Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Kostnice
Poslalpepik v Thursday, 13. October 2016 @ 17:21:30 CEST
Přispěno pepik

Dopoledne v Schaffhausenu mělo nádech nějakého snu. Projíždíme ránem prosluněné město a všude spousta cyklistů. Cyklistický svátek slaví Švýcaři po svém. Hodně vlaječek, troubení, větrníků, balónků a samozřejmě kol. Cyklisté všude. Na hlavním náměstí, kde symbolický závod startuje, je spousta stánků a hodně lidí. Všichni rozesmátí, uvolnění.

K celkové příjemné atmosféře pomáhá i skutečnost, že u stánků rozdávají různé suvenýry a maličkosti. Nejvíc nás upoutají opalovací krémy Daylong, které já doma kupuji za nekřesťansky drahé peníze. A tady nám přímo nutí 30 ml vzorky. „Támhle mají tužky,“ objevil Pepík. A opravdu, u stánku Škodovky (cítíme se tu jako doma), rozdávají velké zelené tužky. „A já mám zelené brýle,“ kontruje Galina. Reflexních pásků bylo k dostání tolik, že se nám je ani nechtělo brát. A k tomu ještě balonky a větrníky. Vyzdobeni jak na karneval asi po hodině náměstí hojnosti opouštíme. Balonky sice po několika hodinách praskají, ale jeden větrník doveze Galina na kole až do Prahy, kde mi ho na nádraží slavnostně pro děti odevzdává. Na řídítkách přečkal i úporné dešťové dny, které na nás čekaly. Abych nezapomněla, u Škodovky jsem ještě vysoutěžila rychloschnoucí osušku a naše plné tašky tak byly ještě plnější. Ano, každý měl několik tužek, hodně krémů, a jenom jedny brýle neměl asi nikdo.

Za naši nenažranost ovšem musí přijít odplata . A to bezprostředně: stezka, po které se chystáme pokračovat, je kvůli hromadné cyklojízdě uzavřena. Musíme se přesunout na druhý břeh Rýna a první kilometry lapáme prach ze silnice. Ale trest nebyl tak úporný - po dvaceti minutách na nás čeká opět krásná stezka podél řeky, příjemná a romantická. Je teplo, teplo. Zaznamenáváme nejteplejší den celé expedice, Jolaně tachometr ukáže rekordních 31°C.

Cyklostezka přechází nenápadně ve wander weg a to už mám po předešlých zkušenostech stažený zadek. Náhodná cyklistka ale cestu doporučuje, a tak jedeme. A zase nastala Čermáčkova hvězdná chvíle. Tentokrát jede jako první a my s úžasem pozorujeme, jak se při předjíždění skupiny starších turistů na něj sápe jedna žena. Skoro něžně ho osahává, šmátrá mu po kole a roztomile něco brebentí. Bohužel jsem daleko, nerozumím, co po něm chce, ale z jejích gest dokážu vyčíst, že to není akt nějaké zloby či nepřátelství. Čermáček indiferentní, šlapací frekvenci zpomalil, ale z kola neslézá. Neslyšeli jsme nikdo z nás ani slovo, ale z nastalé pantomimy si vyvozujeme různé závěry. Že jí Pepík byl sympatický, o tom žádná. „Baba ho chce pod deku,“ zazní jednoznačný závěr mého muže. „Chce ho jen pro sebe, když vidí pořádného chlapa,“ doplní naše nesouhlasné pohledy. „No sympatický jí byl určitě,“ shoduje se naše trio. „Ale Čermáčka nikomu nedáme,“ rezolutně rozhoduje Galina. A co hlavní aktér této šou? Jako byste ho neznali! Mlčí, uculuje se a tváří se záhadně. Ovšem turistce se vymaní a trošku rozevlátě pokračuje v cestě. Teprve večer u vínečka, když jsme celou situaci po několikáté probírali, mi nenápadně naznačí, že ta německá seniorka nešátrala po něm, ale po jeho kole, kde hledala zvonek. Pravděpodobně ho chtěla naučit, že když míjí skupinku chodců, tak má zvonit. Ale to je dost přízemní vysvětlení, nemyslíte?

Pokračujeme dále po cyklo kolem Rýna a čím více svítí sluníčko, tím více žízníme. Voda rychle ubývá z bidonů, a tak musí nastoupit pivečko. Také proto, že se naše švýcarské kilometry (celou dobu se pohybujeme na hranici Švýcarska a Německa, občas ani netušíme, v které zemi se zrovna nacházíme) chýlí ke konci a je nutné utratit drobné franky, aby nás netížily. Pepík vymete kapsy a schrastí oběživo na dvě piva, které vypijeme společně na náměstí malebného starého městečka Stein am Rhein.

Do Kostnice, dnešního cílové města, dojíždíme díky vedru dost schváceni po 61 km. A jako už tolikrát: jásáme u cedule Kostnice, přitom nás čeká ještě cca 7 km, které vedou skoro pořád do kopce. No s Krkonošema ani se Šumavou se zdejší kopec srovnávat nedá, ale ve vedru a v neustále unikajícím cíli to byla docela fuška. Díky milému pánovi, který nás na svém e-kole doprovodí, se orientujeme. Ovšem když nám ukáže závěrečné stoupání, jsem docela hotová. On je naopak nadšený, že se ubytujeme v mládežnické ubytovně, která se nazývá Otto Moericke Turm . Turm znamená věž. „Když budete mít štěstí, ubytují vás přímo ve věži,“ směje se na nás ta dobrá duše. Chci mít smůlu, rezonuje celým mým tělem. Pro tentokrát jsme ale měli „štěstí“. Postele ve společné ubytovně zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Ve věži. Celá rozhicovaná sedím v recepci, rukou chvějící se únavou držím báječné studené pivo, potlačuji bestiální bolest hlavy a bojím se nahlas ostatním prozradit, že pánové mají postel v pátém patře a my v šestém. Bez výtahu!!! Navíc věž se mi zdá tak úzká, že příslušenství se tam nemůže vejít. Sprchy tedy budou pravděpodobně dole v hlavní budově, našeptává mi nějaký zlý skřítek. Po chvíli, když měli ostatní dopito a zákeřný alkohol se jim rozlézal po celém těle, mi zrzavý mok dodal odvahy. Po odhalení toho strašného tajemství (a to jsem zatajila skřítkovy nejčernější sprchové myšlenky) nastalo hrobové ticho. „Tak to se ani nejdu ubytovat, jedeme hned zpátky do města,“ zajíknul se kdosi. „Dáme ještě jedno pivko a uvidíme,“ rozhodl šéf. Pivo totiž bylo skutečně výborné (kluci ho vyhodnotili jako nejlepší a nejlevnější během celého našeho pobytu) a opravdu nám bodlo. Po chvíli bereme povlečení a tašky a obloženi jak děda mráz nadělující rozmazleným frackům začínáme stoupat po vražedně strmých schodech.

Vysprchovaní a zcivilizovaní (samozřejmě na sprchu a záchod se v pokoji místo našlo) se pak na kole spouštíme dolů do města. Volíme nejkratší variantu po chodníku u hlavní silnice a na nábřežní kolonádě Bodamského jezera jsme v cuku letu. Kostnice, město, jež zná díky smutnému konci našeho Mistra Jana Husa každý český čtvrťák, nás přijala velmi mile. Nádherný teplý večer, plno zevlujících turistů i místních obyvatel. Město nakloněné naší historii, kde i památky připomínající Mistra Jana jsou psány v češtině. Na kole projíždíme kolonádu podél jezera, bloumáme od velkolepé biskupské katedrály Münster, kde Husa soudili, k Husovu domu , obdivujeme skromnou radnici a pak detektivně pátráme po Husovu kameni, na který si s Pepíkem dobře pamatujeme. No, dobře… „Byl někde v zeleni,“ vzpomínám si já. „Jo, bylo to mimo centrum,“ doplní Pepík. Když se ptáme, nikdo ani netuší. A pak už jen hledáme cedule, které nás dost nesystematicky vedou asi kilometr mimo centrum. Ale našli jsme, zavzpomínali, vyfotili. Husův kámen (Hussenstein) v Kostnici stojí jako památka na upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Tzv. bludný kámen (balvan z Bodamského jezera nalezený při stavbě železnice) byl roku 1868 opatřen dvěma pamětními tabulkami, vsazen do travnaté plochy na kostnickém předměstí Paradise, a označen za místo Husova upálení. Z jedné strany je cedulka připomínající Husa, z druhé Jeronýma, kterého postihl stejný osud o rok později než jeho učitele. Místo je pěkně upravené a osázené květinami.

Takzvaný Husův dům se nachází nedaleko Římské brány v Hussenstrasse 64. Podle místní tradice zde Jan Hus se svým doprovodem měl být ubytován od 3. do 28. listopadu 1414 u vdovy Fidy Pfisterin.

Pozdní večeře už neprobíhá pod noční oblohou, neb zvedající se vítr předznamenává brutální změnu počasí. Dobrou pizzu konzumujeme v prvním patře malé pizzerie. Nahoře ve věži jsme pak cobydup, poháněni větrem a povzbuzováni zelenou semaforovou vlnou.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016:
Cesta do Offenburgu


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy