Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 Viděno Vaškovýma očima
Poslalpepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:19:17 CET
Přispěno pepik

Viděno Vaškovýma očima aneb Cesta tří šílenců do Jižní Ameriky s krátkými exkurzemi do oblasti kulinářské

1. den - odlet Check in na letišti v Ruzyni neproběhl zcela bez problémů, neboť milá slečna u okýnka nám sice poslala zavazadla do Buenos Aires, ale už se jí nepodařilo udělat pro nás boarding pass až do B.A. - jen do Madridu. Vzhledem k tomu, že každý, byť i zdánlivě drobný problém v systému generuje následně průser velký, nebylo tomu jinak ani nyní. Cesta do Madridu proběhla vcelku příjemně. Zde však, jak jinak, začaly problémy. Naše místa do B.A. byla již prodána a my jsme o půlnoci zůstali trčet na letišti. Od této chvíle byla naše činnost na letišti velmi rozmanitá, až hektická. Ale pouze díky dokonalému hereckému představení "mladá plačka" naší spolucestovatelky Květušky, která málem rozbrečela i neoblomného supervizora, jsme obdrželi poukaz do čtyřhvězdičkového hotelu se všemi požitky. Pepa navíc zařídil, že máme každý pro sebe pěkné apartmá. Sláva, máme kde spát, boarding pass na stejný let zítra a lepší náladu. K večeři půlkilový steak z lososa a červené víno (vše na účet Iberie).

2. den - Madrid Dnes máme celý den volno, a tak se vydáváme do Madridu. Hned po výstupu z metra na náměstí Sol uprostřed metropole se zúčastňujeme demonstrace za svobodnou Katalanii. Liberté, égalité, fraternité. Jinak by to tu byla celkem nuda. Máme tu celkem asi 4 hodiny, a tak se pokoušíme vidět aspoň to nedůležitější - královský palác, parky, jamon/šunka/, muzeum, kostely a Prado, aspoň zvenku. Pozorujeme zvláštní atmosféru tohoto města.Také nás mile pobavila rvačka o poměrně zachovalý hrníček vytažený z kontejneru na odpadky.Večeře v hotelu byla výborná - telecí biftečky na grilu s omáčkou se zeleným pepřem. Přes drobný incident Pepíka, který na letišti u posledního a nejdůležitějšího check pointu málem vyvolal rvačku, neb se chtěl za každou cenu domoci svých práv a napravit křivdu na nás den předtím spáchanou, sedíme v letadle do B.A. Snad ten Atlantik přeletíme ve zdraví.

3. den - Buenos Aires Svítání nad amazonským pralesem a už přistáváme v B. A. Přistání úžasné: Airbus A340-6OO asi 450 lidí na palubě, nechápu jak můžou s takovou mrchou tak hladce přistát. Ubytování v hotelu Astoria přímo ve středu města. Po ubytování zahajujeme prohlídku velkoměsta. Po prvních rozpačitých dojmech nacházíme úžasnou čtvrť kolem náměstí Dorrego. Hejna kejklířů, hudebníků, krámků se starožitnostmi, ale hlavně hospody s úžasnými hovězími steaky skoro zdarma. Kulinářský zážitek v této čtvrti vydá na samostatnou kapitolu. Cestou zpátky řešíme s Pepou otázku délky stran čtverce. Ještě internet - četba sobotního tisku a spát.

4. den – Buenos Aires Po snídani opět něco úžasného, vyrážíme po nejširší ulici na světě: 9 pruhů tam a 9 zpátky a mezi tím ještě pěší zony. Jdeme směr hřbitov - horních 10 000, kde má být údajně pochována Perónova manželka Evita. V přilehlé čtvrti potkáváme několik venčičů psů místních zbohatlíků, někdy i s deseti psy najednou. Hřbitov Recolleto nalezen, hrob nalezen a vyfocen. Místo jest morbidně monumentální. Peníze utracené za náhrobky zde postavené by určitě stačily na vybudování středně velkého města. Místo evokuje otázku o tom, jak se všichni v prach obrátíme. Cestou zpět kupujeme na místním autobusovém nádraží lístek na zítřejší cestu do jakési vesnice v pampě. Chválíme Květu, která už zvládá španělštinu na výbornou. Na pozdní oběd budeme také dlouho vzpomínat - za několik drobných peset můžeme jíst a pít, kolik sníme - všechny druhy steaků, pečených žeber, brzlíků a jiných dobrot, k tomu pití co vypiješ - pochopitelně nealko a navrch ještě zákusek, asi 10 druhů. Jestli tu nepřiberu, tak to bude zázrak. Večerní procházku jsme jako obvykle ukončili v místním jachetním klubu s výhledem na záliv La Plata, kde se dá za obzorem tušit Montevideo, které je na druhé straně tý vody.

5. den - San Antonio de Areco Ráno vstáváme časně, v sedm, a pomocí místního metra jedeme na autobusové nádraží Retiro a odtud autobusem směr gaučovské městečko San Antonio de Areco. Cestou zjišťujeme, že charakter města je velmi podobný centru i na okraji. Všude čisto, krajina upravená, občas stádo koní či krav. Samotné městečko nic moc, sice čisté a upravené s krásnými vilkami, leč gaučovské slavnosti končily už v neděli a vše je zavřené. Po návratu zpět do B.A., večeře v naší oblíbené hospodě u náměstí Dorrado. Objevuji "morzillu", což je vlastně naše jelítko, ale pravděpodobně z hovězí krve a jinak kořeněné -společně s omáčkou chimichuri je to velká dobrota. Pepek sází na jistotu a objednává "Lomo de pimiente" - obrovský steak ze hřbetu s pepřovou omáčkou a Květa také dostává obrovský steak s čerstvými bylinkami. Celá večeře zakončena "tire de asado", což jsou grilovaná hovězí žebírka. Květa prohlašuje, že od této chvíle drží hladovku. Já se připojuji. Pepek však prohlašuje, že cestou zpět určitě dostane hlad a musíme se ještě stavit v naší další oblíbené restauraci. Naštěstí se tak nestalo.

6. den - El Calafate Budíček v 6 hodin, cesta na letiště bez problémů. Ukazuje se, že zpáteční taxi je o víc jak 20 pesos levnější. Inu, opět nás dostali. Během letu do El Calafate se nic zvláštního nestalo. Patogonie je úžasná, máme štěstí, že je na zdejší kraj krásné počasí. Při odpolední procházce objevujeme domácí pivovar - sen to všech alkoholiků. Dokonce českého původu s českým nápisem "pivovar". Vaří zde několik druhů piva. Ochutnáváme. Zítra ledovec.

7. den - Perito Moreno Ráno vyjíždíme autobusem k tekoucímu ledovci Perito Moreno. Cesta nádhernou krajinou je lemována jezery s plujícími ledovci a místními živočichy - plameňáky. Výlet nás nezklamal, ledovec je něco velkolepého. Z obrovské ledové stěny se neustále odlamují kusy ledu, z nichž některé mají velikost menšího paneláku. Ledovec přitom vyzařuje bleděmodrou záři podle toho, jak je nasvícen sluncem. Fotili jsem tak, až mi skoro došly baterky. Opět nám vyšlo počasí, nesmím to zakřiknout. Na poslední chvíli měníme plán a zítřejší trek do oblasti Fitz Roy zkracujeme s tím, že opět přespíme v Calafate. Kupujeme lístky a zajišťujeme vše potřebné na sobotní přejezd do Chile. Předpokládáme, že si budeme moci o den prodloužit ubytování v našem příjemném hotýlku. Po příchodu do hotelu (podle zásady, že vždy je všechno jinak) zjišťujeme, že hotel je na další den zcela vyprodán, včetně našeho pokoje. Naštěstí mají volno v hostelu vedle, takže se nemusíme stěhovat daleko.

8. den - Fitz Roy Ráno vyjíždíme autobusem směr El Chalten. Čeká nás cca 200 km po prašné silnici. Útrapy cesty jsou však vyváženy pohledy na okolní krajinu. Asi po dvou hodinách jízdy spařujeme na obzoru masiv jedné z nejtěžších horolezeckých stěn na světě, Fitz Roy. Skoro z úrovně mořské hladiny vystupuje obrovské skalisko do výšky 3400 metrů. Monumentální pohled je znásoben tím, že je vcelku dobré počasí, což je v těchto končinách skoro zázrak. Během cesty Pepa prohlašuje, že když mu ten blbec nezastaví, bude muset ždímat trenýrky. Naštěstí za chvíli zastavujeme u jakési budky -nácestná stanice,jak z amerického filmu - veliké větrné kolo na čerpání vody a pár budek, kolem naprostá pustina. Trenýrky neždímáme. Další část cesty probíhá klidně. My s Květou pozorujeme výjevy a Pepek vede monolog o tom, že až přijede domů, tak si koupí telátko - podobné tomu, jaké jsme viděli na poslední zastávce, ale větší a sám si ho rozporcuje a sežere. Klade dotaz, zda mám elektrickou pilku na řezání kostí. Okolní krajina trochu připomíná souostroví Kornati - holé kopce,voda, občas strom. V poledne jsme dorazili do městečka. Počasí se ještě vylepšuje a i správce rezervace říká, jaké máme štěstí. Inu zázrak. Výjevy jsou tak dokonalé, že fotíme jak urvaní. Udělali jsme trek pod vrchol Fitz Roy k jezeru a vpodvečer vyrážíme zpět. Když opouštíme oblast, je obloha skoro bez mráčku.Těžko se to dá popsat, musí se to vidět.

9. den Chile -Torres del Paine Vstáváme opět brzy. Cestou na autobus se k nám přidala Bobika. Do autobusu s námi nenastupuje. Obloha je naprosto jasná. Ještě hodinu jízdy od Calafate vidíme v dálce cíl včerejší cesty Fitz Roy, který je vzdálen 5 hodin jízdy autobusem. Přesto, že projíždíme naprostou pustinou, výjevy jsou úžasné. Vidíme mnoho místních živočichů: stáda ovcí, pštrosů, plameňáků, divokých lam vikuňa a různé jiné havěti. Na obzoru se objevuje cíl našeho snažení. Musíme však jet dalších 100 km k nejbližšímu přechodu. Pochopitelně vše po prašných cestách. Argentinsko-chilská hranice překonána bez problémů a kolem poledne přijíždíme do městečka Punta Natales. Poměrně rychlý přestup a už odjíždíme směr Torres de Paine. Cesta až na značně velkou poruchu autobusu probíhá celkem bez problémů. Na konci cesty je drobný problém - je před námi noc pod vrcholy Torres a nemáme nocleh. Po různých peripetiích máme na výběr noc v hotelu "all in" 500 USD na noc, nebo stan. Volíme stan v nádherném místě – víno, kořalka, zbytky jídla a spát. Květa se nám cíleně decentně opila. V noci pravděpodobně mrzne. Pepa nadopován Rohypnolem pravděpodobně v důsledku mého lehkého chrápání odchází spát do hor. Přichází nad ránem zmrzlý jak sobolí trus a vede zmatené řeči o podkládání nějakého stolu. Pak spí až do osmi, což je u něj nevídané - takto prý spal naposledy jako kojenec.

10. den - stále Torres del Paine Ráno je opět jasno. Přírodní scenérie kolem našeho kempu je, jak jinak, nepopsatelná. Jen tak nalehko odcházíme na trek s tím, že přespíme v jakémsi domečku někde u ledovce-tentokrát to máme údajně rezervováno. Ještě před odchodem z kempu vybíháme s Květou na blízkou vyhlídku, zatímco Pepa kolem stanu cosi kutí. Po našem příchodu se ukazuje, že hledá houstičku, kterou si ráno pečlivě namazal a obložil a kterou jsem si omylem přibalil do batohu. Houstičku jsem nalezl a čestně vrátil. Pepa je spokojen, nicméně vede monolog o tom, že jsem mu ji chtěl potajmu sežrat. Nechtěl. Měníme plán na dnešek a místo dlouhé cesty s přespáním kdesi v neznámu volíme variantu s kratší trasou a s přespáním v městečku Puerto Natales. Samozřejmě taky v neznámu. Vidíme krásný vodopád a koupu se v ledovcovém jezeře - je to kupodivu teplé a velmi příjemné. Je stále jasno a vedro. Při čekání na autobus se Pepa seznámil se dvěma německými starobními důchodci - se svou mercedeskou objíždějí svět. Pepa je pozval k sobě do Prahy domů. Cestou zpět vidíme stovky lam, které nám skáčou před autobus a stádo ovcí - řádově desítky tisíc kusů. Konec pohoří Cordilliera, které se táhne celým americkým kontinentem, se s námi loučí nádherným západem slunce. Ubytování v P. Natales je klasická blešárna, ale celkem to jde. Večeře nádherná - losos na grilu s brambůrky. Ze studijních důvodů ochutnávám od Květy ještě creps - palačinka Centolla/sentoja/ naplněná krabím masem a zalitá sýrovou omáčkou s kyselou smetanou. Vzhledem k tomu, že jsme dva dny skoro nejedli, si to zasloužíme.

11. den - přesun do Punta Areas Když jsme se ráno probudili, právě se vracel Pepa z města s nákupem. Připravili jsme výbornou snídani v kuchyňce, která byla v hostelu - 12 ks míchaných vajec. Pepa prohlásil, že 6 je málo. Během snídaně pije Pepa pivo. Na námitky Květy, která ho kárá, že moc chlastá, odpovídá, že piva kupoval už včera a že se to do dneška nepočítá. Po prohlídce ospalého městečka, které žije jen z turistů, odjíždíme směr Punta Areas-největší město v oblasti. Je stále teplo a krásně. Diskutujeme, v jakém asi ročním období tudy hnali ty "děti kapitána Granta". Charakter krajiny je jiný. Zelené pastviny s ovcemi a kravami se střídají s dubovými lesy. Občas je nějaký ten les vypálen. Asi tu řádili Češi už před mnoha lety. Odpoledne přijíždíme do P.A. Hostel, který nám vnutily dvě holky na nádraží, se ukazuje jako vyhovující blešárna. Po drobných obtížích s orientací objednáváme na zítřek výlet na motorovém člunu na ostrov Magdalena v Magaljenšově průlivu za účelem návštěvy místních tučňáků. Pozvání platí pouze na dopoledne. Zase budeme muset vstávat v šest. Tak brzy jsem nevstával, ani když jsem kdysi chodil do zaměstnání. K večeři pichanga (čti pičanga) - opečené maso, párečky, avokádo, kyselá okurka, mrkev, sýr, rajče + opečené brambůrky.

12. den - tučňáci Dnes vyrážíme na dobrodružnou plavbu. Ráno ještě netušíme, jak to opravdu bude. Myslíme si, že to bude zas nějaká past na blbý turisty za cca 70 USD. Mikrobus nás odváží od kanceláře "Solo expedition" na jakousi opuštěnou pláž za městem. Tam čeká zodiak s poměrně silným motorem, navlékáme "life jackets", naloďujeme se a vyrážíme směr Isla Magdalena uprostřed Magaljenše. Je opět krásné počasí, i když na moři pěkná kosa. Nedovedu si představit, jaká tady musí bejt zima, když je tu opravdu zima. Asi po dvaceti minutách se Pepa pokouší převzít velení lodi s tím, že takovejch lodiček už řídil desítky. Kapitán je však neoblomný. Moře je klidné "smooth and slide", jak říkáme my námořníci. Asi po dvaceti minutách svižné jízdy přistáváme u ostrůvku Magdalena. Už zdálky jsou vidět pohybující se tisíce komických postaviček -tučňáků. Vystupujeme a jsme mezi nimi. Úžasná podívaná. Vylézáme na maják, ve kterém je muzeum pojednávající zejména o tom, jak naši předkové tyto milé a zábavné tvorečky mlátili klacky. Nechutná představa. Pepa při této příležitosti vyzvídá na našem průvodci, jak asi chutná maso tučňáka a co se z něj vaří. Z věže je možno pozorovat čáru na moři, kde se údajně stýká Atlantik s Pacifikem. Asi po hodině odjíždíme směr ostrov, nebo spíše skalisko na obzoru. Ostrov Marta. Nachází se zde kolonie několika stovek lvounů, kteří okamžitě obklopují loď a dovádějí. Pro každého je to úžasný zážitek. Pilně fotografuju, až mi docházejí baterky a karta. Je stále krásné počasí. Cestou zpět se Pepa seznamuje s dalšími německými starobními důchodci a zve je na návštěvu do Prahy. Přijedou před Vánoci. Květa jen odevzdaně krčí rameny. Před večeří se Pepa podivuje, že v hospodě nekonzumuji houstičky, které vždy dostáváme jako předkrm. Odpovídám, že je pro mne přednější duševní strava, protože zapisuji dojmy dnešního dne. Pepa kontruje: „Tak odvolej salmona a nech si přinýst noviny." Vzhledem k tomu, že pořád se něco děje, přichází do restaurace část české výpravy, která chce dobýt jižní pól a vylézt na nejvyšší horu Antarktidy a ještě něco, co jsem zapomněl. Je s nimi R. Švagříček. Čekají tu na počasí, až tam bude moci přistát letadlo. Dáváme si s Rudou několik piv a povídáme. Nacházíme společné známé. Dáváme si schůzku na zítra v hospodě, kde podávají pečeného bobra. Večeře se skládala ze samých dobrot. Salmon s kapary + rýže vařená s červeným vínem posypaná sýrem. Pokládám to zatím za jednu z největších delikates. V této souvislosti se musím zmínit o aperitivu pisco sur. Skládá se z místní kořalky, vaječného bílku, citronové šťávy a cukru. Vše promíchat v shakeru a přelít přes led. Celkem brzy odcházíme spát.

13. den Tierra del Fuego - Ohňová země Vyjíždíme opět brzy. Cesta do přístavu na trajekt probíhá bez problémů. Pomocí praktické ukázky jsme si osvojili přepravu místními "colectivos". Jedná se o velmi propracovaný systém. Na ulici stačí zamávat a už se jede a řidič vždycky ví, kam chceme. Je to laciné a není to taxi. Je strašná zima. Konečně normální podmínky pro tuto geografickou polohu. Naloďujeme se na trajekt "Nelinka", který pravděpodobně pamatuje cestu místních chorvatských přistěhovalců z vlasti v minulém století. Jak se ale později ukazuje, byl vyroben v roce 1964. Během cesty se nic zvláštního nestalo. Dokonce ani Pepa se nepokouší převzít velení lodi. Moře je klidné. Vystupujeme na Ohňovou zemi v městečku Porvenir. Stíháme prohlídku muzea s fotografiemi polonahých domorodců a domorodkyň a provádíme prohlídku městečka pomocí autobusu místních colectivos před odjezdem zpět do P.A. Pepa objevuje na místním dětském hřišti houpačku, na které se houpe a dovádí. Cesta zpět opět proběhla v klidu, ,jen moře se trochu rozhoupalo. S tím však nemáme problém. Pepa již včera objevil zajímavou jídelnu se samými dobrotami. Tak například mají cosi, co se podobá pizze, ale místo těsta je obrovský rozklepaný kus jehněčího masa. Pepa neustále stáčí řeč na tuto skutečnost. Návštěva jídelny jménem "La Fabrica" byla opět dalším kulinářským zážitkem. V podvečer máme poradu o průběhu naší další cesty. Zjišťujeme, že se nám hodně zkrátil čas na sever Chile. Večer máme sraz s naším společným známým ze včerejška Rudou - stále čekají na odlet do Antarktidy. Pod heslem „Zabij bobra, zachráníš les,“ odcházíme do místní vyhlášené restaurace La Remezon, kde ze studijních důvodů pojídáme tohoto roztomilého živočicha. Byl podán v následujících úpravách: :

a) jako carpatccio- syrový marinovaný b) vařený s grilovanou zeleninou

Účastníci večeře se shodli, že úprava b) byla lepší a bylo jí víc. Byla to však opravdu velmi zajímavá a unikátní kulinářská zkušenost. Na závěr jsme našemu novému kamarádovi popřáli dlouhý život a šťastný návrat z jižního pólu.

14. den - okolí Punta Arenas Dnes vstáváme až po osmé. Najímáme si taxíka a vyrážíme směrem na jih od P.A. Původně plánovaný výlet na vyplnění dne, který nám zbyl, se začíná jevit velmi zajímavým. Je to hlavně díky taxikářovi, který ochotně vysvětluje a zodpovídá všechny naše otázky. Navštěvujeme "Město mrtvých", nádherně rekonstruovanou pevnost Fort Bulnes - jak z Posledního Mohykána a vydáváme se do místního dubového pralesa. Hledáme místo, které popsal J. Verne v "Dětech kapitána Granta" a které by mělo vypadat asi takto - volně parafrázuji: "Koruny mohutných dubů se dotýkaly hladiny Magallhaesova průlivu a Duncan je rozrážel svou přídí." Květa nás mlčky chvíli poslouchá a pak suše konstatuje, cituji: „Příště zamknu knihovnu, aby Vás takovýhle kraviny nenapadaly.“ Po překonání části pralesa se nám místo, které by mohlo vzdáleně připomínat výše uvedenou citaci, podařilo nalézt. To by ale Duncan musel jet po pláži. No, asi romanopisecká nadsázka. Květa si osvojila španělštinu už tak dokonale, že diskutuje s naším taxikářem a průvodcem v jedné osobě i o kvalitě místní rašeliny a dalších překladatelských oříšcích. Domorodec nás informuje o tom, že bobři tu páchají velké škody na nově vysázených stromech. Snad jsme tedy včerejší večeří alespoň trochu přispěli ke zdejší ekologické rovnováze. Během cesty zpět ještě navštěvujeme místní muzeum s poměrně zdařilou expozicí z historie dobývání této oblasti. Překvapuje nás, že jsou zde výrazně zastoupeni přistěhovalci z Chorvatska. Večer, bohužel až poslední den našeho pobytu v P.A., objevujeme hospodu s názvem La Luna.

Aperitiv: pisco sur Předkrm: chobotnice uvařené v česnekovém vývaru Dále: kingfish přírodní s brambůrkem Pepík a Květa si dávají také "pobre", což je příloha: hranolky+usmažená cibule+navrch smažené vejce

Abych nezapomněl: ke každému jídlu jako předkrm zde podávají takovou salzu-směs rozsekaných rajčat, paprik, okurek, jakéhosi koření a libečku nebo cerelové natě. K tomu teplé houstičky a máslíčko. Dělají to v každé hospodě trochu jinak, ale všude je to dobré. Vše výborné, na jedničku. Jako hezký suvenýr si odnáším jídelní lístek.

15. den - přelet z Punta Arenas do Aricy Let z P. A. do Aricy s mezipřistáním, až na drobné turbulence probíhá v klidu. Jen Pepa, který snídal jako vždy pivo a tak chce několikrát použít toaletu, je vždy personálem letadla vzhledem k povětrnostním podmínkám zahnán zpět. Pravděpodobně proto, aby nám za letu nevypadl z hajzlu. Po mezipřistání v Puerto Mont se oblačnost protrhává a můžeme pozorovat pás zasněžených vrcholků Cordiller s několika kouřícími vulkány. V pohodě mezipřistáváme v Santiagu de Chile. Po dalším mezipřistání v jakémsi městě, které se nedá normálně vyslovit, obsahuje totiž asi dvě Q-(Iquique čti ikvikve) v podvečer přistáváme v Arice. Následuje ukázkové dobytí města - během 3 hodin se přepravujeme z letiště, ubytováváme se v poměrně slušném hotelu, objednáváme na dva dny výlet do hor do rezervace Lauca (cestovku objevuji já) a kupujeme lístky na autobus do San Pedra de Atacama. To vše po přesunu o cca 6000 km na sever. Po dnešním letu, vlastně přes celou Chile, si uvědomujeme, jak je to obrovský stát. Je nám záhadou, jak se v takovéto zemi, která je z větší části poměrně svobodná a dost nedostupná, dá udělat státní převrat. Na několik nápadů jsme přišli, ale necháme si je pro sebe. Můžou se třeba někdy hodit. Při večeři "lomo+pobre" se Pepa pokouší si domluvit rande s obsluhujícím personálem a žádá na Květě, aby mu to překládala. Květě se to moc nelíbí. Noc v hotelu proběhla klidně, až na moje chrápání.

16. den - Putre Mikrobus od cestovky přijíždí naprosto přesně. Vyrážíme směrem k hranicím Bolívie do vesnice Putre, kde se musíme podrobit nutné aklimatizaci před výstupem do větších výšek. Cestou se seznamujeme s francouzskými důchodci, kteří cestují s námi.Tedy hlavně Pepa, jehož úžasná schopnost komunikovat s kýmkoliv, kdekoliv a jakkoliv mne vždy přivádí v úžas. Můžeme pozorovat lamy huanako, které nás zvědavě pozorují, kaktusy svícnové "cactus calabros". Fotíme geoglyfy na protějších kopcích. Obdivujeme také železnici z Aricy do bolivijského La Pazu, která se vine až skoro do nadmořské výšky 5000 m n.m. Navštěvujeme též vesnici, která se zabývá pěstováním oregána, a kde to všude nádherně voní po bylinkách. Dostáváme čaj matte de coca pro zmírnění problémů z nadmořské výšky. Ve vesnici Putre se právě koná folklorní festival a hemží se to tu domorodci oblečenými v pitoreskních oblecích. Hrají zde hudby, tancují taneční sbory - je to zajímavé. Při večeři se Pepa snaží přesvědčit francouzské důchodce o tom, jaký je chudák. Na závěr debaty mu dává francouzský důchodce drobnou minci jako příspěvek, aby měl něco do začátků. K večeři máme lamu "alpaka". Nic moc, nedá se to skoro užvejkat, ale chuťově dobré. Asi vzhledem k výšce mě rozbolela hlava, a tak jdu brzy spát společně s několika prášečky a čajem s lístky cocy.

17. den - Lauca Vstáváme v osm. Sláva, přestala mne bolet hlava. Snídáme a vyrážíme o dalších 1500 výškových metrů výš do hor. Projíždíme přírodní rezervací po mezinárodní silnici, která spojuje Aricu a bolivijský La Paz. Provoz na silnici je poměrně značný, ale auta jezdí pomalu a ohleduplně a zvířatům to očividně nevadí. Procházejí se po silnici takovým způsobem, že auto musí zastavit, až když se lamě uráčí odejít. To vše se odehrává ve výšce asi 4700 m n.m. Občas vyrážíme i mimo silnici, prohlédnout si domorodou vesnici nebo příbytky místních živočichů. Všichni jsou tak krotcí, že se dá na ně i šáhnout.Od místního zemědělného lidu také nakupujeme nějaké suvenýry. Vrcholem naší cesty je nádherná vyhlídka na sopečné trojče s nejvyšším vrcholem Parinacota a jezero pod nimi, údajně nejvýše položené na světě. Během cesty Pepa prohlubuje družbu s našimi spolucestujícími francouzskými důchodci. Květa se bojí, aby je taky nepozval do Prahy k nim domů. Dává mi za úkol, abych ho hlídal. Cestou zpět provádíme koupel v termálním přírodním koupališti. Voda je teplá, příjemná, relaxujeme. Rozloučení s důchodci před autobusovým terminálem probíhá dojemně. Pepovi se podařilo si alespoň vyměnit kontakt. Večeře v Arice je excelentní - Shell fish na chilský způsob-plná miska mořských potvor v jakési výborné omáčce. Je osm večer a odcházíme na autobusový terminál, abychom se přesunuli o dalších 1000 km na jih.

18. den - San Pedro de Atacama V šest ráno nás autobus vyhazuje ve městě Calama. Město je jak po vymření, jak jsme později zjistili, probouzí se tak v 10 A.M. Po drobných potížích s nalezením nějaké otevřené hospody ku snídání a použití WC se usidlujeme u pekárny, která disponuje také kávou, místní šunkou a gothajem. Pepa se na chvíli ztratil. S Květou pozorujeme místní mobilní policejní vyšetřovnu, zda ho už nechytli. Pepa se naštěstí za chvíli našel. Pepa má utkvělou představu, že musíme navštívit místní důl Chuquicamata, čti Čukikamata. Jak se ukazuje, jedná se pravděpodobně o největší důl na měď na světě -říkali to a po zhlédnutí o tom nepochybujeme - 20% světové produkce Cu. Jedná se o obrovskou díru v zemi, ze které a do které pořád vjíždějí obrovská auta. Byl to celkem zážitek. Příště sem pojedu služebně. Vypadá to na velmi nadějného zákazníka. Dostal jsem výroční zprávu. Také jsme navštívili místní hornickou kantýnu. Překvapilo nás laciné a chutné menu:

zeleninová polévka s těstovinami s velkým podílem celerové natě kuře s rýží a dušenou zeleninou salát s kukuřicí zmrzlina to vše za cca 3 USD

V podvečer nastupujeme do autobusu Bus Tour a odjíždíme směrem na naši cílovou destinaci San Pedro. Cesta cca 90 km pouští lemovaná šesti tisícovými vulkány a solným jezerem. Výjevy jsou opět úchvatné, ale to je v této zemi snad běžné. Během cesty Květa pečuje o Pepu, který to pak legračně komentuje. Ubytování standardní. Hostel Sonchek je celý uplácaný z hlíny, možná i z něčeho horšího, ale čistý a příjemný. Po lehkém alkoholickém opojení z místního vína Tarapaca klid na lůžku. Poznámka pro alkoholiky: chilská vína s lichým ročníkem jsou nejlepší - byla suchá a slunná léta.

19. den – poušť - San Pedro Dnes máme odpočinkový den. Ráno s Pepou objevujeme pekárnu, nakupujeme ještě teplé houstičky, vajíčka, salámky a dopřáváme si vydatnou snídani. Po té se vydáváme objednat výlety do okolí. Městečko se teprve probouzí, ale má nádhernou atmosféru, jakési "genius loci", které sem asi, nehledě na nádherné okolí, přitahuje ty davy turistů. Po návštěvě několika cestovek zjišťujeme, že ceny jsou všude přibližně stejný a vše je "zmafiozovaný", a tak se rozhodujeme poměrně rychle. Ve čtyři hodiny odpoledne vyrážíme směr Valle de la Luna, což je jeden ze zázraků místní přírody. Mikrobus s dalšími šesti nadšenci nás veze do pouště. Pověsti a zkazky o tomto kraji nelhaly. Všichni fotíme jak urvaní. Při zkoumání našich spolucestujících Pepa prohlašuje: „Dědek je z těch výjevů tak hotovej, že při pózování na fotku zapomněl zatáhnout břicho". Průvodce nás také vede k obrovské písečné duně-sjezdovce místních sandboardistů. Po počátečním váhání se zouváme a bosi sjíždíme v tekoucích vlnách písku dolů. Všichni se shodujeme, že se jedná o jeden z našich nejlepších zážitků. Vyvrcholení celé výpravy je pozorování západu slunce v údolí Valle de la Luna. Západ slunce se promítá přes písečnou dunu a vykresluje dole v údolí a přilehlých kopcích různobarevné výjevy. Filmuji. Večeře je celkem standardní : špagheti bologhnese. Spát jdeme celkem záhy, protože ráno vstáváme velmi záhy.

20. den - Gejzíry El Tatio Vstáváme o půl čtvrté s budovatelskou písní " Nás vzbudilo ráno již chladné" na rtech. Někteří z nás jenom tiše sténají. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v oblasti aktivních vulkánů, jeden z nich Licancabur nám čoudí zrovna nad hostelem, rozhodli jsme se si přičichnout také trochu k síře a dalším produktům výše uvedené činnosti. Naším dnešním cílem jsou gejzíry El Tatio. Pepa, jenž se na tuto cestu, jak sám pravil, připravoval pouze čtením románu Děti kapitána Granta, zřejmě přeslechl informaci, že v horách bude zima a dokonce vyžadoval na Květě, aby svršky, které mu balila a dávala, okamžitě zanechala v pokoji. Jaké bylo jeho překvapení, když ve vyhaslém kráteru s gejzíry ve výšce 4300 m n.m. vystoupil v kraťasech z auta. Venku bylo -7 C. Naštěstí ho Květa neposlechla a po chvíli oblečený Pepa s námi obdivoval divy přírody. Východ slunce nad kráterem s kouřícími gejzíry, koupání v termálním jezírku za potlesku obstarožních dam a další atrakce. Při pozorování východu slunce jsme si nemohli nepovšimnout dámy, která při vykonávání malé potřeby zároveň zuřivě fotila. Z foťáku jí šlehaly blesky jak malý meteorit. Inu úžasné výjevy! Během cesty zpět se již nic závažného nestalo. Opět jsme pozorovali místní faunu a floru. Opakoval bych se, kdybych to znovu popisoval. V domorodé vesnici však zabodovala Květa. Poučila našeho průvodce, že zvláštní rostlina llarreta (čti jareta), kterou zde domorodci topí, také při rozetření na ruce krásně voní (zjistili jsme to už v Lauce). Přiznal se, že to slyší poprvé, a pak to na potkání každému vykládal. Po příjezdu do S. P. de Atacama jsme se dohodli, že dnes nebude hospoda, ale že si sami uvaříme. Byl jsem jmenován velitelem kuchyně a Pepa se sám pasoval do role mého zástupce. Musím přiznat, že všechny pomocné a obslužné procesy v kuchyni zvládl na jedničku a pod mým laskavým vedením jsme dosáhli chuťové harmonie i přes to, že jsme v chabě vybavené kuchyňce museli silně improvizovat. Květa byla navýsost spokojená a oba pochválila.

Oběd se skládal z následujících chodů : Předkrm: kuřecí křidélka vařená Polévka: kuřecí vývar se zeleninou a vejcem Hlavní jídlo: kuřecí čtvrtky s česnekem a černými olivami, dušenou zeleninou s velkým podílem cukety a česneku + vařený brambůrek Salát: rajčata, papriky,...chybí ocet

Všichni účastníci oběda se na závěr shodli na tom, že jim to velmi chutnalo. Po obědě následoval zcela výjimečně klid na lůžku a poté návštěva místního muzea. Zdejší kraj je pro archeology ráj. Co zde zanecháte ležet, se ve slaném vzduchu konzervuje a vydrží staletí, pokud to ovšem někdo dřív nebo později neukradne. Poté: Tarapaca, pivo Kristal a spát.

21. den - Los Flamencos Po vydatné snídani - dojídáme zbytky z včerejšího dne, vyjíždíme směr plameňáci. Ještě před nástupem do pohodlného mikrobusu se seznamujeme se dvěma francouzskými manželi-učiteli, kteří jsou shodou okolností ubytováni v našem hostelu. Bohužel neumějí německy ani anglicky, tak veškerá komunikace zbývá na Květě. Už dopředu však varuje Pepu před tím, aby je zval na večeři slovy: „Nechci celej večer mluvit francouzsky a překládat ty vaše kraviny!" Ihned po odjezdu se Pepa domohl místa vedle řidiče, takže se stal velitelem vozidla a tváří se velmi spokojeně. Asi po hodině jízdy zastavujeme uprostřed Salar de Atacama. Kolem nás až po obzor se rozprostírá pláň pokrytá krystaly soli, olizujeme kameny a zkoumáme, zda je to opravdu tak. Je. V modrých slaných lagunách, které se tu vytvořily z ještě neodpařené vody, se procházejí plameňáci a další havěť a loví jakési korýše. Zřejmě jim to chutná, protože si nás vůbec nevšímají. Pozoruji také legrační dvojici-Japonce. Oba mají stejné klobouky, stejné baťůžky. Ona vždy uctivě o jeden krůček za ním, stále ho pozoruje a upravuje mu strůj. Později se však ukázalo, že jsou z Kanady. Naše cesta vede ke dalším dvěma divům místní přírody - nádherně modrým lagunám pod šestitisícovými vulkány. I když se stále pohybujeme ve výšce okolo 5000 metrů, předchozí aklimatizace funguje a nemáme žádné problémy. Lunch ve vesnici na zpáteční cestě byl překvapivě kvalitní:

Polévka zeleninová výborná Steak s oblohou a rýží, o kterém jsme si mysleli, že je z místní kozy, ukázalo se však, k velkému zklamání Pepy, že se jedná o vepřové. Na závěr káva.

Po obědě ještě navštěvujeme nádherné zelené údolí s říčkou, zaříznuté hluboko do pouště, a několik kostelů. Během oběda se Květa blíže seznamuje s našimi novými francouzskými přáteli - je na ní vidět, jak tímto jazykem disponuje přímo s rozkoší, a přestává souhlasit se svými ranními názory. Dostali jsme od nich důležitou informaci ohledně ubytování na Velikonočním ostrově a pan Francouz se dokonce nabídl, že nám tam španělsky zatelefonuje. Nakonec s nimi v kuchyňce našeho hostelu večeříme a pijeme dobrá vína. V našem městečku se dnes koná velká fiesta na oslavu 25. výročí čehosi. Zpočátku vlažné shromáždění se rozjíždí po půlnočním ohňostroji. Na podiu vystupují folklorní kapely místní i z Bolivie. Je to vše pojato s různými efekty - asi jako kdyby u nás na cimbálovku pouštěli lasery a mlhu. Zatimco Pepa s Květou jdou spát, setrvávám v tom mumraji až do půl druhé.

22. den - Antofagasta Cesta autobusem směr přístavní město Antofagasta proběhla bez větších problémů, pouze Pepa několikrát komentoval schopnosti řidiče, který se věnoval jídlu, pití kávy, telefonování, jenom ne řízení autobusu. Krajina, kterou jsme projížděli, připomínala zemi po jaderné válce - na 200 km jsme neviděli žádné stromy, dokonce ani trávu, pouze poušť a zdevastovanou krajinu po důlní činnosti. Občas z hory vytéká žlutá řeka. Po příjezdu do města máme na programu dvě velmi důležité věci: a) konfirmace letenek - směr Santiago a Velikonoční ostrov. Ukazuje se, že přestože Pepa letectví věnoval hodně času a měl všechno pečlivě zajištěné a vyhádané, jak je jeho dobrým zvykem, měl několikrát potvrzené letenky z Prahy, tak vlastně vůbec potvrzené nejsou. Naštěstí získáváme vůbec poslední 3 místa na ranní let do Santiaga. Musím si nechat doma vysvětlit, jak to s tou konfirmací vlastně je. b) rezervace hotelu na Velikonočním ostrově – Květa poprvé telefonuje ve španělštině a zvládá to na jedničku -rezervace uskutečněna. Vyslovujeme pochvalu a slibujeme, že o této skutečnosti učiníme zápis, což tímto činíme.

Po prohlídce přístavu a místního jachetního klubu vedu výpravu poučen lounáčem neomylně do místní rybí tržnice se špetkou naděje, že zde dostaneme nějaké rybí dobroty. Tržnice je již skoro uzavřena, ale ti milí a hodní lidé nás vedou do jejich závodní kuchyně, kde nám připravují neskutečnou dobrotu. Jedná se o následují rybí pochoutky: Pozdní oběd :congrio s rýží a bramborovou kaší; corvina s brambory s majonézou obložené avokádem. Obě jsou ryby s velice jemným masem, které se jenom rozplývá na jazýčku. Vše za poloviční cenu než ve městě. Bohužel večer ještě objevujeme hospodu kde podávají parilladu způsobem, jaký jsme ještě neviděli. Na kotlík s hořícím dřevěným uhlím se dá plechový talíř, do kterého pan kuchař dává všechny ty dobroty - loma, brzlíky, opečené párečky, žebírka a toto celé se pak servíruje. Jsme však z rybích hodů ještě přejedeni, a tak jsme k velké lítosti Pepy dali přednost klidu na lůžku. Cestou do hotelu jsme se však ještě obdivovali jedné z místních kněžek lásky, která jdouc na noční, disponovala tak mocným poprsím, že to dokázalo rozhodit všechny chlapy, které míjela, a ulicí se pouze ozývalo hýkání. „Dobrý čtyřky, z toho jsou tři venku,“ komentovala to velmi věcně Květa.

23. den - Santiago de Chile Dnes se letecky přepravujeme do Santiaga. Po nástupu do letadla zjišťujeme,že naše místa, tedy Květy a moje, jsou přebukována. Naštěstí už sedíme a nešťastníci, kteří mají také naše místa, zůstávají na letišti v Antofagastě. Přijít o pět minut později, zůstali jsme tam my. Slečna, která sedí vedle mne, je poměrně hezká, hezky voní a celou cestu mi spí na rameně - asi zažila náročnou noc. Ještě, že jsem si vzal ráno čistou košili! Jinak se během letu nic zvláštního neděje, pouze se mi zdá, že po kontrole těmi všemi elektronickými bazmeky na letišti mi odešla paměťová karta se všemi mými zápisky. Doufám, že mám dostatečnou zálohu. Cestou do hotelu zjišťujeme, že Santiago je moderní metropole, která překvapuje svou čistotou. Je situováno někde uprostřed mezi moře a Cordilliery. Takže na sjezdovku a k moři je zhruba stejně daleko. Ihned provádíme prohlídku a rekognoskaci města. Nalézáme pěší zóny a palác La Moneda, o kterém se někteří z nás učili ve škole. K velkému Pepově nadšení nalézáme také parrilladu podobné té, kterou jsme viděli včera. Slibujeme si, že se tam určitě večer zastavíme. Během klidu na lůžku před večerním výpadem vypil Pepa několik piv a vypráví zábavné historky o Pablu Nerudovi. O drobné mravenčí práci pro lid a vejcích. Asi v devět, ještě dřív než je v kraji zvykem, vyrážíme směr parrillada. Hospoda dobrá,ceny mírné, obsluha vzorná i přesto, že je skoro u prezidentského paláce. Parrillada se podává na rozpáleném dřevěném uhlí a skládá se z grilovaných kousků mas hovězího, kuřecího možná že i koza a opečených brambůrků - je toho hodně a je to skvělé. K tomu salát nebo rýže, dle výběru. Po večeři ještě navštěvujeme centrální náměstí, kde se odehrává velká bejkárna - rozsvěcení umělohmotného vánočního stromku mezi palmami s tanci a zpěvy, kterou sponzoruje Coca Cola. Po půlnoci odcházíme spát.

24. den - Velikonoční ostrov Ráno se probouzíme poměrně pozdě. Dokonce i Pepa vyráží na svou obvyklou ranní průzkumnou procházku až po deváté. V recepci hotelu objednáváme taxíka na třetí hodinu a odcházíme do města. Prozkoumáváme další oblast Santiaga, kde se podle lounáče mají nacházet restaurace s vybranými lahůdkami a mírnými cenami, abychom spojili snídani s obědem. Bohužel je neděle a pro místní lid je zřejmě ještě brzy, a tak je většina restauraci zavřena. Cestou navštěvujeme velkoryse pojatý park, který pokrývá skalnatou vyvřelinu, ze které je krásný výhled na místní "down town". Objevujeme cukrárnu s výtečnými zmrzlinami, kde se stavujeme na kávu. Nakonec bereme za vděk fast foodem se čtvrtkou kuřete a hranolky. Na pěší zóně přes noc vyrostly desítky stánků s knihami a starožitnostmi - blešák, ale na poměrně vysoké úrovni. Cesta na letiště probíhá spořádaně. Máme s Květou trochu obavy, aby se neopakovala situace z Antofagasty (i v lounáči píšou, že tento let bývá přebukován), a tak stojíme u boarding přepážky v pozoru mezi prvními. Ani Pepík, který je znám tím, že chodí do letadla poslední, neprotestuje. Kdo sedí, ten letí, a kdo nesedí, ten je v prdeli. Naštěstí vše proběhlo O.K. a já tento zápis píšu někde nad Pacifikem a Boening 767 spokojeně přede ve výšce 10 kilometrů. Přistání hladké. Je mi opět celkem záhadou, jak se může podařit takovýmu ohromnýmu letadlu přistát na tak malým kousku země, i když tady údajně byla dráha prodloužena pro přistání raketoplánu. Ale začíná v moři a končí v moři. No dopadlo to dobře a ověšeni květinovými věnci se odjíždíme ubytovat. Ještě stačíme zahlédnout nádherný západ slunce, který dává tušit krásné zítřky. Přesunujeme hodinky o 2 hodiny zpět (s tím časem je to už blázinec), kořalka, lůžko.

25. den - Velikonoční ostrov - Hanga Roa Ráno vstáváme na osmou. Snídaně, která je tentokrát v ceně ubytování, je překvapivě bohatá. Přesto, že nám majitelka bungalovů nabízí zapůjčení auta, obcházíme místní autopůjčovny. Nakonec zjišťujeme, že ceny jsou stejné nebo vyšší, takže se vracíme zpět a s majitelkou vyhádáváme cenu džípu Suzuki 110 USD na skoro tři dny. Pepa se posiluje pivem, a tak řízení zbývá na mne. Auto, až na posilovač řízení, celkem funguje. Ještě se stavujeme v tržnici a nakupujeme různé tropické plody k obědu. Vyrážíme k našim vysněným cílům, které si pamatujeme od mládí z knížky Aku Aku. Vesnice Orongo a kráter Rano Kau předčily naše představy. Při pohledu na kráter Pepa prohlašuje: “Kdybysme už neviděli nic jiného, tak tohle za těch pět hodin v letadle stálo". Předčítáme různé pasáže z průvodce o životě původních obyvatel ostrova a koukáme na Pacifik - nikde ani loď, plachta, zkrátka vůbec nic. Zvláštní pohled, nejbližší pevnina je odtud 3700 km, pokud nepočítáme ostrov Alexandra Selkirka. Náčelník Hotu Matua musel bejt velkej řízek, když odněkud odjel na lodičce a projel celou tuto vzdálenost, aniž by věděl, že dojede na nějaký kousek země. V podvečer se ještě vydáváme na nejkrásnější pláž ostrova - Anakena. Při provádění koupele se seznamujeme s místním masérem, plážovým inženýrem a znalcem pivovarů. Pepa s ním okamžitě rozvíjí debatu o pivovarnictví a kvalitě piva. Překvapuje nás, že zná české "Ahoj a děkuji", zřejmě tu před námi již byli nějací krajané. Při návratu do Hanga Roa vidíme v dáli hořící porosty. Večer zakončujeme v místní restauraci jídlem, které nám vychválili jedni z našich francouzských přátel: ceviche - marinovaná ryba (měla by se vařit v citronové omáčce) s rajčaty a okurkou. Dobré je to, ale žádný chuťový orgasmus. Zítra po konzultaci na místním tržišti zkusíme rybu.

26. den - Rano Raraku Snídaně v osm a v půl deváté výpad směr bájemi opředený kráter Rano Raraku. Již z dáli vidíme na úbočí jakoby nějakou obrovskou rukou poházené moaje. Jsou zde stojící, ležící, spící, ještě nedotesané a spojené se skálou, prostě úžas. Domorodec nás upozorňuje na "moaje grande". Má asi 20 metrů, kolik váží si neumíme ani představit. Ještě není hotov a leží si tam ty věky s blaženým úsměvem ve tváři, neboť ví, že ho nikdy nepotká osud jeho bratříčků na pobřeží, které poničila příroda i lidé. Stoupáme nahoru ke kráteru. Výjev je opět dokonalý - přesně tak, jak je to popsáno v Aku Aku - nádherné modré jezero, včetně plujících ostrůvků rákosí. Pepa, který má tendenci pořád někde lozit, navrhuje, abychom kráter obešli - že si to místo zaslouží. Nejdříve se dívám na tuto myšlenku velmi skepticky, nicméně po vystoupání na nejvyšší bod, odkud je nádherný výhled do kraje, ho za ten nápad chválíme. Jsme tu absolutně sami. Cestou ještě sbíráme zde poházený obsidián jako vhodný dárek pro naše přátele. Po návštěvě ještě několika dalších ahu, což jsou plošiny, na kterých jsou vztyčeny další moajové, nalézáme kámen, o kterém legenda praví, že je pupkem světa, a který si údajně náčelník Hotu Matua odněkud přivezl. Legendy jsou legendy, ale střelka kompasu položená na kámen se točí jako zběsilá. Tak nevím. Asi nějaká magnetická hornina. Domorodci kameni projevují velkou úctu. Tak si ho fotíme ze všech stran a pro jistotu si na něj lehám. Den zakončujeme návštěvou pláže Ovahe a koupáním na Anakena brach, i když se přes ostrov valí jedna fronta za druhou - nikdo tu není, voda je skvělá. Večeře : Místní ryba Kana Kana s rýží. Skvělá, včetně obsluhy .

27. den - vulkán Rano Aroi, Terevaka a okolí Probouzíme se do krásného dne. Pokusíme se o dobytí třetího vulkánu na ostrově. Je to takové souvulkání a nevíme přesně název kopce, který je nejvyšší (později, když si přečteme návod, se dovídáme, že Terevaka 506 m). Cesta nahoru je poměrně složitá i na terénní auto a někteří to chtěj vzdát už po pár stovkách metrů. Pepa však prohlašuje: „Lepší blbě jet, než hezky jít". Asi ve dvou třetinách kopce to vzdáváme, odstavuji džíp vedle cesty a dál pokračujeme pěšky. Naše snažení je korunováno dobytím nejvyššího vulkánu a odměnou je konečně výhled trosečníka, který zjišťuje, že kolem je samá voda,voda..... Znovu si na tomto místě uvědomujeme záhadné osídlení tohoto malého ostrůvku uprostřed oceánu. Ale to už léta zkoumají jiní a v zásadě na nic nepřišli. Cestou zpět jsme zapomněli, kde jsme vlastně nechali auto. Na tuto skutečnost nás upozornila Květa. Děkujeme. Jinak bychom asi po ostrově bloudili dodnes. Vzhledem k tomu, že je krásný den, rozhodujeme, že poslední odpoledne na tomto ostrově budeme lenošit v naší již známé zátoce Anakena. Je jen málo míst, co jsme na našich cestách viděli, které má takové kouzlo jako tato zátoka. Při vodních radovánkách sledujeme z vody záda moajů postavených na rekonstruovaném ahu a také kamennou sochu obra vztyčeného zde asi před padesáti lety Thorem H., která vypadá jako by tu stála od nepaměti. Nikdo tu skoro není a tak je to nepředstavitelná pohoda. Ve vodě diskutujeme o kráse místních dívek s tím, že definice krásy je na každém kontinentě trochu jiná. Ve chvíli, kdy se o nás začíná zajímat nějaká místní krasavice (jak se posléze ukazuje maminka asi tří malých ostrovanů), ukončuje debatu Pepa výrokem: “Jo šuk, ten už nikoho nezajímá. Budoucnost teď patří chlastu a kosmonautice." Den ukončujeme ještě objížďkou části ostrova, kde si připomínáme a vrýváme do paměti místa, která pravděpodobně již nikdy znovu nenavštívíme. Večeře je standardně vynikající : ryba + rýže, není co dodat

28. den - zpět do Santiaga Ještě před odletem jdeme nakoupit nějaké ty moaje. Místní lid je při obchodní činnosti kultivovaný, nevrhá se na zákazníky a malé děti ukazuje až po uzavření kontraktu, ale dá se celkem dobře usmlouvat. To je velkým koníčkem Pepy, který každou usmlouvanou pesetu považuje za své velké vítězství. Spokojeni opouštíme naši milou hostitelku a odjíždíme na letiště. Během zdejšího bezstarostného pobytu ztrácíme však veškerou bdělost a ostražitost a zcela ignorujeme fakt, že konfirmovaná letenka ještě nemusí být automatickou vstupenkou do letadla. Na letišti už je velká fronta a vzhledem k tomu, že nás personál přesvědčuje, abychom ještě zůstali, že nám platí hotel, je letadlo opět evidentně přebukované. To by se nám sice líbilo, ale pravděpodobně by nám uletěla všechna letadla do Evropy. A navíc je zde možno aplikovat známý první železniční zákon, že vlak může ze stanice odjet teprve poté, když do ní přijede. Na ranveji je pořád jen to jedno letadlo a kdy přiletí další, to je velmi neurčité. Dostáváme sice dva boarding pasy, ale třetí je někde ve vzduchu a ještě dvacet minut před odletem nevíme, zda jeden z nás nezůstává navždy na ostrově Velikonočním. S menším penězovodem z Česka by to zas tak špatné nebylo! Naštěstí v několika posledních minutách se situace vyjasňuje a usměvavá slečna nám předává zbývající boaring pass. Ještě trochu nervů, zda budeme opravdu sedět, ale to už je O.K. Na moji psychiku tyto situace už působí naprosto blahodárně. Přerazí to vždy všechny negativní myšlenky a v letadle pak pociťuju naprostou nirvanu. Stačím ještě krátce zahlédnout kráter Rano Raraku z výšky a potom už je jenom moře. Jinak se během přesunu do Santiaga celkem nic zvláštního nestalo. V Santiagu jsme už jako doma, a tak si k večeři dopřáváme parrilladu v naší domovské hospodě. Je snad ještě lepší než minule. Po přečtení internetových zpráv, klid na lůžku.

29. den - znovu v Santiagu Dnes jsme si tak trochu pospali. Asi únava, neustálé změny časových pásem a klidná noc v hotelu Paris. Blešárna, ale celkem čistá. Po chvilkovém váhání se nám daří učinit jeden z největších kulinářských objevů. To však ráno ještě nevíme. Objevujeme totiž místní rybí trh, což je budova velká asi jako hlavní nádraží v Praze, dokonce i tak podobně vypadající. Je úplně narvaná všemi mořskými potvorami, na jaké si člověk může vzpomenout, a ještě mnoha dalšími, které nedokáže ani pojmenovat. A uprostřed toho všeho jsou restaurace, kde si lze všechny ty pochoutky objednat a případně zkontrolovat, jestli v porovnání se surovinou není cena příliš vysoká. Ihned si slibujeme, že se zde stavíme na jídlo. Naším cílem je dnes nejvyšší kopec v Santiagu. Nahoru vede jakási předpotopní dráha (pamatuje určitě nějakého vrstevníka našeho Křižíka-postaveno 1917), ve které se obsluha dorozumívá mlácením zvláštním železným klackem do drátů. Konduktér dvakrát bouchne a už se jede. Nahoře nás čeká nádherný výhled na město obklopené prstencem hor s bílými vrcholky. Na kopci stojí velká socha Panny Marie a v amfiteátru pod vrcholem se koná bohoslužba pro místní dívčí školy. Velmi netradičně pojatý obřad, při kterém děvčata věku "teen" křepčí a mávají vlaječkami za zvuků náboženských písní na melodie Simona a Garfunkela a Beatles. Holky to zcela evidentně baví a církev se nemusí bát, že bude mít nedostatek oveček. Zajímavá podívaná.

Při zpáteční cestě se zastavujeme ještě v zeleninové tržnici. Pepu zde zaujal velký plynový hořák pro přípravu pokrmů. Diskutujeme o tom, že by se dal využít v souvislosti s opékáním krav v místě bydliště. Že se obchod neuskuteční, sděluje nakonec Pepa prodavačce asi takto, cituji: „Perfekto - pero problemo - transporto – aeroporto." Konečně nastává chvíle na pozdní oběd ve výše zmíněné instituci.

Polévka : směs krabů, krevet, mušlí, chobotnic a čerstvých syrových ježovek, to vše s celerovou natí a nadrobno nakrájenou cibulkou, řádně pokapáno citronem Dále: mušle v zelené omáčce Nakonec ještě ze studijních důvodů dojídám po Květě a Pepíkovi výtečnou rybku toll. Při placení ještě číšník přináší místní bylinkovou kořalku - na účet podniku. Hezký zvyk.

Všichni jsme se shodli, že nic podobného a v tomto množství jsme na naší cestě ještě nekonzumovali. I Pepa, který ze začátku brblal, že by radši parrilladu pro 2 osoby, se pídí po informaci, jestli mají zítra otevřeno. Po příchodu do hotelu klid na lůžku. Večer se ještě vydáváme na pěší zónu, která žije hlučným životem. Je zde opět spousta klaunů, různých hudebníků, tanečníků tanga, ale žádná šmíra, vše je na velmi vysoké úrovni. Příští víkend jsou tady volby, a tak se do toho mumraje také mísí předvolební agitace pojatá jako brazilský karneval. Hovoříme prostřednictvím Květy s domorodci, koho by si přáli za prezidenta. Velkým favoritem je žena, kandidátka umírněné levice, která má sympatie prostého lidu. I nám se zdá její volební kampaň sympatická. Tak uvidíme, jak to dopadne. Je prostě se neustále na co dívat. Nic nepřipomíná smutné období, kterým země musela projít. Lid je zde veselý a rád se baví, směje a my to s úžasem pozorujeme. Chile je jedna ze zemí, kde bych mohl žít.

30.den - Valparaiso Dnes je poslední celý den našeho pobytu.Využíváme tento čas k návštěvě přístavního města vzdáleného asi 100 km od metropole. Cesta na autobus je plná překvapení. Nejdřív metro. To je úplně nové, čisté a vybavené nejmodernější technikou, včetně velkých plazmových obrazovek a WiFi. Všude jsou ukazatele, takže nenajít cestu na autobusové nádraží může jen debil. Autobusák je řešen v podobném stylu a vše perfektně funguje - od zakoupení lístku až po zaujmutí místa. A to si můžeme koupit místenku 2 minuty před odjezdem. Nechápu, proč se sem letci nechoděj učit. Proti nám mají náskok tak 20 let. Autobus nás vyhazuje na terminalu BusTur ve Valparaisu. Po zorientování míříme do přístavu, kde podnikáme okružní jízdu jakousi kocábkou v přístavním bazénu, kde kotví spousta zaoceánských lodí. Okamžitě jsem udělal několik fotek křižníků chilského námořnictva. Už to nemá ten půvab, žádná děla, jen rakety. Poté nás průvodce informoval, že je focení pod hrozbou vězení přísně zakázáno. Zajímavé je, že v přístavu na kusu betonu bydlí rodinka lvounů. Pepa v lounáči objevil, že kdesi v přístavu je hospoda, kde se dá koupit za 3 USD jídlo o třech chodech. Musíme tam. Cestou je Pepa přepaden. Místní lapka se zrádně připlížil zezadu a vyrval mu z kapsy toaletní papír a pouzdro na brejle, které vzápětí vztekle odhazuje. Pepa křičí: "Chyťte ho," nikdo však nereaguje a zloděj mizí v postranní ulici. Slibujeme si, že od této chvíle zvýšíme bdělost a ostražitost. Diskutujeme také o tom, jestli se jednalo o přepadení, nebo loupežné přepadení. Pepa trvá na loupežném. Restauraci nacházíme a Pepa se uklidňuje jídlem. Jedná se opět o ryby a potvory. Já, protože jsem měl ráno zrychlený krok směrem k WC (některé včerejší dobroty mi v žaludku pravděpodobně ještě žijí), si dávám pouze dietní kuře s rýží. Po obědě si prohlížíme starou část Valparaisa. Je postavena na několika kopečcích a s přístavem je spojují tzv. accessory. To je v podstatě taková plechová bedna na kolejích, která je čímsi tažena do kopce na laně. Všechny součásti tohoto zařízení byly vyrobeny před první světovou válkou a od té doby slouží lidu, zřejmě bez větší údržby. Z okénka pozoruji oko lana, na kterém visíme, a modlím se, aby to ještě chvíli vydrželo. Po výjezdu na kopec se dostáváme do jiného světa. Jsou zde krásné původní domy, terasy a restaurace. Budovy, i ty honosné, jsou sice potažené vlnitým plechem, ale natřené pastelovými barvami, takže to jako celek vypadá velmi hezky. V uličkách projíždějí policisté s kolty proklatě nízko na terénních motorkách a v neprůstřelných vestách, takže tu máme pocit bezpečí a jistoty. Je odtud úžasný pohled na přístav a Pacifik. Cestou zpět na autobus se ještě stavujeme na tržnici starožitností pod širým nebem. Pepa si tam kupuje kladku. V podvečer odjíždíme zpět do Santiaga. Cesta vede příjemnou pahorkatinou, na jejíchž svazích se pěstuje vinná réva. Vypadá to, že tu roste jak u nás brambory. Vzhledem k naší odpolední zkušenosti s lapkou volíme večeři v bezpečné čtvrti poblíž pěší zóny v naší již několikrát zmíněné parrilladovně. Obvyklý pokrm pouze vylepšuji avokádem nadívaným šunkou. Obsluha nás už zřejmě považuje za štamgasty, a tak dostáváme neobvykle velkou porci všech mas. Po procházce středem města, kde je relativně bezpečno, protože na každém rohu stojí policajt a mobilní vyšetřovna, odcházíme spát.

31. den - odlet do Evropy Poslední den je ve znamení nákupu posledních dárků. Vyrážíme brzy, abychom byli při otvírání tržnice. Není nám to ovšem nic platné, protože město se probouzí až po deváté. S úžasem sleduji, jak městští zřízenci nejen zametají, ale i rejžáky a saponátem pulírují pěší zónu. Dá se tu jíst ze země. Provádíme nákupy, Pepa nakupuje větší množství šál "alpaka baby" a radostně smlouvá. Nakonec je obchod uzavřen a všichni jsou spokojeni. Trhovkyně, která má pro dnešek vyděláno, má takovou radost, že nám ještě na cestu dává dárek a nechává se s námi vyfografovat. Objednaný taxikář přijíždí pozdě a ještě míjí odbočku z dálnice na letiště. Musíme couvat. Boarding passy dostáváme jen do Madridu a opakuje se situace ze začátku naší cesty. V Madridu musíme znovu pro ten papír do Prahy a je velká pravděpodobnost, že nám to uletí. Neboť, jak již bylo řečeno na začátku, každá nestabilita v systému generuje velkej průser. Na letišti jsme ještě s Květou vyšetřováni kvůli letu Antofagasta -Santiago. Řízením osudu se stalo, že jsme se jim v systému zřejmě ztratili během letu. Dvě usměvavé slečny ale zjistily, že se tak naštěstí nestalo a my neputujeme někde v cyberprostoru. Pepa, který má k smrti nerad jakékoliv fronty a čekání, se nám pod průhlednou záminkou, že jde na WC, na chvíli ztratil a lozil po letišti. Spokojeně nastupujeme do letadla, já pochopitelně poučen z předchozích průserů jako první. Neboť, kdo sedí, ten letí a kdo nesedí ....... Letadlo je prostorné Airbus A340/300. Letíme směr Argentina, Paraguay, Brazilie...Je krásné počasí a dole jsou vidět Andy osvícené sluncem. Nad nimi mráčky na modrém nebi plují společně s námi. Pokrmy v letadle jsou kvalitní a červené víno připomíná tu krásnou zemi pod námi. Čau, Chile a Argentino!

32. den – cesta domů Během noci objevil Pepa v zadní části letadla zásobu červeného vína, což se mu málem stalo osudným. Je pondělí ráno a my cítíme, že klesáme směrem k letišti v Madridu. Pepa, který si vzal v průběhu letu dva roháčky a pro jistotu je zapil červeným vínem z objeveného skladu, není k probuzení. Klesáme a klesáme. Pepa otevřel oči, ale hned je zase zavřel. Obouvat se taky nechtěl, prostě spal jak zabitej. Už jsme si s Květou mysleli, že ho budeme muset z letadla nést, ale v posledních minutách letu se začal hýbat a komunikovat. Akce s boarding passem na letišti v Madridu probíhá kupodivu bez problémů a máme ještě čas na prohlídku shopů. Během cesty do Prahy se již nic závažného nestalo a podle plánu přistáváme na Ruzyni.

Na závěr trochu statistiky Za těch 32 dní jsme nalétali víc jak 40 tisíc km. Autobusy, auty, džípem a loděmi urazili bezmála 3000 km. A dokonce v horách ve výškách kolem 4500 m jsme nachodili pěšky asi 100 km. Byla to zatím nejdelší a nejnáročnější cesta, kterou jsme spolu uskutečnili. A dala nám docela zabrat. Teď by se hodila tak čtrnáctidenní dovolená někde u moře na odpočinek.Trávili jsme na cestě 768 hodin a z toho většinu času spolu. Kupodivu ani jednou jsme se neservali, natož pořádně nepohádali, což je u lidí v našem věku malý zázrak. Vzájemná tolerance nám pomohla přežít i ty nejdramatičtější chvíle. Doufám, že se nám podaří něco podobného zase někdy příště. Čau a zachovejme si přízeň!!!

Události byly zapsány tak, jak jsem je viděl a prožil já, a doufám, že pravdivě. Vašek



 
Příbuzné odkazy
· Více o Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05:
El Calafate, El Chalten


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.8
Hlasů: 5


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy