Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 8 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Úvod
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 19:08:31 CEST (513 čtenářů)

Najít letošní trasu „dálky“ nebylo vůbec jednoduché. Zmítali jsme se mezi Švýcarskem a Odrou-Nisou, neustále se názory měnily a různily, diskutovalo se hodně dlouho. Stejně tak se měnilo složení družstva. Nakonec se vykrystalizovala pětičlenná parta ve složení Marcelka, Jirka, Jolana a Pepík s Květou.

Rozhodnutí o konečné trase padlo v okamžiku, kdy jsme zjistili, že letadlo do Ženevy je levnější než vlakový lístek kamkoli do Švýcarska a že nám na palubu Swiss airu bez problémů vezmou kola. Hurá! Máme vyhráno, mysleli jsme si. Jenže chyba lávky, problémy s leteckou přepravou na nás číhaly a potutelně se usmívaly do vousů.

Trasu dostal na starosti Jirka, ubytování Květa. Oba dva jsme se pěkně vyřádili a telefonní operátoři z nás po ty dva měsíce, kdy jsme cestu připravovali, měli určitě radost. Jirka naplánoval cestu a určil místa, kde bychom měli přenocovat. Ale ve drahém Švýcarsku a navíc v době vrcholné sezony není taková sranda sehnat postel odpovídající nárokům na místo a cenu. A tak se průběžně jednotlivé etapy modifikovaly, natahovaly či zkracovaly.

Nakonec se zadařilo: plánovaná trasa vedla napříč Švýcarskem tak, abychom se vyhnuli velikým převýšením a pasům, kopírovala jezera a nesla v sobě i zajímavá města. Měli jsme jet po oficiálních velkých švýcarských cyklostezkách č. 1 a 5.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Přípravy na cestu
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 19:06:29 CEST (537 čtenářů)

Jak už řečeno, cesta do místa A, resp. Ž, odkud se budeme přesouvat zpět do vlasti, byla naplánována geniálně. Trochu se zkomplikovala koupě letenek, když jsem chtěla letenky koupit na webu Swiss airu, kde jsou nejlevnější. Letenky jsem měla hned, ale chyběl příslib, že nám vezmou také kola, resp. jsem získala místenku pouze pro dvě kola, později pro čtyři. Pořád málo. Co s tím pátým? Pokud bychom ho poslali kargem, dopravné by dalekosáhle převyšovalo cenu našich letenek. Vlaky kola bez pasažérů nepřepravují – a jak tedy? Uvažovali jsme i o tom, že by například dva z nás letěli o den dříve, nápadů padalo hodně, žádný však nebyl ideální.

Neřešitelnou situaci rozlouskl až Pepík: zkusme koupit letenky přes Student agency, jim se třeba podaří dostat do letadla všech pět kol. Měl pravdu, podařilo. Letenky byly sice o pár korun dražší, ale zase s jistotou, že nás poletí všech deset v jednom stroji.

Já jásala, Pepík byl střízlivější. Jak kola na přepravu zabalit? „Nejlepší by byla krabice, ale můžete kolo poslat i nezabalené, jen musí být fixovaná řídítka,“ odpovědělo mu na dotaz chytré sluchátko z pražského Swiss airu. „Tak dáme krabice,“ navrhuji. „Stejně je máme ještě schované ze Santíaga,“ dodávám. Pepík to ale takhle neviděl. Kdo bude na letišti kola montovat dohromady? Víš, jak se musí kolo do krabice rozebrat? Musíme mít s sebou nářadí – a to chceš, abych ho celou cestu zpět tahal v brašně?

Tak na tyhle otázky jsem fakt mohla tak akorát mlčet. Bylo rozhodnuto: kola pojedou jen se zafixovanými řídítky. Ale Pepíkova známá teorie „vše ověřuj nejmíň třikrát“ se začala hlásit neúprosně a hlasitě o slovo. Při druhém ověření sluchátko dodalo, že je třeba také obrátit a fixovat šlapky. Luboš pak ještě dodal, že nejlepší je povypustit duše, aby je přetlak v nákladní komoře neroztrhnul a jistojistě zabezpečit i přehazovačku. Při čtvrtém ověření, které proběhlo přímo na letišti, již žádné nové informace nepřibyly.

Přesto v předvečer odjezdu mne Pepík táhne na letiště ještě jednou. Po páté se ubezpečí, že kola pojedou správně připravená a že mají své místo v letadle. To už se jen v duchu směju, jak je přepečlivý …. Já blbec, dodatečně se za to omlouvám.

Ještě další vychytávku jsme během příprav vymysleli: do letadla je možno si vzít zdarma jedno spoluzavazadlo do 23 kg a jedno příruční do 8 kg na palubu. Za kolo se platí 50 euro navíc. Ale pokud někdo bude mít jen kolo bez zavazadla, nemusí platit nic. A tak jsme aktivovali tak naše logistické buňky: uděláme jedno zavazadlo pro všechny, do toho naskládáme co nejvíce věcí, aby váha nepřekročila 23 kg a ostatní naše herberky si vezmeme na palubu. Tak zaplatíme navíc jen 50 euro za jedno kolo.

Umíte si asi představit, jak jsme šachovali. Den před odjezdem přijela se svými zavazadly Jolana i Jirka s Marcelkou. „To vezmi na palubu, to dej do kufru, to neber vůbec,“ zněly rady porady K Padesátníku 120 s.r.o. Nakonec Pepík snáší z půdy sice nepoužitý, zato ale starodávný papírový kufr. Modroučký, s pěkným koženým páskem. Takový, jaký lze dnes už vidět jen ve filmech pro pamětníky. A ten byl určen k tomu, že svou životní pouť, z největší části strávenou po různých půdách, ukončí na ženevském letišti.

Nejsnazší pro mne a myslím i pro ostatní bylo tentokrát balení. Ve srovnání s tím, co jsme zažívali při prvních dálkách, to bylo tentokrát jako když jedeme na pravidelný víkend k babičce do Krkonoš. Už víme, že je třeba co nejméně věcí, že nejedeme na kraj světa, tedy že vše lze eventuálně dokoupit a že vlastně to, co s sebou nemáme, to nebudeme potřebovat. Hlavně nezapomenout kosmetiku, léky a kolo :)

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Cesta
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 19:04:19 CEST (522 čtenářů)

Ráno u snídaně šokovali Vsetíňáci: do letadla nastupují stylově, přímo v cyklistických dresech. Že to byl tah prozíravý, na to ještě přijde řeč. Ale že si Jirka nasadí při vstupu do letadla i helmu? To čekal asi málokdo. „No, von ten Swiss air zase až tak bezpečný není,“ s nevinným úsměvem odůvodňoval svoji volbu. Všichni se smáli, mně, která tak nerada létá, ovšem úsměv na rtech visel dost nepřesvědčivě. Nicméně když nás Jarda na letiště dovezl, hýřili jsme všichni dobrou náladou. Kola vzorně připravena, zavazadlový problém vymazlen do detailu.

„NO TAKHLE VÁM TA KOLA ALE NEVEZMEME!!!“ vylije na nás studenou sprchu dáma u odbavovací přepážky. S vědomím patera ověření jsme samozřejmě stále suverénní. Nenecháme se přesvědčit, že bychom měli za hodinu sehnat pět krabic, rozmontovat kola, uložit je do krabic a ještě nějak zabezpečit. „No, tak já tedy ještě zavolám, ale jsem si jistá, že takhle kola odbavit nejdou,“ malinko couvne ze svých pozic naondulovaný úřední šiml, když ze svých pozic nehodláme couvnout.

„Já vim, já jim to taky řikám, ale nechtějí mi věřit,“ zaslechnu, jak vítězně dáme v uniformě mele do telefonu. A najednou se ve mně vzbouřil veškerý stres z příprav, několik bezesných nocí strávených nad objednáváním ubytování, všechny ty protelefonované hodiny ohledně letenek i tolikrát diskutované balení kol. Vše se přetaví v akutní křeče v žaludku a já zoufale prchám shánět toaletu.

„Tak jak to dopadlo?“ „Jako vždycky, dobře. Pepíček to má zmáknutý,“ odpovídá s přehledem a úsměvem Jirka. Úsměv mu ale dlouho nevydrží. Když přijíždí naštvaný zřízenec a chce naše miláčky jako balíky naházet na vozejk, ujímají se toho s Pepíkem sami a opatrně kola vedou pod jeho velením pryč. Později se Jirka přiznal, že když viděl, jak naše bicykly cpali do rámu, kam se samozřejmě nemohly vejít, zbaběle prchnul a v duchu se s nimi rozloučil.

Zmatky s odbavením kol mají jeden na první pohled pozitivní dopad: z neznalosti usvědčená úřednice nevěnuje pozornost našim dalším zavazadlům. A tak platíme jen plánovaných 50 euro za jedno kolo a ostatní bagáž odcloňujeme z jejího dosahu a dohledu. Uklidníme se až Pepíkovým šachováním v salonku: každý dostává druhou snídani, která se nám později v Ženevě moc hodí.

Jak létají cyklisté?

Čas na letišti utekl rychleji, než jsme plánovali a už nastupujeme do letadla. Jirka s helmou na hlavě vzbuzuje zaslouženou, i když nežádoucí pozornost. Při kontrole letenek projde Jolana, my ostatní se chytáme do sítí hubené blondýny: „Vy jste ti cyklisti?“ vznáší při pohledu na Jirku nelogický dotaz. „A tyhle zavazadla si chcete brát na palubu? Táže se už o poznání více smysluplně. A nás čeká další nepříjemné překvapení: naše tašky, které nepřekračují 8 kg váhy, na palubu nepustí. Rozměry prý nesedí. Blbost, ostatní cestující mají i větší bágly, navíc letadlo není plné, místa je tam dostatek. Ale naše nestandardní chování, nestandardní oblečení i nestandardní typy zavazadel jí nahrávají do karet.

„Prostě vás tam nepustím,“ trvá na svém. „Položte zavazadla tady,“ nekompromisně ukazuje hubenou rukou. Marcelka s Jirkou spolupracují, nehádají se. Pepík soptí a vykřikuje poté, co své zavazadlo potajmu nacpal Jolaně. Ta chudák prchá z ohniska střetu do útrob letadla, vleče svoji i Pepíkovu tašku a zcela schvácená přemýšlí, jak vše nepozorovaně nacpat v kabině do zavazadlového prostoru.

Já bojuji. Nejprve slušně, pak se mi začne vařit krev při představě, že bych za ty dvě (ano, byly dvě, proto tolik křiku, i když poloprázdné a nepřekračující stanovenou váhu) malé tašky měla platit 100 euro. No to fakt nedám!! Nedělám to ráda a často, ale vytahuji svoji novinářskou průkazku a hrozím skandálem. „Ale nebudete platit, jen vám tašky nepustím do kabiny. Vyzvednete si je na ženevském letišti,“ smířlivě dodá s pohledem upřeným na můj průkaz. Vzdávám se okamžitě. „Z toho budu mít průšvih akorát já, a možná to budu platit ze svého,“ naopak se nevzdává moje protivnice. „To bych nerada, pokud k tomu dojde, o náklady se teda podělíme,“ vyměknu a začínám hledat nějaký kontakt. „No platit asi nebudu, ale vynadáno pravděpodobně dostanu,“ skládá zbraně i ta anorektická komisní blondýna.

„Proč jste se tak hádali?“ ptá se nevinně Marcelka. „Nám řekla hned na začátku, že platit nebudeme,“ osvětluje svůj mírumilovný postoj Jirka. A tak největší újmy doznala Jolča, která nechtěné tašky do kabiny propašovala s hrůzou v očích.

A pak už nastala jen radost. Letadlo bylo pěkňounké, čisťounké a Jirkova helma slavila vítězství. Nešlo si nás nevšimnout, že jedeme na cyklovýlet. Letuška mluvící česky, pravděpodobně emigrantská dcerka, byla nadšena naší přítomností. Pepíkova výřečnost jí samozřejmě imponovala, věnovala nám maximální péči zhmotnělou do pivíček, víneček i několik rad. Nejcennější pro nás bylo upozornění na českou restauraci ve Winterthuru: „Tam se zajděte určitě podívat, výborně tam vaří a je tam úžasná atmosféra,“ doporučila nám. A že jsme tuto radu dobře zúročili!!

Vrchol její péče ale byla čokoládová chvíle. Každému cestujícímu byla nabídnuta jako poděkování, že využili služby švýcarské společnosti, malá čokoládka s jejich logem. „Naberte si, budete potřebovat sílu,“ nabádala nás. „Máte blicí pytlík, nacpěte to do něj,“ radila s úsměvem. Čokoládky jsme skutečně využili, při náročném šlapání nám sloužily jako krabička poslední záchrany. Nebýt toho, že ten můj „bličák“ vypadal už tak nějak použitě, možná by čokoládky zbyly i na naše vnoučátka.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Ženeva
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 19:01:24 CEST (579 čtenářů)

Jak byl pohodový a příjemný let, tak bylo příjemné přistání. Ještě poslední zamávání a rozloučení se s milou letuškou a už zase máme ztrápené výrazy. Dorazí naše zabavené tašky? A co naši dvoukolí miláčci? Tašky se na páse vezly neporušené hned jako první. S našimi miláčky to bylo horší. Na páse se neobjevily.

Na ženevském letišti

„Nadměrná zavazadla a zvláště kola u bloku D,“ informuje mě škrobeně letištní zaměstnanec. Jakmile najdeme na rozlehlém letišti avizovaný blok, klesá nám srdce do kalhot. Na pohyblivém pásu sice kola opravdu vyjíždějí, ale zabalená do neskutečných obalů. Kožená pouzdra, tuhé krabice, exkluzivní balení. Že jsou uvnitř bicykly dávají tušit pouze výrazná ražená loga jako Scott, Colnago nebo Peninsula. Tak s těmi se naše treky mají srovnávat? Mezi nimi opravdu vyjedou naše holé stroje? Nechce se mi tomu věřit. A tak po asi půlhodince nervózního čekání začnu pátrat po letištní hale na vlastní pěst. A úspěch!!! Na jednom opuštěném vozíku na opačné straně smutní na jedné hromadě všechna naše kola. Ani se nezdržuji prohlížením, jak je přeprava poničila, a hned letím za ostatními. „Mám je!!!!“ „A jak dopadly?“ ozve se naráz ze čtyř hrdel a už se všichni ženeme k vozíku.

Nebudete tomu věřit, stejně jako jsme v šoku byli my. Naši miláčci nedoznali žádné větší újmy. Mne malinko zlobila přehazovačka, což Pepík vyřešil hned v hale, Jolča měla uražený držák na přední brašnu, bez kterého se v podstatě obešla, a ostatní – nic!! Kola byla v naprostém pořádku. Okamžitě vytahujeme piva, která nám prozíravý Pepík nadělil v Praze ze salonku, a zapíjíme společné šťastné shledání, ve které, jak jsme se později domluvili, doufal jen málokdo.

Posilněni mokem z Plzně rozbíjíme svůj hlavní stan hned vedle pásu se všemi těmi drahými karbony a montujeme a montujeme. Narovnat řídítka, srovnat šlapky, osvobodit přehazovačky a dofouknout pneumatiky. Také je nutno se převléci do cyklistického, upevnit brašny, uklidit nepořádek a v neposlední řadě se rozloučit s naším kufrem z dob Andělů na horách. Láskyplně ho odnáším ke koši, jak mi poradila uklizka, a zvědavě koukám, zda se po něm bude sápat. Sápala. Aspoň že tak, snad ještě někomu poslouží.

Po asi dvou hodinkách opouštíme v hrdé koloně halu i celé letiště a vydáváme se vstříc našemu prvnímu dovolenkovému dni.

Ubytování

Z letištního areálu se vymotáváme docela v pohodě a příjemně překvapeni, že hned před vchodem je značena stezka pro cyklisty. Hotel rezervovaný na bookingu nacházíme po asi 15 km tak, jak bylo plánováno. Ovšem Hotel Prévessin přijímá hosty až od 17 hodin, kdy je otevřená recepce. Ve 14 hodin s námi nechce žádný z živočichů, kteří se tam pohybují, komunikovat. Důvod je prostý: většinou mluví jen velmi špatně francouzsky, německy ani anglicky se vůbec nechytáme. Ten nejlepší spíkr nás posunky odkazuje na automatickou recepci před bránou. Ťukáme na monitor jméno a rezervaci a k našemu překvapení na nás zabliká Kozák Josef s objednanými dvěma jednolůžkovými pokoji. A jak si umíte představit, v našem táboře vypuká zmatek a padají nejrůznější návrhy: čekat do 17 hodin, než přijde někdo do recepce, odjet se všemi bágly objevovat Ženevu nebo se ubytovat v jiném hotelu? Poslední varianta vítězí: jiný hotel znamená Formule, kterou jsme po cestě zahlédli. Nebylo to ovšem jednoduché, musela se nejprve stornovat původní rezervace na bookingu, a to jde pouze přes internet. Zachránil nás jako už tolikrát Honzík z Prahy.

A tak tedy bydlíme ve Formuli, nakupujeme v Carrefouru francouzské dobroty a víno (skutečně první noc spíme ve Francii!!!) a vyrážíme za naším úvodním dobrodružstvím do Ženevy vzdálené cca 30 minut jízdy na kole.

Nelichotivá CykloŽeneva

První dojem z města není příliš úchvatný: hodně lidí a špatně značené stezky pro kola. V informačních centrech žádná velká ochota, o mapičkách či informacích pro cykloturisty ani nemluvě.

„Chcete informaci, kde leží váš hotel?“ tak to musíte do turistického informačního centra, my tu máme informace jen o městě. „A mapu cyklostezek?“ otáže se znuděná padesátnice podruhé a o poznání otráveněji. „Tu koupíte v knihkupectví,“ dodá suše a dále se s námi nehodlá bavit.

Bohužel první dojem tak trochu předurčil naše další švýcarské zkušenosti. Cyklostezky nepříliš dobře značené, například zcela chybí kilometrovníky. Pokud se někde staví nová silnice, nový most či se opravuje nějaká budova, jakože ve Švýcarsku se staví a rekonstruuje skoro všude, automaticky značení mizí a my pak bloudíme a bloudíme. V okamžiku, kdy se ptáme, narazíme většinou na neznalost převlečenou za mírnou neochotu. Takhle jsme si Švýcarsko opravdu nepředstavovali.

Zatím ale bloumáme po Ženevě, objevujeme staré město, zavřenou katedrálu, fotíme stěnu reformátorů v parku. Také objíždíme jezero, pořizujeme první společné foto u slavných květinových hodin a hledáme neméně slavný vodotrysk. Hodiny zachovávají švýcarský pořádek a jdou přesně, vodotrysk ale asi kopíruje evropskou krizi a vystříkne jen na chviličku. Ale i tak jsme spokojeni, jeho aktivita nás zastihne v malé kavárničce u vody, kde nám výborné, i když drahé kafíčko zvedlo náladu.

První společná večeře

A už se začíná ochlazovat, tak rychle domů. Při hledání cesty, kterou se nazítří chceme vydat, trošinku bloudíme, ale ještě za světla se dostáváme k naší Formuli. Druhou dnešní pochvalu získává Jolča: ubránila stoleček na trávníku před hotelem, takže první dovolenková večeře byla úžasná: francouzské dobroty kombinované s českými zbytky, vínečko, pohoda. Smějeme se, vzpomínáme na prožité stresy na obou letištích a připomeneme si i vůbec první pochvalu: Jolča vybrala krásné místo na kompletování našich bicyklů.

Veleúspěšný první den, na jehož sklonku vyprázdníme třílitrový červený krabicák – a musím to napráskat: u kohoutku aktivně pracovala Marcelka a moje maličkost :) Ráno se obě shodujeme, že 3 litry pro 5 osob je na jeden večer trošinku moc. A další dny pak neustále ladíme koeficient množství vína na jedno večerní posezení. S přibývajícími kilometry na tachometru nastává nepochopitelná nepřímá úměra: koeficient se kupodivu snižuje, až skončíme s pouhými dvěma sedmičkami. A ty jsou na večerní posezení pro nás pět tak akorát (piva samozřejmě nepočítaje :)).

Jo, ještě musím dodat, že původní rezervace hotelu Prévessin byla v pořádku. Dojely jsem se tam s Jolčou ze zvědavosti zeptat … takže by bylo bývalo stačilo vydržať.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Yverdon
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:57:16 CEST (557 čtenářů)

Ranní pinožení v našem pokoji se kupodivu setřáslo v pohodě. Jolča opustila svoji rozlehlou palandu a my pohodlné manželské dvojlůžko - ovšem na střídačku, jinak se do pokoje nevejdeme :) Balení nám samozřejmě ještě dělá potíže: než si zvykneme, které věci kam patří, který pytlík je na boty, který na špinavé prádlo a který na spoďáry, vždy to aspoň tři dny trvá. Ale ranní kávička z automatu a dobroty z Carrefouru bodovaly okamžitě.

„Jiří, ty máš na kole dva zámky?“ diví se Pepík. „No je fakt, že jsme ve Švýcarsku, kde se nekrade, ale zase je tu hodně Čechů,“ opáčí s lišáckým úsměvem Jirka. „A tak jistota je jistota,“ dodává suverénně.

Vyrážíme na cyklostezku č. 1 – objíždíme Ženevské jezero a objevujeme celý bohatý kraj. Hodně zahrad, všechny vzorně udržované, všude hodně zámečků, ovšem obkroužených většinou vysokými zdmi. Stezka po nějaké době stoupá vzhůru do kopců, kde se nám zase nabízí malebný venkov. Svítí sluníčko, klídek, pohoda, ovšem my šlapeme neustále nahoru-dolů. V jednom místě se staví silnice a dělníci nás ženou objížďkou po soukromé zahradě výstavního zámečku. A teprve tady vidíme, jak si žijí bohatí: překrásný výhled na celé jezero v pečlivě udržované zahradě.

No, užili jsme si dosyta, a tak opouštíme jedničku a na radu mladého páru, kteří evidentně jezdí také na kole, se spouštíme přímo k jezeru, na tzv. „Route de Suisse“. Podél této rušné silnice vede cyklostezka, a to přímo u jezera. I tady je to super – po levé straně máme vinice, po pravé se rozkládá jezero. Na oběd si vybíráme jednu z mnoha podobných vesnic, a to Rolle. Rozbalíme své svačiny přímo na molu u jezera a nestačíme se divit. Během půl hodinky se jezerní promenáda promění v nevšední jídelnu, kterou zaplní několik desítek lidí. Kravaťáci, dámy v kostýmku, holky oblečené ležérně. Každý z nich třímá v ruce pytlík s bagetou nebo polystyrénovou krabičku s čínským či bůhvíjakým jídlem a piknikují. Zíráme na ně jak zjara, ale po chvíli usoudíme, že polední pauza na vzduchu u jezera a s klábosením přátel není vlastně vůbec špatný nápad. S tímto obědovým fenoménem se pak setkáváme pravidelně a už se vůbec nedivíme. Pozdvižení v našich řadách působí jedna kachna, oprsklá jak lázeňská veverka. Na místní si netroufne, ale nám chce svačiny krást přímo z rukou, nestačíme ji odhánět.

Odpolední kávička

Pokračujeme dále podél jezera, velmi příjemné jsou zde pravidelně rozeseté toalety, vždy velmi čisté, s papírem a zadara. Odpolední kávička a pivíčko nás zastihnou ve městečku Morges, které je díky pěknému zámečku dost turistické, my se ovšem stáčíme k jezeru na úžasně příjemnou a jemňounkou travičku – ta je slušně návyková, zvlášť když vás bolí nohy z cyklistických bot. A teprve v zahradní restauraci, když se všichni na trávníku zouváme, si všímáme nového cyklistického obutí Jirky. Je krapítko zklamán, že nám to trvalo skoro tři dny.

„Kvůli těm novým botám jsem šel do letadla v cyklistickým, a vy nic!!“ zazní malinko vyčítavě. „No jo, holenku, ale ta helma na hlavě a nápadný dres všechny další vychytávky přebily,“ vysvětluje Jolana. „Jo, to asi jo, to jsem fakt podcenil,“ usmiřuje se Jirka a my ostatní už můžeme jeho nové boty, dárek od Marcelky, obdivovat.

Samoobsluha po švýcarsku

A to byla poslední zastávka u Ženevského jezera. Nyní se stáčíme na sever, cyklostezka se vine vesničkami, poli a loukami. Bohužel už také opouštíme kraj vína, což jsme podcenili všichni. Víno se ke koupi nabízelo všude, teď už místní nabízejí jenom brambory, sýry nebo vejce. Přesto u jedné takové samodomo prodejny ve vesnici Orvi, kam nás lákají, zastavujeme. Víno tu opravdu už nemají, zato koukáme jak zjara – inzerují samoobsluhu a ta je ve švýcarském podání asi takováto: v tmavé místnosti bez oken jsou na policích vyskládané různě velké pytlíky s bramborami, u každého cena. Sýry a vajíčka v lednici, také zabalené, také s cenou. Marně hledáme prodavače, samoobslužné je i placení: kasu tvoří sud zabetonovaný do země, každý vhodí příslušný obnos.

„Ty jo, to by u nás asi neprošlo,“ shodujeme se jednomyslně. „Tady fakt nikdo nehlídá?“ překvapeně reaguje Pepík. „Na dveřích venku je cedule, že místnost je monitorována kamerami,“ špitnu slabě vědoma si toho, že takovéto hlídání je opravdu dost naivní….

Měli jsme chuť si koupit kousek sýra, už jen z toho samoobslužného zážitku, ale ceny příliš vysoké za kvalitu, kterou nebylo možno zkontrolovat. Za vesnicí najíždíme na cyklostezku číslo 5. „Do Yverdonu to máte jen 20 km,“ informuje nás stařík na lehokole.

Jede se nám báječně krásnou přírodou, času do ubytování mnoho. Smějeme se, svačíme na místě velkoryse pro turisty vybudovaném (včetně velkého grilu se dřevem) a libujeme si, jak to máme všechno krásně na háku. Ale pýcha předchází pád. Zatím obdivujeme vlaky, kterých tady jezdí velké množství. Jsou tichounké, rychlé a jak si všimnul Jirka, vůbec nedrncají. Žádné dudlaj dudlaj dudlaj jako na Sázavě…

Bloudění v cíli

Ve městečku Yverdon, které se opravdu po 20 km objevilo, přichází zklamání: náš zamluvený nocleh hledáme skoro celou hodinu. Čas určený k ubytování, koupání a přípravu na večeři nemilosrdně plyne při každém dalším bludném kruhu, ptaní se, vracení a váhání. Nikdo, fakt nikdo nevěděl, kde se nachází naše levná ubytovna Gite du Passant. Podle mapičky to bylo na břehu jezera, ale jezero v Yverdonu různě meandruje, kroutí se, zátoky mají mostíčky a my se stále netrefujeme. Až pro jistotu nakupujeme něco k jídlu a hlavně večer k pití, než nám všechny obchody zavřou.

Nakonec nás správně nasměrovaly dvě popletené starší paní, kterým jsem původně vůbec neměla odvahu věřit. „Já jsem tam kolem už jednou šla se psem, nechte mě přemýšlet, to bude asi tamtím směrem,“ povídá a hlasitě u toho gestikuluje. Plete si pravou a levou stranu, brblá, přemýšlí hlasitě. Vy byste jí věřili? Pepík ano a nakonec nás díky jejímu pofidérnímu popisu cesty do ubytovny dovedl.

„Jo Yverdonští, ti nic nevědí, směje se Jean Pierre,“ když mu naši ubytovací anabázi popisujeme. Já se směji s ním, protože mi spadl kámen se srdce. Přenocování, které jsem zajistila pouze přes internet, klaplo. „Já jsem všude ve městě umístil směrovací cedule, to jste si nevšimli?“ vyčítavě na nás hledí majitel ubytovny. Měl pravdu, večer jsme cedule našli, ale jen proto, že jsme je hledali :)

Pak na nás Jean Pierre zkouší malinký podraz, když chce navýšit cenu. „Budete platit každý 38 franků,“ hlásí, když jsme vyplnili nezbytné formuláře. „Jak to, 38? Na internetu bylo 33,“ odporuje Pepík. „No jo, ale to je cena ve společné ubytovně. A vy snad chcete spát dohromady s ostatními v jedné velké místnosti?“ pátravě se na nás dívá. „Jasně,“ opáčí rychle Pepík, ani se s ostatními neradí. „Tak jo, 33,“ kapituluje Jean Pierre a dává nám klíč od šestilůžkového pokoje. Mizera, ubytovaných měl všehovšudy asi patnáct hostů, a to včetně naší grupy.

Nevysprchovaná, nemytá

Uvelebujeme se každý na své palandě, sprchujeme, vybalujeme. A pospícháme, protože ještě za světla chceme vidět město, jehož krásné centrum jsme při příjezdu jen projeli. Marcelka s Jirkou ale udělali fatální chybu, když se rozhodli vysprchovat se až po návratu z města.

„Jo nevysprchovaná, nemytá,“ to se ozývalo od Pepíka na Marcelčinu adresu celý večer. Nutno sebekriticky přiznat, že jsme se těmto blbým kecům smáli všichni, včetně Marcelky a Jirky. „Vydrž ještě dva dny, třetí pak nastává samočisticí proces,“ a to už nám večer u láhve vína před ubytovnou tekly slzy smíchu všem.

Celý večer byl ale vydařený nejen kvůli Pepíkovým kecům. Fotili jsme se u jezera, u místního zámku a prohlédli si náměstí, kde je vprostřed umístěna socha Johanna Heinricha Pestalozzi. Tento nejznámější švýcarský pedagog se zde dvacet let staral ve výchovných ústavech o děti a mládež. Leitmotivem jeho zásad bylo, že výchova a vzdělání stojí na lásce a povzbuzování, na teplém rodinném krbu a ochranitelském působení. Na svých principech setrvával i tehdy, kdy se situace zdála předem prohraná. Není divu, že byl stále ve finanční tísni a na pokraji duševního i fyzického vyčerpání. Tak jsme ho politovali a odebrali se na večeři k Asiatům, na dobré teplé jídlo venku na terase. Poznámka pro šumavskou babičku: Marcelka byť nevysprchovaná, také večeřela :) „Jo, Marcel, máš s sebou zabalenou čelovku?“ ptal se na pražském letišti Jirka. „Jedeme přece na dovelenou s Kozákama!“ Všichni jsme se tenkrát smáli. Dnes večer se ale smál jen ten, kdo světlo opravdu měl.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Derendingen
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:52:33 CEST (480 čtenářů)

Ráno Pepík spokojen, po průměrné snídani vyjíždíme již v 8.15 hod. Nakupujeme jídlo a první kilometry bleskurychle ubíhají. Jedeme totiž po rovině kolem jezera, ale bohužel cyklostezka vede přímo vedle silnice. Drandíme dobře, rychle, ale vidíme jen asfalt a křoviny podél vody. Po rychlých dvaceti kilometrech stavíme v jachetním přístavu, kde všichni ještě spí. Necháme se vyfotit jedním ospalcem a s konstatováním, že u jezera není prakticky kromě vody co vidět, se noříme dále do polykání kilometrů.

Z cyklistické nudy nás vytrhne městečko Estavayer – de Lac. Abychom dosáhli centra, musíme sice šplhat do kopce, ale ani jeden hlas se neozve proti. Ve městě s krásnými hradbami, historickým centrem a hradem se konají nějaké trhy a slavnosti. Všude spousta lidí, ale bohužel také aut. Líní Švýckové si neodpustí vyjet nahoru autem a korzující svátečně naladěné spoluobčany otravují výfukovými plyny. S našimi koly uhýbáme, kličkujeme, až nás to přestává bavit a spouštíme se zpátky dolů k jezeru. Pod hradbami bloudíme, kolem jezera se rozprostírá kemp a navíc se konají nějaké slavnosti, ztrácíme se. Naštěstí stavíme domácí cyklisty, kteří nám poradí cestu těsně kolem vody: „Nikam neuhýbejte, držte se pořád vlevo,“ zní jejich rada. Jedeme po nezpevněné stezce lesem, křovinami, žádné značení, ale místní cyklistický lid tu jezdí. Asi po 12 nedůvěřivých kilometrech se opět dostáváme na naši známou oblíbenou Route de Rhone č. 5. Nepokračujeme podél jezera, ale vyjíždíme na úbočí, kde na nás čeká asfaltka vinoucí se mezi poli s krásným výhledem na jezero. A jako bonus: pole s hráškem. Mňam. Výčitky svědomí, když jsem rvala lusky, jsem měla jen malé a bolení břicha žádné :)

Večerní finiš

Obědváme na lavičce v přírodě v pohodě, po obědě ale mírně znervózníme: do cíle zbývá ještě dost kilometrů, a tak Pepík rozhoduje, že pojedeme po silnici. Někde je podél silnice cyklostezka, jinde jedeme v provozu. Pálí sluníčko, žádná velká cyklistická radost se nekoná. Profrčíme velké město Biel i pěkné staré město Solothurn. Ovšem na radnici odbíjejí 19 hodin a my se máme dle propozic ubytovat do osmi do večera. Několikrát se ptáme na cestu, nikdo nám nedá kloudnou odpověď, dokonce se směry výjezdu z města zásadně liší. Až natrefíme na staršího Slováka, také na kole. Uklidní nás, do Derendingenu to máme skutečně jen pár kilometrů.

Majitel rodinného hotýlku s názvem Motel A1 Café City už na nás čeká zjevně potěšen, že se objevujeme v daném časovém limitu. Kola do garáže, vysvětlit systém klíčů a už ukazuje na naše poměry luxusní ubytování: dvoulůžkový a třílůžkový pokoj s příslušenstvím, ručníky a voňavými šamponky. Odpočíváme, sprchujeme se (Marcelka hned pro jistotu očistu Pepíkovi nahlásí), ovšem nejprve vypijeme dojezdové pivo. Dojezďák je totiž vždy nejdůležitější částí každé etapy. Ťuknutím a hlasitým čaaaau doplníme minerály a díky tomu, že ho většinou pijeme nalačno, získáme bleskově dobrou náladu, spláchneme žízeň a spadne z nás veškerá únava. Dojezďák tak vždy dělí každý den na dvě půlky: končí námaha, dobrodružství, poznávání, ale i radost - a začíná lenivá pohoda, sranda, relax a další těšení se.

Večeře u Řeků

Večeříme v řecké restauraci, kterou jsme si vysnili již v Praze: u Řeků se jí dobře, dávají velké porce a jsou přívětiví a pohostinní. Tak je známe z Řecka, tak je známe i z Německa. Ale nějak jsme malinko zapomněli, že jsme ve Švýcarsku :) Zdejší „Řekové“ byli drazí a obsluhoval nás nějaký kosmopolita, který lámal slovenštinu, polštinu a češtinu dohromady. Naivně jsme si díky tomu mysleli, že na nás bude přátelský. Nebyl. Jirka si dal sice prý slušnou, ale drahou večeři, ostatní každý nějakou drobnost, já měla grilovaný lilek. Musím upřesnit, že se jednalo o předkrm, tedy porce mrňavá, ale jídlo moooc dobré. Tak výborný lilek jsem ještě nikdy nejedla. Každý jedno drahé pivo a rychle pryč.

Budeme spát na silnici?

Před naším hotelem křesílka a stoleček, bude mejdan. Při nákupu dojezdového piva nikdy nezapomínáme i na večerní vínečko. Party začala báječně: hotel prázdný, večer teplý, zážitků hodně, pořád je co povídat.

„Jak jsme dneska po těch 110 kilometrech dojížděli, už jsem toho měla plné kecky,“ pronesu najednou. Nikdo se ke mně sice nepřidá, ale všichni si oživujeme, jak byl majitel spokojen, když jsme dorazili včas. Usmívali jsme se jeho velké přednášce o složitém systému klíčů, moc jsme jí nevěnovali pozornost a on hned prchal na večeři…. „Ty vole, já mám jen klíč od pokoje,“ zděsil se najednou Jirka před zavřenými hotelovými dveřmi. Po bleskové kontrole zjišťujeme, že i Pepík má pouze pokojový klíč. A pracně dáváme dohromady složitý systém, který nám unaveným a čerstvě příchozím majitel německy vysvětloval: klíč od vnějších dveří musíte zasunout do takové destičky na chodbě a teprve potom se uvolní klíč od vašeho pokoje. Pokud chcete ven, do stejné destičky zasunete klíč od pokoje a získáte tak klíč od vnějších dveří. Vždy budete mít jen jeden klíč, ale pokaždé jiný. A my měli v půl jedenácté večer venku každý jeden, ale právě ten nesprávný klíč.

Co teď? Dveře do hotelu zavřené, recepce žádná, v budově nesvítí ani jedno okno. Telefon na majitele nemáme, spořádané švýcarské město se celé zahalilo do spánku. Nikde nikdo, jen pět vyděšených Čecháčků v pantoflích svírá dva nefunkční klíče před nedobytnými dveřmi. Obcházíme hotel ze všech stran, nikde ani škvírečka, kterou bychom mohli vklouznout dovnitř. Brrrrrrrr, ještě teď mám husí kůži i na zádech.

A v tom okamžiku: zázrak. Jolana si všimla, že ve druhém patře na balkoně poblikává malinkaté světýlko. Vypadá to, jako by tam někdo kouřil. Halekáme a opravdu, z ilegality se ozval ženský hlas. „Jo klíče, s tím my taky zápasíme,“ usmívala se v temnotě. „Počkejte chvilku, přijdeme vám dolů otevřít,“ zazněla andělská slova. A teprve potom, když jsme venkovní dveře pojistili židlí proti zaklapnutí, začal ten pravý mejdan.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Baden
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:49:39 CEST (488 čtenářů)

V motelu není snídaně, respektive nám ji majitel nabídl až po osmé a navíc drahou, a tak si vychutnáme ranní kafíčko s čerstvým croissankem u benzínky. Jirka vyhlásil volný den, údajně necelých 100 kilometrů, ovšem zabloudil, vracel se a večer jel s Pepíkem nakupovat, a tak ve volný den mu jeho tachometr nahlásil 103 kilometrů. My ostatní najeli „pouhých“ 94.

Celý den ale byla jízda velmi příjemná, pohodová, kopírujeme říčku Aare. Stezka vede většinou po rovině, vine se mezi poli, loukami, v parcích či lesích. Je ideální počasí na jízdu, teplo, ale nikoliv vedro. Obdivujeme pečlivě udržované vesnické statky, i když v některých případech se údržba snoubí s mírným nevkusem, občas až kýčem. Zvlášť v případě, kdy si nějaký všeuměl vybudoval na statku vodní hrátky. Vodou pohání koule, postavičky, figurky zvířat i různá hejblata. Točí a pohybuje se tady úplně všechno. Nespočet náhonů a vodopádů, až zůstává rozum stát. Méně znamená více, platí stoprocentně v tomto případě.

Dnešní den se nese ve střídání dvou stezek – číslo 5 a číslo 6. Po pravdě, jedeme stále po pětce, ale já ani nevím z jakého důvodu ji nazývám šestkou. A tak pětka zůstává zpevněná štěrková nebo lesní a „moje šestka“ je pěkná asfaltka. A ve spravedlivé symbióze střídání obou povrchů dojíždíme do lázeňského městečka Baden. Tedy aspoň my si myslíme, že dle názvu zde budou lidé lázeňští. Ale lázně, které jsou založené na termálních pramenech a údajně se rozkládají severně od starého města, jsme nenašli. Koneckonců, co u hotelových lázeňských domů dělat, když za sebou máme krásný den jízdy nádhernou krajinou a přírodou, že? A tak jsme večer procourali pěkné staré centrum, které se zrovna celé renovovalo, starý dřevěný most i promenádu u řeky.

Ubytování máme zajištěné v Jugenherbergu na břehu řeky. Velmi příjemná, čistá, zmodernizovaná ubytovna, kde na nás čeká šestilůžkový pokoj. Vzhledem k tomu, že tři z nás mají průkaz Jugenherbergu, i když prošlý (v recepci si nevšimli), platíme pouze 33,50 CHF na osobu. Jako nečlenové bychom museli dát každý o 7 franků navíc.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Winterthur
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:47:57 CEST (642 čtenářů)

Snídaně v badenské ubytovně byla excelentní, navíc stejně jako skoro v každém našem letošním azylu zde bylo poloprázdno. A příjemné zjištění – ubytovna leží přímo na naší stezce, nemusíme projíždět městem a šplhat se od řeky strmě nahoru.

No popravdě, šplhat jsme se stejně museli, ale příjemnějším způsobem :) Naše cesta dnes vede do milionového Curychu. Chvíli jsme váhali, zda ho navštívit, ale když už jednou zde ….Dnes nás čeká něco málo přes 60 km, a tak nikam nespěcháme. Užíváme si jízdu i pěkné počasí.

V Curychu nás zaskočí množství lidí, na které jsme tak nějak během našeho cykloputování již odvykli. Polední sluníčko pálí, proudy lidí se valí, v poměrně úzkých ulicích tramvaje, auta. Krapet se motáme, já jsem velice nesvá. Tolik lomozu, provozu, stresu ….. Stojí nám vůbec město za to? Každopádně vůdce Pepík velí dostat se alespoň na hlavní nádraží, do centra. Hauptbahnhof mi zvedne náladu. Napijeme se pivečka, seženeme mapičky a nějaké infomateriály, odpočíváme. A tak celkem v pohodě už pokračujeme po Hauptbahnofstrasse až k jezeru. Děláme malou odbočku do historické části bez provozu a už máme hlad!!!

Oběd na břehu curyšského jezera

Naše svačiny rozbalíme na břehu jezera, které je obležené lidmi – hlavně ta část, kde svítí sluníčko, kde jsou připravené lavičky a kde probíhá promenáda. Na nás ale lavičky nečekají, ty jsou už dávno obsazené. Sedáme na vysoký obrubník okolo stromu a na vyvýšené molo a je nám blaze. Jednak papáním, jednak výhledem na curyšské panorama přes krásné jezero a jednak společností. Již jsme si zvykli, že kolem poledního půl města obědvá venku na vzduchu, ale ve velkém městě tento fenomén dostává zase jiný rozměr. Pozorujeme bezostyšně spolusedící a kolemjdoucí, nám pozornost nevěnuje nikdo, jak už to tak ve velkých městech bývá. A tak si vychutnáváme okamžiky šmírování mladé zamilované dvojice, party mladíků z kanceláře i drbajících holek. Všichni se věnují hlavně svým pytlíčkům a krabičkám a my jsme jim ukradení. Pouze občas někdo pohledem zjišťuje, jak jsme daleko s konzumací, neboť na naše místo má zálusk. My ale lenošíme, fotíme se, šprýmujeme. Krásná hodinka odpočinku.

Nevšední koupel

Při výjezdu z města narazíme na prudce tekoucí řeku Limmat, v jejíchž vodách dovádí pár mladíků. Na jednom místě hupnou do vody a po pár desítkách metrů, kdy je unáší zběsilý proud, se chytají připravených lan a kruhů zabetonovaných do hráze a po schůdkách ven. A klusem zase zpátky, aby jim „autobus“ neujel. A tak se vozí neustále. Horko jak v Michli, dresy propocené, kdo by se nechtěl vykoupat? A navíc se pěkně zadara svézt dovádivým proudem?

„Jdu do toho,“ bleskově se rozhodne Pepík. „Já bych taky šla,“ nepřekvapivě se přidá vodomilná Jolana. „A kde je Jirka?“ úzkostně zjišťuje Marcelka.

Jirkovi, který jak bujný oř nedočkavě pospíchal z města, chvilku trvá, než se vrátí, pro koupel se ale rozhodne také hned. Já z lenosti chvíli váhám, ale pak zvítězí zvědavost: přeci si nenechám ujít takovou vodní atrakci? A už se převlékáme ve velkoměstě přímo na promenádě, kryti chatrným stromem a nějakou dílnou. Teprve až po druhém převlečení zjišťujeme, že za rohem je k volnému použití toaleta :)

Pepík, Jirka i Jolana už vyvádí ve vodě, když konečně smočím nohu. Brrrrr, do takové mrazírny nejdu! Chvilinku si pohrávám s myšlenkou, že bych překonala sama sebe, ale po chvilce pózování, když nás Marcelka, která hned zkraje rezolutně odmítla do proudu vlézt, fotografovala, akci vzdávám. Převlékat se ze suchých plavek je docela zábava – nemusíte se utírat, nemáte problém kam s mokrými věcmi :) Navíc mi bylo příjemně, oproti koupálkům, kteří pěkně drkotali zuby. Ale zase měli zážitek! Marcelka ani já jsme však nelitovaly, zvlášť když Jirka krapet přistydnul a několik dní se pak potýkal s teplotou….

Přenocování ve Winterthuru

Bylo to jedno z nejzajímavějších ubytování. Objekt bývalé továrny Sulzer se během posledních let jako zázrakem změnil na nevšední ubytovnu. Hotel Depot měl parametry nejlepšího bydlení, které se ale tříštily o funkci objektu: všude čisťounko, chrom, nerez, sanita nablýskaná a voňavá, všechny materiály velmi kvalitní, moderní tlumené barvy, ovšem šestilůžkové pokoje malinké, tmavé a palandy s minimem úložných prostorů. Takže na první pohled hurá, na druhý už nadšení menší. Přesto ale ubytko svůj účel splnilo i s ohledem na to, že v poměrně drahém městě platíme něco málo přes 700 Kč za osobu.

Mimo jiné najdeme naproti našemu pokoji útulnou a výborně zařízenou kuchyň. Jakmile se rozkoukáme, objevíme i krabici s „share food“ – tedy zbylé pytlíky s cukrem, solí, kořením, máslem, kávou i čajem a dalšími potravinami, které někomu zbyly a nechal je k dalšímu použití. Milé. I my jsme při odchodu přispěli. K večeři měly být původně špagety s omáčkou, ale nakonec kluci koupili grilované kuře a čerstvé pečivo. Mňamka.

Setkání se švýcarskými kamarády

„No tady bych teda nespal, ani kdyby mi platili,“ vyhrkne na mne u dveří bez pozdravu náš kamarád Freďák, kterého jsem asi pět let neviděla. Na dávné a dobré přátele Ilonku a Fredyho jsem se těšila od té doby, co jsme začali cestu plánovat. „Mně se tady ale líbí,“ špitnu zcela zaskočena. „No dyť ty sem tak akorát pasuješ,“ nevybíravě mi vmete do tváře.

Jasně, měl pravdu: čerstvě vysprchovaná s umytými nevyfenovanými vlasy, útrapy cesty na tváři jasně znatelné, nohy v pohodlných rozšmaťchaných pantoflích se ještě klepou po přestálé každodenní námaze, oděv a strůj po šestidenní anabázi také není jako ze škatulky … Spolknu tedy jedovaté „vždyť ty už taky nejsi žádný Belmondo“ a nasadím vstřícný úsměv.

„Pojďte dál, Pepík se sprchuje,“ zvu švýcarský navoněný pár do našeho azyláku. „No to snad ne, sem nevkročím,“ vzpírá se bývalý Belmondo. „Tak aspoň na terasu,“ usmlouvám po chvíli. Nakonec se Fredy s naším hostelem smířil a strávili jsme společně pěkný večer. Pouze Ilončino „až budeš zlobit, pohrozím ti Sulzrem,“ mne při loučení ještě trochu mrzelo.

Fredy s Ilonkou nás provedli starým městem, což pro mne, Pepíka i Jolču znamenalo jisté zklamání. Měli jsme všichni tři zafixovanou vzpomínku (i když každý z jiné doby) na poklidné maloměstské centrum se starými domy, ale nenašli jsme tu kámen na kameni. Jak říkal Fredy, celé město bylo v posledních letech kompletně přestavěno a změny se nevyhnuly ani centru. Po procházce se jdeme napít do české restaurace.

Dobře zúročená informace z letadla

Česká je komplet: dle názvu, dle obsluhy i dle jídelního lístku. Obsluhuje zde milá hubatá moravská servírka, na kterou si nikdo z nás netroufne. Je veselá, vtipná, pohotová. I když je restaurace nabitá k prasknutí, vykouzlí pro nás stolek, když před tím musí přesadit dva hosty, a není zklamána, ani když nechceme jíst. Dostane ji pouze naše vyprávění o cestě letadlem.

„Fakt vám ve Swiss airu doporučili naši restauraci?“ „Copak si lze takovou historku vymyslet?“ opáčíme nedůtklivě. „Tak to musím hned říct šéfový. Ta bude mít radost!“ a už vidíme jen její záda.

Během chvilky přichází blonďatá paní Eva, udržovaná padesátnice. Znova si nechává vyprávět naši historku s letuškou, která její restauraci vychválila jako nejlepší ve Winterthuru. Tetelí se blahem jak čerstvě přebalené mimino. „To jste mě tedy potěšili. Zato máte u mne jednu oferovanou rundu zdarma. Teda ne tuhle, až tu další,“ dodává starostlivě, abychom jí náhodou nezdrhli bez placení. Poděkujeme, pochválíme a Pepík na oplátku oběma dámám posílá panáčka.

Ještě jsem neuvedla, že Jolča ani na naší cestě neopouští své nové stravovací návyky – makrobiotickou stravu. Při výběru jídel není sice nijak rigidní, dá si i maso, občas i mléko, ale snaží se jíst tak, jak je zvyklá a jak jí to vyhovuje. Automaticky v každé hospodě nalistuje vegetariánská jídla, tedy i v této česko-winterthurské restauraci Schäfli na Oberer Graben. A nastává velké divení nad uvedenými chody. Schválně, jaké vegetariánské typicky české jídlo byste na jídelníček v cizině zařadili vy? Paní Eva vaří jako českou bezmasou specialitu knedlíky s vajíčkem, brambory se sázenými vejci a špenátem, smažený sýr nebo lívanečky. A ceny? Samozřejmě odpovídají místnímu koloritu, ale v přepočtu na koruny se nám překvapením protočí panenky: na knedlíkách s vajíčkem, jež se skoro v každé domácnosti dělají v pondělí ze zbytků od neděle, si v centru Winterthuru pochutnáte za pouhých 650 Kč :)

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Farnach
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:41:55 CEST (555 čtenářů)

Dnešní etapa začíná velmi pohodově snídaní ve velké jídelně, rutinným balením a příjemně včasným startem. Vyjíždíme v 8 hodin po nádherné cestě kolem říčky, naše stezka pětka nás příjemně vede, nic nenasvědčuje tomu, že se blíží nejnamáhavější etapa celé expedice.

Po třiceti úžasných kilometrech, kdy se stezka zatáčí a různě stáčí podél koryta řeky, kličkuje a různě si s námi hraje, dochází Pepíkovi trpělivost. „Podívejte se na mapu, kolik kilometrů máme před sebou a kolik kilometrů jsme za ty tři hodiny ujeli,“ vysvětluje nám důvod svého znepokojení. Nám ostatním je blaze, jede se krásně, co bude večer, nikdo neřeší. Jako spouštěcí motor Pepíkova dalšího výbuchu funguje značka, kterou někdo obrátil. Místo abychom jeli rovně, nějaký zlomyslník nás posílá na štěrk do hor. A to už je na Pepíka moc. „Tam nejedu, jedu po silnici,“ ultimativně sdělí a obrátí svého oře směrem na silnici. My ostatní váháme, ale po chvíli se vydáváme za ním. Dostihneme ho asi po půl hodině, jak čeká u nákupního centra. A už má v hlavě jasno: „Po cyklostezce už nejedu, jedu nejkratší cestou k dnešnímu cíli.“ Vytahuje automapu a rozmýšlí další postup. „Buď jedete se mnou, nebo můžete jet sami, večer se sejdem.“

A tak jedeme všichni s Pepíkem, s naší cyklostezkou pětkou jsme se ani nestačili rozloučit. Pepík se snaží vybírat co nejkratší cestu, občas se dostaneme i na nějakou lokální cyklostezku. Obědváme u nádherného rybníčku s kachýnkami stranou silnice, pak se opět noříme do velké aglomerace kolem St. Gallenu. Před městem potkáváme naštěstí cyklistu, který radí sjet z velkého kopce k Bodamskému jezeru, a tak vodu aspoň z dálky chvíli vidíme.

Ztracená Marcelka

Ve velkém provozu však ztrácíme Marcelku, nikdo neví, kde je. Chybí nám víc než půl hodiny. Až když se shledáme, vysvětluje, že se zařadila do blbého proudu mezi auty a pak musela odbočit a sjet z kopce. Byl zázrak, že se jí povedlo zastavit na víceproudé silnici v hustém provozu a vracet se na křižovatku do kopce pěšky v protisměru. Ta necelá hodinka čekání byla pro nás ale setsakra dlouhá. Užili jsme si plno strachu, zvlášť když její mobil neodpovídal a my neměli zprávy ani o Jirkovi, který se ji vydal hledat. V takových chvílích si přejete jediné: aby se nikomu nic nestalo. Vše ostatní je zcela nepodstatné.

Švýcarsko se ale s námi přece jen rozloučilo v dobrém. Máme Marcelku a za chvíli stavíme u hospody na samotě, kde chceme utratit poslední švýcarské mince. Vyčerpanou němčinou vysvětlujeme, že chceme tolik pití, kolik máme drobných. „Jasne, ja som rozumela,“ s úsměvem nám opáčí kyprá slovenská majitelka. A je to tady zase! Skoro denně potkáváme nějaké česky či slovensky mluvící soukmenovce, přitom ani jeden z nich nebyl turista. Popovídáme, popijeme, rozloučíme se. Nálada vylétla nahoru jak výletníci na ruském kole.

Stoupáme až do nebes

Štěbetáme, smějeme se, do cíle zbývá asi 20 kilometrů, taková normální závěrečná brnkačka, do setmění máme víc jak dvě hodiny času. Ale ouha! Na 105. kilometru, když jsme se nebezpečně přiblížili k horám, se začínají stahovat bouřkové mraky. Již po několikáté se ptáme na Bildstein, malou vesničku, kde máme ubytování. Každý jen mávne rukou směrem k horám. Až ten cyklista na stopátém! Ten nám chtěl otevřít oči! S mírně vytřeštěným pohledem upřeným na naše naložené tašky a se svraštělým čelem nám chmurně oznamuje, že náš Bildstein je sice asi necelých 10 kilometrů, ale zato straaašně vysoko. Údajně 400 výškových metrů. Moc mu ale nevěříme, vždyť jsme stále ještě na rovině, nikoli na úpatí hor. To bude asi nějaký omyl, staráme se spíše o ty bouřkové mraky, které zlověstně pokryly celou oblohu. Zatáhlo se, setmělo. Pod blízkým stromem krátká porada, jestli jedeme dál či čekáme, až se bouřka přežene. Jednohlasně zaznělo: pokračujeme. Natahujeme veškerá protidešťová opatření a opět do pedálů. Příliš aut nejezdí, šlapeme pořád po rovině. Až po asi dvaceti minutách zahlédneme nahoře na vysoké hoře kostelík. „Proboha, snad tam není ten Bildstein?“ Ne, tam fakt nebyl. Byl ještě výš. A ještě výš položený byl Farnach, vesnická část Bildsteinu, kde jsme měli rezervovaný penzion.

Korpulentní paní ve vesnici pod horami se také podiví, kam až do nebes chceme stoupat a v dobré víře radí, ať horu objedeme. „Pokud byste jeli tou první silnicí vlevo, budete muset asi tři kilometry pořád jen tlačit, je tam velmi prudké stoupání. Pokud se rozhodnete pro zajížďku, krásně si pojedete příjemným kopcem, i když delší cestou.“ Samozřejmě volíme delší, ale pohodlnější variantu. Dobromyslnou paní však dnes podezírám, že na kole asi v životě do kopce nejela.

To totiž nebylo příjemné stoupání, co na nás čekalo, to byla sedmikilometrová mučírna! S naloženými koly jsme se sunuli do prudkého kopce co noha nohu mine. Vyčerpaní, unavení, žízniví a hladoví jak psi. Šněrovala jsem vozovku ze strany na stranu, občas došlo i na tlačení. A nikde nikdo, všude jen ticho občas přerušené naším funěním a pomalé, ale jisté stmívání, které naši bezmoc ještě více umocňovalo. Nikde žádné stavení, nikoho jsme se nemohli zeptat, zda jedeme správně. Jako na konci světa. Žádný z nás ale nenadával, nikdo si nestěžoval, nikdo nejevil známky zoufalství. Na takové prkotiny nešlo plýtvat silami. Bylo zbytečné si zoufat, museli jsme šlapat, šlapat, šlapat. Z posledních sil, z posledního dechu.

Ale ten pán nahoře si asi řekl, že čeho je moc, toho je příliš, a nadělil nám i pár pozitiv. Jeli jsme krásnou a voňavou přírodou po asfaltu (na makadamu či polňačce bych stopro zahynula), bouřka se přehnala před námi tak, že jsme dýchali vzduch plný kyslíku a jen obrovské louže a klacky na silnici dávaly tušit, jak velká čina tu asi musela být. Pepík telefonoval na rezervované ubytování a dostal ujištění, že domácí na nás počkají, ať přijedeme, kdy přijedeme. Roman Immler, to bylo to světélko na konci našeho trápení.

Konec dobrý, všechno dobré

A už je tu poslední zatáčka, poslední stoupání. Penzion Roman Immler vypadá zvenku i zevnitř moc pěkně. Dva plně zařízené pokoje i s koupelnami, co víc si přát. Co? No přece pivo!!! „Máte pivo?“ „Jasně, kolik chcete?“ „Hodně!“ A Roman se při pohledu na nás ani nedivil. Přinesl celou basu: „Berte si, kolik chcete, ráno to vyrovnáme,“ zněla jeho poslední slova. K jídlu ale neměl nic, a tak přicházejí ke slovu naše okoralé zásoby baget a zbytky sýrů ještě z Francie. Moc jsme nejedli, o to víc pili. Však jsme si to také zasloužili – dojet po takové etapě a po 120 kilometrech v půl deváté večer, to byl opravdu výkon.

„Všimli jste si, že ani jedna z nás nefňukala?“ upozornila nenápadně během prvního dojezďáku naše kluky Marcelka. „Kolik z bab, které znáte, by se zachovalo tak, jak my tři,“ doplnila důrazně, aby pánové neměli pochyby o tom, kdo že si dneska zaslouží pochvalu. Jejich dvouhlasé „žádná!“ bylo pro nás jako pohlazení.

Nazítří po snídani přichází vyúčtování. To bude mastný, myslíme si při pohledu na skoro prázdnou basu. Krám tu nikde není, konkurence žádná, on si může za pivo říct klidně celý majlant. Neřekl. Zlatíčko Roman. Pili jsme jedno z nejlevnějších piv naší cesty – co pivo, to euro. A tak vše dohromady sečteno a podtrženo: etapa Winterthur – Farnach byla po všech stránkách jedinečná, výjimečná a nezapomenutelná z celé naší letošní anabáze.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Bihledorf
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:18:08 CEST (527 čtenářů)

Ráno, zatímco my holky za světla obdivujeme krásu hor, mezi které jsme se vyšplhali, Pepík s Jirkou přemýšlejí, jak neztratit včera večer těžce nabytou nadmořskou výšku. Na pomoc si berou sympatickou paní Immlerovou a hned se rýsuje zajímavá etapa. Výšku příliš neztratíme, budeme se celý den pohybovat po vrcholcích hor, i když samozřejmě stoupání a klesání se nevyhneme. Ještě pár snímků z krásné vyhlídky a už se s milými Immlerovci loučíme. Chudáci, kšeftů tady asi příliš nemají, proto ubytování není tak drahé a bylo i v červenci volné. Kdo by se sem také takovou výšku šplhal, že? Ale snídaně byla parádní, i s prorokovanými domácími vajíčky.

Do hor vyrážíme chvilinku po osmé. Roman má svůj penzion sice v Německu, ale tenounkou hranici překročíme po pár kilometrech a dnešní den strávíme skoro celý v Rakousku. Svištíme po státovce nádhernou přírodou nahoru-dolů asi třicet kilometrů. Aby nám nebylo líto, že v tak krásné krajině je provoz, svítí nám na cestu sluníčko. Čerstvý horský vzduch, kopce zalité sluncem – cyklistická nirvána. Po nějakém čase uhýbáme prudce na vedlejší silnici a provoz je hned menší. Uděluji si pochvalu: nepřehlédla jsem odbočení, když už někteří pokračovali rovně dál. A jelikož se zrovna klesalo, doklesali bychom nesprávným směrem asi hodně daleko :)

Řeznický bůh

Po cestě jsme si stanovili občerstvení v městečku Oberstaufen. Zdálo se nám větší a na příhodné pozici. A tak k němu směřují naše kola, aniž bychom tušili, že nás tam čeká boží setkání. A to já chtěla město vynechat – stoupání do centra je totiž tak kruté! Cyklisté mají vyznačenu stezku v příkrém kopci – na něm se snad ani nedá jet, to by člověk přepadl dozadu. Tlačíme tedy, funíme, sluníčko pálí, poledne se blíží.

„Na co máte ta kola, když na nich nejezdíte?“ ozve se najednou posměšný hlas z pošťáckého vozu. „Listonoši jsou blbí všude na světě,“ uleví si Pepík. To by ale nebyl on, kdyby nezahájil společenskou konverzaci. I s tím blbým pošťákem. A tak se dovídá adresu řezníka, který významně změnil naše nahlížení na celé horské městečko.

Oberstaufenský řezník je totiž řezník-bůh. Proto se k němu také musí stoupat skoro až k nebesům, uvědomujeme si posléze, když u jeho krámku skládáme kola a utíráme si pot zpod zapařených helem. Jeho krámek je rozdělený na dvě části, jako u každého správného německého či rakouského metzgera (meckera). V jedné se nakupuje, v druhé se jí. A proč ten dnešní je král mezi všemi řezníky? Provozovna je čisťounká, klimatizovaná, voňavá. Z regálů se směje krásně upravené a čerstvé maso, uzeniny, špek, ale i sýry a mléčné výrobky – vše doplněné zelenou natí. Na pultech je vystaveno i vábivé a křehoučké pečivo. A navíc: absolutně zde převažuje část jídelní nad částí prodejní. Před voňavými pulty stojíme tiše a zaraženě jak v kostele, naše polykání slin v očekávání věcí příštích by se dalo srovnávat se soustředěným náboženským vytržením.

Po chvilce váhání a napjatého očekávání se vrháme do akce: ze tří nabízených polévek vybíráme hovězí a gulášovou, dále poručíme kari, guláš, bavorský bramborový salát, ragů, řízečky a nevím co ještě. Jolča je nadšená zapékanou brokolicí s květákem a sýrem. Sedíme pod slunečníkem před prodejnou, čerstvé a velmi chutné jídlo zaléváme pivem a nechybí málo, abychom se skutečně pomodlili.

Pokud se i vy někdy ocitnete v Obertaufenu, nezapomeňte jít ochutnat, nebo aspoň vovonět. Ale bacha! Podle našeho informátora jsou zde řezníci dva. Ten boží je na špičce malého náměstíčka směrem k nádraží. Tak to nespleťte:)

Začínáme německou část cesty

S plnými břichy a přejedenými mátožnými úsměvy na rtech pokračujeme asi 30 kilometrů již v Německu po stezce Bodensee – Königsee. Nádhera: většinou klesáme, pokud se neklesá, jedeme po rovině. Užíváme si bezstarostnou jízdu přírodou, kterou si opravdu zasloužíme. Cestou stavíme u jezera, kde se Pražáci vykoupou, Vsetíňáci dávají přednost kafíčku a cigaretce (Jirka). Kafíčko pak ještě všichni dohromady.

Na dalších kilometrech narazíme i na dvě menší jezera, kde se provozuje vodní lyžování. Velké trenažéry vozí zájemce po jezeře, kde jsou různé nástrahy: branky, můstky, nájezdy. A na vodních lyžích se tu dovádí. Tedy dovádí jen ten, kdo to umí. Více vidíme těch, kteří spadnou a pak se horko těžko dostávají ke břehu. Zajímavý podnikatelský záměr …. Pozorováním vodních lyžařů, kteří krouží stále dokola kolem na jezeře, strávíme určitě půl hodiny. Ale dnes nikam nepospícháme, etapa je plánovaná malá.

V poklidu dojíždíme po 60 kilometrech v 17 hodin do dnešního hostelu: výstředního Shiff Bihledorf – ubytování určené sportovcům, zejména potápěčům. Ti nejsou zvyklí na bůhvíjaký komfort, stejně jako my. Spíme v osmilůžkovém prostorném pokoji včetně příslušenství. Ale na patře je nás ubytováno velmi málo, k dispozici máme další a další koupelny a toalety. A proč je hostel výstřední? Je celý pomalovaný veselými sytými barvami, všude posázená moderní umělecká díla a rukodělné nevšední výrobky. Celkový výsledek je na první pohled nekonformní, nesouměrný, ale vcelku příjemný a milý.

V bříšku ještě dobroty od oběda, jednomyslně se shodneme, že večeře proběhne z vlastních (božích) zdrojů. Pro dojezdové pivo jedou kluci k benzínce. Bihledorf je malá díra, všichni jsme rádi, že nemusíme do večerního starého města. Přesto se nám kluci zatoulali: pod průhlednou záminkou vyhledat pěkné místo na večeři v přírodě obsadili dětské hřiště, na kterém, považte, venčily své děti tři Češky se stálým pobytem v této vesnici. Tři mladé ženy mluvící česky najednou!!! To nemohlo dopadnout jinak: pod lacinou záminkou her s dětmi laškovali naši bohatýři s maminkami skoro hodinu.

Po večeři (nakonec na pokoji) se stejně jdeme podívat aspoň ke kostelu a máme to potvrzeno: Bihledorf je díra, ale milá.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Buching
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 17:56:13 CEST (474 čtenářů)

Dnešní etapa nás zavede do okolí bavorského Garmisch – Partenkirchenu, známého lyžařského střediska, kde se budeme pohybovat dva dny. Bohužel ráno při výjezdu zjišťuji prázdnou přední pneumatiku, a tak se náš výjezd opozdí až na 8. 45 hod. Hrozí déšť, silně se ochladilo. A jelikož se budeme pohybovat kolem lyžařských středisek, je jasné, že musíme opět a opět stoupat.

Odpolední kafíčko nás zastihne po 46 kilometrech ve vesnici Seeg. Dlouho váháme, zda zrovna v této vísce a zda na terase, když je taková zima… ale nakonec převáží souhlasné hlasy. Otevřeno bylo pouze v jediném zdejším hotelu. Ospalost, prázdnota, nuda se vinula z hotelu jak lepkavá hmota. Až jsme se báli, že i nás obalí. Ale přestože jsme pili velehnusné kafe, nasmáli jsme se jako málokdy. Jedinými hosty restauračního zařízení byli dva staří manželé: ona vrásčitá jak současná Bardotka a zmalovaná jak Bardotka za svých nejlepších časů. Ověnčená zlatými řetězy a prstýnky, oblečená do tepláků a vytahané mikiny. On vysoký bývalý elegán, dnes vysušený podpantoflák. On mlčenlivý, ona mega ukecaná. Polovině jejích výjevů jsme nerozuměli, přesto se smějeme jak blázni. Ven vyšel i personál, smějeme se blbým kecům jejím i našim všichni společně.

„Vyfotíte nás?“ „Samozřejmě,“ opáčí chodící reklama na zlatnictví. „Vždyť jsi ještě nikdy nefotila digifoťákem,“ diví se její drahá polovička. „No a?“ zaznívá skuhravý smích.

Škoda, že to fakt neuměla. Byli jsme tak rozchechtaní, to by byla fotka…. A tak po několika slepých pokusech máme uhlazenou fotku od majitelky nejhnusnějšího a nejdražšího kafe našeho putování. Ale zase jsme si smíchem prodloužili život aspoň o několik měsíců. Navíc nás upozornili na místní krásný rokokový kostel sv. Ulricha.

Smradlavá jízda

Celá zdejší krajina je avizovaná jako výletní místo díky své krásné a neporušené přírodě. Hodně domů se pronajímá, využívají je lidé z města jako venkovská sídla na delší dovolenou. Zdejší akvizicí jsou voňavé louky, hory, čistý vzduch, hluboké lesy a vesnický život neposkvrněný provozem, hlukem a prachem velkoměst. Je zde hodně příležitostí na aktivní dovolenou ať už pěší turistiku, cykloturistiku, zimní či letní sporty. My měli smůlu: zataženo, nevlídno, a tak si krajinu ani nevychutnáme. Navíc nás strašil déšť, který byl akcentován všudypřítomným polním smradem. Močůvka. A jak už nám Fredy pověděl: němečtí i rakouští statkáři mohou vyvážet močůvku, jen když je deštivá předpověď počasí. A tak uznejte, že smrad a jízda v močce nám moc na náladě nepřidala. I když projíždíme krásnou krajinou a stezkou zvanou panorama weg, příliš si ji neužijeme.

Do dnešního cíle se dostáváme kolem šesté hodiny. Čeká nás příjemný rodinný penzion, dva pokoje velmi pěkně staromilecky zařízené. Majitelka půvabná dáma, která se ani nezlobí, když odmítneme avizovanou polopenzi. Nejlepší je dojezdové pivo, které se tentokrát odehrává před zadním vchodem u hranice dříví. Večerní procházka podél silnice nic moc, o to líp se nám dneska spí. K příjemným snům přispěly i večerní piva a svařáky u majitelů penzionu.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Bad Tölz
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 17:53:05 CEST (598 čtenářů)

Ranní vstávání nám zpříjemnila jedna z nejlepších snídaní celé dovolené, vyjíždíme opět chvíli po osmé. Dnešní stezka je opravdu super – po cca 10 kilometrech mezi poli a loukami objevujeme veliký barokní kostel Wiesekirche. Stavba velmi podobná včerejšímu svatostánku je velkou zdejší turistickou atrakcí. Stánky se suvenýry, pohledy, dokonce nás chvilku po deváté osloví i první ranní pivo. Teprve při jeho konzumaci si vzpomínáme, že včerejší „Bardotka“ nás na něj upozorňovala.

Pokračujeme nádhernou romantickou cyklostezkou König Ludvik, na které máme hned několik zážitků. Jednak proti nám jede grupa Žluťáků. Jsou úžasně vysmátí, prapodivná kola nejrůznějších kategorií a všichni se zubí jak děti na kolotoči a nadšeně zdraví. Taiwanci, jak zjistil Pepík, na kolech vypadají tak nějak nepatřičně, necyklisticky, a přesto mají evidentně úžasnou náladu. Nekazí jim ji ani jejich obalová technika, kterou jsou všemožně omotáni, aby na ně náhodou nemohlo sluníčko. Na každé křižovatce mají umístěného rozvědčíka se směrovkou, jsou spojeni vysílačkami, vedoucí mají vše na povel – nevšední zážitek.

Ale výskyt Žluťáků v této lokalitě signalizuje, že tato část Bavorska určitě stojí za zhlédnutí. Nám se bavorská krajina a zdejší cyklostezky moc líbí. Po chvíli jízdy bez Taiwanců se setkáváme se skoro stoletým aktivním traktoristou. Podezírám ho, že v traktoru jezdí po stezce jen tak z plezíru tam a zpět, aby nachytal turisty a mohl jim vyprávět, jak bojoval za druhé světové války. A přitom se jen tak mimochodem chlubí svým věkem. Na jeho rychlou nářeční němčinu podávanou z výšky traktoru jsem neměla nervy, a tak jedeme s holkama napřed. Naštěstí. Kluci by jinak u povídavého pamětníka stáli ještě dodnes:)

Opět jednou bloudíme

A jak tak jedeme plni dvou zajímavých setkání, nikdo pořádně nesleduje značky. A už bloudíme. Ptáme se jednou dědy s károu, podruhé učitelky v mateřské škole, potřetí ….. a pořád nic. Máme utkvělou představu, že naše cyklostezka vede jinudy a nejsme si ani jisti, zda jedeme správným směrem.

„Tak tady máš pěknou stezku přírodou a bez aut,“ nutí mi Pepík zapomenutou bloudící silničku. Po chvilce mého zarputilého mlčení dodává: „Pravda, značená sice není, ale za to je krásná.“

Náš anděl strážný byl tentokrát převlečen za černovlasého truhláře. V té liduprázdné krajině, kde jsme se nedobouchali ani v žádném domě, kterých bylo po cestě pár rozházených, narazíme na zvuk cirkulárky. A jdeme po sluchu neomylně. Kde běží stroj, tam musí být člověk, usuzujeme logicky. Byl to svérázný zemitý muž. Po několika slovech mu došlo, že nejsme tak úplně rodilí mluvčí, vzal papír, tužku a zcela bezchybně a přesně vyznačil cestu mezi poli a lesem, která nás na naši stezku dovede. Těch asi pět šest kilometrů měl zmáknutých naprosto přesně. Anděl – frajer.

Nejhorší letošní defekt

Aby nebylo všem dnešním zážitkům konec, Jolča utrpí letošní nejvážnější defekt. Najednou jí ruplo sedlo a aby to nesedlo, tak pěkně po celé délce.

„To je dost malér, to se opravit nedá, to nesdrátuju,“ kriticky závadu prohlíží Pepík. Situace je asi dost vážná, protože ani na téma Jolčina pozadí nešprýmuje - a že se to samo nabízí. „Přinejhorším budeš muset jet ve stoje,“ padne i jeden blbý názor – asi můj ) „No zkus to, jeď opatrně, občas vysedej a zkusíme najít cykloservis nebo cykloobchod,“ padne závěrečný verdikt.

To se snadno řekne, ale v sobotu odpoledne mezi několika vesnicemi …. Ale asi ještě pořád se pohybujeme v akčním radiu našeho anděla. Po půl hodince vyjíždíme do vesnice, kde v supermarketu mají jediné sedlo. Nedůvěřivě si ho prohlížíme, pěkně široké, rozložité, přesně jako na míru šité pro panímámu, která jezdí denně své tři trasy: do krámu, do kostela a zalévat na hřbitov.

„Jako provizorium bych to bral,“ odpovídá na Jolči dotaz Pepík. „Lepší blbé nové než super, ale prasklé.“ „Jo ale bacha,“ upozorňuje Jirka. „Musíme zkontrolovat průměr, jestli vůbec ke stroji pasuje!“

Pasovalo, a tak bylo rozhodnuto. Poničené putuje do koše a panímáminé na kolo. První Jolčiny kilometry trochu rozpačité, jak se její pozadí rozvalovalo na širokém a měkkém podkladě. Ale zvyklo si brzy :) „Je to takové spíše zimní sedlo, je na něm dost teplo,“ jemně vysvětluje Jolča, ale v duchu už ví, že na oko sice nic moc, ale na zadek super. Co já vím, tak na tomto provizorním sedle za 12 eur jezdí dodnes.

Úžasná pivní pauza

Zastávka u supermarketu byla užitečná i díky Řekovi, jenž zde provozoval auto s rychlým občerstvením: pečená žebírka, kolena, kuřátka. Mňam. Na odpočívadle směrem na Murau nám náramně chutná, vše řádně prolité pivem. Z Murau nás čeká nádherný sjezd až do Kochen am See, odkud je to již do našeho dnešního cíle jen 22 km. A tak si dopřáváme jednu z nejhezčích odpoledních svačinek: velká hospoda s velkou zahrádkou u kláštera Benediktbeuern. Pozdně odpolední sluníčko, hospoda plná, Franziskaner Weissbier krásně vychlazený. K tomu zjišťujeme, že mladá obsluha čítající přes deset osob je mimo jednoho Itala složená pouze z Čechů, Slováků a Moravanů. Opět. Opět se setkáváme s nepříliš povzbudivým faktem, že mladí utíkají pracovat do zahraničí.

„A zůstanete tady?“ ptáme se jedné dívenky, která si přišla k nám jen tak popovídat. „Určitě ne,“ a my se zaradujeme, že snad ti mladí se vrátí domů, aby pomohli vydělávat na naše důchody. „Určitě ne, chci se přesunout do Švýcarska,“ zhasne ta mladá dáma naši jiskřičku naděje s bezelstným úsměvem.

Nálada podepřená několika zrzavými moky nám však nedovolí smutnit. Krásný podvečer, rovina, do cíle kousek. Bad Tölz jak již název napovídá je lázeňské městečko. Noříme se nejprve do lázeňské části, kde v krásně udržovaném lesoparku jsou rozhozené léčebné domy. Tak tady by se nám líbilo. Ale to bohužel není náš cíl, musíme pokračovat dál. Projedeme nebo spíše protlačíme kola hlavním náměstím až na vrchol, kde najdeme dnešní útočiště. Překvápko: číšník nás vítá hned u vchodu, nic nemusíme hledat, nemusíme se ptát, nemusíme vysvětlovat. Pouhé: „Vy jste ti cyklisti? Pojďte za mnou, ukážu vám, kam si dáte kola.“

Večer v poloprázdné pizzerii byl trošku smutný: jednak vyprchala euforie z pivnice, jednak padla únava a hlavně jsme si uvědomovali, že se musíme rozloučit, že máme poslední společný večer.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Mnichov
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 17:47:05 CEST (813 čtenářů)

Poslední etapu jsme s Pepíkem předem všem líčili jako cyklistickou nirvánu: pojedeme po izarské stezce, tedy po rovině a podél řeky, přírodou. „Připravte se, je to sice pohoda, ale chvilkami také nuda,“ vypráví naše pražské trio, které již podél Izaru jelo z Prahy do Mnichova a zpět. Svatá prostoto! Tentokrát to bylo opravdu jinak.

Po izarské cyklostezce jsme sice putovali, ale ona mrška nám pořád od řeky uhýbala: stoupala, klesala, od vody se vzdalovala, vedla lesem, poli, po úzkých a kamenitých terénech. Za jiných okolností normálka, ale jelikož jsme byli natěšeni na rovný Izar, krapet zklamání. Řeku máme možnost vidět hned za městem, ale pak až po 30 kilometrech venkovského a celkem náročného (alespoň pro mne, neboť nebyl žádný asfaltek, ale lesní hrbolaté cesty nebo štěrčík) putování. Jediným větším zpestřením nám jsou před Mnichovem typické bavorské vory, na kterých se Mnichováci i turisté vozí po Izaru. Jízda na voru je však pouze lacinou záminkou k tomu, aby se vodáci mohli opít a přejíst. Na vorech jim k tomu hraje muzika ať již lidovky nebo disko. „Voraři“ pijí, zpívají, veselí se a čas od času se i topí. Každopádně nálada z vorů je nakažlivá, civěli jsme na ně aspoň půl hodiny. Ale že bych podobnou plavbu chtěla zažít, to ani náhodou … Dopolední svačinka proběhla ve znamení zrzavého moku v Biergarten, obědvali jsme již na předměstí Mnichova – kluci u řezníka, my v pekárně, kde byl rozbitý kávovar. Ach jo.

Dnešní hotel nacházíme celkem bez problémů kousek od hlavního mnichovského nádraží už ve 14. 30. Marcelce a Jirkovi jede vlak na Prahu až navečer, a tak můj původní plán byl, že se v našem hotelu osprchují, převléknou a my jim pak půjdeme k vlaku zamávat. Ale sluníčkem rozzářený Mnichov Vsetíňáky omámil: „My se projdeme centrem, dáme si kafíčko a v klidu pak nasedneme,“ shodli se bleskově. Věřím, že si pěkně užili skoro tři krásné hodiny v sobotním živém městě. Esemeska „V pohodě ve vlaku, vzpomínáme. Byla to pěkná dovolená,“ nás o tom přesvědčila.

Kuchýnkovský den

My ovšem krapet ve stresu. Když se Marcelka s Jirkou rozloučili, Pepík volal našim mnichovským kamarádům Kuchýnkům. A ti už čekají, přijdou nás vyzvednout do hotelu a strávíme spolu večer. Rychle vysprchovat (na chodbě ve společné koupelně), převléknout se za dámu do pěkně zasmrádlého civilu, nalít na sebe zbytek voňavky a doufat, že soumrak brzo zakryje neumyté vlasy zplihlé jako počůraná sláma.

Procházka starým městem byla pikantní faktem, že na pěší zóně probíhalo setkání na podporu homosexuálů. Ze starého města jsme sice moc neviděli, za to moje sebevědomí hrálo prim. Vedle některých kreací účastníků demonstrace byly totiž moje zplihlé vlasy jen pouhá slabá kávička a snadno přehlédnutelná minela. Pohoda, klídek, pokud jste se vymotali z obrovského a hlučného davu.

My se vymotali přímo do Biergartny Franciscana. Aby také ne, když nás vedli Mnichováci:) A tam bylo veselo. Nepříliš najedení jsme do sebe obraceli kvasnicové pivo a koukali jak včely zjara na malá nákladní autíčka, která odvážela prázdné půllitry. Byla to hodně veselá hodinka. Vyprávíme páté přes deváté, co jsme po cestě zažili, smějeme se sami svým vlastním vtipům. Ale tak už to u opilců bývá … Jsme uvolnění, spokojení, že cestu do Mnichova jsme zvládli. Z Mnichova, to už bude brnkačka, to už známe. Nebylo to tak, samozřejmě.

Tratoria da Paolo

Večer pro nás Vašek s Helenkou uchystali milé překvapení. Byli jsme pozváni na večeři do jedné z nejlepších mnichovských restaurací Tratoria da Paolo. Přišli i naši přátelé Dagmar s Waltrem, strávili jsme všichni společně chvíle, na které se nezapomíná. I když … jen stěží dávám teď dohromady velmi chutné báječné menu, protože vína bylo hodně. Jako předkrm servíroval Paolo báječné mušle, dále přišly ravioly se sýrem a poté pečený tuňák. Sotva funím, když zjistím, že hlavní chod nebyl tuňák, ale přistála přede mnou jehněčí kotleta s malým báječným brambůrkem. Asi nejkřehčí jehněčí, jaké jsem kdy jedla. V tuto chvíli vzpomínám na turnovského kamaráda Vaška Admirála, který vždy umí z každé kulinářské záležitosti udělat svátek a umí popsat všechny nuance a zákruty rozličných chutí. Ten by se tady vyřádil!!! Já můžu jen nudně konstatovat, že veškeré jídlo bylo úžasné. Nakonec přišla mísa se sladkostmi: zmrzlinky, různé pěny, krémy, sladké pečivo – až oči přecházely. Škoda, že jsme byli tak plní….

Že je Paolova restaurace vyhlášená, o tom svědčí i fakt, že u vedlejšího stolu s partnerem večeřela i vnučka světoznámého porcelánového magnáta Rosenthalla. Jedinou skvrnou na nezapomenutelném večeru byl návrat domů, když Helence Vácínek upadl na jezdících schodech :)

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Landshut
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 17:42:25 CEST (620 čtenářů)

„Vy budete spát v Landshutu? To si užijete hodně lidí,“ věštila Helenka s Vaškem večer v tratorii. „Koná se tam totiž svatba,“ dodala Dagmar tajemně. „A sjíždí se na ni skoro celé Německo,“ dodal Walter, který se hned podíval do mobilu, jestli skutečně je svatba tento víkend. Tak jsme byli hodně zvědaví, kdo se tak může vdávat za účasti „skoro celého Německa“. Svatba byla, užili jsme si, bylo fajn.

Ale nepředbíhejme. Vyjíždíme po suprové snídani s úžasnou kávičkou, která byla slabou náplastí na noc, kdy jsme se moc nevyspali: pod okny bylo víc než živo a i když jsme posléze okna zavřeli a trpěli horkem, stejně nám do uší pronikaly hlasy pouličních dívek, cizokrajných opilých mužů a veselící se mládeže. Teď už vím, proč tento docela pěkný hotel byl na mnichovské poměry celkem levný. Ale káva nás probrala, a tak nabalíme věci a ranním prázdným a ospalým městem bereme směr Anglická zahrada. Tu si pamatujeme ještě z minula a nechceme se nechat o ni ošidit, zvláště když víme, že izarská stezka ji protíná. Nebudu vám nic nalhávat – pěkně jsme bloudili. V ranním chladu není koho se zeptat, jedeme pocitově a když už se ptáme, odpovědi jsou rozlišné.

Tajemný průvodce

Nakonec jsme natrefili sličného a udržovaného padesátníka. Frčel kolem nás na kole a vypadal velmi sportovně, i když kolo bylo dost předpotopní. Nejevil příliš ochoty se s námi bavit, připadal mi nějak nafoukaný. Na kole seděl jak vosa na lízátku a tvářil se hodně nepřístupně. Rukou mávnul před sebe, něco povídal o nějaké křižovatce a na půl úst utrousil, že tam taky jede. „Pojedeme tedy s vámi,“ nekompromisně ho informuji. Chtělo se mi říct za vámi, ale v té rychlosti mě němčina zklamala. Nasadil otrávený výraz a my se na něj zavěsili. Na to, jaké měl obstarožní kolo, měl fyzičku docela dobrou. Ovšem jsme ve městě, a jeho rychlost brzdí semafory. A uznejte, stát vedle více než slušně vypadajícího mužského a hloupě mlčet, to neodpovídá nátuře skoro žádné baby. A tak semafor od semaforu jsem ho pomalu rozpovídala a on roztával a roztával, až nás tento Američan služebně sídlící půl roku v Mnichově („ale vaše němčina je skvělá,“ lísám se. „No ale to ta vaše taky!“ vypadlo už z přátelského průvodce) dovedl přímo až na stezku. A že to v té zahradě nebylo jednoduché hledání: stezka je sice značena dobře, ale až přímo u řeky. Než nám zamával, stačila jsem vyzvědět, že je ženat a manželka s dvěma dětmi s ním v Německu bydlí. Krasavec zná Prahu a sportuje každé ráno. „Jsem rád, že jsem si vzal dneska kolo,“ loučí se s námi už ve velmi přátelském duchu.

Náš nový parťák

A tak jsme ani neměli moc času smutnit, že jedeme bez Marcelky a Jirky. Navíc má dneska přijet za Vsetíňáky náhrada – Pepíkův kamarád Saša, námi familiárně zvaný AA. Původně nás chtěl dostihnout v Mnichově, ale nakonec se s námi prý setká až dnes a doprovodí nás do Čech. A tak den je ve znamení čekání a vyhlížení :)

Izarská cyklostezka nás překvapila – je o hodně jiná než před čtyřmi lety, kdy jsme ji okusili poprvé. Jednak hodně práší, jednak na nás nalétávají mraky komárů. Obojí je důsledek velkých nedávných záplav. Bahníčko z rozvodněné řeky ještě nestačili uklidit, a tak se mění ve skoro nevyčerpatelnou zásobárnu prachu. A v nevyschlých kalužích ukrývajících se zvláště v zeleni mají své sídlo komáři, jsou tu namačkáni skoro jako Pražáci na sídlištích. Svačíme mezi těmito hladovými „Pražáky“ a ani si tak snídaňovou housku nevychutnáme. Náladu nám zvedne AA, jehož jsme se dočkali až těsně před naším dnešním cílovým městem.

Udělal nám radost: každý dostáváme plechovku pražského piva, která se Sašou putovala vlakem až z Prahy. Na lavičce pijeme zteplalé pivo a přemýšlíme o tom, jak je dnešní svět podivný. Kortusáci platili za vlak do Prahy z Mnichova pětistovku, Saša musel z peněženky vytáhnout 1 200 Kč, a to jel z našeho hlavního města jen do Landshutu. Ale je rád, že nás potkal a my jsme rádi, že máme nového parťáka.

Landshutská svatba

„Ale mám strach, že se do naší ubytovny nedostaneme,“ věští AA na lavičce. „Když jsem ji chtěl najít, nepustili mě tam, že prý bude nějaký průvod,“ dodává. „Aha, tak to bude ta naše svatba,“ smějeme se a doufáme, že když máme rezervované ubytování, tak nás pustit musí, ne? Nepustili.

Nepustili a pánové pořadatelé vysvětlovali, že zdejší historická svatba se koná vždy jednou za čtyři roky a to je právě tento víkend. Svatebčanů bylo letos prý přes 600 000. Nechce se mi to věřit a znovu a znovu si moji němčinu ověřuji u Pepíka i Jolany. Ale celé město je opravdu na nohou, aby uctilo svatbu, údajně největší historické divadlo v Evropě.

Landshut se na čtyři dny vrátil do minulosti, konkrétně do roku 1475. Svatba polské princezny Jadwigy Jagellonské s vévodou Georgem z Wittelsbachu, synem landshutského vévody byla jednou z nejokázalejších tehdejších slavností. Jen málo obřadů se od té doby slavilo tak velkolepě. Veselí s hostinami, průvody, procesími a turnaji trvalo tehdy celé dny. Od roku 1903 tyto slavnosti každé čtyři roky ožívají.

Konají se rytířské souboje, hudba hraje, pije se a tancuje prý až do rána. Tak je mi jasné, že takovou trachtaci lze pořádat jen jednou za čtyři roky. Landshudští i turisté z celé země pozorují rytíře na koních, tanečníky v historických kostýmech, žongléry a nebývalé početné průvody. Renesanční Landshutská svatba je pro středověké centrum Landshutu jako dělaná: město zdobí stovky vlajek ať už v podobě modrobílé bavorské šachovnice či šlechtických zástav. Štítové domy s podloubími lemující hlavní ulici Altstadt tvoří dokonalé pozadí. Na scénu dohlíží se 113 metry nejvyšší cihlová kostelní věž na světě a na skalním útesu nad městem vévodský hrad Traussnitz. A v samém středu Altstadtu další skvost. Dvojče paláce v Mantově. Údajně nejkrásnější renesanční stavba na sever od Alp.

My přišli už na finální průvod, který celé divadlo uzavíral. Většina lidí měla na sobě renesanční kostým, což je prý prestižní záležitost pro každého obyvatele Landshutu. Letos se o role ve středověkém divadle ucházelo 3500 lidí, přičemž dočkat se mohlo jen o něco více než dva tisíce zájemců. Základní podmínka zní - být rodilý obyvatel města, navíc každý muž musí mít podle renesančního pravidla dlouhé vlasy. A tak se muži na svou roli připravují vždy hodně dlouho.

Ještě něco jsem vyčetla z internetu: krásná Polka, mimochodem sestra českého krále Vladislava Jagellonského, měla nádhernou svatbu, o které se mluvilo široko daleko. Její další život už tak pohádkový nebyl. Jiří byl piják, záletník a hrubián. Manželku později zapudil, uvěznil na hradě Burghausen a zbavil veškerých světských potěšení. Jedinou její radostí tak prý zůstalo sepisovaní kroniky rodu Wittelsbachů. Ta se nedochovala. Pro Wittelsbachy zřejmě naštěstí. Hedvičin osud se však během jedněch z nejokázalejších lidových slavností v Německu nijak nepřipomíná.

Večerní posvatební posezení

Tak jsme si sice hladoví a unavení, ale přesto spokojení užili tuto slavnou bavorskou slavnost. Pokračování měla večer na rozlehlé louce, kde se konala historická hostina a koncert. Vstupné 2.50 euro.

„To dáme, nenecháme si tento večer ujít,“ zazněl jeden hlas. „No uvidíme, jak se to bude vyvíjet,“ opatrnicky se projevil Pepík. Po příchodu na označené místo zklamání: všude ochranka, bez vstupného nás nikam nepustí – a žádný náznak, jak to na louce vypadá- neslyšíme hudbu, nevidíme, že by tam někdo šel, či někdo vycházel.

Vzpomněli jsme si, jak nám recepční v Jugenherberku (mimochodem velmi sympatická mladá Češka z Krupky u Teplic) sdělila, že tam byla jednou a víckrát už by nešla.

„Tak co, půjdeme?“ „No a co tam? Bude tam sice jídlo a pití, ale co program? Stejně nerozumíme.“ „Ale je to vyhlášená slavnost, to musí být pěkné.“ „A co těch 2.50 euro. Není to moc?“ „Můžeme aspoň nakouknout?“ ptáme se německé ostrahy. Odpoví nám jen zavrtění hlavou a „Nein, das ist nicht möglich,“ že tedy nás pustit nemůže.

Po delším váhání a přednášení argumentů ještě pořád nejsme rozhodnuti. Až muž-ostraha, který nás celou dobu pozoroval, nevydrží a vyrazí ze sebe česky: „Já bych tam nechodil. Nic tam není, jen drahé jídlo a pití.“

Tak jsme se zasmáli a byli rádi, že to za nás někdo rozhodl. Počet zaměstnaných Čechů v Německu, které potkáváme, dnešní den poskočil nad denní průměr. A my zažili velmi pěkný večer v restauraci na břehu řeky u piva. Pokažený byl jen závěr, kdy typická kyprá Němka nám chtěla vnutit na účet drahou porci modrého sýra – asi průvodní renesanční zvyk dnešní slavnosti:) Při návratu do ubytovny jsme se ještě toulali teplým večerním městem. Na náměstí se na tribunách konal megapiknik. Tribuny, které celý víkend hostily placené diváky, nyní slouží jako hodovací síň pod širým nebem. Rodiny rozložily košíky, všichni vybalili deky, jídlo a pití a pokračovalo se v oslavách. Všude se batolily děti, líbali milenci, asi tak, jak se to tehdy skutečně odehrávalo.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Pattersdorf
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 17:37:25 CEST (487 čtenářů)

Ráno se snažíme vyjet co nejdříve, čeká nás pěkná kláda, více než 100 km v sedle. Snídaně zpočátku velmi mizerná, asi jako měli svého času landshudští poddaní, potom se krapet vylepšili a přinesli prý nějaké dobroty, to už jsem ale byla sytá. A pachuť té hnusné slabé kávy se mi ještě teď na jazyku připomíná. A jak jsem tam mrmlala, pánbůh mě potrestal. Potrestal tedy bohužel spíše Pepíka – měla jsem prázdné kolo. Ale protože Pepík byl nevinen, bylo to aspoň kolo přední.

Jakmile nasedneme, hned roztáčíme pedály. Prvních 40 km prosvištíme za 2 hodiny, jako bychom se chtěli před AA vytáhnout. Ale pravda je spíše taková, že kopírujeme řeku, počasí je krásné a po včerejších 86 km jsme příjemně odpočatí. Při svačině básní Pepík o řezníkovi, kterého jsme před čtyřmi lety navštívili a báječně se napapali. Pamatuje si úplně přesně vesnici Landau a k jeho krámu jde skoro po čichu jako se zavázanýma očima. Hlad sice nebyl, ale napráskli jsme se dosyta, stejně jako tehdy. A zase příjemná stezka až do Degendorfu, kde na nás čeká kafíčko a sladkůstka. A tím pohodička dnešního dne končí.

Opouštíme Izarradweg a směřujeme do hor směr Patersdorf. Horskou prémii po poradě vynecháme a etapu zkrátíme asi 3 km po silnici. Tak nám zbyde čas těsně před zavíračkou nakoupit v jedné vesnici. Ubytovaní jsme totiž opět u naší staré známé babky, která pronajímá prázdný penzion opředený pavučinami. Stejně jako tehdy, nic se nezměnilo. Pouze paní je nemocná, slabá, hubená, a tak se musí o vše postarat manžel. Majitelka chátrá stejně jako její živnost. Ale stejně jako minule je vstřícná a máme za 20 euro každý svůj pokoj se snídaní.

Večer na terase s pivečkem a vínečkem je takový bilanční a smutný – poslední na letošní cestě.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Železná Ruda
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 17:35:28 CEST (525 čtenářů)

Jakoby veškerá námaha uplynulých dní se mi dneska zkoncentrovala a otravuje a otravuje. Teplotně nadprůměrný den podložený stoupáním na šumavské hvozdy. Stoupáme, klesáme, stoupáme, klesáme. Ale spíše stoupáme, stoupáme. Jediná náplast na moje dnešní utrpení je krásná svěží příroda a minimum provozu.

Svačinooběd na nás čeká v Regen, ve městečku, kde často prší :) Na náměstí se rozložíme jako praví bezdomáči a každý si dopřává podle svého. Z města vyjíždíme elegantně parkem, poradil nám jeden starší cyklista. A poté už jde do tuhého, melu z posledního. Můj anděl strážný to viděl, a tak opět píchlé kolo. Moc mne to mrzí kvůli Pepíkovi, ale na druhé straně to možná zařídil andělíček, abych si mohla odpočinout. Dnešek je ovšem atypický tím, že jsme limitovaní časem - vlak na Prahu odjíždí kolem páté. A tak Pepíkovo „máme fůru času“ se díky defektu změnilo, „zatím je ještě času dost“.

Doma!

Závěrečných deset kilometrů lesem bylo ještě o něco náročnějších. A vjezd na rodnou půdu o to sladší. Povinné foto u cedule Česká republika a už spěcháme na nádraží. Přestože cílovou pásku protrháváme už ve 14. 30, zdaleka dnes není vyhráno.

Nejprve se ale rozhlížíme na vlakové stanici. Nádraží v Alžbětíně je totiž velmi atypické. Hranice zde prochází přímo prostředkem staniční budovy, která je rozdělena na českou a německou část, jež každá nesou název v jazyce dané země. A obě části se neliší pouze použitými jazyky. Bohužel na první pohled je zřejmé, kde je německá a kde česká strana – lavičky, dlažba, zařízení, čistota …..

Je to smutné, ještě pořád máme co dohánět a nic není tak výmluvnější jako dvě rozdílné půlky téhož celku. Stejně se ale radujeme, že jsme letošní cíl splnili a těšíme se na závěrečné pivo v nádražní restauraci. Já jsem tak unavená, že se ani pořádně neumyju a převléknu se jen tak napůl. A radost pomalu mizí…..Teplé jídlo v drahé nádražní restauraci za nic nestálo, náladu pokazila i průvodčí, jež avizuje výluku na trati.

Výluková anabáze

„No s těma kolama, to bude blbý,“ věštecky kroutí hlavou. „Jak blbý, máme pro ně přece rezervované a zaplacené místenky,“ utěšujeme se navzájem. Jízdenka za 190 Kč nás přesvědčila, že je vše v pořádku a že není čeho se bát. A zatím v pořádku nebylo vůbec nic:)

Nástup do vlaku ok, první kilometry probíhaly v pohodě. Unavená, ale spokojená se těším domů na děti i na svou postýlku. Avizovaná výluka byl ale šok.

„O kola se musíte postarat sami,“ zní nekompromisní výrok průvodčí. A tak sbíráme z kupé každý své tašky na kolo, helmy a letíme k nákladnímu vagonu. „Rychle, rychle,“ ať zpoždění není tak velké.

Představte si, jak jsme za celý den utahaní a odevzdaní. Zavazadla, která nejsou určena na nošení, nám padají z rukou, k tomu sundat kola z vagonu a balancovat s celým nákladem před nádraží. Všechno padá, není čas na kola nic připevnit. A před nádražní budovou šok: na čtyři kola a čtyři znavené cyklisty čekají dva zaplněné autobusy. Normální karosy plné lidí. Průvodčí se vytratila a my tam stojíme jak tydýti. První šofér si vzdychne, že k němu do busu nesmíme, že se tam nevejdeme. „Mělo tady být nákladní auto, jezdí vždycky, ale tentokrát nějak nepřijelo.“ A s důležitým šklebem zavírá a odjíždí. Jsem ve smrti. Je jasné, že nemůžeme pochodit ani u druhého šoféra, přesto se k němu pánové bojovně obracejí. Nebylo však třeba být bojovný. Šofér cyklistomil s odevzdaným „comámsvámadělat,“ mávne rukou. „Asi to nepůjde do uličky narvat čtyři kola, ale zkusit to můžete,“ volí kompromis a tajně doufá, že nás bude moci nechat venku.

Vyděšeným cestujícím cpeme do žeber řídítka, couváme s neposlušnými koly do uzounké uličky zaplněné zavazadly a zablácené pneumatiky otíráme o jejich oděvy. Zvědavě nás pozorují, někteří pomáhají kola posunovat či přidržovat, aby na ně naše špinavé stroje nepadly úplně. Po obrovských manévrech jsou všechny čtyři kola sice zaklíněna v uličce, ale my samozřejmě uvězněni zároveň s nimi. A na silnici zůstala naše zavazadla. Nikdo z autobusu nemůže vystoupit, leda by se kola zase dostala ven. Kdo nakonec naše tašky vhodil do autobusu, to ani nevím. Jen jsem se modlila, abychom se po skončení výluky se všemi setkali.

Jízda to byla příšerná. Jak autobus kroutil nekonečné zatáčky, jak se vyhýbal na uzoučkých cestách a jak my balancovali s neukotvenými koly v uličce ….. Obdivovala jsem jediné: nikdo ze spolucestujících neprotestoval, nikdo nenadával ani se nerozčiloval. Já byla ve smrti, oni trpěliví a opravdu tolerantní. Obdivovala jsem i řidiče: pokud by se cokoli stalo, prudké zabrzdění nebo nedej bože nějaký náraz, určitě by došlo k nějakému zranění. A on by to chudák za všechny odskákal. Nemluvě o nějaké inspekci ohledně bezpečnosti cestujících. No, přežili jsme a já tímto mnohokrát děkuji šoférovi i tolerantním pasažérům. Přesto ti, kteří mě znají, vědí, že jsem se celou dobu třásla starostí, jak to bude s vystupováním. A že seděly věci.

„Rychle, rychle, máme zpoždění,“ znělo opět, tentokrát to byl mnohohlas. Na nádraží na nás čekalo asi deset nejrůznějších zaměstnanců dráhy a dalších pohůnků včetně výpravčího. A všichni chtěli pomáhat. Spousta rukou se natahovala pro naše tašky, pro naše kola a naše helmy. Ve finále mi někdo vzal kolo, jiný tašky a já se hnala sama k přistavenému vlaku, který jen jen se rozjet. Kola bleskově naložena a my též. Až po půl hodině jsem vydechla a spočítala všechny tašky. Stejně jsem se ale modlila, zda se s koly na Hlavním nádraží setkáme.

Setkali jsme se nejen s koly, ale i s Jardou, který na nás čekal a odvezl domů. Celá naše letošní anabáze se tak zacyklila a já se tak v jeho autě zase obloukem vrátila na samý začátek na Václava Havla, odkud naše expedice s Jardou za volantem před dvanácti dny začínala.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Náš itinerář
Poslal pepik v Sunday, 13. October 2013 @ 17:31:39 CEST (489 čtenářů)

Ženeva: 40 km

Ženeva – Yverdon: 108 km

Yverdon – Derendingen: 110 km

Derendingen – Baden: 94 km

Baden – Winterthur: 64 km

Winterthur – Farnach: 120 km

Farnach – Bihledorf: 61 km

Bihledorf – Buching: 70 km

Buching – Bad Tölz: 93 km

Bad Tölz – Mnichov: 63 km

Mnichov – Landshut: 87 km

Landshut - Pattersdorf: 110 km

Pattersdorf – Železná Ruda: 50 km

Celkem: 1 070 km

(komentáře? | Skóre: 0)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.11 Sekundy