Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Úvod
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:40:50 CEST (534 čtenářů)

Destinace naší letošní dovolené byla determinována klukovským Pepíkovým snem proplout všechny nejzajímavější průplavy a průlivy světa. A Pepík, ten když si vezme něco do hlavy, tak mu to z ní jen tak nevytlučete. A tak po Lamanšském průlivu, Magalhaensově průplavu, Gibraltaru a Panamě byl na řadě Suez. Dlouho kolem této lokality kroužil, přemýšlel, až bylo rozhodnuto. Pojedeme tentokrát opět velkou bílou výletní lodí, a to z Emirátů do Itálie.

Vybrat vhodnou plavbu nebylo ale tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Emiráty jsou sice posledních pár let pro turisty zajímavá a žádoucí země, ale málokterá loď se odhodlá plout kolem Jemenu a proplout Suezským průplavem. Vody omývající tyto země nejsou totiž příliš bezpečné, stejně jako politická situace v některých přilehlých státech. Nakonec tedy padla volba na odvážnou Costu Classicu. K malé, ale statečné lodi měli ovšem někteří členové naší expedice (vlastně jen jeden) výhrady: stará skořápka, potopí se, nemá žádné balkony, malé divadlo, prostě hrůza. Pravda to vše byla, ale …. Nebudu předbíhat, před naloděním jsme totiž strávili ještě týden v samotné Dubaji, takže všechno po pořádku.

Na cestu se s námi vydali Renata s Vaškem – manželé, kteří nejsou zvyklí jezdit na dlouhou zahraniční dovolenou každý rok a na výletní lodi byli poprvé. Vůbec nevěděli, co můžou čekat, spolehli se zcela na naše dobrozdání. Zato Libor, starý dovolenkový matador, cestu pečlivě zkoumal, připravoval, hodnotil a vážil dostupné informace, a proto výše uvedené kritické věty mu splývaly z blazeovaných rtů zcela samozřejmě. Vše podroboval ostrému zkoumání a věty typu „Je to tady samý problém, s cestovou by se to stát nemohlo,“ jsme ke konci dovolené už ani nevnímali. Lidka z Českého Těšína se na jaro 2013 těšila už dva roky, kdy poprvé plavbu okusila, tehdy s námi jela do Brazílie. Její družka Eva se chystala nalodit poprvé a její pozice byla na startovní čáře nejnezávihodnější: ještě nikdy se neplavila a navíc vyjma Lidky nikoho z nás neznala.

Celkem jsme tedy tvořili partu dost pestrou a nesourodou, ale ve finále se ukázalo, že jsme skupina stmelená, sehraná a pohodová. Tmelili jsme se od 10. března, kdy jsme se sešli (vyjma holek z Těšína, které přijely o tři dny později) v neděli odpoledne na letišti, až do pátku 5. dubna, kdy jsme ve 22 hodin na Václava Havla dosedli.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Cesta
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:39:21 CEST (605 čtenářů)

Když do Dubaje, tak jedině s Emirates Airline. Pověst nepřeháněla – pohodlné cestování, dobré jídlo, milé letušky, hodně alkoholu …. A tak nám šestihodinová cesta uběhla jako nic. Těšíme se na dubajské letiště, které má být jedno z největších a nejvybavenějších na světě. Libor navíc básní o kole štěstí, které vám nechá vyhrát, pokud máte štěstí, nový automobil.

Liborovy imigrační problémy

Těší se jak malý kluk a neustále přemítá, jak ten vyhraný vůz dostane domů, když tu najednou …… do fronty na vstup do země se vloudí nestabilita: Libor před úředníkem poulí svá malá šedá očka jednou, podruhé, potřetí, ale úřední muž v dlouhé bílé košili stále není spokojen. Čtvrtý pokus už Libor nedostane. Rezolutním způsobem jej důležitý úředník z fronty vylučuje a posílá na imigrační oddělení. A teď už nejde o nové auto, teď už jde o dovolenou jako takovou. Před skupinou nesmlouvavě se tvářících košiláčů končí veškerá sranda. Solidárně odcházím s Liborem a snad díky mé blonďaté hlavě, která mi v Emirátech pomůže ještě vícekrát, nemusíme čekat frontu před kanceláří a úřední moloch nás schlamstne rovnou. Za stolem se rozvaluje mladík s krásnými černými vlasy a tvrdýma černýma očima. Libor stojí před ním jako nezbedný žáček před paní učitelkou v první třídě a opět koulí očima, opět problém. V Emirátech je totiž nařízeno, že každému, kdo vstoupí do země, se musí udělat oční sken. A to je ten problém. Liborova očka se vzpírají, sken se nechce povést. Důležitý košiláč kroutí hlavou, dlouze telefonuje, rozkládá rukama… a až po deseti mučivých minutách, kdy jsme s Liborem oba dostatečně vycukaní, pleskne do pasu razítko a cesta do země je volná.

Celní kontrola

Ufff, trvalo to jen chvilinku, než se Libor otřepe, a už zase hledá kolo to své automobilové kolo. A už zase brblá, že nejsme ve správné hale (autová loterie je v hale odletové a to dá rozum, že tam být nemůžeme). Jako by se imigrační pánbůh za to na něj rozzlobil, ještě mu dá během plavby tuto jeho nespokojenost pěkně vyžrat. Ale zatím ho jen všichni chlácholíme a strkáme k východu. Pepík v ruce třímá aspoň jeden karton cigaret a už už se dotýkáme dubajské půdy, když opět zasáhne ruka úřední: Celní kontrola!!! Tentokrát projde jen Libor, my ostatní do spárů celníků padáme. Ale kdyby jako oni pracovali všichni celníci světa, to by se pašerákům žilo! Kufry putují do tunelu, kluci, kteří do muslimánské země vezou alkohol, dost trnou. Zvlášť Pepík, který jeden kufr zcela nacpal pouze pivem - množství si pochopitelně v Praze ověřil, ale kdeže je dnes Praha! Celníci však zírají všude možně, jen do tunelových obrazovek ne a my tedy můžeme zase své poklady naložit na vozíky a teď už opravdu z haly ven.

Ubytování v hotelu

Teplo nás praští přes čumáčky, necháváme se pěknou chvíli ovívat hřejivým vánkem. A už je tu taxík, jenž nás za 40 dirhamů ( jeden DH počítáme cca 5 Kč) veze do hotelu Ramada Deira. Přestože je asi půl třetí ráno místního času (časový posun je + 2 hodiny letního, resp. + 3 zimního času), v recepci panuje čilý ruch. Nikdo se nediví, že přijíždí skupinka Čechů. I když jsem jim to mejlem avizovala, stejně jsem měla o noční službě jisté pochybnosti. Ale v Dubaji vše perfektně funguje, na to si musíme začít zvykat. Dostáváme welcoming drink a jak tak naše oči radostně osahávají půdu, která se nám má stát na další týden domovem, na chvilinku na nás padne černá můra. V recepci totiž nabízejí výhodné denní ubytování, které je jednou tak drahé jako naše cena. Zpanikaříme, zda máme rezervaci v pořádku, ale opět se ukazuje, že přes booking bývají ceny někdy poloviční. Hrozící finanční katastrofa zažehnána, zbývá malinký problémek - pro mne a Pepíka nemají pokoj s oddělenými postelemi. Po velkém hledání a omlouvání nám dávají za stejnou cenu apartmá, ale zítra, tedy vlastně dnes, se musíme přestěhovat. No co nám zbývá, budeme se tedy těch pár hodin vyvalovat v apartmá.

A aby se nám vyvalovalo lépe, přichází Vašek s Renatou, chceme zapít dnešní úspěšný přesun. Vašek avizoval, že do apartmá vezme kořalku, přinesl však jen jednu plechovku piva. Tváříme se s Pepíkem trochu divně, vyměňujeme si překvapené pohledy, ale Vašek se jen chechtá. „Dívej se mi na ruce,“ šibalsky vyzve Pepíka. Otvírá plechovku - a co z ní nevoní? Nefalšovaná česká slivovice!!! Smějeme se, když vykládá, jak vynalézavě tekutinu do plechovky dostával: v první fázi bylo nutné navrtat do nepoškozené zavřené a originální plechovky malou dírku. Poté vycmrndat pivo – asi nejsmutnější část celé operace. Nastala fáze vyplachovací a poté plnicí. Jak dostat do malé dírky půl litru slivovice? No přece injekční stříkačkou! „A nesmíš zapomenout na malinkatý hliníkový nýtek, který je třeba podlepit epoxidem,“ vykládá láskyplně Vašek. „Můj vlastní vynález,“ doplňuje hrdě. A to už jsem se smála hlasitě a nepokrytě. My všichni se na cestu připravujeme na internetových stránkách nebo v knihovnách a knihkupectvích, pouze Václav ve své dílničce. A že mu to dalo více práce než nám všem, to je nad slunce jasné, když u jedné plechovky nezůstalo.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Dubaj - den první
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:37:17 CEST (644 čtenářů)

Snídaně v Ramadě byly báječné – super kávička z automatu, několik džusíků, arabské speciality teplé a studené i evropské normálnosti jako uzeniny, sýry, jogurty, ovoce apod. Vždycky jsme se pořádně napráskli a jedli jen dvakrát denně. První den se přejedení (ochutnat se musí přece všechno) a v dobré náladě vyvalíme ven. A hned facka!! Kde je příjemný noční vlahý vánek? Začátkem března nás najednou atakuje žhnoucí sluníčko a omračuje teplota 32° ve stínu. I díky takovému surovému útoku se před hotelem motáme, vymýšlíme, přemýšlíme, kombinujeme a nemůžeme se dohodnout, co vlastně chceme podniknout. Jisté je jen jedno: chceme vidět Dubaj.

„Vezmeme si výletní autobus, povozí nás po všech pamětihodnostech,“ navrhuje Libor. „Dubaj je obrovské město, bus je drahý a vůbec není akční. A navíc je horko,“ oponuje Pepík. „A co ta jeho otevřená střecha?“ nedá se Libor. „Tam to bude foukat,“ hlásím se do diskuse. „A metro? Stanice je hned u hotelu,“ pípnu nesměle, abych si napravila reputaci. „Nemáme lístky,“ opáčí Pepík a ostatní nad mým údajně blbým nápadem ani nemávnou rukou. „A tak tedy minibus?“ trumfuje Vašek. Jeho návrh je chvíli brán v potaz, ale jelikož žádný minibus asi čtvrt hodinu kolem nejede, ocitáme se opět ve slepé uličce, navíc pořádně žhavé. Čas se pomalu nachýlil k poledni a my pořád nic. Kolik lidí, tolik názorů.

„Nedá se nic dělat, bereme dva taxíky,“ konečně rozhodl Pepík. Tato na první pohled nejjednodušší dvoutaxíková varianta byla zavrhnuta hned zpočátku, neb se do jednoho taxíku samozřejmě nenarveme a naše skupina se nechtěla rozdělit.

„Utvoříme klučičí a holčičí skupinu,“ pohotově navrhuje Renata. Je vedena logickou myšlenkou, že v každém taxíku by měl seděl aspoň jeden, který trošku koktá anglicky. A tak hned od prvního dne dovolené jsem byla v zájmu celku odtržena od Pepíka a byla přinucena zastávat funkci mluvčí ženské části naší grupy. Zpočátku nezvyklé, ale brzy se mi tato pozice stala milou a ráda jsem s kakaovými koloušky nebo zkušenými prošedivělými pány za volantem navazovala sice chabou, ale o to srdečnější anglickou konverzaci.

Nakonec jedeme do starého města. Kdybychom věděli, jak v Dubaji taxislužba funguje, nedohadovali bychom se ani minutku. Taxíků je tu totiž hodně, jsou čisté, pohodlné, rychlé a poměrně levné. Taxikáři jezdí se zapnutým taxametrem, a tak při placení nedochází k žádným vymyšlenostem. Překvapilo nás, že šoféři jsou většinou Pákistánci, prý je jich v taxislužbě 70%. Já bych ale klidně mohla tvrdit, že jsou dubajské drožky obsazené Pákistánci na sto procent - jezdili jsme výhradně s příslušníky tohoto národa. Taxíky jsme poté celý týden brali hodně a rádi.

Dubajské muzeum

Teď poprvé jsme se nechali zavézt k Muzeu Dubaj. Za vstupné 3 DHS nám muzeum připravilo dvě poučné a vůbec ne nudné hodiny, navíc zde byl milý chládek. Obdivovali jsme umně sestavený film, který ukazoval město od jeho písčitých začátků, kdy na pobřeží moře a zálivů stálo jen několik chatek a kdy se místní živili převážně lovem perel. Perly z Emirátů byly, jak už víme, ve světě velmi ceněny, také expozice v muzeu se jim podrobně věnuje. Můžete obdivovat speciální klips na nos, který si potápěči připínali, zvláštní nástavce na prsty, aby si nezničili ruce při dobývání škeblí, stejně jako závaží na potápění nebo bílé oblečky. Vše doplněné dobovými fotografiemi. Ovšem v polovině minulého století trh s těmito drahými slzami moře zcela zkrachoval. Naštěstí se brzy potom objevila nafta a její těžba dala městu a jeho obyvatelům úplně jiný směr. A pak se Dubaj stala součástí Spojených arabských emirátů a začal velký boom. A dnes? Údajně už se Emiráty a zvláště Dubaj nespoléhají pouze na ropu, osvícení vládci si uvědomují, že zde jejich černé zlato nebude donekonečna, a tak investují. Investují do v současnosti nejlépe vydělávajícího průmyslu, a to do turismu. Stavějí se nové a nové hotely, nadzemní i pod hladinou moře, pro hotely se vytvářejí umělé ostrovy v moři, rostou nové a nové obchodní komplexy, obrovitá a luxusní golfová hřiště, nejluxusnější budovy a centra, např. zimní zasněžené středisko, vše na špičkové úrovni, vše s neobvyklou invencí a nejmodernějším designem. Šejci nejsou hloupí a připravují se na to, že jejich zemi bude v budoucnu živit turistický ruch a obchod. Emirát Dubaj, takový jak je dnes, může za svůj věhlas a výjimečnost poděkovat korunnímu princi šejku Mohammedovi bin Rashid Al Maktoumovi, který je podle všeho velkým vizionářem a také architektem supermoderní Dubaje. Za ním stojí celá vládnoucí rodina Maktoumů, která ho v tomto počínání velice podporuje. Není ani divu, šejkovi se jeho práce více než daří. K tomu samozřejmě ale patří velké píárko – a tak v muzeu se toto vše dovíte a jako bonus ještě vize do budoucnosti. Ovšem vize jsou dost úsměvné, protože už to nejsou vize, ale žhavá současnost, jak už jsme za těch pár chvil stačili poznat. Že by v muzeu někdo zaspal?

Ale tím si hlavu nelámeme, s rozkoší procházíme expozicí, která je názorná a všude oživená věrohodnými figurínami přestavujícími tehdejší způsob života (rozuměj života před naftou). Nejvíce mě ale dostala maketa v životní velikosti, která přibližovala dřívější obydlí místních. A co že mě tak překvapilo? Klimatizace. Původní přírodní klimatizace, která nepotřebovala žádnou energii, aby fungovala. Air condition se skládal z dlouhého komínu ušitého z pytloviny, který byl rozdělen na několik dílků. Tyto větrné komíny jsou konstruovány tak, aby sebemenší závan vánku odváděly šachtami do obytného prostoru a naopak teplý vzduch ženou vzhůru. Sama jsem se mohla přesvědčit, když jsem se pod pytel postavila, jak příjemně zde vzduch proudí. Dobrá myšlenka, to bychom mohli u nás zavést a budeme boháči, pomyslela jsem si a udělala si v deníčku poznámku. Dnes, když v dubnu sedím u počítače zachumlaná v dece, si říkám, že se mi mozek tenkrát asi pěkně zavařil, když mě mohla napadnout taková blbost.

Vyjdeme z muzea příjemně naladěni a míříme na starý trh, souk. Cestou jsme my ženy dostaly první ťafku. Došlo nám, že jsme sice v hypermoderním a současném městě, ale staletý způsob života a staleté pro nás nepřijatelné návyky neustále přetrvávají. Samozřejmě - islám. Že se v Dubaji pohybuje většina žen zahalena od hlavy až k patě a většinou jsou jí vidět jen oči, to jsme zatím ještě neměli možnost poznat, na to jsme v Dubaji příliš krátce, nicméně s tím člověk předem počítá, když jede do země, kde muslimové převažují. Překvapení z obrovského rozporu mezi nablýskanými hypermoderními obrovitými nákupními středisky a zákazníky, kde nejposlednější výkřiky módy nakupují černé bubačky, nás zatím ještě čeká. Zavadili jsme ale na naši první dubajskou mešitu.

Dubajské mešity

Ve městě je islámských chrámů nepočítaně, dokonce v každém nákupním centru, i v tom nejlevnějším na okraji města, jsou malé modlitebny. Poznáme je podle hromady špinavých a sešmajdaných bot před zavřenými dveřmi. Tahle byla ale naše první. „Jé, mešita, jdeme se tam podívat,“ nadšeně navrhla Renata. „Tam tě asi nepustí,“ ozvalo se z naší skupinky. „A proč?“ „No jsi přece ženská,“ usadil ji Pepík tvrdě na zem. „Neboj, bude tady určitě nějaká dámská varianta,“ utěšuju ji.

Nepřejte si ale vidět, co muslimáni připravili pro své matky, ženy, sestry, dcery a milenky. Tisíckrát mi někdo může říkat, že muslimové si svých žen váží a cení, že ženy v podstatě rodinu ovládají a že je muži zahrnují penězi a šperky. Nevěřím tomu. Naše první městská mešita, jak jsme měly možnost ji zahlédnout, byla veliká, vzdušná a krásně zdobená. Ženská část byla ovšem vzadu se vstupem ze špinavého dvorku. Po schodech vystoupáte a hned na vás zaútočí pach moči a potu. Jste totiž v sekci záchodové. Pouze hromádka dámských sandálků a bot nás přesvědčila, že jsme zde správně. Hrdě se zuju a jdu na území vyhrazené pro mé pohlaví. Facka. Obrovská. Dámskou mešitou se zde rozumí mrňavá nízká místnůstka, celá natřená bíle, bez jakékoli výzdoby, něco jako prostornější vězeňská cela. Černé šmouhy po zdech svědčí o tom, že se tu malovalo kdysi dávno, na starém zašlém a ošoupaném koberci se modlí několik černě zahalených žen. Ne, nejsem nábožensky nesnášenlivá, ale tahle segregace mi na islámu vadí. Přestože jsme v zemi bohaté, rozvíjející se nebývalou rychlostí a dávající celému světu na odiv své odvážné futuristické stavby, ženy tu se svým bohem musí rozmlouvat v podmínkách opravdu nedůstojných a s muži nesrovnatelných.

Starý souk

Před správnou stranou mešity se sejdeme se svými partnery a ani se nám po tomto zážitku nechce do žádného hovoru. Utěší nás až starý souk, starý trh. Pod vyřezávanou vysoko umístěnou dřevěnou klenbou lemují vzdušnou a stinnou cestu malé krámky, vládne zde exotická atmosféra. Jak pomalu míjíme jednotlivé obchůdky, vybíhají z nich muži (zásadně), zdraví nás, dotýkají se nás, nabízejí zboží, zkouší nám za pochodu šátky, šály i nejrůznější látky. Přitom neustále něco brebentí anglicky, německy, francouzsky. Lichotky ze všech stran a ve všech řečech. Moje blonďatá hlava funguje jako maják, ke kterému se sbíhají zraky a myšlenky unavených námořníků. No, já vím, spíše moje tušená a dle jejich mínění tlustá peněženka a můj očividný seniorský věk je pro ně ten pravý maják. Přesto si však dopřávám pocit být v jejich očích vyvolenou princeznou, kterou ovšem bleskově zavrhují, sotva se přiblíží k sousedovu krámku. Myslím, že tento můj pocit vyvolených sdílíme všichni, pány nevyjímaje. A i když se s tímto fenoménem budeme potýkat všude (v každém městě mají svůj souk a v každém městě je to stejné, často velmi unavující a protivné), poprvé to byl zážitek silný, příjemný a zábavný.

Dubaj creek a jeho abry

A to nejlepší nás ještě čeká! Vymotáme se z objetí neukojených obchodníků (dokonce ani Libor nekoupil žádné z plánovaných triček) a ocitáme se na břehu creeku (kríku). Dubaj creek je rameno Perského zálivu a táhne se několik kilometrů do vnitrozemí a tvoří přirozenou živou tepnu metropole. Mořský záliv Khor Dubai, ale nazývaný jednoduše Creek rozděluje Dubaj na dvě rozdílné části, moderní čtvrti Bur Dubai a Jumeirah a více starobylou Deiru, kde bydlíme my. A my se najednou ocitáme v nejžhavějším dělítku centra města. Každý, kdo jede do Dubaje a alespoň trošinku se na cestu připravuje, má ve svém cestovatelském zápisníčku červeně podtržené slovo abra. Už jen jak nádherně to slovo zní, jako část nějakého zaklínadla nebo část oděvu princezny z Perského zálivu. A přitom se jedná o loď! O malou lodičku, která funguje jako vodní taxi mezi dvěma stranami creeku. Je to dřevěná protáhlá loďka sbitá z dlouhých trámů, dlouhá asi 8 m, se vsazeným motorem. Místo je tu pro 20 cestujících, kteří sedí zády k sobě. Trošku kouzla ale na tom slůvku přece jen ulpělo. Lodička abra totiž jezdí za pouhý jeden dirham! Ano, v dnešní době se můžete svézt cca pět až deset minut, podle toho na jaké místo na druhé straně je vaším cílem, v přepočtu za pouhých pět českých korun. A navíc plavidla jezdí neustále, žádný jízdní řád, ale souvislý řetěz stále nově a nově připlouvajících a odplouvajících loděk. Tak to si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Chvilku cvrkot pozorujeme a hned naskočíme. Nedůvěřivě čekáme, že po odevzdání 1 dirhamu se „kapitán“ vzbouří, ale kdepak. Pěkně poděkuje. Vytane mi na mysli přívoz přes Vltavu. Na břehu vždy čekáme jak blbci, až uplyne podle jízdního řádu požadovaná půl hodina, i když je pak přívoz narvaný a kolikrát se tam ani pasažéři s koly nevejdou. Člověk musí snášet přiblblé žvanění personálu, který je většinou pod vlivem, a za vše pak zaplatíte dvacet korun. To tady to je jiná. A navíc s otevřenou pusou vnímáme očividný paradox: stoletím prověřené abry pod současnými výškovými mrakodrapy. A k tomu znudění místní, kterým samozřejmě tato unikátní lodní doprava každodenním užíváním zcela zevšedněla.

Golden souk

Na druhém břehu se občerstvujeme kokosovými ořechy, Renata s Vaškem jsou nadšeni, v objevování města se našli. Vaška sice bolí nemocné nohy, ale nedává to znát, nemůže si přece nechat ujít ani kousíček tohoto krásného města. I když sluníčko pálí jako na objednávku, jdeme dál. A jak už se dnešní den vydařil, za chvilku dorazíme na golden souk. Pepík třímá mapičku, Pepík ví, to jen já jsem jako u vytržení a říkám si, jak jsme se na jeden z největších trhů na světě se zlatem a šperky mohli tak krásně strefit. Podél hlavní ulice, která je architektonicky pojata jako přes kopírák se starým trhem, se řadí na 200 klenotnických obchodů a obchůdků, které vystavují na 10 tun blýskavého žlutého kovu. Až oči přecházejí. Oči přecházejí, hlava to nebere. Tolik zlata, tolik bohatství, tolik šperků, tolik šikovnosti a vynalézavosti lidských mozků a rukou. Oči přecházejí, hlava začíná pomalu třeštit. Přece jen už jsme v akci hodně dlouho, je vedro jak v Michli, časový i teplotní posun, útočí únava. Zatroubím na ústup. Přece jen se někdy i otrlí a zkušení cestovatelé musejí stáhnout do obranných pozic. Můj pan Neúnavný chvilku vzdoruje, ale zdá se mi, že ostatní vděčně přijímají. Oni by sice rádi ještě poznávali, ale když Květa už nemůže…..

Odpolední pauza

A tak bereme taxíky a hurá domů! V nákupním centru, které jsme zahlédli naproti našemu hotelu, volíme oběd. Hodně jsme dnešní den přechválili, a tak aby proběhla rovnováha, oběd se příliš nevyvedl. Jak se nám zdá, v Dubaji je většina zboží i služeb levná, jídlo ale příliš levné není a my nezkušení nezvolili nejlépe. Renata s Vaškem nějaké asijské speciality a my pizzu. Dobré, ale neoslnilo, zvláště pak u kasy ne. Oslovilo nás jedině naše vychlazené pivečko na pokoji. Ale když odpočívat, tak aktivně, propaguje Pepík s Vaškem. Vyvalíme se tedy na střechu hotelu, kde mají umístěný bazén a vířivku, také saunu, páru a fitko. Správně bych měla napsat, že jsme si zaplavali, vysaunili se a vyslunili. Ale lhát nemohu. Vlezli jsme jen do vířivky, voda v bazénu čistá, ale studená. Chci se ohřát do sauny, ale ta vypnutá. „Musíte nahlásit předem, že přijdete, zapnu vám ji,“ hlásí mi kakaový koloušek mající službu ve fitku. A tak po vířivce jen sprcha a postel. Mezitím nám nadšený Libor ukazuje své první úlovky – několik triček a šatičky pro nejmenší vnučku. Ani jeho nadšení a výkřiky „neležte tady a běžte nakupovat, je tu plno zboží a dobré ceny,“ mne ovšem z mé nirvány nevytrhnou.

Až později bereme taxíka a jedeme se opět mrknout na zlatý trh a couráme večerním městem. Narazíme i na trh s kořením, kde prodavačští kluci překvapivě umí vyjmenovat většinu druhů koření i česky. Ohromní kamarádi, po otázce „Where are you from?“ sypou k překvapení Vaška a Renaty ze sebe „Nedved, Nedved, Báros, Báros,“ ale jakmile nakoupíme či nekoupíme, hned o nás ztrácejí zájem a nasazují masku očividného nezájmu. Škoda.

Co se týče našich fotbalistů, je to velmi smutná, ale bohužel pravdivá zpráva o naší současnosti. Pokud někdo z obyčejných lidí ve světě zná něco z České republiky, jsou to výhradně fotbalisti. Přesvědčili jsme se o tom na svých cestách mnohokrát. A tak nám to zpočátku lezlo na nervy, že náš kamarád Vašek z Trutnova vždy odpovídal: „Jakej Nedved, jakej Báros. Profesor Hejrovský, ty vole, Hejrovský, pamatuj si!!!“ školil všechny zarputile. A když se nám pak některý z našich cizokrajných kamarádů chtěl zavděčit, opravdu si mumlal „hejrovskytyvole,“ domnívaje se pravděpodobně, že se jedná o nějakou vycházející hvězdu českého zeleného trávníku.

Ovšem abych byla spravedlivá: současný fotbalový fenomén se netýká jen naší malé země. Na lodi se později seznamujeme s Argentinkami. Když se poprvé představily, unisono ze všech okolních hrdel zaznělo: „Á, Maradona!!“ Po jejich úsměvném přitakání jsem si pak na ně dávala dobrý pozor. Fakt nelžu, jakmile komukoliv sdělily, kde se narodily, Maradona následoval úplně automaticky.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Dubaj - okružní jízda městem
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:33:43 CEST (666 čtenářů)

Liborova myšlenka na výletní autobus dnes byla definitivně zavrhnuta, zato se oživil Vaškův plán minibusu. Ovšem po včerejších zkušenostech jsme auto ráno objednali v recepci. Šofér dostal jasné zadání: provézt nás po městě a ukázat vyjma starého města vše, co za vidění stojí. A tak jezdíme převážně po obrovitých nákupních komplexech, podél rozlehlých golfových hřišť, zajedeme i k nejvyšší stavbě světa Burj Kalifa nebo do moderní čtvrtě Dubaj Marina. V další čtvrti Jumeirah se fotíme u údajně nejluxusnějšího hotelu světa, který se stal hned po dostavění v roce 200 symbolem Dubaje, u hotelu-plachetnice Burj al-Arab. Dovnitř nás bohužel nepustí, ale blízko hotelu je veřejná pláž, jedna z mála, která je v Dubaji volně přístupná, a tak šup tam! Fouká tady, velké vlny dokreslují nevšední pohled na hotel, jenž se rozkládá na umělém poloostrově. I když pálí sluníčko, voda je studená a do moře jdeme po kolena pouze já, Pepík a Vašek. Pepíka však rychlá vlna oblije tak nešikovně, že vypadá jako naše Anetka, když zapomene jít na nočníček. A tak se bleskově stáhneme zpět do bezpečí minibusíku.

Karty foťáku jsou už hodně zaplněné, a to převážně výškovými stavbami, kterých je zde jak stromů v našem kopaninském lese, a každá zcela jiná. Město vyrůstá z pouště a stavby rostou jako houby po dešti, na krajích vidíme stále jen písek, písek nebo staveniště, staveniště. Město se do písku zakusuje, prostorem se nešetří, místa na rovné pískové placce je všude dost. Celá aglomerace je ale neustále zahalena v jakémsi oparu. Nezdá se nám, že by to byl smog, protože doprava je sice hustá, ale dálnice jsou prostorné a vzdušné. Snad opar způsobují jemňoučké částečky písku, které jsou sice neviditelné, ale v ovzduší je cítíme.

Jedeme také k největší dubajské mešitě, kam údajně mohou i nemuslimové, ale je zavřeno a mne to ani nemrzí. Jako třešničku na dortu si schováváme projížďku po tzv. Palmovém ostrově – Palm Jumeira, na jehož vrcholu byl nedávno otevřen luxusní hotel Atlantis. A koná se jedno z největších zklamání našeho dubajského pobytu: po slavném ostrově – palmě – jezdíte a vůbec nepostřehnete, že jste na umělém poloostrově. Jezdíte po silnici z obou stran lemované privátními domy a luxusními hotely, k moři (tedy do listů palmy) nemůžete, a tak samozřejmě půdorysnou palmu nemáte možnost ani postřehnout. Těšíme se tedy, že ji uvidíme večer, až se celá rozsvítí, z vyhlídky na Burj Kalifa, jež máme naplánovanou nazítří.

Nákupy

A po pěti hodinách a zaplacení 500 DHS nás taxikář vysype zcela zničené u hotelu. Na pokoji pivíčko, postýlka a už se Pepík vrtí a ošívá: „Jdeme se mrknout naproti do nákupního centra, víš, co včera říkal Libor,“ pronese vemlouvavě. Na moje zamumlání cosi o únavě, dovolené a odpočinku kontruje: „Co kdybychom tam našli něco pěkného pro ty naše tři malé miláčky, “ nahodí ten mizera udičku a je si samozřejmě zcela jist svým úspěchem. Zboží ve dvou protějších nákupních centrech měli mraky, navíc je období velkých slev. A ti mizerové mají otevřeno denně do půlnoci (!) a zboží neustále obměňují. A tak se přiznám zcela bez mučení, že většina volných chvilek v hotelu patřila nikoliv bazénu, posilovně nebo sauně, jak bylo plánováno v Praze, ale mrzkému a lacinému bloumání mezi stovkami a stovkami ramínek, věšáků, regálů a poliček. Co kdyby zrovna dnes vyndali něco, bez čeho nemůžeme žít, že? Ani pomyšlení na nadváhu kufrů při zpáteční cestě nás nikoho od šopování neodradilo.

To větší z nákupních center u našeho hotelu se jmenuje Reef Mall a pokud byste chtěli jet v našich stopách a ubytovat se ve stejném hotelu Ramada Deira, radím si jméno obchoďáku zapamatovat. V Dubaji je totiž hotelů Ramada více a občas se taxikáři neorientují a nevědí, do které Ramady chceme jet. Reef Mall zná ale každý, a tak jsme pak už jeho název udávali zcela automaticky.Večeři jsem už nenechali náhodě a zaplatili si v hotelu 44 dirhamů za chutný a bohatý teplý bufet.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Dubaj - na nejvyšší stavbě světa
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:31:55 CEST (685 čtenářů)

I dnes v Dubaji velké horko, už si začínáme zvykat. I když z klimatizované hotelové haly to tak nevypadá a ve stínu je příjemně, sluneční paprsky nás pokaždé pořádně profackují a trvají-li déle, i sužují. A to se nám místní smějí, vždyť je skoro zima. To byste měli vidět v létě, kdy je na teploměru 50 – 60 stupňů! Celsia, dodávají, aby snad nebylo mýlky. Zdá se mi, že v té době se snad ve městě nedá vegetovat. Proto jsou všechny veřejné prostory klimatizované, proto je u každičkého hotelu bazén a ve většině z nich ještě prý chladí vodu, aby se koupající neopařil. Tak to my máme štěstí, my se ze sluníčka a tepla radujeme. Libor dnes odmítl dále poznávat město a vydal se na pláž, kam jezdí zadarmo hotelový autobus.

Rybí trh

My se s Vaškem a Renatou vypravujeme na rybí trh. To je místo, které nemůžeme vynechat v žádné přímořské destinaci. A ten dubajský je obrovitý – pod střechou se tísní desítky, spíše stovky stolů, na kterých prodávající řadí těsně vedle sebe zboží. Tresky, sardele, mořské úhoře, mníky, ryby malé, velké i hrůzu nahánějící žraloci nebo mečouni, krabi, langusty, škeble i další plody moře…. Vše čerstvé a všeho mnoho. Mezi stolky korzují kupující, zakuklené dámy i znalecky vyhlížející pánové. Nejvíce mne ovšem dostal Arab sedící v nablýskaném tmavém BMW. Řidič vůz zaparkoval těšně vedle krajního stolku tržnice, kupec stáhl okénko, ale ani se do něho nevyklonil. Své tlusté břicho si vyvaloval na zadním sedadle a blahosklonně rukou odmítal snad veškerá plata naložená rybami, která mu prodejci houfně nosili k nahlédnutí. Z jejich ohnutých hřbetů a patolízalských úsměvů přibitých na tváři se nechalo vyčíst, že kupující bude mít peněženku asi hodně nabitou. Zírám na něj s pusou otevřenou, až jsem najednou zachytila jeho nerudný pohled a hned jsem se pakovala. Ještě z dálky ale pozoruju, jak proud nosičů ryb obklopujících jeho auto neustává.

Zaujali mě také kluci živící se odvozem ryb. Každý z nich byl hrdým majitelem kolečka - normálního kolečka, které se u nás používá na stavbě, a nabízel své služby. Bylo jich na place nepočítaně, práce ale málo. Tak málo, že oslovovali i nás, na první pohled jasné turisty, u kterých nebyl vůbec žádný předpoklad, že by si koupili kolečko ryb. Pepík kašle na kolečkáře a pátrá po službě, již jsme okusili před dvěma lety ve Španělsku. Vybrali jsme si na tržnici ryby a za malý peníz nám ty čerstvoučké potvůrky hned na tržnici připravili a přidali k tomu ještě dobré vínečko.

„To by bylo něco, dát si tady ty čerstvoučké krevety,“ těší se myšlenkou na obžerství můj muž. S jedním rybím naháněčem brouzdá po tržnici, smlouvá ceny, hledá přípravnu ryb, a manažuje celou rybí žranici. Ovšem celý projekt byl nakonec smeten se stolu.

„Hele, nebude to trvat dlouho, než nám ty ryby udělají?“ ozve se nesměle Renata. „A kde to budeme jíst,“ přidávám se opatrně k odmítavému postoji i já. „A máte vůbec někdo hlad?“ zcela logicky argumentuje Vašek. Před naháněčem se pak Pepík raději schoval na ovocný trh.

Ovocný trh

Mňam, tam to bylo něco jiného!! Mandarinky, manga, pomeranče, jahody, hrušky, banány a spoustu dalších a dalších dobrot. A zde jsou prodejci jinak šikovní. Nabízejí, krájejí před námi, dávají ochutnávat … no neberte si. Birhanzlovi nakupují ovoce a nadšeni z přátelských Arabů (aby ne, když chtějí prodat, že?) a plni euforie si odnášejí plnou tašku ovoce, které pak jedí ještě další dva či tři dny. Pepík zklamaný z ryb se vrhne na datle. Datle, to je jeho vášeň, na datlích ujíždí skoro stejně jako já na oříšcích. A tolik datlí jako na dubajském trhu, tolik pohromadě jich ještě nikdy neviděl. Datle hnědé, černé, malé, velké, čerstvé či sušené. Na obrovských hromadách, íránské i dubajské – no prostě paráda. I on nakupuje v euforii z ochutnávání a bezhlavě. Datlemi se přiživujeme celý pobyt a ještě si je po měsíci přivážíme domů.

Burj al Khalifa

Na odpoledne máme naplánovaný výlet na v současnosti nejvyšší stavbu světa – Burj al Khalifa. Budova, která svým vzhledem připomíná několik na sebe naskládaných plechovek od piva, byla slavnostně otevřena 4. ledna 2010 a tyčí se do výše 828 metrů. Pro nás je jistě zajímavé, že část výtahů, z nichž ty nejrychlejší dosahují rychlosti až 64 km/h, dodala jedna pardubická firma. V Burj Khalifě leží i nejvyšší obývané patro jakékoliv budovy na světě – stošedesáté. V patrech pod ním nalezneme na 900 bytů, nejvýše položenou restaurace At.mosphere, kanceláře či hotel od slavného návrháře Armaniho. Stavba samotné budovy začala v lednu 2004, do výšky se stavebníci začali škrábat o rok a dva měsíce později. Své jméno nese po prezidentovi Spojených arabských emirátů a po vládci Abú Dhábí Sheikhovi Khalifa bin Zayed al Nahyanovi.

Objednávání vstupenek

Těšíme se velmi, již z Prahy máme objednané vstupenky na vyhlídkovou plošinu. Zamluvené lístky – tuto vychytávku máme z internetu. Pokud si doma přes počítač lístky objednáte, jednak budete platit čtvrtinu ceny, kterou byste zaplatili na místě, a jednak máte přesně stanovený čas, kdy vás nahoru pustí. Až u vchodu na At the Top, jak vyhlídkovou plošinu v Dubaji nazývají, jsme si uvědomili, jaké máme štěstí – během našeho pobytu v Dubaji byla totiž místa na vyhlídkové plošině všechna beznadějně vyprodaná. V Praze jsem ovšem dumala, jakou hodinu na vyhlídku vybrat. Osvědčila se dobrá finta: sledovala jsem předem několik dní, která hodina je vždy první vyprodaná, a tato strategie se vyplatila. Měli jsme lístky na 17. 30. Jak se později ukázalo, v daném ročním období to byla doba velmi rafinovaná. Zažili jsme Dubaj shora v denním světle, při postupném stmívání a nakonec i dunajskou noc. Za toto divadlo jsme zaplatili 700 Kč na osobu.

Dubajské metro

Již od oběda se chystáme na velkolepý zážitek a plánujeme v areálu zůstat až do nočních hodin. Jako dopravní prostředek zvolíme metro, které je poměrně mladé. Bylo uvedeno do provozu v září 2009 jako teprve druhé metro v arabském světě – Dubaj předběhla jen Káhira. Když vstoupíme do zastávky, která je hned u našeho hotelu, překvapí nás rozlehlost a úzkostlivá čistota. Nikde žádný klikyhák, nikde žádné grafity, ani papírek, ani nedopalek cigarety. Vše je nablýskané a až sterilně čisté. Lístky jsou vzhledem k taxíku poměrně drahé – když taxíkem po městě jedeme čtyři, většinou by to bylo levnější než čtyři lístky do metra. Za zkušenost ale metro stojí. Jezdí totiž bez řidiče. Je řízeno zcela automaticky počítačem, na každé zastávce zastaví přímo u nástupiště a otevře se celá stěna. Značení stanic i směru je perfektní, zabloudit se nedá. První vagón každé soupravy tvoří tak tzv. Gold Class s vyšším komfortem v podobě lepších sedaček a wifi připojení k internetu. V každé soupravě je také jeden vagón vyhrazený ženám a dětem. Příjemné zjištění bylo i to, že mimo žhavé centrum jezdí metro nad zemí, na vyvýšené dráze, takže máte i pěknou vyhlídku na město. Zaskočila nás pouze naše cílová stanice – Burj al Kalifa. Už když jsme do stanice přijížděli, byli jsme překvapeni, že výšková budova se tyčí na druhé straně široké a hlavní dálnice vedoucí na Abu Dhabí. A jakmile nás metro vyložilo, přišla chvíle, tedy spíš skoro půl hodina pravdy. Ze stanice jsme museli použít asi šest až sedm dlouhatánských pohyblivých chodníků (nenapadlo mne je na začátku počítat), než jsme překonali vzdálenost – no nechci přehánět, ale přes jeden kilometr to určitě bylo. I na těch pohyblivých pásech nás už bolely nohy.

Nákupní centrum Dubaj Mall

A najednou jsme stanuli uprostřed obrovitého a luxusního nákupního komplexu Dubaj Mall. Že mall znamená česky nákupní středisko, to už jsme stačili pochytit. Ale tento mall, to je nákupní velegigant. Pražské Palladium by se sem schovalo aspoň dvacetkrát a ještě by se v rozích viklalo. Navíc byste k němu museli přidat výstavní galerii, obří akvárium i se žraloky, velké zimní kluziště, na kterém se prohánělo asi padesát dětí i dospělých, pár multikin a několik stovek restaurací, cukráren a různých jiných občerstvoven. Na to vše jsme zírali s otevřenou pusou. Ne, Dubaj Mall, stejně jako Emirates Mall, o kterém ještě bude řeč, nemají lidské rozměry a z českého obýváku nemáte šanci si takovou hrůznou spotřební mašinu vůbec přestavit. Mrzí mě, že jsem si nevzala pláneček – byla to totiž tlustá příručka, podle které bych se asi stejně nezorientovala. Všude jsou cedule, šipky, vidíte najednou několik galerií pod vámi i nad vámi, mezi tím spoustu odboček a postranních bloků. Když jsme tu byli první den taxíkem, vkročili jsme na obrovitou mramorovou plochu, kde byla v centru fontána a po stranách se vyjímaly nejluxusnější obchody. Všude spousta prostoru, vysokánské stropy. Naše turistické boty vypadaly na nablýskaném mramoru, ze kterého by se dalo jíst, opravdu velmi nepatřičně. Dnes nás metro vyplivlo v lidovější části komplexu, ale obrovité stropy, spousta prostoru a místa, vše samozřejmě klimatizované, to zůstává stejné. Z hotelu jsme dnes vyjeli hodně v předstihu, ale než dojedeme, dojdeme a než se zorientujeme, stačíme se pouze občerstvit a už musíme nahoru. Jako radu bych ráda dodala: pokud vás můj popis neodradil, nechte si na prohlídku aspoň tři hodiny. Utečou, ani se nenadějete. A pokud rádi nakupujete, klidně tu můžete strávit celý den, rozhodně se nudit nebudete.

Vyhlídková plošina At the Top

My ale nenakupujeme, rovnou míříme ke vstupu na At the Top, jak vyhlídkovou plošinu na Burj al Khalífa dubajští nazývají. Jedná se o nejvýše položenou venkovní vyhlídkovou plošinu na světě, leží ve 124. patře ve výšce 452 metrů nad zemí. U vchodu jsem měla chvilku obavy, zda naše elektronická objednávka bude OK. Moje obavy však rozptýlil ihned obrovitý černoch, na zmatené turisty asi navyklý. S úsměvem mi bere nervozitou užmoulaný papír, na panelu vyťuká nutné údaje a rezervační kód a už nám z automatu lezou postupně všechny vstupenky. Uff, to jsem si oddechla.

Přestože máme lístky na určitý čas, u vchodu se stojí fronta. Všichni musí projít bezpečnostním rámem, i zde se bojí teroristů. Spletí chodeb, které jsou vyzdobeny stavebními nákresy, fotografiemi ze stavby i dalšími stavebními dokumenty – nechybí srovnání s dalšími výškovými stavbami světa a samozřejmě konstatování, že „My jsme ti nejvyšší“, se dostáváme k výtahu. Na tento moment se netěším. Kdo by se také aspoň trochu neobával výtahu, který vás má dovézt do 124. patra, že? Ani pomyšlení na naše pardubické krajany mi nedodávalo sebevědomí. Nakonec ale vše dopadlo skvostně. Rozjezd výtahu je pomalý, později hodně zrychluje. Ovšem poznáte to pouze, když visíte očima na displeji, jako jsem to dělala já. Jinak je výtah absolutně v pohodě. Trochu mi zalehly uši z té rychlé změny nadmořské výšky, ale jen trochu. A už jsme nahoře. Nejprve se všichni čerství návštěvníci tlačíme u prvních dostupných oken, pak se lidé pohodlně rozptýlí po celém obvodu. Část vyhlídky je zasklená, část opravdu venkovní. Až mě zamrzelo, že jsem se venku nebála, i když jsem byla tak vysoko nad zemí. Mírné mrazení v zádech jsem si přivodila, až když jsem skrze chromované zábradlí prostrčila ruku s foťákem a uvědomila si, že když teď foťák pustím, tak…. A že kdybych takhle pustila i sebe ….

Výhled z plošiny je ale fakt parádní - za dobrého počasí je prý vidět až do vzdálenosti 95 kilometrů, což bereme pouze jako povídačku. Jak už jsem psala, Dubaj za našich časů je pořád v mírném oparu. Opar není asi výjimkou, protože na plošině je rozmístěno několik dalekohledů, které vypadají jako nějaká obří děla s monitorem. Stačí zamířit na některou z budov či oblastí v dáli a na monitoru se vám ihned ukáže, o jakou stavbu se jedná a to hned ve třech variantách: k dispozici je reálný náhled, náhled když je jasno a náhled v noci. Takže fotografii za denního světla při ideální viditelnosti tu nevystavují určitě náhodou. Prima, že přístrojů je na plošině hodně a použití je zdarma. Kocháme se asi dvě hodiny, nejvíc mě baví stmívání, jak se postupně rozsvěcují světla a metropole se mění. Zajímavé je také potvrzení toho, že město ukusuje stále větší kousek pouště, která ho svírá, a zároveň jeho součástí jsou i velké písečné plochy uvnitř. Ať již závodiště nebo nezastavěná staveniště.

Úchvatná fontána

Posledních patnáct minut, když do tmy září již všechna dubajská světla, čekáme na spuštění slavné fontány, která se pod výškovým obrem nachází. Nedělejte to, nestojí to zato. Tu úžasnou a věhlasnou fontánu je daleko, ale daleko lepší pozorovat ze země než z výšky. Dubajská fontána je umístěná uprostřed 275 metrů dlouhého přepychového jezera a její stavba vyšla v přepočtu na téměř 4 miliardy českých korun. Osvětluje ji 6 600 světel a do vzduchu každou vteřinou vyletí za pomocí výkonných trysek 83 000 litrů vody, a to až 150 metrů nad zem, což je zhruba stejně vysoko jako běžná padesátipatrová budova. Vodní divadlo osvětluje 660 světel, které mohou mít 25 různých barev.

To vše jsou běžně dostupná fakta, na která jsme byli připraveni. Ale na emoce, které spuštění fontány provází, na ty jsem speciálně já připravená nebyla. Neumíte si představit to fantastické a skoro nadpřirozené divadlo, které vám konstruktéři vodního díla připravili. Před začátkem vše kolem fontány postupně utichá, světla se pozhášejí, lidé tají dech. A už je to tady! První tóny, první litry vody, první světla. Naše premiéra proběhla doprovázena megahitem americké zpěvačky Whitney Houston I Will Always Love You (Budu tě napořád milovat) z filmu Osobní strážce. Když si teď tuto melodii, kterou znají snad všichni na celé planetě, zabroukáte, když si k tomu přimyslíte hluboký a procítěný projev tragicky zesnulé zpěvačky, přidáte exoticky teplý večer a samozřejmě onu neskutečnou hru světel a vodních trysek, nesmíte se divit, že jsem normálně brečela. Slzy se mi kutálely po tváři, ani jsem je nezadržovala, tak silný to byl pro mne moment. Přestavení skončilo a já stála jak opařená. Nebyla jsem sama, i Renata přiznala vlhké oči a páni kluci ani nedutali. Kolosální zážitek opravdu překonal vše,co jsme až dosud v Dubaji zažili. „To musím vidět znovu,“ rezolutně prohlásím, když znovu nabudu řeč. Nikdo neprotestoval, přestavení se koná každou půl hodinu, počkáme. Další vodní animace ale už tak působivá nebyla, hru vody a světel doprovázela nějaká píseň inspirovaná arabskou hudbou. Já se ale tak rychle odbýt nenechám. Musíme sem zajet ještě jednou, slibuji si v duchu.

A také se nám to předposlední den pobytu v Dubaji, když už jsme vegetili na lodi, podařilo. Jako malá se těším opět na Whitney Houston, návštěvu si schválně večer načasujeme na stejnou dobu. Ale ouha! Nadšený byl tentokrát Pepík a páni kluci. Fontána hrála ústřední melodii z filmu Sedm statečných. Western mě sice nerozněžnil, ale musím uznat, že choreografie přestavení byla ještě náročnější. Trysky simulovaly výstřely z pušek, hra světel a vody byla daleko dynamičtější a atraktivnější. I tentokrát jsme si užili, ovšem my holky si vyprosíme ještě další pokračování. A opět nějaká arabská hudba! Že bych se zamilované Whitney už nedočkala? Tipujete správně, nedočkala. Fontána totiž hraje na tisíc(!) různých melodií. Bylo pro mne velkým potěšením, že můj první dojem byl umocněn právě tou světoznámou zamilovanou písní.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Dubaj - pouštní safari
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:28:03 CEST (653 čtenářů)

Tak dneska nám přijely holky Lidka s Evou a naše parta je tak kompletní. Včera v noci jsme jim při příchodu do hotelu napsali rady a porady, v recepci ověřili jejich rezervaci a ráno u snídaně jsme se šťastně shledali. Děvčata vpadla rovnýma nohama do našeho dubajského dobrodružství, protože na dnešek jsme naplánovali výlet do pouště, který jsme rezervovali i pro ně. Smekám klobouk, že hned po příletu skoro nevyspalé naskočily na naši vlnu a po hlavě se vrhly do dobrodružství.

Nás dopoledne čekala pláž, kterou den předem prozkoumal a ověřil Libor. Voda osvěžující, doprava zdarma, ale na pláž se jako skoro všude platí vstup, lehátka a slunečník za 40 dirhamů. Bylo to příjemné dopoledne, ale kvůli koupání bych příště asi do Emirátů nejezdila. Eva s Lidkou hned začaly objevovat Dubaj. Ovšem město před nimi klobouk nesmeká jako já, Dubaj je odmítá. A víte proč? V Emirátech ve čtvrtek začíná dvoudenní víkend, dnes je tedy dubajská sobota. Skoro vše, vyjma nákupních center, je zavřeno - muzeum i historické domy na pobřeží creeku. A tak děvčata okusila jen okolí našeho hotelu.

Nepovedený začátek výletu

Na výlet dvěma land rowery vyrážíme odpoledne. Počátek je víc než rozpačitý. Zavezou nás do areálu, kde se v poušti můžeme prohánět na čtyřkolkách – za hodně peněz, samozřejmě. Celé odpoledne a večer nás stál každého 175 dirhamů, a tak ještě platit něco navíc, to se nikomu opravdu nechce. V areálu se sjíždí aut s turisty povícero, na čtyřkolky však nikdo nevyráží. Obchodníci se nám snaží vnutit nějaké cetky, ztracený čas. Naše nálada je na bodu mrazu. Jsem vzteklá, dorážím na našeho šoféra, drobounkého černovlasého Araba, pod jehož typickým šátkem ve vlasech se na mne smějí uhrančivě černé oči jako dva malé uhlíky. Je mlaďounký, nesmělý, ovšem brání se ze všech sil. „Počkejte chvilku, za chvíli vyrážíme,“ snaží se mne upokojit. Přesto já i všichni moji společníci trneme, jestli jízda na písečných dunách, kterou prospekt na pouštní safari sliboval, se právě neodehrává před našima očima.

Asi za půl hodiny se ale dočkáme. Nasedáme opět do aut a vjíždíme do písku. Cesta na první dunu je nevšední, ale žádné vzrušení se u mne nedostavilo. Hm, písek. Dobrý, a co dál? Dál opět nic. Sedíme nahoře na duně a čekáme. Minutu, dvě, tři, čtyři. Po desáté už opět vypěním. „To tady budeme stát věčně?“ zaječím ze zadního sedadla česky, ovšem tón mého hlasu nenechá nikoho na pochybách, co mám na mysli. Já pitomá! Kéž bych raději mlčela a v klidu čekala na vršku celých skoro šedesát minut, jež měly následovat. Šofér vyčkával na povel, zda může vyjet. S námi totiž duny sdílelo několik dalších aut.

Řádění v dunách

Konečně náš plachý šmudla zařadil, motor zavyl a jelo se. Z plachého kluka se stal jako mávnutím kouzelného proutku krutý a necitelný tyran. Čím víc jsem při jízdě ječela, čím víc jsem volala všechny svaté, tím více dováděl. Písečné duny sjížděl po stranách a každou chvíli to vypadalo, že se převrátíme. Jakmile se nadechnu na vrcholu kopce, už se zase spouští dolů. Auto se třese, kola v písku skučí, žaludek se mi houpe jako na atrakci v Disneylandu. To si to tedy užívám!!! Jakmile na chvíli uprostřed nekonečné pouště zastavíme, vypadnu z vozu a zplna hrdla se vydýchávám, šťastná, že obsah žaludku se mě pevně drží. „Jé, to je super,“ zaznělo trojhlasně od našich pánů. „Ty jo, ten tomu dával koule,“ přesvědčují se navzájem. Eva milující rychlou jízdu autem je nadšená, Lidka tajuplně mlčí a Renata? Ta raději vůbec nevystoupila z auta. „Jel jsem kvůli vám opatrně,“ snaží se mi vlichotit do přízně náš průvodce. Nevěřím mu to, jen se mi vysmívá a určitě svým kolegům po straně líčí, jak ty staré baby pěkně vytřepal.

Za chvilku ale už o utrpěném příkoří nevím a poddávám se rozkoši podvečerní pouště. Písek, všude písek. Vlny písku jak na rozbouřeném moři. Nikoliv modré, ale růžové, postupně se zapadajícím sluníčkem tmavnou až jsou skoro rudé. Západ slunce na poušti, to byl nevšední zážitek. Nepokazil mi ho ani pohled na vedlejší auto, které se na jedné duně zaseklo a hoši ho museli tahat z písku provazem. Fotím jak blázen, kluci si představují, jaké by to bylo v poušti řídit, a já s děvčaty tajně doufám, že jim volant nikdo nepůjčí. Nepůjčil, ale pauza samozřejmě netrvala věčně. Jak moc se mi zpátky do auta nechtělo, asi nemusím líčit. Ale u vědomí toho, co mě čeká, už jsem předem tajila dech, dusila výkřiky a občas i zavírala oči. A tak druhá část byla pro mne snesitelnější. Když jsme vjeli na pevnou cestu, už se mě zmocnila kacířská myšlenka, že vlastně to sjíždění dun byla docela legrace a po vystoupení z auta jsem souhlasila s kluky, že to byl velký zážitek.

Jako šejchové v oáze

Po silnici se vracíme zpět do města a asi po půl hodině zatáčíme opět do pouště. Všimla jsem si, že i ostatní auta se s turisty pomalu ze silnice vytrácejí, míří každé jinam, i když každé má podobný cíl. Dát turistům za jejich peníze nějakou zábavu. V poušti jsou roztroušeny malé oázy, osady s občerstvením a zábavným programem, který má sjíždění dun doplnit. Ročně tyto osady údajně navštíví hodně přes milion návštěvníků: prostě velký business se vším všudy. Továrna na turisty a na peníze. Když jsme ale do své osady přijeli my, nic takového jsme si nepřipouštěli. Naopak si připadáme jako v pohádce Tisíc a jedna noc. Rychle se stmívá, uprostřed areálu je připravené podium, okolo typicky arabské sezení - na zemi proteplené koberci a spoustou polštářů kolem nízkých širokých stolů. Vítá nás teplý čaj a káva, před branami osady čekají velbloudi, aby nás povozili. Ve stáncích lemujících oázu jsou umístěny vodní dýmky, Arabka, která nás chce pomalovat hennou, nealko pití, bufet teplý i studený.

Jakmile se uvelebíme, přichází jakýsi místní sokolník s velkým ptákem na ruce. Každý si dravce chce podržet, každý vyfotografovat. Na zem nás po chvíli usadí ptáčníkova natažená ruka.

„Cože, ten pták není v ceně?“ vykuleně se ptá Libor. „A fakt chce 10 euro od každého?“ ujišťuje se Vašek. „To je pěknej zloděj,“ zlobí se Pepík.

Jediná já, která ptáky nemusí, si toho drahouška nepodržela. Přesto i na mne ten zatracenej lišák dotírá: „Platit, platit!“ Jeho postoj je ovšem zajímavý. Jako jeden z mála vydřiduchů není agresivní. Jen s tím svým ptákem na ruce sedí, upírá na nás tvrdě oči a natahuje ruku. Ke každému. A sedí a sedí.

„Tak už mu někdo něco dejte,“ rozčileně vybízí Libor, „ať se ho konečně zbavíme.“ Ale znáte to, kolektivní odpovědnost, kolektivní dluh a hlavně: úplná zbytečnost a marnost platit něco, co nestojí ani za zlámanou grešli. Za tu možnost se nechat vyfotografovat s opeřencem je požadovaný peníz absolutně amorální. Jsem naštvaná a odcházím, tak ani nevím, jak vše nakonec dopadlo. Přijdu zpět v okamžiku, až když ptačí podnikatel natahuje ruku u další skupinky. Vím jen jedno, že nějaké peníze opravdu dostal.

Ale to bylo snad jediné větší narušení naší arabské pohádky. Pravda, pomalování hennou vydrželo asi pouhý týden, usoplené vodní dýmky jsme jednomyslně odmítli, ale na velbloudech jsme se s Birhanzlovými svezli a věřte, že velbloudí karavanou bych putovat nechtěla ani za trest. Když se rozzářila světla na podiu, arabská pohádka dostala ty pravé rozměry: svůdná břišní tanečnice, poté zběsile se patnáct minut dokola točící derviš, až se nám všem motala hlava nebo tanečnice s ohněm či s bubínky. Baví nás tu jak šejky v jejich paláci, chce se nám věřit. Pohádka ovšem dostala další malé trhlinky, když se otevřel bufet. Jídla bylo hodně, ale kdybych napsala, že bylo výborné, asi bych lhala. Najedli jsme se, ale kulinářský zázrak se nekonal. Těším se aspoň na dezert, ale ta sladká kaše se opravdu nedala jíst, a že já moc vybíravá nejsem. A po dvou hodinách, které utekly opravdu rychle, je nám už docela zima a s radostí skáčeme zpátky do aut. Pokud vše shrnu, za své peníze jsme si užili poušť i další radovánky dosyta.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Dubaj - víkend pokračuje
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:24:12 CEST (640 čtenářů)

Kdo navštíví Dubaj, nesmí si nechat ujít velbloudí závody, radí naše turistické publikace. A tak závody korábů pouště jsou jednou z met naší dovolené. Ale ouha, nechytáme se. Žádný taxíkář o nich neví, informátor v recepci ani jeho mladá kolegyně nechtějí vědět, mají pouze jediný zájem – prodat nám další výlet. „Velbloudí závody? Ano, ale jsou daleko za městem v poušti,“ líbezně se na nás usmívá informátorka. Pod tíhou veškerého pátrání a jejích argumentů velbloudí závody vzdáváme, což nás dodnes mrzí. Pokud někdy ještě do Dubaje, odradit se už nenecháme. A tak volíme náhradní variantu programu, pouť po starých stavbách na creeku. Vydáváme se jen s Vaškem a Renatou, děvčata mají objednanou věž a Libora vede touha po sluníčku opět na pláž.

Muzeum koní

Jako první jsme si vybrali starý zrenovovaný palác rodiny Al Maktum. Ovšem i pátek je v Dubaji víkend, tedy zavřeno. Jelikož jsme blízko přístavu, Pepík chce vypátrat, zda bychom se mohli na naší lodi, kterou vidíme z dálky, přeptat na možnosti nalodění. Přístav je ale nedobytný: za plotem, dálnicí a za přísnou vrátnicí. Tak se chvilku motáme v horku po nábřeží, až nás zachrání sekuriťák v Muzeu koní. Nudí se, a tak nám zavřené muzeum otevře pouze a jedině pro nás. Renata je nadšená a s chutí nás muzeem provází, vypráví o chovu arabských koní. „ Arabský plnokrevník je nejstarším a nejušlechtilejším plemenem na světě. Podílel se na vzniku všech teplokrevných i některých dalších plemen. Je to univerzální jezdecký kůň, který vyniká ve vytrvalostním sportu a na základní úrovni je využitelný ve všech ostatních jezdeckých disciplínách,“ začíná svou přednášku, když zjistí, že muzeum se věnuje právě chovu arabských koní. „Arabský plnokrevník byl především válečným koněm beduínů, používaným k nájezdům na nepřátelské kmeny. Nájezd mohl být úspěšný jen tehdy, pokud byl překvapující a s rychlým úprkem. Rychlost koně tedy byla podstatná, stejně jako vytrvalost, neboť výpady byly často konané na dlouhé vzdálenosti. Válečnými koňmi byly zejména klisny. Neřehtaly totiž na koně nepřátel, a tedy neupozorňovaly na svou přítomnost. Nejlepší válečné klisny nebyly prodejné a mohly být jedině darovány, nebo ukořistěny. Beduín si z finančních důvodů nemohl dovolit držet hřebce. Ponecháni proto byli jen ti nejlepší, většina hřebečků byla při narození zabita, nebo prodána kupcům,“ pokračuje Renča jako na přednášce. Jsem unesena tím, jaké vědomosti má. „Aby ne, když se koním věnuje celý život,“ krapet manželčiny znalosti snižuje Vašek. „O další rozšíření chovu se postaral Prorok Mohammed po roce 600 n. l. Nabádal své následovníky, aby se k arabskému koni, stvořenému Alláhem, chovali vlídně, za což budou oceněni po smrti. K Proroku Mohammedovi se váže známá pověst o pěti klisnách, které následně založily nejušlechtilejší rodiny arabských koní,“ končí povídání o historii tohoto plemene.

„Ještě bych vás chtěla upozornit, jak arabáka poznáte, má totiž zcela výjimečný exteriér,“ nedá to ale Renatě v další místnosti. „ Je to ušlechtilý harmonický kůň čtvercového rámce, impozantního vzezření, plný síly, elegance a důstojnosti. Jeho kůže je jemná a výrazně černě pigmentovaná, srst hedvábná a lesklá, okolo očí a huby tak řídká, že prosvítá černá barva. Podle té huby se arabský plnokrevník nejlépe pozná. Jeho cévy jsou při práci nebo vzrušení dobře viditelné. Jeho pohyb dává dojem lehkosti a hbitosti, krok je prostorný a vznešený. Hlava a ohon jsou neseny vysoko. Hřebci mají hrdé vystupování, vysoko nasazený a klenutý krk. No, mohla bych pokračovat ještě dlouho,“ dodává Renata a já ji bezmezně obdivuji. Myslím, že kdyby vypilovala němčinu nebo nadrtila angličtinu, klidně se tady jako průvodkyně může živit.

Mě ovšem o něco víc než arabský plnokrevník zaujme muž, který je skoro na každém obrazu, na každé fotografii. Jedná se o člena vládnoucí rodiny, Jeho Výsost šejka Kalifa bin Zayed Al Nahyana, vášnivého milovníka koní. Uhrančivě černé oči, přímý pohled, hrdé držení štíhlého a pružného těla. Charisma z něj prýští všemi póry i z papíru. Je vidět, že je na obdiv zvyklý a že ho vyžaduje. S jeho hrdým a přímým pohledem jsme se pak potkávali na ulicích, v restauracích i v obchodech na malých fotografiích, větších obrazech i na megabilboardech.

Cizinci v dubajských službách

Pepík, tomu je jak šejch tak plnokrevníci u paty, ten si hoví na nádvoří ve stínu a povídá si se sekuriťákem. Samozřejmě to není místní kluk, ale Pákistánec. Proč samozřejmě? Už za těch pár dní jsme stačili zjistit, že žádný zdejší rodák ve službách nepracuje. Žádný taxíkář, žádný prodavač, žádný průvodce, žádná ochranka, žádný dělník na stavbě není Dubajec. Všechno jsou to Pákistánci, Indové nebo Bangladéšani. A když už jsme náhodou narazili v obchodě za pultem na jednu místní děvenku, tak se flákala a nic nedělala. Ostatní kolem ní chodili obloukem a to, že si místo obsluhování esemeskovala, rozčílilo jedině Pepíka. Ostatní makali za ni a zuřivého Pepka vehementně uklidňovali. Po straně se však spolu s ním chechtali. Přestože jako místní má děvenka status nedotknutelnosti, byla prý tlustá a ošklivá. Preferenci místních obyvatel jsem se vyzkoušeli i na Burj al Kalifa. Při čekání v dlouhé frontě na výtah dolů najednou zástupem cizinců projede vlna nevole. Řada čekajících byla zastavena a do prázdného výtahu přednostně nastoupily čtyři „bubačky“ a samy si v kabině pro cca 25 lidí odšupajdily dolů…

Dubaj v polovině minulého století

Po prohlídce muzea si najímáme sami čtyři za 100 dirhamů na hodinu abru, abychom projeli po vodě celý creek. A už je čas spěchat do paláce rodiny Al Maktum, pěkně zrekonstruovaný areál, který nechal postavit pradědeček dnešního panovníka v roce 1896. Stavba byla obnovena pomocí tradičních materiálů jako korálový kámen, sádra a vápno. Palác je umístěn tak šikovně, že každý v něm má jedinečný přehled o všech lodích, které připlouvají a odplouvají. Čerstvý vzduch do místností přivádějí čtyři větrné věže a mnoho okenních otvorů zdobených štukaturou. Opět narážím na přírodní klimatizaci … Dnes se zde můžeme kochat za 2 dirhamy historickými fotkami a představovat si, jak to v Dubaji vypadalo před 60 lety. Když si pomyslím, že v době mého narození se na zdejších plážích pohybovali jen rybáři a lovci perel, že zde byly malé nízké domy, úplně se mi tají dech. Co já dokázala za dobu, kdy se Dubaj rozmáchla do své nynější podoby!

Mall of Emirates

A když už máme dost historie, bereme taxíka, abychom se ještě jednou pokochali tou obrovskou rozmařilostí, největší lednicí na světě. Není snad rozmařilost zimní areál, ve kterém si v létě při 50° až 60°C můžete sjíždět umělý zasněžený svah a ještě vám k tomu sněží? Navíc za sklem vidíte umělý svah, smrčky, led, vše pokryté notnou dávkou sněhu, plus sněhové vločky padající z umělé šedivé oblohy. Ani nepoznáte, že není pravá! Člověka to ohromí, přesto je mi z té podívané úzko. Taková rozmařilost, takové plýtvání.

Umělé zimní království je vsazeno do obchodního komplexu Mall of Emirates. Obrovská kakofonie zvuků, která nám zalehne uši, se po chvíli změní v šumot, jenž ani nevnímáme. O to více však vnímáme ty ohromné spousty zboží, nablýskané výlohy, pestrobarevně oděné zákazníky, jejichž barevnou škálu podtrhují černě oděné bubačky, které skoro nikdy nechodí samy a tvoří tak černé ostrůvky v barevné nekonečné řadě peněženek a kreditních karet. A když už jsme tady, nakupujeme taky. Vašek s Renatou se báječně vybaví na své dny sportu – triko a sandály, Renata navíc objeví peněženku, která se navléká na ruku. Úžasná vychytávka  Celou plavbu pak vypadá, že má na ruce bandáž – nikdo nepozná, že v bandáži schovává cennosti a peníze. A když pak pojede ve Voděradech na koni nebo bude venčit pejska, nemá žádný zloděj nebo násilník šanci:)

A poslední večer v hotelu si ve čtyřech dopřáváme pořádný mejdan, abychom dopili zbytky pražských alkoholových zásob. Kdyby nám totiž naše životabudiče na palubě zadrželi, to by bylo škody ….

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Nalodění
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:20:33 CEST (479 čtenářů)

Dnešní den je pro polovinu z nás dnem velké premiéry. Poprvé vstoupí do klubu vyvolených, klubu těch, jež si oblíbili cestování velkou bílou výletní lodí, cruiserem. Z našich předchozích cest máme zkušenost, že kdo jednou okusí, ten se pravidelně vrací. Lidé, kteří se na lodi potkávají, začínají většinou konverzaci nikoli o počasí, ale otázkou „Pokolikáté se plavíte?“ Jakmile se zjistí, že nejste nováčci, hned se rozvíjí konverzace na téma, u které společnosti se lépe jí, kde se lépe bydlí, jestli je lepší vnitřní nebo vnější kajuta, jaké je u různých lodí vybavení apod. Lid výletní, lid cruiserový, ten se nikdy nenudí :)

Ale zatím nic z toho Eva, Renata ani Vašek nevědí. Se směsicí očekávání, zájmu a i trochou obav se ráno sejdeme v recepci. Start na loď nám trochu komplikuje zjištění, že se musíme online co nejdříve odbavit na zpáteční let z Milána. Naštěstí v našem milém hotelu jsou dobře internetově vybaveni a vůbec jim nevadí, že v klubovkách trávíme skoro dvě hodiny, než vše vyřídíme.

První kroky na palubě

Nalodit se máme až v pět hodin, přesto nás v poledne, kdy dorazíme do přístavu, nikdo nevyhazuje. Po asi půlhodince čekání konečně slavnostně vstupujeme na palubu. Ubytovat se zatím nemůžeme, ale Pepík naše kabiny, které jsou všechny vedle sebe, vynašel a hned si tam deponujeme věci. A pak jen šupajdíme na horní palubu, kde nás čeká náš první a neopakovatelný oběd. I když jsme se v Dubaji stravovali vždy slušně, nemohli jsme se dočkat italských specialit. První mňamka, jak už to tak bývá, byla nejlepší. Nakrájená masíčka vepřová, hovězí i kuřecí, pečená, vařená, smažená i grilovaná, kopce zeleniny čerstvé i dušené, několik druhů těstovinek, brambůrky, rýže, samozřejmě pestrý výběr ryb a plodů moře. K tomu hodně sýrů, uzeniny, dortíky a báječná italská zmrzlina ve třech chutích. Ještě teď, když to píšu, se při pomyšlení na první lodní bufet sladce usmívám. Bufet byl takto vybavený každé poledne, ale premiéra je vždy jen jedna. Díky polední žranici se dokonce uklidnil Libor, jenž byl při vstupu na loď hodně rozčarovaný: „Jídelna jako ve škole, všude málo prostoru, loď je malá, ošuntělá, nic se neblýská, žádná zrcadla a chromy, výtahy k uzoufání pomalé, u kajuty není balkon, vířivky jsou jen dvě a mrňavé ….“. Další jeho stesky už jsem neposlouchala a jen válela po jazyku báječnou čokoládovou zmrzku a ukusovala jeden z mnoha dortíčků.

Trh Karama

Napapaní do sytosti vyrážíme ještě do města. Trochu nás překvapí, že z přístavu stejně jako z letiště se musí platit nástupní tarif 25 dirhamů oproti 3 dirhamům, které máte na taxametru, když do auta nastoupíte ve městě. Na dnešním cíli se shodujeme všichni: trh Karama. Karama shopping plaza je areál tvořený ulicí ve tvaru U s přilehlými obchody. Najdete zde levné napodobeniny značkového zboží: kožené kabelky a la Gucci, Luis Vuitton, Joop a Hogan, mraky triček a mikin Ralph Lauren či Benetton, sluneční brýle, sportovní oblečení Adidas i Puma, hodiny Cartier či Rolex. „Určitě poslední nájezd na krámy,“ ujišťujeme se všichni navzájem, když sedáme do taxíků. Vašek s Renatou horečce nepodlehnou, užívají si okolní čtvrti. Já mám štěstí: rozbily se mi sluneční brýle, a tak nakupovat „musím“. Vedle brýlí jsem si přivezla do Prahy i jednu pěknou kabelu. „Na můj kufr s tričky čeká doma v řadě přes deset lidí,“ ospravedlňuje své nákupy Libor.

Po domluveném čase ještě vyrazíme na fontánu a překvapeni na lodi zjišťujeme, že jídlo je v den nalodění k dispozici skoro až do rána ….. ach jo. Všichni víme, jak těžce se spí s plným žaludkem:)

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Vyplouváme
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:18:04 CEST (537 čtenářů)

Poslední půlden v Dubaji! I když jsme si město v písku užili plnými doušky, s Pepíkem ráno neodoláme. S děvčaty, která byla ochuzena o tři dubajské dny, vyrážíme, abychom jim starou Dubaj ještě na poslední chvíli představili. Libor s Birhanzlovými si už užívají pohodu na lodi – sluníčko, bazény, vířivka, posilovna …

My couráme po starém městě – rybí i ovocný trh, trh s kořením, zlatý trh. Oživuji v sobě smlouvací buňky, dělá mi potěšení se s mladými pěknými prodavači dohadovat a krapet i flirtovat. Proč ne? „Baba má peníze,“ myslí si určitě všichni, a tak úsměvy ani časem nešetří. Pepík si koupil pěkné hodiny – tedy repliku a mně se podařilo usmlouvat cenu z 1 500 na 200. No není to dobrý výkon? Zvlášť když v jiném obchodě za ty samé „zaručeně pravé“ chtěli dvanáct tisíc dirhamů. S Evou a Lidkou se ještě projedeme abrou. Když děvčata pošleme do muzea, nostalgicky sedíme na břehu creeku a vrýváme si do paměti zdejší cvrkot.

Záchranné cvičení

Odpoledne už jsme všichni lid námořnický. Na lodi probíhá bezpečnostní cvičení, pro sebe jsem si je překřtila na „Titanic“. I na této lodi, stejně jako na minulé Costě, je cvičení přehlídka ztraceného času a vrcholná trapnost. Po nekonečně se dokola opakujících hlášeních v pěti jazycích (česky stále ještě neumějí J) se všichni musí shromáždit na předem určeném místě, a to v záchranné vestě. Každý se musí naučit si ji nasadit (kolikrát jsme to už viděli v letadle!) a seřadit se s vestou na těle v přísně předepsaném útvaru. Na to, aby řady zařezávaly, dává personál obzvlášť pozor. Kdyby se loď potápěla, utopíme se v tom 8. patře sice ve vzorných útvarech, ale zajisté všichni. Jsme seřazeni v jednom z barů, kam se taktak vejdeme, únikové východy nikdo neukáže, natož aby nám prozradili, kde jsou záchranné čluny.

„Nezapomeňte odevzdat kartičku, kterou jste našli na v kabině na posteli,“ stále dokola znějí příkazy lodního servisu. „Jasně, když dáš kartičku, je jisté, že jsi byl na cvičení a byl jsi poučen. Když se utopíš, je to jen tvoje vina,“ vysvětluje Pepík našim vyjukaným nováčkům. Mně je navýsost trapně. Na naší první lodi jsme se museli dostavit každý ke svému záchrannému člunu, byl nám představen člen posádky, který se o nás v případě nouze bude starat, prohlédli jsme si osoby, které by s námi člun sdílely. Ale Costa? Ta si jen dělá alibi, kdyby náhodou něco …..

Lodní večeře

Večer probíhá naše první servírovaná večeře, na kterou se pak v 18 hodin budeme pravidelně scházet u jednoho stolu každý den. „Kde jste tak dlouho? Tady jsou hrozný problémy,“ vítá nás již usazený Libor. Zděsím se, co tak strašného se děje, ovšem jedná se jen o jídelní lístek. Je totiž v italštině a jako druhý jazyk je němčina, francouzština nebo angličtina. „To je OK, usmějeme se s Pepíkem oba,“ to dáme….. My bláhoví!! Každý večer nás čekala pěkná fuška. Opulentní večeře se pravidelně skládaly z výběru tří předkrmů, dvou polévek, dvou druhů těstovin, tří chodů hlavního jídla a tří dezertů. Výběr sýrů a salát byl naštěstí každý den stejný.

Na ostatních lodích jsem vždy se zájmem jídelák pročetla a formou pokusu a omylu si zvolila nejzajímavěji znějící pokrm a těšila se, co mi přinesou. Kdepak ale tohle na Libora!! Jako správný gurmán věnoval výběru večeře velkou pozornost a vybíral s nevšední pečlivostí. Celé menu se denně překládalo i se všemi podrobnostmi. „A jaký byl ten druhý překrm? A ten králík je s jakou omáčkou? Co jste to říkali jako dezert? A co dávají do té dýňové polévky? Ta grilovaná ryba je s rýží, nebo s bramborem?“ Jeho všetečné a doplňující otázky nám zpestřovaly čekání na číšníka a po pravdě musím přiznat, že i aktivovaly naše chuťové buňky.

Rozchlastaná Květuška

Z toho všeho nám ale také pěkně vyschlo v krku. Pití u večeře, to byl další z problémů. Nápoje na lodi jsou všeobecně problematické. Jídlo je úžasné, je ho hodně a je v ceně zájezdu. Pití se ale musí platit. A to jak nealko, tak i pivo a víno. Pepík s Liborem zakoupili v Praze zlevněné pivové balíčky a mysleli, že mají vystaráno. To se ale přepočítali. Libor počtem piv v balíčku obsažených – nakonec ani tři balíčky nepokryly jeho třítýdenní spotřebu, Pepík zase narazil na naše parťáky Renatu s Vaškem, velké milovníky a znalce vína. Zakoupili vínové balíčky a popíjeli si ke každé večeři jednu lahvinku. Cena necena, jsme přeci na dovolené. „Pěkně jste mi Květušku rozchlastali,“ na oko vyčítavě se můj muž obracel na Vaška, když kupoval další vinný balíček. Kdo by taky pil pořád jen pivo, že? Ani Eva s Lidkou se nedaly zahanbit, a tak se náš nápojový číšník se pěkně vrtěl a dovolená se nám o něco prodražila. Ale měli jsme se báječně!!

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Spojené arabské emiráty - Abu Dhabi
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:05:58 CEST (624 čtenářů)

V dalším Emirátu kotvíme ráno v 8 hodin. „Tak Pepo, kdy je sraz a kam jdeme?“ zazní u snídaně otázka, která se pak bude pravidelně opakovat v každém novém přístavu. Je pravda, že Pepík je na dovolenou připraven nejlépe. Má většinu zastávek prostudovaných, a stává se tak přirozeným vůdcem celé naší skupiny.

Pevnost Al-Hosn Fort

V Abu Dhabi si jako hlavní atrakci vybral pevnost Al-Hosn Fort, která byla vybudována na konci 18. století. Přezdívá se jí také Bílá pevnost, protože byla v 80. letech minulého století rekonstruována a při té příležitosti natřená bílým vápnem. Je to nejstarší stavba ve městě, proto Pepíka láká. Samotné Abu Dhabi je totiž opravdovou moderní metropolí. Ještě v 50. letech minulého století tu nebylo nic než ta stará pevnost a pár chatrčí na písečném pobřeží. Když se dnes projíždíte po několika kilometrových širokých bulvárech, když obdivujete technologii výškových budov a mrakodrapů, kterých se rýsuje na obzoru nepočítaně, připadá vám, jako byste byli na Manhattanu. Město vyrostlo na ostrově stejně jako newyorské centrum, i tento fakt podobu násobí. Ovšem nejsme v Americe, ale v Perském zálivu. Svědčí o tom zvláště spousta zdejších mešit i údajně největší mešita na světě pro 20 000 věřících, která se staví na okraji města.

Ale zpátky k pevnosti. Když jsme vyšli před brány přístavu, abychom si vzali taxíka, došlo k velkému překvapení. Nikdo nevěděl, kde se Bílá pevnost nachází, dokonce ani v oficiálních výletech organizovaných Costou její jméno nefigurovalo. Ale to by nebyl Pepík, aby pevnost nevypátral. Nakonec jsme našli řidiče, který nás k pevnosti dovezl. A jakmile jsme před ní stáli, bylo nám hned jasné, proč se k ní nikdo nehlásil. Jednak je pro veřejnost uzavřená, jednak se momentálně opravuje.

Hotelový šok

A co dál? Ono toho v Abu Dhabi není moc k vidění …. Přesto se nám taxikáři snažili ukázat vše, co mohli. Když jsme odmítli navštívit velkou mešitu šejka Al Zayeda (pořád v nás ženách zůstává ta hořkost z mešit v Dubaji), vezou nás k obrovské stavbě Emirates Palace. V úžasu fotíme rozlehlý palác na břehu moře, který se roztahuje jeden kilometr do šířky. Před areálem ovšem hlídka: zastavuje auta a nekompromisně zakazuje naší pánské osádce vjezd dovnitř, protože mají krátké kalhoty. Tentokrát můžeme vstoupit kupodivu my, dámy, a to i s obnaženými rameny. Zajedeme taxíkem na nádvoří, fotíme se u fontánek a palem, a dokonce se vydáme i vzhůru po obrovském schodišti. A na jeho vrcholku strneme. Žádná pokladna s lístky, jak lze při vstupu do paláce předpokládat, ale olivrejovaní dveřníci, kteří nám s úsměvem otvírají dveře a zvou nás do dvorany, jakou jsem v životě neviděla. Obrovitý luxusní prostor…. A uprostřed recepce! Ano, my jsme v hotelu. Emirates Palace je hotel, a to jeden z nejdražších na světě. A chovají se tady k nám velmi přátelsky – dodnes nepochopím, proč tam nepouštějí pány s krátkým kalhotami. Že by malá pomsta řetězce Kempinski, který hotel provozuje, za dámskou šikanu v mešitách? Ať je to jakkoli, připadáme si na malou chvilinku jako královny. Hotel, jehož náklady při stavbě dosáhly 3 miliardy amerických dolarů – údajně nejvyšší částka na světě, která byla kdy do stavby hotelu investována, se pyšní šesti hvězdičkami. Neopravujte mne, nespletla jsem se: přestože oficiální hotelová hodnotící stupnice má nejlepší známku pět, zdejší hotel má na fasádě umístěno hvězdiček šest! Ale asi si to zaslouží… budova se může pochlubit 114 kupolemi pokrytými zlatem a stříbrem, přičemž nejvyšší z nich je 60 metrů vysoká. Firma Swarovski dodala 1002 křišťálových lustrů, ale že jsou to pěkné kolosy! Ve dvoraně nás také zaskočilo obrovské množství mramoru – tisíce a tisíce metrů čtverečních desek bylo dovezeno z Itálie, Španělska, Číny a Indie. Hotelový park se rozkládá na 85 hektarech a roste zde 8 000 stromů, vzduch osvěžuje 200 fontán. A víte, co mne dorazilo? Na výzdobu hotelu se prý denně spotřebuje 20 000 růží. Dopřáli jsme si luxusu dámských toalet – růže i zde, dále nahřáté vlhké ubrousky, všude mramor, zářící zrcadla a dáma decentně čekající, až vypadneme, aby po nás mohla bezprostředně uklidit. Dáma byla jedna z tisíci zaměstnanců komplexu. Jako dokreslení obrovitého luxusu: heliport, soukromá pláž přes 1 km a asi 20 restaurací. Máte chuť se ubytovat? Popravdě řečeno, já ani ne. A naši pánové, ti už vůbec. Ale musím jim přidat ke cti, že celou dobu, co my si užívaly uvnitř, neprotestovali a ve velkém vedru pokorně čekali ve stínu pod stromem. Takže také kvůli nim jsem musela aspoň stručný popis hotelu připojit.

A kam dále? Heritage Village – skanzen historie a tradic emirátu, kam je vstup zadarmo a kde vás seznámí s historií města, s tradičními lidovými řemesly a kde si můžete koupit leccos od vonných olejů až po šaty, můžete se i nechat pomalovat hennou. Podobné skanzeny, které jsou financovány vládou, jsou k vidění v Emirátech všude, popravdě jejich návštěva nám nic moc nepřinesla.

Odpočíváme na pláži

A tak už zbývá jenom krásná písečná pláž. Moře je v Abu Dhabi nádherně modré, příjemné a v tuto roční dobu osvěžující. Na Corniche beach vybíráme pláž placenou, i když hned vedle bychom se mohli koupat zadara. Ale sluníčko začíná nemilosrdně připalovat, a tak volíme luxus stínu na báječně udržovaném trávníku za 10 dirhamů. S úlevou se rozvalíme a většina z nás si i schrupne. Vlastně na pláž jedeme pouze s Birhanzlovými a Lidkou, zbytek výpravy se vrací na loď.

Já jsem spokojená, když se na loď vrátím vždy až v nejzazším termínu – ne že bych tam nepobývala ráda, ale moje slabá povaha vždy na palubě podlehne vábení připraveného a chutného bufetu, kafíčka nebo zákusků, či jen ovoce. Vždy si říkám: jen se mrknu, jen si dám pití … a je z toho pokaždé aspoň malá mňamka. No, nedejte si, když je vždy vše tak vkusně naaranžováno a na Costě Classice navíc vše tak báječně chutná. A tak si užívám chvíle na pevnině mimo jiné i tím, že si pěstuju aspoň minimální hladíček.

Na pláži tedy pouze popíjím a když nespím, podivuji se zdejší skladbě opalujících se a relaxujících návštěvníků. Zaujmou mě mladé maminky, které se věnují svým malým ratolestem až k sebezničení. Nespouštějí je vůbec z očí, běhají za nimi úplně všude, vyplní jim každé jejich přání, trpělivě čekají, než si miláčkové vycákají nožičky, snášejí, když po nich spratkové hážou písek. Jeden takový malý hyperaktivní valibuk nám brouzdá po ručnících a jeho štíhlý pěkný stín se nám neustále úsměvem omlouvá. Spratka ale neplácne, nechá ho být. Říkám si, jak to vlastně tu budoucí generaci vychovávají? Co z nich vyroste? A najednou se jedna malá holčička po pláži rozeběhne s řevem „mam, mam, mam,“ a letí k tlusté rozvalující se bubačce (i na pláži jsou muslimky zcela zahalené). A já pochopím, že ty mladinké ustarané a hubeňoučké dívky nejsou rodička, ale jenom placené chůvy.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Omán - Khasab - Musandam
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:03:03 CEST (859 čtenářů)

Naší další zastávkou je město Khasab ležící na poloostrovu Musandam, jenž vybíhá do Hormuzského průlivu a úzce vstupuje do Perského zálivu z Arabského poloostrova. Ománský Musandam je oddělený od domoviny stokilometrovým koridorem, který patří Spojeným arabským emirátům. Jeho umístění dává Ománu částečnou kontrolu, společně s Íránem nad strategickou úžinou. Khasab je hlavní město této vyčleněné enklávy. Při vjezdu do přístavu si všímáme divokých hor, které tvoří charakteristický znak poloostrova.

Výlety, které nabízí pasažérům Costa, se skládají z projížďky po zálivech, jež jsou údajně podobné norským fjordům, nebo túru do hor či poznání města. Ani na jeden typ výletu se nám nechce, a tak začíná naše dnešní improvizace.

Shuttle bus (zdarma ve většině přístavů zajišťuje odvoz pasažérů od lodi) nás dováží do centra Khasabu. Pěkné zklamání …. Provinční městečko je vyprázdněné, architektura nula, krášlí ho pouze okolní prstenec hor. Většina z osazenstva minibusu ani nevystupuje a vrací se do evropského bezpečí a luxusu. To naše grupa samozřejmě ne. Rozhlížíme se po náměstí a už nás mají! Naháněči nám vnucují tříhodinovou projížďku po zálivu spojenou s koupáním, šnorchlováním a pozorováním delfínů. „Občerstvení na palubě lodi v ceně,“ přidávají na argumentech, proč musíme jejich nabídku přijmout. Původně jsme na loď nechtěli, ale uplatňujeme pravidlo: „oni vždycky nejlíp vědí, co my chceme.“ V každé turistické destinaci chtějí „prodat“ vše, co stojí k vidění. A tak i když nemáte nic připraveného jako my v tuto chvíli, většinou se vyplatí podlehnout vábení naháněčů místních turistických kanceláří.

Projížďka na lodi

Dobrá tedy, jdeme na loď. Ale vyjednávač Pepík nedá naši kůži tak lehce. Místo 20 euro za osobu usmlouvá 15 a ještě zajížďku zpátky k lodi, abychom si vzhledem k inzerovanému koupání mohli vzít plavky. Do minibusu se nasoukáme i s několika lidmi z Kambodži, kteří ovšem žijí dlouhou dobu v Paříži. Navážeme s nimi kontakt, okamžitě využívají naší domluvy a také si jdou na loď pro plavky. Kambodža, jak jsme této kompaktní skupince přezdívali, využívá během celé plavby všemožných výhod a na většině našich soukromých výletů se s nimi potkáváme. Stávají se tak naším soukromým lakmusovým papírkem. „Je tam i Kambodža, to bude dobrý,“ hodnotíme situaci, když je vidíme.

A už nás vezou k zajímavým lodím, které zde přezdívají dhow. Původně plachetnice používané k převážení nákladů – štíhlé trupy zdobené vyřezávaným zábradlím. Dnes již tyto čluny nemají plachty, ale motorový pohon a místo nákladů se na nich rozvalují turisté. A na dhow jsme mohli vstoupit pouze pod podmínkou, že si zujeme boty. Bylo to velmi příjemné: podlaha pokrytá koberci, po stranách polštáře – už už jsme si vybírali nejlepší místa, když nám místní šéf nakázal, ať si přestoupíme na jinou loď. A to bylo něco pro Kambodžu!! Celá jejich skupinka se hned vrhla dopředu a okamžitě ukořistila nejlepší místa nahoře na lodičce u zábradlí. My v přízemí ostrouhali …. Pepík se naštvaně vrtěl: „Víte co, zakřičím, že je přesun opět na jinou loď, zvedneme žlutý lid a bleskově jim zasedneme místa,“ konspiroval. Ovšem souhlasu se od nikoho z naší party nedočkal. Naštvaný tedy stojí u zábradlí, když tu, světe div se, jeho vymyšlený pokyn opravdu od rejdaře přichází. Štěstí přeje připraveným, a tak tentokrát zaspala Kambodža a my se vyvalujeme na polštářích v 1. patře s krásným výhledem.

Dlouho nás to ale nebaví, protože pořád nevyjíždíme …. Business je business a my musíme čekat, až se loď zaplní, rozuměj: až naháněči na liduprázdném náměstí nachytají další výletníky. Asi po půl hodině opravdu přirazí minibus s dalšími Cosťáky. Tentokrát je ale ve střehu Libor. Rozvalil se na třech místech najednou a nehodlá příchozím ustoupit. Zvědavě pozoruji, co se bude dít, když se nahoru dovalí vysoká a sebevědomá Italka. „It is free there?“ energicky ukazuje na tři volná „Liborova“ místa. Po Liborově zavrtění hlavou se začíná rozčilovat a kulometnou italštinou do éteru chrlí slova, jimž sice nerozumíme, ale jejichž obsah je nasnadě. Jak se náš Libočák zmohl na odpověď „maj frend - toalete,“ nevím. Ale od té doby vím jistě, že Libor si poradí v každé situaci. Italka se uklidní a zklamaně odchází, náš kamarád triumfuje. Ale ne nadlouho. Z Italky se totiž vyklube za Itala provdaná Polka, která si velmi dobře rozumí s polsky mluvící Lidkou. Je častým návštěvníkem horní paluby a Libor vždy chudák hlídá svá tři vylhaná místa a dělá, že tam vlastně vůbec není … Polská Italka je ale velkorysá a v druhé části plavby už pak nikdo neřeší, kdo kde sedí či kdo je zrovna na toaletě….

Vaškova geologická přednáška

Plavba je velmi příjemná. Celou dobu nás provází skály lemující mořský záliv. Nejvíce je nadšený Václav, který vystudoval geologii a nám se dostává fundované přednášky: „To, co vidíte, to jsou vyvřelé usazeniny sopečného popela, který se zde ukládal v době erupční činnosti. Čím byly vyvřeliny z větší hloubky, tím se pak břeh stal tvrdším,“ vykládal nám zaníceně. Ukazoval na různé druhy a barvy vyvřelých hornin, rozlišoval vrstvy usazenin a byl vůbec celý nadšený. Vrásnily se podmořské sopky, třely se o sebe arabská tektonická deska a deska euroasijská …. Fakt to bylo zajímavé, ale já už to nyní nedokážu opakovat. Jestli vás to zajímá, mám u sebe Vaškovo telefonní číslo …. Po obdivování vyvřelých usazenin máme štěstí na stádečko asi deseti delfínů. Plavou s námi, předvádějí se, skoro jako v Chorvatsku.

Malý, ale důležitý ostrov

Pak se dostáváme k ostrůvku zvanému Telegraph Island. Jedná se o ostrov, který zaujímá v historii telegrafické techniky důležité místo. Expanze britského impéria v 19. století vyžadovala rychlý a spolehlivý komunikační systém mezi Indií a Británií, aby vláda v Londýně mohla rychle udělovat pokyny a získávat bezprostředně informace. A tak bylo rozhodnuto, že se uskuteční spojení Británie – Indie, které povede právě přes Musandam. Ovšem ukázalo se, že telegrafní stanice byla na ostrově. Telegraf umístěna nevhodně, protože zde pro posádku stanice bylo nesnesitelné a extrémní horko, dokonce za dva roky zde na následky vedra zemřeli dva lidé. Navíc se britská vláda musela potýkat s opozicí místních kmenů, a tak bylo nutné mít u ostrova stále dělový člun. Poté, co byl evakuován, Telegraph Island zůstal důležitým strategickým bodem, o čemž svědčí rozhodnutí britské vlády vztyčit tam v roce 1904 stožár. Nicméně nebylo možno dosáhnout dohody o tom, která vlajka má na stožáru vlát: vlajka Británie, nebo Ománu? Britská vlajka by znamenala suverenitu nad ostrovem, který Británie nevlastnila, zatímco druhá vlajka by mohla znamenat odpovědnost pro Brity , aby ji udržovali, což Británie samozřejmě nechtěla. A tak nakonec v duchu kocourkovských byl stožár odstraněn. My u ostrůvku zakotvili a chtěli jsme se na místo, kde měl stát stožár, podívat. S Vaškem a Pepíkem jsme skočili do vody, pozorovali korály a barevné rybičky. Ale nebylo bot, nebyl tedy ani výsadek na kamenitém ostrově.

Zpáteční cesta proběhla ve znamení konzumace ovoce i nápojů, přičemž nám Kambodža zdatně sekundovala. Ještě pro úplnost a historii musím zdůraznit, že Costa chtěla za tento výlet 69 euro, my platili euro 15 a Frantíci, se kterými jsme později mluvili, vytáhli za svůj soukromý výlet z peněženky každý 30 euro.

Vyjížďka na venkov

Návrat na loď a následující žranice snad ani popisována být nemusí. Ale co s načatým odpolednem? Většina party zvolila relax na palubě, k nepokojnému Pepíkovi jsme se přidali jen já a Vašek. V Musandamu nám zbývají jen asi tři hodiny, ale čas se musí využít. Bloumáme po liduprázdném a nudném náměstí a vymýšlíme, co by se tak dalo podniknout, když se nám do cesty namane osamělý muž, jenž chce vyměnit drobná eura za papírové. Tuto službu mu sice nemůže poskytnout, ovšem domluvíme se na vyjížďce mimo město. Do hor nemůžeme, ale za 20 dolarů pro všechny, nás má dvě hodinky povozit. „Však on už ví, co chceme vidět,“ opakujeme naši mantru. Nabízel výlet do hor, ale za dvě hodiny, to fakt nedáme.

A tak nás vyvezl na místo, kde skutečně žádní turisté nebyli, cca 40 km za městem. Na široké asfaltové krásně postavené dvouproudé silnici jedeme prakticky sami. Vozovka je lemovaná vysokými skalami a horami, jak už je známe z dopoledního výletu. Cestou míjíme vyprahlé kamenité plošiny bez kousku zeleně, pouze sem tak zaprášený keřík či unavený strom. A jakmile se malinko zelená, hned se u těch trsíčků zakrslé trávy pasou divocí osli. Tito sudokopytníci se tady nesmí zabíjet ani jíst, a tak se jim daří. Plošina Sal AAla, náš cíl, je sevřená horami ze tří stran. Naše krásná široká silnice najedou končí, jako by ji někdo ustřihl ostrými nůžkami. Vystoupíme z auta a kráčíme po přírodním štěrku, kde kupodivu rostou zvláštní nízké a košaté stromy a v jejich stínu je i pravá a nefalšovaná tráva. S hrdostí nám ji náš šofér ukazuje, chlubí se i pasoucími se kozami, které neváhají za kouskem zeleně vylézt i na ty nebohé stromy. Zároveň nám vysvětluje, že plošina je zalévána horou stékající při dešti z hor. Zdá se nám, že tato lokalita je výletním místem pro zdejší městské lidi. Opodál vidíme asi 10 vesnických baráčků a několik koz vracejících se domů.

„Ty jo, taková krásná silnice a postavená jen pro těch pár baráků?“ diví se Pepík. „Tak to by se u nás nestalo,“ přitakáme mu s Vaškem. „A u nás? Tam by takovou silnici nepostavili ani pro město se 100 000 obyvateli,“ smutně třepe hlavou Manmohan. A hned se dozvídáme, že je to Ind, který žije ve zdejším kraji se svou rodinou již 18 let, přesto na rodnou zemi stále myslí. Stěhovat zpět by se ale nechtěl. V Musandamu pracuje v restauraci nebo vozí turisty za delfíny.

Na zpáteční cestě si všímám maličkých odboček z hlavní silnice, všechny krásně vyasfaltované, upravené a vždy pouze pro dva, maximálně čtyři domy. Ale žít se tady asi dobře nebude, zvlášť v létě, když se při zdejších 55°C musí okolní hory rozžhavit k nesnesení. Přesto jsem si všimla i hodně velkoryse pojaté stavbu přehrady na dešťovou vodu.

Nevšedně oslavený svátek

Při večeři Pepík objednává pro všechny víno, slavíme totiž 19. března. A Lidka připravila překvapení: číšníci přijdou Pepíkovi na konci večeře popřát „Happy birthday“. Svátky se totiž ve světě neslaví tak, jak u nás, a s „Happy name day“ nemají na lodi žádné zkušenosti, a tak číšníci přinesli speciální dort a zazpívali narozeninovou píseň. Bylo to velmi milé.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Spojené arabské emiráty - Fujairah
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:58:56 CEST (594 čtenářů)

Po krátkém extempore v Ománu se vracíme zpět do Emirátů, a to do Emirátu Fujairah, který má být jedním z nejhezčích v celých SAE. Emirát a celé východní pobřeží odděluje od zbytku země pás vysokých Hajarských hor. Fujairah patří údajně k nejkrásnějším a nejzajímavějším emirátským oblastem. My kotvíme ve městečku Khorfakkan, perle Fujairahu, a jsme zmatení jak lesní včely na Pankráci.

Rýsující se hory jsou sice krásné, ale vzdálené. Při východu z přístavu zaznamenáváme jen širokou silnici a taxíky patřící jediné společnosti. Chtějí nehorázné peníze za svezení do hlavního města, které nese stejný název jako celý Emirát. Costa nabízí za 8 euro svezení autobusem do Fujairah a zpět, nebo za 50 euro prohlídku celého města. A ti vydřiduši chtějí 120 !!!! „To se snad zbláznili, to jim určitě nedáme,“ mnohohlasně zazní z našeho středu. Vydáváme se tedy na truc na pochod po kraji čtyřproudé silnice, na kterou nemilosrdně praží sluníčko. „Chytíme si nějakého místního, to už máme přeci své zkušenosti,“ shodujeme se. Ale ouha, žádný místní není k mání. V obchodě, kde se informuji, mladík jen zděšeně zírá na cenu, kterou nám vydřiduši nabízejí, ovšem poradit, jak sehnat taxíka s lidskou cenou, to už neumí. Ze zapeklité situace našel řešení Pepík: sehnal náklaďák, na kterém se přepravují ovce…. „No vždyť my takové ovce vlastně skoro jsme,“ vysvětluje omluvně, když všichni zuřivě odmítáme. „Kdyby nám tam nahoru dal nějaké židle….“ zkouší ještě naši trpělivost, ale to už přemlouvá jen naše záda.

Jediná výhra – Lidčin klobouk

Štěstí se na nás ale usmálo. Jeden taxikář nás sledoval a nabízí své asi tříhodinové služby za 60 euro. Po prvním odmítnutí přijede i s kolegou a to už neodoláme. Dámská a pánská osádka jede vstříc dobrodružství. No, slovo dobrodružství je v tomto případě jen takový velký eufemismus. Ve městě Fujairah toho k vidění totiž příliš není. Velká rozestavěná mešita (kolik jsme jich již viděli), starý souk (v Dubaji byl lepší), rybí tržnice (hodně špinavá) a Heritage Village (na rozpálené planině pár chatrčí, mezi kterými láká ke svezení kára tažená oslíkem). A to je asi tak všechno. Potkáváme zde své kolegy z lodi, kteří si každý za 50 euro užívají totéž. Nakonec jsme skončili ve velkém nákupním centru (potřebujeme utratit zbylé dirhamy) a Lidka si kupuje krásný klobouk proti slunci jako náhražku toho, který jí uletěl ve větru. Tak aspoň ona má nějakou vzpomínku. Vzpomínku má ovšem i Pepík, který v dámském oddělení natrefí na dvojici česky mluvících dam, matku a dceru, a navazuje přátelství, které pak trvá celou plavbu. „Víte, my jsme zájezd důchodců a tohle je náš vedoucí,“ snaží se mu námluvy překazit Libor. Ale můj muž svým šarmem vybičovaným na maximum tuto hlášku hravě trumfne a dámy se stávají jeho „kamarádkami na celý život.“

Na zpáteční cestě se ještě stavíme u staré portugalské pevnosti na kraji města, která se právě renovuje a u které bude vybudována další Heritage Village. Kluci se nechají odbýt hláškou, že je zavřeno, a kolem profrčí, dámy si pevnost užijí. Naším eventuálním následovníkům bych pro příště radila: provinčně vypadající město Fujairah za výlet moc nestojí, pokud ho chcete vidět, vezměte za 8 euro dopravu z lodi, bohatě postačí. A eventuálně ve městě pokračujte taxíkem k některé zdejší výše popsané „zajímavosti“. Anebo lépe: zůstaňte v Khorfakkanu, kde jsou údajně nádherné pláže – s jistým úsilím se k nim dá z přístavu dojít i pěšky.

Potíže s cizineckou policií

Takže shrnuto a podtrženo, dnešní den by byl jedním z těch nudnějších, kdyby ….. Již ráno nás trochu pozlobili imigrační úředníci, když si z lodi vytáhli několik nešťastníků (nikdo neví proč a podle jakého klíče), mezi nimi i naši Renatu. Odjeli minibusem do přístavního imigračního oddělení a tam jim pořizovali nové oční skeny. O Renatu jsme měli strach, ale vrátila se v pohodě asi za hodinku. V pohodě ovšem nebyl náš návrat z pevniny. Již u vchodu do lodi čekal imigrační úředník a hned začerstva zatknul Libora. A že nebohý Čech musí s ním, že na loď nemůže. Pepík kamaráda v rejži samozřejmě nenechal a nechal se odvést s ním.

Až na služebně se zjistilo, že Libor je údajně zapsán na listině osob hledaných Interpolem. Jak moc vážné obvinění to bylo, nemohu posoudit. Ale vím, že Pepík se vrátil na loď zcela zničený z překládání a tlumočení a že nakonec na jeho nátlak rigidní úředník povolil a Libora na loď po asi hodině pustil. Co teď? Ihned se volala Praha, mejlovali jsme Liborově Líbě, aby podezření v Praze vyvrátila. A po dlouhém a nervózním čekání přišla šokující pravda: Liborovi někdo ukradl před pár lety všechny dokumenty včetně pasu. Policajti samozřejmě všechny doklady ihned zablokovali proti zneužití. Po pár dnech se však papíry vrátily a Libor na celý incident zapomněl. Když se chystal na letošní dovolenou, našel v šuplíku krásný nový neposkvrněný pas a uznal, že by mu to s ním v Emirátech slušelo. Že je neplatný, to ho ano ve snu nenapadlo. Je s podivem, že na neplatný pas dostal dvojité emirátské vízum a že ho na něj pustili do země - i když ….. Vzpomínáte na tu historku na letišti?

A co mu vzkázali z Prahy? „Seš blbej,“ zněla lakonická zpráva od manželky. Problém byl, že ani další pas, který Libor má a který mu poslala naskenovaný, nebyl v pořádku. Jeho doba platnosti totiž končila za dva měsíce, a to je pro cestu do arabských zemí nedostačující.

„Libore, seďte na palubě, koukejte se na okolní svět dalekohledem a vůbec nevystrkujte z lodi nos,“ zněla moje dobře míněná rada. „Buď rád, ty vole, že to dopadlo takhle,“ oddychnul si Pepík. „Příště by tě mohli zavřít, až bys zčernal,“ vyhrožoval mu.

Takže Liborovi skončila dovolená? To byste ho nesměli znát: suverénně vylézal z každého přístavu, smál se na kontroly u vchodu a jediní nervózní jsme vždy při východu z lodi byli my dva s Pepíkem. I když – stejně ho podezírám, že si s sebou pro jistotu nosil v kapse zubní kartáček :)

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Omán - Muscat
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:55:26 CEST (651 čtenářů)

Jak byl včerejší den co se týče poznání průměrný a neobjevný, tak byl dnešek pro mne naopak nabitý adrenalinem a dobrodružstvím.

Ráno vstávám v půl sedmé, abych Liborovi vytiskla došlé emaily. Nejde mi to, zlobím se u klávesnice, přílohy jsou příliš velké a navíc Líba poslala každý email několikrát a nerozeznám, co jsou originály a co jejich dvojníci, v jednom případě dokonce trojníci. Pepík mě přemlouvá, ať se jdu podívat na přistání lodi, vjezd do přístavu je tentokrát velmi zajímavý: hlavní město Ománu se rozkládá na břehu několika zálivů, vjezd do přístavu hlídají staré pevnosti i strážní věže rozložené na okolních kopcích. K tomu čerstvé ráno a svěží vzduch …. Ne, odolám všem svodům a vytisknu potřebné. Stisknu zuby a pracuji, tedy spíše čekám. Asi po dvaceti minutách mi ale dojde kredit na kartě a internet oněmí, oslepne. A jsem v háji. Letím za Liborem, abychom dobili kredit, ten však v kabině není. Víte, kde ho najdu? Na palubě, jak se kochá …. To nebyl ten slibovaný adrenalin, ani avizované dobrodružství. To jsem se jen normálně a pořádně naštvala. Na sebe, abych byla přesná.

Okružní jízda městem

Venku v přístavu bereme taxíka, podaří se nám vyjednat minibus, takže opět všichni pohromadě. Původně chce milý šofér 120 euro za 3 hodiny, shodneme se na 2 hodinách za 60 euro. Jakmile však sedíme a vůz se rozjede, už cenu o deset navyšuje.

„To si snad dělá srandu,“ hodnotí Pepík situaci. „Víc než mu nedáme,“ zní ze zadních sedadel. „Vystupujeme,“ zazní radikální řešení. Toho se však prohnaný Pákistánec zalekl a nabízí dohodu: „Jakmile pojedeme víc jak dvě hodiny, budete platit!“

Jedinečná mešita sultána Kábuse

To je podstatě pravda, a tak odevzdaně čekáme, že nás bude vozit horedole, jen aby utratil čas. První minuty tomu ostatně nasvědčovaly. Vezl nás po dálnici z města ven. „Ty jo, co s námi ten lotr chce udělat?“ obáváme se všichni. „Jedeme vůbec k mešitě?“ asi po páté se ho ptá Pepík. Byli jsme podezíraví v tomto případě zbytečně.

Hlavní mešita v Sultanátu Omán, mešita Sultan Quaboos Mosque, se rozkládá opravdu za městem, a to směrem na další město Seeb. Oddychneme si, až když zaparkujeme na parkovišti nabitém auty a autobusy. Je vidět, že mešita je opravdu něco výjimečného. Celý areál se rozkládá na 416 000 m², přičemž samotná mešita zabírá 40 000 m². Stavba byla započata v roce 1995 a trvala 6 let a čtyři měsíce. Použilo se na ni mimo jiné 300 000 tun indického pískovce a celý areál pojme až 20 000 věřících.

Nicméně než se stačíme vzpamatovat, šofér nám hned začne nabízet (za peníze samozřejmě) šátky a nějaké hábity. „Co blbne, vždyť není zima, nenastydneme,“ zaznělo odněkud. My zkušenější ovšem víme, že se do mešity pro ženy sluší být zahalené. Máme s sebou různé šály a šátky. Ale ouha, to opravdu v tomto případě nestačí. Hlava zabalená celá, nemůže vykukovat ani pramínek vlasů. Ruce nesmí být vidět vůbec, nepovoluje se ani odhalené zápěstí. Já narážím na to, že mi ze tříčtvťáků koukají půlky lýtek. I když jsem do svetru s dlouhým rukávem zabalená jak v zimě, i když se dusím pod šátkem, moje kousky lýtek před bystrým strážcem morálky neprojdou. A přede mnou jde chlap s krátkými kalhotami!!!! Odpověď, že to je „men“ mne akorát tak rozzuří. Ovšem můj muž zůstává v klidu: „Tak si ty kalhoty vyměníme a je to.“ Taky byste milovali chlapa, který si kvůli vám skoro hodinu drží v pase padající kalhoty, které nemůže zapnout?

Vypadám jako strašák, ale je mi to jedno. Ostatní Evropanky jsou vymóděné skoro stejně, pokud nezůstaly před branami jako naše děvčata. Prošla Renata, která si půjčila za neadekvátní sumu nějaký hnusný svetr. Děkovali jsme všichni bohu, že z něho nakonec neměla nějakou vyrážku či nějaké nezvané hosty. Ale abych byla spravedlivá, prohlídka mešity (bezplatná) za celé to divadlo opravdu stála.

V hlavní (rozuměj mužské) modlitební hale na mne dýchne atmosféra velkoleposti, ale také přezíravosti, rozpínavosti a nafoukanosti. Celý neskutečný rozměr a charakter místnosti všechny okamžitě přibije k foťákům. Fakt, sledovali jsme s Pepíkem několik minut vchod. Každý, opravdu každý turista okamžitě po příchodu sahá po nějakém médiu, ať už foťáku, kameře nebo aspoň telefonu. O nějaké duchovno zde nemůže být řeči. Ani já se v tomto případě nevymykám: v prostoru se totiž nachází příliš mnoho turistů, příliš mnoho průvodců a příliš mnoho fotografických aparátů. Navíc bosa a v Pepíkových obrovských kalhotách, na které si neustále šlapu, se cítím dost nepatřičně. To ovšem nic neubírá na majestátnosti obrovité haly, která je postavena do čtverce o rozměru 74, 4 metrů. Celou podlahu zabírá obrovitý koberec, hlavní dominanta každé mešity. Tento perský unikát je tkaný ručně jako jeden kus. Ománci se chlubí, že je se svými 4 343 m² druhým největším kobercem na světě. Údajně ho tkalo 600 iránských žen čtyři roky, váží 21 tun a skládá se z téměř dvou miliard uzlíků, navíc čítá 28 barev a jejich různých odstínů. Druhou dominantu modlitební haly tvoří uprostřed zavěšený obrovský 14 metrů vysoký křišťálový lustr, který je po stranách doplněn svými menšími kopiemi. Právě tento lustr vyrobený v Německu je předmětem divokého focení. A k dokreslení celkového vybavení si ještě připočtěte obložení šedobílými a tmavě šedivými vyřezávanými kachlemi z mramoru. Celá hala pojme naráz 6 500 věřících. Pouze mužů, samozřejmě.

Ufocená a omámená, něco tak obrovského a nákladného jsem ještě neviděla, se vypotácím na denní světlo. „To opravdu stálo za to,“ vyhrknu a v duchu odpouštím bystrým hlídačům u vchodu, i když si hořce uvědomuji, že stráží pouze vnější návštěvnickou slupku. Duchovno a pravé poslání mešity, to důrazem na oblečení před námi všemi nevěřícími neuchrání.

Moje malá omluva chlapům u vchodu však bere za své již po několika minutách, a to když se dostáváme do ženské části mešity. Zdejší dámská modlitebna, to je snad výsměch všem věřícím dámám. V porovnání s pánskou částí je mrňavá, výzdoba minimální. Krásné jsou snad pouze hlavní vyřezávané dveře. Pro ilustraci - modlit se zde může najednou 750 žen. Vím, je to dost, ale v porovnání s výše uvedeným pánským číslem je to skoro desetina. O žádných jiných stavebních podrobnostech se prameny nezmiňují. Proč taky, že?

S radostí svlékám Pepíkovy kalhoty i zimní svetr a periferním viděním zaznamenávám, že radost má i jeden arabský šmírák. Nadšeně mává do mého temného kouta za mešitou, určitě nejsem první Evropanka, která zde hledá svou na chvíli potlačenou identitu a kterou při tom nachytal.

Problémy se šoférem

Návrat do města není nijak slavný. Nese se v neustálém přemlouvání, co všechno nám šofér ještě ukáže. Ale jeho kliček a podvodů a zvláště jeho agresivního chování máme plné zuby, a tak náš velitel razantně stanoví cíl, kde budeme končit: v Přírodovědeckém muzeu. Tak hurá, on tam na nás počká a budeme pak pokračovat dál.

„Nebudeme,“ rezolutně po několikáté odpoví Pepík. „Končíme s vámi!“ „No jo, to jste celí vy. Plavíte se na lodi, jste bohatí, ale platit nechcete,“ ječí na nás a přidává ještě nějaké zjevné urážky ve svém rodném jazyce. „Tady máš 60 euro a vypadni,“ zvyšuje hlas i Pepík. „Jak to 60? A co bakšiš?“ „Končíme o patnáct minut dříve, to je tvůj bakšiš, a už mě neser,“ poslední slova samozřejmě v jaderné češtině jsem slyšela jen na půl ucha, protože jsem zbaběle utekla stejně jako většina z nás. No, taxikář hulákal ještě hodnou chvíli. Když jsem vylezla z toalety, už byl pryč. Ale příjemný dozvuk naší návštěvy mešity to určitě nebyl. Zato jsme volní a můžeme se svobodně courat po starém městě.

Staré město

Nejprve navštívíme pevnost Jalali. Momentálně se opravuje a je zavřená, ale i tak je pěkné pokoukání na mořský příboj dorážející na skálu, na níž se stavba vypíná. Pevnosti zde stavěli za své nadvlády Portugalci, tato byla dokončena koncem 16. století. Nezaujala nás jen pevnost, ale i palác sultána Abuse. Obrovitou velkorysost, s jakou byla nová stavba zhotovena, dává tušit nekonečně velké prostranství před velkými mřížemi, které palác obklopují. Reprezentativní palác je laděn do modré a zlaté barvy, hlavní budova je rozložitá, ale překvapivě nízká. Za mřížemi vykukuje zeleň a za vysokou zdí pak vyčnívají malé kupole shromážděné v jenom chumlu, za kterými si představuji harém. Dostat se od mříží zpět na ulici představuje ujít skoro 800 metrů, a to buď na hladkém sluníčkem rozpáleném mramoru, nebo ve stinném chládku dvou podloubí. Jisté je, že nás prostor před palácem vyplivne zcela zdecimované.

Útočištěm nám je malý obchůdek a schody banky, kde ve stínu do sebe házíme jednu kolu a vodu za druhou. Občerstveni pak vyrážíme do malých uliček starého města, kde se touláme a „nasáváme atmosféru,“ jak se nám vždy směje Libor. Jako vždycky vyhledáme i hřbitov a jako skoro vždycky nás překvapí. Uprostřed města za vysokou zdí neudržovaná planina plná neuspořádaných křížů a nesourodě položených náhrobků. Sem tam papír, sem tam povlává igelit. Náletové keře a stromy nejsou žádnou výjimkou. Místo, které je díky kyticím zjevně navštěvované, ale není systematicky upravované. Jiný kraj, jiný mrav.

U modré mešity

K negativním zážitkům patří naše okukování modré mešity, jedné z nejstarších ve městě. Právě sem ze všech stran přicházejí dobře naladění muži na motlitbu, u jedné ze zdí se shromažďují ženy. Klubko černě zahalených živočichů sedících v prachu na zemi ve stínu modlitebny. Probudila se ve mne opět (pokolikáté již za tento pobyt?) feministka a začala je zcela bez racionálního důvodu litovat. A jak tak na ně z chodníku zírám, zaregistruji zaťaté pěsti a křik. S údivem konstatuji, že adresátem jejich agrese jsem já…. Zahanbeně skláním hlavu a prchám. Ne, opravdu této kultuře nerozumím a dávám si předsevzetí, že se o islám začnu hlouběji zajímat.

Čachry s taxikáři

Po dvou hodinách máme zdejšího pinožení plné zuby. „Domů,“ shodujeme se jednomyslně. Taxíků tady jezdí plno, není problém. Dělíme se opět na dvě skupiny a hurá! Ty dva tři kilometry na Mattrah souk, staré nákupní centrum sousedící s naší lodí, zvládneme za chvilinku. Můj taxikář je milý starý pán. Trochu se ošívá, když hledám taxametr, ale úsměv neztrácí. Naopak ho ztrácím já, když mi oznámí, že za ten kousínek při pobřeží požaduje 50 dirhamů. Jednak tolik peněz dohromady nedáme, jednak je to cena velmi přemrštěná, když jeden ví, že nafta i benzín jsou tady za facku. Na facku je ovšem ten milý staroušek. Po dohadování sleví na 40. „Co budeme dělat?“ „Já bych snad dala dohromady nějaká eura,“ navrhuje Eva, když se dědek uvolí vzít i jinou měnu. „Ne,“ zabejčím se. „Zloděje podporovat nebudeme!!“

Žmoulám v ruce 20 dirhamů a připravuji se na ostrou hádku. Když zastaví na určeném místě, rozhodně peníze házím na palubní desku a nasadím takový výraz, že dědek se na odpor nezmůže. Je nad slunce jasnější, že ze mne víc nevyrazí.

Vítězně pochodujeme ke vchodu na trh a zavaluje nás vlna endorfinů, jak jsme vše bezva zvládli. Na Pepíkovu skupinu čekáme dlouhých patnáct minut, tipuji, že taxikářského zloděje odhalil dříve než já a že vystoupili a že a že …. „Kolik jste platili?“ zní jejich první otázka. Chechtáme se pak všichni společně, na konečné ceně jsme se nevědomky shodli.

Pozdní oběd na palubě nezklamal jako nikdy. Většina z naší party si užívá zaslouženého odpočinku, sluní se, vířivkují, čtou. Jen Pepík obchází jednoho po druhém, jestli by s ním někdo nevylezl na jednu z mnoha malých pevností, které jsou roztroušené vně i uvnitř města. Je to jeho velké přání se někam na kopec vyšplhat a sáhnout si na historii. „Nikam nepolezeš, jasný!“ obávám se o jeho zdraví s tím, že vím, jaký je to blázen. Nahrávají mi únava ostatních i nemocné nohy Vaška. Ale nepokojného Pepíka na palubě nikdo neudrží. „Máme ještě asi tři hodiny času, ty je potřeba v Ománu využít aspoň na procházku.“ Po delším vnitřním boji s ním souhlasím, a tak vyrážíme na malou procházku. Pepík ještě dohlédne, abych si vzala sportovní boty. A takhle nenápadně začíná moje největší dobrodružství celé plavby.

Dobývání pevnosti

„Bohužel na tu velkou pevnost na kraji města už nemáme čas,“ lituje Pepík a tak nějak mimoděk používá množného čísla. „Uděláme aspoň tu ve městě, to nebude tak náročný výstup,“ mumlá si pro sebe. „Ani náhodou nikam nešplhám, rozumíš?“ razantně odporuji. Ale s tím, jak stoupá jeho odhodlání, klesá i můj odpor. Samozřejmě, nenechám ho někde viset na skále a nebudu si dole strachem hryzat rty a zpocenou rukou drtit mobil.

Ještě mi svitne jiskřička naděje, když pod pevností obcházíme skálu, jež zcela zapadá do městské aglomerace. Je vklíněna mezi tržnici, ulice a domy a žádná cesta nahoru není vidět. Na naše otázky každý jen kroutí hlavou a myslí si cosi o bláznivých bledých tvářích, které se chtějí šplhat někam, kam normálně nikdo nechodí. Po delším váhání Pepík navrhuje variantu podél jednoho domu. Stoupáme uzounkou strouhou plnou odpadků, až se dostaneme na volné prostranství. Nad domy se vypíná skála, na jejímž vrcholu jak včela na hrušce je posazena malá pevnost. „Hurá, tak jsme ji dobyli,“ s nadějí v hlase se snažím parťáka ošálit. Nejsem hodna ani jeho pohledu a už se škrábe dál. Po nezdařeném pokusu svůj pohled rozprostírám kolem sebe a srdce mi klesá až do kalhot. Skála je tvořena ostrými hranami kamenů, cestička samozřejmě žádná. Vyžaduje se ode mne lezení po čtyřech, zachycování se nejrůznějších výčnělků a výstupků.

Pokud lezení praktikujete ve volné přírodě, je to jistě požitek. Ale uvědomte si, že my jsme uprostřed města. Všude kolem papíry, igelity, použité ubrousky, hnijící zbytky nějakých potravin, mršiny. A toto království zmaru ovládají prašiví psi a vyzáblé toulavé kočky. V mrákotách lezu za Pepíkem a v hlavě mi bzučí můj propadlý tetanus a týtríčko, které hrdě odpočívá v kajutě u zrcadla. Jsem strachy bez sebe. Stačí abychom se škrábli nebo na nás zaútočilo některé ze zubožených zvířat a ve zdejším podnebí může být hotovo. Nicméně zocelená téměř čtyřicetiletým manželstvím s tím bláznem nade mnou nefňukám, zatínám zuby a lezu. Co jiného mi taky zbývá, že?

Pepík je nahoře jako král. Hladí pevnost, obchází ji, hrdě se dívá do dálky i dolů na město a zcela krotce se nechává fotit ve vítězných gestech. Já se na chvilku zapomenu a také obdivuji město z výšky. Je kouzelné, obrázek jak z hollywoodského filmu: bílé stavby, kupole mešit, pevnosti, zeleň a modř všude dokola. Pocit vítězů trochu kazí obrovitá nafouknutá velryba, jak nám ji z výšky připomíná naše Costa.

Kopaninská Bond girl

Za okamžik však nad mým vítězným pocitem převládá panika. A jak dolů? „Tou samou cestou v žádném případě,“ prohlásím rezolutně. Pepík to tuší a již hledá jednodušší sestup. Shodneme se poměrně rychle, že nejlepší bude klesat rovnou do města. Střechy domů se nám na jedné straně zdají docela nadosah. Hurá, to bude brnkačka. Těch pár desítek metrů přežiju a podél baráků po ulici dolů, oddychnu si.

Cesta dolů bývá vždy obtížnější, ale v tomto případě se mi zdála opravdu jednodušší. Za chvilku jsme byli u prvního baráku. Ale tady mi definitivně ztuhnul úsměv na rtech. Dům je do skály zcela vrostlý, není možno se podél něho dostat dolů. Žádná ulice, dokonce ani stezička. Jen řeka odpadků, které se jednoduše z domu házejí přes zeď. Zbývají dvě možnosti: buď se vrátit, nebo se vydrápat na tu z dálky tak přátelskou střechu. Samo sebou volíme druhou variantu, i když to tak jednoduché není. Stojím na střeše (naštěstí ploché) a měla bych si připadat jako 007 nebo aspoň jako Bond girl. Když jsem na slavnou filmovou sérii ale pomyslela, ani jsem se nezasmála. Udělám pár opatrných krůčků (jak se po střechách mohou ve filmech honit?) a už je tady satelit. Satelit, pěkně velká kráva. Těžko ho můžete obejít, podlézt nejde a když se dotknete, tak se chvěje, jako kdyby měl každou chvíli spadnout. Ale prosmýknu se kolem něj statečně za Pepíkem a už skáčeme na další střechu. Pak na další a další. A to už se regulérně klepu jako ratlík před stříháním. Čas nám neúprosně odměřuje poslední hodinu na pevnině a my se procházíme po střechách a východiska nevidět. Až najednou mi svitla naděje: dvorek. Sice liduprázdný, ale malinký dvorek. „Sem seskočíme a nějak se dostaneme ven,“ navrhuje Pepík. Váhám. Kam se to dostaneme? Budou doma? Nebude zamčeno? A když někdo bude doma, jak se na nás budou tvářit? Blázniví Evropané na jejich dvorku, kteří přišli po střeše …… „Brrrrrr, ti vás nutně vykostí,“ v duchu slyším našeho turnovského kamaráda. A jak mě Pepík přemlouval, najednou se vynořila hlava a po chvíli druhá. „Plís, plís, help as,“ vyrážím ze sebe a spínám ruce k prosbě. Byli milí. Pepík seskočil, málem ovšem prorazil nějakou desku. Na moje nohy se sápalo několik ochotných rukou, což můj muž nesl hodně nelibě a raději asistoval sám a riskoval, že ho porazím. Tak, na pevné půdě, konečně. Ale co teď?

Překvapivě a bohudíky nic. Ani se neptali, jak jsme se k nim na střechu dostali. Vedli nás uzounkou tmavou a nevětranou uličkou v domě, ze které byly dveře do několika kutlochů, spíše takových nor bez oken. Vidíme v nich srolované matrace, na naše smysly útočí nevětraný smrad. Všude minimum místa, všude pološero. Na konci té dlouhé chodby nějaká dílnička s mladším mužem. Vyslechl si vysvětlení naší přítomnosti a hned že se převlékne a pomůže nám ven. Razantně odmítáme, pomoc nepotřebujeme …. Ale to už má na sobě džíny a ven leze první. Fakt, leze. Neumíte si představit, jaký byl vchod do tohoto domu, který ze střechy vypadal tak normálně. Do malinkého dveřního otvoru vedly vysokánské hrubě opracované kamenné stupně, skoro jako do obydlí nějakého obra, po kterých bych bez pomoci zcela jistě nesestoupila. Uffffff, kámen, který se mi na ulici odvalil ze srdce, byl ještě větší než jeden z těch čtyř stupňů. Ještě foto se zachráncem a pryč. Tak takhle tedy v bohatém Ománu žijí bangladéští dělníci. Opravdu žádná sláva.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Omán - Salalah
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:42:02 CEST (649 čtenářů)

Běžný den na moři

Než jsme se doplavili do dalšího ománského města, měli jsme den na zrekreování se na moři. A že jsem ho potřebovala, to si jistě dokážete představit. Takový den na lodi, kdy nemáte plánováno žádné přistání, to je jako den v lázních. Máte si odpočinout, a tak odpočíváte. Ale můžu vám prozradit, že je to stejně hoňka: snídaně, slunění, vířivka, posilovna, na knížku už zbývá jen půlhodina a je tu oběd. Aspoň tedy po obědě chvilka s knížkou, ale přemůže vás spánek. A tak rychle chodit. Rychlá chůze na běžecké dráze je naším nejoblíbenějším lodním sportem. Jste na čerstvém vzduchu, pozorujete ubíhající vodní plochu, občas létají ryby, sem tam nějaký delfín a vy polykáte kilometry jak na běžícím páse. Navíc se po několika dnech se stejně zaměřenými pasažéry znáte a už se zdravíte, už na sebe máváte a usmíváte se. A po walkingu? No do bazénu, přece. A jen si zaplavete, už abyste rychle lezli do vířivky si podrbat s jejími abonenty. Musíte se pak ještě podívat na nákupní bazar, jaké slevy dnes nabízejí, a už je tu večeře.

Po večeři se většina osazenstva ubírá do divadla nebo tancovat, já konečně zalezu někam s knížkou – většinou s dobrým pitím k bazénu nebo do postele, to podle nálady. Den je nabitý programem, a to se nezúčastňujeme žádné organizované zábavy. Na lodi vychází každý den noviny - denní rozkaz jim soukromě říkáme. A zde se dočtete hodinu po hodině, jaký program pro vás lodní animační tým připravil: jogu, aerobik, zumbu nebo protahovací cvičení? Turnaj ve fotbálku, pinčesu nebo basketu? Nebo je libo vědomostní kviz, bingo, kurz vaření, míchání nápojů, ochutnávka vín či karaoke? Nejoblíbenější ale bývají zábavy u bazénu. Denně jsou nějaké soutěže či závody. A soutěživí staříci, to je něco!! Snaživí a hraví více než jejich vnoučata doma. Tak toto vše my vypouštíme. Ale na jedné plavbě s námi stoloval pár z Norimberka, který měl vše těžce na hájku: s denním rozkazem v ruce se starší manželé honili od jedné zábavě ke druhé a večer u stolu se vždy chlubili nějakou výhrou. Ještě pořád si myslíte, že vy byste se na výletní lodi nudili?

Salalah

Takže den volna utekl rychleji, než bych chtěla, a po snídani nás čeká Salalah. Naše poslední ománské město. Tentokrát loď kotví mimo město, přede mnou pustina, za mnou pustina. „No to bude teda nuda,“ říkám si, ledva okolí obhlédnu z horní paluby. Před přístavem se ovšem houfují taxíky. Opět, jak jsme již v Ománu zvyklí, bez taxametrů a s nehorázně vysokými cenami. Už mě to moc nebaví, ale co se dá dělat, smlouváme. Původních 120 euro za 3 hodiny prohlídky města usmlouváme na jízdu pouze do města za 20 euro a doufáme, že ve městě na nás budou hodnější. Naše dámská skupina vyfasovala krásného mladého kluka, kupodivu Ománce. Opravdu pěkný – štíhlý, tmavovlasý s tmavýma velkýma a bystrýma očima, navíc velmi sympatický. Během cesty se ve mne pere moje ženská náklonnost k druhému pohlaví s náklonností mateřskou. Snažím se komunikovat a dobrat se pravdy, proč v Ománu tak turisty derou. Jakmile uslyším ono známé „jste bohatí, tak plaťte….,“ okamžitě v mých protichůdných pocitech převáží moje kantorská minulost. Ani nevím jak a už mu kážu: jak loupeživí taxikáři (spolu s ním) ničí pověst své země, na kterou je očividně hrdý. Jak tímto způsobem odradí všechny turisty, jak budeme o jejich zemi referovat, proč si myslí, že zrovna my jsme bohatí …. A vše korunuje výčitka, proč si neudělal vysokou školu, nemusel by jezdit taxíkem, okrádat turisty a mohl by pro pověst Ománu udělat daleko víc.

Nevím, jestli jsem tak zapůsobila, nebo jestli už byl ze mne znavený nebo jestli měl zrovna nouzi o práci a zpět k lodi se mu už nechtělo. Každopádně šibal šel do sebe, všechno mi s úsměvem odkýval a pak nám dával nejrůznější návrhy. Asi si mě chtěl usmířit, protože jsem sama sebe tak pěkně vytočila, že jsem s ním odmítla vůbec komunikovat. Když nás zavezl sám od sebe k sultánskému paláci (nic moc k vidění), ani jsme nevystoupili. Milostivě jsme pak přistoupili na jeho návrh, že nám udělá prohlídku města za 50. A když souhlasil i taxikář pánské skupiny, bylo hotovo. Ušetřili jsme 70 euro a to za naštvání stojí, ne?

Opět na tržnici

Ale i tak vydané peníze za návštěvu města nestály: pěkná stará tržnice – HAFE souk, který byl ovšem jasně turistickou záležitostí. Ve velkém se prodávají suvenýry, čínské hadry a kadidlo. Kadidlo – sušená vonná pryskyřice je tady na mnoha haldách, mísách, táckách i v pytlích. Kadidlo se pálí skoro u každého stánku a krásně a omamně voní. V horku, které dnes panuje, je vůně ještě sytější a intenzivnější. Tak moc, že se Pepík nechá zlákat a chce kadidlo jako suvenýr přivézt domů. A tak chodí od jednoho čmoudíku ke druhému a diskutuje s bubačkama. Ano, na zdejším trhu prodávají zásadně zcela zahalené ženy, vidět jsou jim jen oči. A to asi Pepíka provokovalo nejvíce. U každé baby kadidlo bere do ruky, voní, prohlíží, „znalecky“ očuchává, porovnává cenu. Jedna ho bere tak vážně, že před ním kadidlo i demonstrativně žvýká a nabízí i nám. Vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi v dááávných dobách, kdy žvýkačky byly jen naším zbožným přáním, přežvykovali smůlu. Tak jsem to taky zkusila. Brrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Hrůza!!!!!!!!!!!!!!!! Bubačka se mi jistě směje ještě teď, jak se mi huba zkřivila. Ale už už má Pepík několik balíčků kadidel v ruce a už už vytahuje peněženku. A tu si všimnul, že každé kadidlo, které tady čmoudí, má pod sebou jakýsi podklad. Takové nějaké ománské Pepo. „To musíš koupit k tomu,“ radíme všichni. Jo, chtěl, ale jeden balíček tohoto pevného ohníčku stál skoro tolik jako pytel kadidla. A že by se z českého Pepa linula libá vůně? A tak jediný profit, který z nás bubačka nakonec měla, byl můj zhnusený výraz, s kterým jsem kadidlo vyplivovala.

Trh se zvířaty

Další zdejší atrakcí bylo špinavé moře, kde se právě stavělo nějaké molo. Takže ani koupání se nekonalo, i když plavky vláčíme s sebou. Poté nová mešita (kolikátá už na naší cestě?) a nakonec velbloudí a kozí trh. Konečně něco autentického. Velbloudi stojící na poledním sluníčku horko vůbec nevnímají, majestátně pochodují kolem kůlů, ke kterým jsou přivázáni. Vyřazuje z nich klid, pohoda, maňana stejně jako z jejich pánů, kteří si ve stínu dopřávají vodní dýmku či nějaké jiné povyražení. Fotek z tohoto plácku máme hodně. Kozí trh již končí, vidíme jen pár posledních zvířat a to je dobře. Kozy, ty takhle pohodové nejsou. Škubají se, jsou nepokojné. Asi tuší, že jejich význam nedosahuje ceny korábů pouště. A tak Libor s Pepíkem poškádlí pár kůzlátek a jsme připraveni se stáhnout na loď.

Mňamkové koupání

Nakonec nás ale náš průvodce překvapí. Když už jsme skoro zpátky u lodi, zeptá se, zda se nechceme vykoupat. Po překvapeném přitakání stáčí volant a během dvou minut jsme na překrásné malé plážičce. Je kousínek od lodi, je přírodní – žádná lehátka, žádné slunečníky, žádný uhlazený píseček. Zato průzračná a teplá voda, příjemný vstup do moře a okolí lemované skálou a palmami. Ráj na zemi. Tak se kluk nakonec ukázal v tom nejlepším světle. Dostal na rozloučenou bakšiš i pár vřelých úsměvů. Na tuhle famózní pláž jsme se vrátili ještě jednou po obědě a moc jsme si užili. Dokonce pro nás přístavní shuttle bus odpo přijel přímo až k vodě. Pokud nás budete náhodou následovat: kašlete na město a rovnou na pláž. Celý den tady se vám vyplatí.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Egypt - Safaga
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:36:32 CEST (575 čtenářů)

Než jsme dopluli do Egypta, strávili jsme na moři tři dny. Už víte, že na tomto korábu se člověk nenudí, přesto se událo několik zajímavostí, které jistě stojí za zaznamenání. Jednak dostávám z domova sms, že maminka podstoupila operaci gama nožem a že to vypadá, že vše dobře dopadlo. Dále se mojí kamarádce narodilo první vnouče navíc s krásným jménem Vojtíšek. A v neposlední řadě máme možnost se více seznámit se společností ve vířivkách. Za zaznamenání stojí dvaadevadesátiletý Polák se svou osmdesátiletou manželkou. Kluk sotva chodí, ale vířivku ani jeden den nevynechá a hned poté jde plavat do bazénu. Stále mluví dobře německy i anglicky. A jak je na baby!! Ne že bych ho zajímala já, kdepak, já jsem už na něj stará. Líbí se mu dvě mladé Němky, 16 a 17 let. Zcela bezostyšně je plynnou němčinou zpovídá, neustále jim něco vypráví a jakmile se holky ve vodě objeví, hned je tam. Nevídaná vitalita! Pak jsou tady ukecané Italky, těm se raději vyhýbáme. Mluví ve vířivce celým tělem, jsou hlasité, nepokojné. Jakmile je vidím, prchám. Prchám i před Pepíkovým kámošem, stejně starým Polákem, jenž váží asi třikrát tolik než můj muž. Slovanský soused má evidentně na mne spadeno, ale já, která znám dobře Archimédův zákon, se vždy bojím, jakmile se k vířivce či bazénu blíží. Navíc mám strach, že se vedle něj už neprosmýknu z vody ven. A jeho syn? Ten snad váží ještě víc. Přezdíváme mu rádio –všechno ví a všude byl.

Záhada krásných kluků

Lidka s Evou díky pečlivému studiu denního rozkazu vyšpionily, že nám také vyměnili kapitána. Do konce plavby jsem nezjistili proč. Jen naše velítko mělo ihned po ruce vysvětlení:

„Jasně, jak je na Costě zvykem, chytili ho, když na kapitánském můstku prováděl orálek,“ pronáší u snídaně zcela vážně. Zavládlo přemýšlivé ticho, které porušila až Lidka. „A proč se ten blbec nezamknul?“

Ale co to všechno je proti tomu, co jsem vyšpionila já. Všimla jsem si, že v jídelně se najednou pohybují krásní mladí vysportovaní kluci. Usměvaví, kudrnatí, nevídaně osvalovaní. Vedle zchátralých a tukem přetékajících důchodců vypadají jako Adonisové. Pohybují se lehce, s radostí, tak moc je těší život, až jim síla, mládí, optimismus a energie prýští všemi póry. Kolik jich jen může být? A proč chodí všichni v kožených botách a zelených tričkách? Kde se tu vzali?A co tu vůbec dělají? Na lehátku vidět nejsou, u bazénu taky ne, dokonce ani v posilovně jsem je nespatřila a že po nich pěkně pasu… Mám pro to své vysvětlení, ale ani ho nechci říct nahlas, abych se neztrapnila, jak mi připadá absurdní.

Moje tušení se však stalo pravdou, když jsme na druhý den dostali v rozkaze vložený papír, na kterém nám oznamovali, že právě projíždíme nebezpečnými vodami (proto jsme nikde nestavili), kde operují piráti. A v několika odstavcích jsme měli uvedeno, jak se v případě napadení chovat - vzít si léky, cennosti, shromáždit se na určeném místě, neodporovat agresorům, nic nepodnikat na vlastní pěst, poslouchat pokyny ….. „Jasně, to je naše ochranka,“ vydechla jsem své tušení. A hned jsem se cítila bezpečněji a v nejzazším koutku mysli si připouštěla myšlenku přepadení – jaké by to bylo, vidět tyhle krásné kluky při práci Vojáci s námi jeli z Muscatu až do Adenské úžiny. Když nás těch 10 švarných kluků po pár dnech opouštělo, kapitán jim troubil a mávala jim celá loď.

Kluci milují lodní mejdany

A co se ještě za tři „mořské dny“ stalo? Absolvovali jsme první večírek s kapitánem. Všichni v gala v divadle a podává se šampaňské či jiné koktejly. To by mohlo být prima, nebýt shody okolností a Pepíkovy a Vaškovy vynalézavosti. Kapitán na sebe v divadle nechal dlouho čekat a takové jedno šampáňo, to je vypité hned. Nevadí, roznášejí další. „Vezmeme si hned do každé ruky jedno, ne?“ bleskově vyhodnotí situaci můj muž. Ale kluci jsou opět brzy na suchu. A už zjistili, že u východu z divadla stojí šmudlík z Indonésie, který ten tác s alkoholem má hodně těžký, a že je rád, když mu někdo trochu ulehčí. Nechci se dělat slušnou, ale já pro skleničky nechodila, přesto tempo našich pánů nestíhala. Seděla jsem jak panenka v koutku, a tak mi kluci k nohám začali prázdné skleničky odkládat. A kapitán nešel a nešel ….. Když bylo skleniček tolik, že už jsem pomalu neměla kam stoupnout, vzdala jsem se a šla spát. Kapitána vidět nemusím a už vůbec ne důsledky jeho zpoždění. Klučičí tempo statečně vydržela jen Renata. Když jsem se druhý den ptala, jak skončili, suše odpověděla: „Kapitán tam byl krátce, ale spočítala jsem naše prázdné skleničky. Bylo jich 30.“ A takové mejdany byly na lodi tři a scénář pokaždé téměř stejný.

Další kratochvíle byly připraveny spíše pro rozverné staříky a střenky: na palubu přišel Neptun a rozpoutal nevázanou slavnost spojenou s křestem „námořníků“. Také se konala arabská večeře, kdy se měl každý převléknout za Araba – což nás pobavilo hlavně u číšníků. Ti vytvářeli nejrůznější překvapení: jeden den v jídelně tančili, jiný zpívali, někdy zhasli a přinesli flambované dezerty, jindy se převlékali … u večeře jsme se nenudili nikdy. Ale nesmím opomenout, že i na servírovaných večeřích nám podávali báječné jídlo. Denně jsme si dávali ryby nebo mořské plody, hodně zeleniny, ovoce, k tomu italské sýry, italská zmrzlina a dortíky. Večerní menu bylo často tématické – výběr z mnoha národních kuchyní: brazilská, japonská, thajská, španělská, portugalská, francouzská a další a další. Opravdu vytříbená kuchyně, vytříbené stolování.

Po třech dnech na pevné zemi

A tak to rychle uběhlo, že najednou jsme v Egyptě. Podle všech indicií je jasné, že ve městě Safaga nic není. Costa nenabízí ani žádné pořádné výlety. Přesto už se nám nechce zůstávat na palubě tak, jak to udělala většina našich spolucestujících, přece jen se těšíme na pevnou zem. V přístavu kupodivu žádný shuttle bus, volně se smíme pohybovat na území, kde oproti Emirátům a Ománu vládne nepřehledný chaos a binec. Papíry, nepořádek, staré rezavé židle …. Už víme, proč se většině nechce z lodi, přece jen Egypt v poslední době není nejbezpečnější destinací. Poněkud překvapeni se rozhlížíme, je nás málo odvážných. A hned se stáváme cílem vyjednavačů. Jsem překvapena, jak málo oproti jiným přístavům jich zde je. Za to jsou většinou hubení, tmavovlasí a v dlouhých bílých hábitech. Abych byla přesná, jsou tu jen dva. S jedním se domlouváme na slušné ceně za půl dne, prý má minibus, naloží nás všechny. A my za ním poslušně kráčíme, usmíváme se. Tak jednoduché to je v Egyptě? Čeho jsme se obávali?

Nebezpečné smlouvání

My blázni! Přístav je oplocené teritorium. Jakmile vykročíme z brány, začíná pravé peklo. Bílokošiláci se rojí, obklopují nás, tahají za ruce. Živě gestikulují, ječí a překřičují se u toho. Opodál se skoro pere jeden Španěl, když se nemůže s taxikářem dohodnout na ceně. Koukám na to s pusou otevřenou: ale jsem v klidu. My už máme své jisté. Jo, ale jen asi tak dvě minuty. Jakmile se odvoláme na našeho průvodce, který nás neustále láká za sebou, je zle. Dvacet chlapů se na něj sesype a začíná příkladná inzultace. Normálně ho mlátěj. Řvou u toho, ukazují na nás, kopou ho, dostává pěstí. Byl to totiž mizera, který se vloudil za plot a zakázku si ukradl pro sebe bez ohledu na hierarchii místních dopravců. Po chvilce, když se nás nechce vzdát, to vypadá, že jejich zlost se přeleje na nás. Stáváme se terčem pozornosti rozzlobeného klubka. „Nečum tady a rychle pryč,“ vyčiní mi Pepík. „Kam letíš, drž se skupiny,“ následuje další z jeho nervózních pokynů. Začínám mít strach: je jisté, že blondýna a k tomu stará by byla dobrým terčem jejich zlosti. Náš vykuk mezitím utekl a zpoza jednoho auta na nás sice juká, ale my už tušíme, že žádný minibus nemá, že nás chtěl jen někomu prodat. A navíc je nám ho líto, jak se bojí, ale stejně neustále osud pokouší.

Pepík sežene malý starý minibus, jen abychom se z tohoto pekelného místa, na které samozřejmě pere slunce, už dostali. Uff, je dojednáno. „Nemá klimatizaci,“ shodí dohodnutý obchod suše a nekompromisně Libor. Ale šrumajda se pomalu zklidňuje, z lodi začíná vycházet více turistů, a tak se zájmy košiláčů tříští. V poměrném klidu už pak Pepík dojedná černý Chevrolet, samosebou s klimatizací. Po cestě do Hurghady, kam jsme nakonec jeli, jsme Liborovi dali za pravdu. Bez pana Klímy by v autě vypuklo peklo.

Hurghada

Město, kam směřují tisíce českých turistů na dovolenou, jsem neměla nikdy v úmyslu poznat. Ale co tady jiného dělat? Po krásné široké silnici jedeme cca 40 km pouští, z které vedou odbočky do různých přímořských letovisek. A tam se tedy dovolenkuje. U moře, v poušti. Chvíli přemítáme, zda někam odbočit, ale nemůžeme se dohodnout. Mezitím se mi honí hlavou, jak jsme nerozumní. Všechny turistické autobusy v Egyptě ze strachu před teroristy doprovázejí ozbrojenci, jen my si klidně nastoupíme do cizího auta, navíc k chlapíkovi, který neumí ani pořádně anglicky. Když naši skupinu obhlídnu, tak si nemyslím, že bychom byli příliš bojeschopní. Raději se dívám kolem sebe a chmurné myšlenky odsouvám. Po slabé hodince jízdy končíme na dlouhé hlavní ulici starého města. Třída je vroubená nejrůznějšími obchody a obchůdky, primárně určené pro turisty. Trička, hodinky, boty, parfémy, koření, cigarety, suvenýry. Spousta padělaného zboží. A mezitím i alkoholické ostrůvky. Poprvé po dlouhé době vidíme na ulici možnost si koupit pivo. Je, to ale chutnalo!!! Bloumáme ulicí zmámeni nízkými cenami. A přestože už máme kufry plné z Dubaje, přestože nám v nízkonákladovém zpátečním letu hrozí nadváha, přesto všichni podléháme nakupovací mánii. Obtěžkáni igelitkami se vracíme k autu, kde se šofér zlobí na překročení stanoveného času.

Chudák netuší, že důvodů ke zlosti bude mít ještě víc. Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít nějaká bouře. Po příjezdu do Safagy navrhuje okružní jízdu starým městem. Oddechli jsme si, protože tento přístav za prohlídku skutečně nestojí, takže ta malá projížďka bohatě stačila. Pepík si ale na město „chce sáhnout“, a tak vystoupíme, abychom se prošli po tržišti a ve starých uličkách. Nasávat vysmívanou atmosféru tentokrát s námi šel i Libor. V malých uličkách se rojí špinavé děti, od Libora i Pepíka dostávají peníze, hned se natahuje spousta rukou. Ale nebyly vlezlé, bylo to milé setkání.

Nepříjemná nedorozumění

Po příjezdu do přístavu začíná první problém: kluci platí dohodnutou cenu jednou bankovkou. Šofér ji nechce přijmout. Hádá se, gestikuluje, ječí. Ale bohužel jen svou rodnou řečí. „Víc nedáme,“ zvyšuje hlas Pepík a chystá se odejít. Košiláč ho tahá za ruce, už je celý zoufalý. Nakonec se mu nějak při jeho chabé znalosti angličtiny podařilo vysvětlit, že tuhle velkou bankovku nechce, že dojednanou sumu chce v menších bankovkách. Nakonec se rozcházíme spokojeni, i když obě strany byly předchozím konfliktem dost vytočené. Ale jak tak jdeme pomalu tím přístavním bordelem k lodi, zoufale za námi běží jiný košiláč, přítel našeho průvodce. Naštěstí ten už anglicky umí a vybalí na nás neskutečnou věc: jak jsme pobrali z auta své igelitky, vzali jsme i jednu, která patřila našemu šoférovi. „To není možné,“ shodujeme se. „Byly tam oblečky pro jeho malé děti,“ vysvětluje nám jeho přítel. Po důkladné inventuře všech tašek padne černý Petr na Libora. Tašku vzal v dobrém úmyslu, domnívaje se, že patří někomu z nás. Musím zde tomu mladému Egypťanovi učinit poklonu. Poděkoval a ještě se omluvil, že nás zdržel. Vůbec nás nepodezíral z krádeže. Vám to asi přijde normální, ale v normálním arabském světě by každý jiný chtěl omluvu a ještě bakšiš, možná by nás za to i zbili.

Ještě se musím zmínit o jedné šrumajdě, kterou jsem bohužel zaspala. Večer se prý v přístavu odehrálo drama, když z vedlejší lodi vykládali pravděpodobně nějakou formu humanitární pomoci. Malý vláček jezdil po břehu s haldami zboží a místní se o každou krabici, každé jízdní kolo nebo pytel dost hašteřili. Hodně se o tom ráno mluvilo, ale bohužel, já měla dobré spaní.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Jordánsko - Petra
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:32:22 CEST (638 čtenářů)

Na dnešek jsem se moc těšila. Byl pro mne od počátku vrcholem naší cesty a jak se návštěva Petry blížila, stále se jen mé tušení potvrzovalo. Čeká mne i malá soukromá premiéra - poprvé v dějinách našich námořních cest jsem si koupili výlet z lodi od Costy. Výlety si nekupujeme zásadně, neboť jednak jsou hodně drahé, za druhé hodně organizované a v neposlední řadě průvodce vždy mele rychle a naše němčina ani angličtina nestačí informace vstřebat. A vystavovat Pepíka stresu ve francouzské skupině, to jsem zatím neriskovala.

Ale v Petře je to jiné. Dali jsme dohromady všechny hlavy a vyšlo nám, že pokud se do skalního města chceme podívat, musíme si výlet zakoupit. Do jordánské Aquaby, kde jsme kotvili, máme podle plánu dorazit v poledne a v deset večer už musíme být na palubě připraveni k odplutí. A do Petry z Aquaby je to dobrých 150 km. Nemůžeme tedy samostatnou akci vzhledem k časovému omezení riskovat.

Jaký výlet zakoupit?

Při výběru výletu vyvstane nečekaná překážka. Costa nabízí do Petry dva různé zájezdy: jeden jako poznání skalního města a všech jeho zajímavostí, druhý je tzv. trek. Tuto druhou variantu doporučují pouze velmi dobře fyzicky vybaveným jedincům. Čteme, že je to velmi náročný výlet, nehodí se pro silnější postavy, pouze pro silné a trénované jedince, nutná je pevná a kvalitní obuv. Zajímavé je, že cena i výchozí bod a časový harmonogram jsou u obou výletů totožné. Překládám si anotaci výletu z angličtiny, němčiny i francouzštiny a pokaždé mi vyjde jeden výsledek: Musíme si koupit ten lehčí výlet. Pepík je ale zásadně proti. „To dáme, neboj,“ přesvědčuje mne. „A pokud nebudeme stačit, vrátíme se sami zpět na parkoviště,“ utěšuje.

Nachytala se ještě Renata, že jestli ji vezmeme, jde do toho s námi. No tak dobrá, v duchu se smiřuji s tím, že si Petru nevychutnám, že budu celé odpoledne makat. Jakmile ale v recepci řekneme své požadavky, mladá slečna se zhrozí:“Vy chcete jít trek? Neblázněte, to je velmi náročné,“ kroutí hlavou a svýma krásnýma očima rentgenuje naše věkem poznamenaná těla. „Doporučovala bych vám klasický výlet. Ani já sama bych se na trek nevydala.“ Pepík ustoupit nehodlá. „Ale z celé lodi se přihlásilo pouze 15 lidí,“ vynáší nakonec svůj trumf. V tomto okamžiku definitivně odpadá Renata a já tajně doufám, že to vzdá i Pepík. Raději se nevyjadřuji a čekám, s jakým lístkem se nakonec přivalí. Tipujete správně, koupil dva trek. Zatímco se tedy všichni ostatní z naší party těší, já, stará katastrofistka, nemůžu celé noci spát. Zbylé dva dny courám po lodi a snažím se odhalit těch 15 statečných. Že by tenhle mladík? Nebo tamten starý vytrvalec, jenž denně běhá po palubě a neúnavně cvičí? Ba ne, to bude určitě ten bláznivý italský cyklista, co si na rotoped v posilovně bere cyklistické kalhoty… a tak pořád dokola.

A když se přiblížil den D, byla jsem víc vystresovaná než natěšená. Všechny katastrofické scénáře, kdy už nebudu moci a kdy budu potřebovat pomoc, jsem měla nastudované, dokonce si měním telefonické číslo s Liborem, kdyby nás tam někde v pustině nechala naše skupinka na pospas vlkům, abychom to měli komu oznámit. Cvok.

Naše skupina

Jakmile se v půl jedné rozkoukáme na místě srazu, začínám se krapet uvolňovat. Nervózně se rozhlížím a první, koho zpozoruji, je mladý anglicky mluvící pár. Samozřejmě – mladí, krásní, štíhlí a udržovaní. Ale pozor, slečinka má na nohou páskové sandály! Poté se přivalí skupina Francouzů ve středním věku, přičemž dámy posilovnu pravidelně určitě nenavštěvují. To už vypadá nadějněji. A ten starý pán v rohu? Ten jde s námi také? Pravda, jsou tu dvě asi čtyřicetileté mladé ženy – vysportované, evidentně zarputilé a vytrvalé se správným obutím i vybavením, ale i na ty bych dle mého názoru měla. Začínám věřit, že bych skupině mohla stačit, když se najednou přivalí pětice Argentinek. Malé, tlusté, dokonce s malou holčičkou. No to se mi jenom zdá!!!! Ty jedou s náma? Jely. I když holčičku na trek průvodci pustit nechtěli, nakonec si to baby vyječely. A to už jsem v pohodě, už vím, že brzdou skupiny určitě nebudu. Hrdě si připínám na triko nálepku s číslem, která mě automaticky řadí mezi vyvolené. Kolikrát, když jsme se někde ztraceni mezi taxikáři hádali, jsem zatoužila, abych aspoň na chvilku měla nálepku, abych si mohla sednout do připraveného klimatizovaného busu a nechala se opečovávat. A teď se mi to skutečně podařilo!! Vykračuji si s vypnutou hrudí, ať každý vidí. Pocit vyvolenosti a hrdosti však trval bohužel velmi krátce. Začal se rozplývat hned před nástupem do autobusu, když jsme nabrali zpoždění asi půl hodiny. Zcela se rozplynul, když se Argentinky hádaly další půl hodinu, jestli holčičku s námi pustí. To už ostatní autobusy byly dávno pryč a my pořád nic. Definitivně se ztratil v okamžiku, kdy jsem rozbalila krásně zabalený balíček na cestu a vypadly z něj jen samé hnusy. A po příjezdu do Petry mě ta moje samolepka vyloženě otravovala a omezovala.

Skalní město Petra

Ale výlet, ten mě nezklamal vůbec, naopak. Do Petry jedeme po nově vybudované dálnici, průvodci melou anglicky a francouzsky, vyprávějí o budování nové infrastruktury v Jordánsku, o skalních útvarech, které silnici lemují. Přijíždíme na Cestu králů, která nás má do Petry dovézt. Také už v buse se dozvídáme, že vlastně nikdo neví, proč Nabatejci celé město postavili, jestli to bylo skutečně původně jen pohřebiště a teprve poté získalo svůj význam. To, že Petra byla založena pravděpodobně ve 3. století před naším letopočtem a objevena teprve nedávno, začátkem 19. století, to víme už z domova stejně jako to, že sedmička je její šťastné číslo. 7. 7. 2007 byly totiž její stavby vytesané do rudého pískovce prohlášeny za jeden z novodobých divů světa. Město dosáhlo největšího rozkvětu a významu kolem roku 62 př. n. l., kdy tu žilo kolem třiceti tisíc lidí. Poslední obyvatelé město opustili po druhém ničivém zemětřesení v 6. století n. l. a údolí upadalo postupně v zapomnění. Stalo se tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před okolním světem. Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), jenž spatřil Královskou hrobku v Petře, byl roku 1812 švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba. A propos, víte, kdo to byli Nabatejci? Nejste sami …. původ tohoto národa je totiž dodnes nejasný. Předpokládá se, že to byli kočovní nomádi, kteří obývali severozápadní a severní Arábii a postupem času se v této oblasti začali usídlovat. Byli to velmi schopní obchodníci a také se živili jako vedoucí karavan. První zmínka o této civilizaci pochází z roku 647 př. n. l.

Bojovný Pepík

Před vchodem do areálu se musíme všichni povinně vyčůrat (další zdržení) a ještě čekáme, až nám průvodci koupí lístky. Další prodleva. A místo původních pěti hodin, které jsme za svých 129 euro měli v Petře strávit, nám oznamují, že autobus z parkoviště odjíždí nazpět k lodi už za tři hodiny. A to je jasné, že ten náš trek, který má vést až nahoru ke klášteru, nemáme šanci za tři hodiny stihnout. První se bouří Pepík, domnívaje se, že se k němu někdo přidá. Francouzi se ošívají, remcají, ale jen tak pro sebe. Když se na ně přímo obrátíme, že uděláme vzpouru, zazní neuvěřitelné: „Jen je nechte, nestihneme to a oni nám pak budou muset vrátit peníze,“ s potutelným úsměvem říká fešák, který se na návštěvu skladního města oblékl tematicky jako Indiana Jones. Nevěříme vlastním uším: jeho filmový hrdina, který právě zde předvedl svou odvahu, vynalézavost a nebojácnost, ten by určitě zážitek z města za mrzký peníz nesměnil. Ale Pepík se nevzdává a povzbuzen ještě nějakými hlasy vyjednává hodinové prodloužení. Stejně ale budeme mít pěknou hoňku, pokud máme vše stačit.

Jak to v Petře chodí

Nevěděla jsem, co si mám pod dojmem všech materiálů představit, jak návštěva skalního města funguje. Zvlášť, když se všude dočtete, že výlet do Petry je velmi náročný, a to jak časově, tak fyzicky. Navíc ten náš nešťastný trek…. Povím vám to jednoduše a bez zbytečných eufemismů: základní trasa není úplná brnkačka, ale zvládne ji určitě každý. Od kasy je třeba ujít cca 1.5 km přímo ke vstupu do skal. Poté následuje samotná prohlídka města, které se skládá z jakéhosi úzkého koryta vyhloubeného ve skalách. V nejužším místě je pouze metr široká, v některých částech je i nízká. Na tento úsek je třeba mít opravdu dobré boty – nerovné původní dláždění (1. století po Kristu) dokáže u starších kotníků a plochých nohou udělat pravé divy. Co vám budu povídat! A po více než dvou kilometrech se úzká cesta rozevře a jste na planině, odkud vybíhají další a další cesty, je libo si vybrat. Pak už se jako s podložím setkáte s pískem (také žádná sláva pro nohy) a můžete libovolně stoupat do několika stran. Ovšem silami neplýtvejte, musíte počítat s tím, že je třeba ještě zvládnout zpáteční cestu. Materiály hovoří o tom, že pokud je člověk unaven, může si najmout vozík nebo osla. Ale když jsem viděla ty nebožáky vytřesená na vozíku či plandající na oslu, raději bych snad lezla po čtyřech :)) Hned za pokladnou budete zděšeni z toho, jak se dělá turismus: od vchodu se valí davy lidí, do toho jezdí koně a beduíni nabízejí svezení, musíte se vyhýbat kočárkům taženým oslíky, velbloudům a plete se vám do cesty spousta organizovaných skupin. Ta moje samolepka z busu mi hned na začátku začala být otravná. Vyfasovali jsme „22“ (autobusů z lodi odjíždělo kolem 30) a náš dvaadvacítkář si nás pěkně hlídal. Kdepak, abychom se mu v tom mumraji někam zaběhli! Neustále nás počítal, dával dohromady. A na individualistu Pepíka si dával obzvlášť pozor. „Kde je váš manžel?“ větička, která mi už po půl hodině lezla pěkně krkem.

Když se dostanete do skal, těšíte se, že bude té obrovské šrumajdě konec. Chyba lávky, tady teprve jde do tuhého. Jako do hrdla láhve se začnou soukat všichni osli, vozíky, skupiny, slunečníky, koně a další. A najednou vám lidské a zvířecí hemžení přestane vadit, protože vytočíte hlavu směrem vzhůru a majestátnost rudých pískovcových skal vás dostane do kolen. Cestou uvidíte velké vytesané skalní útvary, tak zvané bloky džinů, kde podle pověstí žijí duchové. V naší skupině byla také samotná Libanonka, která se do Petry vracela již podruhé. Pěkná, drobounká a velmi sympatická Maja. Když se dozvěděla, že její rodnou zemi Pepík dobře zná, hned jsme se skámošili. Po asi kilometru, který jsem absolvovala s vyvráceným krkem (fakt je to pěkné), mi důrazně povídá: „Za chvíli to přijde, těšte se, určitě ze sebe překvapením dostanete WOW. To tak mají všichni..“ Netušila jsem samozřejmě o co jde a najednou… do stínu skal vstoupí pruh světla a odhaluje vysoký kamenný chrám. Poté se skály se rozevřou a vy stojíte před nejslavnější a nejfotografovanější zdejší památkou, Pokladnicí. WOW!! Pěkně zdobená růžová fasáda, 43 metrů vysoká, 30 metrů široká. Pokladnici Nabatejští vytesali do železitého pískovce a původně měla sloužit jako hrobka jejich krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny, bohyni Tyché. K pokladnici se pojí legenda, že jeden z egyptských faraonů umístil poklad do urny uprostřed horního patra. Někteří z místních lidí této pověsti uvěřili a ve snaze poklad získat, do urny stříleli nebo na ni házeli oštěpy. V současné době je původně hladký povrch zvrásněn otvory po kulkách. „Bylo WOW?“ s úsměvem se ptá Maja, když jsem se pořád ještě nemohla vzpamatovat. Ale vrátila mne zpět na zem a já vidím, že na prostranství před chrámem se hromadí ohromná spousta lidí. Beduíni se svými zvířaty odpočívají, turisté se fotí, malé děti žebrají, skupiny se svolávají dohromady. Takže v koutku se rychle vyfotit a pryč.

Úzká pěšina lemovaná vysokými skálami dosahujícími až 200 m dále pokračuje k antickému divadlu a je lemována četnými hrobkami, které jsou často vytesány těsně vedle sebe. Můžete se do některé z nich jít podívat, i když v některých zahlédnete jen přírodní kamenné stropy, které jsou různě zbarveny. Nejhezčí pohled je, když dovnitř svítí slunce, v některých uvidíte vytesané výklenky a různé nápisy. Stavbu divadla zahájili Nabatejci a pokračovali v ní Římané, vyznačuje se známými rysy všech římských divadel k sezení. Údajně se zde nachází zhruba 7 000 míst k sezení. Průvodce vykládá a vykládá a my pořád ještě nezahájili onen plánovaný trek. Neustále ho popoháním, zdá se mi, času nemáme moc nazbyt. Vždyť už je skoro pět hodin.

Na plošině u divadla končí tzv. Defilé, základní část skalního města. „No, nic moc, takový větší Prachovský skály,“ ozve se znenadání za námi. Libor a zbytek celé naší party. Už mají prohlídku za sebou a pomalu se vracejí k autobusu. „Cože? Vy už jste skončili? Vždyť nás teprve to nejtěžší čeká,“ zděsím se upřímně a potvrzují se mé chmurné myšlenky. Průvodce ale stále něco mele, tentokrát o hrobkách. Ty nejznámější stojí na hoře Al-Chubta a jsou opravdu monumentální, pravděpodobně sloužily jako místo posledního odpočinku pro ty nejvýznamnější osoby a snad i pro krále či královny. Jedná se o hrobku Vázovou, Korintskou a Palácovou, ale jsou známé spíš jako Královské hrobky. Ukazuje do stráně, odkud sestupují davy lidí. Dále pokračujeme k dalším památkám, jako římské cardo, Chrám okřídlených lvů a další.

Konečně stoupáme

Po zdolání sloupové písečné cesty se konečně ocitáme na úpatí vysoké skály. „A tady už půjde každý sám, každý svým tempem nahoru, zabloudit nemůžete,“ blahosklonně nás propouští průvodce. Teď tedy přijde onen obávaný trek, 800 kamenných schodů. Rozhlédnu se kolem, abych si dodala odvahy, ale většina z naší skupiny už šplhá vzhůru. Sevře se mi srdce a začínám stoupat. Kamenné schody, to je jen taková slovní náhražka toho, po čem jdeme. Je to cesta vzhůru, o tom není pochyb. Ale stupně jsou nepravidelné, jednou malé, jindy vysoké. Občas zmizí vůbec a stoupá se po nakloněné rovině, občas se musí šplhat po skalách. Zatnu zuby. To musím dát, mumlám si pro sebe. Trochu mě zaráží, že s námi nikdo nestoupá, naopak potkáváme turisty, kteří jdou proti nám. Jasně, vycházíme pozdě. O to víc musím přidat. Raz, dva, raz, dva, raz, dva bum!! Jen ten, komu najednou prasklo v koleni a zcela neočekávaně mu v něm vybuchl gejzír bolesti, mi porozumí. Druhý krok už nedám, bolest je velká. Co teď? Přece to nevzdám, honí se mi hlavou. Hlavně to neprozradit Pepíkovi, aby mě nelitoval a nechtěl se mnou zůstat dole. Co budu dělat? Stojím a své pocity maskuju obdivováním okolních skal. Vyndám foťák a fotím, snažím se situaci vyhodnotit. Po chvilce je bolest menší. Půjde to? Ne, nohu na další schod přesunu jen s vypětím všech sil. Odhaduji, že do cíle zbývá tak 753 schodů ….. Ale já se přeci nemůžu vzdát!!! Naštěstí mě napadne stará finta, kterou při bolesti kolenou (to víte, že to nebylo poprvé) používám. Začnu vystupovat bokem. První krok, druhý krok. Sláva, jde to!!! A najednou, světe div se, zázrak. Jak se soustředím na opatrné kladení nohou, přestávám vnímat bolest. A najednou se přistihuji, že už kráčím normálně. Jen aby to vydrželo, říkám si v duchu a snažím se jít co nejrychleji. Co když mám čas na výstup bez bolesti vyměřený? A tak na nic nemyslím, ani na obdivování okolí a skáču nahoru jak veverka na strom. Jako elektrická myš předjíždím postupně celou skupinu. „Á, madam Ček,“ slyším za sebou obdivné výkřiky Francouzů, kteří už se sotva vlečou. Kdyby věděli …. Nic nechápe ani Pepík, jen se mne s údivem v očích drží.

Klášter

Dodneška netuším, jaká zázračná síla dokázala, že jsme tam tak rychle vystoupali. Rudí, ufunění, unavení, ale na plácku před Klášterem jsme byli nahoře sami. Všechny turisty jsme potkávali cestou dolů a z naší skupiny se nahoru ještě nedostali ani mladí zaměstnanci lodi, kteří nás doprovázeli. Ovšem než jsme se stačili vzpamatovat, jeden po druhém už docházejí. Po těle se mi začínaly rozlévat endorfiny čekající na svou příležitost již od chvíle, kdy nás mladá recepční od výstupu zrazovala. Stojíme před nejzachovalejším a nejúctyhodnějším chrámem v celé Petře. Svým vzhledem připomíná Pokladnici, ale nemá tak bohatou výzdobu. Skalní fasádě s vyhloubeným interiérem dominuje obrovská váza. Uvnitř není nic moc k vidění, ale celek je opravdu jedinečný zážitek. „Pokud jsme zde skoro sami, prozkoumáme ještě okolí,“ navrhuje Pepík. V duchu si říkám, že to své koleno nemohu pokoušet, vždyť mne čeká ještě zpáteční cesta, a tak s díky odmítám.

Můj pan Nepokojný si vyběhne ještě nahoru na hlavní obětiště a už jsme skoro komplet. Naše milá Maja nás zve na kávu. Tady nahoře bych si ji za nic nedala, mudruji asi deset minut před jejím pozváním, když vidím, jaká je v malé improvizované kavárničce hygiena. Šálky oplachují v jednom rezavém lavoru a voda se nabírá z velmi použité konve. „Je to speciální káva s kardamonem, taková se dělá u nás v Libanonu,“ vysvětluje štíhlá dáma s kouzelným úsměvem. Očima hypnotizuju její tác, na kterém trůní tři šálky. Jeden je evidentně neumytý, na okraji se rýsuje špína z minulého použití, zaschlý logr obaluje část zevnějšku. Z toho, že mi nabídla ten špinavý šálek schválně, z toho ji opravdu nepodezírám. Ale co teď? Odmítnout takové přátelské gesto? Ubrouskem nenápadně otírám okraje šálku, piju v místě těsně u ouška. Káva byla nesmírně povzbuzující a já jen doufám, že jsem přízeň Boha nad sebou nevyčerpala zázračně uzdraveným kolenem a že mi tedy tuto neopatrnost promine.

Zpáteční cesta

Vychutnáme kávu a už směřujeme zase dolů. Zrovna v okamžiku, kdy zcela zničené dorazily i naše Argentinky s průvodcem, který věrně uzavíral skupinu. Oblehli kavárnu, fotí se. Hurá, času na zpáteční cestu máme tedy dost. Maja sebou mrskne a už je v prachu. My si zpáteční cestu vychutnáváme. Jdeme pomalu, sledujeme západ sluníčka, jež na červených skalách vykresluje neobvyklé divadlo. Každým okamžikem se barevná škála na skalách mění. Poslední sluneční paprsky vykreslují fantastické barvy – od slaďounce růžové po barvu červených tvářiček, za chvilenku jsou to zralá jablka, rudě červená nakládaná řepa a ke konci už lze ze skal vyčíst barvu čerstvě uvařeného kakaa či čokolády. Ani nemluvíme, jen to zázračné divadlo sledujeme. Nedokážu vám popsat, kolik těch odstínů červené se za tu půlhodinku stačilo ve skalách vystřídat. A ke všemu všeobjímající ticho. V místech, kde denně údajně proudí tři tisíce turistů, náhle nebyl nikdo. Jen my dva a hra barev. Po chvíli dorazíme ke krámkům se suvenýry, většina z nich je již zavřena, dvě poslední dámy právě nasedají na osly a jedou za svými rodinami. To by samozřejmě nebyl můj Pepík, kdyby s nimi nezačal laškovat! A že si je vezme s sebou do Evropy, ať se na suvenýry vykašlou. Naštěstí jejich společná angličtina nebyla na takové úrovni, aby mohli sesumírovat svatební smlouvu :) A tak se s nimi aspoň rozdělí o svačinu stejně jako se zatoulaným psem, jehož se pak dlouho nemůžeme zbavit.

Sejdeme se skal a je konec barevného divadla. Jak nahoře slunce krásně a pomalu zapadalo, tady už po jeho paprscích není ani vidu a během chvilenky je tma. Po písku kolem sloupořadí a divadla to ještě jde, ale ve skalách, po cestě v Defilé je už konečná. Tma jak v pytli. Kohopak by napadlo brát si s sebou baterku? A tak se držíme za ruce, abychom neupadli na nerovné dlažbě a pokusem omylem se potácíme tmou. Nikde nikdo, už to není taková zábava, už se začínám regulérně bát. Utěšuje mne jedině vědomí, že většina skupiny, včetně nemotorných Argentinek, je pořád za námi. Cestou potkáme asi dva svítící mobily, zamilované dvojice, které se ve skalách zapomněly. Uff, vydechla jsem si, když jsme ze skal vyšly. Tma byla sice pořád, ale už se na obzoru objevila světla a hned se šlo veseleji. A najednou!! Běží proti nám velké černé zvíře. Neslyšně kličkuje, to musí být nějaká obrovitá krysa či co…. Jsem bílá hrůzou, když zvíře postrádá jakýkoli pud sebezáchovy a šine si to přímo k nám. Fuj, byl to černý igelit nafouknutý větříkem. Ovšem všechna překvapení tím vyčerpána nebyla.

„Tak honem honem, čekáme jen na vás,“ přivítá nás u brány náš průvodce. „Cože, my jsme poslední? To není možný,“ divím se a předpokládám, že jsem špatně rozuměla. „Jak jste se sem dostal?“ vrčí výhružně Pepík.

Jeho vysvětlení, že se nahoře napil Red Bullu a dostal křídla, bylo dost ubohé. Jaké bylo ale naše překvapení, když v autobuse opravdu seděla celá skupina včetně nemožných Argentinek. Připadali jsme si jako blázni …. Silně rozčilená Maja se k nám naklonila: „Také jste šli pěšky?“ „Jak jinak,“ odtušíme. „No, oni si někde sehnali auto a oklikou celé skalní město objeli,“ vysvětluje nám. „A nás tam v té tmě nechali,“ dodává hořce. Trochu se jí ulevilo, že jsme ji nezradili my. Chudák šla sama, ve tmě se samozřejmě hrozně bála, když musela odrážet dva útoky místních beduínů. Došla úplně vyřízená. Celou dobu strachy běžela, proto jsme ji nemohli dostihnout. Průvodce se cítí samozřejmě provinile, co kdyby se nám ve skalách něco stalo? Ale celou situaci zmírňuje mladá organizátorka z Costy, která tvrdí, že šla za námi a že nás s kolegou předešli …. No dobrá, chci jí věřit. Asi to byla ta světýlka z mobilu.

Večer si užívám báječně

Vše v buse házím za hlavu, zavírám oči, poddávám se únavě a pod víčky stále vidím úžasnou hru světel a skoro hmatatelně si vybavuji ono božské ticho.

Odjezd lodi jsme stihli jen tak tak. Šéf restaurace byl opravdu velmi flexibilní, a tak nechal bufet otevřený i pro ten náš poslední opozdilý autobus. Sedíme na zadní palubě v půl jedenácté, ještě celí špinaví a uondaní, na talířích haldy lososa, zeleniny i masa a je nám blaze. Do té chvíle, než se se svými talíři přihrnou uřvané Argentinky. Škodolibě pozoruji, že si na talíře nandaly hlavně sladkosti …..

A to by mohl být konec dnešního dne, ale nemůžu se zmínit o odplutí. Fascinovaně pozoruji, jak opouštíme zvláštní místo, jehož atmosféru jsme si bohužel nemohli vychutnat jinak než v noci. Naše loď kotvila v jordánské Aquabě. Už když jsme do přístavu připlouvali, byl zvláštní pocit vidět, jak moře najednou končí. Aquaba se nachází na konci úžiny. Plujete, plujete a šlus. Dál už je jen pevnina, pevná zem vás také obklopuje z obou stran. A aby to nebylo tak prosté - v úžině mají své území čtyři země: Saudská Arábie, Jordánsko, Izrael a Egypt.

A my nyní ve tmě odplouváme. Na nebi září měsíc a podle hustoty světel měst a vesnic se dá zhruba určit, jak vedou hranice mezi jednotlivými státy. Jak plujeme, světla jsou menší a menší, až se vzdalují definitivně. Odplouvání stejně jako kotvení je vždy velké divadlo, ale dnešní večer se od jiných hodně odlišoval.

A jako poslední třešinka na dortu je noční mše na palubě. Teprve o půlnoci si uvědomíme, že dnes je velikonoční Velký pátek. A mši slouží největší krasavec z lodní posádky, svalovec, s kterým jsme dneska stoupali do Petry – lodní kaplan. A tak se mi v tichém rozjímání nabídla chvilinka, abych poděkovala za ten dnešní nádherný den – a zvláště za to zázračně vyléčené koleno :)

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Egypt - Sharm al Sheik
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:20:55 CEST (541 čtenářů)

Dnešní den si hodlám užít. Kotvíme ve městě, které je známé jako turistické letovisko. Plácnu sebou na pláž a hotovo. Po včerejšku si to zasloužíme všichni. Ráno u snídaně je odsouhlasen již tradiční plán: vezmeme taxíka, uděláme krátkou projížďku města a hurá na nejhezčí pláž. „Nezapomeňte, plavky s sebou,“ nabádá nás naše velítko.

Pepíkova improvizace

Přístav není tentokrát příliš hluboký, a tak se na břeh dostáváme tzv. tenderingem. Vozí nás malými lodičkami. Na břehu se skví zástup nablýskaných taxíků, nic nám nebrání začít smlouvat. Ale tu Pepík, mistr improvizace, periferním viděním zaznamená, že řidiči připravených shuttle busů, jež mají transportovat naše spolupasažéry do města za 8 euro, lístky kontrolují velmi liknavě, resp. vůbec. „Do busu,“ zavelí, na nic nečeká a už nastupuje. Zbývá mi jen pokynout ostatním a už sedím vedle něj. Během chvilky autobus zavírá a zbytek naší party jako opařený zůstává na břehu. Odezírám ze rtů pouze „Ten se snad zbláznil, nemůžeme se tam přeci všichni najednou zadarmo vecpat, co ho to popadlo, vždyť ví, že nemáme lístky a …..“ ale to už šofér vyjíždí z přístavu a molo se mi ztrácí z dohledu. Sice si dobře zadara sedím, ale moje mysl souzní s opuštěnými na břehu.

Na pláži

„Mají poslouchat, mohli tu sedět s námi,“ nebaví se se mnou můj muž. Chvilku trucuju, ale co už můžu dělat. Ve městečku horko jako blázen, sluníčko pere jako kdyby mělo za každého spáleného Evropana prémii. Na ulicích rozbalují své stánky se suvenýry, s textilem, s botami, s koženým zbožím a nevím s čím ještě obchodníci. Mohlo by se vám zdát, že je to tu stejné jako v Hurghadě. Ale chyba lávky! Hurghada je staré město, kde jsou obchůdky na hlavní třídě součástí staré zástavby. Tady, kde se nacházíme, v zátoce Naama Bay, jsou obchody postavené prvoplánově jenom pro turisty. Hodně místa, hodně štengrů, jedna řada za druhou, vydechnout nemáte kde. A tak rychle na pláž. Sharm al Sheik, turistické peklo, nabízí pěknou promenádu. Asfaltová silnička bez provozu, kterou od moře odděluje pás krásných pláží. Jedna lepší než druhá – rovně střižené trávníčky, lehátka, slunečníky, občerstvení, dětská hřiště, sportoviště …. Do toho vodotrysky a restaurace. Na první pohled radost pohledět. Na pohled druhý: všechny pláže jsou placené, do některých vás vůbec nepustí, neb jsou určené pouze pro hotelové hosty. A tak se ploužíme po silničce a přemítáme, kam složit svá znavená těla, když zahlédneme naši partu. Ani nevíte, jak jsem si oddychla, že jsme opět spolu. Snažím se sfoukávat jiskřičky potencionálního sporu, ovšem naštěstí nikdo nemá zájem oheň hádky zažehnout. Nakonec jsme zjistili, že taxíkem si prohlédli celé město, což nám se busem nepodařilo.

Libor si vybral nejlepší pláž a hurá na lehátko. My ostatní ještě jednou pročesáváme okolí, abychom si vybrali na ty tři hodiny, co máme k dispozici, pláž za adekvátní cenu a kvalitu. Skončíme na městské pláži, platíme každý cca 30 Kč. Máme k dispozici lehátko, slunečník, převlékárnu, sprchy i pěkný vstup do moře. Jediné, co městská pláž nenabízí, jsou ručníky. Ale ty my stejně s sebou z lodi neseme. A podle našich tmavomodrých ručníků poznáváme, že na naší pláži skončil nejeden Costař. A to na Costě prodávali lístky na pláž za 5 euro. Pořád ta samá historie ….. A co dodat? Na pláži stálo pivo 25 egyptských liber, v obchodě, který náš šéf vypátral, polovinu. A tak se běhá pro chladné pivo do krámu a Vašek s Pepíkem si libují, jak krásně šetří …. Opálení, vyplavaní (i když voda byla na mne dost studená) a hlavně vyspinkaní a odpočatí se chystáme zpět na loď. Ale jak?

„Jak jinak než cosťáckým autobusem,“ nesmlouvavě určí Pepík. Vašek s Renatou mlčky souhlasí. . „Ale nemáme lístky,“ ozve se poctivá Eva. „To nevadí, oni si vás nevšimnou,“ dostává radu k nezaplacení. „Ale co když budou lístky chtít,“ obává se i Lidka. „Chcete ušetřit?“ kontruje otázkou Pepík a z tónu jeho hlasu je jasné, že pro něj debata končí.

Zpáteční cesta k lodi

Děvčata jako mrazem přešlá nevědí, co si počít. Přece jen vědomě podvádět a jezdit na černo …. Nedá se nic dělat, vrhám se do zdůvodnění Pepíkova rozhodnutí. Zpáteční cestu už nikdo neřeší, protože pouze ten, kdo jel cestu do města, ví, kde se nasedá na cestu zpět. Navíc spousta lidí zpáteční lístek ztratí.

Děvčata jsou stále na vahách, a tak přihazuji nejtěžší kalibr: „A při našem věku, myslíte, že nás bude někdo podezírat, že jezdíme na černo?“ „A co mám dělat, když mě chytí?“ nechce se tak lehce vzdát Lidka. „Musíš se šacovat a lístek hledat,“ zní moje poslední rada. „A nezapomeň jen tak mimochodem ukázat lodní kartu,“ dodávám.

A to už stojíme u přistavených autobusů. Jak jsme předpokládali, lístky nikdo nekontroluje. „Rychle, nasedejte,“ pobízím děvčata. A během chvilky autobus zavírá, Lidka s Evou chytily poslední dvě volná místa. Na úlevu, která se jim rozlila po tvářích, když dosedly, asi dlouho nezapomenu. A pro vysvětlení: již jste asi všichni pochopili, jak lodní společnost bezostyšně na pasažérech vydělává. Doprava, výlety, vše je mnohokrát předražené, i když v tom velkém množství lidí by měli aplikovat spíše nějaké slevy. A tak není vůbec žádným zločinem uplatnit takovéto malé šibalstvo na jejich účet.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Egypt - Sokhna
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:17:27 CEST (542 čtenářů)

A máme tady další improvizaci! Místo Sokhny jsme měli přistávat v egyptské Alexandrii. Tam však pořád trvají nepokoje, proto naši loď dnes uvítá Sokhna. Je to pro nás změna plánu, neboť jsem se těšili na alexandrijské muzeum a také na to, že se podíváme na pyramidy do Gízy. Loď sice nabízí výlet na pyramidy i ze Sokhny, ale opět nehorázně drahý a experiment z Petry míru naší trpělivosti s průvodci už vyčerpal.

Den plný překvapení a zvratů

Ráno na snídani se ovšem koná překvápko. Snídáme na zadní palubě s Pepíkem skoro sami! Až pohled přes zábradlí vše vysvětluje. Na molu je nastoupeno opět kolem třiceti autobusů a tím je vysvětleno, že většina pasažérů se dané změně přizpůsobila a na pyramidy jedou i z této nové destinace. Chvíli se po palubě rozhlížíme, moc nás na lodi nezůstalo. „No co už,“ vzdychne Pepík. „Asi jsme zaváhali.“ „Vezmeme venku taxíka a uvidíme, co nám mohou nabídnout,“ oznamuje už našim kamarádům smířeně.

Před branami přístavu další překvápko. Čekám podobnou situaci jako v Hurghadě, ale zraky mi oslní odlesky z nablýskaných aut, seřazených vzorně v jednom šiku. Žádní bílokošiláči, žádné rvačky, žádný binec. Jak se toto nechá odhadnout? Vše zde má nějaký vnitřní řád, vše probíhá celkem v klidu. Pasažérů je málo, jak by ne, když většina jich sedí v autobusech se samolepkou na hrudi. S Pepíkem se předběžně domlouváme, že bychom se jeli podívat na město Suez, ten je odsud nejblíže. Separátně zahajujeme smlouvání, já mám za parťáka Libora. Ten vždy na navrhovanou cenu a moji českou nápovědu zamítavě vrtí hlavou a rukama pantomimicky naznačuje pohyb ceny dolů. Dobrý trik. „Bosse já musím poslouchat,“ tomu rozumějí všichni Egypťané.

V laufu je ale Pepík. Otočí se k nám celý rozrušený: „Oni jsou schopni nás odvézt do Gízy!!!“ Situace se rázem mění. Že bychom se opravdu na pyramidy dneska podívali? Otáčím se zády k již sjednanému Suezu a sleduji Pepíka v akci. Domluvil se s jedním italský párem, že bychom jeli do Gízy spolu. V deseti by byla cena samozřejmě příznivější. Pepík ovšem rudne stále víc a víc a vypadá skoro na infarkt. Teprve po chvíli jeho rozčilení porozumím.

Chytrá Italka Mária si vzala prospekt z nabízeného výletu od Costy a místnímu šéfovi dopravy, který má vše na starosti (proto je tu relativní pořádek), ukazuje, kam chce odvézt. Problém je ovšem ten, že neumí anglicky, a tak mu strká pod nos i těch 130 euro, které se platí Costě. A je šťastná, že jí Arab na papír napíše číslici 50. „No to v žádném případě,“ čertí se Pepík a smlouvá na 20 za osobu. Mária netuší, že bojuje i za ni, stále tvrdošíjně trvá na své padesátce. „Kazimour to je,“ zlobí se na Italku Libor, když pochopí podstatu sporu. Ovšem šéf se nechce nechat, dvacet euro za osobu je pro něj málo. A tak se domlouváme s řidičem, že dostane bakšiš a on se za naši dvacku přimluví. Šéf, aby neztratil tvář, nám ještě zkrátí čas, který můžeme v Gíze strávit.

A jedeme!!! Připadám si jako před „dávnými a dávnými časy“ v Dubaji. Sedím si pěkně vepředu v novém a voňavém minibusu vedle šoféra, kam mě naše parta vyslala. Ahmed řídí bravurně, ovšem levou rukou, občas jen loktem. Neustále telefonuje, esemeskuje, prohlíží si obrázky v mobilu. Cesta je nová, krásně přehledná a rovná dálnice, ale stejně…. Po pár kilometrech zakročím. Nechce se svého rozptýlení vzdát, a tak navrhuji: budu řídit já. Já si s telefonem hrát nebudu. S úsměvem přijímá a skoro se mi zdá, že už začíná pobaveně brzdit. „Ale tu dvacku od každého pak samozřejmě inkasuju já,“ vynáším svůj trumf, abych se nemusela přede všemi shodit. Myslím, že i on si oddechl a opět přidal s úsměvem plyn. Od této chvíle jsme kamarádi. Anna, tak jsem se mu představila, protože s výslovností mého jména mají všude na světě problémy, Anna se stává jeho důvěrnicí. Volá manželce, která bydlí v Suezu, abych si s ní poklábosila anglicky, protože on moc dobře neumí, ale ona ano. Ukazuje mi fotky svého syna, upozorňuje na každou zajímavost na cestě. Když dorazíme k Nilu, požádá, zda se se mnou může na mobil vyfotit. Krásný milý kluk. Jeho zpěvné a mazlivé Áááána jsem v uších slyšela ještě dlouho.

Předměstí Káhiry

Trošku jsem litovala, když šéf dopravy v přístavu rezolutně odmítl nás odvézt i do Káhiry. Chápu až v okamžiku, kdy se asi po dvou hodinách dostáváme na její předměstí. Nejlidnatější město Afriky mělo v roce 2006 přes osm milionů obyvatel, spolu se svými předměstími pak téměř šestnáct milionů. Vnořit se do tohoto kolosu, tak to bychom naší lodi určitě nestihli ani zamávat. I tak nám stačilo projíždět jen předměstími. První, co mě zarazilo, byl děsný smog. Ahmed zastavil na mostě přes Nil, takže jsme mohli fotit nejen špinavou řeku, ale i domy kolem. Jen tak tak jsme na břeh dohlédli. A to je dneska neděle, tedy den klidu. Valící se auta každou chvíli stojí a pak zase zcela bez příčiny se rozjíždějí. Chodci se bezhlavě vrhají do vozovky, jinak by neměli vůbec šanci napěchované silnice přejít. Náklaďáky jezdí minimálně, přesto provoz příšerný. Takový, že si neumím představit zde řídit. Když couváme na dálnici a kolem nás frčí auta, jen se v duchu modlím. Díky nehodě musíme z dálnice sjet a objíždíme naši trasu po malých uličkách. A to je síla! Maně vzpomenu na bordel v Indii, tady snad vidím ještě o něco větší. Haldy odpadků, papíry, igelity, špína, prach …. Co ovšem mě nejvíce ničí, to jsou nehody.

Po káhirském předměstí se pohybujeme asi hodinu a za tu dobu napočítám pět těžkých dopravních nehod. Na vozovce leží člověk, kolem něho diskutují lidé, policajti ani záchranka v nedohlednu. Nebo tři do sebe narvaná auta, totálně zničená uprostřed silnice. Jinde se o svodidla opírá krvácející muž, po pár kilometrech zase někdo leží na silnici…. Jako by tu lidský život neměl žádnou cenu. Nikde policie, nikde lékař.

Pyramidy v Gíze

Konečně v dálce a ve smogu zahlédneme pyramidy. Věřte, že se mi normálně nahrnuly slzy do očí. Mně, staré a zkušené cestovatelce! Egyptské pyramidy, ty mi v mém poznávacím desateru světa dodneška chyběly a teď je mám na dosah. Těším se jak malé dítě, kousky pyramid fotím z dálky, z auta, zahalené smogem.

Jak moc jsem se těšila, o to větší bylo mé zklamání. Nastalo hned, jakmile Ahmed zaparkoval. Ještě jsme ani neotevřeli dveře a už se stáváme středem ječícího hroznu. Košiláči mladí, staří, koně, osli, velbloudi …. Všechno se k nám nahrnulo, každý na nás chtěl vydělat. Vystoupíme a už nám hučí do ucha, už nás tahají za rukáv. Během chvilenky se pod vodopádem slov a nabídek ztrácejí naši Italové. Jen za nimi stačí Ahmed zavolat, dokdy se mají vrátit zpět, a už jen zahlédneme zadní část vozíku, který je unáší. Šrumajda kolem nás se stupňuje, když je vidět, že my se tak snadno nedáme. Nasazuji svůj nejhnusnější výraz, který by odradil snad i sériového vraha žen, Pepík stejně jako ostatní se ohání rukama, ale nic nepomáhá. Vysvobodí nás až Ahmed: „Pojďte za mnou, koupím vám lístky dovnitř.“ Jasně, určitě nás trochu obere, ale aspoň budeme z toho pekla rychle venku, radujeme se všichni. Chyba lávky. Atak nabídek ke svezení, k průvodcování, ke koupi suvenýrů neustává ani za branou. Jsme ze všeho tak otrávení …. Vstupné není malé, přesto se v areálu platí i za WC. Můj muž, známý odpůrce čůrplatby, vyvolá hádku hraničící s pranicí. Aktivně se přidává i Vašek, já raději přeneseně křížím nohy.

Moje rozčarování

Pyramidový areál spolu s velkou sfingou je jeden velký bordel. Všude vás šťouchají, tahají, přemlouvají, otravují. Aby se člověk zastavil, trošku se usebral a vychutnal si promlouvání historie, na to není ani pomyšlení. Času moc nemáme, pálí slunce, Arabové jsou neúnavní. Volíme čtyři vozíky, aby už byl klid. Ale houbeles! Domluvená cena a doba strávená ve vozítku samozřejmě neplatí, po chvilince chtějí dvojnásobek. Z principu se opět hádáme, chceme vystoupit, to nám ovšem nedovolí. No, hrůza. Ani to svezení nebylo příjemné.

K největším místním fintám ale patří, že vám uvážou na hlavu arabský šátek. Sice v tom pálícím slunku by byl příjemný, ale už je známe. Samo sebou nechcete, uhýbáte, ale oni za řevu „to je zadarmo, to je dárek ode mne,“ vás nakonec přemůžou a tu hlavu vám bílým hadrem omotají. A bezprostředně natáhnou ruku: „Bakšiš!!!“ Když pokrývku hlavy po tom prohnaným chlapíkovi hážete, že šátek opravdu nechcete, ještě uhýbá. A tak nakonec, abyste se ho zbavili, ten dolar stejně zaplatíte. Myslíte, že tak získáte klid? Kam vás slepá vášeň vede… každou chvilku se někdo přihrne a bude vám šátek upravovat, samozřejmě že ne zadara. A tak jsem ho po chvíli z hlavy strhla a jen moje přirozená šetrnost mi zabránila ho zadupat v prachu.

Takže udělat nějaké fotky a rychle z toho pekla pryč. Moc mě to mrzelo, jak já se na pyramidy těšila. Divím se, že vláda neudělá této zahanbující a nesmírně trapné situaci přítrž. Je fakt, že turistů je zde mnoho, ale vsadím se, že žádný se sem už nikdy nevrátí.

Muzeum v Memphisu

Součástí naší cesty je i návštěva Memphisu. Jak jsme nepřipravení, nikdo z nás neví, co má v malém městě jižně od Káhiry čekat. Po zkušenosti od pyramid si maluji nejhorší scénáře. A opět překvapení. Muzeum v Memphisu je položeno v klidném a tichém parku. V celém areálu je jen pár lidí a několik soch. Zpočátku dokonce máme podezření, že nás Ahmed zavezl špatně. Ale ne, i sem přijíždí výprava z lodi. Muzeum pod širým nebem bylo zapsáno jako kulturní památka UNESCO, největším lákadlem je tu desetimetrová socha faraona Ramsese II. Monumentální socha je vytesaná z vápence a leží na zádech ve speciálně pro ni postaveném pavilonu. V celém areálu je ještě velká sfinga a sochy a archeologické nálezy ze starověkého města.

Jedeme zpět k lodi

Zpáteční cesta uběhla rychle, i když byla poznamenána dvěma nevšedními skutečnostmi. Jednak jsme si chtěli koupit pivo. Pepík měl uspořené nějaké egyptské libry, jež bylo třeba utratit. Honbu za pivem v abstinentském státě bych vám nepřála zažít. Nakonec, i když jsme neuspěli ani v Carrefouru, jsme kapitulovali a Pepík potupně nakoupil coca coly.

Horší situace nastala, když Ahmed oznámil, že je třeba se zastavit pro benzín. Již u Hurghady jsme si všimli, že u benzínek se tvoří obrovské fronty, ale nějak nás to neznepokojovalo. Jedeme k benzínce, fronta není. Ale víte proč? Ano, nemají benzín. Jedeme dál, u další čerpací stanice fronta sice je, ale benzín nemají také. To už vyjíždíme z města na dálnici.

„Dojedeme bez benzínu?“ ptám se s obavami v hlase. „To určitě ne. Ale na dálnici jedna benzínka ještě je,“ dostává se mi neuspokojivé odpovědi. „A co když tam benzín taky nebude?“

A to už Ahmed jen nešťastně zavrtí hlavou. Znepokojivé zjištění si chvilku nechávám pro sebe a rozvažuji, zda mám ve voze šířit paniku. Ta nám už ovšem nakukuje přes rameno. „Květo, ať zapne klimatizaci, nebo se tady udusíme,“ zní ze zadních řad. „Áááána, to nejde, musíme šetřit benzínem.“ Po tomto sdělení se ve voze rozhostí nervózní ticho. Všichni si v duchu představují, jak stojíme uprostřed pouště na dálnici a loď v dálce smutně houká, aby přivolala své opozdilce. Naštěstí nevím, jak se anglicky řekne rezervní kanystr s benzínem, a tak si chovám v srdci naději, že ho Ahmed někde schovaný má.

A už je tu avizovaná benzínka. Chvíle napjatého očekávání. Hurá, benzín mají!!! Ale stojí před námi několik náklaďáků. Náš šikovný řidič však vyhádal pořadí a pravděpodobně díky nějakému bakšiši frontu předběhl. Úlevu, která nastala, lze přičíst i krásně vychlazeným nealkoholickým pivům, která jsme zde koupili.

A závěr už byl jen příjemný. Přijíždíme včas, plni dojmů a zážitků. Celá osádka vozu se shodne na velmi pěkném bakšiši pro Ahmeda. „Ptám se: je to výchovné dávat mu tak velké spropitné?“ ozve se Josef. Já se samozřejmě za svého krásného spolujezdce přimlouvám, ostatní souhlasně mručí. „Fakt je to výchovné?“ dotírá Pepík. „No tak mu při předávání udělíš nějaké výchovné pohledy,“ rozhoduje vtipně Libor.

Ahmed mne pak úpěnlivě prosí, abych peníze dala do ruky jen jemu. Nerozuměli jsme si. Dostal peníze, ale jeho šéf na nás začal ječet, že chce zaplatit. Co jsme dali šoférovi, to ho nezajímá. On chce své peníze. Nedorozumění naštěstí netrvalo dlouho, Ahmed nám peníze vrátil, my odpočítali sumu pro šéfa, jenž spokojeně odcházel, a zbytek jsme poslali malému Ahmeďátkovi.

Večer jsme slavili spolu s kapitánem 65. výročí založení společnosti Costa. Myslím, že jsme narozeniny oslavili výtečně, scénář našich pitek už znáte.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Průjezd Suezským kanálem
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:12:23 CEST (518 čtenářů)

Náplň dnešního dne byl primární důvod, proč jsme s mým mužem celou cestu podnikli. A tak ještě večer řídíme budíky, abychom nezmeškali vjezd do úžiny. A chystáme se na celé dopoledne strávené na palubě. Vždyť projet Suezskou úžinou, to patří k námořnické abecedě, tvrdil vždycky Pepík.

Suezský průplav je 163 km dlouhý a my jím opustíme Rudé moře a dostaneme se do moře Středozemního. Vjezd do kanálu jsme nepromeškali, za tmy v půl šesté proplouváme tajemným městem Suez. Alespoň mně se zdá tajemné, neboť takhle časně ráno je celé ponořené do spánku. Nikde ani hlásku, aut minimálně. Postupně se rozednívá, kanál zahaluje nejen ranní šero, do kterého první sluneční paprsky ještě nepronikly, ale navíc i jemný opar. Tento opar nás pak neopustí celých 160 kilometrů. Nevím, čím to je, zda je Suez obklopen neobvyklou mlhou neustále, nebo zda máme jen smůlu.

Stojíme na palubě s ostatními námořními nadšenci. Připadám si trošku jako v nějakém béčkovém filmu. Přestože není příliš co vidět, prostředí průplavu je magické. Z obou stran na dohled vystupuje z mlhy pevnina, loď nemůže udělat žádný manévr. Celou dobu je v průplavu také hrobové ticho jen občas přerušované hlášením našeho lodního reproduktoru. Také nepotkáváme žádnou loď, pravděpodobně by se vedle našeho macíčka žádná neprosmýkla. V určitých intervalech ale stavíme, aby lodi mohly v opačném směru projet.

Strategická stavba

Kapitán nás pravidelně informuje o všem, co se během průjezdu děje, což je velmi příjemné. Plavíme se hloubkou 15 – 24 metrů rychlostí 8 uzlů, což dělá cca 14 km za hodinu. Většinu času máme po obou stranách písek přerušovaný vojenskými základnami, pravidelně a hustě jsou na břehu umístěny strážní budky. Samozřejmě je stavba silným strategickým objektem, který si Egypťané neustále chrání. Během tzv. Suezské krize, kdy v okolí průplavu Egypt bojoval s izraelsko-britsko-francouzskou koalicí, musel být kanál rok uzavřen. Uzavřeli ho i během Šestidenní války v roce 1967, to se průplav stal demarkační linií mezi Egyptem a Izraelem, který okupoval Sinajský poloostrov. Uzavřen byl tehdy až do roku 1975. A teď si představte, že Egypt vydělá ročně na průjezdních poplatcích asi 5 miliard dolarů!! Tak není divu, že si ho chrání vojenskými posádkami, aby tok peněz do jejich pokladny neustal.

Ovšem vojáci chránící tento zázrak lidského umu příliš bdělí nejsou. Díky dalekohledu si každou strážní věžičku můžeme přiblížit a přestože musí být klukům ve službě jasné, že je šmírujeme, velkou hlavu si s tím nedělají. Čistí si zuby, dloubají se v nose, zívají, zevlují a různě se povalují. Evidentně se nudí, a tak skoro všichni nám mávají. Někteří tak, že i odhodí zbraň a chvílemi mi připadají jako holky roztleskávačky.

Na pevnině můžeme pozorovat i památník obětem 1. světové války stejně jako památník obětem výše zmiňované egyptsko-izraelské války. Obrovský bajonet zapíchnutý do písku ční jako nezapomenutelné memento ničivých bojů. Proplouváme i pod vysokým silničním mostem, což mi připadá dost hororové. Do poslední chvíle nejsem přesvědčena, že se pod něj vejdeme. A také náš komín skoro spodek mostu olizuje … Kapitán nás informuje, že maximální výška lodi může být 68 metrů, což my splňujeme - asi vycítil, jak se všichni bojíme, že to nedáme Po zdolání mostu už je na obou stranách veseleji. Objevují se městečka, silnice, jezdí auta, i přívoz už vidíme. Za zaznamenání stojí velký železniční most, který byl postaven na místo původního zničeného v šestidenní válce v roce 2001. Získal prvenství jako nejdelší otočný most na světě. Když projíždíme, je samozřejmě otevřený, a kluci si lámou hlavu, jak tak velká křídla mohou do sebe zapadat a kolik je potřeba síly, aby se tento kolos uzavřel.

A co ještě k průplavu dodat? Jeho projetí je skutečným zážitkem. Zajímavé bylo také místo, kde se setkává voda z Rudého a Středozemního moře. I když byste tomu asi nevěřili, obě moře jsou viditelně rozdílná. Vlny středozemní jsou kalnější, temnější, naopak Rudé moře má barvu průzračnější a vlnky jsou takové rozmařilé, kroutící se…. Jestlipak toto věděl už Napoleon, který jako první se o stavbu průplavu zajímal. Ovšem jeho projektanti udělali chybu, když mu spočítali, že hladiny obou moří se liší o 10 metrů, a tak nejslavnější prcek na světě se na budování vodní stavby vykašlal. Ale nebyla to pravda, hladiny jsou stejně vysoko, není třeba žádných zdymadel jako například na Panamském kanálu. Průplav tak byl slavnostně otevřen až 17. listopadu 1869 po 11 letech stavebních prací. Dneska jím propluje ročně asi 20 tisíc lodí.

My tudy proplouváme na apríla a jakoby nám toto datum předpovědělo i počasí. Mávnutím kouzelného proutku fouká studený vítr, zatáhne se. Ovšem odpoledne vykoukne sluníčko a hned je zase horko. Nějak se nemůžeme přeorientovat z egyptského horka na evropské chladnější klima. Hodně lidí se ze zvyku tvrdošíjně povaluje u bazénu a postupně na sebe vrší jednu deku za druhou. Trochu mě utěšuje, že nejsem sama, kdo se nachladí.

Italský večer

V restauraci vládne večer italská nálada. Číšníci obsluhují v červeno – bílo – zelených oblecích, zpívají se italské písně, tančí se. Nejvíc to rozjede klaun Vašek. Mává ubrouskem, vlní se v rytmu „Voláre, óó, kantáre, ooohó“ až je celý orosený a ochraptělý. Ale vše je mu málo. Když s námi číšníci tancují a zpívají, uváže si ubrousek za pasem a začíná, aniž by přestal tancovat, ladnými finesami sklízet ze stolu. Tak tohle tady ještě neviděli!!! Nadšený šéf už brousí tužku, aby mu nabídl smlouvu k podpisu. Ovšem Asiati, kteří se nechtěli nechat vyšťouchnout ze svých pozic, mu vlastním tělem zabránili se k Vaškovi přiblížit. A tak aniž by měla šanci se rozvinout, skončila Vaškova kariéra zpívajícího a tančícího kellnera.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Itálie - Neapol
Poslal pepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:02:58 CEST (533 čtenářů)

Před vjezdem do Neapole absolvujeme už poslední šampíčkový večírek a v 19 hodin projíždíme Messinskou úžinou u Sicílie. Letíme na palubu od prostřeného stolu podívat se na světla Messiny a připomínáme si staré báje, ve kterých dvě mořské obludy Skylla a Charybda měly své domovy právě zde. Prý zabraňovaly korábům, které mizely v nenávratnu, aby úžinou propluly. I když Charybda je chápána jako symbol nenasytnosti a hltavosti (jak příznačné pro naši loď:)), doufáme, že stejně jako Odysseus se odtud dostaneme.

A ráno se už probouzíme v Neapoli. Sladká Neapol, sladká Evropa. Po exotických zkušenostech uplynulých dní nám evropské budovy připadají důvěrně známé. Jako bychom byli přesyceni všemi dobrodružstvími a adrenalinovými zážitky, rozhodujeme se, že Neapol si užijeme jen tak lážo-plážo-maňana.

S Vaškem a Renatou se touláme uličkami, fotíme, necháme očím slast pokoukání po horách zeleniny, ovoce, ryb a jiného zboží na tržnicích nebo po typicky se sušícím prádle nad hlavami chodců. Naše aktivní a nepokojné velítko nám vytyčí jediný cíl: pevnost nad městem. Naštěstí nás zachraňuje lanovka, na kterou platí lístek stejně jako na městskou dopravu. Krásným stařičkým strojem z roku 1928 zdoláváme velké převýšení a z hradeb můžeme pozorovat i Vesuv, jehož zdolání hodný Pepík kvůli mně oželel. Dále pokračujeme za stejný 1.50 eurový lístek autobusem i metrem. Přejedeme celé město a líným krokem blazeovaného turisty docházíme zpět do přístavu.

Neapol je pěkné město, potíže s odpadky, takový zdejší kolorit jsou už částečně vyřešeny. Svítí nám sluníčko, je nám blaze a já poprvé pocítím nutkavou touhu po domově.

Domů

Odpoledne nás už opět zastihne na lodi. Balíme, rekapitulujeme, smutníme. Naše pouť je u konce. Ještě se stačíme u lodních terminálů přihlásit o slevu: od 3. dubna 2013 nám platí dva roky desetiprocentní sleva na zájezdy s Costou.

„Přihlas nás prosím taky,“ slyším od Birhanzlových. „A na jakou destinaci?“ Zatímco Renata přemýšlí, Vašek vypálí od boku: „Nacvakej tam to, co má Pepík.“ Myslím, že větší uznání jeho organizačních schopností se našemu šéfovi zájezdu málokdy dostalo.

Když se loučíme, máme všichni skoro slzy v očích, byla to nádherná dovolená. Pro mne i voňavá. Ještě dnes se stříkám krásným parfémem, kterým nám Libor poděkoval. Ze Savonny máme zakoupený lístek na autobus od Costy. Vyklopí nás na letišti v Miláně a pak už nás od našich postýlek doma dělí jen devadesát minut letu.

(komentáře? | Skóre: 5)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.13 Sekundy