Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Šalamounovy ostrovy - okružní cesta po válečných místech
Poslalpepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 22:52:50 CET
Přispěno pepik

Třetí den na Šalamounech jsme si vyhradili pro okružní cestu po válečných památkách. Boje v druhé světové válce mezi Američany a Japonci byly vlastně hlavní důvod, proč jsme zdejší krajinu navštívili. Pepík se o válku hodně zajímá: přečetl mnoho knih, zhlédl nespočet dokumentů a studiu této problematiky věnoval snad víc času než své první vášni, studiu něžného pohlaví.

A tak se není co divit, že jsme pečlivě zvažovali, jakého průvodce si na okružní jízdu po bojištích na Guadalcanalu vybereme. V našem výběrovém řízení uvízli tři anglicky mluvící kandidáti. Držitel pomyslné zlaté medaile nám zpět nezavolal, druhé místo nebralo telefon, a tak do finále hladce postoupil kandidát ze třetího místa, malý sympaťák s nejlepším autem.

Ráno se dostavil přesně na čas, ovšem start zrovna ideální nebyl. „Máte mapu ostrova?“ Po dlouhém přemýšlení z něj vypadlo rozpačité „NO.“ Nevadí, vše si povíme, trošičku zaraženě se s nastalou situací vyrovnává Pepík, který disponuje pouze okopírovanými nákresky z vojenských operací. A chutě se jal vysvětlovat, co vše navštívíme. Široký úsměv a samé YES, YES nás ubezpečilo v tom, že to bude pěkný den, i když skici vojenských operací před padesáti lety se stanou naší jedinou orientační jistotou….

Trochu jsem zneklidněla, když vyšlo najevo, že Patrik není původním povoláním taxíkář. Jeho hlavní zaměstnání je v kostele, jako taxikář si jen přivydělává po večerech. Mít jako průvodce po válečných bojištích faráře, to je opravdu kuriózní situace. Spíš blbá, řekla jsem si, když poprvé zaváhal. Nevěděl, kde je Red beach, Červená pláž. I já, notorický válečný analfabet, znám Red beach. A najednou jsme poznali, že místa, která Pepík dokáže vysypat z rukávu, i když ho o půlnoci probudíte, zdejší taxíkář nikdy nenavštívil…. No co už několik kilometrů za Honiarou naděláme. Naštěstí nás zachránili vojáci. Ráno někdo na Red beach nalezl nevybuchlou bombu z války, kterou museli odpálit, a nyní ještě pořád hlídkovali na silnici a mohli nás tak nasměrovat. Pan farář ji však stejně nenatrefil…..

Zajeli jsme na polní cestu - samá díra, samý výmol. A najednou začal dřít o pankejt. Stop, stop!!! Ozvalo se unisono z českých hrdel!! Dál jsme pokračovali sami dva pěšky. A místo na Red beach jsme se ocitli v malinké zapadlé vesničce čítající asi pět baráků. Zdejší velitel hned vyskočil, nechal lelky vlastnímu osudu a že nás doprovodí. Jeho široký betelový úsměv nebyl příliš přesvědčivý, ale pan farář se širokým srdcem ho jako průvodce akceptoval, byť nám zdůraznil, že by ho většina taxikářů vůbec do vozu nepustila.

Díky betelákovi jsme Red beach našli. Viděno mýma očima: černý písek, teplé moře a nějaký sloup. Pepík zde svým vnitřním zrakem pozoruje americkou armádu, která se zde bez boje vylodila. Japončíci byli totiž jejich nájezdem tak překvapení, že se stáhli do vnitrozemí. „Červená pláž se to jmenuje proto, že písek je zde nasáklý krví padlých vojáků,“ důležitě vysvětluje pan farář a Pepík už ví, že našel lepší objekt k poučování než je čtyřiceti společnými lety otrlá manželka.

Každopádně betelák přivleče odkudsi krásnou měděnou tabulku s popisem zdejších událostí a tvrdí, že za vstup na tento kousek písku je třeba platit 50 šalamounských dolarů. Nikdo mu nevěříme, ale z piety a vděčnosti, že nám pláž našel, platíme. Inkasuje stařec, jenž nabízí ke koupi starou zkorodovanou americkou helmu a staré láhve od coca coly, jež zde Američané ve velkém odhazovali. Kdybychom lahvičky neviděli minulý den v muzeu, nevěřili bychom …. Kdo by ale odolal… za 100 dolarů.

Betelák nás veze ještě do přírodního válečného muzea. To je jiná káva: Obrněné vozy, transportéry a další artefakty jsou zde vystavené na palouku, přesně tak, jak je vojáci opustili. Stojí tu už pěkně dlouho, zarůstají travou, prorůstají jimi stromy. Přesto kousek opodál si vybudovali místní chýši a za prohlídku požadují 50 šalamounů na hlavu. Kdyby aspoň nad těmi stroji vybudovali přístřeší, aby se muzeum tak smutně nerozpadalo a kdyby aspoň sekali kolem trávu…. Ale důležitější je pro ně žvýkání betelových ořechů. Vrcholem zájmu o turisty je ohmataný sešit se stránkami okopírovanými z novin. Pepík je ale šťastný jak mladík po prvním sexu: leze na stroje, prohlíží, hladí, zkoumá….

Jakmile propustíme beteláka, dál se už probíjíme sami. Silnice samá díra, hledáme Bloody Ridge. Pahrbek, kde se odehrály nejhorší boje o udržení Hendersonova letiště. Z hrbolaté a nesjízdné cesty mám vytřeštěné oči stejně jako pan farář, který je vytřeštěný z míst, kam se dostal a který neomylně vymetá každou díru na silnici, jako by ho přitahovaly magnetem.. Pepík září nadšením a uděluje nám přednášky střídavě anglicky a střídavě česky. Patrik jen zírá, jak ho ten starý Evropan poučuje. Nakonec jsme našli i Bloody Ridge. To už má Pepík orgasmus a zaníceně ukazuje pozice Japonců i Američanů. Nebohý pan farář jen přikyvuje a v duchu se určitě modlí za ty stovky padlých, které mu Pepík zářící jako sluníčko nadšeně předkládá.

A na závěr památník padlým Japoncům. To byla studená sprcha celého dne. Jednak to byl jediný monument, který náš šofér znal, jednak za vstup chtěli 60 dolarů. A přitom monument Američanů je daleko skromnější, navíc zdarma. „Abych se poklonil agresorům, za to platit nebudu,“ jednoznačně situaci vyhodnotil můj muž. Tak ještě na japonskou pozorovatelnu. A tam se na nás vyhrnul mladý bouchač, že prý každý 100 dolarů. A tím mě naštěstí z celodenní vojenské anabáze vysvobodil.

Pan farář se loučil a děkoval Pepíkovi, poučen jako nikdy před tím, Pepík šťasten a já spokojená, že už je to konečně za mnou


 
Příbuzné odkazy
· Více o Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013:
Austrálie - Queensland


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy