Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Cesta
Poslalpepik v Sunday, 13. October 2013 @ 19:04:19 CEST
Přispěno pepik

Ráno u snídaně šokovali Vsetíňáci: do letadla nastupují stylově, přímo v cyklistických dresech. Že to byl tah prozíravý, na to ještě přijde řeč. Ale že si Jirka nasadí při vstupu do letadla i helmu? To čekal asi málokdo. „No, von ten Swiss air zase až tak bezpečný není,“ s nevinným úsměvem odůvodňoval svoji volbu. Všichni se smáli, mně, která tak nerada létá, ovšem úsměv na rtech visel dost nepřesvědčivě. Nicméně když nás Jarda na letiště dovezl, hýřili jsme všichni dobrou náladou. Kola vzorně připravena, zavazadlový problém vymazlen do detailu.

„NO TAKHLE VÁM TA KOLA ALE NEVEZMEME!!!“ vylije na nás studenou sprchu dáma u odbavovací přepážky. S vědomím patera ověření jsme samozřejmě stále suverénní. Nenecháme se přesvědčit, že bychom měli za hodinu sehnat pět krabic, rozmontovat kola, uložit je do krabic a ještě nějak zabezpečit. „No, tak já tedy ještě zavolám, ale jsem si jistá, že takhle kola odbavit nejdou,“ malinko couvne ze svých pozic naondulovaný úřední šiml, když ze svých pozic nehodláme couvnout.

„Já vim, já jim to taky řikám, ale nechtějí mi věřit,“ zaslechnu, jak vítězně dáme v uniformě mele do telefonu. A najednou se ve mně vzbouřil veškerý stres z příprav, několik bezesných nocí strávených nad objednáváním ubytování, všechny ty protelefonované hodiny ohledně letenek i tolikrát diskutované balení kol. Vše se přetaví v akutní křeče v žaludku a já zoufale prchám shánět toaletu.

„Tak jak to dopadlo?“ „Jako vždycky, dobře. Pepíček to má zmáknutý,“ odpovídá s přehledem a úsměvem Jirka. Úsměv mu ale dlouho nevydrží. Když přijíždí naštvaný zřízenec a chce naše miláčky jako balíky naházet na vozejk, ujímají se toho s Pepíkem sami a opatrně kola vedou pod jeho velením pryč. Později se Jirka přiznal, že když viděl, jak naše bicykly cpali do rámu, kam se samozřejmě nemohly vejít, zbaběle prchnul a v duchu se s nimi rozloučil.

Zmatky s odbavením kol mají jeden na první pohled pozitivní dopad: z neznalosti usvědčená úřednice nevěnuje pozornost našim dalším zavazadlům. A tak platíme jen plánovaných 50 euro za jedno kolo a ostatní bagáž odcloňujeme z jejího dosahu a dohledu. Uklidníme se až Pepíkovým šachováním v salonku: každý dostává druhou snídani, která se nám později v Ženevě moc hodí.

Jak létají cyklisté?

Čas na letišti utekl rychleji, než jsme plánovali a už nastupujeme do letadla. Jirka s helmou na hlavě vzbuzuje zaslouženou, i když nežádoucí pozornost. Při kontrole letenek projde Jolana, my ostatní se chytáme do sítí hubené blondýny: „Vy jste ti cyklisti?“ vznáší při pohledu na Jirku nelogický dotaz. „A tyhle zavazadla si chcete brát na palubu? Táže se už o poznání více smysluplně. A nás čeká další nepříjemné překvapení: naše tašky, které nepřekračují 8 kg váhy, na palubu nepustí. Rozměry prý nesedí. Blbost, ostatní cestující mají i větší bágly, navíc letadlo není plné, místa je tam dostatek. Ale naše nestandardní chování, nestandardní oblečení i nestandardní typy zavazadel jí nahrávají do karet.

„Prostě vás tam nepustím,“ trvá na svém. „Položte zavazadla tady,“ nekompromisně ukazuje hubenou rukou. Marcelka s Jirkou spolupracují, nehádají se. Pepík soptí a vykřikuje poté, co své zavazadlo potajmu nacpal Jolaně. Ta chudák prchá z ohniska střetu do útrob letadla, vleče svoji i Pepíkovu tašku a zcela schvácená přemýšlí, jak vše nepozorovaně nacpat v kabině do zavazadlového prostoru.

Já bojuji. Nejprve slušně, pak se mi začne vařit krev při představě, že bych za ty dvě (ano, byly dvě, proto tolik křiku, i když poloprázdné a nepřekračující stanovenou váhu) malé tašky měla platit 100 euro. No to fakt nedám!! Nedělám to ráda a často, ale vytahuji svoji novinářskou průkazku a hrozím skandálem. „Ale nebudete platit, jen vám tašky nepustím do kabiny. Vyzvednete si je na ženevském letišti,“ smířlivě dodá s pohledem upřeným na můj průkaz. Vzdávám se okamžitě. „Z toho budu mít průšvih akorát já, a možná to budu platit ze svého,“ naopak se nevzdává moje protivnice. „To bych nerada, pokud k tomu dojde, o náklady se teda podělíme,“ vyměknu a začínám hledat nějaký kontakt. „No platit asi nebudu, ale vynadáno pravděpodobně dostanu,“ skládá zbraně i ta anorektická komisní blondýna.

„Proč jste se tak hádali?“ ptá se nevinně Marcelka. „Nám řekla hned na začátku, že platit nebudeme,“ osvětluje svůj mírumilovný postoj Jirka. A tak největší újmy doznala Jolča, která nechtěné tašky do kabiny propašovala s hrůzou v očích.

A pak už nastala jen radost. Letadlo bylo pěkňounké, čisťounké a Jirkova helma slavila vítězství. Nešlo si nás nevšimnout, že jedeme na cyklovýlet. Letuška mluvící česky, pravděpodobně emigrantská dcerka, byla nadšena naší přítomností. Pepíkova výřečnost jí samozřejmě imponovala, věnovala nám maximální péči zhmotnělou do pivíček, víneček i několik rad. Nejcennější pro nás bylo upozornění na českou restauraci ve Winterthuru: „Tam se zajděte určitě podívat, výborně tam vaří a je tam úžasná atmosféra,“ doporučila nám. A že jsme tuto radu dobře zúročili!!

Vrchol její péče ale byla čokoládová chvíle. Každému cestujícímu byla nabídnuta jako poděkování, že využili služby švýcarské společnosti, malá čokoládka s jejich logem. „Naberte si, budete potřebovat sílu,“ nabádala nás. „Máte blicí pytlík, nacpěte to do něj,“ radila s úsměvem. Čokoládky jsme skutečně využili, při náročném šlapání nám sloužily jako krabička poslední záchrany. Nebýt toho, že ten můj „bličák“ vypadal už tak nějak použitě, možná by čokoládky zbyly i na naše vnoučátka.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013:
Mnichov


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy