Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Gruzie - léto 2014 Tbilisi podruhé
Poslalpepik v Sunday, 28. December 2014 @ 11:17:53 CET
Přispěno pepik

Již zcela zcivilizovaní kráčíme městem k „našemu“ domu. Už nás nepřekvapí jeho ošuntělost, špinavé chodby ani rozvrzané zábradlí na pavlači. Jdeme de facto domů a těšíme se.

„Ty vole, bacha,“ vykřikne Pepík, jenž se na pavlač vydá jako první. „Je tu rozbitý vokno,“ vykřikne jedním dechem. Když se na pavlač vyvalíme všichni, zíráme jak zjara: všechna okna našeho apartmánu jsou vymlácená. Komplet. Ztichlí a užaslí koukáme na tu spoušť. Než se stačíme zorientovat, Pepík už stačil prostrčit hlavu do jednoho okna mezi hrůzně vypadající střepy. „Ty jo, v bytě mají ještě poházené věci nějací hosté, jejich prádlo je plné střepů,“ užasle komentuje, co viděl.

Co teď? „Mizíme,“ rozhodujeme se naráz všichni. Koneckonců tady nemáme co pohledávat a kdyby nás někdo viděl, ještě by na nás tu spoušť mohl svalit. Schody beru po dvou, jak se snažím co nejrychleji zmizet, ostatní jsou na tom stejně. Na ulici se rozhodujeme, co podnikneme dál.

Naši mladí nahazují bágly na ramena a vydávají se do města, my dva se snažíme najít nějaký hotel poblíž, kde bychom si mohli nechat věci – tahat se s batohy celé dopoledne, to se nám opravdu nechce. Zároveň už myslíme na nejhorší a uvažujeme o náhradním ubytování. Bůh ví, jak náš apartmán bude ve dvě hodiny vypadat. Máme štěstí, pár metrů od našeho domu je starý zašlý hotýlek. Ve druhém patře mu kraluje starší dáma, jakoby vypadla z Čechovova románu. Rozložitá, usedlá, velký drdol, široký úsměv, zlaté zuby. Obklopuje ji starodávný luxus, odér nevětraných a zatuchlých místností. Kolem dokola po stěnách velké obrazy ve zdobných rámech, převážně krajiny a portréty. Stolky a stoly plné starožitných předmětů, váziček a nejrůznějších těžítek, vše samozřejmě na háčkovaných dečkách a ubrusech. Úplně nepatřičně se mezi tím vším vyjímá malá černá počítačová hrůza. Madame je krapet ostražitá, ale když vysvětlujeme naši situaci, je velmi vstřícná. Ukazuje pokoje (všechny s příslušenstvím) a nabízí i snídani – vše za přibližně stejnou cenu jakou máme už předplacenou u Georgeho. Ujišťujeme ji, že pokud naši přátelé budou souhlasit a pokud náš apartmán bude neobyvatelný, určitě přijdeme. Blahosklonně ukáže na místo v koutě, kam si máme bágly odložit.

A jsme volní a jdeme vstříc dalším tbiliským dobrodružstvím. Nebudete tomu věřit, ale ocitáme se v úplně jiném městě než před pár dny. Tbilisi už známe, nebojíme se ničeho, rusky jsme se rozmluvili, a tak nemáme ani ostych před jeho obyvateli. Cítíme se báječně. Metrem jedeme opět na velkou tržnici, pak bereme za pár lari autobus a celým městem projedeme až k naší restauraci-mámě. Zde se opět dobře najíme. Dopoledne uteklo jako voda a rychle na taxík a na sraz před dům. Tam už čekají naši přátelé.

„Tak co, byli jste nahoře?“ vyzvídáme. „Ne, čekáme na vás,“ popravdě odpovídá Petra. A tak jako jeden muž míříme nahoru. Přiznám, je ve mně malá dušička, jaké komplikace na nás čekají. Ale vše je úplně jinak!!!! Ve dveřích rozzářený Georgie, vítá nás jako staré dávné známé.

Všichni vstupujeme dovnitř poněkud zvědavě, ale naše nevyřčené obavy jsou zcela liché. Byteček uklizený, okna zasklená, vycíděná, nikde ani zlomeček střepu. Jako bychom se domluvili, spiklenecky o ranním incidentu mlčíme a bez zbytečných cirátů si každý zabíráme své lože. Ještě s Georgem domluvit dopravu na zítra brzy ráno a už je domácí pryč.

„Zázrak,“ vydechneme, když za ním zapadly dveře. „Tak takhle rychle se v Gruzii jedná,“ pomyslím si spokojeně a už se natahuji stejně jako ostatní, abychom se zotavili po nočním vlaku a dopolední štrapáci. Předtím jsme ještě nastrkali prádlo do pračky, abychom domů nejeli jak čuňátka. Na kalhotách mám už vyznačený celotýdenní jídelníček, plavky z moře už pomalu zahnívají. A než se pračka vypere, dobrý důvod ji vodorovně hlídat.

Podvečer byl úžasný. Volíme lanovku, která nás vyveze do zábavního parku. Moderní magnetická karta jako vstupenka je opravdová vychytávka: u každé atrakce vám na ni za příslušný peníz nahrají odpovídající body k té které zábavě. Přiznám se, že my měli svou úžasnou zábavu bez bodů: pod ruským kolem na terase bučki bučki. Sluníčko zapadalo, město pod námi, chladné pivečko v ruce a rekapitulace celého pobytu. Sem tam i na filozofování došlo. Pocitově byl západ slunce pod ruským kolem pro mne jedna z nejkrásnějších chvil celé dovolené. Ještě je třeba se rozloučit s fontánou, starým městem a známými uličkami a hajdy do pelíšku! Zítra vstáváme ve čtyři hodiny ráno, čeká nás brzký let.

„Ale já mám hlad,“ ozve se El Kapitáno před domem. „Libore, ty ne?“ „Já můžu jíst pořád,“ míní dotázaný. Je pravdou, že se pánové plánovali rozloučit s Gruzií i stylově, a to kebabem, a tak se společně s oběma Petrami vydávají do sousední malé a prázdné hospůdky. My už tak v noci nejíme, zato oba s Pepíkem svíráme velkou plastovou láhev s pivem a kousek sýra a těšíme se na pohodu u ledničky. V mysli stále ještě zážitek ze západu slunce stoupáme po špinavých schodech …

„Ty vole,“ zaznělo na pavlači dneska už podruhé, tentokrát však vypísknu já. Možná tušíte to, co nám ani nepřišlo na mysl. Ano, všechna okna našeho apartmánu byla opět vymlácená. Připadám si jako v béčkovém filmu – to přece nemůže být pravda, snad mě šálí na neosvětlené pavlači zrak.

Odemkneme, rozsvítíme a na plné pecky se nám odhalí spoušť v celé své síle. Skla ze všech čtyř velkých dvojdílných oken se válejí v našich věcech, střepy úplně všude, kam se podíváš, černé díry v oknech se na nás hrozivě šklebí. Stojím jak přimražená, v ruce láhev piva a nevím, co dělat. Je skoro půlnoc a všude hrobové ticho a scéna skoro horrorová. „Musíme zavolat domácího,“ rozhodl Pepík, „aby to nakonec nebylo na nás.“ A už vytáčí číslo. „Rozbitá okna? U vás v apartmánu?“ diví se volaný jako zjara. Nicméně po chvíli, kdy jsem už chtěla začít hystericky ječet, přitaká, že tedy přijede. A teď teprve jsem měla zažít ten pravý strach. Jako když luskne prsty, všechna najednou zhasla všechna. Ocitli jsme se s Pepíkem v naprosté tmě.

Představte si tu situaci: zničený apartmán, všude rozbité sklo, potrhané záclony a někde tady násilník, který jedná zcela cíleně, možná i z loupežných důvodů. Pohledem z rozmlácených oken zjišťujeme, že tma je jen u nás, město pod námi si vesele svítí. Pragmaticky uvažující Pepík hledá pojistky, já si vzpomínám, kde leží nějaký nůž na obranu a myšlenky mi zalétnou k našim parťákům. Kdybychom tu alespoň nebyli tak sami!!!

Pojistky můj muž nenašel (logicky – potmě a v cizím bytě), a tak se neohroženě odhodlal vyjít na pavlač a poptat se u sousedů. Moje uškrcené pepíkunikamnechoďneblbni nebral samozřejmě na vědomí. Fakt jsem ho obdivovala, že se nebojí. Ovšem ouha, teď teprve narazil!! Sousedi také nesvítili, a navíc probudil nějakého opilého chlapa, který ho začal napadat. Agresivně řval, samozřejmě gruzínsky a začal se s Pepíkem přetlačovat. Nezbylo než zvolit ústup z pavlače, ovšem muž (mimochodem krásně urostlý a patřičně silný kudrnatý kluk) za ním.

Už je Pepík doma, už mu skřípají střepy pod nohama, ale chlap stojí na prahu. „Spasibo, spasibo,“ drmolím a snažíme se oba mu dveře zavřít před nosem. „Kakoe spasibo,“ řve a pokračuje dál gruzínsky. Ovšem než stačil přeřadit z ruštiny na mateřštinu, už se nám podařilo dveře zavřít a zamknout. Mlácení a kopání do dveří samozřejmě následuje. „Kéž by tu byl Vyky,“ pomyslím si, ať mi Pepík s Luďkem odpustí. „Ten by násilníka srovnal, jen by se před ním vztyčil v celé své výšce,“ modlím se, jen aby tu už naši kamarádi byli.

A víte kdo nás zachránil? Nějaká starší paní, pravděpodobně matka, která ho chlácholivě dostala od našich dveří pryč. Ale na jak dlouho? A už podruhé Pepík vytáčí gruzínské číslo. „Říkal jsem, že přijedu. Cože? Agresivní soused? Zavolejte polici,“ radí. „No to si z nás snad dělá srandu,“ odtuší Pepík a nakáže mu, ať to udělá on sám.

Stojíme s Pepíkem ve tmě a já se celá chvěju. „Tak si snad dáme to pivo,“ navrhne moje polovička. A jako odměna za tak dobrý nápad se začnou dít věci: najednou se rozsvítí, zároveň přijdou naši parťáci a za nimi po chvíli George. To už u piva sedí nás všech šest a my slyšíme: „Představte si, před domem zastavila policie a vyvádí nějakého chlapa.“ A teď je na nás, abychom vyprávěli my.

Georgie mezitím budí údajně matku, jež bydlí ve stejném domě. A přijde rozzářené sluníčko. V jednu v noci se jala převlékat peřiny, zametat střepy, usmívat se, jako by to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Div že si u práce nezpívala.

„Ale tady já spát nebudu,“ vzdoruju, i když moje postel není přímo pod vybitými okny. Vyky konejší očima Petru, která se mnou souhlasí a která ovšem lože pod oknem s Liborem sdílí. „A co pijete?“ ptá se Georgie, jako by rozuměl náladě, která zavládla. „Bílé víno, ale tři litry“ odtušil pohotově Luděk. Koukám chvíli nechápavě, vždyť máme nalité pivo, ale domácí rozuměl dobře a za chvíli vytasil sice jen litr, ale dobrého bílého. A tak se uklidníme zcela, peřiny čisťounké, střepy uklizené, pouze čerstvý vzduch proudí potrhanými záclonami.

„Závistivý soused, má problémy s alkoholem,“ vysvětluje Georgie. „A to bylo poprvé, co rozbil okna?“ ptám se naoko lhostejně. Ostřížím zrakem nás všechny přejel a i když nikdo z nás ani nehnul brvou, se sklopenýma očima ranní extempore přiznal. A to jsem mu už i díky množství vypitého alkoholu odpustila a smířila se s tím, že strávím noc (tedy asi ty zbylé tři hodiny) v tom apartmánu hrůzy.

Usměvavá dáma už posbírala převlečené peřiny a odebrala se na kutě, George nás znovu ujistil, že ve čtyři pro nás přijede s minibusem a opakovaně nás prosil, ať nedáváme záporné reference na booking. Jak říkám, odpustila jsem mu, žádné záporné reference se nekonaly a odpustili asi i hosté před námi, o agresi ani řádka. Přesto bych apartmány Rastavelli našim eventuálním následovníkům příliš nedoporučovala. Co když těch závistivých sousedů je více?

Ale i když poslední dojmy z Gruzie nebyly příliš pozitivní, na mém celkovém dojmu nezanechaly příliš šrámů. Nic se nám nestalo, zažili jsme jen velký strach, ale na druhou stranu se mi zase potvrdilo, že mám nebojácného muže. Horší to bylo s Luďkem a jeho Petrou. Nejenže přišli o hororové zážitky, ale navíc ten noční kebab nebyl asi zrovna v nejlepší kondici. Petra se ho zbavila ještě ten večer, spořivý Luděk ho nevydal a trpěl celý následují den, až jsme se báli, že let do Prahy nepřežije. Oba pak problémy pronásledovaly ještě celý týden. A druhá Petra a Vyky? Libor si sugescí zakázal myslet na kebab jako na škůdce svého organismu a Petra, která jí velmi málo, ta je statečná. Přesto si myslím, že zažívací potíže všech čtyř vyvážily naše psychické večerní strádání.

A závěrem? Jeďte do Gruzie, poznejte milé a vstřícné lidi, nechte se unášet krásou kavkazských hor, objevujte bohatou historii této jedinečné země stejně jako gastronomické poklady a výborné pivo. Jeďte, dokud je Gruzie taková, jakou jsme zažili my. Luděk může potvrdit, že vývoj je ve zdejších krajinách překotný a mrcha globalizace všemocná.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Gruzie - léto 2014
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Gruzie - léto 2014:
Cesta do Kazbegi


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Gruzie - léto 2014

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy