Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 9 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Přechod přes Chilkoot
Poslalpepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:28:29 CET
Přispěno pepik

Chilkootský trek je nejkrásnější trek na Aljašce a jeden z nejkrásnějších treků na světě vůbec. Je zde nejen úžasná a neposkvrněná příroda, ale také tu na vás všude dýchá historie - v době zlaté horečky pochodovaly Chilkootem tisíce a tisíce chlapů, kteří toužili nalézt na Klondiku svou zlatou budoucnost. Všude se po cestě válí kupy zrezivělého železa – staré konzervy, lopaty, pánve, občas kamínka, zbytky obručí a podobně. To vše je ale přírodní muzeum, na nic z toho by se nemělo ani sáhnout…

Jak je ovšem tento trek krásný, tak je také náročný. Většinou se délka 55 km překonává za několik dní. S sebou si člověk musí nést kompletní vybavení na přenocování stejně jako jídlo, protože celou dobu není žádná možnost si cokoli koupit. Denně se na tuto cestu vydává maximálně 50 lidí, hikerů, každý z nich musí mít (a zaplatit) speciální povolení. Území je přísně střeženým národním parkem.

Chilkoot – Pepíkův sen a moje noční můra. Objednaný trek jsme měli již z Prahy, asi 3 měsíce předem. Pomyšlení, že ponesu na zádech spacák a věci osobní potřeby, nebudu se čtyři dny koupat a budu klopýtat po skalách, to opravdu nebyl můj šálek kávy. A Pepík? Ten se na cestu jen třásl, podívat se na Chilkoot byl jeho životní sen. Samozřejmě několikadenní treky se zátěží nepodnikáme každý den, a tak by bylo dobré předem natrénovat. Pepík pochod poctivě trénoval cestou do Demínky - jisté převýšení z Václaváku na Vinohrady opravdu je - a když si uvědomil, že má mít zátěž, občas vzal na ramena jedno z vnoučat. A já? Já netrénovala vůbec. Utěšovala jsem se, že ten jeho bláznivý sen se přece nemůže uskutečnit.

Nicméně stan i spacáky jsme si opatřili. Doma na zahradě zkusmo stan postavili, ovšem ve spacáku jsem na zahradě spát odmítla. Přece jen: třeba to nebude potřeba…..

Ovšem na Aljašce už bylo všechno jinak. Ve stanu a ve spacáku nám bylo první noc překvapivě dobře. Spacáky teplounké, stan prostorný a karimatky zajišťovaly pohodlí. Tak tedy fakt půjdeme???? Naděje mi ale svitla druhou noc. Lilo jako blázen, ve stanu těsno a zima. „Do deště nepůjdeme,“ nadchlo mě Pepíkovo vyjádření. Ale hned nazítří se vyčasilo a podle předpovědi mělo být hezky ještě tři dny. „Zkusíme tedy rezervaci předělat, abychom vyšli o den dřív a získali tak aspoň dva dny bez deště,“ padlo rozhodnutí asi 300km před Skageway, kde je kancelář pro přihlašování treku. Vzhledem k tomu, že přihlašovací office má otevřeno jen do 17 hodin a my se rozhodli v půl druhé, bylo to rozhodnutí zcela bláznivé. Ovšem Pepík vyrazil jak širón. Řídil co to dalo a přes zdržení na americké celnici jsme do kanceláře dorazili v 17.05. Zavřeno, odmítli se s námi bavit. „Přijďte zítra,“ zaznělo rezolutně.

Ubytujeme se kousek od kanceláře, předběžně předbalujeme věci do báglů a já celou noc honěna katastrofickými scénáři nespím. Ráno stepujeme před zavřenými dveřmi čtvrt hodiny předem. Ranger nám sice neotevřel dříve, ale přestože se prý rezervace nedají změnit, vyšel nám vstříc. A my v devět hodin poučeni co a jak (pozor na medvědy, potraviny pečlivě zavírat do předem určených schránek, nemazat se vonnými krémy, s sebou nezapomenout toaletní papír, všechny odpadky přinést zpátky, nic po cestě nesbírat, neplašit zvěř, netrhat kytky atd.atp.) v ruce povolení a vědomi si toho, že čas je naším nepřítelem, jsme začali jednat.

Bleskově dobalit a snažit se sehnat dopravu do Deay, vesnice vzdálené cca 12km, kde trek začíná. Po několikerých zmatcích necháváme auto u našeho penzionu a domácí nám objedná odvoz.

Ve 12.00 stojíme za začátku 55km putování, cesty, kterou máme zdolat za čtyři dny. Sluníčko svítí, pohoda. Ovšem jen do té doby, než si poprvé (!) nahodím batoh na záda. Fuj, představovala jsem si, že bude o dost lehčí. Za zády slyším Pepíkovo heknutí, asi i on byl váhou svého mučidla nepříjemně překvapen. Aby ne, vleče s sebou stan, obě karimatky, jídlo na čtyři dny i vodu na celý dnešní den. Jo a taky trošku kořalky))

První dva kilometry, to bylo hotové peklo. Místo aby nás nadnášelo vědomí premiérových kroků, byli jsme oba nesmírně zklamaní. Jednak měla být dnešní první část (18km) poměrně jednoduchá, víceméně po rovině. Rovina sice občas byla, ale začátek, to bylo strmé šplhání po kořenech a kamenech, vzápětí kolmé klesání. Vedro jako v Michli, záda pod těžkým batohem bleskově mokrá. Navíc Pepíka trápil batoh – fungl nový, ale šitý asi čínskýma ručičkama, sem tam se něco urvalo, popruhy padaly z ramen, celý byl nakřivo. Až časem se ho Pepík naučil zvládat a podřídil se jeho rozmarům. První hodiny ale spolu oba nekompromisně zápolili. Navíc mu na krku blimbala těžká příruční taška, ve které jak se na první zastávce ukázalo, vláčel pivo. Samosebou)) Ta prázdná plechovka nás pak doprovázela celé čtyři dny…

Jak se tak trmácíme a potácíme, zase další stoupání. A to už jsme na tom třetím kilometru byli dost na dně. „Pepíku, nevzdáme to?“ Jeho sveřepé NE uhasilo mé veškeré naděje. Tak tedy hlavu vzhůru a jde se!!!!

Nálada se nám zvedla, když jsme došli dvě dámy. Hurá, nejsme nejpomalejší. Ovšem naše nadšení bylo vniveč, když se ukázalo, že baby jdou jen poloviční trasu než my. Všichni šli poloviční trasu. Nikdo, koho jsme ten den potkali, nešel 18 km jako ti dva staří blázni. Samozřejmě, každý rozumně uvažující člověk jdoucí naši trasu vyrážel brzy ráno, nikoliv po obědě, jako někdo …

V polovině cesty, v Canyon campu , jsme narazili na dvě zdatné padesátnice. Jejich povytažené obočí, že se v 5 hodin vydáváme ještě na druhou část cesty, to bylo něco na mne. Pepík, ten s nima laškoval, svěřil se s útrapama s batohem a ony dvě „Alaska vimin“, jak si říkaly, mu začaly cloumat popruhy, utahovat smyčky a popouštět očka. „Tak, teď jsi teprve správný hajker,“ spokojeně se usmívaly. Dostaly od mého muže čokoládu a s jejich vztyčenými palci v zádech jsme vyrazili.

„To mi to ty krávy pěkně rozjebaly,“vzdychl po pár metrech správný hajker , když mu batoh opět začal sjíždět ze zad. Navíc čas pokročil, les potemněl. I když se na Aljašce stmívá pozdě, se zapadajícím sluníčkem se stíny v lese stávaly stále hrozivější. Já, která se všeho bojím, jsem za každou kládou viděla medvěda. A tak lezu, z plných plic zpívám nebo řvu. Medvědi jsou prý plaší, a tak se má dělat hluk, aby se lekli, poučili nás ráno v kanceláři – nejzněleji mi vyšla hláska „r“. A tak u vědomí toho, že jsme široko daleko sami a i kdyby někdo, tak nerozumí česky, se zadní část těla rozléhala vůkol tak, že všichni medvědi utekli určitě až na Yukon. Všechno mě bolí, za zády sveřepě klopýtající Pepík a nikde nikdo. Tady musíme zahynout, jinak to není možné. Promočená záda, dvoutunový batoh, křeče v lýtkách, bolavé kyčle a nefungující kolena. A tak se ploužíme asi tři hodiny. „Uděláme přestávku?“ odpovědí mi bylo vždy jen bezmocné mávnutí rukou – jde se dál. Poté se přiznal, že kdyby se zastavil, už ho nikdo nerozpohybuje. Nejhůř bylo, když došla voda. Už už se nám zdálo, že musíme být v kempu, tak jsme ji tedy slavnostně dopili.

Ale samozřejmě, vše má svůj konec. Na 18. kilometru (značení není, to si tak jen člověk odhaduje a odhaduje se blbě, když cesta hodně a nepohodlně stoupá, kličkuje a zatáčí) konečně střecha. Hurá, náš Ship kemp . Motáme se kolem, až vyjde rozzářený mladík. „Hi boys, co hledáte? Kemp? Tak ten je asi tak 10 mil odtud,“ cení na nás svůj udržovaný chrup. Ani jsme neměli sílu oponovat, tak se svému vtipu zasmál sám a nás nasměroval asi prý 200 metrů a po americku nás poplácal. Nejdelších 200 metrů mého života. Uprostřed kempu (mezi stromy a blátivými cestičkami dřevěná plata, po straně schránky na potraviny proti medvědům a dvě boudy na vaření – vařič ovšem nutno mít svůj) stojíme jak troubové neschopni čehokoli. „Hi, tuhle je místo na stan a ještě vzadu asi dvě,“ ozve se za námi. „A kde je voda?“ bezmocně sípeme. A to i Pepík, považte, Pepík se shání po vodě „No voda přeci v řece. Máte pumpu?“ Samo sebou, pumpu, která z nepitné vody dělá pitnou, to nemáme. A pitná voda nikde na Chilkootu není. Počítali jsme, že budeme vodu převářet, ale v tomhle stavu v půl deváté večer? Náš Zachránce (říkáme mu tak pak po celou dobu treku) přinese pumpu a vodu nám přefiltruje. To už polomrtví stavíme stan (Pepík se pohybuje už jen po kolenou, nohy definitivně pro dnešek vypověděly službu) a chystáme se zalít čínskou nudlovku. „Neeee, tady se nevaří, musíte do boudy, jinak to ucítí medvědi. Vařit venku je zakázané,“ varuje nás. Tak do prázdné a temné boudy (všichni už spí), kousek sýru, kousek salámu a jde se do spacáku. Tam se musí člověk těšit, říká náš kamarád Jarda. A že my se teda těšili…... Ještě nás zdraví Zachráncův kamarád: „A jídlo s sebou máte?“ a to už jsme v onom tajemném společenství hajkerů definitivně za exoty.

Ráno už spořádaně vaříme v boudě. Vstáváme brzy, čeká nás nejtěžší úsek cesty – samotné zdolání Chilkootského průsmyku. Již v půl osmé máme sbalený stan, batohy na zádech a vyrážíme. Počasí nám přeje – sluníčko, jasno a my se vydáváme překrásnou krajinou. Včerejší den byl povětšinou lesem, nic moc jsme neviděli, dnes jsme zato odměněni. Stoupáme kaňony, stezka se vine po úbočích, překračujeme potůčky a říčky a všude kolem hory, ledovce, bezbřehá krása nás úplně svírá. Fotíme jak blázni, ani batohy už tolik netíží. A navíc zjišťujeme, že opravdu ač absolutně nejstarší, nejsme nejpomalejší. Necháváme pár skupinek za sebou – pravda, my jdeme, co to dá, a oni se více kochají, ale ve srovnání s bezútěšným včerejškem je to absolutní pohoda – máme čas.

Jo, to jsem si myslela. Najednou jsou tu tzv. Zlaté schody . Strmý, skoro pravoúhlý výstup dlouhý cca 2 km vedoucí až na kanadskou hranici. Sem museli kluci v dobách zlaté horečky dotáhnout svůj náklad potravin a potřebných věcí na rýžování, jinak je kanadští celníci nepustili dál. Zlatokopové museli jít většinou až 40x, než nashromáždili vše potřebné. My to šli jednou, po druhé už bych to nedala…. Nebylo to pouhé stoupání, na to už jsem zvyklá, ale toto bylo spíše kaskadérské přelézání obrovitých kamenů. Žádná stezka, jen červené praporky. A lez, jak umíš. „Většina turistů Zlaté schody zdolává po čtyřech,“ píšou v průvodci. Nevím, jak jsem lezla já, ale pohled na mne hezký určitě nebyl. Největší problém byl, že se musely na velkých balvanech dělat velké kroky, což mi moje staré klouby neumožňovaly. Ani moje vyzkoušená finta, rukama si dát nohu nahoru a pak se za ní vyhoupnout, nefungovala, protože s těžkým batohem jsem se za ní vyhoupnout nedokázala. A tak hledám, jak každý balvan obejít, hekám u toho jak Selešová na kurtu a v duchu strašně kleju. Každou chvíli mě převažuje batoh, hledám ztracenou rovnováhu, přede mnou hora balvanů, za mnou hora balvanů, nic než ty pitomý obrovský šutry….„Moja, vždyť ty lezeš blbě!“ křičí najednou Pepík. Fakt, jak se soustředím na každý krok, spletla jsem si cestu a již hodnou dobu stoupáme nějakým neoznačeným kaňonem. Musíme se vrátit!! Kdoví, jak to bude na vrcholu, jestli se dostaneme vůbec na druhou stranu. „Jak jsi chytrá, tak si blbá,“ zařval jako lev v kleci zoufale. Ale zachoval se hrdinně. „Stůj na místě, zjistím to.“ Sám zdolal stěnu kaňonu, aby se přesvědčil, že se na správnou cestu vrchem dostaneme. Tak jsme se drápali asi dvě hodiny. To by mělo být trestný, sem pouštět turisty, napadalo mě každou chvíli. Medvědy chrání, ale lidi ženou do takových pastí!!!!

Na vrcholu na kanadských hranic už jsem si ale vedla jinou …. Byli jsme hrdí, že jsme to dokázali a že jsme za sebou nechali další naše souputníky. V boudě jsme vybalili obligátní sýr a salám, zajedli už krapet olezlým chlebem, posílili se vodou od Zachránce a pomalu a poživačně klesali dolů. No, klesali. Ono to bylo vždy nahoru-dolů. Ale sluníčko, jasno, ledovce vůkol se na nás smály, jezírka zdobená koberci květin lákala k vyfocení, mraky dokreslovaly úžasnou scenérii. Batohy jsme už skoro necítili, Pepík žebradlo schoval a s mučidlem se skoro skamarádil. Překračujeme potůčky a říčky vytékající z ledovců, libujeme si, jaké výborné nepromokavé boty máme. Ovšem žádná bota vám nezaručí, že do ní nenateče voda seshora. Jo, zbuchla jsem do jedné ledoviny. A tak vyždímat ponožky a jde se dál.

Do Happy kempu dorážíme kolem čtvrté hodiny. Rozmazlení celým dnem už zkušeně vybíráme plato na spaní – aby na páníčky nefoukalo, připravíme si v boudě speciální americká sušená vajíčka se slaninou a obdivujeme mlaďocha, jenž s sebou vláčí hrnec, pokličku i vařečku, aby své milé cosi uvařil. Unaveni a šťastní uléháme, jak je na Chilkootu zvykem, kolem osmé hodiny.

Ráno je ale zase všechno jinak. Prší, prší. Přesně podle předpovědi. V duchu děkuju nebesům, že Zlaté schody už mám za sebou bez deště. Povalujeme se ve spacáku, dnes nemáme dlouhou trasu. Navíc stále už jen klesáme, i když nikdy to není jen čisté klesání, cesta se po skalách neustále vine nahoru-dolů.

Snídáme už jak staří mazáci – v boudě si vyboxujeme místo a vaříme kávičku, dáváme oříšky, sýr a salám, energetickou tyčinku, jen ty doporučené vločky se nám pořád nechce otevřít…. Najednou pozdvižení. Krásné mladé holce začala hořet bomba s plynem. „Co mám dělat, co mám dělat?“ ječí. Každý (včetně mne) zděšeně čumí, jedná jen Pepík. Hrdinně bombu vezme a vyhodí ze dveří ven. Brrrrr, to byla blbá chvilka. Jestlipak si ale náš hrdina uvědomil, že mu bomba mohla vybouchnout v ruce? Nevadí, hlavně že pomohl krásné mladé holce a ta ho pak další dva dny zářivě zdraví….

Stan balíme za deště a v dešti se vydáváme na cestu. Ale máme zase kliku. Déšť se mění v mrholení a můžeme pozorovat nádherné aljašské duhy – veliké, široké a sytě barevné. Kolem poledního přestává pršet a nálada stoupá. Po cestě obrovské množství borůvek, jichž si vyjma dvou Pražáků nikdo nevšímá. Dnešní cíl je u Lindemanova jezera . Nádherný prostorný kemp na břehu jezera, kde kdysi bylo zlatokopecké městečko. Připomíná ho pěkná expozice a další hromady železa. Litujeme, že nemáme s sebou vajíčka a další potřebné přísady – nacházíme nádherné houby – obrovské hřiby, kozáky i křemeňáky. Večer Pepík zatopí ve srubu a máme pocit, že jsme se ocitli v dobách Jacka Londona. Ani spát se nám nechce, i když všudypřítomná únava začíná důrazně dorážet.

Poslední den je už jen brnkačka. Asi 13 km s kamarády batohy, jež jsou o poznání lehčí – zmizely všechny potraviny, kořalka, hroznový cukr, část plynu z vařiče i platíčko ibalginů a stillnoxů:)

V jednu hodinu dorážíme k jezeru Bennett, kde naše pouť končí. Historickým vlakem přejedeme White Passem až na začátek naší cesty, do Skagway. Na nádraží se sejdou všichni, kteří se po čtyři dny (většina jich jde pět dní) po cestě míjeli. Srdečně se zdravíme, nádraží je obložené bágly a smradlavými jedinci s běloskvoucími zuby. Amíci se totiž vydrží pět dní nemýt, ale zuby si čistí po každém jídle, i když jsou to jen ty sušené vločky…..

Jako bonbonek si na nádraží kupujeme oběd přichystaný speciálně pro hikery. Jíme všichni ve velké jídelně, klábosí se, ukazují fotky, končí na krátko navázaná přátelství.

Stojíme u Bennettova jezera , smradlaví, unavení, ale šťastní. Skončila naše životní cesta, jedinečný a neopakovatelný zážitek. Byl to úžasné, putovat ve skoro nedotčené pohádkové přírodě, sáhnout si na dno psychických i fyzických sil a dokázat si, že to dokážeme. „Už nikdy nic tak bláznivého nepodnikneme,“ slibuje ještě na nádraží Pepík. Ale už asi nikdy nic tak krásného a silného nezažijeme, dodávám si pro sebe v duchu.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Aljaška a západní Kanada - léto 2015
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Aljaška a západní Kanada - léto 2015:
Přechod přes Chilkoot


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Aljaška a západní Kanada - léto 2015

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy