Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Národní park Denali
Poslalpepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:05:48 CET
Přispěno pepik

Ráno nakoupíme v úžasném supermarketu kousínek od našeho motelu a pokračujeme do NP Denali, jedné z nejkrásnějších rezervacích na Aljašce. Přestože se rozkládá na ploše 24 300 kilometru čtverečních, nesmí se sem autem. Parkem vede pouze jedna nezpevněná silnice, po které smějí jezdit jen auta rangerů, autobusy se zámožnějšími turisty a pro prostý lid jsou vyhrazeny tzv. shuttle busy - velké školní autobusy, které jezdí několik tras.

Celé dopoledne pospícháme, abychom stihli co nejdříve koupit lístky na shuttle bus, neboť prostého lidu je mezi turisty mnoho a omezená místa jsou vždy rychle vyprodaná. Stále prší, je zataženo, zima, ale naštěstí lístky na 7.15 hod. druhého dne máme. Co ale nemáme, to je ubytování. Okolo Denali se daří turistickému ruchu, zvláště žluťáků je tu hodně, obrovský kemp je zcela plný, tady si stan nepostavíme….. A kdybychom si na dvě plánované noci vzali v Denali hotel nebo chatičku, můžeme oželet týden u moře pro celou rodinu :) Tak co teď? Paní v infu nás posílá cca 15 km zpět od parku, tam prý nějaký kemp je. No co dělat? Fouká, zima, déšť sice na chvilinku ustal, ale je stále na spadnutí, tak tedy natankujeme a vydáme se zpět. Najednou za benzínkou zahlédnu tři miniaturní plácky, pravděpodobně na stany. Jednáme bleskově a po půlhodině stavíme stan a mneme si ruce, že jsme ubytovaní za 50 dolarů v parku pro obytná auta. Nutno dodat, že další dvě místa se plní okamžitě po nás. Štěstí. Němci, s kterými jsme se seznámili v parku, opravdu kempovali 20 km daleko.

To ale neznamená, že máme štěstí pořád….. Zima jako v Rusku mě přinutila vzít si na procházku parkem po vzoru žluťáků rukavice a čepici, přesto chladem podupáváme. V informačním centru je příjemné teplo, filmík o zrodu národního parku čítající 15 minut Pepík prospí třikrát, teprve čtvrté promítání je schopen vnímat. Já vám film mohu klidně převyprávět, možná i anglicky :) Večer se hřejeme v recepci velkého hotelu patřící lodní společnosti Princess, kde je lobby teplounké a tak veliké, že vás nemá nikdo šanci odhalit jako „černé pasažéry“. Jako zlatou tečku za dnešním dnem do sebe naliju pár doušků kořalky a chumlám se za benzínkou do spacáčku. Fakt mi v tom stanu bylo teplo, i když pocukrované vrcholky okolních hor nám ráno dosvědčily, že zima byla opravdu obrovská….

Ráno vstát co nejdříve, abychom stihli start v 7.15. Libujeme si, jak blízko od vstupu do parku spíme – necelé dva kilometry, a tak si spacáku užíváme do poslední vteřiny a vyrážíme jen s desetiminutovou rezervou. Po chvilince na silnici ovšem STOP. Silnice se opravuje, jako ostatně na Aljašce skoro všude –opravují, rozšiřují, budují nové. A místo objížďky fungují živé semafory, jak jim s Pepíkem říkáme. Kluci či holky s cedulí STOP nebo SLOW. Slow je sice pomalu, ale znamená aspoň nějaký pohyb. Na nás se to ráno šklebilo STOP. Pepík znervózněl po dvou minutách, já se orosila po pěti. Vidina promarněného dne a vyhozených 100 dolarů mě nahnalo vstříc STOP-panáčkovi. Ten mě ale nenechá ani promluvit, vycení svůj pečlivě udržovaný chrup a volá v ústrety: „Já vím, máte koupený lístek na sedmou, ale to víte, Aljaška. Musíme to tu opravit, nemohu vás pustit, bla bla bla. Kdykoli se nadechnu a chci buď nadávat nebo prosit, aby nás pustil, opět začne: „Já vím, máte koupené lístky….“ A když už tedy celá nešťastná rezignuju, chlácholivě dodá: „Řidiči busů v parku mají většinou pochopení….“

Nakonec dobíháme zcela vynervovaní a splavení tři minuty po termínu. Autobus ale bohudíky odjíždí s dvacetiminutovým zpožděním :)

 Jak jsem se těšila, tak jsem první kilometry málem ve smrti. V busu zima, okénka neustále zamlžená, šoférský dědek stále něco mele – jak se chovat při cestě, jaké jsou přestávky, připoutejte se, nouzové východy, rozloha parku, zvěř, atd atp. Pamatujeme si jen důležitou informaci: „Jakmile uvidíte nějaké zvíře, zvolejte STOP. Zastavíme, abychom viděli všichni!“ Když se ozvalo první STOP, byla jsem už opravdu blízko kolapsu: na obzoru pouhým okem neviditelné se pásly nějaké kozy, všichni u očí dalekohledy či foťáky a vypouštěli do zmrzlého vzduch své „Ou nou….vonderfůl!“ Jestli to tak bude pokračovat celý den, umřu, slibovala jsem si.

Od kremace mě zachránil po deseti minutách nádherný hrdý a statný vlk. Běžel přes silnici a poté chvilku podél busu. „Ounou“ ztichlo a ozýval se jen cvakot foťáků. No a pak už bylo všechno opravdu jen bjutifůl. Prašná cesta (147 km) vedla širokánským kaňonem až ke krásnému jezeru s magickým jménem Wonder Lake. Chvílemi stoupala po strmém úbočí, chvílemi vedla na dně obrovitého koryta. Od rána bylo sice zataženo, ale nepršelo a od „minuty vlka“ se začaly mraky pomalu trhat. „Co všechno chcete dneska vidět?“ ptal se nás šofér. „Medvědy, losy, jeleny a hlavně Mc Kinley,“ ozývalo se kolem nás. „Jo, zvěř, to vám něco můžu slíbit, ale šance vidět nejvyšší horu Severní Ameriky je dnes mizivá,“ zpražil jejich naděje hned zrána. Píšu jejich, protože my měli načteno, že tuto krásnou horu celou pokrytou ledovci lze spatřit cca dva z pěti dní. A my si své štěstí už vyčerpali tím, že neprší. Po cestě pozorujeme stáda jelenů karibu, v jejichž ohromném paroží by se schovala celá mateřská školka včetně učitelek, obří losy, jejichž lopatky by klidně mohly sloužit v zimě jako sněžné pluhy i losice, jichž jsem se upřímně lekla. Obrovská zvířata, skoro jako 100x zvětšený osel. V první chvíli jsem se domnívala, že jsou to nějaké zmutované šedé žirafy, jak se natahovaly po listech na stromech. A medvědi? Nádherná divoká zvířata, v Denali žije zvláště medvěd grizzly – obrovský, šedivý. Většinou se chlapíci pásli na borůvkách, jeden se šel k řece napít. Bylo jich podle mne nepočítaně, někdo v busu však prohlásil, že dvanáct. Ale i tak, uznejte!!!!

A když si tak lebedím na sedadle, které už je teplé, za oknem se blýská sluníčko, najednou naše obtloustlejší sousedka zapiští: „O maj got, ooo maj goooot,“ nadskakuje na sedačce neschopná jiného slova, snad si i krapet ucvrnkla. A když začnou svého boha vzývat i ostatní spolucestující, rozvážně se přidá i šofér. „Jo, děcka, dneska máte opravdu štěstí.“ Asi už tušíte - zjevila se nám Mc Kinley. Šofér staví, vysypeme se ven a všichni fotí jako blázni. To ještě nevíme, že si ta krásná holka s náma bude pohrávat skoro celé odpoledne. Nejprve se zjevila polozahalená běloučkými mráčky, pak se převlékla do něžné sukýnky, na chvilinku si dokonce sundala prádélko úplně, aby se zase pyšnila večerními šaty. Prostě nádhera - každou chvilku byl pohled na údajně nejmalebnější horu světa jiný. „Jo, dneska je opravdu výjimečný den, to jsem dlouho nezažil,“ potvrdil náš průvodce. A když jsme si v infu přečetli, že zítra je šance vidět Mc Kinley dvacetiprocentní, zpečetilo toto zjištění náš krásný zážitek. Hora je vysoká 6,4 km, její úpatí se nachází ve výšce 660 m, což znamená, že jsme měli možnost tajit dech nad šesti kilometry skal, sněhu a ledu. A navíc se ta koketa fakt předváděla jak parádivá šestnáctka.

Umíte si představit, jak máme zaplácané foťáky. Copak hora, ta je a bude krásná, ale tolik zvířat! Neodolali jsme a fotili při každém STOP, následujíce příkladu našich spolucestujících. Ti se ovšem oháněli různými přibližovacími děly a kanony, patřičně na safari vyladěnými. Strhla nás horečka a také fotíme vše, co se hýbá – ptáky, drobnou zvěř i ty krásné výstavní kusy. Obávám se ale, že z většiny krásných zvířat budou na našich displejích jen hnědé, občas rozmazané tečky. Ovšem dnešní den stál za těch pár zkažených záběrů, spaní v mrazu za benzínkou i za ty nervy se silničářem. Tak ještě jedna studená noc a prcháme na jih!

 
Příbuzné odkazy
· Více o Aljaška a západní Kanada - léto 2015
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Aljaška a západní Kanada - léto 2015:
Z Anchorage do Skagway


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Aljaška a západní Kanada - léto 2015

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy