Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Z Hamburgu na kole - 2010

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Z Hamburgu na kole - 2010 Úvod
Poslal pepik v Tuesday, 07. September 2010 @ 21:01:01 CEST (2406 čtenářů)

Kde vznikla idea, že letos pojedeme na kole do Hamburgu, nevím. Možná jsme se sebevědomě inspirovali u cestovatelů Michala a Lucie, kteří svůj objezd světa na kole trénovali právě na této trase. Každopádně myšlenka projet údolí Labe z Prahy až k ústí do Severního moře nás zaujala hned vloni po loňské cestě Praha – Mnichov – Praha.

Idea to asi nebyla špatná, protože řady zájemců o toto cykloputování se časem začaly rozrůstat. Termín byl stanoven na začátek července, kdy jsou dva volné sváteční dny. V jednu chvíli to vypadalo, že nás do Hamburgu pojede více jak deset. Nakonec si ale účast v expedici vybojovali jen ti nejodhodlanější a nejpřipravenější.

Samozřejmě Vašek, naše sluníčko. Jednak si bez něj už své cyklocesty ani ne-dokážeme představit, jednak ani tentokrát nic neponechal náhodě. Celou zimu poctivě trénoval, jaro věnoval vedle tréninku i přípravě strategické. Sháněl mapky a obětavě je skenoval.

Jolana se pravda chvilku rozmýšlela, přece jen dovolená je časově limitovaná, ale opravdu jen chvilku. I ona patří k základním stavebním kamenům našeho týmu. Sice se přiznala, že přípravu krapet podcenila, najeto měla z nás všech nejméně, ale snad to bylo nakonec ku prospěchu věci. Aspoň na nás nemusela nikde čekat a nespotřebovanou energii vybíjet jinak než na kole.

Kdo naopak nic nepodcenil, to byla Šárka. S cílevědomostí sobě vlastní si předsevzala, že letos se tedy opravdu cesty zúčastní, ale nejen to, ona cestu i dokončí!!! Navzdory lehké nedůvěře celé své rodiny si pořídila hůlky a chodila, chodila a chodila. V zimě je střídala s běžkami, chodila celou zimu, celé jaro, celé léto. Denně. Když vykouklo sluníčko, přesedlala na kolo. A jezdila a jezdila. Až jsme měli strach, jestli nakonec nevyškrtne z cesty ona nás. Celou přípravnou fázi završila (krize nekrize) koupí nového kola.

Karel se chystal také, i když svoji přípravu tentokrát tajil. Jisté je, že na každý tréninkový výlet byl kdykoli a kamkoli ochoten jet, i když dostal avízo třeba pouhé dvě hodiny před startem. Jednoduše: jako pionýr či skaut - vždy připraven. A tak také působil i na trati. Na start se dostavil přesně, poučen loňskými zkušenostmi vybaven účelně, střídmě a prakticky. Nezapomněl ani na notýsek, kam s pečlivostí sobě vlastní zapisoval veškeré výdaje.

A pak se do základní sestavy probojovali nováčci Marcela a Jirka. Pár z Moravy, který je velmi zkušeným cyklistickým tandemem. Již několik let jsme jim účast nabízeli, oni však vždy s díky a přiznejme si i s určitými obavami odmítali. Až letos. Na společně stráveném Silvestru zaznělo neuvážené: tak my to tedy zkusíme. Mám pocit, že se později oba tohoto svého vyjádření zalekli, nicméně ani jeden si to nepřiznal. A tak začali makat. A to doslova a do písmene: makat. Zásobovali nás sms typu, co už vše odjeli, kolik mají najeto a jak jim to jde. Vzbuzovali tím u mne permanentní stres, neboť když jsem jejich přípravu násobila koeficientem stavu mé tělesné schránky a věkem, vyšlo mi, že bych v porovnání s nimi měla být spíš Marcelčiným klientem (stará se o domy se sociální péčí), než vůbec vlézt na kolo. A i oni nakonec pečlivou a poctivou přípravu korunovali: jednak si koupili po dlouhém zkoumání a přemýšlení výbavu, a poté si poctivě nabalili všechny věci potřebné na týden a vyjeli do 100km vzdáleného penzionu, aby tam přespali a v neděli večer se vrátili domů. Radovala jsem se z jejich hlášení, že je to opravdu super, si takhle na kole vyjet. Jen mi opět zablikalo světýlko: 100km? V Beskydech?

Ale nevzdala jsem to a trénovala jsem také. Najeto jsme nakonec s Pepíkem měli cca tisíc km, ale jelikož bylo na jaře špatné počasí, bylo to maximum možného. Pak už jsem se jenom vpředvečer pomodlila, zakázala si myslet na poznámky typu ty ses zbláznila, na Šárčino nové kolo i na nadupané Moraváky. Přesto jsem se na start dostavila trochu s křečovitým úsměvem a s pomyšlením, že vlak civilizovanou krajinou podél Labe jezdí všude.

A Pepík? Ten si zcela důvodně vzhledem ke své skvělé kondici žádné obavy nepřipouštěl. Vzorně vyladil obě kola a zkompletoval německé Vaškovy mapičky. Pochvala. Velké úsilí ale věnoval již od vánočních svátků přepravě. Spekuloval, jak se z Hamburgu, pokud tam dojedeme, dostaneme zpět do vlasti. A co když tam nedojedeme? Jak potom? A tak po logické úvaze usoudil, že nejlepší bude, pokud pojedeme obráceně – tedy proti proudu řeky. Vlakem se dopravíme všichni do Hamburgu a pak pojedeme, co to dá. Do Drážďan či do Děčína musíme ve stanoveném termínu deseti dnů dojet a pak už nás někdo vyzvedne, či dojedeme s českými drahami. Tato varianta se nakonec ukázala jako velmi pesimistická, ale náš velitel byl připraven na vše.

Nastala tedy druhá etapa Pepíkovy práce: po odsouhlasení všech (i těch ještě potencionálních) členů výpravy se jal shánět příhodný spoj, který by vzal i naše kola. Vzhledem k počtu účastníků to nebylo vůbec jednoduché. První informace, že ve vlaku je místo pouze pro 8 kol se sice ukázala jako lichá, ale to až přímo ve vlaku. Pracovali jsme s ní celou přípravnou fázi a obávali se, jestli se vůbec budeme schopni nalodit. Pepík se nakonec vyjevil jako internetový znalec, když lístky objednal elektronicky, a to velmi levně. Tak, že ani Karlova drážní slevenka na tuto cenu nedosáhla. Druhá pochvala. Ovšem sleva nebyla, jak už to tak bývá, zadarmo. Následovalo martýrium zakoupení lístků pro kola a později i místenek, což ani jedno už přes počítač nešlo. Podezírám Pepíka, že jeho letošní fyzička vzešla hlavně z jeho častých cest na Hlavní nádraží.

Pepík zaslouží poděkování nejen jako koordinátor dopravy, ale také jako hlavní organizátor, tahoun a iniciátor celé expedice. Bez tebe, Pepíku, bychom nikdy nevyjeli. Díky moc.

(komentáře? | Skóre: 4.8)


Z Hamburgu na kole - 2010 Nultý den: cesta vlakem
Poslal pepik v Tuesday, 07. September 2010 @ 21:10:20 CEST (1017 čtenářů)

Jak už jsem vzpomínala, na nádraží jsem se dostavila v dost hrozném stavu. Jednak jsem prchala stejně jako Jolana přímo z práce, jednak mi v zátylku seděla jako velký balvan obrovská obava, zda cestu zvládnu. Neudělalo se mi líp, když jsem se uřícená přiřítila na nádraží, kde jsem natrefila na partu rozjásaných a natěšených kamarádů, kterým svaly hrály jak strunky na kobylce hmatníku. Všichni rozzáření, usměvaví. Dovezli je ochotně Láďa a Jarda, kteří netrpělivě čekali, až se díky zapískání průvodčího stanou slaměnými vdovci.

Na nastupování bylo času málo, vlak nádražím jen projížděl, naštěstí aspoň trochu přibrzdil )) Ještě bleskové familly foto, aby byla dokumentace do alba. Malá nestabilita vznikla při kolizi se šlachovitým dědkem, který mě obvinil, že ho předbíhám. Pán měl ten samý cíl jako my a nervózní byl stejně jako já. I když jeho nervozita pramenila určitě z jiného důvodu: místo spolehlivé a oddané manželky s sebou na kolo totiž vezl krásnou asi dvacetiletou vnučku. Nechtěla bych být v jeho kůži…. Navíc jsme je nazítří potkali v Hamburgu, jak vylézají s vnučkou z křoví – nevyspalí, pomačkaní. Dívenka sice vypadala spokojeně, on však pořád stejně nerudný. Na trase jsme je už nikde nepotkali, stejně jako jsme nikde nepotkali žádné Čechy. Škoda. Tak krásná trasa, ta by měla být v povinná v každém cyklistickém životopise.

Na Hamburg s hamburgrem

Jakmile se vlak rozjel, Pepík, jak je jeho zvykem, sjednal rychle pořádek a ze svých tvrdě vydobytých místenek vyhnal drze usalašené cizince. Aby ne, když místenky vyladil tak, abychom seděli po čtyřech u dvou stolečků naproti sobě. Skupinka k pohledání!! A teprve teď se ukázalo, jak ze široka svoji přípravu pojala Šárka. Vytáhla pohárky, studené šampaňské a už se pařilo. Záminka jednoduchá: její narozeniny, jmeniny a navíc výročí svatby. Tak ještě jednou, Šárko, vše nejlepší!!

Díky tvému studenému moku byl můj balvan obav ze zátylku nahrazen bezstarostným opojením a pocitem volnosti a nicnedělání. Když vypita Šárčina zásoba, vytáhne svoji přípravu Pepík. Ten ve slevě nakoupil hamburgery, aby cesta do Hamburgu byla stylová. A jako překvápko také šampáňo. „Teplota pití je už na hranici,“ zděšeně křičí Jirka v Děčíně, krájí své pověstné voňavé dobrůtky a rychle s ostatními likviduje zbytek tekutých zásob. A to už nám patří celý vlak. Ještě milý průvodčí s růžovou kravatkou vystraší Jolanu, která nemá kompatibilní doklady s jízdenkou. Ale se stoupající hladinou alkoholu si z ní už jen tak z povinnosti utahujeme a Pepík plánuje, že kdyby ji snad chtěl Němec z vlaku vysadit, budeme ji bránit jako jeden muž.

Šárka chce v Německu šlapat. Důsledek krize?

Na nádraží v Hamburgu svižný a zkušený výsadek a rychle pryč, i když nádraží se nehýbe, a proto se fotí nejlíp, jak ví náš kamarád z cest turnovský Vašek. Najednou peron prázdný, zůstávám jen já se Šárkou. A ta zjišťuje, že nemůže jet na kole. Čtete dobře: moje ovíněné já bylo zburcováno zoufalým výkřikem: Nemůžu šlapat!!!! V hlase se míchá pečlivá a namáhavá dlouhodobá příprava s hrůzným faktem i s pitoreskností situace, kdy v Hamburgu by šlapat nechtěla žádná. Naštěstí se situace ukázala snadno řešitelná: Šárka nic nepodceňující zanedbala upevnění tašek na nové kolo. Rychlý zásah a už hledáme zbytek výpravy.

V Hamburgu se v noci těžce pracuje

Ubytováni jsme v neosobním a nepříliš krásném, nicméně funkčním hotelu nedaleko nádraží. Je horký večer a my vyrážíme prohlédnout noční město. Vedeni Vácínkem a Pepíkem kroužíme po St. Pauli. Usadíme se v příjemné hospůdce na ulici a každý po svém si vychutnává svého prvního vajcáka. Nevíte, co to je? Normální typické německé kvasnicové pivo zvané Weiβbier, čti vajsbír, které Pepík polidštil na vajcák. Ten nás pak provázel celou cestu. Má hodně vitamínů, minerálů a nezanedbatelný je i fakt, že se po něm krásně točí hlava. Tak jsme se chvíli potočili, někdo i třikrát, čímž jsme absolvovali povinnou a nezbytnou přípravu na tu část St. Pauli, kde je plno nočních klubů a barů, hospod, divadel, sexklubů i nevěstinců. Tradici má tento kousek Hamburgu již z dob, kdy patřil mezi nejznámější a největší světové přístavy. Nazývá se Reeperbahn podle malé uličky, která tuto část jinak velmi počestného města proslavila. Námořníci ošlehaní větrem měli samozřejmě nejednu potřebu, nikoliv jen vajcák jako my. A tak se zde soustředily stovky lehkých ženštin, které v poněkud jiné formě, ale stejné v obsahu i činnosti, zde přetrvávají stále. Paradoxní na celém tom cirkuse je fakt, že dnes už Reeperbahn je spíše turistickou záležitostí, v době do půlnoci, kdy jsme tam byli my, zcela určitě. Korzují zde čumilové, kšeftu pramálo. Nicméně jsme se pozdravili i se sochami všech členů Beatles, kteří zde zahajovali svoji fenomenální kariéru.

A když už jsme toho všeho měli tak akorát, Pepík zavelel: tady někde je taková ulička …. On hodně čte, abyste věděli, má to všechno vyčtené . A už nás nic netušící táhnul za sebou. A jak jsme zvyklí se poddat jeho velení, následujeme ho jak ovce a nikoho ani nenapadlo si přečíst ceduli jako vrata, která na začátku původní a jedinečné Reeperbahn bije do očí. Velkým písmem a několika jazyky varují, že ženám se vstup nedoporučuje, ba přímo zakazuje. A tak my čtyři nevědomé bosorky kráčíme ulicí, kde v přítmí září jen velké výkladní skříně s nudícími se obnaženými ženštinami. Vyskytují se zde výhradně muži, baby za sklem se jim předvádějí, kroutí se, lákají je. A my jak trubky na ně zpočátku čumíme, a když nám vše konečně docvakne, s nechutí klopíme zrak. Ale i to byla chyba, neb jsme téměř nepostřehly velký flusanec, který se naším směrem od jedné pracující děvy snesl. Naštěstí netrefila. A tak rychle zrak vzhůru a hledat, kde tesař nechal díru. Jééé, to by se Láďovi líbilo, vydechla teskně Šárka.


(komentáře? | Skóre: 0)

Z Hamburgu na kole - 2010 1. etapa: Hamburg - Lauenburg
Poslal pepik v Tuesday, 07. September 2010 @ 21:17:21 CEST (1058 čtenářů)

Noc proběhla standardně – oba čtyřlůžáky – klučičí i holčičí svorně a vzorně vstaly, a přestože v noci bylo vedro, spali jsme všichni dobře. Ráno v jídelně dochází poprvé k situaci, kdy nám formou bufetu nenabídnou jen snídani, ale nic netušící i svačinu a oběd. Na žádné naší štaci totiž není problém namazat si houstičku s sebou. A tak toho hojně využíváme, teplé jídlo si dáváme většinou až večer. V horkách, která nás provázejí, to stejně ani jinak nejde. Jirka úpěnlivě postrádá transportní taštičku, tedy jakousi příruční kabelu, do které by své zásoby schoval. Pepík je připraven, a tak v útrobách jeho brašny mizí i Jirkovy housky. My ostatní se smiřujeme s „jednou do kapsy“. Vymyká se ale Kája. Houstičky nemaže. Celý zásobovací proces totiž časem dovádí k dokonalosti a místo mazání provádí házení. Jakže? Do příruční tašky si nandá paštičky, salámky, vajíčka, sýrečky a teprve na trati se rozhodne, na co zrovna má v danou chvíli chuť. Jo, od Káji, to se může člověk jen učit, povzdechl si Pepík, který začal házet až v Drážďanech.

Naše první vyválené

Před hotelem se scházíme ve velitelský čas 8. 30. Všichni natěšení, nadupaní, skoro by se dalo říct, že kopyty nedočkavě hrabeme jak býci, kteří se ve stejnou dobu na opačné straně Evropy v Pamploně chystají na svůj slavný běh. Věřím, že jsou nedočkaví a natěšení stejně jako my. Jejich běh však bude trvat jen několik minut, zato my se těšíme na deset dní. Jaké budou? Kam až dojedeme? A dojedeme vůbec?

To se mi honí hlavou i v okamžiku, kdy poprvé šlápnu do pedálů. Poprvé se zformuje náš had, do jehož čela se přirozeně postaví Vašek třímající podrobnou mapu Hamburgu. Hlava hada, to je jedno z nejožehavějších míst v pelotonu. Zatím ještě netušíme, jak nevděčná a neoblíbená je to pozice. Nicméně Vašek rozhodnut ukázat nám jinou tvář města než tu s červenými lucerničkami, suverénně vyráží mezi semafory a auta. Cyklisté zde mají vyhrazené své pruhy, přesto si nemyslím, že průjezd pátečním provozem je bezpečný. Vydechnu si vždy až při pauze u nějaké pamětihodnosti. Navíc občas někdo zůstane viset na červené. Já jak kvočna se svým učitelským syndromem pořád počítám ovečky, i když se vzhledem ke strnulé páteři nemohu pořádně rozhlédnout. Moje otázka: „Jsme všichni?“ určitě otravovala každého, kdo byl zrovna v doslechu a koho jsem donutila se za jízdy otočit.

Ale díky Vaškově umíněnosti si ve svém itineráři můžeme odškrtnout novorenesanční radnici, před kterou se rozkládá velkolepé náměstí, i kostel sv. Michala, nejvýznamnější barokní chrám v severním Německu z 2. poloviny 18. století, s jeho 132 metrovou věží. A hlavně přístav, největší v Německu a jeden z největších v Evropě. Nachází se zde 60 bazénů a les jeřábů prý čítá asi 900 kusů. Přístav se nám líbil všem: jednak bylo povoleno si tam ve stínu dát kávičku – sice levnou a nikterak výbornou, ale i pivo. Prý bylo pečlivě vyválené – stupnice vyválenosti označuje míru vychlazení. V panujících vedrech: čím vyválenější, tím lepší.

Hamburg - město mostů

A pak už jen prohlídka starých i nových kancelářských budov a skladů. Je jich tu požehnaně, vždyť tradice námořního i říčního obchodu je veliká. Každoročně do přístavu zajíždí 12 000 lodí z 90 zemí světa. Ve středověku město patřilo do spolku Hanza sdružujícího nejdůležitější obchodní významné přístavy a obchodní města v severním Německu a Pobaltí. Dnes se přízviskem hanzovní může pochlubit devět měst. Pro svůj význam je Hamburg ještě dnes nazýván Bránou do světa. A ještě jedna zajímavost stojí za zmínku: jak je Praha město věží, tak je Hamburg městem mostů. Napočítala jsem jich dost, ale na oficiálně udávané číslo 2 428 jsem se nedostala. To je pořádná porce, což? Vždyť také to je evropský rekord!!

V brašnách se ocitá důležitý pomocník

Asi po čtyřech hodinách považujeme Hamburg za dobytý a troubíme na ústup, tedy spíše na nástup. Hledáme únik z města, hledáme naši spásnou hvězdu, značku Elberadweg – labské cyklostezky. Je modroučká, krásně graficky vyvedená, ale schovaná kdesi v třímilionovém městě. Všichni hledáme, jen Pepík se příliš nezapojuje. Je zaměstnán jinou záležitostí: rád by získal nějakou celkovou mapu naší cesty, protože Vaškův průvodce je dost podrobný a mapičky má Pepík na mnoha nepřehledných papírcích. Sice si s tím poradíme, ale …. A tak kontaktujeme několik informačních center, pokaždé marně. Poslední pokus z nás velitel mámí v době, kdy konečně našeho modrého andílka Elberadweg natrefíme. Už už chceme vyrazit, když Pepík zaškemrá: kousek odtud je hlavní nádraží. Co kdybychom tam zajeli zkusit ty mapičky? Odpoví mu jen rozpačité ticho. Už máme konečně značku, už jsme unavení, už chceme pryč z města, je vedro – a ty chceš ještě zajížďku, bouří se v duchu většina z nás. Ale jak to tak bývá, najde se pár dobrovolníků, kterým se nebohého mapičkáře zželí. Kdo by čekal, že z těchto nebožáků se za pár desítek minut stanou hrdinové? A já se přiznám: byla jsem mezi nimi!!!! V infocentru na nádraží si vystojíme potupnou frontu před komisními úřednicemi a jako odměnu třímáme nikoli mapičky, ale krásně barevné, jednoduše a velmi prakticky vyvedené knížečky. Celá stezka je popsána a namalována jako pro blbé: grafika přehledná, němčina jednoduchá, stručná, u každého místa uvedené ubytování včetně ceny a telefonního čísla. A je tam samozřejmě i mapa celková, po které Pepík tak prahl. Z komisních úřednic se rázem stanou milé dámy, když nám zdarma a zcela dobrovolně dají knížečku pro každého člena výpravy. A ještě s úsměvem, když vidí, jakou radost nám jejich materiál udělal. Teď už jen vyzvednout zbytek výpravy a naše cykloputování opravdu začíná.

Zajímavý objev pro pivaře i nepivaře

S jednou zastávkou jsme ujeli přes 50km, ovšem s velmi slušným průměrem 20km/hod. Šárka sice mrmlá nespokojeností a ohání se dvaadvacítkou, kterou dosahovala v tréninku, ale my jsme lepšího výsledku v průměrné rychlosti už později nedosáhli. Pro šťouraly, kteří si mé tvrzení ověřují vzadu ve statistice: tento počet km i průměr beru bez dopoledního Hamburgu 

Na zastávce poprvé objednáváme radlera, pivo namíchané s citronovou limonádou. Že jste se otřásli hrůzou? Věřte, že kdyby mi tuto kombinaci někdo nabídl na Kopče, hrůzou bych se třásla taky. Ale v německém prostředí a v tropickém horku je tento nápoj, pokud je studený, velmi osvěžující, navíc perfektně zahání žízeň. My holky ho pak pijeme celou dobu, a to s nepřímou úměrností: čím více je radler šizený, tedy čím méně je v něm piva, tím více nám chutná.

Vedro jako v Lauenburgu?

Dnešní etapu končíme v našem prvním Jugenherberku. Zařízení, které vzhledem k nízkým cenám budeme následující dny vyhledávat. Ubytování pro mladé, kde vždy musíme zaplatit alespoň jeden mládežnický průkaz. Říkám tomu daň ze staroby. Většinou vše vyřizuje Vácínek, naše sluníčko, kterého bychom letos mohli klidně přejmenovat na ubytovacího agenta. Díky, Vašku. Pokoje jsou většinou vícelůžkové, navíc si sami povlékáme a svlékáme postele. Příslušenství většinou na chodbě. Ale nic z toho nás samozřejmě neodrazuje, zvlášť když snídaně jsou vždy bohaté a formou bufetu.

Večer procházka městem, z kterého si pamatuji jen restauraci u Itala, dobrou pizzu na zahrádce a osmdesátiletého staříka, jenž ze svého balkonu pozoruje hosty v hospodě. Tentokrát měl úspěšný den. Dobrák Vašek s ním komunikuje, dokonce má tu čest se vyšplhat se za ním do druhého patra na balkon a pořídit naše foto z ptačí perspektivy. A to vše za děsného horka, ještě o půlnoci naměříme 29°C. Od nynějška už nebudu říkat vedro jako v Michli, ale vedro jako v Laudenbergu.

První etapa tedy za námi a já velmi příjemně překvapena, jak milá a rozmanitá je zde krajina. Představovala jsem si stezku podél řeky, hráz, nudné a jednotvárné nevýrazné okolí. Opak je pravdou: střídáme vesničky, městečka, jedeme lesem, do kopečků, písky, v chládku – no nádhera. Jsem unesena a velmi příjemně překvapena. Dokonce se někteří z nás dneska i vykoupali v Labi. Do té špíny nelezu, vrčím a hlídám kola. Když jsem ale viděla, s jakou rozkoší se v tom horku ve vodě rochní jednak moji kolegové, jednak německá mládež, nemusel mne dlouho nikdo přemlouvat.


(komentáře? | Skóre: 5)

Z Hamburgu na kole - 2010 2. etapa: Lauenburg - Wittenberge
Poslal pepik v Tuesday, 07. September 2010 @ 21:25:54 CEST (1309 čtenářů)

Horká tropická noc proběhla dost dramaticky, neboť v místnostech nešla otvírat okna. Úkaz, který pozorujeme ve všech mládežnických ubytovnách. Přemýšlím, z jakého důvodu tomu tak je: mladí lezou okny do pokojů bez placení? Vyhazují věci z oken? Nebo se zfetovaní vrhají dolů? No, nepřišla jsem na to. Až ve Drážďanech ve stejném zařízení jsem viděla, jak mládež okupuje okna jak roje včel, visí dolů, troubí na vuvuzely, mávají, pokřikují. Nebyl to pěkný pohled. Neptejte se mne, jak se jim okna podařilo otevřít, to fakt nevím.

Jak horká noc, tak horký den. Na startu v Lauenburgu sice všichni podupáváme ještě svěží, ale netušíme, že nás čeká jedna z nejnáročnějších a nejdobrodružnějších etap. Vše začíná nevinně: čerstvé ráno, pěkná stezka, bříška plná, příruční taštičky též. V hlavách ještě vzpomínka na rodinku, která si u stolu zcela veřejně mazala houstičky, pobrala láhve s minerálkou i ovoce a s napěchovanou igelitkou hrdě odkráčela před zírajícím personálem. To my zatím ještě pořád pokradmu a s pocitem, že děláme cosi nepatřičného.

Zemřu sama a opuštěná?

Napojíme se na naši značku a už šupajdíme. Pod kotlem nahoře se pořádně přikládá, vypadá to, že službu má nějaký snaživec. Teplota stoupá a stoupá. Jedeme po alternativní, nově vybudované stezce, jež kopíruje protipovodňovou hráz. Jede se dobře, což o to, ale nasadili jsme dost vysoké tempo, opět se mi vrací obava, zda pelotonu stačím. Voda v bidonu navíc podezřele rychle začíná mizet. A to mě ani nenapadlo, že Pepík, vodou opovrhující, žádnou láhev s sebou nemá. Asi po dvou hodinách zjišťuji, že s únavou a žízní na tom nejsem sama. Začínáme se všichni rozhlížet po hospodě. Ale kdeže! Není vesnice, nejsou lidi, nejsou hospody. Jen žhavá koule nahoře pálí a stezka se vine a vine dál podél hráze. Občas se na obzoru objeví stavení, což vyvolá ve všech zvýšenou frekvenci šlapání, ovšem po zklamání z opuštěného objektu naše vůle opět polevuje. Chytáme se jednoho z mála stínů a přestože jsem neprovedla investigativní anketu mezi účastníky, troufám si tvrdit, že měl každý dost. Ležíme na zemi jak mrtvoly, sníme o studené vodě (pivu) a do sedel se nikomu nechce. Ale umřít žízní a vyčerpáním, to už méně. A tak vzhůru!!!

Fata morgana

Kdybyste byli škodolibí, co byste na nás seslali? Ano, uvažujete správně. Píchlá duše. A kdo? Samozřejmě já. Nesmělým hláskem hrdinně navrhuji, ať mě zde zanechají osudu a mé vysušené a potulnými psy ohlodané kosti zde mohou vyzvednout, až se někde občerství. Ale poprvé se projevuje soudržnost a solidarita týmu. Miláček Pepík nezaváhá, s Jirkou mají kolo bleskově na řídítkách, vymontovávají duši, samozřejmě zadní, a vehementně se zbytky sil vrhnou do opravy. Novodobí rytíři se formují i v takovýchto situacích: nepostěžovali se, nenadávali mi. Zbytek výpravy svalen v chabém stínu, který se tu jakoby zázrakem vynořil. Po chvíli již opět všichni v sedle s nadějí na občerstvení v hospodě, které teď už zcela určitě musí přijít. Na tachometru mám úctyhodných 40km, když se před námi opravdu zjeví oáza: velký vývěsní štít a v hlubokém stínu dvou velkých stromů pohodlně usazeni dva cyklisti, skoro jako fata morgana. A věřte, že fata morgana to opravdu byla. Skuteční byli jen ti cyklisti, kteří nám se smutným úsměvem škodolibě sdělili: geschlossen. Nechápavě na ně zíráme, a tak přitvrdí: closed. Ty jo, už jde do tuhého. Pepík se samozřejmě nechce se stavem věcí smířit, a tak pátrá u domorodců: krám? Asi 10km tímto směrem, ukazují zcela mimo naši trasu. A jiná hospoda, ta tady není.

Sahara

Už zcela bez nálady opět do sedel, oči potažené blánou žízně a únavy, vydáváme se na další cestu. A teď přijde Karlova chvíle: v okamžiku, kdy každý už jede sám na sebe, skoro jako horolezci před pokořením posledního vrcholu, se Kája dostává do úniku. Ale ne ledajakého. Podařil se mu totiž husarský kousek: ztratil se zprostředka pelotonu. Nikdo dodnes nevíme, jak to dokázal. Nebyl na špici, ani na chvostu, a přece se nám ztratil. V dané chvíli však tuto ztrátu nikdo nepostřehne, každý se snaží nemyslet na žízeň, pot, únavu ani na spalující slunce. Teď už vím, jak to vypadá na Sahaře, pomyslím si. Ne, neopravujete mne, příměr se Saharou není tak mimo mísu. Teploměr Vaškovi v tuto chvíli totiž ukazuje smrtících 42°C.

Naštěstí nás strážný andělíček neopustil. Tentokrát se vtělil do staršího pána, který si hověl ve stínu lípy na své haciendě. Tradiční otázku na restauraci nepřešel jen zavrtěním hlavy, ale velkoryse ukázal na svůj vzorně posečený trávník, kde vprostředku trůnila stará dobrá železná pumpa. I ten, kdo nevládne němčinou, bleskově pochopil. Anděl se shovívavě usmíval, když se pod pumpou objevila žíznivá ústa, zpocené zátylky a dokonce i trička. Ani nad kolejemi na trávníku se nezlobil, ani kola opřená o opečovávané stromky ho nerozhodila. Ach, to blaho studené vody! Chutnala božsky. Nikdo si nevzpomene na úplavici, žloutenku, průjmy či zvracení. Lijeme do sebe i na sebe neotestovanou kapalinu a vůbec nemyslíme na to, že tento anděl by klidně mohl být nastrčeným pekelníkem.

Drahnou dobu trvá naše dětské cákání, utahování si z Pepíka, jehož záběry, jak hltá vodu, zaplnily karty všech foťáků. Vždyť kdo to kdy viděl, aby kopaninský bohatýr vodu pil? Až tohle bude číst pan Emil, to bude v Demínce veselo  A jak tak půl hodinky žertujeme, Jolana nás nesměle vrací do reality: a kde je Kája? Odpovědí je jen rozpačité ticho. Rychle na zem, najednou je všechno jinak. Jedno víme jistě: vzadu nezůstal, jako poslední jsem jela já. Asi nepostřehl, že peloton zahýbá na trávník, anebo se spíše nabízí prozaické vysvětlení: jemu, zarytému realistovi, se anděl strážný nezjevil. Naráz si uvědomujeme, že voda není tak dobrá, že je strašně železitá a že padá na jazyk. Pepík však pořád na vlně euforie, děkuje staříkovi a dozvídá se spoustu dalších cenných informací, včetně té, že občerstvení je asi za 5km, kde podniká jedna dáma, a pak za dalších asi 15km, kde je regulérní hospoda.

Karel v úniku

Rychle tedy do sedel a zahajujeme stíhačku Karla. Po ochlazení a napojení je svět hned veselejší. Na hrázi se zničehožnic objevily osamělé slunečníky s chladicími taškami a sklenicemi. Chladicí taška nabízí studené nápoje, do sklenice máš hodit euro. Dobří lidé, kteří je zde namontovali. Asi už je nebavilo odklízet ty vysušené mrtvoly nebohých cyklistů. Kájovu stopu tu však nezaznamenáme. A tak dál. Po chvíli opravdu narážíme na občerstvení, kde však Kája také není. Co se dá dělat, usedneme bez něho. Nejsme však už žízniví a odevzdaní, a tak manýry hubené „modré paní“, která má všechny doplňky kolem dokola laděné domodra, si líbit nenecháme. Proč bychom byli nuceni konzumovat domácí koláč, proč by nám měla dát pivo jen k jídlu, navíc, když měla jen klobásy, a proč pořád něco mele svou rychlou a nesrozumitelnou němčinou, divoce u toho gestikulujíc? Škoda, že jsem zapomněl ty všechny sprostý slovíčka, co mě naučil kameník Karel, postěžuje si Pepík, když se jako jeden muž zvedáme a babu necháváme hartusit samotnou. Později se dozvídáme, že je v tomto kraji známá: vysloužilá protivná politička, která navíc ani nemá povolení podnikat. Všem místním je trnem v oku. Ale my, vědoucí, že hospoda už je jen za 15km, nám je hej.

V hospodě ve stínu ve Wehningenu pak už jen odfukujeme, hrdinsky se poplácáváme po ramenou, neboť jsme v tom vedru vydrželi jet 60km bez řádného občerstvení (železitou vodu nepočítaje). Naše uspokojení podtrhnul i fakt, že se Kája našel. Vysprchovaný, napojený odpočívá, do smíchu mu ale moc není. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když mě napadá, že se chystá hodit rukavici do ringu. Nic neříká a je to tak dobře. Večer už je vše zapomenuto a z Karla se stává až do Prahy držák celého pelotonu. I když, jak se mu povedlo se ztratit a jak bojoval s vedrem a žízní na trati sám, to bych dnes opravdu ráda věděla.

Jestli si ovšem myslíte, že to je šťastný konec dnešního dne, tak to se moc pletete. To nejhorší nás totiž ještě čeká, a to už máme pomalu půl třetí. Věci se opět daly do pohybu: Kája se rozhodl, že nás nebude zdržovat a vyráží napřed. Pepík jako omluvu svému tělu za železitou vodu do sebe hází jednoho vajcáka za druhým, přestože už žízeň dávno nehasí. Vedro kulminuje a celá země se chvěje napětím, neb za dvě hodiny začíná zápas mistrovství světa, kdy Němci hrají fotbal s favorizovanou Argentinou. Karty pro nás nejsou rozdány zrovna přívětivě.

Hlava hada

Odtrhneme Pepíka od půllitru a v pohodě vyrážíme. Po dvou hodinkách zjišťujeme, což vás asi nepřekvapí, že Pepík stále žízniv a Kája se opět ztratil. Postupem času se městečka a vesničky vylidňují, atmosféra houstne, fotbal začíná. Vašek hledá puštěnou televizi, ale zdá se to být neuskutečnitelné přání. Pepík podléhá žízni a zakotví u jediné otevřené lokality – v Lidlu. Svým přirozeným vůdcovstvím strhne i ostatní a my jak trubky místo koukání na fotbal v příjemné hospůdce sedíme v prachu a lemtáme pivo z plechu nebo vodu z láhve. Karel pořád ztracen, Pepík pořád žízniv.

Zdecimovaný had se dává do pohybu a nachází zalíbení na silnici. Auta už nejezdí, každý normální Němec je přilepen k televizi, a tak jízda po hlaďoučkém asfaltu bez provozu, navíc ve stínu lesů, je pro nás jako balzám. Poprvé se stávám hlavou hada a jedu, jako bych měla křídla. Pneumatiky opojně šustí, za sebou slyším jen pravidelný dech následovníků, šlape mi to skvěle. Nádhera. Ale jen do té doby, než zastavím ve stínu. Ty ses snad zbláznila, proč tak rychle? Budeme snad dodržovat nějakou normální rychlost, ne? Atakují mne ze všech stran. A tak po kraťounkém odpočinku opět vyrážím, nicméně v uších mi rezonuje svištící vítr, a předešlé výtky zbytku pelotonu zcela přehluší.

Při další zastávce, tentokrát už v hospodě, si začnu uvědomovat, jak nevděčná je role lídra. Nikomu se nezavděčí: buď jede rychle, nebo pomalu. Hlava hada se tak stává nejneoblíbenější pozicí. Nejsolidnějšími tahouny se nakonec ukázaly Marcelka a Jolana. Ukázněně držely stanovenou rychlost, i když nutno říct, že i na ně bylo třeba čas od času houknout. Jirka? Ten by na špici rád, ale jeho nepokojné nohy a výbušná rychlost ho odsoudily do role stíhače, který chtě nechtě musí krýt záda prvnímu. K zulíbání byla Šárka. Jakmile vprostřed pelotonu, svým zvučným a nepřeslechnutelným hlasem hlavu neustále peskovala a bedlivě hlídala čísílka na svém novém tachometru…. Jakmile se ale dostala dopředu, nehleděla na nic: jela jak s větrem o závod, pětadvacítka do kopce, to pro ni byla brnkačka…

Blondýna záchranářem

V hospodě puštěná televize a my šťastně sledujeme poslední minuty vítězného zápasu, kdy Němci zcela (4:0) deklasují Argentinu. Záběry na zdrceného Maradonu i v té malé hospodě hrstka vesničanů doprovází šíleným řevem. Dokonáno, hotovo: Němci jsou v semifinále.

To je prima, ale co Kája? Ten stále ztracen. A co Pepík? Stále žízniv? Kdepak, Pepík ztracen také. Naše zraky upírající se na obrazovku ani nepostřehly, že nemáme velitele. Chybí nám dva kusy, což je na druhý den opravdu víc, než jsou povolené plánované ztráty.

Naštěstí se velitel během pár desítek minut najde. Přijede se záhadným úsměvem: na to si sedněte, co jsem zažil!!! Hm, když spočítáme všechna ta piva, když to znásobíme koeficientem vedra a únavy, tak to snad ani slyšet nechceme. Ale Josef trvá na svém: zastavila u mne krásná blondýna v kabrioletu a chtěla si se mnou povídat. Hm, a o čem asi tak, pošklebuju se v duchu. O těch vypitých pivech? Nebo snad o tom zaprášeném a navinulém dresu? Ještě že jsem to nevyslovila nahlas. Ta blondýna se totiž Pepíka ptala, jestli se nám neztratil kolega. Ona prý nějakého zbloudilého cyklistu poslala naším směrem. Konečně se Kájovi zjevil jeho anděl strážný, pomyslím si. I když bůhví, jestli to spíše nebyla ďáblice, která si v předešlých chvílích pohrála s mým telefonem, kde se nějak záhadně ztrácely zprávy i hovory. Každopádně teď už se s Kájou zkontaktujeme a čekáme na jeho dojezd.

Nalezení ztracenci v opozici

Šťastné shledání završilo atmosféru vítězství. Ani jsme si neuvědomili, jak se se soumrakem pozvolna začaly plnit silnice. Nemusím vám určitě popisovat, jak divoce začala jezdit troubící auta, jak řvaly vuvuzely, plápolaly vlajky, pískalo se, hlučelo, pilo a oslavovalo. A do toho naše unavená parta.

Nedá se nic dělat, platíme, vyrážíme. Milý číšník nás ale varuje: na bundesku určitě nejezděte!! Jednak zvedá obočí, když platíme těch pár piv, upozorňuje, že v Německu ani cyklista nesmí požít, jednak ukazuje na splašená auta. Doporučuje sjet na cyklostezku. Nápad se nám to zdá být úžasný: tam si užijeme krásný podvečer bez dozvuků fotbalového zápasu. Jednomyslně (na zamračené vizáže ztracených nalezenců nikdo nereaguje) sjíždíme překrásným tichým hájem ke hrázi, kde nás vítá naše stará známá cyklostezka. Ale jak je teď jiná!!! Spalující slunko pryč, mírný teplý podvečerní vánek a božský klid. Nikde nikdo, jen náš had si spokojeně přede. Vašek telefonicky sjednal ubytování, a tak není kam spěchat, i když už je skoro 8 hodin.

Ovšem naši dva hrdinové utvořili pasivní opozici. Spočítali si, kolik jsme už dneska najeli kilometrů, kolik nám zbývá po silnici a kolik nás čeká navíc touto zajížďkou po cyklostezce. A tak začali trucovat. Loudali se poslední, mručeli a mračili se. Po čase se nám opozičního dua zželelo, jejich argumenty jsme vyslyšeli a vrátili se na bundesku - ovšem až v okamžiku, kdy byla podél silnice cyklostezka. A tak jsme si trasu prodloužili o pouhých 8km. Není se co divit, že podél silnice už nám všem začínaly pomalu docházet síly. A co myslíte? Defekt! A kdo? Samozřejmě já!!! Opět píchlá zadní duše. Rytíř Pepík nezaváhá, Jirka přizvukuje. Nejhorší bylo, že se na nás vrhla hejna komárů. Poprvé zažíváme stmívání, kdy ty bestie žerou jak na objednávku. Unavení, seštípaní, tma se blíží…. Kluci opravu zvládli bravurně, mezitím Karel a Vašek jako předsunuté hlídky zburcují ubytovatele a s klíči v rukou už nás čekají před penzionem ve Wittenbergu.

Celoměstský mejdan na ulici

Do města se vysprchovaní, unavení a hladoví dostáváme až v deset hodin večer. Celý den je korunován velkolepou, skoro snovou slavností, jakoby ji připravili přímo pro nás - vždyť každý si dnes těmi 130km udělal svůj osobák. Horká tropická noc, na ulicích stánky s pivem, všude spokojení a oslavující lidé, hraje muzika. Slavnosti piva, jež se zde konají dvakrát ročně, se snoubí s oslavou fotbalového vítězství. Nacházíme volná místa na zahrádce narvané italské restaurace s výbornou pizzou a živou hudbou. Kelímky s pouličním pivem jdou s námi po půlnoci i do postele. Úžasný večer, úžasný den. Usínám s myšlenkou, že ještě jeden takový, tak další už nepřežiju.


(komentáře? | Skóre: 4.4)

Z Hamburgu na kole - 2010 3. etapa: Wittenberge - Tangermünde
Poslal pepik v Tuesday, 07. September 2010 @ 21:37:46 CEST (1080 čtenářů)

V penzionu Elbauer se nám spalo báječně. Ubytováni po dvou, každý v malém pitoreskním domečku: příslušenství, velký prostor, kola uzamčená na dvoře a samozřejmě i výborný snídaňový bufet. Vyspat jsme se po včerejšku potřebovali, a tak start dnes až v půl desáté.

Blbá nálada v bývalé NDR

Během krátké japonské prohlídky (projet, vyfotit a nazdar) města Wittenberge se podivuji, jak některé domy jsou dost zchátralé, neopravované, neobydlené. Ostře tento fakt kontrastuje s německou pořádkumilovností a akurátností. Nacházíme se na území bývalé NDR, a jak se cestou postupně dozvídáme, území osídlené Ossi je jakoby prokleté. Hodně mladých odchází do západní části Německa, není tu práce, po havlovsku by se dalo říct, že je mezi lidmi blbá nálada. Pepík nás během cesty pravidelně zásobuje informacemi, jako například že z 270tisícového Magdeburgu uteklo již 50tisíc mladých, nebo že z malého města Strehla se jich odstěhovalo 9 000. To by opravdu bylo na blbou náladu. Ale faktem je, že lidé jsou k nám vesměs milí a přátelští. Když mě například jednou na ulici přepadne zoufalé nutkání, na otázku ohledně záchodků mě usměvavá stará paní pustí k sobě do koupelny. A kdekoli se zastavíme nad mapou či se bezradně rozhlížíme, hned někdo přispěchá, aby nám pomohl. Dokonce i auta staví a nabízejí pomoc v případě defektu. Často nás také místní cyklisté na naši stezku doprovodí, i když si musí zajet. Takové velmi milé follow me. Tedy jako jediný důkaz blbé nálady a vysídlování bývalé NDR se setkáváme s těmito neobydlenými a neopravenými domy.

Čapí ráj

Dnešní etapa vede velmi zajímavou krajinou, kde jsou lesy a háje přerušované vesničkami a městečky postavenými z červených cihel. Je zde vidět vliv hansovních bohatých měst. Bohatství a prosperita jsou zde sice už minulostí, ale čápi to zatím nějak nepostřehli. Potkáváme je na každém kroku – na loukách, na břehu Labe, samozřejmě skoro na každém komínu i věži. Mám nutkavé tušení, že moje kontakty s těmito čápy mi mají připomenout mé dvě dospělé děti. jakoby mi jeden či druhý chystali nějaké milé překvapení. Šárka si takovou asociaci nepřipouští, ta tato dlouhonohá a ladná stvoření bezmezně obdivuje. Dokáže sedět dlouhé desítky minut a jen ptáky pozorovat. Jako v ráji je v obci Rühstadt, která má čápa ve svém znaku. Čápy tu vidíte všude: na vývěsních štítech, v upoutávkách v restauracích, v reklamách, dokonce je tu i čapí muzeum. Aby ne, místo je to proslavené jako známá čapí obec, kde údajně hnízdí na padesát párů čápů – na komínech, na střechách i na uměle vytvořených hnízdištích.

Pokračujeme dále a Vašek nám ukazuje zbytky původní hranice NDR – NSR. Chvíli zavzpomínáme, jaká to byla magorská doba, kterou pohříchu všichni máme ještě v čerstvé paměti. Každému okamžitě naskočí jedna z historek, jak jsme do Drážďan jezdili pro boty, punčocháče, sportovní zboží i jak jsme na holém těle pašovali dětské věci či záclony…

Začínáme potkávat více turistů, dokonce hodně skupin s dětmi. Postupem mi dochází, že Elberadweg je oblíbenou trasou pro sportovní prázdniny celých rodin – jízda po stezkách je bezpečná a nenáročná. Jak nám jedna parta prozradila, jedou tuto trasu s dětmi již potřetí, pokaždé si dají malý kousek. Potkáváme i takové bizardní výpravy, kdy matka s otcem mají kola ověšená jak vánoční stromeček a otrávený puberťák si jede nalehko: usuzuji, že mu smýkají s sebou i počítač se všemi jeho oblíbenými hrami, jen aby jel s nimi. Jiná matka má zase asi tak dvouroční dítě připevněné popruhy na zádech jak Indiánka na sběru lesních plodů. Jo, Němci jsou sportovnějším a usilovnějším národem než jsme my.

Roubíky do úst!!

Ale oni jsou také ukázněnější a jezdí jen po vyznačených cyklostezkách. To naši pánové začínají přicházet na chuť Vaškovým mapičkám, které kombinují cyklostezky se silnicemi, Bundesstraβe, tzv. bundeskami. Kluci se domlouvají sami a jakmile je někde možnost, že si cestu zkrátíme, hned nasazují bundesku. Je pravdou, že se po hladkém asfaltu jede podstatně lépe, ale zase podstatně nebezpečněji. Navíc jsem vždy ve stresu, když mě míjejí auta. Proč se mám tedy strachovat, když o kousek dál vede pohodlná, tichounká a přívětivá cyklostezka? Na tu otázku mi nikdo celou dobu nedokázal odpovědět, protože ušetřený čas a kilometry, to pro mne pádná odpověď není. Máme dovolenou, tak nač spěchat. Ale ani mně, ani žádné jiné holce se nepodařilo toto pánům klukům vysvětlit. A tak čas od času, než je přestane bavit naše trucování, musíme bundeskovat. Navíc si pánové dokazují, jak jim to rychle jede! Občas nás buzerují hláškami typu: do sedel, roztočit kola, roubíky do úst a šlapem!!! Když Marcelka protestuje, hodlá jí Jirka vyznačit rysku na tachometru u třicítky, aby věděla, jaká je ta správná rychlost 

Poledne nás zastihne v malém městečku Havelberg, který se česky nazývá Havolín dle slovanských Havolanů. Je to velmi staré městečko, již v polovině 10. století zde bylo založeno biskupství, zdejší chrám byl vybudovaný ve 12. století. Obdivujeme renovované domy z červených cihel, hrbolatou dlažbu ovšem už o něco méně. V penzionu pod mostem, jenž je hojně inzerovaný a údajně k cyklistům přátelský, si vychutnáváme pravý německý Eintopf, já zvolila zeleninový. Horká polévka v horkém poledni? Ani byste neřekli, jak je posilující. A moc jsme si pochutnali i na skvělém kafíčku a dortíčku.

V brzké odpoledne jsme dobundeskovali k benzínové pumpě, kde se pánové vrhají na vyválené pivečko (už stačili zjistit, že na benzínkách jsou nejvyválenější) a všichni konzumujeme houstičky, Marcelka zmrzku. Marcelka má vůbec takové jiné stravovací návyky. Jí hodně málo, krotí se s kaloriemi, krotí se samozřejmě i s pivem. Je ve stravování velmi ukázněná a my ostatní holky jí jen závidíme. Proto mi nedá, abych na tomto místě tu zmrzlinku nevyzdvihla.

Zastávka na benzince byla osudová, i když tomu zpočátku nic nenasvědčovalo. Pepík si s plechovkou v ruce našel ihned kamarády – místní, kteří tajemství vyváleného pravděpodobně znají už dlouho. Jejich debata prokládaná salvami smíchu v nás euforii opravdu nevyvolávala, neb měli obsazený jediný benzínkový stín pod billboardem. No, pro malíře ani fotografa žádná sláva, a tak ani foto z této debaty nemám. My čekající otrávení, Pepík však jako vždy nasává informace. Před námi leží město Targenmünde, které prý je velmi krásné a starobylé. Hm, nám to nevadí, my dnes budeme nocovat na malé vesnici, kde Vašek objednal ubytování. Nemají tam sice hospodu, tedy nic k jídlu ani k pití, ale my nakoupíme a uděláme si romantický večer. Teď už aby se Pepík zvedl. Vyhlásím konec hlavní přestávky a hotovo!!

Skleněný slalom

Jak my všichni se těšíme na večerní venkov, Pepíkovi se v hlavě motá opilcovo sdělení: Minda (paměť ho zradila, a tak jméno komolí, my ostatní pak po něm), to musí být ale bomba!! Nikdo mu nevěnuje pozornost, protože se plně soustředíme na skleněný slalom. Že nevíte, co to je? My to doposud také nevěděli: jedná se o sport, kdy bojujete o každý metr, kterým projedete, aniž byste píchli. Kolem zdejších silnic jsou totiž poházené tisíce a tisíce, spíše miliony střepů. Nevím, jak to Němci dělají, to nemůže být náhoda, to určitě nejsou ani láhve vyhazované z okének aut, to musí být nějaký národní sport: mám radost, mám vztek, mám smutek nebo normálně se jen nudím, a tak si rozbiju láhev! Skla je opravdu hodně, a byla to také jedna z příčin mých neustálých píchnutí. Jééé a zrovna teď, chvilku po startu z benzínky opět. Naštěstí se klukům konečně podařilo najít v plášti ten střep, který dělal celou dobu takovou neplechu, a já už pak bez defektu dojíždím až domů.

Tříhodinový rozmysl v Mindě

Příjezd do Mindy velkolepý. Ze střepovatého nového mostu nás průmyslová část (mimochodem: míjíme areál s názvem Minda) dovede k uzounké uličce ústící na dlouhé centrální náměstí. A dech se nám tají. Renovované staré hrázděné domy, bechderoucí katedrála, několik věží, opravená radnice, velké muzeum – a to vše se tu chlubí a vystavuje bez lidí, neb dnes je neděle. No – vyvalení jsme jak kašpárek na Sibiři a motáme se tu jak žralok v akváriu. Kroužíme kolem náměstí, hladoví narážíme na lákající a pod slunečník zvoucí kavárny, cukrárny, voňavé a poloprázdné restaurace. Na chvíli nás vcucne katedrála a už zase kroužíme. Minda tak nějak nezapadá do našeho itineráře. Kdybychom se lépe připravovali, věděli bychom, že Targenmünde je město založené před více než 1000 lety a že zdejší hrad si vybral Karel IV. jako své druhé sídlo vedle pražských Hradčan. Chtěl odsud rozvíjet obchod mezi Prahou a Anglií, Skandinávií i Pobaltím, neboť Minda se připojila k hanze a dal se odtud využít i Hamburg. Shodou okolností zde náš Otec vlasti pobýval zrovna v době, kdy se mu narodil syn Jindřich (jasně, čápi!!). Ale my nepřipravení, hladoví, ale s podvědomým pocitem, že by bylo docela fajn tu zůstat a užít si pár pěkných chvil.

Ale máme zamluvený venkovský penzion, tak bychom měli dál. Měli? Každý je tak nějak rozhozený. Nakonec pražské trio holek vybere slunečníky poblíž muzea a zkusmo si dáváme kávu. Uvidíme, jak se věci budou dále odvíjet. Najíme se a pojedeme do osm kilometrů vzdáleného penzionu? Nebo si jen koupíme jídlo, pití a pojedeme nalačno? Nebo si důkladně prohlédneme město? Co budeme dělat? Ke které verzi se přiklonit? Nebudete věřit, ale nikdo nechtěl nic rozhodnout. Když jsme si začali hrát na demokracii a hlasovali, situace skončila patem. Sedíme jak pitomci už skoro dvě hodiny, čas běží, už mám v sobě kávu, rádlera i zmrzku a nic se neděje. Každý má o dnešním večeru svou vlastní představu, ale nikdo ji nechce prosazovat. A najedou jako když střelí do Karla: sehnal volný penzion. Sice na naší štaci nejdražší, ale přímo v centru. Půjdeme se ubytovat? Kdo zavelí? Zavelel Pepík, kterého podezírám, že už měl jasno od benzínky: na venkov se mu nechtělo a město jej uchvátilo. Verdikt jsem přijala s obrovskou úlevou: sice jsem se těšila na klidný venkov, ale tři (!!!) hodiny nicnedělání a mudrování, to nás zničilo všechny.

U večeře nás pánbůh za tu odpolední trapnost pěkně ztrestal: seslal na nás hejna hladových komárů. Já sama jsem jich ten žhavý večer nakrmila aspoň dvě stovky a seštípané nohy jsem zakrývala nohavicemi ještě v Praze. Tak tohle už se nesmí opakovat, rozhodla Jolana. Budeme poslouchat jednoho velitele, i když bude velet blbě - lepší blbé rozhodnutí než žádné. Zároveň razantně, ale s ženskou jemností Pepíkovi naznačila, že během horkého dne se má pít pouze tolik piva, kolik se stačí odpařit. Velitel musí být bdělý a vždy připravený, aby se nám už nic podobného nepřihodilo.

Večerní procházka městem jen potvrdila, že město je opravdu výjimečné: zachovalý hrad, pozůstatky městských bran z přelomu 13. a 14. století, krásná pozdně gotická brána se složitým prolamovaným keramickým mřížovím. Narazili jsme i soukromý pivovar, kde pánové prý měli jedno(?) z nejlepších piv svého života. Inu, české stopy se tu opravdu zachovaly.


(komentáře? | Skóre: 4.66)

Z Hamburgu na kole - 2010 4. etapa: Targenmünde - Schönebeck
Poslal pepik v Thursday, 09. September 2010 @ 12:35:54 CEST (1126 čtenářů)

Nevídaná snídaňová nabídka

Snídaní v penzionu Altstadt jsme byli odměněni za včerejší rozhodnutí: stoly nabízely nejen spoustu jídla, ale také vybraných lahůdek: hodně druhů sýrů a uzenin, nakládané papričky, různé saláty a čalamády, džusíčky, ovoce, čerstvé jahůdky, několik druhů jogurtů … no co vám mám povídat. Škoda, že nemám třípatrový žaludek. A jako koruna všeho bylo prkénko s ostrým nožem a s pobídkou: udělejte si u nás houstičky na cestu! A hned vedle role alobalu. Tak to mě pěkné otrávilo, opáčil Jirka. Kde je adrenalin při skrývání zásob? Kde orosené čelo hrůzou, že mě uvidí? Takhle mě to vůbec nebaví. A na dotvrzení svých slov si udělal houstičky jen dvě. Ale shrnuto a odkliknuto: Targenmünde a penzion Altstadt můžeme vřele doporučit.

Dneska nás nečeká příliš kilometrů, zato průjezd Magdeburgem. Na přenocování jsme si namlsaní Mindou vybrali městečko s malebně znějícím jménem – Schönebeck. Ráno vyrážíme s úsměvem a ranní rozloučení se s Mindou jen potvrzuje, že jsme neprohloupili, když jsem si tu velebnost města užili přes noc.

Dopoledne jedeme podél řeky vesničkami a městečky, občas přívozem na druhou stranu a já úpěnlivě zkouším koupit nějaký přípravek proti komárům. Všude ta stejná písnička: repelenty vyprodány. A tak se drbu a třesu hrůzou při představě na nadcházející podvečer – tehdy ty německé bestie žerou nejvíc, vysávají mne jako upíři.

Všude na cestě nás letos provázejí větrné elektrárny. Naše původní informace, že nám po cestě z Hamburgu bude foukat vítr do zad, byla zcela mylná. Letos moc nefouká, což je asi vzhledem k těm elektrárnám výjimka, a když, tak zásadně proti nám.

Vodní dílo Magdeburg

Po pohodových 50km najíždíme na hráz, kde jsou páni zcela uchváceni - labský Wasserstraβenkreutz. Já jsem spíše hotová z toho názvu – přeložme si ho jako křižovatka vodních cest. Je zde vybudován plavební kanál Havola, aby se zjednodušila lodní doprava a také aby bylo zabráněno povodním. Pánové študují cedule, Pepík vytěžuje zdejšího staříka: ten je k užívání vodní cesty velmi skeptický: dneska už po vodě nikdo nejezdí, silnice a kamiony jsou rychlejší, a tak je to tu prázdné a opuštěné. Dost smutný pohled. Nicméně nahoře po hrázi se jede dobře, a tak svištíme, fotografujeme se, máváme na dvě opuštěné malé výletní lodě. A je to tady: ztratili jsme bdělost a ostražitost, jak by řekl kamarád Vašek, a už bloudíme. Na konci hráze několik aut, několik kravaťáků – každý nás posílá jinam. A špatně, jak zjišťujeme posléze. Ještě že praktikujeme Pepíkovo: každou informaci si 3x ověř!!! Hm, kdyby bylo u koho. Sjedeme na silnici a reálně hrozí, že budeme pokračovat po čtyřproudé dálnici. Nekonečné chvíle dohadů, váhání a rozhodování. Třikrát ověřuj!!!

Magdeburgský dobrodinec

A najednou pohádkový dědeček. Celý v bílém, na starém kole bez přehazovačky, nohavici sepnutou sponkou, přes řídítka tašku na nákup a v ruce imaginární lísteček s nákupem. Pepík okamžitě vzplane, kontaktuje, diskutuje. A uslyšíme ono známé: pojeďte za mnou, já vás odvedu až na Elberadweg. Prima!! Vašek se ještě nadechne a s kapkou ironie, za kterou by si později nejraději určitě ukousnul jazyk: Bitte, nicht so schnell. Děda tedy naskakuje a opravdu nejede rychle, jede ďábelsky. Náš had se za ním formuje, ovšem než se poslední rozjede, dědek už je za světlama. Myslíte, že počkal? Nikoliv. K městu se řítí jako by měl strach, že mu babka vynadá, kde je s tím droždím. Semafor nesemafor, šlape jak robot. My za ním vlajeme, hekáme se, bojím se vysmrkat, bojím se napít. Hlavně neztratit kontakt s hadem, říkám si supíc námahou. Ostatní jsou na tom stejně, nikdo se neotáčí, každý jede sám na sebe. Byla to fantastická jízda. Pepík na špici kontroluje situaci a hrůznost šílené jízdy brzdí záludně volenými otázkami. Děda květnatě odpovídá, rychlosti ovšem neztráceje. A tak to šlo 10 kilometrů!! Vždycky, když jsem si myslela, že jsme ve městě, zahnul na nějakou zkratku, do postranní ulice, parku a zase fičák. Dobrodružka Jolana poprvé v životě fotí za jízdy, protože tohle, to musí být zdokumentováno. Málem jí uletěl foťák, pekelný dědek se na filmu stejně nezobrazil. Po těch desíti kilometrech konečně zastaví. Nad námi se skví naše známá modrá značka, centrum města na dosah. Chceme poděkovat, vyfotografovat se, vyměnit si kontakty. Stíháme to jen tak tak, neb v jakém tempu šlape, v takovém asi i žije. Opouští nás bleskově. Pan překladatel a tlumočník po sobě zanechal vizitku a nezapomenutelný zážitek. Takovou hlavu hada, tu byste potřebovali, škodolibě si uleví udýchaný Jirka.

Nejraději bychom se někde svalili a odpočívali. Ale slunce nad námi stále práská žhavými paprsky jak domina bičem a jakmile chvíli stojíme, hned jsme celí slaně mokří. V těch hicech je snad lepší být pořád v pohybu. A tak se shodneme: pokračujeme dál do centra, abychom našli milounkou kavárničku a tam odpočinek. Tentokrát žádné erpéčko (Rychlé Pivo). Pěkně kafíčko, rádlera, omýt se na záchodcích a v hlubokém stínu (žádné rozžhavené slunečníky) si oddychnout. Jak naplánováno, tak učiněno. Kavárnička v centru u radnice starosvětsky milá, číšnice usměvavá, jak nás spatří, hned sráží stoly. Tohle je také fenomén, kterému bychom se u nás mohli přiučit: všude nám hned dávají dohromady stoly. A to i křehké dívenky – žádné otrávené obličeje, žádné odmítavé postoje jako v Čechách.

Kdo navrhoval vlajku Palestiny?

Magdeburg je velké město. To už víme, teď jenom japonskou prohlídku a pryč. Naše modrá značka, které se držíme jak klíště, nás centrem krásně provede. Nejvíc na mne zapůsobí Hundertwasserův dům. Budova, kterou postavil rakouský excentrický architekt a malíř působí v šedé městské aglomeraci velmi svěžím dojmem. Jedu kolem a mám chuť se smát. Je barevná, výstřední a tak nějak velmi přívětivá. A to ještě nevím, že Hundertwasser je pseudonym, jeho vlastní jméno je Stowasser. Pěkný Vídeňák, spíš nějaký poplašený Čecho-Rakušák. Prý někdy signoval obrazy pouze „100“ - to musel být ale správňák!! Liboval si v barvách, dokonce navrhoval palestinskou vlajku. Od nynějška se na ni budu dívat úplně jinýma očima. Dům v Magdeburgu se nazývá Zelená citadela a je to jediná záležitost, která mě v Magdeburgu oslovila.

A už si to sypeme z města ven. Moc se těším na Schönebeck. I když bydlíme na kraji města v řetězci Sleep and go, máme předsevzetí, že na večeři si do centra zajedeme. Sliby chyby. Etapa, která slibovala být méně náročnou, nám nakonec na tachometru ukázala 103km. V neosobním hotelu je horká sprcha, dvojlůžkové pokoje a čisťounké hebounké ručníčky. Kola si spinkají ve skladu, pouze to Jirkovo má problém – vyklepaný střed. A tak naši dva vyslanci – Pepík a Jirka místo vysprchování hledají cykloservis, my oddychujeme. Našli. Zavřeno, přijďte ráno. A tak aspoň nakoupili vínečko, bude mejdan.

Tento večer měl tak pěkně rozdané karty a skončil … ani se mi to nechce psát. Večer jdeme do jediné restaurace, která se poblíž nacházela. Zela prázdnotou, chuť se zde navečeřet měl pouze Vácínek. My ostatní pivo bez atmosféry, číšník kouká, už aby byl doma. Přesouváme se (zdráhám se to psát, ale co se dá dělat) do Mc Donalda, kde si cpeme do břich nějakou teplou hmotu (Marcelka jediná se samo sebou drží). Poté se těšíme na mejdan, ale v hotelu není ani jeden prostor, kde bychom se mohli sejít – na pokoj se vejdou tak akorát tři lidé, a to ještě na stojáka. Nakonec vítězí venkovní drátěné schody. Jaký byl mejdan v horké noci vám nepovím, zabalila jsem to hned po první skleničce.

(komentáře? | Skóre: 4.5)


Z Hamburgu na kole - 2010 5. etapa: Schönebeck - Lutherstadt Wittenberg
Poslal pepik v Thursday, 16. September 2010 @ 21:17:33 CEST (1072 čtenářů)

Schönebeck – na tomto městě je krásné pouze jeho jméno. Věřte, že jsme měli příležitost si ho dobře prohlédnout. Po standardní snídani bez jakýchkoli bonusů se naše parta dělí na dvě části. Jirka s Pepíkem opět do cykloservisu, zbytek hada pod vedením Vácínka si jede prohlédnout město. Trvám na první větě tohoto odstavce. Nemá cenu se zde zdržovat, vyrazíme napřed.

Zato cesta je velmi půvabná. Máme štěstí, mírně se ochladilo, příroda dnes není pod kuratelou toho ohnivého kazatele. Zářící zeleň, sem tam nějaký zámeček, rozkvetlé louky. Projíždíme stezkou mezi poli, udivují mě klasy obilí vzpřímené jako Sokoli při sletu. Jeden jako druhý, nikde ani plevílku. To bude asi to nové bio-hospodářství, pomyslím si ironicky. Nemáme s sebou žádného honiče, a tak se had pohybuje ideální dvacítkou, do čela se postavila Jolana s Vaškem. V Dornburgu fotíme jeden z krásných rokokových zámků. Silně připomíná Kůčí zámek, když se Petr s Magdou stali jeho majiteli. Zanedbaný, neudržovaný, zoufale žadonící o renovaci. Mohlo by to být nádherné sídlo, kdyby mělo štěstí a natrefilo svého donátora….

Šťastné shledání obou částí hada proběhlo samozřejmě u piva. Jirkův střed vyměněn za pouhých 50euro i se spropitným. Majitel se staral, dokonce pro náhradní díly jel do sousedního města. Jak říkám, milí lidé jsou tu. I když Jirka prý musel vzhledem k neumění servisáka s náušnicí na opravě hodně participovat a po návratu domů do kola opět investovat.

Velká města neumíme

Cesta pokračuje, jak začala. Je to osvobozující šlapat ve 25°C, když se nemusíme chytat sebemenšího stínku a tělo není zmáčené potem při každém zastavení. V městě Dessau – Roβlau se ztrácíme a definitivně si ověřujeme, že velká města opravdu neumíme. Je třeba se zuby nehty držet značky, ta vede centrem a provede vás všemi pamětihodnostmi a hned také z města vyvede. Teď to víme, ale hned v příštím městě děláme opět tu samou chybu. Jé, hele, podívej … nebo si cestu krátíme po bundesce – a už jsme mimo a už bloudíme ….

Zatím tedy ztraceni, na křižovatce nad mapou, gestikulujeme, nevíme. Do centra nás navede anděl strážný tentokrát zamaskován jako paní v zeleném. Konečně nacházíme cukrárnu-pekárnu, po které dámská část výpravy prahne již od rána. Makovec, mňam. Na náměstí jedno rychlé erpéčko a protože se blíží zlověstný bouřkový mrak, na Dessau nám už nestačila ani japonská prohlídka. Velké a pěkné náměstí máme zažité pouze zpod hospodského slunečníku a nejsilnější zážitek: hubatá, hezká a vtipná servírka.

Jak pospícháme honěni bouřkou, tak se motáme za městem na mostě. Nějak se nemůžeme zorientovat ani v mapičce, ani ve Vaškově mapě. Točíme se na místě jak nudle v bandě, bláznivě střečkujeme. Naši strážní andělé mají tentokrát asi nějakou poradu, prostě nejsou k mání…. Rozhodne Pepík: jedeme po silnici (nikdo, vůbec nikdo neprotestuje) a v další vesnici, kde se lépe zorientujeme, se na stezku napojíme. Zorientovali jsme se, ale nenapojili. Bouřka hrozila a po bundesce se tak dobře šlapalo... Ve svém deníčku teď čtu: dělám hlavu hada, občas skoro 30km/hod., ostatní hudrají. Ale to už vy víte, že dělat hlavu hada je nevděčné a že si to během expedice vyzkoušel a ověřil každý 

Na stezku se napojíme až za nějakých 20km. Chvíli protíná lesoparky, sem tam vykukuje opět nějaký zámeček nebo honosné stavení, poté se dostáváme na hráz. Bouřkové mraky vystřídalo podvečerní měkké sluníčko. Na stráni se pasou beránci, klid, pohoda. Rychlost se ustálila na příjemné dvacítce, je radost být na světě.

Martin Luther

Nocujeme ve starém a výstavním městě Lutherstadt Wittenberg. Máme zde několik variant ubytování, ale zdejší Jugendeherberg vítězí na plné čáře. Je umístěn přímo v centru v areálu zámku: renovovaný, voňavý, moderní a vzdušný. Máme klučičí a holčičí pokoj, náš prostorný, ještě s dvěma postelemi navíc, příslušenství na pokoji. Jedinou nevýhodou je obrovská klec ve dvoře, kde jsou zamčena kola. Přežijí to naši miláčkové ve zdraví?

Město si zaslouží více než jen japonskou prohlídku, a tak rychle vysprchovat, a i když máme v nohou 120km, ubíráme se nejen na večeři, ale i na procházku. Žije tady dneska téměř 50 tisíc lidí, historické centrum bylo večer ale téměř poloprázdné. Obdivujeme se výstavním a krásně opraveným vysokým měšťanským domům, několik nich je dokonce zapsáno na seznamu Unesco.

Wittenberg se pyšní v názvu velkou osobností německých dějin. Martin Luther byl význačný teolog, kazatel a reformátor, který položil základy evangelické církvi. Němci mu vděčí mimo jiné i za překlad bible do němčiny. Od roku 1508 přednáší na zdejší univerzitě, poté také káže a v roce 1517 uveřejnil známých 95 tezí, údajně je přibil na vrata kostela. V nich se kriticky vyjadřuje k chování kněží i k systému katolické církve, například kritizuje odpustky. O tezích se velmi diskutuje, rychle se rozšířily, protože ve společnosti panovala s církví velká nespokojenost. Staly se základem k reformování a ustavení nové církve. Wittenberg se tak stal díky Martinu Lutherovi kolébkou reformace a evangelické teologie. Město přitáhlo i další významné osobnosti, spojené s reformací, na zdejší univerzitě studovali i čeští učenci, jako např. Jan Blahoslav. Je jasné, že se u sochy tohoto velikána musíme vyfotit. Ale kde je? Smůla, restauruje se. Předpokládám, že bude umístěna na velkém čtvercovém náměstí, které je momentálně rozkopané a kde archeologové objevují základy staré radnice. A tak jdeme na večeři. Volíme italskou pizzerii, kde „překvapivě“ žerou komáři. Zbaběle prcháme dovnitř, jídlo i pivo velmi dobré.


(komentáře? | Skóre: 4)

Z Hamburgu na kole - 2010 6. etapa: Lutherstadt Wittenberg - Strehla
Poslal pepik v Thursday, 16. September 2010 @ 21:25:36 CEST (1107 čtenářů)

Snídaně ve velké mládežnické ubytovně celkem slušná. Uvědomuji si obrovské místnosti, vysoké stropy - vzhledem k minulosti města je nasnadě, že jsme nocovali ve velmi staré budově, která pravděpodobně patřila k nějakému školskému či duchovnímu zařízení. Proto ten povznášející pocit, když se kloužeme po zdejších širokých a dlouhých chodbách.

Naši miláčkové v kleci přežili a nám to nedá a městu věnujeme ještě jednu hodinu. Fotíme se na sluncem ozářeném náměstí, najdeme Lutherův dům a neradi se s tímto městem, kde je minulost tak hmatatelná, loučíme. Každopádně minulý den musíme násobit vysokým koeficientem historie.

Syčák hostinský

A opět v sedle. Jedem čerstvou krajinou mezi poli, rybníky, loukami. Ráz okolí se začíná podobat české krajině. Kdepak jsou strohé červené domy! Cestou natrefíme na funkční větrný mlýn. Je až dojemné, jak se v tomto kraji starají o turisty: všude vyznačené pamětihodnosti a zajímavosti, například tento větrný mlýn je zdarma přístupný veřejnosti, vybavený popisky, schémátky a obrázky a ještě přikvačí pověřený občan, který vědomostem chtivým pánům klukům princip fungování vysvětlí, dokonce i klikou zatočí.

Na oběd zastavujeme v malé vesničce, kde se setkáváme s jediným „banditou“ na naší cestě. Tvrdí, že má na toaletě nepitnou vodu a vodu do láhve jen prodává. Syčák. Kašlu na něj, vzteky jsem si ani jméno té vesničky nepoznamenala. Tady se musím zmínit, že vodu si natáčíme vždy z kohoutku, je dobrá, v poho. Dokonce v jedné restauraci mě při cestě na vécko zastavili, že kohoutek je nízko nad umyvadlem, že mi vodu natočí servírka sama. A s úsměvem. Jen v této poloprázdné hospodě to nefungovalo.

V městečku Torgau místo abychom obdivovali zdejší zámek, po němž jen sklouzneme unaveným zrakem, si dopřáváme dobrůtek. Pepík s mužskou částí expedice u řezníka - teplý Leberkäse, řízečky, ovárek, my děvčata raději v pekárně-cukrárně. Ach jo, kde je mé předsevzetí zhubnout? Nějak se nenápadně převtělilo do pouhého neztloustnout …..

První a poslední vrcholová etapa

Dohadujeme se, kde dnes složíme hlavu. Jirka prosazuje maximální variantu, tedy dojet co nejdál, většina z nás je proti. A tak rozhodnutí necháváme na pozdější dobu, až jak bude cesta ubíhat. Ubíhala sice dobře, ale teplo se opět stupňuje, a tak vítězí varianta Strehla. Odpoledne kolem třetí roztáčí Vašek telefon a ejhle!!!! Ve Strehle sice ubytování dost, ale v naší kategorii pro osm jen osmilůžkové penzionky (ach jo, snídani budeme brakovat jen sami sobě), ale horší je, že všechny postele už zamluvené. Jaká byla naše radost, když poslední penzionek konečně zafungoval: Zur Nixten. Ale náš nebeský ochránce to nenechal jen tak. Za to, že jsme byli takoví laxní a že s námi měl tolik práce, nás pěkně potrápil.

Jednak ve městečku je Nixten téměř všude. Skoro každá hospoda, každý penzion, každý krám, vše je s různou obměnou Nixten – copak to asi je? A tak když konečně dorazíme, nemůžeme se dostat na místo určení. Posílají nás od čerta k ďáblu, k řece a zase zpět od vody, do kopce, z kopce – aspoň máme tentokrát vrcholovou etapu  A když konečně penzion najdeme, spíme každý jinak: Jolana s Šárkou v garáži, ze které se vyklube sice suterénní, ale slušně zařízený byteček, my s Moravákama standardně v dvoulůžkáčích a Vašek s Kájou mají jednu postel s přistýlkou. Nu dobrá, patří nám to. Ale jsme poučení a odteď už vždy v poledne víme, kde hlavu složit.

Nevšední sportovní zážitek

Tím ale veškeré schválnosti našeho nebeského patrona končí. Čeká nás krásný teplý večer, který si každý užije po svém. Většina jde na procházku ztichlým městem, dávají si v malebném hotýlku na zámku vínečko, Pepík lozí, jak by řekl turnovský Vašek, a objevuje nepoznané, ale nejvíc si užívám já s Vaškem. Dneska večer totiž Němci hrají semifinále se Španěly. A kousek od našeho ubytka je fotbalový stadion, kde se koná velkoplošné promítání. Umíte si představit, jak to tam vypadalo? Už vám určitě napovědělo to ztichlé městečko, které objevovala druhá část výpravy – mimochodem v tom hotýlku, kde byli, se ani nevařilo, místo večeře dostali zadarmo nějaké slané pečivo. No samo sebou - kuchař byl určitě se mnou na tom stadionu. A spolu s ním i desítky trumpet, vuvuzel, píšťal, dokonce jeden veliký buben. Čepovalo se pivo, jedly klobásy. Stan před plátnem nabitý do posledního místečka, nálada slavnostní a vzduch elektrizující sportovní extází. Závidíte? Máte skutečně co. Byl to úžasný zážitek, Němci povzbuzení výhrou nad Argentinou dali do fandění vše: pomalované tváře, skandování, potlesk, pískání i bubnování. Bohužel se oslavovalo pouze tehdy, když Španělé neproměnili vyloženou šanci. A jak už víte, více radosti k oslavám nebylo. Přiznám se, ani mi to nevadilo, protože když jsem viděla ten arzenál připravený k oslavám, v případě opačného výsledku bychom se zcela jistě nevyspali.


(komentáře? | Skóre: 4.66)

Z Hamburgu na kole - 2010 7. etapa: Strehla - Drážďany
Poslal pepik v Thursday, 16. September 2010 @ 21:30:10 CEST (967 čtenářů)

Ráno v penzionku, kde mají na fasádě krásně vyvedenou mořskou pannu a kde jsme pořídili luxusní family foto, nám nesmírně ochotný majitel cpe vizitku: každý se na Elberadweg vrátí, vy se vrátíte taky, tvrdí nekompromisně. Snídaně standardní, bohužel tentokrát bez oběda. Ještě rychlou prohlídku města po japonsku, abychom s Vaškem zjistili, že není čeho litovat, když jsme včerejší večer strávili na fotbalovém hřišti.

Ve městě Riesa se klasicky ztrácíme (velká města nám nejdou). A tak si odhlasujeme, že na centrum kašleme: stejně nám to nepomáhá, stále bloudíme. A už přispěchá hodný rodák: už předem mám obavu. Nemá totiž ani nákupní tašku, ani bílou košili, ale zato kolo s přehazovačkou. Co vám budu povídat, zpozdila jsem se hned na prvním malém vršíčku. Dědek metelil, jak by měl u zadku vrtuli. I kluci měli co dělat, a tak padl jednohlasný závazek: vyhýbat se šlachovitým staříkům, zvláště těm, co mají přehazovačku  A příště si s sebou vezmeme nějaké tretky pro domorodce, už je nám hloupé každému meldovat jen Danke, danke, danke schön.

Děda vrchař nás zavedl na druhou stranu řeky, kde se jede opravdu parádně. Jedeme širokým údolím Labe, kde už se začínají objevovat první rozlehlé vinice, obilí, žírná úrodná půda, bohatý kraj. Podél řeky výstavné budovy, občas i zámečky. V malém obchůdku kupujeme nápoje. Konečně jsme pochopili, že je dobré si koupit vychlazené pivečko či vodu, sednout na odpočívadlo, kterých je zde opravdu hojně, a do hospody si zajít jen kávičku nebo točené. To nám to ale trvalo.

Kamioňák na cyklostezce

Lidí je na této části stezky čím dál víc. Zajímavé je, že i na krásně upravených úsecích, kde je položený rovný asfalt, se nebruslí. In-lajňáků jsme potkali, co by na prstech jedné ruky spočítal. Zato nás před Míšní předjíždí kamioňák – dědula s kolem naloženým tak, že pod ním skoro ani není vidět. Do řeči se tentokrát s ním dává Vašek: pán jede samo sebou se stanem, má všechno potřebné s sebou, dokonce i malý vařič, a tedy také nádobí. Při pohledu na naložené kolo ho podezírám, že v taškách vláčí i ubrus a kytku v květináči. Obdivně ho pozorujeme, zvlášť když tempo s námi hrdinně drží. Ale že bych se chtěla takto světem pohybovat? Brrrrrrrrrr, to tedy ne.

Míšeň v pravé poledne

A jak tak rozmýšlím, na návrší se tyčí věže míšeňského dómu a přilehlého zámku. Míšeň, která se po celém světě proslavila výrobou porcelánu, byla pro mne snad nejsilnějším zážitkem z celé cesty. Pravda, těšila jsem se na porcelánku, kde je dnes funkční muzeum i převáděcí dílna, ale že je to tak milounké město, to jsem nečekala. Smůla, že na jeho brány klepeme v pravé poledne, když je sužováno nevšedním žárem. Přejedeme most a hned do kočičího kopce, což se našim kolům ani potem zmáčeným tělům pranic nelíbí. Jsme odměněni krásnou vyhlídkou na město a řeku a ti, kdož neváhají pustit tři euro, ti si v konejšivém chládku prohlížejí gotický Dóm sv. Jana. Poté se spouštíme dolů na Alt Markt. Znaveni a uondáni vedrem se holky doprovázené galantním Vaškem sklátí do kavárničky na náměstí, kluci zamíří již tradičně - k řezníkovi. Vychutnáváme atmosféru města a kocháme se pohledem na staré renesanční domy, gotický kostel i pozdně gotickou radnici. Máme štěstí, že můžeme poslouchat i nejstarší porcelánovou zvonkovou hru na světě. Město, které bylo založeno na konci 12. století, se mi zdá tak akorát do ruky. Vše je zde na dosah, milounké, upravené a historická tradice všudypřítomná.

A po dvou hodinách, kdy nás vedro pomaličku zabíjí, bychom měli jít do muzea porcelánu. Nedá se nic dělat, necháme si také něco na příště, zní jednomyslné rozhodnutí. Přejíždíme zpět na druhou stranu řeky a s úlevným odfrknutím zase šlápneme do pedálů. Ráz krajiny stále stejný, úchvatný a výstavní. Hlídáme značku, počítáme kilometry, ptáme se. Na co? Na dnešní den je totiž stanoven vedle koeficientu historie i koeficient kultury. Jako jeden muž jsme se shodli, že nemůžeme vynechat muzeum Karla Maye. Usmíváte se pod vousy zcela správně, ale když už jsme tady …..

Muzeum Karla Maye

Muzeum sídlí v rodném spisovatelově domě v opravdu hezounkém městečku, téměř předměstí Drážďan – Radebeul. Samotné městečko za navštívení určitě stojí. Na obrovském obdélníkovém náměstí se uprostřed vyjímá spousta kavárniček, cukrárniček, vináren, okolo malé obchůdky a butiky. Na muzeum se poptáváme, abychom náhodou neminuli. Ale po dřívějších zkušenostech už oslovíme jen dámu v letech, nad 80kg a s kolem bez přehazovačky. Byla to trefa do černého. Samozřejmě nás dovedla, ovšem vyhovujícím pokojným tempem. V muzeu těžko co k vidění, pouze pracovna německého velikána, který viděl živého Indiána až na sklonku svého plodného života. Ale je tam docela slušná indiánská expozice, živý Indián, který v týpý prodává suvenýry, a milí lidé. Prodávají krásně vyválené pivo a velmi ochotně poradí, jak trefit v Drážďanech do naší zamluvené mládežnické ubytovny. Dokonce tam ze svého mobilu telefonují. Velké plus této návštěvy bylo ovšem zhmotněno na Jirkově batohu. Šerifská hvězda. Od nynějška máme ve svém středu úřední a respektovanou osobu. To se nám to jede s takovýmto doprovodem!! A ještě jeden poznatek z tohoto muzea mám: chvíli jsme odpočívali v prázdném týpý v upravené zahradě a já zjistila, jak je pod plátnem velmi příjemně, i když venku vedro na padnutí.

Královské přivítání v Drážďanech

Z muzea vjedeme na hlavní silnici mířící do Drážďan. Asi dva kilometry vedle aut, cyklo řádně značené. Poté uhýbáme opět k řece a ocitáme se v ráji. Klídek, pohoda. Začíná okolí velkoměsta, které je vyhrazeno pro rekreaci – posekané louky podél vody, kavárničky, restaurace, odpočívající lidé, úsměvy, radost ze života. Dokonce i pravá městská pláž, obležená zaslouženě odpočívajícím pracujícím lidem. Jsem z toho vyjančená, tak moc se mi zde líbí. A najednou se na obzoru objeví úchvatné panorama Drážďan. A s každým šlápnutím se přibližuje. Pomaloučku se šineme kupředu, aby nám jedinečný pohled na hlavní město další spolkové země (Sachsen) vydržel co nejdéle. V okamžiku, kdy přejíždíme most a vjíždíme přímo do historického centra, se rozeznějí snad všechny drážďanské zvony. Vpravdě královské uvítání. Do očí se mi derou slzy, tak je ta chvíle velebná. Nikdo z nás nemluví, každý si tyto minuty užívá po svém. Drážďany jsou vzhledem k dvěma minulým návštěvám moje srdeční záležitost a myslím, že po dnešku nejen moje. Navíc si uvědomuji, že zvládnout cestu až sem, to byla naše reálná varianta. A my vjíždíme do města a máme před sebou ještě tři dny dovolené!!

Večeře snů

Ubytování příjemné - v mládežnické ubytovně, kousek od historického centra. Spíme v prostorných, skromně, ale velmi čistě a nově zařízených dvoulůžkáčích. Jirka s Pepíkem hned na pivo před dům, odkud přinášejí novinku: pokud zaplatíme 5, 50 euro, můžeme na večeři formou bufetu. Hlad máme, na co čekat. Večeře na ulici pod slunečníkem a to takovou formou, že při vzpomínce na čerstvounká nadívaná kuřecí prsíčka, na křehounké žluťoučké brambory a úžasnou houbovou omáčku se usmívám ještě teď. A k tomu spousta dalších dobrot, salátů, sýrečků, uzenin, sladkůstek a kdoví čeho ještě. Abych neztloustla, to už je jen toužebné, již zasuté nereálné přání.

Večer toulky horkým městem plným spokojených lidí. A abychom si nemysleli, že odpolední královské přivítání bylo jen náhodné, tak nám všemocný přichystal ještě ohromný čtvrthodinový ohňostroj. Spustil ho v okamžiku, kdy stojíme spokojeně s několika vajcáky v bříškách na městských hradbách a nasáváme atmosféru večerního horkého a pulsujícího města. Na minutu přesně.


(komentáře? | Skóre: 4.66)

Z Hamburgu na kole - 2010 8. etapa: Drážďany - Děčín
Poslal pepik v Thursday, 16. September 2010 @ 21:37:48 CEST (1112 čtenářů)

Včerejší den stejně jak dnešek možno násobit koeficientem kultura i historie. Ráno po rozkošné snídani pod slunečníkem vyrážíme na denní prohlídku téměř půlmilionových Drážďan. Městu po včerejších silných zážitcích věnujeme víc než jen japonskou prohlídku. Najdeme bar, kde jsme do pozdních nočních hodin zapíjeli první pokořenou metu, realistickou variantu našich plánů. Ode dneška už jedeme nadstandard.

Drážďany

Drážďany mají bohatý životopis. Na přelomu 12. a 13. století zde byl ve slovanské osadě Drezdzany vystavěn strážní hrad. Již roku 1216 jsou zaznamenány první zmínky o městě. Od 2. poloviny 15. století zažily Drážďany první velký rozkvět, když se staly sídelním městem míšeňských markrabat a později saských kurfiřtů. Největší rozkvět se datuje v 18. století, kdy bylo město sídlem velkého kurfiřta Augusta II. Silného a stalo se kulturním centrem. Vyrostlo zde tehdy mnoho okázalých budov. Téměř všechny však byly zdevastovány za mohutného kobercového náletu britských a amerických letadel v noci z 13. na 14. února 1945. V současné době procházejí Drážďany rozsáhlou rekonstrukcí, která úspěšně navrací historickému jádru původní podobu. Místní rodáci jsou na vzmáhající se město patřičně hrdí a chlubí se, že svým kulturním a společenským významem již dávno předčilo podstatně větší a vyhlášenější Hamburg. My měli možnost zažít obě města a musím dát Drážďaňákům za pravdu.

Fotíme se u průvodu kurfiřtů, u 102 metrů dlouhého vlysu, který znázorňuje průvod saských panovníků. Původně byl průvod na konci 19. století vytvořen na zdi jako sgrafito, ale v roce 1907 jej nahradili 24 000 míšeňskými porcelánovými dlaždicemi. Je to největší exteriová mozaika, kterou jsem kdy viděla. Najdete ji u Muzea dopravy, kam jsme bohužel nezavítali. Ale prohlédli jsme si nejslavnější budovu Drážďan, barokní komplex Zwinger. Na počátku 18. století si stavbu tohoto klenotu objednal právě August Silný. Na rozlehlém nádvoří, kde se dříve pořádaly turnaje a různé slavnosti, se dnes konají koncerty. Nádvoří obklopují kolem dokola galerie, do nichž jsou vsazeny pavilony a brány. Nyní zde sídlí několik muzeí. Na prohlídku by určitě nestačilo jedno dopoledne, a tak se radši spokojíme jako ostatně většina návštěvníků Drážďan jen s prohlídkou zvnějšku. Muzeí je zde ostatně velké množství, spousta uměleckých sbírek je také v historických budovách a zámečcích přímo v Drážďanech nebo v jejich blízkém okolí. Kousek od Zwingeru je umístěna další dominanta Drážďan, Saská státní opera, nazvaná dle svého tvůrce Semper opera.

Pepík genetikem

Naši pozornost si zasloužil i kostel Frauenkirche, umístěný přímo v historickém centru. Kostel v roce 1945 vyhořel, ale chrámová loď zůstala stát. Přesto se za dva dny zřítil. Obnovován začal být kostel v roce 1993, dnes jsou renovační práce u konce. Místní jsou na obnovený kostel patřičně hrdí. Ve stínu na náměstí jsme viděli hodně mladých, jak z různých stran katedrálu malují. Nejvíce kluky zaujala mateřská školka, a zvlášť jedna snad čtyřletá Asiatka: nemalovala totiž dle skutečného objektu před sebou, ale podle výkresu své sousedky. Ti Číňani se s geny plagiátorství snad už rodí, suše konstatoval Josef. Před kostelem jsme se konečně setkali s naším starým známým: Martinem Lutherem. Jeho drážďanskou sochu vytvořil Ernst Rietchel.

Karlův most po drážďansku

Od Fraunkirche ještě projedeme „naši uličku“, malý bulvárek, který je tvořen jednou restaurací za druhou. Večer se jedná o úžasné korzo, přehlídku vůní, jídelních lístků i zevlujících hostů, kteří hladově čekají na svůj příděl, nebo si naopak slastně hoví po večeři. I my si tady včera večer u vajcáčků hověli a kriticky hodnotili davy valících se pasantů. Kupodivu ani dnes dopoledne tu není tak úplně prázdno. A samozřejmě zavítáme ještě jednou na městské hrady, odkud jsme včera pozorovali velkolepý ohňostroj. Městské hradby, to je takový zdejší Karlův most.

Drážďany určitě stojí za návštěvu

Na závěr kroužíme ještě v nákupní zóně, která je veliká, prostorná, vzdušná a moderní. Obrovité náměstí obstavené obchodními domy, bankami, hotely. Vodotrysky, lavičky, stromy a spousta místa pro kola i chodce, večer zde koncertují mladí, prohánějí se na skejtech – tak nějak by mělo moderní město vypadat. Navíc je kousek odtud nádraží, takže vlakem dojedete přímo do centra. Nutno říct, že návštěvu Drážďan vám všem vřele doporučuju – ať již na kole nebo vlakem. A nejlépe vlakem s kolem, abyste si mohli zajet po našich stopách do Míšně.

S městem se nějak nemůžeme rozloučit, fotíme ještě kolem radnice, ještě jednou hradby ….. ale už je toho dost!! Na stezku se napojíme hned v centru, protože řeka teče přímo pod městskými hradbami a hajdy!! Čeká nás ještě spousta dalších zážitků. Prvním z nich je celé okolí Drážďan. Řeka je pořád široká, klidná, lemovaná udržovanými loukami, a viničními svahy, na kterých se vyjímají výstavní budovy, šlechtická sídla, zámečky.

Přísné UNESCO

Celé údolí kolem Drážďan je tak malebné, že bylo v roce 2004 zapsáno na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dnes byste ho tam ovšem hledali marně, bylo totiž ze seznamu loni vyškrtnuto. Nedělá se běžně, že by byl seznam proškrtáván, stalo se to v podstatě teprve podruhé. A co tedy tak komisaře UNESCO rozlítilo? Most. Plánovaný most přes Labe. Opakovaně žádali, aby zde žádný most vzhledem k celému okolí nebyl postaven a opakovaně doporučovali, aby místo mostu vznikl tunel. To ale město odmítlo s poukazem na vyšší náklady i ekologické škody, které by si ražba tunelu vyžádala. Most přes Labe u Lesního zámečku je podle radnice v Drážďanech nutný, aby se ulevilo dopravě v přetíženém historickém centru, které je také památkově chráněno. Požadavkům světové organizace se pokusili Němci vyhovět alespoň tím, že místo původního masivního mostu připravili projekt zeštíhlené verze. Obyvatelé kašlající na UNESCO, jež městu dalo ultimátum, nakonec most odhlasovali v závazném referendu. Stavba více než 600 metrů dlouhého mostu má být dokončena v roce 2011. Jak jsem ale viděla a vyfotila rodící se most, zdá se mi, že komisaři byli zbytečně moc komisní a rigidní. A tak máme během cesty o zábavu postaráno. Probírá se leccos, i stavba paneláků na Pankráci nebo tunel Blanka. A odtud už jen krůček ke zlodějinám, které ……

To nám cesta utekla, najednou jsme v Pirně. A Pirna, to je plánované kafíčko. Pánové samozřejmě řezník. V malém starobylém městě ještě stačíme posedět u radnice s gotickými portály ze 16. století, navštívíme i pozdně gotický kostel Marienkirche. Po Drážďanech je malé staré městečko velmi příjemné a osvěžující.

Území národních parků

Žhavé odpolední slunko nás zastihne, jak vytáčíme hlavy a krky, abychom mohli obdivovat skály a různá panoramata. Projíždíme nejmalebnější částí celé Labské cyklotrasy, jedeme na území Saského Švýcarska, chráněné krajinné oblasti Labských pískovců. Ty zde tvoří různé věže, skalní města, hřebeny i tabulovité hory. Je to skutečná přírodní perla celé cesty, krajina, jak ji známe z Hřenska. Na našem území totiž stejný ráz krajiny pokračuje jako České Švýcarsko. Kocháme se, kocháme, ale je nám vedro.

A tak jednomyslně odhlasováno koupání. Stanovujeme částka, kterou jsme ochotni obětovat za hodinové ochlazení. Naštěstí jde cenu na koupáku zkoumat Jiří, který údajně zásadně nečte malá písmenka. Jak je jeho zvykem, přečetl si jen velká. A částka do našeho rámce zapadá. Hurá!! Ovšem po příchodu ke kase nastane rozčarování: Jiřík zachytil pouze cenu pro děti. Stařeckou variantu nemají a ta dospělácká je jednou tolik. Krize nekrize, když už ty plavky máme z báglů venku …. Zastávka to byla fenomenální: jednak voda čistá, voňavá a průzračná jako diamant, teplounká, jiskřivá, žádný chlor a vše v chromu. Hm, takhle kdybychom se mohli koupat u nás.

Do věznice ne!!

Už odpočati míjíme městečko Königstein, nad nímž se tyčí rozlehlá stejnojmenná pevnost. Ani nemusíme hlasovat, abychom zjistili, že ani tentokrát si pevnost, která nikdy nebyla dobyta a kde se za dob válek schovávali kurfiřti i králové spolu se svými majetky, neprohlédneme. Ani to, že zde uchovávali státní poklad a později pevnost proslula jako nejobávanější věznice Saska, nás nepřesvědčí. Přesto ale dáme ještě poslední poctivě vyválený německý vajcák. V Bad Schandau ještě před mostem zkusíme malou benzínku, kde mají i zastrčené, nad řekou strategicky umístěné odpočívadlo. Tady pivečko pane chutnalo!!

Na hranicích se dojatě fotíme u vlajky. Těžko říct, kde se v nás to vlastenectví bere, zvlášť, když za pár hodin bude zase v čudu. Ale zatím euforie, paráda. První kilometry v Čechách hodně podobné těm německým – krásné a malebné scenérie. A co teprve, když se dostaneme na první českou občerstvovánu!! U nově zrekonstruované stezky pro in-lajnisty z Děčína podniká v přívěsu mladý veselý muž. Plechovky piva připravené přesně tak, jak pořádný Čech má rád. Endorfiny by po nás mohl zametat smetáčkem, jak z nás padají. Na lavičce se nachomýtly dvě mladé ženy, naše nadšení sdílely s námi, dodneška si určitě o té partě bláznů povídají. Jen když jim prozradíme název hotelu, kde v Děčíně chceme hlavu složit, rozpačitě se usmívají. Nepřičítám tomu žádnou váhu, vždyť Pepíkovy opilecké řeči, ty by do rozpaků přivedly kdekoho.

Hotel Pošta – jsme doma!!

A tak hurá na děčínský hotel Pošta, jenž nám obětavě a přesně dle velitelových pokynů zamluvil Honzík. Tak - vyspali jsme se. Ale vedro ohromné, většinu pokojů terorizoval celonoční hluk (Pepíka ne, ten by si určitě i v noci sjednal pořádek) a jako špinavá třešinka na zkaženém dortu byla jediná funkční koupelna pro všechny.

Večer si chceme prohlédnout starý Děčín, ale tak nějak ani nemáme co. Chcíp tu pes, říká místní rodák Bříza. A tak se ploužíme do hospody Na Kocandu, kterou nám ten mrtvý pes doporučil, a ta nám drobet napravuje dojem z celého pobytu.


(komentáře? | Skóre: 4.6)

Z Hamburgu na kole - 2010 9. etapa: Děčín - Vědomice u Roudnice n.L.
Poslal pepik v Friday, 17. September 2010 @ 13:35:16 CEST (2072 čtenářů)

Ráno chceme Děčínu trochu napravit pověst, a tak mu věnujeme ještě dvě hodiny. Když se s velkými obtížemi vyšplháme po schodech i s koly nahoru na zámek, je pořád ještě zavřený. Nedá se nic dělat, rozladěni odjíždíme. Že je část cesty Děčín – Ústí nad Labem pitomá, to víme už z minulých let. Nezdržujeme se tedy a snažíme se úsek cca 20km zvládnout po silnici (jinak to zatím bohužel nejde, ale cyklostezka už je ve stavbě) co nejrychleji. Existuje varianta ze silnice pryč, do kopců, ale na tu opravdu morál dnes nemám, a proto ji vtipně před ostatními zatajím. Jaký motiv k utajení variantní trasy má Pepík, to nevím, ale i on dupe bez řečí po silnici.

Ústecký klenot

V Ústí obdivujeme most, jež byl postaven roku 1998 a který se díky své zajímavé konstrukci stal jedním ze symbolů města. Měří 198 metrů a vypadá jako zavěšený trojúhelník. Chodník pro pěší a cyklisty je netradičně umístěn uprostřed mostu a vyvýšen oproti vozovce, mostní pylon působí jako výrazná protiváha k protější Mariánské skále. V roce 2001 byl v mezinárodní anketě zařazen mezi deset nejkrásnějších světových staveb posledního desetiletí 20. století.

Ovšem do centra nezajíždíme, naopak se věnujeme vzorně vystavěné stezce, která Ústečákům dopřává radost z cyklistiky i bruslení. Jezdí zde spousta lidí, hodně mladých i s kočárky, překvapuje mne, že i dost seniorů či skoroseniorů. Ti na bruslích vypadají tak spokojeně, jak sněhulák na pláži, ale s křečovitým výrazem si dokazují, že jsou pořád ještě mladí. A přitom staré kosti tak jednoduše nesrůstají ….

Tiší blázni

Ještě překonáme vodní dílo na konci města, kde nějací vtipálci stezku vyznačili po schodoch, po schodoch – hore dole po schodoch. Po této anabázi našim následovníkům doporučuji kousek sjet na silnici a celou vodní nádrž objet. A pak už jen překrásná stezka podél vody, občas vesnicemi. Trasa srovnatelná s posledním německým úsekem, někdy ještě lepší. Ale jeden fakt obě stezky neoddiskutovatelně odlišuje: výskyt rybářů. Zatímco u našich německých sousedů abyste rybáře pohledali, snad jsem nezaznamenala ani jednoho, na naší straně hranice jich je jako much. Labe je těmito tichými blázny doslova obložené. Sedí tu jako trubky, často i s partnerkami, okolo sebe rozložené nejen rybářské nářadíčko, ale i spoustu zbytečností, kterými si pobyt u vody zpříjemňují: rádia, slunečníky, stany, občas je vidět i televize a lednička. To vše na zemi, v prachu, u auta…. Rybaření si užívají opravdu se vším všudy. Podezírám je, že ryby jsou pro ně jen lacinou záminkou k tomu, aby se mohli válet a kecat. Moc třepetajících se ryb jsem na udicích opravdu neviděla. A jak se tak vyhýbám jejich rozloženému nářadíčku, mimoděk mezi nimi hledám vlasatce z Honzíkova vtipu. Ten, když jednou chytil zlatou rybku a měl si najmenovat tři přání, si pokaždé vzpomněl tak akorát na jointa. A že byl hodně zkouřenej, tak vždy půlku jako dík hodil rybce. Druhý den přijde k řece opět, roztáhne stoličku a vtom se ta jeho zlatá rybka vynoří: A a a a ani nenahazuj, už mám ubaleno!!

Euforie vrcholí, ale nezvítězí

Přesně podle plánu se na oběd dostaneme do Litoměřic. Půvabné královské město ze 13. století nás vítá rozžhaveným a liduprázdným náměstím. Všichni soudní lidé doma nebo ve stínu pod slunečníky. Horko nám všem zatemňuje rozum, a tak se nemůžeme shodnout, kde je větší chládek. Teplota, i když na teploměru na slunku 40°C, je opravdu asi věcí subjektivního vnímání …. Najednou nás ovládne nebezpečná myšlenka: domů to máme již jen cca 60km, to pro nás, rozježděné dálkové jezdce, není na odpoledne žádný problém. A budeme doma v sobotu!! Ve večerním chládku se nám pojede jako po másle. A myšlenka dojet celou trasu ještě dnes nás uchvátila skoro všechny. Pravda, každý měl jiné pohnutky: Jolana a Šárka natěšené, že uvidí o den dříve své miláčky, já se těšila na svoji postel a kytičky, které beze mne určitě chuděry hynou, Kája, ten by se rád pochlubil své ženě finanční bilancí a Jirka? Toho ovládla myšlenka, že by se nám dramaticky zlepšil denní průměr, resp. že by v pohodě dosáhl 100 km. A tak už se vidíme na kolech, už už bychom nejraději vyrazili do ochromujícího poledního žáru. Naštěstí máme s sebou Vaška a Marcelku, dvě rozumné a racionální bytosti. Marcelka zcela správně vyhodnotila veškeré houkání sanitek, které nás dnes po cestě provázelo, Vaškovi zase stačil jediný pohled na přístroj, který mu měří celou dobu tepy. A bylo rozhodnuto. Naštěstí. A víte, co se stalo? Moje kytičky doma vzorně zalévané, Jarda a Láďa měli o den více na to, aby připravili slavnostní uvítání, Karlova Hanka obdivovala vyúčtování i s tím posledním dnem. A Jirka? Ten si dodnes opakuje: ale dali bysme to!!!!!

Právo skladu

Nicméně hlavně díky Marcele jsme se naštěstí vrátili na zem a užili si ještě jeden den dovolené. Pepík si dal o pivo více a ustlal si na náměstí. Někteří ho objížděli a prohlíželi si architektonicky velmi cenné domy, z nichž některé jsou nejstaršími trvale obývanými gotickými domy v celé naší republice. Lenivě jsme pak celý historický střed města poctivě prozkoumali: na Máchových schodech jsme vzpomínali na Karla Hynka, který zde žil, pracoval a po požáru, během jehož hašení se nachladil, i zemřel. Také jsme zajeli do areálu zdejšího biskupství, které bylo založeno v roce 1655. Litoměřice je opravdu nádherné město s vekou tradicí a úžasnou historií. Vždy mělo dominantní postavení mezi městy severních Čech. Víte, že jako jedno z mála mělo královské privilegium zvané právo skladu? Že ani nevíte, co to znamená? Každý obchodník, který plul po Labi, musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Stávalo se pak velmi často, že jeho cesta v Litoměřicích skončila. Svého času nebyly Litoměřice známé jen jako Zahrada Čech, kde je velké výstaviště a kde se konají velké výstavy, ale byly také jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi. A odtud již tenkrát pramenilo velké bohatství a jedinečnost města.

Historie a turistika nás natolik zničily, že vzhledem k volnějšímu režimu plánujeme odpočinek. A tak za město na koupák. Entré jsme měli úžasné. Vlídná paní v kase nám uznala snížené vstupné, dokonce překročila zákaz šéfa a umožnila vstup do areálu i našim naditým miláčkům. Ale pokračování bylo horší: koupák nabitý k prasknutí, voda smrdutá, chlorovaná, pro množství těl téměř vidět nebyla. Svalíme se do trávy ve stínu a každý po svém relaxujeme. Po dvou hodinách začínám litovat těch, kteří jsou nuceni zde strávit sobotu. Nabízí se srovnání s koupáním v Německu, ale raději se do toho pouštět nebudu.

Spontánní rozhodnutí

Na stezce v pozdní odpoledne vyrážíme ochlazení, ale stále netušíme, kde hlavu složit. Zaktivovali jsme Jardu i Honzíka, oba nám předběžně zamluvili spaní, ještě to telefonicky různě čekujeme, srovnáváme. A pomalu se blížíme do Roudnice, kde budeme po několika poradách a rozhodnutích nocovat. Ještě malé pivo v zájezdním hostinci u silnice, vždyť se dnes tak rychle odpařuje, a ještě jedno po pár kilometrech na louce ve Vědomicích. Trochu se zlobím, vždyť do Roudnice už je to jen kousek, ale tento kiosek kluky doslova vcucnul. Tak co už! Postavíme kola a zhroutíme se do stínu. Jak to pivo blaženě klouže hrdlem….. A to druhé zrovna tak.

Žízeň zažehnána, ale chuť přetrvává. Tady by se pilo: na louce, u vody, ve stínu ….. Hele, tamhle je nějaký penzion, poznamená někdo. A to už Kája buší na dveře a Pepík smlouvá s majitelkou. Výsledek? Nejlepší a nejlevnější ubytování na celé naší dovolené. Luxusní chladné dvoulůžkové pokoje s příslušenstvím, společenská místnost, kuchyňka, stinný dvůr jen pro nás, zamykatelná kůlna na kola a velmi příjemná majitelka. Pánové, pochvala.

Poděkování za aktivitu a ochotu zaslouží i Jirka s Marcelkou, kteří hbitě zareagovali na změnu plánu. Skočili na kola a vyjeli do Roudnice nakoupit snídani i víno na večer. Vyvrcholením celého dne byl příjezd Irči s Honzíkem a malou neteří, kteří se s námi ochotně a vstřícně dělili o naše zážitky a my si tak poprvé mohli celou expedici zrekapitulovat.

(komentáře? | Skóre: 5)


Z Hamburgu na kole - 2010 10. etapa: Vědomice - Praha
Poslal pepik v Friday, 17. September 2010 @ 14:48:41 CEST (784 čtenářů)

Ráno litujeme, že tak příjemné ubytko nemůžeme více využít, ale vzhledem k hicům, které zcela jistě nastanou, vyrážíme ještě začerstva. Dnes už na nic nečekáme, jedinou metou je dojet kolem poledního domů, aby Marcelka s Jirkou mohli v klidu večeřet na Moravě.

První kilometry z Roudnice do Velvar zaklesnuti v řídítkách a svištíme, co to dá. Provoz v nedělní ráno je malý, což nahrává našemu průměru. Kde je včerejší poklidná jízda a povznesená nálada, když jsme se volným a slavnostním tempem přibližovali k Řípu, a Šárka si hlasitě a s gustem prozpěvovala Čechy krásné, Čechy méééééééééé. Dnes už se vidí u svého Ládi a spíše přemítá, jestli bude muset nakupovat a mýt staré a zaschlé nádobí (nebude). Jirka zase mudruje, zda na okraji Prahy najde ceduli, u které se chce vyfotit, protože důkaz musí být. Marcelka už je myslí u svých důchodců, Jolana v duchu diskutuje se svou kamarádkou, která se ráda koupe v jejím bazénu. O čem přemýšlí Kája, to nevím, ale vím, že Vašek myslí stejně jako my s Pepíkem celou cestu na svého švagra, kterému bych zde ráda věnovala vzpomínku. Na kole Jára jezdil moc rád.

To jste dnes vyjeli hodně brzo

Ve Velvarech na náměstí obdivujeme morový sloup z počátku 18. století a máme žízeň. Jako ostatně skoro pořád – tedy pánové, protože dámy mají své bidony vždy poctivě kohoutkovkou naplněné. Samozřejmě zajíždíme k proslavené velvarské cukrárně, která ovšem otvírá až za čtvrt hodiny. Chvilku přemýšlíme, že bychom se zařadili do fronty nedočkavců, ale žízeň kluky přemáhá ihned, a tak se hrnou k večerce. Pepík ještě stačí kontaktovat dvě nádherné staré dámy, které před cukrárnou čekají na pravidelné nedělní kalorie ve starém ošuntělém embéčku - stovce. Šoférce bude jistě přes osmdesát let, ale nedělní dortíčky ve Velvarech si ujít nenechá. A odkud vy to vlastně jedete? Krátí si čekání zvědavé dámy. No to jste tedy museli z toho Hamburgu vyjet opravdu hodně brzo v noci, opáčí. Jo, kdybych šoférovala ještě v osmdesáti, ani by mi nevadilo, že si hned neuvědomím, kde je Hamburg….

Tvrdovaječníci

Z města vyjíždíme nádhernou renesanční Pražskou bránou z konce 18. století. Můžu prozradit, že většina z nás opilá blížícím se cílem si brouká známou píseň Ó Velvary, ó Velvary, kde jsou mé tolary … A to jsme ani nevěděli, že vznikla na základě situace ze zimy v roce 1591, kdy byla v Panské hospodě panu Jáchymovi z Bílé odcizena truhla s 996 tolary. Málokdo dnes ví, že spor, jestli mu byly peníze odcizeny, nebo zda je propil, se táhl mnoho let a dědil se z generace na generaci. A píseň Ó Velvary nesložil Jáchym z Bílé, ale až některý z jeho potomků. A víte, že Velvarákům se také říká Tvrdovaječníci? Označení prý pochází z doby, kdy se stavěl Karlův most. Městečka a vesnice vozila na stavbu vajíčka, která se přidávala do malty. A Velvaráci, jako královské město, si kladli za čest také přispět. Ale protože byli „chytří“, vajíčka uvařili natvrdo, aby se jim po cestě nerozbila.

Cesta z Velvar do Kralup je v kalupu, pak už pohoda. Zajíždíme do Otvovic, abychom Moravákům ukázali, kde bydlí naše zlatá Bílá slavice. Pravda, moc je tmavý dům za zdí nenadchnul, a tak ještě přihodím, že v sousedních Zákolanech uvidí nejen sochu rodáka Antonína Zápotockého, ale že zde bydlí i Bára Štěpánová. Na Pepíkovu otázku kdo to je, už raději neodpovídám.

Definitivní konec hada

Zato okořské údolí má úspěch. Jedeme opět přírodou, a neopotřebováváme si horská kola, jako tomu bylo vždy na asfaltce i bundesce. Přestávka na pivo a kávu je v Noutonicích v hospodě U Evžena. Zde je nařízeno povinné family foto vzhledem k tomu, že už za pár minut nás opustí Šárka. A tak nejen family, ale samotný Emil je svědkem ukončení naší anabáze.

V Tuchárnách se loučí Šárka, myšlenkami již u Ládi, a to ani netuší, že na oslavu jejího úspěchu se chladí šampíčko. Jirka s Marcelkou u letiště vítězně pozvedají kolo nad hlavu, Vašek fotí, já s Pepíkem již přemýšlíme nad rychlým a plnohodnotným obědem pro ostatní.

A víte, jak takováto expedice končí? Chaoticky si přetahujeme do počítače fotky, protože sice jsme spolu strávili krásné chvíle, ale bůhví, kdy se opět uvidíme…… Je to stejně zvláštní pocit. Doposud jsme si byli tak blízcí a již za pár minut každý u svých starostí a malých radostí a potěšení, kam ostatní už nepustí.

A tak budiž toto mé povídání aspoň malým připomenutím společně krásně strávených deseti dnů.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Hamburgu na kole - 2010 Statistika cesty
Poslal pepik v Friday, 17. September 2010 @ 15:01:05 CEST (1030 čtenářů)

Celkem: 910 km v deseti dnech

1.etapa Hamburg – Lauenburg: 72 km

průměrná rychlost: 15,5 km/hod.; v sedle: 4 hod. 20 min.; nastoupáno: 152 m; nejnižší teplota: 24˚C; nejvyšší teplota: 47˚C

2.etapa Lauenburg – Wittenberge: 130 km

průměrná rychlost: 17 km/hod.; v sedle: 7 hod. 30 min.; nastoupáno: 141 m; nejnižší teplota: 21˚C; nejvyšší teplota: 42˚C

3.etapa Wittenberge – Tangermünde: 82 km

průměrná rychlost: 17 km/hod.; v sedle: 4 hod. 50 min.; nastoupáno: 77 m; nejnižší teplota: 24˚C; nejvyšší teplota: 41˚C

4.etapa Targenmünde – Schönebeck: 103 km

průměrná rychlost: 16 km/hod.; v sedle: 5 hod. 55 min.; nastoupáno: 86 m; nejnižší teplota: 23˚C; nejvyšší teplota: 41˚C

5.etapa Schönebeck – Lutherstadt Wittenberg: 120 km

průměrná rychlost: 17,3 km/hod.; v sedle: 6 hod. 50 min.; nastoupáno: 90 m; nejnižší teplota: 19˚C; nejvyšší teplota: 30˚C

6.etapa Wittenberg - Strehla: 113 km

průměrná rychlost: 17,7 km/hod.; v sedle: 6 hod. 15 min.; nastoupáno: 197 m; nejnižší teplota: 18˚C; nejvyšší teplota: 39˚C

7.etapa Strehla – Drážďany: 76 km

průměrná rychlost: 14,6 km/hod.; v sedle: 5 hod. 6 min.; nastoupáno: 153 m; nejnižší teplota: 22˚C; nejvyšší teplota: 46˚C

8.etapa Drážďany – Děčín: 82 km

průměrná rychlost: 15,8 km/hod.; v sedle: 5 hod.; nastoupáno: 146 m; nejnižší teplota: 24˚C; nejvyšší teplota: 46˚C

9.etapa Děčín – Vědomice: 81 km

průměrná rychlost: 16,5 km/hod.; v sedle: 4 hod. 50 min.; nastoupáno: 224 m; nejnižší teplota: 22˚C; nejvyšší teplota: 40˚C

10.etapa Vědomice – Praha: 51 km

průměrná rychlost: 17 km/hod.; v sedle: 3 hod. 5 min.; nastoupáno: 420 m; nejnižší teplota: 22˚C; nejvyšší teplota: 37˚C

(komentáře? | Skóre: 4.4)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.12 Sekundy