Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Farnach
Poslalpepik v Sunday, 13. October 2013 @ 18:41:55 CEST
Přispěno pepik

Dnešní etapa začíná velmi pohodově snídaní ve velké jídelně, rutinným balením a příjemně včasným startem. Vyjíždíme v 8 hodin po nádherné cestě kolem říčky, naše stezka pětka nás příjemně vede, nic nenasvědčuje tomu, že se blíží nejnamáhavější etapa celé expedice.

Po třiceti úžasných kilometrech, kdy se stezka zatáčí a různě stáčí podél koryta řeky, kličkuje a různě si s námi hraje, dochází Pepíkovi trpělivost. „Podívejte se na mapu, kolik kilometrů máme před sebou a kolik kilometrů jsme za ty tři hodiny ujeli,“ vysvětluje nám důvod svého znepokojení. Nám ostatním je blaze, jede se krásně, co bude večer, nikdo neřeší. Jako spouštěcí motor Pepíkova dalšího výbuchu funguje značka, kterou někdo obrátil. Místo abychom jeli rovně, nějaký zlomyslník nás posílá na štěrk do hor. A to už je na Pepíka moc. „Tam nejedu, jedu po silnici,“ ultimativně sdělí a obrátí svého oře směrem na silnici. My ostatní váháme, ale po chvíli se vydáváme za ním. Dostihneme ho asi po půl hodině, jak čeká u nákupního centra. A už má v hlavě jasno: „Po cyklostezce už nejedu, jedu nejkratší cestou k dnešnímu cíli.“ Vytahuje automapu a rozmýšlí další postup. „Buď jedete se mnou, nebo můžete jet sami, večer se sejdem.“

A tak jedeme všichni s Pepíkem, s naší cyklostezkou pětkou jsme se ani nestačili rozloučit. Pepík se snaží vybírat co nejkratší cestu, občas se dostaneme i na nějakou lokální cyklostezku. Obědváme u nádherného rybníčku s kachýnkami stranou silnice, pak se opět noříme do velké aglomerace kolem St. Gallenu. Před městem potkáváme naštěstí cyklistu, který radí sjet z velkého kopce k Bodamskému jezeru, a tak vodu aspoň z dálky chvíli vidíme.

Ztracená Marcelka

Ve velkém provozu však ztrácíme Marcelku, nikdo neví, kde je. Chybí nám víc než půl hodiny. Až když se shledáme, vysvětluje, že se zařadila do blbého proudu mezi auty a pak musela odbočit a sjet z kopce. Byl zázrak, že se jí povedlo zastavit na víceproudé silnici v hustém provozu a vracet se na křižovatku do kopce pěšky v protisměru. Ta necelá hodinka čekání byla pro nás ale setsakra dlouhá. Užili jsme si plno strachu, zvlášť když její mobil neodpovídal a my neměli zprávy ani o Jirkovi, který se ji vydal hledat. V takových chvílích si přejete jediné: aby se nikomu nic nestalo. Vše ostatní je zcela nepodstatné.

Švýcarsko se ale s námi přece jen rozloučilo v dobrém. Máme Marcelku a za chvíli stavíme u hospody na samotě, kde chceme utratit poslední švýcarské mince. Vyčerpanou němčinou vysvětlujeme, že chceme tolik pití, kolik máme drobných. „Jasne, ja som rozumela,“ s úsměvem nám opáčí kyprá slovenská majitelka. A je to tady zase! Skoro denně potkáváme nějaké česky či slovensky mluvící soukmenovce, přitom ani jeden z nich nebyl turista. Popovídáme, popijeme, rozloučíme se. Nálada vylétla nahoru jak výletníci na ruském kole.

Stoupáme až do nebes

Štěbetáme, smějeme se, do cíle zbývá asi 20 kilometrů, taková normální závěrečná brnkačka, do setmění máme víc jak dvě hodiny času. Ale ouha! Na 105. kilometru, když jsme se nebezpečně přiblížili k horám, se začínají stahovat bouřkové mraky. Již po několikáté se ptáme na Bildstein, malou vesničku, kde máme ubytování. Každý jen mávne rukou směrem k horám. Až ten cyklista na stopátém! Ten nám chtěl otevřít oči! S mírně vytřeštěným pohledem upřeným na naše naložené tašky a se svraštělým čelem nám chmurně oznamuje, že náš Bildstein je sice asi necelých 10 kilometrů, ale zato straaašně vysoko. Údajně 400 výškových metrů. Moc mu ale nevěříme, vždyť jsme stále ještě na rovině, nikoli na úpatí hor. To bude asi nějaký omyl, staráme se spíše o ty bouřkové mraky, které zlověstně pokryly celou oblohu. Zatáhlo se, setmělo. Pod blízkým stromem krátká porada, jestli jedeme dál či čekáme, až se bouřka přežene. Jednohlasně zaznělo: pokračujeme. Natahujeme veškerá protidešťová opatření a opět do pedálů. Příliš aut nejezdí, šlapeme pořád po rovině. Až po asi dvaceti minutách zahlédneme nahoře na vysoké hoře kostelík. „Proboha, snad tam není ten Bildstein?“ Ne, tam fakt nebyl. Byl ještě výš. A ještě výš položený byl Farnach, vesnická část Bildsteinu, kde jsme měli rezervovaný penzion.

Korpulentní paní ve vesnici pod horami se také podiví, kam až do nebes chceme stoupat a v dobré víře radí, ať horu objedeme. „Pokud byste jeli tou první silnicí vlevo, budete muset asi tři kilometry pořád jen tlačit, je tam velmi prudké stoupání. Pokud se rozhodnete pro zajížďku, krásně si pojedete příjemným kopcem, i když delší cestou.“ Samozřejmě volíme delší, ale pohodlnější variantu. Dobromyslnou paní však dnes podezírám, že na kole asi v životě do kopce nejela.

To totiž nebylo příjemné stoupání, co na nás čekalo, to byla sedmikilometrová mučírna! S naloženými koly jsme se sunuli do prudkého kopce co noha nohu mine. Vyčerpaní, unavení, žízniví a hladoví jak psi. Šněrovala jsem vozovku ze strany na stranu, občas došlo i na tlačení. A nikde nikdo, všude jen ticho občas přerušené naším funěním a pomalé, ale jisté stmívání, které naši bezmoc ještě více umocňovalo. Nikde žádné stavení, nikoho jsme se nemohli zeptat, zda jedeme správně. Jako na konci světa. Žádný z nás ale nenadával, nikdo si nestěžoval, nikdo nejevil známky zoufalství. Na takové prkotiny nešlo plýtvat silami. Bylo zbytečné si zoufat, museli jsme šlapat, šlapat, šlapat. Z posledních sil, z posledního dechu.

Ale ten pán nahoře si asi řekl, že čeho je moc, toho je příliš, a nadělil nám i pár pozitiv. Jeli jsme krásnou a voňavou přírodou po asfaltu (na makadamu či polňačce bych stopro zahynula), bouřka se přehnala před námi tak, že jsme dýchali vzduch plný kyslíku a jen obrovské louže a klacky na silnici dávaly tušit, jak velká čina tu asi musela být. Pepík telefonoval na rezervované ubytování a dostal ujištění, že domácí na nás počkají, ať přijedeme, kdy přijedeme. Roman Immler, to bylo to světélko na konci našeho trápení.

Konec dobrý, všechno dobré

A už je tu poslední zatáčka, poslední stoupání. Penzion Roman Immler vypadá zvenku i zevnitř moc pěkně. Dva plně zařízené pokoje i s koupelnami, co víc si přát. Co? No přece pivo!!! „Máte pivo?“ „Jasně, kolik chcete?“ „Hodně!“ A Roman se při pohledu na nás ani nedivil. Přinesl celou basu: „Berte si, kolik chcete, ráno to vyrovnáme,“ zněla jeho poslední slova. K jídlu ale neměl nic, a tak přicházejí ke slovu naše okoralé zásoby baget a zbytky sýrů ještě z Francie. Moc jsme nejedli, o to víc pili. Však jsme si to také zasloužili – dojet po takové etapě a po 120 kilometrech v půl deváté večer, to byl opravdu výkon.

„Všimli jste si, že ani jedna z nás nefňukala?“ upozornila nenápadně během prvního dojezďáku naše kluky Marcelka. „Kolik z bab, které znáte, by se zachovalo tak, jak my tři,“ doplnila důrazně, aby pánové neměli pochyby o tom, kdo že si dneska zaslouží pochvalu. Jejich dvouhlasé „žádná!“ bylo pro nás jako pohlazení.

Nazítří po snídani přichází vyúčtování. To bude mastný, myslíme si při pohledu na skoro prázdnou basu. Krám tu nikde není, konkurence žádná, on si může za pivo říct klidně celý majlant. Neřekl. Zlatíčko Roman. Pili jsme jedno z nejlevnějších piv naší cesty – co pivo, to euro. A tak vše dohromady sečteno a podtrženo: etapa Winterthur – Farnach byla po všech stránkách jedinečná, výjimečná a nezapomenutelná z celé naší letošní anabáze.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013:
Mnichov


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy