Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Derendingen
Poslalpepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:52:33 CEST
Přispěno pepik

Ráno Pepík spokojen, po průměrné snídani vyjíždíme již v 8.15 hod. Nakupujeme jídlo a první kilometry bleskurychle ubíhají. Jedeme totiž po rovině kolem jezera, ale bohužel cyklostezka vede přímo vedle silnice. Drandíme dobře, rychle, ale vidíme jen asfalt a křoviny podél vody. Po rychlých dvaceti kilometrech stavíme v jachetním přístavu, kde všichni ještě spí. Necháme se vyfotit jedním ospalcem a s konstatováním, že u jezera není prakticky kromě vody co vidět, se noříme dále do polykání kilometrů.

Z cyklistické nudy nás vytrhne městečko Estavayer – de Lac. Abychom dosáhli centra, musíme sice šplhat do kopce, ale ani jeden hlas se neozve proti. Ve městě s krásnými hradbami, historickým centrem a hradem se konají nějaké trhy a slavnosti. Všude spousta lidí, ale bohužel také aut. Líní Švýckové si neodpustí vyjet nahoru autem a korzující svátečně naladěné spoluobčany otravují výfukovými plyny. S našimi koly uhýbáme, kličkujeme, až nás to přestává bavit a spouštíme se zpátky dolů k jezeru. Pod hradbami bloudíme, kolem jezera se rozprostírá kemp a navíc se konají nějaké slavnosti, ztrácíme se. Naštěstí stavíme domácí cyklisty, kteří nám poradí cestu těsně kolem vody: „Nikam neuhýbejte, držte se pořád vlevo,“ zní jejich rada. Jedeme po nezpevněné stezce lesem, křovinami, žádné značení, ale místní cyklistický lid tu jezdí. Asi po 12 nedůvěřivých kilometrech se opět dostáváme na naši známou oblíbenou Route de Rhone č. 5. Nepokračujeme podél jezera, ale vyjíždíme na úbočí, kde na nás čeká asfaltka vinoucí se mezi poli s krásným výhledem na jezero. A jako bonus: pole s hráškem. Mňam. Výčitky svědomí, když jsem rvala lusky, jsem měla jen malé a bolení břicha žádné :)

Večerní finiš

Obědváme na lavičce v přírodě v pohodě, po obědě ale mírně znervózníme: do cíle zbývá ještě dost kilometrů, a tak Pepík rozhoduje, že pojedeme po silnici. Někde je podél silnice cyklostezka, jinde jedeme v provozu. Pálí sluníčko, žádná velká cyklistická radost se nekoná. Profrčíme velké město Biel i pěkné staré město Solothurn. Ovšem na radnici odbíjejí 19 hodin a my se máme dle propozic ubytovat do osmi do večera. Několikrát se ptáme na cestu, nikdo nám nedá kloudnou odpověď, dokonce se směry výjezdu z města zásadně liší. Až natrefíme na staršího Slováka, také na kole. Uklidní nás, do Derendingenu to máme skutečně jen pár kilometrů.

Majitel rodinného hotýlku s názvem Motel A1 Café City už na nás čeká zjevně potěšen, že se objevujeme v daném časovém limitu. Kola do garáže, vysvětlit systém klíčů a už ukazuje na naše poměry luxusní ubytování: dvoulůžkový a třílůžkový pokoj s příslušenstvím, ručníky a voňavými šamponky. Odpočíváme, sprchujeme se (Marcelka hned pro jistotu očistu Pepíkovi nahlásí), ovšem nejprve vypijeme dojezdové pivo. Dojezďák je totiž vždy nejdůležitější částí každé etapy. Ťuknutím a hlasitým čaaaau doplníme minerály a díky tomu, že ho většinou pijeme nalačno, získáme bleskově dobrou náladu, spláchneme žízeň a spadne z nás veškerá únava. Dojezďák tak vždy dělí každý den na dvě půlky: končí námaha, dobrodružství, poznávání, ale i radost - a začíná lenivá pohoda, sranda, relax a další těšení se.

Večeře u Řeků

Večeříme v řecké restauraci, kterou jsme si vysnili již v Praze: u Řeků se jí dobře, dávají velké porce a jsou přívětiví a pohostinní. Tak je známe z Řecka, tak je známe i z Německa. Ale nějak jsme malinko zapomněli, že jsme ve Švýcarsku :) Zdejší „Řekové“ byli drazí a obsluhoval nás nějaký kosmopolita, který lámal slovenštinu, polštinu a češtinu dohromady. Naivně jsme si díky tomu mysleli, že na nás bude přátelský. Nebyl. Jirka si dal sice prý slušnou, ale drahou večeři, ostatní každý nějakou drobnost, já měla grilovaný lilek. Musím upřesnit, že se jednalo o předkrm, tedy porce mrňavá, ale jídlo moooc dobré. Tak výborný lilek jsem ještě nikdy nejedla. Každý jedno drahé pivo a rychle pryč.

Budeme spát na silnici?

Před naším hotelem křesílka a stoleček, bude mejdan. Při nákupu dojezdového piva nikdy nezapomínáme i na večerní vínečko. Party začala báječně: hotel prázdný, večer teplý, zážitků hodně, pořád je co povídat.

„Jak jsme dneska po těch 110 kilometrech dojížděli, už jsem toho měla plné kecky,“ pronesu najednou. Nikdo se ke mně sice nepřidá, ale všichni si oživujeme, jak byl majitel spokojen, když jsme dorazili včas. Usmívali jsme se jeho velké přednášce o složitém systému klíčů, moc jsme jí nevěnovali pozornost a on hned prchal na večeři…. „Ty vole, já mám jen klíč od pokoje,“ zděsil se najednou Jirka před zavřenými hotelovými dveřmi. Po bleskové kontrole zjišťujeme, že i Pepík má pouze pokojový klíč. A pracně dáváme dohromady složitý systém, který nám unaveným a čerstvě příchozím majitel německy vysvětloval: klíč od vnějších dveří musíte zasunout do takové destičky na chodbě a teprve potom se uvolní klíč od vašeho pokoje. Pokud chcete ven, do stejné destičky zasunete klíč od pokoje a získáte tak klíč od vnějších dveří. Vždy budete mít jen jeden klíč, ale pokaždé jiný. A my měli v půl jedenácté večer venku každý jeden, ale právě ten nesprávný klíč.

Co teď? Dveře do hotelu zavřené, recepce žádná, v budově nesvítí ani jedno okno. Telefon na majitele nemáme, spořádané švýcarské město se celé zahalilo do spánku. Nikde nikdo, jen pět vyděšených Čecháčků v pantoflích svírá dva nefunkční klíče před nedobytnými dveřmi. Obcházíme hotel ze všech stran, nikde ani škvírečka, kterou bychom mohli vklouznout dovnitř. Brrrrrrrr, ještě teď mám husí kůži i na zádech.

A v tom okamžiku: zázrak. Jolana si všimla, že ve druhém patře na balkoně poblikává malinkaté světýlko. Vypadá to, jako by tam někdo kouřil. Halekáme a opravdu, z ilegality se ozval ženský hlas. „Jo klíče, s tím my taky zápasíme,“ usmívala se v temnotě. „Počkejte chvilku, přijdeme vám dolů otevřít,“ zazněla andělská slova. A teprve potom, když jsme venkovní dveře pojistili židlí proti zaklapnutí, začal ten pravý mejdan.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013:
Mnichov


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy