Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Liparské ostrovy - 2009

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Liparské ostrovy - 2009 Z Prahy do italského Sorenta
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 18:46:10 CET (1403 čtenářů)

Praha – Neapol - Sorento

Dovolená v roce 2009 se bude odvíjet ve znamení lodí. Máme naplánováno během jednoho roku vystřídat tři nejrůznější typy lodí: plachetnici, škuner i výletní loď. Jestli nám to vyjde, uvidíme později.

Jako první je ale v červnu naplánován týden na plachetnici v Lipanských ostrovech. Plachtit bude naše stará známá a osvědčená sestava z loňska, doplněná o Ivoše. Zároveň s námi do Itálie jede posádka mladých, kterou vede a kapitánuje Honzík.

Odlétáme se společností Sky Europe, která má těsně před krachem. Dokud neletíme, máme obavy. Za 2 500 Kč zpáteční však trocha obav stojí.

Doma výborná polévka od Pepíka a velký logistický manévr. Převažujeme kufry. Vyhazují se trička, jen aby zůstalo papání a bumbání ….

Let trvá 1 hod. 40 minut. Na letišti v Neapoli nás čeká minibus – 1 hod. za 150 euro do maríny do Sorenta.

Přebíráme loď, s Harrym nakupujeme zásoby a večer pizzerie, kde Šárka slaví vstup mezi rozumné a moudré.

--------------------------------

Liparské souostroví

Liparské souostroví tvoří skupinka sedmi sopečných ostrůvků v Tyrhénském moři, nedaleko severního pobřeží Sicílie. Svou celkovou rozlohou 117 čtverečních kilometrů a dvanácti tisíci stálými obyvateli by tvořilo jen bezvýznamné zákoutí Itálie, nebýt krásné a tajuplné přírody, která dala souostroví světovou proslulost. Souostroví je pojmenováno podle největšího a nejvýznamnějšího ostrova Lipari. Často je též používán název Eolské ostrovy, odvozený od jména řeckého boha větrů Aiola. Dramatické události nebyly v historii ostrovů vzácné, ať už byly způsobeny lidmi, nebo zdejší neklidnou přírodou. Dlouhou dobu sloužily ostrovy jako trestanecké kolonie a byly místem, kde žili psanci a vyhnanci. Dnes se vzhledem ke svým klimatickým podmínkám, nádherné divoké exotické krajině a krásnému pobřeží těší stále rostoucímu zájmu turistů. Na své si přijde milovník přírody a turistiky, stejně jako ctitel sluníčka a koupání. Čistá mořská voda a členité pobřeží činí tyto ostrovy rájem pro potápěče a provozovatele vodních sportů.

Vedle sedmi obydlených ostrovů se mezi Lipari počítá i desítka neobydlených ostrůvků. Souostroví má tvar jakéhosi náhrdelníku, neboť k jihu směřující trojice největší z ostrovů (Salina, Lipari a Vulcano) jako by byla zavěšena na řetízku menších ostrůvků Alicudi, Filicudi, Panarea a Stromboli. Řetězec ostrovů navíc na obě strany pokračuje skryt pod hladinou ve formě podmořských hor. Podobně jako Kanárské ostrovy jsou i Lipari sopečného původu. Pruh sopečných ostrovů se vyzdvihl z mořského dna jako důsledek kolize Euroasijského a Afrického kontinentu. Celé souostroví vzniklo ve čtvrtohorách, protože nejstarší horniny nalezené na ostrovech jsou staré jen o něco více než jeden milion let. Všechny ostrovy byly kdysi sopkami, dodnes jsou však aktivní jen Stromboli a Vulcano, ostrov Lipari je považován za spící sopku. Hlavním projevem sopečné činnosti na Vulcanu je neustálé unikání velkého množství sopečných plynů, zatímco Stromboli se proslavilo pravidelným vyvrhováním lávových fontán.

Zeměpisná poloha Liparských ostrovů zaručuje subtropické klima. Průměrné teploty jsou přijatelné díky svěžím větrům, které příjemně ochlazují horké ovzduší a od moře přinášejí úlevnou vlhkost. V létě dosahuje teplota okolo 35 °C, celoroční průměrná teplota je 14 - 16 °C. Důležitým klimatickým faktorem je roční rozdělení srážek. Deštivým obdobím je především podzim a zima, přičemž nejhojnější jsou srážky od listopadu do února. V létě je déšť většinou vzácností, mnohdy je šest měsíců úplně bez deště. Sladká voda je na ostrovech velmi vzácná, protože pramenitá voda vyvěrá pouze na několika málo místech. Proto se chytá dešťová voda do sudů a nádrží a pitná voda je dovážena cisternami ze Sicílie.

Zvířena je velmi řídká. Jediné v přírodě volně žijící zvíře je divoký králík, na Vulcanu je možno potkat polodivoké kozy. Poměrně vzácné je zde i ptactvo.

Půda je vzhledem ke svému vulkanickému původu velice úrodná. Mezi částečně holými kopci, místy s křovinatým porostem, se rozkládají úrodné zóny s vinicemi, olivovými háji a svatojánským chlebem. Mezi nimi jsou roztroušena políčka a kaštanové lesíky. Datlovníky v dosahu malebných vesnic s fíkovníky a kaktusy dávají krajině zvláštní, trochu africký ráz. Důležitou roli hraje pěstování a zpracování kaparů. Dlouhou tradici má pěstování olivovníků a vinné révy, které sem byly dovezeny Řeky již v egejsko-mykénských dobách, při kolonizaci těchto ostrovů a Sicílie. Velké vinice se rozkládají zejména na ostrovech Lipari a Salina.Víno je zde stejně jako na Sicílii nejběžnějším a nejoblíbenějším nápojem. Místní specialitou je výroba světlého vína Malvasie.

Hlavními vývozními artikly Liparských ostrovů jsou rozinky,víno, olivy, fíky a kapary. Z nerostného bohatství to po mnoho let byla síra, kamenec a kyselina boritá, dodnes se však uchovala jen produkce pemzy. Velký význam má již několik tisíciletí rybolov. Loví se zejména sardinky, tuňáci a mečouni. Chov dobytka je velmi omezen a je pouze na ostrově Vulcano.

Liparské ostrovy se svými jeskyněmi, útesy a vulkány byly podmětem mnoha legend. Pro Řeky byly tyto ostrovy domovem Aiola, boha větrů. Zastavil se zde i Odysseus na své cestě z Troje na rodnou Ithaku. Pod ostrovem Vulcano měl podle řecké mytologie svoji dílnu božský kovář Hefaistos. Ostrovy byly osídleny již v prehistorické době. K největšímu hospodářskému vývoji a rychlejšímu růstu obyvatel ostrova Lipari dochází v souvislosti s těžbou obsidiánu, vulkanického skla, ze kterého se dříve vyráběly nože a nářadí. Obsidián byl vyvážen do celého západního Středomoří a vyměňován za cizokrajné zboží. S rozšířením bronzu tento obchod upadl. Lipari vyplenila Athénská vojska poté, co porazila Liparské spojence ze Syrakus. Řecká epocha byla po první punské válce vystřídána po r. 252 př.Kr. nadvládou Říma. Římané využívali především kamenec a termální vody. Ostrovy byly opěrným bodem jejich flotily a později oblíbeným letním sídlem. V době císařství bylo souostroví útočištěm vyhnanců. Ostrovy se také stávaly příležitostnou oporou námořních pirátů a lupičů, kteří čas od času vpadli na Sicílii. Okolo r. 836 došlo k obsazení ostrovů Saracény, kteří byli r.1080 vytlačeni Normany. Ti zřídili na ostrově Lipari sídlo biskupství a v této době došlo k velkému rozkvětu ostrova. Roku 1544 byly po desetidenním obléhání 140 tureckými loděmi Lipari vypleněny a jejich obyvatelé byli odvlečeni jako otroci. V reakci na toto neštěstí bylo hlavní město souostroví dobře opevněno. V roce 1610 se staly Lipari součástí Království obojí Sicílie, které bylo roku 1861 přičleněno k nově vznikajícímu Italskému království. R. 1881 dosáhl počet obyvatel souostroví svého maxima, 22 840 osob. Od té doby se počet obyvatel stále snižoval - v r. 1921 na 14 000 a v současné době zde žije asi 12 000 stálých obyvatel.


(komentáře? | Skóre: 4.6)

Liparské ostrovy - 2009 Salerno – Capo Palinuro
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 18:37:24 CET (1156 čtenářů)

Vyjíždíme 6. 30 hod., kotvíme v 16. 30 hod.

Hned první den se domníváme, že teploměr vody na palubě je rozbitý – ukazuje neskutečných 30°C. Ale nikoli, teplé krásné moře nás provází celou plavbu a my se koupeme, koupeme a koupeme. Ani vlny nás neohrožují, jsme neustále jako na rybníku. Plaveme v opuštěné jeskyni. Jirka krájí dobroty, Marcelka vytahuje sladkosti ke kávičce.

V Capo Palinuro přenocujeme na kotvě, přivázáni k lodi mladých, k Sigmě. Večeře na útesu v malé pizzerii za mnoha hvězdičkovým hotelem. Jídlo moc dobré, víno ještě lepší, jen tiramisu nemají. Jako náhražku přinesou Ivošovi a Luďkovi makovou buchtu z předešlého dne - pravda, ozdobenou čokoládovým srdíčkem. Není sice příliš dobrá, zato je o něco dražší. Rozbije se motor u motorového člunu – uražená závlačka. Kluci šikulínové si poradí a závlačku nahrazují hřebíkem.


(komentáře? | Skóre: 4.33)

Liparské ostrovy - 2009 Capo Palinuro - Ostrov Stromboli (S. Vincenzo)
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 18:35:31 CET (1043 čtenářů)

Nejdelší přejezd přes volné moře. Vyjíždíme v 6.00 hod., kotvíme v 18. 45 hod.

Po cestě koupání, slunění, žádný vítr. Na moři se s mladými nevidíme, a tak je časté Honziku Honziku ve vysílačce. Heslo včerejšího dne podcenil Luděk, propásl skvělé uzené (víckrát se mu to už nestalo, domů ale tím pádem přijíždí značně nevyspalý). Jirka krájí dobroty, Marcelka vytahuje sladkosti ke kávičce.

Kotvíme na S. Vincenzu vpravo u pobřeží, kde nejsou bójky. Musíme na kotvu, vulkanické dno je problém. Večer v městečku - žije ve stínu živoucí sopky, atmosféra tajemná, zvláštní. V uzounkých uličkách nemohou jezdit auta, malé motodrožky by Vás svým způsobem jízdy nejraději rozšmelcovaly. Jakmile nás míjí, skoro se vlisujeme do rozpálených kamenných zdí maličkých baráčků. Neexistuje veřejné osvětlení, nutno mít s sebou baterku. Chodí tak všichni, dodává to městečku nádech snového kouzelnického města z Harryho Pottera. Večeře ale skutečná: úžasný tuňák, plody moře i naše první pizzy. Jen tiramisu nemají….. Náhražka sladká, nestojí za nic, platí se dost. Podruhé se rozbije motor u motorového člunu. Na palubě se našel ještě jeden hřebík.

Večer objíždíme ostrov na vulkanickou stranu a v nočním tichu a krásné tmě se spoustou hvězdiček pozorujeme vulkán, který vybuchuje pravidelně každých cca 15 minut. Připadáme si jak na obrovském ohňostroji, malinko se bojíme, čemuž dopomáhá krásné dunění a vyvřeliny, které po dlouhé cestě lávovým polem šplouchnou jemně do moře. Co kdyby byl najednou výbuch podstatně větší???? V hluboké noci, oči plné ohňostrojového divadla, kotvíme na bójce na druhé straně městečka.


(komentáře? | Skóre: 0)

Liparské ostrovy - 2009 S. Vincenzo – Lipary
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 18:30:36 CET (1298 čtenářů)

Odplouváme v 9. 30 hod., kotvíme v 17 hod.

Ráno část posádky ve městečku kupuje vody, brambory a pivo. Jedeme kolem ostrova Panarea, hodně se koupáme. Jirka krájí dobroty, Marcelka vytahuje sladkosti ke kávičce. Kotvíme u městečka Canetto, kde se těží nejlepší pemza na světě. Krásná azurová voda, ale bohužel žádné slávky.

V Liparech tankujeme 100 litrů nafty. Kotvíme v maríně-nemaríně: krátká mola, která jsou pravděpodobně pronajatá, neboť na každé nahání a vybírá někdo jiný. K dispozici po zaplacení máme jen proud a vodu.

Městečko moc pěkné, živá ulice se spoustou obchůdků, restaurací, kaváren, cukráren a barů. Dáváme zmrzku, kávičku, baví nás pan Dvořák. Tiramisu opět nemají, do náhražky už nikdo nejde. Nad městem stará pevnost, muzeum. Odkryté základy antických staveb. Malebný starý přístav. Večeře na hlavní v pizzerii – jedna z nejlepších pizz. Kluci opět plody moře. Kupujeme pivo. Hodně. Motor u záchranného člunu se tentokrát nerozbil - člun nebyl na vodě.

-------------------

Lipari

Hlavní a největší ostrov
, podle něhož bylo pojmenováno i celé souostroví, se nazývá Lipari. Počtem 10 000 stálých obyvatel je zdaleka nejlidnatější, a je i správním střediskem ostatních ostrovů, s výjimkou Saliny. Pobřeží ostrova je silně rozeklané a skalnaté, takže pláže jsou většinou oblázkové a tvoří jen úzký pruh podél pobřeží. Vnitrozemí ostrova je hornaté, nejvýraznějšími vrcholy jsou Monte Chirica (602 m) a Monte S.Angelo (594 m). Jako všechny sousední ostrovy je i ostrov Lipari vulkanického původu. Vznik ostrova předpokládají geologové před přibližně 150 000 lety, k zatím poslednímu výbuchu došlo na severu ostrova na sopce Monte Pilato před 1500 lety. Dnes se vulkanická činnost projevuje jen ve formě horkých pramenů. Pozůstatkem po sopečné činnosti jsou však i mohutná ložiska obsidiánu, využívaná v prehistorii, a pemzy, těžená na severu ostrova dodnes. V jižní části východního pobřeží ostrova se nachází město Lipari - hlavní město celého souostroví se 4500 obyvateli. Toto malebné biskupské sídlo je navštěvováno jako klimatické lázně a přímořské letovisko. Jádro města tvoří citadela, vystavěná v průběhu věků na skalním ostrohu nad mořem. Součástí citadely je i katedrála, založená Normany v 11. století, ale v 17. století kompletně barokně přestavěná. Severně od hradu se rozkládala rybářská čtvrť, jižně odtud se nacházela skladiště obchodníků se zbožím na export - pemzou, vínem, kapary a fíky. Dnes městečku dominuje turistický ruch, který ovšem nijak neubírá typicky středomořského půvabu malebným úzkým uličkám s četnými balkóny, rušnému korsu i klidným zákoutím.

Cca 3 km severně od města Lipari leží, oddělená 239 m vysokým poloostrovem Monterosa, vesnička Canneto se 400 m dlouhou oblázkovou pláží. Je to centrum těžby, zpracování a vývozu pemzy, které bylo vybudováno již v době antiky na úpatí sopky Monte Pelato. Liparská pemza patří k nejlepším na světě. Kromě kosmetiky se používá i v průmyslu jako leštící prostředek. Dříve byla těžba obstarávána trestanci a vyhnanci, kteří prašnému vulkanickému svahu dali jméno "L infermo Bianco" (Bílé peklo). Nedaleko od Canneta se nachází Forgia Viechia, starý proud skleněné lávy - obsidiánu. Za ní se zdvihá hora Monte Sant Angelo (594 m), tvořící střed ostrova. Další malé vesničky na ostrově Lipari jsou Pirrera východně pod Monte Sant Angelo, Pomiciazzo a Porticello na severovýchodě, Acquacalda na severu pobřeží, Quattropani na západě a Pianoconte a jižním úpatí Monte Sant Angelo. S výjimkou Pirrery a Pomiciazza jsou všechny obce dosažitelné po silnici.V jednom z údolí na západním pobřeží u Pianoconte vyvěrají 62 °C teplé prameny San Calogero, které se využívají při léčbě kožních onemocnění a artritidy. Pevnost je dominantou celého městečka Lipari. Vystoupit je k ní možno od severu z trajektového přístavu Marina Lunga skrz bránu, nebo od západu z Via Garibaldi po schodech přímo na hlavní náměstí. Opevnění pochází většinou ze 16. století, ačkoliv na některých místech se dochovaly i zbytky řeckého opevnění ze 4. a 3. století př. Kr. Ústředním bodem celého návrší je katedrála San Bartolomeo. Tu založil Roger Normanský na konci 11. století, dnešní podoba je však barokní. Fasáda pak pochází z roku 1861. Interiér je zdobený četnými malbami. Za pozornost stojí především hlavní oltář se sochou patrona ostrova, svatého Bartoloměje (18. stol.), obraz madony v pravé příčné lodi (16. stol.) a cenné skříňky v sakristii (18. stol.) Kromě katedrály jsou součástí pevnosti i čtyři další kostely - Santa Caterina, Chiesetta dell' Addolorata, Chiesa dell' Immacolata a Chiesa Madona delle Grazie. Na západní straně hlavní ulice Via Castello jsou odkryty pozůstatky řady starověkých osídlení od 7. století př. Kr. až do 2. stol. po Kr., překrývající se podle dějinné posloupnosti. Na jižní části návrší je pak malé antické divadlo, a jsou zde shromážděny i ukázky sarkofágů, přivezených z rozsáhlé starověké nekropole na západní straně města.

Eolské archeologické muzeum soustřeďuje v několika budovách cenné starověké nálezy z celého souostroví. Nové město Lipari je typické středomořské město, jehož páteř tvoří rušná ulice Corso Vittorio Emanuele, soustřeďující velkou část obchodů. Klidnější je turisticky orientovaná Via Garibaldi, vinoucí se kolem citadely a spojující severní trajektový přístav s jižním aliscafovým. Tyto dvě ulice, spolu s přilehlými uličkami, nabízejí zdaleka nejlepší možnost nákupu na ostrovech, ať už se jedná o suvenýry, nebo o předměty každodenní potřeby. Naleziště obsidiánu, černě sklovitého sopečného materiálu, jakož i pěnovité bílé pemzy, se nachází severně od města Cannetta. Je dosažitelné okružními autobusy, které pravidelně vyjíždějí z Liparského přístavu.


(komentáře? | Skóre: 4.66)

Liparské ostrovy - 2009 Lipary – ostrov Vulcano
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 18:24:38 CET (1064 čtenářů)

Vyplouváme 14 hod., kotvíme 16 hod.

Dopoledne užíváme město a ostrova. Vašek a Ivoš se prohánějí na čtyřkolce, Pepík s Květou objedou ostrov na motorce (cca 45 km). Chudá země, žádní turisté, žádný otevřený bar cestou. Obsidián, pemza. Ostatní lenoší, odpočívají, kávičkují, vínečkují. Konečně vytoužené tiramisu. Luděk s Petrou vaří kuře na arabský způsob.

Cestou fotíme a obdivujeme skalní vyvřelé útvary. Koupeme se. Jirka krájí dobroty, Marcelka vytahuje sladkosti ke kávičce.

Na ostrově Vulcano kotvíme v malé zátoce (mladí ve velké). Máme blíž k centru, ale musíme několikrát překotvovat - sopečné dno není pro kotvu ideální. Rozbije se motor u záchranného člunu. Hřebíky na palubě došly, náhradní díly hledáme už na souši.

Do bahenních lázní (prasečího chlívku) vstup za dvě eura včetně sprchy. Jako skupina máme slevu. Bahníme se – horké bahýnko občas žahne vyvěrající fumarolou, vydržíme tak 15 minut a rychle do moře se ochladit. Zde hrajeme oblíbenou hru ruských bohatýrů na medvědici. Nedohrajeme. Neumíme. Zajímavé zjištění: z lodi, tedy z moře, můžeme do lázní zadarmo. Sirné prameny v prasečím smradlavém chlívku léčí vše: kožní problémy, dýchací ústrojí, pohybové ústrojí, prostě vše. Pepík si bahýnko cpe do trenek. Blázínek. Pozor na stříbrné šperky: Marcele zčernal i perleťový lak na nehtech.

Vybahýnkovaní a vysušení doplňujeme tekutiny u baru, večeříme na lodi. Jirka opět krájí dobroty, Marcelka stále vytahuje sladkosti ke kávičce. Poté se vydává odvážná průkopnická trojka (Jirka, Marcela, Květa) nahoru na vulkán. Údajně půldruhou hodinu zvládáme za 40 minut. Babě na úpatí se platí 3 eura. Nahoře jsme během západu slunce. Nádhera. Strach. Sirné výpary nás dusí, stmívání ohrožuje. Vulkán doslova obíháme, sestupujeme již za tmy. Operací handicapovaný Pepík a Ivoš nám jdou naproti. Stálo to za to. Ostatní se opět bahní. Tentokrát už zadara.

--------------------------

Vulcano je třetí největší ostrov archipelu. Skalnaté pobřeží a mohutný kužel sopky jsou to první, co spatří většina přijíždějících cestovatelů. Všudypřítomné vulkanické plyny nenechají příchozího na pochybách, že sopka je stále živá. Řekům byl ostrov znám pod jménem "Hiera Hephaistou", neboli Hefaistova svatyně, Římané mu později dali jméno Vulcania podle římského protějšku boha Hefaista - Vulcana. Odtud pochází i výraz pro sopku ve většině západních jazyků: vulkán. Pomyslnou vstupní branou ostrova, a vlastně i celého souostroví, je přístav Porto di Levante na severním pobřeží. Jižně od městečka leží Gran Cratere, Velký kráter, 391 m vysoký kužel aktivní sopky, ze kterého se stále valí oblaka sirných plynů. Centrální část ostrova představuje náhorní plošina Vulcano Piano, lemovaná prstencem vysokých skalisek. Nejvyšším z nich je 500 m vysoká Monte Aria, nejvyšší vrchol ostrova. Pod strmými svahy jižního pobřeží je bývalá rybářská osada Gelso. Severně od Porto di Levante vybíhá směrem k ostatním ostrovům 123 m vysoký okrouhlý poloostrov Vulcanello. V městečku Porto di Levante, jehož dominantu tvoří dvě bizardní pestře zbarvená skaliska, se soustřeďuje většina domorodého i turistického života. Jsou zde dvě největší pláže ostrova, obchody, pizzerie, restaurace, půjčovny kol a motocyklů. V těsné blízkosti Porto di Levante se nachází velké lákadlo - přírodní, neustále bublající sirné jezírko, které má velmi blahodárné zdravotní účinky. Sopečné plyny vyvěrají z mořského dna i na přilehlé pláži a činí z koupání nezapomenutelný zážitek.

Největším lákadlem je ale na ostrově bezesporu Velký kráter - Gran Frátere. Samotný kráter vysoký 291 metrů, ležící na vrcholu sopky, má tvar mísovité prohlubně hluboké asi 80m a až 500m široké. Na jeho jižním okraji je velké fumarolové pole, neboli pás výronů sopečných plynů. Jejich teplota se pohybuje mezi 350 a 500 °C, a celá oblast je pokryta vrstvou jasně žluté usazené síry. Celý ostrov Vulcano vznikl hromaděním sopečného popela a lávových proudů během posledních asi 100 000 let. Od konce doby ledové vznikal v několika fázích dnešní kužel sopky. Erupce se opakovaly velmi často, v historické době přibližně každých sto let. Proto také nebyl ostrov nikdy v prehistorické době trvale obydlen, protože život na ostrově byl příliš riskantní. Poslední velká erupce se odehrála v letech 1888 -1890. Obyvatelstvo muselo uprchnout. Prudké erupce, při kterých byly vyvrhovány i veliké kameny, se střídaly s relativně klidnými obdobími unikání plynů. Kameny, které sopka vyvrhovala, zasypaly domy, lodě i rostlinstvo. Sopečná činnost se v různých stupních intenzity udržela až do r. 1890. Období aktivity skončilo 22. 4. 1890. Spící sopkou je i poloostrov Vulcanello, který vznikl v roce 183 př. Kr., podmořským výbuchem mezi ostrovy Vulcano a Lipari, a dlouho existoval jako samostatný ostrůvek v průlivu mezi ostrovy Vulcano a Lipari. K jeho spojení s ostrovem Vulcano došlo až v 15. stol. výbuchem na ostrově Vulcano. Sopečná aktivita na Vulcanellu utichla v 16. století, poslední výdechy plynů byly zaznamenány v polovině minulého století. Ačkoliv je Vulcano již dlouhou dobu klidné, je stále pod kontrolou odborníků. Tým složený z expertů civilní obrany a Národní vulkanologické skupiny ve spolupráci s univerzitami v Catanii a v Palermu neustále sleduje procesy na sopce, změny chemického složení a teploty plynů, změny tvaru kužele, drobné otřesy způsobené pohybem magmatu a řadu dalších parametrů. Tak je možné předvídat znovuoživení sopky a v případě potřeby zahájit preventivní opatření.


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Liparské ostrovy - 2009 Vulcano – Stromboli
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 18:12:21 CET (1877 čtenářů)

Vyplouváme v 9 hod., kotvíme v 15 hod.

Budík na půl šestou a druhá část posádky šplhá na vulkán. Máme tak foto západu i východu slunce. Leoš odpočívá, Pepík lituje. Prodělaná operace kýly ho vyřazuje z fyzických aktivit, a tak si dopřává aspoň bahýnko.

Teplá voda, koupání, slunění. Jirka má ještě pořád co krájet, Marcelka loví poslední sladkosti ke kávičce. Plujeme na Panareu, koupáme se v zátoce, kam míří výletní lodě.

Na Stromboli jsme brzy, máme volnou bójku, jásáme. Ke kapitánově nelibosti za omšelou bójku pokladní Petra platí 30 eur. Počtvrté se rozbije motor u záchranného člunu. Hřebíky hledáme už preventivně do zásoby.

V městečku dilema: máme si najmout průvodce nahoru na vulkán (924m a 25 euro), nebo to zkusit sami? A můžeme vůbec sami? Náš problém řeší dvojice mladých z Rakovníka. Teď jsem tam byli, nikdo nic neřekl, nahoře jsou vulkanologové, ještě nám poradili cestu zpět. Je to náročný výstup i sestup, ale nechá se to zvládnout. Rozhodnuto.

Kupujeme hodně vody, posilníme se kávičkou a vrcholové družstvo ve složení: Vašek, Jirka, Marcela, Květa, Luděk a Petra vyráží. Nahoru se šplháme cestou přes vyhlídku ve výšce 400m, která je veřejně přístupná a pohodlně dosažitelná. Dále už začíná namáhavý výstup: občas se leze po čtyřech, občas se drolí vyvřelé kameny pod nohama, občas na nás jukne koza. Vulkán občas zahřmí, občas vidíme čmoudíky a kouře. Neohroženě stoupáme, Luděk s Petrou metu zdolávají skoro poklusem. Výstup nám trval 2 a půl hodiny. Vzhledem k informacím z netu – paráda, dokonce snad i rekord.

Nahoře jsme v jiném světě. Bereme na vědomí čtyři pevné bunkry připravené v případě velkého výbuchu, nicméně je nevyužíváme. Opiti úspěchem se kocháme západem slunce do moře, fotíme, odpočíváme. Jakmile se oklepeme z výstupu a zvykneme si na pravidelné výbuchy, vyrážíme na samotný vrchol a okraj kráteru. Teprve zde intenzivně vnímáme hrozící nebezpečí. Fascinovaně hledíme do jícnu, tělem nám prostupují vibrace z připravovaného výbuchu. Když nastane, ohlušující hřmot zatemní mysl, oči jsou zaslepeny jiskrnou a žhavou podívanou, plíce plné dusícího smradu. A do toho všeho fotíte, filmujete, ani bát se v tu chvíli nestačíte. Jakmile erupce opadne, teprve nyní nastává chvíle pravdy: a co kdyby ta příští byla o poznání větší? Kdepak jsou bunkry, jak bychom stačili utéct? Viditelně otřeseni čekáme na další erupci a ještě další … A na tu čtvrtou už nervy nemáme a stahujeme se do nižších bezpečnějších pozic. I odtud lze totiž výbuchy dobře pozorovat.

Měli jsme obrovské štěstí. V okamžiku, kdy stojíme u bunkrů, se zpoza hory začínají vynořovat jeden po druhém turisté vedení průvodci. Půjčené vysoké pevné boty, helmy, čelovky, v rukách hole, batohy. Na očích brýle proti prachu. Oproti takovéto ekvipáži vypadáme v botaskách a foťákem na krku jako z jiné planety. A už po nás jdou průvodci! Nevadí jim ani tak naše přítomnost, neleží jim samozřejmě na srdci naše bezpečnost, litují jen ušlého výdělku. Nevybíravě nás ženou dolů: slovy, gesty, dokonce i kamení po nás jeden kope. Nemá cenu se hádat: i když jsme nikde nevyčetli, že přístup nahoru bez průvodce je zakázán, pouze doporučen, nediskutujeme a naznačujeme ústup.

I od spodních bunkrů je sopečné divadlo zajímavé. Spolu s námi se stahuje také jedna pražská dobrodužná rodinka, která měla v úmyslu nahoře přespat. Tatínek byl natolik rozhodný, spacáky měli s sebou, že jsem přesvědčena, že se jim to povedlo. Pokud by nás chtěl někdo následovat: nahoru vyjděte ještě za světla jako my. Pak se schovejte v nižších bunkrech, abyste se vyhnuli střetu s průvodci, a po hodince, kdy zoufalé a vystrašené turisty vláčí průvodci zase dolů, budete mít horu už jen pro sebe.

My se asi po půl hodině v nižší pozici dáváme dolů cestou, kterou přišly výpravy. Je o něco kratší, podstatně méně nebezpečná, ale zato hodně strmá a prašná. Většinu doby jdete po sopečném prachu. Neumím si představit, jaké to musí být, když skupina cca 25 lidí jde za sebou husím pochodem – jinak se tam nedá – a hltají prach zvířený padesáti nohama …… Brrrrrrrrrrrrr!!! Nám stačí naše malá a ohleduplná skupinka, jinak bychom byli ztraceni. Sestupujeme samozřejmě v úplné tmě, naštěstí máme skoro všichni baterky, cesta se v prachu hledá dost špatně. Dole jsme za hodinu a půl.

Provází nás obavy, jestli průvodci splnili své výhrůžky ohledně karabiniérů a pokuty 500 euro. Naše baterky jsou na kopci zdálky vidět, není problém, aby nás četníci dole pochytali jako ovce jdoucí na porážku. Cestou osnujeme nejrůznější omluvy, výmluvy, argumenty i formy útěku. Předstíráme Hungary.cz. Naštěstí zbytečně. Když na úpatí hory narazíme na skupinku opilých turistů, s radostí se mezi ně vmísíme. Ještě rychle vyklepat z bot důkazy naší přítomnosti nahoře a máme vystaráno!!!!

Tak to jsme si jen mysleli. Nejdramatičtější část dnešního dne nás totiž ještě čeká )) Z jachty pro nás vyslali Ivoše. S člunem to sice umí dobře, ale když si vzal na hlavu čelovku, moc toho ve tmě na moři neviděl. Chytil se nějakých pobřežních světel, která však byla zcela jinde než naše mávající baterky a zoufalé výkřiky. Skončil na pobřeží asi 500 m od nás. Je to opravdu on? Není to posádka jiné jachty? A tak po chvilce váhání se vydáváme po břehu ke zbloudilému člunu. Je to náš Ivoš! Spokojený, usměvavý. Takový však nebyl Pepík. Na jachtě šílel, už se viděl, jak vytahuje kotvu a vyráží na širé moře hledat našeho zbloudilého člunaře. Nakonec jsme se spolu všichni opili, neboť opravdu bylo co slavit. Připlouvá i Honziku Honziku a abychom trochu vyrovnali 30 euro za bojku, vážou se k nám.

----------------------

Ostrov Stromboli, tvořený pravidelným kuželem stejnojmenné sopky, je bezesporu nejaktivnější sopkou v Evropě, a řadí se i mezi světovou sopečnou elitu. Je to jedna z mála sopek, jejíž erupce probíhají pravidelně v intervalech 10 - 20 minut. A to po celou dobu několika tisíc let lidské přítomnosti na ostrovech! Nejvyšším bodem ostrova je vrchol Vancori (924 m.n.m.). Sopečná aktivita se však neodehrává na tomto vrcholku, ale o téměř 200 metrů níže, v kráterech na severozápadním úbočím, nad svahem Sciara del Fuoco. Od nejstarších dob byl ostrov znám jako přírodní maják, označující severovýchodní okraj souostroví. V dobách starých Řeků také ostrov dostal jméno podle svého kuželovitého tvaru (strombos). Ostrov nikdy nebyl místem významného osídlení. Částečně za to snad mohl fakt, že zde chybí větší přívětivá rovina, vhodná k jeho vystavění, občasné velké výbuchy sopky jistě také nepřispěly k popularitě ostrova. A svoji roli jistě sehrála i přirozená bázeň z přítomnosti neznámých sil. Dnešní vesničky leží při pobřeží, Stromboli na severovýchodě ostrova, a osada Ginostra na jihozápadě. Tradičním zdrojem obživy místních obyvatel byl rybolov, doplněný pěstováním vína (zejména věhlasné odrůdy malvasie) a některých dalších plodin. Dnes se však lovení ryb věnuje jen pár jednotlivců, čím dál více lidí se živí nabízením svých služeb turistům. Přesto si městečko Stromboli uchovává svůj původní charakter: úzké uličky jsou nepřístupné pro auta, a bělostný ráz domků nenarušuje žádná moderní zástavba.

Pizzo Sopra la Fossa (918 m.n.m.) je hlavním cílem naprosté většiny návštěvníků ostrova. Právě odtud se totiž naskýtá nejlepší pohled pro pozorování úchvatného divadla - sopečných erupcí. Nejvhodnější doba nastává po setmění, kdy lávová fontána, vyvrhovaná z kráteru a valící se k moři po svahu Sciara del Fuoco, září do noci jasně rudooranžovou barvou. Ti, kdo se necítí na devítisetmetrové převýšení, mohou erupce pozorovat z hospůdky na Punta Labronzo, zdatní mohou podniknout pod vedením průvodců, kteří dbají na bezpečnost výpravy, tříhodinový výstup k vrcholu. Za namáhavý výstup je pak každý odměněn nezapomenutelným pohledem na ohnivé fontány, tryskající do výše mnoha desítek metrů.


(komentáře? | Skóre: 5)

Liparské ostrovy - 2009 Sromboli – Vibo
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 18:08:07 CET (1113 čtenářů)

V hlavní roli počasí

Vyjíždíme 6. 00 hod., kotvíme 17. 00 hod.

Pohodový den plný koupání, slunění, lenošení. Pepík nás vysazuje na majáku na majáku Strombolichino, sám obětavě krouží kolem. Hřebíků na opravu záchranného člunu už máme dost, ale člun kupodivu drží.

Doplňujme palivovou nádrž 50 l nafty a vítězně vplouváme do cílového přístavu. Ve Vibu, malém provinčním městečku, horko těžko hledáme dobrou hospodu, nakonec se podaří kousek od maríny. Marína v porovnání s Chorvatskem chudinká: jediná sprcha, jediná toaleta. Zato klimatizovaný levný bar. Honzík dostává řád a jmenování korventním kapitánem. Všichni jsme hrdi a vděčni, jak krásně jsme celou plavbu zvládli.V koutku duše si ale uvědomujeme, že největší zásluhu na našem úspěchu mělo tentokrát počasí.


(komentáře? | Skóre: 4.33)

Liparské ostrovy - 2009 Vibo – Pompeje – Neapol
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 17:37:35 CET (1382 čtenářů)

Přerod ošlehaných námořníků v ustrašené suchozemce

Ani si nepřipadáme jako v Itálii. Ráno přijíždí minibus se sympatickým řidičem na čas. Pokud pomineme Leošovu migrénu, je odjezd bez problémů. Problémem není ani zastávka v Pompejích . Dvě hodiny v úžasu okukujeme město, ve kterém se před … lety muselo báječně žít. Vašek s Ivošem hledají nevěstinec. Marně. Nám ostatním stačí hostince, tělocvična, lázně, měšťanské domy, amfiteátr i katedrály.

Město Pompeje je známé tím, že se stalo jedním ze tří starořímských měst v Neapolské zátoce, která byla 24. srpna roku 79 našeho letopočtu zničena výbuchem sopky Vesuv. V roce 1997 byly Pompeje zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Spolu s Pompejemi byla zničena města Herculaneum a Stabie. Jejich znovuobjevení způsobilo Evropě kulturní šok. Všudypřítomnost erotického umění doslova převrátila dosavadní pohled na antickou kulturu. Vulkanický popel, který města zasypal, dokonale zakonzervoval budovy a předměty a umožnil nám tak poznat vzhled starořímského města střední velikosti a život jeho obyvatel. Právě všudypřítomná erotika vedla tehdejší historiky k naivním pokusům prohlásit obě města, či alespoň domy, ve kterých se erotika nacházela (což byly téměř všechny) za nevěstince. V této souvislosti se také objevily skazky o „Božím trestu“ seslaném na Pompeje. Podle soudobého poznání se však Pompeje nijak neodlišovaly od jiných antických měst. Město bylo založeno v 7. století př.n.l. Poprvé, 5. února 62, zničilo prudké zemětřesení přibližně 60 % města. Město bylo v krátkém čase znovu vystavěno, pravděpodobně ještě zdobněji a bohatěji než předtím.

Obyvatelé Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je vyhaslý, a varovným signálům nevěnovali pozornost. Nespojovali je s aktivitou Vesuvu. Byli zvyklí na drobné otřesy země a výrony plynů z Vesuvu. Až v roce 62 byly otřesy natolik silné, aby způsobily poškození budov. Na začátku srpna roku 79 vyschly všechny studny ve městě, ale varování stále nebylo dostatečně silné a celý starověký Řím strnul hrůzou, když 24. srpna došlo ke katastrofální vulkanické erupci, která pohřbila město a zaclonila slunce v pravé poledne. Shodou okolností to bylo datum Vulkanálie, svátku římského boha ohně Vulkána.

Jediným hodnověrným očitým svědkem erupce byl Plinius mladší, který událost popsal v dopise Tacitovi. Podle jeho slov došlo k erupci kolem poledne. Nejdříve z Vesuvu vyšlehly vysoké plameny a později velký černý mrak tvaru borovice, který zakryl slunce a den se změnil v noc. Na Pompeje dopadaly rozžhavené kameny, které bořily budovy. Obyvatele města usmrtily jedovaté plyny uvolněné při erupci (podle současných výzkumů se jedná asi o 10 000 osob). Erupce trvala nepřetržitě 3 dny, v důsledku čehož bylo město pokryto vrstvou popela o výšce asi 6 metrů. Zničeno bylo území od Herculanea až po Stabie. „Mrak“, o kterém Plinius Mladší píše, je dnes znám jako pyroklastická vlna, což je mrak přehřátých plynů, popela a kamenů vyvrhnutých ze sopky. Plinius rovněž popisuje, že erupce byla současně doprovázena zemětřesením a že moře bylo zemětřesením odsáváno pryč a znovu vraceno – dnes tento jev nazýváme „tsunami“. Silná vrstva popela pokryla dvě města na úpatí sopky a jejich poloha a jména byla zapomenuta. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje v roce 1748. Od té doby byly provedeny rozsáhlé archeologické práce a odkryto mnoho zachovalých budov s nástěnnými malbami. Během prvních vykopávek byly občas nalezeny dutiny ve vrstvě popela, které obsahovaly lidské pozůstatky. Giuseppe Fiorelli přišel s nápadem vyplnit dutiny sádrou, což vedlo k získání věrných podob Pompejanů, kteří nestihli utéct, v jejich posledním okamžiku. Výraz zděšení je jasně viditelný v jejich tvářích. Pohled na tyto odlitky je šokujícím a velmi hlubokým zážitkem. Forum, lázně, mnoho domů a vil bylo překvapivě dobře zachováno. V blízkosti města byl nalezen hotel (1 000 m²). Pompeje jsou jediné starověké město, jehož topografie nebyla změněna a tudíž jej vidíme tak, jak bylo postaveno původně. Ulice byly rovné, tvořily pravoúhlou mřížku, byly dlážděny mnohostěnnými kameny a po obou stranách lemovány obchody. Město nám nabízí pohled na život v 1. století. V této době byly Pompeje velmi živým místem a můžeme zde nalézt i ty nejmenší detaily o každodenním životě. Například na podlaze jednoho z domů (Siricova domu) nalezneme nápis Salve, lucru („Vítejte, peníze“, přesněji „Vítej, zisku“), patrně v humorném smyslu. V jiných domech můžeme nalézt detaily o jiných profesích, například „čistírny“ (Fullones). Na džbánech s vínem byly nápisy, které lze považovat za první reklamní slovní hříčky na světě, Vesuvinum. Graffiti na zdech nám ukazuje pravou pouliční latinu.

V době erupce mělo město kolem 20 000 obyvatel a oblast sloužila jako rekreační oblast Římanů. Nalezneme zde mnoho staveb občanské vybavenosti: Macellum (velký trh s potravinami), Pistrinum (mlýn), Thermopolia (bar, kde byly podávány teplé i studené nápoje), cauporioe (malé restaurace) a amfiteátr.

Obyvatelé Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je vyhaslý, a varovným signálům nevěnovali pozornost. Nespojovali je s aktivitou Vesuvu. Byli zvyklí na drobné otřesy země a výrony plynů z Vesuvu. Až v roce 62 byly otřesy natolik silné, aby způsobily poškození budov. Na začátku srpna roku 79 vyschly všechny studny ve městě, ale varování stále nebylo dostatečně silné a celý starověký Řím strnul hrůzou, když 24. srpna došlo ke katastrofální vulkanické erupci, která pohřbila město a zaclonila slunce v pravé poledne. Shodou okolností to bylo datum Vulkanálie, svátku římského boha ohně Vulkána.

Jediným hodnověrným očitým svědkem erupce byl Plinius mladší, který událost popsal v dopise Tacitovi. Podle jeho slov došlo k erupci kolem poledne. Nejdříve z Vesuvu vyšlehly vysoké plameny a později velký černý mrak tvaru borovice, který zakryl slunce a den se změnil v noc. Na Pompeje dopadaly rozžhavené kameny, které bořily budovy. Obyvatele města usmrtily jedovaté plyny uvolněné při erupci (podle současných výzkumů se jedná asi o 10 000 osob). Erupce trvala nepřetržitě 3 dny, v důsledku čehož bylo město pokryto vrstvou popela o výšce asi 6 metrů. Zničeno bylo území od Herculanea až po Stabie. „Mrak“, o kterém Plinius Mladší píše, je dnes znám jako pyroklastická vlna, což je mrak přehřátých plynů, popela a kamenů vyvrhnutých ze sopky. Plinius rovněž popisuje, že erupce byla současně doprovázena zemětřesením a že moře bylo zemětřesením odsáváno pryč a znovu vraceno – dnes tento jev nazýváme „tsunami“. Silná vrstva popela pokryla dvě města na úpatí sopky a jejich poloha a jména byla zapomenuta. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje v roce 1748. Od té doby byly provedeny rozsáhlé archeologické práce a odkryto mnoho zachovalých budov s nástěnnými malbami. Během prvních vykopávek byly občas nalezeny dutiny ve vrstvě popela, které obsahovaly lidské pozůstatky. Giuseppe Fiorelli přišel s nápadem vyplnit dutiny sádrou, což vedlo k získání věrných podob Pompejanů, kteří nestihli utéct, v jejich posledním okamžiku. Výraz zděšení je jasně viditelný v jejich tvářích. Pohled na tyto odlitky je šokujícím a velmi hlubokým zážitkem. Forum, lázně, mnoho domů a vil bylo překvapivě dobře zachováno. V blízkosti města byl nalezen hotel (1 000 m²). Pompeje jsou jediné starověké město, jehož topografie nebyla změněna a tudíž jej vidíme tak, jak bylo postaveno původně. Ulice byly rovné, tvořily pravoúhlou mřížku, byly dlážděny mnohostěnnými kameny a po obou stranách lemovány obchody. Město nám nabízí pohled na život v 1. století. V této době byly Pompeje velmi živým místem a můžeme zde nalézt i ty nejmenší detaily o každodenním životě. Například na podlaze jednoho z domů (Siricova domu) nalezneme nápis Salve, lucru („Vítejte, peníze“, přesněji „Vítej, zisku“), patrně v humorném smyslu. V jiných domech můžeme nalézt detaily o jiných profesích, například „čistírny“ (Fullones). Na džbánech s vínem byly nápisy, které lze považovat za první reklamní slovní hříčky na světě, Vesuvinum. Graffiti na zdech nám ukazuje pravou pouliční latinu.

V době erupce mělo město kolem 20 000 obyvatel a oblast sloužila jako rekreační oblast Římanů. Nalezneme zde mnoho staveb občanské vybavenosti: Macellum (velký trh s potravinami), Pistrinum (mlýn), Thermopolia (bar, kde byly podávány teplé i studené nápoje), cauporioe (malé restaurace) a amfiteátr.

Náš příjezd do Neapole není příliš triumfální.

Podezřele levný hotel (10 euro na osobu a noc) má adresu těsně vedle hlavního nádraží. Hurá centrum, jásáme v Praze. Hrůza, bordel, děsíme se v minibusu. Podezíráme šoféra, že se nám pod vousy pošklebuje, když míří do ulice plné imigrantů. Podivná čtvrť plná klátících se černých postav. Všude po zdech prádlo, na ulici odpadky, hotel nemá ani vývěsní štít. Slepou ulici zakončují tlusté rozvalené baby, které opomenout zavřít pusu, když se se svými zavazadly vyvalíme ven. Hlídejte si věci, nakazuje šofér a to už do smíchu není ani optimistickému Pepíkovi. Kéž by to byl aspoň hodinový hotel, mohl by být pravidelně uklízený, zadoufá dámská část naší posádky. Ti odvážnější jdou dovnitř, ostatní přemýšlejí, kde sehnat taxíka na převoz do lepší lokality.

Pepík ale má vše pevně v rukou. Sympatická majitelka ukazuje čisté pokoje s čistým příslušenstvím, dokonce postel se na každého dostane. Většina pokojů je sice skoro až u nebe a bez výtahu, stěhovat se ale nikomu nechce. A tak aspoň razíme heslo: ven jedině ve skupinkách, nejlépe všichni pohromadě.

A tak po nutném odpočinku vyráží 14 osprchovaných a vyjukaných (původně odvážných a hrdých) námořníků do krásné Neapole. Jak je vše relativní!!! Po večerním pochodu městem zjišťujeme, že jsme mohli bydlet ještě mnohem hůř. Odpadky na ulici jsou neapolský standard, zjišťovat procento Italů se ve zdejší populaci asi nikdo neodváží, muselo by být hodně malé. Krásné široké ulice a velkorysá náměstí jsou zdecimované stavbou metra a plachtami černých spoluobčanů, kteří bezostyšně nabízejí značkové zboží na betonu přímo před značkovými obchody. Dochází k paradoxu, kdy na několika čtverečních metrech můžete koupit kabelku Gucci za několik set euro i za dvacet euro. Všude hluk, stres a chaos. Atmosféru umocňuje i vedro a velká vlhkost vzduchu. Toužíme po klidu a chládku na naší palubě.

Večeříme v „pravé neapolské restauraci“ zaručeně pravé neapolské speciality, tedy pizzy. Do hotelu se už trousíme po skupinkách, nebojíme se vlka nic.


(komentáře? | Skóre: 4)

Liparské ostrovy - 2009 Den odletu
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 17:28:52 CET (1161 čtenářů)

Neapol – Praha

Vidět Neapol a zemřít?

Spinkali bychom krásně, kdyby …. Kdybychom v noci neprožili horror. Kolem druhé hodiny ranní většinu z nás budí ohromující rachot. Rozespalá vnímám jen randál a otřásající se stěny. V podvědomí mi krouží vzpomínky na Pompeje, vybavuje se osudová blízkost Vesuvu. Tak už je to tady. Takový tedy bude konec? Nestačili bychom přeci jenom utéct? V polospánku hledám boty a budím Pepíka. V tom tmou prošvihne záblesk. A další a další. Hrom se spojí s bleskem a už jsem plně vzhůru. Hurá, nezahyneme bídně pod nánosy sopečného prachu. Je to jen bouřka. Ale hned další asociace. Přátelé, slyším Vaškův odpolední alt, tento hotel nemá žádného únikového východu!!! A tak další strach. Naštěstí je eventuální požár brzy uhašen kýbly vody, které se hrnou z nebe. Tak hořet nebude, ale co ta voda po ulici? Kýble se nepřestávají lít a kanály jsou ucpané odpadky. Voda bičuje okna i terasy, v protějším baráku se rozsvěcují první světla, jak nešťastníci vylévají zatopené podlahy. Dlouho je však litovat nemůžeme, brzy vypínají proud. A tak nám zbývá jen přírodní divadlo: na ulici, která se mění v divou řeku, plave něco bílého. A pořád to přibývá. A už máme bílou i terasu. Kroupy. Moc krup.

To byla noc. Někteří z nás vylévali vodu z postelí, jiní ji chytali do nádob, když protekla střecha. Ráno utíkáme fotit kroupy. Už je zase skoro třicet stupňů, a my se fotíme na ledu. Pospíchat jsme nemuseli. Hromady krup v ulicích vydrželi až do oběda, i když slunko už dávno pražilo.

Pocourání po umyté nedělní Neapoli trošku opravilo včerejší dojem. Město se nám nezdá už tak hektické, snad bychom si ho i oblíbili. Hodně kostelů, veliká tržnice, sluníčko, dobrá kávička a studené pivo. Vidět Neapol a zemřít? No, tak horké to zase nebude.

Odjezd na letiště taxíky, mladí autobusem. Už jsou z nás opět hrdí a neohrožení námořníci, každý si odjezd organizuje po svém. Kdepak je včerejší “ven jen po skupinách“…..


(komentáře? | Skóre: 4)

Liparské ostrovy - 2009 Závěr
Poslal pepik v Sunday, 21. February 2010 @ 17:25:32 CET (1131 čtenářů)

Anonymní píše " Nádhera, ale velká klika

Zhodnocení letošní dovolené je velmi jednoduché. Pokusím se osvětlit:

Nádhera:

úžasné počasí,
teplounká voda,
skvělá parta,
dobré papání,
hodně legrace,
nádherná destinace,
spousta zážitků.


Klika:

katastrofická bouřka přišla až po odevzdání obou lodí,
Sky Europe zkrachovala den po našem příletu,
hnusná medůza požahala pouze nejodolnějšího z nás – Luďka,
nezaútočil žralok (útočí jen v noci),
nechytili nás karabiniéři na Stromboli.



"


(komentáře? | Skóre: 5)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy