Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Úvod
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 22:01:02 CET (1662 čtenářů)

Naše letošní cesta se odehrávala ve stejné režii a stejném obsazení - Květa, Pepík, Vašek jako vždy, jen produkce byla tentokrát podstatně jiná. Tak nějak jsme letos podlehli pocitu, že jsme staří a zkušení cestovatelé, a vydali jsme se nikoli na cestu, nikoli na dovolenou, ale spíše na výpravu, možná by se slušelo říci na expedici. Vedoucí naší trojky Pepík nám pečlivě připravil za našeho nevšímavého přitakání trasu, kterou zdolat za měsíc byl homérský kousek. Vždyť během putování jsme potkali Francouze, kteří podobnou cestu (sice o něco málo delší) měli rozplánovanou na čtyři měsíce! .

Jsme ale sehraná trojka, a tak jsme vše v pohodě zvládli. I když teprve s odstupem si doma během prohlížení fotografií uvědomujeme, kde všude jsme byli, co vše jsme zažili a jaké to bylo úžasné dobrodružství. Nic podobného jsme zatím ještě neabsolvovali, a to máme už něco sježděného. Zážitků a dojmů máme nepřeberně, po návratu domů by se však slušelo vybrat si alespoň pár dní dovolené :))

Jednou z novinek naší letošní expedice byl i Vaškův komunikátor, zakoupený speciálně na cesty. Co že to je? Takový malý oný s klávesničkou, na který byl Václav nesmírně hrdý a od kterého se ani na chvíli neodloučil. Neustále ho oprašoval, opečovával a věčně do něj něco smolil. „Neruš, nebo Tě dám do zápisu,“ občas vyhrožoval. Ale nestalo se tak. Vyťukával každý den poctivě a pravdivě vše, co se událo, co jsme snědli (to obzvlášť) i vše, co jsme si jen mysleli. A plody jeho práce máte možnost ochutnat v druhé části tohoto povídání.

Během naší expedice jsme se samozřejmě nevyvarovali několika pochybení, několikrát jsme zaváhali, párkrát jsme měli štěstí. S odstupem už můžeme vše zhodnotit a pokusíme se vám poradit, jak by se podobná cesta nechala absolvovat malinko lépe a o něco snadněji. Pokud nás budete chtít následovat, neváhejte, stojí to zato. Naše doporučení vám jistě pomůžou, aby cesta byla v pohodě.

Pro orientaci uvádím většinou i ceny ubytování a dopravy. Pro vaši informaci, v listopadu 05, kdy jsme cestu absolvovali, jsme počítali 1 argentický pesos 8 Kč. V Chile, stejně jako na Velikonočním, jsme každou sumu dělili 20, abychom se dostali na koruny. Např. 10 000 chilských pesos je 500 Kč. Nejlevnější z těchto tří zemí byla Argentina.



(komentáře? | Skóre: 5)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Madrid
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:59:55 CET (1669 čtenářů)

Jak už si asi naši příznivci zvykli, nezačínáme občas cestu tam, kam máme koupené letenky a kde máme nastudovanou trasu. Stejně tak letos. Mezipřistání v Madridu se stalo na jeden den a jednu noc cílovou destinací našich jihoamerických ambicí.

Zcela jednoduše: letadlo do Buenos Aires bylo přebukované, nevešli jsme se tam, stejně jako několik dalších nešťastníků. A tak jsme obdrželi luxusní čtyřhvězdičkový hotel s plnou penzí, díky Pepíkovi jsme měli dokonce každý svůj vlastní apartmán. Celý den jsme strávili v prosluněném Madridu a po luxusní večeři s dvěma lahvemi červeného (ne každý je v tranzitním hotelu celý den, tak máme mírnou protekci) se nám dlouhý 12,5 hodinový let do Buenos Aires zdá hračkou – pravda, podpořenou Stilnoxem :))))

Madrid jsme poznali velmi povrchně, přesto se nám moc líbil. V sobotu byli lidé slavnostně naladěni, možná i proto, že na hlavním náměstí Plaza Sol probíhala demonstrace za svobodnou Katalánii. Kluky uchvátily obchody plné nádherných visících šunek, mně se líbili pouliční umělci, zvláště ti, kteří tančili tango – nenápadná příprava na Argentinu. Po velkém švédském snídaňovém stolu jsme byli bohužel (ach, ty visící šunky!) zcela plní, a tak jen pivo s olivami za 2,5 eur. Zajímavá byla však návštěva kostela Iglesia de Francesco, kde měli shromáždění Maltézští rytíři. S plnou vážností a plnou pompou, v oblecích, které by v Praze asi vzbuzovaly spíše pousmání, vykonávali své dané rituály. Jen tiché digitální foťáky a čekající šoféři v mercedesech nás ubezpečili, že jsme opravdu v 21. století.

Po městě jsme se pohybovali metrem, systém funkční, bezproblémový a levný. Byla to taková první zkouška naší španělštiny, protože anglicky zde mluví pouze někdo. A my na něj bohužel nenarazili.

Doporučení Pokud máte na přestup na cizím letišti pouze pár desítek minut, nezmatkujte. My byli (oprávněně) vystrašení, že se nestačíme za 50 minut na obrovském madridském letišti přesunout z jednoho terminálu na druhý a navíc si opatřit boarding pass, který nám v Praze nechtěli vystavit. Dali jsme tedy na doporučení letušky v Ruzyni a také české posádky našeho letadla přímo v Madridu, abychom šli na odletový gate bez boarding passu. Velká chyba!! Letadlo bylo přebukované, od čehož by nám sice nepomohl ani zlatý boarding pass, a samozřejmě by odletělo bez nás stejně, ale bez tohoto kousku papíru jsme pro Iberii opozdilci, kteří zmeškali letadlo. Nemáme jsme nárok na nic. Na hotel, na kompenzaci, na náhradní letenku, prostě na NIC! Pouze naše improvizační schopnosti nás dovedly k náhradní letence. Poté herecká etuda nešťastné ženy, která je o půlnoci zoufalá na madridském letišti (málem jsem rozbrečela i kluky, natož mladého supervizora), přispěla k získání bezplatného hotelu. Kompenzace, která je prý velmi dobrým příspěvkem na cesty, nás však minula. Takže doporučení: v každém případě si opatřte boarding pass a nedejte na žádné dobře míněné rady. Pokud však budete číst dál, ukáže se, že ani boarding pass není stoprocentní záruka letu.....



(komentáře? | Skóre: 5)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Buenos Aires
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:58:27 CET (1779 čtenářů)

Po celonočním letu se ocitáme na druhém konci světa. Poprvé se nejistě rozhlížíme na kontinentě, o kterém jsme si doposud nechávali jen zdát. Máme sváteční pocit, cítíme se malinko nepatřičně. Jsme v Jižní Americe!!!!!! Hodinky si posouváme o čtyři hodiny dozadu, počasí nás moc nepřekvapuje: příjemné teplo, asi jako u nás na jaře.

Bereme taxíka a hurá do centra! První velký šok pro mne nastává právě v taxíku. Řidič má puštěné rádio a já najednou slyším písničku, se kterou jsem opouštěla domov, která mě provázela v Madridu na Plaza Mayor a najednou mě šokuje v Argentině. You are beatiful, I know. Jasně, jsem úžasná, ale ta globalizace, ta je zrůdná. Argentina pro mne rázem ztrácí příchuť neznámé a exotické země, připadá mi, že jsem doma, že poslouchám rádio při jízdě do práce. Škoda, že kouzlo tak rychle pominulo. Ale takhle to už asi bude napříště všude. Hrůza, jak se nám ten svět menší, unifikuje!!!!!! Naštěstí další zážitky mi dokáží, že jsem přijela do krásné země, země, která si umí vážit svého přírodního bohatství, země, kde jsou velmi milí a příjemní lidé, země, kde bych snad i dokázala žít. Nic z toho ale nepřehluší prvotní myšlenku, že svět se začíná opravdu sjednocovat, pomalu se stírají jednotlivé kulturní rozdíly a že všude na nás čumí stejné reklamy, stejné modelky či sportovci, stejně blbá televize! Jako přes kopírák.

Ubytovali jsme se dle doporučení Petra Mrzeny v hotelu Astoria na Avenida del Mayo. Velmi dobrý typ – čistý, tichý a slušně vybavený hotýlek přímo v centru a navíc u metra. Sice není nijak závratně levný (110 pesos za třílůžák s příslušenstvím na 1 noc), ale klady převažují. Strávili jsme zde poklidné a opravdu dovolenkové tři dny. V BA není totiž kam spěchat. Není proč se honit, tady veškerou turistiku pohodlně stihnete za bratru půldruhého dne. Ostatní čas je nadstavba, kterou je možno vyplnit báječným jídlem, pozorováním cvrkotu na ulicích nebo popovídání si s milými lidmi. Poslední varianta ovšem pouze za předpokladu, že ovládáte španělštinu. Anglicky se totiž v BA, stejně jako v celé Argentině a většině Jižní Ameriky, moc nechytáte.

Takže co podle našeho názoru stojí za vidění: samozřejmě růžovoučký prezidentský palác na konci Avenida del Mayo. Jedná se o Casu Rosada, ze které blafala (slovník Pepíka) Evita Peron, manželka prezidenta. Zásluhou této charismatické blondýnky a zvláště jejích projevů z palácového balkonu, se z manžela, nevýznamného úředníka Juana Peróna, stal v roce 1946 prezident. Dle barvy jejích vlasů, v Argentině samozřejmě netypické, se jí zde říká také Rubia – blondýna a její kult je stále ještě obrovský. Zemřela v roce 1952 poměrně mladá, myslím, že na rakovinu, a já se ani nedivím, že Argentinci tolik protestovali proti Madonně, když si Evitu ve stejnojmenném muzikálu přímo v Argentině „střihla“. Ale na druhou stranu, přiznejme si, že ji tím hodně proslavila. Dneska chce každý turista vidět právě tento palác, u kterého popravdě k vidění není nic. Jen ten balkon a růžová fasáda.

Jedno dopoledne jsme strávili ve čtvrti Recoleta. Nádherné místo k žití. Na ulicích spousty kaváren, v kavárnách spousty lidí, dopoledne převážně žen. Krásných, hrdých, chlubících se úžasnými a pečlivě upravenými vlasy. Vážně diskutují o nesmrtelnosti chroustů, nic méně závažného to dle gestikulace být nemůže, a pijí kávu. Pro Středoevropana je ten černý argentinský nápoj sice nic moc, ale budiž. Recoleta je jedna z nejbohatších čtvrtí, a tak člověk hned a rád podlehne dojmu, že tady by opravdu mohl vegetit. Nadchli nás zde tzv. paseaperros, my jim říkali venčiči psů. Na jednom vodítku vede zdatný sportovně vyhlížející muž až 15 kousků psů, samozřejmě každé vodítko jiná ves. Ale kdepak ves, panička, a to určitě bohatá, když si ani svého miláčka nejde vyvenčit. Viděli jsme jednu takovou – na „zápraží“ kouřící čekala, až smečka dojde a důstojně si svého jezevčíka převzala.

Do Recolety jsme se dostali, neboť i my jsme podléháme kultu a chceme vidět hrob Evity na zdejším hřbitově. Můžete sem dojet metrem, my však prošli město pěšky, abychom trochu nasáli atmosféru. I tady se nám osvědčilo naše cestovatelské pravidlo: „Oni vědí nejlíp, kam my vlastně chceme.“ Jakmile zastavujeme s mapou, hned nám někdo ochotný ukazuje cestu na „cimetiery.“ Hřbitov byl zajímavý. Rozlehlý, vzdušný. Místo hrobů spíše malé kostelíky, většina hrobek má totiž svou minimístnůstku, kde si lze sednout, či kleknout a oddat se vzpomínkám. Všude uvnitř květiny. Zde je to pravé místo pro poslední odpočinek příslušníků buenosaireské elity. Stojí za zmínku, že Evita tu hrobku má, neboť pochází z bohaté a vážené rodiny, avšak její manžel, přestože prezident, již ne. Bylo nám řečeno, že máme jít za davem, určitě nás k hrobu dovede. Dav nebyl, nicméně po chvilce jsme narazili na uličku, kde se lidi opravdu shlukovali a kde byla spousta květin, měděných památečních destiček a kde se všichni fotili. No, neudělejte si taky fotku!!!

Ve velkoměstě, které má 13 milionů obyvatel, nutně čekáte problémy s dopravou. Nás Pražáky však porazilo, že zácpy, úcpy a jiná dopravní omezení se tady nekonají. Ulice jsou široké, metropole se honosí také údajně nejširší ulicí světa – na Avenidě 9 de Julio jsme napočítali 9 jízdních pruhů tam, devět na druhou stranu a mezitím ještě dvě pěší zóny. Myslíte, že takovou třídu můžete přejít jedním šusem? Jo, když se hodně snažíte, tak přejít můžete, ale pouze na šusy dva. A to ještě musíte hodně popobíhat a dobíháte na záchytnou pěší zónu, když už zelená jen tak tak zlověstně poblikává.

Ve městě nás zaujal také starý přístav. Na co jsme koukali s otevřenu pusou, byla moderní výstavba, která ze starých doků dělá lofty - místa k bydlení. Byty, obchody, kanceláře. Velmi pěkně, vkusně a účelně. Pravda, vevnitř jsme nebyli, ale zvenku je to paráda, včetně starého jeřábu nechaného na dekoraci a dokreslení atmosféry.

Nakonec jsem si nechala čtvrť, která nás úplně dostala: San Telmo. Šest bloků jižně od naší ulice, tedy coby kamenem dohodil. Čtvrť umělců, krásných domů a společenského života. přicházíme v neděli, kdy zde kvete trh se starožitnostmi a kdy se centrum celé čtvrti - Plaza Dorrego naplní nejrůznějšími kejklíři, rádoby umělci i umělci skutečnými, tanečníky a prodavači všeho možného. Zaujalo mě, jak se dokáží lidé vyhastrošit, a to i lidé velmi staří, jen aby zaujali a aby samozřejmě něco vydělali. Klobouky, malování, pestrobarevné šaty, spousta líčidla, paruky.... Atmosféra byla boží, navíc jsme tu objevili jednu z nejúžasnějších restaurací, které jsme kdy navštívili. Obyčejná hospoda, ale nabitá fantastickým jídlem. Obrovské hovězí stejky, typicky argentinsky vysoké, krvavé, úžasně měkké a chutné. I pro mne, která hovězí opravdu nemusí, to bylo masíčko jak buchtička. Natož kluci, umíte si to představit ... pomlaskávání, pokrkávání, špinavá pokecaná trika a slastný úsměv v krhavě přežrané tváři. Po této zkušenosti mě honili městem ještě víc. A víte proč? Úkol je jasný: musí nám co nejvíc vytrávit, abychom se za pár hodin mohli opět přecpat..... Naučili jsme se chodit také do comidore libre – jídelního zařízení, kde vám za mrzký peníz ( 18 pesos, což je cca 140 Kč) dají masa, předkrmů, salátů, zákusků a nealko pití, co hrdlo ráčí. No, nezkuste se prožrat jídelníčkem, zvlášť když na roštu čeká spousta druhů voňavého masa. Voňavé se nám nezdály pouze brzlíky, játra, ledvinky a pajšly, které tu byly také přichystány. Pouze Vašek, který už má něco odjedeno, se nenechal prvním dojmem zviklat. Vnitřnosti, to je teprve delikatesa......... Pepík mu po chvíli dával zapravdu, já v té době už jen úpěla nad desítkou různých salátů. Ale tu zmrzku, tu do sebe ještě narvem!!!

Pokud jste dočetli až sem, musíte mi dát zapravdu, že Bueňák je opravdu příjemné místo k žití. A to jsem opomněla spoustu pěších zón, kde se dobře a nikoli draze nakupuje. Asi toho bude k vidění ještě víc, ale nám stačilo. Oddávali jsme se bloumání po ulicích, jídlu, nasávali atmosféru a užívali si dovolenou.

Doporučení Ubytujte se v hotelu Astoria na Avenida del Mayo nebo v jiném hotýlku poblíž, je jich tu spousta. Výhodná poloha, na jednom konci ulice najdete Casu Rosada, na druhém velkožrádelnu Orient (žer co žer). Do čtvrti San Telmo jděte určitě v neděli. Byli jsme tam podruhé ve všední den a vůbec jsme ji nepoznávali. Mrtvo. Pouze ta úžasná hospoda fungovala a byla narvaná pořád. Najdete ji na Avenidě Defense – spojnice mezi Avenidou del Mayo a Plazou Dorrego. Podnik je na pravé straně směrem na Dorrego. Z ulice je vidět veliký rošt. I když máte začátek cesty, doporučuju koupit pár suvenýrů, je tu určitě levněji než v Chile. Ale jestli jedete do Bolivie, zapněte peněženky, tam prý je skutečně levno. A pokud nečekáte na další letadlo jako my, myslím, že dvě noci v tomto velmi příjemném městě bohatě postačí.



(komentáře? | Skóre: 4.5)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 San Antonio de Areco
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:55:27 CET (1581 čtenářů)

Když už jsme v Buenos Aires nevěděli roupama co dělat (pořád jen jíst také nemůžete), vyrazili jsme na argentinský venkov, 113 km západně od BA. Louňák doporučuje tuto vesnici, jež je prý symbolickým centrem gaučské kultury. Odjíždí se v BA z autobusového nádraží, které samo o sobě stojí za zhlédnutí. Velké, pěkné, moderní. Až k němu jede metro, které je sice staré, ale přehledné a spolehlivé. Není třeba se ho obávat, používání je velmi snadné. A samozřejmě levné. Kupování lístků na autobus je velký obřad s přísně danými pravidly, dá se však zvládnout i s minimální znalostí španělštiny.

Co se týče San Antonia, uvádím ho zde jen pro úplnost. Výlet to byl pěkný, cesta venkovem zvláštní, ale vesnice se k nám otočila zadkem. Ospalá a vylidněná, nezajímavá. Abych byla ale spravedlivá: byli jsme zde v úterý, což je asi ta nejhorší varianta. Mají tady nějaká muzea, nějaké suvenýry, ale vše bylo zavřené. Pouze v informačním centru nám mladá ochotná dívenka na papírku ukazovala, co vše bychom mohli vidět, kdyby..... Smůla. Náměstí zívalo nudou a prázdnotou, jen pár potulných psů se za námi (jak by ne, když máme s sebou velkého milovníka zvířat Pepíka), táhlo. Pořádají se zde nějaké folklorní festivaly – právě v prosinci, ale my je o fous minuli. No nic, projeli jsme se autobusem za 12 pesos, polaškovali s vesnickými kluky, které jediné jsme zahlédli, a aspoň trochu vyhládli při hledání nějaké restaurace. Našli, a tak se opět přejedli.

Doporučení: Pokud se sem vypravíte (cesta autobusem velmi snadná), opravdu důsledně si dopředu zjistěte, jestli se tam něco děje a jestli není zrovna úterý..... Jinak internet je tam levný :)))


(komentáře? | Skóre: 0)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 El Calafate, El Chalten
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:54:24 CET (11784 čtenářů)

Tím, že jsme přeletěli do tohoto malého městečka obklopeného větrnými kopci a ležícího na břehu jezera Argentina, jsme se konečně dostali do Patagonie, do národního parku Los Glaciares a zároveň na opravdový začátek expedice. V Madridu i v BA, to byla pohoda, to byla dovolená. Tady začíná práce. Jak jinak nazvat naše rozpoložení, když 24 hodin denně koukáme s otevřenou pusou, rozhlížíme se, zakláníme, obdivujeme, fotíme a fotíme a fotíme. Ani mluvit se nám občas nedaří, stačí se jen koukat. Už jen cesta z letiště, kdy máme štěstí, které nás pak neopouští po většinu doby, a je sluníčko a krásná modrá obloha! Ovšem vítr, ten tady opravdu fouká. Když chceme první den na kopci fotit, musíme být zapřeni o sloup, jinak foťák neudržíme. Kluci sílu větru odhadují na takových 80-90 km v hodině. Městečko je naštěstí schované v dolíku, asi zakladatelé věděli, proč. Ale pokud svítí sluníčko, tak opravdu svítí. Viděli jsme nejednu Němku s obličejem uškvařeným jak v rozpáleném oleji. Ne nadarmo se říká, že je tu největší ozonová díra na světě. Doporučují se klobouky s krempou a silný opalovací filtr. Máme s sebou padesátku, a přesto nosy spálené.

Ubytováváme se v hostelu Calafate, který doporučuje louňák. Je poměrně v centru, navíc výhodně blízko autobusáku. Takové skromné ubytování s velmi jednoduchou snídaní – ale když si k snídani něco přikoupíte v supermerkádu, nic se neděje. Nás v recepci odhadli na starší movité Evropany, a tak vyrukovali s tím, že hostel je plný, ale hned vedle je jiné pěkné ubytování.... Hm, ubytování to bylo úžasné. Dřevěné pokoje voněly novotou, koupelna zářila čistotou, ručníky obrovské, zabudovaný fén, plná lednička a jako bonus zdarma na pokoji internet. Čuli jsme kulišárnu, samozřejmě správně. Za toto ubytování chtěla sličná recepční rovnou dablovku. Jenom malinkou chvilinku jsme byli v pokušení kývnout, ale pak se v nás ozvali drobní škudlilové a razantně jsme (já se smutkem v očích) ten luxus odmítli. Slečna nás chvilku přemlouvala, vychvalujíc všechny úžasné výdobytky. Když už jsme s povzdechem brali batohy na ramena, se slůvkem esperar - počkat, odběhla pryč. A pak nastalo prapodivné vyjednávání. Nemohli jsme totiž pochopit, že se můžeme v luxusu ubytovat za původní cenu hostelu, tedy za polovic. A internet, feníček i lednici k tomu. Až když s omluvou říkala, že snídaně bude jednoduchá v původním hostelu, pochopili jsme. Bydleli jsme úžasně – nejlíp na naší celé cestě. Doporučujeme. V původním hostelu jsme pak spali až třetí noc - ten je prostý, čistý a lokace bezvadná.

El Calafate je pěkná vesnice, založená pouze na turistickém ruchu a pro turisty. Je to výchozí místo pro další výlety v parku Los Glaciares, který se rozkládá na ploše 4500 km². V Calafate najdete vše, co turisté potřebují. Obchody, restaurace, poštu, pronajímání aut, autobusové nádraží i taxíky. Zdržovat se tady, to by byl nesmysl. Ale vyrážet odtud na několik výletů, to ano. Po Argentině můžete cestovat jak autem, tak autobusem nebo s cestovkami. My úspěšně kombinovali všechno. Na autobusovém nádraží v Calafate je několik cestovek (ve městě jsou pak další), které přesně vědí, kam vy chcete. Stačí si jen vybrat z nabídky podle časových možností.

První den jsme volili výlet na Perito Moreno. Silný kalibr hned na začátek. Obrovský ledovec, který drží světový unikát: kašle na oteplování a nahoře stále dorůstá, i když dole ubývá. Kupujeme jednodenní výlet a neprohloupili jsme. Vyplatí se věnovat tomuto přírodnímu úkazu celý den, i když zadarmo to samozřejmě není. Autobus stál 40 pesos a vstup do parku 30 pesos. Navíc jsme se nechali zlákat na plavbu po jezeře, kdy s námi loďka objížděla tu mrazivou krásu, pětikilometrovou čelní stěnu, za 38 pesos. Poté jsme se seshora, z velkého množství umně vybudovaných můstků, cestiček, laviček a pozorovatelen, nechali unášet koncertem zpívajícího ledovce. Masa ledu duní, vrzá a praská, každou chvíli se s nářkem a duněním uloupne kus ledu a prásk! Rána jak z děla. Dle množství uloupnutého ledu pak v ledovém jezeře plave kra velikosti auta, baráčku či dokonce paneláku. Přestavení je to napínavé a nikdy nenudící. Autobus zpět odjíždí ve 4 hodiny. Zprvu se nám to zdálo pozdě, ale pořád je na co koukat. Když už nebaví ledovec, můžete pozorovat turisty, kterých je tu vždy dost, jak svými foťáky a kamerami číhají, až zrovna jim se uloupne do záběru ten největší mrakodrap.....

Druhý den vyrážíme na celodenní výlet na úplný konec Národního parku Los Galciares – El Chalten. Čtyřhodinová cesta autobusem za 90 pesos (i se zpátečkou) je fakt zajímavá, jako skoro všechno tady. Dobrá půlka trasy vede po štěrkových cestách. Občas to působí komicky, jak se moderní drahé a velmi pohodlné autobusy kodrcají po štěrku. Ale je to zdejší realita, stejně jako to, že naprostá většina aut i autobusů má od létajícího štěrku prasklé přední sklo, přestože se chrání mřížkou. Nejprve jsme se hrkali pustými pláněmi, avšak jak se pomalu přibližovaly hory, obraz krajiny se měnil a my ani nedýchali a fotili, fotili, až jsme nakonec vše vymazali, protože realita na místě byla nepřekonatelná.

El Chalten je malá vesnička obklopená horami, odkud se vyráží na treky do celé oblasti. Nejslavnější a nejobtížnější horou na lezení je zde 3441 metrový Fitz Roy, krasavec, který je většinou nepřístupně zahalen v mracích a vysmívá se všem, kdož ho chtějí zdolat. Nám se ovšem nevysmíval, na nás byl přívětivý, určitě tušil, že by nás ani nenapadlo rušit jeho majestát nějakým výstupem. A tak nám jen zdecimoval karty ve foťáku, neboť na displeji pořád nastavoval své nové a další podoby..... Udělali jsme půldenní trek k jezeru Lago di Capri. Nádherná příroda s horskými velikány v pozadí, stromy porostlé lišejníky, jezero modré, pampelišky žluté, stráně zelené a my vyvalení. Je to naše první návštěva patagonského chráněného parku, proto na nás asi udělal nejsilnější dojem. Určitě ne zbůhdarma je také zařazen mezi 100 nejzajímavějších přírodních parků na celém světě.

A ještě jeden zajímavý poznatek. Místní to tady mají moc rádi, přírodu si hýčkají a opravdu šetří. Na začátku El Chalten autobus zastavil a dovnitř vstoupil navoněný správce parku. Pepík posměšně začuchal a ušklíbl se: zase nám budou plundrovat peněženky.... Zmýlil se, a to hned dvakrát. Jednak správce nechtěl žádné vstupné (světe, div se) a za druhé vůbec nebyl navoněný! To se jen vůně vzduchu prodrala do autobusu, když se dveře otevřely. Že by voněl vzduch, to už u nás na starém kontinentě je k čuchání opravdu zřídka. A co chtěl správce? Přišel nás poučit, jak se v parku máme chovat. Hrozně milým způsobem, žádné mentorování na nás anglicky vybalil hafo příkazů: neodhazovat odpadky, nemýt nádobí v jezerech ani v říčkách, neprat tamtéž, neznečišťovat okolí, chodit jen po vyznačených trasách, neplašit zvěř, nerozdělávat oheň, nebrat s sebou psy do přírody, ne, ne, ne. Nakonec vrchol: kakat a čůrat se zde smí jen ve vyznačených kadibudkách! Je moc dobře, že je to takhle zařízeno, rezervace je opravdu nádherně čistá. Jen ten poslední příkaz dělá českým mužům žijícím na pivě ( ale plechovky fakt smýkali s sebou až dolů) velké potíže. A tak čas od času, kdy se jeden z nich nenápadně oddělil a provinile se otočil ke stromu, druhý posměšně a s chutí hulákal: „Ale copak ti to říkal pan správce? Nemočit, nemočit, nemočit!“ Ale nutno říct, že se po parku pohybují i výpravy, kterým zavazadla vlečou koně či osli, a ti do kadibudek opravdu nechodí.

Doporučení: Je možné jet s cestovkou z El Calafate do El Chalten na několikadenní výlet. Cestovka vás doveze do městečka, ubytovna je přímo u konečné autobusu. Tam vám zajistí ubytování i polopenzi, necháte si tu všechna zavazadla a odtud se hvězdicově vyráží na výlety – s průvodcem i bez. Pokud máte málo času jako my, vyplatí se vyrazit autobusem ráno, udělat půldenní trek, přespat (aspoň jednu noc) a po celodenním treku večer zpět. Také je možno spát dvě noci a ráno vyrazit zpět a zkombinovat to s ledovcem Perito Moreno. Ale v Chaltenu spěte, vyplatí se to. Také se můžete jít podívat do restaurace na okraji El Calafate (blízko ptačí rezervace), kde vaří dle českých receptů pivo. Hospodu založil Čech, dodnes je tam na štítě nápis: PIVO, PIVOVAR. Nám laikům pivo chutnalo, Pepík-odborník měl výhrady, stejně jako jeho tělo. Ale obsluha je speciálně na Čechy milá, slevu vám však nedají 


(komentáře? | Skóre: 4.85)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Puerta Natales, Torres del Paine
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:52:14 CET (1484 čtenářů)

Pokud si chcete tento překrásný Národní park užít tak, jak se má, nečtěte dál, nebo spíše se podívejte rovnou na naše doporučení. My jsme si park sice také užili, ono to ani jinak v té nádheře nejde, ale s obtížemi a velmi dobrodružně.

Cesta z Argentiny pohodlným autobusem byla super, byť jsme se opět kodrcali na štěrku. Pozorujeme však spoustu zvěře – lamy huanaco, pštrosy, ovce, koně, krávy – všechno pobíhá ve velkém prázdném prostoru volně, nebo spíše organizovaně volně. Stromů málo a když nějaký, opravdu hodně větry ošlehaný a nahnutý. Hranice do Chile překračujeme v pohodě, byť s asi hodinovým čekáním, neb celníci pečlivě pátrají ve všech zavazadlech nejen pod drogách, ale i po potravinách. Mladé Američanky pak nutí potupně odhodit, či do sebe nasoukat mandarinky. Já svačinu v pohodě provezla, i když si jí samozřejmě všimli. Asi měli strach, abych jim tam neumřela hlady :))) Jedeme do Puerta Natales, městečka, které se považuje za výchozí bod do parku. Nás hned u autobusu nahání babka (dostává za nás pěknou provizi, o kterou se málem serve s kolegyní), abychom jeli autobusem – odjíždí za dvě hodiny. Ale na nás si nepřijde, zkusíme jiné společnosti. Avšak konstatujeme, že ceny jsou vyrovnané všude. A tak uspokojeně za chvíli drandíme vstříc dalším zážitkům.

Torres del Paine je jeden z nejkrásnějších národních parků světa. Rozkládá se na 181 000 ha. Charakteristické pro toto území jsou vysoké granitové věže, tyčící se kolmo nad stepí do výšky 2800 a 3050 metrů. Doprovázejí je Cuernos del Paine, které dle staré pověsti vznikly, když zlý had Cai Cai na Torres del Paine přivolal povodeň, aby vyhubil tamější nepřátelský bojovný kmen. Když voda opadla, nejsilnější místní válečníky proměnil v kamenné sloupy. Dneska se tu vody nikdo nebojí, spíše ohně. Park byl vyhlášen v roce 1978 biosférickou rezervací a toto označení si určitě zaslouží.

Do parku přijíždíme večer – je zde několik zastávek, autobus se pomalu prázdní. Nám ale poradili krajané, které jsme náhodou potkali na jedné autobusové zastávce, že máme jet až na konečnou – Administracion. „Tam vozí turisty mikrobusama, ještě se o vás poperou....“ Jsme trošku rozpačití, když v autobuse zbudou vedle nás již jen tři lidé. Znejistíme, když na konečné vezmou své saky paky a zmizí v padajícím soumraku. Stojíme tam jako blbci. Nikde nikdo, až na starého správce parku, který mluví sice jen španělsky, ale zato nesrozumitelně. O spaní tady nemůže být ani řeči. Aby se nás zbavil, ukazuje na nedaleký hotel, který je však celý obsazený či rezervovaný. Se skřípěním zubů dáme na radu recepčního a dáváme poskokovi 12 000 pesos (cca 600 Kč), aby nás odvezl k dalšímu ubytování (asi 6 km). Horror končí v kempu, kde nám zapůjčili stan a karimatky (spacáky máme svoje). Na konci dne zápasíme s únavou stejně jako s mnoha kolíky, tyčemi, špagáty a plachtami stanu, u kterého ani nevíme, jak má postavený vypadat. Jak jsme staří, tak jsme blbí. Ale nutno podotknout, že humor nám nechybí ani v takovýchto situacích. Naštěstí (?) má Pepík dnes narozeniny, a tak vytahujeme prozřetelně ráno zakoupenou láhev vína, přikusujeme dobroty, které někdo zapomněl v autobusu (ještě, že jsme tam zůstali poslední, jinak bychom byli o hladu) a nálada je opět tam, co vždycky. Hodně zdraví a dlouhá léta, Pepíku!!!! Stan, byť několikrát přestavovaný, stojí, a my v úžasu hledíme na jeden z nejkrásnějších západů slunce. Šplháme nad kemp k jezeru a opět fotíme jak blázni, když se slunce sune za hrdé zasněžené štíty.

Ráno luxusní (spíše cenou než kvalitou: 5000 pesos) snídaně v prosklené, zcela prázdné (není se co divit) restauraci. Zimu z noci zahání horká káva, nálada opět stoupla. Lezeme na krásný mirador (vyhlídka), odkud s údivem pozorujeme přírodu, která nás nikdy nemůže omrzet: zasněžené vrcholky, dole zelený koberec posázený květinovými vzory, ledově modrá jezírka, smaragdově zasmušilé laguny, blankytná obloha s někdy uhrančivými, jindy lehounkými a plachými obláčky. K tomu až posvátné ničím nerušené ticho a křišťálově čistá voda, kterou všichni včetně nás pijou. Mne nejvíc fascinuje červeně rozkvetlý keř, s nímž se potkáváme na celé cestě. Víte, jak se nádherně fotí s pozadím zasněženého velikána? Odpoledne strávíme cestou na vodopády a další vyhlídku, dáváme siestu u nádherného opuštěného jezera – nikde nikdo, je slyšet pouze to ticho... A navečer pak zpět do Puerta Natales. Abych nezapomněla, i cesta autobusem po parku je úžasná. Spousta zvěře, mezi nimiž vynikají lamy guanaco, jichž je tu opravdu požehnaně. Viděli jsme i stáda nandu – druh pštrosa, labuťo-kachny, se správným názvem koskoroba. Údajně je tu 106 druhů ptáků – no my jich viděli hodně, nepočítali jsme. Zaujali nás hrdě a nevšímavě kroužící kondoři nebo sliční plameňáci. Zajímavostí jsou zde i datlové, kteří si staví svá hnízda přímo na zemi, protože jim tady vysoké stromy chybí.

Pozdě večer ve městě bereme první hotel, který se nám namane, o půlnoci se necháme vmanipulovat do restaurace, kde nutno přiznat výborně vaří, a zcela zničení se svalíme do postele, která už nájemníka měla nejednoho.

Doporučení: Pokud si chcete parku užít, musíte mít předem rozmyšlenou trasu, kterou půjdete, a zajištěné ubytování. Nebo se nejprve ubytujte v Puerta Natales, každý hotel či penzion vám cestu do parku zajistí (autobusy večer dokonce turisty k jednotlivým hotelům rozvážely), můžete si tam nechat nepotřebné věci, potřebné věci na táboření vám zase půjčí oni. Nebo si vezměte rovnou nějakou cestovku, která vás parkem proveze, ukáže vám miradory, i nějaký malý trek si budete moci udělat. Rozhodně nedejte na nějaké doporučení, že to nějak dopadne. Dopadne, ale mohlo by být lépe. Nám se sice moc s ubytováním nepoštěstilo, ale přesto pobyt v parku patří bezesporu mezi naše nejsilnější zážitky.


(komentáře? | Skóre: 0)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Punta Arenas, Ohňová země
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:49:29 CET (3233 čtenářů)

Pohodlným autobusem Fernadez (zdá se nám lepší než dosud užívaný Bus Sur, ale pozor, během cesty třikrát kontrolují lístky, takže nic nevyhazovat!!!) jsme za tři hodinky v nejjižnějším bodě našeho putování. Punta Arenas je příjemné městečko, kde strávíme tři dny, abychom se nadýchali patagonského vzduchu a užili si Magallanesova průplavu, na který se kluci-námořníci obzvláště těší. Vzhledem k tomu pečlivě vybíráme hotel. Tentokrát se strefuje Pepík, kterého zaujme velmi bohatě obdařená dáma: chlubí se jednak ženskými vnadami, ale i slušnou angličtinou. Nevím, co ho víc lákalo, každopádně nám nabídla celkem čisté a levné ubytování v Blue House – hostel za 5000 pesos na osobu i se solidní snídaní.

Punta Arenas s 121 000 obyvateli jsme vzali za své hned první den. Centrum díky širokým pravoúhlým ulicím je velmi přehledné a prostorné, snadně se zde zorientujete. Navíc tady jezdí collectivos, osobní auta s cedulí na střeše, která oznamuje, jakou trasu auto jezdí. Staví skoro všude, kde mávnete, je to velmi flexibilní a pohodlná, navíc levná (300 pesos) služba. Takže pěšky chodí po ulicích málo lidí. Srdce celého města tvoří veliký památník Magalhaesovi, prvnímu Evropanovi, který v roce 1520 tuto oblast navštívil a který také jako první prozkoumal průplav, jenž dodnes nese jeho jméno.

Opět jsme měli štěstí, většinu doby, kterou zde trávíme, je krásné slunečné počasí. Přesto lidé chodí v teplých bundách, tričko s krátkým rukávem lze spatřit pouze na mých společnících. Brzo jsem poznala proč. Počasí se dovede strašně rychle změnit, v tu ránu prší, fouká vítr. Jakmile jen na chvilku zajde sluníčko, je zima. Lidé jsou tedy navlečeni pořád stejně a nic je nemůže překvapit. Dle chytré knihy je město východiskem pro polární výpravy. Kniha nelže, jednu výpravu jsme tu potkali, a to zrovna česko-slovenskou. Několik stoprocentních chlapů tady čekalo na letadlo, které je má dovézt do Antarktidy. Našli jsme mezi nimi i Rudu Švaříčka (spíš si našel on nás), majitele cestovky Livingstone a velmi milého a příjemného společníka. Ještě teď držím palce, aby se kluci v pořádku vrátili domů.

Jeden den jsme se vydali na moře, konečně na kýžený Magallanes, a to malou kocábkou – motorovým člunem pro 10 lidí. Cestovce Solo expedition jsme zaplatili nekřesťanských 62 dolarů na osobu, aby nás s úsměvem ujistili, že pokud bude zítra špatné počasí – rozuměj vlny a vítr, nevyplujeme, nicméně část (!) peněz nám vrátí.... A ještě dáma s úsměvem prozradila, že na moři bude šílená zima, ať se teple oblékneme. Oblékli jsme se, byla. Foukalo naštěstí málo, vlny přijatelné, zážitek obrovský. A co jsme tedy zažili? Dostali jsme se na dva ostrůvky, přírodní rezervace. Na Isla Magdalenažije kolonie tučňáků, a to údajně 60 000. My je nepočítali, ale bylo jich opravdu hafo. Měli zrovna období kladení vajec, proto tam jezdí pouze jen ten jeden člun. Jakmile začne turistická sezona v prosinci, jezdí tam prý kde kdo. My tam byli sami a báječně si přítulná, milá a rozkošně nemotorná zvířátka užili. Byli jsme prý prima parta – kapitán člunu mluvil dobře anglicky, takže moji námořníci byli ve svém živlu. Dostali jsme navíc ještě prohlídku mořského miniakvaria. Na druhém ostrově, Isla Martha, žije zase kolonie lvounů. Zde nevystupujeme, jen s úžasem pozorujeme, jak velká a na pohled neohrabaná stvoření dokážou být ve vodě mrštná, rychlá a ladná. Hráli si jak děti, humor a optimismus z nich jen prýštil. Bylo mezi nimi i jedno velké bílé zvíře, průvodce z toho byl celý paf, to se tu prý běžně nevyskytuje, byla to údajně veliká náhoda. Nazýval ho capa de leopardo. Nejsme zoologové, tak jsme ho vyfotili a abychom potěšili kapitána, vyráželi obdivné zvuky – všichni: Australanka, Angličan, starší německý pár i dvě Skotky.

Další den jsme si na celý den najímáme taxíka. Máme jsme velké štěstí na sympatického sportovního čtyřicátníka. Mluvil sice jen španělsky, ale jeho přirozená inteligence naši chabou znalost tohoto krásného jazyka bez problémů dorovnala. Ukázal nám Puberto Hambre – Město hladu. Z města, které bylo jako první ve zdejších končinách založené španělskými kolonizátory v roce 1584, dnes už nezbylo nic, pouze památník a smutná historie. Zakladatel si totiž vybral moc špatné místo, a všechno obyvatelstvo pomřelo hlady. Druhý pokus obsadit tuto jižní oblast se již podařil, v roce 1843 byla vystavěna o kousek dál pevnost Fuerte Bulnes. Ani zde však kolonizátoři nevydrželi – poloha krásná, ale nechráněná, nedostatek pitné vody, kamenitá půda a nekvalitní pastviny je donutily, aby osídlení posunuli dále. Nicméně hlady nezemřeli, posléze si na nevlídné počasí a drsné životní podmínky zvykli. Dodnes jsou v pevnosti za plotem ze špičatých dřevěných sloupků k vidění pěkně udržované původní sruby, kaple, kasárna a ukázky lodiček a děl. Nejjižnějším bodem kontinentu je Mys Froward, 90 km jižně od Punta Arenas. Sem samozřejmě směřují naše myšlenky. Podle plánu brnkačka, podle našeho Hectora hrůza. Měl pravdu, autem se tam dojet nedalo, pouze pěšky, na to jsme však vůbec nebyli připraveni, ani vybaveni. A tak necháváme auto autem – nezamčené, jak je tu zvykem, a vydáváme se mysu kousek naproti. Prodírání se neprostupným lesem, houštinami, pralesem a močály, to bylo něco. To si nenechal ujít ani Hector. Zpočátku se mi jeho doprovod nelíbí: „Kdo se s ním bude pořád bavit?“ Ale nakonec jsme byli rádi. Byl milý, z nás nejmrštnější a nejsportovnější (nechci říkat nejmladší) a dělalo mu vyloženě potěšení, že si může protáhnout tělo. A navíc, abych to zkrátila, nebýt jeho, ještě tam možná bloudíme dodnes.....

Další den věnujeme návštěvě Ohňové země – Tiera del Fuego. Země ohňů se jí říká proto, že je tam pořád zima. Původní obyvatelé se pořád hřáli u otevřených ohňů, které údajně plály všude, měli je prý i na lodích. My ohně neměli, a velmi litovali. Pršelo, foukalo, byla zima. Nemáme čas na delší pobyt v této určitě zajímavé krajině, a tak volíme prozaicky trajekt. Collectivos dojedeme do přístavu a zjišťujeme, že nejsme zdaleka jediní turisté jedoucí do Ohňovky na otočku. Ve městě Porvenir žije přes 5 000 obyvatel a jsme šokováni, jaký je rozdíl mezi zdejšími lidmi a lidmi na chilské pevnině. Tam se oblékají střídmě, teple a účelně. Tady ještě střídměji, ještě účelněji a ještě tepleji. Domky nás zarazily svojí jednoduchostí a na první pohled malou izolační schopností – jako by byly všechny jen z lepenky. Auta většinou stará, ulice prázdné, opuštěné, autobusy a minibusy oprýskané. Každý se zná s každým, turisti jsou poznat na sto honů. Přesto nás tu nikdo neošidí, chovají se k nám velmi hezky. Největším zážitkem byla návštěva zdejšího muzea. Až tady jsme objevili, že nejvíce přistěhovalců se sem dostalo v roce 1879, kdy bylo nedaleko objeveno zlato. A světe, div se! Víte, jaká komunita tady byla největší? Chorvatská! Chorvati přijížděli za vidinou lepšího života, živili se lovem ryb a chovem ovcí. Dodnes je zde hodně nápisů slovanských, na hřbitovech spousta Miliců, Jankoviců, Simonoviců apod. Chorvati tady dokonce vydávali své noviny, starosta byl Chorvat, byly tu chorvatské školy. Dnes je prý většina zdejších obyvatel chorvatsko-chilského původu. V muzeu nás nejvíce vedle chorvatských reálií zaujaly fotografie původních obyvatel. Mezi jinými i kmen Ona, který zde v původním prostředí a ve svých primitivních, ale krásných životních podmínkách žil ještě v první polovině minulého století....

Jinak jsme v Punta Arenas odpočívali, hodně a dobře jedli (mimo jiné i bobra na několik způsobů) a bavili se levným internetem. Také navštěvujeme zdejší hřbitov, který se dost podobá bohatému hřbitovu v Buenos Aires – největší a nejkrásnější hrobky? S chorvatskými jmény. A zdejší muzeum je jedno z nejlepších, jaké jsme na svých cestách viděli. Lidé jsou velmi milí, přátelští, ale také velmi silní, spíše tlustí. A zvláště ti mladí. Kluci se domnívají, že je to dáno geneticky, aby se lépe bránili chladu, ale já si myslím, že spíš hodně mlsají. Bonbony se tu všude nabízejí zadarmo a ti původní domorodci, které jsme viděli na fotkách nahé na sněhu, tak ti tlustí vůbec nebyli!

Doporučení: Pokud hledáte čisté, levné a tiché ubytování kousek od centra, je možno vzít zavděk Blue Housem (5000 pesos za osobu – s příslušenstvím). Naháněči číhají na autobusovém nádraží u každého spoje, jinak vás tam odveze každý taxík. Pokud chcete po okolí taxíka, klidně zavolejte našeho Hectora – je moc milý, na celý den chtěl 20 000 pesos, věnoval se nám stoprocentně a to vůbec netušil, že mu kluci dají dost navíc. Jeho telefon: .... jeho telefon jsem bohužel někam založila, pokud ho ještě najdu, určitě doplním. Jestli se ale na něj doptáte (má jednoho syna), pozdravujte ho prosím od nás. Jestliže budete chtít jakékoli informace, moc se nám osvědčila kancelář Sernatour, kterou najdete na ulici Waldo Seguel. Nejlepší hospoda, kterou jsme našli, je La Luna na ulici O´Higgins. Tady mají mapu světa a při placení dostanete vlaječku, kterou můžete s datem či se vzkazem umístit tam, odkud pocházíte. Pravda, Evropa je tu jak ježek, ale my to vyřešili cílením na naši vlajku pod mapou. Najdete nás tam?


(Více... | 8 komentáře | Skóre: 4.6)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Arica
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:47:45 CET (1695 čtenářů)

Po deseti dnech strávených na jihu opouštíme chladnou Patagonii brutálním způsobem. Přelétáme totiž rovnou na sever, do města obklopeného pouští. Naši nostalgii potlačuje pouze těšení se na horko, na teplíčko. Ouvej, ouvej, teplo je, ale jen když hřeje slunka svit. Večer zima, zima. Dočetli jsme se, že v Arice, omývané Pacifikem se nechá koupat celý rok. Jo, to jo, řekl taxikář, ale teď se tu koupou akorát Patagonci, dodal posměšně. No, moc Patagonců zrovna dovolenou nemělo…. zato je tady dost stabilní počasí, údajně tady celý rok neprší. Tomu by odpovídala i terasa našeho hotelu, kde je možno sedět na polstrované sedačce, i když tam není žádná střecha. Potěšitelné je, že se dostáváme do oblasti Tarapacá, jak už název nám alkoholikům napovídá, do oblasti, kde se pěstuje úžasné víno.

Ale Arika je moc příjemné město se 180 000 obyvatel. Orientace velmi snadná, centrum malé, přívětivé, útulné a přehledné. Bydleli jsme přímo u pěší zóny v hotelu Las Palmas (jsou tam dva hotely stejného jména, my platili 7 000 pesos na osobu s příslušenstvím a snídaní). Spali jsme tu jen jednu noc, hned druhý den ráno vyrážíme do Národního parku Lauca. Byl trošku problém sehnat nějakou cestovku (už jsme poučeni, že sami do parku, pokud nemáme pronajaté auto, raději ne). Park je ve výšce přes 4000 metrů nad mořem a nedoporučuje se vystoupat tak vysoko rovnou od mořského břehu. Všichni radí přespat v Putre, v malé příjemné vesnici. Dobrá, učiníme tak. Ovšem v době, kdy tam chceme nocovat, zrovna probíhá velký folklorní festival a ani jedna postel není volná! Měli jsme však štěstí. Když už se po dvou hodinách pomalu vzdáváme naděje, upozorňuje Vašek ještě na jednu cestovku. A majitel zrovna téhle je pěkný fiškus. Zakoupil v Putre od armády opuštěný objekt, ve kterém vybudoval zázemí pouze pro své klienty. A mají ještě pár volných míst. Hurá!!! V klidu tedy večeříme a oddáváme se lenošení na noční pěší zóně. Ale ne dlouho, neb nás chlad velmi rychle ubezpečí, že na poušti je vždy všechno trochu jinak, a vyžene nás do postele.

Doporučení Pokud nepospícháte, dopřejte si odpočinek v tomto pěkném lázeňském městě. Navíc je tu dost cestovek, které nabízejí nejenom dvoudenní výlet do Laucy, ale také přes Cordiliery s džípy, několik zajímavých výletů, či přímo expedic. Sever je krásnej, je toho zde hodně k vidění. Zaujala nás cesta z Aricy přes Laucu až do Iquique – a odtud můžete letecky či busem pokračovat dál. V Arice na autobusovém nádraží je třeba si koupit perónní vstupenku, i když máte platný lístek. Bez vstupenky vás tam nepustí. Upozornily nás na to hodné spolucestující, a když jsme nemohli pochopit princip, odtáhly nás ke kase, objednaly lístek a nás nechaly jen zaplatit. Zkoušeli jsme projít bez této vstupenky, fakt by nás nepustili!! Pokud chcete stavět v Calamě a pak pokračovat do San Pedra, jeďte společností Bus Tour. S Pulmanem, který do Pedra nejezdí, jsou na konečné zbytečné komplikace.


(komentáře? | Skóre: 5)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Putre
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:46:11 CET (1760 čtenářů)

Na cestu do Národního parku Lauca se vydáváme malým mikrobusem s dvojicí Francouzů ze Štrasburku. Kluci jásaj. Frantíci sice neumějí anglicky, ale zato vládnou němčinou, na které se nakonec všichni shodneme, a tak si pánové (hlavně Pepík) vyrovnávají svůj konverzační absťák. Pro mne je to malé peklíčko, neb průvodce a řidič v jedné osobě – příjemný starší Fernando – mluví pouze španělsky, což Frantíkům moc nejde. Takže s ním španělsky, překládat česky a francouzsky a ještě se do společného hovoru zapojovat německy. Ať si šedé mozkové buňky zamakají, že?

Ale cesta to byla příjemná, zvlášť tím, že bylo pořád co vidět a obdivovat. Jestli si myslíte, že když se jede pouští a kolem dokola je pořád jen samý písek, že není na co koukat, tak to se dost mýlíte. Zvlášť pro nás, kteří za malou fůrku písku musíme dát přes tisíc korun, jsou pohledy na nekonečné písečné duny naprostým potěšením, a to samozřejmě nemluvím o spoustě dalších zajímavostí. V mikrobuse byly i kyslíkové bomby, protože není zvláštní případ, kdy se mlaskounům jako my udělá z rychlé změny nadmořské výšky špatně. Pohybovali jsme se na silnici č. 11, jež je takovou kultovní silnicí. Táhne se v pustině, zakusuje se do hor. Je úzká a dobře udržovaná. Provoz na ní sice malý, zato vydatný. Přestože prochází přímo přírodní rezervací, jezdí po ní spousta naložených a přetížených kamionů. Řekla bych, že jich je víc než osobáků. Jedná se totiž o důležitou spojnici s Bolivií, po které se bolivijské zboží dostává do chilských námořních přístavů. Proto tolik nákladů, proto tolik váhy.

A co všechno jsme tedy během cesty viděli? Podél silnice lamy huanaco a občas i zajímavý kaktus candelabros, kaktus-svícen. Protože tady skoro vůbec neprší, berou si kaktusy vláhu z občasné mlhy. Každý rok candelabros poporoste jen o 5 -7mm, kvete jednou ročně pouze po dobu 24 hodin. Na silnici se také čaruje. V místě, kde je značení „zona magnetica“, náš šofér zabrzdil, pustil volant a zařadil neutrál. Auto pomalu začalo couvat do kopce. Fakt. Nemohli jsme uvěřit, že by nás nějaký magnet přitahoval, ale auto pořád zrychlovalo. Až Pepík, který má rád ve všem pořádek a každé záhadě chce vždy přijít na kloub, zařval „stop!“ Přestože se to řidiči nelíbilo, donutil ho zastavit a vystoupil. Samozřejmě, byl to optický klam. Slunko a horký vzduch v určitém místě způsobily, že posádka auta nezpozoruje, že auto stojí v kopci. A jakmile do kopce nejedete a máte zařazený neutrál, co se děje? Auto couvá! Označení zona magnetica jsme pak viděli ještě víckrát, ale nikde už efekt nebyl tak markantní. Po cestě bylo ještě několik zastávek, různé pozoruhodnosti, pevnost, kostel, hřbitůvek...Nejvíce na nás zapůsobila malá úhledná vesnička Socoroma, kde se obyvatelé živí pěstováním oregana. Báječně voněla i vesničanka, která pole obdělávala. Na upraveném náměstí s kostelem ze 17. století jsme si dali s Frantíkama maté de coca (pozornost cestovky) a už jsme uháněli dál.

Do Putre, vesnice s 2000 obyvateli a nadmořskou výškou 3 500m nad mořem, jsme přijeli brzo odpoledne. Už pro nás měli připravený oběd – maso z lamy-alpaky s rýží a salátem. Ubytovali nás velmi dobře, na dvorku byla dokonce možnost na sluníčku usušit prádlo. Takže vyprat a už nás čeká sladké nicnedělání. Jen jsme bloumali po vsi a potkávali se s vyšňořenými mladými lidmi, kteří se sjeli na folklorní festival z celého okolí. Na velkém jevišti se střídala jedna skupina za druhou, všechny barevné, nápadné – hráli, zpívali, tančili. Nádhera.

Ještě jeden zajímavý zážitek. Vystoupíme z auta a hned se nás místní povaleči jako obvykle ptají: odkud, odkud? Po odpovědi se začnou děsně smát a plácat do stehen. Takovou reakci jsme ještě nezažili! Všude máme díky naší zemi spíše respekt a úctu. Ale vše se hned vysvětlilo. Chvilinku před námi k nim dorazili dva kluci, a také z Čech! Radostně jsme si pokecali, nadšení, že po dlouhé době si s někým můžeme vyměnit česky zkušenosti. Největší překvapení nás ale čekalo po návratu domů. Jeden z těch mladíků byl synovec naší známé Vlaďky!! Jak je ten svět malý.....

Doporučení Do Putre můžete dojet i linkovým autobusem z Ariky a průvodce na cestu parkem si můžete najmout až tady. Cestovek je tu dost, i když vesnice je malá. Ubytování také určitě seženete, pokud ovšem zrovna není festival. Každopádně to vyjde levněji. Ale ubezpečte se, zda autobus jede až dolů do vesnice. Čeští kluci, které jsme zde potkali, byli dost zdrchaní po asi hodinovém pochodu s těžkými bágly. A nakupte tady suvenýry, blízkost bolivijských hranic zaručuje nízkou cenu. Úplně stejné věci vás pak v Santiagu vyjdou minimálně jednou tolik. Fakt.


(Více... | 1 komentář | Skóre: 5)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Národní park Lauca
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:45:00 CET (1407 čtenářů)

Nachází se v severní části Tarapacá na ploše 138 000 ha. Celá oblast je poseta činnými i nečinnými sopkami, z nichž nejvyšší je Parinacota s 6 350 metry. Celý park je ve výšce přes 4000m nad mořem, krásné a velké jezero Chungará je jedno z nejvýše položených jezer na světě. Doporučovali nám, abychom nekouřili, nepili alkohol, pohybovali se pomalu a hodně pili. Asi měl náš Fernando strach, že by musel vytáhnout ten kyslík, který možná ani neměl...... A tak přesvědčujeme Pepíka, ať omezí pivo. Samozřejmě marně, pivo přece není alkohol!!! No a spíše v konzumaci přitvrdil. Našel v Putre takovej malej šikovnej krámeček.... Ale že by měl nakonec pravdu? Jediný, koho totiž nebolela hlava a nebylo mu špatně, byl právě Pepík.

V Lauce jsme pozorovali nejen přírodní krásy, ale také zvířata. Pase se tu spousta vikuní, divokých a původně velmi plachých zvířat podobných našim srnkám. Jeden čas byly tyto ladné bytosti téměř na vyhubení (mají prý moc delikátní maso, jak tvrdil Fernando), a tak jsou teď chráněné a nesmějí se střílet (jak to s tím masem ví, to říct nechtěl.) Asi hodinu jsme strávili pozorováním skal, na kterých se vyhřívali viskoči – viskača je malý hlodavec, takové králíko-morče, příbuzné činčile. Původně také plaché, dnes se jich několik stovek v rezervaci usídlilo a jsou pěkně rozcapení. Pozorují nás snad více než my je, chvílemi jako by provokovali, jisti se tím, že z foťáků se nestřílí. Ale běda, jak je chcete pohladit. Frnk a už jsou pryč! Mají náramné mimikry, takže na pozadí skal jsou těžko rozeznatelní. Žije tu také velké množství ptáků, údajně 150 druhů, zaznamenali jsme plameňáky, kondory, lysky, racky a spoustu dalších, jež pojmenovat neumíme. Žijí zde aymarští pastevci lam a alpak, jež maso prodávají do obchodů a restaurací. Maso dobré, ovšem s růžovými měkkoučkými argentinskými biftečky srovnávat nemůžete.

Květena je zajímavá, ale vše takové nízké, ošlehané větry, chybí nám tu lesy a vysoké stromy vůbec. Moc se nám ovšem líbila llareta (čti jareta). Na první pohled mechově měkkoučký zelený porost na kameni, vybízející k odpočinku. Houby, je to tvrdé jako křemen. Místní llaretu dolují krumpáči, suší a topí s ní. Škoda, je to nádhera. Ještě teď cítím omamnou vůni, která se uvolňuje, když rostlinu několikrát intenzivně přejedete dlaní. Fernando nás upozorňuje také na tzv. bofedal, bažinaté sedimenty vnukající nám myšlenku na Krále Šumavy. I zde se totiž můžete propadnout do vlhkého a smrtícího neznáma.

Zastavujeme i u domorodé vesnice Parinacota, ale to je spíše jen pro turisty: suvenýry, suvenýry, suvenýry. Tam ani nemusíte. I když pravda, lze nakoupit levně, pokud pak nejedete do Bolivie. Příjemné zastavení bylo ale u termálních lázní, jak to Fernando vznešeně nazýval, spíše však u horkých pramenů. Vyvěraly ze země a tvořily malá bahenní jezírka. Jsou zde i dvě jezera umělá, tedy spíše bazény. Zprvu jsem se na to dívala s velkou nedůvěrou: špinavý oprýskaný velký lavor. Ale jak si kluci s Frantíkem lebedili, neodolala jsem. A udělala dobře. Jednak to vzpruží, jednak zahřeje. V parku nám totiž moc nesvítilo, byla tudíž zima. Pepíkovo „jsem na jižní polokouli, podle toho se oblíkám,“ moc úspěchů neslavilo. I on drkotal zuby a vzal teplou lázní zavděk.

A to je asi tak všechno. Po lázni zase „jedenáctkou“ dolů a na autobusák. Tady se trošku s nostalgií loučíme s tátou Fernandem, který se o nás dva dny staral jako máma. Teď už zase musíme vše vybojovat sami, čeká nás noční přejezd do Calamy.

(komentáře? | Skóre: 5)


Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Calama, Chuquicamata
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:43:11 CET (1693 čtenářů)

Noční autobus z Ariky za 9 000 pesos absolutně v pohodě. Usínáme, autobus vrčí, šupajdí svojí osmdesátkou, ráno budí teplou kávou a sušenčičkou. Pouze v noci nás policejní a celní kontrola žene ven z autobusu. Berou nám i pasy, jdou po drogách. Admirál vše absolvuje v polospánku, až ráno se dovídá, že byl v noci vystoupen....

Calama nás nepřivítala zrovna přátelsky. Ráno v šest hodin, což je pro pozdě vstávající Chilany ještě půlnoc, nás vyhodili na terminálu Pulman daleko za městem. Ale autobus do San Pedra odtud nejede, musíme hledat terminál buď Foerstera nebo Bus Tour. Obojí daleko, není koho se zeptat, pochodujeme, pak se ptáme, zuříme. Nakonec nás zachraňuje taxík a pak už jen vše dobré.

Calama je menší hornické městečko, které nám i po těch všech peripetiích připadá přívětivé a pohostinné. Nikdo tu nikam moc nespěchá, plno obchodů, restaurací – pohoda. My zde stavíme hlavně proto, že v okolí Calamy, jež se nachází uprostřed pouště, se těží měď. Je tu několik povrchových i hlubinných dolů, největší mezi nimi pak Chuquicamata (čti čukikamata). A do tohoto dolu je možné se v rámci exkurze podívat. Naše chytrá kniha píše, že návštěvy jsou od 9.00 hodin, ale je třeba tam čekat dříve, protože zájemců je hodně. Skutečnost je však nyní jiná. Ráno v osm nikde nikdo, jen slečna u počítače. Prohlídka je pouze ve 14.00 hodin, ale zájemců opravdu mnoho. A tak rezervujeme místa a hurá zpět do Calamy na snídani. Přestože jsme absolvovali dvě půlhodinové cesty colectivos (jedna za 900 pesos) z centra do vesnice Chuquicamata a vyjednávali exkurzi, Calama pořád ještě spí. Na pěší zóně otevřená pouze jediná malá pekárna, kde se naštěstí vaří i káva. A tak s čerstvou houstičkou a horkou kávou usazeni pod slunečníkem (brrrr, tam byla zima) pozorujeme probouzející se město. A možná proto, že jsme Calamu zastihli v nedbalkách, nám tak přirostla k srdci. Přestože pondělí, nikdo nespěchal, lidé v pohodě, usměvaví, pouliční umělci měli velkou tržbu, prostě na první pohled pohoda. Měli jsme půl dne času, ovšem na žádnou pamětihodnost nenarazili. I tak se nám líbilo. Narazili jsme pouze na jeden zajímavý úkaz. Maminky se po pěší zóně procházejí s hodnými a usměvavými dětičkami, jakmile však minou jeden obchoďák, táhnou za ruku rozeřvané spratky. Tomu musíme přijít na kloub! Bylo to sice snadné, o to víc však šokující. Pouliční očkování – nikoli psů, ale dětí. Náhodně odchytávali kolemjdoucí děti a očkovali je proti spalničkám a zarděnkám. Když je Vašek fotil, ještě mu zapózovali!

Samotný povrchový důl Chuquicamata je obrovitý. Velikánská díra v zemi o rozměrech 4, 5km x 5, 3km, hloubka 850 metrů. Odtud 110 obrovitých aut vyváží denně 360 tun horniny bohaté na měď. Pracuje se ve třech směnách, tedy 24 hodin denně, zaměstnání zde nalezlo přes 22 000 lidí. Takové náklaďáky jako tady jsme zatím nikde neviděli. Vedle nich každý vypadá jak mraveneček. Aby ne, když je každé vysoké přes 26 metrů a váží 54 tun. Za 8 hodin spořádá každé auto 1 000 litrů nafty, a to víc jak 60km/hod. neudělá. No, živit bych ho nechtěla, a šatit už vůbec ne. Jedna pneumatika stojí 12 000 dolarů!

Po exkurzi, když nám ještě pořád v makovicích rotují tato neskutečná čísla, našel stále někam lozící Pepík typickou dělnickou hospodu. Pokecané umakarty, uřvané televize, voda na toaletě neteče. Ale jídlo, to si přečtěte stejně jako ostatní menýčka u Vaška. Prozradím jen: bylo levné a vynikající.

Doporučení Do Chuquicamaty se z Calamy dostanete colectivos (myslím, že číslo 8), žádný problém, stanoviště mají v centru hned u náměstí. Jezdí pořád dokola, tam a zpět. Jediná nevýhoda je, že auto vždy nacpou, aby místečko nebylo volné. Kluci si přáli vždy dozadu nějakou mladou pěknou pasařérku, ale těch je v Chile, natož v hornickém městě, opravdu málo! Jeďte co možná nejdřív do Oficina de Relaciones Publicas v Chuquicamatě, abyste si na odpoledne rezervovali místo. Těch pár hodin zdržení stojí opravdu zato.


(komentáře? | Skóre: 4.75)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 San Pedro de Atacama
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:37:32 CET (1726 čtenářů)

Do San Pedra jsme se moc těšili a naše očekávání se naplnilo výsostně. Pětitisícová oáza uprostřed pouště nás úplně nadchla. Už jen samotná tříhodinová cesta z Calamy, kdy jedete pouští do hor, protože městečko leží v nadmořské výšce 2440 metrů, byla zážitkem. Kordillery, kde se nacházíme, jsou největší a nejmladší sopečný útvar na světě. Pokud si dáte tu práci, můžete napočítat 8 000 vulkánů, z nichž některé jsou ještě činné. Podle posledního měření NASA je nejvyšším Licancabur s 6006 metry. Zdejší lidé si na těch posledních šesti metrech dost zakládají – kolik míst se může pyšnit šestitisícovkou, že?

Pouštní San Pedro je turisty velmi oblíbené, aby ne. Domky jsou většinou z nepálené hlíny, ulice jsou vlastně jen taková pískoviště. Ovšem pozor, časy se i tady velice rychle mění. V době, kdy jsme tu pobývali, bylo už centrum vydlážděné, vzorně opravené a upravené a dlažba se začala pomalu rozlézat i do okolních ulic. Viděli jsme dělníky, kteří sice renovovali dům pomocí nepálených cihel (takové pospojované hovno, tomu říkali kluci), ale ulice a chodník už začali dláždit. Je to samozřejmě pohodlnější, ale kouzlo exotické oázy se začíná pomalu vytrácet. V sezóně je tu prý velké množství turistů, atmosféra údajně velmi změněná, business vládne i tady. My jako předsezónní jezdci nic podobného nezaznamenali, jen příjemné a milé lidi, klidnou a pohodovou vesnici.

Ubytováni jsme skvěle - v hostelu Sonchec, kde tvrdou rukou vládne jedna Slovinka z Mariboru. Opravdu tvrdou, musí se zde zachovávat klid, vchodové dveře jsou pořád před případnými narušiteli zamčeny, nesmí se tady popíjet alkohol ve větším množství, nesmí se tady pořádat hlučné party, prádlo prát jen spodní.... Ale nám se tu moc líbí, a samozřejmě každý večer tu svoji lahvičku Tarapacy nebo několik Cristalů (místní dobré pivo) uděláme. Hostel má dobré renomé, vlastně pořád byl plný, většinou jsou zde Francouzi, a my měli štěstí, že nás ubytovali. Navíc kluci si mohli slovansky pokecat.

Okolí San Pedra nabízí spoustu možností, jak využít čas. Hned první den kupujeme výletový balíček na tři dny a navečer už vyrážíme do pouště na západ slunce. Zdejší průvodci všichni mluví vedle španělštiny i anglicky, takže s dorozuměním úplná pohoda. V rámci tohoto výletu jsme se dostali do údolí Valle de la Mort. Podle překladu slova je možno název vykládat dvěma způsoby: buď Údolí smrti – žízní zde prý zahynulo hodně lidí a zvířat, nebo také Údolí Marsu, podle písečných dun připomínajících mimozemskou krajinu. Do jedné duny jsme zahnáni a bosky scházíme snad kilometr dolů. Horký rozpálený písek na nohy zmožené únavou – další z úžasných zážitků. Na duně jsme se střídali s kluky na sand-surfu. Bohužel se jim moc nechtělo, tak jsme se žádné ukázkové jízdy nedočkali. Zato nám průvodce vykládá, že se tu často točí různé reklamy a přidává své vlastní historky z natáčení.

Jdeme též k jeskyni se solnými útvary, které díky obrovskému střídání nočních a denních teplot (-5°C +35°C) pracují – vržou, skřípou, štěpí se a praskají. Na západ slunce do Valle de la Luna se sjíždí celé široké okolí, proto asi také vybírají vstupné. Ovšem západy slunce jsme už viděli mockrát a že by tedy nás to okouzlilo k smrti, to ani ne. Zavedou vás k písečné duně a v hodinu H, kdy začne sluníčko zapadat, je na jedné straně „noc“ a na druhé „den“. K tomu hra stínů. No dobře.

Další den, další výlet, tentokrát na gejzíry El Tatio. Stejně jako na západ slunce, i tady nás vybízejí k teplému oblečení. Jakmile slunce zapadne, je na poušti zima. Ve Valle de la Luna sice zima byla, ale kdo zapomněl doporučovanou bundu, nic tak strašného se nedělo. A i proto Pepík odhaduje, že jsou všichni vyděšení k smrti, že jedna bunda ke gejzírům stačí. Nestačila. Vstáváme totiž v půl čtvrté ráno a rozhrkaným nacpaným mikrobusem nás vyvážejí do výšky 4 300 metrů, kde se gejzírové pole nachází. Tam máme čekat na východ slunce. Tento zážitek patří k těm nezapomenutelným. Jednak je šílená zima (-7°C), na kterou naše letní bundičky nejsou připravené, a navíc nás všechno zebe při pohledu na Francouzky v kulichu, kabátu a rukavicích. Na druhé straně se ale nacházíme v krajině Alenky v říši divů – rozlehlá planina, která je mysticky zahalená stoupající párou. Ticho časného rána přehlušuje bublání a prskání několika desítek gejzírků a gejzírů. Protože je kupodivu a naštěstí bezvětří, pára stoupá přímo vzhůru, a tak je mezi sloupy odpařující se horké vody možno zahlédnout strašidelné obrysy zimou se tetelících turistů. Celá planina je sevřena prstencem blízkých hor. Do toho nebeský osvětlovač pomalu a neurčitě přidává každou minutu lampu po lampě, a barevně tak neustále mění celou scenérii, dokud vše neozáří blahodárné sluníčko. Najednou je tajemno pryč, zato azurová modř dává vyniknout hrdým horským velikánům.

Jak jsme se na východ slunce těšili! Ještě víc než na tu horkou čulifindu, které naše cestovka říkala káva nebo čaj. Chuť nedorovnala ani podezřele vypadající obložená houska. Stejně jsme ale z toho fantastického zážitku nemohli jíst, jen jsme si pálili rty o horkou zbarvenou vodu. Když představení skončilo, začala další turistická práce. Průvodce nám vysvětlil, že každé jezírko má své jméno - německé, francouzské, portugalské. To proto, který turista kam spadl a zahynul. Buď se uvařil, nebo utopil. O pojmenování dalšího jezírka asi zájem nemají, protože všudylezoucího Pepíka důrazně upozorňovali, aby nelezl blíže ke gejzíru – zabijákovi. A české jezírko ještě nemají :))) Cestou zpět jsme pozorovali nám již z Laucy důvěrně známé vikuně, viskoči, lamy, alpaky, pštrosy, kormorány. I flora je tu podobná – llareta, bofedal i kaktus calabros.

A taky jsme si tady konečně ujasnili, jak to s těmi všemi lamami vlastně je. Lama huanaco je taková rezavě hnědá, statná mamina. Žije divoce a vyskytuje se maximálně do nadmořské výšky 4 000 metrů. Výše už lze potkat jen lamu vikuňu, ta nám potíže nedělá - vypadá hodně jako srnka, má velmi jemnou zlatavohnědou srst a je také chráněná. Hůře jsou na tom lamy a alpaky, které se chovají jako hospodářská zvířata na maso a vlnu. Lama (oficiálně lama glama, ale každý jí říká jen lama) je taková vyšší statnější boubelka. Je dost skromná, daří se jí i na chudých a suchých pastvinách. Tam by ale nebyla spokojená lama alpaka, která je menší a s podstatně jemnější srstí. Tato dáma vyžaduje pastviny s dostatkem vody, často je kvůli ní i zavlažují. Prý má delikátní jemné maso. No, v Putre jsme jedli asi nějakou stařešinu :)))

Výlet končí ve dvě hodiny odpoledne. Přestože sluníčko už má v tu dobu své obvyklé přes třicetistupňové grády, celá rozbolavělá doznívající vnitřní zimou padám do postele. Nezničitelní kluci mezitím nakupují „uvidíme, co krám dá“ a vytvářejí fantastické menu z kuřete, které by zvedlo z postele i umírajícího. A tak po vydatném papání jdeme ještě do zdejšího Muzea Gustavo Le Paige. Je pojmenováno po belgickém knězi a archeologovi, který v padesátých letech minulého století začal s pomocí vesničanů pátrat v poušti a dávat dohromady místní sbírku. Poušť Atacama, z které jsou zdejší exponáty, je prý snem každého archeologa, neboť díky suchu a prakticky nulové vláze se prehistorické nástroje a výtvory uchovávají nezměněné po tisíciletí. Muzeum se nechá vidět, ale zdá se nám, že v Punta Arenas i v Porveniru je toho k vidění víc.

Třetí den-třetí výlet. Tentokrát minibus nebyl narvaný, navíc náš průvodce Carlos mluvil velmi pěknou angličtinou, byl šikovný, sečtělý a o to víc se nám výlet líbil. Jeli jsme po Altiplanu, což je vysokohorský prostor zahrnující část Peru, Bolívie i Chile Vyznačuje se spoustou vulkánů, často činných – naposledy sopky zlobily u Iquicque letos v červnu. Čtyři činné sopky jsou i v okolí San Pedra, pozorujeme nad nimi bílé, podezřele vypadající obláčky. To nás snad osud odměnil za předloňský Popocatepetl, který zrovna v době naší návštěvy stávkoval!

Jedeme přes Salar de Atacama, největší slanou poušť světa, což je vlastně vyschlé solné jezero o rozloze 90x60 km. Půdu zde pokrývá krusta plná minerálů. Pozorovat tyto vykrystalizované minerály je nejlepší v Laguně Chaxa, kde se bohužel, jako skoro všude tady na Norte Chile, platí. V krystalech je vedle jiného také borax a lithium – to je důvěrně známé hysterkám, neboť se jím léčí psychické poruchy, jedná se o oblíbené antidepresivum. Lidé, kteří tady minerály těží, jsou prý dost vysmátí, každopádně depresemi netrpí. To nás depka občas přepadla, když jsme viděli, jak nevybíravě se tu k přírodě chovají (tedy tam, kde není rezervace a kde se neplatí). Vedle krystalů se do laguny jezdí také na plameňáky, neboť je to nejsnáze přístupné místo, kde hnízdí. Plameňáci jsou zde dost ohroženi přirozeným nepřítelem – liškou. Ta schází z blízkých hor za potravou. Plameňáky nežere, jsou pro ni příliš slaní, zabíjí je jen proto, aby se dostala k jejich vajíčkům. Plameňáci jsou (pozor, čeští muži!) přísně monogamní a své krásné červenorůžové zbarvení mají díky betakarotenu, který si berou z potravy.

Dále jsme jeli k dvěma lagunám, které mi úplně vrazily dech. A že to po našem třítýdenním putování není tak snadné. Chodili jsme kolem nich bohudíky pěšky, a tak byla možnost je opravdu vychutnat. Laguna Miňiques a Laguna Miscanti. Procházíme se ve výšce 4 200 m a posloucháme výklad Carlose. Obě jezera vznikla sopečnou činností a přestože jsou vzdálena jen několik stovek metrů, výškově se liší 5 metry. Máme nádherné počasí a i když fouká, není zima. Ani se nechce věřit, že laguny v zimě zamrzají. Průzračný vzduch se snovými nadýchanými mráčky a azurově modrá hladina s pozadím vulkánů slibují nádherné fotky. Carlos prozrazuje, že na některé vulkány se nechá vylézt – je třeba povolení strážce NP (přeloženo do češtiny: je třeba zaplatit) a ani to není tak náročné. Jen kvůli nebezpečí výškové nemoci je nutno na svahu přespat. Na jiné vulkány je však vstup zakázán. Jedná se o tzv. svaté hory. Inkové totiž měli za boha Slunce a na tyto svaté hory vynášeli sakrální předměty, pro které tam stavěli svatyně. Na vrcholcích, co nejblíže Slunci, měly talismany načerpat sluneční energii a následně chránit od zlých mocností.

A ještě se nám Carlos pochlubí, že v okolí San Pedra je nejjasnější obloha na světě, 300 dní v roce jasno, bez mráčků. A proto se tady dostavuje obrovská astrologická observatoř, na které se podílejí vedle Chile i USA, Kanada, Japonsko a také Evropská unie. Takže i my svou troškou peněz přispíváme ......

V rámci tohoto výletu máme i velmi chutný oběd, po kterém navštěvujeme ještě vesnici Toconao s Iglesia de San Lucas. To už jsme dost znaveni a to, co Carlos vypráví, nám jde jedním uchem tam a druhým ven. Pokud to chcete vědět, musíte si sem zajet sami – ale upřímně, jenom kvůli této vesnici a kostelu z Čech nejezděte :))) Nicméně Pepík byl unešený z oázy Quebrada de Jerez, kde jsme procházeli svěžím údolíčkem čisťounkého potoka a jásali nad břízami, hrušněmi, jabloněmi a kdoulemi (aby ne, když i tady jsme museli platit!!). Abych nebyla moc protivná, tento výlet byl opravdu moc povedený, vracíme se až pozdě odpoledne. Ale popravdě nutno dodat, že každý výlet stojí a padá s průvodcem, stejně tady jako všude jinde.

Doporučení Doporučujeme ubytovat se v Sonchecu, ale je lepší si nocleh dopředu rezervovat, protože mají pořád plno. Zkuste to na adrese: soncheksp@hotmail.com Pokud chcete dobře prozkoumat okolí San Pedra, je možno si půjčit auto, ale nejlépe v Calamě. V samotném Pedru jsme moc půjčoven neviděli, navíc to bude určitě drahé. Pokud nechcete řídit, moc se nám osvědčilo zakoupit tři výlety najednou u jedné cestovky. Je jedno kde, stejně jsou všichni domluvení a mikrobusy doplňují podle toho, kolik má kdo klientů, takže auto je vždy plné. Vodítkem je cena, protože za stejnou službu chtějí každý něco jiného – liší se v maličkostech, ve svých provizích. My za 3 výlety - Valle de la Luna, Gejzíry El Tatio a Altiplano platili 30 000 pesos. Můžeme doporučit, doporučujeme i smlouvat o ceně. Na gejzíry se skutečně dobře oblékněte, nezívejte, když vám to radí v odpolední třicítce. Berte vše, co teplého máte s sebou!!!! A pokud budete kupovat výlet, zkuste se poptat po zrzavém Carlosovi – z průvodců byl nejlepší a mluví krásnou angličtinou.


(komentáře? | Skóre: 5)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Antofagasta
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:35:33 CET (1626 čtenářů)

San Pedro jsme po čtyřech dnech opouštěli jen velmi neradi. Nechalo by se tu odpočívat a vegetit určitě ještě déle, ale čas nás neúprosně tlačí. Odjíždíme ráno autobusem po dlouhé rovné a poloprázdné silnici. Úžasné pohledy na naše hory se pomalu mění ve fádní krajinu. Nejenže je fádní, je také velmi smutná. Samozřejmě za její pláč a nostalgii mohou lidé. Nepokrytě a zcela bez zábran krajinu rabují. Bagry dolují měď, minerály, písek, prostě kdeco a velkými auty odvážejí bůhvíkam. Občas vidíme i jak země roní žluté potoky slz – pravděpodobně nějaká chemikálie, kterou si pomáhají při těžbě. Navíc mají Chilané nepříjemný zvyk - stavějí kříže, kapličky či celé hrobky kolem silnic. Občas se nám v některé křižovatce či zatáčce zdálo, že projíždíme hřbitovem. A to je silnice opravdu přehledná, poměrně rovná a málo frekventovaná. Neumím si přestavit zdejší řidiče na naší brněnské dálnici ...

V Antofagastě vychytáváme ubytování rovnou naproti autobusovému nádraží. Centrum města je poměrně malé, přehledné, s hezkou, byť moderní a komerční pěší zónou. Pro nás zůstane Antofagasta místem, kde jsme přenocovali, odpočinuli si a pokračovali dál.

Stejně jako v celém Chile i tady vrcholí předvolební kampaň. Volí se do obou komor Parlamentu, obměňuje se i prezident. Velkou šanci na hradní křeslo má půvabná blondýnka středních let, socialistka Michelle Bacheletová. Její volební heslo zní: Soy contigo – jsem s tebou. Je pozoruhodné, že je s každým voličem, ale se svým mužem, s kterým má tři děti, se rozvedla :)) Přesto ji silně katolicky zaměření Chilani dost podporují. Měla by to být první prezidentka v Chile, možná v Americe vůbec. Jsme na ni zvědavi, avšak její hlavní oponent – pravicový Lavín prý má také šanci. Jen tak pro zajímavost, je to ekonom, bývalý poradce diktátora Pinocheta a bývalý starosta Santiaga de Chile. Jeho billboardy a plakáty zemi zamořily neskutečně. Při našem soukromém statistickém průzkumu vedla výrazně Bašeletka, přestože jak jsme viděli autentické fotky v novinách, není ani tak půvabná, ani tak štíhlá jak na plakátech:))) Pro úplnost nutno podotknout, že bezdomovci volební kampaň přivítali jako takovou a mezi kandidáty moc nerozlišovali. Brali zavděk každým billboardem, který se jim nachomýtl. Bašeletkou se většinou přikrývali, na Lavínovi, který byl tužší a silnější, se zase lépe spalo. Ať žijou volby!!!!!!!!

PS Aktuálně: první kolo voleb vyhrála Bacheletová, ovšem nedostala 50%, a tak musí v polovině ledna absolvovat druhé kolo. Náš odhad nevyšel, jejím soupeřem nebude Lavín, který skončil jako třetí, ale pravicový miliardářský podnikatel Sebastian Piňera. Ovšem Lavín Piňerovi údajně slíbil podporu, a tak asi pediatrička Bacheletová ostrouhá. Dopisuji dodatečně: vyhrála Bacheletová a stala se první jihoamerickou prezidentkou vůbec. Gratulujeme!!!

Doporučení Levný a slušný hotel najdete hned naproti terminalu Tour Bus – navíc kousek od centra. V hotelu Frontera jsme platili za dvoulůžkáč se společnou koupelnou 10 000 pesos. Moc dobře se jí v rybí tržnici – ale musíte tam být dopoledne či brzo odpoledne. Taxík na letiště stojí z města maximálně 8 000 pesos, neplaťte víc! Na nás zkoušeli i tradiční dablovku.


(komentáře? | Skóre: 0)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Velikonoční ostrov - Rapa Nui
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:31:49 CET (5091 čtenářů)

Pobytem na tomto exotickém místě se nám plní dávný sen. Vždyť každý z naší generace, kdo hltal Thora Heyerdahla, musel aspoň jednou zatoužit se na těch 117 km² podívat. Řeknu vám, stálo to skutečně zato. Nemluvím ani tak o monumentálních sochách, na které jsme byli připraveni a které nemohly zklamat. Stály či ležely nepohnutě na svých místech, potichu zarůstající travou. Ale zcela nás zaskočila atmosféra ostrova. Jako praví Středoevropané jsme pořád nemohli pochopit, že jsme se ocitli na konci světa, na zcela izolovaném ostrově, kde je spojení s civilizací minimální. Představte si vulkanickou zem, kde z nejvyššího kopce vidíte ze všech stran dokola jen oceán. Voda, voda a nic než voda. Nikde v dohledu ani ostrůvek, dokonce ani žádná loď. Na nebi se ukáže letadlo jen dvakrát týdně. Průmysl žádný. Továrny, kanceláře, nic. Jen jedno miniměstečko a pár turistů. Opravdu jen pár, vždyť kolik jich pojmou ta pouhá dvě letadla, která sem létají každý týden! A lodě? Občas snad nějaká turistická šuk-loď, ale velká zásobovací jen jednou do roka. Televizní signál tu mají teprve druhý rok - ach jo, přijeli jsme pozdě, ten by nám tady určitě nechyběl.

Ve zdejším poklidném prostředí čas líně plyne, občas se snese horký déšť a občas hlavou bleskne myslenka, že nejbližší spojení s civilizací je odtud 5 hodin letu..... Prostředí svádí k myšlenkám, jak se sem lidé vůbec dostali. Jak to, že byli tak schopní a bohatí, aby mohli tvořit a stavět takové velikány. Jak to, jak to, jak to.......

Podle některých teorií na Velikonoční ostrov, Rapa Nui, přijeli první osadníci ve 4. nebo 5. století a přivedl je náčelník Hotu Matua. Na velkých kánoích připluli spou s domácími zvířaty a začali psát historii ostrova. Jak vše bylo, nikdo pořádně neví. Jisté je jen to, že osadníci, kterým se na ostrově s úrodnou půdou a štědrým mořem dařilo, mezi sebou často válčili. Odhady počtu obyvatel se různí, na počátku 19. století se pohybují od 4 do 20 tisíc. Stavěli sochy, které si pak vzájemně ničili. Rozbroje mezi různými rody a klany vedly ke krvavým válkám, mnohdy dokonce ke kanibalismu. Hodně soch bylo během půtek svaleno a poničeno, střídala se období prosperity s časy války a neštěstí. Pravé neštěstí však tady mělo podobu kolonizátorů. V polovině 19. století zažil ostrov nájezd peruánských otrokářů, kteří asi tisícovku zdejších svobodných mužů (včetně krále a všech učenců) odvlekli do dolů v Peru. Po stížnostech a urgenci jednoho tahitského biskupa nařídily peruánské úřady, aby byli lidé vráceni zpět do své domoviny. Mezitím jich však již 90% zemřelo na nemoci a důsledky těžké práce. Na zpáteční cestě pak zabily neštovice téměř všechny ostatní a ta hrstka mužů, co zůstala, zavlekla na ostrov epidemii. Hrůzná genocida byla dovršena! Z domorodců zbylo snad jen několik stovek traumatizovaných lidí. Ostrované pak již nikdy nenabyli zpět moudrost a kulturu, kterou ztratili. To dokazují mimo jiné i tajemné tabulky rongo-rongo. V každém domě na ostrově byly původně malé dřevěné tabulky pokryté obrázky a hieroglyfy, které sloužily k ...... nikdo dnes neví k čemu. Snad to byly chvalozpěvy na božstvo, snad kroniky, možná pamětní desky se jmény předků. Jakmile byli vyhubeni všichni učení muži, nenašel se nikdo, kdo by jejich záhadu vysvětlil. A tak dnes jejich repliky slouží jako jeden ze vzácných suvenýrů, které si můžete odtud odvézt. Pokud máte chuť se zařadit do dlouhé řady luštitelů rongo-rongo, můžete přijet, i u nás jedna visí.

Ale abych začala popořádku, jak se ve správném cestopise má. Jak už bylo řečeno, letěli jsme ze Santiagaa 5, 5 hodiny (zpět se díky větru letí o půl hodiny méně). Prvním šokem na ostrově je letiště. Samozřejmě malinké, ale na takovém místě, že přistávací a vzletová dráha v jednom zabírá celou šířku ostrova. Abyste si to uměli představit: přistáváte vlastně do moře, teprve v poslední chvíli se podvozkům nabídne pevná zem. Stejně tak vzlétáte: podvozky se odlepují od dráhy, když už na ně skoro šplouchá slaná voda. Utěšovala mne myšlenka, že do této destinace musí létat pouze zkušení piloti. Jak zkušený ten náš byl, nevím, ale jisté je, že to bylo jedno z nejhladších přistání na celé cestě.

Na letišti šok druhý. Už v Antofagastě jsme vytelefonovali ubytování, jež nám doporučili Frantíci ze San Pedra. Přiletěli jsme v 9 večer s obavami, kam se na noc vrtnem. Zbytečně. Starší příjemná dáma mluvící dobře anglicky - ach jo, já telefonovala špěnělsky – třímá ceduli KOZAK a hned nám na krk věší krásné květinové věnce (přece jen jsme v Polynésii). Hned si připadáme jak bohatí vyvolení, zvlášť když ostatní nepřivítaní na nás závistivě koukají. Věnce jsou ale dobrá finta, jak bleskově zjišťujeme. V příletové hale totiž nabízí ubytování spousta soukromníčků (nemusíte se bát, že by vás nechali spát na letištní ploše) a kytky na krku jim dají signál, že u nás jim už pšenka nepokvete. Takže za pokrytého nezájmu místních odcházíme k autu a majitelka si nás hrdě odváží s sebou domů.

Ubytování skvělé, možno doporučit. Bungalovy Cabaňos Vaianny kousínek od centra v Hanga Roa (no, centrum – spíše širší ulice lemovaná sem tam obchodem se suvenýry, malým krámkem nebo hospodou) mají příslušenství a udržovanou zahradu. Pečlivě připravená snídaně v ceně. Čisté, teplá voda, uklízí se. Měli jsme štěstí, naši spoubydlící potvrzují, že je to jedno z nejlevnějších (pro dva 20 000 chilských pesos) a nejlepších ubytování zde. Nedoporučuji však kantorům, základní škola je přímo naproti :))))

Paní majitelka má k dispozici dvě auta, kterými si vylepšuje příjem. Platíme 50 000 pesos a na 2, 5 dne se stáváme hrdými držiteli džípu Suzuki. Jakmile kluci podepíší smlouvu, dostává se jim mateřského ponaučení: jezdit rychlostí maximálně 50 km/hod. a dávat si pozor na koně! Hned nás napadlo, že jsme si mohli půjčit také koně a prohánět se na nich, kdybychom to ovšem uměli. Ale houby! Paní měla na mysli koně bez jezdců. Polodivoké či divoké. Jsou zde všude. Koně, koně, koně. Pasou se volně, jsou jich mraky. Obklopují silnice, překážejí na cestách, zaplňují pastviny. Náš prastrýc sedlák nám kdysi vyprávěl, že šlechta draze platila, aby se mohla podívat, jak se jeho koně páří. My to tady měli zadara a často. Neuvěřitelné. Jednou dokonce na silnici. Nerušilo je ani naše troubení. Fakt, neskutečné. Pouze myšlenka na to, proč je jich tu tolik, nám nedávala spát. Nejezdí na nich, nepoužívají je jako tažná zvířata, nezávodí se na nich, vyvážet je nemohou, tak je praděpodobně ......

A teď už nyní něco o tom, proč sem směřují dvě letadla zaplněná turisty týdně. Pro úplnost však nutno dodat, že na Velikonočním mají letadla mezipřistání, pokračují pak na Tahiti, takže pokaždé vystupuje jen tak polovina z asi 250 lidí. Největší atrakcí ostrova jsou samozřejmě sochy, zvané moa. Pokud nejsou povalené, spočívají na podstavcích - ahu a některé z nich se mohou pochlubit pokrývkou hlavy – pukao. Uprostřed ostrova se nachází vulkán Rano Ranaku, jinak také lom neboli porodnice všech zdejších velikánů. Tady se sochy vytesávaly a odtud putovaly na svá nejrůznější stanoviště. Některé jsou u moře, čelem k vodě, jiné k moři zády, další zase ve vnitrozemí. Systém? Neznáme. Překvapením je pro nás kámen, ze kterého byly vytvořeny. Je to vyvřenina, která kupodivu není tak těžká, jak jsme čekali, ale zdá se nám dost křehká. Sochy se vytesaly ležící ve svahu (některé nedodělané o tom svědčí), poté byly postaveny, dozdobila se záda a pak se přemístily na místo určení. Jak? Ptejte se pana Pavla Pavla ze Strakonic, který je dokázal rozpohybovat. Zažili jsme krásnou chvilku, když jsme paní domácí oznámili, odkud jsme. „Čechoslovakia? Pavel Pavel! Toho tady milujeme. Když přijel, vítali ho lidé jásotem, mávali vlaječkama, každý se s ním chtěl pozdravit.” Jestli je to pravda, nevím, možná že nám ta dobrá žena jen chtěla udělat radost. Udělala a my tomu věříme. Jak to vlastně bylo, pane Pavle?

My jsme samozřejmě do zdejší aktrakce číslo jedna, kamenolomu Rano Ranaku, zavítali a strávili tu půl dne. Nejdříve jsme zkoumali několik desítek moa – moa ležící, klečící, stojící i spící. Celkem jich tu je kolem tří set, odhaduje se, že soch tu bylo zhotoveno asi tisíc. Nejvyšší měří 21 metrů, nejkurióznější klečí, některé jsou zabořeny po krk, většinu jich fotíme (ach, těch fotek!) Poté se drápeme až na samý vrchol kráteru. Pepíkova iniciativa vrchol kráteru obejít se nám zprvu zdála divoká, jedna průvodka nás dokonce odrazovala, že je to nebezpečné a navíc zakázané: „Minulý týden tady spadl a zabil se turista.” Zažili jsme ale větší divočiny, tohle bylo v pohodě a kráter jen tak ze své paměti nevymažeme.

Ostrovem dva dny kroužíme naším džípem a poctivě si na mapce odškrtáváme všechna turisticky zajímavá místa – rozuměj místa, kde se nachází na ahu moa nebo moa bez ahu. Neomrzí nás to. Přesto jsou tu místa bez soch, která také stojí za pozornost. Jedním z nich je obřadní vesnice Orongo. Leží na okraji kráteru Rano Kau. Uvidíte zde původní typické domy v podobě lodičky, které jsou napůl zapuštěné v zemi. Přišlo nám zvláštní, že vchody do domů byly tak nízké, že když chcete dovnitř (což se nesmí), musíte se plazit. V určitou dobu se zde sešli uctívači kultu Ptačího muže, údajného stvořitele Měsíce, Slunce, Země i lidí. Přišli sem, aby se modlili, konali rituály, přinášeli oběti (údajně, když se Ptačí muž rozzlobil, obětovali mu i děti) a účastnili se tanců plodnosti. Každoročně tu také probíhal obřad Ptačího muže. Vybraní muži závodili, kdo první pomocí malého rákosového raftu doplave na ostrůvek a najde vejce rybáka černého. Vítěz se stává na rok Ptačím mužem a žije ve velké vážnosti v ústraní. Popravdě, ve vesnici nic moc k vidění není, ale zase ta atmosféra.......navíc máte nádherný výhled na oceán, jehož vlny se tříští o skalnaté pobřeží, a když si vybavíte historii.....no, to musíte dát!!!!

Dalším zajímavým místem je tzv. Pupek světa, magnetický kámen. Ten jsme si příliš nevychutnali, neboť zrovna pršelo. Tady prý prší skoro pořád, nám pršelo jen na ten kámen :)) Nazývá se v rapanujštině „te pito kura”. Úžasně kulatý kámen je magnetický (střelka kompasu tam pěkně divočela) a legenda tvrdí, že ho přivezl sám velký náčelník Hotu Matua.

Dalším z podivných nápadů mých společníků bylo se vyšplhat na nejvyšší bod ostrova. Kráter Rano Aroi. Jediné doporučení, které jsme ke zdolání tohoto cíle dostali, znělo: „Na Rano Aroi ne. Pěšky je to daleko a auto tam nevyjede.” Tak jsme vyrazili. Jedeme jen tam, kam to náš malý džíp dá, shodli se kluci. Umíte si přestavit, co jsem zažila strachu, když ti moji líní dobrodruzi se navzájem přesvědčovali: ještě kousek, ještě kousek, ještě kousek. Abych nebyla nespravedlivá, nebyla to jenom lenost, možná spíše záda, pata nebo bolavá kyčle, co nás donutily vyždímat z džípu, co nejvíc unese. Nakonec jsme se před jedním prudkým stoupáním shodli, že nám trocha pohybu už neuškodí. Mašírovali jsme asi hodinku a už už na vrcholu, když slyšíme děsný rachot. To třemi moderními velkými terénními auty sem vyvážejí devizové mlaskouny. Ti na nás pěšáky v této pustině zírají jako na původní Rapanujce. Ach, jo. Foukalo, a tak asi 20 minut na vrcholku mrznem, než si vše halasící skupina vyfotí a uráčí se nasednout na zpáteční cestu. Teprve pak si vychutnáváme atmosféru ztracenců na pustém ostrově. Tady se zrodil ten robinsonský pocit marnosti a izolovanosti: kol kolem jen voda, voda, voda. Ani loď, ani letadlo, ani ptáček.

Nakonec si nechávám naše velké potěšení, pláž Anakena. Další ze zázraků na sopečném ostrůvku vroubeném skalnatým pobřežím. Jemňounký zlatavý písek, azurově modrá báječně teplá voda, zelené palmy poskytující stín – prostě kýč jak bič. A k tomu ahu a moa. Derou se mi slzy do očí. Tady jsme zakončovali každý den. I když bylo jednou bez slunka, stejně se koupeme. Jak je nám to vzácné! V takhle čisté vodě (žádný průmysl, žádné splašky, žádný dům, žádná kanalizace) se už v životě asi koupat nebudeme. A jak se tu vzal ten nádherný písek? Další z ostrovních záhad. A palmy? Tak to už umíme. Byly sem nasazeny uměle až v minulém století. Svět totiž o tento malý ostrůvek plný záhad začíná bohudíky pečovat. Nejenže jsou tu vysazeny palmy, ale i spoustu moa bylo znovu na svá místa dodatečně postaveno.

Na ostrově jsou ještě jiné zajímavosti: jeskyně, geoglyfy a určitě i další, které už jsme neobsáhli. Ale kdybychom viděli všeho jen polovinu, stejně bych nelitovala. Stojím si za svým: nejzajímavější je vůbec tady být. Stoupnout si stranou veškerého světového dění, zaposlouchat se do burácení příboje, upřít zrak na sošné velikány a trošku se zastavit a zamyslet. Tady jsou záhady na dosah ruky - hmatatelné, zhmotnělé. Stačí se jen zamyslet a postát. Jak jsme malí, jak jsme zranitelní! Zdejší lidé byli odvážní, moudří, schopní – a jak dopadli! A zase na začátek: jak se sem vlastně dostali? Je toho tolik nepochopitelného. A proto stojí zato sem zaletět.

Doporučení Ubytovat se u naší paní domácí: Cabaňos Vaianny, tel. 032 100650 (když telefonujete z Chile, ve veřejných tel. centrálách vám číslo vytočí sami – brnkačka). Také můžete zkusit www.gratisweb.com/vaiannyy. Půjčit si auto – buď zde, nebo jinde na ostrově. Ostrov se nechá také projezdit na kole, ale ve zdejším horku to musí být tejr. Autem se tu jezdí úplně v pohodě, provoz minimální, auta se samozřejmě nekradou. A atmosféru ostrova si vychutnáte podstatně lépe než s nějakou cestovkou. Pěšky to nezkoušejte. Ostrov je sice malý, ale na prochození velký. Nejlépe jsme jedli v rybí restauraci u přístavu – poznáte ji snadno, je pořád plná. Těsně sousedí s jinou, ta je naopak pořád prázdná. Do prázdné nechodit, spletli jsme se jen jednou. Je drahá a jídlo (možná to byla náhoda – nic moc). Třetí rada: nakupte suvenýry. Přestože je Rapa Nui součástí Chile, nikde v Santiagu jsme zdejší suvenýry už neviděli. Jo, a pokud dáte na doporučení ohledně ubytování, pozdravujte majitelku. Je fakt fajn.


(Více... | 6 komentáře | Skóre: 4.4)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Valparaiso
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:28:01 CET (1645 čtenářů)

Do tohoto krásného malého městečka jsme se vydali na jednodenní výlet ze Santiaga. Cestování velmi snadné, autobusem Bus Tour (stanice metra Universidad de Santiago) jezdí pohodlný, čistý a rychlý autobus každých 15 minut za 4 500 pesos – i se zpátečkou.

Třetí největší chilské město bývá někdy nazýváno Perla Pacifiku. Rozkládá se na půlměsíčkovém pobřeží, které je tvořeno velkým přístavištěm. Obchodní centrum tvoří pás podél moře – zde jsou obchůdky, kanceláře, hospody, autobusy, taxíky, zlodějové i žebráci. Ale nejlépe je ve čtvrtích, které vybíhají od moře do okolních kopců. Tady teprve je ta pravá perla. Nádherná stará zástavba, malé, strmé a klikaté uličky s minimálním provozem. Staré baráky na spadnutí se střídají s luxusně opravenými, všechno má své kouzlo a tajemství. A hlavně ascensores. Zdejší specialita, něco mezi výtahem, lanovkou, a uhlákem. Je jich celkem 15 a vyvážejí lenochy do kopců. Pocházejí z let 1883 – 1916 a pokud se necháte svézt, zdá se vám, že čas se tady už delší dobu zastavil. My vyjeli s jedním staříkem, ascensor hrkal, skučel, naříkal, možná bychom byli nahoře dřív pěšky. A než jsme se stačili začít bát, že to lano musí každou chvíli povolit, už jsme stáli.

Nahoře po krátké procházce docházíte k názoru, že přezdívka městu sedí. Posadili jsme se na výbornou kávičku (což v Chile nebývá pravidlem) a vychutnávali si zdejší atmosféru začátku minulého století. Trošičku jsem si připadala jak na Malé Straně. Nutno ovšem přiznat, že reklama a turisti to tady tak jako v Praze nehyzdí.

Také si pronajímáme loďku na projížďku přístavem, ozývají se v nás škudlilové, bereme společnou pro 40 lidí a připadáme si jak afričtí emigranti, kteří se chtějí přeplavit do zaslíbené země. Tak s námi jednají – jen ať se vás tam nacpe co nejvíc, a hlavně všichni zaplaťte!!! Pokud možno dvakrát. No dobrá. Ale průvodce byl skvělej, hodně toho namluvil a ještě byl vtipný.

Poté papání. Vybíráme městskou tržnici, podle Louňáka levné a dobré. Nejlevnější jídlo to nebylo a lépe už jsme na této cestě jedli mnohokrát. Jediné plus zdejší výpravy za jídlem bylo, že Pepíka přepadli, ale neublížili mu a ani neokradli, neboť si útočník spletl peněženku s pouzdrem na brýle. I to pouzdro se ale zachránilo, neb ho vzteky odhodil. Ještě pro zajímavost: doma jsme se později v bulváru dočetli, že v Chile okradli i fotbalový klub Amforu a Mistra Gotta. A považte, dle otištěného plánku to bylo přesně ve stejných místech a stejným způsobem. Z toho plyne, že tam řádí jedna banda. Dejte si fakt pozor!!!!

Nakonec ještě trh se starožitnostmi. Pepík si dělá radost a nám teď v námořnickém koutku visí stará kladka z nějaké pirátské jachty. Jak jsem po ní toužila :)))

Shrnuto, podtrženo. Město pěkné, pokud ho chcete projít, je dost dlouhé. Nezdržujte se procházením dole, je lepší vyjet či vyjít (ale aspoň jeden ascensor je tady turistická povinnost) a procházet se nahoře. Na koupání tady zapomeňte, koupat se jezdí do vedlejší Vińa del Mar.



(Více... | 1 komentář | Skóre: 5)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Santiago de Chile
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:26:25 CET (1562 čtenářů)

V Santiagu jsme byli dvakrát. Jednou před odletem na Velikonoční ostrov, podruhé v přestávce mezi Velikonočním a odletem do Evropy. Pokaždé jsme se ubytovali ve stejném hotelu a myslím, že jsme neprohloupili. Hotel Pariz vede starší žena mluvící dobře anglicky (pokolikáté už na této cestě?). Hotel je čistý, tichý, nechá se zaplatit (18 000 pesos s příslušenstvím a třemi postelemi). Jeho velká výhoda je i to, že má skvělou lokaci – blizounko žhavého centra. Hned vedle je ubytovna Londres, vychvalovaná Louňákem, snad i levnější, ale jsou tam dost protivní (jako skoro všude, když je Louňák doporučuje), ani po třetí návštěvě nám nechtěli nic rezervovat a tvářili se, jako bychom je otravovali. Ať se tam teda na postelích válejí sami!!!!

Santiago je sice město obrovské (skoro 5 mil. obyvatel), ale centrum je poměrně dobře uchopitelné. Tvoří ho několik pěších zón, paláce, kancelářské budovy, parky. Takhle vyjmenované to vypadá mohutně, ale není. Jako všude ve zdejší krajině i tady je spousta prostoru, na kterém se dobře orientujete. Když jsme z našeho hotýlku chtěli do centra, museli jsme překonat pouze jednu hlavní tepnu. No, pouze....pro nás to je každodenní zápas o holej, protože Santiago není Evropa, tady se s chodci moc nemazlí. Pokud chcete přejít, musíte si hodně pospíšit. Zpočátku chodíme nadvakrát – zůstáváme v záchytném pěším pruhu uprostřed, pak už jak staří mazáci vyrážíme ještě na červenou, abychom už zase na červenou dobíhali. Náš křik „bacha, už zase kurvy jedou,“ ani moc pobouření nebudí. Při přebíhání se tam totiž povzbuzuje kdekdo. Pro spravedlnost ale musím dodat, že jsem za celý pobyt v Santiagu ani na celé naší cestě neviděla žádnou kolizi aut a chodců, natož nějakou bouračku.

Nejprve jsme prozkoumali zdejší „pamětihodnosti“, což nám moc práce nedalo. Postáli jsme na Plaza de Armas, hlavním náměstí, kterému dominuje katedrála. Tam jsme pak mířili častěji - jeden večer tu za obrovské slávy a spousty čumilů rozsvěcují vánoční kokakolový strom (brrrrr, hrůza), jinak se tam shromažďují malíři, umělci a různí povaleči. Našli jsme i Palác Moneda, kde se bránil přesile Salvador Alende, kterého na náměstí připomíná socha v nadživotní velikosti. Také jdeme do parku, který leží na vrchu Cerro Santa Lucia a odkud vidíme celou tu santiagskou placku pěkně zvrchu. Ještě lepší je ale Cerro San Cristobal, na jehož vrcholu je malý chrám a velká socha Panny Marie. Máme štěstí, zrovna tu probíhá mše pro mladé. S úžasem pozorujeme náctileté slečny, jak se během mše v moderním rytmu pohupují, mávají prapory, tleskají jak roztleskávačky na hokeji a lákají tak ostatní s sebou. Byť víru nepraktikujeme, je nám toto počínání dost sympatické. Z vrchu je možno dohlédnut i na půvabně zasněžené Andy, které jsou sice blízko, nicméně smogový opar nám je odsouvá do takového pozadí, že na fotkách nejsou vidět. Věčná škoda. Pro nás, ještě více ale pro Chilany, kteří tu musí žít.

Po Santiagu se za chvíli pohybujeme jak v Praze, žádný problém. Jezdit metrem je brnkačka, je čisté, rychlé, spolehlivé. A tak si užíváme posledních dnů dovolené. Bloumáme, nakupujeme a hlavně jíme. Kluci objevili úžasnou parilladu, hospodu, kde se grilují různé druhy masa, jež vám opečené přinesou na stůl. Servíruje se na takovým malým oným – na kotlíku se žhavým uhlím, kde je umístěna pánvička, aby se maso dopeklo dle přání. Chodíme tam jako štamgasti na parilladu pro dva a jsme najedeni vždy všichni tři až do dna. Poslední den objevujeme městskou tržnici s obrovskou spoustou ovoce, zeleniny, luštěnin, ořechů, krmení pro psy a kdovícovšeho dalšího. Hned vedle je pak tržnice s rybami a masem. Úžas se na to vše jen dívat! A oni tady navíc ještě jedí. Ba ne, nejedí, tady se spíše žere. Přímo uprostřed stánků jsou restaurace, kde nabízejí hlavně čerstvé ryby a plody moře. Čerstvé jsou, to na vlastní kůži vyzkoušel Vašek. Naslepo si objednává z obrovského jídeláku plody moře a natrefí nějakou havěť, která v polévce plave. „Ejhle, ježovky. A živé,“ dodal s uspokojením. Pozdější žaludeční problémy však těmto živočichům nepřipisoval :)))

Doporučení Báječná parillada v centru se nachází na ulici Moneda, číslo 1145. Příjemný a tichý hotel s anglicky mluvícím personálem najdete v ulici Paríz.

(komentáře? | Skóre: 5)


Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Závěr
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:23:21 CET (1430 čtenářů)

Závěr Květy Tak to je asi tak všechno, co jsem vám chtěla povědět. Pokud jste dočetli až sem, snad vás předchozí řádky aspoň trochu nalákaly, abyste ztratili zábrany a vrhli se do světa vstříc dobrodružství, jak jsme to udělali my. Chce to jen počáteční impuls, nějaké peníze (v tomto případě o něco víc, než když se chystáte do Indie) a trošku sebevědomí, které vám snad moje povídání dodá. Na věk nehleďte, blbce ze sebe můžete udělat kdykoli :)))) Na závěr ale nesmím ještě zapomenout poděkovat všem, kteří na nás mysleli, fandili nám a drželi palce. Určitě i díky nim jsme vše v pohodě zvládli a nyní máme zážitků a zkušeností na rozdávání. Zvláštní uznání patří věrným dopisovatelům Haničce a Honzíkovi, kteří si navíc oba v den našeho návratu vzali dovolenou a připravili nám famózní uvítání. Takže možná už jen kvůli tomu přivítání se vydáme na cestu ještě jednou – někdy –někam.........

Závěr Pepíka Byla to naše největší a nejdelší cesta. Nejkrásnější? To ne, neboť každá byla krásná. Jinak krásná. Strávili jsme přes 50 hodin v letadlech, najeli 2 500 km v autobusech, spoustu času v mikrobusech, taxících a na lodích. Auto jsme si půjčili jen jednou, na Velikonočním, tam v terénu bezpečně řídil Vašek. Pohybovali jsme se v krásném jarním počasí, ale také jsme mrzli, odnášel nás vítr či se zalykali horkem. Poznali jsme spoustu hodných a milých lidí, v Argentině by se nechalo i žít. Kdyby? Kdybych se podíval pozorněji na mapu, tak mi nemohlo ujít, že z Velikonočního ostrova je to kousek na Tahiti, Hawai Midwai a přes LA a pár parků v Kalifornii domů. A mohla z toho být krásná cesta kolem světa. Pravda, sever Chile by se nestihl. No co, žijem, tak třeba příště.

Závěr Vaška Za těch 32 dní jsme nalétali víc jak 40 tisíc km. Autobusy, auty, džípem a loděmi urazili bezmála 3000 km. A dokonce v horách ve výškách kolem 4500 m jsme nachodili pěšky asi 100 km. Byla to zatím nejdelší a nejnáročnější cesta, kterou jsme spolu uskutečnili. A dala nám docela zabrat. Teď by se hodila tak čtrnáctidenní dovolená někde u moře na odpočinek. Trávili jsme na cestě 768 hodin a z toho většinu času spolu. Kupodivu ani jednou jsme se neservali, natož pořádně nepohádali, což je u lidí v našem věku malý zázrak. Vzájemná tolerance nám pomohla přežít i ty nejdramatičtější chvíle. Doufám, že se nám podaří něco podobného zase někdy příště. Čau a zachovejme si přízeň!!!


(komentáře? | Skóre: 5)

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Viděno Vaškovýma očima
Poslal pepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:19:17 CET (1817 čtenářů)

Viděno Vaškovýma očima aneb Cesta tří šílenců do Jižní Ameriky s krátkými exkurzemi do oblasti kulinářské

1. den - odlet Check in na letišti v Ruzyni neproběhl zcela bez problémů, neboť milá slečna u okýnka nám sice poslala zavazadla do Buenos Aires, ale už se jí nepodařilo udělat pro nás boarding pass až do B.A. - jen do Madridu. Vzhledem k tomu, že každý, byť i zdánlivě drobný problém v systému generuje následně průser velký, nebylo tomu jinak ani nyní. Cesta do Madridu proběhla vcelku příjemně. Zde však, jak jinak, začaly problémy. Naše místa do B.A. byla již prodána a my jsme o půlnoci zůstali trčet na letišti. Od této chvíle byla naše činnost na letišti velmi rozmanitá, až hektická. Ale pouze díky dokonalému hereckému představení "mladá plačka" naší spolucestovatelky Květušky, která málem rozbrečela i neoblomného supervizora, jsme obdrželi poukaz do čtyřhvězdičkového hotelu se všemi požitky. Pepa navíc zařídil, že máme každý pro sebe pěkné apartmá. Sláva, máme kde spát, boarding pass na stejný let zítra a lepší náladu. K večeři půlkilový steak z lososa a červené víno (vše na účet Iberie).

2. den - Madrid Dnes máme celý den volno, a tak se vydáváme do Madridu. Hned po výstupu z metra na náměstí Sol uprostřed metropole se zúčastňujeme demonstrace za svobodnou Katalanii. Liberté, égalité, fraternité. Jinak by to tu byla celkem nuda. Máme tu celkem asi 4 hodiny, a tak se pokoušíme vidět aspoň to nedůležitější - královský palác, parky, jamon/šunka/, muzeum, kostely a Prado, aspoň zvenku. Pozorujeme zvláštní atmosféru tohoto města.Také nás mile pobavila rvačka o poměrně zachovalý hrníček vytažený z kontejneru na odpadky.Večeře v hotelu byla výborná - telecí biftečky na grilu s omáčkou se zeleným pepřem. Přes drobný incident Pepíka, který na letišti u posledního a nejdůležitějšího check pointu málem vyvolal rvačku, neb se chtěl za každou cenu domoci svých práv a napravit křivdu na nás den předtím spáchanou, sedíme v letadle do B.A. Snad ten Atlantik přeletíme ve zdraví.

3. den - Buenos Aires Svítání nad amazonským pralesem a už přistáváme v B. A. Přistání úžasné: Airbus A340-6OO asi 450 lidí na palubě, nechápu jak můžou s takovou mrchou tak hladce přistát. Ubytování v hotelu Astoria přímo ve středu města. Po ubytování zahajujeme prohlídku velkoměsta. Po prvních rozpačitých dojmech nacházíme úžasnou čtvrť kolem náměstí Dorrego. Hejna kejklířů, hudebníků, krámků se starožitnostmi, ale hlavně hospody s úžasnými hovězími steaky skoro zdarma. Kulinářský zážitek v této čtvrti vydá na samostatnou kapitolu. Cestou zpátky řešíme s Pepou otázku délky stran čtverce. Ještě internet - četba sobotního tisku a spát.

4. den – Buenos Aires Po snídani opět něco úžasného, vyrážíme po nejširší ulici na světě: 9 pruhů tam a 9 zpátky a mezi tím ještě pěší zony. Jdeme směr hřbitov - horních 10 000, kde má být údajně pochována Perónova manželka Evita. V přilehlé čtvrti potkáváme několik venčičů psů místních zbohatlíků, někdy i s deseti psy najednou. Hřbitov Recolleto nalezen, hrob nalezen a vyfocen. Místo jest morbidně monumentální. Peníze utracené za náhrobky zde postavené by určitě stačily na vybudování středně velkého města. Místo evokuje otázku o tom, jak se všichni v prach obrátíme. Cestou zpět kupujeme na místním autobusovém nádraží lístek na zítřejší cestu do jakési vesnice v pampě. Chválíme Květu, která už zvládá španělštinu na výbornou. Na pozdní oběd budeme také dlouho vzpomínat - za několik drobných peset můžeme jíst a pít, kolik sníme - všechny druhy steaků, pečených žeber, brzlíků a jiných dobrot, k tomu pití co vypiješ - pochopitelně nealko a navrch ještě zákusek, asi 10 druhů. Jestli tu nepřiberu, tak to bude zázrak. Večerní procházku jsme jako obvykle ukončili v místním jachetním klubu s výhledem na záliv La Plata, kde se dá za obzorem tušit Montevideo, které je na druhé straně tý vody.

5. den - San Antonio de Areco Ráno vstáváme časně, v sedm, a pomocí místního metra jedeme na autobusové nádraží Retiro a odtud autobusem směr gaučovské městečko San Antonio de Areco. Cestou zjišťujeme, že charakter města je velmi podobný centru i na okraji. Všude čisto, krajina upravená, občas stádo koní či krav. Samotné městečko nic moc, sice čisté a upravené s krásnými vilkami, leč gaučovské slavnosti končily už v neděli a vše je zavřené. Po návratu zpět do B.A., večeře v naší oblíbené hospodě u náměstí Dorrado. Objevuji "morzillu", což je vlastně naše jelítko, ale pravděpodobně z hovězí krve a jinak kořeněné -společně s omáčkou chimichuri je to velká dobrota. Pepek sází na jistotu a objednává "Lomo de pimiente" - obrovský steak ze hřbetu s pepřovou omáčkou a Květa také dostává obrovský steak s čerstvými bylinkami. Celá večeře zakončena "tire de asado", což jsou grilovaná hovězí žebírka. Květa prohlašuje, že od této chvíle drží hladovku. Já se připojuji. Pepek však prohlašuje, že cestou zpět určitě dostane hlad a musíme se ještě stavit v naší další oblíbené restauraci. Naštěstí se tak nestalo.

6. den - El Calafate Budíček v 6 hodin, cesta na letiště bez problémů. Ukazuje se, že zpáteční taxi je o víc jak 20 pesos levnější. Inu, opět nás dostali. Během letu do El Calafate se nic zvláštního nestalo. Patogonie je úžasná, máme štěstí, že je na zdejší kraj krásné počasí. Při odpolední procházce objevujeme domácí pivovar - sen to všech alkoholiků. Dokonce českého původu s českým nápisem "pivovar". Vaří zde několik druhů piva. Ochutnáváme. Zítra ledovec.

7. den - Perito Moreno Ráno vyjíždíme autobusem k tekoucímu ledovci Perito Moreno. Cesta nádhernou krajinou je lemována jezery s plujícími ledovci a místními živočichy - plameňáky. Výlet nás nezklamal, ledovec je něco velkolepého. Z obrovské ledové stěny se neustále odlamují kusy ledu, z nichž některé mají velikost menšího paneláku. Ledovec přitom vyzařuje bleděmodrou záři podle toho, jak je nasvícen sluncem. Fotili jsem tak, až mi skoro došly baterky. Opět nám vyšlo počasí, nesmím to zakřiknout. Na poslední chvíli měníme plán a zítřejší trek do oblasti Fitz Roy zkracujeme s tím, že opět přespíme v Calafate. Kupujeme lístky a zajišťujeme vše potřebné na sobotní přejezd do Chile. Předpokládáme, že si budeme moci o den prodloužit ubytování v našem příjemném hotýlku. Po příchodu do hotelu (podle zásady, že vždy je všechno jinak) zjišťujeme, že hotel je na další den zcela vyprodán, včetně našeho pokoje. Naštěstí mají volno v hostelu vedle, takže se nemusíme stěhovat daleko.

8. den - Fitz Roy Ráno vyjíždíme autobusem směr El Chalten. Čeká nás cca 200 km po prašné silnici. Útrapy cesty jsou však vyváženy pohledy na okolní krajinu. Asi po dvou hodinách jízdy spařujeme na obzoru masiv jedné z nejtěžších horolezeckých stěn na světě, Fitz Roy. Skoro z úrovně mořské hladiny vystupuje obrovské skalisko do výšky 3400 metrů. Monumentální pohled je znásoben tím, že je vcelku dobré počasí, což je v těchto končinách skoro zázrak. Během cesty Pepa prohlašuje, že když mu ten blbec nezastaví, bude muset ždímat trenýrky. Naštěstí za chvíli zastavujeme u jakési budky -nácestná stanice,jak z amerického filmu - veliké větrné kolo na čerpání vody a pár budek, kolem naprostá pustina. Trenýrky neždímáme. Další část cesty probíhá klidně. My s Květou pozorujeme výjevy a Pepek vede monolog o tom, že až přijede domů, tak si koupí telátko - podobné tomu, jaké jsme viděli na poslední zastávce, ale větší a sám si ho rozporcuje a sežere. Klade dotaz, zda mám elektrickou pilku na řezání kostí. Okolní krajina trochu připomíná souostroví Kornati - holé kopce,voda, občas strom. V poledne jsme dorazili do městečka. Počasí se ještě vylepšuje a i správce rezervace říká, jaké máme štěstí. Inu zázrak. Výjevy jsou tak dokonalé, že fotíme jak urvaní. Udělali jsme trek pod vrchol Fitz Roy k jezeru a vpodvečer vyrážíme zpět. Když opouštíme oblast, je obloha skoro bez mráčku.Těžko se to dá popsat, musí se to vidět.

9. den Chile -Torres del Paine Vstáváme opět brzy. Cestou na autobus se k nám přidala Bobika. Do autobusu s námi nenastupuje. Obloha je naprosto jasná. Ještě hodinu jízdy od Calafate vidíme v dálce cíl včerejší cesty Fitz Roy, který je vzdálen 5 hodin jízdy autobusem. Přesto, že projíždíme naprostou pustinou, výjevy jsou úžasné. Vidíme mnoho místních živočichů: stáda ovcí, pštrosů, plameňáků, divokých lam vikuňa a různé jiné havěti. Na obzoru se objevuje cíl našeho snažení. Musíme však jet dalších 100 km k nejbližšímu přechodu. Pochopitelně vše po prašných cestách. Argentinsko-chilská hranice překonána bez problémů a kolem poledne přijíždíme do městečka Punta Natales. Poměrně rychlý přestup a už odjíždíme směr Torres de Paine. Cesta až na značně velkou poruchu autobusu probíhá celkem bez problémů. Na konci cesty je drobný problém - je před námi noc pod vrcholy Torres a nemáme nocleh. Po různých peripetiích máme na výběr noc v hotelu "all in" 500 USD na noc, nebo stan. Volíme stan v nádherném místě – víno, kořalka, zbytky jídla a spát. Květa se nám cíleně decentně opila. V noci pravděpodobně mrzne. Pepa nadopován Rohypnolem pravděpodobně v důsledku mého lehkého chrápání odchází spát do hor. Přichází nad ránem zmrzlý jak sobolí trus a vede zmatené řeči o podkládání nějakého stolu. Pak spí až do osmi, což je u něj nevídané - takto prý spal naposledy jako kojenec.

10. den - stále Torres del Paine Ráno je opět jasno. Přírodní scenérie kolem našeho kempu je, jak jinak, nepopsatelná. Jen tak nalehko odcházíme na trek s tím, že přespíme v jakémsi domečku někde u ledovce-tentokrát to máme údajně rezervováno. Ještě před odchodem z kempu vybíháme s Květou na blízkou vyhlídku, zatímco Pepa kolem stanu cosi kutí. Po našem příchodu se ukazuje, že hledá houstičku, kterou si ráno pečlivě namazal a obložil a kterou jsem si omylem přibalil do batohu. Houstičku jsem nalezl a čestně vrátil. Pepa je spokojen, nicméně vede monolog o tom, že jsem mu ji chtěl potajmu sežrat. Nechtěl. Měníme plán na dnešek a místo dlouhé cesty s přespáním kdesi v neznámu volíme variantu s kratší trasou a s přespáním v městečku Puerto Natales. Samozřejmě taky v neznámu. Vidíme krásný vodopád a koupu se v ledovcovém jezeře - je to kupodivu teplé a velmi příjemné. Je stále jasno a vedro. Při čekání na autobus se Pepa seznámil se dvěma německými starobními důchodci - se svou mercedeskou objíždějí svět. Pepa je pozval k sobě do Prahy domů. Cestou zpět vidíme stovky lam, které nám skáčou před autobus a stádo ovcí - řádově desítky tisíc kusů. Konec pohoří Cordilliera, které se táhne celým americkým kontinentem, se s námi loučí nádherným západem slunce. Ubytování v P. Natales je klasická blešárna, ale celkem to jde. Večeře nádherná - losos na grilu s brambůrky. Ze studijních důvodů ochutnávám od Květy ještě creps - palačinka Centolla/sentoja/ naplněná krabím masem a zalitá sýrovou omáčkou s kyselou smetanou. Vzhledem k tomu, že jsme dva dny skoro nejedli, si to zasloužíme.

11. den - přesun do Punta Areas Když jsme se ráno probudili, právě se vracel Pepa z města s nákupem. Připravili jsme výbornou snídani v kuchyňce, která byla v hostelu - 12 ks míchaných vajec. Pepa prohlásil, že 6 je málo. Během snídaně pije Pepa pivo. Na námitky Květy, která ho kárá, že moc chlastá, odpovídá, že piva kupoval už včera a že se to do dneška nepočítá. Po prohlídce ospalého městečka, které žije jen z turistů, odjíždíme směr Punta Areas-největší město v oblasti. Je stále teplo a krásně. Diskutujeme, v jakém asi ročním období tudy hnali ty "děti kapitána Granta". Charakter krajiny je jiný. Zelené pastviny s ovcemi a kravami se střídají s dubovými lesy. Občas je nějaký ten les vypálen. Asi tu řádili Češi už před mnoha lety. Odpoledne přijíždíme do P.A. Hostel, který nám vnutily dvě holky na nádraží, se ukazuje jako vyhovující blešárna. Po drobných obtížích s orientací objednáváme na zítřek výlet na motorovém člunu na ostrov Magdalena v Magaljenšově průlivu za účelem návštěvy místních tučňáků. Pozvání platí pouze na dopoledne. Zase budeme muset vstávat v šest. Tak brzy jsem nevstával, ani když jsem kdysi chodil do zaměstnání. K večeři pichanga (čti pičanga) - opečené maso, párečky, avokádo, kyselá okurka, mrkev, sýr, rajče + opečené brambůrky.

12. den - tučňáci Dnes vyrážíme na dobrodružnou plavbu. Ráno ještě netušíme, jak to opravdu bude. Myslíme si, že to bude zas nějaká past na blbý turisty za cca 70 USD. Mikrobus nás odváží od kanceláře "Solo expedition" na jakousi opuštěnou pláž za městem. Tam čeká zodiak s poměrně silným motorem, navlékáme "life jackets", naloďujeme se a vyrážíme směr Isla Magdalena uprostřed Magaljenše. Je opět krásné počasí, i když na moři pěkná kosa. Nedovedu si představit, jaká tady musí bejt zima, když je tu opravdu zima. Asi po dvaceti minutách se Pepa pokouší převzít velení lodi s tím, že takovejch lodiček už řídil desítky. Kapitán je však neoblomný. Moře je klidné "smooth and slide", jak říkáme my námořníci. Asi po dvaceti minutách svižné jízdy přistáváme u ostrůvku Magdalena. Už zdálky jsou vidět pohybující se tisíce komických postaviček -tučňáků. Vystupujeme a jsme mezi nimi. Úžasná podívaná. Vylézáme na maják, ve kterém je muzeum pojednávající zejména o tom, jak naši předkové tyto milé a zábavné tvorečky mlátili klacky. Nechutná představa. Pepa při této příležitosti vyzvídá na našem průvodci, jak asi chutná maso tučňáka a co se z něj vaří. Z věže je možno pozorovat čáru na moři, kde se údajně stýká Atlantik s Pacifikem. Asi po hodině odjíždíme směr ostrov, nebo spíše skalisko na obzoru. Ostrov Marta. Nachází se zde kolonie několika stovek lvounů, kteří okamžitě obklopují loď a dovádějí. Pro každého je to úžasný zážitek. Pilně fotografuju, až mi docházejí baterky a karta. Je stále krásné počasí. Cestou zpět se Pepa seznamuje s dalšími německými starobními důchodci a zve je na návštěvu do Prahy. Přijedou před Vánoci. Květa jen odevzdaně krčí rameny. Před večeří se Pepa podivuje, že v hospodě nekonzumuji houstičky, které vždy dostáváme jako předkrm. Odpovídám, že je pro mne přednější duševní strava, protože zapisuji dojmy dnešního dne. Pepa kontruje: „Tak odvolej salmona a nech si přinýst noviny." Vzhledem k tomu, že pořád se něco děje, přichází do restaurace část české výpravy, která chce dobýt jižní pól a vylézt na nejvyšší horu Antarktidy a ještě něco, co jsem zapomněl. Je s nimi R. Švagříček. Čekají tu na počasí, až tam bude moci přistát letadlo. Dáváme si s Rudou několik piv a povídáme. Nacházíme společné známé. Dáváme si schůzku na zítra v hospodě, kde podávají pečeného bobra. Večeře se skládala ze samých dobrot. Salmon s kapary + rýže vařená s červeným vínem posypaná sýrem. Pokládám to zatím za jednu z největších delikates. V této souvislosti se musím zmínit o aperitivu pisco sur. Skládá se z místní kořalky, vaječného bílku, citronové šťávy a cukru. Vše promíchat v shakeru a přelít přes led. Celkem brzy odcházíme spát.

13. den Tierra del Fuego - Ohňová země Vyjíždíme opět brzy. Cesta do přístavu na trajekt probíhá bez problémů. Pomocí praktické ukázky jsme si osvojili přepravu místními "colectivos". Jedná se o velmi propracovaný systém. Na ulici stačí zamávat a už se jede a řidič vždycky ví, kam chceme. Je to laciné a není to taxi. Je strašná zima. Konečně normální podmínky pro tuto geografickou polohu. Naloďujeme se na trajekt "Nelinka", který pravděpodobně pamatuje cestu místních chorvatských přistěhovalců z vlasti v minulém století. Jak se ale později ukazuje, byl vyroben v roce 1964. Během cesty se nic zvláštního nestalo. Dokonce ani Pepa se nepokouší převzít velení lodi. Moře je klidné. Vystupujeme na Ohňovou zemi v městečku Porvenir. Stíháme prohlídku muzea s fotografiemi polonahých domorodců a domorodkyň a provádíme prohlídku městečka pomocí autobusu místních colectivos před odjezdem zpět do P.A. Pepa objevuje na místním dětském hřišti houpačku, na které se houpe a dovádí. Cesta zpět opět proběhla v klidu, ,jen moře se trochu rozhoupalo. S tím však nemáme problém. Pepa již včera objevil zajímavou jídelnu se samými dobrotami. Tak například mají cosi, co se podobá pizze, ale místo těsta je obrovský rozklepaný kus jehněčího masa. Pepa neustále stáčí řeč na tuto skutečnost. Návštěva jídelny jménem "La Fabrica" byla opět dalším kulinářským zážitkem. V podvečer máme poradu o průběhu naší další cesty. Zjišťujeme, že se nám hodně zkrátil čas na sever Chile. Večer máme sraz s naším společným známým ze včerejška Rudou - stále čekají na odlet do Antarktidy. Pod heslem „Zabij bobra, zachráníš les,“ odcházíme do místní vyhlášené restaurace La Remezon, kde ze studijních důvodů pojídáme tohoto roztomilého živočicha. Byl podán v následujících úpravách: :

a) jako carpatccio- syrový marinovaný b) vařený s grilovanou zeleninou

Účastníci večeře se shodli, že úprava b) byla lepší a bylo jí víc. Byla to však opravdu velmi zajímavá a unikátní kulinářská zkušenost. Na závěr jsme našemu novému kamarádovi popřáli dlouhý život a šťastný návrat z jižního pólu.

14. den - okolí Punta Arenas Dnes vstáváme až po osmé. Najímáme si taxíka a vyrážíme směrem na jih od P.A. Původně plánovaný výlet na vyplnění dne, který nám zbyl, se začíná jevit velmi zajímavým. Je to hlavně díky taxikářovi, který ochotně vysvětluje a zodpovídá všechny naše otázky. Navštěvujeme "Město mrtvých", nádherně rekonstruovanou pevnost Fort Bulnes - jak z Posledního Mohykána a vydáváme se do místního dubového pralesa. Hledáme místo, které popsal J. Verne v "Dětech kapitána Granta" a které by mělo vypadat asi takto - volně parafrázuji: "Koruny mohutných dubů se dotýkaly hladiny Magallhaesova průlivu a Duncan je rozrážel svou přídí." Květa nás mlčky chvíli poslouchá a pak suše konstatuje, cituji: „Příště zamknu knihovnu, aby Vás takovýhle kraviny nenapadaly.“ Po překonání části pralesa se nám místo, které by mohlo vzdáleně připomínat výše uvedenou citaci, podařilo nalézt. To by ale Duncan musel jet po pláži. No, asi romanopisecká nadsázka. Květa si osvojila španělštinu už tak dokonale, že diskutuje s naším taxikářem a průvodcem v jedné osobě i o kvalitě místní rašeliny a dalších překladatelských oříšcích. Domorodec nás informuje o tom, že bobři tu páchají velké škody na nově vysázených stromech. Snad jsme tedy včerejší večeří alespoň trochu přispěli ke zdejší ekologické rovnováze. Během cesty zpět ještě navštěvujeme místní muzeum s poměrně zdařilou expozicí z historie dobývání této oblasti. Překvapuje nás, že jsou zde výrazně zastoupeni přistěhovalci z Chorvatska. Večer, bohužel až poslední den našeho pobytu v P.A., objevujeme hospodu s názvem La Luna.

Aperitiv: pisco sur Předkrm: chobotnice uvařené v česnekovém vývaru Dále: kingfish přírodní s brambůrkem Pepík a Květa si dávají také "pobre", což je příloha: hranolky+usmažená cibule+navrch smažené vejce

Abych nezapomněl: ke každému jídlu jako předkrm zde podávají takovou salzu-směs rozsekaných rajčat, paprik, okurek, jakéhosi koření a libečku nebo cerelové natě. K tomu teplé houstičky a máslíčko. Dělají to v každé hospodě trochu jinak, ale všude je to dobré. Vše výborné, na jedničku. Jako hezký suvenýr si odnáším jídelní lístek.

15. den - přelet z Punta Arenas do Aricy Let z P. A. do Aricy s mezipřistáním, až na drobné turbulence probíhá v klidu. Jen Pepa, který snídal jako vždy pivo a tak chce několikrát použít toaletu, je vždy personálem letadla vzhledem k povětrnostním podmínkám zahnán zpět. Pravděpodobně proto, aby nám za letu nevypadl z hajzlu. Po mezipřistání v Puerto Mont se oblačnost protrhává a můžeme pozorovat pás zasněžených vrcholků Cordiller s několika kouřícími vulkány. V pohodě mezipřistáváme v Santiagu de Chile. Po dalším mezipřistání v jakémsi městě, které se nedá normálně vyslovit, obsahuje totiž asi dvě Q-(Iquique čti ikvikve) v podvečer přistáváme v Arice. Následuje ukázkové dobytí města - během 3 hodin se přepravujeme z letiště, ubytováváme se v poměrně slušném hotelu, objednáváme na dva dny výlet do hor do rezervace Lauca (cestovku objevuji já) a kupujeme lístky na autobus do San Pedra de Atacama. To vše po přesunu o cca 6000 km na sever. Po dnešním letu, vlastně přes celou Chile, si uvědomujeme, jak je to obrovský stát. Je nám záhadou, jak se v takovéto zemi, která je z větší části poměrně svobodná a dost nedostupná, dá udělat státní převrat. Na několik nápadů jsme přišli, ale necháme si je pro sebe. Můžou se třeba někdy hodit. Při večeři "lomo+pobre" se Pepa pokouší si domluvit rande s obsluhujícím personálem a žádá na Květě, aby mu to překládala. Květě se to moc nelíbí. Noc v hotelu proběhla klidně, až na moje chrápání.

16. den - Putre Mikrobus od cestovky přijíždí naprosto přesně. Vyrážíme směrem k hranicím Bolívie do vesnice Putre, kde se musíme podrobit nutné aklimatizaci před výstupem do větších výšek. Cestou se seznamujeme s francouzskými důchodci, kteří cestují s námi.Tedy hlavně Pepa, jehož úžasná schopnost komunikovat s kýmkoliv, kdekoliv a jakkoliv mne vždy přivádí v úžas. Můžeme pozorovat lamy huanako, které nás zvědavě pozorují, kaktusy svícnové "cactus calabros". Fotíme geoglyfy na protějších kopcích. Obdivujeme také železnici z Aricy do bolivijského La Pazu, která se vine až skoro do nadmořské výšky 5000 m n.m. Navštěvujeme též vesnici, která se zabývá pěstováním oregána, a kde to všude nádherně voní po bylinkách. Dostáváme čaj matte de coca pro zmírnění problémů z nadmořské výšky. Ve vesnici Putre se právě koná folklorní festival a hemží se to tu domorodci oblečenými v pitoreskních oblecích. Hrají zde hudby, tancují taneční sbory - je to zajímavé. Při večeři se Pepa snaží přesvědčit francouzské důchodce o tom, jaký je chudák. Na závěr debaty mu dává francouzský důchodce drobnou minci jako příspěvek, aby měl něco do začátků. K večeři máme lamu "alpaka". Nic moc, nedá se to skoro užvejkat, ale chuťově dobré. Asi vzhledem k výšce mě rozbolela hlava, a tak jdu brzy spát společně s několika prášečky a čajem s lístky cocy.

17. den - Lauca Vstáváme v osm. Sláva, přestala mne bolet hlava. Snídáme a vyrážíme o dalších 1500 výškových metrů výš do hor. Projíždíme přírodní rezervací po mezinárodní silnici, která spojuje Aricu a bolivijský La Paz. Provoz na silnici je poměrně značný, ale auta jezdí pomalu a ohleduplně a zvířatům to očividně nevadí. Procházejí se po silnici takovým způsobem, že auto musí zastavit, až když se lamě uráčí odejít. To vše se odehrává ve výšce asi 4700 m n.m. Občas vyrážíme i mimo silnici, prohlédnout si domorodou vesnici nebo příbytky místních živočichů. Všichni jsou tak krotcí, že se dá na ně i šáhnout.Od místního zemědělného lidu také nakupujeme nějaké suvenýry. Vrcholem naší cesty je nádherná vyhlídka na sopečné trojče s nejvyšším vrcholem Parinacota a jezero pod nimi, údajně nejvýše položené na světě. Během cesty Pepa prohlubuje družbu s našimi spolucestujícími francouzskými důchodci. Květa se bojí, aby je taky nepozval do Prahy k nim domů. Dává mi za úkol, abych ho hlídal. Cestou zpět provádíme koupel v termálním přírodním koupališti. Voda je teplá, příjemná, relaxujeme. Rozloučení s důchodci před autobusovým terminálem probíhá dojemně. Pepovi se podařilo si alespoň vyměnit kontakt. Večeře v Arice je excelentní - Shell fish na chilský způsob-plná miska mořských potvor v jakési výborné omáčce. Je osm večer a odcházíme na autobusový terminál, abychom se přesunuli o dalších 1000 km na jih.

18. den - San Pedro de Atacama V šest ráno nás autobus vyhazuje ve městě Calama. Město je jak po vymření, jak jsme později zjistili, probouzí se tak v 10 A.M. Po drobných potížích s nalezením nějaké otevřené hospody ku snídání a použití WC se usidlujeme u pekárny, která disponuje také kávou, místní šunkou a gothajem. Pepa se na chvíli ztratil. S Květou pozorujeme místní mobilní policejní vyšetřovnu, zda ho už nechytli. Pepa se naštěstí za chvíli našel. Pepa má utkvělou představu, že musíme navštívit místní důl Chuquicamata, čti Čukikamata. Jak se ukazuje, jedná se pravděpodobně o největší důl na měď na světě -říkali to a po zhlédnutí o tom nepochybujeme - 20% světové produkce Cu. Jedná se o obrovskou díru v zemi, ze které a do které pořád vjíždějí obrovská auta. Byl to celkem zážitek. Příště sem pojedu služebně. Vypadá to na velmi nadějného zákazníka. Dostal jsem výroční zprávu. Také jsme navštívili místní hornickou kantýnu. Překvapilo nás laciné a chutné menu:

zeleninová polévka s těstovinami s velkým podílem celerové natě kuře s rýží a dušenou zeleninou salát s kukuřicí zmrzlina to vše za cca 3 USD

V podvečer nastupujeme do autobusu Bus Tour a odjíždíme směrem na naši cílovou destinaci San Pedro. Cesta cca 90 km pouští lemovaná šesti tisícovými vulkány a solným jezerem. Výjevy jsou opět úchvatné, ale to je v této zemi snad běžné. Během cesty Květa pečuje o Pepu, který to pak legračně komentuje. Ubytování standardní. Hostel Sonchek je celý uplácaný z hlíny, možná i z něčeho horšího, ale čistý a příjemný. Po lehkém alkoholickém opojení z místního vína Tarapaca klid na lůžku. Poznámka pro alkoholiky: chilská vína s lichým ročníkem jsou nejlepší - byla suchá a slunná léta.

19. den – poušť - San Pedro Dnes máme odpočinkový den. Ráno s Pepou objevujeme pekárnu, nakupujeme ještě teplé houstičky, vajíčka, salámky a dopřáváme si vydatnou snídani. Po té se vydáváme objednat výlety do okolí. Městečko se teprve probouzí, ale má nádhernou atmosféru, jakési "genius loci", které sem asi, nehledě na nádherné okolí, přitahuje ty davy turistů. Po návštěvě několika cestovek zjišťujeme, že ceny jsou všude přibližně stejný a vše je "zmafiozovaný", a tak se rozhodujeme poměrně rychle. Ve čtyři hodiny odpoledne vyrážíme směr Valle de la Luna, což je jeden ze zázraků místní přírody. Mikrobus s dalšími šesti nadšenci nás veze do pouště. Pověsti a zkazky o tomto kraji nelhaly. Všichni fotíme jak urvaní. Při zkoumání našich spolucestujících Pepa prohlašuje: „Dědek je z těch výjevů tak hotovej, že při pózování na fotku zapomněl zatáhnout břicho". Průvodce nás také vede k obrovské písečné duně-sjezdovce místních sandboardistů. Po počátečním váhání se zouváme a bosi sjíždíme v tekoucích vlnách písku dolů. Všichni se shodujeme, že se jedná o jeden z našich nejlepších zážitků. Vyvrcholení celé výpravy je pozorování západu slunce v údolí Valle de la Luna. Západ slunce se promítá přes písečnou dunu a vykresluje dole v údolí a přilehlých kopcích různobarevné výjevy. Filmuji. Večeře je celkem standardní : špagheti bologhnese. Spát jdeme celkem záhy, protože ráno vstáváme velmi záhy.

20. den - Gejzíry El Tatio Vstáváme o půl čtvrté s budovatelskou písní " Nás vzbudilo ráno již chladné" na rtech. Někteří z nás jenom tiše sténají. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v oblasti aktivních vulkánů, jeden z nich Licancabur nám čoudí zrovna nad hostelem, rozhodli jsme se si přičichnout také trochu k síře a dalším produktům výše uvedené činnosti. Naším dnešním cílem jsou gejzíry El Tatio. Pepa, jenž se na tuto cestu, jak sám pravil, připravoval pouze čtením románu Děti kapitána Granta, zřejmě přeslechl informaci, že v horách bude zima a dokonce vyžadoval na Květě, aby svršky, které mu balila a dávala, okamžitě zanechala v pokoji. Jaké bylo jeho překvapení, když ve vyhaslém kráteru s gejzíry ve výšce 4300 m n.m. vystoupil v kraťasech z auta. Venku bylo -7 C. Naštěstí ho Květa neposlechla a po chvíli oblečený Pepa s námi obdivoval divy přírody. Východ slunce nad kráterem s kouřícími gejzíry, koupání v termálním jezírku za potlesku obstarožních dam a další atrakce. Při pozorování východu slunce jsme si nemohli nepovšimnout dámy, která při vykonávání malé potřeby zároveň zuřivě fotila. Z foťáku jí šlehaly blesky jak malý meteorit. Inu úžasné výjevy! Během cesty zpět se již nic závažného nestalo. Opět jsme pozorovali místní faunu a floru. Opakoval bych se, kdybych to znovu popisoval. V domorodé vesnici však zabodovala Květa. Poučila našeho průvodce, že zvláštní rostlina llarreta (čti jareta), kterou zde domorodci topí, také při rozetření na ruce krásně voní (zjistili jsme to už v Lauce). Přiznal se, že to slyší poprvé, a pak to na potkání každému vykládal. Po příjezdu do S. P. de Atacama jsme se dohodli, že dnes nebude hospoda, ale že si sami uvaříme. Byl jsem jmenován velitelem kuchyně a Pepa se sám pasoval do role mého zástupce. Musím přiznat, že všechny pomocné a obslužné procesy v kuchyni zvládl na jedničku a pod mým laskavým vedením jsme dosáhli chuťové harmonie i přes to, že jsme v chabě vybavené kuchyňce museli silně improvizovat. Květa byla navýsost spokojená a oba pochválila.

Oběd se skládal z následujících chodů : Předkrm: kuřecí křidélka vařená Polévka: kuřecí vývar se zeleninou a vejcem Hlavní jídlo: kuřecí čtvrtky s česnekem a černými olivami, dušenou zeleninou s velkým podílem cukety a česneku + vařený brambůrek Salát: rajčata, papriky,...chybí ocet

Všichni účastníci oběda se na závěr shodli na tom, že jim to velmi chutnalo. Po obědě následoval zcela výjimečně klid na lůžku a poté návštěva místního muzea. Zdejší kraj je pro archeology ráj. Co zde zanecháte ležet, se ve slaném vzduchu konzervuje a vydrží staletí, pokud to ovšem někdo dřív nebo později neukradne. Poté: Tarapaca, pivo Kristal a spát.

21. den - Los Flamencos Po vydatné snídani - dojídáme zbytky z včerejšího dne, vyjíždíme směr plameňáci. Ještě před nástupem do pohodlného mikrobusu se seznamujeme se dvěma francouzskými manželi-učiteli, kteří jsou shodou okolností ubytováni v našem hostelu. Bohužel neumějí německy ani anglicky, tak veškerá komunikace zbývá na Květě. Už dopředu však varuje Pepu před tím, aby je zval na večeři slovy: „Nechci celej večer mluvit francouzsky a překládat ty vaše kraviny!" Ihned po odjezdu se Pepa domohl místa vedle řidiče, takže se stal velitelem vozidla a tváří se velmi spokojeně. Asi po hodině jízdy zastavujeme uprostřed Salar de Atacama. Kolem nás až po obzor se rozprostírá pláň pokrytá krystaly soli, olizujeme kameny a zkoumáme, zda je to opravdu tak. Je. V modrých slaných lagunách, které se tu vytvořily z ještě neodpařené vody, se procházejí plameňáci a další havěť a loví jakési korýše. Zřejmě jim to chutná, protože si nás vůbec nevšímají. Pozoruji také legrační dvojici-Japonce. Oba mají stejné klobouky, stejné baťůžky. Ona vždy uctivě o jeden krůček za ním, stále ho pozoruje a upravuje mu strůj. Později se však ukázalo, že jsou z Kanady. Naše cesta vede ke dalším dvěma divům místní přírody - nádherně modrým lagunám pod šestitisícovými vulkány. I když se stále pohybujeme ve výšce okolo 5000 metrů, předchozí aklimatizace funguje a nemáme žádné problémy. Lunch ve vesnici na zpáteční cestě byl překvapivě kvalitní:

Polévka zeleninová výborná Steak s oblohou a rýží, o kterém jsme si mysleli, že je z místní kozy, ukázalo se však, k velkému zklamání Pepy, že se jedná o vepřové. Na závěr káva.

Po obědě ještě navštěvujeme nádherné zelené údolí s říčkou, zaříznuté hluboko do pouště, a několik kostelů. Během oběda se Květa blíže seznamuje s našimi novými francouzskými přáteli - je na ní vidět, jak tímto jazykem disponuje přímo s rozkoší, a přestává souhlasit se svými ranními názory. Dostali jsme od nich důležitou informaci ohledně ubytování na Velikonočním ostrově a pan Francouz se dokonce nabídl, že nám tam španělsky zatelefonuje. Nakonec s nimi v kuchyňce našeho hostelu večeříme a pijeme dobrá vína. V našem městečku se dnes koná velká fiesta na oslavu 25. výročí čehosi. Zpočátku vlažné shromáždění se rozjíždí po půlnočním ohňostroji. Na podiu vystupují folklorní kapely místní i z Bolivie. Je to vše pojato s různými efekty - asi jako kdyby u nás na cimbálovku pouštěli lasery a mlhu. Zatimco Pepa s Květou jdou spát, setrvávám v tom mumraji až do půl druhé.

22. den - Antofagasta Cesta autobusem směr přístavní město Antofagasta proběhla bez větších problémů, pouze Pepa několikrát komentoval schopnosti řidiče, který se věnoval jídlu, pití kávy, telefonování, jenom ne řízení autobusu. Krajina, kterou jsme projížděli, připomínala zemi po jaderné válce - na 200 km jsme neviděli žádné stromy, dokonce ani trávu, pouze poušť a zdevastovanou krajinu po důlní činnosti. Občas z hory vytéká žlutá řeka. Po příjezdu do města máme na programu dvě velmi důležité věci: a) konfirmace letenek - směr Santiago a Velikonoční ostrov. Ukazuje se, že přestože Pepa letectví věnoval hodně času a měl všechno pečlivě zajištěné a vyhádané, jak je jeho dobrým zvykem, měl několikrát potvrzené letenky z Prahy, tak vlastně vůbec potvrzené nejsou. Naštěstí získáváme vůbec poslední 3 místa na ranní let do Santiaga. Musím si nechat doma vysvětlit, jak to s tou konfirmací vlastně je. b) rezervace hotelu na Velikonočním ostrově – Květa poprvé telefonuje ve španělštině a zvládá to na jedničku -rezervace uskutečněna. Vyslovujeme pochvalu a slibujeme, že o této skutečnosti učiníme zápis, což tímto činíme.

Po prohlídce přístavu a místního jachetního klubu vedu výpravu poučen lounáčem neomylně do místní rybí tržnice se špetkou naděje, že zde dostaneme nějaké rybí dobroty. Tržnice je již skoro uzavřena, ale ti milí a hodní lidé nás vedou do jejich závodní kuchyně, kde nám připravují neskutečnou dobrotu. Jedná se o následují rybí pochoutky: Pozdní oběd :congrio s rýží a bramborovou kaší; corvina s brambory s majonézou obložené avokádem. Obě jsou ryby s velice jemným masem, které se jenom rozplývá na jazýčku. Vše za poloviční cenu než ve městě. Bohužel večer ještě objevujeme hospodu kde podávají parilladu způsobem, jaký jsme ještě neviděli. Na kotlík s hořícím dřevěným uhlím se dá plechový talíř, do kterého pan kuchař dává všechny ty dobroty - loma, brzlíky, opečené párečky, žebírka a toto celé se pak servíruje. Jsme však z rybích hodů ještě přejedeni, a tak jsme k velké lítosti Pepy dali přednost klidu na lůžku. Cestou do hotelu jsme se však ještě obdivovali jedné z místních kněžek lásky, která jdouc na noční, disponovala tak mocným poprsím, že to dokázalo rozhodit všechny chlapy, které míjela, a ulicí se pouze ozývalo hýkání. „Dobrý čtyřky, z toho jsou tři venku,“ komentovala to velmi věcně Květa.

23. den - Santiago de Chile Dnes se letecky přepravujeme do Santiaga. Po nástupu do letadla zjišťujeme,že naše místa, tedy Květy a moje, jsou přebukována. Naštěstí už sedíme a nešťastníci, kteří mají také naše místa, zůstávají na letišti v Antofagastě. Přijít o pět minut později, zůstali jsme tam my. Slečna, která sedí vedle mne, je poměrně hezká, hezky voní a celou cestu mi spí na rameně - asi zažila náročnou noc. Ještě, že jsem si vzal ráno čistou košili! Jinak se během letu nic zvláštního neděje, pouze se mi zdá, že po kontrole těmi všemi elektronickými bazmeky na letišti mi odešla paměťová karta se všemi mými zápisky. Doufám, že mám dostatečnou zálohu. Cestou do hotelu zjišťujeme, že Santiago je moderní metropole, která překvapuje svou čistotou. Je situováno někde uprostřed mezi moře a Cordilliery. Takže na sjezdovku a k moři je zhruba stejně daleko. Ihned provádíme prohlídku a rekognoskaci města. Nalézáme pěší zóny a palác La Moneda, o kterém se někteří z nás učili ve škole. K velkému Pepově nadšení nalézáme také parrilladu podobné té, kterou jsme viděli včera. Slibujeme si, že se tam určitě večer zastavíme. Během klidu na lůžku před večerním výpadem vypil Pepa několik piv a vypráví zábavné historky o Pablu Nerudovi. O drobné mravenčí práci pro lid a vejcích. Asi v devět, ještě dřív než je v kraji zvykem, vyrážíme směr parrillada. Hospoda dobrá,ceny mírné, obsluha vzorná i přesto, že je skoro u prezidentského paláce. Parrillada se podává na rozpáleném dřevěném uhlí a skládá se z grilovaných kousků mas hovězího, kuřecího možná že i koza a opečených brambůrků - je toho hodně a je to skvělé. K tomu salát nebo rýže, dle výběru. Po večeři ještě navštěvujeme centrální náměstí, kde se odehrává velká bejkárna - rozsvěcení umělohmotného vánočního stromku mezi palmami s tanci a zpěvy, kterou sponzoruje Coca Cola. Po půlnoci odcházíme spát.

24. den - Velikonoční ostrov Ráno se probouzíme poměrně pozdě. Dokonce i Pepa vyráží na svou obvyklou ranní průzkumnou procházku až po deváté. V recepci hotelu objednáváme taxíka na třetí hodinu a odcházíme do města. Prozkoumáváme další oblast Santiaga, kde se podle lounáče mají nacházet restaurace s vybranými lahůdkami a mírnými cenami, abychom spojili snídani s obědem. Bohužel je neděle a pro místní lid je zřejmě ještě brzy, a tak je většina restauraci zavřena. Cestou navštěvujeme velkoryse pojatý park, který pokrývá skalnatou vyvřelinu, ze které je krásný výhled na místní "down town". Objevujeme cukrárnu s výtečnými zmrzlinami, kde se stavujeme na kávu. Nakonec bereme za vděk fast foodem se čtvrtkou kuřete a hranolky. Na pěší zóně přes noc vyrostly desítky stánků s knihami a starožitnostmi - blešák, ale na poměrně vysoké úrovni. Cesta na letiště probíhá spořádaně. Máme s Květou trochu obavy, aby se neopakovala situace z Antofagasty (i v lounáči píšou, že tento let bývá přebukován), a tak stojíme u boarding přepážky v pozoru mezi prvními. Ani Pepík, který je znám tím, že chodí do letadla poslední, neprotestuje. Kdo sedí, ten letí, a kdo nesedí, ten je v prdeli. Naštěstí vše proběhlo O.K. a já tento zápis píšu někde nad Pacifikem a Boening 767 spokojeně přede ve výšce 10 kilometrů. Přistání hladké. Je mi opět celkem záhadou, jak se může podařit takovýmu ohromnýmu letadlu přistát na tak malým kousku země, i když tady údajně byla dráha prodloužena pro přistání raketoplánu. Ale začíná v moři a končí v moři. No dopadlo to dobře a ověšeni květinovými věnci se odjíždíme ubytovat. Ještě stačíme zahlédnout nádherný západ slunce, který dává tušit krásné zítřky. Přesunujeme hodinky o 2 hodiny zpět (s tím časem je to už blázinec), kořalka, lůžko.

25. den - Velikonoční ostrov - Hanga Roa Ráno vstáváme na osmou. Snídaně, která je tentokrát v ceně ubytování, je překvapivě bohatá. Přesto, že nám majitelka bungalovů nabízí zapůjčení auta, obcházíme místní autopůjčovny. Nakonec zjišťujeme, že ceny jsou stejné nebo vyšší, takže se vracíme zpět a s majitelkou vyhádáváme cenu džípu Suzuki 110 USD na skoro tři dny. Pepa se posiluje pivem, a tak řízení zbývá na mne. Auto, až na posilovač řízení, celkem funguje. Ještě se stavujeme v tržnici a nakupujeme různé tropické plody k obědu. Vyrážíme k našim vysněným cílům, které si pamatujeme od mládí z knížky Aku Aku. Vesnice Orongo a kráter Rano Kau předčily naše představy. Při pohledu na kráter Pepa prohlašuje: “Kdybysme už neviděli nic jiného, tak tohle za těch pět hodin v letadle stálo". Předčítáme různé pasáže z průvodce o životě původních obyvatel ostrova a koukáme na Pacifik - nikde ani loď, plachta, zkrátka vůbec nic. Zvláštní pohled, nejbližší pevnina je odtud 3700 km, pokud nepočítáme ostrov Alexandra Selkirka. Náčelník Hotu Matua musel bejt velkej řízek, když odněkud odjel na lodičce a projel celou tuto vzdálenost, aniž by věděl, že dojede na nějaký kousek země. V podvečer se ještě vydáváme na nejkrásnější pláž ostrova - Anakena. Při provádění koupele se seznamujeme s místním masérem, plážovým inženýrem a znalcem pivovarů. Pepa s ním okamžitě rozvíjí debatu o pivovarnictví a kvalitě piva. Překvapuje nás, že zná české "Ahoj a děkuji", zřejmě tu před námi již byli nějací krajané. Při návratu do Hanga Roa vidíme v dáli hořící porosty. Večer zakončujeme v místní restauraci jídlem, které nám vychválili jedni z našich francouzských přátel: ceviche - marinovaná ryba (měla by se vařit v citronové omáčce) s rajčaty a okurkou. Dobré je to, ale žádný chuťový orgasmus. Zítra po konzultaci na místním tržišti zkusíme rybu.

26. den - Rano Raraku Snídaně v osm a v půl deváté výpad směr bájemi opředený kráter Rano Raraku. Již z dáli vidíme na úbočí jakoby nějakou obrovskou rukou poházené moaje. Jsou zde stojící, ležící, spící, ještě nedotesané a spojené se skálou, prostě úžas. Domorodec nás upozorňuje na "moaje grande". Má asi 20 metrů, kolik váží si neumíme ani představit. Ještě není hotov a leží si tam ty věky s blaženým úsměvem ve tváři, neboť ví, že ho nikdy nepotká osud jeho bratříčků na pobřeží, které poničila příroda i lidé. Stoupáme nahoru ke kráteru. Výjev je opět dokonalý - přesně tak, jak je to popsáno v Aku Aku - nádherné modré jezero, včetně plujících ostrůvků rákosí. Pepa, který má tendenci pořád někde lozit, navrhuje, abychom kráter obešli - že si to místo zaslouží. Nejdříve se dívám na tuto myšlenku velmi skepticky, nicméně po vystoupání na nejvyšší bod, odkud je nádherný výhled do kraje, ho za ten nápad chválíme. Jsme tu absolutně sami. Cestou ještě sbíráme zde poházený obsidián jako vhodný dárek pro naše přátele. Po návštěvě ještě několika dalších ahu, což jsou plošiny, na kterých jsou vztyčeny další moajové, nalézáme kámen, o kterém legenda praví, že je pupkem světa, a který si údajně náčelník Hotu Matua odněkud přivezl. Legendy jsou legendy, ale střelka kompasu položená na kámen se točí jako zběsilá. Tak nevím. Asi nějaká magnetická hornina. Domorodci kameni projevují velkou úctu. Tak si ho fotíme ze všech stran a pro jistotu si na něj lehám. Den zakončujeme návštěvou pláže Ovahe a koupáním na Anakena brach, i když se přes ostrov valí jedna fronta za druhou - nikdo tu není, voda je skvělá. Večeře : Místní ryba Kana Kana s rýží. Skvělá, včetně obsluhy .

27. den - vulkán Rano Aroi, Terevaka a okolí Probouzíme se do krásného dne. Pokusíme se o dobytí třetího vulkánu na ostrově. Je to takové souvulkání a nevíme přesně název kopce, který je nejvyšší (později, když si přečteme návod, se dovídáme, že Terevaka 506 m). Cesta nahoru je poměrně složitá i na terénní auto a někteří to chtěj vzdát už po pár stovkách metrů. Pepa však prohlašuje: „Lepší blbě jet, než hezky jít". Asi ve dvou třetinách kopce to vzdáváme, odstavuji džíp vedle cesty a dál pokračujeme pěšky. Naše snažení je korunováno dobytím nejvyššího vulkánu a odměnou je konečně výhled trosečníka, který zjišťuje, že kolem je samá voda,voda..... Znovu si na tomto místě uvědomujeme záhadné osídlení tohoto malého ostrůvku uprostřed oceánu. Ale to už léta zkoumají jiní a v zásadě na nic nepřišli. Cestou zpět jsme zapomněli, kde jsme vlastně nechali auto. Na tuto skutečnost nás upozornila Květa. Děkujeme. Jinak bychom asi po ostrově bloudili dodnes. Vzhledem k tomu, že je krásný den, rozhodujeme, že poslední odpoledne na tomto ostrově budeme lenošit v naší již známé zátoce Anakena. Je jen málo míst, co jsme na našich cestách viděli, které má takové kouzlo jako tato zátoka. Při vodních radovánkách sledujeme z vody záda moajů postavených na rekonstruovaném ahu a také kamennou sochu obra vztyčeného zde asi před padesáti lety Thorem H., která vypadá jako by tu stála od nepaměti. Nikdo tu skoro není a tak je to nepředstavitelná pohoda. Ve vodě diskutujeme o kráse místních dívek s tím, že definice krásy je na každém kontinentě trochu jiná. Ve chvíli, kdy se o nás začíná zajímat nějaká místní krasavice (jak se posléze ukazuje maminka asi tří malých ostrovanů), ukončuje debatu Pepa výrokem: “Jo šuk, ten už nikoho nezajímá. Budoucnost teď patří chlastu a kosmonautice." Den ukončujeme ještě objížďkou části ostrova, kde si připomínáme a vrýváme do paměti místa, která pravděpodobně již nikdy znovu nenavštívíme. Večeře je standardně vynikající : ryba + rýže, není co dodat

28. den - zpět do Santiaga Ještě před odletem jdeme nakoupit nějaké ty moaje. Místní lid je při obchodní činnosti kultivovaný, nevrhá se na zákazníky a malé děti ukazuje až po uzavření kontraktu, ale dá se celkem dobře usmlouvat. To je velkým koníčkem Pepy, který každou usmlouvanou pesetu považuje za své velké vítězství. Spokojeni opouštíme naši milou hostitelku a odjíždíme na letiště. Během zdejšího bezstarostného pobytu ztrácíme však veškerou bdělost a ostražitost a zcela ignorujeme fakt, že konfirmovaná letenka ještě nemusí být automatickou vstupenkou do letadla. Na letišti už je velká fronta a vzhledem k tomu, že nás personál přesvědčuje, abychom ještě zůstali, že nám platí hotel, je letadlo opět evidentně přebukované. To by se nám sice líbilo, ale pravděpodobně by nám uletěla všechna letadla do Evropy. A navíc je zde možno aplikovat známý první železniční zákon, že vlak může ze stanice odjet teprve poté, když do ní přijede. Na ranveji je pořád jen to jedno letadlo a kdy přiletí další, to je velmi neurčité. Dostáváme sice dva boarding pasy, ale třetí je někde ve vzduchu a ještě dvacet minut před odletem nevíme, zda jeden z nás nezůstává navždy na ostrově Velikonočním. S menším penězovodem z Česka by to zas tak špatné nebylo! Naštěstí v několika posledních minutách se situace vyjasňuje a usměvavá slečna nám předává zbývající boaring pass. Ještě trochu nervů, zda budeme opravdu sedět, ale to už je O.K. Na moji psychiku tyto situace už působí naprosto blahodárně. Přerazí to vždy všechny negativní myšlenky a v letadle pak pociťuju naprostou nirvanu. Stačím ještě krátce zahlédnout kráter Rano Raraku z výšky a potom už je jenom moře. Jinak se během přesunu do Santiaga celkem nic zvláštního nestalo. V Santiagu jsme už jako doma, a tak si k večeři dopřáváme parrilladu v naší domovské hospodě. Je snad ještě lepší než minule. Po přečtení internetových zpráv, klid na lůžku.

29. den - znovu v Santiagu Dnes jsme si tak trochu pospali. Asi únava, neustálé změny časových pásem a klidná noc v hotelu Paris. Blešárna, ale celkem čistá. Po chvilkovém váhání se nám daří učinit jeden z největších kulinářských objevů. To však ráno ještě nevíme. Objevujeme totiž místní rybí trh, což je budova velká asi jako hlavní nádraží v Praze, dokonce i tak podobně vypadající. Je úplně narvaná všemi mořskými potvorami, na jaké si člověk může vzpomenout, a ještě mnoha dalšími, které nedokáže ani pojmenovat. A uprostřed toho všeho jsou restaurace, kde si lze všechny ty pochoutky objednat a případně zkontrolovat, jestli v porovnání se surovinou není cena příliš vysoká. Ihned si slibujeme, že se zde stavíme na jídlo. Naším cílem je dnes nejvyšší kopec v Santiagu. Nahoru vede jakási předpotopní dráha (pamatuje určitě nějakého vrstevníka našeho Křižíka-postaveno 1917), ve které se obsluha dorozumívá mlácením zvláštním železným klackem do drátů. Konduktér dvakrát bouchne a už se jede. Nahoře nás čeká nádherný výhled na město obklopené prstencem hor s bílými vrcholky. Na kopci stojí velká socha Panny Marie a v amfiteátru pod vrcholem se koná bohoslužba pro místní dívčí školy. Velmi netradičně pojatý obřad, při kterém děvčata věku "teen" křepčí a mávají vlaječkami za zvuků náboženských písní na melodie Simona a Garfunkela a Beatles. Holky to zcela evidentně baví a církev se nemusí bát, že bude mít nedostatek oveček. Zajímavá podívaná.

Při zpáteční cestě se zastavujeme ještě v zeleninové tržnici. Pepu zde zaujal velký plynový hořák pro přípravu pokrmů. Diskutujeme o tom, že by se dal využít v souvislosti s opékáním krav v místě bydliště. Že se obchod neuskuteční, sděluje nakonec Pepa prodavačce asi takto, cituji: „Perfekto - pero problemo - transporto – aeroporto." Konečně nastává chvíle na pozdní oběd ve výše zmíněné instituci.

Polévka : směs krabů, krevet, mušlí, chobotnic a čerstvých syrových ježovek, to vše s celerovou natí a nadrobno nakrájenou cibulkou, řádně pokapáno citronem Dále: mušle v zelené omáčce Nakonec ještě ze studijních důvodů dojídám po Květě a Pepíkovi výtečnou rybku toll. Při placení ještě číšník přináší místní bylinkovou kořalku - na účet podniku. Hezký zvyk.

Všichni jsme se shodli, že nic podobného a v tomto množství jsme na naší cestě ještě nekonzumovali. I Pepa, který ze začátku brblal, že by radši parrilladu pro 2 osoby, se pídí po informaci, jestli mají zítra otevřeno. Po příchodu do hotelu klid na lůžku. Večer se ještě vydáváme na pěší zónu, která žije hlučným životem. Je zde opět spousta klaunů, různých hudebníků, tanečníků tanga, ale žádná šmíra, vše je na velmi vysoké úrovni. Příští víkend jsou tady volby, a tak se do toho mumraje také mísí předvolební agitace pojatá jako brazilský karneval. Hovoříme prostřednictvím Květy s domorodci, koho by si přáli za prezidenta. Velkým favoritem je žena, kandidátka umírněné levice, která má sympatie prostého lidu. I nám se zdá její volební kampaň sympatická. Tak uvidíme, jak to dopadne. Je prostě se neustále na co dívat. Nic nepřipomíná smutné období, kterým země musela projít. Lid je zde veselý a rád se baví, směje a my to s úžasem pozorujeme. Chile je jedna ze zemí, kde bych mohl žít.

30.den - Valparaiso Dnes je poslední celý den našeho pobytu.Využíváme tento čas k návštěvě přístavního města vzdáleného asi 100 km od metropole. Cesta na autobus je plná překvapení. Nejdřív metro. To je úplně nové, čisté a vybavené nejmodernější technikou, včetně velkých plazmových obrazovek a WiFi. Všude jsou ukazatele, takže nenajít cestu na autobusové nádraží může jen debil. Autobusák je řešen v podobném stylu a vše perfektně funguje - od zakoupení lístku až po zaujmutí místa. A to si můžeme koupit místenku 2 minuty před odjezdem. Nechápu, proč se sem letci nechoděj učit. Proti nám mají náskok tak 20 let. Autobus nás vyhazuje na terminalu BusTur ve Valparaisu. Po zorientování míříme do přístavu, kde podnikáme okružní jízdu jakousi kocábkou v přístavním bazénu, kde kotví spousta zaoceánských lodí. Okamžitě jsem udělal několik fotek křižníků chilského námořnictva. Už to nemá ten půvab, žádná děla, jen rakety. Poté nás průvodce informoval, že je focení pod hrozbou vězení přísně zakázáno. Zajímavé je, že v přístavu na kusu betonu bydlí rodinka lvounů. Pepa v lounáči objevil, že kdesi v přístavu je hospoda, kde se dá koupit za 3 USD jídlo o třech chodech. Musíme tam. Cestou je Pepa přepaden. Místní lapka se zrádně připlížil zezadu a vyrval mu z kapsy toaletní papír a pouzdro na brejle, které vzápětí vztekle odhazuje. Pepa křičí: "Chyťte ho," nikdo však nereaguje a zloděj mizí v postranní ulici. Slibujeme si, že od této chvíle zvýšíme bdělost a ostražitost. Diskutujeme také o tom, jestli se jednalo o přepadení, nebo loupežné přepadení. Pepa trvá na loupežném. Restauraci nacházíme a Pepa se uklidňuje jídlem. Jedná se opět o ryby a potvory. Já, protože jsem měl ráno zrychlený krok směrem k WC (některé včerejší dobroty mi v žaludku pravděpodobně ještě žijí), si dávám pouze dietní kuře s rýží. Po obědě si prohlížíme starou část Valparaisa. Je postavena na několika kopečcích a s přístavem je spojují tzv. accessory. To je v podstatě taková plechová bedna na kolejích, která je čímsi tažena do kopce na laně. Všechny součásti tohoto zařízení byly vyrobeny před první světovou válkou a od té doby slouží lidu, zřejmě bez větší údržby. Z okénka pozoruji oko lana, na kterém visíme, a modlím se, aby to ještě chvíli vydrželo. Po výjezdu na kopec se dostáváme do jiného světa. Jsou zde krásné původní domy, terasy a restaurace. Budovy, i ty honosné, jsou sice potažené vlnitým plechem, ale natřené pastelovými barvami, takže to jako celek vypadá velmi hezky. V uličkách projíždějí policisté s kolty proklatě nízko na terénních motorkách a v neprůstřelných vestách, takže tu máme pocit bezpečí a jistoty. Je odtud úžasný pohled na přístav a Pacifik. Cestou zpět na autobus se ještě stavujeme na tržnici starožitností pod širým nebem. Pepa si tam kupuje kladku. V podvečer odjíždíme zpět do Santiaga. Cesta vede příjemnou pahorkatinou, na jejíchž svazích se pěstuje vinná réva. Vypadá to, že tu roste jak u nás brambory. Vzhledem k naší odpolední zkušenosti s lapkou volíme večeři v bezpečné čtvrti poblíž pěší zóny v naší již několikrát zmíněné parrilladovně. Obvyklý pokrm pouze vylepšuji avokádem nadívaným šunkou. Obsluha nás už zřejmě považuje za štamgasty, a tak dostáváme neobvykle velkou porci všech mas. Po procházce středem města, kde je relativně bezpečno, protože na každém rohu stojí policajt a mobilní vyšetřovna, odcházíme spát.

31. den - odlet do Evropy Poslední den je ve znamení nákupu posledních dárků. Vyrážíme brzy, abychom byli při otvírání tržnice. Není nám to ovšem nic platné, protože město se probouzí až po deváté. S úžasem sleduji, jak městští zřízenci nejen zametají, ale i rejžáky a saponátem pulírují pěší zónu. Dá se tu jíst ze země. Provádíme nákupy, Pepa nakupuje větší množství šál "alpaka baby" a radostně smlouvá. Nakonec je obchod uzavřen a všichni jsou spokojeni. Trhovkyně, která má pro dnešek vyděláno, má takovou radost, že nám ještě na cestu dává dárek a nechává se s námi vyfografovat. Objednaný taxikář přijíždí pozdě a ještě míjí odbočku z dálnice na letiště. Musíme couvat. Boarding passy dostáváme jen do Madridu a opakuje se situace ze začátku naší cesty. V Madridu musíme znovu pro ten papír do Prahy a je velká pravděpodobnost, že nám to uletí. Neboť, jak již bylo řečeno na začátku, každá nestabilita v systému generuje velkej průser. Na letišti jsme ještě s Květou vyšetřováni kvůli letu Antofagasta -Santiago. Řízením osudu se stalo, že jsme se jim v systému zřejmě ztratili během letu. Dvě usměvavé slečny ale zjistily, že se tak naštěstí nestalo a my neputujeme někde v cyberprostoru. Pepa, který má k smrti nerad jakékoliv fronty a čekání, se nám pod průhlednou záminkou, že jde na WC, na chvíli ztratil a lozil po letišti. Spokojeně nastupujeme do letadla, já pochopitelně poučen z předchozích průserů jako první. Neboť, kdo sedí, ten letí a kdo nesedí ....... Letadlo je prostorné Airbus A340/300. Letíme směr Argentina, Paraguay, Brazilie...Je krásné počasí a dole jsou vidět Andy osvícené sluncem. Nad nimi mráčky na modrém nebi plují společně s námi. Pokrmy v letadle jsou kvalitní a červené víno připomíná tu krásnou zemi pod námi. Čau, Chile a Argentino!

32. den – cesta domů Během noci objevil Pepa v zadní části letadla zásobu červeného vína, což se mu málem stalo osudným. Je pondělí ráno a my cítíme, že klesáme směrem k letišti v Madridu. Pepa, který si vzal v průběhu letu dva roháčky a pro jistotu je zapil červeným vínem z objeveného skladu, není k probuzení. Klesáme a klesáme. Pepa otevřel oči, ale hned je zase zavřel. Obouvat se taky nechtěl, prostě spal jak zabitej. Už jsme si s Květou mysleli, že ho budeme muset z letadla nést, ale v posledních minutách letu se začal hýbat a komunikovat. Akce s boarding passem na letišti v Madridu probíhá kupodivu bez problémů a máme ještě čas na prohlídku shopů. Během cesty do Prahy se již nic závažného nestalo a podle plánu přistáváme na Ruzyni.

Na závěr trochu statistiky Za těch 32 dní jsme nalétali víc jak 40 tisíc km. Autobusy, auty, džípem a loděmi urazili bezmála 3000 km. A dokonce v horách ve výškách kolem 4500 m jsme nachodili pěšky asi 100 km. Byla to zatím nejdelší a nejnáročnější cesta, kterou jsme spolu uskutečnili. A dala nám docela zabrat. Teď by se hodila tak čtrnáctidenní dovolená někde u moře na odpočinek.Trávili jsme na cestě 768 hodin a z toho většinu času spolu. Kupodivu ani jednou jsme se neservali, natož pořádně nepohádali, což je u lidí v našem věku malý zázrak. Vzájemná tolerance nám pomohla přežít i ty nejdramatičtější chvíle. Doufám, že se nám podaří něco podobného zase někdy příště. Čau a zachovejme si přízeň!!!

Události byly zapsány tak, jak jsem je viděl a prožil já, a doufám, že pravdivě. Vašek



(Více... | 9 komentáře | Skóre: 4.8)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.12 Sekundy