Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Ze Štrasburku na kole - 2012

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Ze Štrasburku na kole - 2012 Itinerář
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 22:17:14 CEST (613 čtenářů)

26. 4. 2012 odjezd z Prahy Hlavního nádraží

1. den: Offenburg - Štrasburk 30 km

2. den: Štrasburk - Karlsruhe 100 km

3. den: Karlsruhe - Heidelberg 80 km

4. den: Heidelberg - Heilbronn 105 km

5. den: Heilbronn - Schwäbisch Hall 70 km

6. den: Schwäbisch Hall - Rothenburg ab der Tauber 72 km

7. den: Rothenburg ab der Tauber - Norimberk 94 km

8. den: Norimberk - Sulzbach Rosenberg 73 km

9. den: Sulzbach Rosenberg - Smolov 92 km

10. den: Smolov – Dobřív 105 km

11. den: Dobřív – Praha 93 km Celkem: 914 km

(komentáře? | Skóre: 4.33)


Ze Štrasburku na kole - 2012 Úvod
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 22:13:13 CEST (641 čtenářů)

Koho jednou chytnou dálky, už se ho nepustí. Pouze ten, kdo jel někdy na kole několik dní tzv. bez podpory, ví, o čem mluvím. Na kolo si naložíte vše, co nezbytně potřebujete, a vyrazíte. Kam? Kamkoli. Protože v tomto případě stoprocentně platí, že cesta je cíl. Jízdní kolo je lidstvu známo již od začátku 19. století, ovšem v našich zeměpisných šířkách se v současné době používá spíše k rekreačním účelům než jako dopravní prostředek. My ale „objevili“, že přemísťovat se pomocí kola je daleko úžasnější, krásnější a pohodovější, než vzdálenosti zdolávat pěšky nebo nedej bože autem. Když jsme se před pěti lety poprvé na kole vydali na cestu napříč republikou, netušili jsme, jak návyková tato aktivita je.

Od božího rána do večera sedíte na kole, šlapete a díky fyzické námaze intenzivněji vnímáte vše kolem sebe: krajinu, její vůně, lidi kolem cesty, architekturu, přírodu. Vaše jediné starosti jsou: mapa, tedy trasa, kudy chcete jet, a na této trase občerstvovny – ať již obchody nebo hospody - a samozřejmě také ubytování. Z mysli musíte vypudit veškeré přízemní a běžné starosti jako jsou problémy v práci, problémy s dětmi, politická situace či světový mír. Vy jen šlapete, poznáváte nové a nové kraje a lidi, na nic jiného už vám mozková kapacita nestačí. Vše vnímáte přes clonu námahy a únavy, prožitky jsou tak podstatně silnější a intenzivnější, myslíte většinou pouze na jídlo a spánek. Pokud jste někdy „dálku“ nezažili, netušíte, jak moc osvobozující a osvěžující je to pocit. Z každé takové expedice se vracím sice poničená - po nohou šrámy, jizvy a modřiny, na rukou a obličeji spálená, celá zanedbaná a neopečovaná, ale šťastná a duševně nesmírně svěží skoro jako po lázeňské psychokúře.

Kam letos?

Myslím, že tento pocit se mnou sdílejí i všichni členové naší cyklistické party. Dálky jezdíme již několik let a vždy se na ně pečlivě připravujeme a ještě pečlivěji se na ně těšíme. A tak když jsme s Pepíkem v loňském roce absolvovali Svatojakubskou pouť, na kterou se k nám vzhledem k náročným časovým podmínkám nemohl nikdo další přidat, bylo jasné, že letos nějakou dálku uskutečnit musíme. Jolana, Šárka i moje maličkost jsme na Pepíka naléhaly, aby něco vymyslel. „Vy jste se zbláznily, přeci nepojedu sám se třema babama?“ zděsil se na jedné adventní procházce můj muž.

A s kým?

Vážně jsme se nad tímto argumentem zamyslely a vzhledem k tomu, že jsme opravdu všechny tři chtěly bezpodmínečně jet, vymýšlely jsem další varianty v počtu a složení mužstva. Jirka a Marcelka, osvědčení a spolehliví parťáci, dali přednost dvěma týdnům v Karibiku na malé plachetnici, mnichovského Vaška zase čekala operace ramene. Pořád tedy zůstával jen ten nešťastný formát 3 + 1. Co s tím? S nečekaným řešením přišla Šárka: pojede i její manžel Láďa. Nezahálel ani Pepík a sehnal si parťáka – jmenovce Luboše Kozáka, který provozuje cykloservis a u kterého si všichni necháváme štelovat své miláčky. Úžasná parta, hurá!!! Teprve nyní, když se vyrýsoval počet a složení účastníků, se Pepík přiznal, že byl rozhodnut se s námi, třemi jezinkami, na cestu vydat sám. Hrdina.

Takže partu máme, termín vzhledem k absenci Marcelky lze posunout z původního podzimu na krásné jaro. A trasa? Po loňském putování jsme si s Pepíkem pamatovali, že v Německu je pro cyklisty ráj. A tak jsem prosazovala, že naše další cesta by mohla kopírovat cyklostezku Paříž – Praha a že bychom si projeli trasu znovu, pečlivěji a hlavně v opačném směru. Tuto variantu však Pepík zamítl ještě v prenatálním stadiu. „Pojede nás víc, ve Francii neseženeme ubytování. Navíc si vzpomeň, jak mizerně, vlastně vůbec Francouzi značí cyklostezky. Na to já nervy nemám,“ rezolutně zakončil tyto úvahy můj muž a přirozený vůdce party.

A tak po dlouhých debatách, argumentacích, oponenturách a diskusích vykrystalizovala pozměněná původní myšlenka, a to německo-česká část cesty. Z Francie se mi podařilo uhájit jen poněmčelý Strasbourg, odkud bychom se měli vydat směrem na Prahu. Do sídla Evropského parlamentu dojedeme vlakem a zpátky už pak jen na kole. Trvalo dlouho, než jsme tuto myšlenku přivedli na svět, zavrhli jsem ji ovšem bleskově. Přímý vlak do Strasbourgu totiž z Prahy nejede, museli bychom přestupovat. Kde? V Offenburgu. A jak je daleko Offenburg od Strasbourgu? Cože? Pouhých 40 km? Tak je to jasné: vlakem dojedeme do Německa, na kole přejedeme do Francie a další den už jen směr Praha. Trvalo to dlouho, vymyslet tento plán, ale když už byl jednou daný, tak se neměnil. Připadal nám geniální a geniálním se nakonec také ukázal.

Kupujeme jízdenky

V únoru jsme vyrazili na pražské Hlavní nádraží zakoupit jízdenky. Na České dráhy jsem si nemohla nikdy výrazně stěžovat, ale koupě těchto místenek, to byl opravdu zážitek. Naštěstí jsme u kasy byli všichni zúčastnění (Pepík dostal plnou moc od Luboše a Šárka od Ládi). I tak jsme u okénka strávili celou hodinu, než jsme se domluvili na způsobu přepravy – každý své lehátko, a to pro všechny v jednom kupé. Že je to tak jednoduché? To byste se divili ….. každé lehátko stojí totiž jiné peníze, někteří z nás chtěli vzhledem k úsporám raději celou noc sedět a navíc původní páteční termín nebylo možné v rámci našich požadavků koupit. Přestože byla neděle, slečna u okénka byla milá, vstřícná a mám dokonce pocit, že jsem nad ní občas zahlédla probleskovat svatozář.

Nákup tak byl uzavřen ke spokojenosti všech zúčastněných. Nakonec jsme koupili jízdenky na čtvrtek a šli na poctivé a dobré pivo. Teď už jen dva měsíce trénovat a těšit se.

(komentáře? | Skóre: 4.66)


Ze Štrasburku na kole - 2012 Cestovní den
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 22:09:10 CEST (826 čtenářů)

Když se však neúprosně přibližoval den odjezdu, byli jsme před startovní čárou jako přejetí. Natrénováno jsme měli dohromady všichni asi tolik, kolik Pepík vyhlásil pro jednotlivce. Výjimkou byl nováček Luboš, který s námi nikdy nebyl, zato o nás asi leccos slyšel, a tak se naší party, tedy našich výkonů naivně trochu obával. Jak se později přiznal, trénoval doma, trénoval v terénu, nechtěl nic ponechat náhodě. My ostatní jsme k tréninku přistupovali hodně ležérně, a tak když už zbýval čas jen taktak k zabalení věcí, na většině tachometrů se skvěla číslice jako u svátečních jezdců po dvou víkendech.

Navíc jsme nikdo nebyli příliš zdraví, Jolana musela před odjezdem ještě na několikadenní školení a počasí? Ani se neptejte: rosničky nám denně z obrazovky usměvavě hlásily, že Ledoví muži přišli letos výjimečně opravdu brzo.

A tak se nám, a myslím, že mohu mluvit úplně za všechny, tentokrát vůbec nechtělo. „Nakonec je to vždycky pěkný,“ byla čarovná formulka, kterou jsme si jako zaříkávadlo pořád všichni drmolili. Málo si ji ale asi přeříkávali Šárka s Láďou, u kterých nechuť vyrazit nakonec převážila nad vším ostatním. Pár dní před odjezdem jsem tak na startu stáli jen čtyři, přičemž o partě by se dalo mluvit jen s velkou nadsázkou. Luboš totiž znal jen Pepíka, my dvě jsme pro něj byly jedna velká neznámá. A samozřejmě naopak byl Luboš v našich očích tajemným vášnivým cyklistou, který měl u nás pouze jedno velké nezanedbatelné plus: jako majitel cykloservisu musí přeci umět opravovat kola! To byla jediná charakteristika, která ho předcházela.

Neumíte si představit, s jakými očekáváními a s jakou zvědavostí jsme s Jolčou v den D vyrazily. Bylo to ve čtvrtek 26. dubna navečer, když nás Jarda nakládal do auta a vezl na nádraží. Čtvrtek v 17 hodin na Evropské, kde se buduje metro? Pražákům nemusím nic vykládat, pro dokreslení ostatním: totální zácpa, nervozita, těžké minuty čekání, poskakování v koloně po maličkých krůčcích. Emoce by se daly krájet. Mezinárodní rychlík na nás určitě čekat nebude, to byla jediná jistota, kterou jsme měli.

Zvědavé očekávání

A tak na Dejvické rychlý výsadek z auta, s Jardou se ani pomalu nerozloučíme a hurá do metra! Zde kupodivu vše OK, i když nástupiště plné, spolucestující mají pro naše kola pochopení. Od Muzea je to pak již jen kousek a na nádraží jsme včas. Ale kde je onen neznámý článek naší skupiny? Kdyby nám bylo s Jolčou sedmnáct, asi bychom si více užily chvilky, kdy jsme v každém okolojdoucím cyklistovi viděly našeho budoucího parťáka. Takhle jsme každého odhadovaly jen podle toho, jestli nebude v noci chrápat nebo jestli mu nesmrdí nohy :))

Nakonec jsme se dočkaly: Pepík za sebou vleče útlou postavičku s chlapeckým úsměvem, která nám evokuje bezdomovce. Nedivte se, vám by bicykl s pantoflema přivázanýma na řídítkách a s igelitovými taškami upevněnými na nosiči gumicuky nepřipadal jako majetek muže bez stálého bydliště? Náš první dojem je korunován hliníkovou lžící pamatující jistě chmelové brigády i základní vojenskou službu, která našemu budoucímu parťákovi vyčnívá z batohu na zádech. O nesmělém úsměvu, u kterého jsme periferním viděním zaznamenaly chybějící trojku vlevo nahoře, ani nemluvě.

Musím být ale spravedlivá: z Luboše se vyklubal primový kluk, bezvadný společník a po několika dnech, kdy jsme si ho přizpůsobili k obrazu svému, i nepostradatelný parťák. A jestli mu smrdí nohy, nebo jestli v noci chrápe? Nevím, já skoro vždycky usnula jako první.

Začátek skoro detektivní

Takže šťastné shledání, okukování, představování a hajdy na peron, vlak už je přistaven. Máme štěstí, nákladový vůz pro naše miláčky přistavili přesně vedle našeho spacího. Takže nalodění proběhlo zcela bez chybičky a teď už jen sedíme v kupé a s obavami pozorujeme příchozí. „Proboha, co tamhleten tlouštík? Nebo ta starší paní s na první pohled nerudným starým pánem? Jůůůůůůůůů, a co tahle nádherná dvacítka?“ je slyšet finální zařvání z pánských hrdel. Divíte se, že jsme tak pozorně sledovali cestující? Šárka s Láďou nám totiž přichystali překvapení: rozhodli se (nutno přiznat, že zcela logicky) své lístky na poslední chvíli na nádraží prodat. A připravili nám tak napínavou detektivku, neb do poslední chvilky jsme nevěděli, kdo s námi bude v kupé nocovat.

Než jsme si stačili spolucestující „vybrat“, průvodčí zapískal, výpravčí odmával a jelo se. Huráááá, budeme v kupé sami. A hned bouchá první z nachlazených šampaňských. Abych nezapomněla, šampaňské byla pro každého povinná místenka do naší noclehárny. A jen si platové kelímky přiťukly a my vychutnávali první blažené doušky, už je na chodbě živo. Nějací žluťáci táhnou své kufry a zkoumavě prohlížejí čísílka na kupé. Smůla. Protahujeme obličeje, vyhráno ještě opravdu není. Šampíčko hořkne zklamanou nadějí, kufry se však po chvíli sunou dál. Po žluté vlně pak ještě přijde vlna čundráků a nakonec několik zbloudilých. Uff, tuhle bojovku nakonec prohrála Šárka.

(komentáře? | Skóre: 4.5)


Ze Štrasburku na kole - 2012 1. den - Přes most z Německa do Francie
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 22:05:38 CEST (717 čtenářů)

Noc proběhla úžasně, jak jsme se všichni ráno shodli. Není divu, čtyři šampíčka na čtyři osoby a k tomu nádherný dovolenkový pocit. V Offenburgu vlak staví v půl šesté ráno, to už jsme umytí, oblečení a perfektně na výsadek připravení. Vystoupíme jako blesk, snad jsme byli jediní, kdo chtěl v pátek brzo ráno poznávat město, které bychom v překladu mohli nazvat jako Otevřený hrad. Nutno říct, že město vůči nám bylo opravdu velmi otevřené, velmi vstřícně. Po včerejším nervózním začátku nás u německých sousedů vítá klid, pohoda, čistota a milí a přívětiví lidé. Nejprve si v centru dáváme jednu z nejlepších snídaní celé dovolené – horké kapučínko a sladký šnek za 2.10 euro. K tomu milá pekařka a libé vůně z jejích produktů. Jsme nevyspalí, roztřesení, určitě nevypadáme příliš majetně, navíc cizinci a ona se k nám chová jako k nějakým VIP hostům. Krásný začátek!

První německá konfrontace

Na náměstí fotíme, vozíme se na speciálním kolotoči zpodobněném do dvou příšer, Pepík se dává do řeči s metařem. Mladý sympaťák si stěžuje, jak se nyní špatně v Německu žije … taky bych se chtěla mít tak špatně, myslím si, když si vzpomenu na Lidové noviny, kde asi před měsícem uveřejnili srovnání výdajů za dva stejné nákupy v Česku a Německu. Ani by tak nevadilo, že německý nákup byl levnější, kdyby ve vedlejším sloupci nefigurovala výše průměrného výdělku v obou zemích. A tam, přátelé, tam jsme se dostali na slabou čtvrtinu německých příjmů.

Na ranním náměstí se pomalu zahušťuje provoz, roztřásá nás chlad, a tak hledáme, kudy na Strasbourg. I když zde sídlí téměř 60 000 lidí, nepřipadá nám město nijak obrovité. Zamíříme na západ a během chvíle si to už drandíme po cyklostezce mezi poli a loukami. Ranní nesmělé sluníčko sice ještě nehřeje, zato nám na stéblech trávy nadělilo spoustu drahokamů jako od Swarovského. Blyštící se krůpěje rosy v nás probudily nesmělou naději, že snad bude pěkné počasí. Dýcháme svěží vzduch a kocháme se jízdou. Dovolená začíná!!

Most snů

Po dvaceti pohodových kilometrech nás zastaví stavba, jež nám bere dech. Spanilý, vzdušný a obrovský most přes řeku Rýn. Obdivujeme se nevšední architektuře a nechce se nám věřit, že taková velká stavba je určena jen pěším a cyklistům. Velkorysost, s jakou byla realizace mostu pojata, dává tušit jeho význam: jedná se o spojnici mezi dvěma zeměmi. Mostní oblouky spojují dva odvěké rivaly – Německo a Francii. Pepík, který má na cyklistickou Francii ne příliš povzbudivé vzpomínky z loňské cesty, velí k odpočinku a svačině. Přestože ho podezírám, že chce spíše nabýt duševní síly, než se zařadí mezi Frantíky, odkládám kolo a fotím. Fotíme všichni, pak svačíme, pak klábosíme, telefonujeme .. jako by se nám ani do Francie nechtělo. Zbytečné strachy. Most se přejede pohodově, cesta do Strasbourgu dobře značená. Pravda, už nejsou cyklostezky, jen krajnice u silnice nebo chodníky, ale my si jedeme bez problémů.

Jsme očekáváni?

Na předměstí Strasbourgu zažíváme menší překvapení. Hrneme se do krásného, proskleného, moderního a nadčasového informačního centra. Ale ouha, je zavřeno!! Lomcujeme dveřmi, když tu zpozoruji televizní vůz, spoustu kabelů a kamery namířené naším směrem. No toto!! Oni nás budou natáčet? Kdo novinářům naši jízdu prozradil? Všichni se na nás dívají zkoumavě a s velkým zájmem. Zkušeně očima hledám reportéra a v duchu se bleskově rozhoduji, jakou řečí budu na jeho zvídavé otázky odpovídat. Profesní deformace velí ještě rychle sundat helmu a rukou zkontrolovat neposlušné vlasy. Zářivý úsměv ovšem namířím ke dvěma opuštěným stojacím mikrofonům. A v tom mi to dojde! Ty vozy, ti novináři, ti samozřejmě nečekají na nás! Právě se tady chystá slavnostní otevření infocentra a ty kamery, mikrofony a všichni lidé kolem vyhlížejí nějaké papaláše…

Bleskově zařadíme zpátečku a opouštíme scénu. Ještě s Jolčou závistivě hledíme na obrovské, čisťoučké a voňavé toalety. Ale nebudeme to bohužel my, kdo poprvé zahřeje prkénko. Radosti se nám dostalo až po chvíli na městské pláži, na břehu jednoho z ramen řeky Ill, které centrum města rámují. Vyvalujeme se na lehátkách a teplé sluneční paprsky nám hladí tváře, nemůžeme se této sluneční lázně nasytit.

V centru pak obdivujeme katedrálu Notre-Dame de Strasbourg postavenou z červeného pískovce ve 12. – 15. století. Pyšní se věží, vysokou 143 metrů, která byla až do roku 1874 nejvyšší stavbou na světě. Katedrála je 110 m dlouhá a má neobyčejně bohaté západní průčelí s velikou růžicí a pět bohatě vyzdobených portálů. K nejcennějšímu z vybavení patří gotická barevná okna a astronomický orloj, původně postavený roku 1354 a později několikrát přetavovaný.

Také zkoušíme navigaci. Pepík ji s sebou táhne s nadějí, že nám usnadní orientaci v terénu. Klapeme do chytré krabičky adresu a zápasíme s ní dobrou půl hodinu, než dospějeme ke konečnému verdiktu: v autě dobrý, na kole blbý. A tak se poslušně vracíme ke starému známému dotazování se kolemjdoucích a dobrým tištěným mapičkám.

Hotel Victoria Garden v Rue des Magasins se nachází přímo u nádraží, máme jedinečnou příležitost, kterou nikdy nepropásneme, pozorovat vznešenost a ladnost rychlovlaků TGV. K dispozici jsou pro nás dva veliké trojlůžkové pokoje. Recepční nás ale nepříjemně zaskočila při placení. Přestože jsme s Pepíkem rezervaci na bookingu změnili a ohlásili menší počet lidí, musíme platit původní cenu. Trpká zkušenost, kterou předáváme dál: na bookingu se v případě změny rezervace musí kompletně zrušit a udělat nová, pokud chcete změnit i cenu. Takhle si počítač jen zapamatoval, že nás přijede míň, ale laskavě nám ponechal velké pokoje, samo sebou za stejnou cenu, tedy 30.50 euro pro jednoho bez snídaně. Když chceme pokoje menší, nabídnou nám je, ale za vyšší cenu než naše trojlůžáky, protože booking má údajně ceny zvýhodněné. No co už! Rozvalujeme se s Jolčou a užíváme luxusu místa.

Petite France a Evropský parlament

Odpoledne vyrážíme do malebné a velmi turistické čtvrti Petite France (Malá Francie). Jedná se o malebnou skupinku historických domů nad jedním z ramen řeky Ill a s přilehlými kanály.

Večeříme společně na pokoji, ke zbytkům jídla z domova přidáváme ze supermarketu francouzské dobroty. A večer? Sice se nám už nikam po prvním dlouhém dni nechce, ale když už jsme jednou členy té velké Evropské unie, byla by hanba, kdybychom se na ten „náš“ parlament, který ve Strasbourgu sídlí, nepodívali. A tak sedláme kola, jež našla své útočiště v prostorné a prázdné garáži, a vydáváme se cca 5 km na předměstí, kde evropský komplex sídlí. Fotíme se se všemi evropskými vlajkami, před nimi, pod nimi, ze strany i ze předu. Kde se v nás tolik evropanství bere, netuším, zvlášť když si uvědomím, kolik nás každého stojí každoměsíční stěhování celého parlamentního cirkusu z Bruselu do Strasbourgu a zase zpět. Zažila jsem to na vlastní kůži, a tak vím, kolik se musí stěhovat úředníků, papírů, šanonů, řidičů, asistentů i obslužného personálu. A to vše jen proto, aby Francouzi měli pocit, že jsou v Unii rovnoprávní. No – hrůza. Přesto kolem budovy parlamentu zvědavě kroužíme, dokud nám nezahrozí tma.

(komentáře? | Skóre: 4.75)


Ze Štrasburku na kole - 2012 2. den - Hotel duchů v Karlsruhe
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 22:01:07 CEST (692 čtenářů)

Ranní snídaně ještě pořád ve znamení francouzských dobrot a české kávy. Na pokojích mám totiž malou kuchyňku včetně lednice, a tak snídáme ve velkém stylu a skoro zadarmo.

Než zamáváme Strasbourgu, ještě malá rozlučková jízda po probouzející se Petite France i podél řeky. Vyrážíme ve čtvrt na devět, zpět do Kehlu, městu na německém břehu Rýna. Řeky se držíme asi 20 km, dostáváme se do Iffezheimu – městečka, které proslavily jezdecké závody. Loni jsme zde s Pepíkem nocovali, a tak nostalgicky hledáme město, i když zde byl problém se ubytovat, i když bylo smutné, šedé, zamračené.

Jak je vše pomíjivé a šalebné. Dnes nacházíme městečko koupající se v ranních slunečních paprscích, vítají nás nové chodníky, květináče na oknech plné barevných kytek, obchody otevřené, město jásavé a optimistické. To je opravdu Iffezheim? Nevěřícně se jedeme podívat tam, kde jsme přenocovali, ovšem mají zavřeno. Celí omámení tou změnou, nebo spíše vědomím, jak nelze subjektivní zážitky považovat za bernou minci, se vydáváme na první cyklostezku, jež se nám namane. Po cestě Pepík Lubošovi vypráví, jak se na zdejším závodišti, které je jedno z největších v Evropě, zranil český žokej Váňa, jak jsem se nemohli ubytovat, jak nakonec penzion u závodiště byl příjemný. „Ale tady jsme přeci vloni nejeli!“ vykřikneme najednou s Pepíkem oba a už je mi jasné, že jsme ztraceni. Přesto obdivujeme velikou Pferdeklinik, nemocnici pro koně, kolem které se pasou všelijak různě zavázaní a obvázaní koně, nejvíce je nám líto těch, co mají kuklu přes hlavu.

První německé kapáky

Správnou cestu nám nakonec poradí domorodec – odpojíme se od evropské stezky a podél silnice č. 36 vyrážíme přímo na Karlsruhe. Trochu nás zaskočí sluníčko, trápí nás vedro a nedostatek tekutin. Je sobota odpoledne a v malých vesničkách vše zavřeno. Až konečně natrefíme na otevřený hotel vedený tureckou rodinou. Na první pohled úpravný, klidný, a přestože všude kolem zavřeno, tento je podivně tichý a prázdný. Proč je tak prázdný, poznáváme během půl hodiny, co čekáme na čtyři nechutné kapáky. Brrrrrrrrrr!! Tak hnusné pivo a tak nechutné rádlery jsme ještě nepili a pevně věřím, že nás už nic podobného nikdy nepotká.

Ubytovací horror

Přesto jsme v hotelu načerpali tekutiny, omyli svá zpocená těla a daleko lépe nám utíkají kilometry zbývající do dnešní stovky. Cílem je Karlsruhe, velké a průmyslové město, z kterého mám panickou hrůzu ještě z Čech. Vždy, když si vzpomenu, jak jsme zde vloni bloudili, jak nám neuměl nikdo pomoci, jak jsme se ocitli na hlavní frekventované silnici, kde s námi řidiči neměli žádné slitování, ještě stále se orosím. Při vyslovení jména Karlsruhe jsem se ještě pěkných pár měsíců chvěla hrůzou. A dnes tedy opět!! Ale jak vědí všichni psychologové: získaná zkušenost je cenná. Rozumné bytosti se dokážou poučit z nezdaru, dokážou neúspěch analyzovat a vyvodit důsledky z příčin neúspěchu. A my už víme, že u Karlsruhe nesmíme v žádném případě opustit cyklostezku, protože ta nás dovede až do centra. Žádné experimenty, žádné odchylky!! Jolča s Lubošem sice moc naše obavy nechápou, ale důvěřují nám, už se pomalu formujeme jako tým a jako tým hledáme značky. Do města jedeme jen po cyklostezce. A ta nás dopraví přesně tam, kam potřebujeme: Mathystrasse, hotel Astoria. Tady bychom měli spát jako v peřince, vždyť 36 euro se snídaní pro jednoho zase není tak malý peníz.

Je to možné? Opravdu jsme v centru? Opravdu stojíme před naším zabukovaným hotelem? Sto kilometrů v nohách jako by bylo zapomenuto, opájím se pomyšlením, jak jsme na město letos vyzráli. V batohu dokonce i čerstvé pivo: zakládá se dobrá tradice, že před příjezdem na ubytovnu si zakoupíme každý dle svého gusta čerstvé pití na vítězný přípitek. A nějak jsme se shodli, že je to vždy pivo nebo rádler.

Jak jsem tak nadšená, nejradši bych láhev otvírala přímo na chodníku. Vtom se ovšem přiřítí hnusný arogantní číšník s řevem, že kola se nesmí opírat o fasádu. „Ale my jedem do hotelu,“ opáčíme samozřejmě. To ho ovšem vůbec nezajímá, jen se pohrdlivě ušklíbne a odkáže nás posunkem k držákům kol vedle sinice. A tam se našim miláčkům samozřejmě nelíbí. Takže žádné oslavy, hajdy se ubytovat a kola ustájit tak, jak se má.

Bitte, langsam

Stejně jako včera i dnes a poté další dny rozdělujeme službu: Luboš hlídá kola, Pepík vyjednává v recepci a my s Jolčou vybíráme a hodnotíme pokoje. Tak vzhůru!! Ale ouha, hotel je pevně zamčený. Hartusící číšník už je dávno pryč ve vedlejší drahé restauraci a my marně lomcujeme dveřmi. Že by to bylo jako ve Francii? Sobota večer a vše je zavřené? Ale vždyť my máme rezervaci a nahlásili jsme sobotní večerní příjezd! Co budeme dělat? Vtom si Jolča všimla malého stolku u dveří, na kterém trůní telefon. Velká cedule, které jsme zprvu nevěnovali pozornost, velí volat číslo 240. Jako vždy se do všeho hrnu, vytáčím dané trojčíslí a během chvilky se hroutím pod vodopádem nesrozumitelné němčiny. „Bitte, langsam,“ ze sebe dostanu sice přesvědčivě, ale zbytečně. Langsam pochopím pouze to, že mám použít displej vedle dveří. „To nedám,“ zaúpím a cpu sluchátko svému německy erudovanějšímu mužovi. No, také si pomáhal s „langsam“ a „noch ein mal, bitte,“ ale zaplať pánbůh se chytal. Po nahlášení jména a hesla z bookingu nám mužský hlas diktoval heslo, které jsme s Jolčou napjatě ťukaly na displej. Po poslední klávese tajemný přístroj zachrochtal a na stoleček nám vypadly klíče. „Hurááá!!!!!“ zařvaly jsme obě s nadějí, že snad se opravdu ubytujeme. Chladnou hlavu zachoval opět Pepík. „Ale my máme pokoje dva,“ ječel do sluchátka. Procedura se opakovala, teď již klidněji, a po chvíli svíráme dva svazky klíčů. Kouzelné sluchátko jako od Macha a Šebestové nám ještě připomíná, že ráno se musíme nahlásit na recepci a hlavně zaplatit!

Bude to ale fungovat? Fungovalo skvěle. Hotel duchů, jak jsem si Astorii přejmenovala, neb jsme zde za celý večer nepotkali živáčka, nám nabídl dva pěkné, čisté a prostorné opět trojlůžkové pokoje. Jediná nevýhoda byla, že hotel nemá výtah a my museli vše vynést do druhého, respektive třetího patra. No říkám my a myslím tím kluky. Ukázali se jako galantní muži a kola nám s Jolčou do pokoje vyvláčeli. A na pokoji byl dokonce i fen!!! Byli jsme šťastní, že jsme se mohli ubytovat sami, protože si neumím představit recepčního, který by nám na úzkých chodbách a malých pokojích dovolil ustájit bicykly.

Luboš kupuje kalhoty

Vykoupaní a vyfenovaní se sejdeme dole v recepci, kluci ovšem mezitím prolezli, co se dalo. Objevili v prvním patře jídelničku – podle předchozích pokynů ze sluchátka se zde ráno bude podávat snídaně. A představte si, že k jídelně přiléhal malý špajzík s velkou lednicí. Nezamčené, zato narvané jídlem. Sýrečky, salámky, ovoce, zelenina, marmeládičky ….. nebudu si vymýšlet, nemusíte nám věřit, ale ničeho jsme se ani nedotkli. Když se nám vše takto nabízelo, ani jsme neměli chuť si zobnout či něco uchňápnout na další cestu. Daleko dobrodružnější a hodnější našich formátů bylo si u snídaně pod dohledem servírky tajně houstičky schovávat do báglů, rukávů či taštiček. Jen opatrně, aby nás neviděla :))

Hladoví vyrážíme do letně rozžhaveného města. Díky 27°C nás přepadla prázdninová atmosféra, a nejen nás. Ulice jsou plné korzujících lidí, všechny hospody mají židličky a stolečky venku, sehnat místo je nadlidský úkol. A tak korzujeme, brouzdáme a snažíme se pochopit filozofii zdejšího města. Bylo založeno roku 1715 Karlem III., který se rozhodl přesídlit ze své středověké stísněné rezidence Durlach do nově postaveného moderního města, jehož ulice se budou rozbíhat vějířovitě od jeho zámku. Jak řekl, tak bylo. Bylo naplánováno 32 ulic, většina je zachována dodnes. Město je jedno z největších evropských měst založených podle návrhu na rýsovacím prkně. Tím, že je město tak mladé, nemá žádné středověké křivolaké uličky, ani historické centrum. Karlsruhe je tedy město vzdušné, bez hradeb a opevnění, otevřené a vstřícné vůči přátelům a hostům, tolerantní a liberální.

Je nám tady opravdu bezvadně, brouzdáme improvizovanou tržnicí v centru, jen Luboš je trochu nesvůj. Zapomněl si doma totiž do svých bezdomoveckých igelitek přibalit kalhoty na převlečení, a tak je stále v cyklistickém. „Takhle by to nešlo,“ rozhodujeme s Jolčou nekompromisně. A už ho tlačíme ke stojanu s kalhotami. Pravda, příliš velký výběr nebyl, ale na druhé straně zde prodává vlídný a ochotný Číňan. Kalhoty Lubošovi sedí, nepřipouštíme tedy žádnou námitku a samy odkejváme, že si kalhoty bere. Pepík ještě pomáhá smlouvat, ale to jen tak ze slušnosti. Těch pár éček snad nestojí ani použitá látka. Kalhoty ale pěkné, Lubošovi sluší a pyšní se v nich pak celou dovolenou.

Pepík se chce ženit

A teď už nic nebrání tomu, abychom utišili hlad. Nejlepší ve městě, rozuměj nejplnější se spokojenými konzumenty, se zdá být pizzerie v centru, která je ovšem beznadějně plná. Sedíme tedy ve vedlejší hospodě, rozvalujeme se na ulici a užíváme pomalu přicházející teplé noci. K jídlu několik kvasnicových pivek a nálada je bezkonkurenční.

Na zpáteční cestě do hotelu nás čeká ještě jedna milá malá příhoda. Naše kroky se protnou s partou šesti mladých dívek a dam ovíněných a unavených skoro stejně jako my. Na prsou se jim skví šerpy se zlatě vyvedenými nápisy Kiss me!! Tomuto přání či rozkazu by podlehl i méně společenský muž než je můj manžel. Nápis si bleskově přeložil a hurá na věc. Protože však je slušně vychován, nejprve se každé zdvořile zeptá, jestli by si ho chtěla vzít, když už ji tedy bude líbat. Kladně odpověděla, světe div se, jen ta nejmladší a nejhezčí. Ostatní se culily a vykládaly, že se jim dneska vdávala kámoška, že absolvovaly celodenní mejdan a mají všeho tak akorát dost. Můj milovaný mezitím adeptku na vdávání zahnal do temnějšího kouta, kde ho našel Lubošův blesk z fotoaparátu, jak před dámou svého srdce klečí na kolenou. I když je mi jasné, že klečí pouze proto, že ho nohy už neusnesou, dochází mi trpělivost. Formuluji krásně znějící a gramaticky určitě velmi správnou frázi o tom, že onen klečící ženich je téměř čtyřicet let šťastně ženatý muž a navíc dědeček tří krásných vnoučátek. Do holek jako by vjel nový život, tak se jim mé prohlášení líbí. Pepíka rázně z temného kouta vyhánějí a ještě mu na cestu dávají rady, jak si má tak báječnou ženu udržet, nebláznit mladým holkám hlavu, ale spíše houpat na kolenou vnoučky …No, to poslední jsem si teď vymyslela, protože poslední dovětek se ztratil v obrovském řehotu nás všech přítomných. Jen špinavá kolena Pepíka ráno usvědčila, jaký báječný večer si včera užil.

(komentáře? | Skóre: 4.8)


Ze Štrasburku na kole - 2012 3. den - Heidelberg
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:55:58 CEST (921 čtenářů)

Ranní vstávání nebylo příliš krušné, protože snídaně se v hotelu podávala až od půl osmé. Jako první hladovci čekáme v jídelně, odkud teprve paní recepční a servírka v jednom v poklusu vyráží pro čerstvé pečivo. Luboš poprvé konfrontován s německým snídaňovým bufetem se pohybuje jako Alenka v říši divů. Neví, zda si nabrat sýreček, salámek, či snad paštičku. Váhá, vybírá, pak si na talíř nandá všechno. Po zběžné kontrole našich talířů však navrší ještě repete, i když ho překvapený pohled usvědčuje, že si není vůbec jistý, zda vše zvládne zkonzumovat. Chvíle prozření přijde po pár minutách, když si uvědomí naši představu, že součástí snídaně je vlastně i svačina a většinou i oběd. Po našem vzoru si tedy chystá balíček na cestu. Lituji, že jeho první snídani jsme nenatočili na video a nepřehrávali pak se šotem z posledního ranního krmení. Jakou proměnu Luboš za pár dní prodělal, to byste nevěřili!! Kam se poděla rozpačitá ruka šátralka a ostražité rozhlížení! Při jedné z posledních snídaní v Norinberku se chová již jako ostřílený mazák otrle hází vše do umně upravené igelitové tašky. Schovává ji v podpaží – dodnes nám ale nevyzradil, jak tam ten igelitový snídaňový vak upevnil.

Na Durlach

Po snídani v bříšku jako v pokojíčku, kluci snášejí kola na chodník a vydáváme se do svěžího rána. Jaký rozdíl je mezi nočním a ranním městem! Nedělní časné ulice ztichlé, vymetené. Sem tam vítr prohání plastový kelímek či zmačkaný papír. Žádná auta, žádní lidé, žádná městská doprava. Jako králi uháníme centrem města, projíždíme křižovatky na červenou a ani se pořádně nerozhlížíme. Vzorně připravená na cestu se ukázala Jolča, která má z internetu stažené základní informace o všech destinacích, kudy projíždíme.

Před zámkem nás shromáždí a snaží se nám do hlavy nacpat něco málo reálií. Marně. Neuspěje ani se zajímavou informací, že Karlsruhe se stalo adresátem úplně první zprávy zaslané elektronickou poštou na počítač nacházející se na německé půdě, a to 3. srpna 1984. Sice posloucháme, ale Pepík má své obvyklé starosti s koloběhem přílišného pití piva, Luboš se slastně přivřenýma očima vzpomíná na snídani a já se zoufale rozhlížím, kudy vyrazíme. Ze zcela specifického důvodu se těším na nějaký les či alespoň keříčky.

Moji nervozitu nakonec vycítí i ostatní, a tak kašleme na historii, data, informace a fakta a naše kolona se dává do pohybu. „Musíme se ale zeptat, jakým směrem,“ velí Pepík. Postupně pak oslovujeme všechno živé, co se na ulicích v centru pohne. Po asi šestém pokusu jsem v depresi. V neděli ráno se po městě pohybují pouze cizinci a turisté. Všichni staří dobří rodáci ještě spí, nebo se vyvalují doma u prvního televizního zpravodajství. Směr na Heidelberg nám určit nikdo neumí. Zachránil nás až kolportér reklamních letáků. „Durlach, přes ten musíte jet.“ Ani on nebyl Němec, ale jediný dokázal zformulovat srozumitelnou a reálnou odpověď. A tak co nám zbývá, poslechneme. A nelitujeme.

Cesta z města díky miniprovozu byla nakonec skvělá. Jakmile se napojíme na cyklostezku, máme vyhráno. Počasí jako stvořené pro kola, mezi nádhernými vůněmi se prosazuje hlavně šeřík. Snídaňový balíček poprvé rozbalujeme po cca třiceti kilometrech u krásného zámku Bruchsal, jehož upraveným parkem cyklostezka vede. Ve zdejším městečku se zachovaly zbytky opevnění, je diametrálně odlišné od vzdušného, mondénního a rozlehlého Karlsruhe. Svačíme ve velkém barokním areálu biskupského zámku z 18. století, kde je nyní mimo jiné i sbírka mechanických hudebních nástrojů nebo kolekce francouzských i vlámských goblénů. Rozvalujeme se na lavičkách a ani nás nenapadne, že bychom se šli na expozici podívat.

Přemohla nás lenost

Pokračujeme raději dále poli, rozlehlými parky a malými vesničkami. U Heilbronnu máme dilema. Cesta se totiž rozdvojuje, do Heidelbergu vedou cyklostezky dvě. Delší přes Speyer, kratší přímo. V lidovém hlasování zvítězila jednoznačně lenost nad turistikou, vynecháváme tedy Speyer. Doteď mne to mrzí, i když jsem také zvedla ruku pro méně kilometrů. V průvodci jsou tomuto starobylému městu věnovány skoro dvě stránky, navíc je jeho historie úzce spjata s českými dějinami. Na sklonku léta v roce 1310 se zde slavila svatba Elišky Přemyslovny s tehdy čtrnáctiletým Janem Lucemburským, v říjnu 1414 tu císař Zikmund vydal glejt pro cestu a pobyt Jana Husa v Kostnici. Zdejší císařský dóm údajně patří k největším a nejvýznamnějším románským stavbám v Německu. No, nebudu popisovat, co vše bychom ve Speyeru mohli vidět, kdybychom nebyli pohodlní. Pouze pro naše eventuální následovníky připomínám: je dobré se na cestu připravit nejen po stránce hmotného vybavení a fyzické kondice…

Vydáváme se rozlehlým lesoparkem, který protíná skvělá cyklostezka. Tato trasa mne mrzí i z jiného důvodu. Naše cyklo vede přes obrovskou šestiproudou dálnici, jejíž hluk nás jako neodbytné bzučení obtížného hmyzu doprovází mnoho kilometrů. Překrásná cyklostezka, udržovaný lesopark a hučení neviditelných aut. Schizofrenie a pomyšlení na to, že ta hnusná civilizace nás opravdu jednou musí dostat.

Boží odplata za naši pohodlnost

Ze stínu stromů se vynoříme u dálniční benzínky. A je jisté, že takovou příležitost, kdy si můžeme zakoupit několik plechovek piva krásně a dlouho vyválených v chladničce, nemůžeme prošvihnout. Rozvalujeme se na lavičkách pro unavené automobilisty, nasáváme pach benzínu u vědomí, že my řídit nemusíme, že my si klidně můžeme pivečka dát třeba tři! Pán Bůh se už ale na naše lenošení dívat nemůže a Pepíkovi se rozezvoní v kapse telefon. Doma průšvih. Havárie, teče bojler. A tak šup do tvrdé reality, ještě že Honzík s Jardovou pomocí vše dokáže řešit.

Náš dnešní cíl, univerzitní město Heidelberg, nás po 85 ujetých kilometrech přivítalo sluníčkem a obloženými břehy řeky Neckar, která jím protéká. Hrozny lidí v dnešním krásném počasí okupovaly snad každý zelený plácek u vody, a že je tam místa požehnaně. Naše Jugendherberge, kterou máme objednanou, leží hned na západním kraji města, odkud přijíždíme. Ovšem nedopatřením se dostáváme až do samého centra. Unavení, upocení, obtěžkaní bágly se cítíme trochu ztraceni ve městě, které je jedním z údajně nejnavštěvovanějších míst v Evropě.

Jak určíme směr

Pánové si pečlivě vyberou, koho se zeptají na směr naší cesty. Sličná mladá dáma na jednom z mostů se jim pak snaží pomáhat s orientací. Oba však spíše než na její mobil s navigací čučí do jejího výstřihu. Slečna je velmi ochotná, loví v mobilu mapičky, obrázky i popis trasy, v zápalu hledání vůbec nevnímá mlsné pánské pohledy. My s Jolčou čekáme trpělivě, i když jsme si vědomy, že by nám stačilo pouhé jedno mávnutí ruky, které by směr určilo. Po asi půlhodince, kdy nad půvaby milé Heidelberčanky převáží pánská žízeň, se naše teorie potvrdí.

„Kam tedy máme jet?“ ptáme se kluků po srdečném rozloučení s milým zázrakem. „No, já vlastně ani nevím,“ odpoví bez uzardění Pepík. „A já jsem jí vůbec nerozuměl,“ zcela otevřeně přizná Luboš.

A tak jediným prostým dotazem na prvního náhodného chodce zjišťujeme směr a brodíme se mezi davy slunících se, odpočívajících a piknikujících lidí u řeky zpátky na západ. Kličkování mezi milenci, psy, kočárky a bruslaři bylo nejen nepříjemné, ale hlavně dlouhé, na práh ubytovny jsme dorazili až v půl šesté.

Naše první Jugendherberge

Náš dočasný domov však vypadá velmi pěkně. Obrovská moderní a vzdušná stavba nám nabídla velký šestilůžkový pokoj, navíc s příslušenstvím. Za 33 euro máme nejen postel, ale i snídani a večeři. Musíme si sice povléci a svléci postele, jak to v podobných zařízeních je pravidlem, ale jsme moc spokojeni. Dokonce zde mají i prostornou kolárnu. Abyste mohli spát v zařízení podobného druhu, je třeba si opatřit speciální průkaz, u nás ho prodávají na zařízení www.hostely.cz. Člověk zaplatí a může se ubytovat v zařízení, které bylo kvůli své skromnosti a střídmosti původně určeno jen pro mladé lidi. Dnešnímu poplatku já říkám daň ze staroby…

Večeře je ve znamení místní speciality, jakési taštičky plněné mletým masem a polité smetanovou omáčkou. Je neděle a ani si nemůžeme vybrat z více chodů. Ale vyhládlí a unavení cyklisté příliš velké nároky obvykle nemívají. Polévka, velký salát, zmrzlinka a pudink, vše zalité kávou a jsme našťouchaní a spokojení až až. Až tak, že se nám nechce ani moc hýbat. Město ovšem vidět musíme, a tak převážila autobusová varianta – složíme se na skupinovou jízdenku za 10 euro a můžeme se busem po městě vozit celý den. Škoda, že nám už moc času nezbývá, ale ty dvě cesty se přece jen vyplatí.

Večer ve starém městě

Vystupujeme v centru a po hlavní ulici plné nejrůznějších krámů a restaurací se pomalu dopracováváme pěší zónou k historickému jádru města. Rozkládá se mezi starým mostem a velkým zámkem bdícím nad výstavními domy a malými uličkami. Starobylý Altstadt tvoří náměstí s krásnou kašnou lemované vznešenými měšťanskými domy. Vše samozřejmě po německu pečlivě udržované, čisťounké a ozdobené spoustou květin. Uprostřed historického jádra jsme narazili na velkou katedrálu, kostel sv. Ducha, jehož boky jsou ovšem obložené nejrůznějšími krámky a krámečky. Už je pozdě, většinou tedy majitelé zavřeli, ale přesto se mi zdá, že pro katedrálu je tato „tržnice“ dost nedůstojná. Ještě si ji pojedeme okouknout ráno, ale naše osmá hodina je pro starou dámu dost časná, a tak ani nevíme, co se v krámečcích prodává. Jen doufám, že podprsenky to nejsou …..

A večer rychle ještě na starý most, než tma padne úplně. Procházíme se po romanticky osvětleném a hrbolatě dlážděném mostě, kde nás občas překvapí i auto. Most má zajímavou a hlavně dlouhou historii Na místě původního dřevěného mostu, o kterém jsou první zmínky z roku 1248 a který byl zničen povodní v roce 1784, nechal postavit kurfiřt Karl Theodor most kamenný. V březnu 1945 však němečtí vojáci odstřelili všechny heidelberské mosty, včetně tohoto starého kamenného. Obnoven byl až po válce. Středověká mostní brána byla součástí městského opevnění a sloužila jako strážní budova a vězení pro dlužníky.

Pěkné fotky před mostní bránou a s městem za zády jsme ovšem museli pořídit až nazítří. Odpoledním velkým dusnem avizovaná velká bouřka přišla bleskově. Strhl se rychlý a prudký teplý déšť. „Vzhůru na pivo,“ velí náš pivní guru. Nemusel nás dlouho pobízet. Na starém městě je hospůdek plno, jen je potřeba si vybrat. Vybrali jsme dobře, vedle zrzavého moku jsme ochutnali i velké placky tvořené velmi slabým těstem, tzv. Pfannenkuchen, jak jsme se dopátrali. Jedí je zde všichni, jsou nasladko i na slano. Ta naše byla se špenátem a pivo po ní chutnalo báječně.

(komentáře? | Skóre: 4.33)


Ze Štrasburku na kole - 2012 4. den - Údolím řeky Neckar
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:47:21 CEST (563 čtenářů)

Po večerním dešti a několika pivech se nám spalo úžasně. Ranní dobrou náladu ještě umocnila snídaně, v prostorné poloprázdné hale jsme si debužírovali asi půl hodiny. Bufety jsou v Jugendherbergu vždy příjemné, neb jsou velké a hodně anonymní. Takže o jídlo na celý den máme postaráno. Nacpali jsme se pořádně, dneska nás čeká daleká cesta, máme plánováno přes 100 kilometrů.

Ranní projížďka po městě byla skvělá, čerstvý provoněný vzduch dával Heidelbergu zase jinou tvář. Na starém mostě ještě focení a už se s tímto pohostinným městem loučíme. Dnešní etapa by měla být příjemná, máme naplánováno cca 100 km do Heilbronnu, a to podél řeky Neckar. První kilometry ovšem žádné příjemno nevzbuzují. Jedeme těsně vedle silnice, většinou dokonce po silnici, což je pro německou cyklostezku hodně netypické. Mračím se, šlapu a v duchu nadávám. To je ta etapa, na kterou se tak těším? Trápení však trvá pouhých deset kilometrů. A pak už ten pravý cyklistický ráj. Pokud budu někdy později tvrdit, že jedeme nejhezčí etapu cesty, nevěřte. Nejhezčí etapa byla opravdu tato dnešní. Údolím řeky Neckar se jelo báječně, také jsme tu potkávali snad nejvíce cyklistů z celého Německa. Jednak bylo nádherné počasí, jednak v blízkosti vody nebylo žádné úmorné vedro. Vystřídali jsme oba břehy řeky, nevím, kde bylo lépe. Jeli jsme loukami, vinicemi i lesy. Že se jedná o úrodnou a bohatou oblast, o tom nás přesvědčovala spousta hradů, zámků i výstavních starých domů. Svěží větřík pofukoval po vodní hladině a nám se šlapalo báječně. Foťáky neustále cvakaly, neb ke všemu ještě báječně kvetly a voněly jabloně. Opravdu, suprový den.

Příjemná přestávka

Těšili jsme se na kávičku a chladného radlera, ovšem pořád nám do oka nepadla žádná restaurace, která by naši slavnostní náladu vyvolanou výjimečně pěknou jízdou důstojně umocnila. Už už se zdálo, že budeme bez umocnění, když se nám do cesty připletl malý rodinný podnik, kde na zahrádce seděl jen jeden místní opilec. Ne, tato putyka není hodná naší pozornosti. Ale do cíle už máme jen malý kousek, nebudeme tedy riskovat cestu bez malého posazení. Servírka ovšem odmítá naše kola na terase, a tak nezbývá než uklidňovat kypícího Pepíka. Když ale kola podle pokynů spočinula i přes Pepíkův odpor na vyhrazeném místě, vyklubala se z pohostinství krásná hospůdka s báječně našlehaným kapučínkem. Pepík žertoval se slečnou, žertoval s její maminkou a vše bylo tak, jak má být.

Ne vždy je posvícení

Do Heilbronnu přijíždíme večer a hledáme objednanou Jugendherberge, která je avizována kousek od centra. Těšíme se na večerní posezení na pěší zóně a v duchu si malujeme teplou sprchu, studené pivo a nějakou báječnou večeři. Dost nám sklaplo, ze všech našich plánů zbyla jen teplá sprcha. Ubytovnu jsme našli asi 4 km od centra města, které se táhne jako Lovosice, navíc pořád do kopce. Večeře tu nebyla, nebylo ani pivo, nebylo nic. Jen spousta prázdných pokojů. Zaznamenali jsme jedinou výhodu – ubytování v zeleni a tím pádem krásný svěží vzduch.

Po vysprchování se rozmýšlíme, jak do centra. Pěšky? Vzhledem ke vzdálenosti nepřipadá v úvahu. Na kole? Nikomu se nechce do kolárny, ve městě pak kola hlídat a večer šlapat zpátky 4 km do kopce. Varianta autobus, tak povedená v Heidelbergu, také nezískala potřebný počet hlasů: spoje byly velmi řídké, museli bychom dlouho čekat, navíc jeden lístek stojí 3 eura. A tak končíme v blízké zahradní restauraci, kde se během teplounkého večera povalujeme. Necháme se navnadit na inzerované pizzy a Pfannenkuchen, jejichž chuť si na půnebí hýčkáme od včerejšího večera. To ale byla hrubá chyba. Jsme hladoví, a tak sníme všechno, ale žádný kulinářský zázrak se toho večera nekonal. Ba naopak. Ještě doteď nemám ani nejmenší chuť na nějakou pizzu, když si vzpomenu na ten heidelberský „zázrak“ …

(komentáře? | Skóre: 4.5)


Ze Štrasburku na kole - 2012 5. den - Prvomájové pinožení
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:43:55 CEST (855 čtenářů)

Snídaně ráno velmi průměrná, nic jiného se ani nedá očekávat, když je v ubytovně pouhých pár lidí. V jídelně jsme na startovní čáře jako obvykle první. Za noc a snídani platíme 24 euro a i z toho titulu sníme a pobereme veškeré pečivo. Dívenka, která snídaně připravovala, však musela být krapet zpozdilá, když po našem nájezdu vyndala na rozpečení další houstičky z mrazáku až po několika urgencích dalších strávníků.

Májová líbačka

Vyrážíme do svěžího rána báječně naladěni. Po japonské prohlídce centra Heilbronnu (zastavit se, vyfotit a pokračovat dál) absolvujeme povinné vymotávací kilometry a už nás můžete zastihnout na cestě do Schwäbisch Hall. Slavnostní náladu navozuje i datum 1. května. Sluníčko září, jako by bylo placeno od kilowatthodiny, vzduch voní příslibem prvomájových polibků. Rozkvetlých stromů je cestou tolik, že si radostné očekávání bohužel nemůžu dlouho prodlužovat. „Ať už to mám za sebou,“ myslí si určitě Pepík a nechá se rychle a dobrovolně zatáhnout pod krásnou jablůňku. A já tedy doufám, že letos neuschnu. Jolana si na tradice nehraje, a tak český zvyk byl odbyt poměrně rychle. Zato prvomájový zvyk v Bádensko-Würtembersku, kde se nyní nacházíme, nás dost potrápil.

Tajemné vozíčky

Jakmile se odbude naše česká líbací tradice, objeví se na obzoru parta mladých veselých lidí. Každý má v ruce lahváče, za sebou táhnou malý dřevěný barevný vozíček. Nachystám foťák a už se těším, jak se taky začnou líbat pod naší krásnou jablůňkou. Sklaplo mi. Halekali, pili, nelíbali se. Zklamaně se rozjíždím a za malou chvilinku už je tu parta dalších. Líbání už nečekám, jen zvědavě pokukuju po jejich čtyřkoláku. Na něm se vyjímá vedle baťůžků ještě zvuková aparatura. Asi se budou slejzat na nějaké prvomájové zábavě, pomyslím si a už už chci otravovat, abychom si tam taky zajeli. Najednou mě ale překvapí parta dalších mlaďochů, kteří k nám míří v protisměru. Ti že by už na tom srazu byli? Pořád mi vrtá hlavou, odkud a kam se patičky přemisťují. Různé skupinky se potkávají, zdraví se, mávají na nás. Každý má v ruce nějaké pití, střídají se v tahání krásně malovaných čtyřkoláků, na kterých trůní buď sud piva, nebo basa lahváčů, zahlédli jsme i bednu šampíčka. Z většiny povozů také zněla muzika: popík, tvrdý rock a sem tam i folklór. A partičky? Po třech, čtyřech, pěti, maximálně i dvacet lidí. Někdy jen kluci, občas jen holky, většinou však byly skupinky smíšené.

Záhadu s vozíčky a mladými lidmi nám objasní až servírka v krásném starém Ohringenu, kde si dáváme pivo u radnice. Zdejší zvyk prý velí na prvního máje putovat. Kam? Kamkoli. S kým? S kýmkoli. A čtyřkoláky? No přece když se putuje, je žízeň. A tak vozíky slouží jako zásobárna pití a jídla. Zároveň s postupujícím dnem pak povoz poslouží i jako dopravní prostředek pro méně odolné jedince. „Na prvního máje je celý náš kraj v pohybu,“ uzavře servírka svoji etnografickou přednášku. A tehdy se nám propojí, že na cestách jsme potkávali nejen opilou mládež s barevnými čtyřkolky, ale i rodiny s dětmi, hodně cyklistů i jeden pomalovaný traktor plný slavících vesničanů.

Jedeme vinařskou oblastí

Že jsme ve vinařské oblasti, poznáme snadno. Projíždíme vzorně udržovanými vinicemi rozloženými po kopcích. Žijí zde milovníci vína, kteří se rádi zastaví na kus řeči stejně jako dva velmi mladistvě vypadající důchodci, jež kousek za městem Weinberg (Vínová hora) venčili své psy. Pepík neodolal a zúčastnil se přednášky o současné situaci v Evropě, o dluhové krizi i zamyšlením nad tím, jak se dodnes Německo vypořádává se svým sjednocením.

Vinicemi projíždíme nahoru dolů, a když už máme vinný kraj za zády, zůstávají nám jen ty kopce. Skoro horská etapa, chtělo by se mi říct. Nejhorší nás ale čeká v pozdní odpoledne. Marně se snažím Pepíkovi po loňské zkušenosti vysvětlit, že město Waldenburg už podruhé opět vidět nemusím. „Ty ne, ale Jolča s Lubošem ano,“ umlčí každou mou námitku. Oba poblouzněnci se samozřejmě přidávají. Ano, oni na Waldenburg chtějí!! Po skoro hodinovém stoupání ve vedru se jich škodolibě ptám, zda toto město se starým hradem, o němž byla první zmínka zaznamenána ve 13. století, opravdu stojí za to. Hrad totiž byl v roce 1945 zcela rozbombardován a po válce se přestavoval až do roku 1963. Dovnitř do hradu jsme nešli, ale bez mučení přiznám, že vyhlídka z hradeb je pořád tak pěkná jako loni. Luboš si zakoupil zmrzlinku a slastně ji vychutnával, zatímco my obdivovali další ze svátečních traktorů, v pozdní odpoledne už plný opilců. Střízlivá byla pouze jedna drobounká útlounká dívka. Vypadala, jako by právě obdržela vysvědčení ze 7. třídy místní základky, přesto se odvážně posadila za volant. No, po pozorování, jak popojíždí, bych ji na silnici jako šoférku potkat asi nechtěla. Její cestující ovšem důvod k pití měli: na náměstí se skvěl silný zlomený pahýl, který tu zbyl po pokácené májce. Ať už kluci zapíjeli výhru nebo porážku v nočních májových dostizích, smutné torzo dokazovalo, že důvod k pití měl reálný základ.

Rodné město českého halíře

Spouštíme se z Waldenburgu v nechutném klesání, které ovšem stále není konečné. Nahoru dolů ještě několikrát, než nás spasí poslední příkrý sjezd do hlubokého údolí řeky Kocher, kde najdeme naše dnešní cílové město Schwäbisch Hall.

Město, které na mne loni zanechalo hluboký dojem, a to hlavně svým chrámem svatého Mikuláše, ke kterému vede obrovské 70 metrů široké schodiště. Po jeho 54 schodech jsem loni spěchala, abych dostala razítko do kredenciálu. Schwäbisch Hall je totiž jedno z poutních míst Svatojakubské cesty. Nebýt ale chrámu, město stejně zůstává jedním z nejpříjemnějších míst naší letošní cesty. Tak akorát veliké, krásně pro cyklistu uchopitelné se spoustou obchůdků a historickou atmosférou. Osídlení bylo odjakživa bohaté, vyráběla se zde již v dobách římské nadvlády sůl, a to vysušováním podzemní slané vody. Poslední solný důl byl uzavřen v roce 1925. Schwäbisch Hall se do evropské historie zapsalo ještě jednou, a to výrobou mincí. Razily se zde tzv. halské mince, německy Häller – odtud odvozen německý Heller i český halíř.

My po divokém sjezdu po historické dlažbě místo prvního focení však bědujeme nad Lubošovým kolem. Náš majitel cykloservisu se tváří ustaraně, což nevěští nic dobrého. Kroutí hlavou jak nevěřící tomáš, vzdychá, obchází svého miláčka.

Luboš má problém

„Zaseknul se ořech u devítikolečka,“ zní jeho závěrečný verdikt. „A bude možný na kole dál pokračovat?“ ptáme se s Jolčou unisono. „Tak to by asi nešlo,“ vysvětluje Pepík. „Ale jó,“ kontruje Luboš. „Jen když pojedu dolů s kopce, nebudu moct šlapat, protože šlapky se budou točit automaticky samy,“ vysvětluje ledabyle. Náš závěrečný výkřik „Ty ses snad zbláznil!“ ukončil další debatu.

Bylo rozhodnuto, že musíme vyhledat cykloservis. Ale ve sváteční den plný barevných čtyřkoláků máme samozřejmě smůlu, tak hledáme aspoň ubytování. Pomáhá nám mladá sympatická dvojice s kočárkem, která jde naším směrem a velmi zajímavě si s Pepíkem povídají.

U svérázného dědka

Dnes naposledy spíme v Jugendherberge a utvrzujeme se v tom, jak velký rozdíl je mezi jednotlivými ubytovacími zařízeními. Tentokrát na nás čeká malý soukromý penzion, pečlivě opatrovaný starším manželským párem. Dáma je neviditelná, muž naopak až moc. Trůní ve své recepci určitě pěkných pár desítek let. Důležitě telefonuje, rušit se nenechá ani čekající dámou ani naším příchodem.

Dočkali jsme se, rezervace, která byla úplně zbytečná, neb penzion je poloprázdný, byla dohledána. Ani kola nejsou problém. „Ukážu vám, kde je máte postavit,“ šmrdolí svojí špatně srozumitelnou němčinou svérázný dědek. Malý, sporý, košile s krátkými rukávy, z kterých vyčuhují vrásčité ruce poznamenané hnědými stařeckými skvrnami, černá kožená vestička pamatující už určitě několik tisícovek hostů, brýle s kovovými obroučkami, dlouhé bílé mastné vlasy, přísné vysoké čelo a vše rámované ohromným bílým plnovousem. Toto stvoření se naráz vyhrnulo z recepce a ultimativním pohybem malých rukou dědek ukazuje na roh před barákem.

„Zde svá kola postavte!“ „Tohle že je kolárna?“ „Ano, tady je místo na kola. Nevidíte snad ty dva stojany?“ bručivě opáčí.

Naše protáhnuté obličeje nešlo přehlédnout. „Klidně si je můžete zamknout,“ dodává naštvaně. „Heleďte, my jedeme daleko, kola jsou náš dopravní prostředek, nic se jim nesmí stát,“ vykládá bručivé postavičce Pepík. „No a co? Vždyť tu kola staví každý.“ „Ale my se bojíme, že nám je někdo ukradne.“ „Tady? Tady se nekrade.“ „A co když bude pršet?“ zní náš další argument. „Dneska pršet nebude,“ už na odchodu po nás hodí svoji repliku.

Přecházíme do mateřštiny a radíme se, co dál. Miláčky jsme ještě venku ani jednou nenechali. Hledat nové ubytování? Tajně vynést kola na pokoj? Ani jedna varianta nemá správné řešení. Na nové ubytování nemáme energii, navíc by bylo jistě podstatně dražší než zdejších 25 euro se snídaní. A před dědkem v recepci nepropašujeme určitě ani skleničku piva, natož čtyři kola. A tak se dohadujeme, padají varianty jako kola rozmontovat, odnést sedlo či co …. Naší debaty se ale nezúčastňuje Luboš. Konverzaci s majitelem ubytovny díky nulové znalosti němčiny nechytal, a tak našim řečem o nemožnosti úschovy kol nevěří.

Lubošova lekce němčiny

Ale poradil si po svém. Dědka už dávno zalezlého za recepčním pultem odtáhne před budovu a důrazně mu vysvětluje svůj strach, že mu kolo ukradnou. Důrazně, dlouho a neodbytně. My zaznamenáme už jen finální pokus, při kterém dědek zbrunátněl tak, že hnědé skvrny se na obličeji slily všechny do jedné. Malý napoleon šermuje rukama a jeho němčina je čím dál tím méně srozumitelná. Za to Luboš volí variantu rozhodně úspornější. Mluví samozřejmě česky čím dál méně, o to více hlasitěji a neodbytněji. V závěru je Lubošovo vyjadřování osekané na dřeň:

„Kolo - zloděj. Kolo – zloděj. Kolo - zloděj,“ opakuje stále dokola se svým nevinným výrazem. Na jeho bezelstné tváři čteme naději, že to majiteli domu dojde a vyměkne. Ten však k něčemu podobnému má hodně daleko. Pomalu zlostí přestává vnímat, vydává ze sebe nesrozumitelné zvuky a já začínám v paměti lovit číslo na první pomoc. „Tady to vypadá minimálně na infarkt,“ honí se mi hlavou. Zvlášť, když jindy výmluvný Pepík jen konsternovaně zírá a pak se začíná celé absurdní scéně smát. Pepíkovy hlasité projevy potěšení ale paradoxně pánovi asi zachránily život. Vrací se opět na zem a svoji pozornost otáčí ke zdroji smíchu.

„Řekněte laskavě svému parťákovi, že já s ním diskutovat nebudu,“ poroučí tak, jak je asi zvyklý rozkazovat své ženě. „Nebudu, rozumíte? Nebudu s ním diskutovat,“ razantně štěká do Lubošova neutichajícího kafemlejnku kolo-zloděj. „A jak s ním chcete diskutovat, když on neumí německy?“ kucká smíchy Pepík a my s Jolčou se bouřlivě přidáváme.

Tato scéna přiláká pozornost i skupiny studentů, kteří si poklidně popíjejí pivo na terásce kousek od nás. Ztichnou a sledují, kdo vyhraje. Vítězství patří samozřejmě domácímu. Po chvíli spatříme již jen majitelova v nesouhlasu nahrbená záda, jak opouští kolbiště, aniž by o vlásek slevil ze svého stanoviska.

Smíchy skoro hýkáme. „No když nám kola ukradnou, aspoň to stálo za to,“ myslím si a počítám, o kolik let nám tento hurónský smích nastavil život. Vzduch se vyčistil a my se vyrovnali s tím, že kola opravdu zůstanou venku. Smířeni dopijeme své cílové pivo, které chutná vždy nejvíce z celého dne, a vynášíme věci na osmilůžkový čistý pokoj. Tady nás čeká milá povinnost: vybrat si z velké nabídky každý svoji postel.

Smířený ovšem nebyl vítěz celého klání. Asi po hodince vylítnul ze své kukaně jak postřelený a nesmlouvavě a hrubě obvinil studenty z opilství a zakázal jim dál sedět u piva. Kroutíce hlavou se rozešli, a tak v táboře poražených skončila nakonec ta tichá a nenápadná skupinka mladých. Bílý rozcuchaný plnovous se konečně uklidnil a dál s ním už nebyly žádné problémy.

Večerní procházka centrem, dobré pivo a dobrá večeře v pivnici nás utvrdily v prvotním dojmu, že jsme se dostali do zajímavého a pohostinného města.

(komentáře? | Skóre: 4.75)


Ze Štrasburku na kole - 2012 6. den - Luboše stále ještě neznáme
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:35:09 CEST (669 čtenářů)

Po zvědavém ranním nákuku, zda naši oři přečkali noc, jsme na snídani opět jako první. Včerejší zvídavé otázky recepčního, zda chceme k snídani čaj či kávu nás natolik vystrašily, že čekáme pro každého jeden malý šáleček tekutiny a dvě housky. Navíc po zkušenostech předešlého dne, kdy registrujme cedulky o striktním zákazu vynášení potravin z jídelny, předpokládáme, že nad naší konzumací bude bdít svým ostřížím a nesmlouvavým pohledem sám velký šéf.

V liduprázdné jídelně jsou ale připravena kvanta jídla, varny kávy i čaje. Tichounce a nenápadně zde šelestí nějaká ženská postava, jež pravidelně potraviny doplňuje. Kluci rychle mažou housky a nalačno s nimi mizí v útrobách Jugendherberge. Teprve pak v klidu všichni konzumujeme. „Nevyplatilo se ti, žes dneska zaspal,“ posměšně a pokradmu vítá dědka česky Pepík. Ale na majitelovu obranu musím poctivě dodat, že v jídelně nehlídkoval a o naši konzumaci se vůbec nezajímal. Ani se mu nedivím, vždyť jeden jogurt či jedno jablko, což byla většinová snídaně našich spolunocležnic, se za snídani ani vydávat nemohly a naše houstičky tak krásně vykompenzovaly.

V cykloservisu

V dobré náladě balíme, přátelsky se s dědkem loučíme, o včerejším extempore už nepadne ani slovo. Vrásky na čele nám činí pouze Lubošovo rozbité kolo. Ale město se rozhodlo podtrhnout svoji pohostinnost a bez velkých problémů nám nabídlo velký a perfektně vybavený cykloservis spojený s prodejnou. Po chvíli dojednávání Lubošovi součástku prodají s tím, že mu půjčí i nářadí a on si u nich opravdu udělá sám.

„To je práce tak na hodinku až dvě,“ odhadují oba kluci a posílají mne a Jolču omrknout hadříky a botičky do nedalekého nákupního centra. Ale jak jsme na cestách, nějak se ani jedna do role nakupujících nudících se paniček nemůžeme vžít. Po dvaceti minutách jsme zase zpět a zíráme: stáváme se svědky opravdového koncertu pro dvě ruce a jedno kolo. Luboš kmitá jak ručička v metronomu, nástroje mu v ruce jen lítají. Přesně ví, kde co utáhnout, kam sáhnout, co vyměnit, kde povolit. Je radost se na jeho odbornou práci dívat. Necelá půlhodinka a vítězně hlásí: hotovo!!!

S obdivem a úlevou nasazujeme helmy, že tedy hurá, budeme pokračovat!! Ale chyba!! Našeho Luboše zatím pořád ještě špatně známe. Opravu, která by jinému trvala dvě hodiny, on zmákne za půlhodinku. Ale odjezd, který by jinému trval pár minut, ten trvá Lubošovi podstatně déle. Nejprve si oddechnout, protáhnout se, pak vše zabalit, pak se umýt, nezapomenout poděkovat, pak se chvilku hledá helma a když se už už schyluje k nasednutí na kolo, hledají se rukavice. Dlouho. A tak kdybychom šly s Jolčou nakupovat bezprostředně po skončení složité opravy, měly bychom ještě spoustu času na pořízení úplně nové garderóby a následné kafíčko.

Když ale vyjedeme, vše zapomenuto. Opět krásně svítí sluníčko a k tomu mírně pofukuje větřík. Trasa vede loukami, kde jihneme nad žlutým kobercem rozkvetlých pampelišek, které se střídají se vzorně udržovanými poli. Rozkvetlé stromy lemují krásně čisté potoky i malé říčky. S nadšením dokonce čucháme i venkovské smrady, které mi evokují uplynulé dětství. Jak je to dávno, co se i na české a moravské lány vyvážela močůvka!! Také to tak smrdělo, stejně jako dnes, když projíždíme německým venkovem.

Jak jezdí Luboš

Nerozhází nás ani terénní vlny, které se vytvořily u města Landesburg. Při takovém počasí a krásné krajině se nám do kopců šlape o poznání lépe. Nejvíce nadšený je při stoupání ale Luboš. „Mám jedinečnou příležitost napsat pár esemesek,“ libuje si. Předpokládám, že nevíte, o čem mluví. Mně je to nejasné dodnes. On totiž využívá chvíle, kdy my tři supíme do kopců, potíme se, žíly naběhlé k prasknutí a dech dochází. V ten moment on sahá po mobilu, ledabyle jednou rukou řídí, mimoděk šlape a vyřizuje si nahromaděnou korespondenci. Myslíte, že se v kopci opozdí? Ani náhodou. Když je pošta vyřízená, ještě nahoře stačí fotit, jak nás ty kopce devastují.

Nejhorší bylo stoupání k dnešnímu cílovému městu Rothenburg ab der Tauber. Po téměř sedmdesáti kilometrech v kopcovité krajině a za dost velkého tepla už máme všeho tak akorát. Na ďábelském závěrečném stoupání mne v sedle udržuje pouze loňská vzpomínka na pěkné staré a krásně opravené město. Máme tu zamluvený nikterak levný hotel Schwarze Adler, a tak se po společných ubytovnách těšíme na krapet luxusu.

Hotel je spravován manželskou dvojicí a své nejlepší časy má již bohužel za sebou. Při pohledu na vypadávající okna, nedovírající dveře a uzounkou uličku v podkroví se mi dere na rty rčení „navoněná bída“. Ale majitelka francouzského ražení vše dohání všudypřítomnou dekorací a vřelým a přátelským přístupem k hostům. Kola tentokrát spočívají v bezpečí chodby, našim tělům dopřáváme jako vždy blahodárnou sprchu, my s Jolčou umyjeme i hlavy, pereme, nacákáme na sebe něco voňavky a vyrážíme do města.

Rothenburg je menší město plné turistů. Oceňují na něm zvláště historické jádro, které si uchovalo svůj původní ráz ze 16. století. Údajně se zde točí hodně filmů, zvláště asijské produkce, pokud filmaři potřebují jako kulisu typické německé město. Kamenné i hrázděné renesanční domy, gotické mosty, krásná radnice se štíhlou věží, úzké uličky i spousta obchůdků, to všechno bylo na svém místě, jak jsem si pamatovala z loňska.

Tajemné Schneeballen

A zvláště pak úchvatné Schneeballen, zdejší cukrovinková specialita, která se na mne smála skoro z každé výlohy. Představte si koule velké asi jako pomeranč, seřazené jako šiky vojáků na krásných platíčkách. Jsou buď bílé, obalené v cukru, nebo tmavé polité čokoládou i tečkované díky kokosu. Sbíhají se mi sliny v ústech, jen si vzpomenu, jak jsem po nich loni bažila. Tenkrát jsme ale přijeli do města pozdě a koule se mi vysmívaly za výlohami zavřených krámků. Letos si je ujít nenechám, jsem pevně rozhodnutá již na začátku února, kdy je jasné, že ve městě koulí budeme nocovat. Ano, jsou tu, zlatíčka moje. Schneeballen – sněhové koule, překládám si pro sebe a nevím proč se utvrzuji v domnění, že se jedná o sněhové pečivo, tedy o spoustu bílků, spoustu cukru. To je ta pravá kalorická bomba, kterou se zničím. Hned po večeři, slibuji si po několikáté. Jak už ale jistě tušíte, ani tentokrát se svého ďábelského pokušení nedočkám. A tak se mi chtělo podlehnout, tak moc jsem chtěla udělat dietetickou chybu! Ovšem večeřeli jsme dlouho, dlouho popíjeli pivo, až se mi ty hnusné koule opět schovávají za mříže zamčených obchodů.

Musela jsem být asi hodně zklamaná, když jsme ráno brzo odjížděli a žádný pekař ani cukrář na můj dohled ty své sněhové mršky zatím neodemknul. Pepík je ovšem zlatíčko, postřehl moje velké zklamání. A když si pak po cestě do Norinberka dáváme na své první zastávce kafíčko, najednou jako zázrakem nevím odkud tu mou sladkou touhu vydoluje.

„Jééééé,“ vydechnu překvapeně a ještě před prvním kousnutím si rychle objednávám presíčko a zaháním rojící se sliny. Pravda, trochu mne zpočátku zaskočí, že jsou koule podstatně těžší, než jsem si myslela, ale hned mě napadá, že se třeba uvnitř ukrývá nějaké překvapení, například oříšky. Houbeles! Bylo to sice překvapení, ale nemilé. Koná se moje největší zklamání celého týdne. Schneeballen jsou zhotovené z těsta tvořeného z mouky, cukru, žloutků, másla. Těsto se nakrájí na plátky, ty se pak zapletou, zabalí a navíc ještě osmaží v horkém oleji. Kalorická, těžká, ne příliš sladká a pro mne ne moc chutná krmě. Dvakrát kousnete a jste zasycení. Jednoznačně zklamání. Koule se u mne v pohotovostním potravinovém pytlíčku hřejí ještě asi dva dny. Po kousínkách je žďobu, a když se pak třetí den chystám je vyhodit, nepatrně připustím, že snad, možná bych si na ně někdy zvykla….

Ještě se ale musím vrátit zpět do Rothenburgu. Není to pouze město známé svými koulemi, ale je to i zastávka na Svatojakubské cestě. Navštěvujeme mimo jiné kostel Sv. Jakuba, ke kterému nás vedou svatojakubské mušličky již od Schwäbisch Hall, a před kostelem se shledáváme s bronzovou sochou poutníka. Krásný, vysoký, štíhlý, s kloboukem a poutnickou holí, jak jsem u něj Pepíka fotila loni. Pro mne velmi příjemné setkání. Skoro rok jsem si totiž lámala hlavu, odkud ta pěkná poutnická fotka v naší knížce pochází! A ejhle!

(komentáře? | Skóre: 4)


Ze Štrasburku na kole - 2012 7. den - Kola s námi sdílejí hotel
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:29:17 CEST (654 čtenářů)

A konečně je tu námi dlouho očekávaná etapa do Norinberka. Norinberk je krásné město, navíc vloni jsme z něj vyjížděli několikakilometrovým lesoparkem, kde tekla říčka. Našim spolucestovatelům nadšeně vyprávíme, jak si Norinberští užívají přímo ve velkoměstě požitků venkovského bydlení v přírodě. Měli bychom ujet skoro 100 kilometrů, ale už jsme natrénovaní, nebude snad problém.

Ráno se vyhrabeme až v půl desáté, ale vzhledem k tomu, že předchozí noc pršelo, je chladněji a jede se nám báječně. Na trase máme vyznačenou Bibeltaradweg – cyklostezku v údolí říčky Bibel. Po loňských zkušenostech, kdy jsem zde cedila krev, neboť stezka není asfaltová, ale stále jen šotolínka nebo kačirek, navíc hodně na sluníčku, se jí snažím vyhnout. Pepík mé žadonění vyslyšel a směřuje nás na malé vedlejší silničky, ani bundesky se jim nedá říkat.

Nevšední historie jednoho domu

Do mého deníčku se dneska velkým písmem zapsala malá zastávka v Grosshabersdorfu. Do nenápadné vesničky na předměstí většího města, jehož jméno si už nevybavuji, dojíždíme v čase odpoledního kafíčka. Hledáme cukrárničku, ale nakonec se usazujeme na zahrádce velkého rohového domu. Obsluha, což znamená starý hřmotný unavený muž, se k nám přišourá drobet neochotně, naši tradiční objednávku piv, rádlerů a kávy ale přejde bez mrknutí okem. Odpočíváme, přemíláme zážitky z celého dne až do doby, než jde Luboš na toaletu. „Tý jo, viděli jste ten barák? A jak to uvnitř zrekonstruované,“ naladil nás na prohlídku.

A tak se střídáme v prohlídce vnitřního zařízení domu, původně zájezdního hostince, kde jsou po citlivě zrekonstruovaném interiéru rozmístěny obrázky a předměty pamatující doby minulé. A to by nebyl Pepík, aby mezitím nepřiměl nesdílného majitele k řeči. O svém domě se ale ten nemluva rozpovídal rád. Jeho rodině patří sídlo, které bylo postaveno v 16. století, již několik generací. Budova vyhořela za třicetileté války, obnovena byla ale bezprostředně a sloužila až do našeho století. Současná rekonstrukce stála přes milion eur. Umíte si představit, jak si oba pánové notovali na adresu Evropské unie a památkářů, kteří svými někdy nesmyslnými předpisy a nařízeními cenu za renovaci staré památky vyšroubovali tak vysoko. Krásný a majestátní Gasthaus Zum Roten Ross, který trůní na křižovatce jako předsedající náročné schůzi, fotíme ze všech stran a srdečně se s majitelem loučíme. Ještě se ohlížím za šourajícím se podnikatelem a uvědomuji si, že to nebude tak dlouho trvat a naši hospodští nucení pracovat dlouho do důchodu se budou šourat zrovna tak. Ne všichni však budou mít za zády milionový majetek….

Strastiplná cesta k vlastní posteli

Do Norinberku dojíždíme unaveni, dnešní etapa nakonec měřila 94 km, ale také rozladěni. Poprvé selhává perfektní německé značení cyklostezek. Značky nás sice vedou přímo do centra, ale po nejrušnější a nejblbější příjezdové cestě. Motáme se po chodnících, zdržují nás semafory, auta nám dýchají své plyny do obličejů. Jsme rozladěni, naštváni, zvlášť když víme, jak pěkně se do centra lze také dostat. První prasknou nervy Pepíkovi - staví mladý sportovně oděný pár na silničních kolech. Adrenalin a nadupanost z nich jen čiší. Ve srovnání s našimi zaprášenými a unavenými tvářemi mnou cloumá pochybnost, že nám poradí správně. Posílají nás – chce se mi napsat za tři řeky a tři pohoří – prostě daleko a složitě. A tam prý je onen cyklistický ráj. Nevěřím jim ani slovo, nechce se mi vydávat do víru velkého průmyslového předměstí hledat vysněnou cyklostezku v zeleni. Ale maje na paměti slova, že šéfa budeme vždy poslouchat, bez odmlouvání se vydávám za ostatními naznačeným směrem. Po několikerém ptaní a asi po třech kilometrech se do ráje opravdu dostaneme. Podél říčky se na obou stranách rozléhá zelený areál s křížícími se cyklostezkami, prostorem na bruslení, na walking. Jsou tu grilovací areály, hřiště pro děti i sportovce. Prostě úžasné přesně tak, jak nám to loni utkvělo v paměti. Najdeme i stylizovaný vodní mlýn, atrakci zvláště pro děti. Jak velký rozdíl mezi peklem, které jsme absolvovali před třiceti minutami.

Zelená stezka nás dovede přímo do centra, kde začínáme hledat naše dnešní útočiště. K hotelu Hauptbahnhof chovám nedůvěru již z Prahy. Je prý v centru a má vícelůžkové pokoje, navíc nabízejí cenu s povlečením a bez. Nejprve se hrneme k nádraží, to najdeme snadno. Ale hotel tady nikdo nezná. Projíždíme celou ulici, kde je ubytovacích možností víc, ale nikdo neví. Pepík se v jedné recepci ptá, nic, nic. Nakonec na to jdeme „od lesa“. Podle popisného čísla. Když nás číslo ale zavede do recepce, kde se Pepík před tím ptal, moje obavy vyrazí jako krůpěje potu na čele.

A co kola?

Ale nic se nejí tak horké. Hotel patří do řetězce hostelů, je zde veliký frmol. Pokoje pěkné, moderní. Opět spíme pohromadě, to už nám nedělá nejmenší problém. Problém jsou ale kola. Když jsme hotel objednávali, s kolama se počítalo. Počítá se s nimi i teď, ale ve stojanech na nekrytém dvoře.

„Tak tady kola nenechám,“ rezolutně vykřikne Pepík. „Já v žádném případě,“ zcela očekávaně přitaká Luboš. „No ale kam s nimi?“ rozpačitě opáčím. „Někam na chodbu?“ navrhuje Jolana. Vydávám se do suterénu, kde je chodeb přehršel. „To by snad šlo,“ vleču tam Pepíka. „Ne, dáme je na pokoj,“ rozhodne velící. „Ale tam se přece nevejdou,“ vykřikneme s Jolanou shodně. „A vy jste neviděli ty Asiaty, jak se po našich miláčcích mlsně poohlíželi?“ vynášejí trumf oba kluci.

No, všimli jsme si jich všichni. Vyšli na nádvoří a velmi zvědavě nás i naše kola pozorovali. „Tak přestavíme pokoj,“ navrhne Luboš. „To už mám dávno vymyšlené,“ přitaká Pepík. „A co výtah? Vždyť se tam kola nevejdou a bydlíme ve čtvrtém patře,“ namítaným chabě. „Ty se nepamatuješ, jak panu Šestákovi ukradli kolo z chodby ve štrasburském hotelu?“ rozbíjí mé poslední námitky Pepík.

A tak se dáváme do absolutní přestavby malinké místnosti. V pokojíku jako klícka doslova vydupeme ze země něco málo přes jeden volný čtvereční metr. Zavazadla vyneseme a kola výtahem přepravují kluci. Jsem hodně nesvá: hotel je nově zrenovován, provoz ve výtahu je veliký. Když kola spočinou naštosována u okna tak, že na svou postel musím lézt přes Pepíkovu a jedna stolní lampa odpočívá na záchodě, oddychnu si úlevou. Přesto se mi usíná špatně s představou, jak budeme ráno odjíždět.

Odjezd byl nakonec bezproblémový, pomineme-li ranní eskapády Luboše. Už si navykl, že musí být krapet rychlejší, abychom na něj nečekali déle než přijatelných pár minut. Nechce zdržovat, a tak začíná ráno šustit vždy alespoň o půl hodiny dříve, než vstáváme my ostatní. Stejně nestíhá. „Člověče, ty vstáváš v šest a když my se vzbudíme v půl sedmé, už jsi půl hodiny ve skluzu,“ vystihuje jeho balící a připravovací techniku Pepík. Že se čeká na Luboše, to už je folklor. Otázka je pouze ta, jak dlouho. A musím uznat, že čím déle jsme na cestě, tím se doba čekání zkracuje. A pokud je výjimečně včas na startu, můžete se spolehnout, že někde něco zapomněl.

Večer se couráme městem, jsou to vždy takové pěkné chvilky bez kola, bez povinností, s prázdným žaludkem a velkou žízní. Naší jedinou starostí je uvelebit se a vychutnávat si zasloužené chvilky odpočinku. Očima kloužeme po rušných ulicích, kde jak na nějaké velké párty proudí davy svátečně naladěných lidí. Skoro všechna místa na pouličních zahrádkách jsou obsazena, lidé si užívají teplého jarního večera. Překvapuje nás velké množství italských cukráren otevřených až do pozdní noci. Že by se Němci v této pro ně problematické době vrhli na sladké? Asi si sladí život za to, jak musí platit jihoevropské dluhy. Nikdy před tím jsme neviděli takhle moc mlsajících Germánů. Samozřejmě podlehneme také, mezitím si ovšem dáváme zdejší specialitu – norinberské párečky a samozřejmě kvasnicové pivo. V párečcích bylo maso, žádné náhražky ani separáty, pivo mělo říz. A tak na turistiku už dnes naprosto rezignujeme.

(komentáře? | Skóre: 4.5)


Ze Štrasburku na kole - 2012 9. den - Překračujeme hranice
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:20:04 CEST (584 čtenářů)

Jak jsem již naznačila, dneškem končíme jízdu po vymazlených německých cyklostezkách. Po dnešních prvních dvaceti kilometrech se s námi cyklostezky rozloučily, poté si trasu zkracujeme a míříme přímo k hranicím. Asi 6 km urazíme po bundesce č. 22, podjedeme dálnici a po třech kilometrech odbočujeme vlevo a už jsme zase na Radce, jedeme kolem přehrady směr Moosbach. Cesta se mi vryla do paměti zvláště proto, že se honily mraky a poprvé za celou dobu nás překvapil prudký déšť. Přečkali jsem ho v jedné otevřené stodole, prudce se ochladilo. Prostě – pomalu končí dovolená a naše vlast nám posílá pěknou pozvánku domů… Mrznou mi prsty, bojím se promoknutí, jsem unavená – poslední hodiny strávené v Německu se nám opravdu „povedly“.

V Moosbachu hledáme nějaké občerstvení, těšíme se na posledního německého vajcáka, poslední německé kapučínko. Ani to se nám příliš nezdaří – nakonec hospodu najdeme, ale je prázdná, v atriu je nám zima a pivo čepuje Češka z Chomutova, která sem na práci dojíždí.

Pár metrů před hranicí se ještě zastavujeme u cedule s evropskou cyklostezkou a jako modelové na úrovni se fotíme ze všech možných i nemožných stran, úhlů i seskupení. Ať máme na tu super dovolenou památku, myslíme si všichni, dokonce i Pepík, kterého přepadá jedna z jedno vzácných chvilek, kdy se dobrovolně nechá fotit. A pak už jen přejet pomyslnou čáru, začít si zvykat na špatné a ještě horší silnice a těšit se, že aspoň budeme každému rozumět.

Penzion Muflon, který jsme měli zamluvený kousek před Bělou nad Radbuzou, však byla hodně drsná odvykací kúra. Přivítání bylo příjemné: korpulentní majitelka nám nechala vybrat z mnoha prázdných pokojů, a tak si opět jednou užíváme každý ve svém – vyjma manželské dvojice, samozřejmě. Za 300 Kč nečekáme žádné rozmazlování, nicméně drobné maličkosti nám kazí náladu hned při vybalování: prasklé záchodové prkýnko, nábytek pamatující zlatou éru 60. let, dveře od sprchy nejdou zavřít, sprcháč neodtéká. Nejhorší je ale všudypřítomný pach kouře. Korpulentní majitelka kouří jako fabrika před vydáváním emisních povolenek, neustále je také přikovaná k počítači, kde hraje všemožné hry, pročež má pramalou šanci se věnovat hostům. Hostům se nevěnuje nikdo. Pokud pod pojmem hosté myslíme jeden jediný mladý pár. Je na nich vidět taková zamilovanost, že určitě prostředí, ve kterém se ocitli, vůbec nevnímají. Jinak tu nikdo jiný není. Není tady ani obchod ani jiná restaurace, nicméně majitelka nám do nebes vychvaluje manželův guláš. „Vždyť on vařil i v Savarinu!“ zdůrazňuje neustále. Manžel-Savarin je neustále stále zalezlý v kuchyni, madame u počítače. Guláš s kupovanými knedlíky máme snězený hned, ovšem v porovnání se včerejší řeckou kuchyní opravdu neobstojí. K jídlu lahvová plzeň, zaplať pánbů za ni. „Brambůrky, oříšky? Kdepak, nic takového tady nemůžu mít,“ vysvětluje manžel, vždyť tady nic nevydrží. Rozuměj: manželka by to hned sežrala. A tak večer trávíme na špinavých křeslech v patře, nasyslili jsme s sebou aspoň pár lahvářů. Jaký rozdíl mezi vřelými německými večery. Stále máme co dohánět, ach jo.

(komentáře? | Skóre: 4.33)


Ze Štrasburku na kole - 2012 10. den - Pepíkova agresivní jízda
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:16:55 CEST (603 čtenářů)

Přestože se nám večer příliš nevyvedl, vyspali jsme se dobře a obnovili síly na další putování. Tuším, že po českých silnicích nebude tak veselo a uvolněno jako u našich německých sousedů, a proto naléhám, abychom vyrazili co nejdříve. Ovšem k životu se probouzí manžel-Savarin a náš časný výjezd krapet zdržuje. Má nutkání nám oznámit, že manželka je vysokoškolačka-architektka (potěš pánbůh) a jeho otec legionář Kojzlar. To jméno je mi známé, vím, že nějakého Kojzlara Senát navrhoval na státní vyznamenání.

„Jo, máte pravdu,“ potvrdí mi Kojzlar junior. „Táta bojoval u Tobruku, a tak ho několikrát na vyznamenání navrhovali,“ vysvětloval mi. „Nakonec jsme byli pozvaný ke Klausovi na Hrad a dali mu Řád Bílého lva,“ chlubí se. „Ale já tam nešel. Vyznamenání tátovi nedali, když žil, když by si to užil, ale až in memoriam, a takovou šaškárnu já podporovat nebudu,“ pokračuje rozzlobeně. „Byl dvakrát navrženej zaživa, ale to neprošlo. Dali mu to až po smrti, aby mu nemuseli nic platit. A tak jsem tam nešel, na Hrad šla manželka. Ani na recepci se nezdržela, hned jsme odjeli domů. Ale stejně si myslím, že táta by radost měl,“ zakončil smířlivě pan Kojzlar.

Přestože jsme vstali brzy, odjíždíme po těchto přenáškách a po fotografování skoro až v půl deváté. Šlapeme, co to dá, kopečky Českého lesa nám dávají pěkně zabrat. Na chvilku si vydechneme ve vesnici Racov, kde chovají divokého kanadského krocana. Příjemný majitel, krásný pták. A už se suneme do vesnice Telice. Shodou neuvěřitelných náhod jsme zde loni objevili své skoro sousedy. Letos nechceme obtěžovat, ale nezastavte se, když doma se celý rok nevidíte, a pak projíždíte náhodou kolem jejich chalupy. Příjemné setkání, obdivujeme jejich vyšperkovanou úžasnou zahrádku.

Celý den nás honí déšť, ve stresu před ním prcháme. Pěkná zastávka v hospůdce Malakov, kde si dáváme oběd z vlastních zásob. Vesnice jako svěží víno, nenápadná hospoda s posezením venku. Příjemný mladý výčepní nedělá vůbec žádné problémy: na lavice přinese pití, toleruje vlastní stravu. Velmi, opravdu velmi jsme příjemně překvapeni, zvlášť když čaj s rumem na zahřátí není ani trochu šizený.

Pepík má smůlu

Závodíme s hrozícími mraky, chceme dojet do Dobřívu, kde máme rezervované ubytování. Pepík ovšem píchnul, a tak pod kuratelou bouřky rychle s Lubošem kolo opravují. Díky za Lubošovy rychlé ruce a Pepíkovu zručnost. Po pár minutách je opraveno a můžeme pokračovat dál. Bohužel do kopce. A najednou rána jako z děla! Pepíkovo kolo opět prázdné. To už je k vzteku, všichni jsme naštvaní. Kluci zjistí, že Pepík díky své agresivní jízdě prorazil plášť. Zeje v něm veliká díra, která samosebou obnažila duši, jež je nyní zcela nechráněná. Pánové se snaží o maximum: vyspraví díru rozstříhanou prasklou duší, kterou podlepí poškozený plášť.

Provizorní správka postačuje, dojíždíme do staré hospody. Náš objednaný penzion se schovává někde daleko za Dobřívem, a tak se po krátkém telefonátu s provozovatelem ubytováváme přímo ve staré hospodě. Ubytovna jako vyšitá: obývají ji pravděpodobně sezónní dělníci, ale za těch 180 Kč na hlavu si nestěžujeme. Samozřejmě spíme opět všichni společně, ale místnost je velmi prostorná a aspoň je zase legrace. Jako bžunda mi ale nepřipadá společné příslušenství, spíš mám obavy si tu vyčistit zuby, natož se sprchovat. Nakonec ale vše překonám a čistá a spokojená se sunu s ostatními na večeři. Liduprázdná nejlepší místní hospoda s poněkud zpozdilou obsluhou. Ale zvládli jsme to. Ach jo, kde jsou pohostinná večerní německá posezení …

(komentáře? | Skóre: 4.33)


Ze Štrasburku na kole - 2012 11. den - Domů ...
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:12:10 CEST (605 čtenářů)

Levňounké ubytování je samozřejmě bez snídaně, a tak nakupujeme v malém krámku za hospodou – čerstvé pečivo, jogurt, sekanou. Ještě se mi podaří umluvit kuchaře, který si přišel brzo zakládat na polední guláš, aby nám udělal kafíčko a čaj. „To je ale velká škoda, že už máme dneska poslední den,“ postěžuje si při snídani Luboš. „Konečně jsem se naučil filozofii jízdy ve vašem pelotonu. Teď už vím, že když Pepík sundá helmu, čeká mě náročný a dlouhý kopec. Také jsem pochopil, že když je zastávka na jídlo, musím se najíst, i kdybych hlad neměl, protože další zastávka už přijít nemusí,“ smutně konstatuje nováček naší party. Utěšujeme ho, že své zkušenosti jistě brzy uplatní. „Bezva jsi mezi nás zapadl, bylo s tebou prima, zase spolu někam pojedeme,“ chlácholím jeho smutek. „Jo, ale musí vylepšit ty ranní nástupy,“ s úsměvem varuje Pepík.

První kilometry nás vedou v Brdech pěknou, i když kopečkovitou krajinou. Pepík záhy konstatuje, že díra v plášti je opravdu velká a že podlepení duší mu příliš nepomohlo. Odpojuje zadní brzdu (!), aby se při brzdění podklad neposouval mimo proražený otvor. S Jolanou šílíme při pomyšlení, co by se bez zadní brzdy mohlo stát naloženému kolu a jeho jezdci a naléháme na vyhledání cykloservisu. Komárov nic, Zaječov nic, Osek ano, ale majitel, za kterým jsme stoupali divokým kopcem skoro až k nebi, není k mání. A tak úspěch slavíme až v Hořovicích.

Odtud se chytáme oficiální cyklostezky Praha – Paříž a jsme zdrceni. Cyklo je sice dobře značená, ale vede po hlavní silnici s velkým provozem. „Který trouba ji tady asi vyznačil,“ úpím. Po pár kilometrech zjistíme, že lze jet souběžnou postranní silnicí, kde si jedeme v poklidu. „To nebyl trouba, ale vůl. Nepřemýšlel, jen si splnil svůj úkol. Na kole asi nikdy neseděl,“ rezolutně prohlásil Pepík. Chvilku se vmyslím do pozice cizince, který celou trasu z Paříže až do naší matičky Prahy absolvuje. Rozmazlen německými trasami se musí cítit jako v cyklistickém pekle: nespravené vozovky, hlavní tah bez jakékoli krajnice, neurvalí řidiči, velký provoz. A ani nemusí rozumět česky, určitě pochopí hlasitý výkřik „Vy debilové!!“ kterým nás počastoval netrpělivý řidič, jenž chtěl odbočit vpravo a musel počkat, než přejedeme. Jako by na náš peloton svým nenávistným sdělením vylil kýbl špíny. Vzpomenu si v té souvislosti na všechny „prasárny“, které jsme prováděli německým řidičům a oni vše jen s chápavým úsměvem a nadhledem přešli. Ach jo, pokolikáté si už za ty dva dny u nás povzdechnu …

V Králově Dvoře krapet bloudíme, nakonec se chytáme utajené cyklostezky podle řeky Litavky, která nás dovede až do Berouna. Až tam nás u KFC přepadne pořádný liják. Jako náplast na špatné počasí působí velmi milounké a vřelé přivítání v pizzerii Domino: Hanča s Vincíkem. Máme velkou radost a všem se chytrým a milovaným vnukem chlubíme. A pak už jen známá a prověřená cesta přes Svatý Ján a Loděnice domů. Cílové foto udělá z okna maminka v Hostivicích, kde se ani chvilku nezdržíme, neb jsme tak natěšeni na své sprchy, své postele, čisté oblečení a proč si nepřiznat i na své mailové schránky. Doma nás čeká Honzík s celou milou rodinkou, vyrostlou Anetkou a usměvavou Luckou, vzorně upravená zahrada a udržovaný dům.

Loučení s partou není smutné. Nádherně jsme si „sedli“, dobře jsme se doplňovali, výtečně jsme si na sebe zvykli a dovolená to byla úžasná. A tak se všichni shodujeme, že v tomto složení určitě ještě někdy vyrazíme.

(komentáře? | Skóre: 4.5)


Ze Štrasburku na kole - 2012 On line reportáž z cesty
Poslal pepik v Sunday, 22. April 2012 @ 18:49:54 CEST (846 čtenářů)

Anonymní píše "Na tomto místě vám bude náš přítel Karel opět zprostředkovávat zprávy od nás.

1.den - čtvrtek 26.dubna 2012
Odjezd nočním vlakem do Offenburgu.

2.den - pátek 27.dubna 2012
Noc ve vlaku pohodová, místo prášku na spaní šampus. Vlak luxusní. Svačíme u Rýnu, asi 7 km od Strasbourgu. Je krásně, slunko, všude klid, čisto a spořádáno. -
Strasbourg je krásné město se spoustou památek a turistů. Slunko, kafíčko, pivíčko a dobrá nálada. Kola odpočívají v hotelové garáži. Před Evropským parlamentem ještě stále vlaje naše vlajka.

3.den - sobota 28.dubna 2012
Krásný letní den, 100 km, Karlsruhe. Nádherná trasa podél Rýna. Ubytování super. Večer ulice v městě nabité, prázdninová atmosféra. Máme se prima.

4.den - neděle 29.dubna 2012
Univerzitní město Heidelberg. 80 km. Večer nám sprchlo, aspoň byl důvod jít do hospody. Pěkný den, krásné trasy lesoparky. Nálada bezva, moc pozdravů.

5.den - pondělí 30.dubna 2012
Zatím nej etapa. Údolím řeky Neckar. Hrady, zámky, vinice, louky, lesy. Počasí šité kolu na míru. Cyklistův ráj, Heilbronn, 105 km.

6.den - 1.máj - úterý 1.května 2012
První májový den bylo celé Německo v pohybu:-). Tradice velí jít na výlet. Pochodovali s lahví v ruce, hlavně mladí, alkohol a muziku si tahali na vozíčcích. Bylo hodně veselo. My skoro horská etapa, vinice, kopce, hrady, spíme Schwäbisch Hall, 70 km, sluníčko pohoda.

7.den - středa 2.května 2012
Dnes německým venkovem. Všude voní močůvka, jak ji rozlévají na polích. Zdolali jsme hodně údolí, nastoupali jsme ažaž. Rothenburg, 72 km. Vzpomínáme na loňskou pouť.

8.den - čtvrtek 3.května 2012
V noci sprchlo, ráno se jelo frišně. Pepík volil malé okresky bez provozu. Počasí stále skvělé. V Norimberku k večeři klasicky norimberské párečky. 94 km.

9.den - pátek 4.května 2012
Poslední večer v Německu - Sulzbach Rosenberg. 73 km. Domorodci velmi přátelští, počasí nádherné. Pijeme poslední radlery a pravé kvasnicové. Čauky doma.

10.den - sobota 5.května 2012
Tak dneska už v Čechách, po mnoha kopečkách a 93 km ve Smolově, před Bělou nad Radbuzou. Doma nás vítá déšť a oblačnost. Zítra pokračujeme směr Praha :-)

11.den - neděle 6.května 2012
Brdy, Dobřív, 105 km. První etapa doma. Celý den nás honil déšť, Pepík 2x píchnul. K večeři si dáváme smažák a dobré pivo. Zítra snad cíl :-)

12.den - pondělí 7.května 2012
V poslední etapě nás trápil déšť, přeháňky, spršky. Přesto jsme dojeli až domů - špinaví, zablácení, ale šťastní - po 93km. V Hořovicích ještě Pepík měnil proražený plášť, v Berouně oběd v pizzerii - přivítala nás Hanča a Vincínek.

Dovolená to byla skvělá, každému doporučujeme!!! "


(komentáře? | Skóre: 3.4)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy