Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 8 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014 Francouzská Polynésie – Bora Bora
Poslalpepik v Friday, 19. February 2016 @ 20:56:56 CET
Přispěno pepik

Dnešní den byl důvodem, proč jsme se na tuto měsíční plavbu vydali. Bora Bora, už jen to jméno a ta úžasná pověst jednoho z nejkrásnějších ostrovů na světě. A výsledek? Pro mne obrovské zklamání a velký propadák.

Na vině v žádném případě nebylo počasí, i když nám většinu dne pršelo. Nabídek na výlety po ostrově bylo málo, ani z lodi nepořádali žádné velké výlety. Po delším váhání se rozhodujeme a necháme se zavézt za 5 dolarů na pláž Matira. Na pláž jel minibus asi 20 minut. A co vše po cestě vidíme? Domy, ploty, domy, ploty. Žádná veřejná pláž, všude hotely, penziony, soukromé domy. I pláž Matira není veřejná, je to součást hotelu Intercontinental.

Zdejší mechanismus funguje jednoduše – minibusy sem zaváží turisty, kteří se zde mohou vykoupat – ale to je tak vše. Zpět se zase musí minibusem, kterých se tu střídá nepočítaně. Jít se podívat do hotelu? Ty nás hnali!!! Strčili nám do ruky ceník (jedna noc začínala od 1000 dolarů se snídaní) a s pohledem „vy na to tak máte,“ nás pěkně vypoklonkovali. A tak se smiřujeme s jemným teplým deštíkem a spolu s desítkami dalších se koupáme na překrásné pláži. I když je zataženo, i když prší, voda a pláž úžasné. Na písek se ovšem v dešti nepoložíte, a tak se krčíme na židlích ve velkém přístřešku, který zde pro podobné situace mají přichystaný.

Pepík se ovšem samozřejmě nespokojí s nějakým krčením se v přístřešku! Má předem nastudováno, že na Bora Bora jsou rozmístěna děla, která bránila ostrov proti eventuální japonské invazi.

„Ta děla musíme vidět!!! Zeptej se, kde jsou,“ požaduje striktně.

A propos: zdejší francouzština je úžasná! Zachovala se ve své čisté podobě, žádné novotvary, žádné zkomoleniny, žádné nesrozumitelné zkratky či novodobá reklamní mluva. Prostě, nádhera. Tak, jak jsem francouzštinu vstřebala ve škole, tak tady skutečně funguje.

„Kde bychom mohli vidět děla?“ otázka, kterou kladu asi dvacetkrát. Pokaždé se odpovědi liší, jedno je však jisté: děla vidět nelze. Buď že jsou součástí soukromého pozemku, nebo si musíme najmout terénní auta, která nás tam za poplatek dovezou, nebo prostě že žádná děla nejsou. To vše je ovšem pouze voda na Pepíkův mlýn. „Ptej se znova, ona kecá. Zeptej se ještě jednou, ten tady snad ani nebydlí! Zeptej se tohohle, ten vypadá rozumně! Tohle byla kráva, ta to tady nezná!“ A pořád stejně, pořád dokola. Pepík, ten se nikdy nevzdává.

Ale měl pravdu! Nakonec se nad námi slitoval domorodec, kterému jsme sbírali pod stromem manga. Přišel, dlouhým bidlem pro nás manga setřásl, a navíc poradil.

„Děla? Ta jsou támhle nahoře,“ ukázal neurčitě do zpustlé a vegetací zarostlé stráně, podaroval nás dvěma mangy a diskrétně se vzdálil.

„No tam nahoru, do té džungle, v tomhle dešti – to ani náhodou,“ vyjelo ze mne bezprostředně.

„Rozumím,“ chápavě souhlasil Pepík. „Počkáš tedy na mne?“ poprosil.

Vzhledem k tomu, že v dosahu jsem viděla rozestavěný dům, jehož střecha by mohla být příjemným útočištěm, nadšeně souhlasím. A ten blázen, vyzbrojen pláštěnkou, kterou by v Praze neoblékl ani za nic, se vydává vzhůru do neznáma.

Čekám deset minut, čekám půl hodiny, čekám 45 minut. Už se smiřuji se statusem vdovy, když se ten můj, rozzářený jako sluníčko, zmáčený jako vodník a zabahněný jako ukrajinský dělník v příkopu, objeví.

„Představ si, ten domorodec šel za mnou a když už jsem si myslel, že chce mojí peněženku a když už jsem se rozloučil se životem, ukázalo se, že s tou velkou mačetou, kterou třímá v ruce, nechce zavraždit mne, ale klestí mi s ní cestu,“ vysypal na mne jednou větou.

A tak Pepík za nezištné pomoci domorodce obutého ve vietnamkách objevil a vyfotografoval svá vysněná děla. Jeho samozvaný pomocník vůbec neočekával žádnou odměnu - na peníze, které mu Pepík nakonec dal, ani nepohlédl, jen je nevšímavě zasunul do kapsy. Prostě hodný a milý člověk. A já měla podobnou zkušenost: jak jsem netrpělivě čekala v rozestavěném domě za vydatného deště, přišla paní a nabídla mi zdarma pláštěnku, abych mohla pokračovat v cestě. Moc mě to potěšilo.

Takže naše zkušenost s domorodci: nesmírně milí, ochotní lidé, kteří vám rádi pomohou. Zato obchodníci a lidé živící se turistickým ruchem. Hrůza!!! Na Bora Bora vás odírají na každém kroku. Vy jste turisté, jste tedy pro ně chodící peněženky. Neustále zkoumají, jak z turistů vylákat či vytřískat co nejvíce peněz. Například: „Vy se chcete připojit na wifi? OK, kupte si v mém krámku (mimochodem s nesmírně předraženými a nevkusnými suvenýry) cokoli za 30 euro a já vám pak dám heslo!“ A jelikož na cestách je náš poměřovací nákupní koš pravidelně pivo, tak aby bylo jasno: na Bora Bora stojí v krámě třetinka 6 dolarů.

Ale jednu velezajímavou vzpomínku na Bora Bora si uchovávám: poprvé jsem zde viděla líbezné lidské bytosti, které nemohu zařadit ani jako ženy ani jako muže. Jsou to mahu. Krásní lidé, kteří vypadají jako ženy včetně prsou a vlasů, ale dle stavby těla a dle drsného mužského hlasu poznáte, že tato bytost se jako žena nenarodila. Jedná se o starou tradici, kdy jeden z chlapců narozený v polynéské rodině, byl vychováván jako dcera. Mahu jsou zženštilí, malují se, oblékají jako ženy, ale nejsou to transsexuálové, netouží po tom, aby byli ženami se vším všudy. Viděla jsem na ostrově tři mahu. Jeden pracoval v restauraci, druhý v obchodě, třetího jsem zahlédla na cestě. Ti dva v restauraci a v obchodě byli podrobeni mému prudérnímu evropskému zkoumání – v restauraci jsem se pořád na něco ptala, v obchodě si neustále prohlížela drahé a nehezké suvenýry. Byla jsem těmi bytostmi zcela očarována: oba byli takoví sebevědomí, důstojní, zvlášť když si malovali pusu či v zrcátku kontrolovali účes. A když promluvili, běhal mi mráz po zádech, jak erotický byl jejich bas v kontrastu s jejich dámským a pečlivým mejkapem. Jak jsem se dočetla, mahu nyní v Polynésii pracují ve službách nebo jako tanečníci či umělci. Oba „moji“ mahu byli mladí, krásní, plni života, a tak se mi zdá, že tato zvláštní tradice výchovy kluků v Polynésii ještě hned tak nevymře. Pepík mým soukromým antropologickým zkoumáním moc nakloněn nebyl, on hlavně řešil, jak ti kluci dosáhli tak pěkných prsou. Hormony? Vycpávky? Kdo ví, sáhnout si netroufnul, hrdina:)

 A jak už jsem řekla, Bora Bora je bohužel turistické peklo, takže suvenýr si odsud přiveze jen pravověrný cestovatel. A tím my ale jsme, suvenýr mít musíme. Ovšem při zdejší láci na to jdeme od lesa: odvážíme si zadarmo obrovské a opravdu polynéské nachlazení 


 
Příbuzné odkazy
· Více o USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014:
Francouzská Polynésie – Bora Bora


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

USA, Havaj, Fr. Polynésie - podzim 2014

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy