Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Praha - Vihorlat na kole 08

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Praha - Vihorlat na kole 08 Úvod
Poslal pepik v Thursday, 22. May 2008 @ 14:22:31 CEST (1369 čtenářů)

Bicykl je vynález úplný, konečný a dokonalý, který nikdy nebude překonaný. Kdo má kolo, má křídla.

Tak toto tvrzení jsme znali dlouho před tím, než jsme se vydali na cestu. Přesto až během naší expedice jsme si ověřili, že platnost těchto slov je nevratná a definitivní. Motto mělo fungovat jako antidepresivum ve chvílích, kdy někoho z nás přepadne trudnomyslnost nebo nezvladatelná únava. Pepík nám však své heslo preventivně několikrát denně euforicky vnucoval, takže nezvladatelná únava ani deprese nikdy bohudíky nenastala. Proto hned v úvodu radím si tato slova dobře pamatovat!!!!

O naší expedici jsme snili dlouho, vlastně ještě v době, kdy fungovalo Československo. Projet na kole republiku od Aše k Čierne při Čope, to bylo výzva!!! Než jsme se však odhodlali, uteklo mnoho času, republika se rozdělila a nám se otevřely dveře do cizích exotických krajů. Avšak při našich častých cyklistických výpadech po zemích českých a moravských nás stále více lákal etapový výlet, kdy bychom jeli do neznáma a nebyli vázáni na návrat.

Projeto Česko máme sice skoro celé, ale etapová expedice, to je něco zcela jiného. Tady se nejedná jen o poznání, ale hlavně o způsob prožitku, o kontakty s lidmi i o schopnosti řešit nepředvídatelné situace a nepodléhat problémům. Výprava vyžaduje nejen pečlivou přípravu, ale vedle fyzické kondice také hodně vůle a vytrvalosti, schopnosti snášet nepohodlí a umění přizpůsobit se.

Za Ihnátovými do Sobranců

Prvotní podnět pro expedici bylo seznámení se s rodinou Ihnátovou, která žije v Sobrancích na ukrajinských hranicích. Velmi srdečně nás zvou k návštěvě svého rodiště, ale kdo by se trmácel takovou dálku!! Jedině ….. A tak bylo rozhodnuto: do Sobranců jedeme z Prahy na kole!! Příprava cesty zabrala skoro celý rok, i když většinu času jen planým sněním a nejrůznějšími fantaziemi. Mapy roztáhl Pepík na podlahu o Vánocích, a to už šlo do tuhého. Určil termín startu a bylo definitivně jasno, že musíme začít trénovat. Začali jsme letos vzhledem k počasí již 10. února. Pak však nastala opět zima a my uvažujeme, zda sedla nenosit s sebou do hospody, abychom aspoň takovou nenásilnou formou svá těla trénovali V dubnu pak využíváme každou chvilinku na proluftování kola, protože start stanoven na 1. května. Ubytování a plánování tras pak honíme po večerech samozřejmě těsně před odjezdem, který je správně nervózní a upospíchaný.

Doprovodné vozidlo?

Tato otázka se řeší nejvíce. Byli bychom nejraději, kdyby nás někdo doprovázel, abychom nemuseli všechno tahat s sebou. Avšak nikdo ochotný strávit tři týdny buď za volantem nebo čekáním na rozjuchanou partu na kole se nenašel, a tak volíme kompromis. Vyrazíme sami s několika nejnutnějšími věcmi a po několika dnech se k nám přidá Ondra s nabaleným Fordem, kde na nás budou čekat tašky s čistým prádlem, s kosmetikou i s dárky pro cílovou etapu. Vymyšlené to bylo vskutku dobře, skutečnost byla ještě lepší. Jak den za dnem plynul, v penzionech, privátech i ubytovnách si vždy naše sportovní multifunkční prádlo přepereme, po několika dnech dokupujeme kosmetiku a naráz zjišťujeme, že věci ve Fordu vlastně vůbec nejsou potřeba. Domů se nakonec vracíme vlakem, a tak Ondra je bez práce a my celou cestu podnikáme stylově: jen my a kola. Sice těžká, neb nabalená, ale podle latiníků Omnia mea mecum porto - všechny své věci nosím s sebou.

A kdo vlastně tvořil naši expedici?

Na cestu se připravuje cca 10 přátel, kteří si rozmýšlejí, zda pojedou celou trasu, či kde a jak se připojí. Nakonec nás vyrazilo pět a do cíle se dostali pouze tři nejvytrvalejší. Nikdo se nepřidal, i když velké množství kamarádů nám fandilo.

Tahounem, motorem a plánovačem všeho byl samozřejmě Pepík. Hlava zájezdu, která vymýšlela trasy, zajiśťovala srandu i servis a většinou opatřovala opulentní snídaně. Po několika dnech si vysloužil něžnou přezdívku Tyran, neboť nás ráno honil na kolo a ze svých časových plánů naštěstí nehodlal slevit (jinak se na trase snad plácáme ještě teď).

Vašek
, to bylo takové naše štěstíčko a sluníčko. Vyrovnával drobné nestability v náladách, většinou jistil zadní část pelotonu a vše pečlivě dokumentoval, i když naše foťáky již umdlévaly.

Dva muže doplňovaly tři ženy. Šárka, která se z nás tří připravovala asi nejpečlivěji. S Pepíkem studuje dopředu mapy, vymýšlí co s sebou i jak cestu zahájit. Těsně před odjezdem ji sice stihlo několik zdravotních problémů jako záda nebo umdlévající ruce, ale nabalila s sebou několik platíček ibalginu a vzhůru do sedla!!!

Jolana
si od začátku příliš nevěřila. Přestože fyzicky velmi dobře vybavena, je přesvědčena, že nedojede a že námahu nezvládne. Dokonce ani dovolenou si na celý plánovaný pobyt nezařídila. A vězte, že překonala všechna svá očekávání. Na každém kopci i vršku byla první a s potěšením dojela až do Košic.

Naopak Květabyla od počátku handicapovaná jak zdravím (koleno), tak rokem narození a oproti ostatním i chatrnou fyzičkou. Stěžovat si však nemohla, neboť prvotní idea vzešla z její hlavy a jako správná manželka musí muže následovat v dobách zlých i nejhorších….


(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.5)

Praha - Vihorlat na kole 08 1. den: Praha - Planá nad Lužnicí
Poslal pepik v Thursday, 22. May 2008 @ 14:33:47 CEST (1540 čtenářů)

1. den

Tak den D je tady a my se budíme s mírně staženými hrdly a rozklepanýma nohama. Ujedeme vůbec celou trasu? Nestane se nějaký úraz? Bude nám přát počasí? Přesně podle pokynů šéfa Pepíka však Jarda přistavuje před dům auto, aby nás vyvezl na kraj Prahy do Průhonic. Po dlouhých debatách, zda Prahu projedeme metrem, nebo na kole, nakonec auto zvítězilo z důvodů bezpečnostních i rychlostních.

Jarda je vzorně připraven a vysazuje nás po půl hodině přímo na úpatí cyklostezky 11. Mírně mží, nervózně vykládáme kola, uděláme první fotky a přesně v 8 hodin Jarda mačká pomyslnou startovací pistoli. Tak vzhůru do sedel!!!!

Po prvních šlápnutích však z nás startovní horečka spadne a my se poddáváme kouzlu časného prvního máje. Samozřejmě nemůžeme zapomenout na líbačku pod rozkvetlou jablůňkou a už chroustáme první kilometry.

Ve Štiříně se fotíme před vládním zámečkem, na který se těšil speciálně Pepík: „Tak tady se ty kurvy dohadují, co všechno zase ukradnou,“ a už jsme ho raději rychle hnali dál. Pospícháme, neboť v Týnci nás už čeká Šárka, která si udělala malý foršus přespáním u kamarádky. U Konopiště máme svoji první malou premiéru – nečekaně se odchylujeme z trasy. Ale bloudění nás nerozhází, v dobré náladě míříme na oběd do Bystřice. „Prosím Vás, kde se tady můžeme dobře najíst?“ otázka směřuje na domorodce s mírnou nadváhou a zahajujeme jí každou polední pauzu. Do dobré hospody se trefíme fakt pokaždé, nejenom tady v Bystřici. Příjemným provozovatelům hostince na náměstí U Hlaváčků jsem slíbila, že se o nich zmíním. Jídlo, obsluha i ceny fakt super, doporučujeme!! A kola beze všeho pod zámek na chodbu.

Úvodní etapa by měla skončit v Táboře, kde se náš kvintet usazuje na náměstí v cukrárně. U dobré kávičky a zákusku - prvotní předsevzetí o hubnutí vzalo za své okamžitě  hodnotíme první hodiny na kole. Největším překvapením je, že ani po cca 80km nejsme tak moc unavení, a tak odvoláváme předběžně zamluvený táborský nocleh a pokračujeme dále. Přestože hrozí déšť, milá děvčata z cukrárny s nahými bříšky kluci opouštějí velmi neradi. Z Tábora do Sezimova Ústí vede pěkná cyklostezka podél Lužnice, kde se daří i bruslařům. V Ústí jedeme podél Benešovy vily, která je sice přístupná, ale vzhledem ke zdržení s nahými táborskými bříšky již dnes zavřená. I malý kopec nám už dává zabrat – přece jen jsme hodně ujeli, ale jak se dostaneme opět k řece, pohoda.

V Plané nad Lužnicí, po 118km máme opravdu dost. První ubytovací možnost ve městě nás zklamala, a tak volíme cestu za město, do penzionu Na Černé. Zde prý není nic k jídlu, což nám ve městě nevadí, ale jak se domy za zády ztrácejí, klesáme na duchu. Bez večeře a bez snídaně? To fakt ne. Musíme vyslat nějakého nešťastníka pro potravu! Ale nešťastníkem nechce být nikdo! Uvláčeni únavou a skleslí na duchu otvíráme dveře penzionu. Ovšem první pohled padá na fungující pípu a nálada se nám okamžitě zvedla o 100 procent. Když je pivo, nebude hlad!! A už se v pohodě ubytováváme, domácí nám dokonce roztopili kotel. Penzion je přímo u řeky, stranou hluku a spěchu, pohlazení pro oči i duši Pražáka.

První večer byl jedinečný. Vedle mnoha půllitrů nám šéfka připravila ještě sýrové talíře s domácími vajíčky a klukům ohřála klobásu. Levná královská večeře. Hodně piva, teplo, jídlo a v hlavě se mele spousta dnešních zážitků. Přichází šéf pan František a neodolatelně se nám mísí do debaty. Top tématem jsou svatby. Všichni přítomní ženatí chlapi si stěžují, jen Vácínek institut manželství bránil: já se oženil ideálně!!! Helenko, fakt to tvrdil. První noc spíme všichni jako zabití, ostatně jako pak pokaždé.


(komentáře? | Skóre: 4.75)

Praha - Vihorlat na kole 08 2. den: Slavonice
Poslal pepik v Friday, 23. May 2008 @ 19:10:50 CEST (1332 čtenářů)

Planá nad Lužnicí - Slavonice

Ráno u Lužnice bylo kouzelné – ranní rosa, opar nad vodou, zářivé sluneční paprsky… Nedalo se než podlehnout a začít fotografovat, portrétovat se a všelijak prodlužovat odjezd. Když však už vše definitivně sbaleno, dáváme stroje do pohybu a hned kopec!! Ty jo, jestli to takhle bude pokračovat, nedojedeme ani do Bratislavy!! Únava se v noci rozležela a nohy, zadky i ruce se ozývají. Dnes už vím, že naše obavy byly dost zbytečné. Čím déle jsme totiž jeli, tím lépe se tělo kupodivu přizpůsobovalo. Když jsme pak doma vše bilancovali, průměrná rychlost jízdy i délka tratě se každým dnem pomalu zvyšovaly.

První zastávkou byl zámek Červená Lhota. Většina z nás ho sice zná, ale vidět ho ráno bez turistů, toho musíme využít. Obědváme v Jindřichově Hradci na starém náměstí. Samo město nás překvapilo kypícím životem, spoustou obchůdků i upravenou pěší zónou. Šárka si nechává seřizovat kolo, poté se napojíme na green way , krásnou cyklostezku vedoucí z Prahy do Vídně. S tou se směrem na jih budeme potkávat ještě často. Trasa do Nové Bystřice je skvostná, vede vesničkami, lesem a je super značená. Cestou míjíme lesní penzion Peršlany, kde nám bylo doporučeno kafíčko i s dobrým zákuskem. Ale tentokrát jsme na sebe tvrdí a děláme dobře: za údajným kafíčkem kopec jako bejk – ještě že jsme hladoví, lépe nám to táhne. Svačinka na náměstí v Bystřici nebyla sice nic moc, ale o to víc se těšíme do Slavonic.

A po Bystřici samozřejmě opět kopec, a ještě větší. Šplháme na hrad Landštejn . To už jde do tuhého, předjíždějí nás mladší a dynamičtější (a určitě i odpočinutější) cyklisté. Na radu toho komunikativního, abych si přehodila, opáčím, že přehodit bych potřebovala spíše pár desítek let. No, aspoň jsem se dočkala povzbuzení, že tak strašné to prý se mnou ještě není…. A tak to tedy s funěním dotlačím až do vítězného konce. Nahoře lapáme po dechu všichni, jedinému Pepíkovi humor nedošel. A už nás čeká sladká odměna: sjíždění dolů je podstatně delší než ta hrůza na kopec. Vychutnáváme si svištění větru kolem uší, až Václav zavelí: využijeme posledního podvečerního sluníčka!! Nevím, zda měl na mysli slunko na obloze, nebo zářivé slunko ve sklenici, každopádně v hospůdce U Skipiho si dopřejeme obojí.

A pouze hrozící déšť (hrozil nám na cestě mnohokrát, naštěstí pořádně jsme promokli pouze jednou) nás donutí šlápnout do pedálů. Ubytování ve Slavonicích předčí všechna naše očekávání. Pitoreskní malý domeček na horním náměstí, ve kterém vládneme sami. Kola se stěhují do obýváku, topení sálá, horké vody dostatek. Krásně klenuté stropy a starobylé zařízení dodávají našemu bydlení nevšední atmosféru. Ale zase tak velcí romantici nejsme, abychom byli živi jen z příjemných pocitů. Hospoda Alfa nabídla skvělé jídlo a zemitou servírku. „Tak miláčku, co si dáte? Ale děte, to bych nedoporučovala, to je jen blbej polotovar!“ Dali jsme na její rady a bříška se radovala. Díky, Janinko!! Po dnešních 91km pak spíme všichni jako zabití.


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Praha - Vihorlat na kole 08 3. den: Vranov nad Dyjí
Poslal pepik v Monday, 26. May 2008 @ 22:36:46 CEST (1484 čtenářů)

Slavonice - Vranov nad Dyjí

Slavonic jsem si užili až až. Ráno přišel poprvé Pepík s velikánskou taškou a omluvným úsměvem: „Asi jsem to trošku přehnal…“ Spíš víc než trošku. Máme nejenom královskou snídani, ale i bohatou svačinu s sebou a ještě se domácí může těšit na nějaké naturálie. Děvčata byla hodně překvapená. Další dny se divit nepřestávala a na konci pobytu se z opulentních Pepíkových snídaní stala vcelku rutina - měli jsme se fakt báječně.

Ale zpět ke Slavonicím. Šárku pořád zlobí kolo, a tak na náměstí vyhledala servis. Pán velmi ochotný, milý a šikovný, ale právě proto ho neustále někdo vyrušuje. My čekáme na poloprázdném slavonickém náměstí, využíváme času a fotíme se u nádherně rozkvetlých sakur, které náměstí lemují. Ve městě jsou náměstí dvě, obě moc pěkná. Opravené a zrekonstruované renesanční domy září svými fasádami, je zde hodně restaurací a vzhledem k muzeu, kulturnímu středisku, galerii, několika výstavním síním, typické mařížské keramice a historii Sklepáků tušíme i bohatý kulturní život. Avšak sobotní ráno je krapet ospalé. Z nudy pak procházíme místní krámky, a přestože sobota, jen na dolním náměstí jich otevřených napočítáme sedm. A všechny vietnamské. Z opravy se nakonec stává téměř dvouhodinová záležitost; ve finále se pak všichni shodnou - řetěz se vymění a vyrážíme.

Jako první nás na trase zaujme vesnice Písečná. Nad okolím ční krásná tvrz obklopená parkem. Pravda vše je dost omšelé a volá po rekonstrukci. Ale majestátnost a půvabná dispozice je i přes vetchý a zanedbaný šat patrná. Objevili to i čápi, kterým se na zdejším komíně dobře daří. A propos čápi: po celé trase nás doprovázejí - v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Nejsou již takovým zjevením jako dříve. Okupují stožáry, vysoké komíny i evidentně uměle pro ně připravená hnízda. Takže ten český baby boom je fakt skutečný, nikoliv jen stále v novinách avizovaný…

K obědu jen dobrou polévku ve vesnici Vratěnín, kterou nám doporučil ochotný domorodec. Hospoda nic moc, obsluha ale milá a polévka jedlá. Po dvou dlouhých etapách nám to dnes moc nešlape. Pod průhlednými záminkami smrkání, pití či fotografování neustále zastavujeme a zpomalujeme. Obdivujeme malebnou zvlněnou krajinu a mimo jiné filozoficky dumáme, proč je na polích tolik žlutého. Řepka olejka je skutečným fenoménem současné vesnické krajiny. Když žluté pole vidíte v krajině poprvé, je to nesmírně milé – k typické hnědé a zelené žlutá nádherně pasuje. Navíc v počátcích květu řepka příjemně aromaticky a trochu kořeněně voní – pastva pro všechny smysly. Ale jak jedeme dál a dál, žluté neubývá, naopak. Na mysl se dere otázka, proč tolik žluté, proč je skoro všude a zda je to dobře. Skoro všude, o tom svědčí čísla: letos bylo v Česku řepkou oseto 357 000 ha. Umíte si vůbec takovou plochu představit? My už dneska jo – prostě žlutá ovládla všechna pole. Údajně je zaseto o 7% řepky více než loni. A je vám stejně jako nám divné, proč se na lánech nežlutí obilí, ale řepka? Je to zcela prosté. Za vším jsou peníze. za 1 tunu pšenice dostane letos pěstitel 6 000 Kč, kdežto za totéž množství řepky 10 000 Kč. No, nevyužijte toho!! A proč se tak draze vykupuje? I na to má časopis Týden, z kterého jsem se toto vše dozvěděla, odpověď: z řepkového semene se vyrábí metylester neboli tzv. bionafta, která se od loňského září u nás povinně v dvouprocentním podílu míchá do běžného dieslu. Nejpikantnějším na všem ale je fakt, že nám stačí pouhá třetina produkce, ostatní se vyváží, a to většinou do Německa. Takže chytří Němci si pěstují obilí, a my jim dodáváme bionaftu …. Nechci zabředávat do úvah o hladovějícím světě a rozcapených Evropanech, ale zdá se mi, že něco je špatně…

Bohužel, my svět nenapravíme, a tak opět vzhůru do sedel. Ale nechce se, nechce. A tak je dobré každé rozptýlení. Za pár kilometrů je tu: zámek Uherčovice. Opět zpustlý, i když nesmělé opravy a opuštěné lešení tu a tam na nás vykukují. Ve velkém parku je posekaná voňavá tráva – a už to dál nejde vydržet!!!! Jako jeden muž se celý náš kvintet ležérně rozvalí po trávníku a nastává siesta. Sluníčko sice nemá ještě ty úplně stoprocentní grády, ale nám to neva. Vyvalujeme se, nastavujeme slunečním paprskům vše, co se nastavit dá, až nás vyruší Pepíkovo hlasité spaní. Rušilo asi i svatého Petra, neboť naráz se zatahuje. Bleskově se sbíráme, abychom hrozícímu dešti ujeli. Máme štěstí: čeká nás dlouhý sjezd až k řece. Užíváme si ho bohatě, i když tušíme, že nic není zadarmo. Na hrázi u Dyjepak ještě jedna příjemná pauza (musíme sníst všechny nabalené svačinky) a už supíme zase nahoru Pepík, který zdejší malebnou krajinu obdivuje a právě proto nás sem přivedl, nám vyhrožoval dřinou. Bylo to těžké, ale stoupání jsme zvládli, zvlášť když nám během jízdy stále vykládal o Slávince ze zámeckého bufetu, která si prý loni naplánovala nová prsa. To mu údajně sdělila při jeho poslední návštěvě Vranova spolu s finanční rozvahou celé akce i s architektonickým návrhem. A on nás sem vleče, aby dílo plastických chirurgů osobně zkontroloval. Je vám asi jasné, jak jsme téma ze všech stran probrali a jak jsme se nasmáli….

Samotný zámek Vranov nad Dyjí na nás zapůsobil svou dominantní polohou nad městem. Navíc hrozící bouřka nás pomalu dohání, a tak nad rozlehlým zámeckým areálem je nádherně vykreslené pozadí. Unaveni, ale spokojeni procházíme nádvořími, fotíme jak diví a Pepík mezitím zkoumá bufet. Vrací se dost zklamaný a my se dohadujeme: buď se prsa nevyvedla, nebo zklamala finanční rozvaha, nebo že by se mu tentokrát Slávinka nesvěřila????

Bydlíme velmi příjemně: penzion Drops za 242 Kč. Horká sprcha, kuchyňka i společenská místnost – vše jen pro nás. Při pohledu na tachometr tentokrát moc hrdí být nemůžeme, dnešních 63 km jedeme tedy vylepšit aspoň výletem na přehradu. Ale prší, je zima, takže horké kafe v hotelu a za pozdního sluníčka pak nádrž v rychlosti částečně objedeme. Mimo sezonu působí přehrada smutně a opuštěně, ale množství diskoték, přístavů, zavřených krámků i restaurací dává tušit letní turistické peklo.

Večeře na doporučení tradičně dobrá, ještě jsme se stačili vyhnout podnikateli, který nabízel „kvalitní moravské“ rozlívané víno. Dáváme přednost šampaňskému od Šárky a večer rozvaleni v pohovce si užíváme pravou masňáckou dovolenou.


(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.66)

Praha - Vihorlat na kole 08 4. den: Hevlín
Poslal pepik v Wednesday, 28. May 2008 @ 21:54:10 CEST (1493 čtenářů)

Vranov nad Dyjí - Hevlín

Ráno bohatá snídaně opět v režii Pepíka. Vyrážíme podél hranice s Rakouskem na krásných asfaltových pohraničních silničkách, pohoda. Celá oblast se snaží živit na cestovním ruchu, a tak vše pro turisty!!!! V Čížově zcela nové a luxusně vybavené informační středisko spolu se zachovalou bývalou státní hranicí. A netrvá dlouho (pouze asi 1km dlouhého stoupání nesjízdnou lesní cestou) a fičíme z kopce do pohraničního městečka Hardegg, nad kterým se tyčí malý, ale přívětivý hrad. Přívětivý – jak pro koho, já zde píchla. Kluci však byli připravení a celá operace netrvala déle než pár fotek na památku.

V Rakousku jedeme po krásných silničkách přes Merkensdorf vylidněnými vesnicemi (že by všichni v práci?). Pořád nás krapet honí mraky, a tak v Niederflachnitz přečkáváme přeháňku u piva a kávy s domácí smetánkou. Rázovitá hospoda s ptáky ve voliérách a velkým tanečním parketem obklopeným mysliveckými trofejemi probudí z letargie Šárku, když s ní Vašek „na sucho“ roztáčí pravou rakušáckou polku!!

A jedeme dál!! Po dlouhém sjezdu nás brzdí Pepík: pozor, tady zabočte vlevo!! A už se ocitáme na poutním místě, u Svatého kamene v Mitteretzbachu. Kultovní místo, kde je vybudován vyhlídkový ochoz do kraje, tvoří půdorys bývalého kostela, nově zrekonstruovaná kaplička a hlavně „Svatý kámen“. Již v prehistorické době sem lidé přicházeli, aby se uzdravili, protože prášek vyplavený vodou při tření kamene má prý léčivé účinky. Podle prospektu se i nyní pořádají ke kameni prosebné průvody a poutě. My se z moderního a funkčního ochozu díváme do kraje, fotíme a i my prosíme a přejeme si , abychom expedici přežili a ve zdraví se vrátili domů.

Duchovní útěcha a rozjímání, to je sice prima, ale hlad útočí!! Zachraňuje nás zase až naše moravská hrouda – Hnanice. Úžasný hotel Happy star, kde i přes zpocená trika na nás nekoukají jako na bezdomovce a kde se jí jako v pravém Hiltonu. Například úžasná chřestová polévka s rajčaty nebo famózní pečené koleno, kterého bylo pro dva přespříliš. Vše čerstvé a chutné, porce velké. A to ani nevíte, že nám po jídle přinesli jako pozornost podniku zákusek.

Pokračujeme naštěstí krásnou vinařskou oblastí, kde je pořád na co se koukat, a tak nám odpolední námaha ani nepřijde. Hlavy vinné révy začínají obrážet, políčka vzorně upravená, vinné sklípky podél cest čekají na žíznivé poutníky. Žírný úrodný kraj, jedeme i přes známý Šatov. A také kraj bohatý, o čemž svědčí například i velkolepý zámek Jaroslavice, pod kterým funíme.

Když to shrnu: Podyjí je úžasné, Pepík měl pravdu. Je tu hodně dobře značených cyklostezek, na turisty a cyklisty jsou tu připravení i natěšení. A to jak na rakouské, tak na české straně.

A už nás zase honí bouřka, do dnešní cílové stanice dosupíme z posledních sil, přestože déšť zase jenom strašil. Každopádně penzion U tří lip v Hevlíně je pro nás nachystán, i když majitelka v čudu. Dům se ještě rekonstruuje, vše je buď zcela nové, nebo nehotové. Ale jsme tu sami, a to je super!! Večeře v místním hotelu standard. Rozptýlení přinesla až návštěva místní nálevny čtvrté cenové skupiny, kde dobrá a srdečná výčepní si nebrala žádné servítky a nalévala a nalévala. Becherovku a pivo. To se to pak spinkalo….


(komentáře? | Skóre: 4.33)

Praha - Vihorlat na kole 08 5. den: Záhorská Ves
Poslal pepik v Thursday, 29. May 2008 @ 21:28:13 CEST (1891 čtenářů)

Hevlín - Záhorská Ves

Tak dnešní etapou už regulérně opouštíme vlast a vstupujeme na Slovensko. první z velkých cílů bude dnes dosažen. Ale abych nepředbíhala….

Ranní snídaně trochu nevyrovnaná, neboť nemáme ani pět židlí, abychom mohli snídat společně. O hrncích a talířích nemluvě. A tak si holky přenesou štědrou Pepíkovu snídani do postele a kluci se najedí tak nějak nastojáka. Snídaně je ovšem grunt, a tak ten ranní nelad se krapet promítá do celého rána.

Startujeme jako většinou v půl deváté. Ranní velitelský čas byl každý večer stanoven na osmou, ale minimálně půl hodina navíc se k nám pokaždé tak nějak přichomejtla.

A rovnou zpátky do Rakouska. Náš navigační smysl a pozornost si může dát pohov, protože systém rakouských cyklistických tras je tak dobře vypracovaný, až o cyklostezkách mluvíme jako o přeznačených. Ze začátku máme problém se vůbec orientovat, protože vše je velmi důkladně až zbytečně pečlivě vyznačeno. Jako byste četli knihu, někdo ji zároveň předříkával a ještě vám k tomu pouštěl zfilmovanou verzi.

Jedem venkovskou krajinou, krásně obdělanou, čistou a udržovanou. Několikrát narážíme na cedule Kulturlandschaft. Václav nám vysvětluje, že se jedná o oblast, kde pěstují vzorky plodin, kde je krajina výstavní, vzorná, aby si lidé udělali představu, jak to má opravdu vypadat.

Ráz krajiny ale zcela stejný jako o pár kilometrů severněji – na jižní Moravě. Vinná réva, sklípky na kraji vsi. Projíždíme městečko Laa, které nás zaujme náměstím i snadno zapamatovatelným jménem. Ovšem vesnici, kde jsme si dali oběd, to jsem si už nezapamatovala, ba co víc, ani nezapsala. A přitom to nebyl oběd ledasjaký: menu skládající se z výborné zeleninové polévky, bavorského bramborového salátu, vepřového řízku přes celý talíř (Vácínek si musel nechat půlku zabalit s sebou, neboť maso nešlo sníst) a ještě zeleninového salátu. A to vše za neuvěřitelných 4.90 euro!!!

A už zase dál na ty krásné rakouské cyklostezky. Po obědě se napojujeme na Traminweg, stezku s velmi sympatický jménem. Vinařská stezka je nyní mimo sezonu opuštěná, sklípky zavřené, nikdo s otevřenou náručí bohužel nečeká. Ale to je dobře, nejsme tady přeci proto, abychom se zdržovali ve sklípcích. Ale přesto moje malá drobná rada: pokud nás chcete následovat, chtělo by to podzim, kdy už se sklípky otevřou. Doba heurrige nebo burčáku, to zde musí být hukot!!!

A jak tak smutníme, že sklípky zavřené, ani nepostřehneme, že déšť, který nám hrozil denně, se uchýlil k variantě akce. A prší. A hodně. Co teď? Schovat se někde na zastávce, nebo hrdinně dojet? Volíme variantu hrdina. Ale zase ne tak velký, abychom promokli až na kůži. Na vysmívané zastávce se balíme do všeho nepromokavého, co s sebou vláčíme, a vyrážíme bojovat s živlem. Není to tak drastické, ale přesto dnešní den byl jediný za celou dobu, kdy nás voda opravdu dostala. Zjistili jsme, že naše narychlo zakoupené neoprenové návleky sice v dešti báječně hřejou, ale boty pod nimi stejně promoknou. Jinak ale ztráty suchého minimální.

Do slovenské Záhorské Vsi se dostáváme po 78km úplně snově: voda nad námi, s námi i pod námi. Rakouská krásná asfaltka končí v řece. Naštěstí je zde přívoz, a tak se spolu s auty plynule nalodíme a za pár minut a třicet korun jsme na druhé straně. Ale jako bychom se ocitli v jiném světě!!! Je pravda, že své udělalo již příšeří, zima, mokro a hlad, ale přesto se nám zdá slovenská část města špinavější, rozbitější i šedivější. Ale abych obyvatelům příliš nekřivdila: v některých oknech zářily kytičky a lidé tu na nás byli opravdu milí.

Spíme v ubytovně místního úřadu (nutno se na úřadu nahlásit předem) za velmi lidových 150 Sk. Příslušenství na chodbě sdílíme se železničáři, které sice nevidíme, ale tušíme, že jsou velmi čistotní - ve čtyři ráno nás budí jejich a naše společná sprcha. Skromné poměry – jakákoli absence kuchyně – i společné příslušenství odpouštíme, neb topení hřeje a v povlečení spíme stoprocentně jako první.

Obrovské plus má u nás Záhorská Ves díky nenápadné pizzerii. Tak dobré a velké pizzy – sezamovou, brynzovou, česnekovou nebo Žabu (okraje plněné sýrem) jsme už dlouho nejedli, jestli vůbec kdy. A k tomu báječné suché rozlívané bílé víno a velmi příjemná a hezká servírka. Slovensko nás přivítalo vskutku skvěle!!!


(komentáře? | Skóre: 4.4)

Praha - Vihorlat na kole 08 6. den: Gabčíkovo
Poslal pepik v Friday, 30. May 2008 @ 14:25:53 CEST (1378 čtenářů)

Záhorská Ves - Gabčíkovo

Díky tomu, že v ubytovně není kuchyňka, nemůže se k snídani vařit kávička, a tak konečně nastupuje Pepíkův oblíbený prázdninový ranní rituál - snídáme pivo. Slovenské rožky mňam, kus sýra, jogurt a něco pořádného s sebou na cestu. Dneska sílu budeme potřebovat!

Ráno jako vymalované. Na obecním úřadě platíme ubytko a najít naši silničku v malé vsi není problém. Pokračujeme vesničkami po vedlejších silnicích až se napojíme na bývalé pohraniční cesty, dodnes vyasfaltované silničky podél řeky Moravy, kde samozřejmě není žádný provoz.

Svěží ráno, čerstvé sluníčko, naprostá pohoda, šlape nám to jako zamlada. Nic neavizuje blížící se katastrofu. A ta přišla zcela nenadále: „Jééééé, já padám,“ zaječela Jolana a už se pomalu sunula do měkkého blátíčka, které se na cestě zčistajasna objevilo. Zkušeně však nestabilitu vyrovnala a pokračuje dál.

Nicméně blátíčka neubývá, spíše naopak. Přehodíme na těžší převod, kola se však boří do bláta otáčejí čím dál tím hůře. A najednou stojíme. Doslova a do písmene uvězněni v blátě. Hnusná hnědá hmota zanesla všechny součástky našich kol. Kola se netočí, šlapat nejde, všude bláto, bláto, bláto. Ani jsme snad nekleli, jen tak zoufale čuměli jak telata na nová vrata. Avšak žádná vrata, žádná úniková cesta. Všude bláto, kam jen dohlídneš. Vrátit se nemůžeme, vždyť jsme na liduprázdné stezce už skoro dvě hodiny. Kam oko dohlédne, žádná civilizace. Kola ustrnula v jedné pozici, bicykl těžký jak náklaďák, vše ucpané blátem. Co to budu skrývat: nám holkám se chtělo brečet, neboť nepojízdné kolo jsme ani neuzvedly, natož abychom ho poponesly. Co teď? Jet nemůžeme, nést nemůžeme. Vypadá to, že uprostřed širých lánů bídně zhyneme.

Ale my se nevzdáváme!! Po delších problémech se dovlečeme k nějakému planému stromku a urvanýma větévkama chceme kola z nánosů bahna vysvobozovat. Zaujaty novátorskou myšlenkou ani nezpozorujeme, že nám kluci někam zmizeli. A zůstáváme samy jen s našimi blátivými koulemi. Nejlépe je na tom Šárka, neboť bez blatníků, nejhůře pak Jolana s klasickými blatníky. Jako tři sudičky se skláníme nad dopravními prostředky a přemýšlíme, jestli se naši zmizelí princové vydali pro záchranu, nebo naopak se poohlížet za novými společnicemi.

Ale jsou pryč, a tak my se musíme vzmužit. Asi po zoufalé půlhodině se nám podaří malinko kola rozhýbat…. A za chvilku už v dálce vidíme, že se Pepík vrací. Sice nám to v blátíčku pořád nejde, ale naděje svitla. A jak to dopadlo? Neuvěřitelně. Po několika desítkách metrů blátíčko ustupovalo, ustupovalo, až se ocitáme zpět na sice zablácené, ale přesto cestě. Sice radostně, ale hodně těžce šlapeme do pedálů, neboť vynaložená námaha je rychlosti zcela neadekvátní.

A jsme zcela zachráněni, když potkáváme auto policajtů. Ne že by nám pomohli, ale aspoň víme, že o nás vědí. „Odkial? Z Prahy? A na bickyle?“ poprvé slyšíme věty, které nás už dnes naplňují pýchou a které spolehlivě navazovaly přátelské vztahy. Policajti se na cestě otáčejí - při pohledu na naše kola nechtějí riskovat bahýnko. Bezva si s nimi popovídáme a zjišťujeme, že být polišem na Slovensku není zas až tak velký vopruz.

S policií v patách dorazíme do Devínské Nové Vsi a chystáme se na znovuvzkříšení našich kol. Nejraději bychom je celé ponořili do řeky. Pepík se o to pokouší, ale fakt to není proveditelné. A tak políváme, čistíme, šťouráme a klejeme. Po chvíli padá rozhodnutí: už vypadáme docela jako cyklisti, zkusíme zajet do vesnice, snad bude benzínka a tam umyjeme.

Benzínku jsme sice nenašli, zato dělníky na demolici starého baráku. Při bourání stříkají ruiny, aby bagr neprášil. Naštěstí stavbyvedoucí je cyklista a po „Odkial? Z Prahy? A na bicykle?“ nám dává všanc svou úžasnou hadici. Zurčící voda je na naše kola jako Vaniš na prádlo. Pepík pak pohotově vytahuje sprej na promazání řetězů a za půl hoďky už fakt opět vypadáme jako cyklisti. Díky, pane stavbyvedoucí!!!! Ještě obligátní otázka na dobrou hospodu a spokojeni se loučíme.

Plni euforie z přestálého problému dorážíme přímo pod hrad Děvín. Tyčí se na soutoku Moravy a Dunaje. A už jsme zase turisti, zase fotografujeme a zase obdivujeme. Hbitá romantická Morava se spojuje se silným a klidným Dunajem, z obou se stává suverénní veletok. Genius loci s hlídkujícím Devínem na nás silně působí. Ovšem hlad je silnější )))

Podle rady hledáme v Děvíne penzion U srnčíka. Podivný název, výborné papání. Sedíme na zahrádce, hlídáme svá znovuzrozená kola a hlavou nám vrtá, jak jsme se tak mohli zprasit. Odpověď je nabíledni: včerejší silný liják spláchl na silničku zeminu z polí, která jsou nad úrovní asfaltu. Ale ještě musím přiznat, že zapomenuté bahno jsem šťourali po celou dobu, dokonce i domů jsme si ho kousek mezi brzdami přivezli.

Ve výborné náladě projíždíme Bratislavou. Bezchybně nám poradil Ondra: „Najeďte na dálniční most, tam je podvěšená cyklostezka. Pak pokračujte po pravém břehu řeky.“ Učinili jsme tak a už se fotíme pod bratislavským hradem a chytá nás pýcha: teď bychom se klidně mohli vrátit. Vždyť dojet až do Bratislavy, to už je pěkný výkon!!! A tak radostně plkáme, neustále dokola rozebíráme bahýnko, jednou sice sjedeme z cesty, ale jen nepatrně. A najednou se za Bratislavou ocitáme na krásném sportovišti. Protipovodňová hráz využita jako nová a úžasná in line dráha, pod ní opuštěná a úžasná cyklostezka. Takový luxus jsme ještě nezažili. Bratislavští si možnosti sportovat považují, na bruslích se prohání i v pracovní den docela dost lidí. A každou chvíli milé občerstvení pro cyklisty i bruslaře. No fakt super!!!! Bufet při poldri posloužil i nám – pivíčko, kafíčko, tatranky….. To ale máme život! A za chvíli už je tu nádrž, máme za sebou 70 díky bahýnku perných kilometrů, a tak si zasloužíme teplou sprchu a měkkou postel. „Gabčíkovo? To je 35km po hrázi! Tady je Čunovo,“ dostává se nám velmi studené sprchy od místního zaměstnance. Ty jo, ještě 35 kiláků? A proti tomu větru? Vejráme jak zjara, ale co se dá dělat.

Na hrázi si připadáme jako na břehu moře. Voda, voda, voda. Šlapeme jak k smrti odsouzení, večer se blíží, nikde nic. Vítr zpočátku smrtící – proti nám se posléze několikrát obrátí. Ale dřinu 35 podvečerních kilometrů nám nikdo nevezme. Na konci hráze se kácíme na lavičky a odpolední pýcha narůstá: Gabčíkovo!!! Kdo z vás tady byl na kole?

Ráno telefonicky zamluvený penzion Hoštág zvenku i zevnitř vypadá slušně, nebylo však dost teplé vody a personál taky nic moc. Poprvé zjišťujeme, že maďarsky bychom se domluvili lépe než česky a asi i lépe než slovensky. Po 108km a několika pivech spíme jako mimina.


(komentáře? | Skóre: 5)

Praha - Vihorlat na kole 08 7. den: Štúrovo
Poslal pepik v Friday, 20. June 2008 @ 14:41:38 CEST (1629 čtenářů)

Gabčíkovo – Štúrovo

Dnešní ráno bylo pro nás velmi překvapivé. Šárka v noci nespala a znáte to: člověka napadají všelijaké myšlenky, nejméně ze všech je ale optimistických. Aby noc přečkala, vymýšlela nejrůznější a nejroztodivnější varianty, jak cestu dokončit. Bolela ji záda, ruce, po poloprobdělé noci pravděpodobně i hlava. A tak ranní postel slyší spoustu nejrůznějších úvah jak, kdy a s kým se vrátit domů. Domů, do Prahy, do lékárny…… Tam všude to Šárku a snad i Jolanu táhlo. Jolana je rozpolcená: domů by ráda, ale ne tak brzy….

U snídaně však Šárka zničehožnic mizí a po návratu nás staví před hotovou věc: „Láďa všeho nechá a jede pro mne. Končím“. Jolana váhá jen minutu: „Já zůstávám.“ A tak ráno z Gabčíkova vyráží místo kvintetu jen kvartet. Bude se nám stýskat po Šárčině nakažlivém smíchu i po jejích nekonformních komentářích.

První dnešní kilometry ve znamení maximální pohody. Jedeme po hrázi podél Dunaje, krásná asfaltka kam auta ani motorky nemůžou, nikde nikdo. Příroda čerstvá, voňavá. Myslíme na Šárku, jak by se jí to líbilo. Myslíme na ni i za hodinu, kdy by se jí to určitě nelíbilo. Asfalt se totiž nenápadně mění na kačírek. Víte, co je to kačírek? To jsou krásné menší či větší oblázky. Cesta vysypaná kačírkem vypadá úžasně - sluníčko se na jednotlivých oblázcích odráží, povrch vypadá jako by se mírně vlnil, vše krásně souzní s okolními trávami i kytičkami. Ale zkuste si po tom kačerovi někdy jet. Řeknete no a co, trošku to asi drncá. Jenže ono nám to pak drncalo přes 80km!!!! To vám drncá v hlavě, v rukách, v nohou, všude. Dochází k dramatickému rozporu mezi úžasnou romantickou krajinou a nepříjemnou formou jejího zdolávání. Z dnešního dne se vyklubala jedna z nejhezčích, ale zároveň i nejobtížnějších etap. Teď už víme, proč na hrázi nikde nikdo….

Občas kačírek střídáme s polní cestu, která v některých úsecích vede pod hrází. Nic moc, ale krapet lepší než ty šutry. Po asi 60 km samoty na kačírku dorážíme na začátek Komárna. A za tu námahu nám cyklistický pánbůh nadělil radost. Přímo u vody se vyloupl Yacht klub – příjemná hospoda s venkovní terasou. Velmi milá servírka, dobré pivo, hotovky – otrnulo nám okamžitě. Po opulentním obědě se necháváme přesvědčit i na kaštanové pyré, které už nějakou dobu na jídelních lístcích okukujeme. Úžasná mňamka, ovšem na všechny strany z ní čouhají kalorie. A my jeden druhému přiznáváme, že jak hodně jíme, tak kalhoty začínají být těsnější a těsnější…. A to jsem si od cesty slibovali nějakou redukci váhy ) Součástí restaurace je i levné ubytování - pro příště.

Komárno je moc pěkné hraniční město. Pronikáme do kompletně maďarské zóny, kde se plynule přechází z jedné řeči do druhé. Dnes nás to udiví, ale jak budeme v naší cestě jihem Slovenska postupovat, narazíme i na oblasti, kde se mluví daleko víc maďarsky než slovensky. Dokonce potkáváme Slováky, kteří slovensky ani nerozumějí. Nebo nechtějí rozumět?

V Komárně se už regulérně platí evropskou měnou. Na jedné výloze čteme: vše za 1 euro!!! Jolana je v krámě udivena, jak prodavačka neomylně oslovuje každého zákazníka buď slovensky nebo maďarsky. Jen tu češtinu prý neodhadla…. Ve městě nově zbudované euronáměstí – pěší zóna s malinkými krámečky a výstavními domy. Působí trošku uměle, ale kupodivu je zde dost lidí - v kavárničkách i na lavičkách. Komárno žije!!

A my pokračujeme: na konci města nacházíme opět svůj kačírek a opřeme se do pedálů. Je toho už dnes fakt dost. Asi po hodině perného šlapání jsme ve vesnici Moča. Doplňujeme v krámu zásoby (pořád máme strach, aby nebyl hlad) a odevzdaně zase na kůň. Nebo že by už někteří na vlka? V Moče jsou u řeky krásné výstavní domy, z ničehož nic tudy vede pěkná cyklostezka. Také míjíme nějaké penziony. Každý z nás v duchu myslí na to, jaké by to bylo příjemné se už ubytovat, dát si horkou sprchu a na kačera nemuset. Nepřizná se ale nikdo. Až daleko za vsí: měli jsme tam zůstat! Dobře, že jsme nezůstali - to se však ukáže až druhý den. Nyní litujeme. Cyklostezku střídá stará nepoužívaná silnice podél Dunaje, balzám na naše ruce. Věříte, že nás na kole ze všeho nejvíce bolely ruce? Zadek si zvyknul, nohy také, ale ruce od drncáků bolely dost…. Tak zpět na stezku: když končí stará silnice, nikdo z nás už nemá na kačírek morálku. A tak posledních 14 km dojíždíme po silnici. Krásný, rovný asfalt. Ani ta auta už nám nevadí. Radostně vjíždíme do Štúrova, ovšem… Baba, s kterou jsme ráno telefonovali a u které máme bydlet, nám suše oznamuje, že manžel už ubytování někomu slíbil. Ubytujte se jinde, je tu dost příležitostí. Místo horké, studená sprcha. Chce se mi brečet. Ale je fakt, že každý druhý dům inzeruje zimmer frei. Nakonec mobilem doháníme starší jemnou, inteligentní a příjemnou paní - náš první dojem, že to musí být bývalá učitelka se potvrdil. Pronajímá dům po svokrovcích (manželovi rodiče), ovšem musí předem uklidit. Nevadí, projíždíme město, popíjíme pivo a moc se těšíme na odpočinek. Prostorný dům se zahrádku a dvorkem máme jen pro sebe, pouze v přístěnku na dvoře bydlí pan Strachoň. Samotář, závislák na kole. Moravák, který si každý rok sám vyjíždí na šlapací dovolenou. „Manželka na kole odmítá.“ Je tichý, mírný, nepřekáží. Den zakončujeme v pizzerii Vincent – pizzy už jsme jedli lepší, ale pivo OK.


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Praha - Vihorlat na kole 08 8. den: Šahy
Poslal pepik v Saturday, 21. June 2008 @ 12:11:26 CEST (1293 čtenářů)

Štúrovo - Šahy

Ranní Štúrovo nás za včerejší martýrium bohatě odměnilo. Dvorek zalitý sluncem, kávička, čerstvé pečivo z domácí pekárny (Pepík, jak jinak). To by se Šárce určitě líbilo!! V horké vodě pereme vše, co se dá, sluníčko suší jak na objednávku. Pan Strachoň pomáhá natahovat šňůry a vykládá o svém závisláckém životě. Ano, na bicykl si vytvořil závislost. Bojí se, že se mu díky dvěma kolům rozpadne manželství (žena mě nutí nakupovat a válet se na písku na pláži), ale nemůže si pomoct. Každý rok musí pár tisíc svých cyklokilometrů udělat. Sám. Nemá bohužel takovou partu jako my. Avšak my dnes lenošíme na slunku a nic se nám nechce. Po hodince najednou všichni zneklidníme a nejraději bychom se už zase hýbali. Začínající závislost?

Od hodné paní domácí ze včerejška víme, že ve městě je velké termální koupaliště - proto Štúrované pronajímají snad každý kurník. Řešíme otázku plavek, které zůstaly v neexistujícím doprovodném vozidle. Bezplavkoví Jolana a Vašek sedají na kola a vyrážejí na maďarskou stranu, k dominantě Štúrova, k velkému klášteru u města Esztergom.

Pepík plavky má, já beru černé spoďáry a podprdu, jež se na první pohled tváří jako opalovačky, a s nadějí, že u termálního kúpaliska koupím opalovačky opravdové, vstupuju za 100 Sk do ohromného areálu plného naháčů. Očekávání se nesplnilo, je přece pořád ještě před sezónou, a i když tady prodávají spoustu všemožných blbostí, plavky ne. Blbý a nepatřičný pocit trvá jen do té doby, než vlezu do vody s odhodláním, že už z ní nikdy nevylezu. Za pár chvil je ale všechno jinak. Voda teploučká, úžasná, namožené svaly jsou jak v bavlnce. Plavat se nemusí, jen tak se vznášíme. Pobyt ve vodě je nesmírně příjemný i atmosférou. Většina koupajících se jsou totiž handicapovaní lidé, děti i dospělí. A mentálně postižení lidé jsou boží. Veselí, usměvaví, ve vodě náramně spokojení. A tak můj plavkový problém bere okamžitě za své a raduji se s většinou z těch příjemných chvil. Pepík si u jednoho staršího pána vyslechne přednášku o bibli a po hodině je očištěn i zevnitř. Dozvídáme se od něj ale bezva fintu: příště se ubytovat v kempu, který je součástí areálu kúpaliska. Přístup k bazénům je tak zcela volný a navíc zdarma.

Za dvě hodiny jsme vymáčení ažaž. U stánků kupujeme pro všechny úžasné uzené hejky a hajdy na náš slunný dvoreček. Čeká nás ještě rozhodování, zda v tomto přátelském městě nezůstat celý den, ale jednomyslné rozhodnutí padá rychle a druhá odpolední hodina nás již zastihne na silnici.

V malé pohraniční vesnici Salka dáváme po 10km silnou dobrou kávu a pokračujeme asi 30km Maďarskem. Dostáváme se na cestu k poloopuštěné vesnici Tésa, která se zapíše do našeho deníku jako nejstrašnější silnice celé cesty. Díry, výmoly, průrvy, písek, balvany. To všechno na uzounké silničce bylo, navíc lemováno neprostupnou a neudržovanou zelení. A velký kopec a následující skopec k tomu. A nikde nikdo. Ani proti nám, ani před námi, ani za námi. Poprvé se bojíme, že tady na nás nutně musí vyskočit ty hordy agresivních cikánů, před kterými nás doma úpěnlivě varovali. Vždyť kam jinam by takováto cesta mohla vést, než do cikánského ghetta? Naštěstí cesta vedla do romanticky znějícího městečka Vamosmikola, odkud se dostáváme na opuštěný přechod Vyskovec nad Ipľom – ztracená pohraniční vesnice, kde je sice dost cikánů, ale žádný problém. Dnešní 50km etapu si užíváme se vším všudy. Hodně stavíme, fotíme, diskutujeme a smějeme se.

Den končíme ve městečku Šahy, kde máme poprvé dohromady mnoháč. V pěkném a čistém hotelu Vila Romane spíme všichni za 1 500 Sk. U večeře nás obsluhuje Igor – pěkný fotbalista, ale hloupý kluk a neschopný číšník. A tak se smějeme i celý večer.


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Praha - Vihorlat na kole 08 9. den: Filakovo
Poslal pepik v Wednesday, 25. June 2008 @ 21:54:19 CEST (1381 čtenářů)

Šahy – Filakovo

Dnes nás čeká město, o kterém pouze tušíme, že se zde vyráběly elektropřístroje – snad ledničky, nebo …. ?

Ráno absolvujeme blažený rozhovor s emigrantkou a jejím britským přítelem: „Odkial? Z Prahy? A na bicykle?“ Baví nás to čím dál tím víc a hlavně motivuje, i když šlapat se nám zatím pořád chce.

Vyjíždíme po silnici na Slovenské Darmoty a obědváme ve vesnici Želavce na terase zdejšího kulturního domu Fontána. Na tuhle terasu asi nikdy nezapomene Jolana, která tady od Jardy slyší: „No to snad už přeci dotáhneš!!“ A je tak definitivní konec jejím pochybám, zda se kvůli práci a dvěma svým chlapům vrátit dříve. Pepík a Vašek se radují. Já taky a Jolana taky.

Po obědě uhýbáme na menší silnici směr Bušince. A poprvé se setkáváme se zdejší cikánskou realitou. Recepční v Šahách: „Cikáni? Ty sú na východě všade!“ A má pravdu. Přijíždíme do vsi, kde mají všechna okna a dveře otevřená, odevšad zaznívá hlasitá muzika, všude pobíhá spousta malých dětí a na plotě visí prádlo. Tyto poznávací znaky nás pak nikdy nezklamaly. Druhá polovina vsi však zcela jinak: upravené zahrádky, nepřístupné domy a ticho. Nevím, která část je pro turistu a cyklistu zajímavější. Tipuji, že první, i když žít bych zcela jistě chtěla v té druhé. Hned ale musím dodat, že za celou cestu jsme neměli sebemenší problém, i když jsme natrefili vesnice zcela cikánské. Často jsme se ptali na cestu, na obchod, na hospodu nebo na ubytování a vždy lidé milí, příjemní a vůči cyklistům vstřícní. Všichni, bez rozdílu.

Za vesnicí Bušince ještě tlupa tlačící káru se železným sběrem. „Těm by se naše kola dost hodila,“ uvažujeme a každý z nás si dělá osobní rychlostní rekord. Při potkávání dalších podobných tlup se už zdaleka tak nenamáháme……

Pokračujeme na Rároš, kde se vydáme přes zelenou. „Musíte pres ten mostík, ktoremu cikáni ukradli zábradlí,“ vyslyšeli jsme radu a celí zelení strachy přelezli přes trosky mostu do Maďarska. Pak nějaká neudržovaná stráň, kde svačíme a nadáváme Pepíkovi, kam nás to dostal, a za chvíli už super maďarská silnička. Když dojíždíme do slovenské Kalondy, Pepíka chválíme za pěkných pár ušetřených kilometrů. Máme čas, a tak v Rapovcích kávička. I tady je tak silná a dobrá, jako všude ve slovensko.maďarském pohraničí.

V Rappovcích uhýbáme na malou zapomenutou silničku, kde skoro nic nejezdí. Vychutnáváme si tichou zelenou krajinu a najednou si uvědomíme, že nám cosi chybí: na polích ani na krajích lesů vůbec nevidíme srnky, zajíce ani bažanty. Zvěř, které je u nás všude mraky. Jednou nám na Moravě srnka vběhla přímo pod kola! A tady? Možná to je náhoda, ale spíš jsou zde příliš horliví myslivci. Nebo že by pytláci?

Už už budeme ve Filakovu, když se před námi noří velký kopec. Ach jo, po skoro stovce kilometrů…. Drápeme se nahoru neochotně, ale rozhled nám vyrazí dech: pod námi malé město, kterému dominuje nádherný starý hrad. Tak to stálo opravdu zato!! Ledničky a televizory jsou zapomenuty, od této první chvíle se nám Filakovo líbí.

Spíme v penzionu Pepito, mnoháč už ani neřešíme. Paní domácí je zamlklá korpulentní, ale příjemná dáma. I když chce za čtyřlůžkáč 1 000 Sk, připraví nám k snídani opravdové lukuly – snídáme vždy hodně, ale takto jsme se ještě nenaprali. „Odkial….“ Opět zafungovalo.

Večer na procházku. Čekáme průmyslové špinavé město a máme pravdu. Ale ušpiněná popelka se začíná probouzet: zřícenina hradu tyčící se nad paneláky je opravovaná, pěší zóna v podhradí se buduje, je tu zcela nový a moc pěkný penzion, informační středisko, vše z peněz Evropské unie. Fondy umějí na Slovensku opravdu využívat. Po cestě Slovenskem vidíme spoustu cedulí označujících, že silnice, most, kostel, domov důchodců, kulturní dům či hotel jsou financovány z evropských fondů. Kam se my na Slováky hrabeme!!!!!

Večeříme v rádoby luxusním hotelu Villa Anna (doporučení paní domácí). Nebýt kýčových trpaslíků v zahradě a korytnačky v jezírku, jsme tu sami. Halušky docela slušné, ale už nám pomalu lezou krkem ….


(Více... | 2 komentáře | Skóre: 5)

Praha - Vihorlat na kole 08 10. den: Gemerská Horka
Poslal pepik v Monday, 30. June 2008 @ 18:57:38 CEST (1742 čtenářů)

Filakovo – Gemerská Horka

Ráno u snídaně obvyklé „Odkial…“, tentokrát v podání rusky mluvícího sympatického muže. Gemerká Horka? Tam to znám, to je krásné místo. Kouzelný název, doporučení, a tak dnešní destinace je daná. Co na tom, že na naše telefonické dotazy ohledně ubytování nikdo neodpovídá. V Praze mi Pepík předal seznam míst, kudy budeme projíždět, a já vyhledala spojení na možná ubytování. Gemerská Horka však zatím mlčí.

Ve městě ráno dokupujeme kosmetiku a ve čtvrt na deset již na trase. Projíždíme chráněnou krajinnou oblastí Cerovskou vrchovinou, pasta pro oči. Mírně zvlněná krajina, všude zeleno-žluto, čistý vzdoušek, ptáci zpívají. Oblast začíná velmi upravenou obcí Hajnačka, kde se skoro vše buduje z evropských peněz. Jakmile projedeme CHKO, dostáváme se do dědiny Šimonovce. K ní mě vážou zajímavé vzpomínky. Když jsem z Prahy obvolávala obecní úřady ohledně ubytování - nejsnazší cesta, jak něco zjistit, vždy byli úředníci milí a pokaždé dobře poradili. Tady v Šimonovcích jsem mluvila se samotným starostou. Jeho udivené:“A prečo do našej dediny?“ mne dost pobavilo. Přestože prý žádné ubytování nemá, zastavte se alespoň u mne na úřadě. Fajn. Ovšem do Šimonovců přijíždíme v sobotu v poledne a úřad, omšelý a otlučený, samosebou zavřený. A tak se tedy nasvačíme na náměstí, abychom na hodného pana starostu alespoň zavzpomínali. Ledva před zavřeným kostelem (hospodu jsme žádnou nenašli) vybalíme svačinu, hned je kolem nás živo. Lidé vybíhají z domů a okukují nás. Z každého domu burácí hlasitá hudba a všude prádlo na plotech. Teď už se nedivíme, že se pan starosta divil, že se tu chceme ubytovat. Každopádně nás jeho pozvání potěšilo a dodatečně se omlouváme, že jsme ze vsi rychle vypadli.

Jsme najedení, potřebujeme se napít. Přijíždíme do městečka Rimavská Seč. Tady všude hodně zbořených či polorozbořených domů, všude muzika a prádlo. Ptát se na hospodu je dost zbytečné, přesto zoufalý Pepík, který s sebou nikdy nevozí vodu a jezdí jen na pivo, zkouší. Samozřejmě marně. Odhadujeme, že zde bydlí několik tisíc lidí, hospoda však žádná.

Jako v jiném světě si pak připadáme o pár kilometrů dál, v městečku Číž – kúpele. Na první pohled stejná beznaděj, avšak semtam vyrabované či opuštěné stánky se suvenýry (to je napořád, nebo jen před sezonou?). Ptáme se po hospodě, máme smůlu, ze tří oslovených nikdo neví!!! Až na čtvrtý pokus nás chlapíci z nablýskaného BMW posílají do lázeňské restaurace. Jako z románu od Kafky se ocitáme zčistajasna mezi sněhobílými stoly a toaletami na fotobuňku. Zpátky na zem nás srazí číšník, který opravdu neví, co se ve zdejších jodových lázních léčí. Po chvilce pozorování a báječném obědě si to domyslíme sami: pohybuje se zde spousta dětí i dospělých o berlích, nebo dokonce na vozejčku.

A výborně napapaní ve snaze zkrátit si cestu (přece jen máme časový skluz díky hledání hospody) malinko za lázněmi bloudíme, ale pak už nenápadnou polní cestou na Tornalu. Dále Gemer, Gemerská Panica. V Panici už jsme my holky dost nervózní, protože na naše soustavné telefony ohledně ubytování v Gemerské Horce nikdo neslyší. Co když tam ubytování nebude? A tak se po postelích sháníme v malinké vsi Gemerská Panica. A jak je dnes ten den takový podivný, natrefíme tu na malý skvostný zámeček, kde je pro nás připraveno apartmá jako v pohádce: tři ložnice, kuchyň, jídelna, dvě koupelny, posilovna, hala a velký obývák s plazmovou obrazovkou. Ale když mi tak chceme do Gemerské Horky!!!!!!! Sem se určitě vrátíme, když tam ubytování nebude, slibujeme milému manželskému páru, který nám vše ochotně ukazuje.

Pokračujeme tedy dále 9km po hlavní silnici, protivný protivítr. Na tachometru 100km, když míjíme ceduli ohlašující náš dnešní cíl. První šok: ves blbá, prašivá. Dnes už jsme projížděli tisíckrát lepšími lokalitami. Šok druhý: penzion s magickým názvem Skalná Ruža sice pěkný, ale obsazený. Šok třetí: jiné ubytování tu není. Pouze obludná moderní továrna. A zde pravděpodobně ten dobrý muž, který nás sem ráno nalákal, pracoval. Ach, jo. Ochranka ve vrátnici ovšem milá a doporučuje se ubytovat ve 20km vzdálené Rožnave. Když jste ujeli 100km, tak to vás těch dalších už neporazí, ne? Jen silou vůle se bráním vzlykům a s přicházejícím šerem se začínám připravovat na devítikilometrovou cestu zpátky po hlavní silnici. Jolana je statečná.

Ale kluci nezklamali. Nevíme kde a jak, ale sehnali číslo na paní, která má na starosti podnikovou ubytovnu. A ta pohádková víla je ochotna nás ubytovat i teď, v sobotu, skoro v 8 hodin večer. Na ubytovně máme pro sebe celé patro, teče horká voda, dvoulůžkáč stojí 180 SK a když si u piva ve společenské místnosti přiznáme, že se nám všem chtělo zůstat v panickém zámečku, už se tomu jenom smějeme.

Ale máme hlad. Jídlo už náš anděl strážný zařídit neumí. A tak se po sprše neochotně loudáme do neskutečně zakouřené hospody, kde u výčepu jen brambůrky a kde místní zdejší dělníci a místní omladina zabíjí svůj čas. Z vedlejšího bufetu nějaké smažené hrůzy s kečupem - zavřít oči a rychle polknout!!!!!

Přesto se Gemerská Horka do našeho deníku zapisuje jako jedna z velkých pozoruhodností. Ve zdejší továrně totiž vyrábějí hygienické potřeby. No řekněte, kdo z vás spal někdy v továrně na vložky!!!


(komentáře? | Skóre: 5)

Praha - Vihorlat na kole 08 11. den: Moldava nad Bodvou
Poslal pepik v Friday, 04. July 2008 @ 09:16:18 CEST (1315 čtenářů)

Gemerská Horka – Moldava nad Bodvou

Dnes nás čeká jedna z nejkrásnějších etap. V ubytovně továrny na vložky pořádáme obvyklou homérskou snídani, krámek s čerstvým pečivem otevřen i v neděli ráno, prádlo krásně uschlo, topí se tu pořád.

Ještě fotka a vyrážíme do Chráněné krajinné oblasti Slovenský kras. Kluci z mapy vyčetli, že musíme do kopce, ale byla to spíše hrůza než kopec. Naštěstí v neděli ráno po nestvůrně se klikatící silničce žádná auta, a tak makáme a nabíráme do plic čistý silný vzduch. Na vrchol dofuníme asi za hodinu a odměna je sladká: dolů sjíždíme skoro dvě hodiny. Pravda, občas se zastavujeme a obdivujeme okolní krásu: ocitli jsme se ve vojenském prostoru, kam auta nemají přístup - silnička asfaltová, nikde nikdo, jen rozkvetlé stromy, nádherné vůně a sytá zeleň. Sluníčko svítí jak na objednávku, tak tohle si opravdu zasloužíme. Přemítáme o tom, kdy sem vtrhnou turisté: zatím pro ně žádné velké služby přichystány nejsou, v Silické Brezové jedna otevřená hospoda, navíc se ještě opravuje (ale kafíčko dobré), jinak nic moc. Uchvátila nás Silická Jablonica se svým starým krásně opraveným kostelíčkem, z evropských peněz, jak jinak. Když sjíždíme, pochopíme proč Jablonica – všude kolem cesty voní rozkvetlé jabloně. Ale co nás překvapilo, všude samé jmelí, a to i na těch ovocných stromech. Zkrátka vojenský prostor - daří se tady všemu.

Sjíždíme do Jablońova nad Turnou, kde nás zarazí pod lesem obrovitá moderní továrna, která neustále vrčí, sténá a brumlá. Zapomněli jsme se místních zeptat, co jim to hyzdí okolí, ale hrůza to tedy je. Z Jablňova požehnání - vedle nové silnice nechali starou a my tak máme pohodlnou cyklostezku, na které sice občas raší tráva, jak se prokousává asfaltem, ale to nás neruší. Dále potom Turňa nad Bodvou s krásným hradem a už vjíždíme do Moldavy nad Bodvou. Tady původně jen oběd, ale nějak se to všechno semlelo a najednou jsme vysprchovaní a máme před sebou příjemný teplý večer.

Ale nepředbíhat! Moldava je pro nás jedno z nejpříjemnějších míst na naší cestě, a tak se jí budu věnovat podrobněji. Nejprve vjíždíme do města s cílem vybrat vhodnou hospodu na oběd. Po několika neplatných pokusech zakotvíme v hotelu Hilton. Tedy Hilton mu říkají místní, ale Paris by se určitě divila… když například chcete z restaurace jít na toaletu, musíte si v recepci vyžádat klíče. Vaří tu ale skvěle, Vašek si libuje: poprvé v bývalé vlasti mu uvaří těstoviny al dente – přesně dle Italů a dle jeho chuti. Kuchař se později přizná, že v Itálii delší dobu vařil. My ostatní také jíme dobře, ještě kafíčko, zákuseček a už se ptáme po ubytku. V hotelu Bodva, jak zní správný název zařízení, je na půli ubytovna, na půli hotel. Obojí se na první pohled liší pouze televizí, na druhý pak i cenou. Hotel má dablovku. Problém je v tom, že v ubytovně je jen jeden pokoj. Co dělat? Kdo bude večer koukat na televizi? Kluci, nebo holky? Recepční nás nenechá se rozhodnout: je tak milá, že zavře recepici a jde nám druhý pokoj z ubytovny uklidit. A takoví milí lidé jsou v Moldavě snad všichni. Nebo aspoň my zde jen milé lidi poznali.

Vysprchovaní v povznesené náladě prohlížíme město. Přijde nám jako z cukru: náměstíčko lemované stromy, prostor vyhrazený pro bruslaře, uklizeno, lavičky, pomníky a pamětní desky na zdech připomínají slavné rodáky. Tady musejí mít opravdu skvělé zastupitelstvo. A jak si tak pochvalujeme a přemýšlíme, kam zajdeme na pivo, kráčí proti nám zajímaví dvojka – starší (no, starší, později se ukázalo, že jsou mladší než většina z nás) rozjásaní manželé. A hned že jsem určitě cudzinci a čo že to zde robíme…. když přišlo na „Ako, na bicykle? Odkial, z Prahy?“ skoro strnuli. A že tedy to musíme zapít a že nás musí pozvat. A už sedíme v nějakém obskurním lokále, kde se aňuci a apuci, jak se oba něžně maďarsky oslovovali, cítí jako doma. Slečna sice chtěla už zavírat, ale místo toho s úsměvem začala nalívat. Skoro dvě hodiny povídání, zábavy a smíchu. Dozvídáme se historky z jejich soukromého i intimního života, Pepíka omračuje informace, že paní by si s ním ráda zapálila, ale že kouří jen cigarety s mokrým koncom. Rundy se otáčejí, pivo se pije …. Na aňuci a apuci asi jen tak nezapomeneme.

Loučíme se a ještě dlouho za námi mávají. Ale to není z Moldavy všechno. Jak tak máme rozjitřené smysly z alkoholu, kluci nasajou vůni čerstvého pečiva a jako Vinetou a Old Shaterhand se nechávají vést smysly. A už buší na okno pekárny. Pekařky nejenže je nevyhodily, ale ochotně nám (i holkám) ukazují noční provoz, vysvětlují jak se co peče a na cestu si můžeme vybrat čerstvé koláče. Na závěr se Pepík se sličnou pekařkou přetahuje ohledně placení, ona se brání. Pod falešnou záminkou vnutit jí peníze se pak k ní ten padouch dlouze vine. Nebo to bylo naopak?



(komentáře? | Skóre: 4)

Praha - Vihorlat na kole 08 12. den: Trebišov
Poslal pepik v Tuesday, 08. July 2008 @ 13:18:21 CEST (1256 čtenářů)

Moldava nad Bodvou – Trebišov

Snídáme na pokoji, Pepík přinesl bohatý nákup z Billy a čerstvé pečivo od nočních pekařek. Míříme na Košice – nuda, nuda. Blahořečíme si, že jsme to včera zabalili v příjemné Moldavě, protože rovná dlouhá a otravná cesta by se navečer stala jistě nestravitelnou. Většinu dne dnes objíždíme obrovité tykadlovité Košice. Nejprve musíme zdolat U.S. Steel, bývalé Východoslovenské železárny. Špína, smrad, smog, beznaděj a prach. Přijíždíme zezadu, o to je to horší. Zde vidíme i nejubožejší cikánskou vesnici. Přední nablýskané kancelářské budovy už první dojem nenapraví. Zvlášť když se najednou ocitáme v místech, odkud naším směrem vede jenom dálnice. Náhodný chodec nás informuje, že to tu nějak popletli a že fakt musíme asi 3 km po dálnici. Tak vzhůru do pedálů!! A rychle. Bojíme se, že nás chytnou poliši, a trneme hrůzou, že nás někdo srazí. Přežili jsme všichni.

V uctivém oblouku pak Košice míjíme. Dobrý oběd v městečku Čaňa. Tady zažíváme smutné okamžiky loučení s Jolanou. Ne že by už nemohla, fyzicky na tom je velmi dobře, ale touží za svými kluky a volají ji pracovní povinnosti. Dostává od nás rady jako vlastní dcera, v cíli se musí nahlásit. Pokud bude jakýkoli problém, ihned zavolá. Nevolala, psala: do Košic po cyklostezce za hodinku v pohodě, kolo na nádraží v úschově, lůžko na pražský vlak zakoupené. A ráno vyspinkaná posílá zprávu již z kanceláře. Tak jednoduché to je!!!

My mezitím zdoláváme pětikilometrový kopec na Slanec-blbec. Blbec proto, že po hlavní, a tedy hodně aut a hodně smogu. Krajina ale zvlněná, pohledná, Slanecký hrad vše pozoruje. Nahoře si ani moc nevydychneme, neb obloha se výhružně zatahuje a my prcháme před bouřkou. Sjezd si vychutnali hlavně chlapci. Pod kopcem přiznali svou touhu po policajtech – v městečku předepsanou čtyřicítku jsme totiž překročili všichni. Vácí o 23 km/hod., Pepík o 17 a já sice jen o pár, ale na pokutu by to jistě stačilo. Škoda, mohli jsme mít kuriózní doklad o občanské neposlušnosti.

Bouřce jsme ale neujeli, schováváme se u zavřené hospody. Jízdu umytou a voňavou krajinou si dneska zasloužíme. Ve vesnici Kuzmice nově otevřený penzion – moc příjemná majitelka si stěžuje, jak jí hosté kradou popelníky a sklenice. Nás zde zachvátila zcela bezdůvodně euforie. Radujeme se jako malí haranti z toho, že žijem, že jsme už tolik ušlapali, že je Jolana v pořádku, že jsme jeli tak rychle a že si tedy život musíme vychutnat. Pokud tři becherovky (každý) berete jako užívání, tak jsme si opravdu užili. A s pozvednutou náladou padá definitivní rozhodnutí, že když Jolana zpáteční cestu tak dobře zvládla, zvládneme to taky. A v Trebišově se zeptáme na vlak.

Dnešní náš anděl strážný se převlékl za pokladní na nádraží v Trebišově. Starší paní nás na první pohled odhadla na nemajetné cyklisty a vymyslela fintu: dá nám třem hromadnou jízdenku a když ji zakoupíme v předstihu (tedy hned), můžeme mít slevu. A navíc kupátko pro čtyři obydlíme ve třech. Nedá se samozřejmě odmítnout, zvlášť když před naším definitivním ano už rozjela tiskárnu, a tak kupujeme lístky z Michalovců a s konečnou platností určíme i den návratu. Lůžko i s kolem do Prahy nás tak každého přišlo na 724 Sk.

Spíme v hotelu Zemplin, díky Honzí za radu a kontakt, a narozeninová večeře s šampíčkem se koná v nejlepší zdejší restauraci Amadeus. Město nás příliš – tedy vůbec nenadchlo: široký bulvár lemovaný obchody, kancelářemi a restauracemi. Žádný duch města, žádná atmosféra, nic. A tak rychle do pokojíčku a spinkat. Ještě poděkujeme vedoucímu hotelu. Po „Odkial ?“ otevírá salonek a naše unavená kola jsou dnes ustájená jako nějaké vipky.


(Více... | 1 komentář | Skóre: 3.5)

Praha - Vihorlat na kole 08 13. den: Ukrajinské hranice
Poslal pepik v Thursday, 10. July 2008 @ 12:16:58 CEST (1408 čtenářů)

Trebišov – Sobrance

Třináctka je pro nás šťastné číslo, třináctého ukončujeme svou dálkovou expedici. Dorazíme do Sobranců, kýženého cíle. Ale před slovenskými Sobranci a ukrajinskými hranicemi se toho dneska ještě hodně událo.

Když už víme, že pro nás žádné auto opravdu nepřijede, mírně znervózním. A v čem budu trávit zasloužené chvíle volna a odpočinku na Šíravě? Opět jako celou dobu v moiře? Pepík mě podporuje, a tak atakujeme místní krámek. Nutno říct, že tak časně v Trebišově měli otevřeno pouze Vietnamci a ti něco takového asi ještě nezažili: dva v cyklistickém na první pohled odhodlaní zde utrácet. A rychle, nemáme čas. Džíny a halenka pro mne, tričko a kalhoty pro Pepíka. Vašek hlídá kola a kroutí hlavou: tak rychle se dá nakoupit? Pocit máme příjemný, za pár korun jako ze škatulky ))

Silnice na Michalovce je dost frekventovaná, vůbec nás nebaví. I když nám do Sobranců zbývá jen pár kilometrů, rozhodujeme se k zajížďce po malých vesnických silničkách – obloukem přímo až na ukrajinské hranice. Jedeme na Vrbovec a Čečehov. Ta paráda!!! Náklaďáky, kamiony a rychlá auta měníme za pravý venkov, kde ptáci prozpěvují a na silnici jsme sami. Dostáváme se do oblasti, kde není žádný provoz, žádné hospody, žádný obchod. Proč tu nikdo nejezdí poznáváme posléze: silnice totiž nikam nevedou. Kroutí se dokola kolem vesniček a městeček, zabloudí sem málokdo. V Inačovcích zaútočí hlad. Na dotaz po hospodě se místní jen usmějí. Kdepak, ani tady, ani nikde dále. A cože to vlastně chceme? No kávu, tu vám uvařím, pravila ta hodná žena, poručila muži vynést ven stolek, dala čistý vyšívaný ubrus a přinesla i výborný domácí kuchýnek, tedy koláč. Pepík naproti v krámu nakoupil piva a rožky a hned jsme si s těmi hodnými lidmi udělali příjemnou pauzu. Dozvídáme se, že mladí zde na vesnici být nechtějí, občas jen na víkend přijedou vnučky. Zato cikány tady nemají rádi, berou prý dávky u nás i v Británii, šikulové.

Dostáváme i rady na další cestu: dál do Blatné Polianky, kam máme namířeno, neprojedeme, jsou tam bažiny, nevede žádná cesta a v těch mokřinách zahynulo za vojny spoustu vojáků…. A tak Pepík jako král Šumavy velí a žene nás na jistou smrt )) Je poledne, sluníčko do nás pere jak o život. Pepíkovi i Vaškovi je hej, jejich odvahu posílilo pár zrzků, mně tím poctivým kafíčkem jen stoupnul tlak….. No, bylo to dobrodružství: tedy risk se šťastným koncem. Bažina sice nebyla tak mokrá, ale zahynout jsme několikrát mohli, když jsme se potáceli v podivně vyjetých kolejích po divokých a neudržovaných loukách. Kam divoké koleje po náklaďácích vedly, to jsme jen tušili a modlili se, aby náhodou neopsaly nějaký fatální oblouk zpět. Prý by tu časem měla vést cyklostezka, cha cha. My tu na kole jeli určitě jako první!! Když řeknu, že to bylo podstatně horší než kačírek, tak to mluví za vše. Slunce pere, v nohách přes 60km, ztraceni v pustině, kola se často musí přenášet přes mokřiny a bažiny. Humor došel časem i klukům, snad ani žádnou fotku z toho zápasu s přírodou nemáme….. Ale vydrželi jsme, přežili, i když nás ty zatracené blatiny stály opravdu hodně sil.

Krátce se radujeme z malých tichých a klidných asfaltek, ale za půl hodiny mám i této jízdy plné zuby. Na Svatuš, na Kristy a pak už po hlavní až k ukrajinským hranicím. Doluju ze sebe veškerou morální sílu, přiznávám, že jsem na dně. Kluci mě ale neopustili, pofoukali virtuální bolístky a přizpůsobili se mému hlemýždímu tempu. Nohy šlapou do pedálů jen ze zvyku. Vysněné mety jsme dosáhli ve 14.45 hodin po 1 108km !!!! Kouzlo okamžiku bylo jemně otupeno únavou, rychle se blížící bouřkou a dalšími cca 20km, které nás čekaly do Sobranců. Přesto několik vítězných fotek a hořké zjištění, že jsme udělali fatální chybu. Stojíme asi 10 km od Užhorodu a v ruce svíráme občanky, které jsou nám přesně na houby. Mít tak s sebou pasy, můžeme naši expedici prý zcela hladce zakončit na Ukrajině. Chyba, chyba, chyba. Půvabné celnice, které hlídají schengenskou hranici neobměkčíme, dokonce se s náma ani nechtějí vyfotit.

No tak co už! Obracíme a makáme do Sobranců. Kupodivu zpátky to jelo jako po másle. Jako bič otrokáře nad námi prskaly blesky, mračna se stahovala, výkon se zvyšoval. Do Mani, sobranské restaurace dorážíme pod jednou pěnou, dešti jsme ale ujeli!!!!

Velké přivítání s Marií a Popůvkou. A hned pálenka, halušky, pivíčko, vyprávějte, povídejte, neměli bychom zavolat Markýzu, když až z Prahy na kole, jak to, že len traja, my vás čekali aspoň deset …..

Ubytování nám naši milí přátelé přichystali na Śíravě, máme k dispozici celou krásnou moderní chatu. Odmítáme nabídku nechat se odvézt autem, a tak tedy opět na kola asi tak 15km. Déšť nás dostihl v malé nálevně u cesty. Poprvé si začínáme uvědomovat, že už nikam nespěcháme, že jsme dosáhli všeho, co jsme si naplánovali. Jsme na ukrajinských hranicích, živí a zdraví. Sedáme k pivu, žízeň ale nemáme a zahajujeme telefonickou smršť. Každý se chce pochlubit, že už jsme u cíle. Tolik sms najednou asi vzduchem kolem nás už dlouho neproletí. Mačkáme palce a každou chvíli někdo přeruší cvakot klávesnice přečtením gratulace. Blahopřání si budeme užívat ještě dlouho, skoro tak dlouho, než nám úplně dojde, že jsme fakt tolik km ve zdraví ujeli. V mé soukromé soutěži pomyslné první místo vyhrál Dušan: Jste blazni, ale krasni. Ja bych zdechnul.

Na chatě nás vřele přivítal Jaryk, Jarka s holčičkama, rodina Popůvky i Američan Guza. Čeká nás horká sprcha, čisté peřinky, basa piva, báječná živáňská a hodně přátel. Oslavy našeho cíle byly velkolepé.


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Praha - Vihorlat na kole 08 Vihorlat
Poslal pepik v Tuesday, 15. July 2008 @ 16:31:50 CEST (1321 čtenářů)

Takže nejvýchodnější části naší velké cesty bylo dosaženo a my nyní už jen tak dovolenkujeme. Zpočátku jsme krapet nesví, když nemáme svých cca 90km v nohou, ale pomalu si zvykáme zase na normální režim.

Žádné časné vstávání, máme leháro, klídek, pohodu. Pereme, poleháváme, jíme, pijeme. Pepíkovi se vypadnout z tempa moc nelíbí, a tak aspoň vytáhne z kůlny kola a provádí údržbu. Této činnosti se věnoval vlastně celou dobu, musím mu moc poděkovat, staral se denně příkladně i o moje kolo, a když bylo potřeba, i o další. Kola už září čistotou, naolejovaná, nasprejovaná a přesto semtam ještě vypadne kousek bahna jako dávná připomínka dunajského dobrodružství.

14. den - den odpočinku

Marienka nám v malebné vesničce Porubě, kde rodina sídlí, připravila báječnou pozdní snídani a Jaryk se postaral, že dnes jezdíme po kraji na čtyřech kolech. Jedeme na Vihorlat k Morskému oku, procházíme se, lenošíme, absolvujeme túru po hospodách, pijeme, jíme, korunu všemu dává pozdní oběd v Mani.

Navečer na chatě jsme tak plní a líní, že je skoro povinnost vsednout na kolo a přehradu si jen tak v poklidu objet.

15. den - Vihorlat

Padlo rozhodnutí prozkoumat pohoří i jeho nejvyšší horu, která dala naší expedici jméno. Po dobré snídani se jednotka dělí na dvě strategické skupiny. Cyklisté vyrážejí vedeni Mariiným autem na úpatí horské cesty, Jaryk a americký kamarád Janko nasedají na čtyřkolku, berou zásoby a tradá za námi. Jako zkušení horští jezdci se hladově vrháme do pedálů, neb už hrozil šlapací absťák. Pár kilometrů nám nadšení vydrží, potom pomalu umdléváme, a jak asfaltová cestička přechází na strmé šutérky, dochází i na tlačení. Také jemně bloudíme, ale na Polianku, odpočívadlo pod vrcholem, po asi třech hodinách výstupu dorážíme bez ztráty kytičky. Už na nás čeká pár piveček ze čtyřkolky a hurá na samotný vrchol – 1 076m vysoko. Vyjet až na samotný vrchol se vzhledem ke skálám nedá, a tak volíme pro naše miláčky bezpečný úkryt ve křoví.

Jako mistři světa si připadáme nahoře: opět pokořen další z našich plánovaných cílů!!! Ale hrozí bouřka, navíc viditelnost dnes bohužel nic moc, a tak ještě chvíli nechat působit endorfiny, udělat pár fotek, zapsat se do sešitu a zpátky na Polianku. Snad to nepovíte žádným farizejským zeleným, ale udělali jsme si ohýnek, ze čtyřkolky vytáhli buřty, slivovici a další piva a radovali se jak malí skautíci. Vlastně klidně jim to řekněte, protože si nejsem jista, zda se to nebyl jen takový krásný sen a závan mládí. Úžasné.

Déšť nás nemilosrdně dohání. Na kola!!!! Někdo na dvě, jiný na čtyři, společně se pak scházíme na půli cesty dolů v malé maskované a zpola zapomenuté myslivecké chatě, kde nejhorší část deště přečkáme. Je nám tak krásně, že bychom zde nejraději strávili zbytek života. Ale jakmile alkohol vyprchá a začne se vtírat zima, vracíme se do reality. Pepík do tvrdé, neb ji okusí na vlastní kolena i lokte. To je zvláštní, celou dobu žádný pád, až nyní….. Cesta dolů nás vrátila rychle zpátky na zem. Pepík jako první po klouzavých strmých šutérkách nebo bahníčku, já řvoucí strachy za ním a trio rozvážně uzavírá Vašek svými povzbudivými hláškami. Přežili jsme a navíc, bylo to velmi důstojné a bohatýrské zakončení celé expedice.

Večeře s přáteli na Salaši, přijela i Jarka s holčičkami, které jsou velmi milé a dobře vychované, poté na chatě s dalšími přáteli, s Popůvkou a jejími hosty.


(komentáře? | Skóre: 4.75)

Praha - Vihorlat na kole 08 Loučení
Poslal pepik v Tuesday, 15. July 2008 @ 16:35:49 CEST (1276 čtenářů)

Poslední den je pokaždé smutný, zvláště poslední den takového dobrodružství. Balíme svých pár věcí raz dva, smutníme, loučíme se. Ještě bohatýrský oběd doplněný bohatýrským pitím - drinkovicí. Jarykův patent: z plodů zvaných drinky pálí slivku, oblíbené pití slovenských politiků. A taky českých cyklistů. Jíme a pijeme v penzionu Juliana na Kamenci , kde je profesionální obsluha, velmi přátelské prostředí a vynikající kuchyň. Doporučujeme! Drinky poprvé, drinky podruhé, drinky potřetí . Pak už raději nepočítám, pánové se loučí opravdu bohatýrsky. Až tak, že po několika ujetých metrech Pepík uléhá na krajnici a odmítá dále v sedle pokračovat…..

Samozřejmě jsem ho s Vaškem donutili opět nasednout, do Michalovců nám už zbývá jen pár kilometrů. Na nádraží musíme přes celé město, snad my kluci vystřízliví!! Vašek ano, Pepík ne. Václav se mnou disciplinovaně zajišťuje cestu, Pepík zcela nedisciplinovaně uléhá uprostřed moderního a zpola nefunkčního (žádné informace, žádná úschovna bagáže, neochotné úřednice) nádraží na lavičku a hlasitě usíná. Václav někde lozí a já postavena před neřešitelný problém: tři plně naložená kola, spící Josef, vystrašená baba a kolem začínají kroužit podivné existence. Čím hlasitěji Pepík spí, tím více se utahuje jejich smyčka kolem našeho ostrůvku. Bojim!!!!

Nekompromisně budím spáče a vydáváme se na prozkoumání města, neb máme ještě asi tři hodiny času. Jarka je úžasná, dohoní nás mobilem a spolu se svým manželem nás ještě hostí. Drinkovice, becherovky ani piva není nikdy dost, a tak oba kluci jsou už na hraně. Na cestu dostáváme do vlaku ještě nějaké pití, kupujeme jídlo a jen tak tak stíháme pražský noční vlak.

Těším se na naše soukromé kupé, kde kluky umírním, dám si také něco ostrého na dobrou noc a ráno se vzbudíme v Praze. Naložíme kola, najdeme svá místa a šok: Co tu děláte? No, jedu do Prahy, odpovídá krásné tmavovlasé a krapet vyděšené mladé stvoření. Zuzanka . Pro kluky zjevení, pro mne komplikace. Teď je do postele hned tak nedostanu. A taky že ne: natřásají si peříčka, vytahují se, předvádějí, filosofují, smějí. Mladá zdravotní sestřička zpočátku dost vyděšená se však časem uvolní a vyklube se z ní zkušená vlaková cestovatelka, která ví, kam si dojít pro deky, kde si objednat ranní kávu i jak se rozkládají lůžka. Nakonec strávíme příjemný večer a klidnou noc.

V Praze na Hlavním nádraží nás ráno čeká Honzík a Zuzanka, Vihorlat i ukrajinské hranice jsou minulostí….

Čekají nás ještě hodiny a hodiny vyprávění a vzpomínání, protože to, co jsme zažili, to nebyla normální tuctová dovolená!!!

Na závěr bychom rádi poděkovali našim milým přátelům na Slovensku, kteří nás jednak inspirovali k této cestě, ale hlavně nás velmi přátelsky přijali a věnovali se nám. Marienko, Jaryku, Jarko, Jánko, Popůvko : moc děkujeme a věříme, že vám Vaši péči budeme moci v Praze brzo oplatit.


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Praha - Vihorlat na kole 08 Statistika naší cesty
Poslal pepik v Wednesday, 21. May 2008 @ 11:00:48 CEST (1280 čtenářů)

Celkem ujeto 1 192 km prům. rychlostí 14, 82 km/hod.

1. Praha – Planá nad Lužnicí: 118 km;
prům.rychlost: 14 km/hod.; převýšení: 1 014m; v sedle: 8 hodin ; minimální teplota: 9° C

2.Planá nad Lužnicí – Slavonice: 91 km; prům.rychlost: 13 km/hod.; převýšení: 940m; v sedle: 6 hodin 15 minut; minimální teplota: 11° C

3.Slavonice – Vranov nad Dyjí: 63 km; prům.rychlost: 15 km/hod.; převýšení: 500 m; v sedle: 4 hodiny 15 minut; minimální teplota: 13° C

4.Vranov nad Dyjí – Hevlín: 68 km; prům.rychlost: 14 km/hod.; převýšení: 645 m; v sedle: 4 hodiny 35 minut; minimální teplota: 13° C

5. Hevlín – Záhorská Ves: 78 km; prům.rychlost: 14 km/hod.; převýšení: 550 m; minimální teplota: 11° C

6. Záhorská Ves – Gabčíkovo: 108 km; prům.rychlost: 16 km/hod.; převýšení: 101m; v sedle: 6 hodin 20 minut; minimální teplota: 14° C

7. Gabčíkovo – Štúrovo: 113 km;
prům.rychlost: 16,5 km/hod.; převýšení: 87 m; v sedle: 6 hodin 30 minut; minimální teplota: 14° C

8. Štúrovo – Šahy: 50 km;
prům.rychlost: 17 km/hod.; převýšení: 265 m; v sedle: 3 hodiny 45 minut; minimální teplota: 20° C /b>

9. Šahy - Fiĺakovo: 100 km; prům.rychlost: 16 km/hod.; převýšení: 404 m; v sedle: 5 hodin 40 minut; minimální teplota: 16° C

10. Fiĺakovo – Gemerská Horka: 100 km;
prům.rychlost: 15 km/hod.; převýšení: 270 m; v sedle: 6 hodin 20 minut; minimální teplota: 17° C

11. Gemerská Horka – Moldava nad Bodvou: 68 km
prům.rychlost: 14 km/hod.; převýšení: 540 m; v sedle: 4 hodiny 15 minut; minimální teplota: 15° C

12. Moldava nad Bodvou – Trebišov: 90 km;
prům.rychlost: 16 km/hod.; převýšení: 550 m; v sedle: 5 hodin 8 minut; minimální teplota: 14° C

13. Trebišov – Sobrance: 95 km;
prům.rychlost: 17 km/hod.; převýšení: 245 m; v sedle: 5 hodin 40 minut; minimální teplota: 14° C

14. Šírava – odpočinkový den

15. Vihorlat: 50 km;
prům.rychlost: 10 km/hod.; převýšení: 1 204 m; v sedle: 4 hodiny 30 minut; minimální teplota: 10° C

Slovensko-ukrajinských hranic jsme dosáhli 13. den ve 14.15 hodin po ujetí 1 108 km !!!!!!


(komentáře? | Skóre: 4.33)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.12 Sekundy