Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013 Nový Zéland - Jižní ostrov
Poslalpepik v Wednesday, 05. February 2014 @ 22:20:50 CET
Přispěno pepik

3. a 4. prosince Marahau a Abel Tasman

Ráno jsme na přívozu v půl osmé (dostavte se nejpozději do 8 hod.), čekáme do půl deváté a vyplouvá se v půl desáté.

Cesta přes Cookův průliv je malebná, spousta zátok, ostrůvků a poloostrůvků. V Pictonu se vylodíme a hned pokračujeme dále, vyhlídkovou trasou podél pobřeží do Nelsonu. Krása.

Stojíme na palubě trajektu společnosti Interslander a máme smíšené pocity. Jednak jsme rádi, že naloďovací proces u je za námi – „tohle teda zmáknutý nemají,“ komentuje zdlouhavé a chaotické naloďování Pepík, který už se do Norska převážel férou mnohokrát. Na druhé straně jsme trochu smutní z toho, že nám začíná poslední část naší dovolené - Jižní ostrov - a do třetice se samozřejmě těšíme. „Slyšel jsem, že NZ je bomba,“ napsal nám Vládík. A já toto tvrzení už dnes s plným vědomím mohu podepsat.

Po asi tříhodinové plavbě přes Cookův průliv jedeme vyhlídkovou trasou do Nelsonu. Pepík se sice může utočit volantem, ale výhledy na pláže pod námi, na malebné ostrůvky i fjordové pobřeží jsou neopakovatelné. Také potkáváme první cyklisty – dálkaře, které na severním ostrově nebylo vidět.

Pozdní odpoledne nás zastihne v Marahau, místu, které je vstupní bránou do NP Abela Tasmana. Jako bychom byli nezkušení cestovatelé, jedeme zcela na blint do místa, které je turisticky velmi atraktivní, zároveň má ale omezené ubytovací možnosti. Měli jsme ovšem štěstí, čekala na nás jednoduchá, ale čistá kabina s malou vlastní kuchyňkou. Je prostorná, má čtyři postele. Hned jsme se do ní zamilovali - aby ne, poskytla nám domov za 70 dolarů. Náš původní plán (přespat, kousek se projít po trase Národního parku a hned odpo vyrazit dál) vzal za své, když nás baba v infu nalákala, že vodní taxi nás odveze do jedné z nejkrásnějších zátok na treku a zpět můžeme jít 25 km pěšky. „Pepíku, to dáme,“ přemlouvala jsem i sama sebe, neboť takovou porcí chůze jsem si opravdu jistá nebyla. „No máme to pěkné ubytko, to bychom tu museli zůstat dvě noci,“ zahučel Pepík. „A proč ne?“ opáčím. A bylo rozhodnuto. Koupit druhou noc a zaplatit 40 dolarů za taxi bylo už dílem okamžiku.

A teprve teď jako by mne někdo polil studenou vodou. Já blbec!!! Zítra se potáhneme 25 km, o kterých jsem si původně myslela, že budou po rovině. Máme jít přece nejkrásnější novozélandský pobřežní trek. Ale když už bylo zaplaceno a nebylo kam couvnout, baba nám s úsměvem vysvětlila, že hory tady fakt nemají, mají jen kopce. Půjdeme prý často do kopce (pro jistotu ukázala dlaň ve 45 stupňovém úhlu), ale hned zase pak z kopce. A tak se to bude střídat. Až doma jsem si přečetla, že na náš 25 kilometrový trek se počítá 8 hodin chůze. S hrůzou jsem vykoukla ven: hurá, ještě v 9 večer je světlo, to teda nějak dopajdáme, byla moje poslední myšlenka před usnutím.

Ráno bylo nádherné, usměvavé, voňavé a sluníčko se nesměle dralo zpod mraků. Nástup na taxi byl v devět hodin. Na určeném místě zvědavě okukuju spolucestující. Vše se zdá být dobré do té doby, než nám náš kapitán oznámí, že ta rodinka s dětmi ani nevystupuje, ta dělá jen okružní jízdu, mlaďoši za náma s ním pojedou zpátky ze zátoky Anchor Bay stejně jako ta dvojice starších manželů, jejichž přítomnost mě zpočátku tak uklidnila. V naší zátoce Bark Bay vystupují jen tři dvojice.

Taxi – výkonný motorový člun přivezl kapitán na traktoru. Rozdal nám plovací vesty a vzhůru všichni do člunu!! Kdybych nebyla tak vyjukaná, musím se smát. Asi dvacet pitomců s nasazenými plovacími vestami se veze po silnici na valníku v motorovém člunu. Kapitán opustil kapitánský můstek a posadil se za volant traktoru!! Po chvíli tato surrealistická skupinka dorazí k moři a pak už je vše tak, jak má být. Kapitán je děsný sympaťák, škoda že mu příliš nerozumíme. Ukazuje pobřeží, ostrůvky, vykládá, sem tam padne i vtip - to poznám podle toho, že ostatní smějí  Co ale poznám bezpečně, to je chvíle, když se na nás doslova vrhne hejno delfínů. Sympaťák vypne motor a jen se kochá našimi výkřiky údivu a cvakáním fotoaparátů. Delfíny jsme viděli na moři již nesčetněkrát, ale „tohle se nevykouká,“ údivem vydechl Pepík. Hrají si s námi, skáčou, předvádějí se, je jich několik desítek. Tak pěkné fotky těchto miláčků jsem ještě nikdy nestačila pořídit.

Po chvíli kotvíme a už nás sype kapitán ven. Ještě popřeje pěkný den a je fuč. První dvojice jsou mladí lidé, dívenka pajdá, absolvoval prý Tongarío Crossing (to je ten trek, na který nás kvůli počasí nepustili) a od té doby má zničené paty. S úsměvem nám vysvětlila, proč pajdá a už jsme ji nikdy neviděli. Asi padesátiletí němečtí manželé šli s námi stejnou trasu, potkávali jsme se, bavili, fotili. On dělal závodně orientační běh, což na nás vybalil česky. Divné, že neuměl česky pivo, ale jen ten „orientacny beh“. Střídavě jsme se předbíhali, až se nám cestou ztratili. Bylo to v místě, kde je možné trek zkrátit a jít asi 40 minut přes pláž – ale jen za odlivu. Nyní byla hladina moře hodně vysoko. Vyzvídám na Orientačním běhu, jestli budou čekat na odliv, jen krčí rameny. „Pepíku, my počkáme,“ škemrám, ale vím, že je to marné. Než aby můj nepokojný muž čekal dvě hodiny, raději si pět kilometrů zajde. Ano, zacházka dělá pět kilometrů, a to do prudkého kopce. Jsem ve smrti. Němci určitě čekají a my se tam škrábeme, myslím si a jsem pěkně naštvaná. Vyškrábali jsme se, Němce jsme opravdu neviděli. Ale obcházka zátoky nakonec nebyla tak veliká, jak se mi původně zdálo, z pláže bychom totiž stejně do toho kopce šplhat museli. „Ještě teď bys jako blbec čekala na odliv,“ ironicky mi připomíná Pepík během následujících dvou hodin aspoň dvacetkrát.

Cestou potkáváme poměrně dost lidí. Je bizardní je pozorovat. Někteří jdou jak na procházku v Šárce, foťák, šatičky, sandály, jiní zase po zuby vyzbrojení s pohorami, naloženými batohy a s klimbajícími se záložními botami, jako by šli dobývat Everest. Ti první jdou jen kousínek a pak skočí na vodní taxi, ti druzí pravděpodobně celý tří až pětidenní trek. Těm druhým krapet závidím: celá cesta, kterou absolvujeme, je neopakovatelná a jedinečná. Z jedné strany kopíruje žluťounké pláže s jemným písečkem jako z prospektu cestovní kanceláře, které končí čistým azurovým mořem. Po pravé straně máme neprostupný prales, sem tam přerušený čisťounkým jezírkem, vodopády nebo rychlou bublající říčkou. Cesta je nádherně upravená s nesčetnými můstky, dokonce jedním visutým. Když se vyškrábeme na vrchol kopce, můžu se ufotit: výhledy přes kapradinové stromy na ostrůvky, zátoky a stále ten žluťoučký písek.

Jak je cesta dobře upravená, tak je také dobře značená. A my pochodujeme a každou chvíli se můžeme ubezpečit, že do cíle nám zbývá ještě 22 kilometrů, 19, 16, 14…. Přestávku na oběd si uděláme ještě dříve, než uplyne polovina cesty. Orientační běh se ztratil, a tak ho pomyslně doháníme a nevědomky zrychlujeme. Když nám cedule ukáže poslední dva kilometry, zjišťujeme, jak jsme se předeběhli. Do cíle dorazíme v pět hodin, o dvě hodiny dříve, než bychom správně měli. Snad nám nedají pokutu, smějeme se, neboť v parku je vše přísné. Například nesmíte spát na tábořišti, pokud nemáte vyřízený a hlavně zaplacený trek pass.

Na konci treku, když už si myslím, že mám vyhráno, volí Pepík zkratku. „Půjdeme přes pláž, je velký odliv,“ oznamuje bez možnosti volby. Pravda, zkratka byla sice delší, za to se šlo po bahnitém a mokrém podloží podstatně hůře. Rozšlapujeme miliony malých mušliček, které odliv vyplavil, ani nemáme chuť si nějakou na památku sebrat. Pozorujeme spoustu ptáků, kteří si při odlivu vybírají své dobroty, když zaznamenáme opravdu velikého racka, jež nad námi krouží ve stále menších kruzích. Najednou změní výšku a nalétá na nás. „Jde po tobě,“ směje se Pepík. Ale jen do té doby, než racek letí po druhé, po třetí, po každé o trochu níže a po čtvrté se mi v obrovské rychlosti křídly otře o vlasy. Nevěřili byste, jak je takový racek veliký a při té jeho rychlosti …. Zvuk, který v tu chvíli vydával, mi úplně zastavil srdce. A to už jsme pochopili oba, že se nejedná o náhodu ani o legraci. Pravděpodobně tu má někde hnízdo a my mu narušujeme jeho prostor. A z nás dvou si vybral mne, jako snazší kořist. A nalétá znovu a znovu. A to už se opravdu začínám bát, hlavu chovávám mezi ramena a co mi zbytek sil stačí, utíkám. „Kdybych já blbec zůstala sedět na zadku v Praze K Padesátníku 120, mohla jsem si takové strachy ušetřit,“ mumlám si pro sebe.

Zachránil mě jako už tolikrát Pepík. Nejsem sice žádná Pretty Woman, ale když vzal do ruky velký silný klacek a mával jím nade mnou, aby racek nemohl nalétat tak nízko, fakt jsem v něm Richarda Gere viděla….

Dochodové (podle vzoru dojezdové) pivo bylo tentokrát opravdu zasloužené. Po výborné večeři pak pozorujeme, jak se kempem k umývárkám plouží pajdající a kulhající spolunocležníci. Začalo pršet a my ještě po desáté děkujeme tam nahoru, že jsme v klidu, suchu a bez úhony a puchýřů přežili….

.

5. prosince Hokitika

Dnes se přesouváme 410 km do městečka Hokitika. Malé, přátelské, přehledné městečko. Zpracovává se tady zelený kámen – jadeit. Z něho se vyrábí mimo jiné spoustu zajímavých drobností a suvenýrů, jež se ve zdejších krámech poměrně levně prodávají. My nakupujeme, vaříme a spíme v kempu v kabince s kuchyní za 71 dolarů. Pepík připravuje své oblíbené hovězí stejky s brambůrky. Mňam.

Po cestě do Hokitiky jsme se ještě stavěly u tzv. Palačinkových skal – vrstvené vápencové skály, které připomínají sloupec tenkých palačinek. Zajímavá podívaná, hodně fotících žluťáků  Zato sami jsme byli na jednom kouzelném místě na pobřeží (zastavili jsme u privátního pozemku – když musíš, tak musíš) , kde stála opuštěná maringotka – spíše takový průkopník jedněch z prvních mobilních domů. Krásná starožitnost, krásně rozbouřené moře. Poprchává, mlha.

6. prosince Ledovce Franz Josef a Fox, jezero Wanaka

Prší, mlha. Nic neobvyklého. Ve vesnici Franz Josef se ptáme, co máme dělat, když leje a nemůžeme k ledovci. „Cože? Vždyť je krásně, jděte na ledovec hned. Pořádně pršet má začít až odpoledne,“ přívětivě se na nás usmívá informační slečna. A tak deštníky a vzhůru. Nejsme sami, pláštěnkářů a deštníkářů je plné údolí. Podobné to bylo i u Foxe. Pouze s tím rozdílem, že k Foxovi je túra do kopce kratší, jde se asi půl hodiny, a ledovec je lépe vidět. Pokud máte málo času, doporučuji raději Foxe. Koneckonců ten špinavý sníh je všude stejný. Ale procházky a okolní pramínky stékající se skal jsou zajímavé.

Pokračujeme na Wanaku – průsmykem Haast podél stejnojmenné řeky. Tento průsmyk je moje srdeční záležitost. Silnice vede podél široké řeky Haast, vidíme pěkné vodopády, a navíc se vyjasnilo. Po zdolání průsmyku následují dvě velká jezera: Hawea a Wanaka. Ocitáme se zde vpodvečer, na silnici nikdo není, zasněžené vrcholky hor, modrá hladina lemovaná zelení. Fakt pohádka. Pokud vyjedete na tuto trasu, je třeba mít plnou nádrž – v horách nenatankujete. Respektive na pasu je benzínka, ale jenom za její otevření chtějí 20 dolarů.

Spíme kousínek před Wanakou – na silnici jsme viděli poutač na Lodge Albert Town. Za 60 dolarů malý pokojík se 4 postelemi, atmosféra velmi rodinná. Obrovská kuchyně, velká společenská místnost, jídelna, čisté a velké sociálky. S námi jsou tam ještě asi 4 mladí kluci – dělníci. Provozovatelka Táňa se usmívá, její „babuška“ pocházela z Brna.

7. prosince Arrowton, Te Anau

Vyrážíme směrem na Queenstown, vybíráme si vyhlídkovou silnici přes městečko Cardrona. Počasí pěkné, a tak vychutnáváme výhledy z nejvýše položené asfaltky na NZ. Stavíme i v hornickém městečku Arrowton. Je hodně turistické, ale australská Kuranda to není. Líbí se nám zde. Potkáváme mladou dvojici z Mnichova - Němka a syn českých emigrantů, kteří nás fotili na treku Abel Tasman.

Queenstownem jenom projedeme, nakoupíme a pokračujeme na Te Anau. Cesta podél jezera nevšední, lemují ji skály zvané Remarkables. Následuje rovná dlouhatánská silnice, skoro jako v JAR, na které chytají policajti. Překročit povolenou 100km rychlost se nevyplácí. Solidarita řidičů je ale stejná jako v Evropě – varovně se bliká, a tak do policejních osidel nepadáme. Za to na nás útočí příroda. Blížíme se do černočerného mraku, během chvilky je skoro tma a začne ….. sněžit! Jsou to samozřejmě kroupy, ale tak intenzivní krupobití, že se skoro nedá jet. Během chvilky je na silnici 10 centimetrová vrstva ledu. Všechna auta bokem, Pepík hrdinně proráží. A po chvilce toho nechá. Proč bychom si zrovna my měli rozbít čumák? Po deseti minutách jiný řidič cestu projede a za chvíli jsme už zase v letním počasí.

V Te Anau je opravdu mnoho ubytovacích možností. Měli jsme čas, hledali jsme hodně dlouho, město je drahé. Nakonec veliká kabina s šesti postelemi bez sociálky a bez kuchyně za 74 dolarů – Top 10 holiday park. V obrovské společné moderní čisté kuchyni však nebyla opět ani lžička, ani jar, ani nic.

My ovšem už vybaveni, a tak Pepík v kuchyni připravuje lahodnou krmi – zapečené těstoviny. Jak Pavlovův pes jdu po vůni za ním, když tu zaslechnu:

„Jak to, že ho nemáš? Proč ho nemáš? Tak se musíš snad podívat?“

"No ale v kufru jsou batohy……“

„Tak to je snad budeš muset vyndat, ne?“

Na místě strnu a poslouchám libé zvuky mateřštiny, i když v poněkud nevlídné tónině.

„Nehádejte se, vždyť je tak krásný večer,“ je to jediné, co mě napadne, abych na sebe upozornila.

„Good evening,“ utrousí dáma a pokračuje dál ve své litanii.

„Na mne můžete česky,“ usmívám se.

„Jéééé, nemáte hever?“

Eva a Jarda z Plzně, kteří se po několika dnech vrátili z treku a zjistili, že mají prázdnou pneumatiku a hever opravdu neměli. Jak jsme se radovali! Večeře nevečeře, Pepík přinesl hever (při přebírání auta je vždy pečlivý, vše kontroluje) a strávili jsme spolu moc příjemný večer u vínečka a pivečka. Vyprávěli o údajně nejkrásnějším treku na světě – Milford track. Jde se pět dní a je přísně omezeno, kolik lidí ho může najednou jít. Musíte se na něj předem přihlásit (Plzeňáci byli nahlášeni půl roku), zaplatit a poté vás odvezou na jeden konec a vy s přesně stanovenou tlupou (cca 20 lidí) se přemísťujete na druhou stranu do Milford Soundu přes hory, kde na vás opět čekají. Určitě to bylo velké dobrodružství, i když nebylo žádné skvostné počasí. Ale kdy zde je, že? Mně utkvělo, že se pět dní nekoupali a jedli pouze sušené jídlo v pytlících, které se na chatě vždy zalilo horkou vodou. Ale fotky měli krásné.

8. prosince Milford Sound

Být na Jižním ostrově a nevidět Milford Sound, to je skoro rouhání. V zemi fjordů je tento nejkrásnější a hlavně nejznámější. Výchozím místem pro jeho poznání je právě městečko Te Anau. Pokud jedete z města až do fjordu, musíte zdolat 120 km velmi pěkné trasy. Také si musíte natankovat, protože cestou v Národním parku Fiorland benzínky nejsou. Zajímavý je Homer tunel, kde je provoz řízen semafory – jakmile čekáte na vjezd, připravte se na drzé velké papoušky, kteří oklovávají střechu vašeho auta a snaží se z vás vymámit něco k snědku.

Vyrážíme hned ráno v 8hodin, abychom stihli loď v 11 hod. Přesné rozpisy odjezdu lodí mají v infu i v každé recepci, kde vám nabízejí výlety autobusem či mikrobusem. My jeli sami a cestu si užili. Spolu s námi hodně autobusů, které jsou vypravované až z Queenstownu. V přístavu si dáváme skvělé kapucínko a za 78 dolarů kupujeme lístky. Loď jede 1 hod. a 45 minut, zdarma je k dispozici hnusná káva a čaj. Výlet lodí byl fajn, máme polojasno, ke konci však začíná poprchávat. Přesto zasněžené vrcholky hor vidíme, stejně jako hodně vodopádů i lachtany. Jedná se zde však o turistický průmysl nejhrubšího zrna – autobusy, lodě, skupiny, průvodci, tlampače …… romantiku zde nehledejte.

Na zpáteční cestě si vychutnáváme několik zastávek (jsou značené na silnici, nemůžete přehlédnout). Nejlepší se nám zdál Chasm Walk – romantická procházka mezi stoletými stromy porostlými lišejníkem…. Užili jsme si možná i proto, že jsme zde byli sami. Pěkný byl také trek Cascade Creek (cca 45 min.), kde můžete vedle vodopádů obdivovat i velké červené buky – krásné stromy s červeným dřevem. Zajeli jsme i na jedno veřejné tábořiště – pouze se zasnít, jaké to bylo, když jsme byli mladí a také spali pod stanem. Zaujalo nás přihlašování na takové táboření. Na palouku stojí železný sloupek, do kterého musíte vhodit igelitový pytlík s nahlášenými jmény a samozřejmě penězi. Ústřižek si jako doklad schováte. Za 6 dolarů na osobu a noc máte k dispozici plac, WC a někde i vodu. WC na place, to není žádná výjimka.

Na NZ jsou toaletami posedlí, čisté a vybavené je najdete všude na každém kroku. Na jednom parkovišti na Severním ostrově s námi automatizované WC dokonce i komunikovalo. Už na dálku na nás mrkalo zeleným světlem, že můžeme vstoupit. Jakmile jsem vzala za kliku, přátelsky mne pozdravil příjemný mužský hlas a upozornil mne, že mám zmáčknout červený čudlíček, abych se zamkla. Jestli chci odemknout, musím použít modrý čudlíček. Jakmile jsem provedla, pán mi oznámil, že zamčeno bude 15 minut, poté se záchůdek automaticky odemkne. A pak už mne nechal a k výkonu mi pustil příjemnou muziku - a ani nehlídal, jestli jsem provedla to, kvůli čemu jsem se tam obtěžovala. Po umytí rukou a odemčení mi ještě ten vemlouvavý hlas poděkoval za návštěvu a červené světlo zvenku přepnul na zelené v očekávání dalšího zákazníka.

9. prosince Queenstown

Dneska nám celý den svítilo sluníčko, paráda. Ubytováváme se kousínek od centra v backpackers – pokoj bez ničeho za 68 dolarů. Ale kousínek od centra je tady skoro všechno – Queenstown není příliš velké město, zato velmi milé a přátelské. Po čtvrté potkáváme naši mnichovskou dvojici, konečně se tedy společně vyfotíme a předáme si kontakty 

Nejlepší z města se mi zdála lanovka na kopec, kde jsme strávili skoro celé odpoledne pozorováním města a všech jeho aktivit. Také si nezapomeňte na hlavní třídě zajít na Ferburger – obrovskou obloženou houska. Zařízení, kde burgry dělají, poznáte snadno: všude je poloprázdno, ale tady se stojí na chodníku fronta. My čekali skoro půl hodiny. Ale byla to čerstvounká mňamka. A ještě příjemná atmosféra s mladými v přístavu a krásná zahrada, kde se hodně sportuje. Queenstown se mi hodně líbil.

10. prosince Glenorchy

Do míst, kde se točil Pán prstenů, jedeme na celodenní výlet z Queenstownu. Bydlí zde česká honorární konzulka Vlaďka Kennet, kterou jsme náhodou ve vesnici Glenorchy potkali s našimi Plzeňáky. Poradila nám moc pěkný trek: Whakaari self guided historic track. Na pětihodinové procházce navštěvujeme domky zlatokopů, kde je zachováno vše tak, jak místnosti před asi 60 lety lidé opustili. Včetně hrnců, bot apod. Domky jsou veřejně přístupné…. Pepíka fascinují staré stroje, jež jsou tu také volně k prohlédnutí. Krásný den, sluníčko, nádherné hory, pěkné jezero ….. výhra! Vlaďku Kennet můžete kontaktovat na webu, poradí vám, objedná ubytování i připraví trasu – ale samozřejmě ne zadarmo. My si cestu připravili úplně sami a myslím, že jsme vše zvládli v pohodě.

11. – 13. prosince Otago Rail Train

Tuto třídenní vložku jsme si dopřáli jako nadšení cyklisté. Oželeli jsme hory a vyjeli do vnitrozemí, do Centrálního Otaga. Přestože jsme neměli předem vůbec žádné informace, rychle jsme se zorientovali a ani trochu jsme nelitovali. Trasa není příliš známá, turistu, natožpak žluťáka zde nevidět. A je tu levněji než kde jinde na NZ, lidé příjemní, otevření. Když jsme se v Ranfurly obávali, že nestačíme dojet včas, abychom vrátili kola, paní jen mávla rukou: „Nevadí, večer je opřete o barák, já si je ráno vezmu.“ Zcela šokovaná se zmůžu pouze na „A co helmy?“ „No ty přece pověsíte na řídítka, ne?“ Při Pepíkově proslovu, že takhle by vrácení kol v Evropě určitě nefungovalo, jen nevěřícně kroutí hlavou: „Kdo by tady ty kola bral!!!“

Původně jsme chtěli celou trasu projet najednou, ale vzhledem k nedostatečnému vybavení a špatné předpovědi počasí, jsme se rozhodli vždy popojet autem a kola si vždy půjčit na další trasu. Vystřídali jsme tři páry kol, všechny v naprostém pořádku. Pokud máte rádi cyklistiku, výrazně doporučuji.

Otago rail train je trasa známá všem zaníceným cyklistům. Na místě staré železnice z minulého století je vybudována stezka pro cyklisty. Koleje se vytrhaly a cesta slouží cyklistům, prý i jezdcům na koni a pěším turistům. Trasa vede z městečka Clyde (cca 80 km za Queenstownem) až do Middlemarchu ( cca 80 km od Dunedinu) a měří 151 km. Cesta je pouze zpevněná polňačka, tedy samé šutříčky a kamínky. Brrrrrrrrrrr. Kola půjčují skoro všude, mapičky zdarma, jako ostatně na celém Zélandu. Velkým zpestřením po cestě jsou zachovalé původní zastávky, jež slouží jako informační panely. Je možné si zakoupit jakýsi „cestovní pas“ a v každé zastávce (malinké plechové boudě) si do něj dát razítko.

Pokud vyjedete z Clyde, zajistí vám zpáteční převoz z Middlemarchu za 50 dolarů na osobu (pravděpodobně podobný shuttle bus funguje i z jiného místa). Na trasu se počítá 2-4 dny. Měli jsme představu, že bychom bez problémů celou cestu za dva dny zvládli, ovšem nazítří byl hlášen na celý den déšť. A jelikož naše bundičky už stoprocentně negoretexují, jak jsme si bohužel ověřili v Tongaríu, tak si při té předpovědi na celou cestu najednou netroufáme.

Zajeli jsme na začátek celého treku do malého městečka Clyde. Rozkošná vesnice plná starých domů, centrum tvoří jedna hlavní ulice. Ale mají tu i muzeum, památník hrdinům první války a tím, že zde začíná celá cyklistická trasa, jsou svým způsobem výjimeční. Kola tu půjčují na třech místech – veliký výběr je hned na startu rail train, ve velikém a vybaveném středisku vám zajistí i ubytování (sami ovšem neubytovávají) stejně jako zpáteční odvoz.

My si půjčili kola přímo ve vesnici na hlavní ulici u velkého sympaťáka. Na den se platí 40 dolarů, na půl dne polovic. Ceny jsou v Clyde všude stejné. Ubytování nabízí zdejší velký kemping - byl poloprázdný, (recepce ovšem v době, kdy jsme potřebovali, nefungovala), jednoduchých kabinek velké množství. Také je tu motel, bacpackers a dva hotely. Zvolili jsme hotel Dunstan přímo v centru za 70 dolarů a vydali se na tři hodiny na trasu. Oficiální trasa do Alexandry (8 km) je celkem nudná, i když samozřejmě bez aut a voňavá. Zpátky z Alexandry jsme jeli podle řeky – úžasná romantická cesta plná můstků, krásných zákoutí a zeleně podél čisťounké řeky. Zpáteční cesta do Clyde podél řeky měří 12 km. Rozhodně doporučujeme.

Večer v centru vesnice se nám povedl. Strefili jsme se v prosinci do dne, kdy se v Clyde rozsvěcují vánoční světla. Velký koncert amatérské skupiny Ukulele, kde hrají všechny věkové kategorie, poté pěvecký sbor, jenž přezpívá stejné vánoční písně jako ukuleláci, nakonec ovšem dudácký soubor, jehož účinkováním se v deset večer světla rozsvítí. Účastnila se celá vesnice, včetně malých dětí na kočárcích, bylo to až dojemné….

Druhý den jsme dojeli do Alexandry autem a vyzvedli si zamluvená kola z minulého dne. U půjčovny necháváme auto a vyrážíme cca v 9.30 na cestu. Trasa z Alexandry je opravdu krásná. Vede pastvinami, loukami, podél skal i po starých původních úzkých mostech a můstcích. Cesta je perfektně značená a vybavená kilometrovníky, všude jsou i toalety. Byli jsme z krajiny úplně unešení, zvlášť v místech, kde se cesta zařezávala do skal. Připadala jsem si, jako bych vstoupila do nějaké kovbojky. Pepík měl zase utkvělou představu, že jede pacifickou dráhou. Za každou zákrutou jsme očekávali bojovné Indiány. Fakt, paráda.

Jedním směrem jsme ušlapali 40 km, což po šutércích dá docela zabrat, zvlášť když vás čeká ještě cesta zpátky. Ale my máme jasný cíl: dva tunely, kousek od Auripo. Moc se mi k nim takovou dálku nechce, ale výsledek stál za to. Byla to naprostá bomba!! Tunely vytesané ve skalách, úzké, neosvětlené. Tím prvním se projíždí v úplné tmě - tedy projíždět se nemá, cyklisti jsou povinni kolo ve tmě vést. Ale nezkuste si jet v naprosté tmě s obavou, že každou chvilku hlavou škrtnete o skálu! Pěkný adrenalin.

Zpáteční cestu jsme krapet šidili, občas jsme zajeli na silnici, která se kolem „vlaku“ točí. Nevím, zda jsme vyhráli, na silnici byl obrovský vítr, samozřejmě foukal přesně proti nám. Několika kilometrové stoupání z Omakau po silnici tak nebyl vůbec žádný med, zvlášť když nám neustále hrozil déšť. „Tam vzadu, to je asi mlha,“ dodával mi odvahy Pepík, když jsem byla zoufalá z provazců deště, které se kousek od nás spouštěly.

Do půjčovny jsme dorazili kolem páté. Sympatická prodavačka nechtěla věřit, že jsme od tunelů tak brzy zpátky, vítala nás upřímně a radostně. Dozadu za krám nám totiž připravila řetěz se zámkem. Předpokládala, že až přijedeme, bude už dávno doma u dětí a my tak zamčená kola necháme osudu. Tak jsme ji trochu převezli.

Ještě nakoupit do New Wordu stejky a už míříme do kempu, který jsme si den předem vyhlédli. Kabinka s kuchyňkou za 63 dolarů nám posloužila, když se konečně naplnila předpověď počasí a začalo opravdu vydatně pršet. Měkounké T bonne stejky a chutné Pepíkovo karbanátky byly důstojnou tečkou za celým krásným dnem.

Nazítří ráno jsme si vybrali malé městečko Ranfurly (cca 80 km), které leží na trase rail trail, kde by měl být kemp, a doufali jsme, že i půjčovna kol. Naše předpoklady se do puntíku vyplnily. Příjemný prázdný kemp, kde nabízeli kabinku za 40 dolarů (s pěti postelemi!), ovšem spacáky nutno mít vlastní. Spacáky se nám vůbec osvědčily, v levnějším ubytování, které jsme preferovali, byly nutné. Ale horké vody teklo, co hrdlo ráčí, a kuchyně byla dobře vybavená. Kola jsme si chtěli půjčit na půl dne, jak jsme oznámili v místním infocentru. Za 25 dolarů od 12 do 17.30, vystavila nám místní infobaba voucher. V půjčovně po všech peripetiích stojíme již v půl jedenácté. Vybrali jsme si kola, helmy, upravili sedla, zaplatili. Dáma kouká na hodinky, kolik že to ještě zbývá do 12 hodin. A vtom Pepík začal, jaká je Zéland najs kántry, že jsou tu najs pípl a celá trasa že je very lavly. A mele to pořád dokola. Když si paní půjčovatelka uvědomila, že by ještě přes hodinu musela „najs kántry“ poslouchat, odmávla nám šťastnou cestu a byla ráda, že se nás zbavila.

Cesta směrem na Middlemarch byla zase úplně jiná. Velmi příjemně mě překvapilo, že byla krásně upravená. Ujetá, rovná jako mlat, žádné šutýrky. To se to jelo!! Směrem na Middlemarch se trošinku klesá (celkové převýšení je šul nul nic moc, ale úplná rovina to není). Měla jsem strach ze zpáteční cesty, ale díky hladkému povrchu a větru v zádech jsme už kolem páté byli zpět. Dojeli jsme cca 30 km až k dalšímu tunelu, kousínek od Hyde. Trasa vedla oproti včerejšku otevřenou krajinou, mezi stády pasoucího se dobytka, krásné zasněžené vrcholky hor se rýsovaly v dáli. Krávy byly netečné, ovce však s námi komunikovaly, svým bečením dotvářely jedinečnou atmosféru. A pokud se jim náhodou bečet nechtělo, Pepík si stádo vždy rozbečel sám. Bavil se také tím, když vylekal jednu ovečku či berana a jako na povel pak utíkalo celé stádo. Potkávali jsme více turistů než včera, dokonce i partu na koních. Tunel byl pěkný, i když bohužel prosvítalo z jednoho konce na druhý. Počasí se nám vydařilo, zvlášť ten vítr v zádech, a tak už v 6 Pepík vaří úžasnou večeři – špagety s oreganovou omáčkou a karbanátky z minulého večera. A při chutné krmi konstatujeme, že máme za sebou přes ¾ celé trasy, takže můžeme zítra s klidným svědomím pokračovat autem v závěrečné cestě po NZ.

Ovšem ráno jsme si ještě z nostalgie zašli na nádraží, jestli náhodou nepojede nějaký vlak…. Příjemným překvapením bylo vybavení infocentra, které celé tematicky pojednává o historii železnice. Dokonce v improvizovaném dobovém vagónu pouští film, jak se železnice budovala, a jak se zase bourala…..

14. prosince Ashburton

A už to máme bohužel za pár! Z Centrálního Otaga, kde se pěstuje víno, se spouštíme na hlavní pobřežní silnici, na jedničku, a směřujeme do Christchurche, odkud poletíme do Evropy - v letadle náš čeká šílených 33 hodin. Tato cesta venkovem tak byla pro nás nejsmutnější. Uvědomujeme si, že jakmile opustíme Otago, už není zbytí. A nebylo.

Poslední velkou atrakcí byly pobřežní Moeraki Bulders, zkamenělé bubliny bahna. Atrakce na břehu moře, kde se každý zastaví a fotí.

Nám se moc líbilo město Oamaru, kde jsme původně zastavili jen na kafíčko a odpočinek. Staré město zachovalé z 19. století, výstavní domy z vápence. Nenechte si ujít centrální ulici vedoucí z přístavu – velké haly přeměněné na umělecké galerie. Důraz je kladen na vše staré – až je to dojemné, jak staré relikvie člověk zná z dětství jako užitné předměty Ale umělecká stránka přebíjí veškeré kýče, jež jsme měli možnost za ty dva měsíce dobře poznat. V jednom obchodě sedí stará babička a spřádá na kolovrátku ovčí vlnu. Pokorná, tichá, pracovitá. Čtvrt hodinku, kterou jsme s ní strávili, si v duši hýčkám jako jeden z nejlepších suvenýrů z celého našeho putování.

Spíme v Ashburtonu. Čím blíže ke Christchurche, tím hůře se hledá ubytování. Po delší anabázi nám dává slevu jeden slovanofil, který prý spolupracuje s cestovkou z Liberce. Platíme po slevě 110 dolarů.

15. prosince Christchurche

Město poznamenané zemětřesením v roce 2012 se ještě nevzpamatovalo. V centru hodně prázdných a polozbořených domů, včetně ústřední katedrály.

Spíme velmi dobře (předem objednáno na bookingu): YMCA – zrenovovaná, privátní parking zadarmo, čisťounký dvoulůžák za 60 dolarů. A hned vedle muzea a velkého parku. Obojí stojí za návštěvu.

16. prosince Domů!!!!!

 
Příbuzné odkazy
· Více o Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013:
Austrálie - Queensland


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Au, Šalamounovy ostrovy, N. Zéland -2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy