Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Nový Zléland - Severní ostrov
Poslalpepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 22:36:38 CET
Přispěno pepik

24. a 25. listopadu – Auckland

Z Brisbane přilétáme do Aucklandu a rovnou na biokontrolu. Opět jsme „propašovali“ – tedy Pepík - nějaké potravinové drobnosti. Já přiznala pohorky, a tak musíme oba otvírat kufry a ukázat čisté podrážky.

Z letiště jedeme tzv. supershuttle busem. Minibus nabere lidi jedoucí do hotelů a rozváží je po městě. Bylo nás do kupy 10. Chvíli jsme čekali, než se všechna sedadla zaplní, ale cesta nás stála 48 dolarů, oproti taxíku jsme ušetřili.

Spíme v ubytovně Freeman´s backpeckers, rezervace přes booking. Domácí prostředí, ale indická majitelka s japonskými zaměstnanci trvají na tom, aby se všichni hosté u dveří zuli. A měli jsme moc mrňavý pokoj, takže asi pro nás nejhorší ubytování za celu dobu. Ovšem kuchyň pěkná a vzorně vybavená, sociálky samosebou čisté. Návštěva supermarketu ukázala, že zboží úžasné, možná o trošku dražší než v Au. Auckland je pěkné město, trávíme zde dvě noci, je na co se dívat a co navštívit: věž Sky tower, úžasné muzeum (mají zde v ceně vstupenky i folklorní vystoupení – zjistěte si čas, my ho bohužel zmeškali), přístav, nábřeží, parky, kopce. Město je čisté a vzdušné, cítíme se tu velmi dobře.

Tak jsme přistáli na Novém Zélandu. Dojetím se mi orosily oči. Austrálie byla super, Šalamouňáky velká exotika, ale Nový Zéland…. Moje první dojmy: země je ještě zelenější než jsem si představovala, ještě malebnější než Šumava (i když ta je jen jedna, samosebou, ještě větší venkov než Zlámaná Lhota a ještě pohodovější lidi než v Austrálii. Co mě trošinku vyvedlo z míry, jsou šoféři – jsou samozřejmě ohleduplnější než Češi na čtyřech kolech, ale zase daleko dravější než Australani. Dvojitá čára znamená klidně si předjeď a předepsanou rychlost dodržují snad jen ve filmech pro pamětníky. Auto z půjčovny je pro ně jako červený hadr pro býka na korridě. Hrrrrrrrrrr na něj!

Ale abych nepředbíhala. Přiletěli jsme největším airbusem 380 – vedle pohodlí pro nohy i perfektní servis. Navíc jsme měli štěstí, vedle mne seděla mladá rodinka s roční holčičkou. Tatínek krasavec, sympaťák od pohledu. Ale oči měl jen pro své holky – mimochodem jeho žena byla nehezká, neupravená, taková křovanda při těle. A ten krasavec měl oči jen pro ty dvě…. A tak musely zafungovat logické odvěké zbraně: pochválit dcerunku a vůbec celou rodinku – a už byl můj Živil se jako závodní jezdec motokrosu. Tím, jak komunikuje s neanglicky mluvícími soupeři, krásně vypiloval svoji angličtinu, takže jsme si moc dobře porozuměli. Doporučil, kam se máme jet podívat, čemu vyhnout. Můj první životní Novozélaďan byla tedy trefa. Zato ten druhý!!! Dědek na celní biokontrole!! Na NZ se nesmí dovážet žádné jídlo, žádné rostliny, dokonce kontrolují i stany, golfové hole a další sportovní náčiní, jestli jim potajmu nepřinášejí nějaká cizorodá svinstva. A já duše otevřená, upřímná, jsem přiznala, že máme pohory. Biokontrolní dědek zajásal a už nás oba hnal na filcunk. Není to vůbec příjemné, když se vám hrabou ve věcech jako zločincům. Ale můj třetí Novozélanďan byl naštěstí zase dobrotisko. „Boty? Ukažte!“ Chvějící se rukou vybaluji nejprve pantofle, to se mi směje pod vousy, a pak čisťounké pohory, které prošly po treku pralesem, kdy jsem jen lapala po dechu, Pepíkovou pečlivou rukou. To už mě strejda skoro chválí a já rychle balím pryč. Ba ne, ještě rentgen. Prošla jsem, stejně jako Pepík, který opět propašoval nějaké houstičky, načaté špagety a nedojedené slané buráčky, které jsem mu já srab pod lacinou záminkou “když už budeš platit pokutu za ty housky ….“ zbaběle podstrčila.

V Aucklandu spíme opět v backpeckres – ubytovně pro mladé. Spí se po 4-6 na palandách, sprcha a záchod na chodbě. Já si ovšem i tentokrát vyžádala dvoulůžkový pokoj. Tak mladí zase nejsme, abychom s těmi holobrádky museli dýchat společný vzduch. Stačí, jak na nás koukají v kuchyni. Povětšinou zde cestují mladí Němci – divocí, nafoukaní. Upřímně se přiznám, že do kuchyně jdu, jen když musím. Nemít Pepíka, umřu snad hlady. Aucklandská ubytovna se vyznačovala indickou majitelkou a japonským staff – zaměstnanci. Všichni dohromady si vymysleli, že se u vchodu ubytovaní zují a budou všude chodit bosi. Všichni to akceptovali až na jednoho… a ještě se mu klaněli a usmívali se na něj. Jak to jen ten Pepík umí….

Auckland nás oslovil jako velmi pohodové město. Malý provoz, široké ulice, hodně čistého vzduchu a kupodivu hodně bezdomovců. Když jsme přišli poprvé do supermarketu, oči se nám otvíraly překvapením: tolik druhů všemožného ovoce, zeleniny, uzenin, sýrů. V Au bylo všeho dostatek, ale oproti aucklandskému New Wordu to byla chudoba. Jenom asi tři obrovské regály plné nejrůznějších druhů chleba (my ale stejně nebyli spokojeni, všechno je měkké jako buchta). A každý chleba je nakrájen třemi způsoby: velmi tenký, na sendviče nebo na toasty. Úžasný.

Největší zážitky ale máme z aucklandského muzea. Krásná a veliká expozice o Maurech, o fauně i floře NZ. Celé jedno patro je pak věnované válkám. Pepíkovi se tam pěkně válčilo, viděl zero i spitfire (válečná letadla). Větší radost než válka mi udělala aucklandská věž – Sky tower. Vysoká 360 m se hrdě tyčí nad městem. Teprve z ní si uděláte obrázek, jak je město zelené, členité a hornaté, vzniklé na vulkanické krajině. Na věži jsem moc vzpomínala na naši kamarádku Růženku. Jednak na vyhlídkové plošině jsou prosklená místa, takže vidíte přímo pod sebou auta a malilinkaté lidičky z výšky cca 300 metrů, ale také tady provozují tzv. sky walk a sky jump. To druhé je pro naprosté šílence: nechají se uvázat na lano a skočí si z věže dolů. Ti prví, to jsou podle mne ještě větší magoři: také se nechají přivázat, a to na dva špagáty. První je vyveden nad jejich hlavami do kovové kolejničky, která obtéká celou věž, s druhým jsou přivázáni k sousedovi. A teď, to by asi Růža nepřežila, teď se procházejí na úzkém roštu bez zábradlí nad městem. Bylo mi zle, jen jsem se na ně podívala. Ti skákači, ti zavřou oči a za chvíli je hotovo, ale ti procházkové, ti za své peníze musí prožít hotové peklo. „Myslíš, že mají mezi nohama nějaký nepromokavý pytlík?“ vyzvídala jsem na Pepíkovi. Já bych totiž něco takového určitě potřebovala.

Na druhý den máme zamluvené auto u půjčovny Apex. Oproti australské půjčovně je Apex na vysoké úrovni. Vše je pečlivě připravené – předávací protokol i sepsané odpovědi na všechny naše nevyřčené otázky. Máme domluveno, že nás ráno vyzvednou v ubytovně a odvezou sepsat všechny papíry. Jak už máme na ty Novozélanďany střídavě smůlu a štěstí, tentokrát to bylo kuriozní setkání. Vyzvednout nás přijela baba. Konkrétně mladá dáma při těle s dlouhými mastnými vlasy svázanými do culíku a la Petr Kolář. Byla hodně nesvá, hned zkraje přiznala, že u Apexu je teprve třetí den (přijela o půl hodiny později). Neustále si stěžovala na velký provoz, přitom ve městě byla zácpa asi jako v Praze v sobotu o půlnoci. Údajně rodilá Aucklenďačka neustále koukala do mapy, až jí nakonec musel radit Pepík, do jakého pruhu se zařadit a kde odbočit.

Ale vše se zvládlo a my natěšeně krásným japonským autíčkem Hádej (SPZ je HDY) opouštíme město.

26. listopadu Hot Watter Beach

Po vyzvednutí auta vyrážíme na poloostrov Coromandel. První kilometry jsme dost zděšení. Příjemná pohodová jízda po NZ, na kterou jsme po čtení a několikerém vyprávění byli připraveni, podle nás vypadá úplně jinak. Na levou stranu jsme už zvyklí, ale zároveň jsme z Au zvyklí na klid, široké silnice a malý provoz. Výpadovka z Aucklandu může v provozu směle soupeřit s pražským okruhem a to je pro nás dost šok. Podobná situace na silnici se pak už opakovat nebude, ale výpadovka z Aucklandu, to byl opravdu zážitek. Ještě že máme naši zlatou Manču.

Objet Coromandel je super – moře a pláže sice nic moc, ale krásná krajina. Máme namířeno na atrakci Hot Watter Beach. V okruhu mnoha kilometrů vás v každém infocentru informují, v kolik hodin máte být na pláži, abyste stihli odliv. Dvě hodiny před a dvě hodiny po si totiž na tomto specifickém místě můžete vyhrabat důlek, kde vyvěrají horké prameny, a tam se rochnit. Dostali jsme radu, že nejlepší je být na místě v 6 hodin večer. Inu, stihli jsme to. Obklopeni naháči, jež svírají v jedné ruce lopatku a v druhé lahváče, jsme se ale cítili dost nepatřičně. Večer už bylo chladno, do plavek se nám nechtělo. Lopatka nebyla a chuť něco kutat už vůbec ne. Procházíme tedy mezi hnízdy zvláště mladých lidí, kteří si přinesli s sebou alkohol a nyní se hřejí zvenčí i zvnitřku. Obsadíme prázdnou písečnou lázeň, kde je příliš horko, než aby tam někdo ležel, a pozorujeme cvrkot. Lidí jako jsme my je tam povícero, někteří z nich dokonce i s tou lopatičkou. Když máme nohy polouvařené, přesouváme se dál. Na informační tabuli se dozvídám, že 2 km pod zemí je zde rozpálená (170°C) devět milionů let stará skála, jež horké prameny produkuje.

Přímo u pláže je kemp, my ale bydlíme cca 8km odsud na hlavní silnici v Breese Holiday Park v bacpackers za 70 dolarů. Nová ubytovna, kde sídlí hlavně mladí Němci, česáči kiwi.

27. a 28. listopadu Rotorua

Coromandel opouštíme (škoda, je tam krásně) a směřujeme do Rotoruy. Pro mne jedno z nejzajímavějších míst na Severním ostrově. Město gejzírů, horkého bahna, sirných výparů a vybuchujících bahenních jezírek. Bydlíme na kraji města v kempu Cosy Cottage International Park. Super chatka za 75 dolarů s kuchyní, wifi a se záchodem. Je zde spousta vychytávek, ale pravděpodobně jsou na tom i jiné kempy, motely a hostely v Rotoruře.

Náš kemp leží na břehu velikého jezera, jež je pro město typické. Hned v recepci nám paní nabízí lopatičku, že si můžeme vyhrabat v písku teplý důlek. Proč jsme zajížděli na Hot Watter Beach? Dále máme k dispozici velký teplý bazén, dvě malé horké tůně a velkou parní troubu. Také vyhřívaná místa na stan – a vše v ceně. Ale pozor!!! Ve zdejší společné kuchyni není ani lžička, nic!!! My v naší chatce měli kuchyň vybavenou.

Navštěvujeme maorskou vesnici Te Puia – vstup 60 dolarů. Viděli jsme krásné maorské vystoupení, nejvyšší zdejší přírodní gejzír Pohutu (20 - 25m), chráněného ptáka kiwi, který se chudák choulil v polotmě v kiwi-domě a pak domorodé práce a domorodé stavby – to nám bylo spíš pro smích. Mladí řezbáři si z návštěvníků dělali srandu, esemeskovali, šklebili se a dělali spoustu jiných trapasů, každopádně neřezbářovali. Pár starých zaprášených pilin na podlaze podtrhávalo trapnost celé scény. Brrrrr!!

A pak začaly z nebe padat obrovské provazce deště – jako by někdo na nás vyléval celý velký bazén. Schovali jsme se do obchodu se suvenýry a čekali, až začne normálně pršet, na což byly naše deštníky připravené. Objevili jsme tak nechtěně díru v propracovaném systému odírání turistů. Z vesnice se dostanete do obchodu, ale zpět do vesnice už ne. Automatické skleněné dveře se totiž otvírají pouze směrem dovnitř. Pro vysvětlení: vchod do krámu vede přímo z parkoviště. U vědomí naší vstupenky jsme se zpět do vesnice samozřejmě dostali – počkali jsme na další turisty, kteří chtěli do krámku. A dostal by se tak každý, kdo by šel do krámu z parkoviště a nechtěl platit….

Nazítří jsme navštívili termální oblast Wai-o-tapu, 27 km jižně od Rotoruy. Nejznámější místo s termálními a bahenními jezírky září kaleidoskopickými barvami. Fakt super. V rámci vstupného nabízejí také gejzír Lady Knox. Tady mohu opět již poněkolikáté říci: bejkárna. Ve Wai-o-tapu parkujeme ráno v 9 hodin a procházíme s plánkem (mají ho zde i česky!!) poloprázdným a kouzelným areálem. Na desátou se musíme (máme) přemístit na jiné parkoviště – cca 3km odtud. Chaos a zmatek provází parkování u gejzíru Lady Knox. Dav vás vede k přírodnímu divadlu – hora síry či jiných nerostů a okolo vybudované dřevěné terasy pro návštěvníky. Ve čtvrt na jedenáct přichází zřízenec a drží přednášku o gejzíru. Poté do vnitřku obřadně nasype pytlík strouhaného mýdla a gejzír začíná za cvakání mnoha foťáků a výkřiků nadšených turistů bublat. Nejprve jen tak sliní, pak přidá na síle, jako když vám utíká na plotně polévka, poté se přemění v malý papiňák a nakonec vítězně vystříkne do výšky. Celé přestavení trvá cca 20 minut, údajně gejzír stříká hodinu. Po chvíli odcházíme a dostáváme se samozřejmě zase do objížděcího pekla. A všichni směřují do termální oblasti, i nás tam ještě jednou za stejnou vstupenku pustí. Ale už to není ono, davy lidí zničí veškeré tajuplné kouzlo barevných jezírek. Takže doporučuji: na místo co nejdříve a hned po paní Knox (jestli na ni budete mít chuť) odjet.

Dva krásné dny jsme strávili v malém městečku Rotorua. Malebně položené na břehu velkého jezera město prosperuje díky geotermálnímu podloží. Samotné jezero vzniklo erupcí a následným poklesem krajiny. Dneska je zde všudypřítomný zápach síry, neboť se všude derou na povrch horké gejzíry, kouřící horké prameny a na každém kroku probublávají bahenní jezírka. Takové Piešťany říznuté šumavskou Jezerní slatí a karlovarským vřídlem. Vše smíchejte, protřepejte (bez ledu) a násobte aspoň tisíci. A máte před sebou Rotoruu.

Exkluzivitu každého turistického místa měříme výskytem a zvláště četností Žluťáků. Čím je jich víc, tím je místo atraktivnější. A v Rotoruře se počet fotografujících Asiatů povážlivě navýšil. Fotí se a pózují všude, kde je to jen trochu možné. „Podívej na tohohle dědka,“ upozornil mě Pepík. „Zapomněl, že fotí babu, a při mačkání spouště se kření a pózuje, jako by ta baba fotila jeho,“ opovržlivě ufrkne můj muž, který se sám strašně nerad k focení nastavuje. Po měsíci putování už mám dokonce zákaz na něj namířit foťák.

Ubytovali jsme se v malé chatce v kempu na břehu jezera. Horké bahýnko všude kolem, jen s varováním, že je nebezpečné, nikde ale žádné velké zábrany. Tady by se to vraždilo ….. to by se krásně likvidovaly mrtvoly My ale takové úmysly nemáme, využíváme teplého termálního bazénu a vyhříváme se ve dvou krásných termálních nádržích, kde se voda stále drží na 40 stupních. Také zaznamenáme speciální troubu, takovou velkou „pec“, která je vyhřívána přírodní párou. Neleníme, zakoupíme vepřové koleno a za tři hodinky si pochutnáváme na báječném ovaru vařeném v páře… Navštěvujeme i maorskou vesnici, mimochodem pěkná bejkárna pro turisty. Prosadila jsem si ji ale kvůli folklornímu vystoupení. A to stálo za to, dokonce ani Pepík při představení neusnul. Bojové tance, milostné duety, k tomu krásné poulení očí, plazení jazyků, tření nosů o sebe – moc jsem si to užila. Pepík byl zase nadšen z návštěvy termální oblasti Waiotapu, kde jsou k vidění různobarevná jezírka, ještě větší gejzíry než v Rotoruře, více bublajícího bahna….

29. a 30. listopadu – NP Tongarío Whakapapa

Chceme se zastavit u jezera Taupo ve stejnojmenném městečku a poté pokračovat do vesnice Whakapapa, odkud bychom chtěli podniknout nejznámější a údajně nejkrásnější trek na Severním ostrově. Vnější okolnosti ale zapříčinily, že jsme se ubytovali na dvě noci pouze ve Whakapapě – pár domů a ubytovacích zařízení, žádný krám, krásné infocentrum. Stejně jako ve všech národních parcích i zde musíte být dopředu vybaveni potravinami. Restaurace zde jsou, ale samozřejmě přehnaně drahé. Ubytování ve Skotelu (není to překlep, jedná se o hotel doplněný ubytovnou pro baťůžkáře) bylo velmi příjemným překvapením. Zvlášť když jsme v ubytovně byli první noc skoro sami – moderní, čistá, prostorné sociálky, vybavená (i když malá) kuchyňka. A teplo!!! Vše za 60 dolarů na noc. Ubytko jsme si objednali a zaplatili ve městě Tarangi v infu a celou cestu se třásli, do jaké blešárny pojedeme. A vyhráli jsme! Ve Whakapapa je ještě kemp, ale jeho kabiny se Skotelu nevyrovnají. Vřele doporučuji. Zvlášť když jsme na odchodu zjistili, že je k dispozici i sauna a sušárna oděvů.

Po dvou dnech v Rotoruře jsme tedy trošku smutně zabalili a táhli zase dál. Přes město Taupo do národního parku Tongarío. Máme vyhlédnutý údajně nejkrásnější jednodenní trek na Novém Zélandu – Tongarío Crossing. Čím víc o něm vím, tím více se ho bojím. 20 km v horách se 700 metry převýšení vede vulkanickou krajinou s krásnými výhledy. Zájem o tuto túru je velký, je třeba se na ni přihlásit a zakoupit lístek na dopravu. Trek totiž začíná na odlehlém místě a končí na druhé straně hor také na místě bez civilizace a autobus vás za nemírný poplatek odveze zpět „domů“.

Ve městě Taupo, které se pyšní obrovským jezerem obklopeným horami, se chceme na tento trek a také na možnosti ubytování v NP informovat, event. v Taupu zůstat přes noc. Jezero je totiž pěkné, zajímavé. Vzniklo také erupčním výbuchem, ale na rozdíl od naší milé Rotoruy je daleko větší a daleko čistší. Je tak čisté, že zde žijí pstruzi a město každoročně hostí mezinárodní soutěž v chytání těchto ryb milujících nezkalenou vodu. Taupo nám ale hned zkraje nastavuje svou nepřívětivou tvář: v centru je obrovská zácpa. Když se konečně probojujeme k informačnímu středisku, zjistíme, že hlavní třída je zavřená a stavějí tam nějaké brány.

„Tongarío crossing? Zítra? Nemožné, anulováno,“ rázně a nesmlouvavě na nás vyprskne energická infobaba. „Jak, anulováno,“ divíme se s Pepíkem oba. „Silný vítr, déšť, zima,“ již pomalu a shovívavě artikuluje, ukazujíc přitom na předpověď počasí v počítači. „Jsem silný muž, nebojím se,“ loví své zásoby angličtiny Pepík. „No jo, ale nepojedou autobusy,“ vítězně triumfuje úřední osoba. Nutno jí však přiznat, že se nám snažila pomoci a vymýšlela, jaký jiný program by nám mohl trek nahradit. „Zůstaneme tedy ve městě a do Tongaría pojedeme nazítří,“ přemýšlím nahlas. „To nepůjde, zítra se koná obrovská cyklistická akce. Tisíce cyklistů pojedou kolem jezera, proto je tu dneska takový blázinec. Zítra bude silnice na jih uzavřená, z města se dostanete jenom na sever,“ skoro smutně nám sdělí.„Tak nic, jedeme dál dneska a uvidíme,“ rozhodl můj Velící. Jezero se pyšní úctyhodnou rozlohou 606 km čtverečních, tak jsme se na jeho břehu aspoň prošli. Když jsme ho posléze objížděli, trochu jsme natěšeným cyklistům, kteří se kolem rojili jak včely zjara, záviděli.

Myšlenku vybraného treku však můj umanutý Pepík neopouští. Zastavujeme ještě v dalších dvou informačních střediscích, odpověď je však všude monotónně stejná. Na sobotní trek zapomeňte!! „No, uvidíme zítra,“ nevzdává se ani po třetím ujištění můj muž.

Útočiště na dvě noci jsme našli v turistické ubytovně ve vesnici Whakapapa, která je srdcem NP a odkud většina treků začíná. Zdejší ubytovna je luxusní – nová, čistá, s komfortními sprchami a se světlem!!! Možná vás to překvapí, ale ve valné většině zdejších ubytoven se tak šetří, že se nedá večer ani číst, jak slabé a máločetné mají žárovky. No pravda, mladí mají dobré oči a většinou čumí do počítače nebo na nějaké filmy, takže se čtením se nepočítá.

Ráno se probouzíme skutečně do mlhy, deště a větru. Ale mlha jak na Kopče, když ještě podzim nevytáhne všechny své zbraně, deštík jako zjara a při nákuku ven z chaty konstatujeme, že na takové počasí oblečení máme. „Počkáme, až přestane pršet,“ rozhodujeme se „a půjdeme se projít“. Pepík myšlenku na nejkrásnější novozélandský trek naštěstí definitivně opustil, když mu nejezdící autobusy u snídaně potvrdil i spolubydlící Anglán, který se na trek také těšil. Vyhlédl si ale pětihodinovou túru do hor k jezerům Tama. Tam se mi samozřejmě nechce, když do hor se nemá chodit. Já, která nerada překračuje jakýkoli i sebeblbější zákaz, trnu strachy. Asi kolem desáté se ale vyčasilo, a tak tedy opravdu vyrážíme. Lstivě navrhuji zastávku v místním infu, aby nám na dnešek poradili. „Na pět hodin? To by se hodil trek k jezerům Tama, v sedle hor. Ale dnes v žádném případě nechoďte. Nahoře je veliký vítr a odpoledne bude silně pršet,“ radí příjemná mladá dáma a doporučuje na výběr dva tříhodinové treky: Taranaki Falls a Silica Rapids. „No tak teda půjdeme k těm vodopádům, když myslíš,“ trochu naštvaně a zklamaně konečně kapituluje Pepík.

Túra se povedla. Stoupáme krásnou přírodou do hor, vzduch je pěkně umytý, voňavý. Stromy porostlé mechem, všude začínají kvést kytky, cesta pěkně upravená. „Jako na Petřín,“ bručí Pepík. Když se ale vydrápeme (Petřín to opravdu není) k 20 metrovým vodopádům, už i na jeho tváři je znát radost. „Dobrou trasu jsi vybrala,“ dokonce mě pochválí. Nahoře fouká opravdu silný vítr, mlha je dávno pryč, pouze vrcholky hor se jí nechtějí vzdát. Vítr rozhání i mraky, občas se objeví i modrá obloha a nakoukne na nás sluníčko. Potkáváme spoustu usměvavých lidí, šťastných, že v té mizérii se počasí aspoň trochu umoudřilo.

Po třech hodinách skončíme zpět na ubytovně. Navrhuji kafíčko a krátký oddech. Odpočinutí vykukujeme ven, kde vítr pomalu ustává, po mlze ani památka. „No tak pršet asi dneska nebude, že,“ sarkasticky a s protahovanou dikcí se na mne obrátí můj muž. „Takže bychom snad mohli udělat ten druhý tříhodinový trek, ne?“ zazní z jeho hlasu krapet výčitky a já čtu v jeho očích, že ta jezera Tama by se určitě dneska dala zvládnout.

Pršet začalo přesně za hodinu. Najednou se zatáhlo, vítr zesílil a naši trasu pokryla mlha. Naštěstí máme dobré oblečení – nepromokavé bundy, kalhoty i dobré pohory. Stále stoupáme vzhůru, až k peřejím Silica Rapids, nazvaným podle křemičitých usazenin, které vznikly na řece Waikere. Křemík dává peřejím příjemnou hnědožlutou barvu, zurčící voda nám zpívá, ale nějak nemáme moc chuti tento mokrý koncert oceňovat. Déšť stále sílí, foťák vytahuju jen asi dvakrát a modlím se, aby moc nenavlhnul. Naše goretexy svůj boj se zákeřnými poryvy větru a s vytrvalým a hustým deštěm po hodině zbaběle vzdaly. Jsme celí zmáčení jak naše děti, když vylezou ze srpnového bazénku. Po cestě potkáváme dvě dvojice také nevěřících Tomášů a při pohledu na jejich vodou zplihlé postavy nás studí všechno ještě o trochu více. Domů přijdeme mokří až do spoďárů (trenek). Bojím se, že budu muset vylévat vodu i z hodinek. „Tak jim to, těm kurvám, přece jen nakonec vyšlo,“ oceňuje už v suchu a teple Pepík přesnost novozélandské předpovědi.

1. a 2. prosince Wellington

A už končí naše anabáze na Severním ostrově. Bojíme se, aby nějaké vnější překážky neovlivnily náš přejezd Cookovým průlivem, neboť jeden trajekt je údajně vyřazen z provozu a zbývající prý dopředu na delší dobu vyprodány. Chceme tedy ve Wellingtonu strávit dvě noci a brzo ráno se vydat na přejezd - jedeme hned první lodí.

Dopoledne ještě krátká procházka v horách, samozřejmě jako na potvoru svítí sluníčko a nám se na pozadí modré oblohy ukážou zasněžené vršky hor. Ale je zima, vítr, a tak ani moc nelitujeme. Po cestě se stavujeme v Národním válečném muzeu Waiouru. Pěkné, Pepík nadšen a já s údivem konstatuji, že Novozélanďané se aktivně účastnili snad všech velkých světových konfliktů včetně Vietnamu či Afghanistánu.

Ve Wellingtonu si nejprve jedeme omrknout přístav, odkud se vydáme přes průliv na Jižní ostrov. V kase nám naše rezervace odsouhlasí a my se ujišťujeme, že nalodění by neměl být žádný problém. Problém je ale ve městě - nelze zde zaparkovat, pouze na placených místech. Motáme se tam jak nudle v bandě, nemůžeme sehnat ani ubytování odpovídající našemu rozpočtu. A tak vyjíždíme z města ven tak, abychom byli co nejblíže přístavu. Zakotvíme v Johnsonville (cca 4 km za městem) v motelu Glen Alton Motel. Příjemný pokojík s koupelnou za 105 dolarů. Recepční nám nutí krásné apartmá za 135, ale odoláme.

Nazítří navštívíme město: nejlépe se v městě parkuje za muzeem Te Papa (na půl dne 9 dolarů), ale my přijíždíme v půl desáté a už je tam beznadějně plno. Parkujeme tedy za tímto parkovištěm na ulici – 1,5 dolaru na hodinu. Jakmile si vybereme místo, Pepík běží rozměnit peníze a hned přišla baba kontrolorka – nic tu nenechají náhodě. Muzeum (jeho návštěva je skoro povinná!) úžasné: plno hejblátek, manipulací, videoher, filmů, trojrozměrných exponátů – tak by to asi mělo být všude, navíc zadarmo. Přímo z centra vede na kopec stará lanovka, odtud skvostný výhled. Cesta dolů přes botanické zahrady a přes starý židovský hřbitov patří k tomu nejhezčímu ve městě.



 
Příbuzné odkazy
· Více o Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013:
Austrálie - Queensland


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy