Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 7 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Dubaj - pouštní safari
Poslalpepik v Monday, 07. October 2013 @ 20:28:03 CEST
Přispěno pepik

Tak dneska nám přijely holky Lidka s Evou a naše parta je tak kompletní. Včera v noci jsme jim při příchodu do hotelu napsali rady a porady, v recepci ověřili jejich rezervaci a ráno u snídaně jsme se šťastně shledali. Děvčata vpadla rovnýma nohama do našeho dubajského dobrodružství, protože na dnešek jsme naplánovali výlet do pouště, který jsme rezervovali i pro ně. Smekám klobouk, že hned po příletu skoro nevyspalé naskočily na naši vlnu a po hlavě se vrhly do dobrodružství.

Nás dopoledne čekala pláž, kterou den předem prozkoumal a ověřil Libor. Voda osvěžující, doprava zdarma, ale na pláž se jako skoro všude platí vstup, lehátka a slunečník za 40 dirhamů. Bylo to příjemné dopoledne, ale kvůli koupání bych příště asi do Emirátů nejezdila. Eva s Lidkou hned začaly objevovat Dubaj. Ovšem město před nimi klobouk nesmeká jako já, Dubaj je odmítá. A víte proč? V Emirátech ve čtvrtek začíná dvoudenní víkend, dnes je tedy dubajská sobota. Skoro vše, vyjma nákupních center, je zavřeno - muzeum i historické domy na pobřeží creeku. A tak děvčata okusila jen okolí našeho hotelu.

Nepovedený začátek výletu

Na výlet dvěma land rowery vyrážíme odpoledne. Počátek je víc než rozpačitý. Zavezou nás do areálu, kde se v poušti můžeme prohánět na čtyřkolkách – za hodně peněz, samozřejmě. Celé odpoledne a večer nás stál každého 175 dirhamů, a tak ještě platit něco navíc, to se nikomu opravdu nechce. V areálu se sjíždí aut s turisty povícero, na čtyřkolky však nikdo nevyráží. Obchodníci se nám snaží vnutit nějaké cetky, ztracený čas. Naše nálada je na bodu mrazu. Jsem vzteklá, dorážím na našeho šoféra, drobounkého černovlasého Araba, pod jehož typickým šátkem ve vlasech se na mne smějí uhrančivě černé oči jako dva malé uhlíky. Je mlaďounký, nesmělý, ovšem brání se ze všech sil. „Počkejte chvilku, za chvíli vyrážíme,“ snaží se mne upokojit. Přesto já i všichni moji společníci trneme, jestli jízda na písečných dunách, kterou prospekt na pouštní safari sliboval, se právě neodehrává před našima očima.

Asi za půl hodiny se ale dočkáme. Nasedáme opět do aut a vjíždíme do písku. Cesta na první dunu je nevšední, ale žádné vzrušení se u mne nedostavilo. Hm, písek. Dobrý, a co dál? Dál opět nic. Sedíme nahoře na duně a čekáme. Minutu, dvě, tři, čtyři. Po desáté už opět vypěním. „To tady budeme stát věčně?“ zaječím ze zadního sedadla česky, ovšem tón mého hlasu nenechá nikoho na pochybách, co mám na mysli. Já pitomá! Kéž bych raději mlčela a v klidu čekala na vršku celých skoro šedesát minut, jež měly následovat. Šofér vyčkával na povel, zda může vyjet. S námi totiž duny sdílelo několik dalších aut.

Řádění v dunách

Konečně náš plachý šmudla zařadil, motor zavyl a jelo se. Z plachého kluka se stal jako mávnutím kouzelného proutku krutý a necitelný tyran. Čím víc jsem při jízdě ječela, čím víc jsem volala všechny svaté, tím více dováděl. Písečné duny sjížděl po stranách a každou chvíli to vypadalo, že se převrátíme. Jakmile se nadechnu na vrcholu kopce, už se zase spouští dolů. Auto se třese, kola v písku skučí, žaludek se mi houpe jako na atrakci v Disneylandu. To si to tedy užívám!!! Jakmile na chvíli uprostřed nekonečné pouště zastavíme, vypadnu z vozu a zplna hrdla se vydýchávám, šťastná, že obsah žaludku se mě pevně drží. „Jé, to je super,“ zaznělo trojhlasně od našich pánů. „Ty jo, ten tomu dával koule,“ přesvědčují se navzájem. Eva milující rychlou jízdu autem je nadšená, Lidka tajuplně mlčí a Renata? Ta raději vůbec nevystoupila z auta. „Jel jsem kvůli vám opatrně,“ snaží se mi vlichotit do přízně náš průvodce. Nevěřím mu to, jen se mi vysmívá a určitě svým kolegům po straně líčí, jak ty staré baby pěkně vytřepal.

Za chvilku ale už o utrpěném příkoří nevím a poddávám se rozkoši podvečerní pouště. Písek, všude písek. Vlny písku jak na rozbouřeném moři. Nikoliv modré, ale růžové, postupně se zapadajícím sluníčkem tmavnou až jsou skoro rudé. Západ slunce na poušti, to byl nevšední zážitek. Nepokazil mi ho ani pohled na vedlejší auto, které se na jedné duně zaseklo a hoši ho museli tahat z písku provazem. Fotím jak blázen, kluci si představují, jaké by to bylo v poušti řídit, a já s děvčaty tajně doufám, že jim volant nikdo nepůjčí. Nepůjčil, ale pauza samozřejmě netrvala věčně. Jak moc se mi zpátky do auta nechtělo, asi nemusím líčit. Ale u vědomí toho, co mě čeká, už jsem předem tajila dech, dusila výkřiky a občas i zavírala oči. A tak druhá část byla pro mne snesitelnější. Když jsme vjeli na pevnou cestu, už se mě zmocnila kacířská myšlenka, že vlastně to sjíždění dun byla docela legrace a po vystoupení z auta jsem souhlasila s kluky, že to byl velký zážitek.

Jako šejchové v oáze

Po silnici se vracíme zpět do města a asi po půl hodině zatáčíme opět do pouště. Všimla jsem si, že i ostatní auta se s turisty pomalu ze silnice vytrácejí, míří každé jinam, i když každé má podobný cíl. Dát turistům za jejich peníze nějakou zábavu. V poušti jsou roztroušeny malé oázy, osady s občerstvením a zábavným programem, který má sjíždění dun doplnit. Ročně tyto osady údajně navštíví hodně přes milion návštěvníků: prostě velký business se vším všudy. Továrna na turisty a na peníze. Když jsme ale do své osady přijeli my, nic takového jsme si nepřipouštěli. Naopak si připadáme jako v pohádce Tisíc a jedna noc. Rychle se stmívá, uprostřed areálu je připravené podium, okolo typicky arabské sezení - na zemi proteplené koberci a spoustou polštářů kolem nízkých širokých stolů. Vítá nás teplý čaj a káva, před branami osady čekají velbloudi, aby nás povozili. Ve stáncích lemujících oázu jsou umístěny vodní dýmky, Arabka, která nás chce pomalovat hennou, nealko pití, bufet teplý i studený.

Jakmile se uvelebíme, přichází jakýsi místní sokolník s velkým ptákem na ruce. Každý si dravce chce podržet, každý vyfotografovat. Na zem nás po chvíli usadí ptáčníkova natažená ruka.

„Cože, ten pták není v ceně?“ vykuleně se ptá Libor. „A fakt chce 10 euro od každého?“ ujišťuje se Vašek. „To je pěknej zloděj,“ zlobí se Pepík.

Jediná já, která ptáky nemusí, si toho drahouška nepodržela. Přesto i na mne ten zatracenej lišák dotírá: „Platit, platit!“ Jeho postoj je ovšem zajímavý. Jako jeden z mála vydřiduchů není agresivní. Jen s tím svým ptákem na ruce sedí, upírá na nás tvrdě oči a natahuje ruku. Ke každému. A sedí a sedí.

„Tak už mu někdo něco dejte,“ rozčileně vybízí Libor, „ať se ho konečně zbavíme.“ Ale znáte to, kolektivní odpovědnost, kolektivní dluh a hlavně: úplná zbytečnost a marnost platit něco, co nestojí ani za zlámanou grešli. Za tu možnost se nechat vyfotografovat s opeřencem je požadovaný peníz absolutně amorální. Jsem naštvaná a odcházím, tak ani nevím, jak vše nakonec dopadlo. Přijdu zpět v okamžiku, až když ptačí podnikatel natahuje ruku u další skupinky. Vím jen jedno, že nějaké peníze opravdu dostal.

Ale to bylo snad jediné větší narušení naší arabské pohádky. Pravda, pomalování hennou vydrželo asi pouhý týden, usoplené vodní dýmky jsme jednomyslně odmítli, ale na velbloudech jsme se s Birhanzlovými svezli a věřte, že velbloudí karavanou bych putovat nechtěla ani za trest. Když se rozzářila světla na podiu, arabská pohádka dostala ty pravé rozměry: svůdná břišní tanečnice, poté zběsile se patnáct minut dokola točící derviš, až se nám všem motala hlava nebo tanečnice s ohněm či s bubínky. Baví nás tu jak šejky v jejich paláci, chce se nám věřit. Pohádka ovšem dostala další malé trhlinky, když se otevřel bufet. Jídla bylo hodně, ale kdybych napsala, že bylo výborné, asi bych lhala. Najedli jsme se, ale kulinářský zázrak se nekonal. Těším se aspoň na dezert, ale ta sladká kaše se opravdu nedala jíst, a že já moc vybíravá nejsem. A po dvou hodinách, které utekly opravdu rychle, je nám už docela zima a s radostí skáčeme zpátky do aut. Pokud vše shrnu, za své peníze jsme si užili poušť i další radovánky dosyta.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 :
Omán - Khasab - Musandam


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy