Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 9 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Na výletní lodi Karibikem 2009

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Na výletní lodi Karibikem 2009 Úvod
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 19:18:18 CET (1172 čtenářů)

Začalo to zcela nevinně. Pepík si chtěl splnit svůj dávný sen – projet Panamský průplav. Nedivím se mu. Panama je jedinečný projekt, kterým lidstvo před 90 lety opravdu pokořilo přírodu. Vyvzdorovali jsme si spojení Atlantického a Tichého oceánu, i když to tak Pán Bůh původně vůbec nemyslel…

Ovšem projet Panamský průplav pro evropského suchozemského námořníka není tak jednoduché. Pepík koumal, studoval, počítal a přemýšlel a po několika letech rezignoval, že by jako kapitán jachty mohl Panamu pokořit. Ale znáte Pepíka! Rezignoval naoko, potajmu o Panamě stále snil. A najednou ho osvítil Duch svatý: Václav, náš věrný parťák na dobrodružných cestách, si také plní svůj sen, a to pokořit Himaláje, a tak v našem společném cestovatelském diáři máme roční díru. Co vymyslet? No přece Panamu!!! Projedeme Panamu výletní lodí. Zpočátku se mi zdálo, že Pepík chce někde lodičkovat - ráno se nalodíme v Tichém a večer nás vyhodí v Atlantickém oceánu a pak hurá zpátky do Evropy. Ale ne.

Výletní lodí myslel Pepík zaoceánský parník, který již dlouho posměšně nazývá šuk-loď. Jakmile v televizi po revoluci běžel americký přiblblý seriál o obrovské lodi, kam se na dva týdny nalodí krásní mladí lidé odkud není úniku a kde si užívají: jedí, pijou a …., Pepík otáčel oči v sloup a ostentativně přepínal. „Ach jo, zase ta šuk-loď!!!“ Takže tam my pojedeme, Pepíku?????? Po údivu a suchém polknutí mi oči začnou tancovat a po mém klimakterickém těle se rozleje zvláštní teplo. Hurá!!! Krásných mladých lidí, zvláště kapitánů a stevardů (ti hráli v seriálu vždy velmi důležité nahrávače osamělým a frustrovaným hrdinkám), není nikdo dost.



(komentáře? | Skóre: 4.66)

Na výletní lodi Karibikem 2009 Přípravy na dovolenou
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 19:16:28 CET (1219 čtenářů)

Po počáteční euforii na celou záležitost s výletní lodí zapomenu, neb jsme zájezd koupili u německé cestovky a s takovým předstihem, abychom dosáhli na všemožné slevy a zlevnění. Takže stevardi a kapitáni dávno zapomenuti, Pepíkovo snažení ohledně letenek a dopravy do Mnichova, odkud vyrážíme, vnímám jen tak napůl. Co bych vám nalhávala: v návalu práce, jiných zájmů, nedostatku času a přiznejme si i lenosti Pepíkovi odkývnu všechno, co chce. Čím více se však blíží termín odjezdu, tím je Pepík neodbytnější a tím více se mi nechce. A najednou, ani nevím jak, stojím před skutečností, že za týden odlétáme do Ameriky. A teď teprve začíná ten pravý cvrkot:

Jedeme sice s cestovkou, ale vlastně jen tak napůl. Zajistili nám letenky, hotel, loď, ale dál už se starejte sami. Žádný delegát, žádné srazy skupiny, žádné poučení, žádné rady na cestu: hlavně zaplať a dál už nás nezajímáš. A tak to začíná: na loď se musíme zaregistrovat sami. Elektronicky - samozřejmě, anglicky pochopitelně. E-dotazník na vás vyzvídá snad i příjmení babičky z maminčiny strany. Prokousat se souborem nesmyslných a důkladných amerických dotazníků, to mi trvalo skoro celou neděli. A to byl jen začátek. Jak už jsem byla nakažena cestovatelskou horečkou, proklikávám na suprově připravené www stránky společnosti Royal Caribien. Během plavby nabízejí takového rozptýlení, takových výletů, že zrak přechází. No to snad všechno ani nestihneme!!! V každé zastávce, kterých je za čtrnáct dní sedm, je alespoň šest až deset výletů, procházek či exkurzí. Herdek, co od pražského počítače vybrat? První prokliknutí na cenu mne však okamžitě vrací do reality. Máme jen dvě eventuality na výběr: Buď se za ty šílené ceny, které nám nabízejí, zruinujeme, nebo raději neuvidíme nic a užijeme si jen tu Panamu. A tak po krátké diskusi volíme variantu dvě. Rezignujeme na výlety, to jsem si myslela já, Pepík opět šibalsky: uvidíme, uvidíme….

Moc o lodi toho stejně nevím, vyjma těch pár záběrů z televizního seriálu, a tak se začínám zajímat: jezdí sem prý hlavně američtí bohatí lidé, v žádném případě nic pro baťůřkáře. Průšvih. Co si vezmu na sebe? Jedná se prý o prestižní a snobskou záležitost. Co si s těmi snobskými Američany budeme povídat? Než jsem si stačila odpovědět, už zvonil budík v půl čtvrté ráno, popadla jsem zabalený baťoh, rozespalá nasedla do auta a polozmrzlá rozklepaná se nechala zavést do Mnichova. Dobrodružství začíná.

Cesta

Parking na obrovském mnichovském letišti rozlehlý, a to je jen takový eufemismus. Jak se tam vyznat! Než jsme našli svoji dvoutýdenní parkovací zónu, než jsme opustili auto, než jsme se orientovali v placení (teprve při výjezdu, samozřejmě), uběhla minimálně hodina. A po těch šedesáti minutách jste nás mohli zahlédnout, jak v oblečení, jež netrpělivě očekává zítřejší tropická vedra, upalujeme zpět do listopadové nevlídné letištní haly. Samozřejmě jezdí mezi parkovištěm a halou autobus, těch cca 3km žádný normální člověk ve svetru a mrazu neběží, ale než trpně na zastávce čekat na nachlazení, volíme úprk. Tak ještě poslední evropské pivo a nasmažené řízky, přeci jen jsme čeští turisti, byť si jedeme hrát na dva týdny na milionáře, a už hlásí náš let.

Odbavení kupodivu bez problémů, i když důkladně německá prohlídka včetně imigrační přepečlivé úřednice.

Let do San Diega trvá 10 hodin a byl trochu nepříjemný, neb jsme přes oceán letěli ve dne, což znemožnilo se aspoň částečně vyspat. Nevyspaným se nám pak s časovým posunem nebojovalo příliš dobře. A to jsme ještě netušili, že jak se budeme na lodi přesouvat, časový posun, vždy o jednu hodinu, nás čeká skoro každý druhý den. Brát si s sebou na loď hodinky, to je čirý nesmysl.

Naše první kroky na americké půdě byly ozvláštněny letištním tlampačem, který v pravidelných intervalech mlel pořád něco dokola. Už jsme z toho byli tak zblblí, že se mi zdálo, že slyším naše jména. Ach jo, zblbnutí mělo teprve přijít. Opravdu nás vyvolávali, a to jen proto, aby nám kyprá černoška sdělila sladké tajemství: jsme sice v Americe, ale naše kufry bohužel ještě v Evropě. A tak zmordovaní a bez kufrů sháníme odvoz do hotelu. Transfer je sice zadarmo, ale rafinovaně ukryt za letištěm mezi palmami. Aspoň se nám bez kufrů šlo lehčeji))

Noční malé jídlo ve velké pivnici s desítkami druhů piv nás ale odměnilo. Zvykej si, v Americe je všechno veliké, poučuje mne Pepík.


(komentáře? | Skóre: 4.33)

Na výletní lodi Karibikem 2009 Nalodění
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 19:13:45 CET (1083 čtenářů)

Kolem poledního se chceme nalodit do našeho přechodného domova, na vytouženou šuk-loď. Jsme chytří, ubytujeme se hned v poledne, a jelikož odplouváme v 5 odpo, ještě si v klidu stačíme prohlédnout pobřeží…. A v tomto okamžiku nastává naše první prozření, poprvé a později ještě po mnohokráte musíme své představy a plány poopravit.

Nalodíme se sice v poledne, hotelová přeprava k lodi zdarma, ale držíme si palce, abychom se do 17 hod. vůbec dostali do své kajuty. Vyjít zpět na pevnou zem po všech vstupních procedurách, je zcela nemyslitelné. A tak se ocitáme před lodí v obrovitém prostoru (jsme v Americe), kam najíždí jeden autobus a taxík za druhým a plynule vyplivují nepředstavitelné davy lidí. Nemáme moc času na přemýšlení, parta zřízenců nám ihned odebere zavazadla, cosi na ně lípne a jen tak letmo utrousí, že se se svými bágly uvidíme až ve své kajutě. Pochybovačně kroutím hlavou, jak vědí, kde je moje kajuta? Nikdo se mě však nevšímá, tak se tiše loučím se svými věcmi davem smýkána do americky obrovité haly. Při posledním pohledu na svůj milovaný batoh velmi znejistím. Každý, ale opravdu každý výletník má minimálně dvě obrovitá zavazadla. Naše bágly se tak stěží mohou měřit s jejich příručními zavazadly, které má každý také minimálně dvě. Co tam proboha mají? Co tak nutného a nepostradatelného s sebou vláčejí na loď, kde má být celá kompletní péče? Na odpověď si ale musím počkat až na večer.

Tak se tedy šineme s davem. Vzpomínáte si na mé pražské sny a představy o dovolené? Krásní mladí lidé, stevardi, kapitán, úsměvy, paráda. Prozření číslo dvě: V té obrovité plechové hale se klikatí nekonečné fronty stovek lidí. Hadi se pomalu posouvají dopředu a ve vzduchu je i přes zapnutou klimatizaci – hádejte co: hrozný smrad. Smrad sestávající se ze špetky nervozity, hodně vzrušení, krapet očekávání, mraků únavy, litrů nejrůznějších parfémů, sem tam i nudy a hlavně z těch stovek starých, zapudrovaných a silou vůle při sobě držících těl. Nevím, zda to byla náhoda, ale před námi, za námi, vedle nás, všude kam se podíváš - staří, povětšinou tlustí lidé. Baby se nuceně šklebí, make up jim dělá na liftingových obličejích závěje, dědkové jsou propocení, většinou obehnaní holemi: buď špacírky, občas francouzáky, někde je podpírá čilá baba. A do toho tlusťoši, kteří se do hada ani nevejdou a natáhnuté špagáty různě vydouvají. A co je to tamhle? Jo, vozejky! Ty mají svoji lajnu, kde se spořádaně řadí. A že je jich celá kolona!! Zajímavou skupinu tvoří tlušťoši s chodítky. Pohybují se kupředu posunujíc chodítko, jakmile je ale v čekání pauzička, chodítko otočí a mají pohodlnou stoličku. Všimla jsem si, že páry mají chodítko vždy jedno, o které se střídají. Ještě že ti nemají svou vlastní řadu a nepředbíhají, to by se nás pár normálně rostlých ani nenalodilo.

Ach, kde jsou moje představy? Od toho, abych se otočila a zdrhala z této společnosti pryč mě odradila pouze myšlenka, že mezi slepými je vždy jednooký králem. Ale i tato moje představa byla lichá. Po pár půlhodinách mi bylo jasné, že baby se cítí mladé, krásné a žádoucí, mnohonásobně více než já, navíc byly všechny nesmírně dravé, bojovné, natěšené a suverénní. Kam se na ně vystrašená bledá Evropanka hrabe. Had se posunuje kupředu pomalu, humor abys pohledal, už nám docházejí síly i trpělivost. A tak jako žíznící dav občas hasiči polévají vodou, tak i nám zřízenci zdarma podávají vodu a sušenky, abychom my, geronti, vydrželi.

A asi po hodince se opravdu dočkáme. Stojíme před úředníkem, který s námi provádí vstupní proceduru. Tady u asi deseti přepážek, tady už každý laškuje, už nás od vysněného ráje dělí jen pár minut. Úředník je americky milý a uvolněný, jen zpocené skvrny v podpaží prozrazují, co ho stojí úsilí odbavovat netrpělivý dav. Licoměrně se na něj usmívám, odpovídám na jeho zvídavé otázky, vše je OK, jsme přece v Americe, náš host, náš pán. Najednou však prozření tři. Ne vždy je náš host náš pán. Úřad zavelí nekompromisně: STOP!!! Nemáte v pase vízum, nemůžete na loď. Cože? Takovejch peněz to stálo a nic? Shovívavě se usmívám a ukazuju ESTA, e-vízum, které jsem si klopotně zařídila včetně biometrického pasu v Praze. Kdepak, to není vízum, rezolutně trvá na svém. Zatvářím se neústupně jsa si jistá, neb imigračním jsem prošla. Jsem neústupná do té míry, že se uvolí celou záležitost konzultovat s vyššími místy a odkluše. Těch asi pět minut mi ale do zpěvu nebylo a nepokrytě jsem záviděla úspěšným gerontům, kteří se již šklebili do nastaveného fotoaparátu. Naštěstí jsem se po jeho omluvě do foťáku šklebila také.


(komentáře? | Skóre: 5)

Na výletní lodi Karibikem 2009 První chvíle na lodi
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 19:11:53 CET (1195 čtenářů)

A proč foťák? Úředníci vás totiž hned po příchodu na loď vyfotí, vyrobí vám kartičku se skrytou fotkou, lípnou vám na ni číslo kajuty, číslo jídelního stolu a od té doby jste pro ně už jen kartička. Kartičkou si otvíráte kajutu, kartičkou platíte (tedy jen alkohol nebo nejrůznější nákupy), bez kartičky vás nepustí ven ani dovnitř. Pokud vám někdo na pevnině kartičku vezme a chce se vloudit na palubu, skrytá fotka, kterou při vstupu kontrolují počítače, ho usvědčí.

Na palubě se dle kartičky orientujeme bez problémů. Jsme sice udiveni skleněnými výtahy, jež nehlučně neustále přemisťují desítky lidí vzhůru, až nám to naše zakloněná hlava nebere. My zatím výtahem nemusíme, bydlíme ve 4. patře, jež je totožné se vchodem do lodi. Později zjišťujeme, že nad námi je ještě 8 dalších pater a pod námi 5 – tedy těch veřejnosti přístupných. Kajuta je velmi pěkná, máme střední třídu, tedy s oknem, za kterým se rozlévá obrovitá mořská hladina. Pokoj srovnatelný s jakýmkoli velmi slušným hotelem. Příslušenství čisté, moderní, jen ta sprcha je tak akorát pro jednoho. Ale ti, co jsme viděli v poledne ve frontě, ti jsou minimálně objemově dva až tři dohromady. Pepík hned začne zkoumat, jak se tam velká masa s chodítkem vůbec nasouká. Nenasouká, musí mít nějaké zvláštní ubytko, končíme debatu. Nebo ???

Hned v prvních minutách v kajutě musím Pepíkovi udělit pochvalu. Hlad, žízeň. Co budeme dělat? Objevil na 7. palubě obrovský samoobslužný bufet, kde zakotvíme a kde se od prvních chvil cítíme skvěle. Nepřeberné množství jídla víc jak 12 hodin denně. Zatím sedíme vzorně u stolečku, ale hned nazítří objevujeme kouzlo zadní paluby – na čerstvém vzduchu, ve stínu i na sluníčku pozorujeme nekonečnou mořskou hladinu a cpeme se vším možným – od různých typů masíček, masíček, ryb, drůbeže přes zeleniny, sýry, pečiva až po dortíky a zmrzlinky.

Už jsme se něco necestovali a tak víme, že i když naše angličtina není perfektní, vždy a za každé okolnosti se dokážeme domluvit. Pokud je problém, ruce, nohy, mimika, vše funguje. Ale jak se chcete mimikou domluvit s amplionem? Amplionem nám totiž začínají udílet pokyny. A my tak akorát poznáme, že se mluví anglicky. V pravidelných intervalech hlásí stále dokola nějaké důležité sdělení. Lidé se začínají zvedat od jídla a postupně odcházejí. Někteří vážně, jiní s přehnanou úzkostí a strachem, jiní překotně rychle, občas se někdo uchychtne. Jak čas postupuje, už jsme v jídelně skoro sami a nutně musí přijít akce také od nás. Ale co dělat? Kam se vrtnout? Po několikerém poslechu se s Pepíkem oba ujišťujeme, že jsme postřehli pouze nutné, rychlé, všichni a hlídat malé děti.

A tak se zvedáme a směr našeho pohybu určuje logika. Na lodi nemůže být tak velký prostor, aby se tam všichni vešli. Tedy – všichni jdou do svých kajut, to je jasné. Asi bude nějaké sčítání. Oddychneme si a už si to po poloprázdné lodi šupajdíme do našeho patra. Ale ouha!! Posádka oblečená v oranžových reflexních vestách nás na naši chodbu nechce pustit. Naštěstí má každý člen posádky cedulku se jménem a národností. A naše reflexní vesta je Polák!!! Polák, bratr jeden slovanskej, hurá! Má pochopení pro naše tápání a nám sladce znějící polštinou nás směruje dle písmena a čísla na naší kartičce na pátou palubu, značku S07. A už jsme doma!!! Vám to asi už docvaklo dříve než nám, unaveným. Nacvičovala se evakuace, nacvičoval se Titanic. Důchodci stáli vzorně a vážně seřazení každý pod svým záchranným člunem a poslouchali pokyny oranžových vest, jak se při ztroskotání zachovat. Ufff! Nebyli jsme poslední, kdo přišel, ale vážnost situace jsme stejně brali krapet s evropskou nadsázkou. A i když jsme se povýšeně usmívali, stejně je moc milé vědět, že místo v záchranném člunu je rezervováno pro každého.

Pokyny z tlampače nám pak kapitán dával denně, časem jsme si zvykli a na konci plavby už i začali amplionu rozumět. Ale už nikdy to naštěstí nebylo tak dramatické jako to první odpoledne.


(komentáře? | Skóre: 4.25)

Na výletní lodi Karibikem 2009 První dny na moři
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 19:09:33 CET (940 čtenářů)

Na teplo jsem se těšila, do tepla jsem balila. V San Diegu, kde jsme se naloďovali, teplo samozřejmě bylo. Jakmile se ale loď spustí na vodu, začíná foukat…. A v kajutě? Neumíte si představit, jak si Američani představujou čerstvý vzduch. Klima puštěné na maximum v každou denní i noční dobu. Sibérie, skoro mráz. Napájím se horkým čajem, který je dvacet čtyři hodin denně k dispozici na horní palubě. Občas proložím coldrexem s vidinou angíny, v lepším případě silného nachlazení. Pepík samozřejmě ihned klimatizační nastavení vynuloval, ovšem náš stevard byl na svém místě. Jakmile opustíme kabinu, třeba pro ten horký čaj, okamžitě zakročí, a vše uvádí do původního stavu. Po několika přetahovaných jsem rozhodnuta skákat z horní paluby a plavat ke břehu. Pepík naštěstí vládne zdravým rozumem a českou šikovností: nacpané noviny v klimatizaci přesvědčily i černého stevarda, že tím knoflíkem by snad otáčet opravdu nemusel. A druhý den již cestujeme v pohodě, v kajutě příjemně, větřík se umoudřil a slunce začalo opravdu karibsky pálit.

Už v Praze mám strach, že my oba dva tak akční, se na vymezeném prostoru lodi budeme nudit. Co taky dělat na lodi, když se celý den plaví po široširém oceáně, že? Budu se opalovat. První den tak foukal vítr, že schoulená na lehátku v závětří sotva v rukách udržím časopis, nemluvě o tom, že se klepu zimou. Jdu obhlédnout terén na horní palubě: horolezecká stěna – tak to ani náhodou! Posilovna? To by snad šlo, ale několik desítek mučících strojů namačkaných jeden vedle druhého, k tomu vystajlovaní krásní liftingoví superlidé, zubící se předcvičovač aerobiku – a už jsem pryč!! Konferenční sál – nějaká přednáška v angličtině – nudou zívám. A tak věřte či ne, se s vidinou alespoň nějak aktivně stráveného času vrhám na běžecký ovál na vrchní palubě, kde v pravidelných intervalech volkují staří i mladí (kde se vzali tu se vzali) a jako po lobotomii krouží stále dokola, většinou se sluchátky v uších. Ze zoufalství začínám kroužit také. Koneckonců jsem na čerstvém mořském vzduchu a hejbu se, tak co!!

Ovšem výše uvedené se týká pouze prvních dvou dnů. Zatímco ostatní většinou u svých vyvolených činností zůstali, náš pobyt se pěkně rozjel jinudy. Objevili jsme kouzlo malého bazénu s teplou vodou a neustále vířících vířivek, které se pro nás staly zajímavými debatními kroužky a kde jsme pak trávili většinu času. Byli jsme také pravidelnými hráči minigolfu na nejvyšší palubě, zvlášť při západu slunce. Popíjeli jsme u baru, okukovali kurzy tance – tam by mě nikdo nedostal – mezi ty sádelnaté baby, které se snažily napodobovat pružného usměvavého a pohybově velmi vybaveného černého tanečníka. Objevila jsem knihovnu, kde jste si půjčovali na dobré slovo – dokonce tam bylo i pár českých knih. Každý den se konaly přenášky, prodejní akce, ukázkové akce, večer dvě divadelní představení, neustále hrálo kino a obrovské kasino? Tam bylo zajímavé sledovat, že hazardu se věnují zvláště staré dámy. Veškerý program vycházel každý den v tzv. denním rozkaze, jak jsme říkali denním novinám, ve kterých bylo popsáno, co, kdy, kde a jak.

Společenský život na lodi

Nesmím ovšem zapomínat na večery. První společenský večer nám dal odpověď na otázku, proč s sebou všichni vlečou takové kufry. Baby se vyvalily vyšperkované, vyparáděné, lodičky, kabelky, šály … Společenských večerů bylo několik, na každý musíte mít jiné oblečení. Moje jedna univerzální sukně bez patřičného zlata vypadala tak nepatřičně, že jsem raději volila i ve společenských večerech džíny – jakože nepřipravená a nevybavená. Ostatní pasažéři korzovali, tancovali a musí se nechat, že tancovali většinou úžasně, bez ohledu na věk narození. Hudba k tanci hrála každý večer vždy na několika místech.

Další obavy: Co si s těma Američanama budeme povídat? Where are you from, padla vždy otázka, kterou spolehlivě začínala každá konverzace. Nacvičená odpověď, že jsme z Evropy, je většinou neuspokojovala. Jakmile ale člověk jednou řekl Praha, už se to rozjelo …. Krásné město, byli-nebyli, jak se u nás žije a hned potom kolik dětí, jaké zaměstnání, po kolikrát „cruising“, jako na kolovrátku. Během servírovaných obědů nás personál rafinovaně posazoval k velikým kulatým stolům, kde se vždy nějaký zvědavec našel. Všichni si libovali v tom, že se s hraným zájmem zajímali jeden o druhého, jen aby konverze u stolu proudila…. A my chtěli jíst, chtěli jsme si užít jeden druhého – většinou nám nebylo přáno. A při Pepíkově společenské povaze nás za chvíli znal celý parník – a už nás na palubách naháněli, exoty z Čech si každý pamatoval….


(komentáře? | Skóre: 4.66)

Na výletní lodi Karibikem 2009 Výlety na pevninu
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 19:06:57 CET (1085 čtenářů)

A jak to bude ve dnech, kdy nepoplujeme? Budeme moci sami opustit loď, nebo si musíme zakoupit ty drahé výlety od místní cestovky? Většinou si každý výlety obstaral doma, na lodi obrovskou frontu vystáli jen ti zapomnětliví. My ani neobjednali, ani nevystáli. A tak se zvědavostí očekáváme první zastávku. V mexickém Cabo San Lucas nás vysadí lodička a s překvapením zjišťujeme, že „těch pasažérů bez výletů“ je podstatně víc, než jsme si mysleli. Sami si chceme procourat město, ale ouha!! Na molu netrpělivě a nedočkavě poskakují desítky naháněčů, zástupců cestovních kanceláří i normálních soukromníků. Ti všichni nám opřekot nabízejí své služby – oni nejlépe vědí, co chceme v jejich městě vidět. Přesto tentokrát dáváme přednost samozkoumání a samoobjevování a po půl hodině setřásáme i toho nejneodbytnějšího domorodce. Cabo San Lucas je malé milé místo s krásnými plážemi, které je ovšem celé orientované na plovoucí giganty, jež zde pravidelně zastavují. To jsme si všimli všude: jakmile někde naše loď zakotví, hned se život zrychlí, všichni se soustředí na molu a těší se, jak pasažéry oškubou. Času na prohlídku místa není nikdy nazbyt, a tak většinou jen tak couráme a bloumáme a nasáváme atmosféru. Taxíka jsme si vzali v Acapulcu, abychom si prohlédli celé město a dostali se i na la Quedradu, známou zátoku, kde z útesů skákají mladíci do příboje. V Acapulcu jsme poznali, jak nás na lodi drtí. Mohli jsme si zakoupit prohlídku města za 70 dolarů pro každého. Na molu nám jiná cestovka nabízela prohlídku za 50 dolarů (pro všechny), my si v městě chytili na ulici místního taxíka, pravda, neuměl anglicky, ale zato si účtoval pouze 30 dolarů komplet. A tak to chodilo vždycky.

Hodně nás ale překvapilo, že během celodenních zastávek se na lodi našlo spousta lidí, kteří se vůbec ven neobtěžovali. Zůstali u svých knížek, lehátek, bazénů, posiloven či pouze u svých jídelních stolů a užívali si poloprázdné lodi.


(komentáře? | Skóre: 4.75)

Na výletní lodi Karibikem 2009 Panamský průplav
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 19:04:45 CET (1367 čtenářů)

Panamské prozření se naštěstí nekoná. Po všech zkušenostech jsem se obávala, abych i průjezd Panamou nemusela označit jako prozření. Naštěstí opravdu ne. Byl to velký zážitek a my opravdu vydrželi celý den, kdy jsme průlivem projížděli, stát na palubě a toto veledílo obdivovat.

Panamský průplav je dlouhý 81,6 km a široký 150 až 305 m. Průplav má 6 zdymadel, z toho dvě na tichomořské straně v Pedro Miguel a v Miraflores. Voda je do zdymadel napouštěna z Gatunského jezera, přes které kanál také vede. Kanál byl budován Francouzi v letech 1880 až 1889 a dokončen Američany v letech 1901 až 1914. Pravidelný provoz zde byl zahájen v roce 1920. V současnosti probíhají práce na rozšíření průplavu, které mj. umožní proplouvání kanálem i lodím s vyšší tonáží; rozšíření průplavu bylo odsouhlaseno referendem z 22. října 2006. Práce mají být ukončeny do roku 2015.

Při průjezdu nás nejvíce fascinovaly malé vláčky na kolejnicích, které nás táhly z jedné komory do druhé a zároveň vyrovnávaly nestability a náklony lodi. Naše obrovitá loď se do zdymadel vešla jen tak tak, já bych si do kanálu netroufla vjet ani škodovkou. Na každém boku nám zbylo neskutečných několik centimetrů. Však také boky zdymadel byly často hodně odrané.


(komentáře? | Skóre: 4.75)

Na výletní lodi Karibikem 2009 Závěr
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 19:01:45 CET (1341 čtenářů)

Poslední prozření

Nejpřekvapivější prozření přišlo až tak za tři týdny strávené doma. S údivem zjišťuji, že po vytisknutí fotek, vyprání prádla a zaplutí do každodenního všedního rytmu se mi začíná stýskat. Mně, člověku natěšenému na adrenalin na každé dovolené, neposednému lufťákovi, který nevydrží dva dny na jednom místě, teď najednou se derou přes rty věty: bylo to fajn, docela bych si plavbu (cruising) ještě jednou zopakovala. A víte proč? Báječně si odpočinete, o nic se nestaráte, je tam spousta dobrého jídla a pití, nádherný vzduch a celkový relax. Ani co se týče společnosti to nebylo tak tragické, jak se nám zpočátku zdálo. Odněkud se po pár dnech vyvalili mladí lidé, dokonce i rodiny s dětmi. Pokud chcete opravdu poznávat cizí země, na tento způsob zapomeňte, ale pokud si chcete odpočinout na příjemném místě, je to Vaše parketa. Přesto Vás ale musím varovat. Loď bude nebezpečně útočit na Vaši linii. Je zde po celý den neuvěřitelné množství jídla – několik restaurací, několik barů, několik kaváren a k tomu obrovský samoobslužný bufet nabitý masem, zeleninou, ovocem i sladkostmi. Mně se podařilo příliš nepřibrat jen díky pohledům na tlusté Američanky, které po bufetu korzovaly s přetékajícími talíři jak masa, tak zákusků či zmrzliny. Pozorovat je, jak se cpou, to je ta nejlepší dieta.

A kde jsme všude jezdili?

Mexiko: Cabo San Lucas, Acapulco, Huatulco

Kostarika: Puntareas

Panamský průplav

Aruba

Portorico

Jak už bylo řečeno, z těchto destinací cestopis těžko udělat, neb v každém pouze pár hodin. Snad jen Arubu jsme poznali pečlivě, neboť je to malinký ostrůvek, který jsme celý projeli za dvě hodiny taxíkem. Mají tu překrásné pláže, sluníčko a protože se živí jen turisty, tak jsou Arubané velmi milí, ovšem je tu hodně draho – dvě deci piva na pláži za 7 dolarů - ani nám nechutnalo!!


(komentáře? | Skóre: 4.25)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.32 Sekundy