Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Na malé plachetnici v Karibiku - 2012

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Úvod
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:52:56 CEST (687 čtenářů)

Trvalo mi to půl roku, než jsem souhlasila. Marcele s Jirkou následně stačilo pouhých 24 hodin a bylo rozhodnuto. Strávíme společně dva týdny na malé soukromé jachtě, budeme se plavit v Karibiku. Pepík jásá – podobnou expedici již jednou absolvoval a teď je nadšen, že tamní krásy může ukázat i mně, navíc s námi pojedou i naši dobří kamarádi. Já vše vidím poněkud rozpačitě, neb ve svém věku již rozmazlená a zhýčkaná, navíc jsem se s plachtěním rozloučila úžasnou plavbou na italské Lipary před dvěma lety. Později jsme se s Marcelou domluvily, že i ona měla úplně stejné pocity. Navíc honička a stres v práci, abychom mohly těch čtrnáct dní absentovat. A Jirka? Ten je již doživotně nakažen a nakloněn každé plachtě na vodě.

A tak se každý po svém připravujeme, my s Marcelou spíše nepřipravujeme. Když na jednu z mých řídkých otázek v Praze Pepík odvětil, abych si fén (který jsem vláčela s sebou i při putování na kole do španělského Compostela) zcela určitě nebrala, neb do marín jezdit nebudeme, už jsem s přípravami na cestu skončila definitivně. A tak mi zcela uniklo, že v Karibiku pořád fouká vítr, že se tam pořád více či méně vzdouvá moře, že plachetnice je malá, že kapitána ani jeho posádku, s kterými budeme celou dovolenou ve velmi úzkém kontaktu, vůbec neznám, že … že … že. Ze všech těchto „že“ se pak stal nekonečný spletenec zážitků, které byly třaskavě zajímavé, velmi často nesmírně zábavné, občas tristní a někdy taktak na hraně. Několikrát mi pod karibským sluncem pak v hlavě běžel starý a otřepaný vtip o pocitech muže, jemuž se tchýně řítí v jeho nové mercedesu do propasti.

Ale upřímně řečeno, sečteno a podtrženo: byla to jedna z nejzajímavějších a nejzábavnějších dovolených, které jsme spolu se Vsetíňáky absolvovali. Kam se hrabe nudné Chorvatsko se svými fotogenickými ostrovy, něžnými vlnkami, luxusními marínami i spřátelenou řečí!

A kdo byli hlavní aktéři a tvůrci naší dovolené? V první řadě majitel a kapitán lodi Mirek Jedlička. V naší partě se proslavil tím, že jako velitel má velmi úsporný styl vyjadřování. Jeho „uvař kafe a dál se neptej, pak dostaneš další pokyny,“ bylo sice napoprvé zábavné, napodruhé překvapivé a napotřetí? Já bych tento jeho zvyk dlouhodobě nezvládala. A tak na naše naléhání občas i prozradil, kam že to jedeme a kde budeme kotvit. „Jak budete chtít,“ zaznělo vždy, a už si to šupajdil tam, kam to měl sám namyšleno. Nutno spravedlivě přiznat, že to s námi myslel dobře a namyslel vždy optimální variantu. Když jsme ho chtěli dobře naladit, stačilo mu vyprávět, jaké dobroty lze uvařit, usmažit či upéct. Prim držela Marcela se svým vyprávěním o bavorských vdolečkách. Pokud se s ním budete někdy plavit vy, doporučuji jich na loď přivézt košík.

Zástupcem kapitána pak byla Aluša Pelikánová. Veselá a rychlá, vždy připravená plnit kapitánovy povely. Spolu tvořili dobrý pár, který je při řízení lodi zcela soběstačný. Což klukům občas vadilo, pro mne a Marcelu to znamenalo, že jsme za celé dva týdny tak maximálně dvakrát spustily každá po jednom fendru. Pouze Marcela po jedněch „bavorských vdolečkách“ dostala kapitánovu důvěru a mohla asi půl hodinky kormidlovat, což jsem jí opravdu ani v nejmenším nezáviděla. Kluci měli pocit, že cokoli udělali, bylo špatně ještě dřív, než bylo dokonáno. Nic nebylo platné, že desítky let jezdili pod plachtami. A tak se řízením lodi nezabývali a užívali si dovolenou jinak.

A nesmím zapomenout na náš dočasný domov, plachetnici Solovan, Benetau 38, rok výroby 1990. Kapitán ji má technicky v pořádku, Aluša před naším příchodem vše vzorně připravila, vycídila a cídila i průběžně, takže jedno z mých „že“ bylo zcela anulováno.

(komentáře? | Skóre: 4.6)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Itinerář
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:47:20 CEST (606 čtenářů)

Martinik: Santa Anna

Svatá Lucie: Rodney Bay, Soufričre

Svatý Vincent: Chateaubelair, Kingstown, Wallilabou

Grenadinské ostrovy : Bequia, Canouan, Mayreau, Tobago Cays, Union Island

(komentáře? | Skóre: 4.85)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Martinik
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:43:26 CEST (1310 čtenářů)

Ráno na letišti začíná netradičně. Letíme s Air France až na Martinique s přestupem v Paříži. Jsme zkušení cestovatelé, přesto nás samoobslužné odbavovací terminály na Ruzyni zaskočí. Nikdo se s námi o letenkách nechce bavit, ani ty ošklivé anonymní sloupky. Sice jsme v Praze, ale česky s námi žádný displej nekomunikuje, navíc se u každého tvoří nervózní fronta stejně postižených a nervozitou se potících lidí jako jsme my. Po zjištění, že i mladí, jazykově dobře vybavení a nespoutaní si s terminály ne vždy vědí rady, obrátíme se i my na jednu dobrou duši – profesionální pomahačku. „Musíte na všechny otázky nacvakat NO,“ radí dobrácky žena středního věku a po zběsilém pětinásobném Nein se s námi dobere všech palubních lístků až na karibský Martinik.

„To se musí zapít,“ velí Pepík a už mne vleče do letištního salonku, kam má zdarma přístup. Pivo, víno, kořalka – dejte si, v osm hodin ráno!!! A tak jogurtík a kávička stejně jako pár sendvičů, ale na zdar výpravy si samozřejmě ťukneme šampíčkem. Bereme noviny a časopisy pro posádku Solovana toužící po českých písmencích a do tašky ukryjeme dvě mini šampáňa, aby i Marcelka s Jirkou mohli spláchnout potupu od terminálů.

Celý den uběhl jako voda, v Paříži čekáme asi čtyři hodiny (zlaté sendviče z Ruzyně, díky, Citibanko) a po osmihodinovém letu na nás dýchne poprvé svůj horký dech francouzský Martinik. Přistáli jsme v hlavním městě ostrova Fort de France. Při delším čekání na zavazadla nám Pepík vykládá, jak se toto město zapsalo do historie Francie. Před 2. světovou válkou měli Francouzi jeden z největších zlatých pokladů v historii lidstva, téměř 2200 tun čistého zlata a mincí. Vláda se rozhodla, že před agresory poklad schová na Martiniku a nechala ho naložit na dva válečné křižníky. Zatímco lodě zvedaly kotvy, gestapo postupně obsazovalo přístav. Ve velmi vypjaté situaci se přesto kapitánům obou lodí podařilo vyrazit na moře a zlato na karibský ostrov šťastně dopravit. Ovšem mezitím profašistická kolaborantská vláda vydala rozkaz, že se lodě musí hned otočit a plout zpět do Francie, jinak budou rodiny obou posádek zlikvidovány. Celou osudovou záležitost nakonec vyřešila americká flotila. Její válečné lodě zablokovaly přístav ve Fort de France a oba křižníky držely v šachu až do konce války.

Po této historické vsuvce se konečně shledáme se zavazadly a tázavě upíráme zrak na Pepíka. Co teď? „Máte to všichni na papírku: Myšák nás bude čekat u Budgetu, napsal jsem vám každému i jméno a telefon na kapitána i Alenu,“ říká nám vyčítavě velitel výpravy. Má pravdu, o přípravu zájezdu se postaral vzorně. Ale než vyhledáme zašantročené papírky, už se na nás směje unavený Myšák – Čech, který jako jeden z mnoha vyměnil středoevropské proměnlivé počasí za stálé slunko nad Karibikem. Česká komunita je v maríně městečka Le Marin, kam nás veze cca 60 km, poměrně početná a my budeme mít dostatek příležitostí se s nimi postupně seznámit. Po cestě Pepík se šoférem vzpomínají, jak se před dvěma lety poznali. Pepíkovi jde vzpomínání podstatně lépe, jak by ne, když Myšák mezitím už poznal hodně českých dovolenkářů a přivydělal si za mnoho cest na letiště. 30 euro, které si za cestu bere, je poloviční cena za taxík, tedy pro krajany velmi výhodné. Díky, Myšáku.

S pětihodinovým posunem máme s českým časem v Le Marinu 11 hodin večer, ovšem česká partička je v baru Mango právě tak akorát rozjetá – končí slevovou alkoholovou hodinku happy hour, které jsou zde denně od 5 do 6, a zvědavě pokukují po čtyřech bledých, uválených a unavených hejlech. Kdyby režisérka Aluša chtěla zrovna točit film o vyvorané myši, zcela jistě bych v tu chvíli dostala hlavní roli bez jakéhokoli konkurzu, myslím si hořce. Pevně se držím piva a snažím se nevnímat smích, který nesmyslně vztahuji právě na sebe. „Ta chce na moře? A s Mirkem a Alenou?“ připadá mi, že se nám vysmívá celý vesmír.

„A jdeme na loď! Vstávat,“ velí rozhodně kapitán, jako by tušil, že hospoda je to poslední, co mne teď láká. S úlevou se zvedám, netušíc, co mne čeká. Ne, nečekala na nás loď, ale u mola se na laně vzpouzely dva gumáky. Ach, gumáci, to bylo to „že“, které balancovalo občas na hraně. Nikdy jsem nevěděla, zda se mám smát, či mám brečet, když jsem z nich vystupovala s mokrým zadkem, škrábala se na mola po kolenou nebo se do člunu vrhala akrobatickým skokem.

Dnes večer ale zcela jako ovce všichni poslušně házíme své bágly do vratkých plavidel a necháme se vézt mezi stovkami zakotvených lodí velkou tmavou marínou – stmívalo se vždy tak po půl sedmé, v sedm již byla hluboká tma. Kapitán náš manželský pár přidělil do člunu, který řídila Aluša. Ta gumák řídí bravurně, vesele a noblesně. Po chvíli se nám ale rychlejší kapitánův člun ztrácí z obzoru a v nastalé tmě je slyšet jen proud Aleniných slov: „Na této lodi bydlí Kokšáci, ti objeli celý svět, jsou to velmi zkušení jachtaři. Tuhle tu starou bárku už tady má dlouho jedna stará Němka, tohle je loď Myšáka – ba ne, to není ona…,“ brumlá si. „Tak tedy musíme k Myšákovi do leva.“ Když ani pokus vlevo najít jeho loď nevyšel, Pepík navrhuje, ať se na Myšáka vykašle a jede rovnou k Solovanu. „To ne, musíme najít nejdřív Myšáka,“ oponuje Aluša a dál krouží po setmělé hladině. „A proč?“ osmělím se. „No protože za ním stojí přeci Solovan!“ „A ty nevíš, kde je naše loď?“ ptám se s nadějí v hlase, že dostanu zápornou odpověď. „No, vono se to v noci těžko hledá,“ odpoví mi Aluša a dál se už jen směje. „Jednou jsme takhle kroužili skoro hodinu.“ „Ne, to nemůže být pravda!!! Přeci nezahynu s nějakou bláznivou ženskou na gumáku v maríně,“ myslím si při asi desátém kolečku zoufale. Moje únava se násobí rozčilením. Pepík taky není nejklidnější, rád by loď hledal, ale najděte mezi stovkami stožárů něco, co jste nikdy neviděli!

A najednou spása!! Proti nám se řítí gumák s osamoceným pasažérem. Náš kapitán už Marcelu a Jirku vyložil, vyložil i jejich bágly a vydal se nás hledat. „Hurá, Aleno, jeď za ním!“ „Za ním? Proč? Vždyť taky netrefí, ten zabloudí vždycky. Jen ať on jede za náma,“ zcela po svém se rozhoduje naše velitelka. A to už mne málem omývali. Zasáhl Pepík, hlasitě a rozhodně vyjádřil přání následovat kapitána. „A pak že nebude o čem psát,“ věštecky pronesl Jirka, když jsme jim gumákovou anabázi vykládali.

Teď u pražského počítače se ale musím Aleně za své myšlenky během bloudění hluboce omluvit. Najít totiž ve tmě svoji loď, to je opravdu velký oříšek, a to i v podstatně menším kotvišti. Stačí deset lodí a jste ztraceni. Když na gumáku se západem slunce plachetnici opouštíte, zdá se být vše jasné: kotvíme vedle velkého katamaránu, za námi je loď Francouzů a vedle je zelená loď nějakých Němců. Padne však tma a padnou barvy, padnou národnosti i velikosti lodí. Na temném pozadí zůstanou pouze obrysy a jen hrdinům jako je Alena zůstane i humor.

(komentáře? | Skóre: 4.5)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Ostrov Svatá Lucie
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:40:46 CEST (719 čtenářů)

Ráno nás budí šramot v kuchyni. To Aluša vstává jako první a chystá snídani. Je u vytržení z dobrot, které jsme z Čech přivezli. Když se včera lifrovala lednička, stále se jen s rozšířenýma očima ptala, kdo to všechno sní … Ona i kapitán jedí málo, spíše jen tak něco uzobávají. Nám budiž k dobrému připočteno, že jsme je za ty dva týdny trošinku rozjedli.

Káva voní a my se poprvé posadíme na palubu a každým kouskem kůže vnímáme teploučko, jemný vánek a zářící sluníčko. Prostě – Karibik. To je ta pravá dovolená, ve kterou jsem tajně doufala, říkám si a všechny černé myšlenky jsou rázem minulostí. Za chvíli ovšem kapitán velí do gumáku. Na pevnině musíme přihlásit a zároveň odhlásit pobyt, to je takový místní kolorit. Na každém ostrově je vždy nejprve nutno vyhledat policii – imigrační úřad, vyplnit spoustu papírů a samozřejmě zaplatit. Máme výhodu, že za nás veškerou úředničinu vyřizují již zkušení Alena s Mirkem. Když oni čekají na imigračním, my se zatím rozhlížíme po trhu se smutným zjištěním, že příliš levno tady není. Ceny většinou stejné jako v Evropě, a to na dalších ostrovech je občas ještě hůře. Jednou nám nabízeli na trhu jednu okurku za v přepočtu 120 Kč. Později v supermarketu (Leader Price) se řídíme pokyny, že na Martiniku je nejvýhodnější kupovat sýry, vody a alkohol. Tedy kartony piva, soudky vína a balíky vod – sýry máme z domova. Ohledně pitného režimu jsme ale hned první den udělali hrubou chybu – podcenili jsme rum. Našim následovníkům radím nakoupit rum a různé džusy, neboť míchaný nápoj, to je přesně to, co Karibik vyžaduje.

V poledne se konečně vydáváme na cestu. Kapitán vede loď do zátoky Santa Anna, kde jsme za necelou hodinku. Průzračná voda má božských 28,8°C, je čisťounká, hebounká. Připadám si v ní jak v maminčině lůně, nejradši bych vůbec na palubu nevylézala. Ale když tam tak voní domácí tlačenka! Tomu neodolá ani to mimino ve mně. Dostatečně vylouhovaní slanou vodou, napapaní a spokojení, vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím – ostrov Santa Lucie, městečko Rodney Bay.

Když to kapitán oznámí, jen spokojeně pobrukujeme a jsme natěšení. Vůbec netuším, co mne čeká. Proč taky? Obroušená několika desítkami plaveb po Středozemním moři se cítím býti zkušeným mořským vlkem.

Podél ostrova se nám to plachtí v pohodě. Vítr je tahavý, k motoru se přidá plachta a jedeme plnou parou vpřed. Jakmile se však ocitáme na volném moři, začíná souboj. Souboj mého těla s loďkou a mořem. Přestože si kapitán pochvaluje, jaké máme příznivé počasí, signály mého těla jsou znepokojivé. Jednak pálí sluníčko, musím se lépe namazat. Zapadnu do podpalubí pro krém, ale vůbec se mi tam nelíbí: dveře mi uštědří první z mnoha modřin. Lodička sebou houpá, trhá, naklání se a vzdoruje. Hlasitě vrže, skřípe a sténá, do toho se míchá druhý hlas rachotícího nádobí a sypajících se předmětů, které jsem nechala nezabezpečené na poličce. Vypadnu jak cukrář na palubu a stěží hledám klidné místo k sezení. Tady svítí sluníčko, ve stínu je díky větru zima, tohle místo se moc naklání a na druhé straně zase stříkají vlny. Že bych si mohla číst časopis, na to mohu úplně v klidu zapomenout. A tak se křečovitě čehosi držím a nesměle pípnu: „Jak dlouho ještě?“ Ujištění, že tak za tři čtyři hodinky budeme u dnešního cíle, můj žaludek neuklidní. Ten se totiž taky hlásí o slovo, neb to neustálé houpání či spíše kymácení ho pěkně štve. Já, které nikdy na lodi nebylo zle, mám najednou velký problém. A se mnou zároveň i Marcela. Jediný Jirka byl tak lakomý, že moři nedal ani kousínek té polední tlačenky. Ode mne dostaly rybičky nakonec ve chvílích, kdy jsem zoufale chtěla umřít, i poslední zbytky pražského šampaňského, jež jsem si v bříšku schovávala jako nostalgickou vzpomínku. Ale bez eufemismů: takhle zle jako první den na lodi mi opravdu bylo pouze párkrát v životě, přičemž na lodi nikdy.

Když konečně zakotvíme v Rodney Bay, nejsem vůbec schopna jít s ostatními na večerní procházku. Únava z cesty, nevyspání, změna podnebí i časového pásma se znásobila větrem a vlnami. „Víš, kolik lidí nám teď závidí, že jsme v Karibiku?“ pokouším se o černý humor, když jsme se stejně vyčerpanou Marcelou na lodi osaměly. S hrnkem hořkého čaje v ruce uklidňujeme žaludky i mysl a doufáme, že nazítří již bude lépe.

Přesto si chceme zapamatovat, že zátoka Rodney Bay je pojmenována po britském admirálu Georgovi Rodney. Ten ve své době mimo jiné kontroloval a zajišťoval francouzskou flotilu mířící na Martinik. Používal k tomu malinký ostrůvek přiléhající k zátoce se zvláštním jménem Pigeon – Holub. O tomto pidiostrůvku ještě bude řeč později.

(komentáře? | Skóre: 4.5)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Rodney Bay a Soufriere
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:38:23 CEST (627 čtenářů)

A ráno již lépe bylo a dobře pak bylo pořád. Zážitky prvního dne plachtění, kdy do podpalubí beztrestně mohla jen Aluša a kapitán, mne pronásledovaly pokaždé, když jsme vyjeli na volné moře. Bude hůř, sýčkovalo moje tělo pokaždé. Hůř ale už naštěstí nebylo. Respekt z oceánu ve mně ale zůstal a už se ho určitě hned tak nezbavím.

V Rodney Bay jsme přes noc kotvili v zátoce kousek od města, ráno jedeme natankovat a nabrat vodu k maríně. Od kapitána dostáváme pokyny k opuštění lodi, výměně peněz a malé procházce. Rozkazy jsou ovšem vedeny kapitánovým úsporným stylem, který jsme zatím neprokoukli. Po pár dnech již víme, že je třeba se na vše vyptat třikrát a vše si řádně ověřit. Nelze se spokojit s konstatováním: sejdeme se támhle u toho baráku s červenou střechou, protože v okamžiku, kdy zjistíme, že červenou střechu tu má skoro každý barák, už je na další otázky pozdě, neb kapitán v nedohlednu. Nicméně dnes ještě netušíce, jak se chovat, nedbale posloucháme pokynů, spokojíme se s červenou střechou a opojeni sluníčkem, teplem a exotikou, opouštíme základnu.

My s Marcelou se těšíme, že poznáme pobřeží, o které nás noční stav našeho ducha a těla ošidily. V maríně se umyjeme a vydáváme se ven po silnici, na které pulsuje čilý ruch. Auta jezdí rychle, troubí, smrdí, chodník žádný, jen tak tak uskakujeme. V dopoledním horku ( v devět hodin ráno bylo již 31°C) máme co dělat, abychom vzdálenost cca 3 km ušli. Divíme se, proč nás kapitán s Alenou poslali tak daleko a tak blbou cestou, ale to už jsme ve městečku. Překvapení pro mne velké: moderní budovy, klimatizované banky, supermarkety narvané potravinami, krámky s luxusním zbožím.

Měníme peníze, jemně utrácíme a začínáme být nervózní: kde se to vlastně máme s kapitánem a Alenou sejít? Při zjištění, že každý si zapamatoval něco jiného, že nemůžeme najít dům, o kterém Mirek mluvil, mírně znervózníme. Jdeme se podívat na pobřeží, jestli někde nekotví náš gumák, ovšem absence gumáku i jakékoli plachetnice v dohledu nám na náladě nepřidá. „Zavoláme Aleně,“ padne spásný nápad. Ovšem po zjištění, že kdo má její číslo v mobilu, nemá mobil, a kdo má s sebou mobil, nemá zase její číslo, se vrásky na čelech prohlubují. Jsme tu jak trosečníci uprostřed hlučící civilizace. Zachrání nás až Honzík z Čech, neb má uschovaný včerejší hovor, když nás Alena sháněla. A tak si můžeme vyslechnout její rozčilený hlas: „Tam, kde jste, tam vůbec nemáte být! Proč jste opouštěli marínu? Koukejte se vrátit!“ Díky autoritativnímu a nekompromisnímu Pepíkovi si však dáváme pivo a úžasné kapučínko a jako provinilí žáčci čekáme s obavami na kapitána, až si nás v hospodě vyzvedne.

Mirek nás příjemně překvapil: přichází dobře naladěný, usměvavý, shovívavý a bez jakýchkoli výčitek. No problemo. A tak se spolu zasmějeme tomu, že jsme se vláčeli ve vedru místy, kudy nechodí pěšky ani místní. Z maríny do města jezdí totiž minibus skoro každých pět minut a za směšný poplatek zastaví komukoli a kdekoli. A pro příště vedoucí zájezdu Pepík velí: všichni mobily s sebou a vyjasnit si veškeré kapitánovy pokyny!!

Jako odměnu, že jsme se našli, nám kapitán slibuje krásné večerní koupání. Do městečka Soufrière na témže ostrově to máme 15 mil, takže pohoda, plachtíme si v klidu jak v Chorvatsku. V podvečer kotvíme před městečkem vedle skalní stěny, kde je průrva s netopýry. Je to oblíbené místo bubáků, kteří sem za pár mincí vozí turisty. My si k netopýrům v klidu doplaveme a ještě můžeme u stěny s korály šnorchlovat. „Karibik, Karibik, “ řveme nadšením, když se koupeme v průzračné vodě, pijeme vínko a smějeme se naší ranní anabázi.

Bubáci je přátelské označení pro domorodé majitele malých plavidel (nebo v některých případech jen nájemce lodiček). Atakují nás v každičkém místě, kde se nechá kotvit. Nabízejí pomoc s přistáním, s kotvou, s uvázáním na bojku. Prodávají ovoce, ryby i čerstvý chléb a pokaždé naši loď obsypou jako vosy medové lízátko. Platí na ně pouze dvě věci: absolutní nezájem doprovázený nevrlým kroucením hlavou, nebo peníz, pokud možno doprovozený nějakým pivem. Jednou na nás bubák dokonce k penězům požadoval sušenky. Bubáci ke zdejšímu jachtařskému životu patří a člověk neprohloupí, když je podaruje. Vždyť doma mají všichni děti jako stupínky … Pepík byl na bubáky patřičně připraven a vedle zasloužených mincí od kapitána jim v pravidelných intervalech házel špinavá a propocená trička, které už nechtěl vozit domů. „Co blbneš, vždyť to tričko je ještě super!!!“ Jsme mu někdy jeho bohulibou činnost vyčítali.

Zapadající sluníčko nás již zastihne v gumáku, abychom se seznámili s poněkud odlišným městečkem. Provinční město Soufrière je položeno v zálivu a založeno bylo Francouzi, kteří jej pojmenovali po nedalekých sirných vývěrech. Pro město je charakteristická dvojice vrchů Pitons, které se nad městem vypínají. Když se přibližujete k ostrovu, již z dálky jsou oba kopce porostlé bujnou vegetací dobře viditelné. Soufrière je plné starých omšelých staveb a v průvodci se můžete dočíst, že je stále duchovním centrem ostrova spolu s přátelskou a uvolněnou atmosférou. Uprostřed městečka na náměstí před kostelem najdete malý pomníček jako vzpomínku na otroky, kteří zde byli popravováni. Město projedeme jen informačně, kapitán se těší na zdejší zmrzlinu. Podrobné seznámení odkládáme až na zpáteční cestu.

(komentáře? | Skóre: 5)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Svatý Vincent a Piráti z Karibiku
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:33:40 CEST (859 čtenářů)

Dnes nás čeká slušná porce, 37 mil. Ráno tedy vyrážíme skoro za tmy v půl šesté. Míříme na další ostrov - Svatý Vincent. Časně vzhůru je pouze kapitán a nespavci, já se vyvaluji v postýlce a užívám si dovolené. Ale jen do té doby, než vyjedeme ze závětří ostrova. Jakmile jsme opět na otevřeném moři, hned se mi vybavují zážitky předešlého dne, žaludek se ozývá, tělo stávkuje a hlava poraženecky volá po kýblu. Marcelka na tom není o moc lépe. „Dejte jim nějaké staré nebo zkažené jídlo, stejně ho za chvíli předají rybám,“ takové hlášky nám samozřejmě na duchu nepřidají. Ale není tak katastrofálně: najedly jsem se výborně a ryby nedostaly tentokrát ani drobínek. Jakmile se plavíme podél Sv. Vincenta, hned se otřepeme a můžeme zase komunikovat.

Svatý Vincenc a Grenadiny tvoří se svými 32 ostrůvky jeden celek, jeden stát. Ostrovy nejsou příliš obydleny, Grenadiny mají méně než 10 000 obyvatel. První osídlení na Sv. Vincentu se datuje již 5 000 let před naším letopočtem, žili zde indiáni lovci-sběrači. Asi 100 let před příchodem kolonizátorů – ozbrojených Španělů ovládli ostrov Karibové. Ke konci 17. století ztroskotala na atlantickém pobřeží loď plná afrických otroků, které místní velmi uvítali – zrodila se tak nová rasa černých Karibů. O ostrovy se poté dlouho přetahovali Francouzi a Britové, a to zvláště v 18. století. Ovšem Evropané tu nikdy převahu neměli, Karibové dávali do bojů za samostatnost a nezávislost veškerou sveřepost a energii. Samostatnost získal stát v roce 1979 a stal se nezávislým členem Britského společenství národů.

V novodobé historii je toto území považováno za zemi pašeráků, pirátů, bohatých jachtařů i rockových hvězd na odpočinku, v poslední době se však stává vyhledávanou turistickou destinací i pro normální lidi, jako jsme například my.

Svatý Vincenc je nejsevernější ostrov a zaujímá 90 % rozlohy i počtu obyvatelstva celého souostroví, stal se tak logicky obchodním a politickým centrem celého státu. Plachtíme podél pobřeží a po nějaké době Pepík vzrušeně ukazuje sopku Soufrière, na kterou před dvěma lety, když se plavil na katamaranu, s kamarády vylezl. Je nadšený, na lodi lobbuje, že tento výstup nesmíme vynechat. Popravdě se na tuto anabázi duševně chystám již z Prahy, ale dnes se zmučeným žaludkem, pálícím sluncem a ještě stále se spánkovým deficitem jsem dost skeptická. Jirka s Marcelou, mladí, dychtiví, ti by šli nejraději hned. V poledne kotvíme u městečka Chateaubelair. Původně jen kvůli pěknému koupání, náhodou nás zde však dostihne kamarád Mirka a Aleny, kapitán Martin Štikar, jenž má na své lodi platící posádku. Poučí nás, jak je výhodné se přihlásit na zdejším imigračním – nejsou tu fronty, jde vše hladčeji než na jiných místech. Sedláme tedy gumák a vzhůru do dobrodružství!

Policejní kapitán ale ve své úřadovně dělá velké bububu. Nepřihlásí nás, protože jsme porušili předpis. Jak to, že jsme vstoupili nepřihlášení na výsostnou půdu ostrova? Trošku to nechápu: jak se mám přihlásit, když nesmím vstoupit? Blahosklonně vysvětlí, že přihlašovat nás má pouze kapitán. Když přihlásí sebe i posádku, může se vrátit do lodi a přihlášené doprovodit na pevninu. Ale co teď, vrtá mi hlavou. Jsme nepřihlášení na ostrově, přihlásit nás ta šarže nechce a nepřihlášení zůstat nemůžeme. Bezvýchodná situace, neb důležitý ouřada nechce ustoupit. Vrátíme se na loď, kapitán znovu pojede sám, pak se opět pro nás vrátí, nebo nás dokonce odsud vyhostí? Pěkný začátek dovolené! Tuším, že by vše vyřešil nějaký tučný bakšiš, ale nikomu se nějak nechce do peněženky sahat. Nakonec vše spravil odzbrojující kapitánův úsměv, několikeré sorry sorry a ujištění, že příště procedura proběhne, jak zákon káže.

Projdeme chudou vesničku, senzačně se vykoupáme z lodi a vyrážíme na poslední 3 míle, abychom zakotvili na velmi paradoxním místě: Wallilabou. Paradoxů je v tomto zvláštním místě hned několik. Jednak zde vůbec nic není, přesto kotviště bývá často vyhledávané turisty. Zdejší jedinou atrakci, na které místo vybudovalo svoji slávu, si místní programově ničí. A do třetice všeho dobrého: nám se tady velmi líbí. Paradoxů na jednu díru dost, tak si je hned vysvětlíme.

Pokud by si Gore Verbinski, režisér filmu Piráti z Karibiku, zdejší pobřeží před devíti lety pro své slavné dílo nevyhlédl, po Wallilabou by neštěkl ani pes. Dnes se zástupy filmových fanoušků jezdí fotit u papundeklového paláce, ukazují na skálu „tam se přece houpal ten oběšenec“ a prohlížejí si zdejší „Síň slávy“, kde jsou fotky nejen hlavního piráta Johny Deepa, ale i ostatních herců a hereček. Já fenoménem pirátů nepolíbená jsem si zašla v hospodě do zdejší filmové svatyně, jak tydýt se usadila na rozvrzané židli a sledovala jsem vyšumělou a vyjetou kopii filmu, která zde stále jede v nekonečné smyčce. Ani s báječným míchaným nápojem mne ale tento filmový trhák neuchvátil. A tak se raději vracím ke stolu, abych si mohla objednat ještě jeden rum-punch, karibskou specialitku, po které se tak krásně točí hlava.

A druhý paradox? Opravdu se palác, který zde filmaři zanechali, ztrácí před očima. Lidé potřebují okapy, střechu, okna. Co na tom, že je vše jen z papundeklu. Zima tu nehrozí, a tak na vybudování domova postačí i filmové kulisy.

Po večeři si chceme opět trochu užít pevniny, a tak vyrážíme k inzerovaným vodopádům. Že jsem před chvilkou tvrdila, že tu nic není, a teď vyprávím o vodopádech? Další ze zdejších paradoxů. Vehementně tady turistům nabízejí procházku k přírodnímu divu – padající vodě. Vyrážíme po silnici, která je poměrně dost frekventovaná, navíc jsme ještě stále neuvykli, že se jezdí vlevo. Po slabé půlhodince ostřejšího ne příliš pohodového pochodu se dostáváme k ohradě s velkou cedulí inzerující vodopády a marně lomcujeme vraty. Vodopády jsou pro dnešek už zamčené. Pepík s Jirkou se ale nevzdávají, obloudili hlídačku vodopádů, která nás laskavě na pár minut do rezervace pouští. Pár minut, víc nám opravdu nebylo třeba. Vodopád rovná se čůrek vody padající do závratné hloubky cca dvou metrů. Nejlepší ze všeho byla nakonec malá tůňka obložená kameny. Po ujištění, že to opravdu je ten inzerovaný vodopád, se poděkujeme, fotí jen nenapravitelný turista Jirka. Nakonec stejně Marcelka na fotce vpadá jak černoch v tunelu, neb se mezitím rychle setmělo. A chcete ještě jeden paradox navrch? Úpravu celého místa, včetně plotu, občerstvení, toalet a stánku se suvenýry financovala Evropská unie. Nekecám, je to napsané na ceduli obrovské jak vrata od hangáru. A pak že na starém kontinentě nejsou finance….

Po této vyčerpávající exkurzi nás Aluša zavede do podniku na pobřeží, který je paradoxní až k neuvěření: šéfuje zde rastafarián Jaroušek, jak výčepního familiérně přezdívá Alena. Hned ve dveřích Jarouškovi hlásá naši národnost. Úsměv se mu rozzáří od ucha k uchu, okamžitě dostáváme slevu na rum a kdyby výčepní nebyl tak sjetej, určitě by našel to cédéčko Katapultu, které úpěnlivě začal hledat. Jaroušek je totiž slovanofil, vedle Čechů zbožňuje i Slováky a Poláky. Byl k nám nesmírně milý, v návštěvní knize má spoustu zápisů, samozřejmě česky, polsky a slovensky. Také sbírá čepice. Pokud v tyto končiny někdy zavítáte, přivezte mu prosím čepici s nějakým českým nápisem. Bude šťastný a jeho pohoda pak padne i na vás.

Odcházíme od Jarouška báječně naladěni, v ústech ještě chroupáme čerstvou kukuřici, kterou nám jako dárek připravil, když nám Wallialbou přichystalo poslední paradox: je nám báječně, smějeme se každé blbině (nebyla v té kukuřici náhodou marjána?), zápasíme s gumákem, který nás má dopravit těch několik málo metrů k lodi, když tu najednou nás ohodí zbloudilá vlna a Jirka, který člun chytá ve vodě, má mokrou celou půlku těla včetně tašky s foťákem. Jeho zvučné a hlasité doprdele završilo naši zdejší paradoxní anabázi.

(komentáře? | Skóre: 3.25)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Svatý Vincent a Bequia
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:28:08 CEST (869 čtenářů)

Stále při pobřeží ostrova Svatý Vincent se plavíme do města Kingstown, což je na zdejší poměry velké město. Hodně špatně se tady přistává, posádky jej tedy většinou vynechávají. Náš kapitán už to má lety bezvadně zmáklé: část posádky vysadí v prázdném přístavišti, které je určené pro velké výletní lodě, plachetnici zakotví v zátoce a vydá se s člunem k pobřeží kousek od rybí tržnice.

Kingstown je hlavním městem pro souostroví Svatý Vincent a Grenadiny – 32 ostrovů a malých ostrůvků, které jsou turisty vyhledávány údajně jako jachtařský ráj. No, já si ráj představuji jinak, ale pravda, já nejsem pravověrný jachtař. Sv. Vincent je z tohoto souostroví nejseverněji položený, a protože představuje 90 % rozlohy i obyvatelstva, je logicky obchodním a politickým centrem celého státu. Všechny Grenadinské ostrovy jsou řídce osídlené, dohromady mají méně než 10 000 obyvatel, a v podstatě jsou nerozvinuté.

Kingstown se svými 30 000 obyvateli nám připadá jako taková větší vesnice. Je tady sice dost bank, restaurací i obchodů, ale vše je takové malé, provinční. Na turisty tu příliš zaměření nejsou – hledali jsme pro našeho vnoučka Vincenta tričko s nápisem Sv. Vincent a byl to dost očistec. Ve městě se ale nechá koupit k jídlu vše, co potřebujete, tedy hlavně maso, které na Grenadinách už pak nikde prakticky nekoupíte.

My se rozhodli nejprve dělat trošku turistiku. I když občas sprchne, občas leje jako z konve, jedeme minibusem, který má stanici na autobusovém nádraží za rybí tržnicí. Za dva icíky (místní měna EC /eastern caribien/ dolar v hodnotě cca 7 Kč) se necháváme vyvézt nad město k botanické zahradě. Přestože to je nejstarší botanická zahrada na západní polokouli, vstup je zde bezplatný. Ale pozor na samozvané i oficiální průvodce, kteří nabízejí své samozřejmě zpoplatněné služby. My se nenecháme nachytat a sami procházíme po upravených cestičkách mezi pečlivě udržovanými záhony, kvetoucími keři a velkými starými stromy. Obdivujeme chlebovník, který byl na ostrov vysazen jako levný zdroj potravy pro otroky. Původní sazenice, jejichž potomci prý v zahradě také jsou, přivezl na lodi kapitán William Bligh z Tahiti v roce 1793. Zahrada byla cílem jeho cesty na lodi Bounty už v roce 1789, plavba však skončila slavnou vzpourou. V zahradě najdete také voliéru s papoušky, se skoro vyhynulým zdejším druhem S. Vincent.

Dolů do města již po svých, cestou procházíme i hřbitov, jak už má Pepík vždy ve zvyku. Tentokrát tiše nerozjímáme o pomíjivosti života, spíše se hlasitě divíme kozám, pro které je hřbitov tou pravou pastvou. Bez rušení se promenují po hrobech, jako by se nechumelilo, ožírají čerstvé kytky i trávu mezi rovy, v čemž jim konkuruje i několik desítek ptáků. Jednoduchá symbioza života a smrti, napadá mě maně.

Zeleninu, tedy vzhledem k cenám spíše jen česnek a zelí, kupujeme v tržnici, kde se Pepík hned skamarádí s jednou z prodávajících. Lísá se k ní a zjištění oboustranné náklonosti se chce s ní vyfotografovat. Jakmile však na něj dáma vycení svůj úsměv s dvěma hrdě osamocenými předními zuby, hned můj miláček couvá. „Ha ha, naběhl sis na nezainvestovanoou babu,“ smějeme se mu. Že nevíte co to znamená? Jednoduché vysvětlení najdete v povzdechu našeho známého Joži: „Své staré jsem nechal udělat nová prsa a ona mi pak utekla,“ stěžoval si. „Těch deset tisíc byla nejhorší investice mého života,“ dodal smutně. „No jo, musíš si vybírat takové ženy, které už mají prsa hotová, navíc liftink, nové zuby, upravený nos a pokud je hotova i endoprotéza, tím lépe,“ radí mu Pepík. No a tak nenápadně se narodil termín zainvestovaná baba.

Pivo si dáváme v pouličním stánku – takových příručních náleven přímo na ulici je tady hodně. Pijeme samozřejmě místní variantu Pepíkova a Jirkova oblíbeného moku pivo Hairoun, které dostalo svůj libozvučný název podle původního označení ostrova Sv. Vincenc. A tady stejně jako jinde na světě zjišťujeme, že české pivo je samozřejmě dobré, ale nikoli už jedinečné. Pivo se dnes vaří dobře skoro všude.

Po nalodění nás dnes čeká už jen cca 8 mílí na náš první grenadinský ostrov Bequia. Fouká tak akorát, plachtíme si v pohodě. Je to krásná dovolená, myslím si. Ovšem moje nesklerotické já se přidává: občas bych ale raději umřela … To když foukne a zahoupá mimo moje pocitové mantinely….

Na Bequii kotvíme v zátoce Admiralty Bay. Zátoka plná jachet z celého světa, oči přecházejí ze všech těch rozličných plavidel. Vykoupáme se, užíváme si. Ale všeho dočasu. Naším oblíbeným nafukovacím plavidlem vyrážíme na pevninu a prší!! V baru si dáváme rum punch (nechutnal jako ten historicky první a žádný jiný už tak nikdy chutnat nebude), a pak se nadchneme Aleniným návrhem: kousek odtud vlastní jeden Čech hospodu, pojedeme se za ním podívat. Pepík, který hospodu již navštívil, je vůči našemu nadšení krapet skeptický, ale v jádru souhlasí. Chytáme minibus s vyhlídkou brzkého piva u krajana. Ouha!!! Do minibusu pro 10 osob se nás nacpe 12 – žádný problém. Ale minibus nemá natankováno. Natankujeme, žádný problém. Problém nastal až po půlhodině, kterou strávíme čekáním na průvodčího, jenž zmizel neznámo kam. Naše středoevropské vystresované nervy si s námi pohrávají, domorodci stejně jako Alena s Mirkem jsou v naprostém klidu. Po asi 30 minutách průvodčí přichází klidně a nevzrušeně jako zkušený kantor do hodiny plné netrpělivých a nervózních žáčků. Náruč má plnou baget. Nenabídne nám, žádný happy end se bohužel nekoná. Ale aspoň se dáváme do pohybu. Když dosupíme asi 3 km do kopce na zastávku Diamont, stojí nás to 1 EC, jsme zmláceni více, než kdybychom celou cestu absolvovali stejně jako Pepík před dvěma léty pěšky.

Skoro čtyřicetiletý Michal z Počernic, osobnost, za kterou jsme se sem trmáceli, nás přijal velmi přívětivě. Usměvavý, komunikativní mladý muž. Nevím, zda měl zrovna dobrou náladu, či zda je takový pořád, ale usadil nás, přinesl pití a po chvíli nám začal vyprávět svůj životní příběh. Před několika lety se zde usadil a jako manželku si vybral zdejší královnu krásy. Údajně krásná, vysoká a štíhlá černoška mu povila klučinu a po pěti letech utekla se starým, ale bohatým a nemocným bílým Američanem. Nu což, Michalovi zbyl aspoň syn. Klučina je krásný po mamince a chytrý po tatínkovi. Nebo je to obráceně? Dnes už Michal nesmutní, že mu žena zmizela. Zařídil se zcela po svém: pořídil si ženu novou. „Ale s tou partnerkou to je trošku složitější, to si musíte poslechnout,“ navnadí nás Michal.

„Rozhodl jsem se, že do své restaurace potřebuji nějakou ženskou. A taky někoho, kdo by mi nahradil manželku. Koupil jsem si tedy lístek na Sv. Vincenta a zamířil do jedné vesnice. Sednu si do hospody a povídám majitelce: Mám bar. A potřebuji do něj nějakou babu. Měl jsem štěstí, měla tři dcery: 14, 17 a 28 let. Prý, abych si vybral, ale cpala mi zvlášť tu nejmladší. Vemlouvala se mi, že dcerunka bude na Bequii chodit do školy, pomáhat mi v baru a při tom …. Tak do toho nejdu, řekl jsem si, neboť zákony o zletilosti platí určitě i v Karibiku. A tak jsem si vybral tu prostřední: v sedmnácti letech přišla ke mně i s miminem. A nekraď!! To byla jediná rada, se kterou ji matka vypravila do světa. No a nyní tedy v baru obsluhuje sedmnáctka, ale žádná sláva to opravdu není, stěžuje si náš krajan. Nejraději by pořád čuměla do počítače a hrála nějaké hry. Musel jsem tedy „do světa“ znovu a hledat partnerku, která by mi nahradila manželku. Měl jsem štěstí, našel jsem ji opět na Vincentu. Jezdí za mnou o víkendu a stačí mi vždy vynahradit celý týden. A tak mám ženy vlastně tři: jednu jako matku mého syna, druhou na práci a třetí do postele,“ zakončil svou storry Michal.

„A to se nebojíš, že je zde rozšířený AIDS?“ špitnul nesměle kdosi z nás. „To víš, že jo, hned každou babu ženu na test HIV“. A Michal se zdlouhavě se rozpovídá na téma, kolik jaký test stojí. Má také vypracovaný systém, aby zjistil, která baba za co stojí – zda potřebuje test rychlý, ale dražší, nebo zdlouhavější a levnější.

Oba kluci poslouchali s pusou otevřenou, nechávali se unášet představami, ale po chvíli se opět vrátili na zem a pečlivě si nás s Marcelkou opečovávali. Přece jen tři baby v jedné, to je dobrý kauf, ne?? A navíc nemusí platit za žádný test!

Domů chytáme nekonečně dlouho taxi, ani nás nenapadlo jít dolů pěšky. Ještě gumákem k lodi a je tak akorát čas uvařit víno, které jsme neuváženě koupili. Svařák v Karibiku překvapivě nejen potěšil, ale i dostatečně zahřál.

(komentáře? | Skóre: 4.6)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Ostrov Canouan
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:23:13 CEST (840 čtenářů)

Ráno si užíváme pevniny, couráme celé dopoledne po krámcích, nakupujeme suvenýry, pohledy, chleba a samozřejmě popíjíme výborné kafíčko. Opět nás odrazuje nákup zeleniny: za jednu papriku tu chtějí cca 100 Kč! A tak Jirka s Marcelkou kupují pěkný suvenýr - mapičku karibských ostrovů. Počasí je milounké - sluníčko. Ještě jednou se vykoupat a vyrážíme dál. Naším cílem je dnes ostrov Canouan, zátoka Dnesužnevimjaksejmenuje. Vyplouváme v půl dvanácté, 20 mil urazíme do půl čtvrté.

Ostrov Canouan vypadá na mapě jako takový hák a leží přibližně uprostřed pásu Grenadinských ostrovů. Ještě donedávna byl ostrov téměř nerozvinutý, bez jakékoli výroby, turisté sem nezavítali. My zakotvili v zátoce, která jako by odpovídala tehdejší době, tedy polovině 90. let, kdy se ostrov začal měnit. Vtrhla sem italská obchodní skupina a ostrov začala budovat jako na letovisko pro boháče, které bylo dokončeno v roce 2004 – soukromé pláže, golfové hřiště, luxusní vily, restaurace a kasino vedené společností Donalda Trumpa. Ale to vše na severní straně ostrova, my přistáli na straně opačné, takže jak říkám, polovina devadesátých let. Na pobřeží jsme se potkali s jedním prázdným hotelem – na terase sice hořel krb, ale nikde ani živáčka – ani hosta, ani personál. Takový resort duchů. Nikdo se dokonce ani nepodivoval, když jsme použili toaletu, procházeli se po restauraci a listovali procovským jídelním lístkem.

A tak jsme prošli zemí duchů a zapojili se mezi domorodý pracující lid. Ve velmi jednoduchém obchodě kupujeme chleba a brambory, před tím si ovšem vystojíme asi půl hodinku s místními při čekání na mikrobus. Když vůz konečně ostře a hlasitě přijíždí, spolkne nás bez ohledu na počet míst i počet stávajících pasažérů. Šoférka jede, co to dá, volume zabudovaného rádia má na maximum. Otevřená okénka, vlající vlasy, průvan, hluk a začínající migréna. To vše nás za 2 EC doprovodilo k vysílači, který se vypínal nad malou vesnicí. Chceme si užít pohledu z výšky, snažíme se fotit, ale bohužel jsou všude natahané dráty elektrického vedení, takže pořídit romantický snímek se zdá být skoro nemožné, Střídavý, střídavý, střídavý elektrický proud ….. nám vlezle leze do hledáčku.

Dolů už pěšky, kluci cestou „kupují“ dům, který se nabízí na prodej. „Turistů je málo,“ stěžuje si majitelka. Aby ne, když na pláž je daleko, krajina ne příliš uklizená a všude natažený ten střídavý elektrický.

Krkolomně artisticky nasedáme, tedy spíše naskakujeme do gumáku. Povedlo se! A tak následuje po Alenčině zelňačce (sama si na lodi kvasí zelí) vínová smršť. Jirka jako skoro každý večer bere nůž a prkénko a loví v lednici. „Něco nakrájím,“ pronese. A samozřejmě se chytí i Pepík a zase jsou hody! „Tohle není plavba, to je úplná gastro tour,“ očarovaně pronáší Alena, která si však skoro nikdy nic nevezme. Jen tak si vždy nachystaný talíř vovoní, vočuchá, živí se jen tekutinami, pohledy na jídlo a vůněmi.

A jak jsme tak na večerní a vlahé palubě rozjetí, každý si blábolí, co mu slina na jazyk přinese. „To už jsme slyšeli,“ ozývá se každou chvilinku, neboť vtipné historky nejsou nevyčerpatelné. A tak se ujímá pravidlo, které se nám sice všem líbí, ale které pohříchu nikdo nechce dodržovat. Za opakovaný příběh se bude platit 5 eur!! Hurá, to zbohatneme. Jo, houby. Sešla se tu parta pěkných lakomců, nevybral se ani cent :))

Víno nás rozpálilo do té míry, že jsme začali vzpomínat na naši zuboženou republiku, na spoluobčany, kteří vyrážejí stávkovat za lepší zítřky. Odborářka Marcelka nabuzena alkoholem se nadchla a už si maluje, jak bude zdejší bubáky vyvážet autobusy před český úřad vlády: Vybaví je transparenty, řehtačkami a troubami. „Ale co budou chudáci v Praze jíst?“ nesměle opáčí Pepík. „No přece je vybavíme stravenkami,“ utne jeho pochybnosti v zárodku Marcelka.

(komentáře? | Skóre: 4.28)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Tobago Cays a Mayreau
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:21:20 CEST (823 čtenářů)

Jakoby nás Neptun chtěl za včerejší obžerství a opilství potrestat! Ráno je zataženo, poprchává, nikomu se ani nechce plavat. A tak Canouan opouštíme bez lítosti. Krapet nás svírá pochybnost, neb Alenka mohutně propaguje jako další destinaci ostrov Mayreau, Mirek jí myšlenku samozřejmě odkývá a suverénně míří na Tobago Cays. Nejsme ale hrdinové z Bounty, nebouříme se. I Alena po chvíli uzná, že je zbytečné se dohadovat, když kormidlo svírá někdo jiný. A tak po cca čtyřech mílích, na něž náš „parník“ potřebuje asi hodinu, na nás čeká odměna. Přišla v podobě sluníčka a překvapivě blankytné oblohy. Mirek se tváří bohorovně, jakože on to přeci takhle plánoval, to je jasný, tak to muselo dopadnout.

Kotvíme u ostrůvků, které jsou přírodní rezervací, a jsou považovány za takové rodinné stříbro Grenadin. Jedná se o pět neobydlených mrňavých ostrůvků obklopených korálovými útesy s průzračným tyrkysovým mořem. Kdo je na Grenadinách, nesmí tuto destinaci minout. Pokud výletní plachetnice odjedou z Martiniku, jako cíl si vytýčí skoro vždy právě Tobago Cays. Kdo tu nebyl, nebyl na Grenadinách. Proto jsou zdejší zátoky přeplněné kotvícími jachtami, jsou zde místa vyhrazená na barbecue, které vám místní připraví, jsou tu bubáci vybírající vstupné 10 EC na osobu.

Vedle nás, před námi, za námi … všude jachty, a to prý je jich dnes málo. Opojeni modrou oblohou nasedáme do gumáku a vyrážíme za přírodními krásami. Všude se dá šnorchlovat, pozorovat korály a barevné rybičky. Na neudržované pevnině porostlé kaktusy jsou vydupané cestičky od jachtařů, jež vás bezpečně zavedou na místa, kde můžete pozorovat ptáky, ještěrky, kajmany a další havěť. Báječně se tady koupá, voda teplounká, žluťounký písek jakoby ho někdo prosil nejjemnějším sítem. Nejvíce nás ale uchvátil ostrůvek, u kterého můžete plavat společně s velkými mořskými želvami. Jsou snad ochočené, turistů se nebojí a je až legrační pozorovat, jak jsou ve vodě rychlé a mrštné – držet s nimi tempo není tak jednoduché. A když se s nadšením zastavíte a pozorujete, jak jedna z nich vysouká svoji minihlavičku na hladinu, aby se nadýchla, nestačíte zaregistrovat, jak rychle ji zase schová a už je fuč! Nevadí, za chvilku narazíte na její sestru a můžete si celý zážitek zase zopakovat. Tak to se nám opravdu líbilo.

Když jsme vysluněni, vykoupáni, spáleni a nadšeni vodním i pozemským světem zvířat, necháváme se opět unášet nesdílným kapitánem. A víte kam nás unesl toto časné odpoledne? Na ostrov Mayreau! Geniální, jak měl trasu naplánovanou. Když dnes v Praze večer unavená po celodenní práci píšu Mayreau, ještě pořád mi vlhnou oči dojetím. Divíte se? Vám by při vzpomínce na ráj, který jste prožili, oči také určitě zvlhly. A že Mayreau ráj je, Mayreau je pravý Karibik tak, jak jsem si vždycky představovala. S Marcelkou přestáváme na tomto místě zcela fungovat a jen se oddáváme rozkoši prázdné pláže, nakloněných palem, možnosti doplavat na břeh a slunit se, povalovat se v teplounké a klidné vodičce. „Co to tam pořád děláte?“ diví se Pepík s Jirkou. „Nerušit, my si tady karibikujeme,“ opáčíme vždy nadšeně. Nemůžeme se nasytit povalování, rozkoše nechat se hladit teplými jemnými a klidnými vlnkami, navíc v bezpečné vzdálenosti ode dna i pevniny. Nutno přiznat, že všichni naše rozpoložení pně respektují, i pánové se zcela poddávají kouzlu tohoto kousku země.

Alena Jájsemvámtoříkalažejetadynádherně se ujímá vlády nad kuchyní a korunuje naše nadšení: řízky, smažený sýr, brambory a okurkový salát. A to vše v Karibiku, v zátoce s tajemným jménem Saltwhistle.

Večer se vydáváme napříč ostrovem, abychom jednak vyhnali z těla velkou večeři a jednak se podívali i na druhou stranu, zátoku Saline Bay. Procházíme jedinou vesnicí na ostrůvku, jenž je opravdu málo osídlený, zato je zde dost barů, restaurací i několik ubytovacích možností. My je však nacházíme všechny pusté a prázdně, stejně jako restaurace v naší zátoce, kde se sice po našem příchodu na pobřeží rozhořely velké grily, aby turistům připravily nějaké rybí pochoutky, ale ve většině případů si kuchaři teď mimo sezonu grilují spíše jen pro sebe.

V Saline Bay, v zátoce, kam jezdí trajekt a občas i výletní lodi, si přesto najdeme jeden bar. Zpočátku se nám moc nelíbí, ženou nás do prvního patra. Jen se ale usadíme, dojde nám jejich důvod. Odtud bude nádhera sledovat západ slunce do moře. Byla to nádhera, navíc umocněná míchanými nápoji. Každý si dáváme něco jiného, všichni nadšeni. A touto chvílí konečně a definitivně odzvonilo na naší palubě zdejším vínům. Už na jistotu kupujeme jen rum a džusy a vytváříme rozličné velmi pitné varianty. Pozor, nemůžu užívat množné číslo, plurál je patřičný pouze ve fázi konzumace. Ve fázi přípravy musím použít jediné jméno: Jirka. Osvědčil se jako neúnavný, kreativní, ochotný a pilný barman. Jeho „jdu vařit“ bylo vždy přivítáno s velkým nadšením.

(komentáře? | Skóre: 5)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Union Island
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:18:08 CEST (584 čtenářů)

Včera jsme zakotvili u bojky co nejblíže k pobřeží, bubák si vzal 60 EC, a tak se už i z tohoto důvodu nikomu nechce pryč. Máme úžasnou polohu, stále plaveme ke břehu a zpátky, není třeba žádný gumák, jsme skoro už rozmočení z neustálého máchání se. Pepík jakoby tušil moje nadšení, chápe se vařečky a s Jirkou vytvářejí kreaci, která je opravdu hodna zdejší atmosféry.

Normální špagety s nenormální, tedy báječnou omáčkou. Zcela výjimečně se cpe i Alena, naměkko je i kapitán, jenž se dobrovolně ujímá funkce myče nádobí. Jak říkám, kouzelné místo. „A co jste tam vůbec dali, že je to tak chutné?“ vyzvídá Alena. „To je naše tajemství,“ zazní od kluků unisono. Jen my s Marcel, které známe své drahé polovičky, víme, že šmahem zmizelo celé první patro lednice. „Měli jste štěstí, že marmeládu jsme dojedli už ráno,“ prozradí Pepík po dotěrných a nekončících otázkách. Alena zmlkla a s nelíčenou úctou naše „Kluky v akci“ obdivovala a všude pak vychvalovala.

Před odjezdem ještě navštěvujeme „botanickou zahradu“. Odvrácenou stranu ostrova, kde bouří moře a kde jsou stráně zcela poseté divokými kaktusy. Marcela i Alena si nadloubaly výhonky, celou dobu pobytu je pak schraňovaly a zvláště Alena odrážela neustálé výčitky kapitána a hrdě čelila jeho výpadům na své chráněnce.

V půl třetí se s těžkým srdcem s naším rájem loučíme. Sice se sem ještě na zpáteční cestě podíváme, ale už nikdy nemůžeme zažít takovou pohodu a slast jako v právě prožitých chvílích. Náš cíl je dnes jasný a nikým nezpochybňovaný: ostrov Union Island, město Clifton.

Pepík má z minula ideu: kotvit u restaurace, kde je molo zadarmo, kde je i voda a jako bonus pak povinná večeře s kulturním programem. V paměti má pevně usídlenu tančící polooblečenou ženu, jak se smyslně svíjí, za zvuku bubnů podlézá hořící laťku a nadbíhá vykuleným turistům. Už se tedy všichni těšíme. Ale jak to tak bývá … Zadarmo se kotví, ale voda je až nazítří a místo polonahé ženy - skupina bubeníků. Ale musím přiznat, že byli úžasní. Na takových bubnech podobných různým druhům lavorů vyluzovali zvuky, že jsme si v první chvíli mysleli, že se jedná o smyčcový orchestr…. A navíc jsme se velmi dobře za 260 EC pro čtyři najedli: na grilu upečená ryba red snaper, brambory, brambůrky, rýže, zelný salát, nakládaná zelenina, lilek a jako desert grilované banány platanos a oříšková zmrzlina. Praskneme!!

A tak ještě na malou procházku vesnicí, kde se po večerce trochu bojíme, život turistický je zcela neviditelný. Cestou vzpomínáme na odpoledne, kdy jsem se fotili u bazénku se žraloky a našli obrovskou haldu mušlí, jež čekaly na nějaké zpracování – všimli jsme si, že je tu občas používají jako dekorace na plotech. Nechaly by se mezi nimi najít i pěkné, neporušené. Až zavítáte do tohoto mušlího ráje, musíte jít po pláži až na samý konec a tam na škeblí haldy narazíte. A ještě jeden zážitek z Cliftonu se mi vryl do paměti: nad hlavami nám svištěla letadla daleko hlučněji než v naší pražské vísce. A nikdo se tomu nepodivoval….

(komentáře? | Skóre: 4.66)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Toužíme po rumu
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:16:20 CEST (723 čtenářů)

Na moře dnes již před sedmou hodinou, směr Mayreau. Clifton byla naše nejzazší destinace, nyní už otáčíme a začínáme se opět vracet zpět na Martinik. Zpáteční cestu zahajujeme na Mayreau, kotvíme opět kousek od žluťoučké a měkoučké plážičky a dopřáváme si luxusní snídani, koupání v průzračné vodě, fotografování, lelkování, lenošení, prostě užíváme plnými doušky Karibiku.

To vše nás baví přesně tak do půl jedenácté a pak už se o slovo hlásí opět toulavé boty. Naším cílem je ostrov Mustique, 8km dlouhý ostrůvek s 3 000 obyvateli, jemuž se mimo jiné přezdívá také grenadinský Rolls-Royce. Z pečlivě udržovaného ostrova se postupem času stalo útočiště pro bohaté a slavné lidi, kteří si tu staví vily a po svém si karibikují. Už si maluji, jak v nějaké kavárně potkám Micka Jaggera nebo Davida Bowieho, kteří zapadli mimo jiné mezi zdejší rezidenty. Mirek s Alenkou jsou sice skeptičtí, moje fantazie sráží na zem: pozemky prý mají všichni obehnáni velmi vysokými ploty, ostrov je takové neosobní odcizelé ghetto. Tak že bychom si tady taky pronajali nějaký domek? Kupovat ho asi nebudeme, ale na pár měsíců se tu usadit, to bychom toho Jaggera potkat přeci někde museli! Pronájem domů a vilek zařizuje firma Mustique Company, která celý zdejší business spravuje. Velikost, vybavení i výzdoba vil se liší, ale jedno mají společné: s domem si vždy najednou pronajmete i kuchaře, domovníka, auto s řidičem a samozřejmě i bazén. No, na cenu jsem se ani nezkoušela ptát, zvlášť když v Lonely Planet ironicky poznamenali, že „za takové peníze, jak se tu pronajímá na týden, by jedno vaše děcko mohlo studovat rok na americké univerzitě“.

A jak si tak sním o tom ostrově zbohatlíků, ostatní mají jiné starosti. Fouká vítr velmi nepříznivý, v podstatě přímo proti nám. Motor burácí, plachty stažené na minimum, vlny jako ty drahé mustiqské vilky. A jen mi to dojde, už je mi zase špatně. Hlava se točí, žaludek se bouří. Podle nálady v lodi poznávám, že moje pocity nejsou v žádném případě osamocené. A tak když dal kapitán hlasovat, zda budeme pokračovat dál na Mustique, nebo kurz raději změníme, abychom si dnešní trápení zkrátili, ani jsem se nemusela rozhlížet po zvednutých rukou. Bye, bye, Micku, tak tedy někdy příště!!!

Po dnešních celkových 30 mílích kotvíme v půl páté na staré dobré Bequii. Kupujeme vodu, která pro jachtaře tady není všude úplnou samozřejmostí. Za 450 litrů (kapitán nás pochválil, že moc neplýtváme) platíme 50 EC, což je 350 Kč. Ovšem voda není jediná tekutina, kterou máme rádi. Zásoby docházejí už i u rumu. Jsme staří mazáci, a tak přestože neděle, dáme si předsevzetí, že na dnešní večer rum někde musíme sehnat. Hurá, v jediném otevřeném krámě ho mají!! Našeho miláčka, bílý rum oak. Jako mazáci však víme, že se prodává za cca 17 EC. „Dobrá, je neděle, dáme jim maximálně tak 20,“ shodneme se přede dveřmi všichni čtyři. Ovšem u kasy baba nekompromisně trvá na 21,80 EC. „No to snad ne,“ rozhořčeně vykřikujeme a snažíme se na vydřiduších vymámit nějakou slevu. Ale dáma za kasou už má asi s alkoholiky své zkušenosti, tak se jen přitrouble usmívá a přes dlouhé a vynalézavé smlouvání trvá na svém. „Na nás si nepřijde,“ velí Pepík. „Jdeme pryč!“

Kdybych vám teď popisovala všechny hovory točící se kolem 1, 80 EC, což je peníz nad stanovenou míru, nevěřili byste. A už vůbec nebudete nevěřit, když si uvědomíte, že ten nadměrečný peníz představuje cca 13 Kč Ale my jsme zásadoví, my jim ty prachy prostě nedáme!! Ale když chuť na míchaný nápoj je tak veliká! „Co kdybychom tam přece jen šli,“ ozval se někdo z naší čtveřice nesměle…. „Ale kdo se bude po tom dlouhém smlouvání ztrapňovat?“ ptá se Marcelka. „Že bychom se převlékli, aby nás ta baba nepoznala?“ navrhuje Jirka. „No jo, ale do čeho?“ Podobnými úvahami trávíme promenádu na pobřeží a ručičky hodin se neúprosně sunou k zavírací době. „Jdu tam, kašlu na všechno,“ rozhoduji se hrdinně, abych nás už konečně vysvobodila. Teď určitě překvapeni nebudete: baba mi flašku dvě minuty před zavíjačkou prodala zcela lhostejně a nevšímavě.

Opatrujeme ji jako svátost až do doby, kdy nám Aluša na palubě hrdě nahlásí: „Děckááá, koupila jsem rum!! A za 17 ícíček!“ Dodnes asi chudák neví, proč jsme se zatvářili tak blbě….

(komentáře? | Skóre: 4.4)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Rastafariáni a bramboráci
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:07:41 CEST (1107 čtenářů)

Hned ráno zjišťujeme, že v Karibiku je snad lepší pít než jíst. Kluci vyjeli pro čerstvou bagetu a za čtyři kusy, po kterých se hned zaprášilo, zaplatili 34 EC. A v porovnání se včerejším „předraženým“ rumem …. Už se nedivím, že tu není moc tlusťochů, ale naopak pohodový klídek, alkoholové a hulící maňano. Co se týče hulení, příznivci tohoto sportu si zde přijdou na své. Hulí skoro každý, nejvíce takoví ti páni kluci s barevnými vysokými pletenými čepicemi: rastafariáni. Jsou to přívrženci náboženského hnutí rastafariánství, které pochází z Jamajky, kde vzniklo ve 30. letech 20. století. Toto náboženství kombinuje především prvky židovství a křesťanství, částečně islámu a dalších (např. animistických) věr. Jeho vyznavač se nazývá rasta, rastaman nebo rastafarián.

Pro počátky hnutí byl důležitý jamajský černošský aktivista Marcus Mosiah Garvey, jenž v roce 1920 prorokoval nástup černého krále – mesiáše. Když byl pak roku 1930 v Habeši (současná Etiopie) korunován černošský císař Haile Selassie, znamenalo to pro mnohé jasné naplnění Garveyho proroctví. Podle císařova předkorunovačního titulu a jména – rás Tafari Makonnen – také rastafariáni odvodili své jméno: rastafari. Rastafariánská filozofie vychází zejména z předpokladu, že černošští obyvatelé Ameriky a přilehlých karibských ostrovů, kteří sem byli zavlečeni jako otroci, jsou přímí potomci krále Šalamouna a královny ze Sáby. Považují se za jeden ze ztracených izraelských kmenů, proto mají ve znaku lva Judského (dredy mají připomínat jeho hřívu – viz analogie s pejzy). Etiopský císař Haile Selassie I. zastává v rastafariánské víře důležité postavení, je považován za inkarnaci Boha neboli Jaha (z hebrejského Jahve), a černého mesiáše, který v soudný den vyvede všechen africký lid ze zkaženého světa hříchu Babylónu, do vysněné zaslíbené země, kterou je Etiopie.

Důležitou součástí hnutí a formou jeho šíření je hudební styl reggae, spojený zejména se jménem Boba Marleyho a kouření marihuany, s jejíž pomocí rastafariáni mohou komunikovat s Jahem. Celkově rastafariánská filozofie nabádá k všeobecnému míru, harmonii, lásce a sjednocení. V poslední době se rastafariánství velmi rozšiřuje a získává více a více příznivců. Většina z nich se zaměřuje na praktickou stránku věci (tedy marihuana, reggae, dredy a typické barevné čepice) a rastafariánství berou spíš jako životní styl než jako duchovní cestu.

Pro dnešek má pro nás kapitán připravenou lahůdku: objednal příznivý vítr, který náš parník dofoukal až na malou krásnou a opuštěnou plážičku. Odjakživa jsem tvrdila, že nemám ráda černý písek, nyní tento předsudek veřejně dementuji. Po asi deseti mílích se totiž v půl jedné ocitáme v pravém černém ráji. Opět jednou průzračná vodička, malá uzavřená pláž s černým pískem lemovaná pravými karibskými nakloněnými palmami na pohodový doplav a … nikde nikdo!!! Koupáme se bez plavek, necháváme se hladit vlažňoučkou a hebkou vodičkou, připadám si opět jednou jak mimino u maminky v bříšku.

„No jo, ale co budeme jíst?“ položí kapitán zcela pragmatickou otázku a hned, aby náhodou nebyl předběhnut, navrhuje bramborák. Ženská část posádky se hlasitě a vehementně bouří: „Kdo bude škrabat brambory? Kdo je bude strouhat? A hlavně, kdo je bude v tomhle vedru smažit????“ Převezli nás jednoduše, na práci se přihlásili muži všichni. Škrábali brambory, strouhali a chovali se přitom jak Pavlovovi psi :)), až jsme se my holky musely smát, jací jsou to žrací závisláci. S Marcelkou jsme pak z jejich polotovaru vyrobily jakous takous hmotu a pokračovalo se v koupání, prozkoumávání pláže a přilehlých jeskyní.

Odvážnější – rozuměj Alena a Pepík - si troufli i do vnitrozemí. Nevím, co je tam pudilo, ale přišli úplně nadšení, neb potkali pravého karibského bezdomovce. Historku znám jenom z vyprávění, přesto se s vámi o ni podělím. Naše dobrodružné duo proráží buš, hledá nějakou cestičku, prodírá se chroštím, nasává nejrůznější vůně a všemi smysly vnímá okolní přírodu. Nikde nikdo, jen větřík si s listy hraje, občas něco na zemi zašustí: Had? Hlodavec? Nepřátelská domorodá hlídka? Když se šustění změní na hlasitější údery, jdou po zvuku: na palouku domorodec v rastafariánské čepici, nezbytné cígo na okraji rtu a mačetou sráží kokosové ořechy. Ani se nepolekal, ani se nepodivil, v jeho práci ho zastavily až zvědavé otázky. Ustal v sekání, vycenil jediný zkažený zub a jako odpověď široce rozpřáhl ruce. Ano, tady všude on bydlí. A ženu? Kdepak, tu on nemá. A vesnice? Nikde tady v okolí není. A dál si sekal, tesal, bílým zvědavým tvářím už dál pozornost nevěnoval. „Ty, jo, to jsme tedy v pěkné pustině,“ potěšili se naši robinsonové a rozhodli se dál prozkoumávat vnitrozemí. Než si ale stačili uvědomit, že nemají žádné zásoby jídla a dostatek vody a že na palubě čeká mňamka, narazili po dvou kilometrech na ….. nově udělanou krásnou asfaltovou silnici. Tak tedy nic, jediným úlovkem je boží bezdomovec. Škoda, že ho nemohli nevyfotit, neb neměli s sebou foťák.

A na palubě už se smažily bramboráčky a další přežíračka na obzoru. „Gastro tour, já to říkám pořád,“ opakovala Aluša a na netu se chlubila spřízněným duším, jakouže to nafasovali príma posádku.

V půl páté se s černou bramborákovou zátokou loučíme a jedeme zakotvit do Wallilabou. Vzpomínáte? To je ten přístav, kde se točili Piráti z Karibiku. Jsme natěšení na míchané pití a já opět na film, který zátoku proslavil a který zatím ještě pořád neznám. A také si plánujeme, že opět zapaříme u slovanofila Jarouška. Abych to zkrátila: míchaný nápoj už zdaleka nechutnal tak magicky jako poprvé, když jsem se ocitla v hospodském „promítacím sále“, představte si, že zrovna jeli ten úsek jako před týdnem. A u Jarouška? Tam už jsem neměla sílu zavítat. Nicméně dle svědectví ostatních, kteří se tam vydali a kteří byli hodně brzo zpátky, byl tak sjetý, že ani nedokázal obsluhovat.

A tak jediné pozitivum zdejšího dnešního kotvení byl Pepík a jeho romantická storry. Před dvěma lety, když tu zakotvil s katamaránem a partou přátel, nedaleko odtud mu stará (prý) černoška poradila, kudy a jak na sopku. Její „sunshine killl you“ – rozuměj „slunce tě zabije“ donutilo Pepíka i jeho kamarády vstát před východem slunce a vydat se na cestu velmi časně. Navíc klukům sehnala auto, které je na pobřeží k úpatí sopky, dovezlo. Na svou dobrou vílu tehdy vzpomínal při výstupu, když do něj slunce nemilosrdně pražilo. Dával jí za pravdu a vzpomněl si na ni i letos, kdy se do Karibiku připravoval. Do báglu si zabalil i její fotku a malý dárek. A tak bubák, který večer přirazil k našemu bordu, aby nám nutil ovoce, nevěřil vlastním očím. Pepík mu před tvář strkal černobílý obrázek z tiskárny a nutil ho, aby poznal jeho přítelkyni. Poznávací znamení: loupá fazole před barákem. Když bubák pochopil, hlasitě přitakal: „Ano, znám ji, jmenuje se Evelyne!“ Přesně na to Pepík čekal: vytasí pouzdro s „pravými“ pražskými perlami a cpe mu je s tím, že je musí jeho kamarádce jako pozdrav odevzdat. Bubák nevěří vlastním očím, že má takové štěstí: ten bláznivý běloch mu cpe korálky, se kterými on tady obchoduje. On je nabízí turistkám, nyní je turista nutí jemu. Byl by blázen, kdyby si nevzal. A tak nic nepomůžou nářky a bědování ženské části posádky. Romantický Pepík posílá zamilovaný vzkaz své kamarádce. A my se jen sázíme, na které Němce zítra onen vděkuplný náhrdelník spatříme.

(komentáře? | Skóre: 4.4)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Výstup na sopku Soufriere
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:04:45 CEST (817 čtenářů)

Ráno vyrážíme již v půl sedmé, čeká nás přesun do Chateaubelair, odkud chceme vyrazit na sopku Soufrière. Máme na paměti slova Pepíkovy kamarádky o síle slunečního svitu, ale to dnes opravdu nehrozí. Od rána zataženo, pošmourno. Kluci se nervózně balí na cestu: pivo, vodu, jídlo, nůž. Znepokojeně jejich přípravy s Marcelkou sledujeme. Balí se totiž, jako by výprava měla trvat minimálně tři dny. A když do báglu vedle pláštěnek přibalí i čelovky, to už začínáme blednout.

Přesto je všem jasné, že vrcholu nemáme šanci dosáhnout, když vyrážíme až v devět hodin. Ale jsme jednomyslně rozhodnuti, že se pokusíme prorazit nepřístupné oblasti a stoupat, kam se dá. Ten nahoře ale naše plány nesdílí. Nadělil nám proklatě nízkou oblačnost, šedivé mraky visící přímo nad stožárem, jenž je občas propíchne a z těch nebeských dírek se pak na nás valí nejprve mlha, poté jemné mžení, drobounké pršení, regulérní déšť i rychlé agresivní a nekompromisní spršky. Asi to s námi ten Nejvyšší myslel dobře. Ale nás neodradil, každopádně zbrzdil.

Z vesnice vyrážíme až poté, co přečkáme největší déšť. Jsme obaleni vším nepromokavým, co jsme v lodi našli. Každou chvíli se musíme opět schovat, to když Neptun přitvrdí. Už je jasné, že vrcholu s tímto časovým zpožděním dosáhnout nemůžeme. Ale nevzdáváme se, bojujeme dál.

Po asfaltové málo frekventované silnici pochodujeme cca šest kilometrů. Společníky máme nejrůznější: macho muže, za kterým se táhne s velkým rancem na zádech zedřená žena, mladíci s velkými mačetami i zhuleného starce (pravděpodobně mladšího než jsme my), který nám s bezelstným úsměvem nabízí čouda. Jeho holínky na silnici čvachtají, úsměv ovšem nemizí. Asi po hodině pochodu silnice končí a my se dostáváme na pobřeží. Jak Pepík avizoval, „těží“ se tu kameny. Pod těmi uvozovkami si představte udřené shrbené ženy, které kameny shrabují, sbírají a v nůších nosí na hromady. Pokračujeme po pobřeží tak dlouho, až narazíme na ústí řeky. Skládá se z různých meandrů, proudů a miniříček. Přeskakujeme, obcházíme, brodíme se. Po jednom obzvlášť libovém brodu, kdy nám voda dosahuje až do půli stehen, rozesměju Vsetíňáky, když Pepíkovi zavelím: „Prosím tě, vrať se zpátky do vody, zapomněla jsem to brodění vyfotit!“ Od Pepíkových řečí a mé inzultace mě zachránil Jirka. „Neboj, stačil jsem to blejsknout, jak tě Pepík převáděl.“ Je to tak, Jirka je Pepíkův dobrý kamarád.

Z pobřeží je nutné zabočit ve správnou chvíli nahoru do hor. Máme štěstí, občas se po pobřeží trousí mladí muži, každý s mačetou, buď v adidaskách, nebo v holinách. Rychlí, výkonní, ve svém spěchu krásní. Jeden takový nám poradí, kde se od moře odpoutat.

A tak stoupáme vyschlým korytem řeky. Kde jsou brody, kde je zurčící osvěžující vodička! Jazyk se lepí na patro, je horko, mrtvolno. Na sopku se leze brzo zrána, naše zpoždění se startem a dešťovými přestávkami se nám krutě mstí. Naštěstí s sebou máme pivo a vodu, umíme si poradit. Horší to je, když narazíme na úzké a tmavé kaňony. Příkré vysoké skály sousedí tak těsně, že mají mezi sebou malinkou škvírku, navíc jsou natolik zvrásněné, že oblohy a božího světla nevidět. Vy, kteří znáte přírodu a její zákony, jste už nyní určitě zpozornili. Co se tak může skrývat v temných zákoutích, skalních průrvách, kam slunko nedosáhne? Samozřejmě netopýři!! Vystartovali na nás se svým křikem, hlukem několik desítek či spíše stovek poplašeně kmitajících křídel. Nalétávali do nás, splašenější a vyděšenější než my. Ve zkratovitých manévrech se nám poděšeně vyhýbali. Už jste to někdy zažili? Nepřeju to nikomu. Já, která mám fobii z toho, že bych se měla dobrovolně dívat na Hitchcockovy Ptáky, jsem rovnýma nohama v netopýří reality show. Utěšuje mne pouze, že v tom nejsem sama. Marcelka se klepe odporem stejně jako já. „Máme kapuce!“, nevím, která z nás to úlevně vydechla. A tak jako zakuklenci se zaťatými zuby postupujeme vpřed a ty bestie na nás stále nalétávají. Podezírám Pepíka s Jirkou, že ti si řádění malých černých bestií užívali. Jisté je jen to, že Jirka zběsile fotil. Hm, na fotkách vyšly akorát dvě vyděšené zakuklené baby na černém pozadí.

Ale i tuto nástrahu jsme samozřejmě překonali a stoupáme dále vzhůru. Stezka se opět mění, nyní máme kamennou skluzavku. Kdybychom se měli šoupat po zadku dolů, to by bylo žůžo. Ale my stoupáme vzhůru, v očích se nám ještě zrcadlí hrůza z netopýřích náletů. Kloužeme, padáme, šplháme po všem možném i nemožném. A najednou spatříme mávající ruce a ústa volající: „No, no, it is not good way!“ Až po chvíli zahlédneme na zdejší poměry opravdu krásného chlapa. Svalnaté paže, vyvinuté bicepsy, krásně vyrýsovaná hlava a bystré oko. Adidas na nohou pak jen dokresluje, že náš přízrak patří k lepší zdejší vrstvě. A co že nám to vlastně chce sdělit? Jdeme blbě!!! Toto není cesta na sopku. A navíc je krasavec inteligentní, pomyslím si, když poznal, kam se bílé tváře hrnou :)) Snažím se navázat kontakt, laškovně se ptám, cože to vleče za vak na zádech. „Marihuanu,“ zní lakonická odpověď. Nechci vypadat jako jelito, přesto se blbě ptám: „Realy?“ „Oh yes,“ odtuší pašerák marihuany shovívavě. A nabízí se, že nám ukáže správnou cestu. Samosebou se musíme vrátit. „Má těžký vak, jinak by nám jistě galantně přes ty šutry pomohl,“ omlouvá ho moje frivolní ego. Ale kluk je fakt milý, jako skoro všichni místní. Vracíme se s ním, čeká na naše neohrabaná gesta, nemotorné pohyby. Jediný Pepík mu stačí, a tak nás Adonis opouští, aby cestu ukázal aspoň jemu. Z této pašerácké stezky jsme se naštěstí nevraceli příliš daleko.

Na zcela nezřetelné odbočce se pouštíme do prudké stráně mezi malá políčka zeleniny a marihuany. Kdo je tady obdělává? Kdo je tady zalévá? Těch pár utrápených a uvázaných krav, jejichž výhružného bučení se bojím, určitě ne.

Na pálícím slunku se po asi půl hodině dostáváme k vysněnému záchytnému bodu: k domku Pepíkova kámoše, človíčka. Je přesně takový, jak sem si ho přestavovala a jak jsem ho z fotek znala: malý, vysušený, snědý, vymóděný a vysmátý. Uprostřed rtů věčně přilípnuté cigáro, ušmudlanou rastafariánskou čepici naraženou našikmo, pomalé pohyby a srdce na dlani. Pepík mu předá dárky: salám, sýr a chleba. Potěšilo ho to, jako bychom přinesli drahé kamení. Velkoryse nám nabídl, že můžeme jeho přístřeší užívat. Uvelebím se na lavičce, která má ambici aspirovat na sem divů světa: bambusová, lehká, vzdušná ve stínu s úžasným výhledem na moře, pobřeží i okolní zalesněnou horu. Nejúžasnější je ale pocit, který získáte, když na ni usednete a klátíte nohama: nic není nemožné, nemožné není důležité, svět se nezbláznil, vesmír je v naprostém pořádku. Důležití jste jen vy a okamžik, který tady právě prožíváte. Naše parta, vždy veselá a štěbetavá, náhle zmlkne a oddává se kouzlu okamžiku. Pod námi modré moře, bujná zelená vegetace, tetelící se vzduch a my v bezpečí a stínu poblíž vyrovnaného a mírumilovného človíčka. Tak tady je tedy opravdu ráj.

Je pravdou, že prvotní okouzlení brzy opadne, proto asi lavičku nominace na div světa minula :)) Prozřu a rozhlížím se kolem. Nejprve mě do uší praští rozřachané rádio naladěné na nevím jakou anglicky mluvící stanici. Naprostý surrealismus, zde v této pustině, kde není voda, není elektřina, není spěch. Poté začínám vnímat i psíka, který šťasten, že mají návštěvu, vyžaduje pozornost. A pak se plně zaměřím na človíčka a jeho svět: před chalupou hoří věčný oheň, ve kterém se povaluje chlebovník. Vypadá to, že se jedná o pravidelnou denní stravu obyvatele tohoto ráje. Shovívavě reaguje na moji otázku a ukáže na obří strom, jenž ho jednotvárnou stravou zásobuje. Ale dál už se se mnou nezdržuje, má totiž velkou hoňku. Odněkud z vesnice přitáhl kus skla a nyní „zasklívá“ jedno z otvorů svého příbytku. A jak taková práce vypadá? Nejprve potáhne zhluboka z cigára a soustředí se na to, jak dým volně prostupuje celým jeho tělem. Poté uchopí kladívko a několikrát zatluče hřebík. Pak si musí na prahu chaloupky odpočinout. Dále vstane a lenivým pohybem prohrábne oheň. Po nutném odpočinku si dopřeje opět čouda a pak už je nutno opět zasklívat. Ale ouha, nemáme hřebíky!!! Sáhne dozadu, vybere pár starých ohnutých klínců a zručně je narovná. A zase už si musí dát čouda. Déle už jsem to nevydržela a začala se věnovat své svačině a krásnému výhledu. Jsem přesvědčena, že takto to jde u človíčka minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem. Pozor ale! Pro vodu chodí 2x až 3x týdně dolů do vesnice. A to je ta poslední informace, o kterou je ochoten se s námi podělit - ty naše dary nebyly zase až tak veliké!! Nakonec se s námi ještě vyfotí. Dnešní příděl marjánky byl asi dostatečný, jinak by se musel z toho pózování picnout, a my se pomalu loučíme. Psík nás ještě kousek vyprovází a po chvíli se věrně vrací domů.

Jak už jsme si předem řekli, nemáme ambici dosáhnout vrcholu. Už je poledne, slunko pálí, ranní mraky nenávratně pryč. Stoupáme ještě asi půl hodiny, když se spontánně rozhodneme vrátit. Bohužel jsme si nerozuměli s Pepíkem, který chtěl, abychom došli aspoň k velkému stromu se vzdušnými kořeny, který je zdejší zajímavostí. No co už. Útěchou nám byl pár mladých Němců, které jediné jsme cestou potkali a kteří nám naše odhodlání vrátit se zcela schvalovali. Byli až na vrcholu, vyráželi ovšem brzo zrána, a navíc byli ve věku našich dětí.

Cesta dolů a cesta zpět je vždy lepší a rychlejší. Dokonce jsme našli zkratku, jak se vyhnout netopýřím průrvám, a na pobřeží jsme byli coby dup. Brody, kameny, asfaltka a už je tu první nenápadný krámek ve vesnici Richmond Beach. „Pivo,“ řveme unisono. To chutnalo!! Není divu, že jsme si dali repete. Nohy unavené, bolavé, tělo zmožené a hlava plná zážitků. Nic těžkého si přivodit jemnou a krásnou opilost.

Na tu pak můžeme svést náš polní pych. Citrony, banány, grepy. Krást banány z plantáže jsme se báli nejvíc a byli jsme také po zásluze potrestáni – banány nezralé, nejedlé. Zato divoce rostoucí citrony a grepy, jejichž šťáva nám stékala po bradě jako miminu mlíčko, na ty nezapomenu. A nahospodařené citrony pak sdílely několik dní Jirkovy míchané nápoje.

Povzbuzeni citrusovými plody se vydáváme ještě do parku na vodopády. Chyba! Copak jsme se dost nepoučili? Platí se vstupné, přestože vodopády zkultivovány opět našimi penězi z Unie, navíc padající vodu ani nenajdeme. Pouze takový malý čůrek. „Kvůli tomu vstupné?“ žalujícím hlasem doráží Pepík na pokladní. A krásná mladá dívenka ve službách státu mu objasní, že ten správný vodopád se nachází jinde, než jsme si mysleli. Je krásná, mladá, svěží a dychtivá. A tak se necháváme vést zpět až k tomu pravému přírodnímu divu. Aspoň nám tady udělala skupinovou fotku, protože takových vodopádů jsme už viděli ….

Pivo z krámku se rychle odpařilo, soumrak se začíná snášet a my zrychlujeme krok. Únava už mne prostupuje zcela nekompromisně. Na začátku vesnice, kterou asi po hodině dosáhneme, začíná hrozit déšť a bouřka. Nízké mraky hrozí strašidelněji než ráno. „Volej Alenu, ať pro nás na gumáku přijede!!“ Pro unavené a zmožené turisty je telefonní hláška „Momentálně nedostupný“ jako studená sprcha a rozbuška zároveň. Co budeme dělat? A když ani po třetím zvonění se Alena neozvala, volíme nejlepší a chytrou variantu: najímáme si za 10 EC klučinu s člunem, který nás na Solovan doveze. Pravda – v zátoce tápeme, hledáme, bloudíme. Klučina trochu znervózní, zvlášť když velké vlny jeho malým člunem cloumají, ale šťastné shledání na palubě je vyvrcholením dnešního dobrodružství. Jen Pepík lituje, že klukovi nedal jedno ze svých triček určených k tomu, aby potěšily zdejší lid. Na palubě voní báječné rizoto (už dlouho mi tak žádné jídlo nechutnalo) a pizza, Aluša nás vítá sice s otevřenou náručí, ale s vyčítavým pohledem: „Proč jste mi nezavolali? Mobil hlídám už od čtyř hodin.“ Nikdo nám doteď nevysvětlil, jak to, že jsme se na Solovan nedovolali.

Hvězdná noční obloha nás zastihla u sklenky jak jinak než míchaného nápoje. Vyprávíme Mirkovi a Aleně veškeré dnešní zážitky a usměrňujeme naše zkušenosti: kdybychom měli ještě jednou jít na sopku, budeme už chytřejší: necháme se lodí zavézt přímo až k úpatí sopky, přímo do kaňonu vyschlé řeky, a to hned ráno v 7 hodin. To by v tom byl čert, abychom vrcholu nedosáhli jako ti dva Němci!

(komentáře? | Skóre: 4.8)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Den nezávislosti
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 14:59:10 CEST (1733 čtenářů)

Po dnu stráveném na pevnině nás opět čeká námořnická zkouška – 34 mil, a to převážně na otevřeném moři, protože opět měníme ostrov. Ze Sv. Vincenta se přesouváme na St. Lucii. Obě se s Marcelkou na cestu duševně připravujeme, troufám si říct, že máme z moře respekt, snad i obavy. Plavba je tentokrát sice dlouhá, ale naštěstí už nikdo nekrmí rybičky, nikdo se nehroutí. Dokonce jak staré mazačky ležíme během plavby v podpalubí. Je jen krapet nuda, neb Pepíkovy vtípky pomalu docházejí a číst se při těch bestiálních vlnách moc nedá. A pít, pít pořád opravdu nemůžeme :)) A tak si čas od času drmolíme naše oblíbené zaklínadlo proti trudnomyslnosti: domů, do Prahy, do Vsetína, do prdele, to to houpá ….

Naše „trápení“ končí ve čtyři hodiny odpoledne ve městečku Soufrière, opět u skály s netopýry. Tentokrát už jsem ale ostřílená mořská vlčice, a tak nebojácně plavu až k průrvě, kde se scházejí výletní čluny a kde tuším netopýří rojení. Upřímně: netopýrů bylo určitě víc než při naší pouti na sopku, ale byli to takoví mírumilovní ptáci jako exempláře jako ze ZOO – neobtěžovali, nenalétávali. Předváděli se, ale nehrozili. Po krásném koupání dojídáme zbytek včerejšího rizota a vzhůru na gumák!!

Ani jsme netušili, že dnešek je pro obyvatele St. Lucie svátek – slaví svůj Den nezávislosti. Všichni svátečně naladění, v ulicích hudba, auta jezdí s vlajkami a kostel přetéká barevně vyšňořenými ženami a jejich nudícími se dětičkami. Nálada super – všude se čepuje pivo, po ulicích se baští. Jedno negativum tento svátek pro nás ale má: všechny obchody jsou zavřené. Takže žádné potraviny, žádné suvenýry. Ani žádná banka nepracuje, zůstáváme tedy bez oběživa, respektive jen s malou podstatou. A tak si aspoň po pěkné procházce centrem dlouho vybíráme hospodu, abychom i my přispěli svým malým dílkem k místní oslavě. Nepřebrali jsme. Rum-punch je zde sice o něco dražší než jinde, ale moc dobrý a navíc: vožírá!!! Po chvilce se nám ale zdá, že až příliš. Jakmile se někdo z nás postaví, komíhá se s ním celá místnost jako u Kočků na houpačce. „No to není normální,“ tvrdím, když se k mému pocitu houpání přidá i Marcelka a Jirka. „Co to v té sklenici chroupá mezi zuby?“ vyzvídá Pepík. „Marjána,“ stanoví radikálně naši diagnózu Jirka. Jasně, nasypali nám do nápojů marjánu – proto se všichni točíme, motá se nám hlava, plave s námi podlaha. Proto jedna sklenice tak vožírá, proto je to tak chutné a tajemné. Dodnes nevím, jak to tenkrát bylo: skeptici si mohu myslet, že se s námi podlaha houpala vzhledem k těm ujetým 34 mílím na vzdouvajícím se moři, a že to, co nám chroupalo mezi zuby, byl strouhaný muškátový oříšek, který se do míchaných nápojů občas také přidává. Ale my všichni čtyři už navždy zůstáváme u varianty marjána.

Po návratu na loď opět báječná večerní teplounká koupel, i když syčák Pepík mi ji dost otrávil. Oba kluci připravují zapečené těstoviny – vaří celý pekáč opět ze všech nejrůznějších zbytků. Když jsem pak v půl desáté večer výbornou krmí nacpaná jako otesánek a svalím se do teplé náruče moře, Pepík jen suše utrousí: „Žralok útočí hlavně v noci, a to rychlostí až 120 km za hodinu, moč cítí na 400 metrů a krev na 800. Stisk má 100 atmosfér, takže velkou želvu rozlouskne jako lískový oříšek.“ No nezabili byste ho? Už jsem se pak večer v moři nikdy necítila bezpečná.

(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.6)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Pro dnešek jsme suchozemci
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 14:57:06 CEST (739 čtenářů)

Dnešek se opět bude odlišovat od většiny dní zde strávených. Máme v plánu chovat se jako suchozemci a pobývat většinou na pevnině. Plán pro nás připravila Aluša, která na poslední chvíli cukla z role velitelky zájezdu a zůstala věrně s kapitánem na lodi. A jaký ďábelský plán pro nás vymyslela?

Vyjedeme autobusem kousek nad město a podíváme se na vulkán a sirné lázně, pak si prohlédneme přiléhající kakaovou plantáž, sejdeme dolů zpět do města a minibusem dojedeme napříč ostrovem do hlavního města Castries, kde už věrně bude čekat Solovan s dvoučlennou posádkou.

Takhle vymyšlené a napsané to vypadá báječně, přehledně a velmi snadně. Skutečnost však byla jiná a jak už u nás bývá zvykem, i krapet dobrodružná. Začátek ovšem ničemu takovému nenasvědčoval: nejprve dlouhé křupavé čerstvé rohlíky (nejlepší v Karibiku), které mi evokují dávno zaniklou malostranskou pekárnu v Mostecké ulici v Praze. Stačí mi zavřít oči a už opět cítím ten pocit vyvolenosti, že v době gumových rohlíků a unifikovaných housek (ale za 30, resp. 45 halířů!!!) křoupu křehoučké dlouhé rohlíky, které mi Pepík z oné slavné pekárny nosíval. A tak stojím v uzounké uličce na ostrově St. Lucie a vzpomínám na totalitní pečivo. Věřili byste tomu? Ale na vzpomínání a plenění pytlíku s pečivem mám nárok i dost času. Kluci totiž mění peníze. A měnit v těchto končinách peníze, to je jen pro silné a trpělivé nátury. Fronty, úřední šimlové a nekonečné množství času. Jediná útěcha je, že banky jsou většinou klimatizované.

Pytlík s pečivem zmizel v našich břichách jako by to bylo jen pár drobečků, peníze vyměněné, a tak vzhůru utrácet!! Že chceme utrácet, to si předsevzali všichni kolem nás. U kostela, kde stojí autobusy (na jedné straně směrem na východ ostrova, na druhé straně opačně), samozřejmě žádné jízdní řády. Až se minibus naplní, jede se. Pokud není plno, máte smůlu. A to i v případě, kdy je pouze jedno místo neobsazené. Na toho posledního loudu se čeká třeba půl hodiny…. Fascinuje mne, že všichni čekají trpělivě a odevzdaně. Nikdo se nevzrušuje. Já, která běhám i na schodech v metru, jen aby mi vlak, který jezdí každé tři minuty, neujel, s úžasem hledím na mladíky, stařenky, matky s dětmi i muže středního věku, jak jsou lhostejní, trpěliví. Nevzrušeně zaujmou místo a tupě zírají do blba, v lepším případě se sluchátky v uších nebo mobilem v ruce. To já bych nejraději lítala po celém náměstí a naháněla zbloudilé a pomatené, kteří nevědí, že chtějí jet tam, kam právě já.

Ale to jsem krapet odbočila, my totiž ještě do minibusu nenastupujeme. My se ptáme, jak a kudy můžeme na vulkán. A teď je právě ta pravá chvíle pro místní šíbry, kteří se domnívají, že naše jediná touha je vyměněné peníze utratit, nebo ještě lépe utratit peníze nevyměněné, tedy americké dolary. Za horentní sumy v US dolarech nám nabízejí nejrůznější výlety – na vodopády, na vulkán, do lázní, na vyhlídku, nevím kam ještě. Jen tu kakaovou plantáž jaksi v repertoáru nemají. Ale i kdyby měli, nejedeme. Ceny jsou opravdu horentní. Pepík je bojovník: nevzdává se a zkouší, jak je z našich cest zvyklý, několik variant. Všechny špatně. Zajímavé je, že nikdo nám neporadí, kterým minibusem máme jet. Každý nás chce jen pro sebe. Dokonce i řidič minibusu chce od nás americké dolary, a to sumu, jež nás omráčí. Tak nic, necháme minibus s lotranským řidičem odjet, i když jel naším směrem. Ve městečku už jsme nyní tak profláklí, že i ti šíbři se od nás odvracejí, protože už prozřeli, že s nám žádný kšeft neudělají. A tak u kostela trdlujeme přes půl hodiny. Z bezvýchodné situace nás zachraňuje pasažér dalšího minibusu – poradí, ať jedeme vzhůru směr Vieux Fort a po cca 3 km vystoupíme. Ještě dal pokyny našemu šoférovi. Byl to asi povahou Evropan - sehnal čtyři duše jako doplnění posádky a brzy jsme za 2 EC vyrazili vzhůru.

K vulkánu, jehož součástí jsou i sirné lázně, jsme došli bez problémů. Pravda, vstup 20 EC nás zaskočil, zvlášť, když to byl vstup bez koupele. Pokud se chcete koupat, platíte víc. Ale my čtyři jsme si sirného vulkanického bahna užili svého času na italských Lipanech, a tak smrdět zkaženými vejci, obalovat se horkým bahnem, když nám je vedro i v kraťasech, to se nám opravdu nechtělo. Ke vstupnému nám byl přidělen i průvodce – tedy průvodkyně, kterou Pepík nevím proč briskně odmítl. No, asi se mu se svým širokým zadkem a kalhotami obtaženými přes sulcovitá stehna na nelíbila …. A tak se za 20 EC fotíme a obdivujeme aktivní vulkán s jeho žlutými sirnými krajkami, tajemné čmoudily připomínající umělecké dýmy na diskotékách z 80. let a do toho všeho jemný a vytrvalý deštík. Prcháme. Prcháme směrem vzhůru, kde je nově postavená budova muzea vulkánu. Není to tu sice nikde napsáno, ale napadá mne, že budovu asi opět financovala Evropská unie. Opět je to totiž pěkná bejkárna. Betonové monstrum s minimem informací, na dvaceti opuštěných toaletách neteče voda, v místnostech se prohání místo návštěvníků vítr. A podle toho, jak si nás ostraha považuje, byli jsme za ten den jediní, kdo sem zavítal. Promítá se tu nějaký film, a tak se při projekci aspoň ve stínu nasvačíme, i když pod nápisem, že jíst se tady zapovídá…

Vulkán odškrtnut, lázně odškrtnuty, tak tedy vzhůru na kakaovou plantáž – Coco farm. Ptáme se asi dvacetkrát a všechny odpovědi jsou ve své podstatě totožné: stoupat dále vzhůru, přehoupnout se přes kopec a jste tam. Jo, našli jsme cestu, našli jsme plantáž. Ale jak v těchto zemích jde pokrok rychle kupředu, tak se vše rychle mění. Z plantáže nás hnali svinským krokem, že se musíme nahlásit v recepci. Nic se nedá dělat, míříme do recepce. To jsme ještě ale netušili, že recepce je součást hypermoderního luxusního areálu, který se právě staví. Nicméně přijímací mechanismus funguje: krásná mladá dívka bezchybně hovořící anglicky nám svou sladkou pusinkou od čokolády sděluje, že plantáž si můžeme prohlédnout, můžeme si prohlédnout i výrobu pravé čokolády z kakaa, ale musíme zaplatit. Cena v amerických dolarech byla tak nehorázná, že jsem ji okamžitě zapomněla. Nicméně jsme se všici zatvářili, že no problem, že tedy zaplatíme a jdeme. „Ale kdepak, tady je to pouze na objednání, nejbližší volný termín mám za týden,“ bezelstně nám prozradí sladká pusinka. No, nezabili byste je? My ne, my jim jen ukradli jeden kakaovníkový plod, který s Pepíkem už známe z Brazílie. Nezmýlili jsme se, vzali jsme ten nejlepší. Ale Neptun, který bdí nad našimi kroky, nás za krádež potrestal. Plod jsme vláčeli celý den až na loď, ale pak jsme na něj zapomněli a až dokonce plavby zůstal na palubě. Předpokládám, že čistotná Aluša ho po našem odjezdu s úlevou hodila do moře.

Tak Coco farm se nekoná, sice nesplněno, ale odškrtnuto. A už nás můžete zastihnout na silnici, jak se spouštíme podle plánu zpět dolů. „Zastaví vám minibus, kdykoli na něj mávnete,“ zněla rada od Aluši. Ale mávejte na minibusy, které nejezdí, a když už konečně nějaký kolem sviští, je narvaný k prasknutí. A tak hrdinně šlapeme, bouře se blíží. Zastavil taxík. Byly jsme s Marcelkou hrdé, že jsem usmlouvaly polovinu ceny, i tak byl na zdejší poměry předražený (20 EC pro všechny). Ale jedeme, staví nám i na vyhlídce, kde získáme krásné fotky nad městečkem Soufrière.

A pak už žádné další dobrodružství, pomineme-li hodinové čekání na minibus a poté další půlhodinu, než se zaplní. Za 8 EC jedeme hodinu a půl napříč ostrovem, Pepík mně a Marcelce vybojoval krásná místa vedle řidiče. Obdivujeme zdejší vegetaci i jako had se kroutící silnici, stoupající nekonečnými zákrutami nad moře, aby se zase poslušně svíjela dolů k mořské hladině.

V Castries na nás na nádraží čeká Alena. Aleno, díky!! Jak jsi nás v tom mumraji našla, to nepochopím. Aby to nebylo takové jednoduché, hned začíná pršet. Déšť je sice teplý, ale i zde v Karibiku mokrý. Přístřeší nacházíme v přístavní hospodě, kde do těla doplníme rezavou tekutinu. Déšť ustal, pivo vypito a vyrážíme na obhlídku města. Z mé zkušenosti: lepší tržnice než památky, stručně řečeno. Městem vedou pulzující ulice, všude hodně aut, stánky, tržiště. Obchodní středisko ostrova je rušné přístavní město založené na místě velkého přirozeného přístaviště. Můžete tu nakoupit spoustu tretek ve stáncích, k dispozici je v přístavu i velký supermarket. Tak jsme město procourali, ale nakonec byli rádi, když jsme se pod suchozemském dni ocitli opět na palubě Solovanu. Už si začínám připadat jako mořský vlk, houpající se palubu upřednostňuji před nudnou pevninou :))

(komentáře? | Skóre: 4.5)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Páni kluci na toulkách
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 14:52:15 CEST (648 čtenářů)

Tak už se nám pomalu naše báječná dovolená krátí. A my si ještě chceme užívat!! A tak s Marcelku odmítáme zúčastnit se výpravy v rezervaci Pigeon, u které jsme ráno zakotvili. Po menším přemlouvání se na břeh kluci vydají sami a my opět jednou sladce karibikujeme.

Pánové se vrátili nadšení. Sice se v rezervaci nedokázali vyhnout babě, která každého nažene do pokladny, i když se na ostrůvek dostanete z moře, přesto vynaložených peněz nelitují. Litovali pouze, že jsem nebyli s nimi, protože zážitek prý veliký. My, mírumilovné děvy, ani příliš nebanujeme, neb prolézat obrovskou pevnost, jež se nachází v rozvalinách, to pro nás vrchol štěstí není.

Historie ostrůvku Pigeon (česky Holub) začíná už v roce 1550, kdy první francouzský osadník na Sv. Lucii Jambe de Bois (přeloženo Dřevěná noha) využil ostrůvku jako základny k nájezdům na projíždějící španělské lodě. Takhle to vypadá romanticky, ale byl to normální pirát, i když z Evropy. Každopádně v polovině 16. století se o ostrov začali jako o strategicky umístěnou pevnost přetahovat různí mocipáni. Teprve v 19. století přestala být využívána a za druhé světové války zde pro změnu sídlili Američané. V 70. letech minulého století byla postavena na valech z písku silnice do Rodney Bay a z ostrova se stal poloostrov, jenž byl v roce 1979 vyhlášen národním parkem. Dneska je za peníz celá pevnost zpřístupněná, včetně mnoha dochovaných děl, kamenných budov, důstojnické kuchyně, jídelny, ubytoven, mohutných stromů a krásné vyhlídky. Kluci si celé dopoledne báječně užili a přinesli spoustu zajímavých fotek.

Po koupání, slunění a plavání se přesouváme kousínek vedle, a to do maríny, kde si za 75 EC užíváme výjimečného luxusu „suchou nohou na břeh“. Kapitán natírá kotvu, my se už zkušeně přesouváme do městečka na palubě minibusu – za 1,5 EC pohodlně staví přímo před branami mariny a veze nás rovnou do centra - vzpomínáte ještě na naši anabázi před deseti dny? To jsme byli ještě bílí, nevykoupaní, nezkušení a vyplašení. Dnes už jsme opravdoví mazáci. Prolézáme obchody, tedy my baby včetně Aleny, ta nakupuje svoji oblíbenou značku baťůžků a peněženek. Kluci kupují maso na guláš a oddávají se pod slunečníkem kontrolování zrzků.

Večer báječný guláš, procházka marínou a spinkat. V noci se nehoupáme na vlnách, a já spím po dnešní suchozemské etapě po dlouhé době jako miminko.

(komentáře? | Skóre: 4.57)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Chystáme se na borce
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 14:48:05 CEST (591 čtenářů)

Ani nevíme jak a už je tu poslední plnohodnotný den v Karibiku. Z Rodney Bay odrážíme v půl deváté s myšlenkou na francouzský Martinik. Aby se nám v Čechách moc nestýskalo, neloučí se s námi moře zrovna nejlépe. Veliký protivítr, mohutné vlny. Žádná slast, i když už se pokládám za mazáka a mořského vlka.

V nám dobře známé zátoce Svatá Anna kotvíme ve tři. A že jsme byli tak stateční a nikdo nekrmil rybky, mraky odplouvají a nám vychází sluníčko, A v zátoce, jak je známo, vítr nefouká. Voda stabilně teplounká, užíváme si. K obědu Pepík vaří kuřecí polévku - cpeme se vařenými křidélky zakoupenými v Castries a zalíváme to vroucím vývarem. Mňam. A jak je nám tak blaze, samozřejmě „vaří“ své výtvory i Jirka. Během siesty přemítáme, jak naložit s posledním dnem. Původně jsme si chtěli půjčit auto a projet celý Martinik, abychom turistice udělali zadost, protože letadlo letí až pozdě večer. Teď se ale na palubě hřejeme na sluníčku, líně převalujeme, přemítáme, navrhujeme a zase zavrhujeme. Nakonec vítězí dámská verze programu posledního dne: koupání, slunění, lenošení. Večer v maríně kontaktujeme Myšáka, který přislíbil, že opět za 30 euro nás z Martiniku vyprovodí.

Do Le Marinu se přesouváme až se zapadajícím sluníčkem, ze Svaté Anny je to slabá hodinka. Po zakotvení pozorujeme Alenu, která se připravuje na mejdan k zakončení naší plavby. Večer jdeme do baru na happy hour a budou tam všichni známí borci. Alena je natěšená, vzrušená: myje si hlavu, líčí se, voní, vytahuje čisťounké hadříky …. Najednou je z ní zcela jiná baba, než jak ji za ty dva týdny známe. Vzrušení a jiskření na palubě je nakažlivé, a tak se také krapet zhastroším, snažím se převléknout aspoň trochu za dámu, moc se mi to ale nedaří. S myšlenkou, že za dva dny už zase dámou budu muset být povinně, usedám smutně do gumáku.

Večer se asi nevyvedl tak úplně podle našich představ: na happy hour totiž nebylo pivo, ale nějaký tvrdý alkohol, kterého jsem já jen ucucla. Marcelka měla naštěstí skvělý nápad: koupili jsme do té pro nás neznámé a nikterak chutné tekutiny džus, a tak nápoj trochu zpitnili. Poté se celá společnost přesunula do jiné hospody. Během přesunu se polovina lidí poztrácela, další skupině se nová hospoda nelíbila, a tak se zábava vlastně neměla šanci ani pořádně rozjet.

(komentáře? | Skóre: 4.5)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Poslední den
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 14:44:36 CEST (616 čtenářů)

Poslední den jsme měli tolik práce, že jsme ani neměli čas smutnit. Přivezli jsme bágly z lodi od jednoho z borců, kde byly uskladněné, a začali balit. Pak ještě se odhlásit na imigration, vyřídit odvoz s Myšákem, nakoupit bagety a rychle přeplout do včerejší zátoky a ještě chvíli si zakaribikovat. A už je tu poslední drink a poslední koupání. Těšila jsem se, že ještě naposledy si užiju i gumák, ale Mirek nám zakotvil v maríně u mola, kde se tankuje, a tak jsme na břeh mohli vyskákat suchou nohou. Zatlačit slzu v oku a pápá.

Ten, kdo se někdy plachtil na malé lodi s cizí posádkou, tak může potvrdit, jak bývají někdy chvíle strávené společně na malém prostoru s nemožností vystoupit, velmi náročné. Často se stává, že posádka se po připlutí do přístavu vyřítí radostně na znovu nabytou svobodu, nikdo se s nikým neloučí a všichni prchají co nejdál jeden od druhého. Fakt, že my poslední den požádali kapitána, aby s námi ještě zajel do zátoky a mohli jsme se společně užít, mluví asi za všechna hodnocení. Dovolená to byla skvělá a máme spoustu krásných vzpomínek.

(komentáře? | Skóre: 4.33)


Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Doporučení pro eventuální následovníky
Poslal pepik v Monday, 21. May 2012 @ 14:41:20 CEST (645 čtenářů)

1. Dovolená v Karibiku na malé plachetnici je sice krásná, ale nic pro zhýčkané povahy

2. Doporučujeme si loď najmout i s kapitánem, neb je zde málo marín, pokud jsou, platí se dost peněz. Často se musí kotvit, což je pro neznalého obtížné, neb je zde hodně korálů, útesů i kolísavých výšek dna

3. Na Martiniku je v městečku le Marin silná česká komunita, v baru Mango je každý večer (od pěti hodin) někdo, kdo česky poradí a pomůže

4. Jet na týden je hodně málo vzhledem k aklimatizaci a vzdálenostem jednotlivých ostrovů

5. Trasa, kterou jsme jeli my, je nejoptimálnější a nejčastěji využívaná

6. Připravte si dost peněz, není zde pro Evropany příliš levno

7. Pijte míchané nápoje, kupujte si na loď rum a džusy

8. Nejlépe nakoupíte na Martiniku, Santa Lucii (Rodney Bay nebo Castries) a Sv. Vincentu (Kingstown)

9. Uvědomte si, že je zde brzy tma, stmívá se již v půl sedmé

10. Nezapomeňte se na každém ostrově přihlásit na imigraci a hned zase odhlásit, zároveň ale také zaplatit a yvplnit spoustu formulářů. Pokuty při občasných kontrolách jsou prý dost devastující …

11. Čas je zde posunutý oproti střední Evropě o 5 hodin zpět

12. Na všech ostrovech vyjma francouzského Martiniku se jezdí vlevo

(komentáře? | Skóre: 4.33)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy