Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013 Železná Ruda
Poslalpepik v Sunday, 13. October 2013 @ 17:35:28 CEST
Přispěno pepik

Jakoby veškerá námaha uplynulých dní se mi dneska zkoncentrovala a otravuje a otravuje. Teplotně nadprůměrný den podložený stoupáním na šumavské hvozdy. Stoupáme, klesáme, stoupáme, klesáme. Ale spíše stoupáme, stoupáme. Jediná náplast na moje dnešní utrpení je krásná svěží příroda a minimum provozu.

Svačinooběd na nás čeká v Regen, ve městečku, kde často prší :) Na náměstí se rozložíme jako praví bezdomáči a každý si dopřává podle svého. Z města vyjíždíme elegantně parkem, poradil nám jeden starší cyklista. A poté už jde do tuhého, melu z posledního. Můj anděl strážný to viděl, a tak opět píchlé kolo. Moc mne to mrzí kvůli Pepíkovi, ale na druhé straně to možná zařídil andělíček, abych si mohla odpočinout. Dnešek je ovšem atypický tím, že jsme limitovaní časem - vlak na Prahu odjíždí kolem páté. A tak Pepíkovo „máme fůru času“ se díky defektu změnilo, „zatím je ještě času dost“.

Doma!

Závěrečných deset kilometrů lesem bylo ještě o něco náročnějších. A vjezd na rodnou půdu o to sladší. Povinné foto u cedule Česká republika a už spěcháme na nádraží. Přestože cílovou pásku protrháváme už ve 14. 30, zdaleka dnes není vyhráno.

Nejprve se ale rozhlížíme na vlakové stanici. Nádraží v Alžbětíně je totiž velmi atypické. Hranice zde prochází přímo prostředkem staniční budovy, která je rozdělena na českou a německou část, jež každá nesou název v jazyce dané země. A obě části se neliší pouze použitými jazyky. Bohužel na první pohled je zřejmé, kde je německá a kde česká strana – lavičky, dlažba, zařízení, čistota …..

Je to smutné, ještě pořád máme co dohánět a nic není tak výmluvnější jako dvě rozdílné půlky téhož celku. Stejně se ale radujeme, že jsme letošní cíl splnili a těšíme se na závěrečné pivo v nádražní restauraci. Já jsem tak unavená, že se ani pořádně neumyju a převléknu se jen tak napůl. A radost pomalu mizí…..Teplé jídlo v drahé nádražní restauraci za nic nestálo, náladu pokazila i průvodčí, jež avizuje výluku na trati.

Výluková anabáze

„No s těma kolama, to bude blbý,“ věštecky kroutí hlavou. „Jak blbý, máme pro ně přece rezervované a zaplacené místenky,“ utěšujeme se navzájem. Jízdenka za 190 Kč nás přesvědčila, že je vše v pořádku a že není čeho se bát. A zatím v pořádku nebylo vůbec nic:)

Nástup do vlaku ok, první kilometry probíhaly v pohodě. Unavená, ale spokojená se těším domů na děti i na svou postýlku. Avizovaná výluka byl ale šok.

„O kola se musíte postarat sami,“ zní nekompromisní výrok průvodčí. A tak sbíráme z kupé každý své tašky na kolo, helmy a letíme k nákladnímu vagonu. „Rychle, rychle,“ ať zpoždění není tak velké.

Představte si, jak jsme za celý den utahaní a odevzdaní. Zavazadla, která nejsou určena na nošení, nám padají z rukou, k tomu sundat kola z vagonu a balancovat s celým nákladem před nádraží. Všechno padá, není čas na kola nic připevnit. A před nádražní budovou šok: na čtyři kola a čtyři znavené cyklisty čekají dva zaplněné autobusy. Normální karosy plné lidí. Průvodčí se vytratila a my tam stojíme jak tydýti. První šofér si vzdychne, že k němu do busu nesmíme, že se tam nevejdeme. „Mělo tady být nákladní auto, jezdí vždycky, ale tentokrát nějak nepřijelo.“ A s důležitým šklebem zavírá a odjíždí. Jsem ve smrti. Je jasné, že nemůžeme pochodit ani u druhého šoféra, přesto se k němu pánové bojovně obracejí. Nebylo však třeba být bojovný. Šofér cyklistomil s odevzdaným „comámsvámadělat,“ mávne rukou. „Asi to nepůjde do uličky narvat čtyři kola, ale zkusit to můžete,“ volí kompromis a tajně doufá, že nás bude moci nechat venku.

Vyděšeným cestujícím cpeme do žeber řídítka, couváme s neposlušnými koly do uzounké uličky zaplněné zavazadly a zablácené pneumatiky otíráme o jejich oděvy. Zvědavě nás pozorují, někteří pomáhají kola posunovat či přidržovat, aby na ně naše špinavé stroje nepadly úplně. Po obrovských manévrech jsou všechny čtyři kola sice zaklíněna v uličce, ale my samozřejmě uvězněni zároveň s nimi. A na silnici zůstala naše zavazadla. Nikdo z autobusu nemůže vystoupit, leda by se kola zase dostala ven. Kdo nakonec naše tašky vhodil do autobusu, to ani nevím. Jen jsem se modlila, abychom se po skončení výluky se všemi setkali.

Jízda to byla příšerná. Jak autobus kroutil nekonečné zatáčky, jak se vyhýbal na uzoučkých cestách a jak my balancovali s neukotvenými koly v uličce ….. Obdivovala jsem jediné: nikdo ze spolucestujících neprotestoval, nikdo nenadával ani se nerozčiloval. Já byla ve smrti, oni trpěliví a opravdu tolerantní. Obdivovala jsem i řidiče: pokud by se cokoli stalo, prudké zabrzdění nebo nedej bože nějaký náraz, určitě by došlo k nějakému zranění. A on by to chudák za všechny odskákal. Nemluvě o nějaké inspekci ohledně bezpečnosti cestujících. No, přežili jsme a já tímto mnohokrát děkuji šoférovi i tolerantním pasažérům. Přesto ti, kteří mě znají, vědí, že jsem se celou dobu třásla starostí, jak to bude s vystupováním. A že seděly věci.

„Rychle, rychle, máme zpoždění,“ znělo opět, tentokrát to byl mnohohlas. Na nádraží na nás čekalo asi deset nejrůznějších zaměstnanců dráhy a dalších pohůnků včetně výpravčího. A všichni chtěli pomáhat. Spousta rukou se natahovala pro naše tašky, pro naše kola a naše helmy. Ve finále mi někdo vzal kolo, jiný tašky a já se hnala sama k přistavenému vlaku, který jen jen se rozjet. Kola bleskově naložena a my též. Až po půl hodině jsem vydechla a spočítala všechny tašky. Stejně jsem se ale modlila, zda se s koly na Hlavním nádraží setkáme.

Setkali jsme se nejen s koly, ale i s Jardou, který na nás čekal a odvezl domů. Celá naše letošní anabáze se tak zacyklila a já se tak v jeho autě zase obloukem vrátila na samý začátek na Václava Havla, odkud naše expedice s Jardou za volantem před dvanácti dny začínala.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013:
Mnichov


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Ženevy do Železné Rudy - léto 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy