Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Gruzie - léto 2014 Tbilisi
Poslalpepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:50:33 CET
Přispěno pepik

Do hlavního města Gruzie jsme dorazili hodně dobrodružně, náš slavný příjezd jakoby předznamenával celou cestu – mírný chaos, mírná improvizace a famózní závěr.

Nízkonákladový Air Baltic se ukázal jako komfortní cestování – v celkem pohodlných sedačkách jsem vše zaspala. Aby ne, když jsme se s Pepíkem zalkoholovali v saloncích jak u Václava Havla v Praze, tak při mezipřistání v Rize. Můj lidumil ovšem myslel i na své blízké, a tak jsme si v pauze mezi dvěma letadly ťukali Plzeňským nakonec všichni. A aby se nám 6 hodin na další letadlo nezdálo dlouhých, zpříjemnily nám čekání i dvě lahvičky lahodného Portského.

V Tbilisi přistáváme v nekřesťanskou hodinu – krátce po čtvrté ranní. Že je tma jak pytli, to vlastně ani nemáme šanci zaznamenat. Dav spoluletících nás vyvrhne do osvětlené letištní haly, kde jsme jak na štvanici. Bohužel nejsme lovci, ale štvaná zvěř. Taxikáři se o nás přetahují – vždyť přijeli čerství cizinci, navíc nevyspalí a na první pohled nezkušení. Slétají se na nás jak vosy na přezrálé hrušky. Ovšem to se zmýlili! Luďěk už své zkušenosti má, a tak nás neomylně vede k terminálu vlaku, jenž nás za minimální peníz (v Gruzii se platí gruzínským lari) odveze do centra města. Na zoufalé volání drožkářů, že vlak nejezdí, se jen opovržlivě usmíváme, a hrdě si rozrážíme cestu zklamanými dopravci.

Zklamaní jsme ovšem my. První vlak do města vyráží až skutečně až v osm hodin a nádražní hala je neprodyšně uzavřená, o nějaké nádražní restauraci si můžeme nechat jen zdát. Po chvíli rozpaků se ze tmy noří malý sporý stín, jenž nás zdálky pozoroval – nevnucoval se, byl si jist, že jeho chvíle přijde. Ani nás dlouho nepřemlouval: za 10 euro budeme za chviličku v centru města.

Z našeho malého stínu se vyklubal ukecaný zkušený taxikář. Suverénní ruštinou umně prokládanou anglickými slovíčky, kterou jsem první minuty absolutně nepobírala, chrlí jednu zajímavost za druhou stylem „napravo vidíte, nalevo vidíte…“ Jede s ním půlka naší výpravy, druhá půlka má z mého pohledu větší štěstí – zádumčivý švagr mluví málo, a proto je mu lépe rozumět a spíše si člověk něco zapamatuje.

„Sedíme na časované bombě,“ suše utrousil Pepík, když ucítil z kufru plyn. Nejenže starý žigulík držel dohromady pouze silou vůle, okénka nešla zavírat a páčka ode dveří byla uvnitř zničená, ale i ta plynová láhev, na kterou auto jezdilo, se nějak podivně klimbala. „Je to past a vražda,“ přitvrdil můj muž, když se autu po malé zastávce nechtělo dál pokračovat v cestě a kluci ho museli roztlačovat. Na veškeré nabídky našeho prvního živého Gruzínce na projížďku, okružní jízdu, výlet tam či onam jsme se všichni tvářili dost rozpačitě. „Jen přes mou mrtvolu,“ s kamennou tváří trvá na svém Josef.

Přesto se oba švagři usadili vedle nás v hospodě, do které nás k našemu velkému štěstí dopravili. Čekali, že se rozhoupeme, že přece jen z nás něco ještě kápne. Sice se zmýlili, ale přesto vypadali spokojeně. My ovšem také. Usazeni v nonstopu užasle zíráme, kolik lidí tak časně ráno žije, pije, konzumuje. Brzké snídaně to určitě nebyly, spíše pozdní čtvrté večeře. Hospoda žila svým klidným pravidelným cvrkotem, nás si nikdo moc nevšímal. A my měli možnost si vychutnat první tbiliské dotyky.

Na první chvíle v gruzínském hlavním městě vzpomínám s něhou v oku. Unavená, nevyspalá, po jízdě žigulíkem krapet vyděšená, mžourající. Přede mnou první překvapivě výborné místní pivo a divně znějící a zvláštně chutnající pokrm. Chačapuri – čerstvě upečená placka naplněná výrazným sýrem. Upřímně – žádná láska na první pohled. Uždibuju, popíjím a pomalu se vciťuji do zdejší atmosféry.

První doušky piva vychutnávám ještě ve tmě tmoucí, kterou zmírňují světla namířená na hradby a blízký kostel. Svítání přichází zlehounka. Nenápadně se objevuje něžné růžové světlo, přichází nepozorované, jaksi nepatřičně. Zdá se, že nad tmou nemá žádnou šanci – a ejhle, najednou zhasínají lampy, růžová se mění v šedou, která pomalu zesvětluje. Tma je postupně zahnána na ústup. Město ale vzdoruje, neprobouzí se. Jako by se mu nechtělo. I když už je jasný den, náměstíčko je stále pusté, noční hosté odešli a budoucí ještě dospávají.

Jen naše nevyspalá skupinka se rozhodne, že azyl přívětivé restaurace opustí. Dávno před tím již své snažení vzdali švagři, když vypili námi objednané kafíčko a rozdali nám vizitky s ujištěním, že máme určitě zavolat. Bylo ovšem předem jasné, že do útrob stařičkého žigulíka se již nikdy neodevzdáme. První setkání s nájemným autem bylo velmi netypické. Napříště jsme již jezdili jen pěknými, i když ojetými auty, která na silnicích převažovala. Celou dobu jsme však řešili (spíše tedy jen Pepík) velkou záhadu. Kolem sebe jsme viděli spoustu starších Fordů tranzitů. Jezdí jich v Gruzii víc než kdekoliv jinde na světě. Jak se sem ta auta dostala? Kdo je dovezl? A proč zrovna sem? Podle Pepíka do země navezli starší auta, která se již 15 let nevyrábějí, a tím perfektně vyřešili dopravu celé země. Odkud ale Fordy přivezli, to pro nás stále zůstane tajemstvím. Přiznám se, že já se na řešení této záhady vůbec nepodílela. Mne daleko víc zajímalo, proč většina aut má řízení vpravo, když se na gruzínských silnicích jezdí na stejné straně jako u nás. Ale vlastně mne to ani tak nezajímalo, jako spíše iritovalo. Řidiči vědí, jak nepraktické až nebezpečné je mít volant umístěný vpravo. Při předjíždění nebo vůbec při normální jízdě, pokud před vámi jede jiné auto, nebo nedej bože náklaďák, autobus či nějaký tirák – vždy vidíte jen svou polovinu vozovky. A abyste měli přehled, musíte neustále „vystrkovat čumák“ do protisměru. Při najímání auta jsem bývala skoro vždy naštvaná – zase řízení vpravo!!! Ale umístění volantu je marginálie proti tomu, jak se v Gruzii řídí. To ovšem předbíhám, zatím jsme stále ještě v ospalém a pro nás zcela panenském Tbilisi.

Po pár desítkách vrávoravých kroků a po výměně peněz (všude v zemi jsou skoro stejné kurzy – nemusíte vymýšlet, kde směnit) se naše zvalchovaná skupinka uvelebí v parčíku před nějakým hotelem. El Kapitáno si na lavičce hned ustele skoro jako zkušený bezdomáč a hotoví se ke spánku. Libor s Petrou odhodlaně s batohy na zádech mizí objevovat město a nepokojný Pepík bezúspěšně hledá, jak by se batohu zbavil. Musíme totiž nějak přežít dobu do 14 hodin, kdy teprve máme nárok na ubytování v objednaném apartmánu.

Nakonec Pepík sežene ochotného taxikáře, který slíbí vozit nás i batohy do 14 hodin za 80 lari. No neberte to, zvlášť když jsme pro zjednodušení počítali lari za 10 Kč (bylo to o něco více). Na takovou lákavou nabídku slyší i Luděk s Petrou, a tak první tbiliské dopoledne trávíme jak řádní stádní turisté „štátrundfárdou.“

Jak popsat Tbilisi? Je to město plné protikladů. Když opadlo okouzlení z ranní hry světel, obnažila se pravda. Staré neudržované domy, rozpadající se chodníky, chátrající infrastruktura. A vedle toho novotou vonící stavby, krásná zámková dlažba a úchvatná moderní architektura „Kaplický v praxi“. Fascinoval mne skleněný osvětlený most, který se dvěma oblouky vinul nad řekou. Když jsme ho překonali, ocitli jsme se v prostoru před krásnou hrající fontánou, kde pobíhaly děti, prodavači se předháněli v nabízení kýčů a rodinky se fotografovaly. Paráda srovnatelná s většinou evropských měst. Zpět jsme ale šli po vedlejším mostě – neosvětlený, chodník v posledním tažení a najednou uprostřed díra, jejíž oko dohlédlo až na vlnky v řece. Nedávat dobrý pozor, už se koupete…. Tak i takové kontrasty jsme v Tbilisi zaznamenali.

Náš taxíkář nás nejprve odvezl na pevnost Narikala, která se zvedá asi 150 metrů nad řekou Mtkvari. Odtud bylo možno přehlédnout valnou část starého města i obří moderní katedrálu Tsminda Sameba. Vysvěcená v roce 2004 je nepřehlédnutelným symbolem nové Gruzie a zároveň stvrzením současné náboženské renesance v zemi. Kousek od pevnosti se tyčí jiná dominanta, a to Matka s mečem v rukou. Je to velikášské, nepěkné monstrum. Pro nás o to pikantnější, když si uvědomíme, že „matka“ se gruzínsky řekne „děda“. Mohutná socha sice jako baba vypadá, přesto je to pro nás rozporuplný dědek. Kousek od monumentu najdete další tbiliskou dominantu – tady ovšem už jdou žerty stranou. Moderní velkolepá hacienda, která ční nad celým městem. Obrovitá moderní stavba. „To je vila bývalého premiéra země,“ krčí rameny náš průvodce. Jsme z naší země na leccos zvyklí, ale tohle velikášství přesahuje i naše možnosti chápání. Pod vilou je vybudována silnice vedoucí tunelem, veliký plot všude kolem. Necháme se zavézt nad haciendu, ale i z malé vyhlídky vidíme z papalášské stavby minimum. Že je uvnitř obrovský bazén, parkoviště aut a vyhlídková věž, to je nezpochybnitelné. Ale že barák údajně obývá jedna rodina, nad tím rozum zůstává stát. A aby toho nebylo málo, druhá podobná vila se krčí opodál. Ta je ještě rozlehlejší, ale aspoň nezasahuje do tbiliské panorámy. Z obou staveb čiší taková arogance a pohrdání prostým lidem žijícím v podhradí, že nás to úplně omračuje. „Tak tohle by si u nás snad nedovolil ani Klaus,“ jen hlesne zarytý antiklausovec Pepík.

Další naše zastávka byla na vedlejším kopci, kde je vybudován obrovský zábavní park, jemuž dominuje veliké ruské kolo. Ruské kolo, tato atrakce nás provází každým větším městem v Gruzii. Dnes ovšem náladu na žádné hrátky nemáme, zábavní park je navíc dopoledne zcela opuštěn, a tak rychle prcháme. Čas pro tento prostor ještě přijde.

Co s námi? Taxikář si už moc neví rady, a tak nás veze k „tbiliskému moři“-špinavému jezeru, kde nás místní nenechají vykoupat, i když panuje veliké vedro – tedy oni by nechali, kdybychom jezero obešli a uvelebili se na placené pláži. A tak se zase rychle oblékáme a místo koupele se zchladíme předraženým pivem.

A už je pomalu čas na návrat. S Petrou a Liborem máme sraz v naší noční hospodě. Ta se již celá převlékla do nedělního – je nabitá hosty, obědy jsou v plném proudu. Uchvátíme jedno z posledních míst na terase a už podruhé si dáváme čerstvounké chačapuri. Moc nadšená nejsem, ale chutná mi podstatně lépe než poprvé. Řeknu to na rovinu: potřetí jsem ho už jedla radostně, po čtvrté si placku poroučím sama od sebe a po páté se na něj již celý den těším. Do tohoto pokrmu se totiž musíte „vjíst“. A když se dnes řekne Gruzie, nevybaví se mi koňak, ale právě jen čerstvounké chačapuri, které nás nikdy nezklamalo. K němu si vždy objednáme ještě šašlik nebo … správně okořeněný guláš – a naše gastronomická exkurze je u konce. Pominu samozřejmě pomfrity, kuře či kebab, tyto pochutiny jíme jen kvůli zahnání hladu.

V jednu hodinu se nacpeme všichni do taxíku a hledáme, kde nám booking přidělil střechu nad hlavou. Apartmán pro šest lidí na třídě Kostava street by měl být někde v centru. Centrum je široký pojem, pěšky do starého města dojdeme asi za 25 minut. Ale budiž. Taxikář staví před velkým výstavním domem, jenž se nachází na rušné ulici. Parkování žádné, tudíž zastaví, rychle vyháže naše bágly, natáhne ruku a spěšně odjíždí. Ještě si s ním stačíme domluvit, aby nás nazítří odvezl na Kavkaz a už je v prachu. „Ty myslíš, že přijede?“ ptám se zaraženě Luďka. „No když jsme si podali ruku, tak je to jasně dohodnuté,“ vysvětluje mi náš El Kapitáno. Pokrčím nevěřícně rameny a začínám se věnovat obhlídce domu. Je to typická tbiliská nemovitost. Veliký patrový dům na první pohled vyhlížející zámožně a honosně, ale schodiště neudržované, okna se rozpadají, na nádvoří haldy cihel a kamení zarůstající plevelem. Chodby nevymalované, elektrické dráty koukají z každého rohu, vypínače jak za císaře pána a ohmatané jak v chudobinci. Se smíšenými pocity stoupáme po špinavém a zanedbaném schodišti. Ve druhém patře nás vítá chatrná pavlač, kyt zívá ze štěrbin u oken, prkna na podlaze věští, že další zimu nepřežijí. Když na pavlači vykouknu špinavým oknem, okamžitě mi naskočí Neapol – atriový dům má mezi svými bloky natažené letité šňůry a dráty, na vrzajících kladkách se houpe pověšené prádlo.

Překročíme nějaký nepořádek a stojíme najednou před dveřmi, které jakoby vypadly z jiného století: běloskvoucí umělá hmota, vycíděný zvonek, čisťounká rohožka a chromovaná klika. Zázrak. Dveře se otevřou a na nás se směje náš domácí. Moderně zařízený apartmán je zcela nepatřičně vklíněn do chátrajícího a rozpadajícího se domu. Dnes už vím, že tento do očí bijící rozpor je vlastně současným symptomem celé země. Chtělo by se napsat, že chátrající a supermoderní si zde podávají ruku ve vzájemné symbioze, ale tak to bohužel není, o čemž se máme bohužel přesvědčit později. Apartmán má šest lůžek, moderní kuchyňku, lednici, mikrovlnku, dokonce i pračku. Jen to sociální zařízení není takové, jak bychom si představovali – jeden záchod, malinké umyvadýlko a nad ním umístěná sprcha. Jsme z toho jednoho sociálního čtverečního metru trochu rozpačití, zvlášť když nám domácí George předvádí Villeda-mop a demonstruje, jak po sobě musí každý ten necelý čtvereční metr setřít, aby další koupálek šel do relativně suchého prostředí. Trošku divně po sobě koukáme, ale to netušíme, že stojíme tváří v tvář jednomu z nejluxusnějších sociálních zařízení, které na nás v Gruzii čekají. Postele byly rozdělené bleskově a hned doháníme spánkový deficit. Navečer procházka starým městem k obří moderní katedrále Tsminda Samba, která byla vysvěcená v roce 2004. Jako osvětlená dominanta super, jinak nás příliš nebere.

Obdivujeme svítící skleněný most, zpívající fontánu, málem se propadneme do řeky na neosvětleném mostě a stáváme se lovnou zvěří pro řidiče. Ti po hlavním městě jezdí jako blázni, zebra na přechodu pro ně znamená jediné: přidej plyn, abys nenechal nikoho přejít. Občas používáme zatuchlé a zasmrádlé podchody čpící močí, kterým já osobně dávám přednost před průvanem svištících aut.

Večer zakončíme bohatýrsky: v supermarketu jsme objevili obří plastové láhve výborného piva … a dál nemusím pokračovat – náš první gruzínský den skončil až pozdě noci.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Gruzie - léto 2014
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Gruzie - léto 2014:
Cesta do Kazbegi


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Gruzie - léto 2014

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy