Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Jihoafrická republika - 2008

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Jihoafrická republika - 2008 Úvod
Poslal pepik v Tuesday, 06. January 2009 @ 23:33:00 CET (1394 čtenářů)

Letos padla volba na Jihoafrickou republiku. A víte proč? Vilma. Za vše může Vilma, moje kolegyně, která zde se svojí kamarádkou strávila dovolenou. Pronajaly si auto, ujely snad 5 000 km a objely celou zemi. Když cestu zvládly dvě samotné kamarádky, tak Květa s kamarádama taky, řekla jsem si. Kluci po prvotní informaci nadšení, i když se dodnes divím, že Vašek kývl na lokalitu, kde se v zimě koupou jen tučňáci. Snad si věřil, že se vykoupe v ledové vodě s nimi. No, pokud budete trpěliví, tak se dočtete, jak to s těmi tučňáky a jeho koupáním nakonec dopadlo.

A na jaře jsme začali pracovat. Pepík zajistil letenky, Vašek sehnal další s Afrikou obeznámené cestovatele, Ivoš obstaral auto. Pravda, Ivoš - toho ještě neznáte.

Ivoš s námi jede poprvé a já věřím, že ne naposledy. Vaškův spolužák, jenž naši starou osvědčenou trojku skvěle doplňoval. Koupil si nový drahý foťák a moc se těšil, co vše do něj nacpe. Pohodář, kterého máloco rozhází a který si dokáže dělat srandu i sám ze sebe. Není zvyklý cestovat nezávisle, neustále nás překvapuje svýma dětsky nadšenýma očima, kterýma se kolem sebe díval. „A kdy už tam budeme? Kolik je to ještě kilometrů? Kde budeme spát? A kde je tady hospoda?“ Taková zvídavost nás zpočátku udivovala, později přispívala ke všeobecnému veselí a nakonec jsme se na každý podobný dotaz těšili. Já sem jezdím Ivoši každý víkend, a tak ti to řeknu naprosto přesně, reagoval Vašek, když už neměl sílu či chuť cokoli vysvětlovat.

Vašek. I tentokrát fotil a pořizoval hejbací obrázky, jak svému filmování říká. Zároveň si zapisoval některé zážitky z cesty. Nejvíce se soustředil jak jinak na popis našeho konzumování delikates (delikatesou Vašek rozumí všechno, co se dá pozřít), na druhém místě byl středem jeho zájmu Pepík. Pepík se svými historkami, blbostmi i neúnavným motorem, kterým nás stále hnal dopředu. Zápisky mi Vašek nezištně zaslal: dělej si s nimi co chééééééééééš, dodal. Samozřejmě vás nemohu ochudit o jeho postřehy, na které jste už z minula zvyklí. A tak jsem opravila některé překlepy a to nejzajímavější pro vás vybrala.

Úvodem musím poděkovat Vilmě za prvotní impuls, Ivě za skvělý mejdan, kde se nám dostalo vedle pohoštění i poučení a dostali jsme i spoustu dobrých rad. Vaškovi za „informace odpelce“, které sice nebyly vždy stoprocentní, ale zato jich bylo hodně. A nesmím zapomenout na Kláru, která s Pepíkem ladila, vylaďovala a vypilovávala letenky až k úplné dokonalosti. Haničce patří poděkování za pravidelný přísun informací a korektorskou práci a Honzíkovi za perfektní logistiku našeho přesunu i uvítací menu.


(komentáře? | Skóre: 4.66)

Jihoafrická republika - 2008 První horké hodiny
Poslal pepik v Friday, 09. January 2009 @ 21:16:02 CET (2908 čtenářů)

Do Johannesburgu jsme přiletěli v pohodě ráno s Portugalcema. Poloprázdné letadlo, spousta místa na nohy a spací prášek jako obvykle pojistil rychlé a bezbolestné přemístění na druhou stranu světa.

Afrika nás uvítala letištní frontou na víza. Země nám hned nabízí snad to nejlepší, čím se může pochlubit – za přepážkou krásní mladí a ztepilí černoši s razítkem. Krásní, ale pomalí. Tak už si musíme hned začít zvykat, jsme v Africe. Dnes už mohu směle tvrdit, že rychle v Africe nejde snad nic. Všechno langsam, piánko, maňana. Trpělivě tedy stojíme frontu. Víza jsou sice zadara, ale já zatím ještě pořád v zajetí evropského kvapíku bych si raději připlatila, jen abych se už už mohla nadechnout tak dlouho očekávaného afrického horka. Čekání mi krátí pohled na ladně líné pohyby úřadujících krasavců. Listování v pase, pomalu se zvedající zrak k obličeji unaveného nešťastníka, chvíle napětí a váhání a nakonec rozvážný a pomalý buch razítkem. Chvilku si po té námaze oddechnout a kývnutím hlavy si přivolat další úřednickou dřinu. Vše za naštvaného dohledu několika desítek, možná stovek párů nervózních očí. Ale černé krasavce k vybočení z jejich zpomaleného filmu nic nedonutí. Jo jo, až se trošku africky zpomalím, bude se mi tady líbit.

Hned na začátku se ale musím přiznat, jak krutě jsem se zmýlila. Díky mým spolucestujícím jsem se totiž nezpomalila a černého štíhlého krásného mladíka jsem za celou dobu viděla už jen jednoho, a to až za tři týdny opět na letišti. Přesto se mi ale v JAR líbilo a pokud vás to zajímá, své zážitky i společně prožité dobrodružství vám ráda předám.

Zajímavé je, že z cesty a vůbec z celého našeho pobytu si každý z nás pamatuje něco jiného, každému utkvěl jiný zážitek, každému připadá důležitý úplně jiný moment. Například si představte, že Vaška ani Pepíka černí krasavci vůbec neoslovili. Vašek si zaznamenal zcela jiný moment začátku naší cesty.

Chlapcův zážitek: Odbavení. U přepážky se ujímá Pepík své obvyklé činnosti, tedy rezervaci míst v exitu, nebo pokud možno aspoň pohromadě. Také chceme odbavení až do Johannesburgu nikoliv jen do Lisabonu, neboť jsme smutně poučeni z minulých letů. Chlapec provádějící odbavení je z jeho požadavků zjevně nesvůj. Chvílema to vypadá, že oba mluví o jiné věci, nicméně Pepík je perfektně připraven, vytahuje plánky příslušných letadel a nakonec, jak se později ukazuje, ho udolá. "No to jsem ještě nezažil," slyšíme ještě při odchodu od přepážky. Během cesty do Lisabonu se nic zvláštního nestalo, jen Peníkovi se podařilo propašovat na palubu letadla dvě lahvová piva Budvar, čímž odhalil velkou trhlinu v letištních bezpečnostních opatřeních.

Hned na letišti půjčovna aut AVIS. Máme objednaný vůz, Ivoš vše z Prahy dobře zařídil. Pochvala. Zamluvené auto ale neměli, a tak furiantsky nabídli jiné, lepší. Ostražití kluci správně a hned kontrolovali nářadí, rezervu, olej, všechno. A hle!! Auto nešlo zamykat. Respektive zamkli jsme ho hladce, ale i bez klíčů mohl kdokoliv hladce kufr otevřít. Chlapec s milým kukučem nás chtěl přesvědčit, že takový postup je zcela normální, ale Pepíkem přivolaný manažer (pochvala pro Pepíka) neváhá a auto nám hned mění. Z mého hlediska jsme na tom vydělali – auto má lepší barvu. Kluci si oddechli z jiného důvodu - typ vozu – Toyota Hilu X3.0, čtyřkolka diesel nám zůstal. Máme velké terénní a na první pohled prostorné a pohodlné auto. Náš nový domov a naše jistota na nadcházející tři týdny.

Z garáží vyjel Ivoš, který si premiérově na levou stranu věřil nejvíce. Obavy z řízení vlevo měli všichni – nutno říct, že obavy liché. Musím své šoféry pochválit, všichni byli perfektní. Já jsem se jim do řízení nepletla, postupem času jsem se pasovala na navigátora a pánové mi pochlebovali, jak jsem dobrá. Důvodně a oprávněně je podezírám, že chválili hlavně proto, aby se navigováním nemuseli sami zabývat a v pauzách mezi řízením se mohli vyvalovat na zadním sedadle. Tož jsem se nechala chválit a většinu času žmoulala v ruce mapu.

Z obrovského Johanesburgu vyjíždíme bez zaváhání a už si to metelíme směr Krugrův park. Nejprve dálnice. Překvapuje nás, kolik aut a kolik náklaďáků potkáváme. Samozřejmě je to méně než v Evropě, ale přesto, já rozhodně čekala menší provoz. My jsme v Africe? Kolem nás se míhají moderní, rychlá a pěkná auta. Silnice perfektní, lemovaná krámky s ovocem. Stavíme u pumpy: mekáč, hamburger, kola, pivko. To že je fakt Afrika?

Máme namířeno do parku vstupem na Gate Orpen, což již z Čech zařídil Vašek. Pochvala. Avšak my bloudíme, zdejší silniční značení nemáme ještě plně zmáknuté. Plíživě pomalu se smráká, čas neúprosně odměřuje nejen bloudivé kilometry, ale zvláště hodiny, které nám zbývají do setmění. Jedno je jisté: jsme v Africe, map máme s sebou spoustu, ale každá mapa je jiná, zdá se nám, že každá jinak kecá….

Bloudíme, ptáme se černoušků, kteří asi neumějí ani číst…. Bloudíme. Zmatená akce trvá skoro hodinu. Nikoho z naší party za bloudění neobviňuju. Únava, rozrušení, jízda vlevo, horko, nové velké auto, málo času – to byly faktory, které není radno podceňovat a které se na našem tápání podepsaly. Bylo to bloudění velké, fatální, ale také naše první a poslední.

Jakmile se zorientujeme (opět pochvala Vaškovi), hned je líp. I když čas je neúprosný. Park i kemp uzavírají v půl sedmé a minuty letí jak zběsilé. Fascinovaně je každou chvíli kontroluju a křečovitě ručičky očima zpomaluju. S čím dál větší úzkostí sleduju slunko, které se sune za obzor. Ivoš citlivě vnímá moji nervozitu a překračuje všechny rychlostní limity. Máme totiž zaručené informace z Prahy, že už jen pár minut před půl sedmou se v parcích končí. Definitivně. Brána se uzavře, černoušek jde spát. Dovnitř nepustí ani nohu, aby chudáčky zvířata nerušila, nebo spíš proto, aby černoušek měl klídek. My však přesto ještě v sedm hodin auto tvrdošíjně ženeme kupředu.

A konečně odbočujeme na cestu k bráně. Předepsaná padesátka se Ivošovi zdá jen jako orientační. Zatím ještě nevíme, že tady skoro všude číhají policajti, že absolutní většina šoférů jezdí podle předpisů, protože na jedno auto se tu dá napočítat snad 10 radarů ))

V sladké nevědomosti však kluci závodí a snaží se o nemožné: dojet včas k bráně parku, přestože je padla už skoro hodinu….. A jsme tady. Tma by se dala krájet, ticho nás bolí do uší, kužel našich světel jen smutně dotvrzuje: všude plot, tady závora, tady zámek. Zavřeno, pro dnešek skončeno. Vysokou zamčenou bránu nepřekonáme. Co teď? Zpátky do civilizace je to minimálně 3Okm - ve tmě, po prašné a drncající silnici. Poslední ubytování jsme zaznamenali cca 50km zpátky. Co ale zbývá ……


(komentáře? | Skóre: 5)

Jihoafrická republika - 2008 Krugerův park
Poslal pepik v Wednesday, 21. January 2009 @ 23:00:41 CET (1254 čtenářů)

Anonymní píše "Ještě chvíli nevěřícně zíráme na zamčenou bránu, pak vydechneme obrovským zklamáním a Ivoš řadí zpátečku. Ve tmě se mu naštěstí couvá hodně blbě. Naštěstí, protože najednou zahlédnu v dálce za bránou malé blikající světýlko. Stůjte, kluci, někdo tam je!!!! A opravdu. Nekonečně pomalu, liknavě, potácivě, ale přesto, se k nám malé světélko přibližuje. Černí rozesmátí hlídací kluci. A věřte či ne, po mučivě napjaté čtvrthodince nás do parku opravdu pouštějí. Všechny kempy jsou už ale zavřené, a tak nám složitě vysvětlují, jak se do svého zamluveného obydlí dostaneme. Moc zdejší angličtině zatím nerozumíme - pokud se používá správně a spisovně, je sice i pro studenta-začátečníka bezkonkurenčně jednoduchá, pokud však mluvčí sklouzne do rychlé a uvolněné afrikánštiny, jako naši dnešní páni hlídači, jsme vedle. Zmámeni myšlenkou, že máme v této divočině kdesi střechu nad hlavou, posloucháme tak na půl ucha – a ještě toho sousedova. Tak hurá dovnitř, velí strážce. A ráno se hlaste (hlavně zaplaťte) v recepci.

Abyste hned zpočátku rozuměli: každý park je vlastně taková veliká zoologická zahrada. Zvířata jsou za plotem na ploše, která je dle úrovně parku různě veliká. Krugerův park má rozlohu 20 000 km², ocitáte se tady na ploše, jakou zaujímá například Slovinsko. Krugerův park byl založen z iniciativy Paula Krugera a s jeho budováním se začalo již v roce 1898. Pro veřejnost byl otevřen roku 1926. Autem se tu můžete volně pohybovat stejně jako zde volně žijící zvířata. Zvířata nejsou samozřejmě ochočená, žijí samostatně, divoce, nikdo je nekrmí ani nehlídá. Přesto automobily vnímají vlídně, jako velké partnery, na které si žádné z nich, údajně ani slon nebo lev, netroufne. Jakmile však vystoupíte z auta, stáváte se velmi zranitelným. Lovnou zvěří, někým, na koho už zvyklé nejsou a koho nemíní ani respektovat. Takže vystupovat z auta se zásadně nedoporučuje, respektive zakazuje. Jediné, co vedle řízení tady smíte, je fotografovat a filmovat. Ale jak lze v parku žít? Kde spát, kde jíst?? Jak řešit problém s toaletou? Tak na to právě slouží kempy. V malém ohrazeném kempu za další hlídanou bránou se můžete chovat jako civilizovaný člověk – procházet se, nakupovat, utrácet (to zvláště) a prostě si užívat. Sem se zvířata nedostanou, nesmí sem tedy zvířata, která by mohla člověka napadnout.

A my jsme nyní za bránou parku (jen fotit, filmovat - haha v této tmě) a čeká nás cesta do bezpečného kempu - další a snad už poslední dnešní etapa. Prašná drncavka, nikde nikdo, tma jak v pytli, horko jak v Michli. Pouze za stromy číhající oči šelem, které si uvědomujeme bohudíky až druhý den. Tuším, co by se mohlo stát, kdyby se před uhánějící auto vyvalil slon, žirafa či buvol - nebo by stačila nějaká obyčejná „koza“. Tak jsme si zvykli nazývat všechny čtyřnohé krasavice, které neumíme, nebo jsme pohodlní přesně zařadit. Včetně hrdých a ctnostných impal, cizokrajných kudu, nebo plachých antilop. ….. Bojim, bojim. Kluci nic, ti závodí, stále se ještě pořád nenabažili výkonného auta, nebo je spíš žene touha po vychlazeném pivu a pořádném kusu masa (ha ha )….. Na kamenech, které se občas z temnoty zjeví ve světle reflektorů, malé sotva čitelné směrovky. Kemp Tambotti. A najednou, když už se mi zdálo, že Tambotti nikdy nikde nenajdeme, stojíme před další bránou. Jsme u cíle. Místní černoušek už o nás ví - i zde fungují mobily či snad vysílačky. Klučina se ale nebude kvůli nám přeci namáhat: plot objeďte, závoru si sami otevřete. Za celý den už jsme všichni skoro gumoví: hladoví, uprášení, zpocení, vykoukaní, vyklepaní, vykulení…. Pepík s Vaškem odevzdaně vyskakují do nechráněného prostoru mezi dvěma bránami - troufli bychom si to už nazítří? A s konečnou platností jsme v prostoru, kde už bez obav z auta vystupuju i já.

Nálada se zvedá o sto procent. Čísla obou dvoulůžkových chatek jsme si nechali pro jistotu třikrát zopakovat, jen teď chatky najít….. Zadařilo se až po delším bloudění. Kemp je ale ztichlý, tmavý a nepřátelský. I když je údajně plno, zdá se nám, že je prázdný. Nikde ani živáčka, žádné světlo, žádný halas z verandiček. Při hledání se musíme spolehnout jen sami na sebe. Po zmateném pobíhání a popojíždění konečně stojíme před naší chatkou. V černočerné tmě se rýsuje pár schodů, nad číselným označením je malá blikavka. Ale kde je pořádné světlo? Na verandě vším cloumáme, otáčíme, verblujeme. Ve tmě narážíme jeden na druhého, oplácáváme několikrát všechny možné zdi. Pouštíme však jen vařič ve venkovní kuchyňce, poté bezhlavě vypínáme pojistky. Jsme na konci dvoudenního pomyslného závodu, přesto se nám nedaří cílovou pásku protrhnout.… Až najednou v kuchyni nahmatáme lednici. Spásný nápad má Pepík. Její blikavé světélko, tolikrát proklínané námi, nočními nedožranci, nás pro tentokrát zachraňuje.

Sladkou odměnou je z Česka propašovaná whiska. Hladoví, unavení a opojení vítězstvím se neseme na vlnách endorfinů. Smělé sny o zdejší restauraci byly rozmetány hned při hledání chatek, a tak vítězem je Pepík, jenž odněkud vytáhne trvanlivý salám. Cpeme si ho do hlavy, k tomu výborný chleba od Honzíka - proč jen jsme si ho nevzali víc?

Vaškův postřeh:
Jako určitý stín nad dnešním dnem se vznáší fakt, že jsme mimo jakéhosi hamburgru na dálnici nic nejedli a v kempu nelze nic koupit. Naštěstí Pepek večer vytahuje šišku salámu, kterou s sebou nosí pro každý případ snad už od narození, a nezištně se s námi dělí.

Ráno se probouzíme v útulné chatičce vybudované v koruně stromu. Chatka působí velmi romanticky, k vyspání však určena není. Architekt ji vymyslel báječně, ale pravděpodobně v ní nikdy nepřenocoval, jinak by ji musel vzteky zbourat.. Jakmile se totiž na zdejší široké posteli propadnete do říše snů, obklopí vás zvuky. Zvuky, které vás pohltí, zabalí do hlukové ulity. Vše kolem nás zpívalo, kolotalo, kukalo, funělo, sípalo, kvákalo a pískalo…. Navíc po plátěné střeše běhaly nějaké potvory: opice, veverky či cosi jiného velmi živého. Rozespalým se vám v té černočerné tmě zdá, že zrovna na naši planetu útočí ufouni. Takže ráno nevyspalí, zmlácení, ale jakmile si protřu oči a nasaju vůni kávy, jsem šťastná.

Po dalším salámku se ráno hlásíme na recepci, kde nás „hodní“ černoušci vrací zpět do reality - platíme vstupné do kempu: za včerejšek, za dnešek a pochopitelně i za zítřek. Navíc chtějí pokutu za včerejší pozdní příchod. No nic, platíme a platíme. Jsme turisti, tedy viděno domorodou optikou dobrovolné chodící peněženky.

Nakoupíme svá první piva, koly a vody a vyrážíme za zvěří. Hned u silnice žirafa, kouká na nás stejně zvědavě jako my na ni. Ivoš zcela fascinován a v zajetí nového foťáku. Doteď jsem s ním fotil jen manželčiny narozeniny, omámen vydechne. Vybíhá z auta, foťák přilepený k očím. Za opuštění kabiny si vyslouží od strážce parku pokárání. Příště to bude už pokuta, pamatujte na to! Já pak pokutou straším kluky celou dobu, přesto několikrát naše útočiště opouštějí a já se vždy třesu strachy. Ne o ně, ale o ty foťáky a kamery, samozřejmě  Jediný fotící mánií nezasažen zůstává Pepík. Nevěřícně kroutí hlavou, jak kluci přehazují objektivy, nastavují clony a mění časy. On si užívá jen s dalekohledem. Budu si dělat jednoduché skici, pronáší suše, když ho Vašek pošťuchuje, jak bude zážitky dokumentovat. Fotoaparát si prý pořídí až v okamžiku, kdy technika pokročí tak, že nebude muset být obtěžkán kabelami jako někdo.

Po cestě vidíme spoustu zvěře: kudu, impaly, buvoly, zebry, pakoně a hodně druhů ptáků. Celkem zde údajně žije 147 druhů savců, 507 druhů ptáků, 114 různých druhů plazů. 49 typů ryb a 34 typů obojživelníků. Snad mimo ptáka Rosomáka, velryby sýrobřiché a ledního medvěda, jak říká Vašek, snad potkáváme většinu zajímavých zvířat. Mými favority jsou však jednoznačně žirafy. Nejen kvůli nádherným velkým a vlhkým očím, které vroubí překrásné řasy, jež by těmto vznešeným zvířatům mohla leckterá modelka závidět. Co je na žirafách nejpůvabnější, to je ladný a vznešený pohyb na neskutečně dlouhých nohách. Když jsme jednou viděli, jak žirafy popíjí u napajedla, chtělo se mi smát. Rozkročí se do široka a své dlouhé a neskladné končetiny ohýbají jak panáci pro děti. Máte každou chvíli pocit, že se musejí skácet k zemi. Pozoruji dalekohledem, jak mým favoritkám po dlouhatánském krku pobíhají nějací ptáci (klubáci, poučila mě chytrá kniha) a vyzobávají žirafám z kůže klíšťata a další parazity. Je to až dojemné, jak se to královské zvíře nechává oňupávat….

Po chvíli jízdy máme ohromnou kliku - pár metrů od prašné silnice polehává partička osmi lvů. Na poslední chvíli jsem zahlédla pichlavé oči, které se zabodly do kapoty auta. Pepík reaguje bleskově, okamžitě zařadí zpátečku. Starý samec s hnusnými žlutými zuby na nás vejrá, sliny mu kapou z huby, jde z něj strach. Hlídá si své dámy a své potomky. Hukot auta ani cvakání foťáků či vrčení kamery ho ani v nejmenším nevzrušuje. Vůbec si v danou chvíli neuvědomujeme, jaké máme štěstí. Následující dny potkáváme auta, která nás staví s jedinou a urputnou otázkou: Have you seen lions? Viděli jste tady někde lvy? Teprve nyní nám dochází, jaké jsme měli štěstí, a dodatečně litujeme, že jsme zkušenost s naší partičkou nemohli nikomu předat. Kdybychom tušili, jaký objev se nám podařil, ještě dnes po parku jezdíme a všechny posíláme na „naše místečko“. Nás teď posílají jiní. Je to tady takový milý zvyk, že jakmile spatříte nějaké zajímavé zvíře, podělíte se o radost s ostatníma. Takže šoféři na nás blikají, chlubí se, zastavují nás. No dobrá, jedeme s váma taky. Už jen pro jejich radost míříme ke skupině aut, odkud nám rozčileně gestikulují: támhle, támhle jsou lvi !!!! Nejprve se díváme, pak pozorně pátráme, nakonec sebereme všechny své dalekohledy až konečně přes strž zahlédneme nějakou skvrnu. To že jsou lvi???? Tak to tedy nemusíme. Ohrnujeme nos, v paměti zkušenost s našimi zkaženými zuby.

Druhou noc spíme v kempu Satara: bungalovy jako včelí úly seřazené v pravidelných rondelech, kuchyňka na terásce i s ledničkou – těžký turistický business, pohodlí, komfort, plýtvání. V kempu i bazén s krásnou teplou vodou… necháme se rozmazlovat, akceptujeme útulné domečky, výborné vínečko, dobré papání žer co žer. No, výborné …. Vašek je mírně nervózní, že jeho letošní kulinářské okénko bude zcela zavřené. Jídlo je zatím v JAR slušné, ale to je tak všechno. Dobře se najíme, ale žádné zajímavé delikatesy.

Ráno se kemp rychle vyprázdní, málokdo dospal, všichni vyrážejí brzo na zvířátka. Zůstávají jen Rusové, kteří večer kalili, a my, kteří jsme pohříchu kalili také.

Ranní ptáče Pepík mi připraví úžasnou snídani – vajíčka, toustíky, kávička (pochvala), nastuduje průvodce a už nás žene na sever. A má pravdu. Kemp Olifants je v horách, nad řekou - úplně jiná krajina, jiná atmosféra. Bungalovy sice zcela stejné, liší se pouze absencí kuchyňky, a tak večer opět do hospody na večeři.

Ale nejsme tady jen kvůli jídlu. Celý den jezdíme po parku. Už jsme zkušení mazáci, umíme číst zdejší mapu se všemi jejími stezkami, napajedly a odpočívadly. Povedlo se nám nachytat šakala, jak se obezřetně blíží k řece, stádo bizonů, kteří si bezostyšně užívají svou převahu nad okolní krajinou, koupající se slony či zvědavé žirafy, jež bohorovně ukusují vše, co se jen trochu zelená. Dokonce vidíme i drzé opice a v dálce tři světlé skvrny, o kterých nám kdosi tvrdí, že to jsou gepardi. Vděčně souhlasíme, neboť do velké pětky (slon, lev, bizon, gepard a nosorožec) nám od teď už chybí jen posledně jmenovaný. Po zkušenostech z keňského safari ale vím, že spatřit ve volné přírodě nosorožce není tak. Jsou vzácní a tenkrát v Keni jich sice pár měli, ale hlídali je rančeři a na noc zvířata zaháněli do ohrady. Po nosorožcích totiž pasou pytláci vzhledem k jejich rohu, který je zárukou dobrého afrodiziaka. A jak to tak s lidskou potencí jde od desíti k pěti, tak rychle také mizí nosorožci. No, předem se smiřujeme s tím, že pro tentokrát bude naše pětka jen velké kvarteto.

Ohrožený živočich:
Během polední přestávky diskutujeme o ohrožených druzích živočichů. Pepa rozvíjí teorii o muňkách. Toto malé zvířátko rozhodně patří na listinu ohrožených druhů. Hlavním důvodem je kosmetické vyholování intimních partií. Zvířátka pak nemají kde přebývat a rozmnožovat se a postupně nenávratně hynou a mizí.
Dávám k lepšímu historku o našem kamarádovi, který prostřednictvím těchto malých živočichů, které ze své přítelkyně a řetězce dalších navzájem na sebe navazujících známostí a styků přenesl na několik příslušníků generálního štábu ještě bývalé naší lidově demokratické armády, silně narušil její bojeschopnost.

Na večerní siestu také Pepa slibuje historku o Wágnerovi. Večeře v campové restauraci " žer co žer " se sestává z následujících dobrot: polévka zeleninová jako naše bramboračka, vařil ji černoch jak bota a byla výtečná. Další chody se odehrávaly u stolů, na nichž se nacházely saláty, gulášky, opečené zeleninky. Jako hlavní chod jsme ochutnali lamb steak. Výtečně! Nicméně co se týče nějakých kulinářských objevů, nic moc. Podobná jídla dostaneme na standardních rautech i v naší vlasti.
Večerní historka o Wágnerovi se nekoná, protože se Pepík přežral a bylo mu blbě a vedro.

Navštěvujeme další kemp Letaba, kde se mezi chatkami (stejný turistický masňácky business) volně pohybují „kozy“. Dáme kávičku, na terásce pozorujeme slony, kteří se chodí napít ke zdejší momentálně polovyschlé řece. Slonů je tady hodně, navštěvujeme i jejich muzeum. Pokud mohu doporučit, je to velmi příjemné místo na přenocování.

Uondáni z celodenního fotografování, filmování, dalekohledování, obdivování a pozorování si večer otevřeme další lahvičku zdejšího úžasného vína. Kluci wágnerovali (vyprávěli si historky a la Franta Wágner, které mají jedno společné: jak nevěrník dostal za vyučenou) hodně dlouho, já šla opět spát.

Vaškovo nejen kulinářské okénko:
Večeře se sestává z místní speciality, kterou nám servíruje přinasraný černoch s pomalými pohyby: kuře v zeleninové omáčce (rajčata, papriky, fazole) s kari rýží a listovým špenátem. Po vylepšení solí a pepřem je jídlo chutné, ale opět nic moc.
Pepa se večer konečně dostává k historce o Wágnerovi.
Je to zajímavý příběh o popelářích, veselém děvčeti, lásce na schodech, venčení psa a zlomené noze .

Ráno jsme se pochlapili a vstáváme brzo, abychom jako správní návštěvníci parku mohli pozorovat zvěř v ranním oparu. Ale ouha!!! Opar byl, zvěř skoro žádná. A tak po hodince domů na dobrou velkou snídani a balíme.

V parku je celkem asi 700km zpevněných silnic a přes 1000km vedlejších štěrkových cest. My rezervaci opouštíme po hlavní asfaltce. Čeká nás cca 150km parkem, kde je nejvyšší povolená rychlost 50km/hod. Osvědčený parkový šofér Pepík se psychicky připravuje, že takováto cesta bude pěkné núďo, ale opak je pravdou. V okamžiku, když už Ivoš zabalil všechny objektivy, fotoaparáty a přístroje, kdy všichni upadáme do ospalého nicnedělání s vyhlídkou lenivého pospávání, tak najednou se nám zjeví skoro celá ZOO. Pozorujeme žirafy, slony, hrochy, pakoně… Když přes cestu pochoduje celé stádo slonů, přes fofr, jakým vytahujeme všechny dalekohledy, objektivy a kamery, nemáme čas je ani spočítat. Vůdce stáda si nejprve zjedná pořádek – až se zalykám evoluční pokorou, když si uvědomím, jak nám chobotem naznačuje, abychom se zastavili. Teprve když je silnice bezpečná, začne přecházet celé stádo. Jako husy si to malí, velcí i nejmenší sloni štrádují pěkně za sebou. Pohyb plandavých uší šéfa stáda mi připomíná kmitání terčíku, který jsme jako učitelky v pradávných dobách fasovaly na zastavení silničního provozu.

Překvapí nás i koupající se hyeny u napajedla nebo parta 25 lvů. Ti naopak své hřívy líně a pyšně vystavují, abychom je mohli i bez dalekohledů pohodlně spočítat. Pokud se některý z nich chce přemístit, tak pomalu a rozvážně, aby nám v kalkulaci náhodou neudělal bordel. Fotíme, radujeme se. Abych však byla zcela objektivní: u těchto krásných velkých a líných koček je vedle nás zahnízděný i autobus a dalších asi deset aut. Máme silné podezření, že predátoři jsou ochočení a předvádějí se turistům, aby snad tito nedej bože neměli pocit, že za to nekřesťanské denní vstupné si nic neužili …. A i tak jsou modelové kočky umístěny podstatně dál než naše soukromá partička zkažených zubů.

Každý den si užíváme, ale dneska je to excelentní. Krugráč opouštíme sice neradi, ale shodneme se, že stačilo. Vyjíždíme bránou Crocodail gate. Nesmutníme a slibujeme si, že nějaká zvířátka ještě alespoň jednou v této krásné zemi musíme navštívit.



"


(komentáře? | Skóre: 5)

Jihoafrická republika - 2008 Svazijsko
Poslal pepik v Wednesday, 28. January 2009 @ 16:57:31 CET (1295 čtenářů)

V Krugerově parku nakonec zabodujeme, když se nám podaří neplatit poslední den vstupné. U Crocodail gate, jedné z devíti zdejších vstupních bran, se na nic neptáme, nic po nás nikdo nechce, a tak tedy pryč!!! Jo, hurá, jsme venku bez dnešního vstupného, radujeme se Ale jsme venku také z chráněné turistické zóny, kde nám hrozilo nebezpečí jen díky naší nekázni a neochotě poslouchat příkazy, dochází nám vzápětí. Nyní se ocitáme v prostoru za plotem, jsme venku z obrovské ZOO, konečně v pravé Africe. Chvíli tuto skutečnost vydýcháváme, bojácně se rozhlížíme a rozmýšlíme, co dál. Musíme na jih, ale kudy? Zvítězila odvážná myšlenka vydat se přes Svazijsko. Odvážná, protože pokud víme, z našich předchůdců se nikdo do svazijského tranzitu nepustil.

My do tohoto malého státu vklíněného do JAR míříme zcela nepřipraveni a naslepo. Pravděpodobně ani paní učitelka Jiskrová, která dala základ Vaškovu a Ivošovu cestovatelskému zápalu, o Svazijsku nic nevěděla – nebo že by si pánové nepamatovali? Jsme pouze vybaveni informacemi, že Čechy do Svazijska nevpustí. Nemáme prý s touto zemičkou navázané diplomatické vztahy. Prý. A tak Pepík velí: nebudeme nikomu věšet na nos, že jsme Češi. Máme evropské pasy, zkusíme prorazit. Pokud by se nám to nepodařilo, čekala by nás zajížďka zvící cca 500km. A za tuto porci už nějaké přemáhání na hranicích opravdu stojí. A tvařte se suverénně, nařizuje přísně velitel přesunu Pepík.

Na hranicích neskutečná byrokracie: vyplňujeme spoustu dotazníků, papírů, chodíme se ukazovat různým úředníkům. Ti píší, porovnávají fotografie, kladou doplňovací otázky, razítkují, vydávají papírky a všelijak nás buzerují. Zatímco jindy bychom pěnili, tentokrát vše trpělivě a tiše podstupujeme. Čím déle píší a razítkují, tím větší je naše šance na úspěch. Shovívavé gesto jedné tlusťošky, upřímný úsměv nad naším údivem a máme víza.

A teprve teď jsme na koni: z tichých vševědoucích suverénů se bouchnutím pasového razítka bleskově stávají zvědaví ukřičení turisté. Končí naše trpělivá mlčenlivost, začíná aktivita: a jak se u vás platí? Musíme měnit randy nebo dolary? Kde se můžeme ubytovat? Shovívavý úsměv se mění na překvapený, poté profesionální. Zdatně na všechny naše otázky odpovídají: měnit nemusíte, máme sice své peníze, ale platit můžete randy. Ubytování? Tamhle jsou prospekty.

Nabírám všechny možné informace a rychle ven, aby si to snad ještě nerozmysleli. U přepážky nás staví starší bílý šofér, který trošku krotí naše nadšení z udělení svazijských víz: kupte si za 50 randů povinné ručení na auto. Kdyby vás bez potvrzení chytila policie, budete mít velký problém. Jeho výraz prozrazuje, jak hluboce zdejší byrokracií pohrdá, jezdí přes hranice asi častěji, ale jeho rady poslechneme. Přestože jsme papírek nakonec naštěstí nepotřebovali, radíme našim následovníkům platit také. Policajtů je ve Svazijsku stejně jako v JAR dost.

Přejedeme v euforii hranice a se začínajícím soumrakem rychle střízlivíme. Kde složíme hlavu? Kontakt z celnice nabízí luxusní kemp s golfovým hřištěm, bazénem, dětským hřištěm atd. atd. Jo, tak takové ubytování můžeme, to si dnes zasloužíme. Mananga country club naštěstí není daleko od hranic - hledáme, nalézáme. Ocitáme se za bránou v rozlehlém areálu, kde volně běhají „kozy“, kde je krásný trávník, na němž pak půvabně rozházené nejrůznější chatky. Bílá madam nás ubytovává už za tmy. Luxusní areál se po však bližším zkoumání jeví jako „navoněná bída“. Světlo na pokoji nesvítí, ručníky nejsou, záchod nesplachuje… Přesto večeře v poloprázdném klubu úžasná: dáváme si své první hovězí stejky, které mne zcela bezpečně hned napoprvé dostaly. Za celou dovolenou jsme jich spořádali nespočítaně: T bonne steak, rumpsteak, žebírka. A to vše pořád dokola, pořád chutné, šťavnaté, výtečné. Medium, well dan, však on už to Vašek popíše. K tomu bezkonkurenční červený shiraz - moje nadšené zvolání: Už nikdy nepiju jiné víno, vzalo doma hned za své, když za totožnou láhev, která tady stojí 40 Kč chtějí u nás korun 350. Ne že by to bylo za takovou dobrotu až tak mnoho, ale téměř devítinásobek je smutně zdrcující a pro mne doma absolutně nepřijatelný.

Sláva Konečně se dostáváme z oblasti instantních globalizovaných jídel do oblasti normálních jídel. Opulentní večeře sestávající se z: beefseak 350 gramů, rumpsteak, beef filet, pečená vepřová žebírka, tak asi 500-600 g. Vše s rýží, se zeleninou nebo hranolky. Delikatesu zapíjíme vínem Shiraz ročník 2007. Pepa prohlašuje, že takový steak nebyl ani v Argentině, ale to je možná způsobeno tím, že jsme v předchozích dnech poměrně strádali z nedostatku kvalitních delikates.

Noc proběhla v pohodě až na to, že nám stádo opic pokálelo auto tak strašným způsobem, že jsme ráno museli požádat místního domorodce, aby nám ho umyl. Zdá se, že Svazijské království je celkem přívětivá země, samozřejmě pohledem z oploceného campu a od sklenky Shirazu.

Večer vítězí únava nad vším, i nad obavami, které máme z velkého žáru na obzoru. Nepříjemně rychle se totiž za brány našeho vojáky hlídaného areálu přibližuje mohutný oheň. Silně foukající vítr zdatně požáru pomáhá. Před večeří jsme hodně nesví – žádný z vojáků se ale nevzrušuje, žádný požární poplach neruší klidně se pasoucí kozy. A tak po večeři a úžasném shirazu spíme nerušeně a nevzrušeně i my. Teprve při dalším putování zjišťujeme, že pálit trávu a vypalovat paseky je tuzemský častý zvyk, který i nás nakonec nechává ledově klidnými.

Ráno už jen anglická snídaně s nafoukanými americkými golfisty a frčíme dál. Snídaně standardní anglická na vidličku. Za zmínku stojí výborné opečené klobásky. Jedná se pravděpodobně o místní specialitu boerewors nebo možná také braaiwors, čert aby se v tom vyznal.

Na silnici se dostáváme vyspinkaní, napapaní, maximálně spokojení. Teď je jen trošku problém se zorientovat ve svazijském značení-neznačení. Silnice je pěkná, rovná – ano, jednotné číslo je tu zcela na místě. Široká asfaltka podobná naší silnici je tady skutečně snad jen ta jedna hlavní. Ostatní jsou prašné, některé často nezpevněné. I když pozor - oproti našim silnicím zaznamenáváme jednu výhodu. Pravda, jen jednu, ale zato podstatnou. Ve Svazijsku není skoro žádný provoz. Silnice rovná, upravená, prázdná. Až se občas na ní bojíme. Ovšem těch pár šoférů, kteří se zde pohybují, ti se zjevně vyznají. Oni jo, my ne. A proto říkám značení-neznačení. Cedule hledá celá posádka, nejednou se stane, že označení najdeme až za křižovatkou, nebo taky vůbec. Ale zas až takové peklo to není, když silnic je skutečně jako šafránu. A jakmile si zvykneme, že se stačí orientovat jen dle sluníčka, už nám ta navigace jde skoro sama ))

Do cesty se nám nepřipraveným připlete i královský národní park Hlane. Po chvíli váhání stočíme volant a ocitáme se zase v jiném světě. Park liduprázdný, setkáváme se jen s mladší úřednicí vybírající vstupné. Očima i gesty zjevně touží po Pepíkovi, který si nastalou situaci všemožně užívá. Ach jo, už ji zase zve do Prahy, otráveně glosuje Admirál. Ba ne, sváděný objekt brzy prokoukl, že dámě jde spíš o manžela než o konkrétního Pepíka, a tak ztrácí zájem a můžeme pokračovat dovnitř parku, kde je další živá bytost: nudící se prodavačka suvenýrů. Ta nám dá jakous takous mapku a vypouští nás do terénu. Ještě připomene, že mezi lvy nesmíme, ti jsou velmi agresivní a zavření ve speciálním areálu. Láká nás na terénní vůz s rančerem, jenž nás prý za 150 randů po parku proveze. Což o to, klidně bychom jeli, ale musili bychom čekat skoro hodinu, až se naplní čas. A my jsme netrpěliví, navíc se z nás v Krugráči stali zkušení safaristé, takže projížďku zvládneme sami.

Ivoš za volant a jede se. Brzy však zjistíme, že dosavadní praxe je nám nanic. Mezi oběma parky jsou tak velké rozdíly jako mezi navoněnou topmodelkou a upracovanou šičkou bot. Pan král park založil sice skoro ve stejné době jako v JAR, ale vývoj byl dost odlišný. Královská obora je nepoměrně menší a nepoměrně míň navštěvovaná. Značení stejné jako v celém království, tedy skoro na nic. Mapička, kterou nám znuděnka prodala, je spíše jen taková ilustrační. Včera hodně pršelo, a tak se jako stopaři držíme nějakých kolejí, ty však vedou do písečných dun, do hlubokých kalužin, mezi neprostupný porost a do nekonečného bláta. Ivoš předvádí terénní jízdu – konečně používáme náhon na všechna čtyři kola. Já trnu, kluci se baví. Zvířata tady někde snad nějaká jsou, nevidíme ale zatím ani kozu… Když tu najednou!! Velké zvíře – že by slon? Kdepak, přátelé, v křovinách se nám vynořil tlustokožec velký jako almara. Bachratý nosorožec. A vedle něj mládě. Zůstáváme jako opaření, neboť nosorožce ve své letošní sbírce ještě nemáme. Fešák však s námi moc nekamarádí, má zcela jiné, prozaické starosti. Vezme potomka a je fuč!!!

No ale vida, nějaká zvířata tady si budou. Pokračujeme dál, meditujeme o zdejší floře a fauně, najednou v křoví proti nám další dva tlustokožci. A zase nosorožci !!! Zapózují na silnici a berou dráhu. Opití vítězstvím jedeme dále, ovšem zcela ztrácíme svoji revoluční ostražitost a bdělost. Motáme se po malých cestičkách, vytloukáme louže a duny, řízení vozidla a udržení rovnováhy nás zcela pohlcuje. Občas nějaká ta koza a najednou nevíme, kde jsme. Jezdíme, vracíme se, zahýbáme, kroutíme a otáčíme …. A už jsme ztracení. Mírně znervózním, kluci drží fazonu, i když na nich také vidím, že jsou dost bezradní.

A najednou plot!! Jedeme podle něho a už jsme u brány! Na ceduli zdaleka vidíme důsledné varování, že se musí dveře zavírat. A mám jasno: jsme u té speciální ohrady se zuřivými lvy, tam nesmíme. Kluci mají ale také jasno: tam samozřejmě musíme!! Zkuste přemlouvat k opatrnosti tři rozjeté chlapy, kteří si začali hrát na stopaře, oživili v sobě dávno přečtené stovky stran indiánek a kovbojek. Radostně otvírají bránu, ještě se u toho fotí a kamerují, snad aby naši potomci viděli, že jsme v posledních chvílích života měli náladu na srandičky. Trnu strachy a úzkostí, až objevím první žirafy, kozy, pakoně i buvoly….. Strach i napětí pomalu opadávají, snažíme se fotit, ale křoviny, tráva a roští nám to zabraňují. A po chvíli si přiznáváme: park je krásně divoký, nějaká zvířata jsme viděli, pomalu se začínáme nudit. Už máme vše nafoceno, už nás nic nemůže překvapit. „Už jsme viděli všechno, teď už budeme pozorovat jen kozatý černošky,“ shodli se moji milánkové jednomyslně. Takže otáčíme a prcháme. Lvi se naštěstí nekonají.

A po silnici dále k jihu. Po „vypečeném“ obědě v motorestu se rozhodujeme, že dnešní etapu dotáhneme ven ze Svazijska až do přírodní rezervace Santa Lucia. Opouštíme Svazijsko, aniž bychom ho poznali. Víme, že zde vládne král s malým sborem poradců, tzv. ministerskou radou. Jedním z nejvýraznějších králů byl Sobhuza II., který zemřel ve věku 83 let a zanechal po sobě asi 120 oficiálních manželek – podle neoficiálních odhadů však byl počet jeho milenek a manželek více než dvojnásobný. Mnohoženství se ve Svazijsku praktikuje i nyní, ale je dost na ústupu, protože přece jen každá další žena něco stojí ….

Více než třetina dospělé populace je HIV pozitivní a v důsledku toho je nyní průměrná délka života 33 let a stále klesá. Následkem AIDS je v zemi přes 12 000 sirotků. V zemi se pěstuje velké množství cukrové třtiny, jejíž lány jsme měli možnost vidět podél silnice stejně jako areály na její zpracování. Přesto je v zemi velká nezaměstnanost a Svazijci za prací vyjíždějí do sousedních zemí, zvláště do JAR, kde všude trousí ta hrozivá čtyři písmena – AIDS.

Svazijskem jsme jenom projeli, zkrátili jsme si cestu, ale tuto zemi jsme nepoznali. Měli bychom to napravit a ještě jednou se sem vypravit. Podnebí příjemné, lid přátelský a ceny mírné.


(komentáře? | Skóre: 0)

Jihoafrická republika - 2008 Santa Lucia
Poslal pepik v Thursday, 05. February 2009 @ 21:05:24 CET (1207 čtenářů)

Přírodní rezervace Santa Lucia Wetland je na seznamu světového přírodního bohatství UNESCO a rozkládá se v délce 80 km na pobřeží Indického oceánu. Z druhé strany je ohraničena jezerem St. Lucia. Jedná se o jednu z nejkrásnějších ekoturistických destinací na světě, která svými přímořskými plážemi stejně jako jezerem láká zejména v létě velké množství návštěvníků.

Tak tohle místo přeci nemůžeme vynechat. Z mnoha malých rezervací, z kterých je oblast složena, si vybíráme co nesevernější místo, abychom tam do setmění stačili dojet. Volba padla na Sodwana Bay. Průvodce nás upozornil, že zde nenajdeme skoro nic kromě písku, moře a ticha. Izolovaná a poklidná lokalita představuje hotovou rajskou zahradu s překrásným pobřežním panoramatem. A to nás samozřejmě nadchlo. Nikde nikdo, to bude bájo. No, až tak velké bájo to zase nebylo. Nejprve se musíme na místo určení dostat. Horor. Regulérní prašná silnice, jak nám avizovali v průvodci a jak jsme nedbali. Navíc je v opravě, což už průvodce neví )) Jedeme po jednom vyvýšeném prašném pruhu, v druhé části písek, prach, ďolík, příkop, výmol, kamení či louže a bláto. To vše se střídá, zároveň s tím nás protijedoucí auta přivádějí k šílenství: jednak všudypronikajícím prachem, jednak riskantní jízdou a odráženými kameny. Ivoš se nechává opít rychlým a výkonným autem, koneckonců z parku nás všude vytáhlo, tak čeho se bát. Smrká se plíživě, za chvíli bude tma jak v pytli, silnice čím dál horší a okolí zcela hluché a slepé. Tedy hluché, ještě jsem vám neřekla, že jsme těch asi 50 hrozných kilometrů jeli bezútěšnou pustinou. Už to, jak nikdo naším směrem nejel, to nám mělo být podezřelé. Tedy mně bylo, a proto asi ten strach.

V pološeru projíždíme městečkem Jozini, kde to žije na plné pecky. Vystoupit se neodvážíme. Dnes se divím proč, ale tenkrát v nás unavených byla malá dušička při pohledu na hlučné trhovce, kypící dav a klátící se domorodce.

Přírodní rezervace Sodwana Bay

A najednou sice uzounká, ale pro nás krásná a požehnaná asfaltka. Už jsme zase v civilizovaném světě, hurá!!! Projíždíme turistickým centrem Sodwana Bay, občas nějaký resort, občas krámek a restaurace a najednou brána. Vstup do parku. Co teď: vstoupíme, zaplatíme, nebo se vrátíme a budeme shánět ubytování? Naše představa byla moře, pláže, klid, teplá voda. No a moře, i když už je nyní tma, jsme zatím nikde nezahlédli. Po chvilce neshod a neladů se rozhodujeme – vpřed!!! Vstupné celkem mírné, i když je nám divné, že směrem ven se čeká fronta a směrem dovnitř jedeme sami. Ale tváříme se hrdinně a odhodlaně, nějaké zkušenosti s parky už přeci máme!!!

Vezmu to zkrátka. Veškeré zkušenosti nám byly na nic. V parku potmě bloudíme, motáme se, hledáme nějaký záchytný bod – není ani koho se zeptat. Ocitáme se v obrovitém prázdném kempu, jen občas nějaký stan či přívěs. Jsme definitivně ztraceni. Po několika bezúspěšných pokusech najít střechu nad hlavou se pokorně vracíme k bráně. Proč jen jsme to neudělali dříve?? Hodný pán nám nabízí chalet - chatku. Prý jestli si ji přejeme vidět. A vypadáme snad na to, že ne? Podle plánku srub nacházíme okamžitě. Jsem nadšena. Obrovská obývací perfektně zařízená kuchyň, koupelna se záchodem, samostatný záchod a tři ložnice. Obrovskou terasu objevujeme až ráno. Odtud se nehnu!!! Kluci jdou vyřídit papíry a optat se, zda je v této pustině nějaká restaurace. Našli jsme ji, zeje dle předpokladů zcela prázdnotou. Přesto nám z absolutního klidu vyrušená číšnice nabídne docela slušný jídelní lístek a zcela mimo jakýkoli předpoklad i výborné stejky.

Do postele se svalíme každý nekontrolovatelně a rádi. K snídani shrabáváme zbytky, které s sebou vozíme pro případ nouze. Tady vám musím vysvětlit, že v každém i tom nejlevnějším jihoafrickém ubytování najedete varnou konvici s připravenou vodou, pytlíčky čaje a jednotlivé porce kávy a cukru. Většinou jsem si kávu či čaj vždy uvařila, bylo to po cestě velmi příjemné, zbytek jsme pak pro případ nouze zabalili s sebou – no neberte to)

A tak ráno vybalujeme zbytky, k tomu toustový chleba (toustovač vzorně maká), sýry a salám. Ano, pořád ještě ten pražský. Pepíkovi ještě zbyly vajíčka z Krugráče, kdy mi vařil každé ráno úžasné snídaně. Máme se slastně, připadáme si ale jako ve filmu.

Sami na Planetě opic

Ptáte se proč? Kolem srubu je totiž opic daleko více než v celém kempu lidí. Předchůdci člověka kolem nás řádí jako pominuté. Nakukují do oken, houfují se, číhají, zda něco nezbyde. My sedíme za zamřížovaným oknem, opice nás zvenku pozorují. Řeknu vám, není to žádný příjemný pocit. A nic na tom nemění, že jsou v podstatě plaché. Od Pepíka si jídlo vezmou, ale posléze před naším halasem utíkají. Oddechli jsme si, že z nás nechtěli udělat nějaké exponáty do svého muzea.

Výborně napapaní vyrážíme na obhlídku okolí. Konekonců jsme sem přijeli kvůli oceánu, ne? Ovšem opakuje se večerní scénář. V obrovském poloprázdném kempu bloudíme, bloudíme. Pomalu zjišťujeme, že jsme se ocitli mimo sezónu v potápěčském centru. V parku je situován hotel, jenž slouží potápěčům. Jezdí se sem potápět s bílými žraloky a obdivovat korály. A k moři je odsud dost daleko, potápěče vozí autem. My každopádně nevidíme ani vlnku. A to se chceme chodit koupat, opalovat a povalovat. Pravda, žádná velká vedra nejsou, ale smočit bychom se mohli!!! Z hotelu ale ne. Až Pepík má konečně dobrý nápad: včera v hospodě mu na dotaz o moři jeden mladík mával rukou směrem do tmy. Tak zpátky do večerní hospody…

Za hospodou nacházíme vrátka a částečně po schodech, částečně strání se po asi deseti minutách dostáváme na pláž. I když pláž asi není ten adekvátní výraz pro to, co se nám zjeví před očima: nekonečné množství písku. Vylezeme z porostu a před námi leží písek. Písek, písek, samý písek. Žluťoučký, jemňoučký, neposkvrněný, panenský. Všude písek. Ach, to by se tu podnikalo, čtu v očích mých společníků. Ocitli jsme se na obrovských písečných dunách, za nimiž burácí oceán. Stojíme bez dechu, beze slova, ani obvyklé tývole z nás nevypadne. Připadáme si jak robinzoni těsně po ztroskotání. Burácející moře, daleký obzor, písek. Nikde nikdo, jen voda, písek, obloha a my. Je to vůbec možné, ocitnout se v takové situaci na naší přelidněné planetě?

Nevěřícně a podezíravě se brodíme pískem k vodě. Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!! Moře studené a ostré jako břitva v mrazáku. Aha, v ráji tedy nejsme  Přesto po několikaminutovém rozhodování trváme na svém původním plánu: budeme se koupat, opalovat a hlavně odpočívat. Už si to zasloužíme. A tak vyřizujeme pobyt ještě na další noc a zahajujeme lenošení. Voda studená, vítr fouká, písek lítá všude, máme ho snad i ve slepém střevě, ale vytrváme. Smočí se jen vodomilný Vašek, což se dalo očekávat. My ostatní jen mokré nohy, brouzdání po písku, hledání mušliček a tak podobně. Přesto nás večer pálí každičký kousek kůže, na který africké slunko dosáhlo. Václav má samozřejmě nechutně spálený nos, což ovšem přijímá jako pokaždé s radostí.

Jsem rád, když se nic neděje

Ráno je krásně. Probouzíme se uprostřed kempu, který nemá lidské rozměry a určen především pro sportovní rybáře. Sportovní rybaření ovšem v těchto zeměpisných šířkách znamená něco úplně jiného než u nás. Každý rybář zde vlastní motorovou jachtu / 2x 150 Hp/ a s tou vyjíždí do místního zálivu na lov. U každého parkovacího místa v kempu, které je velké asi jako půlka kempu v Sedmihorkách, je samozřejmě betonový stůl se sprchou na porcování ryb, gril a další vymoženosti. V místě jsou obrovské písečné duny, nekonečné pláže a nádherný příboj a skoro žádní lidé, kteří by se koupali. Vydržel bych tu klidně několik týdnů. Pepkovi se tu moc nelíbí, protože se tu prý nic neděje, ale já právě chvíle, kdy se nic neděje, vyhledávám. A dodávám, že jedině ten, kdo nemá žádné tužby a potřeby, může dojít k nirváně.

Odpoledne provádíme pěší okružní procházku po kempu. Všichni se na nás dívají zvláštním způsobem. Místní policista nás několikrát objíždí a blahosklonně nám kyne z auta. Zřejmě se diví, že chodíme pěšky. Všichni tady jezdí svými silnými auty a pěšáka tady viděli pravděpodobně naposledy za první búrské války, kdy tudy táhli angličtí červenokabátníci.

Večeře: opět zdejší klasika steak 350 gramů, rýže tentokrát se sýrovou omáčkou, ale jako předkrm si tentokrát dávám restovaná jatýrka s piri piri papričkami. I když nezdravé, velmi chutné. V noci se do našeho domečku pokoušely prokousat opice. Neuspěly, tak aspoň posraly stůl na verandě.

Opět na Zemi

Samozřejmě jen tak ležet nedokážeme, a tak lozíme po pobřeží. Po mokrém a vlnami uhlazeném písku se jde krásně. Asi po jednom kilometru se na obzoru konečně cosi objevuje. Jít se nám sice už nechce, ale když Robinzona něco zaujalo, také to kvůli bolavým nohám nevzdal. A tak po asi hodince dorážíme k pravému potápěčskému centru. Tady to žije, tady jsou lidé. Sjíždějí se auty, lodě tahají výkonné traktory. Potápěčský průmysl jako noha. Nepočítáme, ale aut je určitě pár desítek. Spousta drahého vybavení, opálení krásní mladí lidé. Moc rádi se stahujeme zpět do naší neposkvrněné samoty. Sodwana Bay je potápěním s mořskými dravci vyhlášená. Na potápění už ale nemáme morálku, to bychom se museli narodit o pár desítek let později…

Večer opět naše stará známá poloprázdná restaurace, před ní ještě procházka k majáku, která nás utvrzuje v přesvědčení, že nepotápěči a nerybáři zde nemají co pohledávat. Koneckonců jsme z dneška vyválení, spálení a odpočatí, a tak už se nemůžeme dočkat našeho dalšího putování.


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Jihoafrická republika - 2008 Na farmě u Maxe
Poslal pepik v Thursday, 05. February 2009 @ 21:14:08 CET (1389 čtenářů)

Anonymní píše "Ráno natěšení na další putování vyrážíme na jih směrem na Durban. Do tohoto velkoměsta ani nevjíždíme a asi po 100km nás silnice odklání od pobřeží a jemně lížeme Dračí hory. V malém horském městečku si chceme odpočinout a nasát trochu místní atmosféry. Po pravdě, moc jsme nenasáli, víc jsme se báli. Už když jedeme po hlavní třídě autem, kluci zaznamenávají divné posunky, které na nás míří. Významné úsměvy, zvědavě oplzlá gesta, i v autě cítíme neklid, který se šíří ulicí tak, jak pomalu v zácpě poskakujeme. Nedbáme, zaparkujeme, chceme si něco vyfotit a odpočinout tělům zkrouceným z auta.

Jak se fotí africké krásky?
Nezkušený a nesmělý Ivoš neví, jak na krásné kakaové holky. Moc rád by si je vyfotil, jak posedávají u cesty na podivných židličkách a strnulé jako antické sochy si nechávají naplést dredy. Procedura je to náročná, přesto jsou v horku trpělivé a jen ta očička jim zvědavě pobleskují. Ivoše vábí jejich naivní a zranitelný výraz, kterým se svěřují do rukou staré ošklivé kadeřnické báby. Chvíli je okukuje, zevluje, nakonec se osmělí: mohu? Jasně, ale za deset randů, uculují se. To mi za fotku stojí, rozhodne se náš slušňák bleskově. A už se holky s deseti randy v ruce hihňají a s obličejem v dlaních dredy nedredy uhánějí pryč.

A Ivoš? To by byla fotka, kdybych stačila vyfotit jeho zklamání….. Od té doby už se nikoho na nic neptá. Já s Pepíkem vyrážím do terénu. Už za chvíli je nám oběma jasné, že jsme se nespletli. Oplzlé posunky z ulice opravdu patřily našemu autu, spíše tedy mně. Nemůžu říct, že bych si hvězdné chvíle, kdy se za mnou skoro všichni otáčeli, užívala. Chlapi měli v očích jakýsi svit, kdyby mi bylo o třicet míň, řekla bych že chtivý, ženské zase pokukovaly po vyduté kapse, kde tušily foťák a peněženku. Když jsem na nich spočinula tázavým pohledem, natáhly ruku. Fakt jsme se tady necítili dobře, široko daleko jediní bílí.

Unavené údy byly tedy v cuku letu protažené, šup do auta a pokračujeme dále. Navečer se u městečka Kokstad rozhodujeme, že se musíme ubytovat. Krásný hotýlek kousek od silnice zcela obsazený. Co budeme dělat? Kde budeme spát, vyzvídá Ivoš. To kdybychom věděli, ubytování v penzionu o několik kilometrů dál je totiž také plné. S postupujícím soumrakem mírně znervózníme, což majitel zaznamená a snaží se nám pomoci: Na vedlejší samotě u kolegy je volno. Chcete večeřet? Přestože jsme byli dohodnuti, že dnes večer se hubne, ze strachu, že nás bez večeře neubytují, horečnatě přitakávám.

Zde jsou na předky velmi hrdí
Ocitli jsme se na farmě, která má několikasetletou tradici. Zpočátku vypadá ubytování zcela normálně. Malinko nás udiví šéf – krásnou a zřetelnou angličtinou spíkující sportovně vypadající mladý sympatický muž se hrne, aby nám pomohl se zavazadly. Ukazuje pokoje a ze všeho nejdříve vysvětluje, jak to na zdejší farmě chodí. Tady je bar, tady je pití a tady je notýsek, kam budete psát, co jste vypili. Naštěstí Vaškovi a Ivošovi nezdůraznil, že výborná whiska zde stojí méně než pivo 

Velký starosvětský dům ve viktoriánském stylu nás úplně dostal. Vašek dodnes tvrdí, že pobyt zde byl pro něj jeden z největších letošních zážitků. Kam se hrabou lvi, sloni nebo rozbouřené moře. Farmu dle majitele Maxe založil jeho předek a všichni dřívější majitelé se živili pěstováním ovcí. Všude po stěnách visí ocenění za chov, uznání za farmaření a jiné další pocty. Max stejně jako jeho předkové se jmenuje Bastard, což nás nejen pobavilo, ale i krapet udivilo. Na jméno s takovou tradicí je ovšem hodně hrdý. Podnikání založil Max na dobrých vztazích s klienty. Na farmě se cítíte jako doma. V hluboké pohovce před vitrínou se starožitnými kousky porcelánu si můžete zalistovat v knize, kterou vylovíte mezi stovkami svazků nebo se jen tak natáhnete na pohovku, kde určitě některý z Bastardů vyznával lásku své vyvolené. Nebo snad matce černé kuchařky, která nám dnes připravila výbornou večeři?

Večeře opravdu skvělá. Všechna hubnoucí předsevzetí jdou rychle k šípku. Hovězí stejky vysoké na tři prsty se rozplývají na jazyku, domácí brambory, zelenina ze zahrádky, jogurtový dresink z místního mléka. Max hospodaří na 2 400ha, veškeré potraviny jsou z domácích zdrojů.

Večeře podávaná slavnostně
v jídelně u velikého stolu se sestává z gratinovaných brambor připravených pravděpodobně s použitím domácího sýra, smetany a brambor. Chutney z dýní, rajčat a okurek, T Bone steak - množství co hrdlo ráčí, s fazolkami a výtečnou žampionovou omáčkou a řecký salát. Excelentní záležitost.

Domorodá vesnice
Před večeří jsme si dořáli ještě malou procházku po okolí. Za farmou objevujeme domorodou vesnici. Zvědavě nakukujeme do malých kulatých staveb, které nazvat domy vyžaduje značnou fantazii. Jedná se o jednu místnost v malém rondelu s udusanou hlínou na podlaze. Elektrika žádná, ani v rohu nestojí kamna, neboť žádný roh není a při zdejším podnebí kamna nejsou potřeba. Vaří se venku. Asi tak čtyřicetiletí bezzubí dědci se na nás smějí a pomalou a unavenou mimikou naznačují, že můžeme vstoupit. Raději zůstáváme na zápraží a sledujeme, jak děti skáčou na malinkém plácku na návsi gumu. Mají z návštěvy radost, smějí se, výskají, zvlášť když Pepík s nimi začne blbnout a pokouší se zdolat jejich skákací šestku.

Zalitujeme, že nemáme nějaké dárky, jenom foťáky a kamery, které jsou nám v panujícím příšeří stejně zcela k ničemu. Společenské faux pas zachraňuje jediný kuřák výpravy. I když se to zdá nepravděpodobné, Pepíkův zapalovač mladé mamince s kouzelným čokoládovým miminkem stáří našeho Vincínka udělal radost. Hned ho ale odnesla nějakému starému pánovi. Manželovi? Tatínkovi? Dědovi? Nebo veliteli vesnice? Kdo ví, jsme tady jenom na návštěvě, uvědomujeme si. Jsme turisti a v krátké době, kterou jsme si pro návštěvu tohoto krásného koutu světa vymezili, nemáme šanci zemi ani její kulturu poznat. Proto toto povídání berte tak, jak je.

S Maxem u piva pak situaci místních probírám. Vysvětluje mi, že s domorodými obyvateli udržuje dobré kontakty, koneckonců některé z nich i zaměstnává. Není ale vše růžové. Nejsou zvyklí moc pracovat, jsou to pomalí pohodáři, vyskytuje se mezi nimi alkohol i drogy, děti nechtějí posílat do školy. Nějak nápadně mi situace připomíná naše zkušenosti s Romy. Zdejší vláda prý vynakládá nemalé prostředky na výstavbu nových obydlí pro tyto neintegrované rodiny, i u Maxe je v běhu podobný vládní program.

Vykládal vše svojí krásnou a pomalou angličtinou, ale oběma nám z toho bylo dost smutno. Tož ještě jedno pivo a zpět do 21. století. Máte tady Maxi internet? Na starobylé a tradicionalistické farmě ho fakt měli. Poprvé máme možnost se připojit k novému notebooku pořizovanému speciálně na cesty. Na jeden internet nás je honě, ale základní informace z vlasti získáváme. Naši milí jsou v pořádku a politické a ekonomické problémy? Jak jsou z této dálky malicherné …..

Ráno už starobylá farma pozbyla tajemného soumraku, nicméně v okamžiku, kdy se mladá černá služebná honila na trávníku za domem se štěnětem, jsem měla pocit, že jsem se ocitla přímo v románu Sever proti Jihu. Snídaně famózní z domácích surovin, dokonce i slané máslo, nejlepší presso mého života z kávovaru velkého jako fabrika. Zaplatit, rozloučit se a hurá dál!!!

Maxovi jsem slíbila reklamu, protože si ji opravdu zaslouží. Takže:

Willowdale Lodge;
Silnice N2 pár kilometrů od Kokstadu
www.willowdalelodge.co.za
tel. 039 727 3870


Pokud se budete v těchto končinách pohybovat, neváhejte. I když Max prý často cestuje, bývá tam jeho společník.



"


(komentáře? | Skóre: 5)

Jihoafrická republika - 2008 Jak se jezdí v JAR
Poslal pepik v Thursday, 05. February 2009 @ 21:20:56 CET (1362 čtenářů)

Anonymní píše "Po snídani nás čeká těžký den, celý bychom ho měli věnovat přesunu. Jedeme na jih stále po N2. Tato část JAR je velmi krásná a malebná, ale jak už to známe ze svých výprav: není možné vidět všechno!! A my se těšíme na velryby, na Kapské Město a na všechny mysy kolem. Takže jedeme, jedeme, jedeme. Kluci si už zvykli na poloprázdné silnice, kde se svým silným korábem mohou kralovat. Na krásném asfaltovém povrchu nás nikdo neruší. Zaznamenávám zvláštní fenomén. Na silnici jsme sami. Jakmile se v dálce objeví auto, hned šofér i my ostatní znervózníme v obavě z nějaké kolize či nestability. Jakmile auto mineme, opět pohoda. Proboha, jak budeme jezdit doma??? Vždyť my v Praze z nestabilit snad ani nevyjdeme!! Dokážeme si po zdejší zkušenosti s vozuprázdnou silnicí ještě v Praze sednout za volant?

Kult Nelsona Mandely
Zdejší krajina je posedlá osobností Nelsona Mandely. Nejprve si všímáme, že skoro v každé díře mají ulici po něm pojmenovanou, ve větším městečku je jistojistě škola N. Mandely, nemocnice nebo aspoň na náměstí památník. Když už je nám to hodně divné, v průvodci se dočteme, že Mandela zde, ve Východním Kapsku ve vesničce jižně od Umtaty strávil dětství. V Umtatě má tento bojovník proti apartheidu, který strávil 27 let ve vězení a který se později stal prezidentem, dokonce své muzeum.

Jak se jezdí vlevo
Celý den jedeme. V této souvislosti je třeba se zmínit o řízení automobilu v levostranném provozu. Jízdu vlevo zřejmě vymysleli angličtí kolonialisté, aby zmátli třídního nepřítele. Když se člověk konečně naučí jezdit v levém pruhu, řadit levačkou, koukat do zrcátka levým okem místo pravého, popřípadě přestane řadit zpátečku při jízdě vpřed, dostane se do situace, kdy místo zapnutí blinkrů pustí stěrače a to vše při průjezdu křižovatky na červenou s domorodým policistou v autě se zapnutým majákem za sebou.

Diskutujeme o tom, proč naše rasa pořád někam pospíchá. Shodujeme se v tom, že to je špatně, ale pospícháme dál. Ivo prohlašuje, že jestli to tak půjde dál, jednou zkusíme rozpažit a bouchneme se o rakev. Rozvíjím teorii o tom, že pospícháme proto, aby nám bylo teplo, ale tuto myšlenku zavrhuji už proto, že my pospícháme i v létě. Prostě furt. Vrcholem všeho pospíchání je situace, kdy dobíháme do nějakého cíle, ještě ho nemáme, ale už se rozbíháme do cíle dalšího. Snad to souvisí s permanentní nenažraností naší rasy, jež má zakódovaný každoroční přírůstek hmotných statků a v případě, že se jí to nepodaří, tak je průser. Což se ukazuje v posledních dnech.

V podvečer nacházíme ubytování u farmáře vedle dálnice N2 . Dnes to je smutné představení, co se týče večeře. Paní farmářová nám nabízí pouze sendviče, které s díky odmítáme a konzumujeme ananasy, které jsme nakoupili cestou.

Ráno na farmě opět pravá jihoafrická snídaně – vajíčka, slanina, rajčata, opečený toustový chleba (už víme, že celozrnný je nejlepší), domácí mléko a doma dělaný jogurt. Paní farmářka je velmi milá, vykládá o farmě: mají „pouze“ 1 000 krav a produkují cca 500 litrů mléka denně. Manželé zaměstnávají 10 mužů a 3 ženy. Kolem běhá spousta dětí – bílé i černé. Ale my už jsme netrpěliví, tak si ještě necháme vysvětlit cestu, uděláme pár fotek a pryč!!


"


(komentáře? | Skóre: 4.83)

Jihoafrická republika - 2008 Sloní park ADDO
Poslal pepik v Friday, 06. February 2009 @ 19:15:32 CET (1178 čtenářů)

Jak se v JAR také volí

Do sloního parku Addo přijíždíme v pohodě za necelou hodinku. Po cestě ještě identifikujeme barevný stan. Již jsme ho po cestě zahlédli několikrát, vždy na roztodivných místech, většinou opuštěných. Vrtá nám hlavou, co by to tak mohlo být. Tady v pustině, kde jsou sem tam nějaké samoty, tady se asi nekempuje. Tady v pustině se asi nic neprodává. Co tedy tady v té pustině stan dělá? Pepík, který řeší vždy vše rázně, bez zaváhání řadí zpátečku. Záhadě musíme přijít na kloub. Netěšte se, žádná záhada se nekonala. Jakmile jsme docouvali, hned se nabízí nápis jako vrata: MÍSTNÍ VOLBY. A jsme doma. Ti pracující, kteří si zatím pořád ještě myslí, že to s ním spravedliví a poctiví soudruzi myslí dobře, můžou přijít a zavolit si, fabuluje Vašek. Ovšem nikoho takového poblíž nevidíme. Že by nebylo pracujících? Spíše už politikům nikdo ani tady nevěří. A to urny jdou přímo až k voličům, nabízejí se skoro u všech samot.

Sloní rezervace

Sloní park mezi spoustou jiných privátních parků nelze přehlédnout. Po cestě umístěné ukazatele nás neomylně vedou, i když jsme si nevybrali hlavní bránu. Oč je vstup do parku menší, o to příjemnější. Od usměvavého a ochotného mladíka dostáváme mapičku, poučení a jedeme. Park je zase úplně jiný než dva předešlé. Addo má atmosféru vzorně uklizené a opečovávané zoologické zahrady. Jakmile se orientujeme v ukazatelích, nic nás už nepřekvapí. Zvířata, zvláště sloni, se vzorně řadí k focení u napajedel, na požádání se koupou, pijí, laškují ve vodě i na suchu. Všechno v ceně J) A ještě se vám lvi natočí tak, aby nebyli proti sluníčku, aby na snímku snad nevznikla nějaká nestabilita. Slonů máme na kartách mraky, Ivoš si zoufá, kdo bude všechny ty fotky probírat a zpracovávat? Pevně rozhodnut ušetřit si práci foťák složí - už mám všechno, nic dalšího nefotím!!! A pak nastoupí sluníčko a mraky. Úžasné světlo, nízké a nadýchané běloskvoucí obláčky. To tu fakt ještě nebylo, vydechne Ivoš. Šup a foťák je opět na svobodě – cvak, cvak, cvak. Ty bláho, to jsem ještě neviděl!!! Kupodivu po všech nejroztodivnějších a nejdivočejších zvířatech z Krugráče a ze Svazijska nám dneska učarovaly želvy, pštrosi a prasata s podivuhodnými tesáky. Po čtyřech hodinách a několika mistrných sborkách a rozborkách, jak manipulaci s Ivošovým foťákem nazval Pepík, pohoníme autem ještě bradavičnatá prasata, aby na videu bylo něco hejbacího, a park považujeme za dobytý.

Vaškův přepočet efektivity návštěvy parků

Pozitivní stránka je, že zvířátek je v ADDO dostatek a koeficient úspěšnosti neboli rentability místní lokality je přiměřený. Přepočet na randozvířata/ koeficient rentability návštěvy konkrétní lokality, tedy: Rndzv = cena vstupenky/počet zhlédnutých zvířat Pokud je koeficient větší než jedna, je návštěva neúspěšná, pokud je menší než jedna, je návštěva úspěšná. V lokalitě Addo se koeficient Rndzv pohyboval někde kolem 0,3 - 0,4.


(komentáře? | Skóre: 5)

Jihoafrická republika - 2008 Knysna
Poslal pepik v Friday, 06. February 2009 @ 19:26:22 CET (1173 čtenářů)

Anonymní píše "
Po kávičce u pumpy cesta příjemně ubíhá. Silnice tradičně poloprázdné, a tak dojíždíme až do přímořského městečka Knysna. Cestou klukům předčítám z chytré knihy, co vše můžeme v malém a sympatickém městečku vidět, a toužím po večerní procházce. Vždyť my letos vlastně pořád dřepíme v autě!!! V každém parku přísný zákaz byť jen otevření dveří a nikde jinde jsme zatím vlastně ani nebyli. Kluci se jen chechtají: co tě to napadá, večer se procházet v Africe!! Vždyť jsme vybaveni spoustou rad, jak se tady po západu slunce chovat. A žádné večerní procházení mezi nimi nenajdeš…. Kdyby nebyli líní, tak si snad budou ťukat na čelo, cože mě to zase napadlo.

Rustikální penzion
Ach jo, odevzdaně rezignuju. A raději v knize hledám ubytko: rustikální penzion Inyathi Guest Lodges. Slovu rustikální rozumějte asi tak, že tady můžete bydlet v chatkách ze dřeva s barevnými vitrážemi v oknech, koupete se ve staré vaně na nožičkách a tomu všemu vévodí nasládlý starobylý odér. Tak se ubytujeme, chvíli se necháme opájet nevšedním odérem, na nožičkovou vanu už nedojde, protože spěcháme do města – rychle, než se setmí, vyhrožují kluci.

Konečně správná procházka
V Knysně procházíme ulicemi, oči dokořán. Kde jsem se to ocitli? Evropské přímořské letovisko, nebo snad americké pobřeží? Většinou bílí lidé, obchody plné pěkného zboží, které není pro nás ani drahé. A což teprve, když se dostaneme na zdejší Waterfront!! Davy turistů okupují luxusní restaurace, nabízí se tu k jídlu všechno: ryby, žraloci, pštrosi, nejrůznější kozy a samozřejmě stejky, stejky, a zase stejky. Největší hlad má Vašek, a tak má dnes právo zvolit si restauraci. Než se však rozhoupáme, všechna pěkná a v úvahu přicházející místa jsou obsazená. Ve všech podnicích nás usazují už jen venku. A nevěřili byste, jak je v tuto dobu večer v Africe už pěkná zima. A tak se pomalu vracíme potmě do města, opatrnost vzala zcela za své, neboť po chodnících se trousí plno lidí a volíme plnou a lidovou restauraci.

Tady si kluci konečně dopřejí luxusu pozorovat místo zvířat – jak to jen teď kulantně vyjádřit – ňadraté dámy, které své vnady dávají víc než na odiv. Obsluha je jako všude bleskurychlá J)) po půlhodině čekání na pivo usuzujeme, že je asi rozbitá pípa. Není, jen je třeba si uvědomit, že jsme v Africe.

A tak se mi po večeři plní sen – procházím se nočním tmavým městem a vůbec se nebojím: jednak mám v sobě dvě piva a jednak s sebou tři chlapy. Půlhodin i půllitrů bylo nakonec požehnaně.

Vaškova Knysna
Po kratší procházce na místním Waterfrontu hledáme místo,kde bychom ochutnali místní speciality, ale bohužel je všude plno. Nakonec nacházíme jakousi místní palírnu, kde většina osazenstva chlastá pivo, sleduje jakési sportovní utkání v televizi a všichni u toho strašně řvou - no skoro jako doma. Večeře: ryba s listovým špenátem a ovčím sýrem brambůrky a pivo.
Večer na nás naléhala místní děvčata za účelem bezpracného přivýdělku. Odolali jsme.


"


(komentáře? | Skóre: 4.6)

Jihoafrická republika - 2008 Střelkový mys
Poslal pepik v Saturday, 07. February 2009 @ 14:07:19 CET (1100 čtenářů)

Anonymní píše "Z Knysny odjíždíme brzo, ještě varováni šéfem, ať si dáme pozor na radary. Policie fotí a v půjčovně aut nám to pak všechno pěkně podtrhnou a sečtou. Hm, cenná rada, ale přichází trochu pozdě. Na poloprázdných silnicích kluci pokaždé závodili: rychlé a velké auto, pěkná silnice, malý provoz – no, jak byste jeli vy? Nicméně po varování jezdíme podle předpisů. Ve značení už se vyznáme, navíc tady na jihu je orientace podstatně lepší a provoz menší a přehlednější.

Co je to za nápad?
Střelkový mys Cape Agulhas je natolik populární, že ho i dobře označili. Náš průvodce sice z dané lokality není příliš odvázán: „Když je zataženo, oplývají nízké útesy, o které se zběsile tříští mořské vlny, podmanivou atmosférou. Jinak ovšem Střelkový mys není příliš zajímavý.“ A dnes je krásně sluníčko, navíc ani nefouká, takže o vlnách a podmanivé atmosféře nemůže být ani řeči. Naposledy zkoušíme Pepíka i Admirála přesvědčit. Cesta na nejjižnější výběžek afrického kontinentu je pro nás cca 150km zajížďka a náš intinerář nemá zrovna dvakrát kilometry na rozhazování. Již včera se pokoušíme oba naše námořníky zlomit, abychom těch 150 kiláků ušetřili. Pepík je nalomen, Admoš zocelen.
Svůj boj si nakonec oba vybojovali, a tak za pálícího slunce a s velkou nechutí zdoláváme asfaltku, po které žádný bláznivý sběratel mysů samozřejmě nejede. Jsme tu sami, stejně tak jako v malém provinčním městečku Bredasdorp. Tankujeme, kávičkujeme a užíváme nudu nedělního poledne. Že jsme se na ten mys nevykašlali, myslím si nasupeně. Ani v supermarketu tu nemají žádné dobroty - avokado vypadá jako kus skály a posléze i tak chutná.

Na své nasupené myšlenky okamžitě zapomínám a klukům-námořníkům se v duchu omlouvám v okamžiku, kdy dojedeme na místo určení. Přestože se vlny zběsile netříští, atmosféra podmanivá je. Obdivujeme maják, prohlížíme informační centrum a konečně se fotíme u kamene označující bod, kde se střetává Indický a Atlantický oceán. Paráda. Nemůžeme se nabažit místa, které se neodmyslitelně zapsalo do námořních dějin. My, kteří jsme na plachetnicích strávili pár strachů a pár více či méně neposlušných moří, si umíme představit, jak asi bylo mořeplavcům, kteří se dostali až do těchto míst a vůbec netušili, co je čeká dál. Fascinující představy se nám honí hlavou. S nimi ale vůbec nekorespondují nové výstavné vily s obrovskými prosklenými stěnami, kde se nechají fascinovat snílci s naditými bankovními konty. My si tak akorát smočíme ruce, sebereme pár mušliček a smutně se loučíme.

Je to opravdu ono
Cestou se ještě stavujeme na Tip of Afrika, což je zajímavý kousek země. Jedná se vlastně o nejjižnější bod Afriky. Většina lidí si bláhově myslí, že nejjižnějším místem afrického kontinentu je Mys Dobré naděje, ale to je velký omyl. Nejjižnějším místem je již výše zmíněný výčnělek pevniny, kde se hypoteticky dělí Atlantický a Indický oceán. Jako většina takových míst a že už jsme jich na zeměkouli pár viděli, je to vlastně hromada kamenů s mohylou a nápisem, že je to opravdu ono. Nicméně má to zvláštní kouzlo. "


(komentáře? | Skóre: 5)

Jihoafrická republika - 2008 Hermanus a jeho velryby
Poslal pepik v Saturday, 07. February 2009 @ 14:13:59 CET (1423 čtenářů)

Anonymní píše "Plni dojmů z tajemného mysu přijíždíme v pohodě do malého městečka Hermanus. Nasměroval nás sem Max s ubezpečením, že tady zcela jistě uvidíme velryby. Přestože z Prahy jedeme s informací, že v listopadu na velryby šanci nemáme, věříme a doufáme. Už jsme v parcích viděli všechna myslitelná zvířata, jen ta velryba sýrobřichatá, jak neustále melduje Václav, ta nám chybí.

Na bývalou rybářskou osadu s dnešními 25 000 obyvateli se docela těšíme. Správně tušíme, že v malém městě nebude problém se zorientovat a na maloměstě nepředpokládáme ani žádná bezpečnostní rizika. Ubytování máme nastudované z průvodce a jedeme tedy najisto. Vybraný hotel poloprázdný, přesto nás zaskočily oproti očekávání dosti vysoké ceny. Hotelový pokoj neochotně odemčený znuděným pacholíkem, všudypřítomný smrádek a žádní hosté – to nás opravdu nenadchlo…. Ale ten výhled!! Z okna zíráme přímo na zátoku Walker Mosel Bay.

Na dva dny jsme majitelé vily
S očima upřenýma na výjev pořádáme bleskovou poradu, zda obětujeme peníz, který se našemu dennímu rozpočtu dosti vymyká. Obětujeme, zní jednomyslný verdikt, ale přesto se pojďme podívat, jestli zcela náhodou není poblíž něco stejně atraktivního a přiměřeného našemu budgetu. A stal se zázrak. O pár metrů dál si pronajímáme podstatně levnější a podstatně lepší domeček s obrovskou prosklenou stěnou a navíc bez otravného personálu!!! Stáváme se pány v nemovitosti čítající dvě terasy, tři koupelny, dvě ložnice, obrovský obývák a perfektně zařízenou kuchyň. Slogan z prospektu „z postele můžete pozorovat velryby“ v tomto případě sedí stoprocentně. Jako omámení s očima vcucnutýma v dalekohledu sledujeme bouřící oceán, kde se jak na objednávku povalují dvě velryby. Plavou tam a zpět, laškují, vyfukují vodu, prostě se nám předvádějí. Stojíme u stěny jako přibití, naše výkřiky nadšení jsou kolemjdoucím pro smích. Ale kdopak z nich tuší, že čtyři stoprocentní suchozemci poprvé v životě pozorují ve volné přírodě takové královny moří, jakými velryby bezesporu jsou. Kašleme na mytí, na jídlo a do posledního zbytečku světla se kocháme tou nespoutanou a přirozenou krásou. „Ty bláho, to bylo něco,“ ozve se s přicházejícím soumrakem, „ale já mám hlad!!!“

Ještě že jsme předem stačili ve večerce nakoupit. A tak Pepík roztápí gril, Vašek připravuje maso, já dělám salát a Ivoš griluje. Výsledkem bezchybné souhry je snová večeře při svíčkách. Zdejší stejky jsou jedinečné, a i když jsme je trochu přičmoudli a i když se Vašek později přiznal, že se mu už zdály „krapet voňavé“, moc jsme si pochutnali. Nálada stoupá s množstvím vypitého vína, zdejší červený Shiraz je už náš dobrý kamarád. Už ani nevím, kdo první vyřkl myšlenku, abychom tady neplánovaně zůstali dvě noci. Kdo to byl nevím, ale vím, že proti nebyl ani jeden hlas. Ubytování v komplexu Esplanade spolu se slunečným počasím, modrým mořem a obdivuhodnými velrybami slibuje totiž jedinečné zážitky.

Večeře: vzhledem k možnosti použít gril rozhodujeme se tentokrát uvařit večeři sami: grilované klobásky a steaky zakoupené v místní večerce nemají chybu a vrcholem je objev naší cestovatelky Květy: grilovaný banán s třtinovým cukrem politý Baileys.

Tedy Hermanuské banány ala Květa:
Banán se ogriluje ve slupce cca 10 minut až do prasknutí černé slupky, pak se vykostí a posype cukrem a,polije likérem Baileys. Šlehačku jsme neměli, ale určitě by to nezkazila. To přátelé nemá chybu.

Výpava za velrybami
Ráno vstáváme poměrně brzy, abychom již v devět mohli z přístavu vyrazit na loďce pozorovat velryby. Z průvodce víme, že si zdejší obyvatelé z pozorování velryb udělali docela slušný business. Donedávna sice považovali velryby, které sem připlouvají porodit a vychovat mládě, za přirozenou věc, ale když zjistili, že svět je jejich velrybami nadšen, bezostyšně na těchto velkých savcích vydělávají. Ale bůhví, kde se v nás vzala ta drzost předpokládat, že na nás budou čekat a neobjednané nás vezmou s sebou. Ale Pepík si usmyslel, že to tak bude. Tak ráno vstávat a naslepo do přístavu. A to ani nevíme, kde je přístav, bloudíme, ptáme se, pospícháme. Ale věřte či ne, jeho předpoklad se bezezbytku naplnil. Ledva v přístavu zaparkujeme, už na nás mávají, už nás chtějí, tedy už chtějí naše peněženky. Nejprve si vyslechneme úžasnou přednášku o životě velryb, která byla spíše zahraná než přednesená korpulentním černým papá. Ne že bychom jeho afrikánské angličtině úplně rozuměli, ale když jsme dali pochycená fakta dohromady, máme docela slušný obrázek:

Velryby jižní, které měří asi 16m (občas sem zabloudí i plejtváci s 33m), připlouvají do zdejších vod porodit mládě, jež jim v těle dospívá po dobu jednoho roku. Další rok pak matka mládě kojí. Na to, že velrybí námluvy trvají pouze 1 – 2 hodiny, si velrybí matka užije daleko víc s miminkem než s jeho otcem. Ve zdejších vodách se velryby zdržují každoročně od června do listopadu.

Po přednášce způsobně zatleskáme, oblékáme záchranné plovací vesty, což nás vzhledem ke zdejší studené vodě, kde nevydržíte plavat ani minutu, dost pobaví. Ale vesty obléká i posádka a za chvíli pochopíme proč: na moři fouká studený vítr a v objetí smradlavých vest je příjemné teploučko. Zima není, slunko svítí, moře vytváří krásné čepice, fotíme se, šprýmujeme, pozorujeme a pomlouváme spolucestovatele …. a najednou zjišťujeme, že se krapet nudíme. Velryba totiž žádná. Prvotní pohyb na mořském horizontu mají na svědomí jen delfíni a my teď marně vyhlížíme jakoukoliv změnu na hladině. S ubíhajícím časem začíná být nervózní i kapitán, 500 randů na osobu jen za projížďku takovou malou kocábkou, to by asi žádný z dvanácti turistů nevydýchal….. Až najednou!! Plavčík s úlevou natahuje ruku směrem, kde dovádí velrybí matka se svým potomkem. Aspoň to tak tvrdí, nám se zdá, že jsou obě těla stejně velká. Hrají si, třou se o sebe, ponořují se, skákají, vy*****ují vodní tříšť – no paráda!! Cvak, cvak, cvak, cvak!!!! Divadlo úžasné, kapitán má u nás k dobru, že přestože se čas již nachýlil, nechal nás dostatečně dlouho plácat filmy, i když jsme se do přístavu vrátili dvacet minut po smluvených dvou hodinách. A tak se vyloďujeme spokojeni. Splnil se nám další z našich velkých snů - velryby hotové, odškrtnuté.

"


(komentáře? | Skóre: 4.66)

Jihoafrická republika - 2008 Camphill Hermanus
Poslal pepik v Saturday, 07. February 2009 @ 14:21:05 CET (1179 čtenářů)

Anonymní píše "Na zpáteční cestě do města stavíme ve velkém nákupním centru. Ocitli jsme se snad v Americe? Mnoho obchodů a obchůdků, perfektně zásobených, ceny potravin pro nás velmi příznivé, výběr obrovský. Až nám ze všeho přechází hlava kolem. Samozřejmě si uvědomujeme zrůdnost globalizace, neboť v regálech Supersparu nacházíme úplně stejné zboží jako v Itálii či na Chodově. Přesto se plně lacině seberealizujeme, ochmatáváme, ochutnáváme, oceňujeme a podléháme kouzlu nákupů. Na závěr ovocný bar s koktejly, kousky ovoce a báječným jogurtem. Tak a mohlo by stačit!! Obtěžkáni taškami s potravinami opouštíme chrám konzumu meditujíc o nespravedlnosti světa. Jedna část země hladoví, druhá se topí v přepychu…..

Setkání s Dášou
Jestli to bylo nastoleným tématem či jen naším hulákáním a překřikováním se, to už dnes nezjistím. Jisté ale je, že se za námi ozývá: Promiňte, slyším mluvit česky. Vy jste turisté? S úžasem se otáčíme. Za nám stojí subtilní vysoká žena s mírným a odzbrojujícím úsměvem. Dáša. Žije zde na farmě Camphill, kde pomáhá handicapovaným lidem. Nadšeně povídá o malém hospodářství, které se svým manželem a přáteli obhospodařuje. Celou dobu, kdy mluví páté přes deváté, ji sleduji bez dechu. Ne, to nemůže být pravda! Takové náhody se nedějí!! Nedělej ze sebe blbce, přesvědčuju sama sebe. Po marném boji nesměle špitnu: Dášo, nejste náhodou z Kladna? Nevím, zda mi uvěříte, ale v tu chvíli, kdy přitakala, jsem měla husí kůži snad i na patách. Jižní Afrika má asi 50 milionů obyvatel, je šestkrát větší než Anglie. Já si z Prahy vezu pouze jeden jediný kontakt: telefon na dceru kolegyně mé nejlepší kamarádky, která prý žije někde na farmě v JAR. Kdyby něco …. Neměla jsem vůbec v úmyslu zkoumat, v které části těch šesti Anglií ta farma leží. A ona dívčina z farmy nás v malém městě, kam jsme původně vůbec nechtěli jet, sama osloví. Život nám někdy připraví obrovské náhody.

Do pozdního večera pak meditujeme o tom, že to snad ani náhoda být nemohla - osud musel tomuto neskutečnému setkání chtít a někdo nás svedl záměrně dohromady. Vždyť Dáša dle svých slov do města nejezdí denně, většinou prý ani nenakupuje, a my, jak už bylo řečeno, do Hermannu původně ani jet nechtěli. Dáša zatím mluví a mluví, šťastná, že si může popovídat česky. Ani nevnímá, jaké náhody se stala aktérkou. A jak ji na oplátku já neposlouchám, dostalo se nám na večer pozvání na farmu. Kluci radostně přijímají. Vždyť máme tolik nezodpověděných otázek, které se nahromadily během našeho jihoafrického putování!!

Pozvání se neodmítá
Odpoledne tedy dostalo svůj řád a plán na večer je jasný. Kupujeme víno, Pepík obstaral kytku a dáváme se všichni do pucu, abychom na farmě neudělali ostudu. Poté odpočíváme v našem krásném domečku. Lenošíme na sluncem zalité terase, opájíme se šuměním moře, fotíme, fotíme, fotíme. Vlny, domeček, ptáky, moře, západ slunce, všechno.

Musíme se navečeřet, abychom nebyli jak hladoví somráci, velí Pepík. Proč, Dáša slíbila sýr, oponuje Vašek. Ivoš je na vážkách. Večeři by nějakou spořádal, ale Vašek nekompromisně vytahuje pádný argument: budeme hubnout!! A tak my s Pepíkem konzumujeme další maso, kluci ladí hlad na večer.

Kluci vymydlení, navonění, natěšení. Kytku nakonec třímám já, protože zase až tak daleko moji ostřílení hoši nejdou, aby žmoulali květiny. Maximálně prý předají víno. Jemně prší, v kopečkách za Hermanusem jsme ztraceni. Dášin plánek nás dovedl správně, ale farma je veliká, rozlehlá a příjemní a usmívající se handicapovaní obyvatelé nedisponují pro nás přijatelnou angličtinou a bohužel nám nedokáží pomoci. Až jedna milounká slečna zavolá šedovlasého menšího muže středního věku. Později se dovídáme, že je to sám velký šéf, který se s Dášou telefonicky spojí a už nám naše hostitelka kráčí v ústrety.

Jednodenní kuřátka
Šeří se, mží, Dáša v slamáku provázena psem. Celý zážitek je neskutečně snový. Mladá žena je evidentně šťastná, že si může popovídat mateřštinou, my krapet rozpačití z otevřenosti, vstřícnosti a jisté bezbrannosti, která z ní čiší. Vdala se před nedávnem, neví, zda nebude muset JAR po šesti letech opustit, protože politická situace je alespoň dle jejích slov dost nepřehledná a pro bílé imigranty mírně pesimistická.

Na farmě pracují Dáša i manžel jako dobrovolníci, nedostávají žádný plat, pouze kapesné. Jídlo a ubytování mají zdarma. Pokud se chce podívat do Čech, musí se sejít rada celé farmy a domluvit se, zda letenku uhradí. Už dva roky své rodné Kladno neviděla. Na farmě chovají asi 20 krav, dojí mléko, vyrábějí sýry, tvaroh a jogurty a vše v Hermanusu prodávají. Celkem slušný byznys je také podle Dáši výroba svíček. Zároveň mají příjmy od rodičů či příbuzných handicapovaných, sponzoruje je také vláda.

Nejnovější hit na farmě jsou jednodenní kuřátka. Zrovna v den našeho setkání je Dáša s manželem opatřili a nyní mají strach, aby kuřátka přežila. Husband Terry bední kurník a my trneme, když prší stále víc a stále víc se ochlazuje. Kuřátka, to je téma na celý večer.

Bohemia
Prohlížíme si malý mlékárenský provoz a stále se na něco vyptáváme. V koutě zahlédnu bandasku s nápisem Bohemia. To je dlouhá historie, usmívá se Dáša. Ale pak se pustí do vyprávění. Někteří starší opuštění a majetní lidé si na podobných farmách pro postižené postaví dům. Většinou velký a prostorný dům. Žijí ve velkém společenství handicapovaných a po smrti všechen svůj majetek komunitě odkážou. Dům zdědí farma a mohou se sem nastěhovat další potřební klienti – proto se dům staví velký. No a jeden ze zakladatelů farmy a jeden z těch, kteří si tu postavili dům, byl z Čech. Dům, který už má dávno zcela jiné majitele, se teď po něm jmenuje Bohemia. A bandaska se vždy ráno zaplní mlékem, které putuje právě za obyvateli tohoto „českého“ domu.

Domů je na farmě asi deset, lidé se tu k sobě chovají velmi přátelsky a atmosféra je velmi příjemná. Dáša nás do jednoho baráčku vezme, představí, všichni se usmívají…. Z návštěvy na farmě jsme však všichni drobet rozhození. Když si večer otevřeme víno a konzumujeme domácí sýry, které jsme od Dáši dostali (Vašek se opravdu dočkal), klademe si spoustu otázek a zároveň zpytujeme svědomí, zda bychom se my dokázali takto obětovat pro druhé. Farma ztracená v lesích za malým jihoafrickým městečkem. Uzavřená komunita lidí. Nejistá a nestabilní politická situace. Minimum společenského života, velmi slabé finanční zázemí. K tomu všemu se Pepík vžívá do role otce vystudované mladé a pěkné inženýrky, která svůj život zasvětila takovému poslání…. Nutno říct, že setkání s Dášou byl jeden ze silných okamžiků naší cesty. Tímto bych jí chtěla poděkovat za to, že naše obzory a náš život obohatila o další dimenzi. Setkáním jsme byli ale tak fascinováni, že ani jeden z nás nesáhl po foťáku. A tak si představte, že Dášu vůbec nemáme vyfotografovanou.

My jsme se s podobným stylem života setkali poprvé, ale komunity Camphill jsou dnes rozšířeny ve více než dvaceti zemích světa. První z nich založil již v roce 1940 židovský doktor Karl Konig ve Skotsku, jedna z Camphill komunit existuje dokonce i u nás, a to v Českých Kopistech nedaleko Terezína.

Vaškovo filozofování
Toto setkání u mne vyvolalo zamyšlení nad smyslem života, nad tím, co je normální a co není normální. Zda naše honba za spotřebními statky, která vyvolává další a další honbu, která každodenně roztáčí kola té naší takzvané moderní společnosti, je to, co je normální. Nebo zda je normální obětovat se pro druhé při činnosti, která vlastně z našeho konzumního pohledu nemá smysl. Jestli není lepší mít jedny holínky a slaměnej klobouk, ale být svým způsobem svobodnej a šťastnej. A možná svobodnější než my.

"


(komentáře? | Skóre: 4.75)

Jihoafrická republika - 2008 Kapské Město I
Poslal pepik v Saturday, 07. February 2009 @ 14:26:08 CET (1531 čtenářů)

Anonymní píše "Ráno Hermanus pláče, že ho opouštíme. Moře je rozbouřené, provazce deště nemilosrdně bičují auto, které se aspoň konečně umyje. Vašek dostal večer pochvalu, že vypral, ale prádlo nechal přes noc na šňůře na zadní terase. Nemá sice usušíno, zato pořádně vymácháno. Podezírám našeho strážného andělíčka, že vichřici a nečas nadělil schválně, abychom nesmutnili, že se musíme rozloučit. Vyprovází nás SMS od Dáši, která přeje šťastnou cestu a věští, že se brzo vyčasí. Zatím to ale tak nevypadá, a proto měníme plán a místo vyhlídkové jízdy po pobřeží se snažíme co nejrychleji dostat do Kapského Města. Po cestě opravdu přestává pršet, i když vítr stále sílí. Naším velkým a dočasným druhým domovem vichr dost cloumá, kluci, kteří se už naučili bezpečně jezdit po levé straně, si musí dávat čím dál větší pozor.

Hledáme ubytování
Navigace v Kapkáči, jak důvěrně nejjižnější útočiště naší cesty přezdíváme, je velice jednoduchá. Z počátku se ale krapet motáme, pomáhá nám vlídný a přátelský taxíkář (původní informace doporučují se každému místnímu obloukem vyhnout), jenž nás dovede až k místu, kde se dle naší dobré duše Ivy chceme ubytovat. Penzion Big Blue vypadá velmi dobře – spousta mladých lidí, podnětné cestovatelské prostředí, příjemné ceny. Bohužel je obsazeno. Ochotný recepční nás posílá do sousedního a spřáteleného ubytovacího zařízení. Baba zde je velmi strohá, až arogantní. Ubytování sice nemá, ale protože je také z Evropy, ze Švýcarska, jak hned zdůrazňuje, posílá nás o pár domů dál. „V Kapském Městě je nyní spousta turistů, nemáte šanci se ubytovat, všechno je plné,“ pere nám do hlavy a my jí moc děkujeme, že nám sežene ubytování v soukromí, „protože jste také jako já z Evropy“. A už nás pakuje pryč. Na ulici na nás mává dědek. Hurá, jsme zachránění, jednomyslně se shodujeme s Pepíkem a Vaškem, když Ivoš obětavě hlídá auto. Jo, zachránění!!! Dědek jako vystřižený zločinec z béčkového bijáku nabízí za přemrštěnou cenu vybydlené dva pokoje, přičemž postele nepřevlečené a koupelnu sdílet s nějakými jinými nešťastníky. Navíc parkovat máme na nehlídané ulici. Tak na to jsme přece jen dost zkušení cestovatelé, abychom se nechali lapit na takovouto lživou vějičku. Sice unavení a krapet znejistění, (Ivoše necháváme stále tvrdnout v autě - ani si slůvkem si nepostěžoval – pochvala) vydáváme se do víru velkoměsta pěšky hledat ubytko. Párkrát nepochodíme – buď je obsazeno, nebo draho, až narazíme na krásné doupě.

Tady se čas zastavil. Marjánka ve vzduchu by se dala krájet, líné pohyby pohodového personálu jak ve zpomaleném filmu. Pokoje velmi levné, ale také obsazené. Sem se nestěhuju, křičí ze mne spořádaná dáma. Škoda, že mají plno, lituje free Vašek. Od pohodového dlouhovlasáče s rozepnutou košilí a širokým úsměvem se nám ale dostává dobré rady. Neklesejte na mysli, na Main Road je spousta ubytování, určitě se někde chytnete.

Guest hous Dale
A tak posilněni na duchu vyrážíme do dalšího boje. No a hned za rohem máme kliku. Ňadratá mladá a života lačná blondýna, na kterou Pepík okamžitě vytahuje provázek, aby mohl navázat pevný a ničím nerušený vztah, nám nabízí útočiště. V Guest housu Dale získáváme nový krásný a voňavý byt. Opět máme k dispozici tři ložnice, velký zařízený obývák, velkou terasu, kuchyň i příslušenství. Za 1 090 randů denně si žijeme jak v bavlnce. Auto nám před domem hlídá 24 hodin denně černoušek, každý den neviditelná ruka uklidí, doplní kávičku, čajíček i uklidí nádobí. Jenom uklidí, protože na to, abychom nechávali v kuchyni špinavé nádobí, na to jsme zatím stále ještě málo jihoafričtí. A tak denně poctivě myjeme.

Fascinující zabezpečení
Musím vás ale upozornit na fenomén, který mne v Kapském Městě úplně odrovnal. Mříže a bezpečnostní zařízení. V našem apartmánu ve velkém bytovém domě sídlíme za dvěma mřížemi a když odcházíme, musíme odemknout a zamknout čtvery(!) dveře. Díky tomu se cítíme bezpečně, ale přesto nás bezpečnostní opatření dovedená téměř k dokonalosti krapet děsí. To je tady opravdu tak velká kriminalita? Dáša nám říkala, že i na farmě byli jednou přepadeni, a proto i tam mají mříže, ale přesto ….. Zpětně si uvědomujeme, že když jsme hledali ubytování, každá brána byla na bzučák, nikde jsme nemohli zaklepat a normálně vejít.

Ubytujeme se, radujeme ze střechy nad hlavou a skoro okamžitě má navrch naše nepokojná povaha. Vyrazili jsme na Waterfront, starý a citlivě zrekonstruovaný přístav. Je přeměněn na kulturní a obchodní centrum s restauracemi, hotely a velkým nákupním potenciálem. Podle Ivy ho najdeme nedaleko. Hm, my starší ročníky si nedaleko představujeme trochu jinak…. Motáme se dle mapičky, ptáme se, zaskočeni stavbou silnice i nových domů. Na Waterfont jsme mířili poté ještě víckrát, ovšem pěší túru jsme již nikdy neopakovali.

Muzeum dvou oceánů
Nejlepší orientace je podle Aquarium, jinak zvaného Muzeum dvou oceánů. Co budeme ztrácet čas. Když už jsme sem jednou došli …. Pepíkovi, protože se z nás narodil nejdříve, dává paní u poklady milou slevu, a tak prohlížení a pozorování nejrůznějších druhů rybiček je pro něj o něco příjemnější. Přesto i nám se tady líbí – velké množství akvárií, v nichž plavou nejrůznější mořští živočichové.

Na závěr nás čeká bonus: velikánská průhledná vodní nádrž - té snad ani nelze říkat akvárko, ve které žijí žraloci. Chudáci se tady motají jako nudle v bandě, krouží stále dokola. Obrovití, ale za sklem zbavení charisma dravé zvěře. Ani vám nepovím, kolik jich tam je. Najednou gigantické akvárium nepřehlédnu a oni (nebo on ??) se motá stále dokola.

V akváriu můžete zůstat celý den, můžete vyjít na vzduch a zase se vrátit zpět, protože mladý usměvavý zřízenec vám hned u vchodu nezřízeně a bez ptaní vysmaží na ruku neviditelné razítko, podle kterého prý pozná, jestli můžete či nemůžete po druhé vstoupit.


"


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Jihoafrická republika - 2008 Volvo ocean race
Poslal pepik v Saturday, 07. February 2009 @ 14:31:48 CET (1119 čtenářů)

Anonymní píše "Žízniví a hladoví míříme přímo do srdce Watefrontu. Ale ještě si musím nechat zajít chuť. Páni gurmáni samozřejmě nejprve provedou obhlídku bojiště a svého budoucího působiště. Zkoumají jídelní lístky, vyhodnocují rychlost a pohotovost obsluhy, porovnávají ceny, to vše jako chvástavý rituální tanec, který předvádí ženich před svou vyvolenou u rákosové chatrče. Pánové si prodlužují slast čekání. Já bych snědla i hřebíky, nehledě na čerstvě vypečené houstičky, které se na mne smějí z každého fast foodu. Hrdinně odolávám. Koneckonců chci hubnout, přesvědčuji nepřesvědčivě sama sebe. Ale ouha!!!! Na obzoru se rýsuje drobná nestabilita.

Při přesunu od jedné přístavní restaurace ke druhé se nám do cesty nachomýtla zvláštní štíhlá plachetnice. Pánové jako stopaři samozřejmě za ní. A najednou je tu druhá, třetí, čtvrtá. Našli jsme jich na Waterfrontu několik. Trůní na vyvýšených dřevěných kozách, pyšně vystrkují na odiv své hrdé a sošné stožáry, chlubí se štíhlými boky - ty budu asi taky mít, když chlapi se k jídlu zatím nedokážou rozhoupat, myslím si naštvaně. Ti, jindy vždy tak hladoví, dnes s otevřenými ústy obhlížejí ty dlouhé potvory.

Devátý ročník největšího mezikontinentálního závodu světa
Po chvíli zaslechnu obdivné: Volvo ocean race!!! Že nevíte, co to je? Nezoufejte, já to taky nevěděla. Dnes už jsem chytřejší a můžu se s váma o nabyté moudrosti podělit. Race – závod. Ocean napovídá, že asi nebude nikde na silnici ani na poušti. A Volvo? Tahle švédská bohatá automobilka celý ten jachtařský cirkus zaštiťuje. Takže suma sumárum: Volvo ocean race je nejznámější, největší a nejprestižnější mezikontinentální jachtařský závod na světě. Asi taková lodičková Formule 1. Letos se jede po deváté a závodu se účastní sedm lodí, na každé je cca 10 mužů – Puma tým má například 10 námořníků a s sebou jednoho novináře, který vše dokumentuje a píše ze závodu aktuální zprávy. Po dvou jachtách má Ericsson a Telefonica. Jachty obeplouvají celý svět: závod začíná v říjnu ve španělském Alicante a skončit by měl v červnu v Petrohradě (viz mapička). My jsme je tady chytili hned po první etapě, která trvala skoro měsíc, a námořníci ujeli 6 500 námořních mil, tedy asi 12 000 km. Nejnáročnější etapa se pojede od února do dubna z čínského Qindaa do Rio de Janeira, což bude asi 22 800km. Celkem by měli zdolat 37 000Nm, což je asi 68 000km. Posádky jsou, jak jsme měla možnost pozorovat, složené z nejrůznějších mužských typů. Babu jsem tu vyjma manželek a milenek, ano, trasu závodu na souši kopírují i některé partnerky s dětmi, žádnou nezaznamenala. Koneckonců snad ani formuli 1 žádná baba nejezdí. Pozor dámy, tady je zatím námi ještě dost nevykrytý prostor!!!!

Překvapilo mne, že cena pro vítěze je vlastně minimální. Nějaký pohár, kytka, možná šampus. Vítězství v tak prestižním závodě je bráno jako ohromná čest, ale odměna pro vítěze prý vlastně žádná. Přesto jsou chlapi ze závodu celí odvázaní, platí zde asi parafrázované není důležité zvítězit, ale být při tom a být viděn. Pánové jsou normální žoldáci moře, dostávají pravidelný měsíční plat.

Vidět svatou trojici na vlastní oči
Kluci pořád oblejzají lodě, každá prý stojí cca 20 – 30 milionů dolarů. Cena se mi nechce věřit, ale poučují mne, že na těchto nejrychlejších jachtách na světě je spousta ruční práce, hafo elektroniky, dřevo se nahrazuje karbonem atd. atp. Veliký a bohatý cirkus, který se během roku přemísťuje z přístavu do přístavu kolem celého světa. Jak jsme se mohli přesvědčit, jachtařské stáje mají v každém přístavu své vlastní zázemí. Lodě na moři, na souši je dohánějí jejich týmy. Závodní plachetnice následují pojízdné doky, speciální obchody s jachtařským vybavením, dokonce pro každou stáj jezdí malé taxíky, které posádky rozvážejí do luxusních hotelů. Také jsme do jednoho takového zavítali. V době světového závodu bylo i zde vše vzhůru nohama. V krásné obrovské a luxusní hale se pohybovali frajeři v teplácích, portýři zvyklí na dámy v koktejlkách a pány ve smokinzích jim nevěnovali sebemenší pozornost a když jsme se mezi ně suverénně vetřeli, klidně by všichni uvěřit, že k nim patříme.

A proč se toto vše děje? Odpověď nám dají mimo jiné i obrovské propagační stany, kde se prezentují a nabízejí auta, stejně jako lodě i jachtařské vybavení. Příkladná ukázka toho, jak se dá spojit velký business s extrémním sportovním výkonem, vzdychne Vašek. My vzali za vděk propagačními materiály a zhlédnutí filmových šotů ze samotného závodu. Tady jsme stáli s pusou otevřenou svorně všichni. Kluci obdivovali jachtařské umění a vybavení lodí, já němě zírala na krásné jako z filmu větrem ošlehané mužské. A když jsem se nazítří trochu otrkala (ano, samozřejmě, moji kapitánové na jachty čuměli každý den), tak jsem už mezi návštěvníky přístavu bezpečně rozeznala jednotlivé posádky. Kluci a chlapi byli každý jiný: malý, velký, hubený či sošný (nikoli ovšem tlustý), černovlasý, blonďák i přírodní skin. Černý, žlutý i běloch…. Jedno však měli stejné: určitou noblesu, suverenitu a sebevědomí. Chodili vzpřímeně a hrdě ve sportovním, většinou v nenápadných teplákách s firemním označením. Vůbec se nechovali povýšeně ani nafoukaně, ale jako pupkatý Venca od sousedů fakt nevypadali. Měla jsem na co koukat.

Takže Volvo ocean race nám navždy zůstane spjat s Kapským Městem, mně navíc s pocitem hladu a žízně. Když jsem se několikrát ošívala a dožadovala se večeře, namítl Vašek: nediv se, pro nás amatérské jachtaře je to jako vidět Svatou trojici na vlastní oči v životní velikosti. Konečně spadl nekompromisní soumrak, na jachty už není vidět a u mých prožitky zmámených společníků se probudí zmrtvělý hlad. To byste se divili, jak rychle zakormidlovali k nejbližší restauraci. Teď už žádné zkoumání lístků, žádné porovnávání vinných nabídek, žádné vybírání a koštování. Hlad rozhodl rychle a nutno říct i dobře.

V restauraci na Waterfront, jméno jsem zapomněl a není důležité, je teplo a příjemně. U praskajícího krbu provádíme degustaci následujících pokrmů:
Předkrmy : Carpacio a
grilované sepie s rýží
Hlavní: Steak ze pštrosa s pečeným bramborem – Květa – jen se blaženě usmívá, my ostatní Curry ale Mosabic s tygřími krevetami a rýží /Curry omáčka byla vylepšena opečenými rambatany a liči; Line fish s rýží a grilovaná zelenina; Grilovaná telecí žebírka s rýží.
Dobroty zapíjíme víny vybraných značek. Vše bylo rámováno nevšedně pozornou a diskrétní obsluhou, takže odcházíme s vlídně pohlazenými žaludky, ve kterých se snoubí to spektrum nádherných chutí.

A venku se začínají ženit čerti.


"


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Jihoafrická republika - 2008 Mys Dobré naděje
Poslal pepik v Saturday, 07. February 2009 @ 14:40:25 CET (1138 čtenářů)

Anonymní píše "První ráno v Kapském Městě nás zastihne odpočaté a připravené věnovat se opět cestovatelskému údělu. Město nám neuteče, zvlášť když se zahalilo do neprostupného mlžného oparu a zvlášť když Stolová hora, na kterou jsme se těšili nejvíce, má na sobě pověstný bělostný ubrus, takže z ní jsou vidět pouze tak cudné kotníčky zpod stolu vykukující. Lanovka kvůli silnému větru a díky mlze nejezdí, nahoru se za těchto podmínek přímo zakazuje vystupovat. A co teď?

Tak nastupujeme do auta, které černoušek celou noc poctivě hlídal, a vyrážíme na námořnické cíle: dva pověstné mysy - Kapský a Dobré naděje. Kapitáni i přes nepříznivé počasí nadšení a já už konečně pochopila, proč Pepík navrhl a Vašek souhlasil s cestou, i když koupat v teplých vodách se nemůžeme. Vždyť my vlastně letos absolvujeme místo zájezdu pravý námořnický sen: spousta mysů a Volvo ocean race jako prémie navrch.

Budiž jim přáno, já jsem spokojená i s takovouto námořnickou odysseou. A když vidím, jak se jim při návštěvě každého splněného cíle zalesknou oči, mám radost s nimi. Je to príma, cestovat s třemi chlapy!! Nemusím tahat těžké kufry, všechny ženy na mne závistivě pohlížejí, i když, co vy víte, dámy…. Nějaké nevýhody takové nevyvážené společenství také má: pokud pominu hlasité spaní, občas nevyměněné ponožky, s nechutí po sobě umývané nádobí či neustálý mírný chaos v autě, který ze slušnosti nechci nazývat nepořádkem, jedna zásadní skutečnost je neoddiskutovatelná: v každém našem přechodném bydlišti se mohu spolehnout, že záchodové prkénko bude za všech okolností vždy nahoře)

Table Mountain National Park
Takže jedeme zdolávat další námořnickou metu. Z města vykličkujeme kupodivu velmi dobře. a míříme na mys Dobré naděje. Kdybych nebyla objektivní, budu Vám líčit, jak jsme stanuli v místě, kde se tříští vlny, kde duje strašně silný vichr, kde se ani nedalo pořádně fotit, protože slaná vodní tříšť zahalovala vše kolem. A vůbec bych nelhala. Ale jako pravdomluvná skautka, dcera staré rádkyně, musím dodat: vjeli jsme do chráněného přírodního parku Table Mountain National Park a poctivě (nic jiného samozřejmě nezbývalo) zaplatili vstupné. Moře úchvatné, počasí opravdu jako pro ostřílené mořské vlky. Jakmile však dojedeme k místu M, kde je vichr nejdivočejší, poryvy nejsilnější a vlhká mlha nejintenzivnější, musíme se o zážitky dělit s turisty z autobusů, z terénních i výletních vozů. Pánové samozřejmě krapet zklamáni, že z poutního námořnického místa je skoro Matějská pouť – podezírám místní, že i tu cukrovou vatu a suvenýry tady, pokud je příznivější počasí, prodávají. Ale to dnes nehrozí. Dnes je hodně nepříznivo. Chvíli sedíme zklamaně v autě a pozorujeme turisty, jak vyběhnou na pobřeží, nechají sebou chvilinku cloumat větrem, nějak se naštelují k nápisu, který jim doma dosvědčí, že tady opravdu byli, a podle nátury si nechávají více či méně zničit foťák všudypřítomnou slanou tříští. A zase zběsile zpět do bezpečí vozidla.

Konečně nějaké malé dobrodružství
Tak co, jdeme na věc taky. Vyjít, zavrávorat, vyfotit se, ať to stojí, co to stojí a rychle zpět. Tak takhle tedy ne, vzpírají se moji ostřílení námořní vlci. Znovu ven a nechat sebou cloumat o pár minut déle. Mezitím se vyměnily asi dva autobusy, moji chrabří cestovatelé pořád ve vichru a slané vodní tříšti. Pepík nachází kousek mokré usušené vodní rostliny a s myšlenkou na domácí námořnický koutek ji hází do kufru. Tak víc už tady asi opravdu nespravíme, jedeme dále!!! Počkej ještě, škemrají oba. Přeci to tu jen tak nemůžeme opustit…. Tamhle vede cesta nahoru na útes, špitne nesměle Pepík. Ty jsi se snad zbláznil, křičí moje ochranitelská duše. Za takového větru a šplhat po slizkých a klouzavých kamenech, když stejně nic není k vidění, no to ne, to ti nedovolím. Jasně, přidává se Ivoš, to by byl strašný hazard a nerozum. Vašek mlčí, ani nedutá. Tak co, Admirále, nadějeplným hlasem se ozve Josef. No když půjdeš ty, tak já taky, dostane se mu váhavé odpovědi. A už oba s potměšilým úsměvem otvírají dveře. Když vy, já taky, ječím bláznivě s nadějí, že je venku ještě přesvědčím, aby se vrátili. Hlídám auto, zcela věcně a rozumně se rozhoduje Ivoš.

Na útes nikdo v dnešním počasí ani nepomyslil, natož aby se šplhal nahoru. Vyhýbáme se několika třepotajícím se turistům a s výrazem uličníků, kteří provádějí zakázanou a nebezpečnou akci, se Pepík s Vaškem hrnou nahoru. S úzkostí vlaju za nima. Kameny kloužou přesně tak, jak jsem očekávala, vichr nás sráží zpátky, chytit se není čeho. Situace je natolik vážná, že Vašek ani nefotí. Přesto zarputile stoupáme vzhůru. Ráda bych je přesvědčila k návratu, ale veškeré zvuky mi vítr trhá od úst. A najednou se stal zázrak. Uzounká klouzavá cestička se stočí a během chvilky jsme na závětrné straně. Najednou můžeme dýchat, mohla bych jim i nadávat, ale jsem tak překvapená, že bez řeči za nimi stoupám dále. Po cestě pozorujeme nějaká zajímavá zvířátka: musí to být buď nějaká zajícomorčata nebo kočkohraboši. Myšky jsou ochočené, některá z nich dokonce i chvilku Vaškovi pózuje.

Idyla samozřejmě netrvá dlouho, pokračujeme ve výstupu a vám je určitě jasné, že cesta se opět stáčí. Čím jsme ale výše, tím je paradoxně síla větru menší, skály nás krapet chrání. Nahoře se ale vichřice rozdovádí s plnou silou. Není slyšet vlastního slova, větrovky naduté k prasknutí. Z posledních sil se držím, aby mne vítr neshodil dolů. Pánové na vrcholu blaha: tak to je něco jiného, než se fotit dole na pláži. Do jejich duší nevidím, ale že je to pro ně nekonečná slast stanout na takovémto bodu, to jim prýští z každičkého póru. Pod námi se lámou vlny, jejich bílé čepice se tříští o skaliska. V dáli jen obzor a nekonečný rozlícený oceán. Připadám si jak na konci světa. Nikde nikdo, jen my tři. Bojim, bojim, pojďte rychle zpět. Teprve teď se pánové proberou a já to s nimi tak lehké mít nebudu. Tady se musíme vyfotit!!!!

Zkuste si na sebe pustit větrák asi tak 100km rychlostí, stoupněte si na posmrkaný balon, jednou rukou se přidržujte drolící se skály a teď se natáčejte, vřele usmívejte, střídejte partnery a tvařte se nesmírně šťastně. Tak tomu jsem nahoře neušla. Kluci vše zvládají s noblesou, adrenalin jim dává křídla. Když už jsme do obou karet ve foťáku udělali docela obstojnou díru, konečně se vracíme.

Dolů celkem v pohodě, z výšky pozorujeme přijíždějící a zase bleskurychle odjíždějící auta. Nebudu přehánět, když prozradím, že skoro polovina turistů se vůbec neodvážila vystoupit. Naši objevitelskou a hrdinnou náladu však najednou kazí skupina Poláků. S pohledem vyvráceným směrem ke třem hrdinům, kteří spokojeně sestupují z výšin, se nás rozhodnou následovat. S nelibostí pozorujeme, jak fotí hraboše a jak se snaží drápat vzhůru k nám. Hm, tak to moc velcí hrdinové nejsme, když se do výstupu pustí i oni…. Ale najednou!!! Jeden klopýtne, druhý sotva popadá dechu, třetí zavrávorá. A jako jeden muž se za nesrozumitelného pokřikování po pár metrech všichni otáčejí a poraženecky nastupují do autobusu. Nijak to nekomentujeme, ale přiznám se, že alespoň mne jejich ústup moc potěšil )) Dnešní hrdinství tedy patří opravdu jen našemu turnovsko-pražskému triu.

Kapský mys
Když se v tomto místě octnete a budete mít dost času a hlavně lepší klimatické podmínky, můžete si najít značenou pěšinu a dojít až ke Kapskému mysu. Tuto eventualitu jsme zjistili právě až u Cape point, místa, odkud se dá Cape of Good de Hope krásně pozorovat. Ale jestli byl Mys Dobré naděje Matějská, tady je to už skoro Disneyland. Nahoru vede lanovka - samozřejmě jsme pokrokem pohrdli a stoupali po asfaltové cestičce občas proložené schůdky. Místo je krásné, ale naše sváteční dobyvatelská nálada vzala v davu turistů rychle za své. Aspoň mys obcházíme, což není nic dobrodružného, ale japonské dámy v malých lodičkách na podpatcích si sem netroufnou.

Ještě navštěvujeme mohylu mořeplavcům a malé muzeum, kde se dozvíme, že Mys Dobré naděje poprvé obeplul v roce 1488 portugalský mořeplavec Bartoloměj Dias, který hledal kolem Afriky cestu do Indie. Tehdy ovšem plavbu nedokončil. Podařilo se mu to až o pár let později a mys pojmenoval Mys bouří, neboť podvakrát se tady setkal s velmi špatným počasím. Mys byl přejmenován až později, prý aby neodradil další mořeplavce. Jedná se o nejvýznamnější africký mys, jenž hraje velkou roli v dějinách objevných cest i v historii osídlování Afriky. Dias a jeho druhové nemohli být žádné padavky, shodujeme se všichni.

Na zpáteční cestě do města natrefíme ne vesnici, kde si místní udělali atrakci z tučňáků. Tučňáci na cedulích, tučňáččí parkoviště, tučňácké suvenýry. Tak to bude asi tady, kde nám Iva vyprávěla, že se s tučňáky koupali a že je to děsná psina. No, my se s nimi koupat nebudeme, začalo totiž pro změnu studeně mrholit. Ale pozorovat a fotit můžeme. A tak platíme vstupné a po zdolání několika neodbytných trhovců se suvenýry jsme vpuštěni na plácek, kde se zimomřivě choulí několik zplihlých ptáků. Ty bláho, to je všechno? Otráveně a povinně uděláme pár fotek, které nakonec vyjdou tak dobře, že bych vám s klidem mohla nalhávat, že jsme se s tučňáky mazlili a proháněli se mezi nimi. Ale pokud by svítilo sluníčko, moře bylo teplé, turistů bylo méně a neplatilo se vstupné, pak by to mohlo být přesně tak, jak Iva vyprávěla….

Turnovské hody
Večer se Ivo nesměle zmínil, jestli bychom dnes nezůstali v našem útulném bytečku a nepojedli vídeňské párečky, které jsme si koupili v místním marketu k zítřejší snídani, protože Květa s Pepíkem také nikam nejdou. Tuto defétistickou myšlenku jsem okamžitě a se vší rozhodností zavrhl a přesvědčil toho nešťastníka, že v místní kolébce mořského kulinářství jsme ještě nic neochutnali. Restaurace Anker s belgickými a francouzským specialitami na přístavním molu Waterfrontu nezklamala. O kvalitě této restaurace také svědčil fakt, že tu s námi povečeřela jedna z posádek jachet Volvo Ocean Race a tito chlapíci by si jistě nevybrali nějakou závodku.
Menu :
Předkrm- startér: domácí paštika Paté Maison
Hlavní jídlo:
Ivo si dává „ Moules Marinieres : tedy 1 kg marinovaných mušlí – ne z Bruselu, ale z Langebaan, připravené po belgickém způsobu: klasika – česnek, olivový olej, snítka petržele, citron. Ivo v průběhu konzumace pochrochtává blahem.
Já si dávám: Casserole De Fruit de Mer - je to zatím to nejlepší, co jsem tady konzumoval. Bohužel jsem si z bezpečnostních důvodů nevzal foťák, musím tu dobrotu pouze popsat. Jedná se o plody moře v delikátní omáčce – v míse jsou velmi estetickým způsobem rozmístěny tygří krevetky, sépie, maso ze škeblí a mušle sv. Jakuba a rybí maso zalité ve výborné omáčce.
Po důkladné analýze a pozdější zkoušce již ve vlasti uvádím recept:

Cca 0,5 kg mořské ryby, může být i sladkovodní ale bez kostí (osvědčil se Paegas)
0,5 –1 kg plodů moře, je možno použít i mražené
1 velká cibule
kořenová zelenina , celer, petržel, mrkev asi 0,5 ve stejném poměru
česnek, bobkový list, 2 -3 rajčata,
250 ml smetany
2-3 dcl bílého vína
olivový olej, sůl, pepř, bazalka, mletá sladká paprika

Z ryby a plodů moře uvaříme rybí bujon –stačí cca 10 minut varu. Cibuli, česnek, kořenovou zeleninu nakrájíme na kostičky a společně s bobkovým listem a sladkou paprikou osmahneme na olivovém oleji, zalijeme vývarem, přidáme nakrájená rajčata a společně s bílým vínem povaříme cca 20 minut. Omáčku je možné přepasírovat nebo ji podávat s kousky zeleniny dle chuti. Na závěr přilijeme smetanu, ochutíme bazalkou, pepřem a citronem, popřípadě trochu zahustíme jíškou. Do mísy naklademe uvařené ryby, plody moře a zalijeme omáčkou a ozdobíme lístkem bazalky. Podáváme s opečenou bílou vekou namazanou máslem .

Tuto skvělou večeři uzavíráme desertem. Dopřáváme si: Chocolate Mousse – sametový krém z belgické čokolády ozdobený jahodou a lístky máty. Ivo nelitoval.


"


(komentáře? | Skóre: 4.33)

Jihoafrická republika - 2008 Kapské Město II
Poslal pepik v Saturday, 07. February 2009 @ 14:46:25 CET (995 čtenářů)

Anonymní píše "Konečně jsme typičtí turisté
Ráno po výborné snídani v našem luxusním prostorném bytě vyrážíme dobýt město. Spěcháme na devátou na stanici červeného turistického autobusu, který s pasažéry ověšenými foťáky a kamerami objíždí všechna význačná místa. Pepík se cuká jako blázen: to jsme snad prašiví cestovkáři, aby nás všude vozili a my jen z busu fotili? Ne, ale za 120 randů projedeme celé město, všechno nám ukážou, holandsky a německy nám do sluchátek vše vysvětlí a pak si vystoupíme pod lanovkou na Stolovou horu, kam jsme stejně chtěli jet. A spočítej si to, Pepíku, samotná jízdenka k lanovce stojí jen o pár randů více než celý tento turistický balíček, zazněl nevyvratitelný argument, který ho samozřejmě přesvědčil. A tak si hovíme nahoře v prvním patře na vipáckých sedadlech, protože nespokojenec si aspoň prosadil, abychom na startu stepovali jako první. Vyvalujeme se v závětří zcela bez starostí kam, kdy, kde a jak. To by ale nebyl Pepík, kdyby nežmoulal v ruce mapu a aspoň neustále nekontroval šoféra, zda dodržuje stanovenou trasu. My ostatní fotíme, lenošíme, nic nemusíme a je nám blaze.

Samotné město upřímně řečeno za tak velkou ranní diskusi ani nestojí. Je to sice sídlo Parlamentu, ale centru vévodí unifikovaná moderní architektura. Nejživější a nejpřitažlivější se nám zdá náš Waterfront a další pobřežní části. Nejzajímavější je asi symbióza přímořského města a tabulovité hory, která nad ním ční do výšky 1 086 metrů.

Pod Stolovou horou
Po asi 40 minutách pod ní vystupujeme. Obsluha lanovky je v těžké pohodě: dnes kvůli silnému větru nejezdíme, zítra pravděpodobně také ne a pozítří? Zavolejte si, utrousí neochotně, a už nás neotravujte, otáčí se k nám zády. Vašek s Ivošem bleskově pár fotek a rychle do závětří autobusu, než šofér po povinné přestávce opět popojede. Pepík nesvůj – vždyť se ke Stolové hoře trmácíme půl světa, ona se nám neukáže a my ji ani nevyprovokujeme, ani nepoškádlíme? Po pár dohadech je rozhodnuto: Kozáci budou provokovat a škádlit a tím pádem pojedou autobusem dolů až s další rundou. A všichni se pak sejdeme v centru na zastávce autobusu. A tak pražská buňka ve vichru lozí, okouní, fotí a kupuje si alespoň pohled, když už se nám ta krasavice opravdu nehodlá ukázat. Další bus jede dolů kupodivu velice rychle, ovšem zase ne až tak rychle, abychom pěkně nezmrzali. Už toho mám právě tak akorát dost: jsme v Africe a já trpím zimou už třetí den!!

To by ale nemohla být naše parta, kdyby se nám do plánů nevloudila nějaká nestabilita. Autobusák staví poctivě na všech zastávkách, pouze tu, kde čekají Turnováci, ze zcela nepochopitelného důvodu projíždí. Ještě že Pepík stále žmoulá, a tak chybu hned objevil. Bleskově vystupujeme na další zastávce a rozhodujeme se: Admoš s Ivošem na zastávce nečekali, neviděli jsme je my, ani šofér, který právě proto nestavěl. Vrátíme se zpět, abychom se ujistili, že Turnováci na nás opravdu nečekali, nebo se se svým sirotčím stavem smíříme rovnou? To by nebylo fér, zazní jednohlasně. A tak se vracíme jednu stanici zpět na místo schůzky. Přestože Afričani běhají na všech městských maratónech jako laňky, tehdy jsme městem běželi zcela sami. A asi velmi dobře, když se na nás všichni otáčeli, divže nám netleskali. Spěcháme, spěcháme. Zastávky dobyto, kluci samozřejmě nikde. Tak se jim čekat nechtělo, připouštím zklamaně. A vtom okamžiku se k nám blíží dva rozesmátí a okafíčkovaní kamarádi. Hurá!!!

Africké Německo
Společně procházíme městským centrem, stavíme se i u de Beers, kde se prodávají diamanty a zároveň se tady i brousí. Předstírám zájem o koupi nějakého blejskavého sklíčka, ovšem nejsem tak oprsklá, abych si posloužila nabízeným a svým způsobem i zavazujícím šampíčkem. Přesto se nás ujímá milá mladá Ukrajinka, která je zjevně potěšena, že může na zákazníky mluvit svou mateřštinou. Po ostrém pohledu šéfové ale opět přechází na pro nás všechny méně schůdnou angličtinu. Tak se chvíli potěšíme pohledem na nabízené šperky a loučíme se plynnou ruštinou – zvláště Vašek se může pochlubit, že ve škole dával velký pozor. Na tržnici v centru kupujeme nějaké suvenýry a přesouváme se na oblíbený Waterfront, kde už na nás čeká Volvo ocean race. Myslím, že jachty by bez našeho každodenního obdivování snad ani usnout nemohly. Výběr restaurace je opět velmi složitý, a tak si k rozhodování necháváme na jedné zahrádce nalít. Nevěřili byste, kde jsme v Kapském městě popíjeli pivo: v pravé a nefalšované bavorské hospodě. Obsluhuje nás černoušek v kožených kalhotách s padacím mostem, pravého německého vajcáka přinese tmavá servírka s dirndlem. Cítíme se báječně: řízné pivo na lačno pracuje rychle a spolehlivě, bizardní obsluha, únava a konečně po několika dnech i sluníčko. Sice vychází zpod mraků a během chvíle zase zapadá, ale zdá se, že máme nazítří slunný příslib.

Večeře ve stejné restauraci jako první den
Večeře ve stejné restauraci jako první den:
startér krevetky se dvěma druhy tatarské omáčky, za zmínku stojí, že v omáčce byla nadrobno nastrouhaná mrkev. Další chod hovězí žebírka BBQ. Já 1 kilo, Pepek jen 0,5 kg - prohrál, protože se sázel, že to nikdy nemůžu sežrat. Ivo beef steak Shirloc, který byl o něco více krvavý, než si Ivo přál, Květuška rumpstek s pečeným brambůrkem. Inu standardní místní pokrmy, ale chuťově vysoce nadprůměrné.

A druhý den opravdu sluníčko svítí. Dočkáme se konečně i pohledu na Stolovou horu, která mrška poodkrývá svůj bílý ubrus. Okamžitě voláme nahoru k lanovce, ale obsluha stále spokojená: fouká, nejezdíme. A tak opravdu nezbývá nic jiného než zůstat u svého původního plánu a definitivně otočit volantem na sever.







"


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Jihoafrická republika - 2008 Scenic route 62
Poslal pepik v Sunday, 08. February 2009 @ 21:35:49 CET (1424 čtenářů)

Anonymní píše "Scenic route, takhle se v Jihoafrické republice nazývá malebná cesta, která vede z Kapského Města na východ. Cesta, po které toužím jet, neboť průvodce ji vychválil až do nebes. Neblázni, nemáme čas, krotí mě neustále kluci, když jim myšlenku vyhlídkové trasy občas podsunu. Nerada uznávám, že mají pravdu. Náš kilometrový budget je hodně napnutý, denně musíme spolykat haldy kilometrů a nějaké vyhlídky a obdivování krajiny by nás jen zdržovaly. Takže dálnice a počítat kilometry. Během pobytu se tak smiřuji s tím, že do Jihoafrické na Scenic route se budu muset vrátit ještě jednou. Člověk však míní, příroda mění.

Z Kapského Města vyjíždíme ráno, čeká nás téměř 1000km na sever do Kimberley. Vítr už tolik nefouká, déšť vystřídalo slunko. Dálnice opět poloprázdná, ještě zamávat obnažující se Stolové hoře a už se jen věnovat cestě. Pár kilometrů za městem stavíme na kraji dálnice, ocitli jsme se přímo v místě, kde hnízdí největší koncentrace plameňáků na světě. Bohužel cestu k rezervaci jsme nenašli, jestli vůbec nějaká je, a tak si krásné růžové ptáky prohlížíme pouze dalekohledy. A už valíme dále. Po cca 80km poloprázdnou dálnicí naše revoluční ostražitost a bdělost zcela umdlela, i když Vašek nás stále aktivuje neustálými informacemi, kde že je sever. Jako vzpomínku na Volvo ocean race si totiž v námořnické euforii koupil malý kompas a domnívá se, že je třeba jeho potenciálu bezezbytku využít. Téměř každou půlhodinku tak pociťuje nutkání se ubezpečit, že opravdu míříme na sever. A když už je náhodou v autě dlouhých 5 minut ticho, hned se ozve: a nechcete náhodou vědět, kde je sever?

Bláznivá objížďka
Nechceme. V JAR, kde je malý provoz a perfektní značení, se nedá zabloudit. Zabloudit zde mohou snad jen opravdoví pitomci - viz první kapitola )) Takže znuděně pokračujeme stále na sever, mapa mi vypadává z rukou, je úplně zbytečná. Najednou se však zjeví policajti a živí semafoři (páni či dámy s reflexní vestou, důležitým výrazem a výrazným praporkem, kterým buď naznačují červenou či zelenou. Oranžovku neumějí). Takových jsme po cestě viděli dost, a tak nás ani nepřekvapilo, že nás z dálnice odklonili na vedlejší cestu. V JAR se staví či opravuje hodně silnic, určitě víc než u nás, a tak nějaká objížďka je dost všední záležitost. Před námi i za námi se sune pomalá kolona aut, pěkná otrava. Co však otrava není je fakt, že objížďka není vůbec značena, nenatrefíme cestou dokonce ani žádný živý semafor. Neva, jedeme v koloně s ostatními. Ovšem zrovna se ocitáme v malém městečku, kde je několik ulic i několik zrádných křižovatek. Auto, za kterým jedeme, uhýbá doprava, náklaďáček před ním doleva, mikrobus za námi pokračuje rovně. A kudy my? Rozhodnout se musíme rychle, Vašek ani nemohl vytáhnout kompas, neboť měl zrovna službu u volantu. Nevadí, jedeme pořád po hlavní. Hlavní však časem pozvolna mizí, stejně jako se nenápadně rozmělnila a rozvolnila naše kolona. Najednou jsme na objížďce – dá se této cestě ještě pořád říkat objížďka? zcela sami. To už bdělost a ostražitost v autě naladěna na nejvyšší míru. Tady je něco špatně, situace vypadá na nějakou nestabilitu. Kompas někde v háji, a tak musí nastoupit nás orientační smysl. No jo, jenže každý z nás ho má postavený nějak jinak. Chvilka vzrušené debaty a vyhrává Pepík, který je nejpřesvědčivější: zahni doleva, jedem špatně!!

Jde po nás policajt
A jak už jsme si zvykli poslouchat Pepíkovu autoritu, Václav bez váhání volant stočí. Nestačil si všimnout pouze jedné maličkosti: na křižovatce mu zrovna naskočila červená. A co myslíte? Hned to místní policajt zaregistroval a nasadil houkačku. To jede za náma? Průser, odpoví si viník schlíple. A tady se musím pochválit já. Bez zaváhání nasazuji masku ubohé turistky, která má sice mapu, ale neumí moc anglicky, přesto musí navigovat a momentálně je zcela ztracená. Padají ze mne neuvěřitelná anglická slůvka, občas dokonce i složitější souvětí. Zmlkám pouze v okamžiku, kdy se sama sobě obdivuji :)) Ve chvílích ticha však nastupuje Vašek. Jsme zmatení, ztracení, co máme dělat, kudy jet, máme dalekou cestu atd. atp. Policajtovi strkáme před oči mapu, nutíme ho přistoupit na naši hru. Chudák byl z našeho divadelního představení tak zaskočen, že ani po šoférovi nechtěl řidičák, ani se nevzmohl na nějaké pokárání, o pokutě nemluvě. Naše komedie však měla, jak jste jistě pochopili, reálný základ. Fakt jsme nevěděli, kudy máme pokračovat. Jsme ještě na objížďce, nebo jsme zabloudili? Představte si, že ani jedno, ani druhé.

Záplavy
Z policajta se vyklubal milý chlapík, který nám vysvětlil, že jih země, kde se právě nacházíme, postihly obrovské záplavy. Proto ten vichr v minulých dnech, proto ten déšť, proto ta trucovitá Stolovka. Celá dálnice je uzavřená. Celá? No, to nevím, ale takových 150 km určitě, potvrzuje policajt. Musíte pokračovat touto cestou, vyznačuje prstem na mapě trasu a mně usedá srdce: tušíte správně, záplavy nás zavedly na Scenic route. Přes smutnou skutečnost živelné pohromy, později se dovídáme, že zahynulo několik lidí, se raduji.

Když už jsme opět zorientovaní, užívám si kouzlo navigace. Kombinujeme různé druhy silnic, protože i Garden route je v několika případech neprůjezdná. Nejedeme rychle, obdivujeme se krajině. Sluníčko střídají mraky, tráva krásně zelená, krajina nabízí úchvatné výjevy: rokle, hory, pastviny a samozřejmě vinice. Nacházíme se na údajně nejdelší vinařské trase na světě, a tak musíme navštívit i vinotéku. Odvážíme si starý dobrý a vyzkoušený Shiraz i lahodné portské. Navštěvujeme svůj první obchod se starožitnostmi, kde já hledám nějaký pěkný betlém a kluci se kochají spoustou zajímavých a krásně starých a použitých předmětů, jejichž cena není nikterak závratná. Pepík podléhá kouzlu situace a vítězně si odnáší v novinách zabalený starý mincíř.

Hlavní město pštrosů
Projíždíme malými malebnými městečky, nejzajímavější je pravděpodobně Ladysmith, které dostalo jméno po manželce kapského guvernéra. Největší proslulosti se město těšilo v době anglo-búrských válek, kdy jej obléhaly 118 dní búrské oddíly. Víte o tom, že existuje hlavní město pštrosů? Pokud byste na takový název narazili někde v kvízu, tak od této chvíle už budete vědět: Oudtshoorn. Velcí ptáci se na zdejších farmách chovají už od 70. let 19. století. A chovy se stále rozšiřovaly. Zatímco v roce 1865 bylo v Kapské kolonii pouhých 80 chovných pštrosů, o deset let později už více než 32 000, v roce 1885 přes 150 000 a o čtyřicet let později už přes čtvrt milionu. Na přelomu 19. a 20. století byl prodej pštrosích per natolik výnosný, že na něm zbohatlo celé město. A jak to, že se zrovna zde tolik pštrosům dařilo? Rozhodujícím faktorem se stala vojtěška. Moc mladým pštrosům totiž chutnala. Zdejším zbohatlíkům se pak říkalo péřoví baroni. I když pštrosí péra už dávno vyšla z módy, město stále dobře žije z chovu pštrosů na maso, kůži i vejce. A pštrosí péra tady všude u silnice pořád prodávají – i my je máme v cestovatelském koutku.

Cesta nás dál zavede do jednoho z kaňonů, kde je bohužel velká mlha, navíc se opět rozpršelo. Tady to musí být ale nádherné!! Od obdivování přírodních scenérií nás brzdí starost o silnici, neboť vedle cesty vede obvykle malý potůček, nyní se tu ale valí velká řeka.

Celá zajížďka nás stála cca 150 km. Trochu nás zbrzdila, ale na druhou stranu obohatila o spoustu zážitků a pohladila po duši. Stejně si vydychneme, když se ocitáme opět na naší dálnici. Jedem si pěkně rovně, napravo rovně, nalevo rovně, pořád rovně. Ufff, to by byla nuda, kdyby nás okolnosti nepřinutily změnit itinerář.

Spíme v Beaufort West
Jakmile se začíná smrákat, opět znervózníme starostí o to, kde složíme hlavu. Volba města nebyla těžká, koneckonců není jich na výběr tolik. A tak nezajímavé malé městečko Beaufort West má tu čest nás ubytovat. Moc si ale tohoto vyznamenání nepovažuje, neboť objíždíme asi pět možností, než jsme konečně s relací cena-kvalita spokojeni. Možností na přespání je zde mnoho, obyvatelé tu asi nic moc jiného než projíždějící pocestné na obživu nemají, navíc konkurence jiných měst je mizivá. Volíme hotel Oasis (299 randů za dvoulůžkový pokoj bez snídaně). Večeře s širokým a pestrým jídelním lístkem překvapivě výborná. Největší peklo je, že nemůžu všechno sežrat, dokonce ani ochutnat, hořekuje s nacpaným břichem Admirál. Přesto se pánům do odpočatých břich ráno ještě vtěsnala bohatá snídaně ze švédských stolů za 50 randů.

Biltong
V jednom z nácestných městeček nakupuji sušenou antilopu, pštrosa a bufalo. Je to biltong, místní nebo lépe národní pokrm dobyvatelů těchto končin, kteří neměli ledničky. A skutečně to funguje. Stačí požít několik malých kousků, žaludek se voblbne a člověk už nemá hlad a dokonce v tom jsou i nějaký kalorie. Moji spolucestující se však na tuto stravu dívají poněkud rozpačitě a hovoří něco o 500g steacich.

Večeře:
start: avokádo oloupané na salátu, uvnitř krevetky, vše polité omáčkou Tisíc ostrovů.
Dále využíváme jednu z posledních možností ochutnat místní steakové kombinace.
Steak s omáčkou ala Madagaskar je výrazným příspěvkem do naší kulinářské steakové skládanky. Omáčka má zvláštní chuť, kterou nedokážeme identifikovat, ale základem je určitě několik druhů pepřů. Příloha: rýže s papričkami a další zeleninou (okurky,čočka).


"


(komentáře? | Skóre: 4.33)

Jihoafrická republika - 2008 Bojiště búrských válek
Poslal pepik v Sunday, 08. February 2009 @ 21:41:14 CET (1381 čtenářů)

Anonymní píše "Ráno vstáváme poměrně časně, abychom stačili včas dojet do Kimberley a ještě navštívit muzeum, kvůli kterému sem vlastně jedeme. Cesta je stále stejná: nekonečná silnice, jednou za deset minut potkáváme auto v protisměru, nepředjíždí nás vůbec nic, osídlení minimální.

Kdo jsou to Búrové?
Jak se však blížíme k městu, množí se upoutávky a směrovky, které jsou velmi dobře propracované, na místa, kde probíhaly búrské války. Historie Búrů, místních obyvatel, nás velmi zajímá. Búrové, převáženě usedlí zemědělci, byli původně potomci holandských, francouzských, německých a belgických protestantů, kteří v 17. a 18. století emigrovali z Evropy do jižní Afriky. Brzy se začali považovat za významnou komunitu, která je v Africe usídlena na věky.

Anglo-búrské války
To bychom tak nějak věděli, ale kdy, jak a proč se konaly búrské války, na to už odpovědět neumíme. A tak nastupuje Pepík, který tuto historii má v malíku a všechny nás poučil: anglo-búrské války probíhaly v letech 1880 až 1902. Proti Britům vedle Búrů bojovali i původní obyvatelé a otroci. Ze strany Britů to byly války útočné: bojovalo se o území, zlato i diamanty. Zpočátku místní vítězili. Byli vynikajícími střelci – mezi Brity se tradovalo, že při zapalování cigarety vždy ten třetí zemře: při prvním zapálení ho útočník zpozoruje, při druhém zaměří a při třetím následuje výstřel. Nakonec Búrové zabředli do dlouhého obléhání města Kimberley a přes sympatie celého světa podlehli obrovské přesile. Proti 80 000 Búrů stálo až 350 000 Britů. Skoro nikdo neví, že zde Britové postavili první koncentrační tábory právě pro Búry. Také zrušili červené kabáty v armádě. Ještě v roce 1900 Búrové bojovali u Pretorie až do hořkého konce, dva roky pak vedli partyzánskou válku a nakonec uznali britskou svrchovanost.

Muzeum Magersfontain
Z velké nabídky bojišť kolem Kimberley si vybíráme areál Magersfontain, kde probíhaly závěrečné válečné operace. Bojovalo se zde opravdu krutě. V muzeu nám promítají barvitě zpracovaný film – Britové jako Evropané nezvyklí zdejšímu podnebí si tedy opravdu užili. Horko, prach, stres. Film je udělaný velmi realisticky za použití zvuků i dobových fotografií, takže s nervy nevydržím a na kluky čekám venku. K vidění jsou zde různé artefakty z bojů, včetně osobních věcí vojáků. Moji pánové si vyzkoušejí i nabíjení polního děla. Ach jo, ty války, ty by měly nebýt!!!!!!

"


(komentáře? | Skóre: 4.33)

Jihoafrická republika - 2008 Kimberley
Poslal pepik v Sunday, 08. February 2009 @ 21:46:16 CET (1161 čtenářů)

Anonymní píše "Ubytování hledáme pečlivě, neboť si zde chceme jeden den odpočinout. Nádherných 33 stupňů, turistická dřina za námi, máme nárok na drobet luxusu a pohody. Volíme hotel Holiday Inn Garden. Splňuje všechny naše parametry: příjemný pokoj, bazén, hala s velkými stoly slibující královské snídaně. Navíc mají víkendové slevy a ubytovávají nás v jednolůžkovém pokoji, kde jsou podle amerického způsobu dvě velké postele. No, neberte to!! A tak si dva dny žijeme jako králové – odpočíváme, koupeme se, sluníme, dokonce tady mají i internet. Pepík si pěkně lozí, já uklízím, píšu a třídím papíry, kluci se sluní u bazénu, koupou, povalují a likvidují poslední zásoby červeného Shirazu, kterým jsme nikdy nešetřili. Konečně zase teplo.

Zdejší diamantová historie
Samozřejmě jsme ale navštívili i muzeum diamantů, velkou díru a skanzen, kvůli čemuž jsme do Kimberley vážili tak dlouhou cestu. Město je proslulé tím, že se tady těží diamanty. Roku 1867 našel patnáctiletý kluk Erasmus Jakobs průhledný nažloutlý kamínek, který přinesl své malé sestře na hraní. Soused Schalk van Niekerk ho dal posoudit a zjistilo se, že jde o diamant o váze 21,75 karátů a hodnotě 500 liber. Velké věci se však začaly dít až za dva roky po té, co Van Niekerk za 250 liber koupil od jednoho pastevce další diamant a obratem ruky ho prodal za více než 11 tisíc liber. Kámen o váze 83,5 karátů dostal jméno Hvězda jižní Afriky a diamantová horečka propuká. Desítky tisíc hledačů z celého světa táhnou přes nehostinnou plošinu karoo a v krutých podmínkách v narychlo postavených osadách rýžují blýskavé kamínky. Až po několika letech hledání se najisto zjistí, že diamanty se nacházejí ve velkém sopečném kráteru, kde se v dávných dobách za obrovských teplot a tlaků zrodily. A tak se přestalo rýžovat a začalo se kutalo do hloubky. Následujích 20 let je Big hole, tzv. velká díra, s několika menšími doly v okolí producentem 95% celosvětové těžby diamantů. Nyní je Big Hole turistická atrakce, i když v okolí se diamanty stále těží a i když obchod s diamanty kvete stále. Zůstává stále nejhlubším ručně kopaným povrchovým dolem na světě, přestože 2/3 její hloubky jsou zatopeny vodou. Průměr kráteru je 450 – 500 metrů, hluboká je 800m. Dúl byl zavřen v roce 1914 a odhaduje se, že se v něm vytěžilo 14,5 milionů karátů diamantů. Všechny nejdůležitější diamanty (samozřejmě v kopiích) si můžete prohlédnout v muzeu, které je veliké a pro znalce a odborníky určitě velmi přínosné. Nám se líbilo hlavně sfárání do diamantového dolu, což byl samozřejmě pod*****, ale velmi realisticky připravený.

Součástí muzea je i rozlehlý skanzen. Byl vybudován jako rekonstrukce města Kimberley z 80. let 19. století. Celkem tu najdete 48 původních nebo napodobených budov i s ulicemi, havířskými chatrčemi, obchody i s hospodou. Za výklady můžete obdivovat tehdejší spotřební zboží i živnosti jako krejčí, fotograf nebo švec. Je tady i hotel – tam jsme se nedostali, neb recepční čuměl na nějaký sport a evidentně se mu nechtělo odlepit se od obrazovky. A tak uondáni jsme si sedli do pravé současné hospody a meditovali, jak ti dělníci top měli těžké, když museli dřít na diamantové boháče.

Pekelné zadnice
Procházíme se po ospalém a vylidněném městečku a dumáme, zda zdejší mrtvolný klid je znamením počínající celosvětové krize, či pouze prozaicky vysvětleno: je víkend. Přesto se ale pánové nenudí: dělají jim velké starosti zdejší dámy. Rajcují je obrovské zadky šourající se po ulicích. Stávají se neustálým terčem jejich zkoumání či žertování. Hamburgrové lady jsou opravdu korpulentní a zcela evidentně spokojené. Asi se to zdejším pánům líbí…. Pepík zjistil, že mít velké pozadí je pro maminky velmi přínosné, neboť na zadnici velikosti díže na chleba si pohodlně hoví jeden či dva potomci. Pysky jak kraje od vany, nevinný kvítek savany. Jak zjistit velikost zadnice? Kluci mají spoustu nápadů: chtějí poměřovat, obtahovat, fotografovat, skicovat. Boduje nejodvážnější Pepíkova teorie: zavolat a počítat, za jak dlouho se z nekonečných hlubin dostaví ozvěna. K realizaci takto invenčního plánu se však žádný z mých hrdinů neodvážilJ)

Večeře jsme zažili dvě, každá zcela jiná. U Číňana levný luxus, v drahém luxusu kulinářská bída.

Klid a mír
Dnešní den trochu opouštíme kulinářské výdobytky místní kuchyně a večer navštěvujeme čínskou restauraci přímo oproti našeho hotelu Inn. Polévka sweet & sauer; nudle na všechny způsoby tak, jak již bylo popsáno v našich předchozích cestopisech z Asie. Za zmínku stojí telecí žebírka sweet .& sauer. Dospěl jsem k názoru, že čínské restaurace roztroušené po celém světě slouží jako čínský Mc Donald, protože např. nudle Chow mein dostanete na celým světě skoro stejný. Je to taková jistota.

Dnes se rozhostil v našem cestovatelském kroužku klid a mír. Tento krásný den zahajujeme snídaní, zatím nejbohatší: mimo obvyklých anglických dobrot se zde nacházejí mísy plné pečených ryb v kokosové omáčce. Játra na cibulce s kořením piri piri. Různé druhy klobásek, rozbífky, sýry a v neposlední řadě koše s hromadami tropického ovoce, které kombinujeme s různobarevnými jogurty.

Celý den věnujeme odpočinku. Já s Ivem u hotelového bazénu, který opouštíme až v podvečer. Pepík s Květou sice chvíli někde lozí, aby nevyšli ze cviku, ale nakonec se také připojují k naší válecí skupině. Večeře v hotelové restauraci v americkém stylu již nemá cenu moc rozebírat, protože jdeme do jistoty – steaky, žebírka, pivo, víno. Prostě zdejší standard.








"


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Jihoafrická republika - 2008 Parys
Poslal pepik v Sunday, 08. February 2009 @ 21:58:58 CET (1001 čtenářů)

Anonymní píše "Malé městečko Parys, pravopis je správně, nebojte)), ležící asi 100 km pod Johannesburgem, se nám do itineráře do-stalo jaksi náhodou. Na každé cestě, kterou si plánujeme a produkujeme sami, si samozřejmě necháváme nějakou malou časovou rezervu, kdyby náhodou ….. A tak i tentokrát. První rezervní den jsme prováleli u bazénu v Kimberley, druhý trávíme v Parys. Nechceme poslední den bloudit v Johanesburgu a kazit si tak úžasné dojmy z této pěkné dovolené. A již doma padlo předběžné rozhodnutí, že se tomuto násilnostmi neblaze proslulému velkoměstu raději vyhneme.

Během poslední kimberleyské hotelové večeře zaujala pána u sousedního stolu naše vzrušená a pivem a vínem podbarvená, tedy hlučná, řeč. Domníval se stejně jako spousta jiných Jihoafričanů, že jsme Rusové, ale raději se zeptal a my ho hned vyzpovídali. A tak se Parys, jeho výletní a víkendové městečko (byl z Pretorie) dostala do našeho plánu.

Tisícová Parys byla dobrá volba. Nachází se na kraji hornaté oblasti Vredefort Dome, jež vznikla před dvěma miliardami let po nárazu gigantického meteoritu. Je to nejstarší a s průměrem 200 km zároveň i největší meteorický kráter na zemi. Jedinou před-ností městečka je pěkná poloha u romantické řeky, spousta restaurací a obchodů a klid.Takové nudné výletní místo. Nám pro odpočinek a bilancování cesty pasovalo.

Ubytováváme se v penzionu Waterfront, který vede asi šedesátiletá majitelka. Má úplně prázdno, provází nás všemi pokoji, které má vymazlené do posledního detailu. Každá místnůstka je barevně pojmenována a vyladěna. Podle příslušenství i cenově odlišena. Admoš ji podezírá, že manžel-starý dědek vše vybudoval a následně zakalil a baba si nyní hospodaří. Opak je ale pravdou. Manžel právník přichází večer a dává všemu řád. Přesto jsme opět za mříží, i když tentokrát vlastníme klíček na odemčení.

V bazénku je nádherně teplá voda ohřívaná přes tepelné čerpadlo. Neodvážil jsem se to navrhnout, reaguje Vašek na můj nápad místo zkoumání městečka si zaplavat. Plaveme, lenošíme, z vody se vykopeme se až na večeři. Chyba. Všechny hospody ve městě jsou z nám neznámých důvodů zavřené a my končíme ve Steers u grilovaných žebírek. Břicho plné, chuťové buňky pláčí. Takhle odbytá večeře na rozloučenou. A tak aspoň večer si u bazénu popouštíme alkoholovou uzdu. Horko, teplý bazén, báječné červené i červená label. Královské zakončení našeho afrického putování.




"


(komentáře? | Skóre: 4.5)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.14 Sekundy