Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Praha - Mnichov a zpět na kole 09

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 Úvod
Poslal pepik v Monday, 22. February 2010 @ 20:28:42 CET (1216 čtenářů)

Takže letos jedeme na pivo do Mnichova. Což o to, žízeň máme velkou pořád, ale co další přípravy? Vedoucí Pepík nařídil, že každý musí mít předem najeto alespoň 500km a zároveň patřičně otlačený zadek. Nošení sedla v zimě do hospody jako trénink zadku bylo zamítnuto, neb panovaly velké a oprávněné obavy, že bychom sedla cestou z hospody vždy poztráceli … A tak všichni kandidáti na cestu poctivě trénují, jen Šárka letos přípravu podcenila, a tím pádem účast k naší veliké lítosti nakonec vzdala.

Nahradil ji nováček Karel. Nováček nejen v naší partě, ale na kole vůbec. Když s námi začal trénovat, nebyl si vůbec jistý, jestli vše zvládne - celý den na kole snad předtím nikdy nestrávil. Ale během dubna a května jsme se stali svědky jedinečného přerodu. Z turisty se postupně klubal cyklista. Kája se nám každou tréninkovou jízdou měnil před očima a s ním i jeho vybavení. Po několika víkendech stál na startu vystajlovaný cyklista jak ze žurnálu, na konci cesty pak ostřílený borec, který se už jen usmíval své původní myšlence sepsat si návod na hledání zabalených věcí. Jen ta jeho kondička, ta přetrvávala. A tak se Kája zařadil mezi výkonnější část celého peletonu.

A zbytek našeho kvintetu už jsou staří známí z loňské expedice Vihorlat: pohodový Vašek, který si splnil sen dojet ze staré vlasti do vlasti nové, usměvavá Jolanka, jež byla opět pečlivě připravená a vždy velmi rychlá, a záloha Květa se svým notesem a občas otravným foťákem. „Jen počkejte, jak si doma budete rádi fotky prohlížet,“ to byl vždy pádný argument na občasné brblání a údajné zdržování.

Pochvala hned na začátku patří Pepíkovi, který za pomoci Vaška cestu bravurně připravil. Naplánoval trasy, určil místa noclehů, vymyslel a zorganizoval tréninkové jízdy a nikdy neklesal na duchu. Bez takového řízení by se cesta uskutečnit určitě nemohla.


(komentáře? | Skóre: 4)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 1. den - Noc čarodějnic
Poslal pepik v Tuesday, 11. August 2009 @ 12:11:33 CEST (1271 čtenářů)

Přední Kopanina – Hostivice – Hájek – Úhonice – Nenačovice - Chrustenice – Loděnice – Svatý Ján pod Skalou - Srbsko – Koda - Měňany - Malkov

První den našeho putování začal opravdu šokem. A to takovým, že dámská část expedice si dokonce zahrávala s myšlenkou povolání motorizovaných záloh a stažením se do základního domovského tábora.

Protože čas vymezený na cykloputování byl letos značně omezen vzhledem k dovoleným pracující části naší party, zvolili jsme netradiční variantu. Holky jdou ráno do práce, odpoledne se rychle převléknou, osprchují, hupsnou na připravená a nabalená kola a svačí již za jízdy. Kdybych to nevymyslela já, asi bych nadávala. Takhle jsme se s Jolanou sice stresovaly, ale už po dvou šlápnutích do pedálů jsme byly šťastné.

Tak tedy vyrážíme odpoledne ve tři z domova, povinné focení, loučení, zastávka u našich v Hostivicích, kde dáváme první becherovkový doping, abychom snadněji zahnali hrůznou představou, že musíme dojet za Berounku a tam překonat hnusně strmé stoupání do Kody. U maminky jako překvapení čeká Honzík, máme radost. Fotí a spolu s našimi mává.

Svatý Jan pod Skalou

Další fotky pořizujeme až ve Svatém Jánu pod Skalou. je to naše oblíbená výletní destinace, kudy jezdíme každoročně a zvědavě vždy pokukujeme, co je v této malé vsi zase nového a pro turisty atraktivního.

První zmínky o obci pocházejí z 11. století. Podle legendy zde v 10. století sídlil poustevník svatý Ivan. Uprostřed obce je dnes kostel svatého Jana Křtitele, kde se vedle bohoslužeb pořádají i koncerty vážné a duchovní hudby. Jedná se o raně barokní stavbu s bohatou vnitřní výzdobou. Uprostřed kostela najdete náhrobek svatého Ivana, kde je umístěna schránka se světcovými ostatky. Kostel je propojen se starým skalním kostelem, jeskyní svatého Ivana. V části skalního kostela je zachována přirozená travertinová jeskyně, zdobená původní krápníkovou výzdobou. Hned vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně vyvěrá silný pramen léčivé vody, Pramen svatého Ivana. V kostele se nacházejí jeskynní prostory, v nichž podle legendy žil a byl pochován v 9. století poustevník Ivan, syn polabského knížete Gostimysla (zkoumání kosterních pozůstatků potvrdilo, že kostra je opravdu tisíc let stará, i to, že muž žil dlouho ve vlhku a živil se jako vegetarián. Místními lidmi byl od začátku považován za Svatého Ivana a prvního českého světce (i když neoficiálně) ještě před svatou Ludmilou a svatým Václavem.

Nejkrásnější ve Svatém Janu je impozantní vápencová Svatojánská skalní stěna, která se vypíná do výšky 210 m nad okolní terén a dominuje tak celému okolí. V obci je hřbitov s kaplí postavenou v neogotickém slohu. V kryptě kaple se nachází rodinná hrobka Bergerů. Kapli s rodinnou hrobkou nechal postavit v polovině 19. století Judr. Maxmilián Berger, předseda spolku pro postavení Národního divadla v Praze.

Toto místo s více než tisíc let starou historií bylo za komunistického režimu utajované, protože v bývalém benediktinském klášteře fungoval od padesátých let tábor nucených prací a věznice pro lidi, kteří se postavili totalitnímu režimu. Později speciální škola pro vyšší velitele STB. Název Svatý Jan pod Skalou byl dokonce pro důvod utajení úmyslně vymazán z map. Jeho kulturní bohatství začalo chátrat. Ve Sv. Janě je registrováno celkem 14 státem přísně chráněných historických památek, které zejména v dobách totalitního režimu mnoho utrpěly. V roce 1989 se všechny tyto památky nacházely v žalostném stavu. Tato malá obec, která měla tehdy pouze 71 obyvatel a neměla ve svých finančních možnostech tyto památky zachránit či alespoň je zabezpečit před dalším poškozováním a chátráním. Z těchto důvodů byla příznivci tohoto místa v roce 1991 založena „Svatojánská nadace“, nyní fungující pod novým názvem „Svatojánská společnost“. Od té doby bylo do záchrany svatojánských památek investováno již přes 6 000 000.- Kč (230 000.- EUR). Co všechno se v této malé, ale významné a krásné obci nyní děje, to se můžete dočíst na internetu. My tudy často projíždíme a jen zíráme…

Blonďaté neštěstí

Na Kodu jsme pak opravdu funěli jak blázni - kolo tlačili všichni, ale vytlačili. Vysmátí a ve správném časovém limitu dorážíme na ranč do Malkova. Těšíme se, a to hodně. Dneska je svátek čarodějnic, na ranči připravená hranice, spousta lidí, kytary, veselo. Odpadáme z kola přímo do náručí blonďaté a velmi zaměstnané servírky, která o nás nejeví sebemenší zájem. Její všimné formou „Ubytování? To máte smůlu, my jsme plně obsazeni,“ bereme s humorem, neb s panem majitelem jsem před tím třikrát telefonovala a měla jsem tedy několikanásobné ujištění, že nás nejen čeká, ale prý se na nás i těší. To naši blonďatou hlavičku trošku znejistilo a běžela se podívat na rezervace. Při výkřiku „Jó, vy jste ty cyklistí,“ nám spadl kámen ze srdce. Ale bohužel rovnou na kuří oko. „Tak vás tedy čekáme pozítří,“ triumfovala blondýna s objednávkou knihou v ruce a ukazováčkem nesmlouvavě zabořeným do nějakých čáranic. A hned se k nám otáčí zády a obsluhuje řádně ubytované hosty.

Azyl ve stájích

Unavení, upocení a se soumrakem za krkem se samozřejmě nevzdáváme. Přivolaný pan vedoucí nic nevysvětluje, jen se krásně chlapecky nevinně usmívá (je opravdu tak pěkný, jak milý byl do telefonu). Jen se posaďte, dejte si něco k jídlu, samozřejmě vás ubytujeme, vše se vysvětlí. A jako vánek mizí opět v kuchyni. Má frkot. Kluci v poho, dávají pivo, Jolana se shání po sprše a po chvíli mizí ve stájích, já situaci řeším horkým čajem a velkým rumem.

Každý po svém se tedy uklidníme a očekáváme řešení. Spát budeme nahoře na sále: pivo, rum i sprcha sice už udělaly své, přesto zde je moment, kdy s Jolčou obě tajně myslíme na telefon. Vždyť jsme tak blízko od své postýlky ….. a ráno by nás zase někdo odvezl na start druhé etapy….. Poprvé a ne naposledy litujeme, že s námi není Šárka. Ta by jednala jistě rázněji - než by vypila pivo, Láďa by tu už byl.

A proč jsme tak obě zmalomyslněly? Sál velký, tmavý, špinavý, zakouřený a navíc průchozí. V rohu se krčí nějaké blešné prosezené gauče, nedoléhavými okny proniká řev opilců. Tak tady???? Jediná útěcha byla, že jsme si sem mohli po strmých dřevěných schodech natahat kola.

Ale na telefon domů nedošlo, žádná z nás nechtěla udělat první krok a kluci byli s přibývajícími pivy a blížící se večeří stále více v klidu. Tak tedy nakonec rezignuju i já a odhodlám se do koňských sprch. Ale ouha, stáje zamčené (v nich nic netušící Jolana) a klíčnice se na mne zle otáčí: co tu chcete? Po vysvětlení situace jen usykne: Já ho snad zabiju!!! Na mysli má svého muže, milého majitele, který nejenže jí nic o nocležnících navíc neřekl, ale dokonce nakázal den před tím použít všechny spací rezervy, neb ubytovací prostory přebukoval. Tak naráz zblednout jako mne jste jistě ještě nikoho neviděli. I ta špinavá podlaha nahoře v sále se nám vzdaluje…… „Nebojte, to nějak udělám, dám vám něco z vlastních zásob,“ ukazuje paní svou velevlídnou tvář.

Tajemná Kohoutová

A to už jsem smířená se vším. Vysprchovaná pozoruji, jak se na sále roztahuje blešák, na zemi vrší matrace divného původu a konzistence, povlékají se spacáky z minulého století a potichu se nadává… Náš anděl strážný se ale najednou zjevil v oné nevlídné servírce. „Helejte, je tady rezervace čtyř lůžek pro paní Kohoutovou a ta ještě nepřišla,“ snaží se nám nevímproč vlichotit. Čtyři lůžka? To byla naše původní rezervace, než mi pan vedoucí zavolal s příslibem pokojů pro všechny!! To musí být naše!! Ale zas až tak servírka milá není. Nenene, vy jste paní Kozáková, to není vaše! A neskočí ani na falešné hry kluků, kdy na mne pokřikují Kohoutová, objednej nám ještě pivo!!! Dle pokynů strážného anděla musíme čekat do desáté večer, jestli si nějaká imaginární Kohoutová neusmyslí se ubytovat v našem pokoji. Nejraději bych hospodu zamkla a nikoho dovnitř nepouštěla. Svorně s Jolanou hypnotizujeme dveře a postrkujeme hodinové ručičky. Když ta velká konečně dosáhne dvanáctky, svalím se do čisťounkého pokoje, vysprchovaná ze stájí zvědavě nakouknu do zrenovované koupelny a zavrtám se do voňavé postýlky. Uffff, tady jsme si mohli hovět už od sedmi hodin.

Konec dobrý, všechno dobré

Zbytek naší party si začal po desáté konečně užívat svátek čarodějnic. Tři kytary, báječný zpěv, prima parta, dost piva. Pepík nakonec dobrovolně přespal na sále na blešáku s nějakými opilci. Celkový příjemný dojem umocnila snídaně. Paní vedoucí připravila velké obložené mísy, čaj a kávu, kterou jsme si za východu slunce připravili. Svěží prvomájová ranní příroda pak bleskurychle dala zapomenout na příkoří minulého večera. Přes všechno můžeme penzion Malkov doporučit. Pracují zde milí a obětaví lidé, a chybička, ta se občas vloudí všude.


(komentáře? | Skóre: 4)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 2. den - Kde se narodil páter Ferda?
Poslal pepik v Tuesday, 11. August 2009 @ 15:39:20 CEST (866 čtenářů)

Malkov – Želkovice – Neumětely – Lochovice – Rpety – Komárov – Zaječov – Strašice – Dobřív – Mirošov – Mešno – Spálené Poříčí – Ždírec – Nepomuk

Tiché frišné a prvomájové ráno využíváme k tomu, abychom se legálně olíbali. Tedy spíše já, Jolana prý na pověry nevěří, což kluky dost zarmoutilo. Stavujeme se v Neumětelích. A proč? V Neumětelích se totiž věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň knížete Horymíra, zakopán leží. Jestli je to pravda, nevíme, každopádně u pomníku postaveného na jeho počest jsem se vyfotili. Začínáme mít nutkavý pocit se chlubit, kam že jsme se to vypravili, nikdo nám to stejně nevěří.

Parádní stezka v Brdech

Ještě před obědem projíždíme nejznámější a nejkrásnější cyklistický areál ve středních Čechách – vojenský újezd Brdy. Snad jsou všichni na nějakých průvodech či na zahrádkách, na ukázkových cyklostezkách jsme skoro sami. Se zatajeným dechem projíždíme voňavou přírodou, všude ticho a pohoda, sluníčko se dere mezi vzrostlými a klidnými stromy. Takhle dobře se už asi na kole mít nebudeme, myslíme si svorně. A tak nikam nepospícháme a i když před námi ještě mnoho desítek kilometrů, jedeme jak paní radová do kostela.

Hamr v Dobřívu

Všechno jednou skončí. My však nelitujeme, neboť jsme dojeli do Dobřívu, malé vesničky známé funkčním hamrem, jediným na území naší republiky. Hamr poháněný vodním kolem byl postaven na počátku 19. století, dodnes je zcela funkční, můžete si tam sami (samozřejmě za poplatek) zkusit opracovat kov. Nářadí je původní ze 17. až 20. století. Navíc je v Dobřívu krásný gotický můstek a pamětní síň herce Jindřicha Mošny. Jsme barbaři, nejvíc ze všeho nás zajímá velmi chutné menu za 57 Kč.

Zato ve Spáleném Poříčí, kam doputujeme odpoledne, tam už se zajímáme o rodný dům pátera Ferdy, známého lidového léčitele, i o dům, kde pobýval J. Š. Baar. Naopak krásně vypadajícímu Hotelu Ve dvoře (www.hotelvedvore.cz) jsme se vyhnuli a slíbili si, že toto město s pěkným a upraveným náměstím určitě stojí za jeden víkend.

Cíl už máme skoro na dosah, když nás začne dohánět déšť. Nejprve s námi jen tak laškuje, projíždíme mezi kapkami, hledáme úkryt v čekárně na autobus. Když nám déšť vyčistil vzduch, vyrážíme. Na poslední chvíli však dojíždíme do Ždírce, kde jsme největší liják přečkali u piva.

Zasloužené pohodlíčko

Ubytování nás tentokrát čeká luxusní: hotel Zelený strom v Nepomuku. Super večeře, holčičí a klučičí pokoj s pohodlnou a širokou postýlkou pro každého. Kola si hoví na divadelním sále. Snídaně se svým švédským stolem předčí všechna očekávání a navíc máme možnost ochutnat nejlepší kávu za celou naši cestu.


(komentáře? | Skóre: 0)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 3. den - Den velkého nebezpečí
Poslal pepik v Saturday, 21. November 2009 @ 21:04:20 CET (1119 čtenářů)

Nepomuk – Plánice – Hnačov – Zavlekov – Buršice – Kolínec – Velhartice – Nová Hůrka – Železná Ruda

Dnešní etapa byla očekávána s radostí. Nečeká nás žádné trojciferné číslo na tachometru, v pohodě a klidu bychom měli dojet na Šumavu. Pravda, vršků se malinko a oprávněně bojíme, ale času máme dost, tak si budeme užívat pěkného počasí. Nic nevěští den, který se zapsal do naší kroniky jako nejnebezpečnější.

Krutý Žižka

Ráno děláme mírnou okružku přímo v Nepomuku. Vzduch vypraný včerejším deštěm, v bříšku po úžasné snídani jak v pokojíčku, ranní mlžný opar dodá fotkám na tajemnosti a postupující sluníčko slibuje, že budeme moci jet v kraťasech. A jak si tak vše malujeme, dostáváme se až do vesnice Klášter. Tady nás vlídní domorodci několikrát ujistí, že pokud budeme cestovat jako Švejk, na Šumavu se tudy přes Krkonoše dostaneme. A tak po několikerém přezkumu map opravdu otáčíme. Aby nám nebylo líto ztraceného času, ještě se nám dostává přednášky o zdejším starém kostele, který údajně vypálili a zpustošili Žižkovi vojáci v 15. století. Slavný vojevůdce se prý na ně tak rozhněval, že všechno ukradené zlato nechal roztavit a nalil jim ho do hrdel. Brrrrrrrr, zlato v hrdle, které má božský Kája, to asi nebylo…..

A tak po hodince opět na náměstí v Nepomuku a dobře tak. Mezitím otevřeli obchody a Vašek si může dokoupit náhradu za ztracenou láhev na kolo. A už vyrážíme správným směrem, poli a loukami se dostaneme do rodného městečka Františka Křižíka – Plánice. Škoda, že jsme se zdrželi s Žižkou, teď městem jen projíždíme, protože navíc nezbývá čas. A tak opět poznámka: navštívit některý víkend Plánici s krásným kostelem.

Čtvernohý netvor

Cestu si pak zkracujeme asi tři kilometry po státní silnici. Provoz není v sobotu tak únavný a asfalt je báječně rovný a hladký. Natotata jsme v Zavlekově, kde na nás čeká velmi příjemná přírodní cyklostezka. Za vesnicí Buršice však dlouhý a otravný kopec. Ach jo. Dofuníme asi do poloviny a narazíme na poloopuštěnou samotu, kde cedule avizuje půjčovnu kol a vývěsní štít se chlubí Budvarem. No hurá, pivečko, to si zasloužíme.

Buším na dveře, kde se dlouho nic neozývá, až zuřivý psí štěkot přehluší hluboký hlas: dnes žádné pivo, žádný prodej!! Zklamaně nasedáme a opět se opřeme do pedálů, když najednou se zničehožnic na silnici zjeví čtyřnohý majitel rozzuřeného štěkotu. Pitbull. Vypadá lépe, než se poslouchá jeho hlasité hartusení. Ale jen na první pohled. Poté štěkot ztiší a začne na nás dorážet. Nejprve hravě, posléze dotěrněji. S úsměvem (u mne a Jolany křečovitým) se mu snažíme ujet. Marně. Kopec pro nás příkrý je pro něj hračka. A do toho už zaznívá další křik: „Astore, Astore!!!“ Dětské hlásky za sebou vůbec nevnímá, ani subtilní osůbku, která ho vyběhla odchytit. Ale pořád ještě jsme v klidu. Neustálé zoufalé volání Astore, Astore nás malounko vyvádí z míry, ale dostane nás až bezmocný povzdech: neposlouchá, a mne už vůbec ne!! Teď začíná jít do tuhého. Hrát si s Astorem nikdo nechce, a tak se psisko naštve a začíná útočit. Konec legrace, vyhodnotíme s Jolčou bleskově situaci. Podvědomě si vzpomeneme na ranní vyprávění o Žižkovi a spontánně seskakujeme z kola. Utvoříme kolovou hradbu jako kališníci, záda chráněná strání. Huš, huš, řveme až hlasivky přeskakují. Je to dobré, přes dráty se na nás roztlemená tlama nedostane. Hubená a vystrašená majitelka na psovi chvílemi sedí, chvílemi za ním vlaje, nemá s sebou ani vodítko, ani košík, na odchyt šelmy je vyzbrojena jen plachým úsměvem a strachem v očích.

Vašek je z nás nejchytřejší. Využije jediného přejíždějícího auta, schová se za něj a v jeho zákrytu opouští bojiště. Pepík je zase nejstatečnější. Psa kopne, ten odletí a další atak si schová na pozdější dobu. Kája, ten je nejdůvěřivější. Nejdéle mu trvá, než pochopí, že o hru už se dávno nejedná, stále Astorovi jen domlouvá. Zcela bez šance se s ním honí, pitbul po něm skáče a doráží na něj. Bez dechu sledujeme, jak vše dopadne. „Do prdele, dělejte něco, vždyť už mě kousnul,“ zařval nakonec slušňák Kája na nebohou osůbku. A to byl spouštěcí moment pro můj hysterický řev: „Okamžitě ho odveďte, volám policii, ať psa odchytí a zastřelí!!!“ Nechtěla bych být v její kůži. Byla sice slušná, ale o to víc bezradná. Pitbula mezitím dost naštvala zmínka o policii, a tak útok na Káju zintenzívnil. Řvali jsme všichni, nikdo nevěděl, co dělat, nejméně však zmatená paní. Situaci nakonec vyřešil sám pokousaný. Obrátil kolo a jal se spouštět dolů z kopce, zvíře samozřejmě za ním.

Teď bych ráda popsala, jak ze stavení vyběhl majitel a začal se omlouvat a Káju ošetřovat, ale já se pořád ještě klepala za kolovou hradbou a Kája byl hodně skoupý na slovo, navíc mu přirozená slušnost pravděpodobně zabránila pitbulího majitele seřvat. Přijel za námi asi po dvaceti minutách, nohy zasypané penicilinovým práškem, kalhoty rozervané a s traumatizujícím zážitkem na celý život.

Velhartice

Pochroumané sebevědomí si dáváme do pořádku na kopci, kde na rozkvetlé louce plníme své žaludky a pohledem do kraje tišíme rozjitřené smysly. Když se dáme do pořádku, uděláme pár fotek a přes Kolínec na Velhartice. Vesnice, která se díky nositeli svého jména proslavila, mne nutno říci hodně zklamala. Neupravená, skoro žádná možnost občerstvení, v poledne skoro mrtvá. Reputaci napravuje hospoda vedle kostela. Najedli jsme se velmi dobře, personál vlídný, s nevšední ochotou nám nosí jídlo po schodech ven na náměstí, i židle vyndá – skoro neuvěřitelné.

Pokud pojedete do Velhartic, centrum turistického ruchu se soustřeďuje na hradě Velhartice. Hrad a jeho první známý majitel Bušek z Velhartic se poprvé uvádějí v r. 1318. Bušek byl komorníkem a průvodcem markraběte Karla na jeho italské výpravě a jeho stejnojmenný syn Bušek rovněž dlel často při družině krále Karla IV. jako mistr komory (od r. 1352). Tohoto Buška proslavil Jan Neruda ve své básni Romance o Karlu IV.

Druhé dnešní trápení

A tak si za městečkem lebedíme na pěkných silničkách, i když se před námi tyčí nikoliv terénní vlnka, ale přímo tsunami. Vědomi si toho, že na Šumavu se jede vzhůru, je jasné, že se vrchům nevyhneme. V podání velhartického kopce se jedná o asi 11km stoupání. Na pěkném asfaltu funíme všichni dost. Ze řetězu se utrhl Pepík, je nahoře absolutně nejrychleji. Pochvala.

Jakmile zdoláme vrchol, zdaleka není vyhráno. Jsme na čerstvém frišném povětří a před námi se malebně rozkládá Šumava. První velké stoupání sice za námi, ale nás teď dva dny nečeká nic jiného než kopce, kopečky a vršky.

A tak v penzionu Pod hůreckým vrchem do sebe zvrhneme několik piv a na zápraží na sluníčku sbíráme další síly. Šumava je o dost studenější, v příkopech ještě leží sníh. Ale krapet povzbuzeni hořkou chutí se nám jede lépe a kolem šesté se již ubytováváme ve známem penzionu Alpský dům. Majitelé otvírají jen kvůli nám, jsme jediní a vážení hosté. Večer ještě na malou procházku, aby se svaly po 71 perných kilometrech trošku protáhly a rychle do peří, čeká nás poslední česká noc.


(komentáře? | Skóre: 0)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 4. den - Konečně první německé vajcáky
Poslal pepik v Saturday, 21. November 2009 @ 21:12:22 CET (1112 čtenářů)

Železná Ruda – Zwiesel – Regen – Patensdorf – Degendorf

Ráno se nám dostává nejhnusnější kávy celé cesty. To i ten nefungující kávovar v Německu mi byl milejší než šumavské bukvice, které se v břiše převalují ještě večer. Naštěstí dobrý jogurtíček a čerstvé pečivo reputaci milých majitelů napravují.

Jakmile se ráno blížíme k závoře, chytá se nás nostalgie, jako bychom opouštěli vlast chráněnou velkou železnou závorou-aurorou s tím, že návrat domů bude velmi nejistý. Návrat bude možná nejistý, ale k Němcům přefrčíme jako nic. Ještě se do světa vybavíme stejně jak pohádkový Honza. Buchty nám ale nemá kdo napéct, a tak bereme zavděk poslední českou pekárnou.

Telefonista Vašek

Na opuštěné celnici pár povinných fotek, ještě posledních pár metrů po silnici a pak už se zcela definitivně ocitáme v cyklostezkovém ráji. Jako první si chytíme Regental Radweg, která se snoubí s Bohemische Weg. Václav si oddechl - konečně budu moci telefonovat. Ve vlasti, pro něj v cizině, mu totiž přístroj nefungoval. Ale co je? Přístroj nefunguje ani v jeho druhé vlasti. To už je na chudáka Vaška dost. Jak jen se těšil, že si bude Helence volat, kdy si vzpomene. Vypadá to na závadu a telefon už už letí do potoka. Role zachránce se ujímá Jolča. „Václave, zkus telefon vypnout a zase zapnout,“ pípne nesměle svou blondýnkovskou radu u vědomí toho, že tento prostý úkon již byl určitě dávno vykonán. Nebyl!! Václav vypne, zapne, telefon pípne. Radost veliká. Polní kytka a pochvala pro Jolanu.

Zwiesel

První kilometry v Německu nás příjemně překvapují: jedeme lesem, nikde nikdo, všechno voní, občas se pasou krávy, sluníčko svítí. Normální kýč. A to si představte, že většinou jedeme buď po rovině, nebo dolů z menšího či většího kopečku. Radujeme se, vychutnáváme kouzlo pohybu na čerstvém vzduchu netušíc, že takhle se budeme od této chvíle pohybovat pořád. Mně jako defétistce kazí trošku radost představa, že většinou klesáme, skoro vůbec nestoupáme. Každý normální člověk by se radoval, ale já už před očima vidím zpáteční cestu, kdy se k hranicím blížíme unavení po několika desítkách denních a několika stovkách týdenních kilometrů. Ale návrat v těchto místech nebyl tak černý, jak jsem si představovala. Byl podstatně horší. Zatím však svítí sluníčko, jedeme mírně z kopečka, před sebou skoro celou dovolenou.

Do prvního většího německého městečka Zwieselu, které je střediskem šumavského sklářství a dřevozpracujícího průmyslu, přijíždíme dychtivi poznání a poučení. Vítězí však přízemní pudy: u katedrály vybalíme svačinu, vyvalíme se na lavičky, odpočineme nohám a duchovno jest zapomenuto.

Dvě tváře města Regen

Dál vede cesta částečně podél silnice, chvíli se stáčí do okolních vesniček, chvíli do přírody. Regen, to je město, kde často prší, poučí nás Václav. My však máme štěstí a prosluněné město nás vítá spoustou vyšňořených děcek. Jsou celé rozzářené, naparáděné, i když některé se už stačily umazat a polosvléknout, je nám jasné, že máme před sebou biřmovací den. Město je tím pádem takové zklidněné a sváteční, jako by chtělo dětem i nám ukázat neuspěchaný čas počátku minulého století.

Okresní město Regen (12 300 obyvatel) na řece Schwarzer Regen (Černá Řezná) se díky svému velkému obchodnímu středisku a specializovaným obchodům stalo oblíbeným městem nákupů. První písemná zmínka o Regenu pochází z roku 1148. Předpokládá se nicméně, že Regen byl založen již kolem roku 1070 z kláštera Rinchnach. Ve 13. století započalo oddělování od této rozsáhlé původní farnosti. Obci dala jméno řeka Regen (Řezná). V roce 1207 je připomínán most přes Řeznou (Regenbrücke) jako důležité místo na hranici. Roku 1228 je sídlo zmiňováno již jako vesnice a roku 1254 označuje opat Hermann z Niederalteichu v soupisu daní obec Regen jako městys. Dobytčí trhy v Regenu byly známé daleko za hranicemi obce. Od roku 1932 se Regen smí nazývat městem. V roce 1960 dostal Regen vojenskou posádku a v roce 2005 byl městu se sídlem zemského úřadu přiznán statut klimatických lázní. Největším zaměstnavatelem jsou dnes optické závody firmy Rodenstock.

Tak se tam mátožně loudáme, navštívíme kostel, kde bohužel už slavnost skončila, a nějak se nemůžeme z města vymotat. Aut poskrovnu, lidé chodí pomalu, vzduch se skoro ani nehne. O to větší šok nám způsobí najednou rozbitá výloha na náměstí. Lidé křičí, gestikulují, volají policii. Zaslechneme z davu: „Naci, naci!“ Příští týden se tady má konat sraz neonacistů a tohle snad byla nějaká jejich navštívenka či upoutávka. To asi bude nářez za týden! Nebudu Vás napínat, nářez to byl. Když jsme se po týdnu vraceli, zastihli jsme již zcela jiný Regen. Malým městem projížděly desítky policejních aut, přestože v centru byl trh, nikdo se moc neodvázal, všude vysílačky, policajti. Mladí na náměstí organizovali petici proti pochodu nácků – úplně jiná tvář jinak vlídného městečka. To je zvláštní, jak vzpomínku na město ovlivní atmosféra, kterou zde zažijete. My budeme mít v paměti dva různá Regen.

Patersdorf

Samozřejmě že cyklostezku jsme našli, značení je opravdu super. A už si to šupajdíme Bavorským lesem. Na oběd to máme cca 17 km, brnkačka, řeklo by se. Ale čeká nás hornatý profil trasy a my na krásných loukách, romantických samotách i strmých klikatících se cestičkách necháváme pěknou dávku potu i sil. Oko je potěšeno krásnými výjevy, foťák nadšen z perfektního světla díky sluníčku, všechno kvete, ale my máme dost. Nahoru dolů, nahoru dolů. Úžasné je, že jedeme stranou frekventovaných cest v nedotčené přírodě na čistém vzduchu a užíváme si ticha a samoty. Za náročné stoupání, kdy už máme všeho po krk a drtíme nadávky mezi zuby, nás vždy nakonec odškodní působivé pohledy na panoramata hluboko do Bavorského lesa. A hned je vše jinak, příkoří i propocené tričko zapomenuty. A celou dobu bez ubytování, poznamenala jsem si s vykřičníkem do notesu.

Na Patersdorf už čekám jak na boží smilování. Obídek, pivečko, odpočinek. všeho bylo ale tak akorát napůl. Před jediným fungujícím penzionem na slunku obědvala majitelova rodinka. Zcela evidentně jsme je rušili, neměli vůbec zájem o jakýkoli kšeft. Veliká pochvala Vaškovi. Nedal se, přes zcela nevstřícné a úsečné odpovědi šéfové se gentlemansky přenesl, usadil se pod kvetoucím stolem a s úsměvem očekával servis. My vděčně s ním. Baba se přišourala dost naštvaná, ale nakonec vyhověla: koneckonců pět piv, dvě polívky a nějaké studené leberkase, to takový problém nebyl. Teplou kuchyni z ní nevytřískal ani Pepík. Když pak doobědvala, byla už vlídnější a doporučila nám na přespání levný privát. Přespat jsme samozřejmě ještě nechtěli, ale už sbíráme informace na zpáteční cestu. V privátu veselá stařenka, krapet hlučná, ale o to veselejší. Slibuje hory doly za 20 eur na osobu a noc, jen abychom přijeli. Budeme si pamatovat.

Degendorf

Do cílového města dnešní etapy nám po pozdním obědě zbývá asi třetina trasy. S lehkým srdcem zvláště díky „vajcáku“ přestupujeme přímo před penzionem z Regen Radtal na Waldbahnradweg, půvabnou cyklotrasu, která kopíruje železniční trať. Ale i po obědě jsem nastražena na další nelidské stoupání. Buď jsem si ale zvykla, nebo tato část je opravdu mírnější. Povaha trasy zůstává stále stejná, ale její profil je o poznání „humánnější.“

Mám dokonce možnost během jízdy nejen pozorovat okolí, ale drobet se i zamýšlet nad zdejším způsobem života. Podnětem jsou mi taková zvláštní prkna u cesty. Většinou na kraji vsi vidíme pospolu několik vztyčených dlouhých prken, spíše desek, které jsou popsány a pomalovány. Často u nich bývají i lavičky. Lámeme si všichni hlavu, o jaký zvyk to tady v kraji asi jde. Pomůžou nám až místní cyklisti, kteří vysvětlí, že každá deska je vlastně místo posledního spočinutí nebožtíka. Vlastně takové jakési české máry. Na prkno, kam naposledy zemřelého položí před uložením do rakve, pak napíšou nějakou vzpomínku na něho a desku vystaví za vsí u křížku. V okamžiku, kdy písmo vybledne, dostane se nebožtík do nebe.

Do Degendorfu se dostáváme kolem šesté hodiny. Přivítá nás městečko ozářené pozdním sluníčkem. Na velkém překrásném náměstí s mnoha pouličními kavárnami a pivními zahrádkami se nenecháme dlouho přemlouvat. Ufff, pivko si tedy opravdu dneska zasloužíme. Užíváme si nádherný pocit vítězů, protože dnešní etapa byla sice nejromantičtější, ale také jedna z nejtěžších. Letmý pohled na mapu pak již dosvědčí to, co dávno tušíme: až do Mnichova bez výrazných kopců!! No to chce ještě jeden vajcák, uznejte.

Ztěžklé nohy a hladová břicha donutíme asi po půldruhé hodině k další činnosti. Náš penzion se nachází asi 5 km za městem. Přestože mu přezdíváme dle majitele „U dědka“, má milý název Penzion Anja. Je levný, neb na samotě, a pravděpodobně slouží jako ubytování pro sezónní dělníky. Večer v hospodě sedíme sami, dědek nemá ani nic k jídlu, ale vstřícně připraví studenou mísu. A jak jsme až ráno zjistili, snědli jsme si večer i část snídaně. Protože pro pět lidí jeden plátek sýra k snídani, když večer byla sýrová mísa, to je dost nestandardní…. Ale dědek nebyl drahý, bezsýrová snídaně slušná a ta rozpitá sklenička s vínem, kterou jsme bůhví po kom na pokoji s Jolčou podědily, ta ani tolik nevadila….


(komentáře? | Skóre: 3)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 5. den - velký Vácínkův den
Poslal pepik v Saturday, 21. November 2009 @ 21:18:58 CET (897 čtenářů)

Degendorf – Landau - Landshut – Moosburg

Dnes vyrážíme o něco později, až v 8.45. Je totiž totálně zataženo, prší občas méně, občas více, k tomu se silně ochladilo. Dumáme, zda nevyčkat oběda v suchu a teple, ale naše nepokojné duše a neklidné nohy nás nenechají vydechnout. A tak na sebe navlečeme pláštěnky, bundy a další igelity a hurá do boje.

Vašek straší pustinou: vezměte si něco k jídlu a pití, tam budeme opravdu bez možnosti nákupu. Abychom mu udělali radost, hledáme na krásné cestě podél Isaru známky divočiny: zajíc, králík, kachna, husa, bažant. Pepík se chce zavděčit, a tak někde splašil i srnku. Cesta krásná, i když déšť neustále hrozí.

Dohonil nás po 30km v Landau. A tak opouštíme pustinu-divočinu a zamíříme do pěkného, ale deštěm vylidněného městečka. Je poledne, jsme někdo více jiný méně hladoví a hledáme vhodný objekt. Trvá nám to neúměrně dlouho, až Vašek triumfálně vítězí. Objeví pro nás fenomén letošní cesty: řeznictví, kde se vaří. Pochvala. Tedy je to spíše taková vývařovna, kde nehledí příliš na formu, o to více je důraz kladen na kvalitu a čerstvost. Napapali jsme se výborně – kedlubnové zelí, uzený kotlet, karbanátky… Loterii s jídelním lístkem vyhrál tentokrát Kája: čerstvounká jatýrka přes celý talíř. Jedno jídlo stálo cca 5 euro a jsme plní ažaž.

Kalorie z řeznictví jsme vyháněli z těla až do pěkného velkého města Lanshutu. Tam se trochu motáme, než se nám podaří najít velké náměstí, kde si zasloužíme dobrou kávičku. Mírně přidrzlá servírka si bere na mušku Vácínka: jeho objednávku si nejdřív nepamatuje, pak ji komolí. Vše korunuje ironickou poznámkou: „Mladý muži, nejprve musíte říct, co vlastně chcete, abych vám to pak mohla přinést.“ Obstarala nám tak zábavu na celou půlhodinu: nemůžeme se dohodnout, jestli s Vácínkem flirtovala, nebo z něj dělala blba ))

Landshut je velké město, jehož počátky se datují od roku 1150, kdy zde stával dřevěný hrad k ochraně cest, pod kterým bylo počátkem 13. století zbudováno město. V druhé polovině 15. století se Landshut stává uměleckým centrem Bavorska. Pro nás je zajímavé, že se zde narodil stavitel Benedikt Riedl (Rejt, asi 1451 – 1531), který působil v Čechách a postavil například Vladislavský sál Pražského hradu. Roku 1475 se zde odehrála jedna z největších středověkých slavností - svatba dolnobavorského vévody Jiřího zvaného Bohatý s polskou princeznou Hedvikou, sestrou českého krále Vladislava Jagellonského. Svatba to musela být náramná, když ještě dnes, po téměř šesti stech letech se s několikaletým odstupem tato slavnost s názvem Furstenhochzeit ve městě opakuje. Dnes je centrum Landshutu rozděleno na dvě částí – nové a staré město, najdete zde spoustu zajímavých budov renesančních i gotických, kostelů, galerií i muzeí.

Posledních 20km do cíle naší cesty je přímo lahůdka: jedeme po pěkném asfaltu po levé straně řeky mezi vesničkami. Pořád je na co se dívat. Dnešní cíl cesty, který obstaral opět Vácínek má romantický název Drei Tannen v Moosburgu. Jsme šťastni, když ho po 110 km najdeme. A tak ani moc nereptáme, že příslušenství na chodbě, pokoje mírně blešárenské a zařízení zastaralé. Jsme rádi, že máme za 22 euro kam složit hlavu. Personál vlídný - dvě starší baby. Pepík, snad aby nevyšel ze cviku, s nimi flirtuje, jako kdyby to byly lepé osmnáctky (druhý den ráno se mi jedna z nich omluví, že tak s tím mým laškovala – naivka…..). K večeři čerstvý úžasný špargl (jsme ve šparglovém kraji a ve šparglové sezoně), tmavý vajcák, velká pohoda.


(komentáře? | Skóre: 0)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 6. den - Zamrzli jsme v polovině cesty
Poslal pepik v Saturday, 21. November 2009 @ 21:22:20 CET (1018 čtenářů)

Moosburg – Freising – Mnichov

Dnešní etapa je záměrně naplánována jako lehčí, aby nás cílový Mnichov přivítal jako neunavené happy turisty. U vědomí toho, že to nejhorší máme z první části cesty za sebou, se ráno loudáme a dobře, i když prostě posnídáme. Projíždíme městečko, fotíme, navzdory tomu, že v podstatě ani není co.

Zato po 20km fotit můžeme do alelujá. Freising, staré městečko s nejstarším fungujícím pivovarem na světě, který založili Benediktýni v roce 1020. To samozřejmě Pepík musí vidět! A tak hekáme do kopce, abychom nahoře viděli sice pivovar, ale zdejší Biergarten se momentálně opravuje … a tak hned zase dolů do vyhlédnuté kavárničky. Pepík nám zdrhá do řeznictví, kde si s blaženým úsměvem cpe do hlavy Leberkese.

Téměř padesátitisícový Freising je jedno z nejzajímavějších a nejstarších měst v Bavorsku. V časném středověku se stal hlavním náboženským centrem, sídlem diecéze, kde vznikaly v letech 900 – 1200 důležité historické dokumenty. Město má podle pověsti ve znaku osedlaného medvěda. Medvěd totiž biskupovi Arbeo zabil soumara, a tak ten ho osedlal s tím, že mu musí přes Alpy přenést jeho zavazadla. Svůj velký vliv a význam ztrácí Freising počátkem 12. století, kdy byl založen Mnichov. Ve městě můžete obdivovat románskou katedrálu z 12. století i velký klášter.

Cesta do Mnichova krásná, nenáročná, podél řeky. Do cíle dorážíme v 16 hodin. Nálada je povznesená: musíme hned do Anglické zahrady a vyfotit se s tuplákem v ruce. I když nebesa se tentokrát proti nám spikla – je děsná zima a nevlídno, plán se uskutečňuje. Sedíme u piva, tetelíme se blahem, že jsme to zvládli, ale rozechvívá nás zima a únava. Po několika fotkách zvedáme kotvy a odmítáme vstřícný Vaškův výklad a Rundfahrt po Mnichově. Domů, do tepla, k Helence!!!!

K Helence dorazíme už skoro jako trosky. Promrzlí, unavení. Naše milá Helenka jako by ani nevnímala mátohy, co se jí navezly do bytu: je vstřícná, usměvavá a pohostinná. Horká koupel, výborná večeře a vlídné slovo nás opět vrací mezi lidi. Helenko, děkujeme!!

Ještě zavzpomínáme na stádo oveček, které jsme v jednom z největších a nejkrásnějších mnichovských parků viděli: ovečky hlídané psem profesionálem, který milovníka zvířat Pepíka během své služby málem smetl z povrchu zemského. A už sladce spíme, my s Jolčou v ložnici Kulíškových. Ještě jednou díky.


(komentáře? | Skóre: 4.33)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 7. den - Mnichov
Poslal pepik v Saturday, 21. November 2009 @ 21:25:21 CET (825 čtenářů)

Sedmý den scháááázel nám, můžeme si prozpěvovat s Petrem Jandou. Ano, stejně jako on se na sedmý den těšíme a stejně jako on jsme zklamáni. Janda se ve své písničce rozvedl, my se rozhodli s nepřízní osudu vtělenou do hrůzostrašného počasí bojovat.

A Dagmar vyráží do boje s námi. Všichni se setkáváme v centru u Frauenkirche rozhodnuti si město prohlédnout, i když psa by nevyhnal. Náš původní plán „Sluncem ozářeným Mnichovem na kole“ vzal totiž hned po bohaté snídani za své. A tak obrážíme kostely, pamětihodnosti a radnice. Netrvá dlouho a část výpravy je usazena v hospodě, Květa, Jolča a Kája procházejí městské muzeum, v hospodě ale končí za dvě hodinky také. Posilněni vyrážíme na další poznávací část. Mnichovská pivnice Hofbrauhaus je víc než povinnost. Pak ještě tržnice a koňský salám, další pivko …. Za to, že jsme tak vytrvalí, se nad námi pán bůh smiloval a seslal něco teplejšího počasí a pár slunečních paprsků. A tak se v podvečer vracíme k plánu A, nasedáme do sedel a vyjíždíme aspoň do West parku. Na tachometru máme celých 10km a obdivujeme se areálu, který byl založen v roce 1983, kdy v Mnichově od dubna do října probíhala mezinárodní zahradní výstava. Duch výstavy je stále přítomný, můžete zde navštívit japonskou zahradu, thajský pavilon i například růžový záhon, kde jsou údajně vysazeny všechny druhy růží. Park je navíc i útočiště pro matky s dětmi díky několika dětským hřištím. Dospělí, zvláště šedivé palice, tu denně v plenéru cvičí s profesionálním trenérem, mladí i staří holdují běhu, dokonce tady i babky provozují nordic walking. Park prostě žije – tak asi takhle se má bojovat s obezitou!!! Jen Biergarten nám neotevřeli žádnou, i když je jich po parku minimálně pět.

Po výborné večeři už jen sklenička na rozloučenou a brzo spát, neb následující den otáčíme domů.

Abych se nezpronevěřila svému zvyku, tak i tentokrát recept:

Mexická omáčka Helenka:

½ šálku nakrájené cibulky, stejně tolik kečupu a stejně vody

1 polévková lžíce octa, stejně tolik worcestru a stejně pískového cukru

1 čajová lžička soli

¼ čajové lžičky mletého pepře

½ čajové lžičky chilli koření

Míchat 15 minut na sporáku, nepřipálit!!!!

Nakonec do omáčky rozpustit čtrvtku másla.

Helenka nám k této omáčce připravila dušené kousky kuřete. Fakt mňamka.


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 8. den - Otáčíme zpět domů
Poslal pepik v Saturday, 21. November 2009 @ 21:27:33 CET (828 čtenářů)

Mnichov – Niederaichbach

Snídaně na rozloučenou s Mnichovem se vydařila, slzu v oku jsme zatlačili a abychom se loučili zvolna, Helenka s Vaškem nás 17 km na kraj Mnichova vyprovázejí. Poslední focení a osamělý kvartet se vydává nazpět.

Cestu známe, svítí sluníčko, a tak nám kilometry po Isarradweg jen odsejpají. Pepík nadšeně souhlasí s plánem napříště už obědvat jen u řezníků, ten ve Freisingu je opět bez chyby. Ještě v pekařství naproti koupit houstičku na cestu a do sedel. Asi po hodině jízdy na pěkné cyklostezce podél vody krapet váháme. Zastavíme nerudnou obarvenou mužobabu. Posílá nás suverénně směrem, na který bychom si nevsadili. „Nějak se mi cesta nezdá. Ještě tak, abychom byli na ostrově,“ s obavou v hlase pronese Jolča. A já v té chvíli už vidím vodu ze všech stran. Obava byla oprávněná, bloudíme. Vracíme se zpět po neznačených trasách a terénech, které nazvat cyklostezkou by byl velký eufemismus. Povinnost je těžší než skála a smrt je lehčí než pírko, to vštěpovali japonským kamikadze bambusovou holí, jak mi prozradil kolega Brejcha. Vzpomínám tedy na kamikadze a šlapu jako o život. Přeci nemůžeme v pustině zabloudit a zhynout…. Zastávka na pivo a kávičku v Biergarten v Landshutu byla i díky tomuto malému dobrodružství zasloužená.

Spíme v milém malém penzionu Gasthof Kirchenwirt v Niederaichbachu, jehož majitelé s námi večer sedí na pivu, abychom se v prázdném lokále nebáli. Doléhá na ně krize, kšeftů je na malé vesnici málo, navíc jim prý škodí německý nekuřácký zákon. No, já nevím, jestli tu bídnou snídani, kdy místo jogurtu nám přinesli šlehačku a kde se na tácu bály čtyři plátky sýra, také zavinil ten nekuřácký zákon J))


(komentáře? | Skóre: 0)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 9. den - Nocleh u Šípkové Růženky
Poslal pepik v Saturday, 21. November 2009 @ 21:31:40 CET (1087 čtenářů)

Niederaichbach – Plattling – Pattersdorf

Prvních cca 60km po rovné Isarradweg děláme snový průměr 20,2 km/hod. Oběd samozřejmě u řezníka, tentokrát v Plattlingu a na stojáka – bramborový salát, řízek a jako obvykle kafíčko u pekaře. V Degendorfu smutníme, opouštíme rovinatý terén, tak aspoň ještě zmrzlinu na náměstí ozářeném sluníčkem. Nemohlo takhle být v Mnichově?

Kopečkovitý a kopcovitý terén nám trošku zpříjemnil Pepík. Cestou do Mnichova si hodně všímá a dělá pečlivé poznámky, abychom občas horské cyklostezky krapet ošulili po rovnější silnici. Každou takovou „zkratku“ bereme jako příjemné malé vítězství Pepíkova ducha nad naším tělem.

Pozornost a poznámky při cestě do Mnichova nám pomohly i na přespání. Předjednali jsme si v Pattersdorfu ubytko u „baby“, která vlastní veliký penzion. S radostí nás uvítala, vycouvala z garáže autem, aby naši miláčci byli v pohodlí, jen pavučiny mezi pokoji nevymetla… Penzion vypadal jako Růženčin zakletý zámek, snad zde nikdo nenocoval celý rok. Ale užíváme si každý svého pokoje a nakoupíme dobroty v obchodu.

Večeříme pak u bohatého švédského stolu na rozlehlé terase. Při víně nás Kája seznamuje se svým přísně ekonomickým stylem celoživotního účetnictví. Všechny náklady pasuje do jednotlivých kolonek: zdraví, bydlení, vzdělávání, zábava, sport …. Tento mechanismus nás natolik zaujal, že se vyptáváme na nejrůznější podrobnosti. Pepíkovi se systém moc zamlouvá, ale v aplikaci mu brání obrovský problém. Kam umístit návštěvu veřejného domu!! Ubytování? Zdraví? Zábava? Studium? Sport? Dilema řešíme dlouho, až nás břicho od smíchu bolí. Náladu nezkazí ani hrůzostrašná bouřka. Na nás sice tolik neprší, ale mraky se stahují nad naší domovinou. Teprve další den na cestě vidíme, kolik stromů a keřů bylo buřinou poničeno.

Pokud budete v těchto krajích, určitě si poznamenejte: penzion Gastehaus Erast, Weinbergstrasse 5. 20 euro na osobu se snídaní, babka veselá se smyslem pro humor, ale na inzerovaný bazén nespoléhejte – mám pocit, že majitelka v něm pěstuje okurky)


(komentáře? | Skóre: 5)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 10. den - Opět v domovině
Poslal pepik v Saturday, 21. November 2009 @ 21:34:27 CET (990 čtenářů)

Pattersdorf – Regen – Železná Ruda – Dobrá Voda u Hartmanic

Poslední plnohodnotný den na cestě. Vstáváme s lehkým chvěním, čeká nás těžká etapa na Šumavu. Chvění oprávněné, pěkně jsme si dneska dali do těla. V první české hospodě na hranicích to tak ještě nevypadá, po padesáti kilometrech máme ve 14 hodin síly a elánu dost. Narveme se českým jídlem (Pepík samozřejmě kachýnku), a tak padne rozhodnutí, že nepojedeme dále po silnici, ale vnoříme se do šumavských hvozdů lesní cestou. Stoupáme dlouhých … km, pak zase klesáme, zase stoupáme, zase klesáme.

Já občas klesám na duchu, nohy se mi pletou a po 75km, z čehož většina do kopce, už sotva koukám. Ostatní se nade mnou smilují a ubytováváme se v prvním slušném penzionu, co nám padne pod ruku.

Dům U svatého Vintíře v Dobré Vodě u Hartmanic má překrásnou polohu – výhled jako z pohádky na celý podšumavský kraj. Sídlo je celé zrekonstruované. Na první pohled bytelně, na druhý už to však trošičku skřípe. Volíme levnější dvoulůžkový pokoj bez příslušenství za 390Kč.

Název dostal penzion podle jména poustevníka, který v Dobré Vodě působil někdy v 10. století. Až do druhé války zde žilo přibližně 130 převážně německy mluvících obyvatel, na dnešní samotě stálo tehdy cca 25 domů. Po druhé světové válce byla obec součástí zakázaného vojenského prostoru a v té době byla většina staveb zcela zničena. Po roce 1989 se sem začal pomalu vracet původní život a v současné době je Dobrá Voda jedním z turistických center Šumavy, především díky své jedinečné poloze, která nabízí úchvatný výhled do vnitrozemí Čech. V Dobré Vodě můžete navštívit kostel sv. Vintíře, ve kterém je instalován nádherný skleněný oltář, Muzeum Dr. Šimona Adlera, které dokumentuje život židovské menšiny na Šumavě, Pramen sv. Vintíře s léčivou vodou a samozřejmě i penzion. Nedaleko se nachází Skála sv. Vintíře (Březník), ke kterému je z Dobré Vody krásná procházka lesem.

Na procházku jsme chtěli, ale se zlou jsme se potázali … Paní vedoucí nám kategoricky oznámila, že klíč od penzionu nám nedá a penzion se večer zamyká, co kdyby nás tu někdo ukradl. Navíc v osm se zavírá kuchyně i výčep. To vše na nás vyvalila poté, co jsme byli již ubytovaní. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby nás takto uvítala… Realita byla poté samozřejmě jiná. Ještě v deset, když jsme se vrátili z procházky, se pivo vesele čepovalo. Ovšem milý syn-brigádník krapet popletl ceny piva, pak načepoval Pepíkovi, i když si neobjednal … přešlapů bylo více, jak už to tak někdy náhoda přinese. Zdálo se nám, že z bodré a veselé vedoucí je hříčkou náhody ukřivděná rozkazovačná hospodská.

Ale asi se nám to jenom zdálo. Ráno jsme dostali přebohatou snídani (pohledem na okolní stoly je nám jasné, že byla protekční), dostalo se nám i omluvy, a tak odjíždíme napapáni, spokojeni, s úsměvem na rtech a v duši a foťáku schován nádherný výhled z okna našeho pokoje.


(komentáře? | Skóre: 0)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 11. den - Řízný zrzek v cíli
Poslal pepik v Saturday, 21. November 2009 @ 21:42:27 CET (843 čtenářů)

Dobrá Voda u Hartmanic – Sušice – Střelské Hoštice u Hartmanic

Ranní sjezd dolů do civilizace byl dlouhý a samozřejmě příjemný. Po pár minutách zjišťujeme, že v Hartmanicích je spousta možností k ubytování. Bez problémů se dostáváme k Otavě, kde je pomocí Evropských fondů vybudována síť cyklostezek. Hurá, nové cyklostezky, řekli byste. Ale z těchto nás chvilkami až mrazí. Krásně si jedete přírodou podél řeky po novém asfaltu, proti vám spousta bruslařů, protože povrch je fakt skvělý, ale nesmíte zabrousit pohledem na zem. Teprve teď vidíte, že příroda byla totálně znásilněná. Stezka vede lesem brutálně, neohlíží se na porost, jako by ve své zpupnosti byla slepá. Kořeny stromů jsou překopané, někde i strom znásilněn, nepřirozeně vysoko posazené krajnice. Fakt, děs. Jsem jen zvědavá, za jak dlouho se jim příroda vzbouří a krásný nový asfaltek trochu načechrá.

My už ale nemáme moc času filozofovat, jsme vděčni za dobré značení, které nás po pár kilometrech vyplivne na silnici. A pak už tradičně střídáme lesní cesty, zabahněné polňačky a ve finále bereme i státovku. Už nás v cíli totiž ne-trpělivě čeká Honzík se svou partou. Táboří v kempu, když o víkendu sjížděli řeku. Ještě pár dohado-vacích esemesek a naše letošní putování je završeno. Oslavíme to samozřejmě jak jinak než pivem. Na obědě v Nepomuku nás číšník poznal a potěšilo nás, že před námi smeknul, kdyby tedy měl co. Přiznal se, že nevěřil, že expedici přežijeme…. Jo, jo, jenže ten jeden den nám chyběl…… Nemuset nazítří do pracovního procesu, bez problémů bychom dojeli až do Prahy . Takhle musíme pár posledních kilometrů popojet fordíkem.

Doma vzorně uklizeno, navařeno, napečeno. Haničko, díky. Je to radost vracet se domů.


(komentáře? | Skóre: 4.66)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 A proč ne na pivo do Mnichova?
Poslal pepik v Saturday, 30. May 2009 @ 12:56:10 CEST (1506 čtenářů)

Tak tuto otázku jsme si jednou položili po pěkné cyklotúře, když jsme hrdlem prolévali hořký mok. Z Prahy do Mnichova to přece není tak daleko, zvlášť když už za sebou máme loňskou zkušenost – po vlastní cykloose z Prahy až na Vihorlat. Tehdy jsme ujeli přes 1000 km za 10 dní, do Mnichova to nebude určitě zas až tak daleko.

A jak jsme řekli, tak jsme vykonali. Na cestu se nás vydalo pět žíznivých – dvě ženy a tři muži, řečeno diplomaticky žádní mladíci, celkem nám bylo téměř 300 let. Z loňské dálkové jízdy jsme si vzali několik ponaučení: na spaní pod stanem či širákem už skutečně nemáme věk ani morál a levné ubytování se vždy nějak sežene. Žádný doprovod na čtyřech kolech nepotřebujeme, proto s sebou na nosiče balíme jen pár kvalitních hadříků - aby moc nevážily a dobře se udržovaly v čistotě. Vylepšením, které stojí za zaznamenání, byly bezpečnostní motoristické vesty, jimiž jsme obalili batohy. Tato jednoduchá pomůcka se ukázala jako velmi praktická: na silnici jsme byli velmi dobře zpozorovatelní a sami jsme se nikde nemuseli hledat – oranžové a žluté batohy zářily v davu německých měst i ve stmívajícím se lese. Ovšem samozřejmě je také třeba na cestu připravit i tělo. Nestačí si jen udělat pěknou žízeň, je třeba po zimě ujet alespoň 500 km, jak nařídil náš šéf Pepík.

Jestli i Vy máte chuť na čerstvě natočené bavorské pivo, neváhejte nás následovat. Vyrazili jsme z Prahy směrem na Loděnice, Svatý Ján pod Skalou a Srbsko. Pak jsme pokračovali směrem na Nepomuk, Spálené Poříčí, hranice jsme překročili v Železné Rudě. Většinou jsme využívali cyklostezek nebo malých nefrekventovaných silniček. Možností je mnoho, českých cyklostezek stále přibývá a mapy i plánovače tras jsou dostupné na internetu.

V Železné Rudě jsme se najednou ale ocitli v jiném cyklistickém světě. Jednak jsou německé cyklostezky perfektně značené. Pravda, chvilku Vám potrvá, než si na jiný způsob značení zvyknete, ale poté je orientace hračka. A jednak je velmi příjemné, že cyklostezky vedou důsledně mimo veškeré komunikace. Pokud jsme v Německu najeli po veřejných silnicích za celou dobu 20 km, je to určitě přehnané číslo a to jenom proto, že jsme si občas cíleně cestu po silnici zkracovali, abychom nevyšli z našeho českého zvyku motat se pod koly motoristů….

A jak tedy v Německu? Hned za hranicí najedete na cyklostezku Regen Radtal, která Vás bezpečně dovede až do Patersdorfu. Opouštíte Šumavu a zajíždíte do Bavorského lesa, který spolu s Šumavou tvoří největší zalesněné území ve střední Evropě. Připravte se na to, že vás čeká sice krásná krajina, ale také pěkná dřina. Čekají vás vršky, stoupání, ale i pěkné sešupy. Odměnou je pohled na příkladně pěstěnou a udržovanou krajinu, malebné samoty i upravené vesničky.

V Patersdorfu si dejte pravého vajcáka, tedy kvasnicové pivo Weizenbier, které nám vždy dodalo chuti na další cestu, a pokračujte dál stezkou podél lesní vlakové dráhy, tzv. Waldbahn. I zde si něco nastoupáte a zase hloupě ztrácíte výšku, ale kopečky jsou již mírnější, nevyžadují takové nasazení. Vlaková stezka vás dovede až do Degendorfu, kde si na náměstí s klidem dopřejte velikou porci zmrzliny. To nejnamáhavější při mnichovském putování už totiž máte za sebou. Po zmrzlince se napojíte na cyklostezku podél řeky Izar, která Vás bezpečně dovede až do bavorské pivařské metropole. Jakmile se vymotáte z Degendorfu, města s velikým a krásným náměstím, které se pyšní vysokou školou, ocitáte se v pravém cyklistickém ráji. Stezka vede přírodou podél čisťoučké řeky, žádné stoupání, žádné klesání, pouze vůně přírody, zpěv ptáků a šumění vody. Ano, jste fakt v ráji. V ráji, který trvá téměř 200 km. Ale asi tak, jak si ráj přestavujete, tak takový ten izarský skutečně je. Nádhera, klídek, pohoda, ale po chvíli taky pěkná nuda. Žádná auta, žádní divocí jezdci, žádná námaha. Jen šlapete, kocháte se přírodou a po nějaké době se přistihnete, že se krapet nudíte. A to je ta pravá chvilka se ze stezky vydat do některého z městeček, podle kterých cesta vede. Všechny jsou výborně označené, u každého je velká infocedule s pamětihodnostmi i s možnostmi ubytování a stravování.

Ano, stravování, to nesmím opomenout. Hned první dny jsme objevili, že nejrychleji, nejchutněji a nezanedbatelně nejlevněji se najíme u řezníka – Metzgera. Musíte si vyhlédnout větší městečko, kde je součástí provozovny i vývařovna. Výborné řízečky, voňavý nezdravý bůček či typická játrová sekaná – Leberkase s nezaměnitelným studeným bramborovým salátem tu pořídíte maximálně do 5 eur. A když se napapaní dobře rozhlédnete, hned vedle je téměř vždy i pekař – Backerei. Tady si dáte kafíčko a sladký zákuseček, eventuálně i houstičku na cestu.

No a podél Isaru jsme raz dva v Mnichově. Většině z vás toto město přestavovat nemusím. Nejprve rychle na ono slíbené pivo, které se stalo záminkou naší expedice. A kam jinam než do Hofbrauhaus, obrovitánské a nejvyhlášenější mnichovské pivnice, kde se prý denně vytočí až 10 000 litrů piva a kde je místo pro 2 000 hostů. Pivnice se nyní stala spíše fenoménem než hospodou. Chlubí se 550 štamgasty, kteří zde mají své privátní schránky na vlastní půllitry, jež si zamykají speciálními zámky. Pokud chcete také pít ze svého, musíte si ale nechat zajít chuť. Takové schránky jsou totiž velmi prestižní záležitost, která se prý v rodinách dědí a na kterou se čeká pořadí. Nevadí, stejně se nám líbí obrovské tupláky, s nimiž je povinnost se vyfotit. Pivo vás tu sice přijde podstatně dráž než celý oběd u řezníka, ale jste v cíli, tam už se tolik nepočítá….

Na zpáteční cestu vyjíždíme odpočinutí, protože v Mnichově, ve městě, které je cyklistům více než nakloněno a které cyklistiku miluje, se rekreačně můžete projíždět po parcích, po centru, po pamětihodnostech. Všude narazíte na stezky pro kola, cyklistické semafory, přechody, podchody a nadjezdy – paráda. A korunou všeho jsou typické Biergarteny, pivní venkovní restaurace, kde bez problémů kola zaparkujete a občerstvíte se přineseným jídlem – ano, v těchto zahradních restauracích se zcela veřejně a legálně konzumuje přinesené jídlo. Ovšem pokud s sebou nic nemáte, o hladu vás rozhodně nenechají. Tak tedy odpočinutí vyrážíme zpět domů. Cestu načasujeme tak, abychom nocovali a odpočívali zase v jiných místech.

Celkem jsme za 11 dní najeli 823 kilometrů, spořádali nepočítaně piv a zaplnili tři CD disky fotkami. Báječně jsme si užili a v neposlední řadě jsme si dokázali, že ještě zdaleka nepatříme i přes náš důchodcovský věk do starého železa. Pokud máte jen trošku chuti si dálkovou cestu zkusit, neváhejte, vydejte se po našich stopách. Ten pocit volnosti a svobody na kole stojí opravdu za to.


(komentáře? | Skóre: 4.25)

Praha - Mnichov a zpět na kole 09 Statistika cesty
Poslal pepik v Tuesday, 19. May 2009 @ 21:51:42 CEST (1191 čtenářů)

1. den Praha – Malkov, ujeto: 52 km (od 15 do 19 hodin); průměrná rychlost: 15, 8 km/hod.; převýšení: 500 m; nejnižší teplota: 16°C; čistý čas v sedle: 3 hod. 14 minut

2. den Malkov – Nepomuk, ujeto: 89 km; průměrná rychlost: 12 km/hod.; převýšení: 1 160 m; nejnižší teplota: 12°C

3. den Nepomuk – Železná Ruda, ujeto: 71 km; průměrná rychlost: 12 km/hod.; převýšení: 1 165 m; nejnižší teplota: 11°C; čistý čas v sedle: 5 hod. 45 minut

4. den Železná Ruda – Degendorf, ujeto: 85 km; průměrná rychlost: 13, 7 km/hod.; a Vaškovi došla baterie ve speciálním tachometru, takře údaje nadále už jen omezené ….. škoda

5. den Degendorf – Moosburg, ujeto: 110 km; průměrná rychlost: 16, 9 km/hod.; převýšení: většinou po rovině; nejnižší teplota: zima, honí nás déšť

6. den Moosburg – Mnichov, ujeto: 76 km; průměrná rychlost: 17 km/hod.; převýšení: většinou po rovině; nejnižší teplota: 6°C - celý den zima, honí nás déšť

7. den Mnichov, ujeto: 10 km; převýšení: žádné, jezdíme jen po Mnichově

8. den Mnichov – Niederaichbach, ujeto: 116 km; průměrná rychlost: 18 km/hod.; převýšení: většinou po rovině; teplota: teplo

9. den Niederaichbach – Pattersdorf, ujeto: 92 km; průměrná rychlost: 16,5 km/hod. (prvních 60 km průměr 20, 2 km/hod.); převýšení: dopoledne po rovině, odpoledne hory; v sedle: 5 hod. 25 min.

10. den Pattersdorf – Dobrá Voda u Hartmanic, ujeto: 75 km; průměrná rychlost: 12,4 km/hod.; převýšení: furt kopce a hory a Šumava; v sedle: 5 hod. 57 min.; teplota: teplo

11. den Dobrá Voda – Střelské Hoštice u Horažďovic, ujeto: 47 km (od 8. 45 do 14.00 hod.); průměrná rychlost: 16, 7 km/hod.; převýšení: tak tak; teplota: teplo

Dvanáctý den schází nám ...... v pondělí - 12. den už bohužel musíme být v Praze, a tak rychle v neděli odpoledne autem s Honzíkem domů.

Celkem ujeto 823 km, ale pouze 8 dní jezdíme celý den.


(komentáře? | Skóre: 4.5)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy