Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Kuala Lumpur
PoslalPepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:23:45 CEST
Přispěno Pepik

Do velkoměsta dorážíme v půl třetí a tvrzení o nastartované zemi málem vezme za své. Autobusové nádraží je hrůza, děs běs, nechutnost a kdovícoještě. Smrad, hluk, horko, tlačenice, po klimatizaci ani památky. Na vystrašené unavené bílé kůže se okamžitě vrhají taxikáři, naháněči, čumilové. Každý něco chce, každý pokřikuje, každý se chce na nás přiživit. "Jsme tu pro ně lovná zvěř," utrousí Pepík, který je evidentně ve svém živlu. Smlouvá, dohaduje se, plánuje. Po chvilce ale usoudíme, že takhle asi ne. Na nádraží je strategicky umístěný hotel, vyrůstá přímo nad nádražní halou, bohužel však obsazený. S vyděšeným taxíkářem "Učím se anglicky už pět let, já vám rozumím," zkoušíme Ymcu, ale přestože není příliš levná, je zcela mimo centrum. A tak sice vyděšeného, ale zlodějského (dal nám dablovku) šoféra Pepík donutí jet zpět za poloviční cenu. Pánové mě umístí v recepci jednoho malého beznadějně plného gest housu, obloží bágly a s mým zadáním: sehnat postel, sprchu a prkýnko vyrážejí. Úkol splnili po necelých dvou hodinách. Bydlíme za rohem nádraží v Čínské čtvrti v malém domáckém hotýlku Nan Yang, ulice Jalan Sultan za 100 Rg. Aby nebyl den ztracený, po vydatné sprše ještě chvilku "pracujeme". Zmákli jsme Place Merdeka, kde na údajně nejvyšším stožáru na světě vlaje národní vlajka, vyplácali několik fotek a v klidu začali nasávat zdejší atmosféru. Večer plánujeme další pokračování cesty. Jdeme na vlakové nádraží (i tady perfektně funguje metro bez šoféra, za chvilku a 0,80 Rg jsme tam). Hala nádraží setřela odpolední nepříliš přívětivý dojem z autobusáku. Tady už ze startovní čáry vyrazili. Nádraží, odkud jezdí cca 2 vlaky denně, je pojaté velkolepě, mohutně, moderně, je velmi čisté, až sterilní a jsme zde jak v jiném světě. Opět nás napadá, kolik kontrastů nás ještě čeká… Nicméně vhodný a rychlý spoj nenacházíme, a tak se zítra budeme nuceni vydat opět do cestovatelského středověku, na nádraží autobusů.

Naše kulinářské prožitky v Kuala Lumpur se odehrávají většinou v Čínské čtvrti, v restauračce nedaleko hotýlku. Vždy se snažíme vybírat takové prostředí, které je v rámci možností čisté a kde jedí převážně místní. A tato samoobslužná jídelna vše splňuje do puntíku. Z bílých sem chodí pouze ostřílení a zkušení cestovatelé, máme dobrou společnost. Ani pivo není nijak předražené. "Přátelé, každá nová chuť je jako objevení nového kontinentu," upozorňuje Admirál. A zde jsme opět pomyslnou bílou kulinářskou mapu o něco zmenšili.

Druhý den ráno začínáme anabází na autobusáku. Kupujeme lístky na bus do Thajska. Celá operace trvá skoro hodinu: je třeba pečlivě určit směr, společnost, se kterou pojedeme, porovnat ceny a vše ještě překontrolovat. Vybrali jsme tu nejdražší, protože „Na takové věci jako je doprava se šetřit nedá, a konec konců, voni zase přitečou…,“ použil Admirál své oblíbené rčení. Pepík se snažil, aby cestování bylo co nejpohodlnější, krásné mladé pokladní dokonce nakreslil plánek celého autobusu a vítězně zakroužkoval místa, na kterých musíme sedět - vpředu, abychom pěkně viděli. S milým, ovšem po půl hodince mírně otráveným výrazem vše slíbila, shrábla 40 Rg za každého a důsledně opakovala, že nutno přijít půl hodinky předem - sdělí nám číslo nástupiště i označení autobusu. Dobrá. A teď tedy opět do práce!

Nejprve na Petronas Twins Tower. Jedná se o největší a nejzajímavější stavbu Kej El, dva vysoké výškové domy-věže spojené mostíkem zvaným Sky bridge (vesmírný most). Dominanta KL je vysoká 452 m a má 88 pater. Jednu věž stavěli Japonci, druhou Jihokorejci. Po kolaudaci se zjistilo, že jedna věř je o maličko níže - asi o 5 mm. Při dané výšce k smíchu, ale pokud je vítr, je zde problém. Celý projekt byl dán do provozu 31. srpna 1999. Měli jsme ohromné štěstí. Náš den byl zrovna dnem bezvětrným, a tak jsme na mostě byli. Dostali jsme pořadové číslo a po hodince jsme za velkých bezpečnostních opatření (každý má svou cedulku na krku, prochází se rámem, kde zadržují nože i jiné zbraně) byli vpuštěni. Na most smí pouze přesně odpočítaný počet neustále hlídaných osob. Nehlučným výtahem svištíme do 41. patra. Admirál nečekaně a nepřirozeně zmlknul - bojí se tak jako já? Kdepak, v duchu odpočítává, jak dlouho výtah jede: pouhých 40 vteřin. Nahoře je to bezesporu zajímavé a trošku zvláštní - celý mostík je ze skla, všude chrom, vše čisťounké, naleštěné, ostatně jako celý Petronas. Ale s hrozbou teroristů za krkem si člověk tu nádheru pořádně ani nevychutná. Tak rychle se zazubit do foťáku, vyfotit jednu německou rodinku a hajdy dolů, už tam čekají další netrpělivci.

Naplněni pocitem vítězství pokračujeme pěšky na druhou kualalumpurskou dominantu, vyhlídkovou věž Menara, 421 m vysokou. Moc se nám nedaří, bloudíme jak blázni, navíc přejít zdejší ulici je šílenost. Aut mraky, kdo neuteče, má smůlu. "Na téhle křižovatce by Věrka stála až do Vánoc," zavzpomínal na domov Vašek. Ale my se přecházet naučili. Ten nejodvážnější vždy zařval "jump" a zbylí zavřeli oči a slepě museli poslechnout. Byli jsme mokří nejen hrůzou, ale i začínající tropickou bouřkou. Ta se rozpoutala, až když jsme byli zcela v pohodě nahoře. Malajci jsou na svou věž hrdí, vše tam perfektně funguje - průvodcovská sluchátka, všude plno zřízenců, vítají nás neotřelým rádobyčeským ahoooj a dokonce dostaneme malinkou tužtičku s logem, abychom jim napsali, co mají ještě vylepšit. Stavba je opravdu nevšední. Jelikož za bouřky se nedá nic moc dělat, přečetli jsme vše, co se tu přečíst dalo. Kluci vypočítali, že když stavěli základovou desku, museli za jednu hodinu zpracovat 400 mixů betonu, aby deska nepraskala a stavba byla stabilní.

Večer ještě jdeme do internetové kavárny, kterých je zde na každém kroku plno. Vlastně na ně narážíme během celých třech týdnů na cestě všude. Úžasný vynález, každému doporučujeme před cestou zjistit si pár mejlových adres svých známých a zařídit si svoji vlastní adresu. Mládež si teď asi poklepává na čelo, proč se o takové samozřejmosti zmiňuji, ale my nejsme žádní mladí, perspektivní, flexibilní a naši vrstevníci jsou na tom jistě stejně. Takže pro vás, padesátníci, zjistěte si adresy svých dětí, mít spojení s domovem se určitě vyplatí. Nejkrásnější internetové kavárny jsou právě v Kuala Lumpur. Rychlé, čisťounké, a velké počítače. Prostředí moc příjemné. Zjišťujeme, co nového doma a dáváme o sobě vědět.

Ráno opět do turistické rachoty. Severně od města leží velmi známá jeskyně - Batu cave se známým hinduistickým skalním chrámem, k němuž vede 272 schodů. Hinduismus jako náboženství uznává tři Bohy - Brahmu, Šivu a Višnu - a lidi dělí do kast. Hlásá poslušnost a pokoru, součástí náboženských obřadů jsou někdy i krvavé oběti zvířat a sebetrýznění. Vyvrcholením pak je Thaipusam - slavnost bolesti. Obřad, který se koná na přelomu ledna a února právě v jeskyni Batu. Věřící jsou uvedeni do transu, propíchávají si tváře kopími nebo trojzubci, do zad si zapichují rybářské háčky a tahají na nich vozíky nebo chodí po žhavém uhlí. Thajpusam je vlastně vzdání díků Bohům. Lidé, kterým se splnilo nějaké toužebné přání, se snaží odvděčit. Například děkují Bohům za uzdravení a vrací jim energii, kterou k tomu museli oni vynaložit. Byli jsme trošku zaskočeni rozlehlostí všech prostor, zato schodů, i když je vyběhnete, zas až tak moc není. Ve chrámu byli nejen kněží, ale i dost oprsklé opice. V jednom koutě jsme si všimli velké haldy zašlých, dříve určitě velmi barevných předmětů, fáborků a různých fangliček. Co naděje a bolesti se v nich asi skrývalo!

Zpátky opět taxíkem. Pepík smlouvá na 10 Rg, protivník začíná s 25. Nakonec taxíkář dostal 15 Rg, ale stejně zvítězil. Místo u Orchideových zahrad nás vyložil u Ptačího světa. Ten je naproti, takže co?. Padouch si nás ale ohlídal, abychom zaplatili na zdejší poměry dost vysoké vstupné a s úsměvem si šel do kasy pro bonus za další nahnané kusy. Přejme mu to, u ptáků je to moc pěkné. Jednak obdivujeme velké množství nejrůznějších druhů - všichni jsme laici, ale zbarvení a velikost některých nás uchvacuje, jednak se nám líbí celkové uspořádání. Všichni návštěvníci jsou totiž pod sítí v jedné velké společné kleci. Pouze někteří ptáci mají své vlastní voliéry, s ostatními sdílíme jejich prostor. U papoušků mi to tak super nepřipadalo. Když na nás nalítali, připadala jsem si jako ve známém horroru, ale jinak je to zážitek nevšední. Ani orchideové zahrady nás nezklamaly, navíc každý všední den je vstup zdarma. Loudáme se zahradou, fotíme i dychtivou nevěstinku. Pepík krásy vnímá jen z lavičky vleže. Ibiškovou zahradu už jen tak do sbírky. Jednak jsme unaveni, jednak není až tak zajímavá.

A domů taxíkem. Mají tu však nějakou speciální službu, taxametry neuznávají, jen smluvní ceny. Obezřetný Pepík posílen na lavičce nabral síly: "Jsou to děfky mafiánský!" A tak nejedem. Mezi lidem taxíkářským všeobecné gaudium. Opět tropický liják a ty "děfky" si nás pěkně vychutnávaj. Do města sice kousínek, ale v horkém prudkém dešti nemožné. Nakonec vítězně odjíždíme luxusní limuzínou, která sem přijela s nějakými turisty. Ve finále pak platíme ještě více, než původně chtěla mafie, ale heč, ty „děfky“ na nás nevydělaly! Tropická bouřka má nebývalé rozměry, během chvilinky je z ulice řeka, kde plavou boty a topí se auta. Ze suchého pokojíčku se to však hezky pozoruje….

Po dešti je tradičně pěkný vzduch a uvolněná atmosféra, jedeme do Petronas na večeři. Po zběsilém a neúspěšném shánění taxíku volíme osvědčené MRT. Naše stanice Pasar Seni, cílová KLCL. Jednoduché. Na večer máme určené čtyři cíle: pohledy, známky, pošta, večeře. Splnili jsme sice jen jeden, ale zato pořádně. Hádáte správně, večeře. Admirál v jedné ruce hůlky, v druhé vidličku, před sebou tři večeře, výjimečně zcela oněměl. Ale nejen on, všichni jsme si dopřávali v čisťounkém, luxusním a přitom cenově dostupném prostředí. A zde je na místě zmínit se o jedné pozoruhodnosti. Čisté a luxusní prostředí není vyhrazeno pro určitou společenskou vrstvu, pro vyvolené, jak by tomu pravděpodobně bylo u nás. Všechna jídla v Petronas jsou cenově srovnatelná s těmi, která zakoupíte na ulici či v levné restauraci kdekoli jinde v KL. Může se sem tedy přijít najíst kdokoli. Město i samotné místo je moderní, obdivuhodné. Ale alkohol? Projevuje se opět, jak moc muslimská země je Malajsie. K báječné večeři (v samoobslužné restauraci, kde v jednotlivých samoobslužných stáncích nabízeli několik desítek různých druhů kuchyní – asijskou, čínskou, malajskou, vegetariánskou, rybí, penangskou, evropskou, mekdonald, kentakičikn a užnevimjakou) jsme zakoupili v supermarketu pivo a vedoucí uklizek, velmi milá dáma, nás napomínala. Pivo musíme schovat, aby náhodou nepřišla securitas. Alkohol jen v restauracích s obsluhou. Kluci vyměkli, rychle vypili, já schovala do igelitu. A poslední kulinářský zážitek z KL? Objevili jsme sushi bar. Paráda! Celou velkou a členitou místností projíždí jezdící pás, který protíná i kuchyň. Odtud se na něm objevují různobarevné talířky s mnoha exotickými dobrotami. Kolem pásu stolečky, u stolečků kohoutky. Z nich proudí horká voda, čaje si možno připravit dosytosti či do vymáčení sáčku. Člověk sedí, sliní a vyhlíží talířek, který by se mu tak nejlépe do jeho chuti trefil. No, trefily se všechny. Platí se dle počtu a barvy talířků. Admirál hned začal snít, jak by v Čechách mohly jezdit bůčky, ovary, drštkové polévky a jiné dobroty. „Už to vidím: našinec sežere bůček, talířek si narve do trenýrek, s úsměvem odejde a tobě zbudou jen oči pro pláč,“ zhodnotil jeho podnikání skepticky-či realisticky? Pepík. Nasycení a napojení jsme před kualalumpurskou pýchou trochu zjihli. Jak moc jsou zdejší na svou dominantu pyšni! Před nevšedně osvětlenými mrakodrapy jsou fontány, u nich na schodech mládež, drží se za ruce, z barů hraje hudba….Tam, kde jiná města mají promenádu, mají Malajci KLCL.



 
Příbuzné odkazy
· Více o Singapur, Malajsie a Thajsko 2002
· Novinky od Pepik


Nejčtenější článek o Singapur, Malajsie a Thajsko 2002:
Přesun do jižního Thajska


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.75
Hlasů: 4


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy