Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Josef Kozák: Jiné zajímavosti

Hledej toto téma:   
[ Přejděte k domovských stránkám (Domů) | Vyberte nové téma ]

Jiné zajímavosti 8. den - Nespokojení Němci
Poslal pepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:24:10 CEST (784 čtenářů)

Opět jednou o snídani. Já totiž snídaně odjakživa miluju. Jednak se člověk může pod lacinou záminkou, že kalorie během dne hladce spálí, nařachat co to dá, jednak jsem po ránu většinou drobet zpomalená a snídaně je vítaná možnost, jak sedět, nic nedělat a mít k tomu opravdu závažný důvod. Prostě snídaně miluju, proto jste vystaveni jejich věčnému popisu.

Norinberskou snídani si budeme pamatovat jako Snídani s velkým S. Obrovský anonymní prostor pro spoustu strávníků s nevídaným výběrem jídla i pití. Mám takovou divnou úchylku: když mám k dispozici velký výběr, jsem bezradná. Ať už je to s jídlem, oblečením či knihami. „Když jsi u pramene, musíš se napít,“ opakuji si vždy dokola Pepíkovu zásadu. Vím, ale aplikovat neumím. A tak si na zabíjačce vezmu kousínek masa, dvě lžíce polévky a doma si pak hlady mažu chleba s máslem. Na recepcích většinou jen tak usrkuji džusu, abych si doma otevřela láhev vína. A stejné je to i s oblíbenými snídaněmi. Kousínek od všeho a jeden obložený chleba na cestu. Nevím, zda Jolča trpí podobnou úchylkou, ale i ona se vždy spokojí s málem. Opakem je ovšem Luboš. Vynalezl svůj osobitý snídaňový systém, který jsme do dneška neprokoukli. Jakýmsi záhadným způsobem hází do igelitové tašky vše, co se mu namane. Páté přes deváté. Nikdo si ho samozřejmě nevšímá, což ještě jeho aktivitu zvyšuje. Dnes se zaměřuje převážně na trvanlivé potraviny. „Mám jídla ještě na další týden doma,“ vysvětluje a spokojeně se pochválí. Přejme mu to. Má se nespotřebovaná snídaně snad vyhodit?

Po úžasné snídani zažívám očekávané chvilky stresu, jak dopravíme kola bez problémů na ulici. Nějaký anděl strážný nad námi musí bdít, neboť vždy obsazený výtah je najednou volný a my naložená kola v bezpečí svážíme až do přízemí. Ještě dát na své místo nábytek a vzhůru do dalších dobrodružství.

„Dneska chci trochu turistovat,“ prohlásí Jolana na chodníku nekompromisně. „Včera jsme si Norinberk užili, ale chci mít vyfotografovanou katedrálu a hlavně: je tady Kašna manželství. Tu musíme vidět,“ rozhoduje bez možnosti odporu. „Nejoblíbenější člence naší skupiny se musí vyhovět,“ pomyslím si a nejsem asi sama. Všichni souhlasíme s Jolčou a přikláníme se k „variantě turismus“. A jako již tolikrát projíždíme ranním ztichlým pátečním městem. Na náměstí se teprve rozevírají slunečníky a prodejci vybalují zboží, děti a studenti pospíchají do školy, ulicemi se trousí ke svému počítači první kravaťáci. Nejspokojenější jsou dámy mířící na ranní nákup a pejskaři se svými miláčky. To jsou také objekty našich otázek, jak se dostat tam, kam chceme. Po pár peripetiích je Kašna manželství neboli také Manželský kolotoč naše.

Takovou hrůzu jste ale ještě neviděli! Bronzové sousoší z roku 1984 chce ukázat manželství ze všech jeho příjemných i stinných podob. Nevěřícně zíráme na tlustou babu, jak se láduje potravou a na obojku drží vychrtlého manžílka jako poslušného psíka. Vedle zase supermuž trestá uondanou ženušku, jež za sebou vleče potomky. A tady se obě pohlaví regulérně hádají. Uff, po delším hledání jsme našli i dvojici, která si láskyplně spočívá v náručí. No, prohlédli, vyfotografovali. Objektivně musím přiznat, že nejfotogeničtější byly ty scény, s kterými ženská část naší výpravy vnitřně absolutně nesouhlasila.

Ještě foto u katedrály a hurá na další etapu. Výjezd se nám báječně podařil, cestou ještě stačíme okukovat „sídlo“ německých bezdomovců, které Pepík bezostyšně fotí – jako by pro nás právě prostřeli. Velkým parkem pak pokračujeme směrem na městečko Lauf, které je vzdálené cca 15 km. V jeho centru nacházíme ceduli se směrovkami na Prahu i Paříž a díky tomuto pozadí vyplácáme mnoho paměti ve foťácích. Poté se napojíme na cyklostezku 5-Flüsse Radweg, Stezku Pěti řek, která nás dnes doprovází celý den. Dnešní etapa nemá být příliš náročná, a tak se couráme, morál lovíme skoro až z paty. Dopřejeme si i krásné polední zastavení za kostelem u dětského hřiště, kde je pro turisty připraveno rozkošné odpočívadlo.

Odpolední kafíčko nás zastihne ve venkovní nádražní restauraci, kde nás obsluhuje razantní mladá dáma. Na první pohled je od rány, ale mého svůdníka Pepíka první pohled pochopitelně neodradí. Několikrát zapřádá řeč, až se dáma konečně chytí. V diskusi se pak tak rozohní, že zcela zapomíná obsluhovat. Vyklube se z ní bývalá Dederónka, která s gustem kritizuje současné poměry v Německu. Z vodopádu jejích rychlých a občas nesrozumitelných slov jsem stačila pochopit, že je ve své zemi velmi nespokojena. Trápí ji velké množství přistěhovalců, jež se v Německu usídlují. „Všimli jste si těch italských, tureckých nebo řeckých provozoven? Cukráren, pizzeriií, kebabů a dalších?“ ptá se rozčileně. Evidentně nemá ráda cizince, kteří berou Němcům práci. „Udělají si tady provozovnu, někteří z rodiny pracují, ostatní se přihlásí na úřad práce a berou podporu,“ rozhořčuje se. „A my jim musíme platit,“ dodává znechuceně. O tom, že Němci se musí podílet i na dluzích jižních evropských států, o tom debatu už poslouchat nechci. Zapojuje se do ní a provokuje ji samozřejmě náš velitel a mluvčí. Jeho proslov je natolik suverénní, že mu servírka cpe vizitku a očima ho láká na další debaty, samozřejmě soukromé. Pod mým přísným zrakem pak pozvání mírní na příští dovolenou, třeba i s celou rodinou, dodává již poraženecky potichu. Raději se rychle zvedám a už už našeho diskutéra honím do dalších kilometrů. V duchu ale rozhořčení pracující Němky uznávám. Mají se samozřejmě lépe než my, ale s vědomím, že musí zachraňovat polovinu topící se Evropy, se určitě do práce s nadšením nechodí.

Cesta probíhá dnes opět pohodově, a tak se po sedmdesáti kilometrech shledáváme s naší starou známou majitelkou penzionu ve městečku Sulzbach-Rosenberg. Penzion Bayerische Hof vévodí náměstí jako loni a je již kompletně opraven a obnoven. Nabito tam ovšem není, a tak nám šéfová nabídne jednolůžkové pokoje. Spíme si tedy noblesně, pereme, odpočíváme a dáváme se do pořádku. Tušíme, že poslední noc v Německu bude na naší další cestě posledním nadstandardním ubytováním. Jako aperitiv Pepík dokonce přinese šampíčko, abychom oslovili můj svátek a hurá do řecké restaurace. Nic nedbaje na odpolední vzdechy unavené servírky, hospoda je stejně plná Němců. Řekové nabízejí luxus plných talířů, čerstvého a velmi chutného jídla, velkého výběru z jídelního lístku a rychlé a pozorné obsluhy. Vše umocněno neustále nabízenými skleničkami ouza, které po chvilce s Jolčou už odmítáme. Kluci se do bezplatného mentolového opojení nechávají zlákat snadno. Krásný teplý večer, jako skoro pokaždé.

(komentáře? | Skóre: 4)


Jiné zajímavosti Reportáž z cesty
Poslal pepik v Saturday, 05. March 2011 @ 16:44:08 CET (1075 čtenářů)

Na těchto stránkách Vás budu informovat o tom, jak postupuje cesta Květy a Pepíka. 1. den - 6. května Vyjeli po obědě .....

(komentáře? | Skóre: 4.5)

Jiné zajímavosti Dolomity s Atíkem – červenec 2010
Poslal pepik v Saturday, 07. August 2010 @ 21:55:07 CEST (1186 čtenářů)

Do Dolomit jezdíme na lyže léta, se stopami 1. světové války se setkáváme často. Vše je ale pod sněhem. Kniha od pana Čepelky a muzeum v druhé stanici lanovky na Marmoládu nás motivovaly k výletu v létě. Květin neustálý boj s dovolenou a málo času jiných kamarádů způsobily, že jsme si zůstali s Atíkem sami. Nakonec se to ale ukázalo přínosem. Spali jsme ve Fordíkovi, vařili a byl nám celý týden základnou. Spali jsme každý den jinde, vždy pod horou, na kterou jsme druhý den lezli. Kontakt s přírodou i lidmi byl tak intenzivnější.

Celý týden jsem se pohybovali nahoře v horách a tam jsou jiní turisté než v pohodlných hotelích a horských městečcích. Pohybovali jsme se v okolí Cortiny d´Ampezzo, viděli, vylezli a navštívili více než jsme původně chtěli. Monte Piano, Drei Zinnen, Monte Castelleto, Paternkofel, Tofana, Cinque Torri, Passo Falzarego, Lagazuoi, pevnost Tra i Sasi. Co jméno, to legenda. Všechny jsme znali a dnes osahali.

Příprava cest v horách a ferrat nebyla dokonalá, při diskusích s krajany, co sem jezdí i každý rok 2x, doplněno. Jo, Čech ví, kde je hezky. Nekonečné velehory a fronta, která byla dlouhá 480km, jsou i pro nás výzvou, abychom přijeli znovu.

(komentáře? | Skóre: 4.33)


Jiné zajímavosti Do Normandie s Atíkem - srpen 2008
Poslal pepik v Tuesday, 07. October 2008 @ 21:08:05 CEST (1596 čtenářů)

Chtěli jsme v květnu nebo v červnu, kdy ještě není sezona. Pořád něco bylo, nakonec vyšel srpen, nevadilo. Dohodli jsme se, že pojedeme jako vandr, povedlo se. Nikdy jsme nespali v kempu ani v hotýlku, hygiena se bránila, absence bab nám to dovolila.

Začínáme u našeho starého kamaráda, u Karlíčka ve Valendaru blízko Koblenzu. Zklamání nad starým přítelem, co dnes žije jen pro pivo, a spoustou jídla nacpává gigantický břuch, potlačilo slzy při loučení. I město Valendar, které známe z dřívějška plné života a hospod, nás rozčarovalo. Ulice dříve plné opilců prázdné – jo, Germáni nejsou jako dřív.

Dopoledne prší, odpo jdeme do sedel, podle Rýna přes Koblenz jedeme první etapu po levém břehu Moselu. Ještě jedna noc u Karlíčka, Atík se loučí s kobercem, já se skládací postelí. Poslední pohled na ušetřený pokoj pro hosty – jo, v Německu se šetří a naříká. Mají důchod od 1200 eur, vše je zde lacinější a kvalitnější. To, že náš důchod je 350eur, to vůbec neslyší. Sobci a icháči byli vždycky. S Lubošem se loučíme SMS, najednou jsme svobodní.

Vyrážíme dál s Fordikem, který nám poskytuje minimum komfortu, ale pohodlné postele, střechu nad hlavou a spolehlivou přepravu, kam si vzpomeneme. Po Moselu jedeme jen dvě etapy: první z Winninbegu do Cochemu, druhou do Bernkastelu a zpět k Fordiku do Cochemu, co na nás vždy věrně čekal s pivem a teplým papú. Obě etapy po 85 km, podle řeky po perfektních cyklostezkách to jde rychle. Obdivování strání plných slavného a dobrého vína, lanovek ve vinicích, průjezdy udržovaných městeček, to vše dá víc zabrat než samotné šlapání. Někdy nám připadá, že na takový terén máme ještě pár roků čas.

V městečku Beilstein, kde se toho moc od 14. století nezměnilo, potkáváme u nálevny skupinku cykločechů. Vypijeme s nimi pár lahviček slavného vínka, předáváme zážitky, ve starobylém prostředí a v teple moc chutnalo. Zpět do městečka Cochem, kola na střechu, noc a vyrážíme do Lucemburku. Máme štěstí, je svátek a město jen pro turisty. Parkoviště volná, ulice bez aut. Pokloníme se sarkofagu otce Karla IV. a rychle na sever ke kanálu La Manche. Krátce před setměním přijíždíme do DUNKERGUE. Rozpačitě se orientujeme, nakonec přímo v centru vedle vládní budovy spinkáme v pohodě.

Bohatá snídaně na propanu a pánvičce, sundáváme kola. Bez nich by nám slavné místo evakuace anglické expediční armády zabralo moc času a dalo spoustu běhání…Takto rychle dosahujeme východního mola a pláží, kam tehdy po porážce Francie z Anglie připlulo vše, co se na vodě udrželo a zachránilo přes 300 000 svých synů. V sedle našich miláčků ve větru jezdíme po dlouhých molech, plážích. Při odlivu lidé sbírají mořské dobroty a najednou chlap s minohledačkou!! Trochu posuňků a dostáváme dary - náboje francouzské i anglické a navrch kulky z časů Napoleona. Odpoledne jsme pána potkali ve vojenském muzeu, kde pracoval, trocha naší ranní nedůvěry byla hned pryč.

Po vylodění na jaře v roce 1944 spojenci dobře opevněný Dunkergue obešli a čest dobýt město zpět připadla Čechům. Dodnes na nás v tehdy zcela zničeném městě vzpomínají, obraz generála Lišky visí hned v prvním sále vojenského muzea. Za komunismu naši hrdinové ze západu byli tabu, současné vlády nejsou lepší, i když o vylodění se již nemlčí.

U Calais před tunelem pod kanálem parkujeme, chceme nahlédnout do díry. Několik kontrol, první překonáváme vchodem pro zaměstnance, další bariéra – pouze pro lidi v autech, vzdáváme, ve vchodu pro za zaměstnance ochranka nemůže pochopit, jak jsme pronikli, kroutí hlavou. Nakonec nás pouští na svobodu-bojí se šéfů. Chápeme, tunel je pro Ládina jako světlo pro psíka Pavlova.

Noc na hrázi ve starém pirátském přístavu Dieppe propršela. Městečko mezi vysokými útesy má svoji atmosféru, ani na vínko v bistru nezapomeneme. Dva nové mosty přes mořské úžiny po zaplacení Fordik zdolává, i když se zdá, že končí někde v nebi. A jsme v Normandii. Sem chceme, to je náš cíl, zlatý hřeb cesty. Pobřeží, kde proběhlo vylodění, bylo rozděleno na tři části: západní úsek – americký, pláže se dnes jmenují Utah a Omany, východní pláže Gold a Word připadly Angličanům, úsek Juno byl převážně kanadský.

Britské a knadské oddíly první vlny útoku se počtem rovnaly americkým. Tři čtvrtiny námořních sil byly britské. 5 333 lodí a 9210 letadel tvořilo uskupení, které nemá v historii obdoby. Hrdinství, umu, odvaze, technice, organizaci a tomu všemu NEJ….. se chceme dnes s Atíkem s úctou poklonit.

O město Caev se vedly dlouhé těžké boje. Míjíme ho, nemáme času na rozdávání. Podle navigace jedeme doleva, doprava, povídáme a najednou jsme na místě určení. U města Ouistreham, které se pyšní vojenským muzeem, je pláž Sword. Na dunách rozestavěná děla a tanky, rekreanti v plavkách, bagety, to vše říká: klucí, strefili jste se .

Na pláži Omaha je velký americký vojenský hřbitov, památník s dokumenty a filmy z vylodění, vše pietní a důstojné. USA si dovede vážit svých hrdinů. Na velkých parkovištích jsou místa, kde karavany mohou být přes noc bezplatně. Nikdo nikoho neobtěžuje s poplatky. Jak vypadá policie, nevíme. Atík konstatuje: tady se žije nějak jinak-volně, svobodně.

Poslední pláž Utah je oddělená řekou Vire a močály, chybí most, objíždíme. Pláží Utah, kde boje nebyly tak prudké, se loučíme. Před 20ti lety jsme zde viděli staré pány, jak cosi vyprávějí a ukazují svým ženám, poté nasedají do anglických vozů. To dnes chybí. Starší pány vystřídala spousta turistů, kteří o otevření třetí fronty tolik nevědí, přesto se chovají jinak, než v běžných destinacích.

O město Cherbourg se v den D nebojovalo, přesto jeho přístav složil spojencům. Je to nejsevernější místo Normandie a poslední město a přístav, kam se chceme podívat. Večeře, procházka městem, okukování v přístavech. Námořní muzeum má v suchém doku obrovskou moderní ponorku. Se setměním se spouští vodopád s větrem, bičují celou noc nás i Fordka. To všechno a ještě k tomu zvednuté moře měli vojáci při vylodění.

My jsme na tom jinak. Otáčíme a jedeme na východ, domů. Máme před sebou cca 1500 km. Na jiné turistické cíle není nálada, a tak jsme s jedním přenocováním doma.

A kam příští pánská? Atíkův otec bojoval za první války v Itálii, je to tedy přímo naše povinnost zamířit příští rok do Jižního Tyrolska na Pijavu.

S poděkováním Květě a Lídě. Cestu nám přály a podporovaly nás. Pepík


(komentáře? | Skóre: 4.75)

Jiné zajímavosti Plachetnice 2008 - Chorvatsko
Poslal pepik v Friday, 01. August 2008 @ 21:50:57 CEST (1294 čtenářů)

6. – 14. června 2008

Posádka:

Kapitán Pepík
Admirál Vašek
První důstojník Jirka
Zásobovač mořskými plody Leoš
Šéf pokladny Luděk
Velitelka kuchyně Marcelka
Presso šéfová Šárka
Ozdoba lodi Petra
Manažerka vnějších vztahů Květa

Název lodi: Panter
Typ: Bavaria 44
Délka: 15, 40 m
Start: Marína Kaštelet, Split
Nejjižnější bod: městečko Cavtat, kde otáčíme.
Nejčastější pití: pivíčko a kafíčko
Nejfrekventovanější věta: Jak chcééééééééééš!!
Nejoblíbenější činnost: přežírání se
Nejlepší mňamka: každé jídlo, včetně párečků a konzerv
Nejdiskutovanější problém: Co ty kurvy zase ukradly!!

1. den – sobota

Do maríny přijíždíme na tři skupiny: vítězí Leoš se Šárkou, stříbrná medaile patří Praze a nakonec Jirka s Marcelkou. Loď předána kolem 16. hodiny, v půl páté již na vlnách. Není vítr, jedeme na motor. Kotvíme v pusté zátoce Vela Garška na Hvaru ve 21 hodin. Do studených vln se kvůli přivázání lodi vrhá Luděk. Přes jeho hrdinský kousek je posádka skeptická: lano je přivázáno na nějaké sušce, praví Šárka. Květa zase nechce věřit Luďkovu uzlíčku. Ale všechno kupodivu drží, jen Luděk se klepe – voda studená. Vše napravují kalíšky.

2. den – neděle

Kapitán u vědomí dlouhé cesty brzo ráno velmi aktivní, posádka kupodivu také. Vyrážíme 7,45. Městečko Hvar, které se právě probouzí, už čile fotíme. Marcelka vytahuje první ze svých trumfů: úžasnou makovou bábovku. Šárka slaví narozky a jelikož nesvítí sluníčko, svítíme si pěti metaxovými hvězdičkami. Kapitán i Admirál si pochvalují: posádka je veselá a pracovitá, loď velká a pěkná. Není vítr, jedeme na motor. Snídáme párečky v zátoce Loviště, ostrov Ščedro. Povzbuzeni metaxovým sluníčkem se kluci poprvé koupou. Po japonsku navštěvujeme Korčulu (kapitán zpomalí a my fotíme). Obědváme u vesnice Mokalo, cca 8 km od Orebiče na ostrově Pelješac. Kluci a Petra se potápějí u vraku nákladní lodi - ztroskotala v roce 1982, když vezla cement. Za bouřky a mlhy narazila do skalisek. Kapitán byl údajně opilý a dodnes prý sedí. Vrak je dlouhý 60m a část ho vyčnívá asi 2m nad hladinou. Chlapi nadšení ve vodě, ženy spokojené s klidem na lodi, i když to tu dost houpá. Nicméně teplota vody stoupá (23°C), a tak se definitivně koupou všichni. V 19 hodin kotvíme v Šipanu u mola – nic nám nedají, pouze pachole na přivázání a musíme platit 200 kun. Syčáci. Večeříme v přístavní hospůdce U more. Dražší, ale dobrá. „Majitelova maminka denně jezdí na moře pro čerstvé ryby,“ pochvaluje si šikovnou tchýni za majitele provdaná Slovenka. Jistě, šikovná - pořád na vodě! Na kraji vesnice opuštěná a zanedbaná velkoryse postavená vila – prý ji koupil Rus Abramovič za 6 mil. euro. Nemovitosti jsou tu velice drahé: 300 000 euro za polozřícený dům na pobřeží bez pozemku. Městečko velmi klidné, žádné diskošky. Ale jak dlouho ještě??? Na odchodu z hospody dostáváme od šéfa jako dárek dvě láhve vína – ale životnost mají jen asi 15 minut ))

3. den – pondělí

Výjezd v 9. 30 hodin. Po deváté není pivo jedovaté, a tak hned začínáme. Během dne se pomocí piv, vína a kalíšků dopracujeme k turnovskému směru v budhismu: cílem tohoto specifického učení je samozřejmě nirvána, ovšem bez ničeho – nic do těla nevstupuje, nic z těla nevystupuje. Celý den s otcem zakladatelem a duchovním vůdcem vedeme dlouhé filipiky: tedy ty bys neměl ani nikam nic zasouvat, lituje ho například Pepík. Čeká nás ještě dlouhá cesta, abychom učení vůbec pochopili. Admirál sice chápe, ale bohužel ještě neví, jak realizovat …. Do maríny v Dubrovníku přijíždíme v pravé poledne. Fouká, ale kapitán i bez přišukávátka při přistávání válí. Celé odpoledne a večer v Dubrovníku – musí se autobusem - staví před marínou a do starého města až na konečnou. Marína krásná, za 70 euro. Šárka poprvé předvádí koncert s kávovarem.

4. den – úterý Ráno se nechce z luxusu v maríně – nakupujeme, koupeme se v bazénu, tankujeme a odjíždíme v 10, 30. Za Inou předvádíme námořní tanec kolem uprchlého fendru. Po pánském natřásání se s háčkem ho prozaicky do ruky chytne Květa!! Kotvíme 12.15 v turistickém letovisku Cavtat v druhé zátoce. Hodinářská práce při přistání a stoprocentní sehranost posádky nám nepomohla – od mola nás nejprve vyhání malá loď (jako burlaci musíme Pantera popotáhnout), před trajektem za dvě hodiny už prcháme a Luďka s Petrou nakládáme jako zoufalé trosečníky. Do hlavní role při záchranné akci obsazen Jirka. Ze záchrance se brzo stává zachraňovaný, když motůrek stávkuje a pádla samozřejmě na lodi) Kotvit vždy v první zátoce jako ostatní plachetnice!!! Zpět na sever míříme ve 14. 30 hod. Není vítr, jedeme na motor. V zátoce na Lopudu vzdáváme koupáním hold utonulému Viktoru Dykovi, kterého nám Admirál buší do hlavy již od soboty. 19.30 kotvíme na ostově Mljet ve vesnici Sobra. Ideální přístav - přímo v hospodě. Konal se největší mejdan celého týdne: zakládáme vsetínsko-pražskou větev turnovského budhismu. My už můžeme cokoli vsunovat a cokoliv kamkoliv i vlívat. A tak toho notně využíváme. Víc nevím. Leoš prý nalovil dva kýble mušlí, vařili prý ve třech hrncích, vše prý snědli, moc si pochutnali. Mne prý budili, ale nevzbudili, tak jen přehoupli zábradlí a seděli a pili ještě i v hospodě.

5. den – středa Ráno před snídaní velí kapitán k přírodnímu jezeru. Jak dlouho ještě přírodnímu? Bagrují zde novou silnici. Po kávě v naší hospodě (opravdu stačí jen přehodit nožku přes zábradlí a už si poroučet makiato) vyrážíme v 10 hodin. Celý den pijeme, jíme, opalujeme se, koupeme a sbíráme moudrosti: šmakuj, nešmakuj, do huby pakuj. Nebo náročnější: co huba přijme, prdelí protlačíš. Voda má úžasných 24°C, plaveme. Vítr jen sporadicky, kluci vytahují plachty spíše jen pro ozdobu. Kotvíme 18 hodin ostrov Lastovo, zátoka Velji Lago. Leoš naloví opět mušle, opět papání. Výstup na kopec a prozkoumání vojenského tunelu se zásobami nafty zvládá jen část posádky.. Cestou na pobřeží nové luxusní domy, prý ruský kapitál. Atmosféra opuštěné a zapomenuté části ostrova (nejbližší obchod 3 km vzdálený) je zcela ztracena. Ukrajinská smetánka má v novém ruském hotelu velký mejdan pod širým nebem. Hrajeme blbě fotbal s Portugalskem, na Euru poprvé prohráváme.

6. den – čtvrtek Ráno prší, bouřka, otálíme s odjezdem. Procházka, v hotelu pak káva a víno. Vaří Pepík s Jirkou - co lednice dá, odjíždíme ve 12. 30. Obloha nevypadá nadějně, vlny, vítr (ovšem přímo proti nám), později se ale vyčasí a zahřeje nás i sluníčko. Kotvíme v 17. 30 na Visu ve městečku Vis. Večerní procházka k Topičově vile, Chorvati vyhráli nad Německem: zvoní se na kostelní zvony, vojenská loď střílí z děla, spratkové ječí a lítají jak šílení. To se umí někdo radovat!!! Večer nám Vašek ukazuje, jak umí budhista zdravě uvařit a zároveň strašně zprasit kuchyň.

7. den – pátek Ráno pomalé přístavní kafíčko, Leoš i s vytouženou decinkou bílého. Jemně prší, užíváme si houpavého námořního kroku na pevnině. Poslední odjezd v 11. 30. Trochu fouká, natahujeme spíš symbolicky plachty: kvůli fotkám a Petře, která je na plachetnici poprvé. Před přistáním ještě sluníčko, plaveme. Dopíjíme poslední zbytky erárního chorvatského vína i českého piva. Kapitán znaven. Tankujeme a už jen správně zakotvit. Bezchybná práce Admirála i celé posádky. Kapitán předává loď, Šárka vaří presso. Odcházíme na příjemnou procházku. Asi dva km severně po pláži nabitá hospoda s dobrým jídlem. Naposledy si ťukáme, hodnotíme a děkujeme kapitánovi za skvělé vedení i celou organizaci plavby. Tak zase někdy příště!!!!



(komentáře? | Skóre: 4.66)

Jiné zajímavosti Velikonoce 2008
Poslal pepik v Monday, 24. March 2008 @ 21:58:27 CET (1060 čtenářů)

Přestože jsme letošní cyklosezonu otvírali již 10. února, neboť jaro se hlásilo, o Velikonocích koncem března jsme zažili nádherný prodloužený víkend na běžkách. S přáteli jsme byli v Kašperských Horách, hotel Šumava. Nádherný čerstvý sníh, prima parta. Počátky byly sice krušné, když nám na silnicích zkolabovala auta a my museli nasazovat řetězy, ale kluci vše zvládli na jedničku. Jiřinka řídila zkušeně provoz, nic se tedy stát nemohlo. Běžkařské družstvo jsme dali dohromady se Zdíkovákama (Gabča tvrdě zklamala :)) a brázdili jsme Kvildu, prameny Vltavy i Černou horu. Chlapci na Knížecích pláních sice neměli moc navařeno, ale příjemní byli jako vždy. Chtěli jsme i k Němcům na vajcáka, ale s tím, jak naše koruna posiluje, tak naši sousedi ztrácejí zájem k nám jezdit na gulášky, a tak stopa byla překvapivě neprotažená:(((( Nevadí, nadýchali jsme se čerstvého vzduchu a pivo si dali doma. Nesmím zapomenout ještě na malého miláčka Davida, který nám pobyt zpříjemňoval.

(Více... | 1 komentář | Skóre: 4.66)

Jiné zajímavosti Plavba 2007 Řecko - Kyklády
Poslal pepik v Thursday, 15. November 2007 @ 11:28:51 CET (2761 čtenářů)

Plachtili jsme na nejkrásnějším moři na světě. Proč nejkrásnějším? Nikde na světě není na každém ostrově tolik z nám blízké historie jako na Kykládách. Každý ostrov nabízí něco jinak nádherného - ať už jídlo, památky, lidi či přírodu. Odlétali jsme v neděli na noc, v přístavu na nás čekala otevřená loď, mohli jsme dospat. Kapitán, opět Honzík, se zde již jednou plavil, a tak jsme celou dobu těžili z jeho znalostí, cestička byla skvěle prošlápnutá. Lodˇpro desetičlennou posádku hostila jen 6 mužů, starý věrný jachtař Vládik se nemohl pro zranění syna zúčastnit. Ráno jsme nakoupili zásoby, a pro bídné počasí dostali zákaz výjezdu. Většina posádky dala přednost seznámení s řeckým vínkem, zbytek uháněl tramvají na Akropolis. V úterý konečně odvazujeme loď, za příznivého větru navečer dorážíme do přístavu ostrova Kithos. Středa - ranní výjezd, míjíme ostrov Serios , opět příznivý zadobočák a po obědě nás čeká nádherný MILOS. Hluboká zátoka, která vznikla výbuchem sopky, přístav přímo ve městě. Ihned půjčujeme motorky a vyrážíme na prohlídku. Honzík si vše perfektně pamatuje, nacházíme amfiteátr, kyklopské hradby, zajíždíme do vesničky v horách, nakonec se koupáme ve sněhobílých skalách plných jeskyň a tunelů. Na Milosu se těží spousta nerostů - vápenec, křída, pemza. Motorky vracíme potmě. Generálního zaujala restaurace s obrovským grilem, kde jsme dostali nejlepší papů na celé plavbě. Neradi se loučíme, ale čeká nás SANTORINI. O Santorini slyšel snad každý, jen pro oživení: výbuch jeho sopky smetl Minijskou kulturu a možná i Atlantidu potopil. Již vjezd do obrovské laguny na malé lodi je zážitek, který vyváží útrapy cesty. Kotvení pod cca 300 m vysokou kolmou stěnou je složité pro všechny lodě. Jedna velká boje na zachycení přídě, záď se vyvazuje ke vzdálenému molu. Za součinnosti celé posádky zvládáme a rychle na lanovku, abychom stihli vyhlášený západ slunce. Prohlídka turistického města plného restaurací moc nenadchla. Cesta dolů za tmy po oslí stezce plné trusu také nejde zapomenout. Čtvrtek - posádka si přeje malý zapomenutý ostrůvek. Pomocí map a chytré knihy volíme Kaufoniss severně od ostrova Ios. Improvizace vychází, ostrůvek má malý přístav, jsme na kotvě zádí vyvázanou k molu. Je čas na koupání, potápění, chytání ryb. Pátek - ráno z počátku na motor, pak vítr. Plavíme se kolem ostrova Naxos, není čas na zastavení, jedeme na Delos. Ve 3 hodiny Delos - velké archeologické muzeum pod širým nebem je již zavřeno, odjíždíme tedy s tím, že se zítra vrátíme. Odplouváme k nedalekému ostrovu Mikonos, přístav je kus za městem, nacházíme poslední místo ke kotvení, horší je, že jsme nesehnali naftu. Do nablýskaného města pěšky po setmění, zpátky busem. Ráno vyrážíme zpět na Delos. Pár mil za přístavem sílí vítr. Rozhodujeme, že se bez Delosu obejdem, vítr nebyl příznivý. Toto rozhodnutí nám možná zachránilo život, přinejmenším ušetřilo nekonečný boj s vlnama a protivětrem. Vítr sílí, bereme si vesty, refujeme. Když vítr bere bílé čepice vln a mění je na vodní tříšť, je nám jasné, že není dobře. Přístav ostrova Tinos je tak 10 mil, ale přímo proti čtyřmetrovým vlnám. Motor už nic nezmohl, do přístavu nás dostala malá kosatka a dlouhé křižování. U pláže jsme nejdříve dolili z kanistru naftu a pak při pobřeží, kde vlny nebyly ještě tak rozběhlé, jsme vystoupali do přístavu. Nacházíme opět poslední místo u mola a tím naše plavba končí. Tři dny jsme čekali na zrušení zákazu vyplutí. Nedočkali jsme se, tak jsme odjeli feerou do Athen vzdálených pouhých 90 mil. Tinos je zajímavý ostrov. Půjčili jsme si auta, pekli jehněčí, vařili dobroty. Náš soused kapitán Pepa s dvojstěžníkem Princess druhý den nevydržel, vyjel, za pár hodin byl zpět nepochroumaný se statečnou posádkou v dobré náladě. Nešlo to. A to je na moři řadu let, občas přejede Atlantik. Staří jachtaři z Austrálie, co kotví vedle nás z druhé strany, se také těší z bezpečí přístavu. Z feery busem rovnou na letiště, trochu rozčarovaní, že jsme nedojeli, ale šťastní, že jsme přežili. Hodnocení s odstupem času : jachtařsky i turisticky nejzajímavější, co jsme zatím z paluby jachty poznali.

(Více... | 7 komentáře | Skóre: 4.4)

Jiné zajímavosti
Poslal pepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:01:43 CET (1004 čtenářů)

Kuba Pepíkovýma očima

Na Kubu jsme se chystali dlouho. Okrajová destinace, jasně, ale letos se to zrovna šiklo. Jednoduchá ekonomická úvaha řekla jasně necestovat s baťohem, jak umíme, ani s našimi cestovkami, ale s Rudolf-Reisenem, který nabízí totéž, někdy až za polovinu. Náš zájezd stál 1000 Eur na 16 dní, ale mohl stát i 800, kdybychom měli pevnější nervy a dovedli se zručněji pohybovat po internetu.

Čtyři noci v Havaně stačily až až. Havana je 3 milionové město, které se stavělo v době zhruba jako Pařížská. Paláce jsou srovnatelné, jenže jich je mnoho a každý rok jich cca 300 spadne, ostatní jsou bez balkonů, bez střech a oken, někdy jen obvodové zdivo, ale v noci svítí světla, žijí tam lidé. Lidé, kteří to krásné město nestavěli a nic nevlastní, nemají k němu sebemenší vztah. Jako kdyby opice obsadily opuštěné město. Nikde se neválí hladoví lidé, válí se lidé, kteří jsou bez jiskry, naděje, zájmu o život. Nikdo se nesměje ani neusmívá. Všude jsou pomníky různým vrahům se šavlí, samopalem, ale ne lidem, kteří tvořili.

To neplatí o lidech, kteří jsou ve styku s turisty, ti jsou živí až moc. Neexistuje směnárna - banka , restaurace, obchod, taxík, kde by se turistu nesnažili ošidit nebo přímo okrást. V bance při vyžádáni účtu automaticky doplácejí - a to je všude.

Čtyři nejkrásnější náměstí v turisticky zajímavém centru jsou opravená, město paláců nedá dohromady nikdo a nikdy.

Platům a způsobu placení jsme přesně neporozuměli. Pro nás je o dost dráž než v Evropě, malé pivo v restauraci stojí kolem 2 Euro, půjčit auto na den asi 50 Euro. Kubánec vydělá za měsíc 10 Euro, ty dostane vyplacené v měně, která platí v obchodech, kde jsou na pultě vajíčka, zápalky, mýdlo - a to je vše. Potom jsou tu obchody normálně zásobené, kde se platí convertabilními pesos.Ty ovšem místní nedostanou, tak jako cizinec nesmí vlastnit jejich.

USD je možné směnit s velkou ztrátou pouze při příletu a pak je zákaz jejich používání . To je poslední novinka, možná od Fidelova bratříčka. Jednu soudružku jsme obdarovali dolarovou bankovkou v očekávání, že zavře sama sebe. Nezavřela. Lid dostává poukázky na jídlo, jakési knížečky, třeba dítě do 7 let má nárok na 1 litr mléka týdně. Ani chléb není běžně na pultech.

Doprava také těžko pochopitelná. Autobusů je minimum, žluté školní stojí nebo jezdí prázdné. MHD v Havaně vyřešili namontováním podivných karosérií na vyběhané kamiony, z kterých se hulí a které se pomalu sunou mezi zříceninami. Na venkově mezi městy doprava neexistuje, na výpadovkách stojí chumel lidí. V čele koordinátor s notesem, který určuje, kdo skočí na korbu náklaďáku, jenž musí zastavit. Na krátké vzdálenosti běhají koníci s dvojkolkou, těch je požehnaně.

Jídlo: jedli jsme dobré pečené vepřové, langusty, krevety a to je vše. Ostatní neumí dokořenit, ani osolit.

Lidé v Havaně nás nenadchli, o to příjemnější byli lidé na venkově a malých městech. O politice se nebaví nikdo. Fidelovo jméno se bojí vyslovit, používají neutrální označení „ strýc“.

Zatím to byla samá negativa, ale Kuba v každém případě stojí za návštěvu, rozhodně patří mezi vzdělání cestovatele, uvidíte tady, co jinde k vidění není.



(komentáře? | Skóre: 0)

Jiné zajímavosti Itálie na jachtě 2006
Poslal pepik v Saturday, 14. October 2006 @ 22:04:22 CEST (1347 čtenářů)

Anonymní píše "Itálie 2006


Letošní plavba byla v nové destinaci, vyplouvali jsme z Italského Piombina na Elbu,
Korsiku a ostrov Capraia. Dva muži z posádky byli také noví. Martin, který se již během cesty ve Fordiku zařadil mezi kosmonauty, a Luděk. Ten si první den protrpěl mořskou nemoc, o to víc se radoval z dalších dnů, kdy bylo hodně sluníčka a málo větru.
Na Elbě přistání v průtrži mračen, kapitán Honzík vše zvládnul jako obvykle na jedničku.
Večer z radosti, že přestalo pršet, kosmíci provedli start vesmírné lodi. Nová byla i jejich konzumace volume: když píseň neznali, opakovali po zpěvákovi, když znali,
zpívali společně. Při dokonalé znalosti textu zpěvákovi napovídali a kontrolovali, jestli se
neplete. Obdivovatelé z vedlejších lodí dostali také napít a jak JPV pravil, to by bylo, abych je nerozchlastal……
Pro ty z vás, kdo nevědí, kdo je kosmonaut: Kosmonauti jsou muži, které údajně přestali zajímat baby a plně se věnují pouze výzkumu kosmu a chlastu.
Korsika nezklamala, jen mariny, když už za ně chtějí tolik, by měly k něčemu vypadat.
Na romantickém ostrůvku Capraia jsme si prohlédli pevnost a byli nadšeni malebným přístavem, i když máme podezření, že ostrov byl jeden velký kriminál.
Večer jsme od rybářů, co se právě vrátili z moře, koupili sedmikilového tuňáka,
ve tmě a za vydatné pomoci Petra – Generálního rozporcovali. Druhý den ho Vládík
s Jarouškem výborně připravili, přesto část šla zpět do moře, i když jsme se všichni
snažili, aby nic nezbylo. Poslední plavba byla pár hodin noční, přesto v Portu Azuro na Elbě byla dobrá večeře.
V Piombinu jsme předali nepoškozenou loď, ráno brzo vyrazili, dopřáli si krátkou zastávku ve Florencii a pak non stop domů.
Jubilejní pátý ročník byl hodnocen jako nejpovedenější, snad i díky novým místům, které z nás nikdo neznal. Slíbili jsme si, že tak zkušená posádka příští rok zvládne i něco náročnějšího.
"


(komentáře? | Skóre: 4.75)

Jiné zajímavosti To byl ale víkend!
Poslal pepik v Wednesday, 17. August 2005 @ 21:36:54 CEST (1420 čtenářů)

Anonymní píše "V polovině srpna jsme si udělali prodloužený víkend na chalupě u našich přátel v Rakousku, kteří jsou vždy milí, pohostinní a máme se tam vždy úžasně. Těšili jsme se jako každý rok, že se sejdeme, popovídáme, pojezdíme na kole, pochodíme po horách, něco ugrilujeme a popijeme a bude nám fajn. Fajn, to nám bylo. Grilovali jsme jen první večer, popili víc než dost, pojedli víc než zdrávo, povídali a povídali. To je tak asi všechno, víc nám počasí nedovolilo. Ani kola jsme ze střechy auta nesundali. Lilo a lilo a lilo. Prostě furťák. Pravda, v neděli už jsme z toho byli hotoví a vydali se na hory i přes neustálé proudy vody. Nahoře bylo "lépe". Tam totiž nepršelo, tam sněžilo. V polovině srpna!! Jestli si myslíte, že si všechno vymýšlím, podívejte se do fotogalerie. "

(komentáře? | Skóre: 4.66)

Jiné zajímavosti Chorvatsko na lodi - červen 2005
Poslal pepik v Tuesday, 05. July 2005 @ 13:25:39 CEST (1926 čtenářů)

Termín: 18. 6. – 25. 6. 2005

Výchozí marina: Murter – jezera

Jachta: Lica; typ: Bavaria 44; délka: 14m; šířka: 4,25m; výška stěžně: 18 m; váha: 9 600 kg; plocha plachet: 107m²; ponor: 2m; výkon motoru: 55 koní

Posádka:

Kapitán: Pepík

Záložní kapitán:Magda (v původní funkci nevyužita, jako strážce kasy úspěšná)

1. důstojníci:

Petr – specialista na muring

Dan – specialista na určování polohy

Leoš – specialista na ponor (nevyužit) a na rybolov (využit úspěšně)

Zdravotní péče:velká Šárka – specialista: praktická (naštěstí nevyužita)

Plavčíci:malá Šárka – pověřena dohledem nad studijní náladou 1. důstojníka (využita úspěšně)

Květa - pověřena péčí o kapitána a vedením lodního deníku

Harmonogram plavby

1. den start 16.30 hod. (generálka čerpadla), kotvení na polopustině – zátoka Mihla, první větší úraz – zhmožděná noha jednoho z 1. důstojníků – praktická zatím nezasahuje, slibuje rentgen na pevnině, někteří odvážlivci navazují zajímavý kontakt s domorodci, sluníčko, voda jak brus, mírný vítr

2. den start 8.30, vítr, slunko, voda pořád jako brus, marína Skradin už ve 14.30, část posádky jde na vodopády, druhá část se povaluje, vaří, pije, koupe a relaxuje, večerní procházka se zmrzlinou, zraněná noha šlape

3. den start 9.30 mírný vítr, slunko, pohoda, romantika a náhle píííííííííískot – nesnesitelný, neutišitelný nouzově přistáváme v Šibeniku, kapitán obklopen prvními důstojníky hrdě čeká na mechaniky, zbytek posádky se lacině seberealizuje nakukováním do výkladních skříní starobylého města, po rádobyopravě (prý zrezivělý kontakt, ale pískáme občas pořád) a po 3 hodinách zdržení odrážíme, vítr, zkoušíme první opravdová réčka a jde nám to!!!! noha otéká, kotvíme v Trogiru v 18. 30 hod., noční procházka zajímavým městem, nezbytné pivo v hospodě

4. den start 10.00, slunko, voda o malinko lepší, hodně se koupáme, pijeme, plachtíme „mne to ale vlastně vůbec nebaví“, v klidné zátoce specialista na ponor uloví sepii, kterou později báječně připraví, cíl: pláž Bol – údajně nejkrásnější v Chorvatsku (cha,cha) – spousta lidí, vítr, studné moře, neklid a nepohoda – jednomyslně odhlasujeme rychlý odsun, v malebné opuštěné zátoce si klidně plaveme, dokud kapitán neobjeví značku s podvodním kabelem a zákazem kotvení: na výběr udělat všem afro, nebo se bleskově stáhnout, kapitán vybrat nedá –prcháme, kotvíme ve Vrbovské – vesnička s dvěma marínami (naše ACI je zdarma, proto je výběr usnadněn) vedle krajanů: Baníkovi střižení Sparťanama po prodloužení a dvou penaltách, hrůza, deník jejich slovní zásobu neunesl.... krásný přístav s mosty, hospoda s travenicou a růžovými fíky, v noci naštěstí zápas Spar’tanů skončil nerozhodně, pouze s mnoha střepy na palubě (jejich), noha beze změny

5. den ráno v přístavu pijeme kafíčko, a tak odplouváme později, plachtíme směr Podgora, kde povozíme na lodi všechny spřízněné Filípky a strávíme s nimi moc pěkné odpoledne, plachtíme, zevlujeme u Makarské, večer opuštěná zátoka na Brači – diskuse části posádky s albánským Robinsonem bez papírů, který na opuštěném ostrově činí šťastnou bohatou Němčicu – nic jiného mu totiž nezbývá

6. den pravá dovolená: koupání, plachtění, krásné kamenické městečko Pučica, slunění, voda teplejší, i když vlny, oběd v malé klidné zátoce, noha prý pořád v pohodě, marína Milna pěkné místo u mola, abychom mohli být opravdu zevlováni a okukováni, spíše však naši pánové očumují a valí oči na norská poupátka, večer v druhé maríně nová pěkná hospoda

7. den – smutný den ráno kapitán velí v 6.00 odjezd, smutná posádka se skoro celá shromáždí, aby si vychutnala poslední výjezd, opět koupání, opět slunění, celý den ale honíme míle – máme to asi za 60, abychom loď stihli odevzdat včas a druhý den ráno brzo odjet, podařilo se, marina Murter v 15.30 hod., pozdě odpoledne na místní pláži: „No to je hrůza takhle trávit dovolenou na písku...“ a už jen večeře na rozloučenou... a doufat, že noha bude opravdu v pořádku

Takže někdy příště zase!!!!



(komentáře? | Skóre: 4.66)

Jiné zajímavosti Super sobota
Poslal pepik v Saturday, 21. May 2005 @ 21:41:01 CEST (1193 čtenářů)

Prožili jsme nádhernou sobotu 21. května. Jeli jsme v nejužším složení, pouze v pěti lidech, protože itinerář větší skupině nepřál. Vyráželi jsme ze Zbiroha, kam nás hodný Čáda vyvezl. A bylo před námi cca 80 km do Prahy. Nejprve Skryjská jezírka, kde jsem rvali kola přes skály(viz fotogalerie), potom Berounka, nevšední oběd u Rozvědčíka (milí a ochotní kluci jsou tam pořád). Dále Nižbor (kurva kopec z Roztok), po nádherné Relax-cyklostezce, v Nižboru pivko (někdo i dvě) a pak už upravenou novou lesní cestou (po modré) až na Chyňavu. A protože se zrovna slavily Máje, i vínečka jsme popili. Pravda, Podkozí byl další kopec, ale podle našich statečných děvčat:"Tomuhle snad už ani terénní vlnka řikat nemusíš!" No, šikulky!! Příště to může být klidně ještě dále. V nohách oněch výše avizovaných 80 km s několika kopečky, to byl docela slušný výkon. A jak jsme cestou čuchali a čenichali, jak celé Čechy grilují, i my si tu svou flákotu nakonec večer na grilu ucmudili. Výlet to byl exkluzivní! Pokud i vy máte svého hodného Čádu k dispozici, neváhejte a zkuste to taky. Nádherná únava a pocit uvolnění večer, vám budiž sladkou odměnou.

(komentáře? | Skóre: 0)

Jiné zajímavosti Jaro se blíží, máme další plány
Poslal Pepik v Sunday, 20. March 2005 @ 10:20:50 CET (1290 čtenářů)

S tím, jak pomalu odchází sníh a jak začíná svítit sluníčko, chystá se zahájení sezony.

Vypadá to, že se budeme držet osvědčeného scénáře. Žádní pštrosi, žádní daňkové či jeleni, ale staré dobré hovězí. tedy mladé hovězí.

Sejdou se přátelé, popovídáme, popijeme. Termín ještě není stanoven, pravděpodobně květen. Kdo má zájem přijít, nechť se přihlásí!!!

Těšíme se!!



(Více... | 1 komentář | Skóre: 5)


Jiné zajímavosti 1. květen 2004
Poslal Pepik v Saturday, 30. October 2004 @ 22:13:44 CEST (1670 čtenářů)

Anonymní píše "Celá naše velká parta, všichni naši kamarádi, se sešli na dlouhý víkend, abychom společně oslavili, že se máme rádi a je nám spolu dobře.

Co se dělo? Pekla se kráva!! Vlastnoručně udělaný rošt, společně vymyšlený a vymazlený. Několikaletá teoretická příprava byla završena právě v den, kdy naše republika vstoupila do EU. Bylo to náhodné, ale příznačné. Na zahradní slavnosti se sešlo 104 hostů deseti národností. I to počasí, které bylo letošní jaro hrozné, se na nás usmálo. Sluníčko, pivo, jídlo, muzika, pohoda!!!!!"


(komentáře? | Skóre: 4.11)

Jiné zajímavosti Náš jachting
Poslal Pepik v Tuesday, 26. October 2004 @ 21:02:12 CEST (1587 čtenářů)

Anonymní píše "Je to již hodně dlouho, co jsme poprvé začali plachtit. Nejdřive s malým Finem na českých rybnících a přehradách. Pak na té samé malé plachetnici v tehdejší Jugoslávii. Dokonce jsme podnikli několik dobrodružných přeplaveb. Například skoro celodenní přeplavba z Pelješacu na Mljet. Několikrát se nám stalo, ze jsme se dvě hodiny pohodlně vezli na bočáčka a pak, po změně větru, pět hodin doslova bojovali proti silnému větru a velkým vlnám zpět. Samozřejmě, že jsme nikdy nevynechali možnost podívat se v tehdejších jugoslávských přístavech na "pořádné" plachetnice. Pokaždé jsme zevlovali v marínách a říkali si, jaké by to bylo na takové veliké kajutové plachetnici plachtit po celé délce pobřeží a ne jen ráno tam a odpoledne zpět. Samozřejmě, že nějaké zkušenosti s námořním plachtěním jsme měli. Z plachtění s jedním z našich předních jachtařů, s Rudou Klabouchem z plavby po Baltu na plachetnici, kterou Ruda sám postavil, ale to není ono, když je člověk jen členem posádky a není kapitán posádky své rodiny a svých nejlepších přátel.
A tak když byl charter v Chorvatsku v roce 1998 opět pro cizince objeven, neváhali jsme a s kamarádem Vaškem, kterému jsme dali přezdívku Admirál, jsme poprvé vyrazili na chartrovanou plachetnici do Chorvatska. Ačkoliv to byla stará "chlíva", zážitek z prvního samostatného plachtění byl tak silný, že během dvou měsíců po návratu z Chorvatska jsme si udělali náš první námořní patent a příští rok jsme si sami chartrovali svou vlastní plachetnici a s minimálními znalostmi námořní plavby jsme podnikli naší první týdenní plavbu po Jadranu.
Plachtění se nám tak zalíbilo, že do Chorvatska na plachetnici jezdíme pravidelně každý rok. Dokonce několikrát. Celé chorvatské pobřeží máme již hodně probádané, a tak za pěkného počasí již nepotřebujeme mapy ani GPS a navigujeme takzvaně "na oko", podle pobřeží. Pravda, není to zrovna přesná navigace, ale kdo na dovolené pospíchá.....
V roce 2003 jsme také podnikli dvoutýdenní plavbu z Atén na Kyklády. Nejjižnější bod byl ostrov Santorini. V příštím roce plánujeme návrat do Řecka. Buď přejezd z Chorvatska dolů do Jónského moře až na Zakhintos, nebo opět z Atén a opět na Kyklády. Ale tato plavba je zatím ještě jen plánovaná. Pokud se nám podaří ji uskutečnit, určitě na mých stránkách naleznete podrobný cestopis. Takže je na co se těšit.



"


(komentáře? | Skóre: 4)

Jiné zajímavosti Cestovatelská pro a proti
Poslal Pepik v Saturday, 09. October 2004 @ 12:48:08 CEST (5252 čtenářů)

Rádi se podělíme s vámi, kdo máte trošinku dobrodružnou krev, ale už několik křížků na zádech a žádné zkušenosti s netradičním cestováním. Svým povídáním chceme povzbudit naše vrstevníky. Nebojte se cestovat tak jako my, uvědomte si, že ještě nekončíme, že dokud žijeme, můžeme si užívat, můžeme zkusit i to, co by nás dříve napadlo jen v hodně divokém a neuvěřitelném snu.

Je vám přes padesát, máte zcestovanou Evropu a zatoužíte dobývat daleké kraje. Jak? Samozřejmě s cestovní kanceláří. Vyberete zájezd ze široké nabídky, pečlivě vybíráte, zkoumáte, posuzujete ceny. Jakmile zaplatíte, dostane se vám do ruky list s programem, s rozpisem jednotlivých dnů, doporučení co s sebou a co ne, upozornění, co zaplatit, na co si dát pozor. Od samého začátku až do konce jste opečováváni jako v bavlnce – pokud ovšem při výběru cestovky máte šťastnou ruku. Pokud ne, zbudou jen oči pro pláč a pero na psaní stížností, které už stejně nepomůžou, promarněný čas vám už nikdo nevrátí. Jste-li však ve výběru úspěšní, není to špatný způsob cestování. Z vybrané země toho hodně vidíte, veškeré zajímavosti a pamětihodnosti máte naservírované někdy na stříbrném tácu, jindy pravda jen na dřevě. O nic se však nemusíte starat; papání, ubytování i přesun z místa na místo za vás někdo vyřídí. Jednou jste spokojeni, podruhé méně. Perou do vás spoustu poznatků a faktů, které si v nejlepším případě zapamatujete do druhého dne, většinou je zapomínáte během deseti minut, abyste měli paměťovou kapacitu volnou pro další a další jména, letopočty a cizí slova, která vám toho stejně moc neříkají. Zkusili jsme několikrát, ale pocit neustálého organizování přecházející občas až do šikany, omezování našich většinou bláznivých a nestandardních nápadů a průvodci či delegáti tvářící se většinou jak učitelé před třídou zlobivých a nechápavých žáčků nás přivedl na myšlenku, že cestovat zkusíme na vlastní pěst.

Samozřejmě i tento způsob cestování má svá proti, a to někdy hodně podstatná proti. Jednak nemůžete jet na týden ani na čtrnáct dnů, což bývá obvyklá doba většiny zájezdů. Za těch pár dní si tak akorát zvyknete na pocit svobody v neznámé krajině a získáte cestovatelské sebevědomí. Za týden se vám teprve cestování začne opravdu líbit a za čtrnáct dní už začnete věřit, že cestu snad přežijete. Sžijete se s místním obyvatelstvem, nebojíte se každého nečekaného hluku ani rychlejšího pohybu souseda v autobusu nebo v krámě a už se i odvážíte jíst s domorodci jejich jídlo i na ulici. Prostě, vydat se na dalekou cestu na vlastní pěst, to chce našetřit si dovolenou alespoň na tři týdny, což je naprosté minimum. Nejlépe celý měsíc. Druhým negativem pak je, že z vámi procestované lokality vidíte většinou méně, než kdybyste jeli ukázněně s davem. Zdá se to paradoxní – vždyť si přeci budete prohlížet vše, co vás zajímá, zůstanete všude tak dlouho, jak budete chtít, uvidíte prostě všechno, co vidět lze. Omyl. Nutno uvážit, že všude se musíte pohybovat sami. To znamená vyhledat autobus, vlak či taxík, orientovat se v jízdním řádu, rozvrhnout si čas. Na spáleném chrbátě přitom batoh, v horším případě za sebou vláčíte kufr na kolečkách rozbitých hned první den. Povětšinou k tomu pálí slunce či naopak padají provazce vody, máte hlad, žízeň, štípou vás komáři a navíc souputník chce jet úplně někam jinam. To potom muzeum, chrám, pyramidu či krásné a čisté jezero raději oželíte a věnujete se přízemnějším a v dané chvíli podstatně příjemnějším věcem. Nejvíce se v podobných situacích osvědčilo studené pivo, jež výše uvedené cestovatelské překážky hravě odstraňuje. Pokud se vám ale podaří všechny zádrhele překonat a vy se do vytouženého muzea, chrámu či jezera dostanete, nikdy už na něj nezapomenete. Zážitek bude umocněn právě těmi komplikacemi, které jste vyřešili a nad kterými jste zvítězili. Veškeré vaše vjemy a dojmy budou nesmazatelně vryty do vaší cestovatelské mapy. Další kontra uvedeného způsobu cestování je samozřejmě nepohodlí. Musíte se smířit s tím, že ne pokaždé budete spát a jíst tak, jak jste zvyklí. Na podobných cestách nelze vždy očekávat stoprocentní komfort – pokud samozřejmě nemáte s sebou kartu nabitou desetimístnými číslicemi. Pro takové cestovatele ovšem tento traktát určen není. Se skutečností nepohodlí a neluxusu je třeba opravdu počítat. Nemůže tedy takto cestovat někdo, kdo trvá na tom, aby pokaždé měl v pokoji poličku nebo prkýnko jen sám pro sebe. A snad posledním proti, ale minimálním proti, že si vlastně pořádně fyzicky neodpočinete. Když se válíte na pláži, chodíte do restaurace na plnou penzi a večer korzujete po přístavu, určitě se vaše svaly budou cítit lépe, než když je budete nutit pochodovat přes celé město za vidinou levnějšího hotelu nebo táhnout batoh na autobusové nádraží. Jiné proti mne už nenapadá.

Dále už jenom samá pro. Nejvýznamnějším a zásadním pro se mi zdá, že člověk překoná sám sebe. Uskuteční si svůj sen, pozná, že ještě nepatří do starého železa. Zážitků je z každé podobné cesty nepřeberně, psychický odpočinek vystačí na celý rok. Navíc zemi poznáte opravdu zdola, nikoliv jen z okének turistického autobusu. Všude žijí lidé, všude mají nějaké problémy, většinou daleko větší než my tady v Evropě. A z daleké Asie se nám naše starost o to, zda bude v Praze jezdit tramvaj přes náměstí Petra nebo přes ulici Pavla, zdá v úplně jiném světle. Neopominutelné pro je také finanční aspekt celé cesty. Zažijete toho podstatně více za podstatně méně peněz.

Pokud chcete s námi sdílet naše pocity, zkušenosti a zážitky, můžete číst dál. Pokud se chcete o něco podobného, co se vám zdá na první pohled nemožné a naprosto šílené, pokusit, můžete pokračovat v četbě. Opravdu se cesta na vlastní pěst do daleké a neznámé Asie nebo do ne příliš bezpečného Mexika zdá na první pohled neuskutečnitelná. Teď mluvím z vlastní zkušenosti – velká většina našich vrstevníků, kteří jako mladí neměli prakticky žádnou možnost svobodně a samostatně cestovat, si v období našich příprav nevěřícně klepala na čelo. Je pravdou, že v době, kdy jsme byli mladí, byla maximálním vrcholem a dosažitelným snem nanejvýš Jugoslávie na příslib či přesně určená cesta sešněrovaná cestovní kanceláří. Měli jsme minimální možnost sbalit uzlíček a vyrazit, jen tak se toulat po světě. Pro naše děti je podobný způsob cestování zcela běžný. Batoh a pevné boty mají zakoupené ze své první brigády, strach, ostych a obavy – co to je? My však jsme na tom podstatně hůře. Jednak zdraví už tak neslouží, jednak máme povědomí, co se vše na dalekých cestách může stát a naše cestovatelská sebedůvěra a sebevědomí v cizině se většinou vejdou do malého uzlíčku. Avšak věřte, že cestování do dalekých krajů není tak příšerně nebezpečné, že to chce jen chtít. Když jsme po návratu ukazovali fotky, vyprávěli zážitky a vykládali o v podstatě bezproblémovém cestování, s nevěřícným výrazem nám naši přátelé odpovídají: na to bych já neměl. Měl, měla. Opravdu to není takový horror, jak se na první pohled zdá.

Největším problémem podobné cesty je překonat počáteční strach, nechuť, možná i někdy lenost. Ani my nejsme žádní vrcholoví sportovci, angličtinu jsme se začali učit nedávno, nedisponujeme obrovskými konty dolarů, jsme prostě obyčejní starší lidé.


(komentáře? | Skóre: 4.16)

 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.14 Sekundy