Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Bischofmais
Poslalpepik v Wednesday, 12. October 2016 @ 13:26:59 CEST
Přispěno pepik

Pozvánku na dnešní etapu jsme obraceli v rukou jako horkou bramboru již v Praze. Skvělo se na ní: 95 km. Do Deggendorfu po rovině 77 km, dále do našeho cíle 18 km, z toho 9 do prudkého kopce. Pravda, jako útěcha nás mělo čekat ubytování v apartmánu se třemi ložnicemi a velkou kuchyní, to vše za 15 euro za osobu, ale po jedenácti etapách už víme, že plánovaných 95 km se může a zcela jistě zvrtne na nějaké trojmístné číslo. A k tomu to převýšení …..

V Regensburgu tedy řídíme všechny mobily na šestou hodinu - chudáci italští kluci. Lituji je ovšem zbytečně: před šestou nás všechny budí neodbytné a vtíravé houkání několika hasičských aut – žádné ohledy na naše spolunocležníky tedy brát nemusíme, houkání by probudilo i mrtvého….. naproti v domě hořelo a sjeli se hasiči i záchranná služba snad z celého města. Před vyčištěním zubů ještě pozorujeme, jak vytahují z druhého patra nějakou osobu a už jsme venku z hostelu.

Snídaně v pekárně přímo naproti požáru byla báječná, záchranná slečna nám poradila cestu a už metelíme. Ve městě se ještě chvilku dohadujeme, zda pojedeme po silnici nebo podél Dunaje. „Silnice,“ velí Jolana a já němě přitakávám. „Po silnici?“ nechce věřit náš velitel. „Jasně, jedeme silnici,“ dotvrzuje Galina a Pepíkovi definitivně spadla čelist. Naše dámské trio, které ječí jen při zmínce silničního provozu, dobrovolně vyráží na silnici... Dodnes nevím, jestli jsme neudělali chybu, když jsme se odklonili od Dunaje a pelášili podél vozovky a posléze i po silnici. Naší vizí bylo spolykat co nejvíce kilometrů dopoledne, abychom na ten závěrečný kopec měli časovou rezervu. A u Dunaje se těch kilometrů za hodinu moc polykat nedá: cesta je sice velmi příjemná, ale většinou kamínkovatá, dost frekventovaná a hlavně klikatá. Aby cyklista nevjel ani kouskem pneumatiky na silnici, posílají vás značky od čerta k ďáblu – tady fakt žádný časový rekord nevytvoříte. Proto dnešní silnice.

Měli jsme vymyšlenou spojnici na druhou stranu k Dunaji, ale most se bohužel opravoval, a tak jsme do Deggendorfu jeli opravdu celou dobu po silnici nebo vedle ní. Ale byl to dost horror: cyklo podél silnice se nám ztrácela, občas musíme pár kilometrů ve velmi hustém provozu, v jednu chvíli jsme se ocitli i na dálničním přivaděči. „Dopředu, dopředu,“ ječely tři jezinky a kluci nechtěli věřit svým uším. Neohroženě jsme se všechny tři vrhaly do bojů s auty, na mysli jedinou vizi: co nejdříve být v Deggendorfu, odkud má začít naše stoupání. Prvních 40 km jsme zvládli do 10 hodin, neuvěřitelná bilance. Po cestě rozmazaně zahlédneme Edeku, Čermáček cosi nesměle špitne o pivu. „Jedeme dál,“ přísně zavelela Galina a kluci se vůbec nezmohli na odpor. „Žádné vobsírání,“ to bylo heslo dnešního dne, které jsme mleli jako svoji mantru. V poledne ve Straubingu vjedeme na kole do obchodního centra REWE – pospícháme , uspokojíme žaludky a hned zase do rachoty. Silnice už je náš kamarád, sice dost falešný kamarád, ale pro tentokrát nás kámoš nepodrazil.

V Deggendorfu se cítíme jak polobozi: sedíme v cukrárně, je půl druhé, před sebou posledních 18 km. Kávičky, dortíčky, zmrzlinky, pivíčko. Jsme mistři světa! Ovšem jen do té doby, než nás česká číšnice zpraží: „Bischofmais? Vy jste se snad zbláznili! Nejvyšší a nejhnusnější kopec široko daleko.“ Jo, to my tušíme, ale když dodala: „Je to strašná díra, tam žádné ubytování nehledejte,“ tak to jsme trochu znejistěli. Vytahuji papír s adresou a dáma přitvrdí: „Ferienpark? Tak ten snad ani nefunguje, tam je to zavřený. Věřte mi, já tam bydlím,“ dodá přesvědčivě.

Tak to nám opravdu vlilo krev do žil Z mistrů světa se staly schlíplé trosky. Ale co už. Dali jsme se na vojnu, jdeme do bitvy. Baba nám ještě radí, že v té šílené díře zvané Bischofmais určitě v sobotu nic nekoupíme, tak tedy nabereme zásoby a hlavně pití v místní Normě a hurá vzhůru.

A to, co nás čeká, to byl doslova cyklistický očistec. Hned za Deggendorfem se silnice začala zvedat a zvedat a zvedat. Náklon byl tak prudký, že byl zcela nejetelný a občas i netlačitelný. Funím do kopce a chvílema mám pocit, že se i s naloženým kolem převrátím. K tomu si připočtěte úděsné odpolední vedro, úzkou klikatou silnici a jedno auto za druhým, tedy smrad a rachot. Jedinou útěchou bylo, že němečtí řidiči jsou velmi ohleduplní, dokonce jsem nezaznamenala, že by si někdo klepal na čelo, kam že to ti pitomci cyklističtí zabloudili. Leje ze mne jak z dětské konývky, tlačím bez myšlenek, hard disk zcela dylítovaný. Nic než jen námaha, vedro, randál, smrad a pot. Každý táhne sám na sebe, jeden na druhého se ani neotáčíme. Jen občas mi probleskne myšlenka na nákup pod kopcem - kluci mají v taškách víno i koňak ve skle, chudáci. Jednu chvíli se za Jolanou zařadil autobus, aby ji na úzké frekventované silnici neohrozil, ovšem stoupání bylo tak prudké, že musel zařadit jedničku a pak se vůbec nemohl rozjet. Zezadu sleduji ten nerovnoměrný boj malinké cyklistky s obřím busem a je mi opravdu úzko. Jolču ovšem tahle příhoda tak nakopla, že se od naší uřícené skupiny odcukne a nenápadně nám v zatáčkách mizí.

Nás čtyři ztroskotance lapí do svých chapadel studánka u silnice s ledovou vodou, která nám pravděpodobně zachránila život. Svalíme se ve stínu stromů, omýváme se a relaxujeme, čímž Jolanu definitivně ztrácíme z dohledu. Pepíci ovšem vodu nepijí, otvírají plechovky s pivem. „Co se divíš? I balony odhazují zátěž, když potřebují stoupat,“ s poťouchlým úsměvem (kde na něj vzal energii?) vysvětluje Pepa.

Po malém osvěžení postupujeme šnečí rychlostí 3 km za hodinu a já si škodolibě představuji, jak by tady asi spurtoval Milda, který koketoval s myšlenkou, že s námi pojede, a jak by ho to stoupání tutově zabilo. On by přece netlačil!! Ovšem ani on by tady jet opravdu nemohl. Tak to by asi zhynul. A už si představuji jeho cyklistický pohřeb – no normální fata morgána z toho horka a námahy. Ale mávající Jolča, to už fata morgána nebyla. „Dala jsem si tady v hospodě radlera, než jste přijeli,“ s úsměvem oznamuje. „V hospodě? Vždyť já žádnou svým krhavým unaveným zrakem ani nevnímala, myslím si.

Ale byla tam. A byla tam docela i cedule 680 m nad mořem. A byl to pass. Ano, byl to pass. Jestli se teď ironicky usmíváte, že tolik nadělám s 680 metry převýšení, uvědomte si, že máme za sebou cca 90 km s naloženými koly. Od chvíle radlera jedeme do mírňoučkého kopečka a pak začínáme i nesměle klesat. Neeeeeee, kňučím, já nechci klesat!! Ještě nemáme ujeto z Deggendorfu avizovaných 18 km! To bude ještě další a další stoupání. Neee, já nechci, všechno ve mně řve. Ale zbytečně. Klesáme, klesáme, klesáme, až se doklesáme k ceduli: Bischofmais 4 km. No tak těch necelých 5 km snad vytlačíme i pozadu, bláznivě jásám. Nebylo třeba tlačit pozadu, poslední 4 km se jednalo jen o mírňounké stoupání, taková malá srandička.

„Ufff a máme to za sebou,“ zařveme všichni na začátku vesnice a spokojenější cyklisty abyste na celém světě pohledali. Vítězem této etapy jednoznačně byla Jolča, ovšem já zdolala svůj cyklistický Mont Everest. Myslím, že ani výjezd na Mont Ventoux pro mne nebyl tak náročný. Navzdory předpovědím kamarádské (vzhledem k našim pánům) číšnice Ferienpark fungoval a nás v půl sedmé večer čekal prostorný čistý apartmán s velkou terasou. Unaveni, ale šťastni. Závěrečný mejdan byl sice jen pouhým odstínem minulých bohatýrských pitek, ale co byste také čekali po takové fušce, když se na tachometru skvělo konečných 107 km. Snad jen Čermáček měl ještě sílu flirtovat: „Jolana je tedy pěkné čuně: pojede domu se špinavýma zádama. Chtěl jsem jí je umýt, ale když si neřekla ….“ postěžoval si ten náš fanfarón.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016:
Cesta do Offenburgu


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy