Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Mexiko 2003 Playa del Carmen
PoslalPepik v Wednesday, 13. October 2004 @ 22:34:28 CEST
Přispěno Pepik

Příjemné malé městečko s 18 000 obyvateli nás přijalo přívětivě, i když ne hned s otevřenou náručí. Abychom byli trošku vytrestaní za bezstarostné celodenní lenošení, na spojení do města jsme museli na výjimečně opuštěné silnici v Tulúmu čekat asi půl hodiny, na autobus se čekalo další hodinu. „Město je malé, taxíka nebrat,“ zaveleli už v Playa del Carmen moji drobní škudlilové, a tak jsme samozřejmě asi dvakrát zabloudili. Jak je tady zvykem, místní nás posílají každý jinam, jak se jim to zrovna hodí. Za každou cenu vám totiž chtějí vyhovět, a když nevědí, vždy lze někam ukázat. Když už konečně stojíme u jednoho přijatelného hotelu, je plno. Na hledání jiného hotelu jsme si ale dali opravdu záležet, a tak po hodině shánění bydlíme opravdu královsky. Dva apartmány s veškerým komfortem. S nadšením jsme se upsali v hotelu La Ziranda na tři noci a získali neuvěřitelnou slevu, takže nakonec je tady ubytování levnější než na písku minulých dní. Pravda, k moři musíme kousek popojít, ale to už nás tak nerozhází. Zato u každého pokoje teráska, kde si každé ráno dopřáváme čerstvou snídaničku – v kuchyňce je i lednička na zbytky, káva je v recepci k dispozici zdarma po celý den. Hotel každému vřele doporučujeme, železnou rukou zde vládne sympatická robustní dáma, která mluví velmi dobře anglicky. Čistota tu je samozřejmostí, jediným zádrhelem nebo možná bonusem navíc, jak pro koho, je zdejší komunita koček. Je jich tu jak mravenců, paní domu jim však několikrát denně myje a doplňuje misky, takže nejsou zanedbané ani loudivé.

Z hlediska zvídavých cestovatelů je mondénní městečko jedna veliká nuda. V jeho rodném listě bychom se mohli dočíst, že původně bývalo malou rybářskou vesnicí, ale s rozvojem turismu jsem začali jezdit zahraniční návštěvníci, začaly se stavět hotely a restaurace, objevovaly se stále nové a nové obchůdky. Z hlediska unavených cestovatelů, plných dojmů a zážitků z náročné cesty, je zdejší letovisko boží požehnání. O turisty je výborně postaráno, přesto turistický boom návštěvníky nesemele do jednoho pytle. Je možno tu najít půvabná zákoutí, tiché ulice i předměstí s každodenním životem obyčejných lidí. Je to malé místo, půvabné, snad až koketně se nastavující rekreantům.

Na pravé straně jsme objevili velkou honosnou čtvrť, kde si své domy stavějí movití Mexičané. Nápaditá moderní přímořská architektura, velmi osvěžující tím, že každý dům je jiný, všechny k sobě ladí a nic vás v tomto stylu neuráží. Toulali jsme se mezi vilami, novostavbami i rozestavěnými domy a nevěřícně obdivovali stavební umění místních lidí. Pánové, oba zkušení stavitelé, znaleckým okem zkoumali každou jednotlivost stavby a nemohli přijít na žádnou nesrovnalost. Spíše naopak, podivovali se, jak umně jsou zakládány stavby na písku, jak fortelně jsou udělány fasády, jak bezchybně pasují okna, jak...... „Ty vole, aby ne, když to vlastně stavějí potomci tvůrců pyramid,“ rozluštil Vašek „záhadu“. A skutečně, stavební čety, mistři i stavební dozor – všichni byli typičtí Mayové, lidé s malým krkem, jak jsme je nazývali. Ale před jejich stavebním fortelem a talentem nutno smeknout.

A co jsme tu tři dny dělali? Koupali se, odpočívali, slunili, pili Daiquiri a Pina Coladu, prováděli obchodní činnost. Pánové se pokoušeli šnorchlovat, ale zdejší rief, který jsme hledali až dva kilometry daleko od města, by ve škole obstál tak na velmi slabou trojku. K tomu neustálé vlny, jež vodu čeřily, a tak já ve vodě ani nesmočila letošní dárek od Ježíška – brýle a šnorchl. Chodili jsme tedy na nejrůznější pláže a pokoušeli se překonat nádherné a nekonečné vlny. Na potápění a šnorchlování je možno si najmout lodičku a ta vás prý odveze do krásných míst. Nepotkali jsme nikoho, kdo by se nechal odvézt, kupovat zajíce v pytli se nám nechtělo, a tak zůstalo jen u těch pláží.

I tak bylo veselo. Nejvíce, když se spustil náš první a poslední tropický liják. Prchali jsme polonazí a rozesmátí z pláže, když jsme zaslechli :“Karle, dělej, ať nezmokneš!“ Jako na povel stůj nebo střelím jsme úprk přerušili. Už tak dlouho slyšíme češtinu jen mezi sebou.......

„Jé, to jsme rádi, že slyšíme češtinu!“
„No jó, na Čechy narazíte všade. Vodkud ste?“
„Z Prahy a z Turnova.“
„No jó, ale já jako myslim, kde bydlíte?“
„Tady kousek v hotelu.“
„No to my taky, ale vodkud ste přijeli?“
„No z Prahy, přece.“
„Jé Máňo, podívej, to sou fakt Češi,“ začali na nás koukat jak na brouky napíchnuté ve starodávné sbírce. „My si na to nemůžem zvyknout, že vy už taky můžete cestovat! No, cestujte, cestujte, my vám držíme palce......“
Tak takhle se začala naše konverzace se třemi páry starších blahobytných emigrantů. Blahosklonně na nás shlíželi se svými obojky, které hrdě hlásaly, že jsou v hotelu na tzv. pobytu all inclusive – po našem „olinka“ – kde je veškerá konzumace včetně alkoholu zdarma. Ovinuti nadýchanými bílými plážovými osuškami ucucávali své míchané nápoje, chrastili zlatými šperky a bavili se našimi řídkými vyšisovanými tričky (ručníky husté spoustou soli a špíny jsme umně schovávali za zády). Já s Vaškem jsme poslušně a trpně poslouchali monolog ve stylu: „Jezdim už jenom na luxus holidej, jsem tu už po čtvrtý, je tu pěkná bíč, pak jedu lyžovat do Aspenu, potom možná Austrálie, ale do Čech hned tak ne, moc se tam krade, i v metru se bojíme jezdit.“ Protahovali jsme obličeje a čím dál více se nasírali. Zato pohotový Pepík, ten si svou debatu užil, zvlášť když jeho partner začal: „Já jsem majitel velkého mlýna ve středních Čechách, mám ho napůl s neteří.“ „Jo, tam to znám, ten mlýn je moc pěknej. Ale ten už vám dneska nepatří,“ odvětil Pepík.
„Jak to víte? Věro, slyšíš to?“
„No, neteř vás už jistě o ten mlejn připravila, když tam nejste, “ bez mrknutí oka tvrdí Pepík.
Nejistě se zasmál a zkusil to jinak: „My nejraděj jezdíme na pobyty olin, abychom se mohli pořádně vožrat a nemuseli se vo nic starat.“
„Hm, to nás nebaví, to jsme párkrát zkusili a zdá se nám, že na to máme ještě dost času.“
„No, my taky jezdili na sportovní dovolené, jednou jsme se dokonce plavili na jachtě!“ „My tady s kolegou jsme oba námořní kapitáni, když se domluvíme, můžete strávit s námi týden na moři, stejně potřebujeme nějaké plavčíky,“ po pravdě odpovědělo naše řídké tričko.
Tak tedy smířlivě: „Tady se nám ale fakt líbí, už jsme tu po čtvrtý.“
„Hm, my jsme tu taky celkem spokojení, ale s plážemi v Thajsku se to srovnat nedá,“ složil zbraně i Pepík. A když si takhle svého partnera zpacifikoval, pěkně si prý s tím opravdu inteligentním pánem popovídal. Dokonce ho i pochválil, že pěkně mluví česky, neboť vždy tvrdí, že někteří emigranti se ještě pořádně cizí jazyk nenaučili, ale svůj rodný už dokázali zapomenout.

Po večerech jsme se toulali osvětlenými uličkami, ochutnávali spoustu dobrot, velitel směru objevil na ulici na stojáka prý nejlepší pizzu svého života, my s Vaškem zase byli okouzleni z nudlového baru. K výběru velké množství těstovin připravených na nejrůznější způsoby, k tomu několik druhů polévek a saláty. Plno tu bylo pořád.

Hodiny ubíhaly jedna za druhou pořád stejně, pouze jeden večer se vymykal. Pánové si zahráli na světáky. Bohužel nemohu vše autenticky popsat, znám jen z vyprávění, a protože to každý vyprávěl po svém, kdo ví, jak to vlastně bylo. Oba se shodli pouze na tom, že ve večerním baru při druhém pivu je obklopilo hejno dotěrných Američanek středního, či spíše vyššího věku. Původně se myslelo, že je to zájezd taxíkářek, protože jak děvčata rychle štěbetala jedna přes druhou, aby upoutala zájem našich borců, tak z jejich američtiny vylézalo cosi jako „taeksi, taeksi...“ Brzy se však vysvětlilo, že holky jsou z Texasu a započalo cosi, kde se nám obě verze rozcházejí. Podle jedné před kluky klečely a mluvily a mluvily, podle verze druhé kluky osahávaly, dokonce prý i na hýždě došlo :)) Ale závěr je shodný: naši hrdinové se prý dali na rychlý ústup. Tato banální historka pak sloužila jako námět diskusí obou chrabrých pánů ještě při zpátečním letu do Prahy, kdy se vymýšlely varianty coby, kdyby.....



 
Příbuzné odkazy
· Více o Mexiko 2003
· Novinky od Pepik


Nejčtenější článek o Mexiko 2003:
Závěr - Mexiko 2003


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.33
Hlasů: 3


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Mexiko 2003

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy