Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Yverdon
Poslalpepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:57:16 CEST
Přispěno pepik

Ranní pinožení v našem pokoji se kupodivu setřáslo v pohodě. Jolča opustila svoji rozlehlou palandu a my pohodlné manželské dvojlůžko - ovšem na střídačku, jinak se do pokoje nevejdeme :) Balení nám samozřejmě ještě dělá potíže: než si zvykneme, které věci kam patří, který pytlík je na boty, který na špinavé prádlo a který na spoďáry, vždy to aspoň tři dny trvá. Ale ranní kávička z automatu a dobroty z Carrefouru bodovaly okamžitě.

„Jiří, ty máš na kole dva zámky?“ diví se Pepík. „No je fakt, že jsme ve Švýcarsku, kde se nekrade, ale zase je tu hodně Čechů,“ opáčí s lišáckým úsměvem Jirka. „A tak jistota je jistota,“ dodává suverénně.

Vyrážíme na cyklostezku č. 1 – objíždíme Ženevské jezero a objevujeme celý bohatý kraj. Hodně zahrad, všechny vzorně udržované, všude hodně zámečků, ovšem obkroužených většinou vysokými zdmi. Stezka po nějaké době stoupá vzhůru do kopců, kde se nám zase nabízí malebný venkov. Svítí sluníčko, klídek, pohoda, ovšem my šlapeme neustále nahoru-dolů. V jednom místě se staví silnice a dělníci nás ženou objížďkou po soukromé zahradě výstavního zámečku. A teprve tady vidíme, jak si žijí bohatí: překrásný výhled na celé jezero v pečlivě udržované zahradě.

No, užili jsme si dosyta, a tak opouštíme jedničku a na radu mladého páru, kteří evidentně jezdí také na kole, se spouštíme přímo k jezeru, na tzv. „Route de Suisse“. Podél této rušné silnice vede cyklostezka, a to přímo u jezera. I tady je to super – po levé straně máme vinice, po pravé se rozkládá jezero. Na oběd si vybíráme jednu z mnoha podobných vesnic, a to Rolle. Rozbalíme své svačiny přímo na molu u jezera a nestačíme se divit. Během půl hodinky se jezerní promenáda promění v nevšední jídelnu, kterou zaplní několik desítek lidí. Kravaťáci, dámy v kostýmku, holky oblečené ležérně. Každý z nich třímá v ruce pytlík s bagetou nebo polystyrénovou krabičku s čínským či bůhvíjakým jídlem a piknikují. Zíráme na ně jak zjara, ale po chvíli usoudíme, že polední pauza na vzduchu u jezera a s klábosením přátel není vlastně vůbec špatný nápad. S tímto obědovým fenoménem se pak setkáváme pravidelně a už se vůbec nedivíme. Pozdvižení v našich řadách působí jedna kachna, oprsklá jak lázeňská veverka. Na místní si netroufne, ale nám chce svačiny krást přímo z rukou, nestačíme ji odhánět.

Odpolední kávička

Pokračujeme dále podél jezera, velmi příjemné jsou zde pravidelně rozeseté toalety, vždy velmi čisté, s papírem a zadara. Odpolední kávička a pivíčko nás zastihnou ve městečku Morges, které je díky pěknému zámečku dost turistické, my se ovšem stáčíme k jezeru na úžasně příjemnou a jemňounkou travičku – ta je slušně návyková, zvlášť když vás bolí nohy z cyklistických bot. A teprve v zahradní restauraci, když se všichni na trávníku zouváme, si všímáme nového cyklistického obutí Jirky. Je krapítko zklamán, že nám to trvalo skoro tři dny.

„Kvůli těm novým botám jsem šel do letadla v cyklistickým, a vy nic!!“ zazní malinko vyčítavě. „No jo, holenku, ale ta helma na hlavě a nápadný dres všechny další vychytávky přebily,“ vysvětluje Jolana. „Jo, to asi jo, to jsem fakt podcenil,“ usmiřuje se Jirka a my ostatní už můžeme jeho nové boty, dárek od Marcelky, obdivovat.

Samoobsluha po švýcarsku

A to byla poslední zastávka u Ženevského jezera. Nyní se stáčíme na sever, cyklostezka se vine vesničkami, poli a loukami. Bohužel už také opouštíme kraj vína, což jsme podcenili všichni. Víno se ke koupi nabízelo všude, teď už místní nabízejí jenom brambory, sýry nebo vejce. Přesto u jedné takové samodomo prodejny ve vesnici Orvi, kam nás lákají, zastavujeme. Víno tu opravdu už nemají, zato koukáme jak zjara – inzerují samoobsluhu a ta je ve švýcarském podání asi takováto: v tmavé místnosti bez oken jsou na policích vyskládané různě velké pytlíky s bramborami, u každého cena. Sýry a vajíčka v lednici, také zabalené, také s cenou. Marně hledáme prodavače, samoobslužné je i placení: kasu tvoří sud zabetonovaný do země, každý vhodí příslušný obnos.

„Ty jo, to by u nás asi neprošlo,“ shodujeme se jednomyslně. „Tady fakt nikdo nehlídá?“ překvapeně reaguje Pepík. „Na dveřích venku je cedule, že místnost je monitorována kamerami,“ špitnu slabě vědoma si toho, že takovéto hlídání je opravdu dost naivní….

Měli jsme chuť si koupit kousek sýra, už jen z toho samoobslužného zážitku, ale ceny příliš vysoké za kvalitu, kterou nebylo možno zkontrolovat. Za vesnicí najíždíme na cyklostezku číslo 5. „Do Yverdonu to máte jen 20 km,“ informuje nás stařík na lehokole.

Jede se nám báječně krásnou přírodou, času do ubytování mnoho. Smějeme se, svačíme na místě velkoryse pro turisty vybudovaném (včetně velkého grilu se dřevem) a libujeme si, jak to máme všechno krásně na háku. Ale pýcha předchází pád. Zatím obdivujeme vlaky, kterých tady jezdí velké množství. Jsou tichounké, rychlé a jak si všimnul Jirka, vůbec nedrncají. Žádné dudlaj dudlaj dudlaj jako na Sázavě…

Bloudění v cíli

Ve městečku Yverdon, které se opravdu po 20 km objevilo, přichází zklamání: náš zamluvený nocleh hledáme skoro celou hodinu. Čas určený k ubytování, koupání a přípravu na večeři nemilosrdně plyne při každém dalším bludném kruhu, ptaní se, vracení a váhání. Nikdo, fakt nikdo nevěděl, kde se nachází naše levná ubytovna Gite du Passant. Podle mapičky to bylo na břehu jezera, ale jezero v Yverdonu různě meandruje, kroutí se, zátoky mají mostíčky a my se stále netrefujeme. Až pro jistotu nakupujeme něco k jídlu a hlavně večer k pití, než nám všechny obchody zavřou.

Nakonec nás správně nasměrovaly dvě popletené starší paní, kterým jsem původně vůbec neměla odvahu věřit. „Já jsem tam kolem už jednou šla se psem, nechte mě přemýšlet, to bude asi tamtím směrem,“ povídá a hlasitě u toho gestikuluje. Plete si pravou a levou stranu, brblá, přemýšlí hlasitě. Vy byste jí věřili? Pepík ano a nakonec nás díky jejímu pofidérnímu popisu cesty do ubytovny dovedl.

„Jo Yverdonští, ti nic nevědí, směje se Jean Pierre,“ když mu naši ubytovací anabázi popisujeme. Já se směji s ním, protože mi spadl kámen se srdce. Přenocování, které jsem zajistila pouze přes internet, klaplo. „Já jsem všude ve městě umístil směrovací cedule, to jste si nevšimli?“ vyčítavě na nás hledí majitel ubytovny. Měl pravdu, večer jsme cedule našli, ale jen proto, že jsme je hledali :)

Pak na nás Jean Pierre zkouší malinký podraz, když chce navýšit cenu. „Budete platit každý 38 franků,“ hlásí, když jsme vyplnili nezbytné formuláře. „Jak to, 38? Na internetu bylo 33,“ odporuje Pepík. „No jo, ale to je cena ve společné ubytovně. A vy snad chcete spát dohromady s ostatními v jedné velké místnosti?“ pátravě se na nás dívá. „Jasně,“ opáčí rychle Pepík, ani se s ostatními neradí. „Tak jo, 33,“ kapituluje Jean Pierre a dává nám klíč od šestilůžkového pokoje. Mizera, ubytovaných měl všehovšudy asi patnáct hostů, a to včetně naší grupy.

Nevysprchovaná, nemytá

Uvelebujeme se každý na své palandě, sprchujeme, vybalujeme. A pospícháme, protože ještě za světla chceme vidět město, jehož krásné centrum jsme při příjezdu jen projeli. Marcelka s Jirkou ale udělali fatální chybu, když se rozhodli vysprchovat se až po návratu z města.

„Jo nevysprchovaná, nemytá,“ to se ozývalo od Pepíka na Marcelčinu adresu celý večer. Nutno sebekriticky přiznat, že jsme se těmto blbým kecům smáli všichni, včetně Marcelky a Jirky. „Vydrž ještě dva dny, třetí pak nastává samočisticí proces,“ a to už nám večer u láhve vína před ubytovnou tekly slzy smíchu všem.

Celý večer byl ale vydařený nejen kvůli Pepíkovým kecům. Fotili jsme se u jezera, u místního zámku a prohlédli si náměstí, kde je vprostřed umístěna socha Johanna Heinricha Pestalozzi. Tento nejznámější švýcarský pedagog se zde dvacet let staral ve výchovných ústavech o děti a mládež. Leitmotivem jeho zásad bylo, že výchova a vzdělání stojí na lásce a povzbuzování, na teplém rodinném krbu a ochranitelském působení. Na svých principech setrvával i tehdy, kdy se situace zdála předem prohraná. Není divu, že byl stále ve finanční tísni a na pokraji duševního i fyzického vyčerpání. Tak jsme ho politovali a odebrali se na večeři k Asiatům, na dobré teplé jídlo venku na terase. Poznámka pro šumavskou babičku: Marcelka byť nevysprchovaná, také večeřela :) „Jo, Marcel, máš s sebou zabalenou čelovku?“ ptal se na pražském letišti Jirka. „Jedeme přece na dovelenou s Kozákama!“ Všichni jsme se tenkrát smáli. Dnes večer se ale smál jen ten, kdo světlo opravdu měl.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013:
Mnichov


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy