Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Mexiko 2003 Ciudad de Mexico – Mexico City
PoslalPepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:20:33 CEST
Přispěno Pepik

Poznat hlavní město Mexika s jeho 22 miliony obyvatel je skutečně zážitek. My ho nepoznali, jenom tak trošku ochutnali, jen tak tak jsme si lízli. Nemohli jsme ve městě být déle, protože jsme se tam cítili velmi nejistě, zranitelně, byli jsme nováčky a cizinci, kteří si teprve zvykají na lidi, podnebí i jazyk. Mezi takovou spoustou lidí, s tolika rozličnými bytostmi, jsme si připadali opuštěně a bezbranně. Bylo to ale také proto, že jsme se zde ocitli bez zavazadel. Při naší nestandardní cestě přes Cancún se nám totiž bágly, které byly díky loňským zkušenostem o poznání menší a lehčí, jednoduše ztratily.

Zde se krátce musím zmínit o cestě, to by mi kluci neprominuli, kdybych nenapsala, že s námi z Prahy cestovaly dvě krásné mladé kočky, které letěly do Mexika předvádět a fotografovat českou krásu. Sblížily nás strasti na cestě. Dívky se nudily, kluci tokali jak zamlada a jedenáctihodinový let a dvouhodinové čekání v Cancúnu uteklo jako voda. V hlavním městě na letišti pak na děvčata čekal jejich agent se zprávou, že všechna naše zavazadla zůstala v Amsterodamu. Holky bez řečí odvlíknul, my se však nechtěli vzdát.

Do jejich mexicky lámané angličtiny a naší anglicky komolené španělštiny jsme se vrhli rovnýma nohama. Po dvou velmi náročných hodinách vyšlo najevo, že alespoň dvě zavazadla z Prahy přiletěla – samozřejmě to byly kufry obou modelek, které však už byly dávno za horama.

A my tedy na hotel, spát v tričku, které už začíná svůj třetí perný den, opět ten samý zubní kartáček na jedno použití a hnusný krém na čumák. Druhý den telefonujeme několikrát na letiště – spelovat naše jména jsem se naučila hned napotřetí – a večer šťastné shledání s bágly. Nic není rozbito ani ztraceno, všechny katastrofické plány (jak přežít tři týdny bez léků, repelentů, krémů, hygienických potřeb a oblečení) jsou zapomenuty. Zjišťujeme, že jsme opět otroci věcí. Nebylo nám v jednom tričku lépe?

První šok v hlavním městě: lidé zde večer chodili v teplých prošívaných bundách. Mexiko leží v nadmořské výšce 2255 m a je obklopeno horami. Večer je tu tedy zákonitě chladněji. Kluci vystačili se svými řídkými svetříky, které byly připraveny pouze na ruzyňské letiště a na chvíle nouze, já si nemohla vynachválit prozíravost, s jakou jsem na poslední chvíli oblékla svou červenou šusťákovku.

Již při nočním příletu do města jsme tajili dech nad obrovským rozsvíceným krajkovím, které jsme přelétávali několik desítek minut. 22 milionů lidí se na pražskou Dědinu ani na Jižák opravdu nevejde, aglomerace je rozlezlá a usazená na více než 2000 km². Při první jízdě z letiště nás zaskočily tmavé, málo osvětlené uličky a poměrně malý provoz (byla neděle večer). Ráno bylo město úplně jiné – a s touto skutečností jsme se setkávali pořád. Města podstatně měnila svou tvář podle denní či noční doby. Noční život se v Mexiku, s výjimkou turistických oblastí, příliš nepěstuje. V tuto roční dobu – konec roku - se stmívá brzo a obchody i restaurace zavírají poměrně brzy. Oč dříve zavřou, o to později otvírají.

Ráno se město probouzí pomalu, nejdříve jsou otevřené pekárny. Pekárny. Ještě teď slastí přivírám oči. I Pepík, který si na sladké nepotrpí, byl jako u vytržení. Pouze Vašek zůstával v klidu, v tomto případě jen nezúčastněně fotil. Pekárna je vždy velká a vzdušná místnost. V ní jsou rozložené koše a na nich vystavené nejrůznější druhy pečiva – sladké, slané, sýrové, voňavé, obalené cukrem, s oříšky, s hrozinkami, s mandlemi, s pudinkem, s krémem, s nevímčímještě, pečené, smažené ...... A všechno čerstvé. Mezi vší tou krásou moudře a uvážlivě chodí místní s velikými tácy, v rukou kleště, rozmýšlejí, přemýšlejí, vybírají a nakládají. U pultu je jim zabaleno, a to tak, že prodavač (samozřejmě s rouškou na puse) balí sladké kusy po jednom, houstičky do pytlíčku a vše pak ještě do jednoho pytlíku a nakonec do igelitky. Oblévala mě hrůza, kolik centimetrů v pase navíc si do Prahy asi tak přivezu! Naštěstí takovéto krásné pekárny jsme nacházeli pouze ve velkých městech, jinde se pečivo dováželo, či byl výběr menší. Ale peklo se i v supermarketech a ta kultura prodeje byla vždy stejně udivující. Udivující už tak není, že většina obyvatel Mexika je obtloustlá, a to i mladí, i krásné mladé holky. Těch štíhlounkých jsme za celou cestu napočítali na prstech jedné ruky, a to ještě byly většinou nějaké míšenky. Co se týče sladkostí, překvapovaly nás i obrovské umně vysochané dorty. Výjimkou nebyly ani osmi či desetipatrové o průměru jednoho metru. Žádný jsme neochutnali, ale cukr z nich doslova kapal.

Náš hotel Isabel la Católica, poměrně slušný, čistý, byl přímo v centru, kousek od Zócala. Zócalo - náměstí o rozloze 240x240 metrů je druhé největší náměstí na světě. Španělé ho postavili na troskách hlavního aztéckého komplexu chrámů. Když Aztékové tuto oblast v roce 1321 poprvé osídlili, byla zde bažina a mokřina uprostřed ostrova. Aztékové tu postavili své hlavní město a na počátku 15. století stálo v oblasti dnešního Zócala a jeho okolí téměř 80 chrámů, paláců a jiných budov. Při dobývání Mexika byly aztécké budovy Španěly a jejich indiánskými spojenci zničeny. Z trosek pak bylo postaveno nové město.

Obrovskému náměstí vévodí mamutí metropolitní katedrála, kde se svého času vdávala Věra Čáslavská. Dnes je náměstí denodenně svědkem nějaké události – demonstrace, cvičení, shromáždění nebo folklórních indiánských vystoupení pro turisty. Každý večer je slavnostně stažena vlajka, která visí uprostřed na vysokém stožáru. Mezitím pospávají bezdomovci, chodí žebráci a údajně také kradou kapsáři. Každopádně je zde hlučno, hlučno, hlučno, stejně jako všude v Mexiku. Jméno zdejšího náměstí se tak vžilo, že dnes centrálnímu náměstí v jakémkoli mexickém městě říkají jednoduše zócalo. Pro cizince velmi praktické.

První den jsme celý strávili v Antropologickém muzeu. Každému turistovi doporučujeme. Jak nám řekla naše milá poradkyně paní Iva, je třeba si muzeum s názornými dějinami Mexika pozorně prohlédnout, aby člověk věděl, do čeho to vlastně leze. Národní antropologické muzeum je pravděpodobně nejlepší archeologické muzeum na světě. Komplex v sobě skrývá 23 hal, každá místnost je věnována části z 30 století lidského vývoje v Mexiku. Je zde umístěno tisíce artefaktů včetně hrobek, obřích kamenných olméckých hlav, hrnčířských a keramických výrobků, šperků, slavného kamenného aztéckého kalendáře a rekonstruovaného mayského chrámu. Každá kultura, např. mayská, aztécká, toltécká, zde má svoji halu - v prvním patře nad halou jsou pak představeni potomci dávných obyvatelů, jak žijí dnes. Potěšilo nás velmi, že ve vývojovém stádiu člověka jsme tu narazili i na věstonickou kulturu z Moravy.

Na prostranství zhruba 100 metrů před vchodem do muzea převádějí domorodí Indiáni svůj prastarý rituál, tzv. létání. Čtyři chlapíci se vyšplhali na 20m vysoký sloup, za neustálého zvuku píšťal a bubínků se uvázali za nohy, roztočili se a jako na nějaké prababičce centrifugy se spustili hlavou dolů. Za pomalé rotace kolem sloupu se lano neustále natahovalo a oni se pomalu spouštěli dolů. Výkon to byl obdivuhodný, určitě celé počínání mělo dříve nějaký svůj rituální význam (viděli jsme i podobné obrázky později v muzeu), nyní však jejich komplic dole vybíral od přihlížejících čumné a oni před muzeum chodí jako do práce.

Po hlavním městě jsme cestovali většinou metrem. Trochu jsme se sice báli, ale je to levné – jeden lístek kamkoliv – a také rychlé. Naše obavy se však brzo ukázaly jako opodstatnělé - Pepík měl hned zkraje velmi nemilou příhodu. Nastupuje do vagónu poslední, rozhlíží se a najednou cvak! Dveře se bez upozornění bleskově zavírají a za nimi zůstává i jedna jeho ruka křečovitě svírající tašku. Pražák by se nevzrušoval - bez mé ruky přece neodjedou. Mexičani však jen znuděně přihlížejí, když se za našeho zděšeného jekotu vlak dává do pohybu. Ruku Pepík ještě vyrval, taška však cestovala venkem. Brrrrr, byly to blbé chvilky, než jsme se na další stanici šťastně s taškou shledali. Přesto jsme na metro nezanevřeli, protože autem a autobusem navrchu – děs, běs. Jestli si myslíte, že znáte zácpu, a přitom jste nebyli v Mexiku, pěkně se pletete. Tisíce aut kličkujících, popojíždějících a neustále zbytečně a hlučně troubících. Výfukové plyny nevoní nikde na světě, ale zde skutečně smrdí. Kvalita ovzduší je v Mexiko-City snad nejhorší na světě. Nadmořská výška s nižším obsahem kyslíku, kritické znečištění v důsledku dopravy a průmyslu a navíc hory, které obklopují mexické údolí a zabraňují rozptylu znečistěného vzduchu. V důsledku toho je automobilová doprava omezována – na určených místech je viditelně označeno, která auta dnes nesmí jezdit ( kritériem je poslední dvoučíslí na espézetce). Tyto tabule jsme viděli už daleko před městem. A proto všechno je metro ta nejlepší volba při cestování po městě.

Večer byl slavnostní. V mírně zapáchajících, sežmolených, propocených a poměrně špinavých šatech jsme povečeřeli v luxusní drahé restauraci, do které nás pozval Vaškův obchodní partner. V důsledku rčení „pijte, ať mu uděláme trošku škody,“ nikdo z nás název Haciendy ze 17. století neudržel. Víno i pivo vynikající, jídlo ovšem méně. Zcela nezkušeně, za udiveně zvednutého obočí našeho hostitele, jsme si nechali objednat pravou mexickou stravu – polévka výborná (vývar s kukuřičnými lupínky, avokádem, fazolemi, sýrem, chilli papričkami), dušené jehněčí maso měkkounké, čerstvounké, ale zcela bez chuti a k tomu nějaké s prominutím hovno. Tak nazýval Pepík vše tmavé, neznámé, nepříliš chutné, čehož se nám na naší cestě dostávalo hojně. Tentokrát to ovšem byl asi špenát, nicméně přívlastky mu sedí. K tomu jsme poprvé měli tortillas, pravé mexické placky z kukuřičné mouky. Jsou úplně bez chuti, s výraznou podchutí zatuchliny. Placky byly čerstvé, trošku jsme jich pojedli, ale.... našimi přáteli se nestaly ani později. Se zadostiučiněním jsme jednou na ulici pozorovali, jak tuto mexickou specialitu nežere ani pes. Nutno přiznat, že vrcholem našich hodů v Haciendě byly velmi chutné moučníky. Mně však zcela postačila kupička čerstvých aromatických a úžasně dobrých jahod zasazených do kopce našlehané smetany. Množství kalorií spočítat nelze....... V Mexiku jsme většinou jedli v restauracích střední kategorie, kde se ceny jednotlivých jídel pohybovaly kolem 50 až 70 pesos. Zde na jídelníčku byla jídla kolem 200. Malinká úlitba dlužníka věřiteli. Věřme, že Vaškovi se poštěstí a jeho služební cesta bude mít nějaké výsledky, nikoliv jenom naše totální přežrání.

Výborně jsme se vždy najedli ve VIPS. Řetězec podniků, rozšířený hlavně v hlavním městě. Čisťounké, příjemné, vlídná a pozorná obsluha. Vedle tortillas mají i čerstvounké voňavé pečivo, mexická jídla i kuřátka nebo brambůrky. Kávu servírují okamžitě, dokonce dolévají – i smetánky donesou. Dolévání kávy je takový příjemný mexický zvyk ve většině restaurací.

Město jsme neměli chuť ani možnost příliš poznat, ale nutno říct, že ani nelitujeme. Navštívili jsme ještě náměstí Garibaldi, kde se scházejí hudebníci i celé kapely, aby tady ve svých krásných vyšívaných oblecích zpívali a hráli. Údajně si zde zamilovaní mládenci vybírají kapelu, která pak zahraje jejich milé zastaveníčko. No, my viděli jen mnoho čumilů, hodně nudících se hudebníků, semtam někdo něco zašmidlal. Ale je pravda, že lesklí, vyšňoření, ocvočkovaní a vyšívaní byli všichni a každý jinak. Pravé muzicírování jsme zažili ale jinde. Mexičané totiž hrají skoro pořád a skoro všude. A skoro vždy za to od turistů chtějí peníze.

Byli jsme také v parku Chapultepec. Pestrá směsice lidí, dětí i psů. Těch je v Mexiku všude plno. Toulavých, podstatně méně podvyživených než v Thajsku, ale nutno přiznat, že nikoli útočných. Mumraj v parku nám svým hlukem, tlačenicí a chaosem nebyl moc příjemný.

Po městě jsme jezdili i minibusy colectivos. Velmi příjemná záležitost, rozšířená v celé zemi. Jakmile se naplní, jede. Zastaví buď na zastávce, nebo tam, kde chcete. Nedávají lístky, ale jsou levní, a někde dokonce jezdí i na plyn. Problém je vždy zjistit, odkud, kam a kdy jedou. Ale stalo se nám několikrát, že domorodci věděli lépe než my, kam vlastně chceme jet a jen nás tak mírně do colectivos popostrčili.

V hlavním městě Mexika jsme sice byli, ale popravdě ho moc neznáme. Z těch pár zážitků stojí ještě za zmínku půvabná snídaně v hotelu Grand. Hotel stojí na rohu Zócala, je postaven v honosném koloniálním stylu – úžasné staré výtahy vedoucí z atria domu, klece s papoušky, tichý a diskrétní personál, noblesní nálada. Tarify za ubytování souzní s atmosférou, tedy nic pro drobné škudlily. Ale lze si dopřát – a to jsme udělali – báječnou snídani – bufet: žer, co žer. Seděli jsme venku ve čtvrtém patře na terase přímo nad Zócalem a do uší nám prala hlasitá muzika, řvali demonstranti a my si užívali pravého mexického rána z nadhledu. I toho bezdomovce, který si ustlal u vlajky, jsme viděli.



 
Příbuzné odkazy
· Více o Mexiko 2003
· Novinky od Pepik


Nejčtenější článek o Mexiko 2003:
Závěr - Mexiko 2003


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 3.66
Hlasů: 6


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Mexiko 2003

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.84 Sekundy