Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Indonésie 2007

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Indonésie 2007 Úvod
Poslal pepik v Sunday, 02. December 2007 @ 09:47:53 CET (1224 čtenářů)

Moji věrní a pravidelní čtenáři jsou již asi napjatí – tak kam letos? Výběr lokality 07 nám tentokrát nedal tolik práce – Indonésie bylo rozhodnutí z nejlehčích. Jednak je tam teplo a teplé moře, dále příjemní lidé, nikterak draho a navíc v tamějších krajinách (souostroví Nusa Tenggara) věčně vybuchují nějaké sopky, takže je tam i lechtivě nebezpečno. Václav loňského ledna posílá e-mail, že on má tedy již jasno – letos do tepla. My dva se nenecháváme dlouze přemlouvat, Pepík kupuje mapu, já průvodce a už se vycouvat nedá ))

Letošní cesta byla zajímavá tím, že naše řady obohatil nový prvek, a to další člen výpravy Láďa. Vstupní konkurz zvládl bez problémů, stejně tak se začlenil do naší stabilní trojky. Je pravda, že jsem malinko smutnila: už žádné noci s dvěma chlapy, žádné chrápací stereo, žádné šachy při převlékání - teď už jen pořád dva dvojáky, pohodlné ubytování bez překvapených a mírně závistivých pohledů ubytovatelů. Ale co už, nostalgie je vyvážena velkým kladem. Láďa vládne perfektní angličtinou, a tak jako spíkři máme leháro, neb se role mluvčího ujímá zcela dobrovolně a zdá se, že i rád. I když občas musíme jeho vzletná a složitá anglická vyjádření (běžně používá i kondicionál !!!) domorodcům do naší společné a uživatelsky přátelské angličtiny „massa Bob“ tlumočit ))))

Václav letos překvapil, když hned první den vytáhl malou kameru. Nutno hned v úvodu říct, že byl velmi pilný – kameroval, fotil a povzbuzen minulými úspěchy také hodně psal do malého kapesního komputeru. A tak si tentokrát dovolím ho trošku využít, vzdám se své exkluzivity a pravidelně vám vždy pootevřu okénko do jeho pestrého a mnohobarevného kulinářského světa.

Motorem cesty byl jako vždy Pepík. Moc toho nenaspal, hnal nás pořád dopředu. Oddychnout jsme si mohli vždy jen tehdy, pokud se nablízku objevili nějací lidé. Indonésany, žluté andílky, si doslova zamiloval. Nevynechal žádnou příležitost vstoupit s nimi do jakéhokoliv, velmi často jen mimického kontaktu. A oni, protože se moc rádi smějí, ho doslova zbožňovali – pravda, spíše zbožňovaly. A zvláště tehdy, když jim dával peníze….

A Květa se opět ujala role zapisovatelky a mentorky. Až na filmu jsem s hrůzou zjistila, že na převážné většině záběrů figuruju s brejlema na očích a s lejstry v ruce. Snad jsem kluky svým věčným poučováním a čtením z příruček moc neštvala. Tak teď se pokusím vám zprostředkovat, co všechno jsme viděli a zažili …..


(komentáře? | Skóre: 4.5)

Indonésie 2007 Ostrov Bali - Kuta
Poslal pepik v Tuesday, 04. December 2007 @ 20:42:11 CET (1116 čtenářů)

Letošní odlet je krapet dramatický. Začínáme brzo ráno letem do Franfurktu.

Po dobré snídani v Praze však nedospalí, mírně rozechvělí, někteří z nás ještě i ovínění či ometaxovaní z rozlučky s rodinou, zíráme jak zjara na chodbu ve žluťáku: ne, fakt se nám to nezdá - plavem. Chodba je celá pod vodou. Takovéto „katastrofy“ nejsou v rodinných domcích ničím ojedinělé, ale proč zrovna dnes?? Hektické vytírání, kontrolování kohoutků a vydávání příkazů novému dočasnému pánu domu Honzíkovi. Nutno hned podotknout, že Jeník byl super – o vše se postaral a my mohli v klidu začít svoji dovolenou.

Z Franfurktu letíme čínskou společností Cathay Pacific. Lze jen vřele doporučit. Nejenže jsme na konci cesty dostali poukázky na 1OO dolarů jako dárek, ale milé a příjemné letušky byly usměvavé, nosily jídlo a pití, dokonce jsme dostali i jídelníček na výběr jídel. Filmy a mapička cesty na displeji jsou u nich samozřejmostí. Let trvající 11 hodin tak proběhl velmi příjemně.

V Denpasaru, hlavním městě Bali, si hned posouváme čas o 6 hodin dopředu. Na letišti pak nastává okamžik pravdy. Nejsme totiž vybaveni vízy, neb dle údajně spolehlivých informací se dají koupit přímo na místě, a to výrazně levněji. Nejistí se rozhlížíme. Je to pravda, nebo nás pošlou bez milosti zpět? Hurá, je to pravda!! Indonéské vízum se zde skutečně vydává jak na běžícím pásu, stačí mít připravených 25 dolarů.

Náš původní plán je jasný. Hned si koupíme let na Jávu do Yogyakarty, nebo do Maumere na Flores a začneme turistickou robotu. Bali si chceme nechat až na konec pobytu, abychom se trochu zrekreovali…. Plány se plánují, realita bývá jiná. Dnes už přátelé nikam, neboť vše vyprodané, na Jávu ani zítra. A tak kupujeme letenky na další den – destinace ostrov Flores, Maumere. A hurá do města!

Samozřejmě nesedáme do prvního taxíku, který se nabízí. Jsme přece zkušení cestovatelé, a tak se dohadujeme, smlouváme, snažíme se. Nováčkovskou daň však přeci jen platit musíme - jsme zatím moc bílí, moc čistí a s úhlednými a neposkvrněnými zavazadly. Za svého prvního taxíka v Indonésii platíme tedy nehorázných 50 000 rupií, což je na naše koruny cca 100 Kč. Zdálo se nám to přijatelné, neb cena je po smlouvání, ale dnes už víme, že jsme hrubě naletěli. Cena měla být minimálně pětinová……. Nakonec do města nedojedeme a necháme se vysadit na Kutě. Ve vesnici, nebo správněji v letovisku kousíček od letiště. Právě zde v roce 2002 teroristé odpálili bombu a zabili přes 200 lidí, převážně turistů. Kdyby se nejednalo o zákeřný útok na lidi, napsala bych, že se těm atentátníkům ani moc nedivím. Kuta je takové malé peklo, kde bych si já dovolenou představit asi ani neuměla. Silnice, auta, motorky, krámy, oprsklí prodavači a naháněči turistů, oplocené velké hotely, diskotéky, rachot….. Přestože je to prý vyhledávané turistické středisko, náš šálek kávy to rozhodně není. A navíc, vůbec to není Indonésie.

Ubytování máme parádní, i když ne úplně indonésky levné, za bungalov 165 000 rupií, tedy cca 330 Kč. Poprvé ochutnáváme indonéskou vřelost a vstřícnost, jejich dobrou kuchyni a překvapivě pitné pivo Bintang.

Vaškovo kulinářské okénko: K večeři nejprve dojídáme úžasný kozí sýr, který Květa veze až z Prahy a působením tepla a dalších vlivů se z něj stává vybraná pochoutka. Poté Pepa prohlašuje, že sem nepřijel zhubnout a že je nutno ještě absolvovat večeři - nudlové polévky a grilovaná masíčka v blízké restauraci nás utvrzují v tom, že jsme tu správně.


(komentáře? | Skóre: 5)

Indonésie 2007 Ostrov Flores - Moni
Poslal pepik v Wednesday, 12. December 2007 @ 23:21:59 CET (1394 čtenářů)

Dnes nás čeká první pravý dovolenkový den a čert tomu chtěl, že to byl den jeden z nejnáročnějších. Asi proto, abychom se zocelili a zjistili, jak pevná bude naše parta a co vše vydržíme. Řeknu to rovnou, obstáli jsme všichni, i když za těch dlouhých dvanáct hodin se vyskytlo několik hrubých nestabilit, jak mile naše problémy nazýval Vašek.

Nestabilita první: Láďa hned ráno zjišťuje, že nemá letenku. Po zběsilém a vysilujícím hledání ji skutečně nenalezl, byť jsme celý bungalov několikrát prošmejdili. Snad nebude tak zle, musejí mu přeci vystavit letenku novou. Nemusejí, nevystavili. Ale štěstí jsme přece jen měli. Letadlo nebylo vyprodané, a tak si mohl lístek koupit znovu. Ach jo, opět vytáhnout z peněženky skoro milion rupií. Na počítání milionů nejsme ještě zvyklí, i když letenka stojí ve skutečnosti cca 2000 Kč. Přesto s námi tato skutečnost zamávala, a to nejen kvůli dalšímu výdaji. Letenka byla údajně na stolku v pokoji, to znamená, že ji někdo ukradl. Zběsile od té doby hlídáme své věci, stejně jako Láďu, který má nekonformní zvyk-doklady si položí v restauraci na stůl (aby na ně dobře viděl), v lepším případě přiváže k židli, kterou pak samozřejmě bez osvobození přivázaného lehkomyslně opouští….

Druhá nestabilita přichází asi po hodině letu. Na palubě spořádaně sníme houstičku, vypijeme džus a už přistáváme. Hurá!!!! Při výstupu z letadla malý pohůnek na letištní ploše někomu nabízí lísteček, jinému ne. Cosi u toho mručí. Vzít, či nevzít? Lépe je vracet, než aby chyběla, rozhoduje Pepík, a tak se pro užmoulanou kartičku vracíme. V letištní hale je děsný mumraj, někdo pokřikuje, jiný se tlačí, taxíkáři nabízejí služby a místní ubytování. Kluci čekají na zavazadla, já navazuji první kontakt se šoféry. Jaké však je mé překvapení, když po vyslovení jména destinace Moni se mladík odvrací a přestává mít zájem. Navíc něco koutkem pusy utrousí a dál ho nezajímám. Zkouším to u druhého, to samé. Anglicky umí až ten třetí, který však ze sebe vyrazí pouhé „tranzit“. Když nechápavě hledím, chytí mě za rukáv a cpe do jakési místnosti. Nedám se, samozřejmě. Ale začínám být ostražitá. Něco se tady děje, něco není v pořádku. Lidi se dělí na dvě skupiny, jedni čeakjí na zavazadla, ti s užmoulaným lístečkem v ruce mizí za skleněnými dveřmi. Je zde vedro, hluk, bordel. Mezitím již kluci také vycítili nějaký problém, zvědavě se rozhlížíme. Kdepak, nikdo nám nic anglicky nevysvětlí, dokonce ani ne česky. Ani žádná bílá kůže s námi necestuje….. Ale pomalu začínáme dedukovat a po pozornějším zkoumání cedulky už jsme doma!!!! Nejsme na ostrově Flores, přistáli jsme jinde!!! Jsme na ostrově Sumba. O mezipřistání nás nikdo neinformoval, ale na základě cedulky („nikdy žádný papír nevyhazovat, zní naše odvěké cestovatelské pravidlo“) nás vpouští do „tranzitní haly“, malé narvané neklimatizované prostory, kde se tisíckrát ujistíme, zda budeme opravdu pokračovat na Flores. Uffff, bylo to o fous. Zůstat v Sumbě a navíc bez zavazadel ….. Ale malé pozitivum: vydělali jsme každý další jednu houstičku a jeden teplý sladký nápoj )) na palubě letadla. Druhá nestabilita ustáta.

Po skutečném konci našeho letu (nutno říct, že let byl velmi příjemný, stejně jako všechny naše další přelety) už bedlivě kontrolujeme ceduli na letišti a hlasitě se ujišťujeme, že teď už opravdu Flores, opravdu Maumere. Než však přijdou zavazadla, zůstáváme v hale sami. To je ostatně pro naše letošní putování dost typické, že se ocitáme na místech, kde žádné jiné bílé kůže nejsou. Ne že bychom byli první, kdo v ta místa vstoupí, ale vždy vzbudíme velké pozdvižení mezi místními. Stejně jako nyní. Stojíme v hale a během chvilky je kolem nás vřava. Desítka, spíš dvacítka šoférů a různých naháněčů se překřikuje, strká, předhání….. Aby ne, letadlo z Denpasaru přistává jen jedno denně a dnes vyplivlo jen čtyři vykulené Čechy. A kšeft by s námi chtěl udělat každý. Chceme si totiž najmout auto nejméně na tři dny a projet celý ostrov.

Pepík je ve svém živlu. Smlouvá, dohaduje, kalkuluje, kombinuje, vybírá. Láďa se hned chytá taky, vybírá nejlépe spíkujícího mladíka a Pepíkovi sekunduje. My s Admošem jsme klidní. Tady nemá cenu nic vymýšlet, to je parketa Pepíka, ten se ošidit nenechá …… Poprvé zazní letošní dovolenkové heslo, kterým nás Vašek postupně všechny nakazil: „Jak chcééééééš,“ a odpovědnost je tedy na Pepkovi. Po půlhodině dohadování vybírá dobře. Nejlepší cena, nejlepší vůz. Jen ten spíkující mladík uraženě a posměšně utrousí: po chvíli budete čenžovat vůz, dostanete starou nespolehlivou káru a až v noci uvíznete v džungli bez pomoci, tak si na mne vzpomenete….. Ne, nebyla to jen uražená ješitnost, byla to pravda!!! Po chvíli na mobil (fakt tady skoro všichni, kteří pracují s turisty, mají mobily) volá „boss“, že auto se musí ještě dnes vrátit, že není možné s ním jet na tři dny, že nám dá auto jiné. Prrrrrrrrrr, to nebylo domluvené, Pepík je nesmlouvavý: Chceme tohle auto. Boss ale údajně mele svou. A tak skončíme na kompromisu. Doveze nás tímto vozem za 350 000 rupií do horské vesnice Moni a pak se vrátí, jak chce šéf. Šofér je sice hodně naštvaný, ale naštěstí to akceptuje. Jsme už totiž za městem a pomalu se smráká … Jestli si myslíte, že tohle byla další nestabilita, jste na omylu. To byla normálka. Pravá nestabilita teprve přijde.

Cesta do Moni byla totiž velmi dobrodružná. Bohužel byla brzo tma, a tak jsme si užili dost strachu (já), nemohli jsme fotit (kluci) a bylo nám drobet zle (všem). Cesta tak úzká, že do každé zatáčky řidič troubí. Vegetace divoká, nespoutaná, často zasahuje přímo na cestu, která je plná výmolů a děr. Po období dešťů zde zůstaly na mnoha místech sesuté svahy, takže často se objíždějí hromady kamení či přímo velké balvany. Provoz sice malý, ale když se potkáme s autem, často se couvá nebo zastavuje. Stoupáme do hor, pak zase klesáme, ale jenom proto, abychom zase šplhali. Volant se neustále točí stejně jako naše dvě letecké sterilní houstičky ve stažených žaludcích. A skutečně, nikde nikdo. Pokud nám tady klekne auto …..

Asi po čtyřech hodinách jízdy na nás bliká pár nesmělých světýlek. Je deset večer, jsme zbití, unavení, hladoví, žízniví. Jakmile auto zastaví, hned jsme uprostřed hlasitého chumlu. A jak jinak, začínají se o nás rvát ubytovatelé. Máme však připravenou variantu losmenu – zdejší kamping. Jsme v klidu, těšíme se na pivo, jídlo, na postel. Ale losmen je plně obsazen. Po našem zoufalém „Co budeme teď dělat?“ se však ozve udiveně: „Co tady dělají Češi ?!?!?!?!“ Překvapení na všech stranách. Malá česká skupina pana Hrušky, který žije a podniká na Bali. Shodou okolností je to známý známého, na kterého jsme dostali kontakt už v Praze, ale kterého jsme nesehnali. Náhoda jak blbec nám však nepomůže. Losmen je fakt obsazený a my si musíme poradit sami. Strhává se opravdová bitka mezi místními – hádají se, fyzicky se napadají. Nakonec vítězí ten nejagresivnější. I přes odpor šoféra si sedá Pepíkovi na klín a diriguje nás do svého hotelu. Ale zde je ubytování nesmírně drahé, navíc nás tu nechtějí. Hotel totiž vůbec není drzého mladíka, jen byl tak oprsklý a počítal, že od majitele za nás dostane provizi. Vracíme se asi kilometr opět zpátky. Hodina pokročila, hlad ani žízeň neustávají, únava se stupňuje….. Šofér je velmi protivný, chce nás vyhodit do tmy a do neznáma. Není se co divit, čekají ho ještě čtyři hodiny jízdy zpátky. Nestabilita jako blázen. Držíme se auta jako klíšťata. Asi pochopíte, že rychle podléháme druhému nejagresivnějšímu mladíkovi a ubytováváme se v hnusném špinavém zařízení: špinavé mapy po stěnách, blikající žárovka u stropu, místo koupelny páchnoucí mísa a kapající sprcha, nedoléhající dveře a lepkavě zaprášená moskytiéra. Je zde pouze jedna jistota: pod tou smrdutou pokrývkou určitě nebudeme spát první ……… Bezvědomí, rychle - to bylo moje největší přání. Dostala jsem ale akorát pivo, které jsem za pobaveného pohledu místních (těch se tam najednou u nás v předsíni vyrojilo ….) do sebe obrátila. Ale se stoupající hladinou alkoholu v krvi se situace začala pozvolna uklidňovat. Nervózní šofér se usmívá, pokuřuje, kafíčko od domácích dostal. Pár kapek vody na obličej bodlo, Pepík žoviálně s lidem, Vašek v ruce fotoaparát, dokonce Láďa nachází v báglu ztracenou letenku … vše jak má být. Ještě domlouváme u domácího na zítra nové auto (vida, jak to najednou jde…) a odcházíme za Čechy do losmenu se najíst a nasbírat nějaké zkušenosti. Samozřejmě kuchyň už je zavřená, ale kvůli nám otvírají a já jím tak dobrou rajčatovou polévku, že na ni budu vzpomínat ještě v Praze.

Doporučujeme: losmen Arwanti s výbornou kuchyní.

Vaškovo kulinářské okénko: večeře lehká - zeleninová polévka nevšední chuti a špagety po místním způsobu - kuchaře jsme museli vzbudit. Končíme místní kořalkou arak.


(komentáře? | Skóre: 4.71)

Indonésie 2007 - Kelimutu
Poslal pepik v Wednesday, 12. December 2007 @ 23:06:13 CET (1190 čtenářů)

Ráno máme naplánováno vstát v půl páté a vydat se na sopku Kelimutu, kvůli které jsme se sem trmáceli. Vstává však jen Pepík, šoféři, kteří nás mají popovézt na úpatí, mají ještě v půl šesté půlnoc. „Obyvatelstvo zde měří čas v jiných jednotkách,“ podotýká Václav. A tak východ slunce nahoře nevidíme……. I přesto je zážitek z kráteru nezapomenutelný. O Kelimutu, přestože je vysoká pouze 1 620 m, se hovoří jako o jednom z nejpřekvapivějších přírodních fenoménů v Indonésii. Na vrcholu se totiž rozkládají tři přírodní různobarevná jezírka. Ano, čtete dobře. Každé jezírko má jinou barvu. Voda v jednom jezeře je zářivě zelená, v druhém červeno-hnědá a třetí je tmavé. Zabarvení hladiny je způsobeno přítomností určitých minerálů, které se ve vodě rozpouštějí. Na úpatí sopky je přehledná tabule, kterou ocení zejména přírodovědci nebo chemici. Je možno se tady dočíst, kolik jednotek je v kterém jezeře obsaženo. Pro nás laiky bylo zajímavé zjištění, že barva vody se v každém jezírku postupně, v závislosti na složení, proměňuje. Dočetli jsme se, že například v 60. letech minulého století byla jezera jako naše trikolóra – tedy červené, bílé a modré. Je tu dokonce vypracovaná prognoza, jak budou vody zbarvené za 5 i 10 let. Takže pokud sem zajedete později, nepodezírejte nás, že jsme barvoslepí ))

V chytré knize jsme se dočetli, že zdejší vesničané věří, že vody jezer jsou místem posledního odpočinku duší. Mladé duše odpočívají v červeno-hnědém jezírku, starší v zeleném a duše zlodějů a vrahů jsou samozřejmě v tom tmavém.

Vyplácali jsme zde hodně čísel na digi kartě, popřáli všem duším klid a odpočinek a jali se sestupovat. Původně jsme chtěli jít až do vesnice pěšky, ale hladoví, žízniví a unavení ….. volili jsme opět auto.

Cestou si necháme zastavit mezi rýžovými políčky u domorodé vesnice. První dojem tedy nic moc. Úzké blátivé uličky oddělují chatrče postavené na kůlech, je zde přítmí, slunce sem moc nezabloudí. Ale po bližším ohledání: kůly slouží tropickým přívalovým lijákům, voda zde má dost místa se rozeběhnout a hladce zase vyběhnout, a chatrče vedle sebe brání horkému spalujícímu slunci. Je zde čisto, nikde žádné odpadky, naopak skoro všude jsou vidět košťata a různé metly. Jo, máte pravdu, jsem baba, která si všímá takových věcí )) Náš první kontakt se zdejšími vesničany, byl velmi povzbudivý. Jsou to milí, přátelští a otevření lidé. Hodně se smějí a jsou pracovití, všude mají čisto a pořádek. Tento první dojem se nám pak naštěstí nepodařilo vyvrátit a my si Indonésany – místní folk, jak je Pepík nazval, doslova zamilovali. Za celou dobu nikdo nežebrá, nikdo se na nás nevěší, každý je přívětivý a rád navazuje kontakt. Před všemi domy i chatrčemi mají zameteno, pořád něco kutí a vyrábějí. Stejně jako v Indii i tady se s námi chtějí lidé fotografovat, mají radost, jen když nás vidí. Pepík je ve svém živlu, žlutí andílci, na ty nedá dopustit. Toto ovšem samozřejmě neplatí o společnosti, která se pohybuje kolem turistů. Pro lidi pracující v cestovním ruchu na celém světě jsme vždy jako starší bílí jen chodícími peněženkami.

Ve vesnici navazujeme kontakt s pravděpodobně manželskou dvojicí. Sedí na zápraží a společně velkou tyčí tlučou do jakéhosi hmoždíře. Po spíše mimické než anglické komunikaci se dozvídáme, že uvnitř je káva. Aha, tedy mlýnek na kafe. Káva je ostatně v Indonésii úžasná. V některém cestopise na internetu jsem se dočetla, že jak je zde káva drahá, tak je nechutná. Možná, že jsem nepochopila nadsázku, a jako velký kafař s sebou vlekla pražský pytlík. Chyba, velká. Zdejší káva je jemňounce umletá (nemyslím, že vždy jen tyčí )), spařená jako turek a silná. Báječně voní, úžasně chutná, mléka ani cukru netřeba. Suší se většinou na kraji silnice, igelitové plachty pokryté hnědými boby jsme potkávali všude. Dostávali jsme ji ke každé snídani a i v té největší špeluňce ji uměli uvařit. A nikdy s ní nešetří. Pro kofeinové závisláky je Indonésie ráj na zemi.

A už jsme dole ve vsi, snídáme banánovou omeletu na otřískaných talířích a poprvé pijeme z ušmudlaného hrnku ten zdejší černý zázrak. Naprostá pohoda, kdyby..…. Kdyby nepřišel náš šofér s utrápeným výrazem. Problem!! Volal boss (každý tady vždy má svého bossa!), že potřebuje auto a že tedy se dnes nikam nejede. Ach jo, to už známe. Ale přeci nestrávíme v téhle díře, kde je jen sopka a pár přívětivých domorodců celý den? Rychle se rozhodujeme a kluci vyrážejí za Hruškovcema, jestli nemají ve svém minibusu nějaká místa, abychom se svezli aspoň do nejbližšího města. S utrápeným šoférem nediskutujeme, jednáme. To je ale blbá pozice pro to, aby z nás vyrazili další peníze na přemluvení šéfa. A tak se rychle mění taktika. Auto bude, ale jiné a za příplatek. Příplatek v žádném případě!!! Dobrá, tedy bez příplatku. Kluky vedou k jinému autu, bez milosti vyhazují již naložené lidi a vůz je nám k dispozici. Ještě sepsat smlouvu (Láďa je perfektní), co za požadovanou sumu 2,5 milionu rupií dostaneme – dnešní ubytování a dva dny auto se šoféry a benzínem, už ovšem bez ubytování a bez jídla, ani pro šoféry. Napsáno, podepsáno, balíme a jedem.



(komentáře? | Skóre: 4.33)

Indonésie 2007 Napříč ostrovem Flores
Poslal pepik v Wednesday, 12. December 2007 @ 22:58:53 CET (1344 čtenářů)

Po deváté ráno slavnostně odjíždíme. Po prvních nedůvěřivých kilometrech poznáváme, že oba šoféři jsou fajn (zvlášť Gregory, jehož angličtina je super tak akorát pro nás tři, Láďa se mu musí občas přizpůsobit) a auto velmi přátelské. Užíváme si tedy putování místní džunglí. Jediná silnice vedoucí napříč ostrovem zůstává stále stejná: úzká, nepřehledná, často poničená. I Gregory troubí do každé začátky a že je jich zde požehnaně! Zvuk klaksonu už navždy bude patřit do našich vjemů při vzpomínce na Flores.

Cestou míjíme obrovské igelitové plachty se sušícími se kávovými boby, občas však se suší i cosi menšího…. Necháváme zastavit a do nosu nás praští omamná vůně hřebíčku. Kurňa, oni pěstují toto voňavé koření snad pro celý svět!!! Této naší teorii (hřebíček jen do rýže, omáček a svařáku) se Gregory od srdce zasměje. Žádné koření, ale hulení!!!! Ano, čtete dobře. V Indonésii se pěstuje a suší hřebíček, z kterého se pak dělají hřebíčkové cigarety. Kouří je zde kdekdo. Nutno říct, že v hospodách i u cest jsem hřebíčkovou vůni lačně fetovala, Pepík však šel dál: zakoupil cigarety a …. no, máme je ještě dneska. Pokud chcete ochutnat, můžete přijít.

Obdivujeme také vulkány, z nichž jeden je ještě činný – malý bílý klobouček nad ním se pěkně odráží od modré oblohy. Jmenuje se Inneria a naposledy zlobil v roce 2002. Hory a palmy, bambus a orchideje, občas lelkující opice. A všude pečlivě obdělaná políčka, zejména rýžová. Vinou se po úbočích ve svých pravidelných obrazcích, zářivě zelená, jako nalinkovaná osnova. Země však přesto působí jako divoká, nespoutaná a neustále pracující, kypící. Jednak vegetace roste přímo před očima, jednak jsou všude vidět následky lijáků – zborcené svahy, spadlá zemina, velké balvany pohozené evidentně tam, kde je nikdo nechce, nečekané díry a průrvy v jindy perfektním asfaltu silnice. Foťáky cvakají jako diví, přestože scenérie se opakuje s každou zatáčkou. Nabažit krajiny se ale nemůžeme. Kluci jsou fascinováni zvláště bambusem, který zde narůstá do obrovských rozměrů. Když u něj zapózujeme, připadáme si jako Guliverové mezi obry. Bambus jako stavební materiál nás ostatně provází celým letošním pobytem - dokonce i v Hong Kongu staví obrovské mrakodrapy pomocí bambusových lešení !!!

Zajímavá byla i část pobřeží, kterou Gregory avizoval jako blue stones – modré kameny. Netušili jsme, co si pod tím přestavit. Skutečnost byla milounká – na tmavém pobřeží různobarevné, nejčastěji modré, azurové a zelené mořem ohlazené oblázky. Jsou jich tam tuny. Černý vulkanický písek, bílý příboj, modré moře a barevné oblázky – co byste chtěli víc. Nikde nikdo, romantika jako blbec. Jen mám strach, že za pár let bude toto krásné místo obestavěné čtyřhvězdičkovými hotely……

Určitě by mělo ještě padnout slovo o zdejších benzínkách. Než jsme je objevili, dlouho jsme pátrali. A že jich tu je!!! Na zemi, na kůlech, na dřevěných posadách a poličkách – skoro všude. Naplněné a na slunci vystavené pet flašky. Trvalo nám dost dlouho, než jsme pochopili, že se nejedná o arak, ani o pitnou vodu, ale opravdu o benzín!!!!

Hodně se těšíme na zastávku v domorodé vesnici. Gregorymu se tam moc nechce, ale já mávám chytrou knihou a že tam teda musíme. Tak jo. Zaveze nás do vesnice Wogo, jež je v knize popsána jako jedna z nejzajímavějších. Starobylé, přes pět set let staré rituální stavby uprostřed vesnice připomínají ženské a mužské symboly …… a tak dál a tak dál. Prakticky: je to zase jedna z bejkáren na turisty. Do vesnice se platí vstupné (dobrovolné), kromě party domorodců (odpolední směna), kteří se povalují před domy, a kromě skupiny dětí bylo vymeteno – nikde nikdo, ani náznak nějakého života. Pryč odsud!!!! Daleko přitažlivější je pro nás za vesnicí ohrada s malými prasátky a obrovskými bambusy.

Poměrně zajímavější byla zastávka v palírně. Ve vesnici Aimere se pálí arak na každém kroku. Gregory nám v jedné takové palírně zastavuje. Pod palmovou střechou zde hoří mírný oheň, na něm baňka naplněná palmovým vínem a dlouhá bambusová tyč, která se chladí a na jejímž konci odkapává pálenka. Musí to být vrchol umění udržovat oheň pořád tak, aby měl určitou konstantní teplotu!! Kluci byli z fermentačního procesu jako u vytržení, v přítmí chatrče jsem musela fotit jak divá. Samozřejmě zakoupili i něco na košt, prý dobré, cca 50 – 60%. Mne však daleko více zajímala místní domácnost. Voda se dostávala ze studně okovy, nosila se na ramenou a polní kuchyň myčku ani mixér určitě neměla. Nejluxusnější z celé domácnosti byla hrobka. Ano, hrobka. Ve vesnicích totiž nemají hřbitovy, a tak si hroby staví přímo u stavení a není výjimkou, že hrobky jsou daleko nákladnější a výstavnější než samotný příbytek. Nespornou výhodu to jistě má. Na Dušičky určitě nezapomenou na hrob zajít ))

Vrcholem prvního dne pak byly hot springs – horké prameny. Po ubytování ve velmi příjemném městečku Bajawa (jeden z našich nejkrásnějších a nejpříjemnějších a zároveň nejlevnějších noclehů) se chceme jet vykoupat. Pepík samosebou koketuje s místníma holkama, pozve je na koupání a ty jsou celé divé. My tři jsme drobet zaraženi: kam se k nám holky vejdou? Pepík má jasno – přeci na klín! Fotícího Vaška popohání: „Pospěš si, sopka nám neuteče, ale děvčátka zestárnou !!!!" Šéf byl ale jiného názoru: zestárnou, ale bez vás, pánové!!! Tož jedeme naštěstí sami. Koupání sice super, ale jedná se o další z mnoha letošních nestabilit. K pramenům přijíždíme za hluboké tmy, osvětlení žádné. Jen díra v zemi obklopená stromy, opodál potůčky, potoky a různé stružky. Gregory nás žene do temné tůňky. Kluci naskáčou a rochní se, já hlídám svršky. Po chvíli střídáme. Voda je krásně teplá, jsou zde nějaká rašeliniště, jezírko plné domorodců – ti ani nemluví, jen se tak líně vynořují ze tmy a zase mizí ….. Chvíli lenošíme, potom pomalu vyvstává pot na čele, za chvíli ruce pálí, tělo žhne a srdce začíná být slyšet. I to sousedovo. A než se naděju, točí se se mnou celý svět, jen tak tak stačím vylézt. Kluci jsou hrdinové, ani neceknou, ale z vody také nějak podezřele rychle vyjedou. Venku samozřejmě pořád ještě vedro. Gregory se ledva smočil, my se rochnili dobrých dvacet minut. Jsem nějaká malátná, celá hořím, srdce buší. A najednou mi naskočí paralela s Piešťanama: také termální voda, také horko, jenže …. než tě tam pustí, udělají EKG, změří tlak a pak velmi přísně sledují hodiny a nesmlouvavě tě ženou ven už po 7 minutách. A my staří blázni, unavení, utrmácení, v dusivém horku se někam potmě ženem a nakonec nám všem buší srdce jako o závod. Myslím, že jsme všichni nebyli daleko od nějakého kolapsu. Ale přežili jsme a hurá na večeři!!!!

Vaškovo kulinářské okénko: večeře v restauraci Camelia. Připravujeme se na místní specialitu -"raerate" pes naložený v kokosovém mléku a uvařený ve vlastní krvi. Nevíme, zda ta krev je psí nebo strávníkova. Nakonec se však večeře sestávala z normálních asijských pokrmů, mezi nimiž vynikla rajčatová polévka - to není polévka, jakou známe z našich zeměpisných šířek. V silném vývaru s příměsí místního koření se nacházejí malá rajčátka, řapíkatý celer, mangold, snad i nějaké fazolky. Vše je velmi pikantní a chuťově vyvážené. K dalším nevšedním kulinářským zážitkům patřilo maso "sweet and source“ - jemně křupavá masíčka ve sladkokyselé omáčce. Po zaplacení účtu nám paní majitelka ještě přinesla vrátit nějaké peníze s tím, že se přepočítala. Chválíme - hospoda se jmenuje Camelia město Bajava ostrov Flores Indonesie.

V hospodě se jako zázrakem - na Floresu je jen jedna silnice napříč ostrovem)) potkáváme s Hruškovic skupinou. Mají smůlu, porouchal se jim mikrobus a oni viděli jen minimum toho, co my. Zato žízeň má zdravé jádro jejich skupiny skoro tak velkou jako moji kluci )))

Druhý den v pohodě dorážíme na západní část ostrova, do přístavu Labuanbadjo.

Vaškovo entomologické okénko k názvu obce Labuanbajo. Labuan znamená přístav. Tedy známá postava ze seriálu Sandokan: Marianna - Perla z Labuanu byla vlastně normální Mařena z přístavu.

Zde se ubytujeme v příjemném resortu Gardena – ve stráni nad přístavem v zeleni posazené bungalovy. A zdejší kuchyně je vyhlášená, ke stolu se večer stahují všichni gurmáni z města. My ale neotálíme, hned večer si nasmlouváme loď na další dva dny na ostrovy Rinca a Komodo. Užijeme si příjemný večer, rozloučíme se s Gregorym a Andym a na večeři!!

A co k tomu dodá Vašek? Těšíme se na rybu k večeři, ale bohužel dnes končí ramadan a rybáři měsíc nevyjeli na moře.Také slíbenou sepiii, která snad ještě zbyla, nám někdo sežral, než jsme se stačili rozkoukat. Nicméně nepřišli jsme úplně zkrátka. Sladkokyselá masíčka podávaná na rozpálené plotýnce byla velmi chutná.


(komentáře? | Skóre: 5)

Indonésie 2007 Ostrovy Rinca a Komodo
Poslal pepik v Sunday, 06. January 2008 @ 22:23:33 CET (1380 čtenářů)

Šestý den na cestách opět měníme dopravní prostředek. Tentokrát je to malá loďka, na které nás vítá rozesmátý kapitán se svým krásným - štíhlým, snědým, svalnatým, s úzkými boky, dlouhými vlnitými vlasy a bělostnými zuby, ale také s nevšímavým, ostýchavým, plachým a bohužel nespíkujícím bratrem a s dospívajícím synem. Takže moje pánská garda se rozrůstá o tři další členy.

Vydáváme se na dva dny pronajatou loďkou na malé ostrovy, kde dodnes žijí prehistoričtí ještěři varani, neboli také komodští draci či dragons, jak jim tady říkají.

Na loďce jsme nadšeni: brázdíme modré moře, okolo malebné ostrůvky s liduprázdnými žlutými plážemi, příjemný větřík vyvažuje horko, zakoupené pivo je v prvních chvílích ještě příjemně chladné a my ve stínu pod stříškou zažíváme chvilky nefalšovaného štěstí.

Asi po dvou hodinách zakotvíme u ostrova Rinca (čti rinča). Je součástí přírodního parku Komodo-Rinca a hned od mola nás navádějí ke kase. Platíme 15 dolarů vstupné a ještě 500 000 rupií jakousi taxu, ale pokud schováme lístek, platí prý ještě zítra i na Komodo. Dostáváme s sebou rangera, velmi příjemného staršího pána s příjemnou angličtinou a dlouhou vidlicí na obranu před ještěry. A jdeme na to!!!

Pochodujeme vyprahlou nehostinnou krajinou, která zůstala stejná jako před mnoha tisíci lety. Palmy, vyschlá půda, kaktusy, jen malé stezičky dokazují, že zde pochodují turisté. My jsme tu však téměř sami. Není se co divit!!! Ve své naivitě jsme zde přistáli přesně v pravé poledne. Poloha téměř na rovníku, teplotu odhadujeme na cca 450C. Jsme z horka hotoví, ale vzrušení z toho, že s námi na ostrově je spousta zvířat, která nemáte možnost vidět nikde jinde na světě, nám dává zapomenout na možné následky pobytu na poledním rovníkovém slunci. Chytáme se sebemenšího stínu, kterého je zde velmi málo. Ostrov trpí nedostatkem vody, a tak vegetace je velmi skoupá. Zeleň začíná až u řeky, kde se konečně dočkáme. Stahují se sem zvířata, aby se napila a schovala ve stínu. A tady to přišlo!!! Průvodce nás směruje k místu, kde dva varani porcují ráno uloveného buvola. Jak očarovaní zíráme na dravce, kteří svými tlamami rvou čerstvé maso z obrovského zvířete. Hodují zřejmě již delší dobu, břicho je celé pryč, za naší účasti se pouštějí do hlavy. Jsme více než zaražení: když dostali několikametrákového buvola, jak by si asi poradili s neduživými Evropany? Ale průvodce nám tvrdí, že varani běžně neútočí, pouze když vycítí nějaké nebezpečí. Většinou dávají přednost mršinám nebo zraněným tvorům (jejich dnešní oběd prý ještě ráno kulhal a byl evidentně nemocný). Živé tvory mrštný varan ostrými zuby kousne a pak již jen čeká. Varaní kousnutí je totiž vždy smrtelné, i když oběti neumírají ihned. Trvá často i mnoho hodin, než se jeho jedovaté bakterie dostanou do krevního oběhu. A tak varani často i mnoho kilometrů trpělivě sledují vyhlédnuté zvíře, dokud nezemře. Brrrrrrr, hrůzná představa. Varan mívá tak kolem dvou metrů a dvou metráků.

Po Rince pochodujeme asi dvě hodiny, v hrozném vedru urazíme tak 5 km. Chladné pivo v kiosku na konci cesty si tedy opravdu vychutnáme!!!

Vaškovo kulinářské okénko Po příchodu na loď nás čeká výtečný oběd: důkaz toho, jak jednoduše lze za nepatrných nákladů udělat skvělé jídlo. Polévka zeleninová - čínské zelí, česnek, fazolky, mrkev a vejce. Dále pak smažené nudle se zeleninou - sojové klíčky, fazolky, mrkev, česnek, vaječné placky obložené okurčičkami a skvěle udělaná sušená ryba se sojovou omáčkou, rajčátky a fazolkami a rýže. Jako desert banán. Vše velmi úhledně naservírováno. Cenu jídla v místních nákupních cenách odhaduji tak maximálně na 2 USD.

Zde nutně musím učinit malou poznámku: co se týče jídla, Vašek je opravdu expert. Jeho veliký apetit však občas přehluší objektivitu, proto buďme obezřelí: toto jídlo bylo dobré, ale hlavně kvůli tomu, že bylo pomalu půl čtvrté a my od rána nejedli….. úhledně naservírované znamená tentokrát plastový opotřebovaný talíř na otlučeném stole. Ale nechci být negativistická – opravdu nám chutnalo. Jídelníček se však časem ukázal dosti stereotypním: to samé jsme jedli večer i další den k obědu…..

Po obědě pokračujeme směr Komodo, kapitán nám na hodinku staví na šnorchlování. Láďa s Vaškem si to užívají, my máme špatné brýle. Navíc obrovský proud plavání velmi ztěžuje, takže se raději těšíme na zítra. Smráká se během chvilky, den utekl jako voda.

Najednou jsme v zátoce, kotva vyhozena a posádka něco (tedy to samé jako v poledne) kuchtí. A v tomto okamžiku přišla zcela nečekaně další nestabilita. Znenadání se kolem nás začaly rojit malé lodičky, spíše však vydlabané kmeny, ve kterých klečeli a pádlovali vždy dva muži. Beze slova přiráželi k lodi a za hrobového ticha se šplhali na palubu. Jeden, druhý, třetí ……. během tří minut byla paluba poseta zasmušilými piráty vlekoucími velké pytle. Krve by se v nás nedořezal. Zkonzumovaný alkohol nám kupodivu na kuráži moc nepřidal, ani Vašek ze sebe nedostal své oblíbené „tak už nás jdou vykostit“. Kapitán vzadu, paluba plná cizích chlapů……. Než jsme však stačili zapojit mozky, pytle se otvírají a naši piráti z nich začínají vytahovat ze dřeva vyřezané varany, gekony, korále a jiné cetky. Ufffffffffff, to bylo kamenů, co se nám odvalily. Pánové jsou pouze obchodníci! Tak dobrá, začíná business. Ale moc se nám do nákupů nechtělo: máme před sebou ještě tři týdny putování, přeci varany celou dobu nepotáhneme v báglu. Po malé chvilce však atmosféra nabyla grádů: vybíráme, přebíráme, domlouváme, smlouváme – už jsme v tom, už se nedá vycouvat. I kdybychom měli zboží nechat někde na hotelu, tahle chvíle se prostě musí užít do dna.

Vaškovo obchodní okénko Nedá se nic dělat, musíme koupit - po mírném smlouvání však ceny už připomínají pouze charitu. Při vědomí, že dřevěnou potvoru potáhneme ještě několik tisíc kilometrů, kupuju toho nejmenšího (poznámka pro Věru doma - je opravdu malinkej, Kozákovi a Láďa mají třikrát většího!!!). Ještě několik kořalek a klid na matracích na lodní palubě.

Jo, Vašek má pravdu. Spali jsme na hnusných špinavých matracích, které posádka vytáhla odkudsi z podpalubí. Bylo však krásně teplo, já se zavrtala do svých čistých povlaků, měsíček svítil, hvězdy zářily, kořalka hřála, a tak mi ani nevadilo, že kluci zavedli debatu o politice …… u zpackané privatizace jsem už spala ))

Druhý den po snídani rychle na Komodo! Nebudeme opakovat včerejší chybu, abychom se zde proháněli v největším horku. Ostrov Komodo je pojem, příroda je zde jedinečná. Pozorujeme prasata, jeleny, papoušky, spoustu dalších druhů ptáků, přes cestu se nám dokonce vloudila kobra. Fotíme orchideje rostoucí jako paraziti všude možně. Varany jsme ale viděli jen dva, a to líné mrchy přivázané za nohu špagátem u hospody. Po včerejším dobrodružství tedy trochu zklamání. Pokud máte čas jen na jeden ostrov, určitě doporučuji raději Rincu.

Obědváme na lodi opět to samé, ale čeká nás milé překvapení. Zakotvíme v liduprázdné zátoce se zlatavým pískem, klidným mořem a modrou hladinou. Celé odpoledne je nám tento ráj k dispozici. Ráj nejen nahoře, ale i pod hladinou. Zažíváme jedno z nejúchvatnějších šnorchlování: barevné živoucí korále, pestrobarevné rybičky – modré, žluté, zelené, proužkovaté, puntíkaté, strakaté…. malé, velké, prostřední. Prostě skoro vše, na co si pod hladinou pomyslíte. Jsme úplně odvaření: čumáky pořád ve vodě, záda spálená. Fakt, bezva. A navíc voda samozřejmě teplounká jako kafíčko, hladina klidná, konejšivá.

Návrat do Labuanbaja je skoro triumfální: co vše jsme viděli a zažili!!! Přesto přistáváme poměrně brzy, už jsme unavení. Ledva však odemkneme naše bungalovy, začíná se zatahovat obloha a zvedat vítr. Tropický liják na sebe nenechá dlouho čekat - opět jsme jednou měli štěstí.

Vaškovo kulinářské okénko Vyvrcholením dnešního dne je večeře v proslulé restauraci Gardena. Sepii na rozpálené plotýnce prokládáme ještě krevetkami. Jedná se o místní výtečnou úpravu - mořské potvory s rajčátky, cibulkou, papričkami a drceným česnekem restované pravděpodobně na palmovém oleji a ochucené místní chilli sladkokyselou omáčkou. Pokrm je tak výtečný, že ho není třeba nikterak dochucovat, což je tady obvykle zvykem.


(komentáře? | Skóre: 4.7)

Indonésie 2007 Napříč Sumbawou
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 21:25:38 CET (1177 čtenářů)

Vyprahlý, drsný a hornatý, to jsou adjektiva charakterizující ostrov Sumbawa. Prý pro turisty nic moc. Tak proč jej nepoznat? To jsme si řekli a přestali pátrat po tom, zda z Labuanbaja letí letadlo, jak jsme měli původně v plánu (jo, jo, letí), a souhlasili s pozemní cestou. Byla to blbost, říká část naší výpravy. Bylo to super dobrodružství, oponuje druhá. Pravda je tak někde uprostřed. Faktem ale zůstává, že jsme Sumbawu nepoznali, pouze jsme Sumbawou projeli a přitom zažili několik velkých nestabilit.

V Labuanbaju si kupujeme lístek napříč celým ostrovem – cílem je ostrov Lombok. Plán je jasný - budeme střídat trajekt, minibus, noční autobus a další trajekt. Pojedeme po Transumbawské dálnici, „po jedné z mála silnic v souostroví Nusa Tenggara, jejíž povrch si zaslouží tak vznešený název,“ praví kniha. Cha cha, pravím já.

Brzo ráno (tedy brzo na Indonésii, u nás tak akorát čas do ofisu), tedy v půl osmé vyrážíme na trajekt. První malá nestabilita nás měla varovat již na začátku naší anabáze: v přístavu musíme platit za zavazadla, a to skoro tolik jako jízdenku na trajekt. Navíc na trajektu (ano, na tom, který se tak často v těchto vodách potápí – však jsme taky hned po nalodění hledali okno, kterým se dá v případě nouze okamžitě vyskočit), jsme byli jako turisté a jako bílé kůže sami – a to tam bylo několik stovek lidí!!! Nevadí, splyneme s folkem!!! Ale splývat na dřevěných tvrdých a nepohodlných lavicích skoro osm hodin, to se nám po chvilce věru nechtělo. A tak se s úlevou po chvilce stěhujeme do první třídy – samozřejmě opět za poplatek.

V půl čtvrté odpoledne máme za sebou první část naší anabáze - přistáváme na Sumbawě. Ještě než se ale vůbec stačíme nadechnout čerstvého vzduchu na novém indonéském ostrově, je kolem nás klubko řvoucích a navzájem se překřikujících chlapů. Skáčou kolem nás, chytají a tahají nás. Udiveně pochodujeme přístavem a všem ukazujeme, ať se nesnaží, že na minibus už máme koupený lístek, vždyť na nás nic nevydělají!!! Stejně se o nás perou. Jako vždy: vítězí ten nejagresivnější a naše bágly se zničehožnic ocitly na střeše plně obsazeného minibusu. Co teď? Kam si sedneme? Jak pojedeme? Přece nemůžeme naše zavazadla opustit! Neváhám ani minutu a mířím k zadním dveřím: na posledním sedadle se hihňá asi sedm mladých muslimánských dívek. Bonton, nebonton, vrhla jsem se mezi ně, zašejdila zadkem a vyhrála místo pro jednu půlku. S úsměvem sedím. Hihňání se sice zintenzivnělo, ale nevyhodily mě. Napřáhla jsem ruku k Pepíkovi, který přistál u mých kolenou mezi otevřenými dveřmi na pytli s rýží. Pravda, dveře už nešly zavřít, průvodčí se rozčiloval a nabízel mu poněkud volnější střechu, ale Pepík nepovolil - krásné místečko!!!! Jen v zatáčkách jsme oba trnuli, aby nevypadl. Kluci na tom byli hůře. Střechu také odmítli, a tak chudáci stáli vepředu, každý na jedné noze, v polodřepu a navíc proti směru jízdy. Až asi po hodině se obsah 46 lidí krapet setřásl - občas někdo zvracel, občas někdo vystoupil - a kluci pak stáli pohodlněji, později si dokonce i sedli. Pepík se však pytle ani mých kolenou v žebrech za celé dvě hodiny nezbavil. Ještě vás ale musím seznámit s průvodčím. Krásný mladý kluk, na nohou ošoupané vietnamky, leze za jízdy jako opice nahoru na střechu a dolů, kde vybírá peníze. Někdy se vnějškem (neptejte se jak, hrůzou jsem zavírala oči – přece jen by bylo škoda, aby tak mladý život vyhasl) přemístil do předních dveří. A to vše v horách – kruté zatáčky, stoupání, klesání, výmoly…

Po dvou hodinách jsme vypadli na autobusovém nádraží v Bimě a málem poklekli a líbali zemi, že jsme přežili. Vždyť nakonec se do minibusu pro 18 lidí nacpalo rovných 46 kusů! Na líbání země však nedojde, neboť i tady se stáváme lovnou zvěří. S rukama nad hlavou nás vítá muž středního věku: Czech people, czech people, mám pro vás špatnou novinu!!!! Po velkém překvapení a delším dorozumívání konečně pochopíme, že nemáme místa v autobuse. Ale kdeže, máváme našimi lístky ….. Jo, jo. Tvrdí, že jsme se stali obětí mafie, že autobus je přebukovaný, že jestli chceme jet, má pro nás nový bus, samozřejmě za nové peníze. My však trváme na svém, dožadujeme se již zaplacených míst. A tak nás vedou k autobusu, kde jsou tři špinavá a prosezená sedadla vzadu těsně u záchodků. Nehledě na to, že jsme čtyři, otřásáme se hrůzou při pomyšlení na celonoční cestování v tomto prostoru. To nebrat!!! Vida, šejdíř pookřál. Vede nás tedy k dalšímu busu, ukazuje slušná čtyři místa, ale: musí údajně vyhodit lidi, co již sedadla mají zaplacená, musíme jim újmu kompenzovat. Tedy jasněji: platit znovu. Platíme. Zničeni, otráveni, podvedeni. A do toho se přiřítí mladý průvodčí z minibusu: mně jste ještě neplatili! Zaplatit! Proč asi nás nezkasíroval již cestou jako všechny ostatní? Oni totiž platili ve srovnání s námi pakatel. Přestože v ruce držíme jízdenku, opět po vzrušené debatě platíme.

Zdá se vám, že jsme měkcí? Tak si to někdy zkuste! Unavení, špinaví, upocení a obklopení nepřátelským davem na přeplněném a hlučném autobusovém nádraží, kde anglicky mluví jen ten jeden šejdíř!!!! No, podlehli jsme a vydali vše, co požadovali. Ukládáme bágly do autobusu a jdeme se napít.

Chladná kola nám zvedne náladu, ale jen na pár minut. Po příchodu do autobusu jsou naše sedadla samozřejmě obsazená. A ten jediný anglicky mluvící šejdíř pryč!!!! Už ani nelamentujeme. Beze slov vlečeme šoféra, aby vše vysvětlil. Naštěstí brzy chápe a usazuje nás jinam. Samozřejmě, do odjezdu se nikdo z nás ze sedadla ani nehne. A tak trpíme v dusném horku a rychlé tmě a autobus se pomalu plní: lidmi, řvoucími dětmi, pytli, kouřem z cigaret i smogem z venku. A nakonec, když už se zdá, že se nevejde ani špendlík, do uliček nastrkají malé plastové židličky bez opěradel, na které usednou odevzdaní nešťastníci.

Po několika pokusech se bus nakonec přece jen rozjede. Nemá klimatizaci, nemá polohovací sedadla, nemá toaletu, má jen rozbité sedačky, divný zvuk motoru a podstatně víc pasažérů, než kolik je doporučeno v techničáku. Nevadí, jedeme.

V noci nespím. Šofér jede jako blázen, po „dálnici“ sviští jeden autobus za druhým, my je všechny předjíždíme. Kluci v limbu, já se divoké jízdy bojím. Autobus už toho má hodně za sebou, proto jsem šťastná, že nejedeme do hor. Ale všeho do času. Motor najednou škytne - ticho a stojíme. Za chvilku se rozjíždíme, ale jen abychom po pár metrech stáli znovu, teď už definitivně. Vylézám z autobusu a s hrůzou sleduju, jak šofér zhasl všechna světla a náš neosvětlený bus překáží všem těm, které jsme svou zběsilou jízdou před chvílí předjeli.

Oba pánové šoféři jemně znervózní a začínají oblézat vozidlo. Zvenku to vypadá dobře, podíváme se tedy zespodu. Jsou asi dvě hodiny ráno, měsíc jen tak na kousek, vidět na krok není. Blbě se závada zjišťuje. Chtělo by to světlo. V busu evidentně žádné není, a tak se páni řidiči vsoukají pod bus a svítí si - považte - mobilem!!! Závadu nezjistí, začínají zběsile telefonovat. Pár autobusů zastavilo, nikdo nepomohl.

Naši spolucestující se začínají trousit ven. Nikdo nenadává, nikdo se nediví… pomalu se ukládají k dalšímu spánku na teplém asfaltu před i za autobusem. Pouze občasné kvílení brzd okolních aut dávají tušit, že tady někde jsou lidé ……

Asi po hodině veškerá činnost utichla. Šoféři sedí v klidu na krajnici a něco si špitají, počítám, že mobily již vybité, pasažéři spí buď v busu nebo na silnici, jedině já a Pepík jsme nervózní. Ale po hodině už i my odevzdaně čekáme. Na co? Ví Bůh. Snad na svítání. Konečně po asi třech hodinách se začíná rozednívat. Zjišťujeme, že stojíme v absolutně nezajímavé, vyprahlé a jednotvárné krajině. Za další půl hodinu, když už je obstojně vidět, se přibližuje motorka. Řidič jednou rukou řídí, druhou objímá kanystr. Panebože, to snad není pravda !!! Opravdu přivezl naftu a teď se ji bez trychtýře pokouší dostat do nádrže. Natankujeme dva kanystry, odvzdušníme a jedeeeeem!!! Věřili byste, že dálkovému autobusu může dojít nafta? Ale co víc, do konce naší cesty (cca tři hodiny jízdy) se netankuje. Každou míjenou benzínku Pepík skoro oplakal.

Nejparadoxnější na celé situaci bylo, že ráno se nám hned za první zatáčkou objevil přístav. Kdybychom všici zatlačili, za půl hodiny jsme mohli být v přístavu. Ach jo, tohle je také Indonésie.

Takže jsme se i s autobusem nalodili na další trajekt, který nás bezpečně za hodinu dovezl na ostrov Lombok. Že jsme za tento trajekt neplatili, to nás skoro vykolejilo. Ostrov opouštíme s úlevou. V noci jsme nic neviděli a ty dvě hodiny jízdy minibusem byly úchvatné, ale spíše způsobem cestování než turistickými zážitky. Sumbawa se nám zdála velmi chudá a nehostinná. Čímž nechci případné zájemce odrazovat – my ji fakt nepoznali.

Pokud budete chtít absolvovat cestu jako my, rozhodně si nekupujte jízdenku dopředu – my měli v ruce vlastně jen velmi drahý návod na cestu, jednotlivé lístky jsme si museli dokupovat. Vám doporučuji koupit si lístky vždy až u daného dopravního prostředku, navíc v Bimě (místě, kde jsme nasedali na noční autobus), přespěte a zkuste projet ostrov za denního světla.

Vaškovo kulinářské okénko se tentokrát nekoná, neboť jsme 30 hodin skoro nic nejedli. My s Pepíkem pouze instantní polévku na lodi, jen Láďa velmi odvážně povečeřel při noční zastávce autobusu. V jedné spoře osvětlené boudě na dlouhých stolech hromady kouřícího jídla – každý si sám nabere na talíř s banánovými listy, co hrdlo ráčí. Já jsem tu odvahu neměla vzhledem k dalšímu cestování busem bez toalety, „zbaběle“ se tentokrát zachoval i Pepík. A že ani Vašek nekonzumoval, to mě utvrdilo v dojmu, že naše rozhodnutí zas až tak zbabělé nebylo ))


(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 Ostrov Lombok - Mataram
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 21:32:13 CET (1411 čtenářů)

Ostrov Lombok byl pro nás velmi milým překvapením. Jak krásně zvukomalebné má jméno, tak příjemně jsme se na něm cítili. Oblý, poměrně bohatý, alespoň z oken autobusu se nám tak zdá. Podél silnic plno obchůdků a řemeslných dílen, políčka vzorně obdělávaná a hustota obyvatel větší než na divokém Floresu, o chudé Sumbawě nemluvě. Slovo Lombok znamená pálivá paprička, a byl to na naší cestě opravdu takový životabudič, především však díky svým přilehlým ostrůvkům.

Zaráží nás, jak hodně se zde staví. Skoro na každém druhém kilometru je staveniště – co je ale nejpřekvapivější, že se stavějí v podstatě jen muslimské modlitebny. Mešity, mešity, mešity. Kam se podíváš, všude mešity. Nové, moderní a rozlehlé, obložené mramorem, skvoucí se svou novotou. Ano, všechny jen září. Pokud nejsou čerstvě dostavěné, tak určitě čerstvě opravené. Jsou to bezesporu nejhonosnější stavby na ostrově. Až chytrá kniha nás utvrzuje v našem dojmu – 90% obyvatel Lomboku jsou muslimové. Nejsou však tak radikální jako na Sumbawě, kde bylo podstatně více žen a dívek zahaleno. Přesto každé ráno trpíme, neboť ještě za tmy zní volání a pobídka k modlitbám. Jako by nám tou pálivou papričkou chtěli ten spánek pěkně okořenit )) „Meluzíni“ jsou již zmodernizovaní, používají mikrofony, a tak spát nenechají nikoho ani omylem.

Vaškovo náboženské okénko Ráno v půl páté nás budí nelidský řev. Ukazuje se, že nedaleko našeho hotelu jsou dvě mešity a muezini se předháněj, kdo víc vosolí zvukovou aparaturu, aby mohl svým ovečkám správně požehnat začátek dne. Jsem tolerantní budhista, ale kdybych měl v tu chvíli jakoukoliv střelnou zbraň, neváhal bych ji použít.

Hlavní město Mataram nás vidí jako lidské trosky, po 28hodinové cestě a prožitých dobrodružstvích dost zdecimované. A hned si na nás smlsnou místní dopravci. Jsme natlačeni spolu s našimi bágly (takhle špinavé a zaprášené ještě nikdy nebyly) do místní dopravní speciality – bema (čti bima). Větší špinavý otřískaný tranzit, kde se sedí na tvrdých lavicích podél oken. Cena nepřímo úměrná kvalitě cestování. Bemo jsme zkusili jednou a víckrát už ne.

V chytré knize vybíráme hotel, aby byl blízko letiště, neboť musíme plánovat další cestu. Po několika zklamáních kotvíme v hotelu Indradi, jenž splňuje všechny naše požadavky. Je klidný, levný (dvoulůžkáč se snídaní 90 000 rp), minimum turistů. Bleskově se dáváme do pořádku, k čemuž stačí studené pivo a teplá sprcha, vyklepeme bágly a hurá na letiště. Po delší úvaze kupujeme letenky na Jávu, abychom po pobytu na Lomboku mohli udělat další turisticky zajímavou odbočku.

Samotný Mataram je součástí velkého čtyřměstí – velká zastavěná aglomerace, která má jedinou výhodu – je tady hodně místa, tedy široké ulice, prostorné chodníky, celkem 8 km cihel a panelů podél cesty. Provoz je poměrně hustý. Jak jsme unavení, připadáme si tu úplně zbytečně a nepatřičně, i když lidé jsou tu milí a přátelští.

Dnešní večeři si zasloužíme, protože někteří z nás již cca 30 hodin nic nejedli. V centru města objevujeme restauraci See Food Aroma. Čínská restaurace nás oblažuje vybranými pochoutkami z darů moře. Jídla jsou výborná, porce veliké, ale chuť se zdá být standardní, nic výjimečného. Snad za zmínku stojí, že jako zeleninu zde používají ve větší míře květák společně s listovým špenátem /mangoldem/. Pak ještě kořalka a klid na lůžku.


(komentáře? | Skóre: 4.33)

Indonésie 2007 - Gilli Travangan
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 21:40:52 CET (1233 čtenářů)

Jestli existuje ráj na zemi, má jméno Gilli Travangan. V mé soukromé anketě o nejbáječnější místo celé dovolené vyhrává na celé čáře.

Malý ostrůvek obklopený průzračným zářivě modrým teplounkým mořem. Podél pobřeží najdete korálové útesy, kde žije nespočetně druhů ryb. Na ostrově nikdo nespěchá, nikdo se za ničím nehoní a každý dává okázale najevo, že je na světě jen proto, aby si užíval, aby odpočíval, dobře papal a vůbec se nerozčiloval. Atmosféra ostrova je tak nakažlivá, že jakmile vystoupíte z přívozu, ihned zpomalíte krok, slastí přivíráte oči a vypínáte mozek. Je to tady takové pohodové, že ani nadháněči nenadhánějí, číšníci nekradou a prodavači vás nikam netahají a nic vám nenutí. Jen tak sedí a jemňounce, jen aby se neřeklo, vám své zboží nabízejí. Nejvíc mě dostaly krámky s cedulemi: tickets on the heaven – lístky do nebe. Jestlipak víte, jak se do nebe na Travanganu dostat? I to vám na tabuli napíší – pomocí houbiček - těch je zde k mání dosytosti. A vrchol všeho: nejsou tady žádná auta ani motorky!!!! K přesunu na malém ostrově stačí nohy, koňské vozíky nebo kola. Vždyť říkám: ráj na zemi.

Ale abych nepředbíhala. Ráj není zadarmo ani v Indonésii. Nejprve jsme si prošli martýriem přesunu. Z Mataramu taxíkem – pohoda. Milý, příjemný a spíkující taxíkář nám několikrát zastavuje, abychom si mohli vyfotit tlupy opic žebronících kolem silnice i pěkné pohledy na pobřeží. Příjemně si s ním povídáme (tedy zvláště Láďa), netuše, že na nás chystá past. V přístavu Bangsal, odkud odjíždějí lodě na tři malé ostrůvky – Gilli Meno, Gilli Air a náš Gilli Travangan, nás vykládá přímo ve zločineckém doupěti – na placeném(!) parkovišti. Zde se dostáváme do obrovské turistické mlejnice, která nás vyplivne až na tzv. public lodi, veřejném přívozu. Mezitím jsme ovšem natlačeni na koníky (koňské drožky) – pár metrů za 40 000 rp a vmanipulováni do kasy pro lístky na přívoz za dalších 40 000 pro každého. Během pár minut z nás za kousek cesty vymámili 250 000 rp, za což je na ostrově velmi pěkné ubytování na tři noci i se snídaní. Krutá turistická daň. Že jsou zde zločinci, to se v chytré knize píše. Jen kdybychom tomu věnovali více pozornosti ……

Vy se z našich zkušeností poučte! Žádné placené parkoviště, žádní koníci. Vydejte se do přístavu pěšky (když vás uvidí pochodovat, na koníky budou přemlouvat a vy máte možnost cenu usmlouvat – zpět jsme jeli už za 5 000 až do města). V pokladně přímo na pláži si kupte lístek na public za 8 000 rp, jezdí často, a my na něm stejně skončili.

Ničeho však nelitujeme, tedy popravdě litujeme jen do té doby, než naše nohy spočinou na zlatavém travanganském písku. Ubytovali jsme se v resortu Warna: rodinný podnik, několik prostorných bungalovů v udržované zeleni za 150 000 se snídaní. Pěkná předsíňka, luxusní koupelna. Vřele doporučujeme. Jakmile vystoupíte na ostrově z lodi, dejte se doprava, což je ta klidnější část ostrova. Orientace je boží – kolem dokola vede pouze jedna cesta: na jedné straně pláž, na druhé ubytování, restaurace a obchůdky.

Život na ostrově je jednoduše uklidňující: spánek, koupání, jídlo a lenošení. Víc se tady dělat nedá. Spánek je příjemný také tím, že zdejší meluzíni mají velmi slabé mikrofony, takže ráno nejsou skoro slyšet.

Koupání – to je kapitola sama pro sebe. Klidné teplounké moře, kam si jen tak lehnete a necháte se kolébat na vlnkách. Pokud vás to nebaví, máte dvě možnosti: buď se rozplácnout na liduprázdné, čisťounké a zlaté pláži a zahájit činnost lenošení, eventuálně spánek, nebo si vzít brýle a šnorchlovat. Tady je totiž ke šnorchlování velmi pádný důvod. Zdejší podmořský život snese srovnání s jižním Thajskem, přírodní rezervací Koh Kradan, což byl pro mne vždy absolutní vrchol. I tady si nasadíte brýle a tají se vám dech: barevné korále, barevné rybky, vše ve velkém množství. Jeden rozdíl tu ale je. Na Kradan musíte lodí, neb to je přírodní rezervace, tady si klidně šnorchlujete přímo před bungalovem. Jedinečným bonusem pak jsou mořské želvy, které si zde nerušeně plavou, turistů nedbaje. Byl to neskutečný zážitek vždy se ponořit a vyhlížet velké tmavé krunýře. Jakmile jste ji jednou nachytali, velmi těžko jste se s ní loučili. Bavilo mě pozorovat, jak jsou želvy ve vodě mrštné a rychlé, jak dravě trhají rostliny, jak dorážejí na korále nebo jak svou malinkou hlavičku vynoří na chvíli nad hladinu a nadechují se. Jednou jsem pozorovala jen tu hlavu nad hladinou a kdybych o ní nevěděla, opravdu bych ji přehlédla. Koupání s želvami, to byl pro mne jeden z vrcholů naší cesty.

Největší dřinou je tady však jídlo. Nabízejí se tu tolikeré dobroty, že se přistihnete, jak většinu dne přemýšlíte a zvažujete, cože večer do bříška……. My měli výhodu, my měli s sebou Vaška.

Vaškovo kulinářské okénko Jsme v oblasti mořských živočichů, a tak je musíme ochutnat. Objevujeme restauraci s dobrým výběrem a mírnými cenami. Sepie, Red Snapper, Groower a Baracuda připravené na grilu a opečená brambora nemají žádnou chybu. Delikatesy ještě završujeme místní specialitou, což je Attac Arak- arak, med a citronová šťáva s ledem.

Pozn. Arak attak je opravdu velmi progresivní pití. Jak jsem se dostala do postele, netuším. A to kluci ještě pokračovali …..

Na ostrově se nemusíte jenom válet. Půjčují se zde také kola. My s Pepíkem se těšíme, jak si dáme trochu do těla, kluky ovšem do pedálů nedostaneme - dávají přednost „dřině“ na pláži. Pepík pečlivě vybírá dva stroje, aby nás nenechaly někde ve štychu. Zbytečná obava. Ostrov je kol dokola opravdu maličký, v pohodě bychom ho za hodinu objeli i na koloběžce. My ještě v té hodině dali pauzu u coca coly, neboť jak je naším už „dobrým zvykem“, na cestu se vydáváme v pravé poledne, kdy sluníčko nejvíc pálí. Cesta příjemná, i když skoro z poloviny na písku – zlatý trénink z Mácháče!!!! Turisté na Pepíka obdivně hledí, když oni supíce svá kola tlačí a on suverénně v sedle. Největší šok však měl majitel půjčovny, když jsme se u něj za hodinu objevili. Nechtěl věřit, že jsme stačili udělat celý okruh a nevěřícně zíral, že jsme fakt přijeli z druhé strany. Jenom ze sebe dostal: A jak jste staří? Určitě přes padesát!!!! Pepíkův věk opravdu neskousnul …. To člověku zvedne sebevědomí - a ty endorfiny, jak lítaj :))) Ani nepotřebujeme houbičky….

Ostrůvek malý, ale pěkný. Na druhé straně od přístavu je daleko více restaurací i hotelů, už to není takový poklid jako u nás vpravo. Jak se ale vzdalujeme od centra, ubytování řídne, až se dostáváme na samotu, kde jen občas nějaký opuštěný resort. To nás zaskočilo. Na to, jaká je tu pohoda, neměl by být žádný bungalov prázdný, natož celé resorty. Čím to je? Vypadá to, že na vině není pouze nesezóna, ubytovací zařízení jsou opravdu opuštěná. Pravděpodobně pořád ještě důsledek bombového útoku v Kutě před pár lety.

Abych nezapomněla ještě na jednu činnost, která se na ostrově doporučuje. Zajděte si na východ slunce. A tady výtka, leniví byli tentokrát Kozáci. Pochvala patří Vaškovi a Láďovi, kteří se překonali a ráno vstali.

Vaškovo romantické okénko: Ráno vyrážíme s Láďou na východ slunce, který průvodce doporučuje. Chvíle čekání je korunována úspěchem. Sopka na Lomboku, za kterou se výjev nachází, chvíli vypadá, jako když vybuchuje. Samozřejmě filmuji a fotografuji.

Doporučení: V chytré knize jsou popsány všechny tři ostrovy: Meno je z nich nejmenší, není tam prý žádný společenský život a málo ubytovacích možností. Z jednoho cestopisu víme, že zde není ani elektřina. Gilli Air je nejblíže pobřeží, má dost ubytovacích kapacit, dost turistů. Náš Gilli Travangan je největší a je znám jako nejspolečenštější. Všechny ostrovy jsou prý na tom, co se týče šnorchlování a koupání, stejně. Tak můžete vybírat.


(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 - Senggigi
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 21:45:25 CET (1041 čtenářů)

Na Trawanganu lenošíme dva dny a už nás to tahá zase zpět do akce – tedy tahá to zvláště nás tři, Václav ten by se vááááááálel, až by brečel. Nicméně máme koupené letenky na Jávu, tak musíme zvednout kotvy. Po delším rozmýšlení volíme přesun hned dopoledne (nakonec je z toho stejně poledne, jak už je na této cestě naším zvykem), abychom si vybrali na Lomboku přímořské středisko a druhou část dne strávili zase na pláži (bungalovy na Trawanganu musíme opustit do jedenácti).

Vaškovo strategické okénko Cestou však v přístavišti Bangsal musíme prorazit přes lstivé domorodce. Pepík navrhuje postupovat ve tvaru římských legií "želva". Po příjezdu do přístavu jsme obklopeni dle očekávání těmi "hajzly". Jelikož mám nejvyšší vojenskou hodnost, velím: želva! Bohužel kázeň je chabá a někteří nereagujou a snažej se myslet svejma hlavama. Želva se úplně rozpadla. Přesto se nám podaří nasednout se zavazadly na dva vozíčky tažené koníkem (cena je 8x nižší, než když jsme stejnou vzdálenost jeli tam) a přesunout se k hlavní silnici, kde najímáme taxi.

Pozn. Útvar „želva“ byl vybrán po nesčetných diskusích na trawanganských plážích, kdy jsme přemýšleli, jak na ty zločince z přístavu vyzrát. Váhali jsme mezi hrubým násilím, maskováním, lstí či útěkem. Želva se nám nakonec zdála nejvhodnější. Sice selhala (málo výcviku – a to je výtka pro Vaška), ale v dalším našem postupu byla velmi užitečná, neboť o pár dní později jsme ji již použili s úspěchem )))

Z chytré knihy vybíráme Senggigi, neboť je velmi blízko k letišti a je to údajně luxusní turistické letovisko. Houbes. Byli jsme pěkně zklamaní. Moře znásilněné velkými hotely, pláže oplocené. Silnice plná aut, motorek, bem a autobusů, na druhé straně jedna hospoda vedle druhé, krámy, bordel. Letovisko je roztáhlé, několik kilometrů dlouhé, jedno peklo vedle druhého. Po silnici jezdí taxík za taxíkem, všechny mají zájem vydělat, pohyb je tedy snadný. A to je tak asi všechno. Po našem trawanganském ráji přišla studená sprcha.

Ale samozřejmě se nevzdáváme. Máme vybraný levný resort (na jednu noc to stačí) na konci letoviska a co nejblíže k letišti. Taxikář ho málem nenašel, nebylo se ale co divit. Prázdný, ještě nezprovozněný, pokoje uklizené jen některé (ten náš prý ano, ale moc tomu nevěřím). Zdá se, že si sem mladí jezdí v noci zadarmo užívat. Chvíli váháme, ale pak nás dostane pěkná zahrada a přístup k moři. Hotel je hned u pláže, tak bereme – 50 000 za chatku a hurá do moře!!! No bylo to hurá, ale takové nevítězné. Písek černý, moře špinavé. Velké nehostinné vlny, spousta divných existencí po pláži migrujících a stále něco vlečících. Tak se okoupeme a rychle pryč. Kousek od nás zapadneme do krásného hotelu Bintang – upravená romantická zahrada, bazén s průzračnou vodou a restaurace v altáncích na vyhlídce nad mořem. Jíme a pijeme tady - to je ono!!! Marně však kluky přemlouvám k přestěhování – ani snad za tím není těch 250 000 rp za pokoj, jako spíše lenost a pohodlnost.

A tak po gáblíku hurá do města na turistiku - spíše na internet, protože turistika nic. Fakt k vidění je tu akorát západ slunce do moře, jinak peklo. Navíc hotely a restaurace poloprázdné, takže nadháněči makají jak blázni. Opět podléháme nejagresivnějšímu a máme opravdu hnusnou večeři.

Vaškovo šprýmařské okénko O jídle se tentokrát nebudu zmiňovat - nepatřilo k nejlepším. Nicméně s touto restaurací máme spojenou jinou legraci. Munda. To slovo vymyslel Pepík. Ona to je vlastně taková zkomolenina místního slova "mandi", což je zařízení umístěné na muslimských toaletách, které tito věřící používají k hygienické očistě po úkonu. Pepa prostě přišel z hajzlu a stěžoval si, že si musel umejt ruce v tý hnusný mundě. Nejprve jsme se zhrozili, potom rozchechtali. A od té doby ho titulujem "starej munda".

Nutno říct, že mu tak říkáme jen já a Vašek, Láďa nás za to kárá. Tento večer jsme také zaznamenali zvláštní úkaz, který jsme nazvali nabalovacím efektem. Nadháněč nás dostal do úplně prázdné hospody (sliboval zadara desert – byl taky hnusnej). Jakmile jsme se uvelebili, začali kolem slídit bílé kůže a pomalu se k nám přidávat. Malá prázdná hospoda byla během půl hodiny zcela plná, kolem nás samí bílí. Okolní restaurace – zcela určitě lepší, byly prázdné, u nás narváno. Všechny jsem je litovala a v duchu prosila o odpuštění…..

Doporučení: Pokud pojedete v našich stopách a budete chtít přespat v Sanggigi poblíže letiště, volte hotel Bintang. Je pěkný a mimo sezonu by se cena jistě dala usmlouvat.


(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 Ostrov Jáva - Yogyakarta
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 21:55:35 CET (1420 čtenářů)

Na Jávu se dostáváme letadlem z Lomboku – z Mataramu, samozřejmě přes Denpasar. Letíme se společností Gerudia, docela nás zklamala, máme hodně zpoždění. Letiště opravdu nejsou naše hobby…. Jediné plus našeho dnešního letištního konání je fakt, že Láďa v pokladně získal zpět peníze za „ztracenou“ letenku. Hurá!!!

Ale v Yogyakartě (čti džogdžakartě, nebo také zkráceně v jogdže) vše funguje dle plánu. Bereme taxíka (sympaťák, s kterým pak strávíme celou dobu – skoro tři dny) a vzhůru do hotelu, který jsme vybrali v knize. Hotel Duta (neplést s Duta Garden – ten je dražší!!!) je téměř poloprázdný, s krásným bazénem, skoro uprostřed města, internet zadarmo, čisto, příjemně. A navíc bohaté snídaně – to nás sem vlastně nalákalo.

Indonéské snídaně jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Na Floresu stejně jako na Lomboku turistům dávají pouze místní sladké omelety – vajíčka se zapečeným ovocem, většinou banánem. První v Moni chutnala výtečně, druhá v Bajawě také, třetí v Labuanbaju byla dobrá, čtvrtá taktak a od páté výše nám už lezly krkem….. V Dutě máme švédské stoly a to si pane dáváme!! A na Bali už si jako správní mazáci poroučíme snídaňový mix z indonéské a kontinentální snídaně.

Ale zpět do Duty. Opláchneme špínu, svlažíme hrdlo studeným Bintangem a do města! Hned před hotelem na nás číhají cyklodrožky - becaky. „Nenenenenene,“ nám vystačilo jen asi půl hodiny, pak podléháme a jako pašové se vezeme k sultánskému paláci, strachy celí upocení z velkého provozu. Jak jsme na tom šlapacím kole zranitelní! A jak jsme těžcí!! Chudáci drožkáři jen funí. Ale jsou milí, usměvaví, pořád něco brebentí a ukazují. Samozřejmě nás vezou nejprve za kšeftem. Do „akademie“, kde „studenti“ batikují textil a svá umělecká díla tady vystavují a prodávají. Šéf hned nabízí čaj, je přátelský, atmosféra příjemná, žádní otrapové nebo nadháněči. Láďa se rozhodl a pro Stáňu kupuje pěknou batiku - vázu s květinami. Rozhodnutí vítáme jednak kvůli Stáně a také proto, že z nucené návštěvy vyjdeme se ctí. Nutno říci, že měl Láďa kliku, protože na druhý podobný obchod jsme později už nenarazili.

A pak tedy do sultánského paláce, je ovšem už zavřeno. Nevadí, aspoň máme strýčka na zítra, lépe se budeme orientovat. Ještě se necháváme dovézt na hlavní třídu – bulvár Jalan Malioboro (dle Pepíka Malboro). Šlapací kluci by se nám rádi věnovali déle, ale chceme už být zase sami. Jsou smutní, ale nenaléhají. A tak se vrháme do víru velkoměsta (500 000 obyvatel), na bulvár po obou stranách lemovaný širokými chodníky, kde se ale stěží protáhnete. Na chodnících mají své krámy rozložené obchodníci a my procházíme vlastně středem krámků. Je to dost hrůza – jednak se v uzounké uličce musíte pohybovat pouze husím pochodem, jednak vás nízké pudy lákají neustále něco ošmatávat a okoukávat, ale hlavně: zboží stojí za pendrek! Repertoár se stále opakuje – boty, peněženky, opasky, tašky, trička, nejrůznější tretky…. Zboží se nám nezdá ani příliš vkusné. Po několika desítkách minut usuzujeme, že tedy už stačilo: a tak i když je zde levně, peněženky zůstávají zapnuté.

A tak jen tak bloumáme centrem. Překvapuje nás, že přestože ulice přeplněné auty i lidmi, panuje zde pořádek a čistota. To se ale netýká ovzduší. Samozřejmě: velký provoz=velký smog. Na silnici vládne bez pardonu zákon silnějšího – tedy motorizovaného. Po silnicích jezdí velké množství motorek a ty nás přesvědčují každou vteřinou, kdo je silnější a kdo je tady pánem. Chodec nemá skoro vůbec žádná práva.

Jakmile se snese soumrak, začnou malé postavičky na chodnících roztahovat koberce, na ně pokládají těsně u země prkna. U toho se přívětivě usmívají a lákají nás k sobě. Kam bychom to vstoupili? No přece do restaurace!!!! Na kraji každého koberce kouří kotel s jídlem. Hladový se posadí na zem (původně chodník, teď okobercovaná restaurace) před prkno – stůl a může se začít konzumovat. No, nezkusili jsme to. Přesto po chvílí naše břicha velí a směřují nás k nějakým stolům. Ale přesvědčili jsme je, že k těm prknům tedy ne.

Vaškovo kulinářské okénko V jakémsi velkém obchodním středisku si dáváme u stánku s japonskými jídly výborné jídlo - krevetky se sojovými klíčky ve sladkokyselé omáčce s rýží. Je to sice na umakartu, ale v naprosté čistotě. Večer ještě relaxace u hotelového bazénu, několik kořalek a klid na lůžku.

A co je ještě v Yogyakartě k vidění? Určitě sultánský palác, kam jsme zavítali třetí den. Rozlehlý komplex, kde za prohlídku stojí už jen jednotlivé místnosti – na prostorných nádvořích jsou umístěné sloupy s různými stříškami a přístřešky. Přestože vedro, povívá tu krásný větřík. Tady se musí bydlet ….. Jinak palác zaplněn nejroztodivnějšími a hlavně zaprášenými sbírkami užitných předmětů, fotografií, darů, artefaktů i obrazů ze života panovnického rodu. Zpočátku zajímavé, stejně jako návod a historie batikování, po chvíli nudné, ke konci skoro až směšné. Rychle pryč!!! Ještě nás na prvním nádvoří zdrží gamelanový soubor – hudebníci a zpěvačky oblečení do tradičních krojů, dodržující své rituály - každý se před zahájením produkce krátce ukloní a pomodlí, každý také dostane čaj či nějakou tekutinu, takže nástup mnohačetného orchestru trvá skoro déle než samotná produkce )) Gamelan je soubor perkusních nástrojů z bronzu, železa, mosazi, dřeva nebo bambusu většinou v dřevěném rámu. Hudba je to zvláštní, pro nás absolutně nezvyklá. Zpěvačky zpívaly táhlé a zasmušilé melodie, pánové bouchali různými kladívky do různých strun či na své rozmanité nástroje. Bylo to rozhodně neobvyklé, ale zároveň atraktivní. Kdo ale znáte Pepíka, který usne i při rockovém koncertě, umíte si představit, jak trpěl!!!! Takže konce jsme nedočkali…

Nejzajímavější je v Yogyakartě asi čtvrť Kraton, historické centrum města. Spletité a křivolaké uličky vůbec nedávají tušit, že za hranicemi této oázy klidu a míru pulsuje velkoměsto. Poprvé jsme tady jeli becaky a ani nás nenapadlo, že „to je ono“, přestože nás o tom pánové becakové přesvědčovali. Vytáhla (doslova) jsem sem kluky druhý den navečer a kouzlo tichých zákoutí jsme si parádně vychutnali. Z centra pěšky až domů. Pochvala.

Ještě jedno Vaškovo kulinářské Na jednom místě v Kratonu dělají takové zvláštní saté - grilované maso na špejli. Dáváme si s Láďou několik špejliček. Chutná to velmi zvláštně, až netradičně. Teprve druhý den potvrzuje taxikář naše podezření - byl to pravděpodobně pes - je to totiž velmi oblíbená pochoutka místní muslimské komunity.

Vašek byl asi zjištěním původu pokrmu dost otřesen, když ani nepřidal žádné ze svých oblíbených adjektiv. Jisté je, že maso bylo údajně nasládlé, paní kuchařka se při prodeji podezřele potutelně usmívala, (což nás s Pepíkem ihned odradilo), a druh a původ prvotní suroviny se stal tématem dlouhých diskusí …. Stáňa a Věrka prominou.



(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 - Borobudur a Prambanan
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:00:29 CET (1800 čtenářů)

Borobudur a Prambanan, dvě nádherná a zvukomalebná slova, dva pojmy, kvůli kterým se do Yogyokarty vlastně jezdí - dva úchvatné chrámové komplexy ležící cca 60 km od sebe.

Borobudur je největší buddhistický chrám světa, cca 40 km západně od Yogyakarty. Je to obrovská jednolitá stavba, mnohastupňová buddhistická stúpa. Dostanete se k ní po silnici, která je v délce 4 km lemována podobnými, ale podstatně menšími chrámy. U žádného jsme nestavěli, pospíchali jsme k samotné perle – chrámu vysokému 34,5 m, zabírajícímu plochu 200 m2. Nutno říct, že jsme byli zpočátku zklamáni – jednak vysokým vstupným (10 dolarů, plus parkoviště), jednak prvotním vjemem. Jdete upraveným parkem a najednou se před vámi vynoří takové rozcapené vysoké a ponuré nic! Čekali jsme chrám, mnichy, posvátné místo a místo toho před námi rozcáplá hromada kamení připomínající podivnou pyramidu, navíc takovou jakoby nedodělanou. Jak jsme se ale začali šplhat nahoru, četli chytrou knihu a procházeli jednu úroveň za druhou, začali jsme pociťovat duch dějin a genius loci celého místa a pomalu se dostávali do zdejší nevšední atmosféry.

Chrám vybudovala dynastie Saliendrů v 9. století. Všech pět čtvercových teras (jednotlivých úrovní) se má obejít po směru hodinových ručiček - trošku jsme cestu ošulili, i tak to ale byla pěkná túra. Správný poutník tu má prý nachodit rovných 5 km, aby byl účasten všem příběhům vtesaným do kamene. Na stavbu chrámu bylo použito 1,6 milionů kvádrů z vulkanické horniny okolních řek – andezitu. Dělníci je přitesali tak, aby se mohly stavět na sebe bez pomocí malty, jako skládačka. Skládali a zdobili reliéfy skoro 70 let. Přesto se jim záměr moc nepovedl, neboť chrám rychle chátral, voda podmačovala podloží a stavba se stále více a více, jak ji ohlodával zub času, propadala a propadala. Od 19. století se ji odborníci pokoušeli různě restaurovat a zachraňovat. Teprve až když byl stav celého objektu kritický, v roce 1973 přiložilo ruku k dílo UNESCO. Celý chrám kvádr po kvádru rozebrali, udělali kvalitní betonové podloží a hurá znovu lego postavit. Vše jim trvalo 11 let a daňové poplatníky to stálo 21 milionů dolarů. Ale díky tomu i vy teď můžete přijet obdivovat jedinečný architektonický skvost.

Když jsme se tak nějak usebrali a porozjímali, zaplnili kartu pár desítkami obrázků, smířeni odcházíme k parkovišti. Tady však na nás čeká šok v podobě několika desítek drzých a neodbytných prodavačů suvenýrů. Kluci, chlapi i baby se na nás lepí, tahají nás za šaty, neustále něco berebentí a strkají nám před obličej spoustu předmětů. Pořád a pořád dokola. Rádi bychom nějaký suvenýr i koupili, ale tohleto se fakt nedá!!!! Prcháme, prcháme, ovšem netušíme, že nevědomky padáme do geniálně vymyšlené pasti. Jsme vmanipulováni do úzké uličky mezi krámky. Ale z uzounké uličky se vyklubalo důmyslné bludiště, z kterého nemáte úniku….. Pořád dopředu, pořád další a další boudy, cesta se kroutí a zatáčí jako zmijovka. Jdeme věčnou spirálou, cesta vede pouze dopředu, mezi další a další krámy. Opisujeme stále stejnou vodorovnou dvacítku metrů, oddělenou vždy jen malinkou zatáčkou. Vztekáme se, zlobíme, ale je nám to houby platné. A věnec otrapů pořád s námi - když se zastavíme u nějakého zboží, přidá se ještě trhovec. Neřešitelná situace, útvar želva nemožno použít. Jednak je ulička příliš úzká, jednak si nás filutové pěkně rozporcovali, každý máme kolem sebe svůj bzučící hrozen. Nakonec se všemu zoufale chechtáme, nic ovšem nepomáhá. Mám vztek, drahocenný čas pádí a my pořád kličkujeme a kličkujeme. Pěkně jsme se nechali napálit. A tak ze zoufalství u jednoho krámku začínám nevybíravým a drzým způsobem smlouvat. Chci, nebo vlastně ani nechci koupit buddhu. Do obchodu jdu po hlavě, trhovci se chci spíše pomstít za veškeré příkoří, kterému jsme vystaveni, a naštvat ho, než něco koupit. Nakonec se mi podařilo obojí. Vyvolávací cena jedné sošky byla 100 000 rp. Beru do ruky tu nejhezčí a se sveřepým výrazem tvrdím, že jich koupím deset za 100 000 rp. Zpočátku nechtěl, ale já se nedala. Tak povolil. V tom okamžiku přecházím do drsného útoku: chci jen jednoho, takže usmlouvaná cena se bude dělit deseti!!! K mému velkému překvapení sice hodně nerad, ale svolil. Ach jo, ti nás ale musejí natahovat.

Kluci nápor trhovců vydrželi, jen Láďa jako charitu koupil nějaké pohledy. Do auta jsme se jen tak tak svalili. A hurá dál, čeká nás dnes ještě Prambanan.

Vaškovo kulinářské okénko Oběd v místním "padangu" je standardní, ale chutný. Padang je vlastně taková místní jídelna pro pracující.Ve výkladní skříni, do které pere celý den slunce, jsou bez jakéhokoliv chlazení vystaveny různé poživatiny- opečené ryby, kuřata, slepice, omáčky... Tyto potraviny jsou pak podávány k různým přílohám. Na první pohled to vypadá, že to normální běloch nemůže přežít, ale nikdy nám nic nebylo. Tady si neodpustím poznámku: sice nám nikdy nic nebylo, ale také jsme pravidelně a poctivě dezinfikovali. Nejvíce se o své zdraví bál Pepík – až časem jsem poznali, že se ani tolik nebál, že spíše chlastal.

Prambanan je stavba úplně jiného charakteru. Tady je to opravdu chrámový komplex, tentokrát hinduistický. Opět upravený park i s malou zoologickou zahradou a samozřejmě zase vysokým vstupným, skrývá několik chrámů. Největší a nejslavnější jsou tři. Kolem nich však lešení a ohrádky, protože stavby byly poničeny během zemětřesení – a to ne poprvé, opravují je tady po přírodních katastrofách docela často. Trojchrámí pochází z 9. století a jeho vybudování trvalo 24 let. Přesto byly chrámy po 50 letech opuštěny, protože se obyvatelé začali přemísťovat na východ. A tak stavby slouží až od minulého století, a to jako turistická atrakce.

Už jsme unaveni, chvíli koketujeme s myšlenkou, že park projedeme vláčkem, ale pak se vydáváme pěšmo. Procházka pěkná, zajdeme i do muzea, kde je vidět, jak se časem opravovalo i jak se pravděpodobně stavělo.

A co závěrem? Na Jávu jsme letěli jen proto, abychom tyto dvě památky viděli. Nelitujeme, výlet byl zajímavý, zvlášť proto, že jsme měli možnost poznat i Yogyokartu, město zcela odlišné od ostatních měst na ostrovech Nusa Tengara. Ale po pravdě musím napsat, že bych mohla spokojeně žít, i kdybych Boro a Pram nenavštívila….


(Více... | 1 komentář | Skóre: 0)

Indonésie 2007 Ostrov Bali - Sanur
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:02:58 CET (1333 čtenářů)

Turistické letovisko Sanur jsme vybírali dlouho, urputně a bezradně. Na Bali chceme strávit poslední týden a my s Vaškem máme zcela jasno: krásný hotel s bazénem, příjemné luxusní ubytování u tichého moře, poloprázdné žluťoučké pláže, dobré papání a odpočinek. Zadání jasné, oba kluci mlčky souhlasí a my projíždíme knihu nahoru a dolů, dolů a nahoru. Co vybrat, jak se nenapálit? Nakonec dáme na radu Francouzů z Travanganu a volíme Sanur. Volba hotelu už pak byla jednoduchá. Bohužel z Jávy letíme s dvouhodinovým zpožděním, přilétáme potmě a značně unaveni. Taxikář nás asi po hodině cesty vysazuje v tiché a příjemné zahradě, nacházíme zde i bazén, recepční usměvavá jako sluníčko dává malou slevu na ubytko. Bungalovy příjemné, i když ne tak pohodlné, jak jsem si vysnila. Hned se hrneme do bazénku, který i v noci příjemně pohladí teplounkou a čistou vodou. Neslyším však šumění moře a to mě trochu zneklidňuje. Noční procházka pak potvrdila moje nejtemnější obavy: na pláž se chodí daleko, navíc je nacpaná čluny, loďkami, rybářskými bárkami, také restauracemi, masážními prostorami, různými boudami a kůlnami. Ještě dál pak luxusní hotel Hayat, kde je pláž sice pěkná a čistá, ale to nic nemění na tom, že je určena jen pro hotelové hosty.

Ráno mám jasno: tady nebudu, stěhuju se!!! Líní a pohodlní kluci (kdo by se stěhoval? Ukázkově teplounký bazén, milá dámská obsluha, chladné pivínko…) mě chlácholí, pojď se za světla podívat k moři, to tě určitě přesvědčí …… Jo, houby!!! Jdeme na dlouhý pochod k moři – až na konec luxusní pláže, kde se kradmo pokládáme na hotelové lehátko, a než se nadějeme, moře prchá!!!! Ale tak rychle, že si pořádně ani nezaplaveme. Další argument pro stěhování. A teď si typněte: dostala jsem ty líné kůže jinam? Máte pravdu, nedostala. A tak hodiny poleháváme v našem čisťounkém a vlahém bazénku, z kterého je možno pohodlně (a to i o půlnoci) sledovat televizi. Bintang je vzorně vychlazen, nirvána. Časem jsem si zvykla i já. Ale nebojte, nebylo to tak hrozné, nerozmáčeli jsme se. Podle plánu jsme pravidelně vyráželi na výlety, abychom Bali trochu poznali. A během těchto výpadů jsme všichni došli k názoru, že naše původní představy nelze na Bali zcela bezezbytku naplnit, a tak se nám hotel Segara Angun stal definitivním balijským domovem.

Zvykli jsme si chodit do samoobsluhy na rohu, kde mají výborný koňak, ale veškerý alkohol je schovaný a zamčený úplně vzadu. Jakmile nás andílci vidí, hned se chichotají a hrnou se s klíčem do skladu. Zvykli jsme si na tropickou vzorně udržovanou zahradu i na pravidelné roznášení vonných tyčinek, květů, jídla i cigaret pro všudypřítomné bůžky. Když nám pak po návratu z dvoudenní cesty rezervují opět naše dva sousední bungalovy, cítíme se tady fakt jako doma.

Nejspokojenější je tady asi Pepík. Spoustu času tráví konverzací s andílky - ať již s recepční, nebo s kuchařkou a servírkou v jedné osobě. Obě obdarovává penězi i úsměvy, obě se s námi na konci pobytu dojatě loučí …. ani nechci domyslet, co jim všechno nasliboval )))

Vaškovo debatní okénko Snídaně v altánu uprostřed tropické zahrady má opravdu něco do sebe, obzvláště když personál je již od rána usměvavý, příjemný a jídlo chutné - smažená rýže se zeleninou a dvě smažená vejce. Rozvíjíme politickou debatu. Po chvíli Pepa prohlašuje, že kdykoliv se pustí do debaty o privatizaci, máme ho kopnout do hlavy.


(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 - Tulamben
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:07:43 CET (1088 čtenářů)

Již první dny v Indonésii se toužíme podívat do Tulambenu, malého střediska na severním pobřeží Bali. Každý k tomu má jiný důvod: Václav s Pepíkem se těší, že zde budou šnorchlovat, já jsem zvědavá na středisko, které vede pan Hruška, známý z Moni na Floresu, a Láďa, ten je rád, že pozná zase další kousek Bali. Takže tento výlet byl očekáván a přijat s velkým nadšením.

Zchladila nás hned cesta. Na mapičce vypadá silnice napříč ostrovem jako brnkačka, ale naše obávaná D1 je proti ní pohoda. Není to dálnice, ale obyčejná cesta přecpaná kamiony, náklaďáky, autobusy, tranzity, osobními auty i obyčejnými motorkami. Provoz hrozný, vozovka děsná. Jsme rádi, že máme taxíka, řídit by se nám nikomu nechtělo. Cestou se stavujeme v letovisku Candi Dasa, v jednom z favoritů našeho ubytování. Chvíli váháme, zda se nepřestěhovat sem z našeho ráje. Ubytování je na břehu moře, bungalovy pěkné, výhled exkluzivní. To jsou pozitiva. Negativa však převažují: losmen se nachází u velmi rušné silnice, moře špinavé a dennodenně ubíhající, koupat se nedá. Navíc je odtud hodně daleko letiště. Dobrá, zůstáváme v našem ráji, kluci mě přesvědčili.

Samotný Tulamben je díra, kterou proslavil pouze vrak lodi Liberty, jež se tu potopila za druhé světové války. Vrak najdete snadno, všude k němu vedou cedule. Je porostlý korály, které přilákaly údajně několik set druhů ryb, žijících dnes kolem i uvnitř vraku. Záď lodi se nachází asi 2 metry pod hladinou, takže je možné si vše prohlédnout i se šnorchlem. Přesto je tady spousta potápěčských part, které se vydávají přímo dovnitř vraku. Jsou to ale takoví turističtí potápěči, na většině z nich je vidět, že mají za sebou nějaký rychlokurs potápění a celí se chvějou, než se do skafandru nasoukají. Obsluhují je místní lidé - Vašek se zanícením fotí, jak mladí a svalnatí Evropané se důležitě chystají na ponor a místní malé hubené holky jim na hlavách nosí láhve s kyslíkem….

My šnorchlovali, ryby i korály viděli, kluci si vychutnali atmosféru druhé války, ale upřímně-za moc to nestojí. Písek je černý, vlny velké, lidí spousty……… Se zážitky z podmořské říše na Travanganu se zdejší šnorchl srovnat nedá. Měli jsme tu ale zajímavé setkání s partou Čechů, které dominoval dobrodruh z Bystřice pod Hostýnem. Během dvaceti minut dokázal z rukávu vysypat celý svůj pestrý životopis, podrobný profil naší politické scény spolu s výčtem všech svých přátel na nejvyšších politických i mafiánských postech. Dozvěděli jsme se dokonce, že zatím procestoval přes sto zemí a nachytal tisíce, či statisíce brouků …..

Pospícháme, neboť ještě chceme stihnout oběd u Hruškovců. Hledat Deep Blue Studio nebyl žádný problém, každý je zde zná. Bohužel, pan Hruška přítomen není. Přesto však obrovský údiv, když ze snědých indonéských úst slyšíme: Ahoj, jak se maš? Vedro jako prase, co? A tak tedy zůstáváme na oběd. Jídelní lístek v češtině, trochu zaraženi porovnáme české názvy jídel s našimi běžně používanými anglicko-českými novotvary, na které jsme si již zvykli. Najíme se, zasmějeme a hurá dále.

Ještě nás čeká zastávka v domorodé vesnici Tenganan. Dle chytré knihy je to vesnice unikátní svým lpěním na tradičním způsobu života zachovávající původní rituály a obřady. Domorodci dnes již nepracují, živí se prodáváním rukodělných (snad) výrobků a suvenýrů. Pořádají často folklorní festivaly, jezdí sem spousta turistů. Platí se dobrovolné vstupné. Trochu jsme se do této „fabriky“ báli, ale nakonec dobrý. Turisti žádní, rituály žádné. Někteří znudění domorodci při pohledu na nás obživli, jiní si hleděli svého a předstírali řemeslnické dovednosti a rukodělné práce. Přišlo nám to jako takový českomoravský Veselý kopec. Přesto kupujeme nějaké suvenýry, my s Pepíkem košíky na pečivo. Nutno poznamenat, že jsou kvalitní, pěkné a po porovnáním cen jinde na Bali také velmi levné.

A pak už jen „katastrofa“ na silnici. V jedné vesnici opravují vozovku a připravili miniobjížďku. Na druhou stranu vidíte, čekat musíte. Na každém konci objížďky „živý semafor“ - mužik s vysílačkou snažící se koordinovat pohyb aut. Kdybych napsala, že to ani jednomu nejde, byl by to moc velký eufemismus. Katastrofa, hrůza. Auta se hromadí, v obou směrech jezdí motorky zákaz – nezákaz. Čekáme, troubíme, fronta na obou koncích nesnesitelná. Vedro, prach, hluk, stres. Ti největší pitomci z vesnice mají vysílačku a nevědí si s ní rady!!!!. Nakonec to dopadlo přesně tak, jak Václav věštil: pustili obě strany naráz proti sobě. Uprostřed objížďky se nákladní auta srazila čumáky, za nimi další zoufalci. Absolutně neřešitelná situace, nikdo nemůže ani dopředu, ani dozadu. Jak to vyřešit? Jednoduše. Objížďka se zrušila, auta vycouvala a začalo se opět jezdit po staré vymleté a nespravené silnici. Tak taková je taky Indonésie …..


(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 - Ubud
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:16:06 CET (1241 čtenářů)

Do Ubudu, malého vnitrozemského městečka, jsme se vydali na dvoudenní výlet. Klukům se moc nechtělo: opouštět ráj – bazén, moře, pivo, andílky – a řítit se vzhůru do dalšího dobrodružství, ale ani moc nepyskovali, najali jsme taxíka a jelo se!! Ubud se proslavil jako známé středisko umění a řemesel, údajně kulturní zázemí celého Bali, což mu v očích kluků bylo připočteno spíše k tíži. Ale překvapeni jsme nakonec byli všichni. Není to až tak velká turistická bejkárna, jak jsme se obávali, ale tiché (pravda, jsme tu mimo hlavní sezonu) a kultivované místo, kde se výborně jí, dobře prochází, očumuje i nakupuje.

Ubytováváme se na doporučení Francouzů v malém penzionku kousek od centra. Jeho půvab spočíval ve výhledu, který se nám z terasy nabízel: tropické údolí ověnčené palmami a banánovníky, uprostřed s rýžovými políčky, jež tou dobou právě sklízeli. Sedíte na terase, popíjíte chladné pivko a vychutnáváte si pohled na pracující typické velké placaté klobouky, jež svádějí boj o zrno. Sklízí se zde bez jakékoli mechanizace – ke slovu přijdou srpy, koše, snopy, provazy a pytle. Příliš jednotlivé operace a druhy práce nerozeznáváme, ale tiše a ladně se pohybující ženy i muži v nás budí dojem jakési symfonie, kde každý má svůj předepsaný part. Stejně jako vážné hudbě nerozumíme stoprocentně, a přesto ji intenzívně vnímáme, stejné to bylo i v tomto případě.

Ale kvůli rýži tady nejsme, a tak honem do města. Procházíme po ulicích a jsme překvapeni množstvím krámků, muzeí, uměleckých galerií, řezbářských dílen a malířských ateliérů. Nemůžeme se vynadívat na různé šperky, keramiku, kožené výrobky, šaty, obrazy, sochy i obyčejné suvenýry. A vše je velmi vkusné a velmi pěkně naaranžované, lákající ke koupi. Chovali jsme se statečně a nerozmnožovali řady turistů s množstvím nejrůznějších balíčků. Až do té doby, než jsme narazili na obrovskou tržnici, tzv. art market. Bordel, krám na krámu, zboží na lavicích, po zemi, i na stolech. Davy lidí, nízké ceny, nákupní horečka doslova pulsuje každému v krvi. Nešlo nepodlehnout. A tak se pomalu rozjíždíme přes koření a trička, pokračujeme prostíráním a šátky až končíme půvabnými rituálními maskami. No, nekupte, když kupuje každý. Škoda, že jsme nedali žádný obraz, ale vzhledem k transportu to bylo fakt nemožné.

Mne ale čekala ještě jedna dřina: přesvědčit kluky, (tedy spíše Pepíka, Láďa byl jakžtak svolný a Vašek nasadil své oblíbené: jak chcéééééééš), abychom šli večer na baletní přestavení. „Kulturní referentka Květa trvá na tom, abychom večer navštívili místní program lidových tanců,“ si zapsal Vašek. Dlouho a pečlivě vybíráme místo a druh představení, neboť je nám všem jasné: jednou a dost! Navíc přestože na lidové tance, cena příliš lidová není (80 000rp). Nakonec volíme nejdražší v nejlepším místě. Palác Puri Saren Agun, bývalé sídlo místního rádži, nabízí několik druhů tance najednou – např. tanec válečníků, tanec starého muže, tanec masek a další.

Taneční vystoupení se zcela mimo očekávání stalo jedním z největších příjemných překvapení celé naší cesty. Nevšední zážitek byl umocněn tajemným prostředím – začínalo se v osm večer, za tmy, palácové nádvoří osvětlené pouze svitem svící. Tanečníky doprovázel gamelanový orchestr – krásní muži mlátili nejrůznějšími kladívky do všelijak natažených strun a roztodivných kotlíků. Pohybovali se v rytmu hudby - pozorovat pohyby jejich paží nad strunami, to sám o sobě byl mimický koncert. Vše doprovázeli pištci na několik druhů píšťal. A co teprve, když se na scéně objevily nádherné štíhlé mladé dívky, velmi výrazně nalíčené a princeznovsky oblečené do výrazně barevných, zlatem vyšívaných krojů a zlatých ozdob. To byla podívaná!! Oči jen přecházely. Teprve po chvíli jsme byli schopni vnímat samotný tanec, který tanečnice rozehrály. A zase: taneční pohyby byly tak odlišné od toho, na co jsme zvyklí v Evropě!! Nejprve nás zaujala práce rukou a nohou – propracované do nejmenšího detailu, našlapují pouze zvenku, tančí i palce u nohou a nemyslete si, že mají nějakou vedlejší roli! Když se vynadíváte na dokonale zvládnuté pohyby a gesta nohou, paží, zápěstí, zaujme vás obličej. Zde se odráží veškeré napětí a drama tance. Obličejová mimika je minimální – ústa vždy přísně zavřená – a zdá se, že tančí jenom očima. Je podivuhodné, jak je dokážou vykulit, sklopit, rozzářit či obrátit! Občas mezi rameny zcela zmizí krásný dlouhý krk – to je pak hrůzy!! Práce šíje, úklony hlavou, ladné pohyby přísně secvičené, aby ladily s celým ansámblem. Přes hodinu jsme ani nedýchali, a to netančily pouze dívky, ale i válečníci. Každý tanec má svůj rituální původ – není však třeba nic zkoumat, jen se nechat unášet jedinečnou prchavou a čarovnou chvílí….

Z palácového nádvoří všichni vycházíme jako po očistné zážitkové koupeli. Okamžik v sobě necháváme doznívat kouzlo předešlého, ale již po pár krocích zaznělo: fakt dobrý, ale já mám hlad!!!!

Vaškovo kulinářské okénko Večeře v restauraci Nomad na hlavní třídě je vyvrcholením všech předchozích zážitků. Po uvítací ceremonii jsme dekorováni květy. Personál se chová s naprostou profesionalitou - mladí krásní lidé se stále usmívají. Vybíráme tuňáka na grilu. Na účet podniku dostáváme jako předkrm neskutečně dobrou rybí polévku s jikrami. Poté následuje umělecké dílo jak vizuální, tak chuťové. Na špejličkách ogrilovaný tuňáček ozdobený zeleninovým salátkem s černými olivami a vajíčkem se jen rozplývá na jazyku. Také houstičky s máslíčkem, kterými tuto delikatesu zakusujeme, jsou výtečné. Posledním příjemným překvapením je cena – cca 5OO Kč včetně pití pro čtyři osoby.

A co ještě v Ubudu? Nesmíte si nechat ujít návštěvu Opičího lesa. Samozřejmě je to bejkárna, ale milá. Skoro uprostřed města je vyhrazen velký tropický park, sám o sobě moc pěkný, kde volně žijí opice. Daří se jim skvěle, neb je návštěvníci neustále něčím (co si u vchodu koupí) přikrmují a rozmazlují. Na foťáky jsou opice zvyklé, pózují, staví se před vás, jsou dost oprsklé. Přiznám, měla jsem z nich strach a hůl (byla by mi k něčemu?) jsem z rukou nepouštěla. Když se dostaneme ven, moje obavy se potvrzují. Drzé opice s oblibou opouštějí své teritorium a plení přilehlé krámky. Tady musejí být prodavači stále ve střehu a hůl a hulákání mnohdy ani nestačí…. Ještě rada na konec: když přijdete k lesu hodně brzy ráno (což je zde asi v 7 hodin), není tu pokladní a můžete jít dovnitř zadara.

Byli jsme také ve Sloní jeskyni, opravdová past na turisty – nic tam není, zajímavé je snad jen to, že vás u pokladny zabalí do sarongu, abyste posvátné (sic!) místo neposkvrnili……. pamatuji si jen to, že je tam nějaká smradlavá díra, která prý v 11. století sloužila jako poustevna pro hinduistické mnichy. Jo, a kolem tradičně věnec krámků se suvenýry ))

Daleko zajímavější byla návštěva jednoho z mnoha bezejmenných hinduistických chrámů. Taky sarong, ale bez krámků, bez turistů, bez samozvaných průvodců. Procházíme nádvořími s pro nás nečitelnými stavbami, hindu je pro nás všechny tabula rasa. Ovšem šmejdivý Pepík nás během chvilky pískotem láká na svou stranu: nevímjak se dostal do chrámového zázemí – do komunity lidí, jež zde žijí a pracují. Procházíme uličkami mezi pracujícími lidmi: ženy vážou věnce a aranžují květy, muži připravují na ohni grilovaná kuřata, jiní škubou malá vyzáblá ptáčata. Někdo zametá, nosí koše, vyřezává …. dál už je mi trapné jít, každý se na nás usmívá, zdá se mi však, že spíše v rozpacích: co tu ty bílé kože pohledávají? Vše se odehrává za jemného ruchu, spíše to tu jen tak šumí a bzučí. Poklid, mír a vyrovnanost – to jsou ta správná slova. Ano, to je taky Indonésie.

A ještě jedna řezbářská dílna – opravdu tady toto řemeslo ovládají a máme dva dny zcela naplněné. Před odjezdem ještě oběd.

Druhé Vaškovo kulinářské Jdeme do jistoty, tedy do stejné restaurace jako včera. Opět se vyznamenali: jako welcome předkrm usmažené špenátové listy obalené v těstíčku. K jídlu si dáváme každý něco jiného, vše je výborné ale za zaznamenání stojí příloha ke špízům - nastavovaná bramborová kaše(br. kaše, česnek, majoránka) zabalená v banánových listech a to celé ogrilované.


(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 - Jimbaran
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:18:37 CET (1273 čtenářů)

Jimbaran je malá rybářská vesnice, jež však díky turismu vypučela do nevídaných rozměrů, zejména díky restauracím. Na zdejší pláž se stahují každý večer stovky možná dokonce tisíce lidí, aby při západu slunce romanticky povečeřeli na břehu moře. Romantika promyšlená, naprogramovaná a masová.

Náš taxíkář nás zavezl jako jedny z prvních a hned nasměroval do nejdražší vývařovny. To samozřejmě neměl dělat. Podezíraví Čecháčci se hned vysmekli a začali pátrat na vlastní pěst. Nejprve jsme se snažili zahnat zklamání z té kolektivní atrakce, neboť dlouhatánské do nekonečna se táhnoucí řady prázdných stolů očekávající hladové mlaskouny, to nebyl zrovna nejpovzbudivější pohled. Tak prcháme až zcela na kraj tohoto jídelního megakomplexu a objevujeme zcela jiný svět. Restaurace musejí mít samozřejmě stálý přísun ryb a my se ocitáme v jejich zázemí, mezi rybáři právě přivážejícími čerstvé suroviny. Tak tohle tedy stojí opravdu za to !!! Mladí i staří obtěžkaní káděmi a nůšemi, z kterých vykukují dlouhé ocasy nejrůznějších druhů ryb. Ryby malé, velké, barevné i placaté. Vše směřuje k ošumělé a jakoby narychlo zbouchané tržnici, kde ženy většinu ryb čistí, některé kuchají a porcují, všechny nabízejí. Zápach je tu jako z ryb, much hejna, ale vládne pohoda. Úlovek byl dobrý, jako asi ostatně pokaždé. Pomyšlení na to, že dnes nebudeme určitě jíst žádnou rybu z mrazáku nebo dary moře importované bůhvíodkud, nás smiřuje s myšlenkou zapojit se do hromadného konzumování. Ještě několik hodně fotek, s otevřenou pusou sledovat letadla přistávající na letištní ploše v těsné blízkosti tržnice a hurá nazpátek.

A přišla chvíle pro mé gurmány. Třesou se nedočkavostí nad úkoly, které si spravedlivě a logicky rozdělili. Vašek jako nejuznávanější odborník přes papů bude hodnotit a vybírat ryby, Láďa jako finanční expert usmlouvá co nejpříhodnější cenu a Pepík miláček místních bude všechny kolem bavit, aby to nebyla nuda a všichni jsme si užili. Užívali jsme si dlouho a dobře, kluci se báječně bavili, až jsem je musela krotit: Tak už konečně nějakou hospodu určete a vyberte menu!!! Sun set totiž nečeká, prázdná místa u stolů se bleskově zaplňují a kluci pořád ještě v nejlepším……

A Vaškovo kulinářské? Jednotlivé restaurace se předhánějí ve výši nabízených slev, jen aby ulovili nějakého zákazníka. Po rekognoskaci cen a nabídky usedáme ke stolu na pláži. Z akvárií nám vytahují nešťastné živočichy, které poté grilují nad rozpáleným uhlím z kokosových ořechů.

Vybíráme Red Snapper, Barakuda + ještě nějaké dvě ryby, jejichž jméno neznáme, dále pak krevetky na chuť a jednu velkou sepii. Příloha je rýže, orestovaný listový špenát a 5 druhů omáček: česneková, chilli klasická, chili s kečupem, sojová s cukrem a vínem (černá), curry s červenými a zelenými chilli papričkami + lemon grass. Je to symfonická báseň na téma mořské dobroty. Před námi je západ slunce, příboj, hromady dobrot a krásně teplo.Tak tady je opět ten pravý ráj. Jako vyvrcholení (orgasmus) posledního večera na Bali se to opravdu vydařilo.


(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 Čína - Hong Kong
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:24:15 CET (1242 čtenářů)

Naši indonéskou cestu zpestřujeme pobytem v Hong Kongu, kde stejně musíme přestupovat. Láďa na internetu objednal příjemný a poměrně levný hotel (ubytování je ve zdejší části Číny hodně drahé) a hned druhý den ráno se přesunul za obchodními záležitostmi do Číny. Naše základní buňka strávila ve městě dva dny.

Co říci o čínském Hong Kongu? Shodli jsme se, že je to město Bolehlav. Po klidné a usměvavé Indonésii nacházíme velkoměsto přecpané věžáky, auty, lidmi. Všudypřítomný hluk, spěch, stres a neustálé lidské kolotání. Nákupy, nákupy. Spousta zboží vyloženého na ulicích, tržnicích, v obchodech i nákupních centrech. Každý známý módní podnik tu má své zastoupení, čím známější značka, tím větší a luxusnější prodejní místo. Reklamy se na vás hrnou ze všech možných i nemožných stran, záplavy světel přehlušují den i noc. Jediné hobby zdejších je snad nakupování. Konzum je tak všudypřítomný, až se nám z toho dělalo mdlo. Ani jsem neměla chuť cokoli kupovat, i když ceny nejsou nijak vražedné.

Ale nesmím zapomenout na jídlo. V Hong Kongu se totiž nejí, tady se žere. Hodně, dobře, pořád a všude. První večer nás při procházce zaskočilo, že na ulici se prodávají a jedí pečené kachny i o půl druhé v noci. Uznáte, že to bylo něco pro ty moje dva pacholky. Neustále si vymýšleli, kde by co asi tak snědli.

Město je tvořené dvěma naprosto rozdílnými částmi. Jednak ostrovem, což je středisko bankovnictví a businessu. Na ulicích pobíhají kravaťáci a okostýmkové dámy v lodičkách. Sem se dostanete pomocí přívozu, nebo autem či autobusem v podmořském tunelu. Zkusili jsme obojí. Taxíkem je to rychlejší, lodí levnější, pomalejší a určitě zajímavější. Ne nadarmo se říká, že pohled na ostrov je nejlepší z paluby lodi. Když se přes vodu blížíte k hradbě věžáků vzpínajících se zpupně k obloze, když vidíte na většině z nich nestvůrně velkou reklamu a pokud se ještě stmívá nebo už je tma a oslňuje vás záplava světla, nutně si pomyslíte něco o neřestném plýtvání a o troufalé člověčí neomalenosti, s jakou si zemi hyzdíme. Netvrdím, že pohled není působivý, ale přesto mě zamrazilo.

Ještě bych neměla zapomenout na jednu příjemnou maličkost. Systém veřejné dopravy je nejen levný, ale i tak vychytaný, že z ostrova jede vlak přímo na letiště. Na tom není zase nic až tak divného, ovšem na nádraží tohoto vlaku se můžete klidně očekovat, podat zavazadla a v klidu si pak doprohlédnout město. Na letiště pak vlakem v pohodě jen s kabelkou. Bohužel jsme nemohli využít, bydleli jsme na pevnině.

Pevninská část je drobet lidštější, i když s evropskými poměry zdejší masu domů, zboží, provozu i pestrost ras těžko poměřovat. Ocenili jsme ale, že hromadná doprava je velmi levná, přívoz na ostrov stál na naše peníze 6 Kč, ještě o něco méně pak stará dvoupodlažní tramvaj, kterou se můžete po ostrově do libosti vozit tam a zpátky jako vyhlídkovým autobusem. Samozřejmě jsme ji hojně využívali. Doslova nás nadchlo, jak je postaráno o ostrovní chodce. Pěšáci zde mají své regulérní můstky a podchody, z nadchodů jsou někde dokonce i mimoúrovňové křižovatky s řádným směrovým označením. Několikrát jsme v údivu zastavili a nechali do sebe vrážet proud mladých, krásných, voňavých a okvádrovaných mužů a žen, kteří všichni někam spěchali.

Jednou jsme vyjeli až do 56. patra jednoho z věžáků s bláhovým nápadem, že ze shora bude pěkná vyhlídka. Houby. Na konečné výtahu najdete jen chodbičku s množstvím dveří. Do jedněch neomaleně nakukujeme a poté údivem nasucho polkneme. Scéna, jakou známe všichni z filmů, by nás neměla zaskočit, přesto na chvíli oněmíme. Štěrbinou dveří pozorujeme dlouhé kancelářské stoly s jedním úředníkem v kravatě a bílé košili vedle druhého, před každým dva velké monitory počítačů, do toho šumí klimatizace. Každý někam telefonuje, zírá na počítač, soustředěně pracuje. Pracovní dusno, ve kterém robotují desítky zaměstnanců, by se dalo krájet. Tak takhle žít by se nikomu z nás asi nechtělo …… Zpátky bezhlučně fičíme až do 20. patra, kde výtah začne brzdit. Dole na chodníku protřepáváme zalehlé ušní bubínky, když zkoprníme podruhé. Naši spolucestující z šestapadesátého najednou nikam nepospíchají. Utvoří malou skupinku a zcela jako před českou školou, jeden druhému připálí a labužnicky vdechují kouř ze zakázaných cigaret. Woody Alen by to mistrněji nenatočil.

Vyhlídku jsme si pak užili na kopci Peak. Tedy spíše měli užít. Město je zahalené do smogu, do takové vlhké špinavé mlhy, takže pár fotek uděláme během chvilky, kdy vítr opar rozežene. Na sluníčko můžeme během celého pobytu zapomenout. Vzduch je ve městě těžký, špatně se dýchá, potkáváme plno lidí s rouškami přes ústa.

Bohatství města se dá jednoduše a snadno vypozorovat na veřejně přístupných místech. Například levná a velmi propracovaná veřejná doprava, v některých kavárnách zadarmo k dispozici internet. Veřejné toalety, zejména v nákupních střediscích, jsou velmi luxusní, čisťounké, pojaté velmi moderně. Až tak, že mám kolikrát problém u kabinky najít vchod. Vše je v mramoru, nerezu, k dispozici spousta ubrousků a různých papírů. Dokonce je tu na fotobuňku i tekuté mýdlo. Banky jsou obrovské, vzdušné, stropy kosmicky daleko od vaší vyvrácené hlavy. Bohatství, plýtvání, plýtvání.

Václav se na konci pobytu perem neobvykle rozmáchl, navíc v Číně je to vzhledem k jídlu zvláště jeho parketa, a tak si na závěr užijte Vaškův Hong Kong: Přesun do Hong Kongu proběhl bez větších problémů. Dokonce i do hotelu Dorsset Olympic ve čtvrti Kowloon jsme se dostali. Je sice jedenáct hodin večer, přesto se vydáváme do města na první pozorování. Obcházíme blok, nahlížíme do různých restaurací. Chceme si dát něco malého před spaním. Před jednou jídelnou projevuji zájem o různé dobroty, které kuchař připravuje na chodníku. Na ochutnání mi nutí krevety v jakési neidentifikovatelné omáčce, dále pak kachní žaludky, sepii a nakonec kachnu. A už nás maj. Dáváme si obloženou mističku těmito dobrotami. Nakonec nám ještě rozveselený kuchař přináší jako welcome zákusek bramboráček naplněný ústřicemi a nějakou zeleninou. Namáčí se to v místní chilli omáčce a je to skutečná delikatesa. Všichni se usmívají a dívají se, jak nám to chutná.

Snídáme v hotelové restauraci. Pepa se konečně dočkal. Stolečky ve stylu "žer co žer" oplývají místními, ale i bělošskými dobrotami. Vyrovnávám deficit uzenin za poslední tři týdny a dávám si asi pět párků, plný talíř opečené anglické slaniny a další dobroty. Mňam.

Vyrážíme na průzkum metropole. Máme málo času, a tak volíme přesun taxíkem. Taxikář nám nerozumí vůbec nic a zřejmě vůbec nepochopil, kam chceme, a tak najednou projíždíme tunelem pod zálivem a zastavujeme před přístavištěm v místě, kam jsme chtěli dojet lodí. Nakonec se ukazuje, že toto nedorozumění nám spoří nějaký čas, kterého nemáme nazbyt.

Peak, nejvyšší vrchol Hong Kong Islandu zdoláváme pomocí jakési lanovky, procházíme centrem a pokoušíme se zdolat nějaký ten čtyřistametrový panelák. Bohužel bezvýsledně. Vypadá to tady jako bezútěšná sklobetonokamenonerezová pustina, ale mezi mrakodrapy pobíhá spousta lidí, jsou zde parky a poměrně hodně zeleně, takže celkový dojem není až zas tak špatný. Přívozní ferrou se necháváme dvakrát svézt přes záliv přesně v době, kdy zapadá slunce a jednotlivé paneláky se rozsvěcí. Vskutku úchvatné - až z toho jde trochu strach, jaké bohatství je zde na jednom místě nashromážděno.

Co se týče výrazných kulinářských zážitků dnešního dne: samozřejmě pekingská kachna, která na nás kouká z výkladních skříní na různé způsoby - podává se samotná s nudlemi, rýží se zeleninou a omáčkami. V každé hospodě je to trochu jinak, ale výsledný dojem je skvělý. Číňané jsou vůbec velmi kulturní národ, protože ve zdejší nabídce nechybí opečený bůček, ovarová kolena a hlavy a v neposlední řadě i různé druhy klobásek. Vzhledem k tomu, že zdejší civilizace je o mnoho starší než naše, nemohu se zbavit dojmu, že ty všechny vše uvedené dobroty vymysleli zdejší labužníci. K večeři ještě ochutnávám obdobu naší držkové polévky. Je to silný vývar z hovězího masa, který obsahuje pšeničné nudle, držky, slezinu, kousky masa a občas nějaké to střevo. Je to velmi chutné.

Ještě dolaďujeme zítřejší program a padáme únavou. Za okny našeho pokoje v 16. patře to ale dole ve městě teprve rozjížděj. Pepa vymyslel teorii o tom, jak se sem ty lidi všichni vejdou. Pravděpodobně bydlí vždy dvě rodiny v jednom bytě a zatímco jedna v ulicích nakupuje rolexky, zlato a brilianty, druhá odpočívá. Pak se vystřidaj.

Poslední den v Asii a taky poslední den našeho výletu začínáme na Flower Marketu - nakupujeme orchideje tak jako obvykle. Skoro bych zapomněl na snídani. Odehrávala se v režii Květy - pochvala. Dotáhla nás do místního stravovacího zařízení "Din Sun", což je řetězec snídáren, které navštěvuje v hojném počtu zdejší obyvatelstvo. Je možno se zde výborně nasnídat a snad i naobědvat. Večer už mají zavřeno. Prostředí je velice čisté, obsluha perfektní, i když tady narážíme jako obvykle na jazykovou barieru. Nakonec si ale objednáváme. Na talířích jsou různé závitky, místní spring rolls, smažené nebo zabalené v rýžovém těstě a vařené v páře. Masové kuličky a různé knedlíčky se podávají na pařácích z palmových listů. Vrcholem je ale rýžová polévka, která je v Číně součástí každé snídaně jako u nás káva. Jedná se o rozvařenou rýži s kousky vepřového a rybího masa a je to velmi chutné.

Řádně posilněni odjíždíme znovu na H.K Island, abychom si ještě trochu užili této katedrály konzumu. Zkušeně nastupujeme do místní tramvaje, která tu projíždí z jednoho konce města na druhý. Je to skvělá vyhlídková jízda za symbolických cca 6 CZK. Na oběd se vracíme do nákupního střediska Times Square, kde jsme včera objevili několik nádherných restaurací a prodejnu s grilovanými žebírky a jinými dobrotami. Za mírný obnos se zde dá koupit tác, který v mém případě obsahoval polévku - silný masový vývar s neidentifikovatelnou zavářkou, dále rýži s kuřecími řízečky a zeleninou doplněné výborným nakládaným zázvorem a mořskými řasami, marinovaným lososem s wasabi pastou a také salát ze zelených fazolek s kokosem. Na závěr neodolám a ještě se tak nějak s Pepíkem dojídáme vepřovými žebírky na grilu - lepší jsem nikdy nejedl. Nechápu, jak je možný, že jsou tu všichni štíhlí.

Ještě nějaké nákupy a už spěcháme zpět do hotelu. V přilehlé restauraci, kde čekáme na Láďu, který se vrací z Číny, si ještě objednáváme pro jistotu jen dvě jídla. Pork sweet and sauer a zeleninovou směs. Porce jsou neskutečně velké a jídlo opět výtečné.

Cesta na letiště, check in až na několik drobných nestabilit, vše proběhlo bez problémů. Zprávy z vlasti, co se týče počasí, nejsou moc pozitivní, což se potvrzuje při mezipřistání v Paříži. Už zase ta zima a tma.


(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 Závěr
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:30:43 CET (1095 čtenářů)

A jaká tedy byla letošní dovolená? Jedním slovem super. Pohodová, krapet dobrodružná, osvěžující, poučná a v neposlední řadě i dobře společensky zvládnutá. Nutno říct, že ani nebyla drahá, i když jsme vůbec nešetřili, a co víc, ani nesmlouvali. Kluci sice tvrdili, že na smlouvání není čas, já si ale myslím, že spíš byli líní. Pravda je taková, že je zde levně a nám bylo trapné se o pár peněz handrkovat.

Mírně mě zpočátku vykolejilo, že kluci si jedinou babu výpravy příliš neopečovávali, jak bych od tří gentlemanů jejich ražení očekávala. Pokud budu upřímná, spíše opak je pravdou. Fungovala jsem nejenom jako kulturní referentka, ale často i jako jejich ošetřovatelka a chlácholička. Jeden se totiž ošklivě spálil o lodní lano, druhý měl plnou nohu ježků a třetí? Toho poškrábala opice! Klidně si můžete tipnout, jak si pánové svá malá neštěstí rozdělili ….Ale teď popravdě. Byli jsme si příjemnými a rovnocennými společníky, prostě bezva parta. Kluci, díky.

Doma nás děti pěkně přivítaly, připravily moc dobré papání. Naše nejvěrnější dopisovatelka Hanička, která nám celou dobu pobyt v daleké Asii zpříjemňovala, nám spolu s Vincíkem udělala velkou radost. Oba totiž počkali, až se vrátíme, abychom naše malé zlatíčko mohli na světě uvítat mezi prvními. A tak Vincíkovi tuto letošní reportáž s dovolením kluků věnuji.

A jak letošní dovču viděl Pepík? Cesta nás stála cca 45 000 Kč každého. Včetně letenky, dvou dní v Hongkongu, čtyř přeletů, najímání aut, lodí, výborného papů, dobrých hotelů a nakonec i dárků a nákupů. Nedokážu si představit, co by si za takovou cestu s tolika zážitky řekla jakákoliv cestovka, pokud by ji vůbec byla schopna zorganizovat. Kromě Balli, to zvládne i ten, kdo dojede na Bucek, jsme viděli místa, kam se každý nedostane. Když naše fotky viděla sousedka Luisiana, která je pravá Indonésanka, byla zaražená, a to dělala průvodku turistům.

Volba destinace byla rozpačitá: o lidech jsme věděli jen, že jsou milí (podle Luisiany) a že má země kolem 15 000 ostrovů. Jako mladý filatelista vzpomínám na krásné známky, a ze zpráv víme, že tam každou chvíli něco bouchne, šplíchne z moře, sesune se, zatřese, spadne nebo se potopí. Naopak kamarád Ludvík, který dlouhé roky pracoval pro Indonéskou ambasádu, nás varoval. Naštěstí neměl pravdu, každá země asi vysílá to nejhorší, co se válí po ministerstvech.

Největší nerozvážností bylo vydání se na 28 hodin trvající přesun z ostrova Flores na ostrov Lombok přes muslimský ostrov Sumbawa, a to jsme nevěděli, že dojde nafta v noci v pustině. Později jsme potkali mladého Čecha cestovatele, který nám vyprávěl o velkém dobrodružství - přejezdu 600 km dlouhé Sumbawy. Dost jsme riskovali, ale dnes je to vzpomínka. Našim následovníkům bych doporučil přílet do Lubuanbajo a po projetí ostrova odlet z Maumere. Flores byl to nejzajímavější, 6 dni je málo.

V Indonésii by se nechalo cestovat nekonečně dlouho, ale čekají na nás stejně zajímavá místa na světě. Kam příště ? Květu moc zajímají bojiště druhé války v Pacifiku, tak by cesta kolem světa začínala někde na Filipínách. Okinava, tance s věnci v Polynesii a vrátit se ze západu. Takže jen abychom vydrželi!!!!!


(komentáře? | Skóre: 0)

Indonésie 2007 Čísla a fakta o naší cestě
Poslal pepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:49:36 CET (2062 čtenářů)

1.den a 2. den přesun Praha – Franfurkt - Denpasar

Franfurkt – Hong Kong: 11 hodin

Hong Kong – Denpasar: 4. 40 hod.

indonéské vízum (na letišti): 25 dolarů

Denpasar - Kuta (cca 8 km): taxi *50 000 rp

ubytování v Kutě: 165 000/bungalov

**večeře v Kutě: 350 000 rp

3. den přesun Denpasar – Moni

letenka Denpasar – Maumere 919 000 rp

auto Maumere-Moni 350 000 rp

ubytování v Moni (blbé) – losmen Watagana

4. den přejezd ostrovem Moni – Bajawa

auto na 2 dny včetně ubytování v Moni: 2 000 000 rp

Bajawa ubytování skvělé – hotel Edelweis – 110 000 rp/pokoj

oběd – muslimská restaurace Padang: 72 000 rp (i za šoféry)

večeře restaurace Camelie (i za šoféry) 360 000 rp

na Floresu se platí 1l benzínu 4 500 rp; pivo: 15 000 – 20 000 rp

jeli jsme autem údajně 5 dní starým, stálo prý 3 000 euro

5. den přejezd ostrovem Bajawa - Labuanbadgo

oběd: 145 000 rp (pro 6 lidí)

ubytování Gardena v Labuanbadju: 100 000 rp/ bungalov (pěkné)

6. den a 7. den Rinca, Komodo

pronájem lodi včetně jídla: 350 000 rp

vstup do parku: 15 dolarů + 50 000 rp taxa

průvodci: 2x 10 000 rp

8. den a 9. den – přesun na Lombok

1 původní jízdenka (spíše návod na cestu) 250 000 rp, k tomu navíc 200 000 rp

bemo v Mataramu 60 000 rp

cesta trvala celkem 28 hodin

večerní taxík 60 000 rp

ubytování: hotel Indradi 90 000 rp/pokoj (slušné)

10. den a 11. den – Gilli Travangan

taxi do přístavu: 100 00 rp

přívoz na ostrov – komplet lumpárna: 330 000 rp

ubytování resort Warna: 150 000 rp/bungalov (super)

pronájem kola: 15 000 rp/hod.

12. den Gilli Travangan – Senggigi

přívoz charter (jen pro nás): 155 000 rp za všechny

taxi do Senggigi 70 000 rp

ubytování hrozné: 50 000 rp/bungalov

taxi do města: 27 000 rp

13. den Yogyakarta

letenka: cca 100 dolarů

ubytování pěkný hotel Duta: 250 000 rp/pokoj bez klimatizace

šlapáky – becam: 10 000 rp

14. den Borobudur, Prambanan

pronájem auta na celý den: 350 000 rp

vstupné: 10 dolarů (tam i tam)

parkoviště: 5 000 rp

oběd Pramban: 170 000 rp

15. den přesun Yogyakarta - Sanur

taxi na letiště: 50 000 rp

taxi do Sanuru: 60 000 rp

16. den Sanur

ubytování - pěkný hotel Segara Angung: 20 dolarů/bungalov (usmlouváme 15% taxu)

17. den výlet do Tulambenu

taxi na celý den: 300 000 rp

oběd: 220 000 rp

suvenýry: košíky na pečivo, 1 kus 40 000 rp

18. a 19. den Ubud

ubytování na Hanuman street Jati homestay: 120 000 rp/pokoj (super)

taxi: 200 000 rp

oběd: 145 000 rp

večeře – Nomád (super) 460 000 rp

20. den Sanur

večeře Jimbaran: cca 200 Kč/osoba

21. den přesun Bali - Hong Kong

let trvá: 4.45 hod.

ubytování hotel Dorssett (pěkné): dvoulůžkáč bez snídaně cca 80 dolarů

22. a 23. den Hong Kong

snídaňový bufáč v hotelu: *** pivo: 13 HD

večeře pro jednoho muže: 80 HD

24. den přesun Hong Kong – Paříž – Praha

Hong Kong – Paříž: 13 hodin

Paříž – Praha: 1.45 hod.

Mezinárodní letenka komplet stála: 23 000 Kč

Celkem jsme utratili (včetně dárků a nezřízeného jídla a pití): 22 000 Kč

Pozn.

* Počítání peněz: rupie jsme vynásobili dvěma a odečetli tři nuly. Tedy např. 2 000 rupií je cca 4 Kč.

** Každé jídlo je počítáno vždy dohromady pro všechny i s pitím (piva, koly apod.)

*** Hongkongský dolar 1 HD počítáme jako 2 Kč

Pro nás důležité adresy:

Gregorius Kaki (Gregory) – šofér z Floresu recepce hotel Segara Angung tel. 085213835457 (nebo: 0852/3835457) recepční: ARY_diah85@yahoo.co.id Moni Kelimutu

recepce hotel Segara Angung Ende Flores recepce: segaraagunghti@hotmail.com Watugana Bungalow www.segaraagung.com Indonesia


(komentáře? | Skóre: 0)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.23 Sekundy