Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 7 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Austrálie - Queensland
Poslalpepik v Thursday, 06. February 2014 @ 22:33:09 CET
Přispěno pepik

28. října Singapur - Cairns

Přistáváme v Brisbane a hned přestupujeme na let do Cairns. Zde zrada, musíme měnit mezinárodní letiště za vnitrostátní. A samozřejmě si vyzvednout zavazadla a projít celní kontrolou i biokontrolou. Jako turisté z východu jsme museli poctivě absolvovat všechny možné šacunky na všech letištích. A i když neukázněný Pepík občas pašoval nějaké jídlo, nikdy žádný problém nebyl.

Mezi oběma letišti jezdí zadarmo autobus. Časově jsme měli přestup tak tak, ale nakonec letadlo chytilo zpoždění – a nikdo se tomu nepodivoval, jen my se radovali.

Ubytování v hotelu Cairns Queens Court. Přestože booking tvrdil, že je v centru, museli jsme do města pěšky asi 2 km. Příjemný personál i prostředí, ale vzhledem k poloze a chudým snídaním - nebrat !!

29. října Výlet do Kurandy

Výlet nám byl avizovaný „Super, to musíte zažít!“ Nemyslím si. Tam se jede historickým vláčkem, zpátky lanovkou přes deštné pralesy. Cesta je z výletu to nejlepší, zvláště vodopády Barron Falls. Samotná vesnice Kuranda (334 m nad mořem) je bejkárna pro turisty, vesnice plná kýčů. Klidně bych zpětně viděno výlet oželela.

První den v Austrálii jsme zaspali. Budík nebudí, a tak stres při vstávání. Ale úplně zbytečný – ještě totiž nevíme, že u protinožců je vše easy going. Čekalo nás ale nemilé překvapení, je tady dost draho. Takže žádné vybrané papání jak v Singapuru, ale chleba a šunčička ze supermarketu. Zatím dobrý, australská vína super. Utrácíme i za výlety, když ne za jídlo. A ještě jedno nemilé překvapení na nás čekalo - skoro vůbec těm Australanům nerozumíme - jak by taky jo, když místo "najs" říkají nááááás, místo tajdy vyslovují týýýdy. Hrůza a děs.

Dnes na výletě z nás byl průvodce Terry úplně hotový. Vysvětloval, jak se máme celý den orientovat, že on s námi nebude. Moc jsme nerozuměli, a tak nás zavedl přímo až do vlaku a požádal ostatní ze skupiny, aby na nás dali pozor. No hrůza, vypadali jsme jako totální neschopní blbci. Hned zkraje se nás ale ujal jeden australský pár a skoro nás vodili za ručičku - zubařka a technik, oba v důchodu. „Tady si jděte na záchod, tohle si vyfotografujte….“měli nás fakt za úplně neschopné trotly.

Výlet do Kurandy by byl jedna velká turistická bejkárna nebýt toho, že jsme první den v Austrálii a že jsme si den vylepšili walkingem – doporučenými trasami pro pěší (to jsme našim ochráncům po dohodě utekli). Nikdo v přírodě nebyl, my pochodovali v džungli a fotili a podivovali se.

První cestu do vesnice jedeme starou železnicí – vyhlídková trasa. Pak je ona „malebná“ vesnička Kuranda - turistický průmysl jak z nejhoršího bijáku – nic původního, samé suvenýry a trička z Číny. Mezi těmi šunty se nechá najít i kůže z klokana nebo vypreparovaný krododýl s kloboukem na hlavě… my naštěstí pochodovali podél řeky a pak v pralese.

Zpáteční cestu jsme absolvovali lanovkou, která vede přes deštný prales. Bezva. S dvěma zastávkami a možností se projít. To vše (včetně odvozu od hotelu a zpět od lanovky domů) za cca 100 dolarů.

30. října Výlet na velký bariérový útes

I tento výlet bych klidně oželela nebýt toho, že „Když už je člověk jednou v Austrálii, musí bariérový útes – největší živoucí organismus světa - navštívit.“ Výlety na lodě prodávají na každém kroku, jsou drahé a je jich velký výběr. My si vybrali větší loď (200 dolarů na hlavu), takže i šnorchlování, projížďka ponorkovou lodí a jídlo bylo v ceně. V rámci výletu je možné se i potápět (za peníze navíc) nebo šnorchlovat s průvodcem – také si připlatíte. Korály pěkné, ryby také – ale v Egyptě či Thajsku vidíte totéž a není tam tolik lidí jako na základně, ke které loď přiráží a na které strávíte celý den.

Dneska jsme pokořili největší živoucí útvar světa – velký bariérový útes. Pokořili je asi silné slovo…spíše zažili.Spolu s několika desítkami lidí jsme tam šnorchlovali, plavali skleněnou lodí a tzv. poloponorkou. Viděli hodně korálů a velikánské – fakt velikánské ryby. Dokonce jsme jednu poplácali, i když byla skoro tak velká jako já. Podezírám Australáky, že ji mají ochočenou, jinak to není možný. Pepík tvrdí, že ryby jsou velké proto, že je tam denně přikrmují…. Každopádně šnorchlování v Egyptě bylo zajímavější a pestřejší. Nám dnešní den zpestřili dva Číňani. Zapomněli se nahlásit, že se neutopili. A tak je lodní tlampač neustále naháněl…. Nakonec došlo na celkové sčítání, ovšem údajně dva lidi přebejvali. Tak jsme se s Pepíkem kryli, neboť můj šéf vydedukoval, že pokud se máme vrátit do přístavu, aby počty souhlasily, musí nutně dva kusy utopit… no přežili jsme a byl to krásný den. Zítra bereme auto, vyrážíme vlevo (!!) a na sever. Do národního parku Cap Tribulation.

31. října a 1. listopadu - Cap Tribulation

Půjčujeme si auto. První kilometry nic moc – po levé straně. Pepík si ale brzy zvyká a za celé dva měsíce nemáme nejmenší problém. Za zaznamenání stojí malá historka – na prahu NP Cap Tribulation na jedné nádherné vyhlídce najednou za sebou slyšíme překvapený výkřik: „Kosak, kosak!!!!“ Když hned nereagujeme, ozve se zklamaně „Kosak????“ A to už se s údivem otáčíme. I ze zadu nás poznal náš průvodce Terry z Kurandy. „Co tu děláte? S jakou cestovkou jste tu?“ A po vyjasnění situace jen nevěřícně kroutí hlavou: „Kosak, vy řídíte?“

Ubytování v kempu Cape Trib. Beach House. Je zde společné ubytko pro baťůžkáře i malé soukromé chatky. My platíme raději celou třílůžkovou chatku, aby nám náhodou nedodali třetího…. Chaty jsou s příslušenstvím, schované v pralese, hned vedle je liduprázdná pláž. Super, doporučujeme. Chatku jsme si rezervovali v infu v Cairns. Večer Pepík vaří ve společné kuchyni těstoviny byly tam opuštěné a free (nenapadlo nás před tím si je koupit) a zamíchá s tím, co jsme měli v chladicí tašce. Mňamka velká. Poprvé uvařené teplé jídlo. Druhý den podnikáme náročný trek Mount Sorrow Lookout.

Vyjeli jsme do deštného pralesa, do Národního parku Daintree na severu Queenslandu. Ubytování přímo v lese, kousínek za nádhernou a liduprázdnou pláží. Krokodýlů se prý bát nemáme, pokud se budeme koupat přímo u kempu, protože tito lidožrouti se zdržují hlavně u ústí řek. Přesto mě krapet zneklidňuje, že se nikdo nekoupe. Pravda, kemp je poloprázdný, přesto drahý jako sviňa. Platíme 100 dolarů za jednoduchoučkou chatku se třemi postelemi a nutno přiznat čistounkou koupelnou.

Pepík vybírá trek – nabízejí zde placené treky většinou s průvodcem, pouze pár jich je veřejných. Samozřejmě můj miláček vybírá tu nejtěžší veřejnou trasu: 6-7 hodin pochodu na vyhlídku a zpět – na 3.5km převýšení vystoupáme 680 metrů..

Tento trek je doporučován jen zkušeným „bushwalker“, tedy těm, kdo se umí v pralese pohybovat a tam my jsme jako doma, že? S vykřičníkem je upozornění, že člověk na trek musí mít dobrou kondici. Vyrážet se musí nejpozději v 10 dopoledne, aby se bushwalker stihl vrátit za světla. Červeně je pak informace, že je třeba mít s sebou každý 3-4 litry vody. Za těchto podmínek vyráží naše zchátralé tělesné schránky v 7 hod. ráno, s sebou dohromady 1.5 litru vody (a jako správní čeští šetřílci jsme ještě trochu kapaliny přinesli dolů). Trek byl velmi náročný, ale nesmírně krásný a zajímavý. Prodíráme se buší, přeskakujeme kořeny, lezeme po čtyřech do hory, odhrnujeme všudypřítomné liány. Náš brzký start má ještě jednu pikantnost: protrháváme velké množství pavučin. Po chvíli už ani nechci jít první, pavučiny mám všude, snad i ve spoďárech. Zaťatě lezeme vzhůru, ani se mi nechce pomyslet, jak budu sestupovat. Velkým zpestřením je setkání s velkým barevným ptákem, který se nám předvádí a natřásá se před foťákem. Jednu chvíli si myslíme, že je to zdejší rarita – casuari, barevný pták, kterých už je v Au pouhých 1200 kusů a kteří jsou velmi chránění. Nedoporučuje se k nim přibližovat, mohou člověka i napadnout. Když ale přijdeme dolů, podobnost s casuari se vytrácí (toto zvíře je velké asi jako pštros)a po konzultaci s prospekty máme jasno: byl to divoký krocan. Ale nádherný.

Nahoře na vyhlídce zažíváme euforii, vrcholu jsme dosáhli za tři hodiny. Svačina, voda a rychle dolů, to nejhorší nás ještě čeká. Škrábat se po čtyřech vzhůru je totiž legrace proti tomu, když se po kořenech a kluzké stráni musíte spouštět dolů. Kolena zpívají jak nikdy před tím, záda a ruce přisvědčují. Cap Tribulation česky znamená Mys utrpení – a my teď už víme proč Fakt, že ho tak pojmenoval kapitán Cook, když zde ztroskotal, nám je v tu chvíli ukradený. Trpíme si pěkně česky. Navíc klesáme za stoupajícího vedra. Ale aby to nebylo tak strašné, osud nám do cesty přihrál několik mlaďochů. Mladý pár, který stoupal mlčky a zarputile, asi chtěli jeden druhému dokázat, jak jsou dobří, a pak se trousili po jednom tři krásní mladí vysportovaní hoši. Každý nás rád viděl, prohodil slovo. „Vy jste byli až nahoře?“ Z jejich zpocených tváří jsem četla jak ze slabikáře: když to dokázali tihle dva, dokážu to taky. Každému jsme tedy vlili do jejich stoupání kapku naděje a povzbuzení. My se zase prsili tím, že jsme horu dobyli první.

Dolů se jen tak tak doplazíme celí zpocení a uondaní a Pepík už startuje auto. Domnívám se, že chce být brzo u chladného zrzka a osvěžující sprchy. Chyba lávky! „Když jsme přežili, pojedeme ještě prozkoumat ten cíp vzadu,“ prohlásil vesele. „Domů!“ zasípala jsem z posledních sil a nenechala se ani na chvilku zviklat.

2. listopadu Tablelands – Yungaburra

Za deště opouštíme Cap Tribulation, ještě dvě malé procházky – i ty se zde nazývají trek, byť trvají třeba jen půl hodiny. Navštěvujeme malou soukromou ZOO (25 dolarů vstup), abychom na vlastní oči viděli casuariho. Pepíkovy hlášky typu „v Praze můžeme jít levněji do Troji,“ jsem pominula a nakonec jsme byli oba za návštěvu rádi – krokodýli, psi dingo, volně žijící klokani a samosebou i ten casuari.

Míříme kousek do vnitrozemí na Tablelands – v bezvadně vybaveném infu v Athertonu dostáváme spoustu užitečných map i rad. Ubytováváme se v malé vesnici Yungaburra poprvé v backpackers – ubytovně pro baťůžkáře. Jsme tam úplně sami, přesto se necítíme příliš příjemně, zatím ještě na podobný typ nocování nejsme zvyklí, později už se v podobných případech mezi mlaďochy pohybujeme suverénně. Zdejší atrakcí je večerní pozorování platypusů – ptakopysků. Ptakopysk je jeden z pěti druhů savců, který místo porodu klade vejce, navíc je pro člověka jedovatý. Jako symbol východní Austrálie je zobrazen i na jedné straně 20 centové mince. Tak jdeme s ostatními večer na čumendu a fakt jich několik ve vodě vidíme.

3. listopadu Tablelands – Inisfail

Děláme si okruh zdejší krajinou, jak nám doporučili den před tím v infu: 500 let starý fíkovník, krásné vulkanické jezero Barrine, kde rostou 700 let staré stromy kauri, jezero Tinaroo, kráter u vodopádu Dinner (138m po vulkanické explozi). Z několika vodopádů si vybíráme údajně ty nejkrásnější – vodopády Milla Milla, je u nich pěkné koupání – a zadarmo. V Tablelands je toho dost k vidění, doporučujeme.

Opouštíme krajinu Tablelands (měli jsme zůstat ještě jednu noc, je to tam fakt pěkné) a spíme v Innisfailu – zdejší ubytovny se orientují hlavně na česáče a sezonní dělníky, poprvé tedy volíme motel. A zjišťujeme, že i v Au se dá smlouvat: pokud zaplatíte hotově, dá se cena srazit. Po smlouvání platíme 80 dolarů. Večerní procházka absolutně prázdným a tichým městem – trošku žije nábřeží. I v motelu spí dělníci, večer se chtějí bavit, ale ještě pořád té jejich australštině moc nerozumíme, a tak prcháme zbaběle na kutě. Ráno nakupujeme v absolutně nejlevnějším obchoďáku za celé dva měsíce.

4. listopadu Townsville

Cestou na jih zajíždíme na Mission Beach - hotely a rekreační střediska kolem úžasné obrovité a prázdné pláže. Místo mě uchvátilo, hotelů bylo málo a lidí ještě míň. Po vykoupání pokračujeme až do města Townsville. Zde v infu na naši odpověď po obligátním „Where are you from?“ Slyšíme od krásné mladé slečny jásavé „Me too!! Veronika z Kyjova bohužel za chvilinku musela odjet, stejně to ale bylo moc milé setkání. Doporučila nám super ubytování v soukromí u Johna: Coral Lodge BaB. Za 80 dolarů máme v centru města ložnici (se čtyřmi postelemi), kuchyň, koupelnu a zadara parkování i internet. Kousínek od ubytka je obchoďák, kde poprvé kupujeme velké balení piva (24 láhví), kdy pak vyjde 1 láhev či plechovka na 2 dolary – na zdejší poměry velmi levné.

5. listopadu – Ostrov Magnetic

Tak dneska bude volný den, Hurá!!! Máme super ubytování, za „pouhých“ 80 dolarů vlastní apartmá i s kuchyňkou. A tak Pepík vaří a vaří. Dnes byl T-bonne steak. Máme se královsky. Malé nejlevnější pivo za 40 Kč… Náš svitek bankovek se povážlivě ztenčil, už jsme začali drancovat kreditky – a to je teprve začátek. Potkali jsme taky dneska dva Čechy, první co bylo, že si stěžovali na drahotu – navíc nikdy prý nespali tak levně jako my – to potěší. My totiž v Austrálii smlouváme – a dá se )) Když ubytovatelům slíbíte, že jim dáte cash, tedy peníze do rukou, které nemusí zdanit, dost sleví.

Ale k dnešnímu volnému dni. Jsme ve městě s pěknou pláží, balím tedy ráno plavky, opalovací krém, deku a těším se na lenošení. Jenže můj miláček vypátral, že ještě krásnější pláže jsou na ostrově Magnetic, na který jede trajekt skoro zadarmo (zpáteční 32 dolarů). Tak proč to nevyzkoumat? Na trajektu studuje mapičku – pláží nádherných je tu několik, jsou přístupné buď čtyřkolkou nebo pěšky.“ Pro pěší připravili místní nádherné pěšinky, podívej, moja,“ lísá se. Fakt, na papíře ty pěšinky vypadaly skvěle. Místním busem se vypravíme na druhou stranu ostrova a po „pěšinkách“ se přemísťujeme na pláže. Tedy vlastně jen na jednu, pak jsem začala stávkovat. Pěšinky kamenité, ostrov jako jedna veliká do několika variací zmutovaná boule, která se musela po balvanech či nepravidelných kamenitých schodech neustále překonávat. Moje nebohá kolena, která se tak tak stačila vyléčit z pralesního dobrodružství, ječela hrůzou. S túrou v pralese se ale pochod srovnávat nedal. Cesty byly krásně průchozí, pavučiny žádné, pozorovali jsme volně žijící koaly – miláčkové- a navíc místo pohorek jsme obuli lehké sandálky na pláž Ale abych byla objektivní: na té „pěšinkové“ pláži jsme byli úplně sami a byla obzvášť krásná, obklopená palmami a fíkovníky, zlatý píseček a modrá teplounká voda samozřejmě. A teď tedy sedím, klovu do počitače a Pepík likviduje pozůstatky oné báječné večeře, kterou uvařil…

6. listopadu – Airlie Beach

Pohodové a turistické letovisko. Výhodou je uměle vytvořená laguna - velikánský a čistý slaný bazén, kde se zadara báječně vykoupete. Ono se v moři v této roční době koupat vůbec nedá, všichni se bojí medúz, plavou v černých oblecích, děti mají dokonce zakryté i hlavy a ruce… Pepík zde původně uvažoval o šnorchlování, ale povinně by se musel nasoukat do neoprénu, a tak k mé velké radosti šnorchlování vzdal. Koneckonců už jsme to letos zažili několikrát a zdejší podvodní svět není zase až tak jedinečný – aspoň ne pro šnorchlaře. Krásně upravené okolí laguny nabízí i grilování a hřiště pro děti. Přímo vedle koupání bydlíme v motelu, sice trošku dražší – 110 dolarů, ale opět zadara internet, vybavená kuchyň a pěkná terasa, vše čisťounké.

7. listopadu – Whitsunday Islands

Dva krásné dny jsme si užili na Airlie Beach. Typicky turistické letovisko připravené vás obrat o všechny peníze, které jste si na dovolenou nachystali, a ještě o něco více… turistické kanceláře jako všude lákají svými barevnými prospekty na křídovém papíře k návštěvě Národního parku Whitsunday Islands, 87 krásných zelených ostrovů rozházených v azurovém moři jako Popelčin hrášek. Největším tahákem je pak údajně nejkrásnější pláž světa Whitehaven Beach. Lákají vás na plachetnici, na katamarán, letadlem, helikoptérou či dokonce hydroplánem. Odolat nelze. Po delším váhání vybíráme nejlevnější variantu – i tak platíme 99 dolarů za kus – půldenní výlet okolo ostrovů spolu s 2 hodinami na té čarokrásné pláži. Všude tvrdili, že je to málo, ale co tam jako dělat? Vykoupete se, projdete se, krapet se připečete a hajdy na loď. Výlet se povedl. Jednak bylo pěkné počasí, jednak pláž je fakt skvělá – píseček tak bělounký, čisťounký a měkounký, po jakém jsem nikdy předtím nešlapala. „Ta pláž na Magnetiku se mi líbila víc,“ oponuje Pepík, ale i on je nakonec spokojen. Jako bonus máme na lodi studený bufet i s teplými nápoji…

8. a 9. listopadu Yepoon a Agnes Water

Bohužel, když jsme chtěli zůstat v Airlie Beach ještě další noc, už bylo obsazeno. A tak začala naše další anabáze na jih.

První den jsme ujeli 520 km, protože jsme si v průvodci vybrali „atraktivní přímořské město s hezkými plážemi a příjemným zázemím.“ Míříme do městečka Yepoon, chceme tam strávit dva dny. Cesta je dlouhá a dost nudná. Vede krajinou bez osad, po rovině, stále jen silnice a silnice – Bruce Hwy. Pravděpodobně je zde hodně nehod, a tak každou chvilku je možno číst upozornění typu: Únava zabíjí! nebo Dej si pauzu, ať zlomíš únavu! nebo Zastav, ať přežiješ! Unavený řidič znamená smrt! A podobné lahůdky. Každou chvíli je parkoviště nebo odpočívadlo. Avšak vedle těchto avizovaných hrůz jsou i pozitiva. Například na povzbuzení pozornosti dávají místo přiblblých českých reklam na silnici hádanky. Například: jaká je nejvyšší hora Queenslandu? A za cca 5 km vám to prozradí. A ještě jednu libůstku jsme zaznamenali: pro šoféry zdarma rozdávají kávu. Každých cca 200km avizují obrovskými písmeny: Free coffee for riders, a pod tím menším písmem: when is open. Já starý kofeinový závislák pořád přemýšlela, zda je to opravdu jen pro šoféry, a vymýšlela, jak rozdávače kávy ošálit. Nevymyslela jsem to. Na free kávu jsme zastavili 4x, pokaždé ale hrálo roli to „when“.

A poslední poznámka z této dlouhé cesty na jih: v krajině je spousta klokanů. Bohudíky jsme žádného živého neviděli, jen ty přejeté u silnice. Ale že jich bylo! V jednu chvíli byla cesta z obou stran lemována mršinami, na kterých hodovali ptáci. Nepřeženu, když uvedu stovky chudáčků, kteří nepřeběhli. A nebyla to žádná malá zvířata, ale i pěkně velké kusy, asi jako naše srnky. To víte, že jsme se báli!!! Zvlášť když Pepík vypozoroval, že zdejší auta mají namontovány speciální protiklokaní konstrukce a někteří mají na kapotách i plexisklo. A to naše malé autíčko….

Když jsme v pořádku dojeli po té strastiplné cestě do Yepoonu, byli jsme šťastni. Ale jen do té doby, než jsme otevřeli dveře od auta. To byla rána! Ne od klokana, ale do nosu z ovzduší. V tom krásném městečku to děsně, ale opravdu děsně smrdělo. Nemáme sílu ani čas jet dál, a tak se ubytujeme v motelu. Ráno jsme pochopili. Smrdí moře, resp. na pobřeží zahnívají přílivem vyvržené korály a jiné organické zbytky. Hrůza. V moři se koupat nedá, a tak ani báječná večeře u Číňanů (do zaplacené krabičky si naládujete z velikého bufetu vše, co hrdlo ráčí) nás tady nezadrží.

Nazítří jedeme dalších 300 km na jih do krásně znějícího města a vychvalovaného střediska Agnes Water. Na stejné vlně pokračuje klokaní i kafíčková anabáze. Po čtyřech hodinách jízdy dorážíme do slunného letoviska, které je však plně obsazené. Nechytáme se. Když ovšem zajdeme na pláž, jsme rádi, že jsme se tu neubytovali. Smrad z Yepoonu je tu násoben ještě bordelem na pláži – spousta mrtvých a hnijících ptáků, zelená špinavá voda. Nikdo se samozřejmě nekoupá, ale nikomu to také nevadí….. A tak opět do vozu a opět na jih.

Už jsme dost tím harcováním unaveni, a tak po cestě hledáme, kam bychom hlavu složili. Krajina málo obydlená znamená také minimum ubytovacích zařízení. Hotel Royal, který nám naše zlatá Manča našla, se nacházel asi 2 km od silnice. Zajeli jsme a nelitovali – venkov jak vystřižený ze začátku minulého století. Hotel ve zdejším podání znamená zaplivaná hospoda, které vévodí velký nálevní pult a za ním na australskéí poměry nevídané množství vystaveného alkoholu – a zdejší láhve nebyly evidentně na ozdobu. V rohu prázdné a zakouřené místnosti sedí u hrnku s kafem snad stoletá babizna. To ona řídí ospalou a momentálně prázdnou knajpu. Její australština kombinovaná s hluchotou, to bylo něco na nás!!! Po drahné chvíli jsme pochopili, že pokoj sice má, ale musíme počkat. 40 dolarů za noc nás přesvědčilo, že se čekat vyplatí. Po asi dvaceti minutách, kdy rozdávala příkazy synovi za pípou, jenž byl evidentně nevstřícný, a po několika jeho rozčilených telefonátech, nám došla trpělivost. Chceme do pokoje hned!!! Babina se bezzubými dásněmi usmívala, syn nás vedl dost neochotně - do malinkaté špeluňky s jednou špinavou a neustlanou postelí. Sprchu odbyl mávnutím kamsi do dvora, o záchodu raději nemluvil. Jak my pelášili!!!!!

Zakotvili jsme pak asi 300 km od Brisbane v kempinku na předměstí Bundabergu. Lozivý Pepík zjistil, že v motorestech mají vždy jakousi maringotku, které říkají „cabine“. A tak máme za 85 dolarů cabine s kuchyňkou, koupelnou, vaříme si a jsme v přírodě venku. A krásná přímořská letoviska zatím nechceme ani vidět.

10. a 11. listopadu – Bargara

Majitelka naší první kabiny nám poradila ubytování a pláž Kelly´s Beach v Bargaře, cca 20 km za Bundabergem. Dobrá volba, pokud si chcete odpočinout. Bargara je čtvrť pro vyšší střední třídu, je tam pěkný supermarket a pohodové koupání na veřejné střežené pláži. Nejvíce jsem oceňovala „bahňák“ – zátoku, kam proudila mořská voda - byla velmi teplounká a bez vln!! Tam bych se mohla rochnit pořád. Dvě noci jsme obývali kabinu v Ocean Front Tourist Park. Kempink přímo na břehu moře vedou dva sympatičtí manželé, kteří se chystají do Prahy. Vařili jsme, koupali se, odpočívali a lenošili.

12. a 13. listopadu Hervey Bay

Obrovská zátoka, obrovské pláže lemované silnicí a ubytovacími zařízeními. V naši dobu zde vůbec nikdo nebyl, hotely a motely zely prázdnotou. Motel Uragan Motor Inn, na konci zátoky kousek od Pieru, právě renovují. Vybíráme si již hotový pokoj hned vedle bazénu, který je čistě pro nás, za 75 dolarů na noc. Navečer na obrovském molu hodně rybářů, pozorujeme ptáky, želvy, medúzy. Odpočíváme.

14. listopadu Noosa

Drahé módní výletní místo. Je to zde pěkné, ale přeplněné lidmi a nad náš rozpočet. Bydlíme v backpacker – 75 dolarů za noc s koupelnou. Pěkná procházka národním parkem po pobřeží. Hodně lidí se koupe, nemáme náladu na davy.

15. listopadu Maleny – NP Mary Caincross

Máme typ na tři vesnice ve vnitrozemí: Mapleton, Montville a Maleny. První dvě místa byla sice pitoreskní, ale zdálo se nám to vše umělé, plné turistů. Zato Maleny a její okolí se nám moc líbilo. Spojili jsme s návštěvou Glass House Mountains – bydleli jsme na jednom místě.

„Krásných písečných pláží už mám plné zuby,“ pronesl večer Pepík, a tak nazítří vyrážíme do hor. V průvodci jsme si našli kouzelné malé vesničky a kousek od nich Glass House Mountains. Trasa připravená, počasí tradičně pěkné, nic nenasvědčuje tomu, že prožijeme jeden z náročnějších dnů. „Nepojedu po dálnici, ani po té frekventované silnici, zajedeme si pěkně do „pustiny“, abychom viděli, jak tady opravdu žijí lidi,“ rozhodl velitel. Zajeli jsme, jak žijí lidi jsme ale neviděli. Naše malá silnička se po chvíli vytratila a my najeli na nezpevněnou cestu. „Dál nepokračuj,“ byla jsem zajedno s naší Mančou, která neustále tvrdohlavě opakovala: “Až to bude možné, otočte se do protisměru!“ Svou si mlela si 15km, poté se uraženě odmlčela. Já se odmlčela chvíli po ní, a to když jsme narazili na ceduli: Povoleno pouze pro auta s náhonem na všechny čtyři kola! „Přece se nebudeme těch 30 kilometrů vracet,“ byl Pepíkův „opravdu pádný“ argument, na který nebylo prostě co říci. A tak si Pepík vedl monolog: „No tady je to krásný, vidíš tu přírodu? A slyšíš to ticho?“ Své výlevy prokládal v pravidelných intervalech „neboj, to bude dobrý“, nebo „když to nepůjde, tak to otočím.“

Ale přesto zarputile pokračoval naším malým autíčkem dál a dál. Plížili jsme se asi deseti kilometrovou rychlostí, překonávali obrovské díry, sjížděli z prudkých srázů i šplhali se do štěrkových kopců. Namále bylo u malinkého můstku přes říčku, ale i to jsme zdolali. Hrůzou jsem přivírala oči, a tak z té krásy kolem skoro nic nemám. Pepíkovi stříkal adrenalin snad i ušima, jak byl z přírody a z namáhavého řízení vybuzený. Já se modlila, aby se autu nic nestalo. Co bychom v téhle pustině dělali s proraženou nádrží či zadřeným motorem? Ani nemyslet. V okamžiku, kdy se asi po 15 horrorových kilometrech s námi Manča udobřila a nahlásila, že po pěti kilometrech máme odbočit vpravo, mi spadl kámen ze srdce a začala si uvědomovat tu nádheru kolem. Čisťounká neporušená příroda, spousta ptáků, hodně motýlů, sem tam jezírko. Fakt úžasný. A když jsme konečně v protisměru objevili ceduli označující cestu pro auta se 4x4, už jsem docela dobrovolně Pepíka fotila, jak s naším malým miláčkem vítězně pózuje. Ach jo, kdy ti chlapi přestanou být malými neposlušnými kluky!

Ale dnešní den teprve začíná. Avizované vesničky se nám zdály jako dekorace z nějakého filmu, navíc nesmírně turistické, všude obchody se suvenýry, kolorit poničený stejně jako v Praze. Až poslední, Maleny, ta nás uchvátila. Tady žijí lidi, sem jezdí nakupovat farmáři ve svých vysokých špinavých botech a velikých kloboucích, tady se procházejí bosé farmářky. Fakt, v Au se chodí hodně bosky, i ve městečkách a vesničkách. Není problém vidět, jak v pěkném autu přijede natankovat krásná mladá holka a vystoupí bosa. Bez bot pak ladně vlaje hnusnou zamaštěnou benzínkou. Kouzlo Maleny si ale moc nevychutnáme, neboť sháníme ubytování. A to už asi od dvou hodin, v žádném z infocenter si nevědí rady a posílají nás stále dál a dál. V jednu chvíli už už vybalujeme…. Krásné apartmánky s verandou umístěnou nad malou říčkou. 240 dolarů za dvě noci se nám ale zdá moc. Když ovšem vidím velikou vanu s vířivkou u prosklené stěny, už se vidím, jak se koupu a zároveň pozoruju život v řece. Jak v nějakém romantickém americkém filmu. „Pepíku, tak snad jednou si to můžeme dovolit,“ škemrám. …… Podlehl. Zastrčil kartu a těsně před tím, než naťukal PIN se ještě jednou ubezpečil o ceně. „Ano, jak jsem říkala, 240 dolarů za jednu noc.“ A můj koupelnový sen se rozplynul.

V infocentru v Maleny nám s úsměvem sdělili: „Nedivte se, začíná víkend, vše je obsazené.“ To si tak Australané vyrážejí? Kdepak, konají se svatby. A novomanželé většinou pronajmou na celý víkend hotel či motel. Jo, viděli jsme o víkendu pár zdejších svateb – a co bylo zajímavé: u každého novomanželského páru byly 3-4 družičky (mladé holky, pravděpodobně kamarádky nevěsty) a stejný počet družbů. A všichni měli vždy úplně stejné šaty a kytky – teda každá svatba jiné, samozřejmě). Zvláštní ….

Ale náš problém s ubytováním se musí vyřešit. Přece nebudou na svatbu pronajímat autokempink, shodli jsme se s Pepíkem. A tak hned k tomu prvnímu za Maleny zatáčíme. Smůla. V recepci stojí skupina Indů. Majitelka jim dala k nahlédnutí poslední prázdnou chatičku. Chvíli čekáme, rozhodli se, že si ji vezmou. A tak zklamaně odjíždíme dál. Za tři hodiny nám zhasnou, nemáme kde spát, chtěli jsme si ještě prohlédnout Maleny…. Jsme dost nešťastní. Asi po dvou kilometrech nás Indové dohnali a troubí na nás: dcery do chatky nechtějí, není tam koupelna. Tak hurá zpátky, po nekonečném hledání máme střechu nad hlavou. Byl to docela ubytovací stres.

Ale ještě stihneme zajet do Národního parku u Maleny, kde navštěvujeme zachovalý prales. Je udržovaný cílevědomě, tedy ponechány všechny několikasetleté stromy, liány, kapradiny, jezírka …. Pobíhají zde volně klokani, varani, ještěrky a v ohlušujícím řevu o sobě dává vědět velké množství ptáků. Na krásně barevné motýly jsme si už za ty tři týdny zvykli. Tady teprve se usebereme, zklidníme a skoro jako náš prezident načerpáme ze stromů energii.

Těšíme se na večeři, v supermarketu jsme nakoupili T bonne stejky a Pepík slibuje Lukuly. Houby, dnešní horrory totiž ještě neskončily. Vařič v naší chatce nevaří. Tři čtvrtě hodiny hlídáme, jestli brambůrky podpořené vodou z varné konvice nezačnou vřít a přemlouváme olejíček na pánvi, aby se rozpálil. Nic. Co toustovač? A mikrovlnka? Všechno samé neplatné pokusy. Hladoví a natěšení smutně koukáme na syrové biftečky a žluťoučké jako skála tvrdé brambory. A až pozdě večer nás napadne hledat, jestli v kempu není kuchyňka. Byla sice nevybavená a nevalná, krytá jen malou stříškou, ale plynový vařič funguje a hrdina Pepík tam opravdu dovařil. Vychlazené Chardonnay podtrhlo jen úžasnou chuť zasloužené večeře o deváté. A jako bonus slyšíme nějaké rány – asi kvůli nám připravili ohňostroj, poloopile se chechtám. Sousedka odvedle se ale nechechtala, ta spíš hlasitě ječela.

Nechci spekulovat, co se opravdu odehrálo, ale během půl hodiny se u naší buňky objevila policejní vyšetřovna a po chvíli i ambulance. To jsem se už nesmála, snažila se rychle vystřízlivět, neb v mém katastrofickém scénáři se objevil institut svědka. A jak bychom my dva, po dnešním náročném dni, s naší velmi ale velmi omezenou angličtinou a s několika pivy a lahvinkou vína v žaludku cosi svědčili …..

Naštěstí nebylo třeba. Někoho zavřeli do antona, zajistili řetízkem a odjeli, ječící a plačící babu naložili do ambulance a odvezli také. Teprve kolem jedenácté večer se rozhostilo ticho a skončil další z našich australských dnů.

16. listopadu – Glass House Mountains

Sem se zvláště Pepík hodně těšil. Hory pěkné, ale kam se hrabou třeba na rakouské Alpy či Dolomity. Není třeba si kvůli těmto vrškům trhat žíly

17. listopadu - Brisbane

Ubytování skoro v centru: Bunk Backpackers (rezervace na bookingu). Hned vedle se nachází půjčovna aut East coast, kde jsme auto v pořádku vrátili, Ale pozor! Systém brisbanských jednosměrek a mostů dělá v zaparkování u půjčovny trochu bordel – nechte si cestu raději v recepci pořádně vysvětlit. Tato ubytovna má další výhodu – je kousek od metra, kterým se rychle, bezpečně a levně dostanete až na letiště. Jeli jsme brzo ráno, vše super fungovalo. Tohle ovšem neplatí o všech stanicích metra v Brisbane, pozor na to. Jakmile se musí přesedat, je vždy trochu problém.

Po návratu ze Šalamounových ostrovů bydlíme v luxusním bytovém domě (naše ubytovna bohužel plná, jiný levnější hotel jsme nesehnali), v bytě s terasou máme i pračku a sušičku, což se uprostřed cesty ukázalo vysoce praktické. Apartmán u stanice metra Milton. Cesta tam byl horror s přestupem, cesta zpět (ráno v 6 hodin) nemožná, v tu dobu z Miltonu metro nejelo. A tak jsme mohli zpáteční lístek vyhodit. Taxík stál stejně jako metro a byl velmi příjemný a spolehlivý. Takže příště z letiště taxíkem a zpáteční cestu si pořádně rozmyslet.

V Brisbane je možné si koupit celodenní lístek a projíždět se lodí po městě, což je pěkný způsob jak ho poznat. Muzeum v centru s velkou věží je zadarmo, pivo na hlavní třídě moc chutná stejně jako kapučíno.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013:
Austrálie - Queensland


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy