Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Gruzie - léto 2014 Batumi
Poslalpepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:22:59 CET
Přispěno pepik

Navečer vyrážíme do města. První dojem na jedničku s hvězdičkou. Velkoměsto s krásnou širokou promenádou u moře. Všude světla, osvětlené výškové stavby budí dojem amerického velkoměsta. Není zde jen pobřežní kolonáda, ale dokonce i pobřežní park, několik kilometrů dlouhý pás zeleně podél hlavní městské pláže plný restaurací, kaváren a barů. Najdete zde samozřejmě také bohatě nasvícené obrovité ruské kolo i novou věž hotelu Sheraton.

Druhý dojem už je trošinku skeptičtější. Na promenádě sice hodně lidí, ale vedle gruzínštiny, kterou už tak trochu máme v uchu, zaznamenáme pouze ruštinu. A to hodně ruštiny. Jiní turisté – nula. Tak jak jsme na Kavkaze slyšeli na každém rohu češtinu nebo polštinu, tady jen a jedině ruština. Rusové se zde pořád ještě cítí jako doma a buď z nostalgie, nebo ze zvyku sem stále jezdí. Ale co je velkoměsto bez turistů?

I s tím velkoměstem to nebude na třetí pohled tak horké. Míříme k jedné z dominant Batumi – výškové vyhlídkové věži. Moderně pojatá, krásně nasvícená – jen malinká chybička se vloudila: již dva roky postavená, stále ještě není v provozu: kde asi udělali soudruzi chybu? Stejně tak obrovský osvětlený komplex budov. Z dálky vypadá impozantně jako luxusní obrovitý hotel. Ale naše zkoumavé zraky objeví, že naprostá většina oken nesvítí, o osvíceném vchodu a recepci nemůže být ani řeč. Teprve nazítří za světla zjišťujeme, že se jedná o rozestavěný komplex bytů, kde v některých – málokterých – se bydlí, na jiných se pracuje a jiné jsou zakonzervovány jako hrubá stavba. Jestlipak jim někdo vdechne někdy život??

Přesto večerní město pulzuje životem, lidé se baví, jedí, procházejí. Došli jsme až k úžasné zpívající fontáně. Velkoryse pojatá, světla sladěná s hudbou, dostatek místa, aby sis mohl sednout a obdivovat a zaposlouchat se do krásné muziky. Ale. Stejně jako v celé zemi se i tady najde takové malé, protivné a zcela zbytečné „ale“. V okolí fontány sviští, troubí a lomozí auta, vedle hudbu přerušuje řvoucí diskotéka a ani hluchý nemá žádný úchvatný zážitek, neboť okolí je osvícené lampami, zářivkami i světly projíždějících aut. Taková škoda!!

Domů autobusem. Zjišťujeme, že je ještě levnější než maršruta.. V našem malém obchůdku, kde se mimochodem stále ještě používá ščot, i když se jedná o samoobsluhu, kupujeme pivo. Na dobrou noc proběhly už skoro povinné „bučki“, protože život je tak krásný a všechno nakonec dobře dopadlo.

Nazítří je již od rána horko, dopolední koupel je úplně božská: moře klidné, teplounké. Poté se naše parta dělí a my vyrážíme s Pepíkem sami do archeologického muzea. Tady se konečně moje drahá polovička dočká památek na dávnou antickou minulost, včetně obrovského obrazu, jak sem připlouvají Argonauti. A když jsme našli i hlavní náměstí města, Evropské náměstí, v jehož středu Médea na vysokém sloupu držela v rukou zlaté rouno, mohl si Pepík vydechnout: „Ano, mise splněna.“

Přesto ještě jako nadstavbu volíme lanovku nad město – připadám si jako na lyžích, do takového ski-vajíčka nás nasoukali, ovšem ve stávajícím poledním horku se nám lyžovat určitě nechce, jsme vaření skoro jako vejce na tvrdo. Nahoře tedy rychle záchranné pivo a výborná kávička, pár fotek z vyhlídky a můžeme se jet zpátky domů koupat. Večer ještě další procházka setmělým městem, i na romantiku na ruském kole došlo - když už tak dlouho máme ty točivé zrůdičky před očima.

Třetí a poslední den v Batumi potvrdil gruzínskou pohostinnost a vřelost. I když jsem pokoj museli opustit do 12 hodin, mohli jsme si u domácích nechat věci a večer se ještě osprchovat. Něma problema.

Ranní koupání bylo ozvláštněno přírodním úkazem. Ve vodě u břehu se najednou objevily miliony malinkých sivoučkých rybiček. Jako bláznivé se nám potěr otíral o nohy, rybičky poztrácely svoji plachost a oďobávaly nás, rojilo se jich čím dál více, až to bylo proti přírodě – skoro jako v nějakém horroru. A najednou se za hejny těch sardinek dostavilo přírodní zjevení: několikametrový šedý pás slizké a hnusné hmoty. Koukáme na vše jak zjara než nám dojde o co jde: samozřejmě kanalizace, výkaly, špína, hnus a smrad. To byl fofr, jakým jsme prchali z vody! Benefit velké fekální akce ovšem spočíval v tom, že o celý ten hnus měl zájem plankton, rybičky, velké ryby i obrovští delfíni. Zatímco chování rybiček nám bylo nepříjemné, plankton jsme neviděli, zato delfíny jsme si prostým okem ze břehu pěkně užívali.

Ještě posíláme hvězdný kamínkový pozdrav do nebe Petře, která si tu s námi měla užívat. Chvilka zamyšlení, potlačené slzičky a vědomí, že žít se musí teď hned. Pozemské bytí je sice někdy hnusně těžké, ale strašně křehké a je nutné si ho vážit a neznepříjemňovat ho jeden druhému.

Celý zbytek dne pak bloumáme po Batumi opět sami dva s Pepíkem. Natrefíme na turistický vláček, na který vždy závistivě koukám v každé větší metropoli. Lidé se vozí po městě, fotografujíce čučí ven, za hodinku mají město objeté a zmáknuté, a do toho jim navíc štěbetá z reproduktoru hlas průvodkyně. Často se zamáčknutou slzou v oku sleduji masňáky–turisty, jak se jim objevuje nové město a v uchu mi zní Pepíkovo: „No do takovéhle příšernosti přece nemůžeme vlézt:“ A teď si představte, že do toho batumského vláčku nás zve krásná mladá holka. Už jen ze zvyku a ze sportu s ní Pepík musí navázat kontakt, ne? Holčina na starocha naskočí a drmolí, blábolí, přesvědčuje. Přehlíživě ji sleduji: „Holčino, to víš, já bych jela hned, ale toho mýho, toho nepřesvědčíš,“ lituji ji v duchu.

„Nastupuj, jedeme,“ nevěřím svým uším. A i když si slečna sedla do prvního vagonku a my byli v posledním, opravdu jedeme. Teď bych se měla štěstím třepetat, přemlouvám se. Opak je pravdou. Jedu si jako královna, průvodkyně něco mele, ale – a zase to zběsilé „ale“: drncá to, sedí se mi nepohodlně, výhled nic moc, souprava jede pomalu, kdyý bych si chtěla něco prohlédnout, přefrčíme kolem …. A tak jediné co mě hřeje je fakt, že jedeme zadarmo. Jedná se o reklamní vláček, který má turisty dovézt na kraj města do nově otevřené provozovny MacDonald´s. A cíl, ten byl překvapivě zajímavější než celá prohlídka města, jež už stejně máme prochozené křížem krážem.

Zarazí nás, s jakým rozletem a fantazií byla budova známého řetězce rychlého občerstvení postavena. Jsme přímo v šoku a netušíme, že stojíme před stavbou, o které se nyní baví celý zainteresovaný architektonický svět. Vtip je v tom, že na místě, kde nás vláček vyhodil, měla být postavena benzinová pumpa. Ovšem normální benzínka tak blízko lukrativního centra města nebyla údajně přípustná. Gruzínský architekt Giorgi Khamaladze proto uspěl s návrhem kombinujícím čerpací stanici s pobočkou McDonald´s, která se vymyká z řady nudných stánků s rychlým občerstvením. Stavbu lze připodobnit k futuristické cyklistické přilbě. Fasáda je složená ze samonosných trojúhelníkových segmentů prosklených zrcadlovými skly. Její půdorys je obklopen umělou vodní plochou, která dojem z ní umocňuje a zlepšuje návaznost na prozatím nevábné okolí. Podél dvou okrajů pozemku o rozloze 1200 metrů čtverečných je stání pro 30 automobilů. Pro architekta bylo důležité co nejlépe oddělit čerpací stanici a restauraci. Její vchod se proto nachází na opačné straně, kde je prosklený vestibul s výdejem jídla, od nějž stoupá po pravé i levé straně schodiště. V mezipatrech jsou umístěny stoly a celý prostor restaurace se střetává nad benzinovou stanicí, v nejzajímavějším momentu stavby. Tím je protažená střecha nad čerpacími stojany. Zatímco podhled střechy je v kontextu fasády obložen lesklými bílými panely, její horní část je rozkrytá a zatravněná. Vypadá jako nálevka, skrz kterou do prostoru restaurace proudí vzduch a sluneční svit (tak to mám vše z internetu, jen aby bylo jasno).

Nicméně omámeni vcházíme dovnitř, a i když nejsme hladoví ani žízniví, kávičku na tom krásném stoupajícím schodišti musíme dát. A zase další „ale“. Provozovna je naditá lidmi, ovšem nikdo nectí zákony tohoto řetězce, že by si po sobě měl stolek uklidit a veškeré zbytky vyhodit do košů. Kdepak. Lidé dojedí či nedojedí, zvednou kotvy a odcházejí …. A mladí lidé jako obsluha kmitají, uklízejí, zametají a uklízejí…

Kolikáté „ale“ už jsem v této zemi zaznamenala: krásné moderní velké byty, ale nedostavěné, nedokončené stavby zarostlé a zchátralé. Moderně postavené apartmány, ale s nedostatečným sociálním zařízením, ubytovatel zapojený v celosvětové síti ubytovatelů, ale nevěří, že hosté přijedou, po silnicích jezdí supermoderní rychlá auta, ale řidiči nenechají lidi přejít, přechody pro chodce neexistují. V ulicích Batumi nainstalovali výjimečný železný program: tepané těžké koše, ozdobné zábradlí a krásně vytvarované železné držáky na květinové truhlíky: místo květin ale na truhlících suší staré hadry, s kterými vytírají provozovny.

Jako taková zkratka pro celou zemi se mi vybavuje příklad toaletního papíru. Hloupost, ale signifikantní: když už na některých toaletách papír existuje, tak je vyroben zásadně bez ruličky uprostřed: prostě taková veliká spresovaná role tenkého papíru. V podstatě blbost, ale bez otvoru uprostřed papír nejde pověsit, a tak se válí většinou po zemi. Jen v těch vybraných provozovnách zuřivě a nevybíravě prostředek nějakou tyčí prorvali.

Ale přes všechna vyjmenovaná „ale“ … Gruzie je nádherná země plná milých, přirozeně inteligentních, ochotných a přívětivých lidí. Báječně se zde jí a pije, nikdo vás nikdy nenechá na holičkách a i když se vás v turistických centrech lidé už zkažení turisty pokoušejí okrást, vždy s úsměvem a nonšalancí. Cítili jsme se tu opravdu dobře a bezpečně. Pokud chcete ještě zažít takovou Gruzii jako my, pospěšte si, země se skoro jako všechno v současném světě strašně rychle mění. Gruzie jde dopředu tak překotně, že dle mého názoru lidé nejsou svým myšlením a svými zkušenostmi na takový rychlý vývoj připraveni, a z toho pak plynou ta všechna moje kverulantská a v podstatě malicherná „ale“.



 
Příbuzné odkazy
· Více o Gruzie - léto 2014
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Gruzie - léto 2014:
Cesta do Kazbegi


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Gruzie - léto 2014

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy