Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Dubaj - den první
Poslalpepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:37:17 CEST
Přispěno pepik

Snídaně v Ramadě byly báječné – super kávička z automatu, několik džusíků, arabské speciality teplé a studené i evropské normálnosti jako uzeniny, sýry, jogurty, ovoce apod. Vždycky jsme se pořádně napráskli a jedli jen dvakrát denně. První den se přejedení (ochutnat se musí přece všechno) a v dobré náladě vyvalíme ven. A hned facka!! Kde je příjemný noční vlahý vánek? Začátkem března nás najednou atakuje žhnoucí sluníčko a omračuje teplota 32° ve stínu. I díky takovému surovému útoku se před hotelem motáme, vymýšlíme, přemýšlíme, kombinujeme a nemůžeme se dohodnout, co vlastně chceme podniknout. Jisté je jen jedno: chceme vidět Dubaj.

„Vezmeme si výletní autobus, povozí nás po všech pamětihodnostech,“ navrhuje Libor. „Dubaj je obrovské město, bus je drahý a vůbec není akční. A navíc je horko,“ oponuje Pepík. „A co ta jeho otevřená střecha?“ nedá se Libor. „Tam to bude foukat,“ hlásím se do diskuse. „A metro? Stanice je hned u hotelu,“ pípnu nesměle, abych si napravila reputaci. „Nemáme lístky,“ opáčí Pepík a ostatní nad mým údajně blbým nápadem ani nemávnou rukou. „A tak tedy minibus?“ trumfuje Vašek. Jeho návrh je chvíli brán v potaz, ale jelikož žádný minibus asi čtvrt hodinu kolem nejede, ocitáme se opět ve slepé uličce, navíc pořádně žhavé. Čas se pomalu nachýlil k poledni a my pořád nic. Kolik lidí, tolik názorů.

„Nedá se nic dělat, bereme dva taxíky,“ konečně rozhodl Pepík. Tato na první pohled nejjednodušší dvoutaxíková varianta byla zavrhnuta hned zpočátku, neb se do jednoho taxíku samozřejmě nenarveme a naše skupina se nechtěla rozdělit.

„Utvoříme klučičí a holčičí skupinu,“ pohotově navrhuje Renata. Je vedena logickou myšlenkou, že v každém taxíku by měl seděl aspoň jeden, který trošku koktá anglicky. A tak hned od prvního dne dovolené jsem byla v zájmu celku odtržena od Pepíka a byla přinucena zastávat funkci mluvčí ženské části naší grupy. Zpočátku nezvyklé, ale brzy se mi tato pozice stala milou a ráda jsem s kakaovými koloušky nebo zkušenými prošedivělými pány za volantem navazovala sice chabou, ale o to srdečnější anglickou konverzaci.

Nakonec jedeme do starého města. Kdybychom věděli, jak v Dubaji taxislužba funguje, nedohadovali bychom se ani minutku. Taxíků je tu totiž hodně, jsou čisté, pohodlné, rychlé a poměrně levné. Taxikáři jezdí se zapnutým taxametrem, a tak při placení nedochází k žádným vymyšlenostem. Překvapilo nás, že šoféři jsou většinou Pákistánci, prý je jich v taxislužbě 70%. Já bych ale klidně mohla tvrdit, že jsou dubajské drožky obsazené Pákistánci na sto procent - jezdili jsme výhradně s příslušníky tohoto národa. Taxíky jsme poté celý týden brali hodně a rádi.

Dubajské muzeum

Teď poprvé jsme se nechali zavézt k Muzeu Dubaj. Za vstupné 3 DHS nám muzeum připravilo dvě poučné a vůbec ne nudné hodiny, navíc zde byl milý chládek. Obdivovali jsme umně sestavený film, který ukazoval město od jeho písčitých začátků, kdy na pobřeží moře a zálivů stálo jen několik chatek a kdy se místní živili převážně lovem perel. Perly z Emirátů byly, jak už víme, ve světě velmi ceněny, také expozice v muzeu se jim podrobně věnuje. Můžete obdivovat speciální klips na nos, který si potápěči připínali, zvláštní nástavce na prsty, aby si nezničili ruce při dobývání škeblí, stejně jako závaží na potápění nebo bílé oblečky. Vše doplněné dobovými fotografiemi. Ovšem v polovině minulého století trh s těmito drahými slzami moře zcela zkrachoval. Naštěstí se brzy potom objevila nafta a její těžba dala městu a jeho obyvatelům úplně jiný směr. A pak se Dubaj stala součástí Spojených arabských emirátů a začal velký boom. A dnes? Údajně už se Emiráty a zvláště Dubaj nespoléhají pouze na ropu, osvícení vládci si uvědomují, že zde jejich černé zlato nebude donekonečna, a tak investují. Investují do v současnosti nejlépe vydělávajícího průmyslu, a to do turismu. Stavějí se nové a nové hotely, nadzemní i pod hladinou moře, pro hotely se vytvářejí umělé ostrovy v moři, rostou nové a nové obchodní komplexy, obrovitá a luxusní golfová hřiště, nejluxusnější budovy a centra, např. zimní zasněžené středisko, vše na špičkové úrovni, vše s neobvyklou invencí a nejmodernějším designem. Šejci nejsou hloupí a připravují se na to, že jejich zemi bude v budoucnu živit turistický ruch a obchod. Emirát Dubaj, takový jak je dnes, může za svůj věhlas a výjimečnost poděkovat korunnímu princi šejku Mohammedovi bin Rashid Al Maktoumovi, který je podle všeho velkým vizionářem a také architektem supermoderní Dubaje. Za ním stojí celá vládnoucí rodina Maktoumů, která ho v tomto počínání velice podporuje. Není ani divu, šejkovi se jeho práce více než daří. K tomu samozřejmě ale patří velké píárko – a tak v muzeu se toto vše dovíte a jako bonus ještě vize do budoucnosti. Ovšem vize jsou dost úsměvné, protože už to nejsou vize, ale žhavá současnost, jak už jsme za těch pár chvil stačili poznat. Že by v muzeu někdo zaspal?

Ale tím si hlavu nelámeme, s rozkoší procházíme expozicí, která je názorná a všude oživená věrohodnými figurínami přestavujícími tehdejší způsob života (rozuměj života před naftou). Nejvíce mě ale dostala maketa v životní velikosti, která přibližovala dřívější obydlí místních. A co že mě tak překvapilo? Klimatizace. Původní přírodní klimatizace, která nepotřebovala žádnou energii, aby fungovala. Air condition se skládal z dlouhého komínu ušitého z pytloviny, který byl rozdělen na několik dílků. Tyto větrné komíny jsou konstruovány tak, aby sebemenší závan vánku odváděly šachtami do obytného prostoru a naopak teplý vzduch ženou vzhůru. Sama jsem se mohla přesvědčit, když jsem se pod pytel postavila, jak příjemně zde vzduch proudí. Dobrá myšlenka, to bychom mohli u nás zavést a budeme boháči, pomyslela jsem si a udělala si v deníčku poznámku. Dnes, když v dubnu sedím u počítače zachumlaná v dece, si říkám, že se mi mozek tenkrát asi pěkně zavařil, když mě mohla napadnout taková blbost.

Vyjdeme z muzea příjemně naladěni a míříme na starý trh, souk. Cestou jsme my ženy dostaly první ťafku. Došlo nám, že jsme sice v hypermoderním a současném městě, ale staletý způsob života a staleté pro nás nepřijatelné návyky neustále přetrvávají. Samozřejmě - islám. Že se v Dubaji pohybuje většina žen zahalena od hlavy až k patě a většinou jsou jí vidět jen oči, to jsme zatím ještě neměli možnost poznat, na to jsme v Dubaji příliš krátce, nicméně s tím člověk předem počítá, když jede do země, kde muslimové převažují. Překvapení z obrovského rozporu mezi nablýskanými hypermoderními obrovitými nákupními středisky a zákazníky, kde nejposlednější výkřiky módy nakupují černé bubačky, nás zatím ještě čeká. Zavadili jsme ale na naši první dubajskou mešitu.

Dubajské mešity

Ve městě je islámských chrámů nepočítaně, dokonce v každém nákupním centru, i v tom nejlevnějším na okraji města, jsou malé modlitebny. Poznáme je podle hromady špinavých a sešmajdaných bot před zavřenými dveřmi. Tahle byla ale naše první. „Jé, mešita, jdeme se tam podívat,“ nadšeně navrhla Renata. „Tam tě asi nepustí,“ ozvalo se z naší skupinky. „A proč?“ „No jsi přece ženská,“ usadil ji Pepík tvrdě na zem. „Neboj, bude tady určitě nějaká dámská varianta,“ utěšuju ji.

Nepřejte si ale vidět, co muslimáni připravili pro své matky, ženy, sestry, dcery a milenky. Tisíckrát mi někdo může říkat, že muslimové si svých žen váží a cení, že ženy v podstatě rodinu ovládají a že je muži zahrnují penězi a šperky. Nevěřím tomu. Naše první městská mešita, jak jsme měly možnost ji zahlédnout, byla veliká, vzdušná a krásně zdobená. Ženská část byla ovšem vzadu se vstupem ze špinavého dvorku. Po schodech vystoupáte a hned na vás zaútočí pach moči a potu. Jste totiž v sekci záchodové. Pouze hromádka dámských sandálků a bot nás přesvědčila, že jsme zde správně. Hrdě se zuju a jdu na území vyhrazené pro mé pohlaví. Facka. Obrovská. Dámskou mešitou se zde rozumí mrňavá nízká místnůstka, celá natřená bíle, bez jakékoli výzdoby, něco jako prostornější vězeňská cela. Černé šmouhy po zdech svědčí o tom, že se tu malovalo kdysi dávno, na starém zašlém a ošoupaném koberci se modlí několik černě zahalených žen. Ne, nejsem nábožensky nesnášenlivá, ale tahle segregace mi na islámu vadí. Přestože jsme v zemi bohaté, rozvíjející se nebývalou rychlostí a dávající celému světu na odiv své odvážné futuristické stavby, ženy tu se svým bohem musí rozmlouvat v podmínkách opravdu nedůstojných a s muži nesrovnatelných.

Starý souk

Před správnou stranou mešity se sejdeme se svými partnery a ani se nám po tomto zážitku nechce do žádného hovoru. Utěší nás až starý souk, starý trh. Pod vyřezávanou vysoko umístěnou dřevěnou klenbou lemují vzdušnou a stinnou cestu malé krámky, vládne zde exotická atmosféra. Jak pomalu míjíme jednotlivé obchůdky, vybíhají z nich muži (zásadně), zdraví nás, dotýkají se nás, nabízejí zboží, zkouší nám za pochodu šátky, šály i nejrůznější látky. Přitom neustále něco brebentí anglicky, německy, francouzsky. Lichotky ze všech stran a ve všech řečech. Moje blonďatá hlava funguje jako maják, ke kterému se sbíhají zraky a myšlenky unavených námořníků. No, já vím, spíše moje tušená a dle jejich mínění tlustá peněženka a můj očividný seniorský věk je pro ně ten pravý maják. Přesto si však dopřávám pocit být v jejich očích vyvolenou princeznou, kterou ovšem bleskově zavrhují, sotva se přiblíží k sousedovu krámku. Myslím, že tento můj pocit vyvolených sdílíme všichni, pány nevyjímaje. A i když se s tímto fenoménem budeme potýkat všude (v každém městě mají svůj souk a v každém městě je to stejné, často velmi unavující a protivné), poprvé to byl zážitek silný, příjemný a zábavný.

Dubaj creek a jeho abry

A to nejlepší nás ještě čeká! Vymotáme se z objetí neukojených obchodníků (dokonce ani Libor nekoupil žádné z plánovaných triček) a ocitáme se na břehu creeku (kríku). Dubaj creek je rameno Perského zálivu a táhne se několik kilometrů do vnitrozemí a tvoří přirozenou živou tepnu metropole. Mořský záliv Khor Dubai, ale nazývaný jednoduše Creek rozděluje Dubaj na dvě rozdílné části, moderní čtvrti Bur Dubai a Jumeirah a více starobylou Deiru, kde bydlíme my. A my se najednou ocitáme v nejžhavějším dělítku centra města. Každý, kdo jede do Dubaje a alespoň trošinku se na cestu připravuje, má ve svém cestovatelském zápisníčku červeně podtržené slovo abra. Už jen jak nádherně to slovo zní, jako část nějakého zaklínadla nebo část oděvu princezny z Perského zálivu. A přitom se jedná o loď! O malou lodičku, která funguje jako vodní taxi mezi dvěma stranami creeku. Je to dřevěná protáhlá loďka sbitá z dlouhých trámů, dlouhá asi 8 m, se vsazeným motorem. Místo je tu pro 20 cestujících, kteří sedí zády k sobě. Trošku kouzla ale na tom slůvku přece jen ulpělo. Lodička abra totiž jezdí za pouhý jeden dirham! Ano, v dnešní době se můžete svézt cca pět až deset minut, podle toho na jaké místo na druhé straně je vaším cílem, v přepočtu za pouhých pět českých korun. A navíc plavidla jezdí neustále, žádný jízdní řád, ale souvislý řetěz stále nově a nově připlouvajících a odplouvajících loděk. Tak to si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Chvilku cvrkot pozorujeme a hned naskočíme. Nedůvěřivě čekáme, že po odevzdání 1 dirhamu se „kapitán“ vzbouří, ale kdepak. Pěkně poděkuje. Vytane mi na mysli přívoz přes Vltavu. Na břehu vždy čekáme jak blbci, až uplyne podle jízdního řádu požadovaná půl hodina, i když je pak přívoz narvaný a kolikrát se tam ani pasažéři s koly nevejdou. Člověk musí snášet přiblblé žvanění personálu, který je většinou pod vlivem, a za vše pak zaplatíte dvacet korun. To tady to je jiná. A navíc s otevřenou pusou vnímáme očividný paradox: stoletím prověřené abry pod současnými výškovými mrakodrapy. A k tomu znudění místní, kterým samozřejmě tato unikátní lodní doprava každodenním užíváním zcela zevšedněla.

Golden souk

Na druhém břehu se občerstvujeme kokosovými ořechy, Renata s Vaškem jsou nadšeni, v objevování města se našli. Vaška sice bolí nemocné nohy, ale nedává to znát, nemůže si přece nechat ujít ani kousíček tohoto krásného města. I když sluníčko pálí jako na objednávku, jdeme dál. A jak už se dnešní den vydařil, za chvilku dorazíme na golden souk. Pepík třímá mapičku, Pepík ví, to jen já jsem jako u vytržení a říkám si, jak jsme se na jeden z největších trhů na světě se zlatem a šperky mohli tak krásně strefit. Podél hlavní ulice, která je architektonicky pojata jako přes kopírák se starým trhem, se řadí na 200 klenotnických obchodů a obchůdků, které vystavují na 10 tun blýskavého žlutého kovu. Až oči přecházejí. Oči přecházejí, hlava to nebere. Tolik zlata, tolik bohatství, tolik šperků, tolik šikovnosti a vynalézavosti lidských mozků a rukou. Oči přecházejí, hlava začíná pomalu třeštit. Přece jen už jsme v akci hodně dlouho, je vedro jak v Michli, časový i teplotní posun, útočí únava. Zatroubím na ústup. Přece jen se někdy i otrlí a zkušení cestovatelé musejí stáhnout do obranných pozic. Můj pan Neúnavný chvilku vzdoruje, ale zdá se mi, že ostatní vděčně přijímají. Oni by sice rádi ještě poznávali, ale když Květa už nemůže…..

Odpolední pauza

A tak bereme taxíky a hurá domů! V nákupním centru, které jsme zahlédli naproti našemu hotelu, volíme oběd. Hodně jsme dnešní den přechválili, a tak aby proběhla rovnováha, oběd se příliš nevyvedl. Jak se nám zdá, v Dubaji je většina zboží i služeb levná, jídlo ale příliš levné není a my nezkušení nezvolili nejlépe. Renata s Vaškem nějaké asijské speciality a my pizzu. Dobré, ale neoslnilo, zvláště pak u kasy ne. Oslovilo nás jedině naše vychlazené pivečko na pokoji. Ale když odpočívat, tak aktivně, propaguje Pepík s Vaškem. Vyvalíme se tedy na střechu hotelu, kde mají umístěný bazén a vířivku, také saunu, páru a fitko. Správně bych měla napsat, že jsme si zaplavali, vysaunili se a vyslunili. Ale lhát nemohu. Vlezli jsme jen do vířivky, voda v bazénu čistá, ale studená. Chci se ohřát do sauny, ale ta vypnutá. „Musíte nahlásit předem, že přijdete, zapnu vám ji,“ hlásí mi kakaový koloušek mající službu ve fitku. A tak po vířivce jen sprcha a postel. Mezitím nám nadšený Libor ukazuje své první úlovky – několik triček a šatičky pro nejmenší vnučku. Ani jeho nadšení a výkřiky „neležte tady a běžte nakupovat, je tu plno zboží a dobré ceny,“ mne ovšem z mé nirvány nevytrhnou.

Až později bereme taxíka a jedeme se opět mrknout na zlatý trh a couráme večerním městem. Narazíme i na trh s kořením, kde prodavačští kluci překvapivě umí vyjmenovat většinu druhů koření i česky. Ohromní kamarádi, po otázce „Where are you from?“ sypou k překvapení Vaška a Renaty ze sebe „Nedved, Nedved, Báros, Báros,“ ale jakmile nakoupíme či nekoupíme, hned o nás ztrácejí zájem a nasazují masku očividného nezájmu. Škoda.

Co se týče našich fotbalistů, je to velmi smutná, ale bohužel pravdivá zpráva o naší současnosti. Pokud někdo z obyčejných lidí ve světě zná něco z České republiky, jsou to výhradně fotbalisti. Přesvědčili jsme se o tom na svých cestách mnohokrát. A tak nám to zpočátku lezlo na nervy, že náš kamarád Vašek z Trutnova vždy odpovídal: „Jakej Nedved, jakej Báros. Profesor Hejrovský, ty vole, Hejrovský, pamatuj si!!!“ školil všechny zarputile. A když se nám pak některý z našich cizokrajných kamarádů chtěl zavděčit, opravdu si mumlal „hejrovskytyvole,“ domnívaje se pravděpodobně, že se jedná o nějakou vycházející hvězdu českého zeleného trávníku.

Ovšem abych byla spravedlivá: současný fotbalový fenomén se netýká jen naší malé země. Na lodi se později seznamujeme s Argentinkami. Když se poprvé představily, unisono ze všech okolních hrdel zaznělo: „Á, Maradona!!“ Po jejich úsměvném přitakání jsem si pak na ně dávala dobrý pozor. Fakt nelžu, jakmile komukoliv sdělily, kde se narodily, Maradona následoval úplně automaticky.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 :
Omán - Khasab - Musandam


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.13 Sekundy