Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 7 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Gruzie - léto 2014 Vardzie
Poslalpepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:33:44 CET
Přispěno pepik

Ráno už nás v osm hodin před domem čeká náš šofér, z kterého se vyklubal velmi příjemný muž, Irákli - bývalý pilot, který prý byl několikrát v Praze a Česko a Čechy si oblíbil. Řídil na gruzínské poměry zcela výjimečně, jako by řídil jumbo – rozvážně, s klidem a s přehledem. Hodně jsem si oddychla, i když řízení bylo - jak jinak - na pravé straně. Bavil nás výkladem historie i současnosti země, o všem věděl, vše chtěl sdělit. Když už jsme pod tíhou informací, dat a jmen umdlévali, vytáhl veselé historky z Prahy, jak za totáče v Kotvě vykoupil s kolegou všechny klobásy nebo jak domů vozil pytlíkovou rýži a převáděl domácím, jak se připravuje.

Pohodová cesta do Vardzie trvala asi tři hodiny, uběhla jako voda s jedinou vadou na kráse: pilot udělal zdravotní přestávku na parkovišti s WC. Něco tak příšerného jsem v životě neviděla, vzpírám se o tom jen napsat. S Petrou jsme raději vyhledali útočiště pod silnicí, i když jsme riskovali, že nás okolojdoucí spatří – raději jsme pro jistotu zavřely oči. Ale jak jsem už psala – v oblasti sanitárního zařízení v Gruzii stále vězí velká černá díra.

Klášter Vardzie je skalní město, vytesané do skály v útesu nad řekou Mtkvari. Byli jsme připraveni, že uvidíme cosi výjimečného, ale celý komplex nám všem doslova vzal dech. Za 3 lari na osobu jsme mohli prolézat desítkami místností a komůrek vytesaných do skály, protahovat se uzounkými průrvami, lézt po krkolomných schodišťátkách. Skalní klášter byl založen roku 1158 královnou Tamar a kromě funkce náboženské měl též skýtat ochranu před nájezdy Mongolů. V době rozkvětu sestávalo klášterní městečko z několika tisíc komůrek ve 13 patrech včetně trůnního sálu, kostela a zavlažovacího systému. Bohužel krátce poté, již v roce 1283, velké zemětřesení výrazně poškodilo celý komplex a způsobilo zhroucení zhruba dvou třetin místností, stržení přední stěny komplexu a poškození zavlažovacího systému. Klášter však nebyl opuštěn, chrám byl opraven, dostavěn a činný zůstal až do 16. století, kdy jej dobyli Peršané. ¨Dnes je komplex zpřístupněn turistům, i když je znovu obýván mnichy.

Z naší zkušenosti jsou mniši jsou poněkud nedůtkliví a mrzutí. Náš průvodce nám poradil, ať si před sklaním chrámem zazvoníme, že nám přijde velký sál někdo otevřít. Zvonili jsme – nic. Zvoníme podruhé a protože nikdo nepřichází, kašleme na skalní katedrálu a pouštíme se do hlubin labyrintu. Nejodvážnější je Pepík, následován malou Petrou a mají maličkostí. Spolykáme se po obrovských schodech, přidržujeme se natažených provazů, na štorc (a to ani jeden z nás není žádný valibuk) se soukáme do uzoučkých a strmých vytesaných chodbiček. Když tu najednou blik a ocitáme se v naprosté tmě. Krhavá světýlka porůznu umístěná po stěnách a chodech naráz zhasla. Jsme sami, ze všech stran sevření skalami, v naprosté, ale opravdu naprosté tmě. „Kdo je všechno tady?“ zjišťuje hned opatrně Pepík. Asi ho moc nepotěší dvojí ženské kuňknutí. „A co Luděk? A Vyky?“ ptá se s nadějí v hlase. Naše nesouhlasné zakroucení hlavy samozřejmě neviděl. „Co budeme dělat?“ s panikou v srdci raději mlčím. V té naprosté tmě se vrátit nemůžeme – vždyť schody jsou zcela nepravidelné, vysoké, chodby neskutečně zakřivené, navíc jsme několikrát narazili na křižovatku chodeb. A dopředu? Ohmatávat každý centimetr skály před námi? To je o naprosté zlomení nohy či podvrknutí kotníku. Už za světla jsme se obého velmi obávali, natož za tmy. „Máte někdo mobil?“ zazní zbytečná otázka, neboť vše cenné zůstalo v autě. „Foťák,“ blesklo mi hlavou. A už jsem ho nadějně vytahovala a zároveň zaháněla chmurné myšlenky, že už není dva dny nabitý. Jeho blesk na malinkou chvíli ozářil chodbu, ale jen na tak malou, abychom si uvědomili, že vydat se dopředu naslepo je naprosté bláznovství. „Tak tady bídně zahyneme?“ pobaveně si pomyslím, když se světlo zázračně rozsvítí. Balvany, které se nám třem odvalily ze srdce, by hravě schodiště zatarasily na věčnost.

Jednu z našich nejtěžších gruzínských chvílí měl podle mého na svědomí právě a jen mrzutý mnich. Když jsme se jak krysy vyškrábali na světlo boží, došli jsme zpět ke skalní katedrále a tam ho uviděli: nerudu, jenž nechtěl kluky v krátkých kalhotách pustit dovnitř (hábit na půjčení nebyl k dispozici), v očích mu plály škodolibé ophníčkys, když si nás jetě sinalé prožitou hrůzou prohlížel. Ano, byl to on, naštvaný, že jsme ho vyrušili. Sotva jsme si chrám prohlédli, mhend zavřžel a spěchal opět ke svým druhům. Pro naše eventuální následovníky: pokud nemáte chuť na obrovský adrenalin, nezvoňte. Pokud toužíte spatřit skalní chrám, zvoňte, ale obrňte se velkou trpělivostí a nevzdalujte se - i když je vlastně možné, že vám zhasne až po prohlídce 

Ale skalní město super, troufám si říct, že srovnatelné s jordánskou Petrou, ovšem v Jordánsku jsou obrovské davy turistů, celé sklaní město je proměněno v turistickou Matějskou pouť. Atmosféru, klid a možnost rozjímání, což je ve Vardzii standard, můžete v Petře zažít pouze výjimečně. Ovšem pospěšte, svět se nám mění před očima. Možná už za rok mnich nebude mrzutý, bude nabízet návštěvníkům koka kolu a po skalách budou turisty vozit na oslech jako v Petře.

Po asi dvou hodinách nás čeká skvostný oběd – tentokrát šašlik a nezbytné chačapuri zalévané pivíčkem. Na oběd ke stolu zveme i pilota, jenž je nesmírně potěšen a ještě po cestě zpět nám lichotí, jak jsme milí, že i personál restaurace naši pohostinnost obdivoval – no spropitné na konci cesty dostal opravdu velké peníz navíc si zasloužil – veze nás zpět do Borjomi a dále na Kutaisi. Je to pro Irakliho opravdu štreka, zvlášť když z Borjomi do Kutaisi jede po „dálnici“. Neskutečně frekventované normální silnici, kde předjíždí každý druhý za každé situace. Do Kutaisi nás dovezl v pořádku a i když se ve městě nevyznal, nevyhodil nás na náměstí, ale poctivě skoro půl hodiny hledal pro nás nějaké ubytování. Odjížděl zpět až za tmy, v kapse ho ale hřálo 220 lari, které za celý den služby obdržel. A odjížděl s velkým úsměvem a loučil se velmi srdečně.

Pokud budete mít možnost, určitě sympatického pilota a milovníka Čechů kontaktujte: iraklipilot@mail.ru a od nás pozdravujte.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Gruzie - léto 2014
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Gruzie - léto 2014:
Cesta do Kazbegi


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Gruzie - léto 2014

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 2.13 Sekundy