Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 Rodrigues
Poslalpepik v Saturday, 20. February 2016 @ 20:16:36 CET
Přispěno pepik

Rodrigues (čti rodrik) - naše vytoužená destinace: 18km dlouhý a 8 km široký ostrov. Po zhlédnutí jistého televizního dokumentu Pepík několik měsíců o ničem jiném než o tomto ostrově nemluvil. Ráj na zemi! Poslední místo bez turistů! Úžasní domorodci! Spousta ryb! Nádherné šnorchlování a potápění! A v neposlední řadě: na tomto malinkém ostrůvku se nám určitě bude báječně jezdit na kole.

Kdo by odolal? Pokud náhodou ještě někdo, musí ho uzemnit Pepíkova dodatečná hláška: na ostrov se létá malým letadlem jen jednou denně!!!! Tak tohle musí odrovnat úplně každého. Také si představujete ten ráj na zemi? Z naší pětičlenné posádky jsme vábení kouzelného ostrůvku podlehli všichni bez výjimky a původně plánované čtyři noci se s narůstajícím nadšením a těšením protáhly na osm noclehů.

Samozřejmě je potřeba vybrat krásné ubytko, když už zde strávíme více než týden. Ovlivněni pouze Pepíkovými informacemi a dvěma nadšenými reportážemi na webu vybíráme dva apartmány v jedné vilce v hlavním městě Port Mathurin. „Tam bude živo, budeme si moci koupit něco k jídlu, budou zde restaurace, odtud povedou určitě všechny cyklostezky. A když na webu naše rezidence Acajou sur mer nabízela v ceně ubytování i pračku, půjčení kol i výhled na moře, nebylo co řešit.

Ale jak už to tak bývá, všechno je vždy trošku jinak

Cesta do ráje

Začalo to už cestou: letadélko sice malé, ale asi pro sedmdesát lidí. „Pořád menší než boening,“ mrumlám si pro sebe a aby se mi to těšení na ráj příliš nezadřelo, spolknu i fakt, že na Rodrigues létají denně letadélka dvě. Ještě v letištní hale s námi přes internet komunikuje náš domácí, že pro nás na letiště přijede. Nabízená cena 30 eur se nám moc nezdá – „to nás už zase někdo chce okrást,“ křivdíme mu hned dopředu, ale naše pomyšlení na ráj a na jeho obyvatele, kteří přece nemůžou být zkažení, nás naštěstí přinutí na dopravu kývnout.

Ještě že tak! Na malém polním letišťátku (fakt je to malinký ostrov, hurá!) nevidíme ani jednoho taxíka. Pouze pár aut, která spolknou své pasažéry a na parkovišti už zůstane jen náš domácí, nesměle provolávající kosak, kosak, kosak …. Volal o chvilku déle, než mu asi bylo milé, protože v příletové hale nastalo menší šílenství: všichni z letadla se najednou nahrnuli do zdejšího freeshopu a nakupovali alkohol. Nevíme sice proč, ale jako poslední se k davu přidáváme – „ jen jednu láhev na osobu,“ hlásí milá prodavka. A když nás tedy z lepkavého dusna příletové haly freeshop vyplivne, jsme na letišti už opravdu sami. Pokladní balí, letadlo odstavené, letci pryč, uklízečka vytírá prázdnou haličku. Tak hurá, ráj na dosah!!!!

Auto pana domácího Sandyho jsme vzali s humorem. Dodávka s otevřenou korbou, kterou nějakým záhadným způsobem upravil na sardinkové sezení pro pět lidí. A jak tak jsme natěšení a projíždíme tmavou krajinou – v březnu se na Rodrigues stmívá už před sedmou – začneme klást naší nesmělou angličtinou zvědavé otázky.

Ta první je nasnadě: „Můžeme tady koupit nějaké pivo?“

„Pivo? Teď v osm hodin? To je všude zavřeno – snad jen v jednom obchůdku, zastavím vám tam.“

Hurá, tak pivo by bylo.

„A jak daleko je od apartmánu na pláž?“

„K vodě asi tak deset minut, ale koupat se nedá.“

„Jak, nedá!“ vyrážíme ze sebe udiveně.

„No, jsou zde všude chaluhy, voda je znečištěná. Tady se nekoupáme.“

„A šnorchlování?“ ptáme se nejistě a s předem očekávanou odpovědí.

„No tak to vůbec,“ rozesměje se na plné pecky. „Možná na druhé straně ostrova,“ dodá chlácholivě, když v ztemnělé kabině auta ucítí odtažitý chlad.

„Dobrá, půjčíme si od vás hned zítra kola!“

„Kola? Tak to bych vám neradil (to ještě nevíme, že žádná nemá). Na kole se tady jezdit nemůže,“ radí nám stále ještě dobrácky.

„Nemůže? Jak to asi myslel?“ dohadujeme se česky.

„No nemůže, je to tu samý kopec,“ dovtípí se Sandy.

„Uf, nic se neděje, kopce nám nevadí, naopak,“ uvolněně se zasmějeme.

„No jo, ale zase je velký provoz, kolo bych vám fakt nedoporučoval,“ kontruje domorodec.

Uvidíme, zítra za světla, holenku, říkám si v duchu a už stavíme před naším novým domovem. Ovšem další pecka čenichovka. Apartmány jsou přímo na hlavní silnici, od provozu nás dělí pouze uzounká stužka chodníku. Přízemní apartmán pro Birhanzlovy má sice kuchyňku i koupelnu, jak avizováno, ale je tu velmi horko a zatuchlo. Svrchní apartmán je prostornější, jsme tu tři, ale horko a zatuchlo zrovna tak. Zapínáme klimatizace, zběsile větráme (to se ale naráz samozřejmě nesmí) a ještě se ptám na tu avizovanou pračku. V kufrech máme za tři týdny plno špíny. „Jo, prát můžete, ale až tak za dva dny. Do té doby není voda,“ oznamuje domácí. „Tedy na sprchu trochu je, ale musíte hodně šetřit,“ dodává smířlivě, když vidí naše vyplašené oči.

„A jestli chcete, půjčím vám zítra motorky, máte štěstí, benzín přivezli včera, před tím týden nebyl.“ A náš milý domácí se poroučí a zanechá nám hlavu jak bitevní pole, jak se tam střetly naše vize s tvrdou realitou.

Ale jsme zkušení cestovatelé, víme, jak bitvu vyhrát. Pivo, zásoby z freeshopu a hned je méně horko, vody je ve sprše více a moře? Na obzoru se ve tmě rýsují nějaké lodě, nebude určitě tak zle.

První den na ostrově

Bylo, a bylo zle ještě více. Ráno mě zastihlo ve stavu leklého kapra navíc po první ráně palicí. Slizká potem, udušená horkým vlhkem a hlava bolavá po večerní kořalce. V naší místnosti není ani okno ani klimatizace, navíc je průchozí k sousedícímu Admirálovi – to bude mňamka dovolená. Ale vzhledem k tomu, že tam máme dvě postele, stěhovat se nechci. Stěhovat se ale chtějí Birhanzlovi, zatuchlý puch se do rána nevyvětral a ani jako mávnutím kouzelného proutku nezmizel.

Hm, po ránu kořalku ne, narovnání našich snů tedy napomůžeme procházkou. Jo, narovnání: spíše další hluboký zásek do našich plánů a přání. Moře opravdu špinavé, navíc pláž daleko, předaleko. Provoz opravdu velký, jsme na kraji hlavního města, kam se sjíždějí do práce lidé skoro z celého ostrova. Port Mathurin je správním centrem, a tak se sem stahují lidé nejen za prací, ale i za veškerým vyřizováním, papírováním, do banky, pro benzín, na nákup apod. To ještě nevím, že po páté provoz totálně ustane a ve slavném hlavním městě chcípnul pes:)

 „Dobrá, ale podle té reportáže tady někde krásné pláže musejí být,“ nedal se odradit Pepík. V informačním centru nám ukážou na mapce, že krásné pláže tady opravdu mají, ale na druhé straně ostrova, přesně, jak nám včera večer sdělil Sandy.

„A co nějaké pláže přímo u města?“ nedá se odbýt Pepík.

A tak nás polední horko zastihlo na silnici, kudy nás vlekl Pepík jak trestnou výpravu, dokud jsme asi po čtyřiceti minutách nenarazili na zátoku a menší pláž. Šťastna se svalím do stínu palmy a poslouchám šumění moře. Jen periferně pak vnímám obrovský nepořádek kolem, potulující se psy a špinavou vodu. Když najdu sílu se na loktech zvednout a pohnout hlavou, opatrným půlobloukem zjišťuji, že nikdo, opravdu nikdo se nekoupá.

A to už Admirál slastně přivírá oči: „Jůůůů, ta voda je jak kafe!!“ I když je opravdu velmi teplá, zláká jen Vaška, já ani Renča bychom do té špíny nevlezly ani se sebezapřením. „Tak to je konec, já toho Pepíka snad zabiju. Co tady budeme ten týden dělat?“ honí se mi hlavou. „Kola nejsou, ve městě nuda, navíc velký provoz, koupání žádné. A co na to ostatní členové expedice? Ti se musí cítit pěkně podvedeni. No to je tedy pěkný průser!!!!“

Když nakloním hlavou opět zpět, jsem krapet zmatená. Nikdo z posádky nehodlá Pepíka pověsit hlavou dolů, nikdo se ho ani nechystá lynčovat. „Je to jen lenost, nebo odevzdanost?“ ptám se sama sebe překvapeně. Ani jedno ani druhé. Máme jen velké štěstí na parťáky. Však ono nějak bude, však se to nějak vyvrbí….

A měli pravdu. Po té neslavné koupeli-nekoupeli a prvním šokujícím dnu, který jsme zakončili v prázdné a drahé restauraci (to mi na náladě vůbec nepřidalo-jedna pizza za 298 rupií) jsme se opět nechali oblažit alkoholem (první plus našeho ubytování: kousínek od vily má malý krámek starý dědek s alkoholem) a bleskurychle upadli do říše snů, kde se nám zdálo o našem vytouženém Ráji na zemi.

Ráno nám začíná konečně malinko probleskovat dovolená: domácí sehnal motorky (k půjčení měl jen svoji jednu) a po menších problémech – z nichž jeden je obrovské množství času, které zde na všechno místní mají, což vystresované Evropany přivádí k mírnému šílenství, a druhé je poněkud pofidérní pojištění - vyráží dva stroje (Vašek Továrníček zapomněl doma řidičák, musí si během dne obstarat přes internet aspoň duplikát) vstříc dobrodružství.

Naše motorky

Vzhledem k tomu, že oba chlapi na motorce seděli před drahnými lety, bylo to opravdu dobrodružství a přičtete-li k tomu, že na ostrově se jezdí vlevo, bylo to skoro bláznovství. A ke všemu opravdu provoz jako bejk. Ostrovem prochází jedna páteřní silnice, které se v žádném případě nemůžeme vyhnout. Prvotní stoupání trvá asi patnáct až dvacet minut. O kolik měsíců jsem za tu první jízdu zestárla, to už dneska neodhadnu. Představte si stoupání cca osmdesátistupňové, jedna zatáčka navazuje na druhou, úzká silnice, kde počítáte jedno auto za druhým, a všichni, opravdu všichni vás přejíždějí. Připočtěte náš slabý řvoucí motor, jenž za každou další serpertinou hrozí, že zkolabuje úplně a když nezkolabuje, hrozí, že z motorky kolmo nakloněné zbuchnu na zem. Držím se jak klíště Pepíka, polykám výfukové plyny, modlím se, dusím a šedivím zároveň. Jakmile dosáhneme vrcholu, není chvíle na oddech. Kudy dál? Naše mapička je víc než schematická, pár ukazatelů ukazuje cíle, jež na plánu nemáme. Na křižovatce se motáme jak nudle v bandě a …. „Bacha, jedeš vpravo,“ řvu z plných ztrhaných plic na Admirála, jenž v protisměru míří do jednosměrky. Uff, to bylo o fous….. přihlížející chodci se smějí, řidič náklaďáku chápavě brzdí a o mne se pokouší infarkt.

Čtením z mapy a krátkou poradou v Mont Lubin maskuju absolutní vyčerpání. Tak to fakt neee. Radši sedět v dusivém a lepkavém apartmánu a upít se k blažené smrti, slibuju si v duchu.

Oba kluci jsou ale nadupaní, jim snad ani ten smrad z aut nevadí: endorfiny z jízdy a z prožitého nebezpečí jim stříkají snad i z uší, nemít helmy, snad by si i furiantsky prohrábli své řídnoucí a neexistující kštice Fakt jsou z té jízdy hotoví a maximálně spokojení. Když už se dál nemůžu koukat na tu jejich nesmyslnou radost, mávnu nazdařbůh rukou dolů, odevzdaně sedám na mučidlo, chytám se Pepíkových zpocených zad a s přáním na místě zemřít usedám opět na motorku. Ještě mi hlavou bleskne provokativní myšlenka – tak fakt asi umřeš v tom svém vysněném ráji…… a už se řítíme pro změnu zase dolů, opět ve stejně nesmyslném úhlu. Jo, řítíme, ale jen chvilku. Po chvilce totiž končí asfalt a my se dolů sesouváme, kodrcáme. Náklon silnice je stejný, povrch jak na tankodromu. Je to jako bychom sjížděli kopec zmrzliny, na který jsme se před chvilkou vydrápali. Umřu, jasná věc. Naposledy se ještě rozloučím se světem pohledem na modrou oblohu ……

A je to tam!!! Jsme u moře, dosáhli jsme východního pobřeží. Klesání je menší, rozhled úžasný a kam oko dohlédne krásné modroučké moře. Okamžitě stavíme a fotíme, jako by nám ten kousek ráje měl za chvilinku opět zmizet. Mazlíme se s tím pohledem, na který jsme čekali několik měsíců. Je tu, je to nádhera. Ani se nám nechce sjet dolů přímo k moři, myslím, že se všichni tři bojíme, že se kouzlo rozplyne a že na nás dole čekají chaluhy, špína, nepořádek nebo naopak haldy turistů. Ne, nic z toho. Horrorů už bylo dost!!!

Na východním pobřeží jsme konečně lapili náš vysněný Ráj. Jezdíme sem pak každý den, kopec zmrzliny je už nazítří důvěrně známý, před smrdutými náklaďáky krčíme nos, serpentiny už mám v duchu pojmenované, s motorkou jsme kamarádi, jen ta levá strana vozovky na nás občas vybafne zprava, i když ostrov jsme na motorkách procourali celý. Také Továrníčci mají motorku, silnější než my a i když Renča byla zpočátku stejně skeptická jako já, nakonec se z nich také stali vášniví mototuristé.

A teď už vám dlužím, jak takový ráj na zemi opravdu vypadá.

Představte si ty nejpůvabnější fotky z katalogů cestovek, navíc upravené ve fotoshopu. Modrá průzračná voda, vlnky něžně hladí běloučký písek, jenž po pár metrech přechází v zelený pruh měkkého trávníčku lemovaného palmami. Všude čisťounko, idylu ruší pouze pár odpadkových košů a několik stolků s lavičkami – vše samozřejmě prázdné a čisté. Nikde ani živáčka, celá ta nádhera je tu jen pro nás. Až mě ta chvilka dojala k slzám, jak tu je nádherně. „Smí se tu vůbec koupat?“ blesklo mi hlavou. Kluci na nic nečekají a vrhají se do vody, já si připadám nepatřičně. Nikde nikdo, nechce se mi rušit posvátnou chvilku. „A co doklady, foťáky, kdo nám pohlídá věci?“ napadá mě nesmyslně. Ale po chvilce se už i já oddávám radostné koupeli.

Pláž je dlouhá asi dva kilometry a nikde ani živáčka. Po chvíli slastného lenošení se ovšem někde z vody vynoří vytáhlý kluk. „Nemáte hlad? Nechcete pečenou rybu?“ ptá se nesměle. Pečenou rybu ovšem vyslovit před klukama, to je jako ukázat děcku lízátko. „Dobrá, za hodinu přijďte támhle k té loďce vzadu,“ ukazuje někam, kam mé oko vůbec nedohlídne. „No snad si z nás nedělá srandu,“ doufají kluci, kterým už za deset minut tečou sliny.

A za hodinu byly v dálce lukuly. Chceme věřit, že kluk a jeho parťák ryby zrovna chytili, každopádně pro nás několik ryb pečou na ohni rozdělaném z klacíků. U ohniště také najdeme malou skupinku Francouzů, kteří si pravděpodobně na rybách nepochutnávají poprvé – v dalších dnech jsme je už na jejich místech (kousek od Cotton) vídali pravidelně. Kluci nám servírovali i salát z papaje, chleba, měli připravené i plastové talíře. Dokonce někam došli i pro tři studená piva. Pravda, hody nebyly za hubičku, ale v dané chvíli kluci do našeho ráje zapadli jak poslední dílek puzzle.

Takže ráj se na ostrově koná, jen je třeba ho najít. A co ještě je třeba na ostrově najít a na co je nutné si dát pozor?

1. Krásné pláže jsou na východě ostrova, nejlepší (dle našeho mínění) u vesnice St. Francois. Tam také jezdí pravidelně autobus.

2. Autobusy jezdí z aut.nádraží z Port Mathurin – na východním okraji města, hned za tržnicí.

3. Nejkrásnější pobřežní trek je z Gravieres do St. Francois – nebo opačně. Šli jsme ho asi 2,5 hodiny. Jdete po liduprázdném pobřeží, šplháte po skalách, nazí se můžete koupat na zlatavých plážičkách.

4. Nějaké moto je na ostrově nutností (stačí malé skútry), pokud se nechcete jen válet u moře, což by byla škoda. Ale pozor, cesty jsou úzké, frekventované a často bez asfaltu – i když za naší éry se už hodně silnic „přezouvalo“.

5. Nenechte si ujít rezervaci Francois Leguat. Zde najdete 2 500 volně žijících želv, nejstarší je 150 let. Rezervace je pojmenovaná po Fr. Leguatovi, který v roce 1690 napsal, že na ostrově je tolik želv, že se celý nechá přejít po jejich krunýřích. A tak se u Rodrigues stavovaly lodě a vybíjením těchto mírumilovných zvířátek si doplňovaly svoje zásoby. Tak dlouho námořníci brali, až nebylo z čeho. Všechny rodrigueské želvy byly vyhubeny. A dnes se chov želv obnovuje, v rezervaci se chovají želvy z Madagaskaru a ze Seychell.

6. Zajímavý je i Port Sud – Est, ale hodně tu fouká vítr, daří se zde kiteboardingu a kitesurfingu. Z velkého hotelu jezdí lodičky na okolní malé ostrůvky kvůli šnorchlování a potápění (neabsolvovali jsme).

7. „Vyšplhali“ jsem se i na nejvyšší „horu“ ostrova – Grande Montagne. Je to takový malý kopeček, ale rozhled na celý ostrov je slušný.

8. 12. března slaví na ostrově Den nezávislosti – taková velká spartakiáda na stadionu: všude se prodávají pečené klobásy, kuřecí křidýlka, nudle a další smažené cosi, pije se pivo – velká sláva a nikde žádný opilec!!!

9. Na ostrově jsme neviděli jediného žebráka, jediného opilce. Údajně je tu velká umělá zaměstnanost - je fakt, že policajti chodí ve dvou a řídí křižovatky s minimem aut.

10. Policajti jsou na cizince velmi hodní, i když jezdíme občas vpravo, i když parkujeme tam, kde se nemá

11. Hodní jsou všichni lidé. Autobusák sám od sebe se nabídne k focení, všichni ochotně poskytují informace, všichni zdraví a jsou milí.

12. Velké hotely, kterých je tu několik, jsou velmi drahé, nejlépe se ubytovat v soukromí.

13. Turistů zde příliš není, když už, tak jedině Francouzi – jiné jsme neviděli. Mluví se zde pěknou spisovnou francouzštinou nebo anglicky.

14. Na jídlo je dobré jít do malých podniků (např. jsme se velmi dobře najedli naproti velkému hotelu v Port Sud-Est). Levněji přijde koupit si potraviny a vařit si.

15. Je nutné počítat s tím, že ostrované mají na všechno spoustu času – nikdo se nerozčiluje, nikdo nespěchá, všichni se usmívají. Autobus staví na znamení. Úžasné bylo, když někdo zmáčknul tlačítko a bus zastavil. Teprve když opravdu chvilku stál, tak se vždy někdo zvedl, třeba až úplně vzadu a pomalounku vystupoval.

16. Je nutné si dát pozor na hygienu. Pravděpodobně v autobuse jsme chytili všichni (!) infekční zánět spojivek – přenáší se dotykem. Je třeba si hodně mýt ruce.

17. V nemocnici v Port Mathurin ošetřují cizince zdarma (akutní zánět spojivek, kdy Renata skoro neviděla).

18. V Port Mathurin se koná v sobotu pravidelný trh, v průvodci označovaný jako velký zážitek. Pokud ho nestihnete, netrhejte si žíly…..

19. Po ostrově jsme cestovali s mapičkou, jež byla přidaná k prospektu tuším že k rezervaci Fr. Leguat. Ta nám připadala nejnázornější – prospekty si vezměte hned na letišti, příliš jich na ostrově není.

Tak to je tak vše, co mně napadá. Doufám, že si každý udělá svoji představu o ráji, který na něj čeká a nebude první hodiny tak rozčarován jako my. Je to Ráj, ale zasazený do 21. století. Tedy ráj s auty, náklaďáky a policajty, se supermarkety, cocakolou i studeným pivem. My se nakonec nejenže smířili s ubytováním, s motorkami, s horkem, nedostatkem vody a i s deštěm, my nakonec z toho všeho byli úplně nadšení. Po týdnu jsme se cítili jak domorodci – nikam nespěcháme, užíváme si každou chvilku a to, co nám na začátku připadalo skoro jako katastrofa, to vůbec nevnímáme. Vnímáme jen ten náš teď už opravdový ráj.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015 :
Mauricius


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Mauricius,Madagaskar,Rodrigues - 2015

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.13 Sekundy