Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Kuba 2006

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Kuba 2006 Úvod
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 22:16:06 CET (1405 čtenářů)

Jak už Pepík naznačil, naše letošní cesta byla trošku atypická, vymykala se představám, které o svých zahraničních dovolených máme. Žádné batohy, žádný měsíc na cestách, dokonce ani žádný Vašek.

Z mnoha nejrůznějších důvodů jsme letos vynechali dobrodužnou expedici, ale vydali se na 16 dnů s cestovkou na pobyťák na Kubu. Ale jenom ti, kteří nás neznají, si mohou představit, že jsme se dva týdny váleli na pláži, konzumovali v olince (all inclusive), slunili se a plavali. Kdepak, nic takového. Bylo dobrodružství, byl adrenalin, byl strach, byla nervozita i mírný stres. Spousta zážitků a nových zkušeností, o které bychom se teď s vámi rádi podělili. Takže dnešní exkurz do světa bude o tom, jak z masňáckého pobytového zájezdu udělat nevšední dovolenou. Ale nepředbíhejme, pěkně po pořádku.

Nejprve našim věrným čtenářům musíme vysvětlit, proč s námi Vašek nejel. Václav zvaný Admoš nám dal totiž letos košem, neboť zvolil lukrativnější dovolenou, Čína-Tibet. Naskytla se mu jedinečná příležitost vyjet s vědeckou skupinou a tyto lokality prozkoumat s odborným vedením. Kdo by odolal!!

A tak jsme Vaška vyměnili za Libora, pravý protipól našeho dlouholetého spolucestovatele Admoše. Pěšky nejde doma ani pro rohlíky, denně si na cestách bere čistou(!) košili, jí málo a nesnáší rozklofané zbytky na talíři. Všude chodí na čas a vyžaduje to i u ostatních. U stolu musí sedět pouze na svém oblíbeném místě, jakmile mu ho někdo zasedne, má na celý den po náladě.

Puntičkář, introvert. Umíte si jistě představit, jak tato vyhraněná osobnost mezi nás zapadla!! A jak správně tušíte, s Ťapkou, Pepíkovým letitým kamarádem, byla občas opravdu legrace. Smysl pro humor, to je totiž jediné, co ho s Vaškem spojuje.



(komentáře? | Skóre: 5)

Kuba 2006 Jak jsme cestovali
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 22:12:31 CET (1703 čtenářů)

Jak už jsem se zmínila, na přesun do karibského ostrova jsme zvolili cestovní kancelář. Letos je velkým hitem koupit si zájezd u německé cestovky, neboť vše pak vyjde podstatně levněji. No, jak koho ))

Odlet byl odpoledne z Franfurktu. Naštěstí v neděli, takže jsme si dovolenou nastavili a vyrazili autem již v sobotu – samozřejmě je možné z Prahy do Franfurktu jet autobusem, nebo dokonce letět. Proč však volit takové fádní cestování, že? Libor naleštil mercedesa, který nám na zpáteční cestě připraví několik horkých chvilek, a už ráno frčíme. Pravda, frčíme poněkud zvláštně, neb na trojku. Ano, na trojku. Tomu, kdo nerozumí, vysvětlím. Oba naši hoši, kteří řízením auta strávili skoro celý život a kteří mohou dnes už sedět za volantem skoro poslepu, nepoznali, když se jim do tempomatu vloudil třetí rychlostní stupeň a usadil se tam natrvalo. Vydrželo mu to takových 250km. Mírné podezření a pořádné zděšení vzbuzovala pouze ručička u benzínu, která samosebou byla hodně živá )) No, i takové věci se mohou přihodit….

Pepík na internetu nalezl bezva německou službu: hotel Achat ve Franfurktu nabízí dvoulůžkový pokoj za 75 euro a k tomu ještě zajímavou službu: zadarmo parkování po celou dobu vašeho zahraničního pobytu, na letiště a z letiště vás dopraví zdarma mikrobusem. Paráda, neberte to!!!

Samozřejmě na internetu vše vypadá báječně, ale skutečnost… hotel Achat byl ve Franfurktu asi jako mladoboleslavská Škodovka v Praze. Parkování bylo zadarmo, ale pouze za hotelem (nutno říct že bezpečné), a do mikrobusu na letiště jsme se nedostali, neboť se tam na poslední chvíli vecpala prdelatá Němka. „Já to říkal, měli jsme letět s cestovkou z Prahy,“ zazněla historicky poprvé věta, která nás pak měla provázet celou naši dovolenou.

Nic se ale nejí tak horké. Hotel byl moc pěkný, čistý, snídaně bohatýrská a moc dobrá. Na pokoji jsme spucli fantastické řízečky, které Pepík připravil na cestu, a pak vyrazili do světa. Je zajímavé, jak už kolikátou naši zámořskou cestu začínáme buď dobrovolně či vlivem vnějších okolností v nějaké evropské metropoli. Po Amsterodamu a Madridu tedy nyní Franfurkt. Do centra jsme jeli metrem, které i v této německé Mladé Boleslavi stavělo. Zaujalo nás, jak moc je to kosmopolitní město. Všude barevní lidé, zdaleka to nebylo Německo, jak jej z minulosti známe. V obchodech hodně šátků na hlavách, to nás vážně zaskočilo.

Druhý den, když nás mikrobus nenaložil, jsme po menším dohadování v recepci zamávali našemu opuštěnému mercedesu a na letiště vyrazili taxíkem na účet hotelu. Koneckonců, žádné zle.

Letěli jsme se společností Condor. Bída. Na palubě jen uvítací campari, jinak se podává jen nealko. Pivo i víno musíte platit. Jídlo chuti nevalné a služby taktak. „Já to říkal….,“ přišlo tentokrát zcela oprávněně. Nicméně let klidný, za pouhých 10 hodin jsme už rolovali ve Varaderu.

Naše cestovka 5 vor Flug je takové dobrodružné uskupení. Na letišti nás čekal zástupce, který duo kosak-kosakova posadil do taxíku a vzhůru do Havany!!!! Z celého letadla jsme byli pouze my jediní, kdo měl tzv. kombinovaný zájezd. Čtyři dny v Havaně a pak pláž na Varaderu. Libora zanecháváme svému osudu, když jsme ho posadili do jednoho z autobusů podle seznamu. To je jedna ze zvláštností této země. Všude na Kubě vás provázejí seznamy. Jakmile nejsi na seznamu, máš smůlu. Buď nikam nejdeš, nebo můžeš nastoupit, buď tě vítaj, nebo zatracujou. Jen podle toho, na jakém seznamu ses octl.

Hned na začátku je nutno zmínit zdejší specifikum: dvojitou měnu. Tyto řádky píši v prosinci 2006 a finanční situace v zemi je naprosto jiná, než jak popisují všechny bedekry. Na letišti jde Pepík okamžitě do směnárny podle hesla bez peněz, do žádné cizí země… A okamžitě studená sprcha!!!! Dolary nevyměňují, nebo ve velmi špatném kurzu. No jasně, Amerika tady nyní má opravdu velmi špatný kurz) Takže měnit jen eura. Dobrá. Ale co za to obdržíš? Konvertabilní pesos. Koukáme jak zjara, o takové měně jsme ještě neslyšeli. CUC neboli cucák je označení papírků, jež platí pouze nyní a pouze zde. Okamžitě nám to evokuje naše staré známé bony. Bezcenné papírky, za které by si kdysi u nás leckdo nechal ruku useknout, neboť jen za ně se mohly sehnat džíny… Tak takhle to vypadá. Za cucy si totiž na Kubě koupíte dneska nejenom džíny, ale vlastně všechno, co chcete. Za normální pesos nekoupíte skoro nic, protože v krámech, kde se platí místní měnou, nic není. Od turistů se očekává, že budou platit jenom cucama, pesos se vám dostane do ruky, jen když vás někdo „prohodí“ - vrátí na cucy kubánské pesos. Poměr je tak 1:20. Pikantní na celé záležitosti ale je, že místní těm cucům říkají pořád a stále jen dolary….. Zpočátku jsme si nemohli zvyknout, ale stejně jako všude na světě i tady je zvyk železná košula.



(komentáře? | Skóre: 5)

Kuba 2006 Havana
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 22:08:10 CET (1458 čtenářů)

Havana nám připadala jako krásná stará dáma, ovšem velmi nemocná a nemohoucí dáma. Dáma, která trpí nevšímavostí a bolestí. Nikdo ji nemá rád, občas jí strčí nějaká charita drobnost, jen aby si moc nestěžovala.

Tak tohle vše se mi vybaví, když se řekne Havana. Opravdu překrásné romantické město – nádherné staré paláce z 19. století, úzké dlážděné uličky, galerie, muzea, nábřeží, pevnost nebo výstavná náměstí. To vše je Havana Vieja – Stará Havana, nejlépe dochovaný komplex koloniální architektury na obou amerických kontinentech. V roce 1982 byla zapsána jako součást světového kulturního dědictví UNESCO. Ale jak už jsem řekla Havana trpí. Je nesmírně zanedbávaná, zchátralá, špinavá a hlučná.

Nebudu vám ale popisovat Havanu tak, jak ji můžete najít v jakémkoli průvodci: je tu nespočet kostelů (zavřených), paláců, muzeí, výstav, hotelů, restaurací. To vše se dočtete, a pěkně podrobně. Já se spíše omezím na malé rady a porady a připravím vás na pobyt v tomto nádherném městě z hlediska vnímání, připravím vás tak, aby vás žádná emoce nemohla zaskočit. To vám žádná příručka nezajistí. Ovšem je třeba si uvědomit, že každý máme vnímání nastavené jinak, mé pocity nemusí samozřejmě korespondovat s vašimi. Ale menší záruka by tu vlastně byla: já i Pepík, oba jsme z úplně jiného těsta. Kdo nás zná, potvrdí. Jsme pravým dokladem toho, že protiklady se přitahují. Takže vezmu pocit můj, přidám pocit Pepíka, okořením zkušenostmi Libora, zeptám se Hanči s Vincim, kteří byli v Havaně a na Varaderu chvilku po nás, zamíchám, povařím a připravím vám esenci pocitů, která nemůže být daleko od pravdy.

Ubytovaní jsme byli kousínek od centra staré Havany, přímo na nábřeží Malécom. V Lounly planet se můžete dočíst o romantických večerních procházkách na tomto nábřeží, o davech turistů, kteří zde dýchají vlahý přímořský vánek, o milencích tulících se k sobě při západu slunce, o odpočinku a relaxaci. Prdlajs. Nábřeží je totiž rozbité, chodníky plné děr, hráz špinavá a drolící se. Scházejí se zde hluční spratci, řve muzika, všude psí výkaly a vrchol všeho: hned vedle vede hlučná a plná dálnice, po které se ve výmolech kodrcají stará a smradlavá auta. Takže Malécom blízko hotelu Deauville, kde jsme byli ubytovaní, to opravdu nemusíte. Je pravda, že nábřeží v pozadí se siluetou pevnosti je večer romantické, ovšem z úctyhodné vzdálenosti a z bezpečí restaurace v prvním patře.

Díky tomu, že z hotelu byl opravdu kousek do starého centra, si troufám říct, že jsme starou Havanu poznali opravdu důvěrně. Za dva dny máme centrum procourané křížem krážem, a to nejen krásně opravené uličky a náměstí, ale zvláště ty opomíjené, všední, ty, kde se opravdu žije. I když tvrdit, že v Havaně je všední ulice, to je dost troufalé. Havana je totiž krásné a noblesní město. Má svoji úžasnou a neopakovatelnou atmosféru, kterou ovšem musíte dlouho a pečlivě hledat.

První můj dojem v Havaně: strach. Strach nás zachvátil hned a okamžitě v prvních chvílích. Co taky jiného, když vyjdete z hotelu a hned vás policajt upozorní, že ten malý zlatý řetízek, který se vám houpá na krku, vůbec není vhodný na procházku po městě. Tak ho tedy sundáte. Po prvních krocích zjistíte, že jít po chodníku a rozhlížet se kolem, to je nejrychlejší cesta do nemocnice se zlomenou nohou či podvrtnutým kotníkem. Chodníky jsou totiž nesmírně zanedbané, poškozené, plné děr a nejrůznějšího harampádí a sutin. Zkusíte tedy na malou bláznivou chvilinku jít po silnici…. pravda, provoz je ve srovnání s pražskou dopravou minimální, ale zato výživný. Stará auta, motorky, kola. Jeď, jak umíš, v noci svítit nemusíš, šetři!!! Ne, po ulici to opravdu nejde. Tak zpět na chodník. Ze strachu tě trošku dostanou policajti, kteří hlídkují na každém rohu. Ovšem po půlhodině ti ty policajti začnou zase trošku nahánět hrůzu. Jen tak totiž nelelkujou, ale všechno bedlivě sledujou. A jestli by pomohli? Těžko říct….. Strach vás také zachvátí, když vidíte ty nádherné staré paláce, které se před očima rozpadají. Na vozovce i na chodnících se povalují hromádky sutě, cihel, prken, jak se vše z polorozpadlé budovy vyvalilo. Nevyvalí se další kus právě teď? Nezřítí se mi na hlavu ten balkón, který visí na posledním vlásku? Vždyť skoro každý den se v tomto městě zřítí jeden dům!!!

Strach ti zpočátku nahánějí i uzavření a zamračení lidé. Kdepak roztančení a veselí Kubánci!! Na venkově možná, ale v hlavním městě ani náhodou. Nikdo si nikoho nevšímá, sklopené hlavy, trpký úšklebek na rtech. Kontaktní a živí jsou pouze taxikáři, cyklorikši a jiní vekslíři, kteří se přiživují na turistech. Smějou se na tebe, mávají, nahánějí. A když se chytneš, myslíš, že by ti dali dablovku- dvojitou cenu? Ani náhodou. Oni turisty derou v daleko větším stylu. Jdou s cenou klidně o 200% navíc. A to nepřidá. Takže strachu, který později přešel spíše do takové stísněnosti, toho jsme se nezbavili nikdy. Zvláště v úzkých a temných uličkách.

Dalším velmi silným pocitem byla u mne lítost. Postupně přehlušila stísněnost a zbytky strachu. Neskutečná lítost nad tím, v jakém krásném městě Kubánci žijí a jak se jim žije blbě. Jak jedinečné staré město chátrá, jak je plné smradu a smogu z čoudících aut spalujících nekvalitní palivo. Havana je špinavá a smutná. Do celkové směsice pocitů zapadá i bezmoc. Když se trošku otrkáš, zmizí počáteční strach, naučíš se chodit po ulicích, máš nutkavý pocit, že této krásné staré dámě by se mělo nějak pomoct. Stačilo by tak málo: začít opravovat domy, zavést městskou hromadnou dopravu, spravit silnice a chodníky… Hm, málo. Ono je toho vlastně hodně, co by město potřebovalo. Sami Kubánci to jistě nezmůžou, i kdyby se prostředky místo na armádu a policii dávaly na údržbu a rekonstrukci města. Byl by potřeba cizí kapitál. Cizí, nejspíše americký. Ale co by dolary z toho architektonického skvostu udělaly? Raději nemyslet… Už vidím ty neony, reklamy, nadjezdy a podjezdy, semafory a křižovatky. Město by určitě fungovalo, ale ….. Takže přemýšlíš horem dolem a zachvátí tě právě ta bezmoc a bezvýchodnost. A když jsi už skoro na dně a bez nálady, dopotácíš se na náměstí Katedrály, nebo na náměstí Františka z Asisi, či na staré náměstí. A tady ožiješ!!!! Překrásně zrenovovaná místa, kouzelné fasády, stinná a útulná atria, moderně a vkusně oblečení prodavači suvenýrů, všude spousta turistů a nesmím zapomenout na čistě vydlážděné chodníky, po kterých zničené a vykloubené nohy jen tančí. Nádhera!!! Úžasné, skvělé. Pokud jsi ubytován v jednom z hotelů v této zóně, či pokud jsi v Havaně jen na pár hodin a zavezou tě právě sem, jistě s výše uvedenými řádky nesouhlasíš a do krve se se mnou budeš hádat ohledně staré nemocné dámy. Přiznávám, budeš mít pravdu. Tahle část Havany je k zulíbání.

Nesmím ale zapomenout na havanské specifikum: městskou hromadnou dopravu. Je opravdu jedinečná. V třímilionovém městě totiž žádná není. Nefunguje. Movitý lid jezdí taxíky či auty, chudý na kolech, pěšky či v nejnutnějším případě se přepravuje pomocí tzv. pekel, jak jsme je s Pepíkem pojmenovali. Pro vaše vysvětlení: peklo je normální tirák, obrovský náklaďák, kterého zbavili korby a navařili na něj velblouda. Železnou obludu, která se prolamuje a do svých útrob pojme dobrých několik desítek, možná spíše přes stovku nebožáků. Stojí, sedí, visí na štangli, skoro jako v normálním autobuse. Peklo se ale od autobusu liší tím, že je děsně pomalé, často staví a šíleně se z něj hulí. Navíc jsme viděli pouze pekla narvaná a evidentně bez klimatizace: lid uvnitř splavený, uvařený, naštvaný a unavený…. Tak a tím se Havana chlubí. Barevné, nové a čisťoučké peklo je totiž skoro na každé havanské pohlednici. Pravda, je to typické a nikde jinde ho opravdu (bohudíky) vidět nemůžete. Když Pepík přišel blíž a viděl, na čem peklo jezdí, bylo mu z těch sedřených pneumatik, ze kterých prosvitla duše, úplně špatně od žaludku. Pokud chcete vidět peklo pohodlně a zblízka, doporučuji prostranství před Kapitolem. Tady mají dvě zastávky, na kterých tento zvláštní povoz dlí vždy tak čtvrt hodiny, takže fotit a kochat se můžete bez omezení.

A propos Kapitol. Jedna z nejmohutnějších a nejvelkolepějších havanských památek. Stavba byla zahájena v roce 1929 a trvala tři roky, dva měsíce a 20 dní. Nepřetržitě zde pracovalo 5000 dělníků a náklady dosáhly 17 mil. dolarů. Do roku 1959 zde zasedal Národní kongres, dnes zde sídlí Kubánská akademie věd a Národní vědecko-technická knihovna. Neváhejte, nelitujte 5 cuců a kupte si lístek, stojí to zato. Minimálně proto, že v obrovité vstupní hale můžete obdivovat třetí největší bronzovou interiérovou sochu na světě. Měří 17 metrů a zosobňuje kubánskou republiku. Přímo pod 62 metrovou kopulí je do mramorové podlahy zasazen 24 karátový diamant, od kterého se na Kubě měří veškeré silniční vzdálenosti mezi Havanou a ostatními místy. Jinak je zde klid, ticho a krásný chládek. V historických saloncích jsme několikrát nakoukli na různé přednášky a semináře, nikoho to nepobouřilo. Vládnete-li španělštinou, můžete se zúčastnit. Prohlédnout si můžete i historický jednací sál zející prázdnotou. Také tu najdete několik krámků se suvenýry či pěknými uměleckými předměty. Jen na tu průvodcem slibovanou kavárnu, na tu jsme nenarazili. Ale máme jiný zážitek. Kapitolu si místní pravděpodobně nesmírně cení, neb zaměstnávají schodovou vyháněčku. Na vrcholu monumentálního schodiště je totiž krásný rozhled na okolí, speciálně na výše uvedená pekla a veškerý provoz. Je nasnadě, že by člověk rád spočinul a kochal se. Ale to je právě problém. Baba vyháněčka má za úkol všechny rádobysedící lidi rychle postavit a ze schodů vypoklonkovat. Těžký, přetěžký úkol, protože sednout si chce skoro každý a schodiště je velmi široké. A tak vzala zavděk Pepíkem, který s potutelným chechotem „práskal“ každého, kdo si jen malinko přidřepl…

Nicméně, pokračujme dále. Za Kapitolem najdete továrnu na doutníky Partagas. Jsou tam možné exkurze přímo do výrobního procesu, ty jsme ovšem neabsolvovali, ale v tamní prodejně jsme objevili nejlevnější doutníky a cigára, která se v zemi vyjma u překupníků, kterých je opravdu hafo, nechají koupit.

Jelikož jsme s sebou neměli Václava, málem bych zapomněla na jídlo. Ach jo, jídlo. Nevím, jaké má kdo zkušenosti s kubánskou kuchyní, ale my tedy nic moc. V našem hotelu nám byl k dispozici jen snídaňový bufet, na první pohled úžasný. Spousta pečiva, rozmanitých táců, zeleninka, ovoce, sýry i masíčko. Z dálky super, zblízka dobrý, v puse nechutný. Jak říkám, věčná škoda, že s námi nebyl Vašek, neboť jeho “to je ale delikatesa,“ nám fakt chybělo. Nejsme rozmazlení, ale ráno se dala pouze pít káva, přeslazený džus, na sýr bylo potřeba mít žaludek, do masa nešel ani Pepík. Houstičky, pravda, houstičky, ty byly vymazlené, chleba však už bylo nutno rozpéci. Ovoce? Snad si ještě pamatujete nesladké a suché kubánské pomeranče, které nám komunisti pravidelně servírovali. A to nám do Čech nevozili ty nejhorší…. Takže zkráceně řečeno, nejlepší a opravdu dobré jen vajíčka. Ty ani nesolili, takže na nich se fakt nedá nic zkazit. Ale cholesterol lítal každý den hodně vysoko )

O to víc jsme se chtěli rozšoupnout večer, a tak hledáme dobrou restauraci ve městě. Podle Lounly planet jsme ji po delší době našli, byla ovšem zrušená. Naštěstí se nás ujal jeden vlídný domorodec, i když jsem mu zpočátku vůbec nevěřila a pokládala ho za normálního naháněče. Ale nebyl, byl fakt jen hodný. Dovedl nás do čínské restaurace v nějaké postranní uličce, kde naše srdce zajásala: žádní cizinci, pouze spousta domácích, hospoda hučela. Když jsme ovšem mrkli na jídelák a ceny, měli jsme celou dobu o čem přemýšlet. Na kubánské poměry opravdu drahé. Platili jsme nakonec přes 20 cuců. A kde na to všichni vzali? Ale je dost možné, že měli dvojí ceny, že mohli místní platit v normálních pesos. To nevím, to jsme nezjistili. Ale zpět k jídlu. Restaurace plná, kuchyň hučela, v břichu kručelo, obsluha milá a příjemná, bukanýr - naše oblíbená značka kubánského piva - ihned na stole. Co víc si přát? Hned jsme objednali tři jídla a nezřízeně se těšili. Po chvíli nám na stole přistály kouřící a vábně vonící talíře evidentně čerstvého papání. Jak jsme hladoví, hned se pouštíme do jídla. Jakmile první hlad utišen, začínají pracovat chuťové buňky. A teď by se hodil Vašek se svým delikatesním zaříkávadlem, aby nás podpořil aspoň psychicky. Trvalo chvíli, než jsme si oba přiznali, že to báječně vonící a kouřící čerstvé jídlo nám nechutná. Trochu jako do hořka, divně okořeněné, trochu jako bez chuti, hodně mastné a těžké……. Bylo nám nesmírně líto, že necháváme víc jak půlku na každém talíři. Domů úprkem, abychom mohli co nejdříve zahájit léčbu becherovkou.

Druhý den se necháváme nalákat naháněčem kousek od hotelu do hospůdky v prvním patře, odkud se tak báječně pozoruje Malécom. Jíme podstatně lépe, ale že by kulinářský koncert, to opravdu ne. Tak vyhrávají zas jen ta vajíčka…

Doporučení

Mojito si dejte v nějaké dobré, i když drahé restauraci. V levné ho děsně šidí. Já si ho vychutnala na náměstí Františka z Asisi, v rohové zahrádce restaurace Orient. Stálo celý majlant, ale za celý další pobyt v zemi jsem už nic tak lahodného nepila. Většina dotázaných Čechů, včetně Hanči a Vinciho, mi však prozradila: „Mojito? Daleko lepší jsme pili v Praze!“

Pivo je nejlepší Bukanýr. Je kubánské, tedy o něco levnější a opravdu dobré a silné. Mám vtíravý pocit, že ten pivovar museli stavět Češi. Nebo aspoň sládek byl na zkušené v Plzni…

Na náměstí katedrály se vyhněte dvěma zmalovaným a barevně nahastrošeným Kubánkám. Nalepí se na vás za radostného hýkání všech turistů sedících na zahrádce, vlepí vám rudou pusu, ušpiní tričko a ještě se šklebí, když jim do natažené dlaně dáte „pouze“ jedno euro. Po této zkušenosti sedáme na bukanýra, abychom si vychutnali nejen atmosféru, ale i další naivní pány. Nicméně chlapi většinou Kubánky zcela nešetrně odháněli. To jen našinec, který je veden k úctě k ženě a ke vlídnému chování….. Nejlevnější kuřivo koupíte před továrnou na doutníky Partagas za Kapitolem. Hanča s Vincim podlehli kouzlu naháněče a udělali dobře. Zadarmo jim udělal vyhlídkovou projížďku koňským spřežením a ještě nabídl ke koupi doutníky za poloviční cenu, než je oficiální.


(komentáře? | Skóre: 5)

Kuba 2006 Piňar del Rio
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 22:00:10 CET (1444 čtenářů)

Když už to v Havaně začalo být po dvou dnech přespříliš, vrazili jsme do světa. Zcela prozaicky zakupujeme výlet od cestovní kanceláře za 55 CUC. Zkoušeli jsme štěstí u taxíkáře, ale jednak byli podstatně dražší, jednak se jim vůbec nechtělo. Co naplat, ráno vstáváme, abychom na vajíčkách byli první, a začínáme čekání. Jsme na Kubě, takže žádná hoňka…. Po půl hodině nervózního přešlapování skutečně přijede pěkný klimatizovaný autobus a jako řádní masňáci nastupujeme.

Jedno pozitivum naše cesta má. Nakládáme další turisty u dalších hotelů, a tak máme v ceně i okružní jízdu po pěkných havanských hotelech. Projíždíme Vedado, krásně zelenou a vzdušnou čtvrť. Název Vedado (česky Hájemství) odkazuje na koloniální doby, kdy se zde nesměly kácet stromy. Je to asi nejhezčí část Havany na bydlení – prostorné ulice, hodně stromů, hotely, parky, restaurace. Zároveň se ujišťujeme, že máme velké štěstí, když bydlíme ve staré Havaně. Bez auta bychom v turistické čtvrti tohoto rozlehlého města, kde neexistuje veřejná doprava, byli úplně mimo.

V autobuse se během celého dne udělal celkem dobrá parta, samozřejmě díky Pepíkovi a jeho smyslu pro humor. Profesoři z Oxfordu si nejprve bleskově opakují zeměpis ze základky, když jim opálený Josef tvrdí, že u nás je slunko celý rok, poté pochopí srandu a už se ho drží jako klíšťata. A my vedle poznávání máme ještě celý den v ceně „oxford english“.

Začátek výletu na nás čekalo to úplně nejlepší z celého dne: exkurze do továrny na doutníky. Nesmí se fotit, nesmí se vyrušovat…. V nízkém baráku sedí jeden vedle druhého: mladý, starý, bílá, černá, stařeny, chlapci i krásné Kubánky. Lhostejně nás ignorují. Není divu, když je očumuje jeden autobus za druhým. Doutníky se skutečně vyrábějí ručně, nicméně na stehnech je nikdo neválí ))

Naše průvodkyně monotónně a naučeně drmolí postup při přípravě pravého kubánského pokouřeníčka, po čtvrt hodině je nám jasné: není to žádná legrace, naopak, doutníky jsou věda. Tabáková rostlinka, z které bude později doutník, vyžaduje neuvěřitelnou péči, až 150 zásahů během růstu, než se začne sklízet. Políčka jsou obdělávána dřevěnými pluhy, aby půda zůstala kyprá a nebyla příliš udusaná. Z toho důvodu se i místo traktorů používají volské potahy. Těch volů nám bylo nesmírně líto, neboť jsou vždy po dvou pevně svázáni za rohy k sobě, aby se jejich síla násobila. Rostlinky tabáku jsou pěstovány nejprve ve školkách, asi 45 dní, když dosáhnou výšky cca 20 cm, přesazují se na pole. Zároveň se zaštípne stonek, aby se mohly listy roztáhnout do šířky. Nejkvalitnější listy, které tvoří svrchní vrstvu doutníků, se pěstují pod látkovými děravými plachtami, aby byly chráněny před silným slunečním zářením. Dospělá rostlina má 6 – 9 párů listů, které se trhají ručně a sešívají dohromady, by se mohly pověsit a usušit. Suší se cca 50 dní ve speciálních sušárnách, kde na ně jde co nejvíce slunce. Listy se zbarví nejprve dožluta, poté dorezava. Pak se naskládají na sebe do půl metru vysokého komínku, kde odpočívají 30 dní. Poté jsou zvlhčovány a tříděny, ženy z nich také vytrhávají tvrdé stopky a žilky. Roztříděné listy se opět shromažďují na kupičkách a nechávají 2 měsíce odpočívat. Poté jsou věšeny na dřevěné věšáky, opět tříděny a nakonec baleny do tzv. tercios. Aby se zabránilo jejich vysychání, jsou obaleny speciální palmovou kůrou. V těchto balících se opět nechávají dozrát a teprve tehdy jsou připraveny, aby byly odeslány do továrny na doutníky. Zde jsou listy opět rozprostřeny, vlhčeny a sušeny a nakonec dokonale vyrovnány, přičemž je šikovné ženské prsty zbaví i těch posledních žilek. A teď nastupuje ochutnávač, který pozná, jak je ten který list kvalitní. Ty nejlepší tvoří obal doutníku, ostatní pak vnitřek. Právě kombinace jednotlivých listů určuje ten správný druh doutníku.

A my už viděli jen závěr. Dělníci a dělnice točily vnitřek doutníků, nakonec dali vázací list, napasovali doutník do speciální dřevěné formy, kde asi půl hodiny odpočíval, pak každý zabalili do nejkvalitnějšího, tzv. venkovního listu. No a nakonec se nalepí pásek, vloží do krabičky a pravé kubánské havano je na světě. A úplně vše samozřejmě ručně.

A když už všechno víme, když máme chřípí nasáklé voňavým tabákem a z postávání a očumování nás bolí nohy i v zádech, jsme jemně sunuti do podnikové prodejny. Po celém výkladu jak dlouho a jak těžce dobrý doutník vzniká, je nám jasné, že zadarmo tu nic nedostaneme. Ale přesto nás ceny těchto nezdravých tyčinek zarazily. Je to zde dražší něž kdekoli jinde!! Nemáme chuť ani ze zdvořilosti si krabičky prohlížet, a tak oba svorně ustupujeme. Ještě před barákem fotím koňský povoz, který mě pak bude fascinovat na celé Kubě. Mimo město se Kubánci totiž většinou přemisťují jen na koních či na povozech tažených koňmi nebo voly. Jasně, je to velmi levné a při úrovni zdejších cest i praktické. Ještě mi jedna stará paní podává krásné červené kvítko stejně jako jiné blonďaté turistce, protože barva vlasů je tu velký bonus i u takové dámy v letech, jako jsem já. S kvítkem se chlubím Pepíkovi, ale ouha!!! Otáčím se jen do prašné silnice. Pepík nikde. Ach jo, zase za nějakou babou. Fotím dál, po chvíli znejistím. Kde jen může být? V takové vsi není kam jít, všichni z autobusu obléhají krámek či stánek se suvenýry, on pořád nikde. Po třetím kolečku fabrika-krám-stánek-autobus se začínám opravdu bát. Přece jen v tomto státě panují zvláštní poměry a ten můj věčný kverulant…… Hurá!!! Už jde!!! Ale je to opravdu on? V ruce igelitku a na tváři přiblblý úsměv – je vidět, že je zcela mimo. „Kdes byl? Víš, jaký jsem měla strach?“ „Promiň, ale tohle mi asi nebudeš věřit…. Stojím u baráčku naproti fabrice a najednou se pootevřou dveře. Škvírkou se protáhne ruka a ta mě zve dovnitř.“ „No, snad jsi tam nešel?“ Samozřejmě, že tam šel!!! Jeho výraz mimoně svědčí o tom, že se pořád ještě nevyrovnal s tím, co za dveřmi našel. Já tam nebyla, tak to zkrátím. Pepík prý vstoupil do doutníkového ráje. Na stolech se rozkládala spousta doutníků nejrůznější kvality, kazety, sady, krabičky, pouzdra. Vše samozřejmě za cenu, která se s oficiální nedá srovnávat. Pepík doutníky nekouří, neměl v úmyslu nic koupit, a tak jen koukal. Vůle prodat však byla silnější než neochota koupit. Takže ho domek vyplivl s igelitkou plnou doutníků za směšnou cenu. Jeho přitroublý výraz byly ale jen mimikry. Bleskově totiž počítá. Kdyby koupil víc, kolik by na tom vydělal? A hned, že jde zpátky. Teď jsem ovšem už zcela kategoricky zasáhla. „Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby tě chytili? Místní se určitě nepřiznají, že kradli. Bylo by to na tobě, že okrádáš těžce pracující lid.“A hned jsme si oba vzpomněli, jak se u nás dříve trestalo rozkrádání socialistického majetku. A tak jsme se nakonec spokojili s jednou igelitkou a já si oddychla teprve, když se autobus rozjel. Stejně ale mi řekněte, jak je možné, že když před fabrikou stály tři autobusy plné turistů, vábící ruka si našla ausgerechnet a jenom Pepíka….

Dále autobusem pokračujeme na nádhernou vyhlídku….. Odtud máme krajinu jako na dlani. Fotíme, fotíme a fotíme, připadáme si jak v hollyvoodských kulisách. Sluníčko je milostivé, připravilo nám jeden z nejhezčích kubánských zážitků v přírodě. Krajina nám připomíná severní Thajsko, oba jsme úplně naměkko. Trošku nás zchladí stánek se suvenýry, kde jsme opět nuceni trávit minimálně půlhodinu. A nevěřili byste, jak takových třicet minut na duši turistovu působí. Po dvaceti se začínají všichni pomalu rozjíždět a za půl hodinu vypuká nákupní horečka. Trička, čepice, nevkusné suvenýry… Podlehla jsem i já, naštěstí se spokojuji s jedním pohledem tabákové plantáže a krásných rolníků.

Když už je jasné, že si opravdu nikdo nic dalšího nekoupí, můžeme pokračovat. Čeká nás jedna z největších bejkáren, které jsme během našeho putování světem viděli. Mural de la Prehistoria. Kubánci oholili velkou skalní stěnu, naplácali na ni barvy ve smyslu vývoje lidí: od trilobita až po homo sapiens. Rozměry? 617x120 metrů. Pracovní příležitost to přineslo pěti lidem po dobu 15 let. Dneska kolem sekají trávníček, u brány vybírají vstupné, čepují zde drahý alkohol a prodávají další nevkusné suvenýry. Ach, jo.

Samozřejmě se k celému velkému zázraku otáčíme zadkem a hledáme cokoli normálního. U brány nacházíme nudícího se prodavače vstupenek. Zkusíme si tedy povídat s lidem, což je ve zdejších krajinách dost oříšek. Jednak se naše španělština omezuje pouze na základní údaje týkající se stravování, cestování a rodiny, jednak místní lid ke konverzaci není moc ochotný. Tady byla ale změna. Po naší odpovědi na otázku „where are you from?“ se rozsvítil jako sluníčko a nesrozumitelnou španělštinou na nás začal něco pokřikovat. Hloupě se usmíváme, kýváme. Opakuje své zvuky jednou, dvakrát, po třetí se začíná hněvat, po čtvrté na nás zachmuřeně křičí. Chceme vyhovět, snažíme se porozumět. Až najednou blik!!!! Ucho zachytí: Štraknice, frasofal…. Chvíle napjatého ticha a máme vyluštěno: Strakonice, pracoval. Sí,sí,sí. Kluk jeden šikovnej!!!! V rámci socialistické výměny strávil v Čechách čtyři roky a evidentně na ta léta vzpomíná s láskou a dojetím. Z paměti loví známá slovíčka: pěkná holka, pivo, motorka….. Milé shledání. Anglicky se domlouváme a konečně nacházíme ucho, které nás poslouchá, a ochotná ústa, která nám o zdejší zemi leccos zajímavého poví. Ale samozřejmě nic není tak růžové. Když jsme v nejlepším, registrujeme náš plný autobus, kde řidič bliká, troubí a láká nás zpět do svého klimatizovaného lůna. Škoda, mohlo to být setkání ještě užitečnější.

Další štací je jeskyně Cueva del Indio. Nakládají nás na dvě motorové loďky a protahují mezi krápníky. Pěkné, ale kvůli tomu bychom určitě netrpěli jedenáct hodin v letadle. Před jeskyní ještě ukázka zdejší tradice pro turisty. Pěkně opracované hole cukrové třtiny protahují jakýmsi ručním lisem (úplně stejný jsme obdivovali v Indii), dolů teče cukrová voda, kterou prodávají žíznivým turistům. Jak chutná vám nepovím, neboť ani v Indii, ani na Kubě jsme nenašli odvahu si zkazit žaludek. Jiní ale ochutnali a bez problémů přežili ) Ale Pepík si hůl alespoň poměřil.

No a teď už čeká jenom pozdní oběd. Máme ho v ceně, je jednotný, tak tedy uvidíme. Moc jsme se po kulinářských zkušenostech z Havany netěšili, nějak to přetrpíme, aspoň chlebem se dorazíme, přece jen ranní vajíčka už jsou dávno spálená. Ale přátelé, omyl. Volám s Václavem: delikates, delikates!!! Podávali předkrm, salát, rýži, ovoce, dezert a SELÁTKO. Jemňoučké, voňavé, měkoučké, báječně urožněné, okořeněné, no prostě delikates. No, možná to nebylo selátko, ale obyčejné prase, ale opravdu takhle výborně udělané jsme nejedli ani ve Lvím dvoře na Hradčanech, kde se na selata specializují. Bez nadsázky to bylo nejlepší jídlo doposud a já předběhnu, vůbec. Dočetli jsme se, že asado – pečené prase - je místní specialita. A opravdu ho umí.

Po vydatné krmi pak autobus, ještě krátká zastávka ve městě Viňales, které za zastávku ani nestálo, a hurá zpátky do Havany. Po cestě ještě lekce angličtiny, protože Cambridge seděl s námi u oběda a jen tak se nás nevzdá. Aspoň je legrace, smějeme se a necháme příjemně působit obědového bukanýra.

Doporučení

Pokud si chcete koupit pravá kubánská havana, musíte mít pro celnici účet, že máte doutníky kupované. Navíc se smí převážet jen originální balení. Viděli jsme na letišti, jak pěkně duslili i pasažéry 1. třídy. Pokud však dáte doutníky do kufru či báglu určeného do zavazadlového prostoru, nikdo nic nezjistí. Ale pozor!!! Nesmí jich být více než 23 kusů na osobu. Jinak problém....aspoň takhle mi to říkal kolega.


(komentáře? | Skóre: 4.6)

Kuba 2006 Varadero
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:50:17 CET (1420 čtenářů)

Do Varadera dorážíme nervózní, unavení a hladoví. Zajistila nám to naše „perfektně“ fungující cestovka. Ráno totiž připraveni a zabaleni v hotelové hale v Havaně, raději o čtvrt hodiny dříve, aby nám neujel varaderský autobus. Autobus přijel o čtvrt hodiny později, tedy po našem půlhodinovém čekání, ale bohužel…. Na jeho seznamu jsme nebyli, tedy nejedeme. Průvodce se tváří vstřícně: nebojte, pojedou ještě další autobusy a mikrobusy, je dost času. Měl pravdu. Za deset minut přistál mikrobus směr Varadero, ovšem ani ten neměl seznam s našimi jmény. Po další půl hodině jsme už dost nervózní, když tu se objeví další krásný poloprázdný autobus s cedulí známého letoviska. Teď už se Pepík nedá odbýt. I když samozřejmě ani na tomto seznamu nejsme, donutí průvodku, aby telefonovala našemu delegátovi. Po něm jakoby se zem slehla. Není doma, telefon zvedá pouze manželka, která nic neví. Průvodkyně nám zanechá sladký úsměv a vzkaz z recepce, že za telefon dlužíme 5 eur. A se zvoláním: vydržte, určitě přijedou, je pryč. Pomalu nastává čas, kdy bychom se měli vyvalovat na pláži, a my u stolku, který se pomalu plní prázdnými bukanýrskými lahvemi. Sklíčení, naštvaní, bezradní. Při nejhorším si vezmeme taxíka, ale přece se jen tak lehce nevzdáme!!!!!!! A tu se zjeví sympatická německy skvěle mluvící průvodka. Bezděky se přizná, že našeho delegáta Ronalda zná. A je jí hned jasné, že má průšvih. Zvýšené hlasy, nekoordinovaná gestikulace a touha zvítězit z nás sálá stejně jako těch šest vypitých piv. Bleskově někam volá a během chvilky vítězoslavně oznamuje, že pro nás posílají taxíka. Hurá, po třech hodinách nejistoty máme vyhráno!!!!!

Taxíkář je příjemný a mluví slušně anglicky. Nejvíce ho zajímá, jak to bude, až padne současný kubánský režim. Naše porevoluční zkušenosti hltá s otevřenou pusou, až občas zapomene zařadit. Pokud Pepíkovy rady ohledně nemovitostí a dalšího podnikání nezapomene, za pár let bychom mohli jet na rekreaci do jeho vlastního hotelu )))

V recepci průměrného a dost ošuntělého hotelu Sun Beach nás již netrpělivě očekává Libor, jehož spálený nos i záda napovídají, že se dávno zbavil pracovních stresů a krásně si tu odpočívá. Hned si však stěžuje, že nemá pokoj s balkonem ani s výhledem na moře. Tak počkat, to my si vyřídíme. Taky že jo! Po intervenci recepční škrtá nějakého nešťastníka a nás přiděluje k jeho balkonu. Že se jednalo o hrubý omyl, to jsme zjistili hned za pár dní. Krásné pokoje s balkonem mají totiž závažnou vadu na kráse – neteče v nich teplá voda. A tak se nám naše aktivita vůbec nevyplatila. Celý pobyt se totiž chodíme sprchovat do volných pokojů bez balkonu, čekáme na klíč a přetahujeme se s dalšími balkonovými nešťastníky. Ale po pravdě řečeno, teplá voda je jediný zásadní problém. Jinak vše jde tak, jak má. Jídla i alkoholu dostatek, i když kvalita obojího je dost sporná, my však nejsme nikterak nároční.

Pamatujte si ale, že Varadero není Kuba. Kdo byl pouze na Varaderu, nemůže tvrdit, že zná Kubu. Toto město je spíše takové turistické hnízdo, které nám silně připomíná mexický Cancun. Hotely jeden vedle druhého, všude all in, tedy okroužkovaní rekreanti, kteří se přejídají, opíjejí a válejí na pláži. Pokud je špatné počasí, je jen málo možností, jak se zde zabavit. Ale na druhou stranu, pokud přeje slunka svit, zdejší moře je úžasné. Teplé, přátelské a píseček mňam mňam. Prý je tu i krásné potápění a šnorchlování, my ovšem měli smůlu – velký vítr a velké vlny, které nám nedovolily ani pořádně plavat, natož pozorovat podmořský svět. Nutno ale přiznat, že na pláži jsme si krásně zalenošili a odpočinuli. Tedy pokud nás počasí nenutilo nosit teplé bundy a lít do sebe horký čaj s rumem…

Ani místní obyvatelé nejsou typičtí Kubánci. Jedná se o lid turismem nakažený, zkažený. Využívají turisty a dřou je, kde můžou. Je to stejné jako všude jinde ve světě, kde se mísí místní s cizinci. Zajímavý jev, který pozorujeme již dlouho. Ostatně naše země není výjimkou…..

Varadero snadno poznáte, pokud si koupíte denní jízdenku na zdejší vyhlídkový autobus. Povozí vás po celém městě, na každé zastávce máte možnost vystoupit a zase za chvíli nastoupit. Určitě to udělejte, poznáte během pár hodin, že v podstatě není co poznávat))))

My se však na Varaderu zařídili po svém. Já hodně odpočívala a spala, společenskou „povinnost“ za naši rodinu obstarával Pepík. Nevím jak, ale podařilo se mu kolem sebe shromáždit partu lidí, již dokázal naladit na stejnou vlnu veselí, bezstarostnosti a alkoholu. Brňáci, čeští Kanaďani, český Němec i se svojí německou manželkou. Lidé různých zaměstnání i různé letory, to byl základ naší party. Spojovala nás pouze chuť se bavit, odpočívat a smát se. Do toho nějaká Albánka, příkladná rodinka z Trutnova nebo kanadská Polka, která uvěřila opileckým kecům, že je Pepík smutný a osamocený…. Zato krásné holky z Jamajky, ty se smály a tulily pouze do té doby, než jsem jim spiklenecky špitla, že Pepík je ženatý a navíc velmi chudý )))

Doporučení

Pokud si ve Varaderu budete někde měnit peníze, vždy požadujte ve směnárně – i v hotelu – účet. Co je psáno, to musí být dodrženo!!! Pokud se však spolehnete na milou úřednici či šik úředníka, buďte jisti, že si pár drobných, či spíše velkých nechá pro svou početnou rodinu. Otázka účtů je aktuální všude – v obchodech i v restauracích. Stal se pro nás z toho už sport. Necháme si vrátit drobné či vysázet vyměněné peníze a teprve potom chceme účet. Ve 100% případů s tím malým kouzelným papírkem k nám připluje i nějaký obnos navíc….

Také pozor na výletní autobus: některé průvodčí zkouší úžasnou fintu. Váš celodenní lístek si vezmou po dobu jízdy „do úschovy“ a pak čekají, zda se o něj přihlásíte. Pozorovali jsme opět ze sportu (co dělat, když se nedalo koupat) některé spolucestující. O lístek se přihlásili tak 50 na 50. A tak jsme bleskurychle pochopili, proč nám průvodčí už ráno prodávala použitý lístek, který je striktně označen datem, aby se nemohlo podvádět )))



(Více... | 1 komentář | Skóre: 5)

Kuba 2006 Půjčujeme auto
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:45:57 CET (2461 čtenářů)

Jak už jsem zmínila, nehodlali jsme se smířit s myšlenkou, že se budeme celou dovolenou jen povalovat na pláži. Máme v plánu poznat opravdovou Kubu, nejen turistické hnízdo Varadero. Takže vzhůru do toho!!

Po menších dohadech se rozhodneme, že si půjčíme auto. Pepík samozřejmě kypí aktivitou a žene nás do všech místních půjčoven. Všude ty samé otázky: kolik na jak dlouho, jak pojištěno a co benzín. Nutno říci, že podmínky jsou vesměs stejné. Přesto nacházíme jednu malou pobočku společnosti Cubanatour, kde operuje moc příjemná, pohledná a milá slečna hovořící plynně a hlavně srozumitelně anglicky. Je ochotná nám půjčit malý Atos pro 5 osob na tři dny za 170 pesos (samozřejmě CUC) a s plnou nádrží v ceně. Pojištění platíme 350 pesos, spoluúčast máme malou. Nutno říct, že při půjčení auta je na Kubě nutná nejvyšší obezřetnost. Jak máme informace, pokud dojde k nehodě či jakékoli poruše, za vše může cizinec. Předpokládá se, že má hodně peněz, tak ať tedy cáluje. Opravdu se vyplatí pečlivě vybrat půjčovnu a hlavně konkrétní auto, problémy jsou prý časté. Naštěstí nám ani Haničce s Vincim se nic problematického nepřihodilo.

Auto je ráno přistavené u hotelu, sepisujeme velké a nesrozumitelné smlouvy, jemně se rosím, když vše vidím. Samozřejmě platíme ještě další vícenáklady: záloha (naštěstí v eurech, co bychom asi tak dělali nakonec s tou spoustu cuců) a 3 pesos na každý den za dalšího šoféra, který si troufá usednout za volant. Ještě dostáváme malou a dost nepřehlednou mapku ostrova, navíc pár nesrozumitelných rad typu: na dálnici za semaforem po 6km uhněte doprava. Rada k nezaplacení, kterou jsme vyslechli asi ve třech jazycích, stejně ale nepochopili. Na dálnici semafor? A kde jako? A proč máme uhnout po 6 km? Snad pojedeme podle ukazatelů, ne? Tak takhle naivně začínáme své putování….

Navíc jsme ve zdejší sestavě jediní, kdož se v tuto dobu odváží půjčit si auto a sami řídit. Takže nervozita a mírný stres na místě…. Jak to tady chodí? Můžeme se jen tak sami pohybovat? Co když bude nějaký problém a zatknou nás? Příklady Pilipa a Bubeníka jsou dosud v živé paměti. I když nemáme v úmyslu nabourávat zdejší režim, stejně se úplně svobodně v této nesvobodné zemi necítíme. Navíc jsem si v probdělé noci před putováním omílala zděšenou otázku kamarádky a zkušené cestovatelky po exotických destinacích Jiřiny: „Vy si na Kubě chcete půjčit auto? To bych rozhodně nedělala. Naši známí totiž……,“ a v tom okamžiku nás někdo vyrušil a já si za měsíčního svitu na varaderské posteli představovala nejhrůznější zakončení tohoto varování…. Nakonec mi po návratu vyprávěla, jak se jejím přátelům rozbilo auto a jaké problémy a kolik času a peněz je to stálo…. Každopádně já v probdělé noci už ty imaginární známé viděla v šatlavě a v kdovíjaké mučírně )))) A tak ráno nevyspalá rozdávám našim novým známým z Brna kartičky s iniciály a snažně je prosím a vydávám pokyny, co dělat, kdybychom se nevrátili……. Asi jsem je krapet nakazila: v den našeho příjezdu s dalšími z nové rodící se party sedí v hotelové hale a poctivě s kelímky rumu čekají na náš příjezd, který pak mohutně a hlasitě společně oslavujeme. Touto cestou jim ještě jednou děkuji, pomohli mi překonat bázeň a předstartovní nervozitu.

Tu ostatně hojně přiživoval Libor. Připravený a zabalený na minutu přesně sedá do auta a užuž chce vyrážet. Pepík zpocený a umorděný všemi smlouvami, podpisy, zálohami, doporučeními a vůbec celým jednáním se slečnou a statným černým šoférem, který nám auto svěřuje, se potřebuje na pokoji dát do kupy, krapet se opláchnout atd. Kolikrát jsem slyšela to ráno „Já to věděl, měli jsme si zaplatit výlet od normální cestovky,“ to jsem ani nestačila počítat. Lamentace končí rázné Pepíkovo: tak se na to vykašli, pojedeme s Květou sami. A tu se projevil dobrodružný Liborův duch. Takovouhle blbost si přeci nemůže nenechat ujít…… Prima, s půlhodinovým zpožděním tedy vyrážíme. Libor za volantem, my se všemi mapami a poznámkami na kolenou. Jak jich bude potřeba!!!!

Doporučení

Pokud si půjčíte auto, předem ho důkladně zkontrolujte a prohlédněte, jestli má vše, jak má mít. Od více lidí víme, že v případě poruchy, chybějících náhradních dílů či nedej bože nehody, mají turisté velké problémy.


(komentáře? | Skóre: 4.71)

Kuba 2006 Cesta na jih
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:42:58 CET (1685 čtenářů)

Vyrážíme na druhou stranu ostrova, ale nejedeme samozřejmě naslepo, máme vytipovaná místa, kudy se vydávají turisté, jedeme po atraktivních přírodních zajímavostech a navštívíme krásná města.

Způsob jízdy

První kilometry jsou dost rozpačité. Přestože Libor je stejně jako Pepík velmi zkušený a obratný šofér, ve zdejších podmínkách se neřídí jednoduše. Jednak silnice nejsou v moc dobrém stavu, provoz je sice mírný, zato však na cestách potkáte plno nejroztodivnějších povozů. Stařičkých a přetížených náklaďáků, koňských spřežení či osedlaných koní. Na to vše si však po pár kilometrech divení zvyknete. Na co si však nejde zvyknout, to je absolutní absence jakéhokoliv značení. Pokud občas naleznete nějakou směrovku, je to skoro zázrak. Navíc se připravte, že ukazatele jsou většinou nečitelné, nebo je na nich značení, které je vám k ničemu. Zrovna tímto směrem totiž nejedete a navíc ani nemáte páru, kde zmíněná vesnice či městečko leží. Kuriózní „značení“ mají v jednom městečku. Zastavujeme bezradně na rušné křižovatce, kde samozřejmě není ani jedna cedule. A v tu ránu je u nás malý kluk na kole a výrazně gestikulujíc naznačuje, že ho máme sledovat. Co nám zbývá? Nějakým směrem se pohnout musíme, už na nás troubí nějaký nedočkavec. A tak oživujeme Admošův slogan o vykostění a poslušně kluka sledujeme. A když nám blahosklonně kyne na jednu z větších cest, s úlevou mu dáváme peníz. Totéž se děje při cestě zpátky, pouze kluka střídá dospělý muž a blahosklonné kynutí natažená ruka a pregnantně formulovaný požadavek: Pen, pleas. Nadšení z malého podnikavce mizí a nastupuje odůvodněné podezření, že si utajením cedule místní přivydělávají.

Časem jsme se ale naučili orientovat zcela specifickým způsobem. Výpadovku či hlavní silnici rozeznáváme dle chumlu lidí, který je zde shromážděn. Proč zde ti lidé stojí? Jedná se o typicky kubánský způsob cestování. Na strategickém místě se shromažďují lidé a „stopují“. Čekají na někoho, kdo je sveze. Tak jsme si to zpočátku mysleli. Avšak pozor!! Hned během prvního dne našeho autoputování v každém chumlu rozeznáváme uniformu. Ač muž či žena, uniforma se tváří důležitě a nesmlouvavě. A přítomnost uniformy dokládá, že to s tím stopováním nebude tak horké. Každé nevytížené auto (vyjma aut z půjčovny, tedy cizinců a vyjma vládních či funkcionářských aut se specifickými značkami) musí zastavit a doložit pasažéry. A uniforma? Určuje pořadí čekajících a obsazuje spravedlivě auta i náklaďáky.

A když už máte zažitou orientaci i provoz na silnicích, stejně překvapení neujdete. Nejprve jsme byli v šoku, když jsme na jihu poprvé spatřili jakousi hmotu rozsypanou po levé části vozovky. Kolem ní dělníci s jakýmisi hrably. Hrnuli, zametali, obraceli…. Koukáme jak zjara. Že by se na Kubě asfaltovalo žlutou hmotou? Zpomalujeme, zkoumáme a nestačíme se divit. I když nám už blesklo, stejně nechápeme. Dělníci na silnici nejsou cestáři, ale zemědělci. Na sluncem rozpálené vozovce nezahrnují četné a velké díry, ale suší svoji úrodu. Pravděpodobně obilí či rýži. Míjíme je, oni radostně mávají a nám nejde z mysli myšlenka na nějakou hygienu. Silnice je normálně v provozu, auta ani nepřibrzdí, o nějaké výluce či značení nemůže být řeči. Asi to byla nějaká chudá vesnice, nemají kde sušit……

Ale kdepak, za malou chvíli míjíme další skupinku a za okamžik další…… A to už nám připadá dost normální, už ani nefotíme. Jenom myšlenka, jestli z Kuby dovážíme nějaké zemědělské plodiny, nám neodbytně vrtá hlavou.

Na silnici nás zaskočila spousta věcí, otřásla s námi však zkušenost na dálnici. Jednak dálnice má velmi, ale velmi chatrný povrch, plný děr a výmolů. Každou chvíli se bez varování, pouze s jednou malou značkou mění na dvousměrnou silnici. Pokud se bavíte a nevěnujete jízdě patřičnou pozornost, můžete hravě skončit v protisměru, aniž byste cokoli tušili. Provoz je malý, takže jedno přehlédnutí a jste tam!!! Díry se objíždějí obloukem a to už vám pak ta jedna strana nestačí.

Největší šok ale utrpěl Pepík. Kalí si to s naším malým autíčkem neúnavně stodvacítkou. Poskakování po nerovnostech silnice nás mírně ukolébává, když tu se mi najednou zdá, že se kolem mihla nějaká schovaná pokroucená značka, něco jako náš nechráněný železniční přejezd. Blbost, kde by se na dálnici vzaly koleje, že? Než jsme to ale domysleli, před námi značka PARE – STOP!!! Pepík se snaží přibrzdit, ale uznejte, ve 120km rychlosti to není žádná radost. Sotva se brzda chytí, už nám pod koly drncají koleje. Fakt, nechráněný přejezd na dálnici a navíc minimálně značený.

Samozřejmě, že hned u něj policejní auto. Tam ale musejí mít policajti žně!!!! Koutkem oka zahlédnu, jak někdo za okénkem snaživě cosi hlásí do vysílačky. Co asi? A už se rozvíjí debata, co s námi ti policajti udělaj…. Strach a obavy se mísí s černým humorem. Jsme v policejním státě a máme statut turistů přinášejících peníze.

Za pár desítek metrů už na nás mávaj. Ach, jo. To bude určitě drahé. Pepík brzdí, brzdí a poslušně zastavuje. Jaké však bylo naše překvapení, když se k nám žene nikoliv uniforma, ale starší pán, v ruce spletený cop cibule a česneku. Silniční prodavač! Uf, to jsme si oddychli, z ulehčení jsme málem tu zeleninu koupili. Ale Pepík zachovává chladnou hlavu a bleskově se rozjíždí. Za chvíli další stavění, tentokrát se jedná o mladého muže, jehož oblečení nápadně uniformu připomíná. Ba ne, zase omyl, zase cibule a česnek a možná ještě sýr. Po třetí už jsme se napálit nenechali a ty další prodavače míjíme Pepíkovou stodvacítkou. Ovšem to je taková rychlost, že stěží rozpoznat, zda mezi nimi opravdu nějaká uniforma lačnící po naší peněžence nebyla. Popravdě řečeno, oddychli jsme si až na letišti, když nás odbavili a my měli jistotu, že tentokrát policejní stát jednoho hříšníka nezachytil.

Pomerančové plantáže

Jakmile se trochu otřepeme ze zdejšího provozu, začínáme si víc všímat okolí. Pomalu mizí města a městečka a najednou jsme uprostřed obrovských pomerančových plantáží. Rovná dlouhá silnice, nikde nikdo, jen řady pomerančovníků, pod kterými se válejí zelené plody. Všem nám okamžitě naskočí nedávná doba, kdy všechny pomeranče měly jediné synonymum: tvrdé, nesladké, neloupatelné a nechutné nedozrálé kubánské citrusy. Najednou do kluků jako když něco vjede. Mají to tady opravdu tak, jak nám to vždy Fidel jako dětem vozil? Nebo to byl podvod a zdejší plody jsou sladké, úžasné a zcela jiné? Musíme je zkusit!!! Pepo, zastav a jdem do nich!!!! Pepík se k ničemu samozřejmě nedá přemlouvat, zvlášť, když nikde ani noha. Ale ouha!! Jakmile je zaparkováno, hned je u našeho Atosu dědek. Nedá mu moc přemýšlení zjistit, že kluci chtějí krást. „Kašlem na něj, jdem si pro pomeranče,“ zaznělo unisono. Na můj úpěnlivý nátlak si však jen vyřídí toaletu a já mezitím vyjednávám. Má chabá španělština slaví úspěch, dědka přesvědčím, že si seberem každý jen jeden plod, pouze na ochutnání. Si, pero solamente uno!! Správně ale tušíte myšlenkový pochod pánů kluků: Když se to nedá ukrást, nic nechceme!!!! A tak smutně nasedám a vyrážíme dál. Pánové se baví tím, že typují místo bez hlídače. Jedem pomalu s očima na stopkách a najedou vidíme: tady opřené kolo, tady někdo „spí“ pod stromem, tady se někdo náhodou prochází po liduprázdné a opuštěné silnici…. No prostě, Fidel si ty své pomeranče dobře hlídá. Musím ale přiznat, že jsme si jich užili v hotelu dost a dost a že jsou stejné, jak si pamatujete z mládí, pouze se nám zdají více šťavnaté, než máme v paměti, pravděpodobně proto, že si je žádný český zelinář nikde neschovává.

Doporučení

Na cestu po Kubě se vybavte množstvím tužek a propisovaček nejrůznějšího druhu. Jedná se tady o nedostatkové zboží a korunovou propisovačkou můžete „platit“ za nejrůznější drobné služby, rady či jakoukoliv pomoc. Navíc máte dobrý pocit, že přispíváte zdejší vzdělanosti ))

Při jízdě mějte pořád oči na štopkách, protože na silnici se dějí zvrhlosti, které jsou pro evropského motoristu těžko uvěřitelné.



(komentáře? | Skóre: 0)

Kuba 2006 Krokodýlí farma
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:38:47 CET (1992 čtenářů)

První větší zastávkou na cestě na druhou stranu ostrova byla krokodýlí farma. Našli jsme ji zcela náhodou, rozmýšlíme se, zda jít dovnitř, neboť už jsme v několika po celém světě byli, ale nakonec zvědavost a přesezený zadek vítězí. Vstupné nás sice krapet uráží, musíme platit v CUC totéž co místní v pesos, ale pomalu si zvykáme.

Za malou chvíli, když se rozkoukáváme, se k nám přidává místní hlídač a snaží se nám španělsky vysvětlovat základy chovu těchto pro nás exotických zvířat. Mají jich zde několik desítek tisíc a je to úchvatný pohled, když máte možnost pozorovat jejich vývoj od maličkých pěticentimetrových háďátek až po 60 let staré třímetrové jedince. Náš průvodce se asi nudí, a tak nám dělá pomyšlení, vlastně i to, na co bychom ani nepomysleli. Malinkého krokodýlka nám nechá pochovat, straší nás vycpaným velkým samcem, na staré pardály si přinese velkou a krvavou porci kraba, aby je trošku rozdivočil…. Smutné je ale zjištění, že se jedná o chovnou farmu, tedy takový krokodýlí prasečák. Zvířata se chovají na kůži, ale i na maso, které je prý běloučké a velmi chutné - nabízela nám ho jedna paní blízko farmy. Ale my spěcháme, máme toho ještě hodně před sebou. Se samozvaným průvodcem se loučíme, spropitným samozřejmě nepohrdne, ještě nabízí zaručeně pravé krokodýlí zuby na šňůrce. Chvíli váháme, neboť je nám jasné, že tato šňůrka umně schovaná v pytlíku od mléka obsahuje zaručeně pravé zuby a navíc určitě bude levnější než ta v turistickém centru. Jsme přece na Kubě, tady se šmelí všude! Ale co s tím? Odmítáme a za pár hodin už samozřejmě litujeme...

Doporučení

Pokud chcete navštívit krokodýlí farmu, určitě jděte do Criadero de Cocodrilos, kam jsme čirou náhodou zabloudili i my. Je zde prázdno a budou si vás tu považovat. Na druhé straně, jak jsme posléze zjistili, je něco podobného, nicméně přetavené do turistické atrakce. Nejenže je kolem spousta autobusů, tlačenice a nával, ale i všudypřítomné stánky se suvenýry a různými tretkami, přirozeně správně předraženými.


(Více... | 12 komentáře | Skóre: 5)

Kuba 2006 Zátoka sviní
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:36:34 CET (4270 čtenářů)

Na naší cestě na jih se také stavujeme na Playa Larga, překrásném místu na odpočinek. Jemňoučký píseček, vlahá voda, ticho, klid a dost málo turistů. Rozbalíme svůj skrovný oběd – vejce natvrdo, banány a sendviče. Protože nefouká vítr a moře je jak rybník, nic mě nezadrží, abych se nekoupala. A mám recht, je to moje nejlepší koupání celého našeho pobytu. Rochním se ve vodě po celou dobu, kdy Pepík navazuje kontakty s holandskými turisty. Dva starší manželé – tedy starší, určitě o dost mladší než my, jedou po Kubě na kole. Vybavené bicykly je to, co poutá Pepíkovu pozornost. Všemožná hejblátka a nastavovátka jsou ukryta za dvěma velkými brašnami, které obalují každé kolo. Věcí mají určitě hodně, ale jídla asi moc ne, když s radostí pořádají naše vajíčka. Cykloturistika je na Kubě ostatně dost oblíbená, viděli jsme hodně cyklistů ať již samotných, či ve skupinách. Nevím, nevím, zda by mi takové putování právě zde vyhovovalo, i když jinak na kole jezdím moc ráda. Pohybujete se většinou po rovině, což je nuda, navíc tu dost pálí sluníčko. Provoz sice malý, ale cesty také nic moc. Takže suma sumárum, vůbec jsem jim nezáviděla.

Playa Larga leží v ústí Bahía de Cochinos, česky Zátoky sviní. Už jen český název nás nutí se na ta místa podívat. Pánové znalí vojenské historie a zvláště doby 60. let, studené války, kdy pobývali na vojně, se jenom rozplývají. Jako vojenská ucha je ani ve snu nikdy nenapadlo, že by se na tato místa někdy podívali. Zdejší historie se začala odvíjet na začátku roku 1961, kdy Castro nařídil zrušení amerického velvyslanectví v Havaně. Spojené státy jako odvetu přerušily s Kubou veškeré diplomatické kontakty a zakázaly svým občanům na ostrov cestovat. Současně spřádala CIA plány, jak Fidela zavraždit a svrhnout jeho vládu. Tyto plány a přípravy přišly daňové americké poplatníky údajně na miliony dolarů. Konkrétní podobu plány dostaly 17. dubna 1967, kdy se ve zdejší zátoce vylodilo 1400 kubánských emigrantů. Byli vycvičeni pod dohledem CIA a měli za úkol obsadit Kubu a svrhnout Fidela Castra. Následujícího dne došlo k bombardování kubánských letišť, ale kubánské letectvo se zničit nepodařilo. Nemusím ani připomínat, že se nezdařil ani plán na zavraždění kubánského vůdce. Vylodění v Zátoce sviní skončilo nezdarem také částečně proto, že prezident Kennedy odvolal přímo v průběhu akce americké letecké složky, které měly vylodění krýt. Dodnes se vojenští odborníci přou o to, proč to vlastně americký prezident udělal, proč celá akce nebyla dotažena až do konce. Jisté je jen to, že Castrův režim přežil dodnes a že i když se v těchto dnech spekuluje o tom, že Castro umírá, v Havaně se slavily jeho 80. narozeniny a oficiální informace tvrdí, že je mu po operaci střev stále lépe. Slavné vylodění a vojenské manévry tu připomíná malé muzeum ve městě, které jsme nenavštívili, a zrezivělý vrak jedné z lodí, u kterého se kluci vyfotili a zavzpomínali, jak blízko byli tehdy coby vojáci skutečné válce. Vždyť v českých kasárnách byl při kubánské krizi vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti!!!

Dost smutné historie. Když pojedete podél Playa Larga, uvidíte začínající turistické komplexy, kterých je proti Varaderu malinko, nicméně už i sem proniká turistický průmysl. Je tu krásná přírodní rezervace, je možnost pozorovat ptáky, na mnohých místech je značeno šnorchlování a potápění – dalo by se říct přírodní ráj. Pokud ho chcete ještě zažít, prosím, pospěšte si. Stejně jako všude na světě, i zde se hodně věcí mění, turismus roztahuje svá nenasytná chapadla a brzy zde bude jeden hotel vedle druhého. Jakmile padne tuhý režim, nedávám zdejším neposkvrněným přírodním krásám ani tři roky….

Doporučení

V malém městečku v Zátoce sviní se dejte na křižovatce doprava a dojedete k vraku lodi pod palmami. Pokud po zaparkování budete chvíli otálet, fotografovat a lelkovat, určitě na vás nastoupí mladá žena s nabídkou ubytování a večeře v podobě krokodýlího masíčka. Budete-li mít čas, pojezte i za nás a dejte nám pak vědět, jak pravé krokodýlí chutná.


(komentáře? | Skóre: 4)

Kuba 2006 Trinidad, Sancti Spiritus
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:27:09 CET (1718 čtenářů)

Důvod, proč jsme si půjčili auto a vydali se na cestu, byl poznat aspoň trochu zemi a pokud možno i místní lidi, hlavní cíl našeho putování pak město Trinidad.

Od Zátoky sviní projíždíme pobřežní krajinu, která je dost pustá. Minimum provozu, občas někdo něco suší na silnici. Často stojíme na křižovatce a podrobně zkoumáme, která cesta by mohla být ta hlavnější, protože jako všude jinde, ani tady žádná cedule, dokonce ani skupinky stopařů. Pokusem a omylem se dosuneme k městečku Cienfuegos. Rozmýšlíme se, zda zastavíme na prohlídku, ale zdravý rozum vítězí. Již máme několik let vyzkoušené, že když se navštíví město jen na pár hodin, v našem případě na pár půlhodin, neboť sluníčko již zcela jasně avizuje, že je dost ospalé, nemá to vůbec cenu. Všechny dojmy se popletou a smíchají. Naši mladí, kteří jeli pár dní po nás, tuto teorii neznali a Cientifuegos navštívili. Tož se ptáme: jaké je to město? No, pěkné. Je dost podobné Sancti Spiritus a Sancti Clara. Je tam takový pomník uprostřed… No, počkej, ten je snad ve Spiritus, ne? Ale vůbec ne, tam byl taky pomník, ale podobný jako v Santa Claře. To si pleteš, v Santa Claře žádný nebyl! Tak už se dohodněte, konečně. Víš, ono se to dost plete, ona ta města jsou jedno jako druhé…… Samozřejmě že nejsou, ale při povrchní prohlídce vám pak splývá jedno s druhým. Nám, krapet zkušenějším cestovatelům, je to jasné, a tak s lehkým srdcem městem jen projíždíme.

A dostáváme se na jedno z nejkrásnějších míst na Kubě. Ze Cienfuegos do Trinidadu se jede přes hory, no spíše přes kopečky, krásnou klidnou zelenou krajinou, které dominují palmy. Palmy pod zelenými horami, zapadající měkké slunce, klid, liduprázdná silnice – už je vám určitě jasné, že jsem vyplácala spoustu fotek. A když se před vámi zjeví nádherný vrásčitý gaučo na koni, v ústech tlustý doutník, máte chuť tady zůstat napořád. Ze snění vás však vytrhne netrpělivý hlas řidiče: Já zastavím a ty se zeptej na cestu!!!! Španělština tohoto zjevení na koni je sice nevšedně drnčivá, o to více však nesrozumitelná. Šofér je nakonec jen díky výrazné gestikulaci spokojen. Krásná země, krásní lidé.

Každá pohádka někdy skončí, každá cesta má svůj cíl. Ten náš přišel se západem slunce. Dostáváme se do Trinidadu, ovšem v době dost nevhodné. Je večer, soumrak bleskurychle pokrývá vše kolem, do starého města vjíždíme na poslední chvíli. A nyní se cítíme povzneseni. Ocitli jsme se ve městě, které je prohlášeno za světové dědictví pod záštitou UNESCO. Zvědavě se rozhlížíme kolem, ale okouzlení trvá jen pár minut. Nemůžeme přimět Libora, aby zastavil a my se mohli zorientovat a porozhlédnout se. „Nemáme čas, už je pozdě, nejlepší je město nejprve projet autem!“ A už se vrhá nic netuše do úzkých uliček starého města, které nám připraví správné peklo. Kočičince, to jediné se nám později pokaždé vybaví jako synonymum Trinidadu. Staré uličky jsou dlážděné původními ošoupanými a ubroušenými kameny, po kterých auto skáče, úpí, kvílí a prosí o milost. „Hernajs, proč to nemůžou zalejt asfaltem,“ ozývá se naštvaně zpoza volantu. Uličky se samozřejmě zužují, kameny zvětšují, nerovností přibývá stejnou měrou jako Liborovo klení. Už se auto pořádně nedá udržet na silnici, všude lidé, koně, děti, turističtí naháněči, povalovači…. Nikde se nedá otočit, musíme pořád přískoky na jedničku vpřed. Ale kam? Dostáváme se do jednosměrky, teď už tmavé a neosvětlené, tady kdyby auto kleklo….. Libor pomalu přestává protestovat, což je dost špatné znamení. V autě by se napětí dalo krájet, když tu najednou - asfalt!!! Sice hrbolatý, dírovatý, ale asfalt. Řidič zajásá, zařadí trojku a hurá!!!! Ale upravená cesta samozřejmě značí, že jsme vyjeli ze starého města a uháníme na předměstí. Za chvíli už jsme z města venku úplně. Libor se zarputilým úsměvem dá za čtyři a řítí se do neznáma. „Zastav, otoč, musíme zpátky do města,“ to snad vůbec nevnímá. Šťasten, že se zbavil kočičinců, radostně se uvolňuje. Ale takhle to přeci nejde!!! Kde budeme spát? Až teď ho zasáhne krutá realita. No, musí tady být někde přece nějaký hotel. Jo, to určitě je, ale ve městě! A proto musíme otočit! Trvá nám ještě nejméně asi tři kilometry, než se šofér s návratem smíří. Jiná cesta není, než zpět na ta šílená mučidla. Tentokrát už je ale cesta po kočičinách klidnější, všichni víme, do čeho jdeme.

A ubytování? Nějací naháněči ze tmy natahují ruce s vizitkami, ale nikdo nemá chuť zastavit. „Já to říkal, měli jsme jet s cestovkou, čekala by nás tu postel,“ to byla jasná a zcela pravdivá argumentace. No, nějak se s tím musíme poprat. Zastavujeme u jednoho domu, kde avizují hostel. Jdu s Pepíkem za pánem domu. Má plno, ale „nebojte, kamarád vás ubytuje.“ Telefonuje, ale bohužel i kamarád má plno. „Klid, počkejte, zavolám jinam,“ usmívá se hoteliér. Ovšem není úspěšný ani na potřetí, ani na počtvrté. Nechci si ani představovat, co Libor v autě…. Spěcháme, vědomi si odpovědnosti za kamaráda, kterého jsme do tohoto dobrodružství zatáhli a který teď unavený a bez zpráv čeká ve tmě venku. Nicméně manželka přináší celou A4 popsanou telefonními čísly a ochotný pán, jenž už má čelo orosené naším spěchem a nervozitou, se protelefonovává seshora až dolů. Hrůza, všude obsazeno. S mojí chabou španělštinou rozumím, že prosí o ubytování aspoň na jednu noc. Snaží se, křičí, lamentuje (bodejť ne, očekává provizi), avšak nic, nic. Být tu sami s Pepíkem, je to sranda, jedeme dál, ale bez zajištěné postele si k autu netroufáme přijít. Přece jenom cítíme za Libora určitou odpovědnost. Hurá, opravdu poslední pokus vyšel!! Vítězoslavně scházíme k autu, kde nás ale očekává protivně vyčítavé ticho. Ani „já to říkal,“ se neozvalo. Je zle.

Napjatou situaci vycítil i manažer zdejšího ubytování a uvolil se s námi jet do pronájmu, abychom nebloudili. V mrazivém tichu se blížíme ke krásně namalovanému zamřížovanému malému domečku jako z pohádky. Venku nás již očekává mama, aby nás přivítala. Libor ani nemá chuť si ubytování prohlédnout, je už zcela smířen s tím, že ho tady rozčtvrtí a sežerou, při nejlepším že noc stráví v autě. Skutečnost ale předčila veškerá jeho i naše očekávání. Úžasně milí lidé, dva super zařízené pokojíky, každý s vlastní koupelnou a terasou, navíc auto na noc parkuje ve dvoře. „No, čekal jsem to horší,“ zní Liborova ulehčená pochvala. Spokojení jsme všici, zvlášť když Alfredo, pán domu, přinese několik chladných Bukaneros, paní domu nám dělá k večeři veliké langusty a my můžeme do horké sprchy. Unaveni a šťastni pak čekáme na terase se sklenkou chladného piva na papů a přemýšlíme, jak je možné, že tak rozlehlý dům vypadá zvenku jako malinkatá chaloupka. Ale to je zdejší specialita, mají to tu tak všude. Za celou legraci jsme platili dohromady 70 CUC pro nás dva, a to máme v ceně vedle večeře i několik hodně piv a fantastické snídaňové hody, včetně omelety, silné kávy, silného a osvěžujícího džusu z čerstvých pomerančů (až teprve tady zjišťujeme, že v hotelu do nás lejou nějaké divné a sladké koncentráty), několika druhů sýra a uzenin. Samozřejmě čerstvé houstičky a chleba. Vajíčka natvrdo, zdejší nejčastější pokrm, nesmí také chybět.

Po večeři ještě menší procházka po šílených kočičincích, které nám nyní pěšmo připadají velmi milé a přátelské, přesto na ně už nikdy nezapomeneme. Zajímavá byla exkurze do pekárny. No, exkurze – spíše jsme se drze vecpali do otevřených dveří jedné haluzny, kde tři mladíci hnětli těsto na předpotopním stroji, jakési zrezavělé mašině připomínající lis. Stará matrona u kluků seděla a bedlivě je pozorovala. Těsto krást asi nebudou, ale je fakt, že mouky a cukru je tu dost….

Ráno nádherně vyspalí a odpočatí započínáme turistickou dřinu. Město se nám za časného úsvitu (Pepík i Libor mě honí!) chlubí nejenom kluzkými kočičinami ošoupanými biliony podrážek, ale zvláště barevnými opravenými domy, které vesměs všechny zdobí umně vytepané mříže. Různobarevné domy září jasnými pastelovými barvami, okna i dveře pokryté bílou umělecky utkanou kovovou pavučinou. Je nám jasné, že město muselo být dříve velmi bohaté. Současné bohatství je dost sporné, do otevřených oken a dveří strkáme skrz mříže své palice, nic moc tu však k vidění není.

Zdejší nejsou chudí (turismus), rozhodně se mají lépe než většina Havaňáků, ale jako vrchol bohatství lze na čestném místě v obýváku hned vedle televize často spatřit kolo nebo dokonce motorku! Přesto se naše zvědavost vyplácí. Jak tak vizitýrujeme jeden dům po druhém (no nedivte se, ono vám to nedá, když chodníčky jsou uzounké a všechna okna i dveře otevřené), najednou si uvědomíme, kolik školních tříd lze ve městě spatřit. Malí, velcí i ti největší. Všichni školou povinní, všichni ve škole! Tak to se musí smeknout. Až později se z chytré knihy dozvídáme, že na Kubě je vzdělání povinné a bezplatné. Smutný je ale pohled za katedru. Přestože se mi to píše velmi těžce, kantorky jsou valnou většinou od pohledu ty největší megery ve městě. Tlusté, znuděné, ječivé, protivné a upocené. Brrrrrrrr. Šikovné české učitelky!!! Až zase někdo bude na naše pedagožky nasazovat, dostane povinně zájezd Trinidadu))))

Zatímco já rozmýšlím nad kubánským pedagogickým stavem, kluci studují bedekr. Trinidad byl založen na počátku 16. století a prvních skoro dvě stě let sloužil jako pašerácké hnízdo. Zboží tam bylo dopravováno z Jamajky a rozprodáváno dál. Město mělo také výdělky z pěstování tabáku a chovu dobytka. Na počátku 19. století nastává v životě Trinidadu zlom. Vyloďují se zde stovky francouzských uprchlíků a nevolníků z Haiti a v okolí zakládají více než 50 cukrovarů zpracovávajících cukrovou třtinu. Během pár let produkoval region okolo Trinidadu jednu třetinu veškerého cukru na Kubě. Vytvořila se tak nová třída bohatých (a je to tady!!), kteří financovali výstavbu a vytvořili to krásné město, jež můžeme obdivovat doposud. Nicméně si myslím, že další zlom pro město nastal teď na přelomu našich dvou století. Po cukrové třtině abyste tady dnes pátrali lupou, město stejně vzkvétá. Za vším vězí UNESCO, které Trinidad v roce 1988 povýšilo mezi světové památky. A turisté se do údajně nejkrásnějšího kubánského města jen hrnou. Jestli se z něj stal turistický skanzen, to jsme neměli možnost za jeden den a jednu noc poznat, nicméně turistů jsou tu zástupy, cestovky je sem perou autobusy. Přesto ale město kypí, vře a je přeplněno místními povozy, pionýrkami, řemeslníky i zemědělci. Pokud si ho chcete prohlédnout v klidu, zvolte jako mimoděk my pozdní večer či brzké ráno. Přes den je zde pak nával, tlačenice, horko, nedýchatelno….

Do Trinidadu se také jezdí za rekreací. Jak nám řekl náš pan domácí, do našich pokojíků přijedou hned druhý den Italové. A již po několikáté zde stráví celý měsíc. Nevěřím, že by se jim tak líbily kočičince, určitě mají spadeno na údajně nejkrásnější kubánskou pláž, která je asi 12km jižně od města. Playa Ancón nám ale nebyla souzena. Vítr, velké vlny, studená voda. Co bychom tam asi tak měli dělat? A tak otáčíme a začínáme ukrajovat z kilometrů zbývajících do rodné náruče Varadera.

Zpátky jedeme přes Sancti Spiritus, opět kouzelnou krajinou s palmami a zelenými vrcholky nižších hor. Sancti Spiritus je menší městečko, které nám vedle Tinidadu připadá jako chudší veselá příbuzná oblečená do laciných modernějších šatů. Je zde pěkná moderní pěší zóna, lidé usměvaví, spokojení. Některé domy barevné, opravené, prostorné a zelené náměstí. Na trhu nejsou jen suvenýry pro turisty, ale potřebné, mnohdy upotřebené věci. Pepík obdivuje mistrovství zdejších lidí, kteří si dokáží vymyslet nejrůznější technologické postupy, aby zacelili díry na trhu. Je například fascinován náhradními díly do pračky, které jsou samodomo odlité. Nejsou na krámu, tedy si je nějak uděláme…

Doporučení

Pokud si chcete zajistit pěkné ubytování ve staré části Trinidadu předem, můžete se obrátit na naše domácí:

leonorlorenzo@yahoo.com.mx


(komentáře? | Skóre: 4.75)

Kuba 2006 Matanzas a okolí
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:18:26 CET (1545 čtenářů)

Třetí den, kdy máme k dispozici auto, plánujeme výlet na šnorchlování. Ale jako už skoro pokaždé během tohoto kubánského pobytu, vše je jinak. Vítr, vlny, nečas. Na pláži červená vlajka, do vody nelze ani vlézt, natož šnorchlovat.

Koupe se pouze německý Tomáš, a to se pokradmu plíží k moři, aby ho hlídači neviděli. Ti jsou stejně úžasní. Hlídají, aby nikdo nemohl na moře s loďkou (přece jen ta Amerika není tak daleko), ovšem oficiálně to jsou plavčíci. Že umějí plavat, o tom dost pochybuju. Když byly jednou velké vlny, Pepík s Tomášem to už nevydrželi a šup do moře. Jakmile je hlídač uviděl, už rudnul. Začal horlivě pískat a nekoordinovaně máchat rukama – čímž jim naznačoval, aby se okamžitě vrátili. Ve vlnách nebylo samozřejmě slyšet nic, nicméně jeho gestikulace byla jasná a výmluvná. Tomáš to vzdává a míří ke břehu. Pepík nic. Dál si za mohutnými vlnami plave, i když po chvíli už moc spokojeně nevypadá. Kubánec píská, bere si na pomoc uniformovaného příslušníka, po chvíli gestikulují oba. Pepík však plave, plave, proud ho ale unáší dál a dál. Oba jdou po břehu s ním, pískajíce a všemožně gestikulujíce. A najednou šlus! Pískot i gestikulace naráz ustaly, pánové se uklidněně vracejí. Že by Pepík byl už u břehu? Či že se ztišily vlny? Ale co vás nemá! To jen proud Pepíka zanesl za pomyslnou čáru jejich rajonu. Teď mají vystaráno, ten potencionální utopenec už není jejich. To, že Pepík by je byl býval rád poslechl, ale že proud ho nemohl pustit z vody, to je vůbec nezajímá. Plavec ještě několik dlouhých minut bojuje s živlem, než se mu podaří dosáhnout dna. Unaveně se pak zcela bez zájmu hlídačů vrátí. Tak takhle to taky na Kubě chodí.

Ale zpět. Dnes se tedy šnorchlovat nedá, vyrážíme směrem do vnitrozemí. Matanzas je velké moderní město, odkud většina varaderských zaměstnanců denně dojíždí za prací. Dostáváme se tam po dálnici, kde utrpíme menší šok. Dálnice protíná skoro celý ostrov, vždyť jsme se po ní najeli něco kilometrů, přesto tento jediný kousíček Varadereo - Matanzas, což je asi 35km, se platí. Je zde najednou klasická platička. Blížíme se k jednomu z turniketů, když tu na nás okolní auta zběsile troubí a blikají, i úředník-výběrčí z boudy mává. Jsme z toho dost vyjukaní, ale hned nám bleskne: musíme do pruhu pro cizince!!!! Ten je vypečený, tady se platí jenom cucy. Ostatní jsou pro místní, ti dávají pesos. Za 2 papírky nás pouštějí do města.

V Matanzas žije cca 127 000 obyvatel a jedná se o průmyslový přístav. Za normálních okolností se sem turisti moc nehrnou, a dobře vědí proč. Staré centrum je sice milounké, ale velmi malé – úzké uličky s miniaturními chodníky, brána, nábřeží a kostel. Přístav je plný nákladních lodí, kde převažují tankery s ropou. Když se dostanete na vyvýšenou městskou část, uvidíte prstenec čoudících komínů, který město svírá. Pravda, na předměstí rostou nové pláže a jakoby náznak kolonády, ale bylo zima, nikde se nikdo samozřejmě nekoupal, tak náš dojem z města je dost ponurý.

Po krátké procházce míříme z města ven, do údolí Valle del Yumurí. Proč zrovna sem? Jednak nevíme co s časem, jednak se chceme podívat na venkov, kam nejezdí turisti, jednak se nám líbí zvukomalebný název a v neposlední řadě jsme si přečetli smutnou pověst. Mluví o krásné dívce, kterou chtěl otec skrývat před světem. Proroctví pravilo, že vesnici postihne pohroma, pokud se jeho dcera zamiluje do neznámého cizince. Jak jistě tušíte, stalo se. Avšak láska netrvala dlouho. Země se otřásla v základech, pohoří Matanzas se rozevřelo a nově vzniklou soutěskou začala proudit divoká voda, která s sebou vzala celou vesnici včetně obou mladých milenců. Poslední, co dívka zvolala, než se nad ní zavřela voda, bylo Yu muri - zemřu…..

A tak projíždíme smutným údolím, které je však moc pěkné, krásně zelené a samozřejmě absolutně neznačené. Silničky se zužují, zužují, až najednou jsme na polní cestě, nikde nikdo. Popojedeme ještě kousek a tu nějaká jakoby náves s nudícími se dvěma strejdy. Apaticky nám ukážou, že jsme zbloudili - kolikrát už), a my otáčíme. Začínáme mít všichni dost žízeň, přece jenom nejsme na objevování venkova příliš vybaveni. A tak s jazykem na vestě si představujeme, že narazíme na hospodu či nějaké občerstvení. A taky že jo!!!! Na jedné pusté křižovatce zcela absurdně stojí bouda s nápisem tienda – krámek. Hurá, koupíme nějakou vodu!! Nepřejte si vidět, jaký pohled se nám naskytl: špinavý pult, silná, zpocená a nerudná prodavačka, tři velké nádoby s nějakou tekutinou a kolem hejna much. Brrrrrrrr, to radši umřeme žízní. Zatím ale do smrti ještě daleko, a tak jedeme dál. Byla bych nespravedlivá, kdybych nepřiznala, že údolí je opravdu pěkné. Sem tam někdo na koni či vozejku. Hurá, hotel!! Ale jako už tolikrát: je zavřený, renovuje se, nikde však ani stopa po dělníkovi či nějaké lopatě. Hlídač nám naznačuje, že dál je nějaký krám. A má naštěstí pravdu.

Polodlouhý nízký barák se pro nás později stává synonymem obchodu na Kubě. Krám je rozdělen na dvě části: v jedné čtvrtině je místnůstka, kde vládne mladík v bílé košili a kravatě, zápolí s počítačem a za zády v zaprášených regálech vystavené zboží, co hrdlo ráčí: od Persilu až po jemně ovadlé dortíky. V rohu velká lednice s chladným pivem!! Není co řešit! Ale je, nebojte. Zde se pivo asi moc nenakupuje, neboť pro mladíka je obrovský problém najít otvírák. Nedočkaví kluci se už rozhodovali, že snad láhvi urazí hrdlo)) Ale dobrá věc se podařila a my si spokojeni můžeme v klidu prohlédnout zbytek nízké budovy. Ve zbylých třech čtvrtinách se rozkládá krám domorodý. Naskýtá se nám pohled, který už důvěrně známe, přesto v kontrastu s výše uvedeným působí dost hrozivě: za pultem chlapík v gumákách a velkých špinavých montérkách. Velí jedné velké pochroumané a různě prohýbané váze, na které váží snad jen vzduch, neboť v regálech má pouze úhledně naskládané cigarety a krabičky sirek, na pultě pak vajíčka. Je mi záhadou, komu vejce prodává, když slepice se tady peleší pravidelně u každého stavení. A nejen tady, za nohu přivázaného kohouta jsme viděli i v centru Havany. A ve zbytku krámu lelkují nějací strejdové, kteří si nás zvědavě prohlížejí, a dál už jen hvízdá průvan. Určitě nemusím dodávat, že u bílé košile se platí cucy, zatímco u gumáků musíte mít kubánské pesos. Tak na tenhle paradox snad nikdy nezapomeneme.

Posilněni chladným pivem pak odcházíme prozkoumat okolí. Cestou natrefíme na jakési družstvo, kde u cesty vystavují známá hesla podporující morálku pracujícího lidu: Vítězství bude naše, Jdeme pouze vpřed a podobné ptákoviny, které jsme u nás naštěstí hodně rychle zapomněli. Přátelíme se se zvířaty, například Pepíka láká prase na provázku, Libor zase objevuje koně, který přivázán u keřů se tak zamotal, že se nemůže ani pohnout. Řešíme dilema, jak smutného vězně osvobodit. Naštěstí jede kolem spřežení s asi čtyřmi mladíky. Hulákáme na ně, gestikulujeme, ukazujeme na koně. Smějí se, nereagují. Až po chvíli se dovtípí. Zastavují a jeden z nich běží k nám a za našeho napjatého pozorování a bezeslovného povzbuzování koně vyprostí. Hurá, máme dobrý skutek, vylepšili jsme si zase o trochu auru, jak říká Admirál.

A tak se couráme, couráme, až nám pomalu vyhladovělo. Nebudeme pokoušet osud nákupem ve zdejším shopu, a tak se tedy vracíme. Dobrodružství pomalu končí, pokud se nedá nazvat dobrodružstvím Liborova snaha spotřebovat úplně poslední kapičku benzínu. Pro Pepíka, který má rád ve všem pořádek a vše si raději jistí dvakrát, než aby zůstal na holičkách nepřipraven, to byl vskutku silný adrenalin. Ale nakonec jsme dojeli v pořádku, auto vrátili, zálohu dostali zpátky a slečna se s námi mile rozloučila.



(komentáře? | Skóre: 0)

Kuba 2006 Závěr
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:13:47 CET (1318 čtenářů)

A co říci na závěr? Tato dovolená se vskutku vymykala všem našim předchozím. Napůl rekreace, napůl turistická robota. Robota však nebyla tak náročná, neboť Fidel zemi drží tak zkrátka, že přes všechna silná negativa je zde relativní pořádek a nedochází vyjma menších či větších zlodějin k žádným excesům. Válení na pláži se bohužel konalo pouze lehce, neboť slunka svit a větru van příliš našemu lenošení nepřál.

Libor se jako parťák osvědčil, svým racionálním přístupem a často stoickým klidem vybalancovával naše citové výlevy ať už nad přírodními krásami, nebo nad přátelským a občas i komunikativním lidem.

Pobyt na pláži byl velmi příjemný, pokud nefoukal příliš silný vítr, neboť kubánský rum velmi sbližuje. A Pepík, ten se sbližuje obzvlášť rád, nejlépe pak u plážového kiosku.

Takže zájezd podobného typu můžeme vřele doporučit. Rozhodně vyjde takovýto kombi zájezd levněji, než si zakoupit letenku a stravovat se a nocovat ad hoc.

A pokud chcete tuto krásnou zemi navštívit, neváhejte. Našetřete a vydejte se na cestu co nejdříve. Přestože se o Kubě hodně mluví a píše, nikdo si netroufá odhadnout, jak se bude tato země vyvíjet dál, až diktátor padne. A že je jeho konec už opravdu blizoučko……



(komentáře? | Skóre: 0)

Kuba 2006 Kuba Pepíkovýma očima
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:10:59 CET (1394 čtenářů)

Na Kubu jsme se chystali dlouho. Okrajová destinace, jasně, ale letos se to zrovna šiklo. Jednoduchá ekonomická úvaha řekla jasně necestovat s baťohem, jak umíme, ani s našimi cestovkami, ale s Rudolf-Reisenem, který nabízí totéž, někdy až za polovinu. Náš zájezd stál 1000 Eur na 16 dní, ale mohl stát i 800, kdybychom měli pevnější nervy a dovedli se zručněji pohybovat po internetu.

Čtyři noci v Havaně stačily až až. Havana je 3 milionové město, které se stavělo v době zhruba jako Pařížská. Paláce jsou srovnatelné, jenže jich je mnoho a každý rok jich cca 300 spadne, ostatní jsou bez balkonů, bez střech a oken, někdy jen obvodové zdivo, ale v noci svítí světla, žijí tam lidé. Lidé, kteří to krásné město nestavěli a nic nevlastní, nemají k němu sebemenší vztah. Jako kdyby opice obsadily opuštěné město. Nikde se neválí hladoví lidé, válí se lidé, kteří jsou bez jiskry, naděje, zájmu o život. Nikdo se nesměje ani neusmívá. Všude jsou pomníky různým vrahům se šavlí, samopalem, ale ne lidem, kteří tvořili.

To neplatí o lidech, kteří jsou ve styku s turisty, ti jsou živí až moc. Neexistuje směnárna - banka , restaurace, obchod, taxík, kde by se turistu nesnažili ošidit nebo přímo okrást. V bance při vyžádáni účtu automaticky doplácejí - a to je všude.

Čtyři nejkrásnější náměstí v turisticky zajímavém centru jsou opravené, město paláců nedá dohromady nikdo a nikdy.

Platům a způsobu placení jsme přesně neporozuměli. Pro nás je o dost dráž než v Evropě, malé pivo v restauraci stojí kolem 2 Euro, půjčit auto na den asi 50 Euro. Kubánec vydělá za měsíc 10 Euro, ty dostane vyplacené v měně, která platí v obchodech, kde jsou na pultě vajíčka, zápalky, mýdlo - a to je vše. Potom jsou tu obchody normálně zásobené, kde se platí convertabilními pesos.Ty ovšem místní nedostanou, tak jako cizinec nesmí vlastnit jejich.

USD je možné směnit s velkou ztrátou pouze při příletu a pak je zákaz jejich používání . To je poslední novinka, možná od Fidelova bratříčka. Jednu soudružku jsme obdarovali dolarovou bankovkou v očekávání, že zavře sama sebe. Nezavřela. Lid dostává poukázky na jídlo, jakési knížečky, třeba dítě do 7 let má nárok na 1 litr mléka týdně. Ani chléb není běžně na pultech.

Doprava také těžko pochopitelná. Autobusů je minimum, žluté školní stojí nebo jezdí prázdné. MHD v Havaně vyřešili namontováním podivných karosérií na vyběhané kamiony, z kterých se hulí a které se pomalu sunou mezi zříceninami. Na venkově mezi městy doprava neexistuje, na výpadovkách stojí chumel lidí. V čele koordinátor s notesem, který určuje, kdo skočí na korbu náklaďáku, jenž musí zastavit. Na krátké vzdálenosti běhají koníci s dvojkolkou, těch je požehnaně.

Jídlo: jedli jsme dobré pečené vepřové, langusty, krevety a to je vše. Ostatní neumí dokořenit, ani osolit.

Lidé v Havaně nás nenadchli, o to příjemnější byli lidé na venkově a malých městech. O politice se nebaví nikdo. Fidelovo jméno se bojí vyslovit, používají neutrální označení „ strýc“.

Zatím to byla samá negativa, ale Kuba v každém případě stojí za návštěvu, rozhodně patří mezi vzdělání cestovatele, uvidíte tady, co jinde k vidění není.



(komentáře? | Skóre: 3.5)

Kuba 2006 Jak cestovali Hanča s Vincim Novotní
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 20:55:24 CET (1588 čtenářů)

Vincent a Hanka Novotných na Kubě

Návštěva Kuby pro nás byla obrovským zážitkem. Při myšlence na Kubu se nám ihned vybaví stará auta, monumentální, i když rozpadlé havanské domy, přísný policejní dohled, při jakémkoli „obchodování“ abnormální snaha oklamat turistu, bouřlivá povaha Kubánců, teplé počasí, komunismus, jaký „východní Evropa“ nezná a v neposlední řadě kraťoučké sukně školních uniforem.

Během naší cesty jsme s překvapením zjistili, že každý cizinec vnímá Kubu zcela rozdílně. Někteří oceňují nekonečné písečné pláže, které lemuje nádherně modrý Atlantický oceán či Karibik, hudebníci se nemohou vyposlouchat rytmické kubánské hudby, na dobrodruhy čeká na každém rohu překvapení, svůj ráj zde najdou také potápěči a ten, kdo se rád dohaduje o cenách a smlouvá i při koupi vody nebude chtít z Kuby odjet. Nicméně nejvíce se pokochají oči a to bez rozdílu národnosti pohlaví či věku. Nádherná flora, která je bohatá po celém ostrově se opravdu nedá přehlédnout. A co více, s teplým počasím a častým sluníčkem se daří i místním obyvatelům. Muži neskrývají svá vypracovaná těla (nejspíše díky namáhavé práci na poli) a ženy své vnady dávají na obdiv výstředním oblečením, které ovšem díky silnému nedostatku zboží na Kubě není zrovna různorodé. Převládají krátké sukně, tílka, na které je potřeba polovička materiálu než na ta evropská, a tzv. „kabarety“, punčošky vhodné do kabaretu. Na Kubě jsme neviděli obézního člověka a to možná také díky tomu, že Kubánci prostě neumí vařit. Pěkně vypadající ryby, saláty, maso, špagety a dokonce ani rýže, nic není ochucené. Místní bonbóny a sladkosti bychom svým dětem nedaly snad ani za trest.

Po pátrání, jak a za jakých finančních podmínek poznat Kubu jsme překvapivě zjistili, že nejvýhodnější je využít nabídek cestovní kanceláře a rovnou se přihlásit do programu „all inclusive“. Cena zájezdu překročila cenu letenky přibližně o 200 EURO na jednoho. Navíc jsme s pomocí táty našli zájezd, ve kterém byla 4 dny Havana a zbytek turistické Varadero, což je kromě turistického nadstandardu také výhodná pozice pro další cestování. Jak jsem tedy strávili naše dny očekávané dovolené.

1. den

Let trval 11,5 hodin. Unaveným nám připadá, že vystupujeme na plovárně, kde zapomněli vypnout teplou sprchu. Jedeme autobusem a nevycházíme z údivu: lidé postávají na ulici, čekající, až je někdo sveze, stará auta, silnice ozdobená palmami a pestrými květy. Hotel vypadá levněji, ale postel a sprchu tam mají – hurá do sprchy a těším se pod veliké prostěradlo, které nahrazuje peřinu. To bych na Kubě nesměla být s Vincentem, který mě hned žene do města. Jako novomanželka poslouchám a už jsem před hotelem, kde ožívám nadšením poznat večerní Havanu. Po slavném Malecomu míříme do centra. Zklamání přišlo ihned, nesvítí světla (nebyla to porucha, prostě nejsou prostředky na pouliční osvětlení), obava z postranních uliček, kde se to jen černá vlnící se chůzí. Domy jako by na nás měly spadnout, jdeme pro pivo do prvního obchodu. Tam se anglicky se domlouváme, Kubánci lámavě odpovídají, než se ovšem dovíme, že prodavač studoval v Maďarsku. Vincent okamžitě přechází do Maďarštiny, prodavač milý a my jsme rádi, že na Kubě jsou lidé, kteří dobře poznají Evropu. Po prvním ochutnání místního piva Bukanera máme dobrou nálada a vydáváme se hlouběji do města. Neustále na nás někdo volá „hola, where are you from“? Nadšení atmosférou města a komunikativními lidmi hrdě kráčíme dál. Potkáváme mladý pár, jež nás láká na „salsa“…“my, friend, good price“…“party“. A už nás mají. Následujeme je a pak jsme si uvědomili, že vcházíme do tmavé uličky. První pivo vyprchalo, navzájem souhlasíme, že „tam už ne“. Přátelsky se s přáteli loučíme a před podáním ruky souhlasíme, že koupíme mléko pro jejich baby. V obchodě kupujeme mléko, které ihned předáváme a prcháme směrem k hotelu. Ještě jsem se stačili ohlédnout a prodavačka milému páru mění mléko za dobře vychlazené pivko. To pro dnešek stačilo a hurá do prostorné postele.

2. den

Konečně poznat Havanu. Snídaně, které pořad nejsme přejedení, kanapky (polsky sendvič) do ubrousku s sebou, nezapomenout Lonely Planet, nabyté foťáky a kamery, dobrou náladu, sraz v recepci s Arturem a Dorotkou a v bezpečnější čtyřce vyrážíme za dobrodružstvím. Ale kam, ptáme se a koukáme po sobě. Vinci se chopil slova a s pečlivě nastudovanou Lonely Planet nás přes Malecom vede do centra. Za světla je vše veselejší. Kluci zastavují u každého auta, holky je trpělivě fotí. Po hodině zjistíme, že jsme „dobyli“ cele skromné a poměrně zničené, i když plné života, centrum. Prošli jsme Malecom a Prado, viděli Capitolio, jakousi kopii washingtonského Bílého domu, víme kde jsou muzea. Cestou na vlakové nádraží (kam se poděly vlaky?) poznáváme skutečný trh. Kubánci hulákají jeden přes druhého, nerozumíme ani slovo, jednou rukou s křečovitě svíráme veškerou evropskou vymoženost, druhou rukou vyměněné peníze CUC(ky). Polští přátelé se zdráhají, ale nemají čas, protože Vincent už je v davu a sbíhají se mu sliny nad ananasem. S „tvrdou měnou“ CUC naštěstí nemáme problém ani s angličtinou. Když jsou peníze, řeč už je vedlejší, zjistili jsme. Za CUC jsme dostali místní Pesos, které ovšem během celého dalšího pobytu nedokážeme nikde udat. Malinkaté dva ananasy (cca 1 CUC) vypadaly pěkně, ale sladce nechutnali. Na trhu dále kupuje doutníky, které si vychutnává každý správný Kubánec. Konečně trh s masem, který jsme si málem spletli s královstvím much nás přesvědčil, že bychom měli pokračovat dál v poznávání města. Vydáváme se na klidnější prohlídku Partagos, slavné fabriky na doutníky (vstup 10 CUC/osoba) činné od roku 1845. Byla to jedna z nejzajímavějších návštěv naší dovolené. Kubánci jsou na své doutníky patřičně hrdí a opravdu si na nich nechávají záležet. Nakoupili jsme v místní značkové prodejně a ouhle. Plni dojmu vycházíme z fabriky a už nás má další. „Cigars“…“my friend“…“originál“…“good price“. Tak se na ně jdeme podívat. Ocitli jsme se v bytě s jednou skříni a židlí. Prohlížíme, čucháme, hrajeme si na odborníky a kupujeme. Již jsme věděli, že zaměstnanci každé fabriky doutníky kradou a pak je prodávají. Tihle profíci měli ukradené dokonce i paragony a razítka, aby chudák turista neměl přes hranice problém. Uff, to byl zážitek, každou chvíli jsem měla pocit, že nám dají nůž na krk a budeme se muset vzdát přinejmenším jednoho z našeho svatebního daru – kamery. Ale dobře to dopadlo, doutníky jsou opravdu jako z obchodu a s úsměvem vycházíme. Posilníme se kanapkami, vínkem a dnes v pořadí již čtvrtým Bukanérem. Odpoledne nás Vincent vede do další částí hlučné a smradlavé (co do těch svých amerik tankují?) Havany. Tato část je zapsaná v UNESCO. V oblíbeném baru Hemingwaye La Bodeguita del Medio se osvěžujeme mojitem, daiquiri a živou kubánskou hudbou. Následujeme všechny turisty a prohlížíme Plaza de la Catedral, Plaza de Armas, Plaza Vieja a Plaza de San Francisco. Opravy a dotace z UNESCO jsou znát, vše se zdá být fotogeničtější a lépe obyvatelné. Jako správní turisté nakupujeme suvenýry. Pěkný obraz v Košicích určitě vystaví Vinciho mamka i sestra Vikina. Za stmívání se ozývají žaludky a rychle hledáme restaurace. Je nám jasné, že za tmy nic nenajdeme. Hled jsme zažehnali v restauraci menší pizzou a langustou. Konečný účet nás ale překvapil, Artur se nedá a uhádal minus 7 CUC! Zase nás chtěli okrást, tentokrát jsme se ale nedali. Unavení, ale zcela naplnění (ovšem ani pizzou ani rybou) se vracíme do hotelu. Před hotelem s taxikářem domlouváme výlet na další den – Viñales a Piñal del Rio. Vlastní auto si půjčit zatím netroufáme a s místními autobusy bychom se mohli vrátit klidně i za týden. Vlaky jsme ještě neviděli.

3. den

Přidali se k nám kluci Brejchovi z Turska a v šesti nasedáme do klimatizovaného a prostorného Peugeota. Řidič mluví anglicky, máme štěstí. Za předem domluvenou cenu 150 CUC se vydáváme za dalším poznáním. Cestou z okénka sledujeme provoz, ale je minimální. Na Kubě jezdí strašně málo aut, každý Kubánec to zdůvodní jejich cenou – jsou drahá. Proto nemají zácpy, ale kolaps v dopravě záhy poznáváme. Linkové autobusy ani vlaky pořádně nefungují a tak se lidé přepravují, jak se dá. Na korbě náklaďáku, stopem, na koni! či pěšky. Vše pečlivě zachycujeme na kameru. Neunikne nám ani rozruch pod každým mostem. Tam totiž stojí policisté a usmyslují si, kdo jede rychle či nemá auto v pořádku. Radary na Kubě totiž nemají, zato z policistů a jejich bílých aut značky lada má každý strach. Kromě turisty. Stále usměvavý taxikář nám zastavuje u malinké chatičky, kde se prý suší tabák. Nenápadně do kabelky schovávám jeden usušený list. Místo je přeplněno turisty, proto než nám stačí vnutit pohledy či předraženou zmrzlinu, jsme pryč. Další zastávka je již ve Viñales, překrásně zeleném údolím, kde se pěstují listy pro nejkvalitnější kubánské doutníky. Náš taxikář, již nesvůj z naší zvídavosti, se nechce našim fotografováním přírody dlouho zdržovat a zastaví až u „Indian Cave“, další turistické pasti. Je to běžná přírodní jeskyně, kterých je na Slovensku nespočet. Poslušně sedáme do lodiček a pozdějí zvídaví kluci na býka. Povinně fotíme a jedeme dál. Další atrakce jsou slavné malby na skalách, které domorodci vytvořili ještě před Kolumbem. Další zastávka přes taxikářův nemilý údiv je Piñal del Rio. Prý jsme Piñal neměli domluvené. Zase nás někdo chce okrást. Piñal je malé provinční městečko, ale příjemná změna po hlučné Havaně. Jsme snad jediní turisté a hned máme spoustu kamarádů. „My friend“...“cigars“…„salsa“…“good price“ neustále slyšíme. Fotíme, kupujeme nezbytné CD s kubánskou hudbou a setkáváme se s opět usměvavým taxikářem. Po dalších 2,5 hodinách jízdy se hladoví ocitáme před hotelem, taxikář nedostane ani Cucek spropitného a utíkáme na večeři do sousední restaurace, kde jsme se překvapivě dobře najedli a nechtěli nás okrást! V dobré náladě a unavení končíme v oblíbené posteli. Musíme se dobře vyspat, čeká nás ještě jeden den v Havaně.

4. den

Na snídani se zkušeně vyhýbáme dobře vypadajícím, ale neochuceným potravinám. Balíme kanapky a vyrážíme na poslední havanskou štaci. Dnes nás čeká Malecom na druhou stranu, čtvrť Miramar, nákupní centrum Paseo, největší hřbitov, Fidelovo oblíbené Náměstí revoluce, muzeum rumu a snad i večerní zábava ve slavné „Cassa de la Musica“. Tak jdeme na to. Procházku po Malecomu nám znepříjemňuje silný vítr. Nevadí, posilníme se Bucanerem, které stále chutná dobře. Objevujeme další trh, tentokrát s dřevěnými „blbostmi“. Bezva, můžeme koupit magnet na lednici, který si mamka přála. Jdeme dál a nasáváme atmosféru nedělní Havany. Nákupní centrum Paseo nenabízí nic než šedé a pro nás již nudné kubánské zboží. Ale pozor, našli jsme potraviny, kde měli vše, co si Evropan v běžných potravinách může přát. Nicméně ceny jsou i pro nás příliš vysoké a tak se těšíme na své kanapky ze snídaně. Cestou na hřbitov míjíme přísně hlídanou americkou politickou sekci a vzápětí také americkou ambasádu. Ta nás upřímně rozesmála. Je to polorozpadlý malý domeček, na který Američané určitě nejsou pyšní. Jejich omluvou je evidentní nefunkčnost ambasády. Hřbitov je hřbitov, nic zvláštního, tak využíváme klidu a loupeme uvařená vajíčka ze snídaně. Náměstí revoluce je obrovské, ale nenabízí nic, co by zvlášť zaujalo naší pozornost. Je to místo, které slouží propagandě, přehlídkám a oslavování režimu. V naší paměti, taková větší Letná. Fotíme nenápadně, protože to se nesmí a sedáme do taxíku, který nás veze do muzea rumu, slavného Havana Club. Vstup je 5 CUC i s ochutnávkou  tak fajn, platíme a čekáme na oslňující prohlídku. Ale byla krátká a pro holky zcela nezajímavá. Kluci ocenili alespoň vláčkový model, který byl vypracovaný do posledního detailu. Ochutnávka fajn, rumík pošimral pomalu prázdný žaludek. Zpět do hotelu si nenecháme ujet klasickou ameriku, která měla nápis „taxi“. Za obrovského rámusu a královského pohodlí velikého vozu se zastavujeme před hotelem. Odpočinout, převléknout a otrkaní do noční Havany. Polští přátelé měli zpoždění a my objevujeme Bucanero maxi – ještě silnější Bucanero. Stačily nám každému čtyři a už bylo veselo. Mezi jednotlivými plechovkami jsme zjistili, že Cassa de la Musica večer nemá program. No nic. Jdeme na večeři, opět tam, kde neokrádají a dobře vaří a chceme najít salsa klub. Ale ouha, chtějí po nás ohromné vstupné, nechceme se nechat okrádat, tak jdeme stejně již unavení po zajedených Bucanérech do hotelu. Pomalu se chystáme na přesun do Varadera.

5. den

Ráno stíháme poslední procházku po Malecomu, snažíme si zapamatovat vlny bijící o pobřeží a svěží ranní vzduch. Odpoledne jsme již v klasickém turistickém hotelu na Varaderu, ale vyrážíme hned na pláž. Počasí na koupání moc není, ale dostali jsme bílé náramky, které jsme již nesundali, protože díky nim nám nalévali a dobře vařili. Rum a míchané nápoje první den chutnaly tak dobře, že nám při koupání se v oceánu ani zima nevadila. Hodně jsme se nasmáli, natrhali kokosy, za pomoci domorodců vypili kokosovou šťávu. Poznáváme také zaměstnance Georgie, kterému jsme slíbili návštěvu jeho zítřejší narozeninové oslavy. Po večeři jsme usnuli jako neviňátka. Až ráno Vinci zjišťuje, že někde ztratil plavky. Snad vypadly z balkonu a teď slouží šťastnému Kubánci, který je našel.

6. den

Ráno s ustupující bolestí hlavy hladoví pospícháme na snídani. Artur s Dorotkou se na nás již usmívají. Nabíráme vše, co se nabízí, ne vše ovšem sníme. Žaludky jsou příjemně naplněné, po kávičce o hlavě ani nevíme, jdeme shánět pronájem auta na další dva dny. Auto jsme našli, za dobrou cenu a nedaleko hotelu. To se musí oslavit. Veselí Kubánští zaměstnanci hotelu nás po včerejšku již znají a beze slova nalévají to, co nám chutná. Po vydatném obědu se vydáváme za narozeninovou párty nedaleko hotelu. Vítá nás pěkný domek, vůně pečeného masa, řev, smích, dobrá nálada. Mezi místními jsme jako pěst na oko, ale zároveň atrakce. Vinciho navedou ke stolu a už má v ruce kostky z domina. Naproti němu Artur, mají hrát jako spoluhráči. Řev, smích, prohra Evropanů. Nevadí, další partie..ale na ty, kteří domino hráli již v kolébce nemáme. Po další prohře chlapci zahlíží na maso. A opravdu, chutná výborně, je vynikající. Na obchod s masem bez ledniček a s nekonečným množstvím much jsme raději zapomněli. Tučné maso prolíváme chutným rumem. Mňam, ale stačilo, jdeme do zpět do hotelu, zítra nás čeká dlouhá cesta. Přebíráme auto a už se těšíme na další dobrodružství mimo turistické komplexy.

7. den

Na snídani s sebou balíme kromě vařených vajíček vše, co se dá. Ještě jsme totiž neviděli seriózní obchod s potravinami. Důkladně zásobeni vyrážíme na cestu. Volantu se chopí Artur, mapy Vinci. Oba svůj úkol plní na jedničku a nevzdají se ho až do odevzdání auta. My s Dorotkou plníme povinnosti pěkných a usměvavých manželek. Také se nám daří. Neznačené, často děravé cesty plné koňských potahů, chodců a stopařů zvládáme s přehledem. V nouzi se ptáme. První hodný Kubánec cestu vysvětluje s takovým nasazením a pečlivě, že mu to trvá rozhodně déle než minutu. Gracias, zavřeme okénko a propukneme ve smích. Nikdo mu nerozuměl. Přesto Vinci vyrozuměl „semaforo“ a z jeho rukou vyčetl, že máme odbočit do leva. Tak cestu hledáme celou dobu, funguje to. Zastavujeme až u krokodýlí farmy. Super podívaná, krokodýlu bylo nespočet, zkameněle se slunili i reagovali na naši provokaci házení kartonu. Jsme rádi, že jsme to viděli, je to zajímavé a už do žádné další farmy nemusíme. Po cestě vidíme první a poslední jedoucí vlak. Další zastávka Zátoka sviní, Karibik. Kluci vytahují neoprény, šnorchle, ploutve a návnadu ze snídaně. S překvapením stačí pár minut a již jsou zpátky na pláži. „To vše už jsme viděli v Egyptě“, nechají se slyšet. Artur řadí za jedna a vyrážíme do Cienfuegos, naší další zastávky. Malé městečko, turistu aby hledal lupou, dlážděná promenáda, pěkný přístav ovšem s pár kocábkami, které jsou prý pro rybolov. Takovou lodí by snad pohrdl i Forest Gump na začátku své krevetí kariéry. Ale na neblahobytné Kubě byly tyto lodě nadstandardem. Za strážení auta dostal dobrovolník 0,5 CUC(ků). Bezstarostně se tedy vracíme k hlídanému autu a jedeme dál, až do dnešního cíle –Trinidadu. Po hodině hledání a smlouvání najdeme útulné, čisté a cenově dostupné ubytování v soukromém penzionu. Ano, Kubánci mohou podnikat, platí ovšem vysoké daně. Nicméně se jim to vyplatí a ti, kteří podnikají, ať již s pronajímáním vlastních příbytků či s dřevěnými figurky, se mají lépe. Trinidad chráněný UNESCem si nás svými malými barevnými domečky a dlážděnými ulicemi ihned získává. Po pár fotkách již sedíme nad Bucanérem a vínkem. Hurá, číšník nás neokradl. Zhluboka dýcháme pusou, ušima a očima, nemůžeme se nabažit místní atmosféry. Spát jdeme s předsevzetím, že ráno brzy vstáváme, abychom zastihli probouzející se městečko.

8. den

Ranní Trinidad nezklamal, vidíme školáky utíkající do školy, pracující do práce (na Kubě je asi 5% nezaměstnanost) otevírají se obchody, stánky se zaplňují zbožím, rozbíhají se továrny a startují první auta. Naštěstí my do práce ještě nemusíme, tak sedáme do autíčka a ptáme se po Sancti Spritus. Auto nám zde hlídají za 1 CUC, je to další malé městečko. Už nám to splývá. Pěkná promenáda, náměstí, trh, krátké sukně, hluk. Tak kupujeme alespoň hrací suvenýry, pod stromečkem bude mít Vincent starší radost. V autě hledáme cestu z města. V městečku Santa Clara se nám nenabízí hlídač auta. Nevadí, stejně je to poslední zastávka. Ale Kubánci to nevědí a kradou nám znak Hyundai z kufru, jak zjišťujeme po návratu k autu. Santa Clara nás překvapila živým vystoupením mladých tanečníků a zpěváků na hlavním náměstí. Něco úžasného. Už víme, proč synonymum Kuby je tanec. Oni to opravdu umí. Tanec a hudba s podtextem sexu nikoho neuráží. Na chvíli se necháme unést uměním a vracíme se k autu bez znaku. Santa Clara je také slavná vystavenými vlaky, které prý vykolejil Che Guevara a dobyl tak Kubu. Náš těšící se „strojar“ je ale z vlaků zklamaný. Za prohlídku po nás chtějí peníze, přitom zrezivělé vagony toho vůbec nejsou hodné. Nic nedáme, rychle alespoň fotíme a jedeme zpět do Varadera. Hbitou jízdou a skvělou navigací jsme ve Varaderu v předstihu, jedeme alespoň na konec poloostrova. Hotely, hotely, golfové hřiště, hotely, marina, hotely. Varadero je proti pravé Kubě nuda. Stejně jsme rádi, že ukradeného znaku si majitel nevšiml, vracíme klíčky a už kmitáme mezi švédskými stoly. Přejedení a plní zážitků zapíjíme vínkem. Spokojení usínáme v bezpečných prostorách hotelu. Zítra nás čeká pláž, počasí se umoudřilo a konečně nám budou doma věřit, že jsme byli u moře.

9. den

Počasí tak moudré není, proto pospícháme na pláž, než začne pršet. Raději se ani nemažu, přese se musím opálit. Kluci jsou chvíli hodní, trpí naše čtení časopisů a klid. Potom ale přišli na šlapací lodičku a už jsou někde na moři, kde vidíme jenom konečky jejich šnorchlů. Z průzkumu se vrátili s předsevzetím. Není možné, že je kolem Kuby tak málo ryb, musíme hlouběji. Tak hledáme výhodné potápění. Nevadí ani to, že Vinci zapomněl potápěčský průkaz doma. Potápění domluveno s klukem, který slavil narozeniny společně s Georgem. Teď jsme si uvědomili, že George jsme již neviděli a až do konce pobytu jsme neměli to štěstí se potkat. Snad ho za velké přátelství s turisty z hotelu nevyhodili. Den zapíjíme rumem, kolou a vínkem.

10. den

Moře se bouří, potápění padá. Ach jo. Domlouváme se na další den, snad už to tentokrát vyjde. Je zamračeno, výborné podmínky pro procházku po Varaderu. Aspoň nám vytráví. Odpoledne na pláži, volejbal a zasloužený odpočinek.

11. den

Potápění opravdu vyšlo. Naše milé muže nám odvážejí autobusem do Zátoky sviní, tam je nejlepší potápění a klidné moře. Ve Varaderu se dnes potápět z bezpečnostních důvodů nedá. S Dorotkou vzorně máváme a než autobus zmizí za druhou zatáčkou, ležíme na pláži. Dorotka pečlivě odpočívá, já se raduji ze slané a teplé vody. Již pečlivě pokrývám pokožku nezbytnými faktory a pravidelně chodím pro tekutiny (nevadí, že jsou alkoholické). Další dvě hodiny hraji volejbal a vracím se k opálené Dorotce. Máme spoustu kamarádů, „I am married“ nezabírá, „no problem“, se smíchem odpovídají opálení Kubánci. My se ale těšíme na své dobrodruhy a jdeme na ně se zapadajícím sluníčkem čekat do hotelu. Konečně se vrací. Na rozzářeném Vincentovi poznám již ve dveřích, že se jednalo o nezapomenutelný zážitek. Hloubka 25 metrů je prý úžasná, ryby se neschovávaly, korály se vystavovaly a neutajily se jim ani podmořské jeskyně. Uff, jsou zdraví a ještě k tomu pyšní na svůj výkon. Jdeme na večeři a sledujeme pravidelný program pro turisty – kubánskou show, tentokrát přišel i kouzelník a za asistence hbitých Kubánek nám předváděl své zdařilé kousky. V přední řadě s uznáním oceňujeme jeho um potleskem. Něco šeptám Dorotce a při dalším pohledu na podium mi zamrzl úsměv na rtech. V pestře zelené košili se tam Vinci vlní s kouzelníkovou Kubánkou. Vybrali si ho. Kouzelník měl zrovna v ruce bič. Co s ním budou dělat? Najednou nebylo ani světlo, pouze zapálený papír v každé z Vincentových rukou. Mrsknutím biče už nebylo ani toho ohně. Ruce zůstaly celé. Uff. Ale to není konec, další papírek má v puse. Zatahuje břicho, mrsk a kouzelníkovi se podařilo oheň uhasit a to bez jakéhokoli zranění rozklepaného Vinciho. Teď už se opravdu vrátil vedle mne. S patřičným obdivem byl pak Vinci slavný mezi ostatními turisty.

12. – 14. den

Hrajeme volejbal, jíme to, co nám chutná, pijeme poměrně chutné vínko, rum již s mírou. Seznamujeme se s dalšími rekreanty a prostě dovolenkujeme přesně podle prospektu. Let a cesta domů proběhla bez problémů.

Vinciho poznámka na konec

Slnecna krajina s priemernou teplotou 28C, pravdepodobne s velkými loziskami ropy. To znamena pohodovy život na ulici plny tanca, spevu a a dobrej nalady. Komunisticky rezim, ktory umožňuje kubancom byvat, jest, vzdělávat sa a uzdravovat (zdravotna starostlivost je na vysokej urovni) sa za darmo.Sikovny su bohaty a ti nešikovný maju co jest a kde byvat.V porovnani s inymi krajinami v karibske oblasti a v inych statoch světa s tymto podnebím sa maju tito ludia dobře. Na druhej strane nesloboda a policajna kontrola na kazdom kroku nie je prijemna , ale zase na druhej strane nizka kriminalita je prijemna a clovek sa moze pohybovat medzi horkokrvnymi Kubancami aj vecer prip. v noci po 2milionovej Havane, bez obav.

Sme velmi radi ze sme zazili Kubu este za “fidela“, a dufame ze ked sa rezim bude menit ,tak sa bude menit s ohladom na ludi, ktory nepoznaju ozajstny hlad a biedu.

Doplňující informace:

Účastníci zájezdu:

Vincent a Hanka Novotných

Noví kamarádi: Artur a Dorotka Palicki

Datum:

7.-22. prosince, 2006 (výborný termín, předvánoční stres nám tak byli cizí) odlet z německého Leipzigu

Cestovní kancelář: Rudolf Reisen, Letecká společnost: LTU

Hotely:

V Havaně: Deuaville: na evropské poměry horší průměr hotelu, snídaně již druhý den nechutnala. Cena bez cestovní kanceláře: cca 70 CUC

Varadero: Sun Beach: jídlo – váha doma ukazuje o 5 kil více. Cena bez cestovní kanceláře: cca 80 CUC

Časový rozdíl:

Oproti Praze a Košicím +6 hodin

Jídlo: Kubánská kuchyně nás neoslovila. Neumí ochucovat. Převládají ryby, luštěniny, vepřové maso, výjimečně hovězí. Z ovoce banány, pomeranče. Hodně zelí a okurky. Váhová bilance: +4 kilo

Navštívená místa

Havana - Viñales - Piñal del Rio – Varadero –– Zátoka sviní –– Cienfuegos – Trinidad – Sancti Spiritus Sancta Clara. Kvůli velikým vzdálenostem jsme nestihli jsme Siantago de Cuba a Guantanamo. Z naší části ostrova jsme však poznali vše, co turistický průvodce doporučuje.

Finance:

POZOR, na Kubě platí jednotné ceny a to jak pro obchod, kiosek či draze vypadající restauraci. I když je tedy v jídelním lístku uvedena cena za pivo 2 CUC, může se turista hádat a cenu 0,90 se vyjednat  Ovšem, kdo na to má pořad nervy  Měna: 1 CUC = 0,90 EURO 1 CUC = 23 Pesos (kubánská měna)

Některé ceny:

Jídlo a pití • Pivo Bucanero: 0,90 CUC

• Voda 1,5l: 0,70 CUC

• Coca-cola: 1 CUC

• Stolové víno: 2,5 CUC

• Ananas na trhu: 10 Pesos

• Mojito v baru: 3 CUC

• Daiquiri v baru: 3 CUC

• Večeře v restauraci: cca 15 CUC pro oba

Cestování:

• Půjčení auta: 155 CUC na dva dny i s benzínem – ujetá vzdálenost autem 700 km

• Hlídání auta ve městě: stačí 1 CUC na 3-4 hodiny

• Výlet taxi do Viñales a Piñal del Rio: 150 CUC na celý den pro šest lidí (vzdálenost od Havany 150 km, celkem najeto 300 km)

• Ubytování v soukromí: 20 CUC za pokoj (bez snídaně)

Vstupy: • Fabrika na doutníky: 10 CUC/ osoba

• Muzeum rumu: 5 CUC/osoba

• Indian Cave ve Viñales: 5 CUC/osoba

• Krokodýlí farma: 5 CUC/osoba

Další náklady: • Jednoduchý hřeben: 1 CUC

• Potápění: 70 CUC

Cestovní průvodce: Lonely Planet, jak jinak 

Tip pro samotné pány:

Pozor na pěkné Kubánky. Výlety, popíjení, večeře či myšlenku na vášnivou noc Vám rychle překazí místní policie. Prostituce je na Kubě trestným činem. Vás po mírném výslechu pustí zpět do hotelového ráje. Kubánka však mnohdy končí za mřížemi. Odvážnější potom musí hledat dál.



(komentáře? | Skóre: 4.8)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.12 Sekundy