Po asi dvaceti minutách, kdy rozdávala příkazy synovi za pípou, jenž byl evidentně nevstřícný, a po několika jeho rozčilených telefonátech, nám došla trpělivost. Chceme do pokoje hned!!! Babina se bezzubými dásněmi usmívala, syn nás vedl dost neochotně - do malinkaté špeluňky s jednou špinavou a neustlanou postelí. Sprchu odbyl mávnutím kamsi do dvora, o záchodu raději nemluvil. Jak my pelášili!!!!!

Zakotvili jsme pak asi 300 km od Brisbane v kempinku na předměstí Bundabergu. Lozivý Pepík zjistil, že v motorestech mají vždy jakousi maringotku, které říkají „cabine“. A tak máme za 85 dolarů cabine s kuchyňkou, koupelnou, vaříme si a jsme v přírodě venku. A krásná přímořská letoviska zatím nechceme ani vidět.

10. a 11. listopadu – Bargara

Majitelka naší první kabiny nám poradila ubytování a pláž Kelly´s Beach v Bargaře, cca 20 km za Bundabergem. Dobrá volba, pokud si chcete odpočinout. Bargara je čtvrť pro vyšší střední třídu, je tam pěkný supermarket a pohodové koupání na veřejné střežené pláži. Nejvíce jsem oceňovala „bahňák“ – zátoku, kam proudila mořská voda - byla velmi teplounká a bez vln!! Tam bych se mohla rochnit pořád. Dvě noci jsme obývali kabinu v Ocean Front Tourist Park. Kempink přímo na břehu moře vedou dva sympatičtí manželé, kteří se chystají do Prahy. Vařili jsme, koupali se, odpočívali a lenošili.

12. a 13. listopadu Hervey Bay

Obrovská zátoka, obrovské pláže lemované silnicí a ubytovacími zařízeními. V naši dobu zde vůbec nikdo nebyl, hotely a motely zely prázdnotou. Motel Uragan Motor Inn, na konci zátoky kousek od Pieru, právě renovují. Vybíráme si již hotový pokoj hned vedle bazénu, který je čistě pro nás, za 75 dolarů na noc. Navečer na obrovském molu hodně rybářů, pozorujeme ptáky, želvy, medúzy. Odpočíváme.

14. listopadu Noosa

Drahé módní výletní místo. Je to zde pěkné, ale přeplněné lidmi a nad náš rozpočet. Bydlíme v backpacker – 75 dolarů za noc s koupelnou. Pěkná procházka národním parkem po pobřeží. Hodně lidí se koupe, nemáme náladu na davy.

15. listopadu Maleny – NP Mary Caincross

Máme typ na tři vesnice ve vnitrozemí: Mapleton, Montville a Maleny. První dvě místa byla sice pitoreskní, ale zdálo se nám to vše umělé, plné turistů. Zato Maleny a její okolí se nám moc líbilo. Spojili jsme s návštěvou Glass House Mountains – bydleli jsme na jednom místě.

„Krásných písečných pláží už mám plné zuby,“ pronesl večer Pepík, a tak nazítří vyrážíme do hor. V průvodci jsme si našli kouzelné malé vesničky a kousek od nich Glass House Mountains. Trasa připravená, počasí tradičně pěkné, nic nenasvědčuje tomu, že prožijeme jeden z náročnějších dnů. „Nepojedu po dálnici, ani po té frekventované silnici, zajedeme si pěkně do „pustiny“, abychom viděli, jak tady opravdu žijí lidi,“ rozhodl velitel. Zajeli jsme, jak žijí lidi jsme ale neviděli. Naše malá silnička se po chvíli vytratila a my najeli na nezpevněnou cestu. „Dál nepokračuj,“ byla jsem zajedno s naší Mančou, která neustále tvrdohlavě opakovala: “Až to bude možné, otočte se do protisměru!“ Svou si mlela si 15km, poté se uraženě odmlčela. Já se odmlčela chvíli po ní, a to když jsme narazili na ceduli: Povoleno pouze pro auta s náhonem na všechny čtyři kola! „Přece se nebudeme těch 30 kilometrů vracet,“ byl Pepíkův „opravdu pádný“ argument, na který nebylo prostě co říci. A tak si Pepík vedl monolog: „No tady je to krásný, vidíš tu přírodu? A slyšíš to ticho?“ Své výlevy prokládal v pravidelných intervalech „neboj, to bude dobrý“, nebo „když to nepůjde, tak to otočím.“

Ale přesto zarputile pokračoval naším malým autíčkem dál a dál. Plížili jsme se asi deseti kilometrovou rychlostí, překonávali obrovské díry, sjížděli z prudkých srázů i šplhali se do štěrkových kopců. Namále bylo u malinkého můstku přes říčku, ale i to jsme zdolali. Hrůzou jsem přivírala oči, a tak z té krásy kolem skoro nic nemám. Pepíkovi stříkal adrenalin snad i ušima, jak byl z přírody a z namáhavého řízení vybuzený. Já se modlila, aby se autu nic nestalo. Co bychom v téhle pustině dělali s proraženou nádrží či zadřeným motorem? Ani nemyslet. V okamžiku, kdy se asi po 15 horrorových kilometrech s námi Manča udobřila a nahlásila, že po pěti kilometrech máme odbočit vpravo, mi spadl kámen ze srdce a začala si uvědomovat tu nádheru kolem. Čisťounká neporušená příroda, spousta ptáků, hodně motýlů, sem tam jezírko. Fakt úžasný. A když jsme konečně v protisměru objevili ceduli označující cestu pro auta se 4x4, už jsem docela dobrovolně Pepíka fotila, jak s naším malým miláčkem vítězně pózuje. Ach jo, kdy ti chlapi přestanou být malými neposlušnými kluky!

Ale dnešní den teprve začíná. Avizované vesničky se nám zdály jako dekorace z nějakého filmu, navíc nesmírně turistické, všude obchody se suvenýry, kolorit poničený stejně jako v Praze. Až poslední, Maleny, ta nás uchvátila. Tady žijí lidi, sem jezdí nakupovat farmáři ve svých vysokých špinavých botech a velikých kloboucích, tady se procházejí bosé farmářky. Fakt, v Au se chodí hodně bosky, i ve městečkách a vesničkách. Není problém vidět, jak v pěkném autu přijede natankovat krásná mladá holka a vystoupí bosa. Bez bot pak ladně vlaje hnusnou zamaštěnou benzínkou. Kouzlo Maleny si ale moc nevychutnáme, neboť sháníme ubytování. A to už asi od dvou hodin, v žádném z infocenter si nevědí rady a posílají nás stále dál a dál. V jednu chvíli už už vybalujeme…. Krásné apartmánky s verandou umístěnou nad malou říčkou. 240 dolarů za dvě noci se nám ale zdá moc. Když ovšem vidím velikou vanu s vířivkou u prosklené stěny, už se vidím, jak se koupu a zároveň pozoruju život v řece. Jak v nějakém romantickém americkém filmu. „Pepíku, tak snad jednou si to můžeme dovolit,“ škemrám. …… Podlehl. Zastrčil kartu a těsně před tím, než naťukal PIN se ještě jednou ubezpečil o ceně. „Ano, jak jsem říkala, 240 dolarů za jednu noc.“ A můj koupelnový sen se rozplynul.

V infocentru v Maleny nám s úsměvem sdělili: „Nedivte se, začíná víkend, vše je obsazené.“ To si tak Australané vyrážejí? Kdepak, konají se svatby. A novomanželé většinou pronajmou na celý víkend hotel či motel. Jo, viděli jsme o víkendu pár zdejších svateb – a co bylo zajímavé: u každého novomanželského páru byly 3-4 družičky (mladé holky, pravděpodobně kamarádky nevěsty) a stejný počet družbů. A všichni měli vždy úplně stejné šaty a kytky – teda každá svatba jiné, samozřejmě). Zvláštní ….

Ale náš problém s ubytováním se musí vyřešit. Přece nebudou na svatbu pronajímat autokempink, shodli jsme se s Pepíkem. A tak hned k tomu prvnímu za Maleny zatáčíme. Smůla. V recepci stojí skupina Indů. Majitelka jim dala k nahlédnutí poslední prázdnou chatičku. Chvíli čekáme, rozhodli se, že si ji vezmou. A tak zklamaně odjíždíme dál. Za tři hodiny nám zhasnou, nemáme kde spát, chtěli jsme si ještě prohlédnout Maleny…. Jsme dost nešťastní. Asi po dvou kilometrech nás Indové dohnali a troubí na nás: dcery do chatky nechtějí, není tam koupelna. Tak hurá zpátky, po nekonečném hledání máme střechu nad hlavou. Byl to docela ubytovací stres.

Ale ještě stihneme zajet do Národního parku u Maleny, kde navštěvujeme zachovalý prales. Je udržovaný cílevědomě, tedy ponechány všechny několikasetleté stromy, liány, kapradiny, jezírka …. Pobíhají zde volně klokani, varani, ještěrky a v ohlušujícím řevu o sobě dává vědět velké množství ptáků. Na krásně barevné motýly jsme si už za ty tři týdny zvykli. Tady teprve se usebereme, zklidníme a skoro jako náš prezident načerpáme ze stromů energii.

Těšíme se na večeři, v supermarketu jsme nakoupili T bonne stejky a Pepík slibuje Lukuly. Houby, dnešní horrory totiž ještě neskončily. Vařič v naší chatce nevaří. Tři čtvrtě hodiny hlídáme, jestli brambůrky podpořené vodou z varné konvice nezačnou vřít a přemlouváme olejíček na pánvi, aby se rozpálil. Nic. Co toustovač? A mikrovlnka? Všechno samé neplatné pokusy. Hladoví a natěšení smutně koukáme na syrové biftečky a žluťoučké jako skála tvrdé brambory. A až pozdě večer nás napadne hledat, jestli v kempu není kuchyňka. Byla sice nevybavená a nevalná, krytá jen malou stříškou, ale plynový vařič funguje a hrdina Pepík tam opravdu dovařil. Vychlazené Chardonnay podtrhlo jen úžasnou chuť zasloužené večeře o deváté. A jako bonus slyšíme nějaké rány – asi kvůli nám připravili ohňostroj, poloopile se chechtám. Sousedka odvedle se ale nechechtala, ta spíš hlasitě ječela.

Nechci spekulovat, co se opravdu odehrálo, ale během půl hodiny se u naší buňky objevila policejní vyšetřovna a po chvíli i ambulance. To jsem se už nesmála, snažila se rychle vystřízlivět, neb v mém katastrofickém scénáři se objevil institut svědka. A jak bychom my dva, po dnešním náročném dni, s naší velmi ale velmi omezenou angličtinou a s několika pivy a lahvinkou vína v žaludku cosi svědčili …..

Naštěstí nebylo třeba. Někoho zavřeli do antona, zajistili řetízkem a odjeli, ječící a plačící babu naložili do ambulance a odvezli také. Teprve kolem jedenácté večer se rozhostilo ticho a skončil další z našich australských dnů.

16. listopadu – Glass House Mountains

Sem se zvláště Pepík hodně těšil. Hory pěkné, ale kam se hrabou třeba na rakouské Alpy či Dolomity. Není třeba si kvůli těmto vrškům trhat žíly

17. listopadu - Brisbane

Ubytování skoro v centru: Bunk Backpackers (rezervace na bookingu). Hned vedle se nachází půjčovna aut East coast, kde jsme auto v pořádku vrátili, Ale pozor! Systém brisbanských jednosměrek a mostů dělá v zaparkování u půjčovny trochu bordel – nechte si cestu raději v recepci pořádně vysvětlit. Tato ubytovna má další výhodu – je kousek od metra, kterým se rychle, bezpečně a levně dostanete až na letiště. Jeli jsme brzo ráno, vše super fungovalo. Tohle ovšem neplatí o všech stanicích metra v Brisbane, pozor na to. Jakmile se musí přesedat, je vždy trochu problém.

Po návratu ze Šalamounových ostrovů bydlíme v luxusním bytovém domě (naše ubytovna bohužel plná, jiný levnější hotel jsme nesehnali), v bytě s terasou máme i pračku a sušičku, což se uprostřed cesty ukázalo vysoce praktické. Apartmán u stanice metra Milton. Cesta tam byl horror s přestupem, cesta zpět (ráno v 6 hodin) nemožná, v tu dobu z Miltonu metro nejelo. A tak jsme mohli zpáteční lístek vyhodit. Taxík stál stejně jako metro a byl velmi příjemný a spolehlivý. Takže příště z letiště taxíkem a zpáteční cestu si pořádně rozmyslet.

V Brisbane je možné si koupit celodenní lístek a projíždět se lodí po městě, což je pěkný způsob jak ho poznat. Muzeum v centru s velkou věží je zadarmo, pivo na hlavní třídě moc chutná stejně jako kapučíno.


(komentáře? | Skóre: 0)

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Šalamounovy ostrovy - úvod
Poslal pepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 23:03:20 CET (535 čtenářů)

Na Šalamounových ostrovech jsme strávili pět dní. Pobyt jsme naplánovali tak krátkým, protože jsme nemohli dohledat předem žádné relevantní informace o zdejších poměrech a životu zde. Česky psaný průvodce neexistuje, Lonely Planet v angličtině v pražské knihovně je přes deset let stará a na českém internetu také velmi zastaralé a kusé informace. Jeli jsme tedy prakticky do neznáma. Dnes už bych se nebála a klidně jela na delší dobu a navštívila více ostrovů, nikoli jen Guadalcanal a Tulagi. Žijí zde milí a příjemní lidé, vyjma prvních chvil jsem se tu cítila dobře a bezpečně. Není tady levně, ale zas až tak závratně draho také ne.

Informační vakuum o Šalamounech bylo zcela jistě způsobeno etnickými nepokoji, jež tu probíhaly zhruba před 12 lety. Místní nám potvrdili, že před nepokoji byl turismus poměrně na výši, poté zcela zhasnul. Jezdily sem i velké výletní lodě, hlavní město Honiara prosperovala. Na sklonku roku 2013, kdy jsme tu pobývali my, se město začíná probouzet opět k životu. Hotel Honiara, kde jsme bydleli, leží v čínském městě, kde se také dobře a čistě dá nakoupit. Větší a lepší hotel je v centru města – Mendana, ceny skoro stejné. Vedle Mendany se dokončuje nový velký moderní hotel Herritage, zčásti již zprovozněný. V době, kdy jsme tu byli, jsme viděli i levnější ubytovny, ale většinou opuštěné nebo tak zbídačené, že jsem se štítila jen jít kolem. Ale cestovní ruch zřejmě pomalu začíná zvedat hlavu, možná že za rok bude vše jinak.

První den jsme se rozkoukávali a měnili peníze, což byl dost horror. Ve třech místních bankách, kde je směnárna, je velmi omezená pracovní doba a velikánské fronty odevzdaně čekajících domorodců – a k tomu samozřejmě vedro. V informačním centru nic nevědí, lepší je Národní muzeum naproti přes ulici. Yacht klub je společenské středisko bílých a bílých vykuků. Je tam dost draho, ale pustí vás tam jen na barvu pleti, i když vyhrožují, že je vstup dovolen pouze členům.

Půjčit si na Guadalcanalu auto může podle mne jen sebevrah. Jednak je půjčovné velmi drahé, silnice jsou v zoufalém stavu – občas díry obklopené špatným asfaltem, většinou jen zpevněné cesty a jako přidaná hodnota temperamentní šoféři bez zábran. V Honiaře je věčně ucpaná jedna hlavní silnice, semafor ani jeden. My jezdili taxíky, kterých tu je obrovské množství. Nezatěžují se taxametry, ceny mají smluvní. Po městě většinou 20 šalamounských dolarů, ať jedete, kam jedete.

Stravovali jsme se u pekaře a u řezníka v čínském městě. Na dobrou restauraci v některém z hotelů jsme neměli rozpočet a na místní restauraci zase odvahu. Piva a další alkohol je k dostání ve speciálních krámcích, místní pivo SolBrew dobré a nechá se zaplatit. Na Šalamouny jsme jeli hlavně kvůli Pepíkově zájmu o dění ve 2. světové válce. Pokud vás tyto dějiny také zajímají, neváhejte a vydejte se na cestu. Válečných relikvií tu najdete mnoho, ovšem rozpadají se a za pár let se o nich bude jen vyprávět - pokud ještě zůstanou nějací pamětníci. Místní si novodobou historii příliš za svou neberou a najít Red Beach nebo Bloody Ridge byl úkol hodný Sherlocka Holmese. Když do toho půjdete, dobře si ověřte, zda ten váš průvodce má mapu a zda ta místa skutečně zná. Nespokojte se jen se souhlasným kýváním hlavy jako my…..

Jeden den jsme vyjeli na ostrov Tulagi. Jezdí se trajektem Discovery 360, kterému nikdo neřekne jinak než „trí sixtí“. Tulagi je první zastávka této lodi, poté pokračuje na další ostrovy. Jezdí denně, lístek se nechá koupit dopředu (tuším v infocentru) a vyjde levněji. My zakoupili až těsně před odjezdem. Na ostrově není žádný dopravní prostředek, lze ho obejít za pár hodin. Restauraci jsme tu viděli jen jednu (motel), obchodů více.

Další den jsme objížděli taxíkem válečná místa, na venkově jsem nezaznamenala žádnou možnost se najíst, jídlo jsme měli s sebou. Občas se vynoří někdo, kdo vám nabízí ke koupi válečné relikvie – mohli jsme koupit i kulomet

Nazítří jsme byli šnorchlovat na krásné pláži Bonega Beach, kde je u břehu potopená japonská loď, do které je možno se dostat. Míst, kudy prošla druhá světová válka, je tady nepočítaně, ostrovy byly hodně zkoušené krutými válečnými boji.


(komentáře? | Skóre: 0)

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Šalamounovy ostrovy - Honiara
Poslal pepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 23:00:29 CET (697 čtenářů)

Moje první dojmy

Guadalcanal, tajemné jméno, jež bylo v Čechách tolikrát vysloveno, aniž by většina lidí znala konkrétní pojem naplněný skutečností. Představy, plány a sny. A my teď stojíme na přistávací ploše Hendersonova letiště a v hlavě se nám vše mísí. Co čekat?

Jako první na nás vletí obrovské dusno, vlhko a vedro v jednom. Sluníčko pálí jako o závod, na teplotní stupnici ani nemyslíme. Pepík myslí na něco jiného. V letadle vypil dvě piva a skleničku vína a teď…. Čekáme frontu na odbavení na malinkém sice mezinárodním, ale přesto polním letišti. Omámeni tím, že jsme přistáli na Guadalcanalu, s ostychem a jakousi úctou vystupujeme z letadla jako poslední a jako poslední teď čekáme ve frontě, což znamená na letištní rozpálené ploše, kde se tetelí horký vzduch a do které pere slunce. Zde WC nenajdete. Po dotazu komisní bílá úřednice zakáže vstup do haly, do letadla zpět Pepíka už nepustí ani náhodou. Můj šikula si ale ví rady: jako když jde v Praze od Tygra, skočí si za roh. Kdepak, i odtud ho bdělá úřednice vyžene. Co teď? Fronta vypadá tak na hodinu a východisko v nedohlednu. I v tom horku zblednul, krve by se v něm nedořezal. Myslím, že do jeho kůže se dokážou vžít opravdu jen muži po několika pivech. A snad proto má domorodý úředník slitování. Jako by tímto lidumilným gestem dal najevo, jak se tady budeme cítit.

Fronta ale leze nesmyslně pomalu a já ztrácím nervy. Na letáčku, který musíme vyplnit, se čestně zavazujeme, že do země nevezeme žádné potraviny – jinak hrozí přísná pokuta. Nervy pracují a já zbaběle vyhazuji krajíček chleba první pomoci. Pepík již opět ve formě hrdinně čelí psychickému nátlaku a na ostrov propašuje celý bochník i se sýrem a kečupem, o dvou rajčatech nemluvě. Jak se vše bude hodit….

Po odbavení do hotelu Honiara v čínském městě. Recepční nám přenechala dražší luxusní pokoj, byť máme objednaný skromný a levnější. Prý jsou levné vyprodané. Nevím, ale hotel je poloprázdný. Naše luxusní apartmá s krásnou verandou s výhledem na moře je skoro v nebi. Vede k němu 92 příkrých schodů. Mají tady samozřejmě nákladní lanovku, ale léta nepoužívanou. Domníváme se, že hotel postavili Britové a po odevzdání státu domorodcům v sedmdesátých letech hotel stejně jako celá Honiara dost chátrá. V našem pěkném a prostorném pokoji nejde lednička. „Přece nebudeme pít studené pivo?“ hrozí se Pepík. Slib, že vše se opraví druhý den, samozřejmě nesplněn. A tak hrdina Pepík nazítří po náročném dni jde udělat do recepce pořádek. Nabízejí vedlejší pokoj s fungující lednicí. Pokoj však podstatně menší, a tak než se vysprchuju, Pepík obě lednice vyměnil. A těch hnusných 92 schodů zvládnul ten den 4x!!!

Moje první dojmy z Honiary byly dost hrozné. Na starou bílou blonďatou ženu každý čuměl. Turistů jsme zde za čtyři dny potkali, co by na prstech jedné ruky spočítal, ale moje trojkombinace byla skoro vražedná. A tak klopím oči k zemi, abych příliš neprovokovala. A teprve teď nastane peklo. Každičký kousek země, ať už chodníku, jichž je zde pomálu, nebo prašné cesty či krajnice je pokryt hnusnými krvavými skvrnami. Během deseti minut se mi obrátil žaludek a raději zvedám oči k vejrajícím tvářím. Ale ouha, do zorného pole se mi dostala i příšerně krvavá ústa. Abyste rozuměli, většina obyvatel zdejších ostrovů žvýká betelové ořechy. Je to jakási droga, kterou požívají spolu s kalciem, jak nám vysvětlila jedna mladá žena. Vy máte alkohol, my betel. Problém je ovšem v tom, že alkoholik se na první pohled pozná dost těžko, zato betelák okamžitě. Červené rty, rudé dásně, shnilé a vypadané zuby. Příšerný.

Díky tomuto jejich zvyku se zde cítím první den fakt hnusně. Ale jen první den. Poté s Pepíkem zjišťujeme, že místní jsou velmi příjemní a milí lidé a je nám tu dobře. Naopak, když občas narazíme na nějakého bílého, je to až nepříjemné. Běloši jsou tu uzavření, nekomunikativní, protivní. Místní se neustále usmívají, zdraví, ptají se, odkud jsme. A jejich nelíčený údiv, že jsme až z Evropy….. Českou republiku na ně vytahujeme jen asi dvakrát.

Jak jsou ovšem milí, tak jsou pomalí. Když jsme měnili v bance peníze, byla to málem Pepíkova smrt. Už jen najít banku, kde jde směnu provést! Nikde nejsou vypsané kurzy, všude plno lidí. Zadařilo se až ve třetí instituci. Několik přepážek, fronta netečně stojících lidí, zpomalení úředníci, vedro. A Pepík s propocenou košilí žmoulá v ruce dolary a už se vidí u studeného piva. Já se zhroutila na nejbližší židli a nic nedbala varování, že je určena jen pro staff. Pepík zuřivě čeká a s tikem v oku pozoruje mnoho různě se pomalu ploužících a odnikud nikam se posouvajících státních úředníků.

V infocentru se ale už už schylovalo k inzultaci. Za pultem mladá žena zdlouha eviedentně soukromě telefonující, v pozadí se povalovali čtyři důležití ve stejnokrojích. Po čtvrt hodině, kdy dáma neustále mluvila, se jeden z kvarteta zvedl a laskavě se nám věnoval. Mapku neměl, nic nevěděl.

A ještě jeden postřeh nás nesmírně vytáčel. Nejen že na všechno je zde hodně času, ale také strašně pomalu reagují. Jakmile se na něco zeptáte, trvá nekonečné minuty, než si otázku a odpověď rozmyslí. A že jsme se neptali na žádné vědecké objevy a poznatky. Jedna sympatická mladá evidentně vzdělaná dáma mi dává emailovou adresu svého motelu. „Máte také webové stránky?“ Než z ní po dlouhém váhání vypadlo NO, napočítala jsem do 53

Ale místní jsou fakt milí a vstřícní, snaží se pokaždé pomoci. Honiara jako hlavní město Guadalcanalu je špinavá jedna hlavní ulice posetá „krvavými“ chrchly, s velkým provozem, stovkami prázdných taxíků a žádným semaforem. Co se týče zácpy na silnici, směle se řadí mezi největší světové metropole. Turismus se zde začal rozvíjet, když ale přišly v roce 2002 etnické nepokoje, vše zamrzlo. Dokonce zde prý kotvily velké cruisery, ale teď deset let nic. Až minulý víkend přistála první velká bílá vlaštovka. Tak snad se blýská na lepší časy, moc bych jim to přála. Že by zde totiž byla japonská válečná turistika, která přináší velké peníze a díky tomu jsou zde ceny tak vysoké, to opravdu není pravda. Vlastně pravdivé je jen ta druhá část tvrzení. Je tu opravdu draho. Chodíme k pekaři pro housky a k Číňanovi pro čerstvě upečený bůček. Jídelníček zpestřujeme propašovaným sýrem z Austrálie. Vše ale hojně zaléváme místním pivem Sol Brrew, které je i dle mého pivaře pitné a nechá se tak tak zaplatit. Po městě se pohybujeme taxíky – zase jedna zvláštnost: žádný z nich nemá taxametr, cena je jednotná: 20 šalamounských dolarů.

Centrum života se soustřeďuje kolem hotelu Mendana, pojmenovaném po španělském objeviteli zdejšího pobřeží. Ubytováno je zde snad všech pět šest bílých, kteří jsou zde služebně. Turistu jsem za celou dobu viděla jen jednoho, a to jen když zrovna nekoukal po holkách nebo nezval někoho do Prahy Společenský ruch pak kvete v sousedním Yacht klubu, kde jsme si vypili svá první piva. A hned nás oslovil domestikovaný Australan, že nás za nějaké tisíce odveze někam…. Do Yacht klubu jsme pak už nikdy nešli. Co jsme potřebovali, zjistili jsme si sami, na západ slunce na pivo jsme chodili s místními do Koko clubu o kousek dál.


(komentáře? | Skóre: 0)

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Šalamounovy ostrovy - Tulagi
Poslal pepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 22:55:53 CET (501 čtenářů)

Další den se Pepík rozhodl, že překonáme tzv. Železný průliv, místo, kde v bojích byly potopeny desítky amerických a japonských lodí. Na druhé straně od Honiary si vybral ostrov Tulagi. Jen se dozvědět, zda, kdy, za kolik a odkud jezdí trajekt, bylo mistrovské dílo hodné Houdiniho. Ale podařilo se. Přesto jsem v noci spala neklidně: co nás na ostrově čeká? Co tam budeme celý den dělat? Na otázku, zda tam také jezdí taxíky, se každý jen smál. Zabalili jsme vodu, chleba a hurá!

Krásný a rozporuplný ostrov. Celkem jsme napočítali šest aut, z toho dvě policejní. Nádherné ticho, velká bída. Na jedné části, kde přistává loď zvaná Three sixty (360), je život. Bylo dojemné pozorovat, jak se lidé shromáždí, aby viděli, kdo přijel, a co loď (velký rychlý moderní katamarán) přivezla. Na ostrově jsme viděli školu, nemocnici, dva kostely, banku, tři obchody, jeden motel a polní benzínku – pro naftu je ale třeba si dojít s kanystrem do stodoly

Druhá část ostrova je jedno velké smetiště. Ta čuňata sem vozí odpadky. Ostroh mezi tím byl rájem pro Pepíka. Povalují se zde vraky starých potopených lodí - spíše jen zbytky železa. Zbytky železa jsme našli i kousek od přístavu na té „špatné“ straně. Jakási anglická společnost zde rozjela velkou továrnu, kterou asi před 15 lety opustila. Plno železa, starých opuštěných budov… obraz zkázy a utrpení.

Celý ostrov jsme obešli za tři hodiny. Bylo vražedné horko, snad 40 stupňů, oba jsme byli propocení až na zadnicích. Bez deštníku bych asi nepřežila, tvrdý Pepík ho vytáhl až těsně před cílem. Úžasné pivo v motelu a nejteplejší voda na světě, jakou jsem kdy v moři zažila, to nás zase postavilo na nohy.

A na závěr strach, jestli 360 přijede, neboť se strhla tropická bouře. Přijela.


(komentáře? | Skóre: 0)

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Šalamounovy ostrovy - okružní cesta po válečných místech
Poslal pepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 22:52:50 CET (670 čtenářů)

Třetí den na Šalamounech jsme si vyhradili pro okružní cestu po válečných památkách. Boje v druhé světové válce mezi Američany a Japonci byly vlastně hlavní důvod, proč jsme zdejší krajinu navštívili. Pepík se o válku hodně zajímá: přečetl mnoho knih, zhlédl nespočet dokumentů a studiu této problematiky věnoval snad víc času než své první vášni, studiu něžného pohlaví.

A tak se není co divit, že jsme pečlivě zvažovali, jakého průvodce si na okružní jízdu po bojištích na Guadalcanalu vybereme. V našem výběrovém řízení uvízli tři anglicky mluvící kandidáti. Držitel pomyslné zlaté medaile nám zpět nezavolal, druhé místo nebralo telefon, a tak do finále hladce postoupil kandidát ze třetího místa, malý sympaťák s nejlepším autem.

Ráno se dostavil přesně na čas, ovšem start zrovna ideální nebyl. „Máte mapu ostrova?“ Po dlouhém přemýšlení z něj vypadlo rozpačité „NO.“ Nevadí, vše si povíme, trošičku zaraženě se s nastalou situací vyrovnává Pepík, který disponuje pouze okopírovanými nákresky z vojenských operací. A chutě se jal vysvětlovat, co vše navštívíme. Široký úsměv a samé YES, YES nás ubezpečilo v tom, že to bude pěkný den, i když skici vojenských operací před padesáti lety se stanou naší jedinou orientační jistotou….

Trochu jsem zneklidněla, když vyšlo najevo, že Patrik není původním povoláním taxíkář. Jeho hlavní zaměstnání je v kostele, jako taxikář si jen přivydělává po večerech. Mít jako průvodce po válečných bojištích faráře, to je opravdu kuriózní situace. Spíš blbá, řekla jsem si, když poprvé zaváhal. Nevěděl, kde je Red beach, Červená pláž. I já, notorický válečný analfabet, znám Red beach. A najednou jsme poznali, že místa, která Pepík dokáže vysypat z rukávu, i když ho o půlnoci probudíte, zdejší taxíkář nikdy nenavštívil…. No co už několik kilometrů za Honiarou naděláme. Naštěstí nás zachránili vojáci. Ráno někdo na Red beach nalezl nevybuchlou bombu z války, kterou museli odpálit, a nyní ještě pořád hlídkovali na silnici a mohli nás tak nasměrovat. Pan farář ji však stejně nenatrefil…..

Zajeli jsme na polní cestu - samá díra, samý výmol. A najednou začal dřít o pankejt. Stop, stop!!! Ozvalo se unisono z českých hrdel!! Dál jsme pokračovali sami dva pěšky. A místo na Red beach jsme se ocitli v malinké zapadlé vesničce čítající asi pět baráků. Zdejší velitel hned vyskočil, nechal lelky vlastnímu osudu a že nás doprovodí. Jeho široký betelový úsměv nebyl příliš přesvědčivý, ale pan farář se širokým srdcem ho jako průvodce akceptoval, byť nám zdůraznil, že by ho většina taxikářů vůbec do vozu nepustila.

Díky betelákovi jsme Red beach našli. Viděno mýma očima: černý písek, teplé moře a nějaký sloup. Pepík zde svým vnitřním zrakem pozoruje americkou armádu, která se zde bez boje vylodila. Japončíci byli totiž jejich nájezdem tak překvapení, že se stáhli do vnitrozemí. „Červená pláž se to jmenuje proto, že písek je zde nasáklý krví padlých vojáků,“ důležitě vysvětluje pan farář a Pepík už ví, že našel lepší objekt k poučování než je čtyřiceti společnými lety otrlá manželka.

Každopádně betelák přivleče odkudsi krásnou měděnou tabulku s popisem zdejších událostí a tvrdí, že za vstup na tento kousek písku je třeba platit 50 šalamounských dolarů. Nikdo mu nevěříme, ale z piety a vděčnosti, že nám pláž našel, platíme. Inkasuje stařec, jenž nabízí ke koupi starou zkorodovanou americkou helmu a staré láhve od coca coly, jež zde Američané ve velkém odhazovali. Kdybychom lahvičky neviděli minulý den v muzeu, nevěřili bychom …. Kdo by ale odolal… za 100 dolarů.

Betelák nás veze ještě do přírodního válečného muzea. To je jiná káva: Obrněné vozy, transportéry a další artefakty jsou zde vystavené na palouku, přesně tak, jak je vojáci opustili. Stojí tu už pěkně dlouho, zarůstají travou, prorůstají jimi stromy. Přesto kousek opodál si vybudovali místní chýši a za prohlídku požadují 50 šalamounů na hlavu. Kdyby aspoň nad těmi stroji vybudovali přístřeší, aby se muzeum tak smutně nerozpadalo a kdyby aspoň sekali kolem trávu…. Ale důležitější je pro ně žvýkání betelových ořechů. Vrcholem zájmu o turisty je ohmataný sešit se stránkami okopírovanými z novin. Pepík je ale šťastný jak mladík po prvním sexu: leze na stroje, prohlíží, hladí, zkoumá….

Jakmile propustíme beteláka, dál se už probíjíme sami. Silnice samá díra, hledáme Bloody Ridge. Pahrbek, kde se odehrály nejhorší boje o udržení Hendersonova letiště. Z hrbolaté a nesjízdné cesty mám vytřeštěné oči stejně jako pan farář, který je vytřeštěný z míst, kam se dostal a který neomylně vymetá každou díru na silnici, jako by ho přitahovaly magnetem.. Pepík září nadšením a uděluje nám přednášky střídavě anglicky a střídavě česky. Patrik jen zírá, jak ho ten starý Evropan poučuje. Nakonec jsme našli i Bloody Ridge. To už má Pepík orgasmus a zaníceně ukazuje pozice Japonců i Američanů. Nebohý pan farář jen přikyvuje a v duchu se určitě modlí za ty stovky padlých, které mu Pepík zářící jako sluníčko nadšeně předkládá.

A na závěr památník padlým Japoncům. To byla studená sprcha celého dne. Jednak to byl jediný monument, který náš šofér znal, jednak za vstup chtěli 60 dolarů. A přitom monument Američanů je daleko skromnější, navíc zdarma. „Abych se poklonil agresorům, za to platit nebudu,“ jednoznačně situaci vyhodnotil můj muž. Tak ještě na japonskou pozorovatelnu. A tam se na nás vyhrnul mladý bouchač, že prý každý 100 dolarů. A tím mě naštěstí z celodenní vojenské anabáze vysvobodil.

Pan farář se loučil a děkoval Pepíkovi, poučen jako nikdy před tím, Pepík šťasten a já spokojená, že už je to konečně za mnou


(komentáře? | Skóre: 0)

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Nový Zéland - úvod
Poslal pepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 22:38:49 CET (513 čtenářů)

Nový Zéland je destinace velmi navštěvovaná turisty, a proto také důkladně zpracovaná jak na internetu, tak v mnoha publikacích. Omezím se proto pouze na základní konstatování faktů, jak jsme NZ projeli a co se nám líbilo a co nikoliv.

Spali jsme povětšinou v kempech nebo levných ubytovnách. Po studování cen jsme zjistili, že se nevyplatí brát s sebou stan, tzv. kabiny jsou skoro stejně drahé a zaručují pohodlí bez deště. Doporučuji ale spacák, často se za pronájem ložního prádla platí. Totéž platí o ručnících – lepší mít s sebou. Sociální zařízení je všude čisté, za teplou vodu jsme platili pouze jednou. Společné kuchyně bývají vybavené, ale narazili jsme i na takové, kde nebyla ani lžička. Doporučuji s sebou hrnec, příbor, ostrý nůž a hrneček. Papírové talíře lze zakoupit na místě, poslouží dobře.

Levněji vyjde půjčit si auto osobní, kemper je sice luxusnější, ale o hodně dražší a v kempu se za něj platí dost.

Projeli jsme za dva týdny Severní ostrov a o něco déle jsme byli na Jižním, kde je více zajímavostí. Trajekt jsme měli objednaný z Prahy v rámci půjčení auta u Apexu. A ještě že tak: chtěli jsme změnit čas nalodění, ale vůbec to nešlo. Přestože nebyla sezona, trajekty byly obsazené na několik dní dopředu. Asi bychom se v přístavu nechytali, pokud bychom přijeli bez rezervace. Autopůjčovnu Apex mohu doporučit – mají skvělé internetové stránky, kde není problém se zorientovat, a vše, jak objednáte, platí. Navigaci jsme si vezli z domova a nelitovali. Naše zlatá Manča na nás mluvila česky, dobře se orientovala a my jí zcela důvěřovali. Výrazně doporučuji!!


(komentáře? | Skóre: 0)

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Nový Zléland - Severní ostrov
Poslal pepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 22:36:38 CET (687 čtenářů)

24. a 25. listopadu – Auckland

Z Brisbane přilétáme do Aucklandu a rovnou na biokontrolu. Opět jsme „propašovali“ – tedy Pepík - nějaké potravinové drobnosti. Já přiznala pohorky, a tak musíme oba otvírat kufry a ukázat čisté podrážky.

Z letiště jedeme tzv. supershuttle busem. Minibus nabere lidi jedoucí do hotelů a rozváží je po městě. Bylo nás do kupy 10. Chvíli jsme čekali, než se všechna sedadla zaplní, ale cesta nás stála 48 dolarů, oproti taxíku jsme ušetřili.

Spíme v ubytovně Freeman´s backpeckers, rezervace přes booking. Domácí prostředí, ale indická majitelka s japonskými zaměstnanci trvají na tom, aby se všichni hosté u dveří zuli. A měli jsme moc mrňavý pokoj, takže asi pro nás nejhorší ubytování za celu dobu. Ovšem kuchyň pěkná a vzorně vybavená, sociálky samosebou čisté. Návštěva supermarketu ukázala, že zboží úžasné, možná o trošku dražší než v Au. Auckland je pěkné město, trávíme zde dvě noci, je na co se dívat a co navštívit: věž Sky tower, úžasné muzeum (mají zde v ceně vstupenky i folklorní vystoupení – zjistěte si čas, my ho bohužel zmeškali), přístav, nábřeží, parky, kopce. Město je čisté a vzdušné, cítíme se tu velmi dobře.

Tak jsme přistáli na Novém Zélandu. Dojetím se mi orosily oči. Austrálie byla super, Šalamouňáky velká exotika, ale Nový Zéland…. Moje první dojmy: země je ještě zelenější než jsem si představovala, ještě malebnější než Šumava (i když ta je jen jedna, samosebou, ještě větší venkov než Zlámaná Lhota a ještě pohodovější lidi než v Austrálii. Co mě trošinku vyvedlo z míry, jsou šoféři – jsou samozřejmě ohleduplnější než Češi na čtyřech kolech, ale zase daleko dravější než Australani. Dvojitá čára znamená klidně si předjeď a předepsanou rychlost dodržují snad jen ve filmech pro pamětníky. Auto z půjčovny je pro ně jako červený hadr pro býka na korridě. Hrrrrrrrrrr na něj!

Ale abych nepředbíhala. Přiletěli jsme největším airbusem 380 – vedle pohodlí pro nohy i perfektní servis. Navíc jsme měli štěstí, vedle mne seděla mladá rodinka s roční holčičkou. Tatínek krasavec, sympaťák od pohledu. Ale oči měl jen pro své holky – mimochodem jeho žena byla nehezká, neupravená, taková křovanda při těle. A ten krasavec měl oči jen pro ty dvě…. A tak musely zafungovat logické odvěké zbraně: pochválit dcerunku a vůbec celou rodinku – a už byl můj Živil se jako závodní jezdec motokrosu. Tím, jak komunikuje s neanglicky mluvícími soupeři, krásně vypiloval svoji angličtinu, takže jsme si moc dobře porozuměli. Doporučil, kam se máme jet podívat, čemu vyhnout. Můj první životní Novozélaďan byla tedy trefa. Zato ten druhý!!! Dědek na celní biokontrole!! Na NZ se nesmí dovážet žádné jídlo, žádné rostliny, dokonce kontrolují i stany, golfové hole a další sportovní náčiní, jestli jim potajmu nepřinášejí nějaká cizorodá svinstva. A já duše otevřená, upřímná, jsem přiznala, že máme pohory. Biokontrolní dědek zajásal a už nás oba hnal na filcunk. Není to vůbec příjemné, když se vám hrabou ve věcech jako zločincům. Ale můj třetí Novozélanďan byl naštěstí zase dobrotisko. „Boty? Ukažte!“ Chvějící se rukou vybaluji nejprve pantofle, to se mi směje pod vousy, a pak čisťounké pohory, které prošly po treku pralesem, kdy jsem jen lapala po dechu, Pepíkovou pečlivou rukou. To už mě strejda skoro chválí a já rychle balím pryč. Ba ne, ještě rentgen. Prošla jsem, stejně jako Pepík, který opět propašoval nějaké houstičky, načaté špagety a nedojedené slané buráčky, které jsem mu já srab pod lacinou záminkou “když už budeš platit pokutu za ty housky ….“ zbaběle podstrčila.

V Aucklandu spíme opět v backpeckres – ubytovně pro mladé. Spí se po 4-6 na palandách, sprcha a záchod na chodbě. Já si ovšem i tentokrát vyžádala dvoulůžkový pokoj. Tak mladí zase nejsme, abychom s těmi holobrádky museli dýchat společný vzduch. Stačí, jak na nás koukají v kuchyni. Povětšinou zde cestují mladí Němci – divocí, nafoukaní. Upřímně se přiznám, že do kuchyně jdu, jen když musím. Nemít Pepíka, umřu snad hlady. Aucklandská ubytovna se vyznačovala indickou majitelkou a japonským staff – zaměstnanci. Všichni dohromady si vymysleli, že se u vchodu ubytovaní zují a budou všude chodit bosi. Všichni to akceptovali až na jednoho… a ještě se mu klaněli a usmívali se na něj. Jak to jen ten Pepík umí….

Auckland nás oslovil jako velmi pohodové město. Malý provoz, široké ulice, hodně čistého vzduchu a kupodivu hodně bezdomovců. Když jsme přišli poprvé do supermarketu, oči se nám otvíraly překvapením: tolik druhů všemožného ovoce, zeleniny, uzenin, sýrů. V Au bylo všeho dostatek, ale oproti aucklandskému New Wordu to byla chudoba. Jenom asi tři obrovské regály plné nejrůznějších druhů chleba (my ale stejně nebyli spokojeni, všechno je měkké jako buchta). A každý chleba je nakrájen třemi způsoby: velmi tenký, na sendviče nebo na toasty. Úžasný.

Největší zážitky ale máme z aucklandského muzea. Krásná a veliká expozice o Maurech, o fauně i floře NZ. Celé jedno patro je pak věnované válkám. Pepíkovi se tam pěkně válčilo, viděl zero i spitfire (válečná letadla). Větší radost než válka mi udělala aucklandská věž – Sky tower. Vysoká 360 m se hrdě tyčí nad městem. Teprve z ní si uděláte obrázek, jak je město zelené, členité a hornaté, vzniklé na vulkanické krajině. Na věži jsem moc vzpomínala na naši kamarádku Růženku. Jednak na vyhlídkové plošině jsou prosklená místa, takže vidíte přímo pod sebou auta a malilinkaté lidičky z výšky cca 300 metrů, ale také tady provozují tzv. sky walk a sky jump. To druhé je pro naprosté šílence: nechají se uvázat na lano a skočí si z věže dolů. Ti prví, to jsou podle mne ještě větší magoři: také se nechají přivázat, a to na dva špagáty. První je vyveden nad jejich hlavami do kovové kolejničky, která obtéká celou věž, s druhým jsou přivázáni k sousedovi. A teď, to by asi Růža nepřežila, teď se procházejí na úzkém roštu bez zábradlí nad městem. Bylo mi zle, jen jsem se na ně podívala. Ti skákači, ti zavřou oči a za chvíli je hotovo, ale ti procházkové, ti za své peníze musí prožít hotové peklo. „Myslíš, že mají mezi nohama nějaký nepromokavý pytlík?“ vyzvídala jsem na Pepíkovi. Já bych totiž něco takového určitě potřebovala.

Na druhý den máme zamluvené auto u půjčovny Apex. Oproti australské půjčovně je Apex na vysoké úrovni. Vše je pečlivě připravené – předávací protokol i sepsané odpovědi na všechny naše nevyřčené otázky. Máme domluveno, že nás ráno vyzvednou v ubytovně a odvezou sepsat všechny papíry. Jak už máme na ty Novozélanďany střídavě smůlu a štěstí, tentokrát to bylo kuriozní setkání. Vyzvednout nás přijela baba. Konkrétně mladá dáma při těle s dlouhými mastnými vlasy svázanými do culíku a la Petr Kolář. Byla hodně nesvá, hned zkraje přiznala, že u Apexu je teprve třetí den (přijela o půl hodiny později). Neustále si stěžovala na velký provoz, přitom ve městě byla zácpa asi jako v Praze v sobotu o půlnoci. Údajně rodilá Aucklenďačka neustále koukala do mapy, až jí nakonec musel radit Pepík, do jakého pruhu se zařadit a kde odbočit.

Ale vše se zvládlo a my natěšeně krásným japonským autíčkem Hádej (SPZ je HDY) opouštíme město.

26. listopadu Hot Watter Beach

Po vyzvednutí auta vyrážíme na poloostrov Coromandel. První kilometry jsme dost zděšení. Příjemná pohodová jízda po NZ, na kterou jsme po čtení a několikerém vyprávění byli připraveni, podle nás vypadá úplně jinak. Na levou stranu jsme už zvyklí, ale zároveň jsme z Au zvyklí na klid, široké silnice a malý provoz. Výpadovka z Aucklandu může v provozu směle soupeřit s pražským okruhem a to je pro nás dost šok. Podobná situace na silnici se pak už opakovat nebude, ale výpadovka z Aucklandu, to byl opravdu zážitek. Ještě že máme naši zlatou Manču.

Objet Coromandel je super – moře a pláže sice nic moc, ale krásná krajina. Máme namířeno na atrakci Hot Watter Beach. V okruhu mnoha kilometrů vás v každém infocentru informují, v kolik hodin máte být na pláži, abyste stihli odliv. Dvě hodiny před a dvě hodiny po si totiž na tomto specifickém místě můžete vyhrabat důlek, kde vyvěrají horké prameny, a tam se rochnit. Dostali jsme radu, že nejlepší je být na místě v 6 hodin večer. Inu, stihli jsme to. Obklopeni naháči, jež svírají v jedné ruce lopatku a v druhé lahváče, jsme se ale cítili dost nepatřičně. Večer už bylo chladno, do plavek se nám nechtělo. Lopatka nebyla a chuť něco kutat už vůbec ne. Procházíme tedy mezi hnízdy zvláště mladých lidí, kteří si přinesli s sebou alkohol a nyní se hřejí zvenčí i zvnitřku. Obsadíme prázdnou písečnou lázeň, kde je příliš horko, než aby tam někdo ležel, a pozorujeme cvrkot. Lidí jako jsme my je tam povícero, někteří z nich dokonce i s tou lopatičkou. Když máme nohy polouvařené, přesouváme se dál. Na informační tabuli se dozvídám, že 2 km pod zemí je zde rozpálená (170°C) devět milionů let stará skála, jež horké prameny produkuje.

Přímo u pláže je kemp, my ale bydlíme cca 8km odsud na hlavní silnici v Breese Holiday Park v bacpackers za 70 dolarů. Nová ubytovna, kde sídlí hlavně mladí Němci, česáči kiwi.

27. a 28. listopadu Rotorua

Coromandel opouštíme (škoda, je tam krásně) a směřujeme do Rotoruy. Pro mne jedno z nejzajímavějších míst na Severním ostrově. Město gejzírů, horkého bahna, sirných výparů a vybuchujících bahenních jezírek. Bydlíme na kraji města v kempu Cosy Cottage International Park. Super chatka za 75 dolarů s kuchyní, wifi a se záchodem. Je zde spousta vychytávek, ale pravděpodobně jsou na tom i jiné kempy, motely a hostely v Rotoruře.

Náš kemp leží na břehu velikého jezera, jež je pro město typické. Hned v recepci nám paní nabízí lopatičku, že si můžeme vyhrabat v písku teplý důlek. Proč jsme zajížděli na Hot Watter Beach? Dále máme k dispozici velký teplý bazén, dvě malé horké tůně a velkou parní troubu. Také vyhřívaná místa na stan – a vše v ceně. Ale pozor!!! Ve zdejší společné kuchyni není ani lžička, nic!!! My v naší chatce měli kuchyň vybavenou.

Navštěvujeme maorskou vesnici Te Puia – vstup 60 dolarů. Viděli jsme krásné maorské vystoupení, nejvyšší zdejší přírodní gejzír Pohutu (20 - 25m), chráněného ptáka kiwi, který se chudák choulil v polotmě v kiwi-domě a pak domorodé práce a domorodé stavby – to nám bylo spíš pro smích. Mladí řezbáři si z návštěvníků dělali srandu, esemeskovali, šklebili se a dělali spoustu jiných trapasů, každopádně neřezbářovali. Pár starých zaprášených pilin na podlaze podtrhávalo trapnost celé scény. Brrrrr!!

A pak začaly z nebe padat obrovské provazce deště – jako by někdo na nás vyléval celý velký bazén. Schovali jsme se do obchodu se suvenýry a čekali, až začne normálně pršet, na což byly naše deštníky připravené. Objevili jsme tak nechtěně díru v propracovaném systému odírání turistů. Z vesnice se dostanete do obchodu, ale zpět do vesnice už ne. Automatické skleněné dveře se totiž otvírají pouze směrem dovnitř. Pro vysvětlení: vchod do krámu vede přímo z parkoviště. U vědomí naší vstupenky jsme se zpět do vesnice samozřejmě dostali – počkali jsme na další turisty, kteří chtěli do krámku. A dostal by se tak každý, kdo by šel do krámu z parkoviště a nechtěl platit….

Nazítří jsme navštívili termální oblast Wai-o-tapu, 27 km jižně od Rotoruy. Nejznámější místo s termálními a bahenními jezírky září kaleidoskopickými barvami. Fakt super. V rámci vstupného nabízejí také gejzír Lady Knox. Tady mohu opět již poněkolikáté říci: bejkárna. Ve Wai-o-tapu parkujeme ráno v 9 hodin a procházíme s plánkem (mají ho zde i česky!!) poloprázdným a kouzelným areálem. Na desátou se musíme (máme) přemístit na jiné parkoviště – cca 3km odtud. Chaos a zmatek provází parkování u gejzíru Lady Knox. Dav vás vede k přírodnímu divadlu – hora síry či jiných nerostů a okolo vybudované dřevěné terasy pro návštěvníky. Ve čtvrt na jedenáct přichází zřízenec a drží přednášku o gejzíru. Poté do vnitřku obřadně nasype pytlík strouhaného mýdla a gejzír začíná za cvakání mnoha foťáků a výkřiků nadšených turistů bublat. Nejprve jen tak sliní, pak přidá na síle, jako když vám utíká na plotně polévka, poté se přemění v malý papiňák a nakonec vítězně vystříkne do výšky. Celé přestavení trvá cca 20 minut, údajně gejzír stříká hodinu. Po chvíli odcházíme a dostáváme se samozřejmě zase do objížděcího pekla. A všichni směřují do termální oblasti, i nás tam ještě jednou za stejnou vstupenku pustí. Ale už to není ono, davy lidí zničí veškeré tajuplné kouzlo barevných jezírek. Takže doporučuji: na místo co nejdříve a hned po paní Knox (jestli na ni budete mít chuť) odjet.

Dva krásné dny jsme strávili v malém městečku Rotorua. Malebně položené na břehu velkého jezera město prosperuje díky geotermálnímu podloží. Samotné jezero vzniklo erupcí a následným poklesem krajiny. Dneska je zde všudypřítomný zápach síry, neboť se všude derou na povrch horké gejzíry, kouřící horké prameny a na každém kroku probublávají bahenní jezírka. Takové Piešťany říznuté šumavskou Jezerní slatí a karlovarským vřídlem. Vše smíchejte, protřepejte (bez ledu) a násobte aspoň tisíci. A máte před sebou Rotoruu.

Exkluzivitu každého turistického místa měříme výskytem a zvláště četností Žluťáků. Čím je jich víc, tím je místo atraktivnější. A v Rotoruře se počet fotografujících Asiatů povážlivě navýšil. Fotí se a pózují všude, kde je to jen trochu možné. „Podívej na tohohle dědka,“ upozornil mě Pepík. „Zapomněl, že fotí babu, a při mačkání spouště se kření a pózuje, jako by ta baba fotila jeho,“ opovržlivě ufrkne můj muž, který se sám strašně nerad k focení nastavuje. Po měsíci putování už mám dokonce zákaz na něj namířit foťák.

Ubytovali jsme se v malé chatce v kempu na břehu jezera. Horké bahýnko všude kolem, jen s varováním, že je nebezpečné, nikde ale žádné velké zábrany. Tady by se to vraždilo ….. to by se krásně likvidovaly mrtvoly My ale takové úmysly nemáme, využíváme teplého termálního bazénu a vyhříváme se ve dvou krásných termálních nádržích, kde se voda stále drží na 40 stupních. Také zaznamenáme speciální troubu, takovou velkou „pec“, která je vyhřívána přírodní párou. Neleníme, zakoupíme vepřové koleno a za tři hodinky si pochutnáváme na báječném ovaru vařeném v páře… Navštěvujeme i maorskou vesnici, mimochodem pěkná bejkárna pro turisty. Prosadila jsem si ji ale kvůli folklornímu vystoupení. A to stálo za to, dokonce ani Pepík při představení neusnul. Bojové tance, milostné duety, k tomu krásné poulení očí, plazení jazyků, tření nosů o sebe – moc jsem si to užila. Pepík byl zase nadšen z návštěvy termální oblasti Waiotapu, kde jsou k vidění různobarevná jezírka, ještě větší gejzíry než v Rotoruře, více bublajícího bahna….

29. a 30. listopadu – NP Tongarío Whakapapa

Chceme se zastavit u jezera Taupo ve stejnojmenném městečku a poté pokračovat do vesnice Whakapapa, odkud bychom chtěli podniknout nejznámější a údajně nejkrásnější trek na Severním ostrově. Vnější okolnosti ale zapříčinily, že jsme se ubytovali na dvě noci pouze ve Whakapapě – pár domů a ubytovacích zařízení, žádný krám, krásné infocentrum. Stejně jako ve všech národních parcích i zde musíte být dopředu vybaveni potravinami. Restaurace zde jsou, ale samozřejmě přehnaně drahé. Ubytování ve Skotelu (není to překlep, jedná se o hotel doplněný ubytovnou pro baťůžkáře) bylo velmi příjemným překvapením. Zvlášť když jsme v ubytovně byli první noc skoro sami – moderní, čistá, prostorné sociálky, vybavená (i když malá) kuchyňka. A teplo!!! Vše za 60 dolarů na noc. Ubytko jsme si objednali a zaplatili ve městě Tarangi v infu a celou cestu se třásli, do jaké blešárny pojedeme. A vyhráli jsme! Ve Whakapapa je ještě kemp, ale jeho kabiny se Skotelu nevyrovnají. Vřele doporučuji. Zvlášť když jsme na odchodu zjistili, že je k dispozici i sauna a sušárna oděvů.

Po dvou dnech v Rotoruře jsme tedy trošku smutně zabalili a táhli zase dál. Přes město Taupo do národního parku Tongarío. Máme vyhlédnutý údajně nejkrásnější jednodenní trek na Novém Zélandu – Tongarío Crossing. Čím víc o něm vím, tím více se ho bojím. 20 km v horách se 700 metry převýšení vede vulkanickou krajinou s krásnými výhledy. Zájem o tuto túru je velký, je třeba se na ni přihlásit a zakoupit lístek na dopravu. Trek totiž začíná na odlehlém místě a končí na druhé straně hor také na místě bez civilizace a autobus vás za nemírný poplatek odveze zpět „domů“.

Ve městě Taupo, které se pyšní obrovským jezerem obklopeným horami, se chceme na tento trek a také na možnosti ubytování v NP informovat, event. v Taupu zůstat přes noc. Jezero je totiž pěkné, zajímavé. Vzniklo také erupčním výbuchem, ale na rozdíl od naší milé Rotoruy je daleko větší a daleko čistší. Je tak čisté, že zde žijí pstruzi a město každoročně hostí mezinárodní soutěž v chytání těchto ryb milujících nezkalenou vodu. Taupo nám ale hned zkraje nastavuje svou nepřívětivou tvář: v centru je obrovská zácpa. Když se konečně probojujeme k informačnímu středisku, zjistíme, že hlavní třída je zavřená a stavějí tam nějaké brány.

„Tongarío crossing? Zítra? Nemožné, anulováno,“ rázně a nesmlouvavě na nás vyprskne energická infobaba. „Jak, anulováno,“ divíme se s Pepíkem oba. „Silný vítr, déšť, zima,“ již pomalu a shovívavě artikuluje, ukazujíc přitom na předpověď počasí v počítači. „Jsem silný muž, nebojím se,“ loví své zásoby angličtiny Pepík. „No jo, ale nepojedou autobusy,“ vítězně triumfuje úřední osoba. Nutno jí však přiznat, že se nám snažila pomoci a vymýšlela, jaký jiný program by nám mohl trek nahradit. „Zůstaneme tedy ve městě a do Tongaría pojedeme nazítří,“ přemýšlím nahlas. „To nepůjde, zítra se koná obrovská cyklistická akce. Tisíce cyklistů pojedou kolem jezera, proto je tu dneska takový blázinec. Zítra bude silnice na jih uzavřená, z města se dostanete jenom na sever,“ skoro smutně nám sdělí.„Tak nic, jedeme dál dneska a uvidíme,“ rozhodl můj Velící. Jezero se pyšní úctyhodnou rozlohou 606 km čtverečních, tak jsme se na jeho břehu aspoň prošli. Když jsme ho posléze objížděli, trochu jsme natěšeným cyklistům, kteří se kolem rojili jak včely zjara, záviděli.

Myšlenku vybraného treku však můj umanutý Pepík neopouští. Zastavujeme ještě v dalších dvou informačních střediscích, odpověď je však všude monotónně stejná. Na sobotní trek zapomeňte!! „No, uvidíme zítra,“ nevzdává se ani po třetím ujištění můj muž.

Útočiště na dvě noci jsme našli v turistické ubytovně ve vesnici Whakapapa, která je srdcem NP a odkud většina treků začíná. Zdejší ubytovna je luxusní – nová, čistá, s komfortními sprchami a se světlem!!! Možná vás to překvapí, ale ve valné většině zdejších ubytoven se tak šetří, že se nedá večer ani číst, jak slabé a máločetné mají žárovky. No pravda, mladí mají dobré oči a většinou čumí do počítače nebo na nějaké filmy, takže se čtením se nepočítá.

Ráno se probouzíme skutečně do mlhy, deště a větru. Ale mlha jak na Kopče, když ještě podzim nevytáhne všechny své zbraně, deštík jako zjara a při nákuku ven z chaty konstatujeme, že na takové počasí oblečení máme. „Počkáme, až přestane pršet,“ rozhodujeme se „a půjdeme se projít“. Pepík myšlenku na nejkrásnější novozélandský trek naštěstí definitivně opustil, když mu nejezdící autobusy u snídaně potvrdil i spolubydlící Anglán, který se na trek také těšil. Vyhlédl si ale pětihodinovou túru do hor k jezerům Tama. Tam se mi samozřejmě nechce, když do hor se nemá chodit. Já, která nerada překračuje jakýkoli i sebeblbější zákaz, trnu strachy. Asi kolem desáté se ale vyčasilo, a tak tedy opravdu vyrážíme. Lstivě navrhuji zastávku v místním infu, aby nám na dnešek poradili. „Na pět hodin? To by se hodil trek k jezerům Tama, v sedle hor. Ale dnes v žádném případě nechoďte. Nahoře je veliký vítr a odpoledne bude silně pršet,“ radí příjemná mladá dáma a doporučuje na výběr dva tříhodinové treky: Taranaki Falls a Silica Rapids. „No tak teda půjdeme k těm vodopádům, když myslíš,“ trochu naštvaně a zklamaně konečně kapituluje Pepík.

Túra se povedla. Stoupáme krásnou přírodou do hor, vzduch je pěkně umytý, voňavý. Stromy porostlé mechem, všude začínají kvést kytky, cesta pěkně upravená. „Jako na Petřín,“ bručí Pepík. Když se ale vydrápeme (Petřín to opravdu není) k 20 metrovým vodopádům, už i na jeho tváři je znát radost. „Dobrou trasu jsi vybrala,“ dokonce mě pochválí. Nahoře fouká opravdu silný vítr, mlha je dávno pryč, pouze vrcholky hor se jí nechtějí vzdát. Vítr rozhání i mraky, občas se objeví i modrá obloha a nakoukne na nás sluníčko. Potkáváme spoustu usměvavých lidí, šťastných, že v té mizérii se počasí aspoň trochu umoudřilo.

Po třech hodinách skončíme zpět na ubytovně. Navrhuji kafíčko a krátký oddech. Odpočinutí vykukujeme ven, kde vítr pomalu ustává, po mlze ani památka. „No tak pršet asi dneska nebude, že,“ sarkasticky a s protahovanou dikcí se na mne obrátí můj muž. „Takže bychom snad mohli udělat ten druhý tříhodinový trek, ne?“ zazní z jeho hlasu krapet výčitky a já čtu v jeho očích, že ta jezera Tama by se určitě dneska dala zvládnout.

Pršet začalo přesně za hodinu. Najednou se zatáhlo, vítr zesílil a naši trasu pokryla mlha. Naštěstí máme dobré oblečení – nepromokavé bundy, kalhoty i dobré pohory. Stále stoupáme vzhůru, až k peřejím Silica Rapids, nazvaným podle křemičitých usazenin, které vznikly na řece Waikere. Křemík dává peřejím příjemnou hnědožlutou barvu, zurčící voda nám zpívá, ale nějak nemáme moc chuti tento mokrý koncert oceňovat. Déšť stále sílí, foťák vytahuju jen asi dvakrát a modlím se, aby moc nenavlhnul. Naše goretexy svůj boj se zákeřnými poryvy větru a s vytrvalým a hustým deštěm po hodině zbaběle vzdaly. Jsme celí zmáčení jak naše děti, když vylezou ze srpnového bazénku. Po cestě potkáváme dvě dvojice také nevěřících Tomášů a při pohledu na jejich vodou zplihlé postavy nás studí všechno ještě o trochu více. Domů přijdeme mokří až do spoďárů (trenek). Bojím se, že budu muset vylévat vodu i z hodinek. „Tak jim to, těm kurvám, přece jen nakonec vyšlo,“ oceňuje už v suchu a teple Pepík přesnost novozélandské předpovědi.

1. a 2. prosince Wellington

A už končí naše anabáze na Severním ostrově. Bojíme se, aby nějaké vnější překážky neovlivnily náš přejezd Cookovým průlivem, neboť jeden trajekt je údajně vyřazen z provozu a zbývající prý dopředu na delší dobu vyprodány. Chceme tedy ve Wellingtonu strávit dvě noci a brzo ráno se vydat na přejezd - jedeme hned první lodí.

Dopoledne ještě krátká procházka v horách, samozřejmě jako na potvoru svítí sluníčko a nám se na pozadí modré oblohy ukážou zasněžené vršky hor. Ale je zima, vítr, a tak ani moc nelitujeme. Po cestě se stavujeme v Národním válečném muzeu Waiouru. Pěkné, Pepík nadšen a já s údivem konstatuji, že Novozélanďané se aktivně účastnili snad všech velkých světových konfliktů včetně Vietnamu či Afghanistánu.

Ve Wellingtonu si nejprve jedeme omrknout přístav, odkud se vydáme přes průliv na Jižní ostrov. V kase nám naše rezervace odsouhlasí a my se ujišťujeme, že nalodění by neměl být žádný problém. Problém je ale ve městě - nelze zde zaparkovat, pouze na placených místech. Motáme se tam jak nudle v bandě, nemůžeme sehnat ani ubytování odpovídající našemu rozpočtu. A tak vyjíždíme z města ven tak, abychom byli co nejblíže přístavu. Zakotvíme v Johnsonville (cca 4 km za městem) v motelu Glen Alton Motel. Příjemný pokojík s koupelnou za 105 dolarů. Recepční nám nutí krásné apartmá za 135, ale odoláme.

Nazítří navštívíme město: nejlépe se v městě parkuje za muzeem Te Papa (na půl dne 9 dolarů), ale my přijíždíme v půl desáté a už je tam beznadějně plno. Parkujeme tedy za tímto parkovištěm na ulici – 1,5 dolaru na hodinu. Jakmile si vybereme místo, Pepík běží rozměnit peníze a hned přišla baba kontrolorka – nic tu nenechají náhodě. Muzeum (jeho návštěva je skoro povinná!) úžasné: plno hejblátek, manipulací, videoher, filmů, trojrozměrných exponátů – tak by to asi mělo být všude, navíc zadarmo. Přímo z centra vede na kopec stará lanovka, odtud skvostný výhled. Cesta dolů přes botanické zahrady a přes starý židovský hřbitov patří k tomu nejhezčímu ve městě.



(komentáře? | Skóre: 0)

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Nový Zéland - Jižní ostrov
Poslal pepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 22:20:50 CET (633 čtenářů)

3. a 4. prosince Marahau a Abel Tasman

Ráno jsme na přívozu v půl osmé (dostavte se nejpozději do 8 hod.), čekáme do půl deváté a vyplouvá se v půl desáté.

Cesta přes Cookův průliv je malebná, spousta zátok, ostrůvků a poloostrůvků. V Pictonu se vylodíme a hned pokračujeme dále, vyhlídkovou trasou podél pobřeží do Nelsonu. Krása.

Stojíme na palubě trajektu společnosti Interslander a máme smíšené pocity. Jednak jsme rádi, že naloďovací proces u je za námi – „tohle teda zmáknutý nemají,“ komentuje zdlouhavé a chaotické naloďování Pepík, který už se do Norska převážel férou mnohokrát. Na druhé straně jsme trochu smutní z toho, že nám začíná poslední část naší dovolené - Jižní ostrov - a do třetice se samozřejmě těšíme. „Slyšel jsem, že NZ je bomba,“ napsal nám Vládík. A já toto tvrzení už dnes s plným vědomím mohu podepsat.

Po asi tříhodinové plavbě přes Cookův průliv jedeme vyhlídkovou trasou do Nelsonu. Pepík se sice může utočit volantem, ale výhledy na pláže pod námi, na malebné ostrůvky i fjordové pobřeží jsou neopakovatelné. Také potkáváme první cyklisty – dálkaře, které na severním ostrově nebylo vidět.

Pozdní odpoledne nás zastihne v Marahau, místu, které je vstupní bránou do NP Abela Tasmana. Jako bychom byli nezkušení cestovatelé, jedeme zcela na blint do místa, které je turisticky velmi atraktivní, zároveň má ale omezené ubytovací možnosti. Měli jsme ovšem štěstí, čekala na nás jednoduchá, ale čistá kabina s malou vlastní kuchyňkou. Je prostorná, má čtyři postele. Hned jsme se do ní zamilovali - aby ne, poskytla nám domov za 70 dolarů. Náš původní plán (přespat, kousek se projít po trase Národního parku a hned odpo vyrazit dál) vzal za své, když nás baba v infu nalákala, že vodní taxi nás odveze do jedné z nejkrásnějších zátok na treku a zpět můžeme jít 25 km pěšky. „Pepíku, to dáme,“ přemlouvala jsem i sama sebe, neboť takovou porcí chůze jsem si opravdu jistá nebyla. „No máme to pěkné ubytko, to bychom tu museli zůstat dvě noci,“ zahučel Pepík. „A proč ne?“ opáčím. A bylo rozhodnuto. Koupit druhou noc a zaplatit 40 dolarů za taxi bylo už dílem okamžiku.

A teprve teď jako by mne někdo polil studenou vodou. Já blbec!!! Zítra se potáhneme 25 km, o kterých jsem si původně myslela, že budou po rovině. Máme jít přece nejkrásnější novozélandský pobřežní trek. Ale když už bylo zaplaceno a nebylo kam couvnout, baba nám s úsměvem vysvětlila, že hory tady fakt nemají, mají jen kopce. Půjdeme prý často do kopce (pro jistotu ukázala dlaň ve 45 stupňovém úhlu), ale hned zase pak z kopce. A tak se to bude střídat. Až doma jsem si přečetla, že na náš 25 kilometrový trek se počítá 8 hodin chůze. S hrůzou jsem vykoukla ven: hurá, ještě v 9 večer je světlo, to teda nějak dopajdáme, byla moje poslední myšlenka před usnutím.

Ráno bylo nádherné, usměvavé, voňavé a sluníčko se nesměle dralo zpod mraků. Nástup na taxi byl v devět hodin. Na určeném místě zvědavě okukuju spolucestující. Vše se zdá být dobré do té doby, než nám náš kapitán oznámí, že ta rodinka s dětmi ani nevystupuje, ta dělá jen okružní jízdu, mlaďoši za náma s ním pojedou zpátky ze zátoky Anchor Bay stejně jako ta dvojice starších manželů, jejichž přítomnost mě zpočátku tak uklidnila. V naší zátoce Bark Bay vystupují jen tři dvojice.

Taxi – výkonný motorový člun přivezl kapitán na traktoru. Rozdal nám plovací vesty a vzhůru všichni do člunu!! Kdybych nebyla tak vyjukaná, musím se smát. Asi dvacet pitomců s nasazenými plovacími vestami se veze po silnici na valníku v motorovém člunu. Kapitán opustil kapitánský můstek a posadil se za volant traktoru!! Po chvíli tato surrealistická skupinka dorazí k moři a pak už je vše tak, jak má být. Kapitán je děsný sympaťák, škoda že mu příliš nerozumíme. Ukazuje pobřeží, ostrůvky, vykládá, sem tam padne i vtip - to poznám podle toho, že ostatní smějí  Co ale poznám bezpečně, to je chvíle, když se na nás doslova vrhne hejno delfínů. Sympaťák vypne motor a jen se kochá našimi výkřiky údivu a cvakáním fotoaparátů. Delfíny jsme viděli na moři již nesčetněkrát, ale „tohle se nevykouká,“ údivem vydechl Pepík. Hrají si s námi, skáčou, předvádějí se, je jich několik desítek. Tak pěkné fotky těchto miláčků jsem ještě nikdy nestačila pořídit.

Po chvíli kotvíme a už nás sype kapitán ven. Ještě popřeje pěkný den a je fuč. První dvojice jsou mladí lidé, dívenka pajdá, absolvoval prý Tongarío Crossing (to je ten trek, na který nás kvůli počasí nepustili) a od té doby má zničené paty. S úsměvem nám vysvětlila, proč pajdá a už jsme ji nikdy neviděli. Asi padesátiletí němečtí manželé šli s námi stejnou trasu, potkávali jsme se, bavili, fotili. On dělal závodně orientační běh, což na nás vybalil česky. Divné, že neuměl česky pivo, ale jen ten „orientacny beh“. Střídavě jsme se předbíhali, až se nám cestou ztratili. Bylo to v místě, kde je možné trek zkrátit a jít asi 40 minut přes pláž – ale jen za odlivu. Nyní byla hladina moře hodně vysoko. Vyzvídám na Orientačním běhu, jestli budou čekat na odliv, jen krčí rameny. „Pepíku, my počkáme,“ škemrám, ale vím, že je to marné. Než aby můj nepokojný muž čekal dvě hodiny, raději si pět kilometrů zajde. Ano, zacházka dělá pět kilometrů, a to do prudkého kopce. Jsem ve smrti. Němci určitě čekají a my se tam škrábeme, myslím si a jsem pěkně naštvaná. Vyškrábali jsme se, Němce jsme opravdu neviděli. Ale obcházka zátoky nakonec nebyla tak veliká, jak se mi původně zdálo, z pláže bychom totiž stejně do toho kopce šplhat museli. „Ještě teď bys jako blbec čekala na odliv,“ ironicky mi připomíná Pepík během následujících dvou hodin aspoň dvacetkrát.

Cestou potkáváme poměrně dost lidí. Je bizardní je pozorovat. Někteří jdou jak na procházku v Šárce, foťák, šatičky, sandály, jiní zase po zuby vyzbrojení s pohorami, naloženými batohy a s klimbajícími se záložními botami, jako by šli dobývat Everest. Ti první jdou jen kousínek a pak skočí na vodní taxi, ti druzí pravděpodobně celý tří až pětidenní trek. Těm druhým krapet závidím: celá cesta, kterou absolvujeme, je neopakovatelná a jedinečná. Z jedné strany kopíruje žluťounké pláže s jemným písečkem jako z prospektu cestovní kanceláře, které končí čistým azurovým mořem. Po pravé straně máme neprostupný prales, sem tam přerušený čisťounkým jezírkem, vodopády nebo rychlou bublající říčkou. Cesta je nádherně upravená s nesčetnými můstky, dokonce jedním visutým. Když se vyškrábeme na vrchol kopce, můžu se ufotit: výhledy přes kapradinové stromy na ostrůvky, zátoky a stále ten žluťoučký písek.

Jak je cesta dobře upravená, tak je také dobře značená. A my pochodujeme a každou chvíli se můžeme ubezpečit, že do cíle nám zbývá ještě 22 kilometrů, 19, 16, 14…. Přestávku na oběd si uděláme ještě dříve, než uplyne polovina cesty. Orientační běh se ztratil, a tak ho pomyslně doháníme a nevědomky zrychlujeme. Když nám cedule ukáže poslední dva kilometry, zjišťujeme, jak jsme se předeběhli. Do cíle dorazíme v pět hodin, o dvě hodiny dříve, než bychom správně měli. Snad nám nedají pokutu, smějeme se, neboť v parku je vše přísné. Například nesmíte spát na tábořišti, pokud nemáte vyřízený a hlavně zaplacený trek pass.

Na konci treku, když už si myslím, že mám vyhráno, volí Pepík zkratku. „Půjdeme přes pláž, je velký odliv,“ oznamuje bez možnosti volby. Pravda, zkratka byla sice delší, za to se šlo po bahnitém a mokrém podloží podstatně hůře. Rozšlapujeme miliony malých mušliček, které odliv vyplavil, ani nemáme chuť si nějakou na památku sebrat. Pozorujeme spoustu ptáků, kteří si při odlivu vybírají své dobroty, když zaznamenáme opravdu velikého racka, jež nad námi krouží ve stále menších kruzích. Najednou změní výšku a nalétá na nás. „Jde po tobě,“ směje se Pepík. Ale jen do té doby, než racek letí po druhé, po třetí, po každé o trochu níže a po čtvrté se mi v obrovské rychlosti křídly otře o vlasy. Nevěřili byste, jak je takový racek veliký a při té jeho rychlosti …. Zvuk, který v tu chvíli vydával, mi úplně zastavil srdce. A to už jsme pochopili oba, že se nejedná o náhodu ani o legraci. Pravděpodobně tu má někde hnízdo a my mu narušujeme jeho prostor. A z nás dvou si vybral mne, jako snazší kořist. A nalétá znovu a znovu. A to už se opravdu začínám bát, hlavu chovávám mezi ramena a co mi zbytek sil stačí, utíkám. „Kdybych já blbec zůstala sedět na zadku v Praze K Padesátníku 120, mohla jsem si takové strachy ušetřit,“ mumlám si pro sebe.

Zachránil mě jako už tolikrát Pepík. Nejsem sice žádná Pretty Woman, ale když vzal do ruky velký silný klacek a mával jím nade mnou, aby racek nemohl nalétat tak nízko, fakt jsem v něm Richarda Gere viděla….

Dochodové (podle vzoru dojezdové) pivo bylo tentokrát opravdu zasloužené. Po výborné večeři pak pozorujeme, jak se kempem k umývárkám plouží pajdající a kulhající spolunocležníci. Začalo pršet a my ještě po desáté děkujeme tam nahoru, že jsme v klidu, suchu a bez úhony a puchýřů přežili….

.

5. prosince Hokitika

Dnes se přesouváme 410 km do městečka Hokitika. Malé, přátelské, přehledné městečko. Zpracovává se tady zelený kámen – jadeit. Z něho se vyrábí mimo jiné spoustu zajímavých drobností a suvenýrů, jež se ve zdejších krámech poměrně levně prodávají. My nakupujeme, vaříme a spíme v kempu v kabince s kuchyní za 71 dolarů. Pepík připravuje své oblíbené hovězí stejky s brambůrky. Mňam.

Po cestě do Hokitiky jsme se ještě stavěly u tzv. Palačinkových skal – vrstvené vápencové skály, které připomínají sloupec tenkých palačinek. Zajímavá podívaná, hodně fotících žluťáků  Zato sami jsme byli na jednom kouzelném místě na pobřeží (zastavili jsme u privátního pozemku – když musíš, tak musíš) , kde stála opuštěná maringotka – spíše takový průkopník jedněch z prvních mobilních domů. Krásná starožitnost, krásně rozbouřené moře. Poprchává, mlha.

6. prosince Ledovce Franz Josef a Fox, jezero Wanaka

Prší, mlha. Nic neobvyklého. Ve vesnici Franz Josef se ptáme, co máme dělat, když leje a nemůžeme k ledovci. „Cože? Vždyť je krásně, jděte na ledovec hned. Pořádně pršet má začít až odpoledne,“ přívětivě se na nás usmívá informační slečna. A tak deštníky a vzhůru. Nejsme sami, pláštěnkářů a deštníkářů je plné údolí. Podobné to bylo i u Foxe. Pouze s tím rozdílem, že k Foxovi je túra do kopce kratší, jde se asi půl hodiny, a ledovec je lépe vidět. Pokud máte málo času, doporučuji raději Foxe. Koneckonců ten špinavý sníh je všude stejný. Ale procházky a okolní pramínky stékající se skal jsou zajímavé.

Pokračujeme na Wanaku – průsmykem Haast podél stejnojmenné řeky. Tento průsmyk je moje srdeční záležitost. Silnice vede podél široké řeky Haast, vidíme pěkné vodopády, a navíc se vyjasnilo. Po zdolání průsmyku následují dvě velká jezera: Hawea a Wanaka. Ocitáme se zde vpodvečer, na silnici nikdo není, zasněžené vrcholky hor, modrá hladina lemovaná zelení. Fakt pohádka. Pokud vyjedete na tuto trasu, je třeba mít plnou nádrž – v horách nenatankujete. Respektive na pasu je benzínka, ale jenom za její otevření chtějí 20 dolarů.

Spíme kousínek před Wanakou – na silnici jsme viděli poutač na Lodge Albert Town. Za 60 dolarů malý pokojík se 4 postelemi, atmosféra velmi rodinná. Obrovská kuchyně, velká společenská místnost, jídelna, čisté a velké sociálky. S námi jsou tam ještě asi 4 mladí kluci – dělníci. Provozovatelka Táňa se usmívá, její „babuška“ pocházela z Brna.

7. prosince Arrowton, Te Anau

Vyrážíme směrem na Queenstown, vybíráme si vyhlídkovou silnici přes městečko Cardrona. Počasí pěkné, a tak vychutnáváme výhledy z nejvýše položené asfaltky na NZ. Stavíme i v hornickém městečku Arrowton. Je hodně turistické, ale australská Kuranda to není. Líbí se nám zde. Potkáváme mladou dvojici z Mnichova - Němka a syn českých emigrantů, kteří nás fotili na treku Abel Tasman.

Queenstownem jenom projedeme, nakoupíme a pokračujeme na Te Anau. Cesta podél jezera nevšední, lemují ji skály zvané Remarkables. Následuje rovná dlouhatánská silnice, skoro jako v JAR, na které chytají policajti. Překročit povolenou 100km rychlost se nevyplácí. Solidarita řidičů je ale stejná jako v Evropě – varovně se bliká, a tak do policejních osidel nepadáme. Za to na nás útočí příroda. Blížíme se do černočerného mraku, během chvilky je skoro tma a začne ….. sněžit! Jsou to samozřejmě kroupy, ale tak intenzivní krupobití, že se skoro nedá jet. Během chvilky je na silnici 10 centimetrová vrstva ledu. Všechna auta bokem, Pepík hrdinně proráží. A po chvilce toho nechá. Proč bychom si zrovna my měli rozbít čumák? Po deseti minutách jiný řidič cestu projede a za chvíli jsme už zase v letním počasí.

V Te Anau je opravdu mnoho ubytovacích možností. Měli jsme čas, hledali jsme hodně dlouho, město je drahé. Nakonec veliká kabina s šesti postelemi bez sociálky a bez kuchyně za 74 dolarů – Top 10 holiday park. V obrovské společné moderní čisté kuchyni však nebyla opět ani lžička, ani jar, ani nic.

My ovšem už vybaveni, a tak Pepík v kuchyni připravuje lahodnou krmi – zapečené těstoviny. Jak Pavlovův pes jdu po vůni za ním, když tu zaslechnu:

„Jak to, že ho nemáš? Proč ho nemáš? Tak se musíš snad podívat?“

"No ale v kufru jsou batohy……“

„Tak to je snad budeš muset vyndat, ne?“

Na místě strnu a poslouchám libé zvuky mateřštiny, i když v poněkud nevlídné tónině.

„Nehádejte se, vždyť je tak krásný večer,“ je to jediné, co mě napadne, abych na sebe upozornila.

„Good evening,“ utrousí dáma a pokračuje dál ve své litanii.

„Na mne můžete česky,“ usmívám se.

„Jéééé, nemáte hever?“

Eva a Jarda z Plzně, kteří se po několika dnech vrátili z treku a zjistili, že mají prázdnou pneumatiku a hever opravdu neměli. Jak jsme se radovali! Večeře nevečeře, Pepík přinesl hever (při přebírání auta je vždy pečlivý, vše kontroluje) a strávili jsme spolu moc příjemný večer u vínečka a pivečka. Vyprávěli o údajně nejkrásnějším treku na světě – Milford track. Jde se pět dní a je přísně omezeno, kolik lidí ho může najednou jít. Musíte se na něj předem přihlásit (Plzeňáci byli nahlášeni půl roku), zaplatit a poté vás odvezou na jeden konec a vy s přesně stanovenou tlupou (cca 20 lidí) se přemísťujete na druhou stranu do Milford Soundu přes hory, kde na vás opět čekají. Určitě to bylo velké dobrodružství, i když nebylo žádné skvostné počasí. Ale kdy zde je, že? Mně utkvělo, že se pět dní nekoupali a jedli pouze sušené jídlo v pytlících, které se na chatě vždy zalilo horkou vodou. Ale fotky měli krásné.

8. prosince Milford Sound

Být na Jižním ostrově a nevidět Milford Sound, to je skoro rouhání. V zemi fjordů je tento nejkrásnější a hlavně nejznámější. Výchozím místem pro jeho poznání je právě městečko Te Anau. Pokud jedete z města až do fjordu, musíte zdolat 120 km velmi pěkné trasy. Také si musíte natankovat, protože cestou v Národním parku Fiorland benzínky nejsou. Zajímavý je Homer tunel, kde je provoz řízen semafory – jakmile čekáte na vjezd, připravte se na drzé velké papoušky, kteří oklovávají střechu vašeho auta a snaží se z vás vymámit něco k snědku.

Vyrážíme hned ráno v 8hodin, abychom stihli loď v 11 hod. Přesné rozpisy odjezdu lodí mají v infu i v každé recepci, kde vám nabízejí výlety autobusem či mikrobusem. My jeli sami a cestu si užili. Spolu s námi hodně autobusů, které jsou vypravované až z Queenstownu. V přístavu si dáváme skvělé kapucínko a za 78 dolarů kupujeme lístky. Loď jede 1 hod. a 45 minut, zdarma je k dispozici hnusná káva a čaj. Výlet lodí byl fajn, máme polojasno, ke konci však začíná poprchávat. Přesto zasněžené vrcholky hor vidíme, stejně jako hodně vodopádů i lachtany. Jedná se zde však o turistický průmysl nejhrubšího zrna – autobusy, lodě, skupiny, průvodci, tlampače …… romantiku zde nehledejte.

Na zpáteční cestě si vychutnáváme několik zastávek (jsou značené na silnici, nemůžete přehlédnout). Nejlepší se nám zdál Chasm Walk – romantická procházka mezi stoletými stromy porostlými lišejníkem…. Užili jsme si možná i proto, že jsme zde byli sami. Pěkný byl také trek Cascade Creek (cca 45 min.), kde můžete vedle vodopádů obdivovat i velké červené buky – krásné stromy s červeným dřevem. Zajeli jsme i na jedno veřejné tábořiště – pouze se zasnít, jaké to bylo, když jsme byli mladí a také spali pod stanem. Zaujalo nás přihlašování na takové táboření. Na palouku stojí železný sloupek, do kterého musíte vhodit igelitový pytlík s nahlášenými jmény a samozřejmě penězi. Ústřižek si jako doklad schováte. Za 6 dolarů na osobu a noc máte k dispozici plac, WC a někde i vodu. WC na place, to není žádná výjimka.

Na NZ jsou toaletami posedlí, čisté a vybavené je najdete všude na každém kroku. Na jednom parkovišti na Severním ostrově s námi automatizované WC dokonce i komunikovalo. Už na dálku na nás mrkalo zeleným světlem, že můžeme vstoupit. Jakmile jsem vzala za kliku, přátelsky mne pozdravil příjemný mužský hlas a upozornil mne, že mám zmáčknout červený čudlíček, abych se zamkla. Jestli chci odemknout, musím použít modrý čudlíček. Jakmile jsem provedla, pán mi oznámil, že zamčeno bude 15 minut, poté se záchůdek automaticky odemkne. A pak už mne nechal a k výkonu mi pustil příjemnou muziku - a ani nehlídal, jestli jsem provedla to, kvůli čemu jsem se tam obtěžovala. Po umytí rukou a odemčení mi ještě ten vemlouvavý hlas poděkoval za návštěvu a červené světlo zvenku přepnul na zelené v očekávání dalšího zákazníka.

9. prosince Queenstown

Dneska nám celý den svítilo sluníčko, paráda. Ubytováváme se kousínek od centra v backpackers – pokoj bez ničeho za 68 dolarů. Ale kousínek od centra je tady skoro všechno – Queenstown není příliš velké město, zato velmi milé a přátelské. Po čtvrté potkáváme naši mnichovskou dvojici, konečně se tedy společně vyfotíme a předáme si kontakty 

Nejlepší z města se mi zdála lanovka na kopec, kde jsme strávili skoro celé odpoledne pozorováním města a všech jeho aktivit. Také si nezapomeňte na hlavní třídě zajít na Ferburger – obrovskou obloženou houska. Zařízení, kde burgry dělají, poznáte snadno: všude je poloprázdno, ale tady se stojí na chodníku fronta. My čekali skoro půl hodiny. Ale byla to čerstvounká mňamka. A ještě příjemná atmosféra s mladými v přístavu a krásná zahrada, kde se hodně sportuje. Queenstown se mi hodně líbil.

10. prosince Glenorchy

Do míst, kde se točil Pán prstenů, jedeme na celodenní výlet z Queenstownu. Bydlí zde česká honorární konzulka Vlaďka Kennet, kterou jsme náhodou ve vesnici Glenorchy potkali s našimi Plzeňáky. Poradila nám moc pěkný trek: Whakaari self guided historic track. Na pětihodinové procházce navštěvujeme domky zlatokopů, kde je zachováno vše tak, jak místnosti před asi 60 lety lidé opustili. Včetně hrnců, bot apod. Domky jsou veřejně přístupné…. Pepíka fascinují staré stroje, jež jsou tu také volně k prohlédnutí. Krásný den, sluníčko, nádherné hory, pěkné jezero ….. výhra! Vlaďku Kennet můžete kontaktovat na webu, poradí vám, objedná ubytování i připraví trasu – ale samozřejmě ne zadarmo. My si cestu připravili úplně sami a myslím, že jsme vše zvládli v pohodě.

11. – 13. prosince Otago Rail Train

Tuto třídenní vložku jsme si dopřáli jako nadšení cyklisté. Oželeli jsme hory a vyjeli do vnitrozemí, do Centrálního Otaga. Přestože jsme neměli předem vůbec žádné informace, rychle jsme se zorientovali a ani trochu jsme nelitovali. Trasa není příliš známá, turistu, natožpak žluťáka zde nevidět. A je tu levněji než kde jinde na NZ, lidé příjemní, otevření. Když jsme se v Ranfurly obávali, že nestačíme dojet včas, abychom vrátili kola, paní jen mávla rukou: „Nevadí, večer je opřete o barák, já si je ráno vezmu.“ Zcela šokovaná se zmůžu pouze na „A co helmy?“ „No ty přece pověsíte na řídítka, ne?“ Při Pepíkově proslovu, že takhle by vrácení kol v Evropě určitě nefungovalo, jen nevěřícně kroutí hlavou: „Kdo by tady ty kola bral!!!“

Původně jsme chtěli celou trasu projet najednou, ale vzhledem k nedostatečnému vybavení a špatné předpovědi počasí, jsme se rozhodli vždy popojet autem a kola si vždy půjčit na další trasu. Vystřídali jsme tři páry kol, všechny v naprostém pořádku. Pokud máte rádi cyklistiku, výrazně doporučuji.

Otago rail train je trasa známá všem zaníceným cyklistům. Na místě staré železnice z minulého století je vybudována stezka pro cyklisty. Koleje se vytrhaly a cesta slouží cyklistům, prý i jezdcům na koni a pěším turistům. Trasa vede z městečka Clyde (cca 80 km za Queenstownem) až do Middlemarchu ( cca 80 km od Dunedinu) a měří 151 km. Cesta je pouze zpevněná polňačka, tedy samé šutříčky a kamínky. Brrrrrrrrrrr. Kola půjčují skoro všude, mapičky zdarma, jako ostatně na celém Zélandu. Velkým zpestřením po cestě jsou zachovalé původní zastávky, jež slouží jako informační panely. Je možné si zakoupit jakýsi „cestovní pas“ a v každé zastávce (malinké plechové boudě) si do něj dát razítko.

Pokud vyjedete z Clyde, zajistí vám zpáteční převoz z Middlemarchu za 50 dolarů na osobu (pravděpodobně podobný shuttle bus funguje i z jiného místa). Na trasu se počítá 2-4 dny. Měli jsme představu, že bychom bez problémů celou cestu za dva dny zvládli, ovšem nazítří byl hlášen na celý den déšť. A jelikož naše bundičky už stoprocentně negoretexují, jak jsme si bohužel ověřili v Tongaríu, tak si při té předpovědi na celou cestu najednou netroufáme.

Zajeli jsme na začátek celého treku do malého městečka Clyde. Rozkošná vesnice plná starých domů, centrum tvoří jedna hlavní ulice. Ale mají tu i muzeum, památník hrdinům první války a tím, že zde začíná celá cyklistická trasa, jsou svým způsobem výjimeční. Kola tu půjčují na třech místech – veliký výběr je hned na startu rail train, ve velikém a vybaveném středisku vám zajistí i ubytování (sami ovšem neubytovávají) stejně jako zpáteční odvoz.

My si půjčili kola přímo ve vesnici na hlavní ulici u velkého sympaťáka. Na den se platí 40 dolarů, na půl dne polovic. Ceny jsou v Clyde všude stejné. Ubytování nabízí zdejší velký kemping - byl poloprázdný, (recepce ovšem v době, kdy jsme potřebovali, nefungovala), jednoduchých kabinek velké množství. Také je tu motel, bacpackers a dva hotely. Zvolili jsme hotel Dunstan přímo v centru za 70 dolarů a vydali se na tři hodiny na trasu. Oficiální trasa do Alexandry (8 km) je celkem nudná, i když samozřejmě bez aut a voňavá. Zpátky z Alexandry jsme jeli podle řeky – úžasná romantická cesta plná můstků, krásných zákoutí a zeleně podél čisťounké řeky. Zpáteční cesta do Clyde podél řeky měří 12 km. Rozhodně doporučujeme.

Večer v centru vesnice se nám povedl. Strefili jsme se v prosinci do dne, kdy se v Clyde rozsvěcují vánoční světla. Velký koncert amatérské skupiny Ukulele, kde hrají všechny věkové kategorie, poté pěvecký sbor, jenž přezpívá stejné vánoční písně jako ukuleláci, nakonec ovšem dudácký soubor, jehož účinkováním se v deset večer světla rozsvítí. Účastnila se celá vesnice, včetně malých dětí na kočárcích, bylo to až dojemné….

Druhý den jsme dojeli do Alexandry autem a vyzvedli si zamluvená kola z minulého dne. U půjčovny necháváme auto a vyrážíme cca v 9.30 na cestu. Trasa z Alexandry je opravdu krásná. Vede pastvinami, loukami, podél skal i po starých původních úzkých mostech a můstcích. Cesta je perfektně značená a vybavená kilometrovníky, všude jsou i toalety. Byli jsme z krajiny úplně unešení, zvlášť v místech, kde se cesta zařezávala do skal. Připadala jsem si, jako bych vstoupila do nějaké kovbojky. Pepík měl zase utkvělou představu, že jede pacifickou dráhou. Za každou zákrutou jsme očekávali bojovné Indiány. Fakt, paráda.

Jedním směrem jsme ušlapali 40 km, což po šutércích dá docela zabrat, zvlášť když vás čeká ještě cesta zpátky. Ale my máme jasný cíl: dva tunely, kousek od Auripo. Moc se mi k nim takovou dálku nechce, ale výsledek stál za to. Byla to naprostá bomba!! Tunely vytesané ve skalách, úzké, neosvětlené. Tím prvním se projíždí v úplné tmě - tedy projíždět se nemá, cyklisti jsou povinni kolo ve tmě vést. Ale nezkuste si jet v naprosté tmě s obavou, že každou chvilku hlavou škrtnete o skálu! Pěkný adrenalin.

Zpáteční cestu jsme krapet šidili, občas jsme zajeli na silnici, která se kolem „vlaku“ točí. Nevím, zda jsme vyhráli, na silnici byl obrovský vítr, samozřejmě foukal přesně proti nám. Několika kilometrové stoupání z Omakau po silnici tak nebyl vůbec žádný med, zvlášť když nám neustále hrozil déšť. „Tam vzadu, to je asi mlha,“ dodával mi odvahy Pepík, když jsem byla zoufalá z provazců deště, které se kousek od nás spouštěly.

Do půjčovny jsme dorazili kolem páté. Sympatická prodavačka nechtěla věřit, že jsme od tunelů tak brzy zpátky, vítala nás upřímně a radostně. Dozadu za krám nám totiž připravila řetěz se zámkem. Předpokládala, že až přijedeme, bude už dávno doma u dětí a my tak zamčená kola necháme osudu. Tak jsme ji trochu převezli.

Ještě nakoupit do New Wordu stejky a už míříme do kempu, který jsme si den předem vyhlédli. Kabinka s kuchyňkou za 63 dolarů nám posloužila, když se konečně naplnila předpověď počasí a začalo opravdu vydatně pršet. Měkounké T bonne stejky a chutné Pepíkovo karbanátky byly důstojnou tečkou za celým krásným dnem.

Nazítří ráno jsme si vybrali malé městečko Ranfurly (cca 80 km), které leží na trase rail trail, kde by měl být kemp, a doufali jsme, že i půjčovna kol. Naše předpoklady se do puntíku vyplnily. Příjemný prázdný kemp, kde nabízeli kabinku za 40 dolarů (s pěti postelemi!), ovšem spacáky nutno mít vlastní. Spacáky se nám vůbec osvědčily, v levnějším ubytování, které jsme preferovali, byly nutné. Ale horké vody teklo, co hrdlo ráčí, a kuchyně byla dobře vybavená. Kola jsme si chtěli půjčit na půl dne, jak jsme oznámili v místním infocentru. Za 25 dolarů od 12 do 17.30, vystavila nám místní infobaba voucher. V půjčovně po všech peripetiích stojíme již v půl jedenácté. Vybrali jsme si kola, helmy, upravili sedla, zaplatili. Dáma kouká na hodinky, kolik že to ještě zbývá do 12 hodin. A vtom Pepík začal, jaká je Zéland najs kántry, že jsou tu najs pípl a celá trasa že je very lavly. A mele to pořád dokola. Když si paní půjčovatelka uvědomila, že by ještě přes hodinu musela „najs kántry“ poslouchat, odmávla nám šťastnou cestu a byla ráda, že se nás zbavila.

Cesta směrem na Middlemarch byla zase úplně jiná. Velmi příjemně mě překvapilo, že byla krásně upravená. Ujetá, rovná jako mlat, žádné šutýrky. To se to jelo!! Směrem na Middlemarch se trošinku klesá (celkové převýšení je šul nul nic moc, ale úplná rovina to není). Měla jsem strach ze zpáteční cesty, ale díky hladkému povrchu a větru v zádech jsme už kolem páté byli zpět. Dojeli jsme cca 30 km až k dalšímu tunelu, kousínek od Hyde. Trasa vedla oproti včerejšku otevřenou krajinou, mezi stády pasoucího se dobytka, krásné zasněžené vrcholky hor se rýsovaly v dáli. Krávy byly netečné, ovce však s námi komunikovaly, svým bečením dotvářely jedinečnou atmosféru. A pokud se jim náhodou bečet nechtělo, Pepík si stádo vždy rozbečel sám. Bavil se také tím, když vylekal jednu ovečku či berana a jako na povel pak utíkalo celé stádo. Potkávali jsme více turistů než včera, dokonce i partu na koních. Tunel byl pěkný, i když bohužel prosvítalo z jednoho konce na druhý. Počasí se nám vydařilo, zvlášť ten vítr v zádech, a tak už v 6 Pepík vaří úžasnou večeři – špagety s oreganovou omáčkou a karbanátky z minulého večera. A při chutné krmi konstatujeme, že máme za sebou přes ¾ celé trasy, takže můžeme zítra s klidným svědomím pokračovat autem v závěrečné cestě po NZ.

Ovšem ráno jsme si ještě z nostalgie zašli na nádraží, jestli náhodou nepojede nějaký vlak…. Příjemným překvapením bylo vybavení infocentra, které celé tematicky pojednává o historii železnice. Dokonce v improvizovaném dobovém vagónu pouští film, jak se železnice budovala, a jak se zase bourala…..

14. prosince Ashburton

A už to máme bohužel za pár! Z Centrálního Otaga, kde se pěstuje víno, se spouštíme na hlavní pobřežní silnici, na jedničku, a směřujeme do Christchurche, odkud poletíme do Evropy - v letadle náš čeká šílených 33 hodin. Tato cesta venkovem tak byla pro nás nejsmutnější. Uvědomujeme si, že jakmile opustíme Otago, už není zbytí. A nebylo.

Poslední velkou atrakcí byly pobřežní Moeraki Bulders, zkamenělé bubliny bahna. Atrakce na břehu moře, kde se každý zastaví a fotí.

Nám se moc líbilo město Oamaru, kde jsme původně zastavili jen na kafíčko a odpočinek. Staré město zachovalé z 19. století, výstavní domy z vápence. Nenechte si ujít centrální ulici vedoucí z přístavu – velké haly přeměněné na umělecké galerie. Důraz je kladen na vše staré – až je to dojemné, jak staré relikvie člověk zná z dětství jako užitné předměty Ale umělecká stránka přebíjí veškeré kýče, jež jsme měli možnost za ty dva měsíce dobře poznat. V jednom obchodě sedí stará babička a spřádá na kolovrátku ovčí vlnu. Pokorná, tichá, pracovitá. Čtvrt hodinku, kterou jsme s ní strávili, si v duši hýčkám jako jeden z nejlepších suvenýrů z celého našeho putování.

Spíme v Ashburtonu. Čím blíže ke Christchurche, tím hůře se hledá ubytování. Po delší anabázi nám dává slevu jeden slovanofil, který prý spolupracuje s cestovkou z Liberce. Platíme po slevě 110 dolarů.

15. prosince Christchurche

Město poznamenané zemětřesením v roce 2012 se ještě nevzpamatovalo. V centru hodně prázdných a polozbořených domů, včetně ústřední katedrály.

Spíme velmi dobře (předem objednáno na bookingu): YMCA – zrenovovaná, privátní parking zadarmo, čisťounký dvoulůžák za 60 dolarů. A hned vedle muzea a velkého parku. Obojí stojí za návštěvu.

16. prosince Domů!!!!!

(komentáře? | Skóre: 0)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy