Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Singapur, Malajsie a Thajsko 2002 Railae
PoslalPepik v Monday, 18. October 2004 @ 11:06:28 CEST
Přispěno Pepik

Ranní loď byla jedna z nejpříjemnějších. Poloprázdná, cestovalo se v sedě na zemi na horní palubě nebo v klimatizovaném prostředí uvnitř lodě. Navíc byla sice stará, ale hodně rychlá, a tak dvouhodinová cesta utekla jako nic. Přímo v Krabi turisté nejsou. Je to městečko s přístavem, kde se sice poměrně levně nakoupí, ale nezrekreujete se tady. To si uvědomuje hejno naháněčů, které čeká na každou loďku. Strkají se, předbíhají, vráží do vás, chtěj vás lapit, ubytovat, odvézt. „Oni vědí nejlíp, co my chceme,“ lakonicky odtušil Pepík, když nás jeden odváděl do přistaveného mixéru mířícího na Railae, náš další cíl. Věděli, ale nedbali. Nahnali nás k loďce, kde už lapení jsme museli čekat na další turistické ovečky. Je to logické, plavidlo musí být vytížené.

Po půl hodince nám dovolili se nalodit, přesto pořád čekáme na poslední dvojici. Klidně můžeme čekat, my jim už neutečeme, už nás maj. Jaké bylo naše překvapení, když se před loďkou ozvalo: „Co myslíš, nebude to drahé?“ „Nebude, hlavně už pojďte,“ bleskově zareagoval Pepík. Vyrazil tím dvojici mladých ze Vsetína dech. Byli jsme první Češi, které na svém třítýdenním putování potkali. Ani my jsme s nikým za celou dobu česky nepromluvili. A tak jsme si padli vzájemně do ok. Měli jsme možnost poprvé někomu vyprávět své zážitky a naopak si vyslechnout jejich zkušenosti. No, my měli cestu určitě dobrodružnější. Neměli jsme žádného průvodce, ani cestopis, který by radil - jedeme vlastně stylem pokus-omyl, což mladé přivádělo k úžasu. Je pravda, že spoustu věcí a podivuhodností jsme na své anabázi určitě minuli, že u některých staveb nebo soch jsme stáli jak zjara a nevěděli, kdo, proč a zač. Ale na druhé straně: to, co jsme si sami objevili, co jsme sami poznali, na to se hned tak nezapomene. A aby se divili ještě více, Admirál v dobré vůli a k Pepíkově nevůli zdůrazňoval, že my tedy, a velitel směru zvláště, už nejsme žádní mladíci…. Bylo to zdůrazňování věku snad kvůli půvabné mladé Kateřině? Kdo ví…

Railae je podstatně menší, komornější a sevřenější komunita než Phi Phi. I zde je sice hodně turistů, ale asi i díky blízkosti Krabi – vyráží se tam na odpolední či noční výlety, zde není tolik zábavy, diskoték a jiného rozptýlení. I tady se leze po skalách, jezdí na výlety a šnorchluje. Jsou tu dvě pláže, u kterých však nelze přímo bydlet. Na pláže se musí docházet.

Ubytování je zde úplně nejdražší, jaké jsme v jižním Thajsku zažili. Je tu dokonce jeden milionářský resort. Nechtějte po mně vědět, jak vypadá. Ze všech stran obehnaný plotem, u každého sebemenšího vchodu ozbrojenec, podél zdi na pláži vartuje uniforma. Jisté je jen to, že nejlevnější pokoj tu na naše peníze stojí 28 000 Kč za noc, nejdražší 140 000 Kč. Lidé zde ubytovaní nemají život zrovna jednoduchý. Když je odliv, a že ten je zde opravdu veliký, moře odchází tak 500 m od pobřeží, vyjede dobytčák - valníček zapřažený za traktor a ze všech stran obehnaný igelitama. Jeho úkolem je přiblížit bohatce k lodi. Vezou je fakt jak dobytek na jatka. Ještě vloni prý bylo lépe, dobytčáky nebyly, a personál nosil hosty přes odlivové bahníčko na rukou.

My se ubytovali stejně jako Vašek před rokem v resortu, kde Pepík neustále cítil kanály. Nicméně zde byla televize a aircon - 1 200 bathů na noc. Hned vedle kempu je taková thajská Macocha – Diamon cave. Dědek vám ji za pár peněz osvětlí a bez průvodce se tam lze kochat libovolně dlouho. Je veliká, i krápníky tam jsou veliké, vápenec dělá divy.

Ale romantické jsou i jiné jeskyně, do kterých se vstup neplatí. Najdete je v blízkosti pláží a na přístupové cestě k moři. Jeskyně jsou všelijak zdobené krápníky, umně přírodou vysochané. Kdyby nebylo všude tolik lidí, tvořily by velice půvabná a tajemná zákoutí. Je tu však průchoďák - každý se chce podívat, vyfotit, kousek si uloupnout. Naše „není to Charlie,“ které jsme dost často opakovali, mělo tentokrát dva významy. Je to sice hezčí a atraktivnější než náš polopustý ostrov, ale bohužel je zde opravdu dost lidí.

Na jeskyně se nechodí dívat pouze lidé, ale i opičí stádo. Opičky jsou na první pohled roztomilé, na druhý trošku drzé, na třetí byste je nejradši poslali někam. Nakonec se jich člověk docela i bojí. Zdržují se v tlupě a samo sebou hledají neustále něco k snědku. Admirál nás poučil, že si umějí i otevřít láhev koly a že útočí velmi rafinovaně. Starý vůdce smečky vycení zuby, udělá zlý kukuč, turista se lekne, uteče a to, co zbude na lehátku, to je opičí. (Nebyl tam náhodou na dovolené Ivan Mládek se svými medvědy?) A tak Vašek při zahlédnutí stáda vždy bral poučeně klacek do ruky. My jsme byli svědky, jak opice ukradla prodavačce kousek pečiva rovnou z tácu. A že ta s nimi už měla své zkušenosti a dávala si dobrý pozor! Začala ječet a mávat rukama, ale ne, že by opice vyplašila……

Nejzajímavější jeskyně je na pláži Phra Nang, snad nejkrásnější pláži, jakou jsme viděli. Obklopená jeskyněmi s krápníky, nádherný písek, úchvatný výhled na ostrůvky ztrácející se v moři. Stejnojmenná jeskyně je velmi zvláštní útvar. Kdysi lidé věřili, že tato jeskyně je princeznino lůno, které přitahuje bohatství všech moří. Tohoto bohatství samozřejmě využívají místní rybáři. A tak sem přinášeli a ještě dnes přinášejí obětní dary, takové dary, které by se princezně zalíbily. Hlavně květiny a pak také vyřezávané falusy (pyje). Princeznina jeskyně, jak se jí také říká, je těchto mužských okras plná. Mají nejrůznější velikost, jsou z nejrůznějších materiálů a každý je ozdoben mašličkou.

Po povinném vyfotografování se u takové nadílky se vydáváme na pláž shánět převozníka, který by nám udělal okružku po okolí. Po delším smlouvání jsme dostali nejen mixér se šoférem, ale jako bonus i krásného, roztomilého asi pětiletého klučinu. Zda to byl syn, či byl jen na výletě, nebo si tak přivydělával, to jsme nezjistili. Byli jsme však upozorněni, že je němý. Jeho mimické vyjadřování bylo velmi půvabné, byl určitě velmi inteligentní. Na projížďku jsme jeli s našimi mladými, vtipně jsme se pak podělili o náklady (700 bathů pro všechny). Klučina opravdu vydělal – dostal peníz od nás i od nich. Šnorchlování nás moc nenadchlo, byla zkalená voda. Stejně ale mám podezření, že i kdyby bylo zcela průzračno, takovou radost jako na Kradanu bychom stejně nezažili. A tak jsme brýle poměrně rychle odložili. A kde všude jsme jezdili? Objeli jsme Chicken island – ostrov, který svými skalními útvary připomíná kuře, dále Koh Poda, kde je pěkná (bohužel zalidněná) plážička. A tady pozor!! Na ostrově zřídili jednu restauraci, kam směřuje většina návštěvníků ostrůvku, na kterém není ani ubytování. Takhle špatně a draze, s tak nepříjemnou obsluhou jsme se zatím nenajedli. Nechoďte tam!!!!

Při vzpomínce na Railae se nám jako první vybaví ananas. Žluťoučkými, sladkými a šťavnatými ananasy jsme se krmili pořád (namlouvali jsme si, že požírají tuky), ale ty zdejší bezkonkurenčně vedly. Pokud se někdy chcete slastně ananasem přejíst, musíte jedině sem.

Na tomto místě je třeba vzpomenout zážitek, který celou naši cestu nevšedně zpestřil a na který zcela jistě nikdo z aktérů jen tak nezapomene. Vápencové skalní útvary lákají každého, aby si vyzkoušel, jak se po skalách leze. Zde i na sousedním Phi Phi a pravděpodobně i jinde v okolí je spousta horolezců, jež vám rozkoš ze slézání skal zprostředkují. Nic takového by nás, staříky, samozřejmě ani nenapadlo. Vždyť už máme svůj věk….. My se jen půjdeme podívat na jednu skálu, kterou lezou normálně turisti bez přípravy a bez řádného vybavení. Když jsem stěnu viděla, trochu mi zatrnulo. No ale, nenechám se zahanbit - bylo vidět, že strmá skála, která vede na údajně pěknou vyhlídku, je poměrně dost používaná. V jakémsi korytě byla upevněna lana, s jejichž pomocí se nezkušení mohli těch asi 300 m vyšplhat nahoru. Tak jo. Ale první zádrhel byl hned na začátku. Denně prší, a tak vše včetně provazů bylo oslizlé, kluzké, hnusné. Kameny klouzaly, mazlavého jílu bylo všude plno. To bude dřina, abychom vše zvládli, nevymkli si žádný úd a nebyli zcela zprasení. Při pohledu na sestupující dvojici mi však bylo jasné, že oblečení je předem odepsané. Nahoru to šlo pomalu. Admirál vycvičený na Sedmihorkách připomínal první písmeno horolezecké abecedy: vždy mít tři opěrné body. Opatrně, raději pomalu, trošku se strachem. Adrenalin lítal hodně vysoko. Skoro tak jako naše sebevědomí, když jsme skutečně stanuli na vrcholu. Pravda, vyhlídka pěkná, ale za tu námahu…… No, nevím. Uvnitř hory je prý kotlina a tůňka, vše je ale velmi zarostlé a Holanďan, co se tam vydrápal s námi tvrdil, že je vyschlá. No, stejně už se pomalu smráká, vracíme se. Ono se však nejenom smrákalo, ono i krápalo. Už jste někdy viděli, že by v tropech krápalo? Máte pravdu, já taky ne. Samo sebou, že začalo pršet. Nebojte, pršelo jen chvilinku, potom začalo lejt a nakonec se valily takové provazce vody, že české přívalové deště jsou proti tomu jenom májový deštíček. Pokud máte dobrou představivost, mohu přestat. Tak jen pro ilustraci: po skále nejprve stékala voda, potom menší potůček a po asi deseti minutách hustý mazlavý špinavý a hnědě zbarvený proud. Na krku tma, která tu padá děsně rychle. Slézali jsme beze slova. Kdybych totiž povolila stisk zubů, musela bych se hystericky rozječet. Voda nám podrážela nohy, nebylo skrz ni vidět na jednotlivé úchyty, provaz neskutečně klouzal. Že jsme byli zcela promočeni, netřeba jistě dodávat. Chvílemi jsme se spoléhali pouze na lano. Myšlenku, že by lana povolila, jsme si nemohli dovolit. Přátelé, tady šlo o holej. Asi to tak cítila i skupinka přihlížejících, kteří se schovávali dole pod stříškou. Chci věřit tomu, že jejich smích, když jsem jako poslední slezla, byl známkou toho, že si oddechli, a nepříslušel našim tělesným schránkám. I když - vypadali jsme jako ze špatné grotesky – rozmoklí, neskutečně špinaví a prostoupení bláznivou euforií. Znovu jsme se narodili!!! Jdeme se opít!!!!

Výše zmíněný úkol se však splnit nepodařilo. Po mírné večeři jsme zcela zbití (svaly se však rozleží a budou bolet až nadcházející dny) zapadli do restaurace, jež nám nepřála. Byla muslimánská, tedy alkoholu prostá, začalo opět pršet, a navíc zavírali. A tak tedy dáváme přednost posteli. Po cestě domů si nelze nevšimnout, že se připravuje slavnost úplňku. Lodičky z banánových listů, osvětlené svíčkou, ozdobené květinami a doplněné vonnými tyčinkami, pouštějí domorodci do moře. Déšť ale vše zhatí, a tak i ty lodičky připravené pro turisty a prodávané za nekřesťanské peníze zůstávají sice mokré, ale přesto na suchu.

Zato druhý večer jsme kulinářský dluh dohonili. Přestože se už svaly rozležely a nohy se začaly podlamovat (nejhorší to bylo kupodivu při pohybu směrem dolů), velitel směru se nenechal obloudit a v očekávání nějakých dobrot nás protáhl skoro všemi restauracemi, které přicházely v úvahu. Při této exkurzi jsme objevili i restaurace ještě neotevřené, neboť nedostavěné. Byli jsme dost v šoku, jak moc a jak velkoryse tady vyrůstají stále nové a nové ubytovací kapacity. Místa na pobřeží je málo, a tak se zalidňuje skála. Úplně nový a luxusní resort je i s bazénem zasazen vysoko nad pobřeží. Nebudou tu sice moci jezdit s dobytčákem, ale už jsou pro bohatce připraveny základy pro výtah! Ach, jo.

Ale ta restaurace. Když už jsme s Admirálem hlady skoro neviděli, na nohách se neudrželi, zavelel velitel směru stop! Přestože jsme se většinou drželi hesla: Admirálovi do papů nemá cenu kecat, tentokrát zabodoval Pepík. Velmi. Skončili jsme v oné muslimánské, která k nám byla předchozí večer tak nepřátelská. Dnes nám číšník nabízí, že si pivo můžeme přinést z vedlejšího obchodu, on rád dodá skleničky. U grilu jsou nejenom pěkné baby, které původně Pepíka zaujaly, ale také spousta dobrot. Špízy kuřecí, z mořských potvor, vegetariánské. Brambůrky, kukuřice, saláty. Neodoláme, objednáme. Bylo to výtečné, i když malinko unáhlené. Jaké speciality nosili do zcela zaplněné restaurace, to se nedá popsat. Jedli jsme si vždy super, ale tentokrát to bylo výjimečné. Svou roli hrálo bezesporu i velmi příjemné, kultivované a čisté prostředí a rychlá nevtíravá obsluha. Doporučujeme. Restaurace na pláži Ao Nang. Poznáte ji snadno, je pořád plná. Ale pozor, zavírají už v deset hodin!

Poslední dopoledne si plánujeme strávit celičké v moři. Plán je plán, a tak plaveme, i když nám na hlavu padají provazce vody. Nepolevujeme. Na písek nemůžeme, slunit se také ne. Prší, prší. Liják se občas změní v deštík, ale voda padá pořád. Díky tomu se nám podaří rozloučit se s mořem po dvou hodinách bez pocitu lítosti, protože déle bychom takovéto koupání stejně nevydrželi.

Mixérem se na Krabi vezeme sami jako páni – on má vracečku, pochopil Pepík, a tak akceptuje námi navrženou cenu, na nikoho nečeká a je šťasten, že se nevrací prázdný. Pořád prší, ani nezávidíme, když nás opačným směrem míjejí mixéry narvané turisty. Už to máme za sebou.

V městečku Krabi načínáme odpoledne poslední kapitolu naší cesty. Zavazadla necháváme v úschově v jedné cestovce – je možné, že až se vrátíme, bude po starostech s jejich nošením. Opět po delší době na pevnině se oddáváme rozkoši koukat a zevlovat po exotických stáncích, krámech, bufetech. Jako první kupujeme náš oblíbený koňak – trošku léku, trošku chlastu. Pepík nás vede s utkvělou představou tržiště, kde se dobře najíme. Najedli se kluci, dlouho se pak museli „léčit“. Kůže z kuřete, tlustý bůček – ani potulný pes to nežral. Když jsem si já vybrala stánek s polévkou na ulici, nasazovali na mne, že v takové stoce ještě nejedli. A tak se léčilo znova…. Přežijeme?

Přežily bágly, přežili jsme i my. Taxíkem na autobusové nádraží a přesně dle plánu v 17.00 míříme na sever do hlavního města. Čeká nás celonoční cestování, ale Pepíkova pečlivost věnovaná výběru autobusu se vyplatila. Sedíme na luxusních, pohodlných a různě sklápěcích sedadlech, kde si můžeme nastavit i masírování zad. V autobusu Super VIP je pouze 24 míst, o pohodlí se stará palubní stevardka – ta naše tedy byla dost nepříjemná, zato ale ošklivá. V ceně, kterou dotuje vláda, bylo i nealkoholické pití, občerstvení a večeře. Pravda, večeře nic moc a navíc nás hnali jak nadmuté kozy. Ani jsme neposeděli a než jsme se nadáli, už se jelo dál. Jedinou nepříjemností byla televize. Nepříjemností hroznou. Určená k rozptýlení, nás málem utrápila. I když jsme nerozuměli ani slovo, pochopili jsme bleskově, že pouštěná estráda je hrůza. Hrůza a navíc nesmírně hlučná. Naštěstí stevardka asi po třech hodinách zavelela ke spánku a TV vypnula. Jeli s námi jako kdyby nás ukradli, my však spali díky prášečkům jak mimina.



 
Příbuzné odkazy
· Více o Singapur, Malajsie a Thajsko 2002
· Novinky od Pepik


Nejčtenější článek o Singapur, Malajsie a Thajsko 2002:
Přesun do jižního Thajska


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Singapur, Malajsie a Thajsko 2002

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy