Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Münchmunster
Poslalpepik v Thursday, 13. October 2016 @ 16:42:39 CEST
Přispěno pepik

Z pohledu letošního zájezdu byla tato etapa klidňoučká, odpočinková. No co říkáte – 88 km, to je po rovině opravdu brnkačka. Začínáme krásně podle Dunaje , z města vyjíždíme směrem, kde jsme nocovali, takže do centra už se nevracíme. Donauworthe, tak tedy někdy příště ……

Dnes se v Bavorsku nepracuje, drží jeden z mnoha křesťanských svátků. Jedeme ranní tichou krásnou přírodou, nikde nikdo, jen sluníčko, klídek a pohoda. V jedné vesnici se na chvíli zastavíme, abychom pozorovali procesí formující se u kostela. Muzikanti, fangle, babky v krojích, všechno hodně dlouho trvá. Už už chceme odjet, když se z kostelní brány vyhrnou děvčátka v bílých šatech. Až se dech zatajil, jak se sluníčko roztancovalo na jejich bělostných sukýnkách. Někomu se tajil dech, Čermáčkovi vyhrkly slzy do očí, jak se později přiznal. Nutno říct, že na těch venkovských slavnostech a zvyklostech něco je. Aspoň se jednou za čas sejde celá vesnice i s drobotinou.

Po tomto milém zážitku pokračujeme nevzrušeně dál a abychom se nenudili, přičarovali jsme si pár vrcholových prémií (samozřejmě po zpevněné cestě bez asfaltu), když jsme vybočili ze silnice.

Oběd nás zastihne na hrázi Dunaje, většinou čerpáme ještě z ulmských zásob. Další destinace Ingolstadt je pak pro nás hračkou. Podél silnice vede cyklo, a tak pro změnu šlápneme do pedálů a 20 km je pryč jako nic. Za odměnu dáváme na prosluněném náměstí pivo, Pepík kupuje preclíky, medíme si a těšíme se na dnešní ubytko – v Münchmunsteru máme objednaný celý dům s pěti (!) ložnicemi. Považte, každý budeme mít své separé, k tomu posezení venku, zahrada a garáž pro kola. Kdo by se netěšil? Po pivínku v pohodě bereme opět Dunajskou stezku, cíl už je tak blizoučko ….. Jo, blizoučko, kdybychom věděli, co nás čeká,

 Münchmunster je pod správou města Vohburg. Odpolední historický a prosluněný Vohburg bobtnající sváteční atmosférou volného dne nás úplně nadchl. Projíždíme rozpáleným městem, uvažujeme nad zmrzlinou, nad vínečkem a očima vybíráme hospodu, kam se večer uchýlíme. Bohužel, po několikerém přeptání zjišťujeme, že náš domeček je ještě asi 5 km vzdálený. Zůstává tedy varianta odpočinku v zahradním sezení.

Dirnbergermühle , kde leží náš vysněný pětiložnicový palác, se nachází hned na kraji Münchmunsteru. Jedná se o komplex několika malých baráčků protkaných jak nitkou malým potůčkem. Tady se nám bude líbit, notujeme si. Ale máme nějakou špatnou notovou partituru, což se ukáže velmi záhy. Celý komplex je zavřený, nedobytný. Nikde nikdo, jen pes poštěkává. Křižujeme mezi těmi šesti domky až narazíme na stáj, kde nějaký starý pán obhospodařuje koně. Jeho němčina byla pro nás absolutní černá díra. Veškeré naše otázky vedené v hoch deutsch se v ní ztrácely jako hvězdy padající do neznáma. Po několika jeho neúspěšných pokusech nám cosi vysvětlit, vzal kolo a vede nás na silnici k jakémusi domku. Jeho gesto rukou se dalo vyložit několika způsoby: a) tady to je b) už mě neotravujte c) jeďte pryč a už se nevracejte.

My tvrdošíjně trváme na variantě a), ovšem pravda je spíše b) a c). Dům je prázdný, nikde nikdo. Pouze v otevřené dílně Pepík zpozoroval několik beden chladného piva. Přestože čas plyne (už se tam motáme minimálně půl hodiny) a vedro stoupá stejně jako naše nervozita, dobré vychování nám brání se zrzavým mokem uklidnit. Ještě zkoušíme další domeček na silnici, kde si staré kosti na sluníčku vyhřívají dvě babky, ale opět trefa mimo cíl.

A když už je mé sebevědomí (já tentokrát objednávala) na bodu mrazu a touha po posteli nesnesitelná, zaslechnu nadějeplný hlas: „Bacha, někdo tam je!“ A najednou věci nabraly nečekaný spád. Dva starší manželé, právě dorazivší z pizzerie: pan Max a jeho paní. Ovšem zcela pomýlení. „Ano, Dirdengemühle je tady u nás,“ konečně začínáme nějaké němčině rozumět. „Ale tady se nic nepronajímá,“ rezolutně prohlásí paní. Paní je vůbec celá taková rezolutní. Osm (přiznaných) křížků na krku umně skrývaný zkrášlovací chirurgický zásah, na bělostné (přepudrované) pleti se klene směle tužkou vymodelovaný oblouk obočí, vrásčitý krk zatěžuje těžký zlatý řetěz a ušní lalůčky skomírají pod tíhou obrovských kruhů. Živá a neřízená gestikulace, pro manžela odměřený a panovačný tón. Můžeme na ní oči nechat a zvlášť my holky se ještě dlouho po seznámení s tímto zjevením bavíme sázkami na počet absolvovaných plastik. Moc mě mrzí, že nikdo z nás nenašel odvahu si tuto osobnost vyfotografovat.

Přesto že je rezolutní, Max ji bere stranou a šeptá: „To asi bude ten dům našeho syna.“ A už jsou plastiky na koni: Jasně, to je syna, on je v Monaku, on ten dům pronajímá. „A kde se tedy můžeme ubytovat?“ „No on je v Monaku,“ tvrdí rezolutně paní a dodává, že je tam s rodinou. „No nevadí, dáme vám napít a zatelefonuje se,“ rozhodne posléze. Ale k telefonování se nikdo nemá, my samozřejmě už vůbec ne.

„Dáte si pivo, nebo vodu?“ zkouší opakovaně. Jsme zaražení jak hřebíky ve stoletém trámu. Jak pivo? Jak vodu? My chceme bydlet!! Až nakonec to bohudíky zapálí Pepíkovi – rozvzpomene se na dílnu a v ní seřazené basičky. „Tak jo, sedneme si,“ domluvíme se. A zlatý řetěz radostí chrastí, kruhy se houpají, jak jejich majitelka velí Maxovi, aby nosil na stůl. Krásný veliký rozložitý stůl ve stínu. Tam se těch piv vešlo!!! Opilí jsme v cuku letu - napětí z nás spadlo, až když Max konečně telefonuje. Mezitím musíme obdivovat rodinku na velké kolorované fotografii a odpovídat na mnoho všetečných otázek. Po několika pivech se klukům zatajil dech: na terasu nakráčelo obrovité poprsí (odhaduju na devítky), za ním překypující tělo narvané ve žlutém tričku a usměvavá tvář jedním dechem oznamující, že pospíchá, že griluje na zahradě, že to máme tady podepsat, že máme vysolit každý 31 eur a než se nadějeme, strčí babě klíč do ruky a je v čudu.

V údivu dopíjíme, šéfka nakáže Maxovi, aby nám ukázal cestu, s potěšením kvitujeme, že si od nás nevezmou nabízené peníze za pitivo, a vyrážíme jako Závod míru za vodícím autem.

Domeček malý, ale útulný, několik koupelen, opravdu pět ložnic. Každý se s rozkoší ubytuje v jednom pokojíčku (mně přidělili ten nejkrásnější, princezničkovský) a každý si užívá skoro zapomenutý pocit soukromí. Večer se ani nekoná žádný mejdan, spořádaně sedíme na dvoře a v krásném letním večeru se tak nějak všichni usebíráme. Celý vyklidněný je i Pepa Čermák, jako by tušil, co ho nazítří čeká a nabíral sílu na nevšední a jistě neočekávaný zážitek. Spát jdeme brzy.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016:
Cesta do Offenburgu


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy