Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 9 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Winterthur
Poslalpepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:47:57 CEST
Přispěno pepik

Snídaně v badenské ubytovně byla excelentní, navíc stejně jako skoro v každém našem letošním azylu zde bylo poloprázdno. A příjemné zjištění – ubytovna leží přímo na naší stezce, nemusíme projíždět městem a šplhat se od řeky strmě nahoru.

No popravdě, šplhat jsme se stejně museli, ale příjemnějším způsobem :) Naše cesta dnes vede do milionového Curychu. Chvíli jsme váhali, zda ho navštívit, ale když už jednou zde ….Dnes nás čeká něco málo přes 60 km, a tak nikam nespěcháme. Užíváme si jízdu i pěkné počasí.

V Curychu nás zaskočí množství lidí, na které jsme tak nějak během našeho cykloputování již odvykli. Polední sluníčko pálí, proudy lidí se valí, v poměrně úzkých ulicích tramvaje, auta. Krapet se motáme, já jsem velice nesvá. Tolik lomozu, provozu, stresu ….. Stojí nám vůbec město za to? Každopádně vůdce Pepík velí dostat se alespoň na hlavní nádraží, do centra. Hauptbahnhof mi zvedne náladu. Napijeme se pivečka, seženeme mapičky a nějaké infomateriály, odpočíváme. A tak celkem v pohodě už pokračujeme po Hauptbahnofstrasse až k jezeru. Děláme malou odbočku do historické části bez provozu a už máme hlad!!!

Oběd na břehu curyšského jezera

Naše svačiny rozbalíme na břehu jezera, které je obležené lidmi – hlavně ta část, kde svítí sluníčko, kde jsou připravené lavičky a kde probíhá promenáda. Na nás ale lavičky nečekají, ty jsou už dávno obsazené. Sedáme na vysoký obrubník okolo stromu a na vyvýšené molo a je nám blaze. Jednak papáním, jednak výhledem na curyšské panorama přes krásné jezero a jednak společností. Již jsme si zvykli, že kolem poledního půl města obědvá venku na vzduchu, ale ve velkém městě tento fenomén dostává zase jiný rozměr. Pozorujeme bezostyšně spolusedící a kolemjdoucí, nám pozornost nevěnuje nikdo, jak už to tak ve velkých městech bývá. A tak si vychutnáváme okamžiky šmírování mladé zamilované dvojice, party mladíků z kanceláře i drbajících holek. Všichni se věnují hlavně svým pytlíčkům a krabičkám a my jsme jim ukradení. Pouze občas někdo pohledem zjišťuje, jak jsme daleko s konzumací, neboť na naše místo má zálusk. My ale lenošíme, fotíme se, šprýmujeme. Krásná hodinka odpočinku.

Nevšední koupel

Při výjezdu z města narazíme na prudce tekoucí řeku Limmat, v jejíchž vodách dovádí pár mladíků. Na jednom místě hupnou do vody a po pár desítkách metrů, kdy je unáší zběsilý proud, se chytají připravených lan a kruhů zabetonovaných do hráze a po schůdkách ven. A klusem zase zpátky, aby jim „autobus“ neujel. A tak se vozí neustále. Horko jak v Michli, dresy propocené, kdo by se nechtěl vykoupat? A navíc se pěkně zadara svézt dovádivým proudem?

„Jdu do toho,“ bleskově se rozhodne Pepík. „Já bych taky šla,“ nepřekvapivě se přidá vodomilná Jolana. „A kde je Jirka?“ úzkostně zjišťuje Marcelka.

Jirkovi, který jak bujný oř nedočkavě pospíchal z města, chvilku trvá, než se vrátí, pro koupel se ale rozhodne také hned. Já z lenosti chvíli váhám, ale pak zvítězí zvědavost: přeci si nenechám ujít takovou vodní atrakci? A už se převlékáme ve velkoměstě přímo na promenádě, kryti chatrným stromem a nějakou dílnou. Teprve až po druhém převlečení zjišťujeme, že za rohem je k volnému použití toaleta :)

Pepík, Jirka i Jolana už vyvádí ve vodě, když konečně smočím nohu. Brrrrr, do takové mrazírny nejdu! Chvilinku si pohrávám s myšlenkou, že bych překonala sama sebe, ale po chvilce pózování, když nás Marcelka, která hned zkraje rezolutně odmítla do proudu vlézt, fotografovala, akci vzdávám. Převlékat se ze suchých plavek je docela zábava – nemusíte se utírat, nemáte problém kam s mokrými věcmi :) Navíc mi bylo příjemně, oproti koupálkům, kteří pěkně drkotali zuby. Ale zase měli zážitek! Marcelka ani já jsme však nelitovaly, zvlášť když Jirka krapet přistydnul a několik dní se pak potýkal s teplotou….

Přenocování ve Winterthuru

Bylo to jedno z nejzajímavějších ubytování. Objekt bývalé továrny Sulzer se během posledních let jako zázrakem změnil na nevšední ubytovnu. Hotel Depot měl parametry nejlepšího bydlení, které se ale tříštily o funkci objektu: všude čisťounko, chrom, nerez, sanita nablýskaná a voňavá, všechny materiály velmi kvalitní, moderní tlumené barvy, ovšem šestilůžkové pokoje malinké, tmavé a palandy s minimem úložných prostorů. Takže na první pohled hurá, na druhý už nadšení menší. Přesto ale ubytko svůj účel splnilo i s ohledem na to, že v poměrně drahém městě platíme něco málo přes 700 Kč za osobu.

Mimo jiné najdeme naproti našemu pokoji útulnou a výborně zařízenou kuchyň. Jakmile se rozkoukáme, objevíme i krabici s „share food“ – tedy zbylé pytlíky s cukrem, solí, kořením, máslem, kávou i čajem a dalšími potravinami, které někomu zbyly a nechal je k dalšímu použití. Milé. I my jsme při odchodu přispěli. K večeři měly být původně špagety s omáčkou, ale nakonec kluci koupili grilované kuře a čerstvé pečivo. Mňamka.

Setkání se švýcarskými kamarády

„No tady bych teda nespal, ani kdyby mi platili,“ vyhrkne na mne u dveří bez pozdravu náš kamarád Freďák, kterého jsem asi pět let neviděla. Na dávné a dobré přátele Ilonku a Fredyho jsem se těšila od té doby, co jsme začali cestu plánovat. „Mně se tady ale líbí,“ špitnu zcela zaskočena. „No dyť ty sem tak akorát pasuješ,“ nevybíravě mi vmete do tváře.

Jasně, měl pravdu: čerstvě vysprchovaná s umytými nevyfenovanými vlasy, útrapy cesty na tváři jasně znatelné, nohy v pohodlných rozšmaťchaných pantoflích se ještě klepou po přestálé každodenní námaze, oděv a strůj po šestidenní anabázi také není jako ze škatulky … Spolknu tedy jedovaté „vždyť ty už taky nejsi žádný Belmondo“ a nasadím vstřícný úsměv.

„Pojďte dál, Pepík se sprchuje,“ zvu švýcarský navoněný pár do našeho azyláku. „No to snad ne, sem nevkročím,“ vzpírá se bývalý Belmondo. „Tak aspoň na terasu,“ usmlouvám po chvíli. Nakonec se Fredy s naším hostelem smířil a strávili jsme společně pěkný večer. Pouze Ilončino „až budeš zlobit, pohrozím ti Sulzrem,“ mne při loučení ještě trochu mrzelo.

Fredy s Ilonkou nás provedli starým městem, což pro mne, Pepíka i Jolču znamenalo jisté zklamání. Měli jsme všichni tři zafixovanou vzpomínku (i když každý z jiné doby) na poklidné maloměstské centrum se starými domy, ale nenašli jsme tu kámen na kameni. Jak říkal Fredy, celé město bylo v posledních letech kompletně přestavěno a změny se nevyhnuly ani centru. Po procházce se jdeme napít do české restaurace.

Dobře zúročená informace z letadla

Česká je komplet: dle názvu, dle obsluhy i dle jídelního lístku. Obsluhuje zde milá hubatá moravská servírka, na kterou si nikdo z nás netroufne. Je veselá, vtipná, pohotová. I když je restaurace nabitá k prasknutí, vykouzlí pro nás stolek, když před tím musí přesadit dva hosty, a není zklamána, ani když nechceme jíst. Dostane ji pouze naše vyprávění o cestě letadlem.

„Fakt vám ve Swiss airu doporučili naši restauraci?“ „Copak si lze takovou historku vymyslet?“ opáčíme nedůtklivě. „Tak to musím hned říct šéfový. Ta bude mít radost!“ a už vidíme jen její záda.

Během chvilky přichází blonďatá paní Eva, udržovaná padesátnice. Znova si nechává vyprávět naši historku s letuškou, která její restauraci vychválila jako nejlepší ve Winterthuru. Tetelí se blahem jak čerstvě přebalené mimino. „To jste mě tedy potěšili. Zato máte u mne jednu oferovanou rundu zdarma. Teda ne tuhle, až tu další,“ dodává starostlivě, abychom jí náhodou nezdrhli bez placení. Poděkujeme, pochválíme a Pepík na oplátku oběma dámám posílá panáčka.

Ještě jsem neuvedla, že Jolča ani na naší cestě neopouští své nové stravovací návyky – makrobiotickou stravu. Při výběru jídel není sice nijak rigidní, dá si i maso, občas i mléko, ale snaží se jíst tak, jak je zvyklá a jak jí to vyhovuje. Automaticky v každé hospodě nalistuje vegetariánská jídla, tedy i v této česko-winterthurské restauraci Schäfli na Oberer Graben. A nastává velké divení nad uvedenými chody. Schválně, jaké vegetariánské typicky české jídlo byste na jídelníček v cizině zařadili vy? Paní Eva vaří jako českou bezmasou specialitu knedlíky s vajíčkem, brambory se sázenými vejci a špenátem, smažený sýr nebo lívanečky. A ceny? Samozřejmě odpovídají místnímu koloritu, ale v přepočtu na koruny se nám překvapením protočí panenky: na knedlíkách s vajíčkem, jež se skoro v každé domácnosti dělají v pondělí ze zbytků od neděle, si v centru Winterthuru pochutnáte za pouhých 650 Kč :)

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013:
Mnichov


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy